Archiv štítku: Saor

Redakční eintopf #64 – červen 2014

Mastodon - Once More 'Round the Sun
Nejočekávanější album měsíce:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun


H.:
Die Antwoord – Donker Mag
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Anathema – Distant Satellites
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Arch Enemy – War Eternal
Index očekávání: 7/10

Atreides:
Saor – Aura
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Septicflesh – Titan
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Mayhem – Esoteric Warfare
Index očekávání: 8/10

Thy Mirra:
Burzum – The Ways of Yore
Index očekávání: 8/10

Zatímco minulý měsíc eintopf vcelku suverénně ovládla jedna kapela, v červnu už to tak jednoznačné v žádném případě nebylo a výsledky byly docela brutálně vyrovnané. O malý kousek nade všechny ostatní sice nakonec vyskočili Američané Mastodon se svou očekávanou novinkou “Once More ‘Round the Sun”, ale jen o pár indexních bodíků za nimi se s téměř totožnými hodnotami sešikovali (v abecedním pořadí) Anathema, Arch Enemy, Burzum, Die Antwoord, Hellyeah, Mayhem a Septicflesh. I to značí, že v červnu rozhodně bude z čeho vybírat a na své přijdou příznivci norských black metalových kultů stejně jako fanoušci rapových bizarností z Jihoafrické republiky. S tím, na co se zase těšíte vy, se klidně pochlubte v komentářích!

H.

H.:

Mým asi největším letošním smolařem v eintopfu jsou norští Mayhem. Black metalovou legendu jsem tu měl napsanou již na květen, ale album bylo přeloženo na červen… no problemo, říkám, jen jsem ten text vzal a přehodil na další měsíc. A právě tenhle text byste tu teď četli, kdyby se do hry nevložilo úchylné rapové komando Die Antwoord z Jihoafrické republiky. Mayhem jsou sice pro mě obrovský kult, mám jejich tvorbu opravdu rád, “Esoteric Warfare” bude nová fošna po sedmi letech, kapela ještě nikdy nezklamala a všechny její nahrávky jsou majstrštyky… těším se fakt hodně, ale nemůžu si pomoct, na Die Antwoord se těším ještě o kousek víc. Možná to bude tím, že zatímco Mayhem patří do té sorty kapel, jež poslouchám už strašně dlouho a tak trochu náleží do mého někdejšího vkusu, Die Antwoord je muzika, která mě oslovuje právě teď, v současnosti. Tak jako tak, prostě jsem zvědavý, s čím Ninja, Yo-Landi Vi$$er a DJ Hi-Tek přijdou tentokrát, každopádně věřím, že poslední fošna “Ten$Ion” bude překonána a že novinka “Donker Mag” bude prostě náser. První dva uvolněné songy “Cookie Thumper” a “Pitbull Terrier” jsou pecky jako prase, takže to prozatím vypadá dost slibně…

Ježura

Ježura:

Červnový eintopf je pro mě vcelku jednoduchou záležitostí – a to mě prosím nijak zvlášť neberou Mayhem se svým novým opusem “Esoteric Warfare”, ani Septicflesh a jejich “Titan”. Mayhem totiž jdou tak nějak mimo mě a Septicflesh si to trochu pohnojili dvojicí vypuštěných skladeb, které mě zkrátka moc nevzaly a spíš se začínám bát, že “Titan” bude po skvostném “The Great Mass” docela zklamáním. Co tedy zbývá? Určitě si poslechnu album “The Perfect Cult”, s nímž si Švédové Deathstars dali na čas dlouhých pět let, ale víceméně čekám, že to nebude žádná sláva. Rozhodně větší očekávání chovám k legendárním Uriah Heep a jejich “Outsider”, protože i když kapelu až na pár provařených songů vlastně neznám, takoví staří pardálové pořád mohou dodat zatraceně dobrý matroš, jak loni potvrdili třeba Deep Purple. A dál? No, rozhodně si nenechám ujít Vintersorga a jeho desku “Naturbål”, s níž se chystá přidat v pořadí třetí, tentokrát ohnivý dílek do elementální skládačky svě aktuální tvorby. A vítěz? Vzhledem k tomu, že dodržení předbězného termínu vydání “The World We Left Behind” od Nachtmystium nic nenasvědčuje, tentokrát to u mě vyhrávají Britové Anathema, jejichž desátá řadovka “Distant Satellites” vehementně láká nádhernou obálkou a vysoko nasazenou laťkou v podobě předloňského počinu “Weather Systems”, kterou pokud se podaří nepodlézt nebo ideálně překonat, půjde opět o nesmírně působivou záležitost – to je jisté.

Kaša

Kaša:

Tak se tak koukám na červnový seznam chystaných novinek a vypadá to, že před sebou mám vážně vydatný měsíc. Vlastně ani nevím, kde mám pořádně začít. Po minulém přešlapu sice moc nevěřím Corrosion of Conformity, nicméně recenze “IX” bude a poslechnu si jej tak nejen z vlastní zvědavosti. Jsem zvědavý na blues rockery Rival Sons a “Great Western Valkyrie”, legendární Uriah Heep, zámořské hvězdy Hellyeah“Blood for Blood”, opilecké thrashery Tankard a určitě si nenechám ujít ani první album s novou zpěvačkou z dílny severských Arch Enemy. Sázkou na jistotu bude jistě Anathema“Distant Satellites”, ovšem největší naděje vkládám do dvojice Mastodon a Septicflesh. Protože se novinka Opeth, kterou jsem tady původně měl napsanou jakožto vítěze, odsunula až na srpen, tak mám jako druhého koně v pořadí Mastodon, kteří mě už od našeho seznámení prostřednictvím “Leviathan” nikdy nezklamali a věřím, že jinak tomu nebude ani letos, protože už první ukázka zní velmí lákavě, takže zatím není důvod pochybovat o tom, že přijde další velké album. No, jak to tak po sobě čtu, tak jsem zvědavý, kde si najdu čas tohle všechno naposlouchat…

nK_!

nK_!:

Tento rok vážně nic moc. Obvykle jsem zvyklý na období sucha, ale v posledních pár měsících jsem opravdu čekal jen na pár novinek. To se nemění ani v červnu, kde krom jednoduché zábavy Hellyeah (6/10) vyhlížím právě Arch Enemy. Nějakou chvíli zpátky ohromila internet zpráva, že ikonická zpěvačka Arch Enemy, Angela Gossow, po čtrnácti letech předává žezlo mladici Alisse White-Gluz (ex-The Agonist) a sama se uchyluje do pozadí (v současnosti funguje v managementu kapely). Arch Enemy jsem měl vždycky rád pro jejich střednětempé vypalovačky a The AgonistAlissou jsem žral kvůli dechberoucí smršti energie. Při poslechu prvního singlu z “War Eternal” jsem byl poněkud v rozpacích, protože hutnější hudební pojetí Arch Enemy a živelný projev Alissy mi dohromady nezní moc dobře, natož funkčně. Dám však šanci a doufám, že se v červnu dočkám minimálně stejně dobrého alba, jaké bylo svého času “Doomsday Machine”.

Atreides

Atreides:

Jasně. Můžete říct, že tu jsou Mayhem, kult, který nevydal desku jak dlouho. Že tu je Burzum a řada dalších věcí… Mastodon, Anathema. A tak dál. Jenže ač black metal mám vážně rád, ve znalosti těchto zakladatelů budu vždycky za kacíře, současní Burzum mi až tolik neříkají a i přes guilty pleasure v podobě Die Antwoord tu pořád je počin, který mě zajímá poněkud víc. Projekt Ársaidh se krátce po vydání loňského debutu stihl přejmenovat na Saor a pod tímto jménem vydává v červnu druhou desku “Aura”, na které kromě samotého hlavního protagonisty Andyho Marshalla zazní i další hosté. Loňská “Roots” byla na poli folk/pagan blacku velmi příjemným překvapením, chystaná novinka je tak v pozici pokračovatele a zároveň obhajovatele vydobyté pozice. Po dvou vypuštěných písních nemám důvod nevěřit, že v tomto úkolu obstojí na výbornou. A i kdyby náhodou ne, tak nevím, co by se muselo stát, aby to v rámci žánru nebylo jedno z nejlepších alb roku.

Zajus

Zajus:

Na červen je má volba v podstatě jednoduchá. Alba, která mám v hledáčku nejvíce, pochází z úplně odlišných končin hudebního spektra. První v pořadí stojí Anathema se svým desátým počinem “Distant Satellites”. Fanouškem této kapely jsem se, alespoň v dimenzích její relativně dlouhé historie, stal teprve nedávno. Proto téměř bezmezně obdivuji poslední dva počiny, zatímco cokoli před “We’re Here Because We’re Here” ocenit stále nedokážu. Očekávám tak další várku krásné, ducha povznášející hudby. Pouze se bojím, aby se Anathema po dvou poměrně podobných albech nezačala příliš opakovat. Kdo se však opakovat může, jsou Septicflesh. V podstatě vše, co jsem řekl o svém vztahu s Anathemou, platí i zde, a tak za vrchol tvorby těchto Řeků považuji dosud poslední počin “The Great Mass”. Už samotný obal alba napovídá, že “Titan” bude pokračovat v šlépějích ničivého orchestrálního death metalu svého předchůdce a to je snad dobrá zpráva. V červnu se totiž na destrukci těším více než na duchovní zážitky.

Skvrn

Skvrn:

I v červnu je z čeho vybírat. Není tady sice taková tutovka s těmi nejvyššími očekáváními jako v květnu (Agalloch), ale o dobré nahrávky by neměla být nouze. Primárně tu budou noví Mayhem. Pevně věřím, že opět zaujmou nejen až nečekaně hodně dobrým artworkem, ale i poctivou dávkou masakroidní hudby, na níž se čeká už hezkou řádku let. Naopak Ársaidh, respektive Saor, tu jsou s druhou řadovkou už necelý rok po svém mimořádném debutu, který ukázal, že pagan black metal už dávno není doménou jen severských kapel. Ba naopak, hudba inspirovaná příběhy ze skotských dějin je neokoukanou a tím pádem i vítanou změnou. S novým materiálem tu taky bude norský workoholik Vintersorg a z jiného soudku mi určitě neunikne ani další ambientní placka Burzum nebo novinka Mastodon. Naproti tomu mě nejspíš minou Equilibrium, Arch Enemy a Septicflesh.

Thy Mirra

Thy Mirra:

To, že v červnu vychází nové desky Burzum a Mayhem, mi přijde lehce jako ironie osudu. Obě black metalové veličiny jsem ve svojí největší satanistické pubertě přehnaně adoroval, od té doby se však Burzum odklonili od svého blackového stylu, naopak od Mayhem jsem se tak trochu odklonil já. Pochybuju, že bych si v hektickém zkouškovém období našel čas na poslech nové desky Mayhem, ale na Burzum se najde čas vždycky, protože Varg mě mimo poslední dvě alba nikdy dřív nezklamal a budu k němu mít asi navždycky zvláštní sentimentální vztah, takže i když bude “The Ways of Yore” jenom ambient, tak mi zvědavost prostě nedá. Taktéž ze zvědavosti se těším na nové Cannabis Corpse, protože na nové desce zřetelně přestali v názvech parodovat Cannibal Corpse a přesunuli se k Death, takže schválně, jestli změna proběhne i v hudební rovině. Je třeba zajisté zmínit Mastodon a jejich “Once More ‘Round the Sun”, které ale v mých očích a uších asi stejně těžko překoná “Crack the Skye” nebo letošní Troyovo “Killer Be Killed”. Nakonec jsem zvědav taky na tuším čtvrtou fošnu Hellyeah, kteří mě na prvním albu neskutečně bavili, pak už to bylo slabší, tak třeba to teď s lehce obměněnou sestavou Vinnie Paul zase trochu rozjede. Stejně ale asi bude ambientní Burzum ten nejpříjemnější poslech pro celoměsíční ležení ve skriptech a knížkách…


Redakční eintopf #58.5 – speciál 2013 (Atreides)

Atreides

Atreides:

Top5 2013:
1. Jucifer – За Bволгой для нас земли нет
2. In Vain – Ænigma
3. Ársaidh – Roots
4. Samsara Blues Experiment – Waiting for the Flood
5. Kajkyt – II

CZ/SVK deska roku:
1. Mhnunrrn – Orh Oxctsasavxixtibi
2. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě

Neřadový počin roku:
Caspian – Hymn for the Greatest Generation

Artwork roku:
Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě

Shit roku:
Lunar Explosion – Lunar Explosion

Koncert roku:
Asuna, Gurun Gurun: Praha – Pilot, 17.11.2013

Videoklip roku:
Altar of Plagues – God Alone

Potěšení roku:
letní festivaly

Zklamání roku:
smrt Chrise Friedricha

Top5 2013:

1. Jucifer – За Bволгой для нас земли нет
První místo je bez debat a naprosto jasné. Případní útočníci totiž pro sebe obsadili obě příčky v rámci domácí scény, nezbývá tedy než neváhat a korunovat počin amerického dua z karavanu. Víc než hodina totálního výplachu mozku, atmosféry nekompromisní ruské zimy a žalostného vokálu Gazelle Amber Valentine vyprávějícího pohnuté osudy válkou demolovaného Volgogradu. Hustý, bahnitý sludge v tom nejlepším slova smyslu.

2. In Vain – Ænigma
Souboj u druhé místo už byl mnohem více na hraně, přesto jej o ždibec vyhráli In Vain. “Ænigma” je zkrátka neskutečně pestrá, ať již po stránce instrumentální nebo, a to především, po stránce vokální. Symfonie pěti hlasů nejrůznějších kvalit je asi to nejlepší, co jsem v rámci pěveckých výkonů za poslední dobu slyšel, a myslím, že v tomto ohledu “Ænigma” jen tak něco nepřekoná. Mimo nesporné kvality mi ale deska prostě přirostla k srdci a stále si ji s radostí poslechnu. Osobně jsem doufal, že z podobného soudku bude i letošní Ihsahnův počin “Das Seelenbrechen”, ten mě však zdaleka tolik neoslovil.

3. Ársaidh – Roots
Třetí příčka patří pagan metalovému eposu “Roots” z dílny jednočlenného skotského projektu Ársaidh (v současnosti přejmenovaného na Saor), který se umístil opravdu jen těsně pod In Vain. Splňuje prakticky vše, co od kvalitního pagan metalu očekávám: kvalitní melodie, silnou atmosféru, vyspělost, a aby toho nebylo málo, přidává navrch post-metalové vlivy. I přes solidní konkurenci (Mael Mórdha, Falkenbach, ale třeba i Summoning) si troufám tvrdit, že jde o nejlepší desku v rámci žánru.

4. Samsara Blues Experiment – Waiting for the Flood
Čtvrté místo bylo v rozhodování asi nejtěžší. Kandidátů o něj bylo požehnaně, bramborovou pozici si u mě tento rok odnáší “Waiting for the Flood” od německé čtveřice zovoucí se Samsara Blues Experiment. Obě předchozí desky jsou po proniknutí silně návykové a pro letošní novinku platí nemlich to samé. Barvité kompozice pohybující se na hranici stoner rocku, psychedelie, vlivů současného bluesu a progresivního metalu vás prostě pohltí, a i když skončí, stále se vás zdráhají pustit ze svých spárů.

5. Kajkyt – II
Poslední místo patří ambientu. Již z počátku roku se o slovo přihlásila Wardruna s vynikající atmosférickou deskou “Runaljod – Yggdrasil” a jistojistě by obsadila první místo… nebýt jednoho milého proma v podobě druhého počinu slovinského projektu Kajkyt. Silně hypnotický, minimalistický dark ambient mi jednoduše učaroval a vcelku pravidelně mě od té doby posílá do říše snů.

Mhnunrrn - Orh Oxctsasavxixtibi

CZ/SVK deska roku:

1. Mhnunrrn – Orh Oxctsasavxixtibi
Naprostá magořina hodná psychiatra. A zároveň nejlepších devadesát minut noisu, jaký kdy na našem území vůbec vzniknul. Podobné prasečiny mi nevadí, ale nikdy bych do sebe neřekl, že budu schopný dát hodinu a půl v kuse bez problémů. Zelená kazeta ve žlutém obalu však skrývá víc, než by člověk tušil a očekával.

2. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Podzimní náladovka. Krásná. Heiden se opět povedla deska, která se mi přesně trefila jak do nálady, tak do vkusu. Podle očekávání jde o desku vyzrálou, dospělou, utopenou v melancholii opadaných stromů a chladného slunce. Kverd se za ty dva roky prozpíval k poloze, která mu opravdu sluší. Když pominu předchozí “Orh Oxctasasavxixtibi”, která je vážně zjevením z docela jiného světa a nachází se za hranicemi veškeré konvenčnosti, je pro mě “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” nejlepším domácím počinem letošního roku.

Neřadový počin roku:

Caspian – Hymn for the Greatest Generation
Když na konci srpna odešel do věčných lovišť basák Chris Friedrich, s kapelou to pořádně zamávalo. Sebrali se však a na 11. listopadu vydali půlhodinové EPko “Hymn for the Greatest Generation”. Silně náladové tři nové skladby působí po poslední desce “Waking Season” velmi živě a rozmanitě, bezezbytku však reflektují události, se kterými se musela kapela vypořádat a které řádně zjitřily city jejích členů. Zbylé tři skladby, z nichž jedna je jakýsi nástřel a zbylé dvě remixy starších věcí, mohly být klidně vynechány, i tak bych ale těžko hledal EPko, které ve mně zanechalo hlubší otisk.

Heiden - A kdybys už nebyla, vymyslím si tě

Artwork roku:

Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Kdybych měl vybírat největší humus roku, prostě bych sem hodil přebal “Okkult” od Atrocity, protože takový paskvil svět neviděl. Pravým opakem je po zralé úvaze (a vyřazení několika vážně krásných artworků) akvarel ze štětce Luďka Řezáče, jenž zdobí přebal “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” brněnských Heiden. Labuť letící nad jezerem bezezbytku vystihuje onen smutek a prchlivou, melancholickou podstatu desky, pro kterou jsem si jej za ten krátký čas oblíbil.

Shit roku:

Lunar Explosion – Lunar Explosion
Tak jo. Nečekal jsem, že se o tenhle post strhne taková mela, ale i ti nejzavedenější producenti sraček jako Amon Amarth, HIM nebo Atrocity se staženými ocasy zalezli do nor, když se na scéně objevila eponymní debutovka italských Lunar Explosion. Asi nemá cenu říkat víc, než že je to ultimátní kýbl hoven, ale i tak dodám, že v něm krom zmíněných exkrementů najdete plavat i koncentrát nudy, skladatelské bezpohlavnosti a tak špatného zvuku, že byste si raději upilovali uši, než poslouchat tohle. Radši ticho.

Koncert roku:

Asuna, Gurun Gurun: Praha – Pilot, 17.11.2013
Trojice pocházející odkudsi z Alfa Centauri versus zakřiklý Japonec, který si i v dospělosti hraje s arzenálem složeným výhradně z dětských nástrojů? Správně, průkopníci českého vesmírného programu Gurun Gurun soupeřili s následující Asunovou regresí sahající až do předškolního věku, navrch spojenou s exkurzí do děcáku pro psychopaty. V závěru si všichni čtyři zúčastnění smířlivě podali ruce ve společné performanci, aby poté mohli odletět na létajícím koberci kamsi mimo realitu. Něco tak ujetého prostě zažijete nanejvýš jednou do roka, pokud vůbec, takže takhle dvojice jmen je pro letošek jasnou volbou.

Videoklip roku:

Altar of Plagues – God Alone
Originální klip v rámci metalové produkce, která bývá na jedno brdo, vždy potěší. Na konci roku jsem se velmi těšil na oznámené klipy od Behemoth k písni “Blow Your Trumpets Gabriel” a od Alcest k singlu “Opale”. První jmenovaný z produkce Grupy 13 byl netradičně slabý, nemastný, neslaný; klip k “Opale” mne zaujal mnohem víc. Barvičky, jemná symbolika a snivá atmosféra skvěle korespondující s hudbou je vážně pěkná, pak jsem si ovšem vzpomněl na snímek doprovázející “God Alone” z poslední desky již neexistujících Altar of Plagues a bylo vymalováno. Chaotická choreografie a mírná epilepsie podtrhující zlý vokál Davea Condona a ještě o něco temnější hudbu je zkrátka jasným favoritem.

letní festivaly
Letos jsem absolvoval tři, přičemž na mysli mám dva z nich – Hradby Samoty a Brutal Assault. Na obou z nich jsem byl prvně v životě, oba z nich ve mně zanechaly veskrze pozitivní dojmy. Hradby Samoty nabídly skvělé sety :Of the Wand and the Moon:, Táboru Radosti nebo improvizované vystoupení Deutsch Nepal, to vše navíc v krásném prostředí hradu Veveří. Brutal Assault mě příjemně překvapil velmi dobrou organizací, a i když mě občas štvaly davy lidí, skvělý výběr kapel veškerá negativa dokázal zvrátit takovou silou, že je snad ani nejde brát v potaz. Úžasná vystoupení takových uskupení jako Solefald, Primordial nebo kulervoucích Cult of Luna mi v živé paměti ještě nějakou dobu zůstanou.

Zklamání roku:

smrt Chrise Friedricha
Vzhledem k předchozímu odstavci by se mohlo zdát, že o nějakém zklamání letos nemůže být řeč. Jenže chyba lávky, i tak se našlo několik nepříjemností. Možná i to slovo zklamání není tak docela vhodné, vzhledem k charakteru věci. Totiž vzhledem k smrti baskytaristy Caspian, kterého jsem tu již jednou zmínil. Chris Friedrich byl jedním z klíčových členů téhle americké party, kterou toliko chovám v oblibě pro jejich jemný, melancholický post-rock. Vhodnější by tedy bylo říci, že mě jeho ztráta především mrzí, velmi podobným způsobem jako třeba ukončení činnosti legendárních Cathedral. Zkrátka něco končí a naděje na obnovu je v obou případech rovna nule. Téměř by se chtělo říci, že jde o konce v nejlepším, jakkoliv jsou zatraceně hořké…

Jucifer

Zhodnocení roku:

Rok 2013 se pro mě nese především v pozitivním duchu, co se hudby týče. Střetnul jsem velmi pěkný počet kvalitních desek, kterých bylo rozhodně více než těch nekvalitních a vyloženě špatných. Jasně, odpadní materiály by se taky našly, nesnažím se tvrdit opak, ostatně sám jsem jich pár recenzoval a minimálně stejný počet negativních reakcí jsem si přečetl v reakcích kolegů. I tak mi ale v hlavě utkvěly spíše ty světlé okamžiky letošní tvorby (domácí i světové) – a že jich vážně není málo. Rovněž mě velmi těší, že díky promům zasílaným do redakce jsem si rozšířil obzor o několik velmi kvalitních uskupení, ke kterým bych se nejspíše jen tak nedostal. Zažil jsem rovněž solidní kvantum dobrých a výborných koncertů, přičemž vyloženě špatný z těch dvaceti nebyl ani jeden. Totéž můžu v podstatě tvrdit i o navštívených festivalech. Kolem a kolem tedy mohu považovat letošní rok za úspěšný.


Ársaidh – Roots

Ársaidh - Roots
Země: Velká Británie
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 16.5.2014
Label: Darker Than Black Records

Hodnocení:
H. – 8/10
Atreides – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

První pohled (H.):

Já musím říct, že ani zdaleka nejsem tak zarytý paganista jako kolega pode mnou a můj faktor pohanství má o poznání nižší level, což je možná i důvodem, proč z debutu Ársaidh (mimochodem, přijde mi vážně škoda, že těsně po vydání desky došlo ke změně názvu kapely na Saor, prý z důvodu problémů s výslovností a dlouhému “Á”, které působilo trable na internetu – původní jméno Ársaidh se mně osobně ale zamlouvalo o dost více) nejsem tak brutálně na větvi. Což ovšem vůbec nic nemění na tom, že “Roots” rozhodně je skvělá a silná nahrávka, již by si žádný příznivec pohansky laděného inteligentního folk / black metalu neměl nechat ujít, protože se – přesně jak bude zmiňovat i Prdovous níže – opravdu jedná o jeden z nejvýraznějších žánrových počinů tohoto roku.

Páteř “Roots” tvoří tři kompozice delšího rázu, z čehož už asi poměrně jasně, i když nepřímo vyplývá, že Andy Marshall (jenž není zas až tak neznámý, jak tvrdí kolega, pamatovat si jej můžete třeba z Falloch), jediný člen Ársaidh (resp. Saor) bude vsázet spíše na rozmáchlejší plochy, které budou postupně narůstat a gradovat, přesně jak se na pořádnou hudební odyseu sluší a patří. V tomto ohledu “Roots” nepřekvapí, ale o to nejde – v takovýchto případech je stěžejní především atmosféra a ta se zde vskutku vyvedla.

Nutno dodat, Andy Marshall s délkou kompozic moc dobře věděl, co dělá, jelikož platí, že čím delší, tím lepší, je dostatek času na využití každého motivu a k jeho plnému rozvinutí. Tím pádem je pro mě vrcholem závěrečná “A Highland Lament”, jež je nádhernou ukázkou toho, co všechno v Ársaidh (Saor) vězí, nicméně i v dalších dvou písních “Roots” a “Carved in Stone” se nachází spousta vydařených momentů a je radost to poslouchat. Naopak krátký a hodně minimalistický předěl “Saorsa” je zde spíše jen do počtu, ale dojem z desky nezkazí ani v nejmenším, tudíž je výsledek více než zřejmý – výtečná deska.


Druhý pohled (Atreides):

Co si budeme povídat, letošní rok je na kvalitní pagan metalové nahrávky extrémně chudý. První vlaštovka přiletěla až v polovině května ze Skotska v podobě Ársaidh (v současnosti přejmenovaný na Saor), jednočlenného projektu, za nímž stojí světu neznámá persóna Andyho Marshalla. Název pocházející ze skotské gaelštiny v překladu znamená “prastarý” a docela přesně vystihuje jednu z podstat hudby, kterou na “Roots” naleznete.

Tři skladby a jedno kratičké intermezzo však na padesáti minutách skýtají mnohem víc než jen závan dob dávno minulých. Už samotná stopáž skladeb, která neklesá pod třináct minut, vám dává tušit, že “Roots” bude především o rozmáchlých kompozicích – a již první skladba vás přesvědčí, že se nemýlíte. Směska black metalu, zasněného post-rocku a folkových melodií funguje na výbornou, přetéká emocemi. Rozsáhlé plochy čarují pohlcující atmosféru, tklivé melodie ji pak dokreslují melancholií a niternou esencí volnosti. Během poslechu nepotřebujete nutit představivost k obrazotvornosti, zhostí se jí sama a výsledkem jsou scenérie stejně krásné jako ta z přebalu alba. Instrumentální stránka sama o sobě je skvělá, riffy i přes úctyhodné délky nepřestávají nudit a v rámci žánru působí progresivně. Vyzdvihnout musím i basové linky, které podtrhují melodie a nesmím opomenout ani brutální vokál. Není sice nijak častý, ale když už začně Andy řvát, nemá výsledný dojem daleko k padající lavině kamení. Když připočtete propracované kompozice kypící skvělými momenty a gradací, která bere dech, zbývá jen otázka, proč je tenhle skvělý kus hudby tak neznámý.

Může to působit možná jako nekritická adorace, ale já nemůžu najít nic, co by na téhle prvotině bylo špatně. Všechno sedí, všechno má svůj účel, všechno funguje tak skvěle, že se většina folk metalu může jít zahrabat, protože “Roots” jej překonávají o několik délek ve všech směrech. Naopak, směle se vyrovnává největším ikonám žánru a navrch přidává opět trochu jiné pojetí pagan metalu. Bez debat překvapení roku.