Archiv štítku: SatanaKozel

СатанаКозёл: třetí deska je venku

Třetí album ruských folk metalistů СатанаКозёл už je venku. Novinka s názvem „Север“ vyšla 5. listopadu pod hlavičkou Sound Age Productions ve dvou formátech – standardní CD a limitované digibook CD. Ukázku v podobě songu „Враг“ poslouchejte na YouTube. Obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. Чужие 02. Медведь 03. Партизанская 04. Враг 05. Ураган 06. Как поп Сиволдай на войну ходил 07. Север 08. Мгла


Грай, СатанаКозёл, Cruadalach

Грай, СатанаКозёл poster
Datum: 26.9.2014
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Cruadalach, Грай, СатанаКозёл

Když se nějaké turné jmenuje Folk Metal Crusade, asi by bylo poměrně bláhové očekávat, že půjde o nějaký prasečí grindcore. Světe div se, opravdu se v rámci této šňůry hrál folk metal – hlavní program tvořily dvě ruské formace Грай a СатанаКозёл, přičemž právě druzí jmenovaní chasníci z Karélie, jejichž kapela má jen taky mezi námi jeden z nejvíc cool názvů na světě, byli tím hlavním důvodem, proč jsem se na pražskou zastávku vydal. Ruskou výpravu pak na Nové Chmelnice doplnily dvě domácí kapely, konkrétně Cruadalach a Groza

Tedy, abych byl přesný, to o tom doplnění je vlastně pravda jen z poloviny. Groza totiž dva dny před akcí svou účast odřekla… nebo ještě lépe řečeno prý “vzdala”. Nicméně pokud by to někdo nevěděl, Groza je ve skutečnosti přejmenovaný Chernobor, což je skupina, jež má na svědomí “Koloběh Luny” alias jeden z nejpříšernějších folk metalových demosnímků, s nimiž jsem měl tu smůlu se potkat. Tím pádem mě jejich výpadek i přes změnu názvu a značnou obměnu sestavy nijak netrápil.

Akci tedy začínají Cruadalach, kteří se mi v poslední době tak trochu ztratili z dohledu. Poslední album “Lead – Not Follow” vyšlo už před třemi lety, chystaná novinka “Rebel Against Me” stále ještě není a živě jsem je dlouho neviděl. Asi hlavní změnou od našeho posledního setkání bylo ubrání cella a přibrání druhé houslistky Elišky, jenže přesně dle zákonu schválnosti ten večer Cruadalach vystupovali v mírně “obřezané” sestavě, v níž chyběla zase první houslistka Hanka, takže housle byly stejně jenom jedny. Jinak ovšem bylo vše při starém v tom smyslu, že Cruadalach opětovně ukázali, že jsou především živou kapelou a na pódiu to umějí rozbalit. V tomto “rozbalování” vynikal obzvláště zpěvák Radalf (výlety z pódia na plochu mezi lidi nebyly nijak výjimečné) a baskytarista Ondráš, kteří oba pařili velice zodpovědně. První vteřiny koncertu sice kapelu uvítaly s dost příšerným zvukem, ale naštěstí se to velice rychle zlepšilo a už během prvního songu zvukař usměrnil kompletní nástrojové obsazení do poslouchatelných mezí.

V rámci setu Cruadalach namíchali starší kusy a nové skladby z “Rebel Against Me” od oka v poměru půl na půl. A jak kapela zmínila, byl to poslední koncert, v jehož rámci vypadal setlist tímto způsobem, protože od příště se už prý bude hrát hlavně z “Rebel Against Me”. Na jednu stranu samozřejmě chápu, že nové songy skupinu baví víc, ale nevím, jestli je to úplně dobré řešení, když deska ještě není venku. Vezmu-li to sám za sebe, já jsem byl na vystoupení Cruadalach po dlouhé době, takže jsem nové písničky slyšel poprvé a takhle na první dobrou mi toho zas tolik nedaly, tudíž jsem se víc bavil u těch starších válů jako “Vrásčitá” (obzvláště ta se ten večer povedla) nebo “Nezlomní”. V závěru pak samozřejmě nesměla chybět obligátní “Zlatovláska”.

Jako druzí nastoupili СатанаКозёл, kteří jsou pro mě v nadsázce řečeno trochu záhadou. Přestože na první pohled hrají takový ten “blbý” folk metal, z nějakého důvodu jsem si k nim svého času našel cestu prostřednictvím debutového alba “Рогатыя”, které se mi zalíbilo. Ještě o něco víc mě pak bavilo pokračování “Солнце мёртвых”, jenže za ty roky (čtyři), co od vydání utekly, jsem СатанаКозёл takřka neslyšel, a jak jsem na koncertě zjistil, paměť asi nemám úplně nejlepší, jelikož jsem nepoznal jediný song. To ovšem nijak zvlášť nevadilo, protože muzika СатанаКозёл nepatří k nejsložitějším, takže se bylo čeho chytit i tak. Ostatně to bylo vidět i na více než solidní odezvě přítomného publika, přičemž pochybuji, že všichni přítomní měli kapelu zodpovědně nastudovanou od A do Z.

Tak jako tak, СатанаКозёл předvedli vcelku slušný výkon. Nejednalo se o žádný velký zázrak, který by člověka vyloženě strhl (pokud jste tedy na koncert nedorazili s tím, že budete pařit jak šílení, ať už bude hrát na pódiu cokoliv – i takoví byli evidentně přítomni), ale Rusové se sympatický snažili. Obzvláště baskytarista Magister se nijak nešetřil a jel na plný plyn, nicméně se nedá tvrdit, že by to kdokoliv ze sestavy vyloženě flákal. Za zmínku jistě stojí i fakt, že v jedné písničce na pódium přiběhly zazpívat obě holky z Грай.

Zatímco s tvorbou CruadalachСатанаКозёл jsem nějak +/- obeznámen byl, v případě Грай, jejichž holky se na vystoupení převlékly z civilu do jakýchsi folkových hábitů, tomu tak nebylo, jelikož jsem tuto formaci začal registrovat teprve nedávno. Jak se však záhy ukázalo, pro Rusy to žádný handicap nebyl, protože Грай to ten večer suverénně vyhráli i tak. Ani první, ani druhá skupina nebyly špatné, obě byly v pohodě, ale Грай byli přinejmenším skvělí a na pódiu jim to šlapalo naprosto bezchybně. Výtečná byla zejména zpěvačka Irina Zybina, která divákům poskytovala hned trojí radost – byla radosti ji poslouchat, protože výborně zpívala; byla radost se na ni dívat, protože jako správný frontman (ehm, frontwoman) táhla celé vystoupení kupředu, dobře pracovala s publikem a obecně se chovala velice sympaticky; a pak byla ještě jednou radost se na ni dívat, protože i hezky vypadá. Nicméně ani zbytek Грай nijak zvlášť nezaostával, ať už to byl baskytarista a growler Yuri Bedusenko (jenž byl jen tak mimochodem asi dvakrát tak vysoký oproti zpěvačce, takže vedle sebe vypadali docela vtipně) nebo Aliya Latypova, která sem tam přispěla doprovodným zpěvem, ale jinak střídala různé flétny a píšťaly jak na běžícím páse a v první písni ukázala i dudy (myšleno jako nástroj, vy prasata).

Během vystoupení zaznělo i několik ukázek z novinkové desky “Млада”, jež by měla vyjít co nevidět, například titulní song, ale abych vás nelakoval, tak se přiznám, že to vím jen proto, že to Irina hlásila. V jedné písničce pak hostování oplatili dva členové СатанаКозёл, kteří si přišli něco zahulákat, přičemž zejména vokalista se v mezičase zjevně stihl docela zodpovědně upravit alkoholem, takže měl během svého výstupu docela pitomý výraz a nekoordinované pohyby. Kabely z kytary však nikomu nevytrhl, takže se nevyskytl žádný problém. Tak jako tak, vystoupení Грай mělo rozhodně šťávu a zcela upřímně mě bavilo mnohem víc, než jsem očekával, na čemž nic nezměnil ani trochu nepovedený začátek, u něhož skoro nebylo poznat, kdy kapela přestala zvučit a kdy vážně začala hrát. Na akci jsem se sice vydal především kvůli СатанаКозёл, ale nakonec to byli právě Грай, od nichž jsem si odnesl nejlepší zážitek a díky nimž jsem rád, že jsem dorazil. Že si seženu nadcházející album “Млада”, až vyjde, o tom netřeba pochybovat, protože pokud mělo být vystoupení reklamou na desku, povedlo se náramně.

Publikum bylo po celý večer naladěno na stejnou vlnu, na níž vysílaly i vystupující skupiny, takže odezva byla dobrá, nějaký ten kotel taky byl a už Cruadalach dokázali lidi rozhýbat, o Rusech ani nemluvě. Počet dorazivších se mi zdál čistě od pohledu rovněž v pohodě, rozhodně by se vešlo víc hlav, ale že by sál zel prázdnotou, to se říct nedalo. Bohužel se však klasicky našlo pár tak trochu debilů… obzvláště borec v mikině Sekhmet, který na férovku přišel ke kraji pódiu, vylil na zpěváka СатанаКозёл pivo a následně sundal jen tak pro srandu nějakého dalšího člověka v publiku zápasnickým chvatem, by zasloužil regulérně nakopat do prdele. Stejně tak nechyběli lidi, kteří evidentně přišli spíš vykalit pár piv a bylo jim vcelku šumák, co jim k tomu hraje, ale ti už mě na rozdíl od před chvílí zmiňované kreténa neiritovali… inu, ať si každý svoje prachy utrácí za to, co sám uzná za vhodné.

Ze strany samotných vystupujících však není důvod ke stížnostem, protože všichni odvedli přinejmenším dobrý výkon, v případě Грай pak dokonce výkon bez přehánění výtečný. Zvuk se kromě zmiňovaných prvních pár vteřin Cruadalach (což se ale velmi rychle spravilo a skupině to nijak neuškodilo) taktéž vydařil a u СатанаКозёлГрай byl na velmi solidní úrovni již od prvních tónů. Ačkoliv jsem tedy na akci dorazil víc z nudy, než že bych opravdu bezmezně toužil po tom tyhle tři skupiny vidět, nakonec jsem odcházel docela spokojen a s pocitem, že to rozhodně nebyla ztráta času.

Pro úplnost se sluší dodat, že Praha nebyla jedinou českou zastávkou turné. Hned o den později se Грай a СатанаКозёл představili v Brně a ve středu 1. října se objeví ještě v Ostravě. Pokud bych měl na základě pražské akce nerozhodným doporučit, jestli do Ostravy dorazit nebo ne, pak říkám jděte, protože mě to bavilo.


СатанаКозёл – Солнце мёртвых

СатанаКозёл - Солнце мёртвых
Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 30.11.2010
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Луны крадущейся светом мертвенным…
02. Битва
03. Воля
04. Свадьба
05. Берсерк
06. Баня
07. Musta Mado [Myllärit cover]
08. Волчий след
09. Кружки поднимем дружно…
10. Шторм
11. Солнце мёртвых
12. Тени

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Kapela СатанаКозёл svého upoutala mou pozornost již svým debutem “Рогатыя” z roku 2008, na němž už tehdá předváděli docela slušný folk/viking metal. Příprava nového materiálu těmto ruským chasníkům trvala celkem dva roky, výsledkem jejich snažení je však novinková deska “Солнце мёртвых”, které se právě teď podíváme na zoubek.

Velkou roli ve stylu СатанаКозёл hraje právě místo jejich původu. Domovinou kapely je totiž Karélie, což je oblast na severu evropské části Ruska, přímo při hranici s Finskem (resp. jistá část Karélie leží už za finskými hranicemi, ale to teď není podstatné). Každopádně muzika СатанаКозёл zní s nadsázkou tak trochu jako střet finského “skákacího” folk metal à la Ensiferum s východoevropským folk(/black) metalem, který je, při vší úctě, přece jenom znám jako trochu vážnější a střízlivější podoba žánru. A hlavní hrdinové naší recenze jsou, jak již bylo řečeno, tak někde na půl cesty mezi tím.

Na СатанаКозёл mi až zas tolik nesedí na můj vkus chvílemi až přílišná veselost (i když to se týkalo především “Рогатыя”, ale k tomu se ještě dostaneme). Ke cti skupiny však slouží fakt, že míra skočných melodií nikdy nepřekročila únosnou mez, která by mohla odradit potencionální posluchače, nehodující folkovému skotačení, jaké dnes známe. Naopak výhodou СатанаКозёл je to, že do spodních vrstev dokážou nasoukat i nějaké opravdu zajímavé momenty, jež mohou uspokojit dokonce i člověka, jako jsem například já (a to mi věřte, že já jsem kurva náročný parchant). Jistě potěší i fakt, že СатанаКозёл se nebojí čas od času hrábnout do strun a pořádně si zahoblovat, taktéž se mi zamlouvá používání ruštiny – ne že by dnes kapela zpívající svým rodným jazykem byla nějaká velká vzácnost, ale stále je to příjemné slyšet něco jiného než jen klasickou angličtinu.

Jak si podle této definice stojí “Солнце мёртвых”? Především, lépe než “Рогатыя”. Je znát, že СатанаКозёл nabrali skladatelské zkušenosti a aktuální počin nezní tak lacině (to se týká zejména melodické stránky nahrávky). Výraznou změnou k lepšímu je fakt, že ona skočnost je mnohem lépe zapuštěna do celku a dalo by se říct, že tentokráte již má nějaké to opodstatnění. СатанаКозёл vybalancovali tu hranici, aby se hudba mohla líbit jak fanouškům hopsaček, tak lehce náročnějším posluchačům (upozorňuji: jen lehce náročnějším, ti opravdu nároční ve folk metalu samozřejmě sjíždějí poslední Nokturnal Mortum a nic jiného je nezajímá). Znalci dokonce mohou při soustředěném poslechu vypozorovat některé odkazy na viking metalová uskupení staré školy (v tomto případě slyšim v některých pasážích kupříkladu Windir), což člověka dokáže potěšit.

Celkově se dá prohlásit, že “Солнце мёртвых” zní oproti “Рогатыя” vyzráleji po všech frontách. СатанаКозёл zapracovali na aranžích, strukturách, zvuku a hlavně atmosféře, která zní patřičně “rusky”, jestli víte, jak to myslím. Začátek i konec desky lemují velice povedené instrumentální předěly “Луны крадущейся светом мертвенным…” na první pozici a “Тени” jako závěrečný kousek, z nichž ten první jmenovaný vás, logicky, nabudí na větší příští a ten druhý naopak učiní tečku za celou deskou. Intro/outro zmiňuji samostatně jednoduše z toho důvodu, že se jedná o kousky velice povedené, a rozhodně bych se nezlobil, kdyby se СатанаКозёл někdy v budoucnu pustili do alba čistě na tento způsob. Tak či tak, hned první regulérní skladba “Битва” jasně ukazuje, že i “výplň” mezi intry stojí za slyšení – jasný aspirant na hitovku. Jako další je nutné “přetrpět” juchačky “Воля” a “Свадьба” (i když střední pasáž té druhé zmiňované je povedená, to uznávám), pak už vás však čekají výživnější fláky. “Берсерк” zaujme netypickým začátkem, “Волчий след” zdařilou pomalou první polovinou, excelentní je opět polo-intro “Кружки поднимем дружно…”, avšak jako vrchol se jeví úplný závěr v podobě “Шторм” a titulní “Солнце мёртвых”.

Až doposud jsem v podstatě hodnotil jen v porovnání s předchozí tvorbou СатанаКозёл, nejsem ale tak naivní, abych si myslel, že jste s ní všichni obeznámeni, proto si ještě před koncem zodpovězme otázku, proč by měl po albu pátrat člověk, který se se СатанаКозёл dosud nesetkal. Odpověď je až prozaicky jednoduchá: protože to prostě není špatné. Není to sice album nějak převratné či něco podobného, je to “pouze” album solidní, dobře odsýpající, výborně se poslouchající. Zdali je tohle dostatečná motivace k sehnání, to ponechám na vás samotných. Každopádně není na škodu vědět, že ruský folk metal nekončí se skupinami jako Аркона, případněТемнозорь. Dle mého názoru ještě СатанаКозёл zdaleka neřekli své poslední slovo a věřím, že se stále ještě nadechují k mnohem lepším věcem. A až to za pár let přijde, a z kapely se stane žánrový klenot, tak budete moci běhat dokola a řvát “já je znám, já je znám” (smích). Ale teď vážně, jasnovidectví stranou, “Солнце Мёртвых” není vůbec špatná věc a jako neurážející výplň pro jednu padesátiminutovku – proč ne? Šup tam s tím!