Všemocné Metalové Archivy – nepřeberná studnice znalostí a základní příručka každého samozvaného pisálka! – praví, že ve Finsku existují hned dvě formace s názvem Rienaus. Což jen tak mimochodem ve finštině znamená Rouhání. Nicméně ta první z nich dle všeho jen kdysi vydala jediný demosnímek, tudíž jde asi jen těžko o záležitost, jakou by kdokoliv z nás znal. Zato o těch druhých Rienaus, o nichž si nyní začínáme povídat, jste už klidně slyšet mohli. Kapela už několik let hraje a v roce 2014 vydala svůj řadový debut „Aamutähdelle“. Dnes jsme se zde ovšem sešli ku příležitosti letošního vydání druhého dlouhohrajícího alba, jehož titul je všeříkající, přestože je opět ve finštině – „Saatanalle“.
Tak dobrá. Kapela se jmenuje Rouhání a album se jmenuje „Satanovi“. Kdo by vzhledem k těmto skutečnostem čekal cokoliv jiného než blasfemický black metal, tak je pěkný naivka. Překvapení se samozřejmě nekoná. Finské trio, jehož jeden člen jen tak mimochodem působí i v poměrně známých Azazel (což je pro mnohé kultovní formace, ale mně to přijde jako pěkná píčovina), samozřejmě plive síru do všech světových stran a občas i těch nesvětových. Anebo se o to spíš snaží,
Formálně Rienaus hrají docela na úrovni, o tom se samozřejmě nikdo nepře. Zvuk je střelený příjemně tak na půli cesty mezi špínou a čitelností, tudíž to leze dobře do ucha, a přitom posluchač nemá pocit nějaké podbízivosti nebo přeleštěnosti. Docela se mi líbí i vokály, které jsou patřičně uječené, ale zase ne kastrátsky vysoko. K plusům bych možná přidal i obálku „Saatanalle“, jejíž samotný výjev mi přijde dobrý, ale za mě by tedy nemusel být kurven logem a názvem alba.
Nicméně, to všechno jsou dejme tomu spíš dílčí záležitosti (dobře, až na ten zvuk, ten je jistě důležitý). Pokud se ovšem zaměříme na ty stěžejní atributy, jen těžko ze „Saatanalle“ vytřískáme víc než průměrnou záležitost. Poslech alba mě nijak nesere, však už jsem řekl, že do ucha to leze dobře, ale jednoduše tu nenacházím takřka nic, co by na mě dokázalo zapůsobit a nutit mě, abych se k novince Rienaus vracel. Tu a tam se vynoří až nečekaně povedený riff, kytarové sólo na pozadí „Kehoonsa kahlittu“ je vysloveně dobré, jenže…
Jenže jako celek „Saatanalle“ nedokáže výrazněji zaujmout. Kohokoliv, kdo se v black metalu pohybuje déle než půlroku, už takováhle nahrávka prostě nemůže vytrhnout a ukojit jeho touhu po zlé hudbě. Na to jsou Rienaus bohužel až příliš obyčejní a předvídatelní. Což je na jednu stranu trochu škoda, poněvadž Finové nějaké schopnosti zcela jistě mají, jenže… někdo ten průměr hoblovat musí, ne všechno mohou být geniální desky. A ten někdo jsou mimo jiné právě Rienaus.
„Saatanalle“ není úplně hloupá záležitost, to netvrdím. Při aktuální přeplněnosti scény však nemá příliš šancí zaujmout – chybí totiž síla hlouběji zasáhnout. Ve finále se tedy jedná o počin, jenž pouze prošumí kolem a za chvíli se na něj zapomene. Deska se jmenuje „Satanovi“ – nevím, jak je s ní spokojen sám Rohatý osobně, když mu ji Rienaus věnovali, ale já z hlediska posluchače se tedy uspokojen necítím. Je to vcelku zbytečné poslouchat, protože není problém najít hromady kvalitnějších záležitostí.
Jihoamerická metalová scéna v sobě vždy měla jakousi nespoutanost a agresi, která se z evropského metalu postupně vytratila, jak rostla místní životní úroveň a s ní i pohodlnost obyvatelstva – metalisty nevyjímaje. Jihoameričané však tuto primordiální agresi stále dokážou do hudby dostat, což je samozřejmě plus. Nicméně zběsilost se automaticky nerovná kvalita.
War Legion je kolumbijská smečka, která v loňském roce vydala svůj debut „Gran Satanás“. Jednotliví členové už působili i v jiných skupinách, z nichž jsem se osobně setkal pouze s Evil Nerfal, kde působí dva borci z War Legion. Shodou náhod i Evil Nerfal loni vydali svou první desku s dosti výmluvným názvem „Hail Black Metal… Vobiscum Buer…“.
Popsat náplň „Gran Satanás“ je velmi jednoduché – celých 25 minut se nese v pekelně rychlém blackmetalovém tempu, hlavní slovo má nasranost. Žádné kompromisy, žádné atmosférické pasáže nebo zvolnění, melodických vyhrávek tu je jen nutné minimum, přednost má nenávistné riffování, bicí sypačka a uštěkaný vokál. To vše v prudce podzemním řezavém zvuku a obalené satanistickou a protináboženskou tematikou (minimálně tohle jste ale jistě odhadli už jen podle obalu alba).
Snažení War Legion ovšem bohužel vyznívá spíše průměrně, protože Kolumbijci nedokážou přijít s ničím tak strhujícím, aby to člověka opravdu zmáčklo a nedalo mu vydechnout. Asi nejlépe mi zní pátý song „Destroying the Enemy“ a několik slušných motivů jsem nalezl třeba i v „Guerra y sodomía“ nebo „La era del mal“. Skutečně chválit lze ale spíš jen obecné záležitosti jako již jmenovanou nekompromisnost, sympatický punc metalového undergroundu, velmi rozumnou délku alba. Po hudební stránce se nejedná vůbec o nic zvláštního, natožpak zásadního.
Svým způsobem „Gran Satanás“ není vyložené špatná deska, jen je tuze průměrná a obyčejná. Poslechnout se to dá, ale jde o záležitost pouze pro skalní příznivce žánru, a i ti by po War Legion měli sáhnout pouze v případě velké nudy. Osobně nevidím jediný důvod, proč bych měl „Gran Satanás“ komukoliv doporučovat k poslechu…
Země: Švédsko Žánr: hard rock / heavy metal Datum vydání: 21.8.2015 Label: Loma Vista Recordings / Rise Above Records / Spinefarm Records
Tracklist:
01. Spirit
02. From the Pinnacle to the Pit
03. Cirice
04. Spöksonat
05. He Is
06. Mummy Dust
07. Majesty
08. Devil Church
09. Absolution
10. Deus in absentia
Sice jde to klišé jako hrom, ale – říká se, že je to právě třetí deska, jež potvrzuje (anebo také vyvrací) kvality a především životaschopnost té či oné kapely. A chtělo by se dodat, že v případě někoho jako Ghost to platí obzvláště. Tahle skupina totiž vyletěla doslova jako raketa – možná skoro až moc, protože vzhledem k tomu, co tihle anonymní Švédové hrají a jak se prezentují, mi nepřijde, že by se hodili na pódia mamutích festivalů mezi metalový mainstream.
Vzpomínám si, jak jsem na Ghost narazil těsně poté, co v roce 2010 vydali svůj debut „Opus Eponymous“. Tehdy, v tu úplně první chvíli, se zdálo, že se z nich stane obskurní rockové retro pro fajnšmekry. A právě v téhle pozici by jim to náramně slušelo – pod firmou, jejímž vlastníkem je Lee Dorrian z Cathedral a pod jejímiž křídly se „udělala“ i jména jako Electric Wizard, Witchcraft nebo Grand Magus. Přesně takováhle „nadoomlá“ společnost by byla pro Ghost jak dělaná. Cesty hudebního showbyznysu jsou však nevyzpytatelné – kredit kapely najednou zničehonic začal strmě stoupat do závratných výšek a ještě než vyšla druhá deska „Infestissumam“ začali Ghostvystupovat v národní televizi a stali se skupinou, kterou je moderní poslouchat. Bohužel – říkám já.
Asi žádné překvapení, že se zanedlouho začaly ozývat hlasy, které Ghost odsuzovaly jako trendy záležitost, rychlokvašku a vykrádačku toho, co tu již dávno bylo. Upřímně, já je docela chápu – minimálně ve dvou věcech totiž mají pravdu. Z Ghost se totiž skutečně stal trend, byť zrovna v jejich případě to na kvalitě vlastní hudby naštěstí nic moc neubírá. Stejně tak musím souhlasit i s těmi, kteří Švédům vytýkají neoriginalitu, protože je to tak – ve své podstatě je to jen normální hard rock s naprosto záměrným a neskrývaným vintage nádechem, přitažlivou satanistickou image a uměle budovanou aurou tajemna (viz anonymita muzikantů). A ta rychlokvašnost? Inu, tu by dle provařeného pořekadla, s nímž tato recenze začala, měla vyvrátit nebo potvrdit právě novinka s názvem „Meliora“…
Hned na začátek musím říct, že „Meliora“ má podle mě asi nejlepší obálku ze všech tří dosavadních alb Ghost. Ta u „Opus Eponymous“ byla výtečná, ale přebal „Infestissumam“ mě nějakým způsobem neoslovil, byť zbylá grafika nahrávky je jinak skvělá. Obal „Meliora“ je však opravdové žůžo – kombinace utopického industriálna, steampunkového nádechu a megalomanie, jež koresponduje s jakousi pocitovou aristokratickou pompou, kterou v muzice Ghost subjektivně cítím, je jednoduše skvělá. Startovní pozice tedy dobrá – jak je na tom samotný obsah?
Je pravda, že Ghost v současné době se svými alby nijak neotálejí. Ono (další provařené!) pořekadlo o železe, které je nutno kout, dokud je žhavé, Švédové asi znají… jsou aktuálně v ohromném laufu a vybrušovat nové album třeba pět, šest let by byl prostě příliš velký risk, jelikož tak pevnou pozici ještě nemají (a za tak krátkou dobu ani mít nemohou). Ke cti Ghost však slouží fakt, že zatím se jim nastavenou laťku daří držet, a to i potřetí za sebou. Nepopírám ovšem, že pokud bych musel dosavadní diskografii skupiny ordinálně seřadit, tak by „Meliora“ skončila až na třetím – tedy posledním – místě.
Ty rozdíly mezi těmi třemi nahrávkami jsou však v reálu velice malé, takže bych se nebál říct, že je úroveň všech tří počinů vyrovnaná. Jediné, co lze novince v tomto ohledu skutečně vytýkat, je zcela nulový posun. Rozdíl mezi mírně syrovějším „Opus Eponymous“ a po všech stránkách vycizelovanějším „Infestissumam“ cítit byl; rozdíl mezi „Infestissumam“ a „Meliora“ je však jen minimální, díky čemuž novinka do jisté míry zní jako druhý díl svého předchůdce. Dvakrát za sebou se to však dá snést – pokud je překonána nebo alespoň udržena stávající skladatelská úroveň.
Nicméně právě ona je tím důvodem, proč bych novou desku zařadil až na třetí místo. Nechápejte mne zle – „Meliora“ stále je skvělým albem a některé skladby jsou naprosté pecky. Je zde ovšem i několik málo (konkrétně dvě) písní, které mi jednoduše příliš nelezou do ucha. Není to žádný průser, i tyhle songy jsou vlastně pořád v klidu a neruší mě natolik, abych byl nucen je při poslechu přeskakovat (i když – při zvětšujícím se počtu poslechů na to jedna z nich už začíná aspirovat). Spíše mi v nich nesedí jeden konkrétní motiv, jenž se průběžně opakuje, protože mi připadá… jak jen to říct… trochu lámaný přes koleno, necítím v něm takovou tu rockovou lehkost, s níž zrovna Ghost nikdy neměli problém. Jmenovitě se jedná o refrény skladeb „From the Pinnacle to the Pit“ a „Majesty“, přičemž je to ta první jmenovaná, která mě irituje o kousek více. Avšak obě zmiňované obsahují i několik povedených nápadů, a abych trochu napravil reputaci „From the Pinnacle to the Pit“, musím uznat, že totožná pasáž, jež se nachází přesně v polovině a na konci písně, je opravdu dobrá. I přesto se ale tento song poměrně rychle oposlouchal a nakonec mě v něm začala kromě refrénu obtěžovat i baskytarová linka.
Na druhou stranu, „Meliora“ obsahuje i několik naprosto bombastických kusů, které jsou i přes svou relativní jednoduchost obdivuhodně trvanlivé. Mezi takové bych zařadil excelentní „Cirice“, kde kupříkladu linka „Can you hear the rumble? Can you hear the rumble that is calling?“ prostě nemá sebemenší chybu. Líbí se mi rovněž polo-baladická „He Is“, jež se sice místy přibližuje až na hranu kýče, ale naštěstí se ji ještě podařilo vybalancovat. „Mummy Dust“ zase nakopne parádně odpichovým riffem, jenž se může rovnat i s kulervoucí kytarou v „Stand by Him“ z debutu, a navíc přidává pár ujetých kláves, které mi evokují stará sci-fi béčka typu „Flash Gordon“ (což je myšleno jako pochvala). Jako poslední z vrcholů bych jmenoval předposlední „Absolution“ s další neskutečně chytlavou kytarovou linkou.
Doposud nejmenované kusy ale stále drží vysokou kvalitu a taktéž mě baví. Taková „Deus in absentia“ se vzletným refrénem má rozhodně něco do sebe a úvodní „Spirit“ vlastně rovněž, protože některé její pasáže jsou také výtečné. Minimalistická „Spöksonat“ a teatrální „Devil Church“ jsou už jen mezihry, které nic moc neřeší, ale naštěstí desku ani nijak zvlášť nebrzdí a netříští.
Čistě subjektivně bych si do budoucna nechal líbit trochu větší využití kláves, neboť se mi zdá, že se za nimi Nameless Ghoul (tedy – ten jeden z těch pěti Bezejmenných ghúlů) musí místy trochu nudit. Navíc jsou mnohdy docela v pozadí, což je škoda, protože když se objeví, je to hodně velká paráda a obzvláště ve chvílích, kdy zavánějí vintage psychedelií, to rozhodně stojí za to.
Druhou věcí, jíž by mi Ghost do budoucna udělali radost, by byl nějaký dlouhý (ideálně psychedelií nasáklý) opus, jehož stopáž by se vyšplhala vysoko nad deset minut. Menší náznak něčeho takového již sice Švédové předvedli v podobě „Ghuleh / Zombie Queen“ na „Infestissumam“, ale nebál bych se v tomhle ohledu ještě víc přitlačit na pilu. Jinými slovy řečeno – byla by škoda lpět na takřka až popové líbivosti, jednoduchosti a naschvál předvídatelné struktuře skladeb, byť tuhle stylizaci chápu a oceňuji i ten kontrast záměrné (a neotravující) podbízivosti a satanistické estetiky spojené spíše s minoritnějšími žánry. Věřím, že skladatelský potenciál na to, aby vytvořili nějaký působivý kolos, Ghost mají.
Právě v oněch dvou právě zmíněných věcech bych já osobně viděl nenásilnou cestu, kudy jít dál při zachování stávající tváře, aby nezačalo točení v bludném kruhu, které by mohlo hrozit, pokud by se snad Ghost i příště nikam nepohnuli. V případě „Meliora“ to ještě problém není a stále jde o skvělou desku, ale nejsem si jist, zdali by fungovala i další (a další a další…) variace na „Infestissumam“.
Abychom to však nějak rozumně uzavřeli… ačkoliv je „Meliora“ subjektivně o stupínek níže než její dva předchůdci, pořád jde o výtečnou záležitost, která leze do uší takřka sama a navzdory očividné podbízivosti není laciná ani otravná. I v případě, že vám Ghost připadají jako skupina, již k výšinám vyhnala reklamní masáž (což je vlastně pravda – ten hype té muzice jednoduše škodí), v tomhle případě stojí za to odhodit předsudky a dát mrtvolnému papežovi a jeho pěti ghúlům alespoň šanci. A navzdory prohlášení, že „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“ mi subjektivně přišly o chlup lepší, nic nezkazíte, když začnete právě s „Meliora“… A co ti z vás, kdo kapelu už znají a v minulosti se jim líbila? Inu, předpokládám, že jste novinku už slyšeli, ale jestli ne – líbit se vám dozajista bude, na to vemte jed.
Druhý pohled (Kaša):
Jestli se něco švédským hvězdám Ghost nedá upřít, tak je to schopnost zaujmout. Tahle parta se před lety zjevila naprosto z ničeho, a když to trochu přeženu, tak takřka přes noc se kolem nich vybudovala aura něčeho velmi výjimečného a originálního, přičemž originálního je na jejich recyklovaném retro rock / metalu jen opravdu pramálo. Ovšem ani tenhle fakt nebrání zástupům pravověrných, aby dychtivě hltali informace o pravidelné „výměně“ zpěváka, aby i nadále pátrali, kdo se za kuklami schovává, a hlavně aby si tu jejich neoriginální retro rockovou mši oblíbili a těšili se na každý nový kus hudby, kterou parta kolem Papa Emerity vypustí. A s klidným srdcem přiznávám, že jedním z tohoto slepě kráčející davu jsem i já.
K „Opus Eponymous“ jsem přičichl až se zpožděním, ale vydání druhé placky „Infestissumam“, která přinesla oproti syrovějšímu debutu lehce košatější materiál, jsem již vyhlížel s bezpečným předstihem, a byl jsem tak netrpělivý, s čím se Ghost vytáhnou letos. Přestože se za fantastickým obalem „Meliory“ skrývá v podstatě tatáž hudební kombinace heavy metalu a rockové muziky ze 70. let s nádechem psychedelie, obskurní atmosféry a hrubě posypaná popovými melodiemi, tak je to album zase o trochu jiné než v posledních dvou případech. A jaké? Rozhodně těmnější. Neříkám, že se Ghost obrátili vyloženě v metalovou víru, protože třeba „He Is“ bych si při troše nevědomosti dokázal zaměnit za cover popové ABBY, ale od sci-fi horového intra úvodní „Spirit“, přes hitovku „Cirice“ a temnou jízdu „Mummy Dust“ je z Ghost cítit temnější atmosféra a úbytek velkých aranžmá ve stylu „Infestissumam“.
Nejlepší skladby vyzdvihovat nebudu, protože aniž bych chtěl působit vyloženě zaujatě, že nekriticky adoruji vše, pod čím je parta Nameless Ghouls a Papa Emerity III podepsána, tak se mi „Meliora“ líbí v takřka celé své délce a nejvíce si ji užívám jako celek, jen tak v klidu do uší.
A jestli se mě ptáte, jestli je „Meliora“ lepším nebo naopak horším albem, než byly první dva počiny, tak upřímně říkám, že i po mnoha posleších jsem se ještě nerozhodl. Má to tu správnou atmosféru, neobsahuje takřka žádnou vatu (zbytečně působí jen „Spöksonat“), ale přesto se do mě dostává mnohem obtížněji a pomaleji než minule. A to i navzdory ponechání skoro až popové vlezlosti řady refrénů, které v protikladu ke „zlým“ textům vyznívají až parodicky, ale na tom si Ghost zakládají a funguje to i letos, ačkoli bych očekával, že po tolika posleších už budu mít „Meliory“ dost.
Jo, prostě jsem propadl magii jménem Ghost a „Meliora“ je z mého pohledu další trefa do černého. Možná už to postrádá takové to prvotní kouzlo a moment překvapení, které měl v rukávu skvělý debut, ale jen proto, že se jedná o třetí variaci na stejné téma, nelze říct, by to bylo vyloženě špatně. Naopak, vypadá to, že Ghost se stávají čím dál odvážnějšími a pomalu a jistě si rozšiřují své obzory. Skvělé a moc chutné retro!
Třetí pohled (nK_!):
Předchozí deska, „Infestissumam“, téměř okamžitě katapultovala Ghost mezi mé nejoblíbenější kapely. Sice žánr neobohatila ničím novým, ale byla mistrně napsaná a neuvěřitelně chytlavá. Není se tedy čemu divit, že jsem byl na „Melioru“ natěšený jako moucha na drobek.
Oproti minulým albům mi ale trvalo o něco déle, než jsem se do „Meliory“ dostal. Při prvních pokusech o poslech jsem se dokonce hrozil a křižoval. Zarazily mě podbízivější melodie a ještě sladší hlas Papa Emerity. Během prvních několika pokusů pro mě bylo těžké najít si mezi novým materiálem nějaké oblíbence a snad kromě epického basového úvodu ve „From the Pinnacle to the Pit“ mě vlastně žádná z písní nenadchla.
Zlom přišel až u nějakého desátého poslechu, kdy do sebe začaly jednotlivé dílky této vynikající skládačky jménem „Meliora“ dokonale zapadat. Zalíbil se mi tajuplný úvod skladby „Spirit“, výborné melodie a vyhrávky klipovky „Cirice“ i podmanivé refrény v „He Is“ a „Mummy Dust“. „Majesty“ mě dostala svou gradující skladbou a „Absolution“ zase příjemnými, ne však tuctovými klávesovými linkami. „Deus in absentia“ zaujala velmi stylovým chorálním závěrem.
Jediné, co mi na „Melioře“ nakonec nesedí, jsou cca minutové vložky „Spöksonat“ a „Devil Church“. Více mi vyhovují samostatná intra nebo outra než podobná intermezza. Jinak nemám desce co vytknout. „Meliora“ sice v mých očích kvalit „Infestissumam“ nedosahuje (to se za ty dva roky stihlo stát nedotknutelnou srdcovkou), ale i přes počáteční skepsi musím konstatovat, že se povedla. Jako příznivec Ghost v žádném případě zklamaný nejsem.
Čtvrtý pohled (Skvrn):
Na rovinu přiznávám, že muziku na pomezí hard rocku a heavy metalu vůbec neposlouchám. Nicméně o to víc se potvrzuje fakt, že hype kolem Ghost je skutečně hypem hypovitým se všemi nezbytnostmi. I já jsem totiž podlehl. Vydáním „stejnojmenného“ debutového opusu si tuhle švédskou duchařinu oblíbilo rozličné spektrum lidí, a Ghost tak mohli začít slavit. Čas na pořádný jásot však přišel až za tři roky, to když druhé „Infestissumam“ velmi slušně navázalo na prvotinou položené základy. „Infestissumam“ nebylo zlomem, bylo jen potvrzením, zato velmi cenným. Potvrzením skladatelské fazóny a příslibem, že kapelu neznervózní ani přílivy dalších posluchačů a kvalitativně nebude následovat strmý sešup dolů.
Přiznám se, že strávit letošní kousek nebylo vůbec lehké. Zcela jistě jde o nejnepřístupnější věc, se kterou kdy Ghost vylezli. A přesně tohle mě na Švédech příjemně překvapuje. Drzé boření předsudků a dobrovolné stěžování si života hudebním vývojem. Jistě, není to posun nikterak markantní, avšak když jsem si s odstupem zopakoval obě předešlé desky, „Meliora“ je skladatelsky i stylově rozmanitější. Už pompézněji laděné „Infestissumam“ ukázalo, že implementace dalších hudebních výraziv (při zachování retro trademarku – samosebou) nebude Ghost cizí, a přestože i na nové desce převažuje klasická „ghostovina“, snaha o větší provázanost celku atmosférickým vložkami jako „Spöksonat“ či „Devil Church“ je znát. V mých očích netradičně působí například i „Mummy Dust“, která se místy rozhoupe až k doomovým plochám.
Na druhou stranu nejsem úplně přesvědčen, že to všechno je bezpodmínečně dobře. Nebo si spíš nejsem jist, zda Ghost svou snahu o celistvost bezchybně zrealizovali. Vzhledem k několika klasickým hitovkám mi totiž dělá velký problém koncentrovat se na ony méně akční pasáže a výsledek na mě momentálně působí polovičatě. Dva hlavní proudy – chytlavost a snaha o výpravnost – nenašly společnou řeč a trochu se tlučou. „Meliora“ tak vzhledem k průbojnosti chytlavých skladeb stále vnímám jako přehlídku několika skvělých písní, nikoliv jako omračující celek. A vzhledem k tomu, že desku cítím právě takto, výše zmíněné rozvláčnější pasáže („Spöksonat“, „Devil Church“) mi přijdou ve finále spíš na obtíž.
Nechci však „Melioru“ shazovat, neboť jde stále o výbornou záležitost a songy jako „From the Pinnacle to the Pit“, „Deus in absentia“ nebo „He Is“ jsou prostě tutovky a hlavně poslední jmenovanou se nebojím postavit hned vedle fenomenálního hitu „Ritual“ z debutu. Z debutu, ke kterému se budu v diskografii Ghost vracet nejraději a těžko říct, jestli na tom budoucnost něco změní. Třeba se nakonec k „Melioře“ s časovým odstupem navrátím a budu mluvit jinou řečí. Nicméně nyní je u mě až tou třetí vzadu.
Pátý pohled (Onotius):
O kapele Ghost toho byla napsána jistě kvanta a vsadím se, že většina takových textů začínala něčím ve smyslu, že se jedná o kapelu, jež se dočkala raketového vzestupu a stala se fenoménem. Dále je třeba zmínit, že kromě hromady zapálených uctívačů kultu je tu i hromada těch, kteří tvrdí, že za obří úspěch může především originální pojetí okultní image, nikoliv samotná hudba, jíž tito odpůrci považují za v lepším případě průměrnou, v horším za úplně pitomou. Já nepatřím ani do jednoho z táborů a Ghost mám celkem v oblibě, avšak jejich plakát na záchodě vyvěšený nemám a raději než k Papa Emeritovi se modlím stále radši ke svému náboženskému idolu Létajícímu špagetovému monstru. Nicméně, když měla vyjít novinka, zbystřil jsem a říkal jsem si: „bude zase fajn hevík s atmosférou“. A dostal jsem ho.
Podobně jako předchůdce se novinka neštítí i velmi melodických pasáží naroubovaných na onen klasický atmosféricky heavy metalový základ s prvky sedmdesátkového rocku. Zatímco minule zvuk zpestřovaly klávesy často využívající varhanových rejstříků, novinka používá paletu pestřejší a uvolněnější, leckdy sice o špetku méně atmosférickou, ovšem podporující diverzitu, a tedy zajímavou. Nápady nejsou striktně přizpůsobovány nějakým pevným mantinelům daným žánrem, tudíž se dočkáme i například velmi melodické balady „He Is“ evokující folk s prvky muzikálu. A kupodivu to není žádný banální kýč, ale skladba velmi šikovně kořenící celek. Najdeme tu skladby pro Ghost naprosto charakteristické jako například úvodní „Spirit“, „Mummy Dust“, „Majesty“. Je na nich však patrné, že si Ghost více hrají se zvukem a klávesy zde jsou mnohem různorodější (a tím i nápaditější) než kdy dříve. Nejchytlavější refrény alba reprezentují „From the Pinnacle to the Pit“, „Absolution“ a až ABBU evokující „Deus in absentia“, u nichž si říkám, že jim takové motivy musí kdejaký poprockový hitmaker závidět, avšak přesto se nedostavuje pocit, že by skladby těžily z nějaké podlézavé banality. Vše je pečlivě vyrovnáno tak, aby to zapadalo do onoho tradičního konceptu a pouze zpestřovalo známé, avšak stále celkem chutné gró.
Zkrátka, očekával jsem poctivý neortodoxní heavy metal s chytlavými melodiemi a charakteristickou vznešenou atmosférou (doplňující klasickou okultní image) a dostal jsem ho. Deska drží pěkně pohromadě a je velmi vyrovnaná. Tam, kde Mercyful Fate položili základ, „duchové“ pokračují, a jak se zdá, moc to baví nejen je, ale i mě jako posluchače.
Eponymní debutová deska mexických satanášských death metalistů Vexilla regis prodeunt inferni vyšla původně v létě 2012 a o rok později se objevila i na vinylu, rovnou ve třech barevných verzích. V letošním roce došlo (tedy, dojde – 30. července) k další reedici, tentokráte opět na CD, zato však s novou obálkou a navrch bylo jako bonus přidáno demo se třemi peckami. No, a právě ku příležitosti toho nového vydání jsme se tu dnes sešli, přátelé.
Vexilla regis prodeunt inferni produkují docela hrubý death metal, který je znatelně ovlivněn takovým tím červeným rohatým frajerem, kterého většina z nás zná pod gangsterskou přezdívkou Satan. Do hlavy jim sice nevidím, ale působí to na mě, jako by Mexičané svou muziky chtěli postavit na chorobné atmosféře, čemuž ostatně napomáhá i to, že tu a tam zdálky vystrčí své růžky rovněž black metalový odér. Proč ne… nevidím jediný důvod, proč by se na tomhle nedala postavit kvalitní a zábavná deska. Podání Vexilla regis prodeunt inferni ovšem takový zázrak není, jelikož jim z toho nevylezlo nic víc než sice poslouchatelná, ale jinak nijak zvlášť strhující nahrávka.
Asi největší kámen úrazu tkví v tom, že ta atmosféra jim zas tak moc nefunguje, snad jedině s výjimkou “Chapter IX: Necropolis Rising”, jejíž druhá polovina se docela povedla. Jinak se ale debut Vexilla regis prodeunt inferni slévá v jednu amorfní špinavou death metalovou hoblovačkou bez nějakých záchytných bodů. A to v kombinaci s tím, že vás nestrhne ani celková nálada, znamená, že je docela problém dát i těch 41 minut, natožpak 54 i s bonusem. Průser to sice není, ale na víc jak slabší průměr to při vší úctě jednoduše nemá.
À propos bonus… tohle je zrovna jeden z těch případů naprosto zbytečných bonusů. Jedná se o totiž o první tři songy alba, akorát s výrazně horším soundem. Kromě “Chapter I: Serpent’s Council” jsem si navíc nevšiml ani žádných výraznějších změn, takže v tom vidím spíš jen laciné natažení hrací doby pro reedici.
Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 22.6.2014 Label: Bakerteam Records
Tracklist:
01. Aetherion
02. The Third Obsidian
03. Ave averno in genesi nema
04. Mistress of Bone’s Mounds
05. Pleroma apocrifa mistica
06. Adamas ater
07. The Templethoth
08. Radiant Darkness
09. May the Cursing Be
10. Feralis exercitus
11. XV
12. Abraxas [bonus]
Italská sebranka Stigmhate a její nejnovější deska s prapodivným názvem “Zodacare Od Zodameranu” (vypadá to jako nějaká splácanina písmen, ale s největší pravděpodobností si Italové vypůjčovali z prvního enochiánského klíče) může na první pohled zdálky vypadat i zajímavě. Bohužel ale opravdu jen na ten první a zdálky… Sice by se mělo hodnotit až v závěru recenze, ale jestli chcete, abych vám ušetřil čas, tak to řeknu rovnou – od Stigmhate se dočkáte jen průměrné black metalové hoblovačky.
Pokud máte radši delší verzi, žádný problém, začněme nejprve obligátní lehkou historickou omáčkou. Kořeny Stigmhate sahají do roku 1998, první placka s názvem “Satisfied by Cruelty” se objevila v roce 2003. Kapela má pak ještě na kontě další tři fošny – “Human Incapacity” (2006), “The Sun Collapse” (2012) a nakonec právě letošní “Zodacare Od Zodameranu”, která je tedy čtvrtým řadovým počinem. Podíváme-li se do sestavy Stigmhate, nenajdeme zde žádná známá jména ani borce, kteří by za sebou měli působení v nějakých proslulejších kapelách. Budu-li brát to, o čem jsme tu někdy na Sicmaggot psali, tak pouze bubeník Ahrjin se na chvíli mihnul u kolegů Ars Macabra, jejichž loňské album “III” bylo pěkně nezáživným průměrem. A ono se to vlastně i hodí zmínit, jelikož Stigmhate a “Zodacare Od Zodameranu” jsou na tom hudebně i kvalitou vlastně úplně stejně…
Takovou stěžejní hláškou promo kampaně k “Zodacare Od Zodameranu” je: “Ruthless and savage black metal the way it is supposed to be.” Pro neangličtináře volně přeloženo: “Nelítostný a divoký black metal tak, jak by měl znít.” Nevím jak vám, ale mně to tedy zní poměrně troufale, a když se někdo snaží prezentovat takovýmhle prohlášením, měl by mít za zády opravdu zničující materiál… jenže ve světle samotného poslechu “Zodacare Od Zodameranu” je to ještě troufalejší. Nemůžu si pomoct, možná jsem trochu staromódní nebo snad příliš náročný, ale podle mě by black metal vážně neměl znít jako průměr bez vlastního ksichtu a s brutálním loudness war…
Na rovinu říkám, že “Zodacare Od Zodameranu” není žádná sračka, dá se to poslouchat v klidu, když si to pustíte k nějaké práci, nijak vás to nebude obtěžovat nebo něco takového… jenže na druhou stranu, tohle je všechno, co od toho alba dostanete… poslech vás nebude obtěžovat. Na otázku, jestli je to dostatečný důvod k tomu, abyste se po muzice Stigmhate měli shánět, si již jistě zvládnete odpovědět sami.
Jednoduše řečeno Stigmhate produkují normální black metalovou hoblovačku, které nechybí rychlé tempo, sem tam melodie a navrch samozřejmě nějaký ten satan, zlo, peklo a podobné laskominy. Úplně marné to zase není a musí se uznat, že některé momenty se na “Zodacare Od Zodameranu” poměrně povedly, jmenovitě třeba závěr šesté “Adamas ater”. Trochu nápadněji působí třeba i osmá “Radiant Darkness” s kytarovými melodiemi, díky nimž jsem si vzpomněl na Noctem ze Španělska (což ale není moc velká pochvala, protože i Noctem hoblují těžký průměr). Jenže ve finále ani těch několik málo slušnějších momentů nedokáže jakkoliv změnit pocit, že veškeré to snažení Stigmhate je jednoduše přespříliš standardní.
“Zodacare Od Zodameranu” nepomáhá ani nijak zvlášť dobrý sound… jasně, řeknete, že tohle je v současné době standard a že přesně takhle se ta alba zvučí, což máte samozřejmě pravdu, ale to, že se to tak dělá, ještě neznamená, že je to správně, když má zvuk minimální dynamiku, je ubíjející a obyčejný, což obzvláště v kombinaci s tím, že Stigmhate sami o sobě hoblují až na pár krátkých výjimek dle jednoho mustru, působí dost nudně. Nádherným příkladem budiž hned první regulérní song “The Third Obsidian”… Stigmhate nejdříve začnou sypat, po minutě a pár vteřinách přijde zvolnění a utišení a na chvilinku nastoupí lehké vybrnkávání… jenže když samotná písnička hudebně viditelně zvolní, tento klidný kousek má naprosto nepochopitelně pořád naprosto stejnou hlasitost, jako když do toho kapela tříská na plné koule. A přesně tomuhle se, vážení, říká loudness war… A obzvláště v black metalu mě něco takového ukrutně sere…
Když jsem si na internetu pročítal recenze na “Zodacare Od Zodameranu”, tak nejnižší známka, na kterou jsem narazil, byla 7/10, většinou se však hodnocení pohybovalo okolo osmičky… tak si říkám, že někde tu je prostě něco špatně. Buď všichni okolo strašně nadhodnocují (sorry, ale jestli si Stigmhate zaslouží 8/10, kolik bych pak musel dát například novým Mayhem? 15/10?), nebo jsem ignorant, který nedokázal pochopit to hluboké umělecké sdělení téhle italské smečky, nebo prostě poslouchám úplně jinou desku. Upřímně to ale spíš bude ta první možnost…
Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 22.11.2013 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. In the Minds of Evil
02. Thou Begone
03. Godkill
04. Beyond Salvation
05. Misery of One
06. Between the Flesh and the Void
07. Even the Gods Can Bleed
08. Trample of the Cross
09. Fallen to Silence
10. Kill the Light of Christ
11. End the Wrath of God
Zcela jistě existují kapely, které se na každé své desce dokážou někam posouvat, přinášet nové prvky, vyvíjet se v rámci svého stylu dál a dál a s každým novým počinem své posluchače překvapovat s něčím, co na předchozích albech nebylo. No, a pak jsou tu kapely, jejichž přístup je přesně opačný, a když vydávají nové album, všichni už předem vědí, jak to bude vypadat a jak to bude znít. A právě do téhle druhé sorty spadají rovněž floridští bijci všeho křesťanského, death metaloví řezníci Deicide.
Deicide již od roku 1990, kdy vydali svou stejnojmennou debutovou nahrávku, vždy v rozmezí dvou až tří let přijdou s novou fošnou, pokaždé je to nálož brutálního death metalového nářezu plného nenávisti vůči křesťanské chátře a pokaždé je to přinejmenším solidní záležitosti. Byť některá alba jako “Insineratehymn” nebo “In Torment in Hell” nebyla přijata s úplným nadšením a obecně jsou třeba považována za slabší, já osobně si myslím, že vyloženě slabou nahrávku tito neznabozi na kontě ještě nemají, ale zase na druhou stranu také málokterá jejich placka vyčnívá i směrem nahoru. V roce 2004 to už ale vypadalo, že se tahle antikřesťanská mašina zadrhne, když bylo z kapely vyhozeno kytarové duo bratrů Erica a Briana Hoffmanů, ale Deicide se k překvapení všech (dost možná i sebe samých) nadechli k opusu “The Stench of Redemption”, který jestli není rovnou tím úplně nejlepším, co kdy parta okolo blasfemického frontmana Glena Bentona vydala, tak minimálně patří mezi vrcholy diskografie Deicide.
Od té doby Deicide vydali už tři alba včetně toho nejnovějšího s názvem “In the Minds of Evil” a na nich opět spadli toho svého standardního stereotypu. Takhle pojmenované to nejspíš zní poměrně hanlivě, ale ve skutečnosti jsou Deicide jednou z mála kapel, u nichž to zas až tak nevadí. Starého psa novým kouskům nenaučíte, stejně jako Bentona a spol. nenaučíte hrát něco jiného než antikřesťanstvím prolezlý death metal. Sice si můžete být už víceméně předem jistí, co na nové fošně Deicide dostanete, ale také si můžete být stoprocentně jistí, že to zase bude nakopávat prdele. Téhle kapele set totiž musí nechat, že její placky tepou křesťanské lebky pořád stejně intenzivně a s železnou pravidelností a i po čtvrt století si tenhle floridský kvartet tvrdě stojí za svou hudební i textovou filozofií a ani o píď neuhnul ze svého cíle vyhladit všechny fanoušky Boha pomocí hudební brutality.
Z toho zcela jasně vyplývá jedna věc – jestli se vám Deicide a jejich extrémní smršť kytarových riffů, bicí palby Stevea Asheima a hrubého Bentonova vokálu, který je hlubší než Macocha, kdykoliv v minulosti líbili, zcela jistě se vám bude líbit i “In the Minds of Evil”. Jak už totiž hned několikrát zaznělo, akorát pokaždé jinými slovy, novinka do posledního puntíku obsahuje vše, co je pro tuhle skupinu tak typické a co mají její příznivci rádi. A když to vezmeme z druhé stránky – pokud vám Deicide až doposud nic neříkali a jejich přecházející alba vás nijak zvlášť neoslovila, pak šance, že by se to s “In the Minds of Evil” zlomilo, je naprosto minimální… tak minimální, až je skoro žádná.
Další záležitostí, v níž je “In the Minds of Evil” opět naprosto tradiční nahrávkou kapely, je také hrací délka kotoučku. Deicide byli vždycky pověstní tím, že točí desky, jež jsou víc krátkohrající než dlouhohrající a svojí stopáží mnohdy připomínají spíš trochu lepší EP – vždyť ve své diskografii mají hned několik počinů, které se nevyšplhaly ani na půl hodinku, přes magických 40 minut se Deicide dokázali přehoupnout pouze jedinkrát ve své kariéře, a to s plackou “Till Death Do Us Part” z roku 2008. “In the Minds of Evil” je sice z obecného hlediska poměrně krátké, ale na poměry Deicide patří se svými necelými 37 minutami k tomu nejdelšímu, co kdy Benton a jeho pekelní kumpáni natočili. Nicméně se rozhodně nedá říct, že by krátké nahrávky byly u Deicide negativem, poněvadž na to, co pánové hrají, je i ta půl hodina až až, když se tedy zrovna extrémně nezadaří jako v případě “The Stench of Redemption”. Co se “In the Minds of Evil” týká, 37 minut je pořád ještě v pohodě, ale je pravda, že když si to člověk pustí do sluchátek, ke konci už při té nekonečné brutální řezanici začne pozornost trochu slábnout, byť mi ty songy nepřijdou nijak zvlášť horší. I proto by mi možná sedělo spíš, kdyby Deicide nějaké ty dva vály ubrali a stáhli stopáž na čistých 30 minut, které jim sluší nejvíce. Ale to je asi tak jeden ze dvou malých neduhů “In the Minds of Evil” – navíc nijak zvlášť zásadní.
O jednotlivých válech se snad ani nemá cenu bavit. Recept Deicide na to, jak uvařit song, je neměnný nejen v rámci “In the Minds of Evil”, ale v podstatě i v rámci celé historie kapely. Musím říct, že pár válů mě ničí o trochu více, což je případ třeba “Between the Flesh and the Void”, “Even the Gods Can Bleed” nebo “Godkill”, ale ty oblíbené kusy bude mít každý zcela jistě jiné, protože ve výsledku jsou si ty písničky podobné jako vejce vejci. Na druhou stranu je ovšem pravda, že novince malinko chybí nějaký vyložený hit, jenž by album táhnul nahoru, jako tomu bylo (namátkou) v případě “Scars of the Crucifix” na “Scars of the Crucifix”, “Homage for Satan” na “The Stench of Redemption” či “Standing in the Flames” na “Insineratehymn”. Snad jako jediná by na tuto pozici mohla aspirovat druhá “Thou Begone”, jež mi v palici uvízla hned po prvním poslechu “In the Minds of Evil”, ale na právě jmenované kulťárny jí prostě ještě něco chybí. A právě to jen ten druhý malý neduh novinky – ale jak vidíte, opět nic vyloženě zásadního, protože celkově album baví tak jako tak.
Ačkoliv tohle nebude zrovna nejobjevnější závěr, nelze recenzi na “In the Minds of Evil” zakončit jinak než opětovným konstatováním faktu, že Deicide se i na své jedenácté řadovce striktně drží svého kopyta. Jak už bylo řečeno hned v prvním odstavci, tahle legendární parta své posluchače snad už ani nedokáže překvapit, přesto se chtě nechtě musím uznat, že to těm pekelníkům šlape pořád stejně brutálně, přestože už to jsou pomalu staří fotři. A zcela upřímně, asi málokdo z nás chce zrovna od Deicide slyšet cokoliv jiného… a i takováhle ortodoxnost a věrnost kořenům je svým způsobem obdivuhodná…
Další názory:
Kdo by to byl řekl, že před lety tolik diskutovaný odchod kytarového dua bratří Hoffmanů nakopne death metalovou legendu Deicide k lepším zítřkům. Přiznám, že nemám naposlouchanou každou minutu toho, co kdy bezbožný Glen Benton vycedil ze své jedovaté huby, ale alba z první poloviny minulé dekády mě ani nyní, s odsupem času, nebaví natolik, abych je zvládl doposlouchat na jeden zátah do konce. To už se ale nedá říct o posledních čtyřech počinech, které sice následují dlouhou linii klasických brutálních death metalových děl, které Deicide za svou historii vytvořili, ale má to alespoň pořádné koule. “In the Minds of Evil” není výjimka, ale přesto jej řadím trošku výš než minulé “To Hell with God”, na němž se dohromady sešlo až moc ničím nevyčnívajícího materiálu. Novinka šlape náramně a minimálně první polovina, kdy se střídá jeden výtečný flák za druhým, nemá chybu. Ke konci začne “In the Minds of Evil” mírně uvadat, protože slabší “Trample the Cross” a “Kill the Light of Christ” nedosáhnou úrovně nastolené vypalovačkami “Beyond Salvation”, drtivou “Godkill” či hitovou titulkou, která úvod odpálí s nebývalou razancí. Nicméně, ani tak není problém kotouček otočit i dvakrát po sobě. Asi není nutno zdůrazňovat, že kdo kouzlu Deicide nepodlehl díky albům minulým, tak “In the Minds of Evil” to v žádném případě nezmění, ale fanoušci, kteří si za ta léta zvykli na určitý standard, by mohli po skončení novinky zůstat dobře naladěni s pocitem, že Glen Benton a jeho parta stále mají na to, aby vydali album, které všechny pochybovače (a s nimi všechny věřící) uzemní svým nezaměnitelným způsobem. Kaša
Finští satani Horna jsou už dávno kapelou, na níž se člověk může beze strachu spolehnout, že s každým dalším zářezem opět dodá kvalitní porci blasfemického black metalu v příjemně staromilském duchu. Nějakou tu miliardu neřadovek, které Horna v průběhu svého působení vypustila, naposlouchanou opravdu nemám, ale co se týče dlouhohrajících počinů, kapela vždy dokázala držet konstantně vysokou úroveň a doposud nemá na kontě fošnu, u níž bych měl potřebu hovořit o slabotě nebo nesplnění očekávání, což naštěstí platí i o letošní novince “Askel lähmepänä Saatanaa”.
V žádném případě se ani náznakem nejedná o něco prudce originálního nebo neslyšeného, ale ruku na srdce, u téhle kapely tohle jaksi nikdy nebylo cílem. Když si člověk pustí Horna, má náladu na severský black metal ze staré školy se špinavým zvukem a vším dalším, co k tomu patří – a to “Askel lähempänä Saatanaa” splňuje měrou vrchovatou. Zpěvák Spellgoth, pro něhož je “Askel lähempänä Saatanaa” dlouhohrajícím debutem v řadách skupiny, štěká jako ďábel a rozhodně je poznat, že je to člověk na svém místě, díky čemuž se nemůžu připojit k těm názorům, které tvrdí, že po odchodu Corvuse už to není ono.
Předcházející opus “Sanojesi äärelle” sice zůstal nepokořen, ale to se jaksi dalo čekat, neboť byl možná tím nejlepším, co kdy Horna vydala. Přesto se mi “Askel lähempänä Saatanaa” hodně líbí, protože jsem od ní dostal přesně to, co jsem dostat chtěl – poctivý black metalový nářez, který si na nic nehraje a jede si ten svůj nekompromisní náser, jak se patří. Tím pádem jsem ve výsledku naprosto spokojen a s radostí můžu prohlásit, že Horna udržela svůj čistý štít (jakkoliv zní tohle spojení u špinavého black metalu trochu úsměvně).
Země: Švédsko Žánr: heavy metal / hard rock Datum vydání: 9.4.2013 Label: Loma Vista Recordings
Tracklist:
01. Infestissumam
02. Per aspera ad inferi
03. Secular Haze
04. Jigolo Har Megiddo
05. Ghuleh / Zombie Queen
06. Year Zero
07. Body and Blood
08. Idolatrine
09. Depth of Satan’s Eyes
10. Monstrance Clock
Docela živě si pamatuji, že když se Ghost před třemi lety zničehonic objevili se svým debutem “Opus Eponymous”, byl to zpočátku jen trochu obskurní rokenrol pro pár obskurních posluchačů. Album vyšlo bez nějaké větší pozornosti u neméně obskurního Lee Doriana z Cathedral na jeho firmě Rise Above Records spíše jako záležitost pro fajnšmekry. Tehdy jsem se k Ghost dostal i já a podobně jako řádku dalších lidí mě jejich muzika hodně zaujala a poměrně brzy jsem si tutové hitovky jako “Elizabeth” nebo “Stand by Him” oblíbil. Nicméně poměrně záhy se okolo Ghost začalo dít něco, co bych si u takové kapely rozhodně netipnul, ale stalo se… okolo maskované pětice bezejmenných ghúlů a jejich vůdce, mrtvolného papeže známého jako Papa Emeritus, se totiž strhlo cosi, pro co má angličtina naprosto výstižné slovíčko “hype”, a z oblasti trochu obskurního rokenrolu si to Ghost namířili svisle vzhůru mezi prvoligové kapely, začali hrát na velkých pódiích, v televizi, sympatie jim začali vyjadřovat světoznámí hudebníci… jednoduše se Ghost postupem času dostali na takovou úroveň, že jejich druhá deska byla v naprosto odlišné pozici než debut – zatímco “Opus Eponymous” vycházel poměrně potichu, na “Infestissumam” se už netrpělivě čekalo a třásly se na něj tisíce lidí…
“Infestissumam” ovšem nebylo očekávané pouze v tom smyslu, že by se na něj čekalo, ale i v tom, že se od desky i hodně očekávalo – jednoduše z toho důvodu, že “Opus Eponymous” byla prostě excelentní nahrávka s dost svojskou atmosférou a poměrně i slušnou dávkou originality, přestože Ghost vlastně do jisté míry neudělali nic jiného, než že se hudebně otočili směrem hluboko do minulosti, což bylo všechno navíc korunováno parádní stylizací a image, která sice – podobně jako samotná retro hudba – je na první pohled klišovitá, nicméně natolik dotažená ad absurdum, až se to jen tak nevidí a svým způsobem to ojedinělé je. Pokud se ale budeme bavit čistě o muzice, tak ta byla prostě skvělá, takže samozřejmě vyvstala otázka, jestli a jak se na takový majstrštyk bude dát navázat, jestli se Ghost stanou kapelou jednoho alba, nebo jestli potvrdí, že “Opus Eponymous” nebyla náhoda. Já osobně jsem v tomto poměrně schizofrenik a nemohl jsem se rozhodnout, co od “Infestissumam” vlastně chtít – na jednu stranu jsem se hodně těšil, na tu druhou jsem byl ale docela skeptický; nechtěl jsem mít přehnaná očekávání, ale zároveň jsem švédskému nemrtvému komandu i věřil, jelikož “Opus Eponymous” bylo tak skvělé, že se člověku opravdu nechtělo věřit, že by mohlo jít jen o náhodu.
Oběma prvním singlům “Secular Haze” a “Year Zero” se povedlo přesně to, k čemu jsou singly určené – parádně navnadit na samotnou desku. Když pak konečně přišel první poslech celé nahrávky, veškeré předchozí pochybnosti byly rázem zapomenuty – mě osobně si totiž “Infestissumam” obmotalo kolem prstu naprosto hravě a hned na první pokus. Deska totiž zní přesně tak, jak jsem doufal, že znít bude – teatrální, ale chytlavý rock ‘n’ roll plný výtečných momentů a nápadů, to vše zabalené do neodolatelné blasfemicky okultní aury, aniž by docházelo ke kopírování toho, co přinesl “Opus Eponymous”. Na jednu stranu vlastně docela jednoduchá muzika, která však dokáže bavit, i když již za sebou máte nějaké ty desítky poslechů. Zjednodušeně řečeno – Ghost opět dokázali složit neuvěřitelně silné skladby.
Intro “Infestissumam” se nese přesně v duchu Ghost – teatrální a se silným religiózním nádechem, s mohutnými sbory, rockovou rytmikou a výbornou sólovou kytaru trochu v pozadí. První regulérní song “Per aspera ad inferi” hned vzápětí ukazuje další obrovskou zbraň v arzenálu Ghost – je jí Papa Emeritus (nyní už vlastně Papa Emeritus II) a jeho fantastický čistý vokál, který je posazen docela vysoko, ale pořád z něho běhá mráz po zádech víc než z většiny křiklounů a chrličů. Samotná skladba, jež boduje zejména refrénovým recitováním názvu, je velice dobrá, nicméně jak se zanedlouho ukáže, pouze předzvěstí toho, co bude následovat.
Hned následující “Secular Haze” totiž patří mezi jeden z vrcholů desky. Obskurní klávesy a úžasný pěvecký výkon ve slokách tenhle song jednoznačně řadí k tomu nejlepšímu z “Infestissumam”. “Jigolo Har Megiddo” je jednoduše retro jak noha, ještě víc než zbytek alba, jenže přesně tohle Ghost sluší. Opravdové bomby však přicházejí s následující dvojicí skladeb – bylo jen otázkou času, kdy se Ghost pustí i do nějaké balady, a přesně tou je rozmáchlá “Ghuleh / Zombie Queen”, byť jen ve své první části. Rozjíždí se poměrně poklidně, až plíživě a postupně posluchače kolébá příjemnými melodiemi, až se po třech minutách zlomí, zrychlí a pomalu vygraduje do úžasného refrénu, který je jeden z vrcholných momentů nahrávky. To samé se dá prohlásit i o další “Year Zero”, jež od začátku do konce jednoduše nemá chybu – ať už se jedná opět o skvělý majestátní refrén, klidnější sloky nebo působivé vyvolávání pekelných mocností.
Po výtečné dvojici “Ghuleh / Zombie Queen” a “Year Zero” ovšem trošku ztrácí následující “Body and Blood”, ačkoliv i její refrén má rozhodně něco do sebe. “Idolatrine” je dalším vyloženým retrem, podobně jako “Jigolo Har Megiddo”, a s přimhouřením očí mi trochu připomíná takové Slade s pentagramem na čele. Další excelentní kus se skrývá na předposlední pozici a musím se přiznat, že jsem si jej zpočátku úplně nevšiml, ale postupem času se “Depth of Satan’s Eyes” stala možná mým nejoblíbenějším kusem “Infestissumam”, zejména kvůli působivému refrénu. Stejně tak je výborná i závěrečná litanie “Monstrance Clock”, v jejímž rámci Ghost nabízí další várku velice silných nápadů, jež člověka jen tak bavit nepřestanou.
Výše byla mimo jiné položena polootázka, jestli se Ghost po vydání “Infestissumam” nestanou kapelou jedné desky, jíž budou všechny následující počiny jen koukat na záda. Je ale zřejmé, že se tak nestalo, ba právě naopak. Pokud bych měl dokonce nyní volit mezi “Infestissumam” a “Opus Eponymous”, asi bych volil novinku, ale hlavně proto, že ji aktuálně poslouchám mnohem víc, takže na takovéhle soudy je ještě čas, až se “Infestissumam” trochu víc usadí. S jistotou však mohu tvrdit už teď, že Ghost naprosto jednoznačně ukázali, že debut pouhou náhodou rozhodně nebyl. Osobně mám ke skupinám, které za tak krátkou dobu vyletí s popularitou tak nahoru, od přírody jistou averzi, jenže v případě Ghost to prostě nejde, jelikož ta kapela je jednoduše výtečná. Švédové našli díru na trhu a fakt, že se jim to povedlo s tak skvělou muzikou, je jenom šlechtí. Vážně netuším, jaké je skóre v souboji Bůh vs. Satan ve skutečnosti, nicméně na hudebním poli vede díky kapelám jako Ghost jednoznačně mistr pekelník.
Další názory:
Po skvělém “Opus Eponymous” jsem čekal velké věci, ale že bude “Infestissumam” taková bomba, to jsem opravdu nečekal. Tajemná parta snad ve všech ohledech zastínila své debutové album a mně se hlavně výběrem producenta trefila přímo do černého, protože výsledná podoba novinky je dokonalá a spousta zajímavých nápadů a chytrých aranží nechávají svého předchůdce daleko za sebou. Každá ze skladeb nového alba je potenciální hit a některé z nich (“Year Zero” a “Body and Blood”) bych si dokázal představit i v rádiovém éteru zaměřeném pro širší posluchačstvo. Oproti zjevné přístupnosti (přiznejme si, že hudba Ghost není nikterak složitá) však stojí dlouhá životnost skladeb, takže i po desítkách poslechů stále nemám problém s tím, že by mě deska začala nudit, a to ani na moment. Je fakt, že mám pro retro kapely slabost, ale Ghost dotáhli do dokonalosti vše od své pódiové prezentace až po chytrý mix hudební reminiscence Mercyful Fate a Blue Öyster Cult. Na novince dokazují, že se nejedná o kapelu jednoho alba, na které nelze navázat. Dlouho jsem přemýšlel nad nejlepšími skladbami a ze všech vyzdvihnu dvojici “Year Zero” a “Ghuleh / Zombie Queen”, které si mě získaly víc než všechny ostatní. Myslím, že výsledné hodnocení mluví za vše a nemusím se dál pokoušet vysvětlit, jak moc mě Ghost potěšili. Mám před sebou kandidáta na album roku. Kaša
Přiznám se, že k novodobému fenoménu jménem Ghost jsem se dostal právě až s aktuální fošnou “Infestissumam” a zatím nemůžu úplně srovnávat s předchůdcem “Opus Eponymous”, poněvadž jej nemám ani zdaleka tak dobře naposlouchaný. Každopádně mě Ghost na novince totálně dostali. Oni vlastně nepřišli vůbec s ničím novým a ani s ničím, co by se nedalo zaslechnout jinde, ale obsah zde brutálně převyšuje formu. Epické úvody do písní, heavymetalové kytarové vyhrávky, satanistacká témata, sloužení mší… nic nového pod sluncem, ale v podání Ghost naprosto fenomenální. Vše perfektně odsýpá, písně na správných místech pěkně gradují a frontmanův projev je jednoduše řečeno geniální. Za live představení a kostými také palec nahoru. Pro mě zatím největší překvapení letoška a určitě aspirant na album roku. Za nejlepší kusy osobně považuji “Per aspera ad inferi”, klipovky “Secular Haze” a “Year Zero” a závěr “Monstrance Clock”. nK_!
Ghost, pracující se zvláštní elektrizující atmosférou 70. let a okultními tématy (s ironickým nadhledem), jsou zpět s novou deskou. Předchozí “Opus Eponymous” mě smetla silou uragánu, tak jsem ani nevěděl, jestli mám od nového alba očekávat ještě větší pecku, nebo se držet zpátky. Kapela se drží svého mustru, složila úderné chytlavé rockové skladby s hitovým potenciálem. Většina refrénů se do hlavy zařeže již po prvním poslechu a nevyženete je ani za týden. Přesto se nemůžu přidat k euforii ostatních redaktorů. Nechápejte mě špatně, deska je to fakt kvalitní a s dobrými skladbami (především “Year Zero”, “Ghuleh / Zombie Queen” nebo úvodní “Per aspera ad inferi”), přesto nějak postrádám něco, čím by album dokázalo překonat desku minulou. Tudíž moje hodnocení bude trochu slabší, ale v rámci celkového pohledu dosti nadprůměrné. Stick
Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 15.2.2011 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. To Hell with God
02. Save Your
03. Witness of Death
04. Conviction
05. Empowered by Blasphemy
06. Angels in Hell
07. Hang in Agony Until You’re Dead
08. Servant of the Enemy
09. Into the Darkness You Go
10. How Can You Call Yourself a God
Peklo otevřelo své plamenné brány… opět. Floridští satanáši Deicide s železnou pravidelností vylézají ze své temné díry znovu a znovu na světlo světa a přinášejí s sebou svou obvyklou porci belzebubsky laděného death metalu. Co nového se jim tentokrát podařilo uvařit nad pekelnými ohníčky, si povíme u dalšího pokračování seriálu “zlo na sto způsobů a pokaždé s ostrou chilli omáčkou navrch”.
Pravdou je, že Deicide od dob, kdy Glen Benton (frontman) poprvé hrábl do basových strun, zní nejvíce melodicky. Ano, těžko tomu věřit, ale i železná kovadlina se jednou poddá a hle, najednou před námi leží výtvor ne nepodobný těm předchozím, ale přesto v jednotlivých nuancích tak odlišný, až se laik třese a mistrovi zůstává rozum stát. Nebojte se, pravověrní posluchači této infernální řezanice nepřijdou zkrátka a v nových Deicide najdou přesně to samé, s čím se obvykle shledávali na starších albech. Jen maličko okořeněné jemnou vrstvou fascinující melodiky, která tomuto albu sedne jako zadek na hrnec.
Předchozí zásek kapely mne svým pojetím zcela minul a o to více jsem byl překvapen, když mě po 35 minutách prvního poslechu nového materiálu pojal blahý pocit značící, že tady nejde jen o potřebu vydat prostě další řadové album, ale o snahu pohnout se z prohřátých podzemních doupat o kousek dál. Jak je zmíněno výše, nejde o žádný mílový posun, jako spíše o jemné dotažení toho, co se nám na Deicide už přes dvacet let líbí nejvíce, k dokonalosti. Nevím, jak jinak popsat pro Deicide typický vokál než jednoduše a výstižně “bentonovský”. Baskytarou se možná neohání ze všech nejlépe, ale ve sféře agresivního vokálu nám Glen rok co rok názorně predvádí, kdo je tady ten pravý princ temnot. Ostře řízný zvuk řadící tu nejbrutálnější možnou rychlost je místy střídán melodickými kytarovými riffy a nečekaně chytlavým pojetím bicích. Jack Owen (kytara) se nebojí vzít svůj nástroj (bez dvojsmyslů, prosím) pevně do ruky a dokazuje nám, že v základní metalové škole se neučí pouze hudební variace na dort pejska a kočičky, ale sem tam se objeví někdo, kdo je schopen ukázat, že i zavedené mašině prospějí čas od času nové šrouby. Po audio stránce zní deska zkrátka parádně a dle mého názoru se jedná o jeden z nejlepších počinů, který kdy mistr Benton a spol. vyprodukovali.
Nejsem si úplně jist, zda čtenáře zajímají sáhodlouhé elaboráty na téma “nejlepší píseň alba” nebo “výčet skladeb, aneb všechny jsou stejné”. Rozhodl jsem se tedy pojmout hodnocení jednotlivých kousků trochu odlišným způsobem. Půjdeme na to pěkně od konce (opět prosím bez dvojsmyslů) a začneme těmi méně unikátními vály. “Conviction” je typickým zástupcem starší éry Deicide, kdy ještě bylo v módě opakovat dokola stále jedno a to samé slovo a tvářit se u toho pokud možno co nejvíce ďábelsky. Ve stejném duchu se line i “Angels in Hell”, ale ruku na srdce, komu z nás to vadí?
“Save Your”, “Servant of the Enemy” a “Into the Darkness You Go” už pomalu nesou známku novodobější proměny. Extra rychlé pasáže jsou střídány střednětempými melodičtějšími pasážemi, ve kterých se mi i vokál zdá maličko jinde, než kde je skalní posluchač zvyklý. Mezi elitu se řadí titulní “To Hell with God” a “Empowered by Blasphemy”. Vynikající skladby, které si jistě zaslouží své místo v death metalové síni slávy. Avšak mezi absolutní elitu bych zařadil kus, který se oproti ostatním krčí až v koutku na samém konci alba. Název “How Can You Call Yourself a God” možná vypadá, že by mohl vyhrát titul o nejzbytečnější a nejdelší refrénovou frázi všech dob, opak je však (jak už to tak v mých výtvorech bývá) pravdou. Vše, co se na tomto albu líbí a uchvacuje, dosahuje s touto skladbou zcela jiných rozměrů a dostane vás do kolen rychleji, než by kněz stačil vytasit bibli a odříkat dva otčenáše.
Deicide opět nezklamali. Kdo očekává šíleně pošukaný blasfemický náhul, je doma. Vůně líbivé melodie je však jasná stejně jako fakt, že trosečníkovi na širém moři přeplněném žraloky nezbývá už čas zkouknout poslední díl “Ordinace v růžové zahradě”. Deicide znějí nejlépe za poslední roky. Kdo očekává odskok k jiným žánrům a zženštilé heavy metalové riffy doma není. Nechť si laskavě ráčí pustit např. Iron Maiden a pořádnou hudbu ponechá dospělým jedincům. Děkujeme.
Dodatek: Autor je rovněž vášnivým posluchačem Iron Maiden a doporučuje poslední odstavec brát poněkud s nadhledem.
Další názory:
Čekat od těchto floridských satanášů cokoliv jiného než totální infernální hoblovačku, by bylo sakra naivní. Starého Bentona a starého Asheima holt novým kouskům nenaučíš. Ale proč by to kdo taky dělal, když má ta jejich blasfemie takové koule? “To Hell with God” vás rozprasí na cimprcampr a tak to má být! Deicide považuji už hodně dlouhou dobu za jednu ze svých nejoblíbenějších death metalových kapel, přičemž i novinka z jejich pekelné dílny potvrzuje, že jsem se k tomuto soudu rozhodně nedostal náhodou. Já jsem velice spokojen. H.
Pokud byste měli mezi death metalovými kapelami najít jednu, která nejvíc nemá ráda toho nahoře, byli by to právě Deicide. Tato parta patří ke stálicím death metalové scény a s novou deskou pravidelně nezklame. Není to výjimka ani s “To Hell with God”. S titulní stejnojmennou písní se nahodí vysoké tempo, které již tradičně nepoleví, a pauzu si dopřejete až na konci. Výborná kytarová sóla, která se mi u Deicide vždy moc líbila, pochopitelně nechybí. Něco mi zde ale přesto pro vyšší hodnocení chybí, a tak si “To Hell with God” odnáší solidních šest a půl bodu. Seda
Když jsem poprvé doposlouchal novou fošnu italské hordy Nefarium, zůstal jsem stát s otevřenou hubou. Reference na “Ad discipulum” jsem ze všech stran zaznamenal veskrze jen kladné, přičemž ještě ty nadšené převažovaly, neváhal jsem tudíž s aplikováním desky do svých vlastních sluchovodů a… kurva jo, doopravdy je to tak skvělé. Pěkný čas jsem neslyšel takhle kulervoucí materiál. Že by mě nějaká čistokrevně black metalová fošna hned napoprvé takhle odstřelila, to pamatuji naposled u Poláků Besatt a jejich “Demonicon” (a že to je pořádné peklo!).
Pomalé tempo? Nízká rychlost? Neznáme, nevedeme. Pomalu se špatně drtí křesťanská chátra! Nefarium do toho šlapou na plný plyn (a když čistě náhodou na pár vteřin rychlost poklesne, je to jen nádech před dalším nářezem), avšak s bravurou zvládají to, co umí jen několik málo vyvolených – i v těch nejvyšších obrátkách bez problému udržet posluchačovu pozornost od začátku do konce. Nefarium na to jdou chytře. Ano, je to nářez, a jaký, ale je rozdíl mezi “nářez” a “nářez bez mozku”. A to druhé “Ad discipulum” rozhodně není. Hudba je to rychlá, smrtící, nekompromisní a bez servítek, zároveň však do detailu promyšlená a vymakaná. Nějaká bezmyšlenkovitá satanic hoblovačka? Rozhodně ne! Satanic hoblovačka s myšlenkou? Jednoznačně ano!
Důkazem budiž hned první zásek “Tongue of the First Pope (Simon Peter)” – žádné sraní intrem či něco podobného, Nefarium pálí ostrými hned od začátku. Klepačka jak prase, drtivé riffy, vymakaná kytarová melodika a jedovatý vokál, kapela je bez jakýchkoliv otázek připravená zadupat vás do země hlavou dolů… a přitom, když se zaposloucháte… to v pozadí jsou opravdu smyčce? A co to luxusní sólo? Takových chuťovek je po celé desce “poschovávaných” mnohem, mnohem více. To u průměrných smeček rozhodně nenajdete.
To mi věřte, že ta pětatřicetiminutová nálož uběhne pokaždé jak voda, aniž by nudila. Byť to zní možná trochu divně, popis inteligentně pojaté (a to prosím i v textech, které tentokrát tvoří koncept, stačí si prohlédnout jen tracklist) neředěné agrese a nenávisti “Ad discipulum” vystihuje asi nejlépe. Z každé vteřiny přímo cítíte tu absolutní zběsilost. Extrémní a brutální, avšak chytré a promyšlené. Navíc ve skvělém (drtícím) zvukovém hávu a se strhující grafickou stránkou. Osmičkové hodnocení je minimum, cokoliv menšího dát prostě nejde. Jednoznačně prozatím ten nejlepší materiál od téhle smečky!
