Archiv štítku: Satyricon

Satyricon – Deep Calleth Upon Deep

Satyricon - Deep Calleth Upon Deep

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Midnight Serpent
02. Blood Cracks Open the Ground
03. To Your Brethren in the Dark
04. Deep Calleth Upon Deep
05. The Ghost of Rome
06. Dissonant
07. Black Wings and Withering Gloom
08. Burial Rite

Hrací doba: 43:35

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Satyricon od blackmetalových fanatiků už roky dostávají těžkou nenávist (to je něco jako hejt, akorát česky) za to, že nehrají jako za časů „Dark Medieval Times“ nebo „The Shadowthrone“, ale mě osobně jejich vývoj nikdy nesral a bavily mě i jejich novější věci. Ať si říká kdo chce co chce, přinejmenším „Now, Diabolical“ je skvělá fošna a pořád se k ní rád vracím. Tím chci říct, že jsem jejich novější tvorbu spíš obhajoval a měl k ní respekt…

…až do posledního alba. Bezejmenná deska by papírově měla být nejzazším manifestem kapely, jejím pomníkem. Jenže u Satyricon tomu tak nebylo. Satyr a Frost jejím prostřednictvím vypustili svůj nejslabší dlouhohrající počin, jemuž zoufale scházelo vše, kvůli čemu byly nahrávky jako „Volcano“, „Now, Diabolical“ a „The Age of Nero“ (tahle placka je až zbytečně podceňovaná) tolik zábavné. „Satyricon“ přineslo pouze jedinou pamětihodnou píseň „Phoenix“, na jejíž přitažlivosti měl ovšem největší podíl hostující zpěvák Sivert Høyem.

Zklamání z eponymní řadovky bylo tak veliké, že jsem nyní neměl příliš velká očekávání ani směrem k letošní novince „Deep Calleth Upon Deep“. Což jen prohloubil necitlivě oříznutý obraz „Dødskyss“ (1899) od Edvarda Muncha použitý jako obal i první ukázka, která koule fakt netrhala. Nejpozději v téhle chvíli jsem se začal obávat podobného provaru jako u „Satyricon“.

Nyní by znělo úderně, kdybych tento předpoklad potvrdil a vyhlásil „Deep Calleth Upon Deep“ za sračku. O něco méně úderně, ale pořád docela dobře by znělo, kdyby přišel velký zvrat a „Deep Calleth Upon Deep“ bych za zvratek nevyhlásil s tím, že album nakonec překvapilo a vrací Satyricon do formy. Jenže pravda je, jak už má ta mrška ve zvyku, někde uprostřed. I když… uprostřed jen obrazně, jsme o něco blíže k první zmiňované možnosti.

Přinejmenším jedna věc potěšující je – „Deep Calleth Upon Deep“ je lepší než „Satyricon“. A to docela výrazně, což ovšem není dáno kvalitami letošního placky, nýbrž nekvalitami té předchozí. To si dovolím tvrdit zejména proto, že poslech minulé desky mě vůbec nebavil, spíš docela nudil, kapela zde hrála unaveně a… prostě tam chyběl jakýkoliv zápal i dobré nápady. Ne snad, že by se novinka dokázala vrátit na úroveň předešlých počinů, ale její poslech mě neobtěžuje, ani u něj nezdechávám nudou.

Nicméně jsem si vědom toho, že „Deep Calleth Upon Deep“ rozhodně nebude záležitostí pro dlouhodobější vztah. I tuhle placku totiž trápí určité neduhy, nad nimiž prostě nelze přivírat oči. Předně se mi zdá, jako kdyby už Satyr nebyl schopen přijít s nějakým skutečně zajímavým riffem či motivem, který by dokázal utkvět v hlavě. Výsledek se poslouchá poměrně v pohodě, ale chybí zde výraznější skladby, jaké by desku táhly kupředu. Klidně si tomu říkejte třeba hity. Chybí i písně, které by se odhalily až postupem času, a dokázaly fungovat s větším odstupem. Je tu jen osm tracků, jejichž poslech člověka nijak zásadně nesere, ale o tom, že by dokázaly předat něco hlubšího, se nedá mluvit ani v nejmenším. Nebo snad ano, když už nyní cítím, že „Deep Calleth Upon Deep“ dochází dech, a když ani během těch několika poslechů jsem necítil nějaké větší, byť třeba krátkodobé uspokojení?

Sem tam probleskne nějaká pasáž, která nechá vzpomenout na sílu dřívějších Satyricon, ale povětšinou se jedná jen o krátké chvilky, nikoliv o stěžejní motivy písniček. Jako nejpovedenější položky alba se mi jeví pomalá „To Your Brethren in the Dark“, která má snad jako jediná trochu hmatatelnější atmosféru, a „Deep Calleth Upon Deep“, byť právě ji jsem měl na mysli, když jsem výše hovořil o první ukázce, která nervala koule. Titulní věc však v rámci celku vyznívá lépe.

Na druhou stranu nelze zastírat, že tu jsou i mnohé slabší pasáže, přinejmenším ve vyrovnaném poměru s těmi lepšími, nejsou-li rovnou v převaze. Kupříkladu začátek „Black Wings and Withering Gloom“ mi přijde dost nepovedený. A obecně skladby z druhé poloviny nahrávky nemají nic, čím by dokázaly zaujmout, snad jedině s čestnou výjimkou v podobě místy nečekaně melodické „The Ghost of Rome“. Nicméně neříkám, že se zaujetí musí vždy nést v pozitivním duchu.

Satyricon

Největší problém však spatřuji v tom, že „Deep Calleth Upon Deep“ podobně jako eponymní album působí dojmem, že to zní jako Satyricon, akorát v horším vydání. Jako kdyby se někdo styl Satyra a Frosta snažil věrně napodobit, ale nedokázal hrát na jejich úrovni. Jenže oni jsou pod tím podepsáni skuteční Satyricon, což je docela smutné. Bezejmenný počin stále zůstává jejich nejhorším albem, ale „Deep Calleth Upon Deep“ je druhé nejhorší v historii norské veličiny.

Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, jako kdyby kvality Satyricon prudce uvadaly. Kvalitativní propad na téhle a minulé desce je oproti předchozím érám skupiny obrovský. Zatímco u bezejmenné fošny šlo shovívavě mávnout rukou pod argumentem, že každá kapela má právo na nějaký přešlap, druhá takhle slabá řadovka za sebou už značí hlubší problém. Pokud budou Satyricon i příště takhle zvadlí, asi bude načase začít lámat hůl.


Satyricon: info o albu

Nová deska Satyricon ponese název „Deep Calleth Upon Deep“ a vyjde 22. září pod značkou Napalm Records. Zveřejněn byl i obal, který následuje níže.

Po vydání alba se Norové vydají na evropské turné, v jehož rámci se zastaví 12. října v Praze. Společnost jim budou dělat Suicidal Angels a Fight the Fight.

Satyricon - Deep Calleth Upon Deep


Satyricon v říjnu v Paláci Akropolis

Norští neznabozi Satyricon se v polovině října vrátí do Prahy, aby opět dokázali, že v black metalu je stále místo pro novátorské postupy. Ostřílené duo Satyr a Frost přiveze do Paláce Akropolis nové album, které je takřka na spadnutí. Nejlevnější vstupenky jíž v prodeji na www.obscure.cz

FB event: https://www.facebook.com/events/129915130873833/
YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=F7Pfqa4O36w

[tisková zpráva]

Satyricon


Satyricon: frontman má nádor na mozku

Sigurd „Satyr“ Wongraven, lídr norské black metalové stálice Satyricon, zveřejnil, že mu byl nalezen nádor na mozku. Ten je prý „nejspíš nezhoubný“ a Satyr napsal, že s ním „může žít, pokud se nezačne zvětšovat“. Aktuálně se chce muzikant věnovat dvoutýdennímu odpočinku, po němž by rád opět pokračoval v práci na nové desce Satyricon. Celé vyjádření si můžete přečíst na jeho Instagramu.


Brutal Assault 19 (sobota)

Brutal Assault 19
Datum: 9.8.2014
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aosoth, Carnival in Coal, Converge, Cruachan, Dew-Scented, Dodecahedron, Down, Hail of Bullets, Impaled Nazarene, Insania, Jesu, Krabathor, Manes, My Dying Bride, Satyricon, Soilwork

Skvrn: Důsledek toho všeho nočního ponocování na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat. Jestli jsem měl první dvě noci problémy ve společnosti rozjařených Poláků vůbec zabrat, ke konci festivalu už bylo tělo natolik rozlámané, že se na poslední den docela vyspalo. A i když mé předsevzetí, že zastihnu celý set tuzemské Insanie, pohořelo, přece jen jsem něco málo z druhé poloviny vystoupení zastihl. Nakonec to dopadlo ku prospěchu věci – sluníčko se opět předvedlo a nevím, jestli bych v tom vedru vůbec celý set vydržel. To, co jsem stihnul, mě však rozhodně nezklamalo a Insania, pro mě rozehřívací kapela dne, rozhodně obstála. Z pánů čišel očividný nadhled a hlášky (narážky) na josefovské “kultivované publikum” jedině potěšily. Jednoznačně dobrý start do dne.

Ježura: Plány na hudební vyžití v posledním festivalovém dni byly předem všelijaké, nicméně všechna hrdá prohlášení o tom, že se hned zrána půjde na Spasm a pak se v areálu zůstane i na další zajímavé kapely, vzala celkem záhy po probuzení za své, protože se ranní pivo nějak protáhlo v pivo odpolední, a mou první kapelou dne se tak stali až němečtí thrash/deathoví veterání Dew-Scented. Tuhle kapela mám celkem rád, na její vystoupení jsem se tedy docela těšil a milí Němci mi opět předvedli, že sledovat je rozhodně není ztráta času. Dew-Scented totiž předvedli klasicky sympatický a zábavný set, kterému objektivně nešlo vytknout snad nic, a tak tedy nic vytýkat nebudu. I napotřetí to tedy vyšlo, ačkoli musím přiznat, že tentokrát mě to bavilo asi nejméně.

Atreides: Sobota. Poslední den, který zpočátku snad ani nešel pojmout jinak než pozdním vstáváním a decentním zevlem. Po vyčerpávajícím pátku se sobotní večer jevil jako ještě intenzivnější, alespoň co do počtu kapel v řadě, důsledná příprava v podobě odpočinku tak byla zcela na místě, takže jsem dorazil až na Manes. Před nimi jsem si vyslechl druhou půli Dew-Scented, kteří to drtili z druhé stage a nudili mě naprosto stejně jako všechny ostatní deathovky, se kterými jsem měl na festivalu tu čest. Manes ovšem opět excelovali – sic jim brzká hodina, denní světlo a velká stage nesedly zdaleka tolik, jako předchozího dne Metalgate stan. Setlist se až na “Blanket of Ashes” a “Ende” lišil. Manes tentokrát dali více prostoru především starším věcem, takže jsem se dočkal mé oblíbené “Nodamnbrakes [One Zero/Endpoint]”, ale i méně známých věcí, jako třeba “The Neoflagellata Revision”, což se i podruhé rovnalo únosu do hypnotických krajů, byť tentokráte to bylo trochu víc black metal. Asgeir opět podával excelentní výkon a zbytek kapely na tom byl stejně. Manes si mě opět získali a bylo na nich vidět, že si celou tuhle dovolenou spojenou s odehráním prvního vystoupení mimo Norsko vážně užívají. Šlapalo jim to skvěle i přesto, že na pódiu nestáli několik dlouhých let, a já jen doufám, že ještě někdy budu mít možnost Manes vidět, protože se odmítám smířit s tím, že bych je viděl naposledy. A i kdyby, památeční trsátko kytaristy Eivinda se rozhodně neztratí.

Setlist Insania:
01. Peklo jsou ti druzí
02. Je to zlý
03. Nejsvětější trojice
04. Ať shoří v pekle všechny kapely světa
05. Vražda ve staré hvězdárně
06. Božská komedie
07. Večer, kdy Freud zpíval basem
08. Volný radikál
09. Neprojdou

Setlist Dew-Scented:
01. Sworn to Obey
02. Turn to Ash
03. Soul Poison
04. Cities of the Dead
05. Storm Within
06. Never to Return
07. Thrown to the Lions
08. Acts of Rage

Setlist Manes:
01. A Blanket of Ashes
02. Nodamnbrakes [One Zero/Endpoint]
03. Name the Serpent
04. The Neoflagellata Revision
05. Death of the Genuine
06. Ende

Setlist Impaled Nazarene:
01. 1999: Karmageddon Warriors
02. Flaming Sword of Satan
03. Armageddon Death Squad
04. Steelvagina
05. King Reborn
06. Enlightenment Process
07. Cogito ergo sum
08. Pathological Hunger for Violence
09. Ghettoblaster
10. Vigorous and Liberating Death
11. The Horny and the Horned
12. Sadhu Satana
13. Total War – Winter War

Setlist Cruachan:
01. Maeves’ March
02. Brian Boru’s March
03. Pagan Hate
04. Marching Song of Feach MacHugh
05. Thy Kingdom Gone
06. Prophecy
07. The Sea Queen of Connaught
08. I Am Warrior

Ježura: Poté, co mě předešlého dne Manes opravdu nadchli, jsem se na ně samozřejmě vypravil podruhé, ačkoli jsem se bál, že proti pátečnímu komornímu setu vystoupení na velké stagi a za světla moc nevynikne. A dopadlo to přesně tak, jak jsem se obával, a páteční výkon zůstal nepřekonán. Přesto mohu ale s jistotou prohlásit, že Manes i napodruhé předvedli velice dobré vystoupení, které mě celou dobu bavilo a které nabídlo celou řadu doslova skvostných momentů. Jen škoda, že publikum mělo co se jeho výkonu týče značné rezervy…

Skvrn: Páteční set Manes na klubovém pódiu byl bez debat jedním z vrcholů večera, na tom jsme se ostatně všichni shodli. O sobotním vystoupení na větší stagi jsem však měl od začátku pochybnosti. Ne, že by kapela nechtěla nebo nebyla schopna podat před větším publikem dobrý výkon, ale její hudba se sem jednoduše nehodí. A nakonec to i podle toho vypadalo. I když jsem si vystál místo v první řadě, efekt osobnějšího kontaktu s muzikanty z Metalgate Stage se vypařil do ztracena. Jasně, pořád to bylo vystoupení, na které bych i teď s velkou chutí zašel, ale rovněž to byl set, jenž nesahal tomu pátečnímu ani po kotníky.

Atreides: Stále ještě zasněn jsem se snažil přijít na to, co se vlastně Impaled Nazarene snažili na podiu předvádět. Nečekal jsem od nich nic jiného než přímočaré vypalovačky, ale tohle prostě nemělo koule a nebavilo mě to. Jo, chvílemi to vypadalo jako slušně špinavý punk, ale zvuk stál za starou belu, nástroje byly neostré a bicí v těch horších chvílích zněly jako dětské petardy a zvuk dvojšlapek se naprosto hroutil. Možná je to tím, že jejich diskografii neznám tak důkladně, možná předchozími, notně zasněnými Manes, ale prostě jsem očekával živelnější výplach, a to i od samotných Impaled Nazarene, abych neházel všechnu vinu jen na zvukaře.

Skvrn: Povím vám to na rovinu, Impaled Nazarene mi moc sympatičtí nejsou a já vám ani nevím proč. Je fakt, že pro názory frontmana Mika Luttinena jsem nikdy neměl příliš pochopení, tím podstatnějším důvodem je zřejmě to, že mě nikdy nezlákali se do jejich hudby pořádně ponořit. Vylepšit toto mínění mělo sobotní přestavení na velkém pódiu. A jak to celé dopadlo? Kapele nemůžu vytknout prakticky nic, šila do toho opravdu s vervou, jen ten zvuk byl úplně neškodný, což není to, co by hudbě Impaled Nazarene, dvakrát prospělo. Tak třeba příště…

Atreides: Jestli byl na letošním Brutal Assaultu jeden jediný folk metal, který za něco skutečně stál, byli to Cruachan. Tihle tátové metalových lidovek sice mají to nejlepší dávno za sebou (promiňte, kucí, ale bez Karen Gillian to prostě není ono) a z původní sestavy toho mnoho nezbylo, ale i na poslední desce si pořád zachovávají slušnou úroveň. V živém podání mě zprvu zarazily ukrutně falešné housle, ty se ale velmi rychle srovnaly. Mnohem horší nešvar byly mrtvé přední řady, což si kapela takového formátu nezaslouží ani omylem. Naštěstí se velmi rychle utvořil početný kotel, ve kterém se tančilo a pařilo takovým způsobem, že když Cruachan dohráli, nebylo jiné možnosti než zamířit ke korytům s vodou. Trochu mě zamrzelo, že namísto starších věcí, kterých mají fakt hromadu (“Bloody Sunday”, “The Brown Bull of Cooley”, nebo “Ossian’s Return”), hráli věci z ještě nevydané desky, které byly víc brutal a míň folk, takže to nebylo tak skočné, jak jsem očekával, že bude. I tak jsem si ale příjemně zavzpomínal na časy, kdy jsem folk metal sjížděl po kvantech, a kapela si své vystoupení taky řádně užívala (a neopomněla vyhlásit slávu Ukrajině).

Ježura: I když jsem si před časem také prošel obdobím, kdy jsem dost ujížděl na folk metalu, Cruachan jsem nikdy šanci nedal, a tak jsem ochotně využil příležitost to napravit alespoň živě. Co k tomu říct… Na Cruachan bylo rozhodně znát, že toho mají odehráno zatraceně hodně, a místy mě jejich vystoupení opravdu bavilo. Bohužel to ale byly spíše výjimky a většinu setu jsem dumal nad tím, proč mě to nebaví, i když by papírově mělo. Nevím, irskou muziku mám fakt rád, ale od takových mazáků bych čekal víc.

Skvrn: Ačkoliv z tvorby Cruachan neznám ani jeden song, vždycky jsem tuhle kapelu velice respektoval, neboť na mě působila dojmem, že se dokáže umně vyhýbat všem trendům, jež folk metal chorobně postihly. A jelikož toto setkání s Cruachan bylo setkáním ryze seznamovacím, netušil jsem, jak přímočaré/epické, energické/melancholické to celé bude. Pravda byla někdy mezi a myslím, že je to škoda. Set byl totiž celý tak nějak “mezi” – ani skvělý, ani špatný, a odporoučení se pryč zdálo se býti tou nejlepší variantou.

Setlist Soilwork:
01. This Momentary Bliss
02. Like the Average Stalker
03. Nerve
04. Spectrum of Eternity
05. The Living Infinite I
06. Bastard Chain
07. Let This River Flow
08. Tongue
09. Distortion Sleep
10. Stabbing the Drama

Skvrn: Zatímco na jedné z hlavních stagí doznívaly poslední tóny od mistrů Sodom, které jsem vzhledem k tomu kvantu lidí vynechal, na té druhé se již schylovalo ke koncertu švédských Soilwork. Trochu jsem se sice bál, že divácká odezva bude vzhledem k tomu, jaká veličina právě dohrávala vedle, horší, ale nakonec jsem byl z počtu dorazivších příjemně překvapen. Spousta lidí si před začátkem i přes vedle hrající Sodom pečlivě hýčkala svá místa. Je tedy evidentní, že i v našich krajích se tihle mazáci těší velké oblibě. Zvlášť když spustily první tóny, byla fanouškovská odezva perfektní. Zaznělo spousta skladeb z poslední “The Living Infinite”, ale i z raných řadovek. Rozhodně důstojné představení, jen mě to nějak nechytlo… Zvuk celkem obstojný, výkon kapely rozhodně nadprůměrný a odezva publika prvotřídní, jen já jsem přihlížel si připadal jako leklá ryba. Co to mu chybělo, však říct nedokážu.

Ježura: Protože se mi už během vystoupení Cruachan začaly klížit oči, následující trojici (jmenovitě August Burns Red, Sodom a Soilwork) jsem vypustil a raději šel do stanu trochu dobít baterky, což se naštěstí povedlo, a na Sick of It All už jsem zase poctivě dorazil. Nejsem žádný HCčkář, na tenhle koncert jsem vyrazil spíš ze zvědavosti a nic moc jsem si od něj nesliboval, ale Sick of It All odvedli vážně dobrý výkon a koukalo se na to moc příjemně. Jako každé správné NYHC to mělo spoustu energie (zejména kytarista pořád předváděl nějakou akrobacii) a ohromný sympaťák Lou Koller tomu navíc dodal ojedinělý punc přátelské sešlosti, takže výsledek předčil očekávání rovnou o několik délek. Sice to nebylo úplně dokonalé, a to jak co se týče výkonu kapely, tak publika, ale i přesto jsem se bavil dost dobře.

Setlist Krabathor:
01. Psychodelic
02. Faces Under the Ice
03. The Truth About Lies
04. Pain of Bleeding Hearts
05. In the Blazing River
06. Liquid
07. Pacifistic Death
08. Orthodox
09. Unnecessarity
10. Imperátor

Ježura: Ačkoli se považuji za vlastence a fanouška death metalu, nikdy jsem se nedostal k tomu, abych prubnul tvorbu kultovních našinců Krabathor. Ovšem příležitost vidět tuhle legendu po x letech nečinnosti živě jsem si prostě nemohl nechat ujít, a tak jsem se záhy po Sick of It All zařadil do ohromného davu, který se vytvořil před druhou stagí a čekal, jak se páně Fialův husarský kousek předvede. A musím říct, že jakkoli jsem tak trochu čekal nějaký provar, tohle byla trefa do černého. Už jen majestátní začátek s postupně stoupající plachtou na pozadí byl tak famózní, že směle zastínil naprostou většinu ostatních entrés letošního ročníku, a když pak Krabathor spustili, byl to prostě nářez jako svině. Trio v sestavě BrunoChristopherPegas pralo do lidí jednu bombu za druhou, a i když jsem naprostou většinu toho materiálu slyšel vůbec poprvé, stejně mě to dost uzemnilo. Naprostou většinu komunikace s publikem obstarával Bruno, který byl vedle poněkud zapškle působícího Christophera vyloženě ukecaný, a nezapomněl pohovořit o tom, jaký je to zázrak, že Krabathor zase stojí na pódiu, a řadě dalších témat. I když ale přehnaně výřečné frontmany moc rád nemám, tentokrát mi to ani nevadilo a nevadilo to zjevně ani neuvěřitelně početnému davu fanoušků, kteří předvedli takovou odezvu, že to Krabathor v tomhle ohledu rázem vystřelilo mezi headlinery. A ono se není čemu divit. Tenhle nečekaný, o to však příjemnější návrat ze záhrobí totiž vyšel na 100 % a Krabathor odehráli koncert, který byl i při tom všem očekávání naprosto důstojný velikosti jejich jména.

Setlist Carnival in Coal:
01. XXX Dog Petting
02. Entrez le carnaval
03. Narrow-Minded Sexist Pig
04. Got Raped
05. A Swedish Winter Tale
06. She-Male Whoregasm
07. In Darkness Dwells Vice

Atreides: Po Cruachan se z druhé stage začaly linout zvuky, které mi docela připomínaly Scooter, nicméně k mojí smůle nedošlo na žádnou další diskotéku, nýbrž jen na metalcorové August Burns Red, takže naše výprava zklamaně odešla z areálu a šla vyhledat nějakou ze čtyřek, na které je Josefov docela bohatý. Dlouhou díru v programu ukončil až druhý set Carnival in Coal, tentokráte na Metalgate Stage. Jejich hlavní set se celý nesl v duchu prvního alba “Vivalavida”, od jehož vydání letos uplynulo 15 let. Ostatně, zastávka Carnival in Coal na Brutal Assaultu byla jedinou návštěvou mimo francouzskou domovinu. Jestli byl páteční set ujetý a zběsilý, tenhle byl minimálně desetkrát tolik. Pařilo se, hrozilo se, trsalo se do zemdlení a perverz podtržený excelentním zvukem tekl po hektolitrech. Během “A Swedish Winter Tale”, velmi vtipné parodie na středověké balady, se polovina kapely ležérně rozvalila na pódiu a jako vrchol všeho se k nim připojili i Eivind a Torstein z přihlížejících Manes. Jediná škoda, že se zdrželi jen krátce a nezablbli si s kapelou na následující “She-Male Whoregasm”. Tak nebo onak, jedno z nejvtipnějších vystoupení Brutal Assaultu, které bylo víc zničující a víc metal než leckterý trve metalový spolek.

Skvrn: Když jsem si dělal průzkum, jaké že to kapely na letošním Brutal Assaultu vystoupí, jméno Carnival in Coal mi i vzhledem k pozdnímu ohlášení uniklo. Tudíž nějaká ta příprava v podobě studiových počinů neproběhla a já jen užasle koukal, že tohle jsou tamti Carnival in Coal kolem Arno Strobla, které mám všemožně zabookmarkovaného na Encyclopaedia Metallum. Několikrát jsem se na jejich hudbu chystal, neboť mi přišla nesmírně ujetá a originální, ovšem na ten samotný poslech nikdy nedošlo. Jenže celý set fungoval i bez hodin naposlouchávání. To, co jsem si vyposlechl, předčilo všechna má očekávání do posledního písmena, chcete-li tónu. A má “ujetá a originální” očekávání jsem nakonec musel ještě povýšit na nesmírnou pošukanost a ztřeštěnost, podanou však s grácií Francouzovi sobě vlastní. Vzhledem k tomu, že právě podobných emocí je na akci podobné této pomálu, netrvalo dlouho a Carnival in Coal se napevno uhnízdili ve festivalové Top 3.

Setlist Down:
01. Eyes of the South
02. We Knew Him Well
03. Hogshead/Dogshead
04. Witchtripper
05. Lifer
06. Pillars of Eternity
07. Hail the Leaf
08. Conjure
09. Stone the Crow
10. Bury Me in Smoke

Atreides: Následující Down mě ovšem velmi rychle zchladili. Díky tomu, že se jejich začátek kryl s koncem Carnival in Coal, jsem přišel pozdě, nicméně jsem o moc nepřišel. Největším nešvarem byl dost nečitelný zvuk a přehulená basa, která ubrala notný kus z nasranosti a agresivity, jakou znám z alb. O ten zbytek se pak postarala kapela samotná. Tohle byla natahovaná nuda plná trapných siláckých keců. Zašel jsem se podívat na Benediction na Metalgate Stage, ti se rovněž ukázali jako provar, navrch i dramaturgický (nával jako prase), takže jsem šel zpět pod hlavní stage, kde se mezitím zvuk trochu srovnal, pořád to ale byla nuda. V momentě, kdy se Anselmo začal vykecávat a vydrželo mu to celých pět minut, jsem otráveně odešel na zadní louku. Tohle byl prostě fail, fail a ještě jednou fail.

Ježura: Já vám nevím. Down neposlouchám a vypravil jsem se na ně vlastně jen proto, abych zjistil, jestli bylo jejich pasování na headlinera dne oprávněné, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by to byl takový fail, jako píše kolega. Ba naopak, Down mě příjemně překvapili. Jednak totiž předvedli další parádní nástup, druhak mě potom samotné vystoupení přišlo dost luxusní – tedy alespoň poté, co jsem se vrátil z picí pauzy, která mi zabrala celý střed koncertu, takže jsem asi přišel o to, na co Prdovous tak nadává. Je pravda, že Phil Anselmo dělal hodně sebestředný dojem, ale snad až na jeho zbytečné vykecávání, když vedle už hrálo intro Satyricon (perlička – SatyrFrostem si zahostovali v posledním songu Down, přičemž Phil jim to zase oplatil tuším u “Now, Diabolical”), mi to přišlo naprosto v pohodě a spíše ku prospěchu věci. I když jsem si ze začátku říkal, že to není muzika pro mě, nakonec se po ní stejně asi podívám, a to jen a pouze zásluhou tohohle vystoupení.

Setlist Satyricon:
01. Intro
02. Now, Diabolical
03. Black Crow on a Tombstone
04. Our World, It Rumbles Tonight
05. Forhekset
06. Possessed
07. The Infinity of Time and Space
08. Nekrohaven
09. The Pentagram Burns
10. Fuel for Hatred
11. Mother North
12. K.I.N.G.

Ježura: Pamatuji si docela přesně, jak mě před třemi lety na tom samém místě Satyricon naprosto uzemnili. Stejně tak si pamatuji, že když jsem se na ně pln nadšení vydal do klubu, už mě to zdaleka nebavilo tak jako poprvé. A asi si budu pamatovat i naše třetí setkání, byť se více méně opakoval scénář klubového vystoupení. Satyricon pochopitelně odehráli naprosto profesionální set a Satyr, jak je jeho dobrým zvykem, působil opět nesmírně pokorně. Problém byl ale v tom, že onen majestát, který mi na jejich hudbě imponuje asi nejvíc, se projevoval jenom místy a jinak mi to přišlo trochu rutinní. V případě Satyricon ale rutinní pořád znamená velice dobré a objektivně to vskutku bylo velice dobré – jen jsem si to holt neužil tak skvěle jako poprvé.

Skvrn: Existovaly dvě možnosti, kam se v budoucích minutách ubírat – buď dát přednost norské legendě Satyricon a chaotickým Converge, nebo zůstat věrný Metalgate Stage, kde měli přijít na řadu Jesu. I když jsem o posledně jmenované hodně stál, vidina dvojnásobného počtu vystoupení mě přesvědčila a především pánové ze Satyricon mohli úroveň stanovenou Carnival in Coal minimálně vyrovnat. Zatímco vedle ještě dohrávali (respektive Anselmo dokecával) Down svůj set, pod pódiem, kde měli vystoupit Satyricon, již netrpělivě vyčkávala spousta lidí. SatyrFrostem se však znenadání objevili právě vedle u Down. A nezůstalo jen u zdravice “vedlejšímu” publiku, Frost si totiž rovnou střihnul jednu skladbu s Down. Jakmile poslední skladba Down dozněla, plynule na to se hned začalo hrát v režii norských blackařů. Jestli jsem tu v jednom z minulých dílů jako jeden z mála obhajoval zařazení Inquisition na třetí pódium, Satyricon mě přesvědčili, že pekelný black se dá zahrát pekelně dobře i na velké stagi. Kapela podala opravdu profesionální výkon a zároveň tomu nechyběly emoce a atmosféra, kterou podtrhnul výborný zvuk. Jenže místo toho, aby atmosféra i v rámci publika postupně houstla, já jsem spíš zažíval chvíle naštvání. Přímo přede mnou totiž postávaly dvě dámy, které své milované (soudím dle trik Satyricon) téměř nonstop natáčely. Tenhle fenomén mě začíná srát ještě víc než zběsilé focení na dovolené, ze které si člověk v hlavě uchová maximálně podoční otlačeninu od hledáčku. Předat fotografování a natáčení opravdu jen a pouze profesionálům? Já bych se tomu upřímně nebránil. Ale zpět k Satyricon, kteří k téhle vadě na kráse přišli jako slepý k houslím. Ti i přes tyto neduhy zahráli jako málokdo a nebýt těch obrazovek přede mnou, místo v nejužší festivalové špičce nemuselo být nedostižitelné.

Atreides: Jesu mi po nepovedených Down náladu spravili notně. Zasněná skromnost, hypnotická atmosféra, Diarmud Dalton za basou, fenomenální Justin Broadrick za kytarou a místo bicích automat. K tomu postapokalyptická videoprojekce plná zničených osudů, vybydlených paneláků, řítících se staveb a nádherné přírody. Jeden ze splněných snů a snad nejatmosféričtější vystoupení Brutal Assaultu. Alespoň z pohledu té snové atmosféry, která se vás zrovna nesnaží rozmačkat na kaši. Nevím, co víc k Jesu napsat, tohle vás buď uneslo kamsi dovnitř vaší mysli, nebo nechalo ledově chladnými.

Skvrn: Jestli jsem byl nemile překvapen množstvím vystupujících corových kapel, jeden spolek z tohoto zúčtování vyšel s hlavou nahoře – Converge. Ti jsou totiž jedni z mála, které studiově sleduji, a jelikož jsem tušil, že by zrovna jejich chaotický mathcore mohl naživo zabíjet, hodně jsem se na tuhle show těšil. Co mě však nesmírně zklamalo, bylo obecenstvo. Po Satyricon se totiž na festivalové návsi hodně vylidnilo a na vyřídlé řady pod pódiem nebyl pěkný pohled. Další vadou na kráse byl ze začátku naprosto příšerný zvuk, kdy frontman Jacob Bannon nebyl prakticky vůbec slyšet. Naštěstí byl tenhle neduh brzy napraven a vokalistovo zapálení nevyšlo naprázdno. Bannon exceloval, neustále pobíhal sem a tam, mikrofonem pohazoval na všechny strany a už po několika minutách se doslova topil ve vlastní šťávě. Nakonec jsem však, tlačen blížícím se vystoupení Aosoth, Converge opustil předčasně, i když vzhledem k jejich energickému výkonu trochu neslušně.

Setlist My Dying Bride:
01. Like Gods of the Sun
02. The Thrash of Naked Limbs
03. Catherine Blake
04. From Darkest Skies
05. She Is the Dark
06. The Cry of Mankind
07. Turn Loose the Swans

Ježura: Protože jsem po několika náročných dnech už neměl moc náladu ničit se chaosem, Converge jsem s klidem vynechal a před pódia jsem se vrátil až na My Dying Bride, a to s jediným úmyslem – za žádnou cenu je neprojebat, jako se mi to podařilo čtyři roky nazpět. Tohle předsevzetí se mi povedlo splnit bezezbytku a ještěže tak. My Dying Bride totiž odehráli vážně parádní vystoupení a postarali se tak o jeden z nejlepších koncertů dne. Tvorbu kapely nemám nijak zvlášť naposlouchanou, ale přišlo mi, že se hrály spíš trochu tvrdší kusy s poměrně častými výjezdy do death metalu, a alespoň pro mě to tak bylo ideální. Doomovou tryznu to totiž parádně osvěžilo, atmosféra tím nikterak neutrpěla a celému koncertu tak vůbec nic nechybělo. Navíc mě mile překvapil suchý humor, kterým se jinak famózní Aaron Stainthorpe párkrát blýskl, takže podtrženo sečteno – velká paráda a jsem fakt rád, že jsem si My Dying Bride tentokrát nenechal ujít.

Setlist Aosoth:
01. An Arrow in Heart
02. III-1
03. Ritual Marks of Penitence
04. III-5
05. Temple of Knowledge

Atreides: Následuje ikona současného francouzského black metalu, Aosoth. Tahle kapela ukázala, že živě vážně umí, protože takhle dobrý black jsem snad ještě živě neviděl, a to dokonce ani v rámci výborné Untamed and Unchaned Tour letos v březnu. Francouzi byli nemocní, špinaví a neskutečně nasraní. Nelidský skřek a nabroušené kytary stínající jednu hlavu za druhou. O hutnou atmosféru a zničující hluk se staraly mikrofony obrácené směrem k některým reproduktorům. Výborné vystoupení podtrhl dobrý výběr skladeb (“An Arrow in Heart”, závěrečná “Temple of Knowledge”) i skvělý zvuk. Vražedný rituál bez zbytečností a trve klišé (až na paint), které k black metalu patří, kapela namísto toho zabíjela samotnou hudbou. Nemám, co bych vytkl, snad jen, že přežít tohle v jednu ráno už mě stálo značné úsilí, a to ještě nebyl konce.

Skvrn: Jeden perfektní black tu v rámci soboty již v podobě Satyricon byl. I tak mohl blackový vrchol ještě přijít, na tahu byli Aosoth a Dodecahedron. Schylovalo se tedy ke zhruba dvěma hodinám absolutního chaosu, přičemž především pro Dodecahdron to platilo do posledního písmena. Prvně se však na plac dostavili warpainty zmalovaní Aosoth, kteří předvedli parádní set a celkově se postarali společně se Satyricon o nejlepší black metalový výkon festivalu. Ačkoliv jejich hudba nepůsobila naživo až tak chaoticky, zklamán jsem rozhodně nebyl. Navíc ten největší chaos měl teprve přijít.

Setlist Hail of Bullets:
01. General Winter
02. Red Wolves of Stalin
03. On Coral Shores
04. Warsaw Rising
05. Tokyo Napalm Holocaust
06. Farewell to Africa
07. Advancing Once More
08. Ordered Eastward

Ježura: A najednou tu byl konec. Rozloučit se s fanoušky na hlavní stagi dostali za úkol nizozemští death metalisté Hail of Bullets, což se předem jevilo jako super věc, ale osud se rozhodl, že to pánům nedá zadarmo. Předně vyšlo najevo, že ze zdravotních důvodů musel doma zůstat druhý kytarista Stephan Gebédi, což je při charakteru muziky Hail of Bullets docela prekérka. No, a aby toho nebylo málo, muzikanti museli hrát na půjčené nástroje, protože ty jejich zůstaly na letišti… Tohle všechno Martin van Drunen oznámil, když kapela vlezla na pódium, a žádal o pochopení, kdyby se z koncertu stal totální propadák. Jenže navzdory všem okolnostem to propadák nebyl ani náhodou. Z koncertu se vyklubala totálně oldschoolová záležitost (jednak kvůli výběru songů, mezi nimiž zazněl jediný nový a došlo i na moc nehranou “Warsaw Rising”, a podíl na tom měl i svérázný zvuk kytary, kterou si Paul Baayens půjčil od ChristopheraKrabathor) a přese všechny obtíže to byl námrd jako blázen. Lidé se také chytili velice zodpovědně, prakticky nonstop vířili v parádním kotli, a když přišlo na potlesk, dávali kapele jasně najevo, že stojí za ní – a to se přelilo i na muzikanty a celý koncert tak nabral ojedinělou atmosféru pohody a vzájemnosti, které ještě napomohl nečekaně komunikativní a dobře naladěný Martin, jenž se neostýchal rozezpívat lidi kvůli narozeninám Darrena BrookseBenediction nebo uvítat na pódiu přihlížejícího Paula SpeckmannaMaster. Zkrátka a dobře se podařilo nemožné a z toho, co mělo být absolutní blamáží, se vyklubal naprosto parádní závěr festivalu a spolu s loňským vystoupením na Basinfirefestu asi nejlepší koncert Hail of Bullets, který jsem zatím viděl. Velký respekt, tady je prostě poznat, kdo to myslí vážně…

Atreides: Konec ovšem přišel vzápětí. Alespoň pro mě. Na historicky první vystoupení holandských Dodecahedron jsem se vážně těšil, nicméně jejich začátek v jednu hodinu a čtyřicet minut posledního dne byl dost vražedný už sám o sobě. O deset minut delší zvučení šlo sice nějak přežít, horší to ale bylo se zvukem, protože ten se srovnal až někdy v polovině. Do té doby byl sice čistý, jen zvukařovi ujela ruka s volume někam do prdele, takže první řady se měnily v boj o přežití. Minimálně sluchového ústrojí. Silně technický a zároveň atmosférický black metal dal nejednomu otrlému posluchači zabrat a já prakticky nemám, co bych k tomu mohl víc říct, protože stejně jako předchozí dva sety, i atmosféra, kterou Dodecahedron vyčarovali, je tak těžko popsatelná a nepřenositelná zkušenost, že to snad ani nemá cenu. Holanďané odnášeli do jiných galaxií a alternativních vesmírů. Blackgazový závěr topící se v proudech bílého světla už byl jen nutným vysvobozením a pokynem, že se tělo mohlo složit.

Skvrn: Jestli jsem doposud mohl v drtivé většině případů na takřka jakékoliv vystoupení ukázat – dobré/špatné, Dodecahedron se tomuhle zařazení obloukem vyhnuli. Zhodnocení jejich představení totiž míří do úplně jiných sfér – do oboru zdravotnictví, přesněji na ušní oddělení. Nevím, jestli nás ten večer chtěl zvukař zabít, nebo se jen řídil pravidlem hlasitější = lepší. Rozhodně si nedovolím mluvit za všechny kouty stanu, ale pod pódiem to bylo i v porovnání s ostatními zvukařskými omyly fakt maso. K tomu připočtěte disonantní hudbu Dodecahedron a už víte, že to bylo fakt o uši, ještě teď to bolí. Ale vzdávejte se perfektního místečka uprostřed první řady, že… A samotný výkon kapely? Zabíjelo to, a to doslova…


Závěr:

Atreides: Co říci závěrem? Snad, že předchozí ročník byl překonán, a to prakticky ve všech ohledech. V line-upu se našlo podstatně více jmen, která jsem chtěl vidět, a snad až na pár výjimek, kdy za to mohly brzké hrací časy, nebo jedno nešťastné krytí (The Ocean), jsem viděl vše, co jsem chtěl. Těch opravdu výborných vystoupení, kterým bych vytkl jen pár drobností, bylo rovněž požehnaně, a pokud bych měl sestavovat nějaký top list, první tři pozice by sdílelo nemálo interpretů, protože bych si prostě nevybral. Naštěstí vyložených zklamání nebylo zdaleka tolik. Zvětšení třetí stage jen kvituji, ačkoliv stan trpěl na pár dramaturgických failů (Inquisition, Benediction a pár dalších návalů), špatnou větratelnost a občas i na tragický zvuk. Naproti tomu velké stage mi přišly zvukově mnohem lepší než loni.

Atreides: Co se organizační stránky týče, zaznamenal jsem dva nedostatky. Prvním je, stejně jako vloni, nepitelný a předražený Budvar (jakž takž pít se dal jen v Octagonu). Druhým je pak absence budek na žetony v zadní části areálu. Alespoň jedna by se tam rozhodně neztratila, protože není většího opruzu, než se táhnout přes celý areál a ve večerních hodinách i početné davy až k přírodní tribuně jen proto, že žetony ubývají mnohem větší rychlostí, než jste očekávali. Z nápojů bych naopak vyzdvihl velmi příjemnou nabídku nealka, které po leckterém propařeném vystoupení přišlo k duhu. Stejně tak nové prostory Octagonu byly parádní – chladnější prostředí nabídlo parádní místo k odpočinku, navíc skvěle posloužilo i jako alternativní cesta na zadní louku, kterou skoro nikdo nevyužíval. Příjemně mě potěšilo odbavení, na pásku jsem čekal asi tak pět minut, fronty u vstupu byly rovněž minimální.

Atreides: Jsem upřímně zvědavý, s jakými kapelami se Obscure Promotion vytasí příští rok. Letošní ročník byl skutečně nabouchaný, pořadatelům se po letech pokusů povedlo dotáhnout i vymodlené Slayer. Unikátních vystoupení rovněž nebylo málo (Manes, Carnival in Coal, Dodecahedron). Otázkou tak zůstává, co bude následovat příští rok, když má jít o jubilejní 20. ročník. Prostor pro další vylepšování určitě zůstává, na podiích Brutal Assaultu se ale vystřídaly snad už všechny větší a velká jména, která ve světě extrémní hudby něco znamenají. Nu, uvidíme.

Ježura:Brutal Assaultu se právem mluví jako o absolutní festivalové špičce v našich končinách a 19. ročník to opět potvrdil. Velice mě potěšilo, že i tentokrát došlo oproti předešlým letům k dalším zlepšením, a to jak organizačním, tak co se týče areálu. V první řadě musím složit poklonu za (konečně) parádně vyřešené odbavení návštěvníků, protože letos to bylo vážně na pár minut a se vším pohodlím. Další super věc je instalace paletových laviček všude po areáu (i když by to ještě chtělo zapracovat na pohodlnosti opěradla, které celkem řezalo do zad) a potom autosedaček do kina, což byl opravdu velký luxus. Největší změnou byly asi nově zpřístupněné prostory Octagonu a i tohle byl výborný tah, protože je to vážně perfektní místo k odpočinku, je tam parádní chládek a taky je to zdarma. V tomhle ohledu tedy rozhodně palec nahoru a těším se, co nového pro nás v Josefově připraví příště. Změna charakteru třetí stage byla také k lepšímu, i když bych pořád ocenil zvýšení pódia, aby na něj bylo trochu vidět i zezadu, ale věřím, že i tohle se časem vychytá. Velmi potěšilo další rozšíření nabídky nehudebního kulturního vyžití a výstavka obrazů v Octagonu byla příjemným zpestřením. A glorifikovat tradičně skvělou nabídku občerstvení i pití (i ten Budvar mi celkem chutnal) by bylo nošením dříví do lesa…

Ježura: Vlastně jedinou drobnou výtkou, kterou bych našel, je trochu poddimenzovaná kapacita výkupu kelímků. Sice to nebylo nijak zvlášť hrozné, ale přidat k tomuto účelu jedno okénko navíc by rozhodně nebylo na škodu. Jinak jsem ale naprosto spokojený a až se budu příště rozhodovat, jestli jet nebo nejet, právě organizace a zázemí celého festivalu bude rozhodně velkým důvodem pro. Takže díky a příště prosím ty Emperor, když už letos byli na dosah ruky.

Skvrn: Hned na začátku konce bych rád zareagoval na dvě témata, na něž se po festivalovém konci valí kritika ze všech stran: Jídlo a zvuk na třetí stagi. “Měl jsem průjem, z těch nudlí to fakt není, chutnaly mi.” Když jsem viděl, kolik jedinců ještě důvěřuje vietnamským nudlím, které po celou dobu leží naložené v mastnotě na velkých plechách, říkal jsem si, jestli tihle lidé mají ještě hrstku zdravého rozumu a pudu sebezáchovy. Nechci obviňovat jenom naše vietnamské spoluobčany a věřím, že po některých hamburgerech z areálu taky mohlo být ouvej, ale tohle je známý prevít. Z festivalového Budvaru to, dámy a pánové, opravdu nemůže být, neboť já bych celý fest proseděl na záchodě. A kde se tedy najíst, když ne v areálu? Já jsem o první dny řešil nákupem ve zdejších potravinách. A pokud se vám nechce se vám chodit pro jídlo mimo areál? Až v sobotu jsem objevil vegetariánský stánek, který nabízel opravdu domácí jídlo za slušnou cenu – no posuďte sami – talíř česnečky nebo čočkovky za jeden žeton byl ve srovnání s konkurencí fakt kauf.

Skvrn: Téma číslo dvě: zvuk. “Zvuk na třetí stage byl příšerný [slušnější varianta], dejte se stanem pokoj.” Abych byl upřímný, zvuk na klubovém pódiu byl občas opravdu špatný, jenomže to vše vynahrazovalo opravdu útulné (i ta přeplněnost mi nevadila) prostředí, které vytvořilo parádní atmosféru k několika vystoupením – Manes, The Ocean, Carnival in Coal, První hoře, Aosoth a nakonec i Inquisition. Té kritiky nebylo málo a už teď se bojím, že příští ročník bude ročníkem “bezstanovým”. Řešení celkového ztlumení zvuku (zvukaři se možná chystali opravdu na open-air koncert) a nějaké to odvětrávání po stranách se mi jeví jako reálné, pořizování nějakého většího stanu už z finančního hlediska tak reálně nevidím. Těžko říct, každopádně věřím, že tak ostřílený pořadatel si tohle do příště pohlídá.

Skvrn: Co se organizace týče, po celou dobu jsem nezaznamenal sebemenší chybičku, nějaké podcenění té masy lidí a i člověk, který tu byl poprvé, byl během chvíle se vším obeznámen. Jak již padlo v příspěvcích kolegů, nějaké větší fronty se netvořily, jedinou výjimku tvořily kupy lidí u oficiálního merchu a u stánku na žetony, ale i zde se počátkem druhého dne fronty radikálně zredukovaly. Co se týče areálu, tak i zde vše předčilo má očekávání. Festivalová plocha je opravdu velká a tudíž i v tom velkém množství lidí lze najít zákoutí, kam takřka noha nevkročí a člověk si může užít i trochu klidu. Neříkám, že by nešlo vychytat pár drobností, například obohatit odpočinkovou zónu u dister umývárnami a prodejnou žetonů, ale to jsou fakt jen nepodstatné blbinky, které v celkovém kontextu vlastně nikoho nezajímají. A poněvadž jsem řekl vše, co mi leželo na srdci, zbývá snad jen prohlásit obligátní za rok naviděnou.


Redakční eintopf #58.7 – speciál 2013 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2013:
1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
2. Peste noire – Peste noire
3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
4. Sombres forêts – La mort du soleil
5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících

Neřadový počin roku:
Ash Borer – Bloodlands

Artwork roku:
Sigur Rós – Kveikur

Shit roku:
Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins

Koncert roku:
Sombres forêts: Praha – Exit-Us, 29.8.2013

Videoklip roku:
Darkthrone – Lesser Men

Potěšení roku:
malý počet zklamání

Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon

Top5 2013:

1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
O těchto Finech bylo na Sicmaggot napovídáno už hrozně moc, ovšem mnoho lidí včetně mě jejich geniální hudbě ještě nepřičichlo. “Valonielu” už jsem si naštěstí ujít nenechal a nezbývá mi konstatovat, že všechny vyseknuté poklony, které byly do země tisíců jezer adresovány, jsou naprosto zasloužené. Oranssi Pazuzu přichází s neokoukanou kombinací black metalu psychedelických závratí, která se mi již po několika málo posleších pevně vryla pod kůži a nyní jsem ve stádiu, kdy na “Valonielu” žeru úplně každý tón.

2. Peste noire – Peste noire
Takhle si představuji pravý francouzský black metal. Tak akorát nacionální, ztřeštěný, neuhlazený a přesto elegantní a šarmantní. Během poslechu “Peste noire” není prostor k nudě, deska je plná nápadů, nečekaných zvratů a šílených nálad. Kdybychom volili i skladbu roku, píseň “La blonde” by měla velkou šanci.

3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Ano, ačkoli by hodnocení, které jsem v recenzi “Das Seelenbrechen” udělil, stačilo na první místo, musím konstatovat, že jsem tenkrát nejednal s čistou hlavou a novinku norského génia Ihsahna o nějaký půl bod až bod nadhodnotil. “Das Seelenbrechen” určitě je neuvěřitelně kvalitní album, jehož kvalit dosáhne jen prachbídný zlomek hudebníků, ovšem desítkový pocit se u mě dostavuje jen na těch nejlepších kouscích nové skládačky. Jsem ohromně potěšen, že po plánované trilogii a přídavku v podobě loňské “Eremity” Ihsahn nezůstal stát nehybně na místě a vytvořil stylově nejpestřejší album, jehož žánrově roztodivnější bratříček ještě přijde.

4. Sombres forêts – La mort du soleil
Tak, a teď babo raď! Alb, která bych zařadil na čtvrtou a pátou příčku, je nespočet a vybrat jen dvě je fakt složité. Nevím proč, ale sáhnutí po dalším frankofonním black metalu, tentokrát konzervativnějšího pojetí v podobě “La mort du soleil” od Sombres forêts, se jeví asi jako nejlepší varianta. Annatar, vůdčí persóna tohoto výtečného projektu se rozhodla zpřístupnit zvuk a jeho novinka mě stejně jako počin spřízněných Gris dostala.

5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt
Páté místo přenechám Švédům Acacia, kterým tímto dávám přednost před rakouskými vypravěči Summoning především z důvodu, že se jedná o velké překvapení. Acacia, kteří do personálních změn v sestavě fungovali pod jménem Livsnekad, mě uhranuli svým poetickým doom/black metalem, ve kterém vyniká především skvělá vokální činnost. Pakliže zabrousíme podrobněji v sestavě, zjistíme, že za Acacia stojí několik umělců spojených s hraním po boku Niklase KvarforthaShining, se kterými však mimo jmen nemá hudebně nic moc společného. Pakliže bychom tu volili překvapení roku, neváhal bych.

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Tady je to, přátelé, úplně jasné. I když jsem se o Cult of Fire dovídal jen z doslechu a k jejich “Triumvirátu” jsem zatím nepřičichl, věděl jsem, že očekávat od “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” něco jiného než black metal té nejvyšší jakosti, by byla hloupost. Opus o indické bohyni Kálí mě zaujal hned napoprvé a jeho hutná atmosféra mě ze židle zvedá i po několika posleších. Jedna z nejlepších black metalových nahrávek, co na našem území vznikla.

2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících
S druhým místem je to o poznání složitější. Co mě z letošních tuzemských desek zaujalo mimo Cult of Fire nejvíce, byla víceméně jen minialba. Z dlouhohrajících desek to byla novinka Inferno, do které jsem zatím nepronikl, a deska slovenských Abbey ov Thelema, kteří si však dle mého druhé místo ještě nezaslouží a teprve jejich čas přijde. Pak jsem si vzpomněl na debut black metalových Triumph, Genus, “Všehorovnost je porážkou převyšujících”, který sice nepřináší nějaké zběsilé novátorství, ale je to deska bravurně provedená a textově poměrně slušně srozumitelná, což album posouvá zase o stupeň zajímavosti výš. Kdybych slyšel nové Heiden, možná by bylo pořadí úplně jiné, ale datum vydání jejich nové desky mi zařazení do letošního “výcucu” nedovolilo.

Neřadový počin roku:

Ash Borer – Bloodlands
V téhle kategorii téměř nemám z čeho vybírat, nabízel se buď povedený split Helrunar a Árstíðir lífsins nebo právě EP amerických Ash Borer, kteří patří k vlně tamějšího atmosférického black metalu. Dvě čtvrthodinové skladby, které se na “Bloodlands” vyskytují, zaujmou skvělými pochmurnými náladami a perfektním hutným zvukem. Jelikož jsem mimo “Bloodlands” neslyšel od Ash Borer ani tón, jsem zvědav zda takovou kvalitu Američané mají i na dlouhohrajících deskách.

Sigur Rós - Kveikur

Artwork roku:

Sigur Rós – Kveikur
Jedním slovem perfektní, delšího komentáře se zdržím.

Shit roku:

Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins
Letos jsem naštěstí mnoho vyloženě hloupoučkých desek moc neslyšel a tak nějak jsem si lámal hlavu, jakýže počin do téhle kategorie zařadím, protože třeba novinka Amaranthe mi na titul shitu roku připadala moc dobrá. A až na doporučení šéfredaktora jsem zhřešil a pustil si komerčně úspěšné (bohužel i v našich končinách) Němce Saltatio Mortis. Ti jsou ztělesněním toho, co většina lidí nesnáší na dnešní folk metalové scéně. Nicméně v tomto případě je to ještě horší, než jsem čekal. Nejenže mi spojení čínských bojových umění, dud a německého jazyka připadá hodně blbé (však jsme si zvykli na viking metal z Jižní Ameriky), ale co je hlavní, samotná hudba je ještě horší. Prototyp shitu, který by dostal jeden až dva body, jsem sice letos ani v podobě novinky Saltatio Mortis neslyšel, ale pokud jsem u něčeho nebyl schopný vydržet a neskutečně mě iritovalo, je to právě “Das schwarze Einmaleins”.

Koncert roku:

Sombres forêts: Praha – Exit-Us, 29.8.2013
Skvělá atmosféra, dobrý zvuk, tajemný headliner. Spojení, které na všechny milovníky frankofonního metalu dolehlo na konci prázdnin uvnitř Exit-Usu. Tahle volba pro mě nebyla složitá, protože jediný další koncert, který jsem navštívil, vystoupení Sabaton a Eluveitie, mu nesahalo ani po kotníky.

Videoklip roku:

Darkthrone – Lesser Men
Ačkoli se na našich stránkách často objevují upozornění na nové videoklipy, většina z nich mě úspěšně míjí hned z několika důvodů. Zaprvé zkrátka nemám chuť a čas, zadruhé naprostá většina veškerých hudebních klipů nemá nic do sebe. S druhým tvrzením bych letos mohl polemizovat ve třech případech. Z koncertního záznamu písně “Monstrance Clock” od Ghost sálá skvělá atmosféra, “Equilibristic Brides” od Hentai Corporation je prostě bomba, ale jelikož po Hentai Corporation sáhne asi hodně kolegů, rozhodl jsem si pro tuto kategorii vybrat klip norského samorostu Darkthrone. Tohle video představuje protipól dnešní videoklipové scéně a vystihuje podstatu tohoto norského kultu. Hudebně se Darkthrone od počátků neskutečně změnili, poslání zůstává však stejné a to je z videoklipu ke skladbě “Lesser Men” neskutečně cítit.

Potěšení roku:

malý počet zklamání
Nebýt zvláštní eponymní nahrávky Satyricon, žádná oblíbená kapela by mě nezklamala. Všechny kapely, na které jsem byl natěšený, nahrály minimálně svůj vysoký standard, což je pro mě mimo výtečných nahrávek jmenovaných výše (nejvýše, shit roku fakt ne) to největší hudební potěšení roku.

Zklamání roku:

Satyricon – Satyricon
Ne, že by bylo “Satyricon” nějak špatné album, ale od takové legendy, jako je Satyricon, se tak nějak čekalo víc. Legenda norského black metalu natočila velice osobitou desku, která má však kvalitativně poměrně daleko ke svým zdařilým předchůdcům. Slibované vzdálení se posledním albům se povedlo jen z části, tudíž ona osobitost je snad jedinou vyloženě kladnou vlastností desky. Problémem je, že Satyricon dozráli v takovou veličinu, u které se čeká víc než jen “osobité” pojetí. Špatné nikoliv, ale nepříliš uspokojivé ano.

Oranssi Pazuzu

Zhodnocení roku:

2013 bylo číslo označující rok, který nepřišel z ničím vyloženě novým a neokoukaným. Myslím si, že co se týče shrnutí letos toho nejlepšího po hudební stránce jsem se výše již vyčerpal, a tak budu na závěr jen děkovat. Prostřednictvím psaní pro Sicmaggot jsem se do hudby ponořil ještě hlouběji než v letech minulých a za to téhle stránce a lidem kolem ní patří můj velký dík.