 |
| Země: Polsko Žánr: stoner metal Datum vydání: 7.6.2014 Label: Pink Tank Records Tracklist: Hrací doba: 36:14 K recenzi poskytl:
|
O historii kvarteta našich sousedů z Polska, stoner metalistech Sautrus, se toho z běžně dostupných zdrojů příliš najít nedá, takže po několika pokusech to vzdávám s tím, že se musím spokojit s minimem informací, a sice že jejich vznik se datuje k roku 2010 a jejich řady tvoří vokalista Weno Winter, Michał Nowak s kytarou, baskytarista Michał Młyniec a konečně bubeník Piotr Ochociński. Ono je ve výsledku vcelku jedno, kdo ty nástroje obsluhuje, ovšem mám rád, když můžu nahlédnout do historie skupiny a mrknout se, jak dlouhou a jak strastiplnou cestu ušli až ke své současné podobě.
Sautrus se očividně zhlédli v psychedelii 60. let, již kombinují s původní podobou heavy metalu tak, jak jej předváděli staří dobří Black Sabbath. Výsledná podoba hudby této polské čtveřice tak ve výsledku zní jako trochu horší Electric Wizard spárovaní s Kyuss. Druhé jmenované jsem vybral hlavně proto, že i když je ona šedesátková psychedelie na desce ke slyšení vcelku dost a obohacuje už tak silnou kompoziční retro náladu, tak jsou Sautrus nakloněni i ke klasičtějšímu hard rockovému mustru stavby skladeb, díky čemuž znějí právě jako kombinace stonerových velikánů ze zámoří s doomově psychedelickými Brity.
Pokud si říkáte, že to je prostě a jednoduše jenom další stoner s retro prvky, kterého je dnes všude okolo mraky, tak máte ve své podstatě pravdu. Kytarové linky jsou opravdu někde na pomezí mezi pouštně vyprahlým rockem a táhlé linky a vazbení evokují experimentálně nádech, ovšem chybí mi tady pojící prvek, který by tomu celému dal smysl a jenž by snahu Sautrus pozvedl výš, než „jen“ nad úroveň běžného žánrového standardu posledních let.
„Reed: Chapter One“ není vyloženě špatná deska, protože třeba „The Knurr“ z pozice číslo dvě na finálním tracklistu křičí široko daleko, že Sautrus umí, ale jako celek je z mého pohledu obyčejná a ve výsledku i trochu nezáživná. Přeci jen si řekněme pravdu, že stejným způsobem v dnešním době hraje skoro každá parta o významu větším než lokálním, takže abyste byli schopní prosadit se napříč scénou, která v posledních letech zažívá obrovský boom, tak to chce i něco jiného než jen vcelku slušně napsané songy. Ne, že by to k vydání poslouchatelného alba nestačilo, ale takhle prostě skončili Sautrus někde na půli cesty.
Možná působím až příliš tvrdě, ale takhle to s „Reed: Chapter One“ mám. Chybí mi tam něco, co by mě vyloženě nadzvedlo ze židle. Třeba jen lepší práce vokalisty Wena by mohla pomoct, protože ten jeho zpěv je po čase jednotvárný a jedinou písní, kde s ním opravdu pracuje, je závěrečná „Suentist“. Ta se vymyká celkově už jenom svou hrací dobou a velmi posmutnělou atmosférou. Zpěvák Weno zpívá opravdu procítěně a skoro až hypnotický kytarový motiv je sice jednoduchý, ale má takovou auru, že dokáže okouzlit. Když už to nejde ve všech případech přes ten zpěv samotný, tak by dost pomohlo trochu zapracovat s aranžemi doprovodných vokálů, protože jestli mě v tomto ohledu dokázali Sautrus vyloženě zaujmout, tak jen ve zmíněné „The Knurr“, jež díky využití četných ozvěn vokálně baví a jen tak se neztratí.
Špatná není ještě úvodní „Ricochet“, která je oproti ostatním tak nějak optimistická a dobře by se hodila jako první singl, protože ačkoli album nezastupuje jako ukázkový příklad toho, co lze na „Reed: Chapter One“ najít, tak má silné hitové ambice a na jejím pozadí přímo ukázkově burácí skvělá basová linka, kterou si příznivci tohoto nástroje užijí opravdu dosytosti, jelikož Sautrus přítomnost basy nijak nepopírají, naopak jí dávají dostatek prostoru.
Bohužel ten zbytek jednotlivých písní je takový nijaký, a přestože se povedený moment dá najít i v další rozmáchlejší kompozici „Kuelmaggah Part 2“, na níž mě baví hlavní kytarová linka, která píseň provází v burácejících pasážích, tak už tomu chybí to nepopsatelné něco. To něco, které odlišuje průměrnou nahrávku od těch opravdu excelentních. A tomuto se Sautrus na „Reed: Chapter One“ bohužel nedostává, takže právě proto o nich nemůžu mluvit jako o něčem víc než jen o dalším ze zástupců stoner metalu, jenž si vše podstatné půjčuje z let už mnohými zapomenutých.
