Archiv štítku: sci-fi

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Země: USA
Rok vydání: 2000
Žánr: sci-fi

Originální název: Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000
Český název: Bojiště Země: Sága roku 3000

Režie: Roger Christian
Hrají: John Travolta, Barry Pepper, Forest Whitaker

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nedávno jsme mohli pozorovat bitvu mezi „Avengers: Endgame“ a „Avatarem“ o titul nejvýdělečnějšího filmu všech dob, jejž si pro sebe nakonec urvali komiksoví superhrdinové od Marvela, kteří z kapes diváků v kinech vytáhli víc jak dvě a tři čtvrtě miliardy amerických dolarů. Což jsou pro většinu z nás naprosto nepředstavitelné prachy. Ale bylo to jen otázkou času, vždyť si stačí uvědomit, že ještě před deseti lety byla miliarda v kině výjimečná událost, zatímco dneska už je to běžné a pro velký blockbuster jde skoro o povinnost.

Ne vždycky jsou ale filmová čísla jen o výdělcích. Pořád se jedná o investice a ty se nemusejí vyplatit. Na opačné straně spektra máme i prodělečné snímky, z nichž některé své investory stály sakra hodně. Když se mluví o největších finančních průserech na stříbrném plátně, asi všichni si vzpomenou na dva mimořádně známé případy: „Cutthroat Island“ (1995) a „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ (2000). Nejde ani tak o to, že by tyhle kusy prodělaly nejvíc v historii, v tomhle ohledu už je mnohé další předběhly (titul největšího propadáku vůbec si před pár měsíci přisvojilo fantasy „Mortal Engines“). Proslavily se ale tím, že díky jejich masivnímu neúspěchu zbankrotovala celá studia.

Zatímco u „Cutthroat Island“ šlo „pouze“ o špatný odhad pro uvedení pirátského filmu v kombinaci s produkčními problémy, u „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ je to ještě vtipnější, poněvadž šlo o vysněný a vydupaný projekt Johna Travolty. Ten dokonce sám přispěl do rozpočtu vlastními miliony (konkrétně prý pěti) a docela známá je i historka, jak na plac povolal svého osobního kuchaře, protože si štáb stěžoval na špatnou stravu. Až takhle mu na tomhle bijáku záleželo. O to víc je humorné, jaká arci-mega-sračka z tohohle vylezla. Aby té srandy nebylo málo, tak Travolta údajně chtěl, aby to celé režíroval Quentin Tarantino, s nímž se potkal při natáčení „Pulp Fiction“ (1994).

Není těžké se dopátrat důvodů, proč byl Travolta ve výrobě „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ tak zainteresován. Patří totiž mezi neznámější členy scieontologické církve. A snímek vznikl na základě stejnojmenné knihy, již v roce 1982 vydal L. Ron Hubbard, což je – dramatická přestávka – zakladatel scientologické církve. A jak víc chcete lézt do prdele kápovi svého náboženství, než že natočíte monstrózní sci-fi spektákl podle jeho literárního vejblitku. Projektu se dokonce věřilo tak moc, že byl rovnou v plánu i druhý díl, protože tenhle film zachycuje události pouze první poloviny knihy. Nicméně vzhledem k tomu, že „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ nakonec prudce prodělalo (přes sedmdesát miliónů dolarů) a největší „útěchou“ mu bylo sesbírání úctyhodného počtu Zlatých malin (na několik let dopředu stanovilo rekord), pokračování nikdy nevzniklo. Ne snad, že by to člověka nějak zásadně mrzelo.

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Oukej, teď seriózně. „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ je fakt hrozná blbost. Celý film vypadá, jako kdyby během jeho natáčení prakticky nikdo neměl žádnou soudnost. Ještě by se daly překousnout nic moc triky, ale odredovaný Travolta na chůdech a neandrtálci ve stíhačkách… to je fakt moc silný kafe na to, aby tenhle brak vážně kdokoliv vyjma samotných tvůrců. Ono to totiž vypadá, jako kdyby si všichni mysleli, že natáčejí seriózní konkurenci „Star Wars“, ale reálně to má blíž spíš k brakům z osmdesátých let. Akorát to vzniklo v roce 2000, stálo to velké prachy a hrají tam známí herci (kromě Travolty ještě třeba Forest Whitaker nebo Barry Pepper).

Aby to navíc celé mělo opravdový říz, prakticky po celý film je kamera nakřivo (takzvaný dutch angle). Asi někdo chtěl, aby výsledek vypadal kurevsky cool, ale když se to používá nonstop skoro kompletní stopáž, je to spíš směšné a lehce debilní – jako ostatně skoro cokoliv na téhle perle.

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Pojďme nicméně k příběhu. Máme zde post-apokalyptickou budoucnost, kdy planetu Zemi ovládla mimozemská rasa Psychlonů, která zbytky lidstva využívá jako otroky pro dolování surovin. Svobodně přežívají jen primitivní kmeny v odlehlých oblastech a v jednom takovém bydlí i jistý Jonnie Goodboy Tyler (tak se ta postava fakt jmenuje). Toho už nebaví modlit se ke starým bohům (což má být původní lidská civilizace), takže se vydá do světa, aby ty bohy našel. Najde ledva hovno a skončí jako otrok v psychlonském táboře. Co by to ale bylo za hrdinu, kdyby nevyvolal rebelii a nevedl lidstvo ke svobodě, že jo.

Dost často platí, že čím je nějaký film horší, tím větší má potenciál vyvolávat záchvaty smíchu, kór když si k tomu člověk dá nějaký ten alkohol. V tomto ohledu „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ jednoznačně exceluje. Takovéto bijáky ve své době těžce propadnou, ale postupem času se stanou kultem, jemuž se smějí nové a nové generace vyznavačů filmového škváru. Není divu, že k takovým případům „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ patří, protože splňuje všechno, aby jej určitá část filmových maniaků milovala právě za to, za co jej většina nenávidí. Jednoduše podobná situace a podobné důvody, proč dodnes uctíváme legendární zářezy jako „Robot Monster“ nebo „Plan 9 from Outer Space“. „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ na tom není o moc jinak, jen pochází z mladšího roku.

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Komu lze tedy „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ doporučit? Samozřejmě těm z vás, komu zasvítily oči a povyskočilo srdce, když jsem zmínil obě kultovně špatná sci-fíčka z padesátých let. Pokud vás láká seriózní science fiction nebo space opera, určitě byste se měli poohlédnout jinde.


The Running Man (1987)

The Running Man (1987)

Země: USA
Rok vydání: 1987
Žánr: akční / sci-fi

Originální název: The Running Man
Český název: Běžící muž

Režie: Paul Michael Glaser
Hrají: Arnold Schwarzenegger, Maria Conchita Alonso, Richard Dawson

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

(Budou spoilery.)

„Běžící muž“ je svým způsobem docela vtipný film. Na první pohled by si nezasvěcený laik mohl myslet, že jde o další akční klasiku z osmdesátých let s Arnoldem Schwarzeneggerem v jeho vrcholné formě – však se bavíme o roku 1987, kdy vedle „Běžícího muže“ vyšel ještě „Predátor“, tedy jedna z jeho největších kultovek. A vlastně jde o dobrý dojem, protože „Běžící muž“ takový rozhodně je, byť se jedná o klasiku, řekněme, „nižšího řádu“, tedy takovou, která se nachází až ve druhém sledu za nejvyššími peckami jako „Komando“, „Terminátor“ či zmiňovaný „Predátor“.

Zároveň jde ale o knižní adaptaci, již bychom vzhledem k předloze mohli klidně označit za brutálně zpackanou. Novelu napsal Stephen King pod svým pseudonymem Richard Bachman. Snímek si ze svého vzoru bere skutečně jen základní myšlenku hry o přežití, jinak vše převrací vzhůru nohama. Jejími pravidly počínaje, konče způsobem, jak se do ní dostane hlavní hrdina Ben Richards (ve filmu právě Arnold Schwarzenegger), podobně se notně liší i v atmosféře, (ne)akčnosti a pomalu všech dalších myslitelných ohledech. Nejspíš jste už slyšeli historku o tom, že byl Stephen King s výslednou adaptací natolik nespokojen, až si vyžádal, aby se jeho skutečné jméno neobjevilo v titulcích (je zde tedy uveden právě jako Richard Bachman).

Otázku, jestli je lepší kniha nebo film, vzhledem k okolnostem nemá cenu řešit, protože společný mají skutečně jen název, jména nějakých postav a tu úplně nejzákladnější zápletku. Já bych řekl, že knížka je dobrá, byť se samozřejmě ani zdaleka nejedná o Kingův vrchol, a biják je taky dobrý, byť se ani zdaleka nejedná o Schwarzeneggerův vrchol. Akorát se na něj nesmíte dívat jako na adaptaci Kingovy novely, ale jako na Schwarzeneggerovku, na – v tom nejlepším možném slova smyslu! – béčkové akční sci-fi, které je krásně osmdesátkově naivní i krystalicky čisté. Právě tohle lze z dnešního pohledu označit za největší neduh „Běžícího muže“, ale i za jeho největší plus. Přijde na to, jakým způsobem se na to podíváte a hlavně – co chcete od snímku dostat.

„Běžící muž“ se odehrává v nedaleké dystopické budoucnosti, v níž společností hýbe zvrhlá televizní zábava, kterou hltají elity i spodina. Nejpopulárnější je show, podle níž se film jmenuje, jejíž náplň je docela jednoduchá. Posílají do ní zločince, kteří jsou pak před kamerami loveni a zabíjeni gladiátory. Ben Richards je možná nevinný, ale to nikoho nesere, vždyť s pravdou a záznamy se dá manipulovat. S přezdívkou Řezník z Bakersfieldu je tedy společně se dvěma ex-spoluvězni vyslán do arény, aby zde zdechnul bídnou smrtí v přímém přenose. Jenže s tím se vychcaný producent Damon Killian, jenž jde v honbě za sledovaností i přes mrtvoly, trochu přepočítal, protože pozvat si do arény Arnolda znamená akorát tak jedinou věc – umírat začnou gladiátoři. A nejen ti, protože kdo nasere Schwarzeneggera, musí počítat s odplatou.

The Running Man (1987)

„Běžící muž“ bezesporu patří k snímkům, jimž z formálního hlediska můžete vytýkat mnohé. Optikou filmové inteligence na tom „Běžící muž“ jistě není příliš dobře, ale, ty vole, kdo od starých bijáků se Schwarzeneggerem očekává intelektuální podívanou, měl by svůj postoj trochu přehodnotit. Tohle je samozřejmě krystalické béčko, ale to vůbec není špatně, naopak právě v tomhle tkví jeho půvab. Nemám pochyb o tom, že všichni maniaci do videokazetových klasik se mnou budou nadšeně souhlasit, když prohlásím, že takovéhle bijáky jsou prostě kult. A v téhle své sortě patří Schwarzeneggerovky k vrcholům, což platí i zde, byť není třeba zastírat skutečnost, že „Běžící muž“ mezi elitní snímky rakouského bijce nepatří.

The Running Man (1987)

„Běžící muž“ musí těšit snad každého milovníka osmdesátkové akční školy. Zvlášť jestli vám vyhovuje její namíchání se sci-fi žánrem, jen těžko můžete být nespokojeni. Jde o jeden z těch filmů, jaké znám už pomalu zpaměti a viděl jsem je mnohokrát, ale pokaždé, když to někde vidím znovu, zase se královsky bavím, vypnu mozek a užívám si to. Vyzdvihovat na snímku cosi jako kritiku konzumní společnosti a reality show dle mého zavání snahou mermomocí tam najít něco, o čem „Běžící muž“ vůbec není – takové ambice zde zjevně nejsou, protože na to je snímek příliš černobílý a nedostatečně chytrý. Jde „jen“ o staré parádní béčko, ale to myslím v tom nejlepším možném slova smyslu!


Rats – Notte di terrore (1984)

Rats - Notte di terrore (1984)

Země: Itálie / Francie
Rok vydání: 1984
Žánr: natural horror / sci-fi

Originální název: Rats – Notte di terrore
Český název: Krysy: Noc hrůzy

Režie: Bruno Mattei, Claudio Fragasso
Hrají: Ottaviano Dell’Acqua, Geretta Geretta, Gianni Franco, Massimo Vanni

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Není béčko jako béčko. Pod tímhle označením se většinou rozumí filmy, které jsou v lecčems naivní, mají viditelné nedostatky a nemůžou se pochlubit dokonalou produkcí jako u velkorozpočtových snímků. Na každý pád je tenhle přídomek většinou vnímán spíš negativně, ale podle mě trochu neprávem. I některá béčka jsou totiž – jakoukoliv nadsázku stranou – perly a opravdu povedené filmy. Na druhé straně jsou tu i totální trashe, jejichž sledování se rovná hrdinskému výkony.

Tak či onak, béčkové filmy mívají společnou jednu věc. Ať už jsou dobré nebo příšerné, ve většině případů bývají neskonale zábavné, má-li na to člověk buňky. I když je to absolutní sračka, pořád to může být svým zvrhlým způsobem totální prdel a lze si to užít na plné koule.

Jistě už tušíte, kam tím mířím. I dnes se vydáme do hlubokého béčkového bahna a představíme si film, který je ve všech ohledech naprosto strašný. A přesto je ohromná zábava se na něj dívat! Rovnou mohu říct, že všem milovníkům špatné kinematografie lze „Rats – Notte di terrore“, u nás dokonce k sehnání i na DVD pod názvem „Krysy: Noc hrůzy“, jenom doporučit.

Znalcům stačí prozradit, že tenhle biják nenatočil nikdo jiný než Bruno Mattei, notorický italský béčkař (až céčkař). V jeho filmografii najdete prakticky vše, co si hrdlo fajnšmekrů žádá – špatné horory, tupé akční vypalováky, špatná porna. Prostě talentovaný tvůrce každým coulem. „Krysy: Noc hrůzy“ patří ještě k těm jeho filmovějším počinům.

Snímek půl na půl kombinuje eko horor a sci-fi. Děj se odehrává v roce 2230, 215 let po nukleární válce. Aby lidé přežili, zalezli do podzemí, ale některé z nich to po čase přestalo bavit a vydali se zpátky na povrch. Tím se lidé rozdělili do dvou odlišných frakcí. Na povrchu sledujeme bandu kožených nomádů na motorkách, kteří jako by se sem zatoulali z „Šíleného Maxe“. A navrch se mohou pochlubit kulervoucími jmény jako Lilith, Lucifer, Vévoda, Video anebo Čokoláda. Poslední jmenovaná je jen tak mimochodem černoška. Prostě osmdesátky, tohle by už dneska neprošlo jako rasismus. Stejně jako scéna, kdy na ní vysypou mouku a ona začne řvát, že je bílá.

Každopádně, naše partička přijede do nějakého rozbořeného města a vleze do náhodného baráku. Zdá se, že tu objevili jackpot – je tu jídlo, filtrace vody, ve sklepě dokonce skleník s rostlinami. Jenže brzo je sranda přejde, protože kromě toho je tu také asi tak miliarda agresivních krys, které zanedlouho začnou útočit.

Rats - Notte di terrore (1984)

Celý tenhle biják je tak debilní, že vlastně ani nevím odkud začít. Příšerné herecké výkony jsou samozřejmostí, smrtelně vážně myšlené dialogy také nechtěně generují jednu epickou hlášku za druhou. Pro bijáky tohoto ražení klasika. Nechybí ani logické lapsy a imbecilní chování postav. Nikoho nenapadne jít se schovat do jiného baráku, pořád dokola se zkoušejí zabarikádovat v tom samém domě. A když už se v nějaké místnosti zabarikádují, tak zapomenou zajistit jedno okno (!), aby na ně mohly krysy znovu vletět. A v neposlední řadě – proč mají v roce 2230 na hlavě všichni účesy z osmdesátých let?

Opravdová prdel nicméně přichází až se samotnými krysami. Jejich útoky jsou totálně legendární. Na oběť vždycky spadne jedna krysa, pak druhá, pak třetí… a pak někdo zpoza kamery na herce vysype kýbl plný krys. Prostě pecka. Taky mě straně bavilo, jak u záběru na dvě malé neškodné krysy, které si ničeho nevšímaly a jen po sobě znuděně lezly, hrála kurevsky dramatická hudba a herečky ječely, jak když je na nože berou. Chrabří hoši v kožených gatích pak s krysami svádějí boj na život na smrt… a je to mega-vtipné.

Rats - Notte di terrore (1984)

Myslíte si, že to je všechno? To jste ještě neviděli exkluzivní scénu, v níž krysy vyrážejí dveře. Mrtvolou namísto beranidla! Prostě pecka až za roh, kdo se u tohohle nezlomí smíchy v pase, tak snad ani není člověk a nezaslouží si civět na béčka! Humorných momentů je nicméně o mnoho více a k dokonalosti samozřejmě nesmí chybět i nějaká ta krev, full-frontal obou pohlaví a šokující pointa, vedle níž se může jít i „Planeta opic“ zahrabat.

„Krysy: Noc hrůzy“ je naprosto výstavní trash. Ve všech ohledech naprostá sračka, ale právě to z toho filmu dělá tak lákavou podívanou. Pro průměrného diváka samozřejmě nestravitelné, avšak kdo miluje špatné filmy, neměl by si tenhle skvost nechat ujít.

Rats - Notte di terrore (1984)


Jason X (2001)

Jason X (2001)

Země: USA
Rok vydání: 2001
Žánr: slasher / sci-fi

Originální název: Jason X
Český název: Jason X

Režie: James Isaac
Hrají: Kane Hodder, Lexa Doig, Chuck Campbell, Lisa Ryder

Hrací doba: 91 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

V devítce se měl Jason vydat do pekla, ale jediné, co měl tenhle  paskvil společného s peklem, bylo to, že se jednalo o pekelnou sračku a suverénně nejhorší biják v celé dlouhé sérii „Pátku třináctého“. Snad i proto šlo o jediný díl z devadesátých let. Dlouho vyčkávaný a dlouho připravovaný crossover s Freddym Kruegerem„Noční můry v Elm Street“ byl taktéž v nedohlednu, takže se nakonec začalo pracovat na dalším, tentokrát už jubilejním desátém díle jedné z nejslavnějších slasherových sérií.

Jeden by čekal, že po slaboučcé devítce, která totálně převrátila veškerá pravidla „Pátku třináctého“ a z chudáka Jasona udělala bídného převtělujícího se červa (doslova), se tvůrci vrátí ke klasice a opět dají fandům, co chtějí vidět – Jasona v té nejtypičtější podobě, jak mačetou masakruje nebohé teenagery v okolí jezera Crystal Lake. Nestalo se. Svým způsobem je „Jason X“ ještě víc ujetý než jeho přímý předchůdce.

Je léty prověřeným faktem („Pátek třináctého“ má ostatně na tomhle prověřování také svůj podíl), že experimenty se v zaběhnutých hororových sériích nevyplácejí. Snad každá velká má nějaký experimentální díl a zpravidla jde o tu nejvíc nenáviděnou část. Pravidlo ovšem musí potvrdit výjimka, a ačkoliv jsem vědom toho, že se mnou mnozí budou nesouhlasit a budou si klepat na čelo, pro mě osobně je takovou výjimkou právě „Jason X“. Desítka je sice ujetá a odvrací se od pravidel a tradic „Pátku třináctého“, nicméně v tomhle případě jde o experiment, z něhož se vyklubal kurevsky zábavný biják. Tedy pokud jste vybaveni a pořádnou dávku nadhledu, smyslu pro béčkový škvár a cokoliv jiného než Jasona u Crystal Lake nepovažujete za rouhání vůči hororové modle.

Desítka zdánlivě úplně ignoruje, co se stalo v devítce, ale není to úplně stoprocentně pravda, jelikož „Jason X“ se odehrává daleko v budoucnosti a počítá i s tím, co se stalo (stane) v crossoveru „Freddy vs. Jason“, který v té době ještě nebyl natočen. Každopádně, Jason je chycen ve výzkumném ústavu, kde se jej pokoušejí zabít, ale jaksi jim to nejde, protože frajer prostě ne a ne chcípnout, takže přijde nápad jej zmrazit. K tomu však nedojde. Nějaká pomazaná hlava nicméně rozhodne, že taková schopnost si zaslouží důkladnější studium, ale než Jasona stihnou přemístit, tak se nejslavnější nositel hokejové masky urve ze řetězu a začne řádit. Nezapomeňte si povšimnout, že Jason zde mimo jiné vykuchá i Davida Cronenberga, jenž si střihnul malé cameo! Nakonec se ale Jasona přece jenom podaří vylákat do kryokomory a zmrazit jej.

Teď se přesuneme o 450 let kupředu. Země je neobyvatelná a lidstvo žije na Zemi 2. V troskách bývalého domova je nalezen Jtenhle ason a s ním zmražená i doktorka, která jej do lednice vylákala. Oba vezme na palubu vesmírná loď a odsud dál už je to asi jasné. Jason se probere a hodně rychle ukáže, že během spánku jeho zabijácký apetit nijak nepolevil. Jede se v totálně béčkovém duchu, vraždy jsou parádní (hlavně ta s kapalným dusíkem se mi líbí, ani nemluvě o boží scénce, kdy Jason ve virtuální realitě mlátí dvě spoře oblečené buchty ve spacích pytlích o sebe a o strom… odkaz na sedmičku je zřejmý), krev nechybí a najde se jí uspokojivý dostatek, hlášky padají jedna za druhou a celé je to jedna velká zábavná jízda.

Jason X (2001)

Samozřejmě, že v jádru je to nehorázná kravina, ale díky všudypřítomnému nadhledu a záměrné béčkovosti to je zároveň i nehorázně sympatické. Jasně, že třeba dialogy jsou mnohdy tupé, ale Jason ve vysoké formě, s vysokým body countem a vysokou mírou fantazie při vraždění všechno bohatě vyvažuje. A když prohraje férovku s robotkou? Tak z něj nanoboti vyrobí nezničitelného über-Jasona! Jestli máte rádi béčka, tak tohle prostě nejde nemilovat. Až se chce říct, že právě z takových filmů si musel hutně brát inspiraci dnes populární „Hatchet“, v němž nakonec hlavního zabijáka také ztvárnil Kane Hodder, nejznámější představitel Jasona Voorheese, pro nějž byl „Jason X“ čtvrtou a poslední štací v hokejové masce.

Na jednu stranu plně rozumím tomu, proč mnozí fandové „Jasona X“ nenávidí. Technicky vzato to není ten pravý „Pátek třináctého“, vyjma Jasona s mačetou a hokejovou maskou to nemá prakticky nic, co si člověk představí, když si na „Pátek třináctého“ vzpomene. Ale kurva, je to nehorázně zábavný film a nádherné béčko jak řemen! Za mě rozhodně palec nahoru.

Jason X (2001)


Sum1 (2017)

Sum1 (2017)

Země: Německo
Rok vydání: 2017
Žánr: sci-fi

Originální název: Sum1

Režie: Christian Pasquariello
Hrají: Iwan Rheon, André Hennicke

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: MoviePilot.de

(Budou spoilery.)

Post-apokalypsa je vcelku oblíbené téma v žánru science fiction. Proti čemuž osobně nemám vůbec nic, protože mě osobně tenhle motiv docela baví. Nicméně nejen z tohoto důvodu jsem byl na německý počin „Sum1“ trochu zvědavý. Film se tvářil zajímavě a sliboval komorní podívanou založenou spíše na psychice postav (respektive postavy) než nějaké rozmáchlé laserové bitky. Proč ne.

V případě „Sum1“ je základní příběhový rámec asi následovný: Zemi vzala útokem agresivní mimozemská rasa, takzvaní „nonsuchové“, jimž se podařilo vyhladit větší část lidské populace. Zbytky se uchýlily do podzemí a okolí vchodů je hlídáno pomocí strážních věží. Každá z nich má na starost určitý perimetr; místní posádka má za úkol hlídat vstup nepřátel do svěřené oblasti a případně kontaktovat přeživší, kteří sem zabloudí, a nasměrovat je do úkrytu.

Jenže doba je zlá, a zatímco před časem na jednu věž připadala jednotka šesti vojáků, nyní kvůli nedostatku lidí každou základnu obývá pouze jediný člověk. Střídání stráží pak probíhá po rovných sto dnech. „Sum1“ sleduje stodenní misi právě jednoho takového vojáka, jenž se jmenuje S.U.M.1 (což má být zřejmě slovní hříčka k „someone“), protože nyní teď lidé dostávají kódová označení namísto jmen. Holt zlá doba, když vám ani nedají pořádné jméno.

Nastíněné okolnosti nejspíš vysvětlují onu komornost, s níž jde ruku v ruce nízkorozpočtovost. Je otázkou, jestli bylo první vejce nebo slepice – je komornost důsledkem nízkého rozpočtu, anebo nebylo třeba moc prachů, když se chtělo udělat minimalistickou podívanou? Těžko odpovědět, ale jedna věc je jistá – „Sum1“ se tím pádem stává one-man show pro Iwana Rheona, jehož ksicht bude velká část z vás znát díky seriálu „Hra o trůny“. Tady má na sobě příšernou blonďatou paruku a kontaktní čočky, ale pro fanynky ukáže i prdel. Což je samozřejmě to nejdůležitější, co o filmu potřebujete vědět.

Každopádně, základní idea snímku – tedy pozorovat, jak jednomu bezvýznamnému vojáčkovi začíná pomalu, leč jistě totálně jebat v palici z tíživé samoty a neustálé hrozby – mi přijde zajímavá. Dokonce i sám Rheon má potenciál to herecky utáhnout. Výsledek však rozhodně stoprocentní není, právě naopak. Místy se sice daří držet slušnou atmosféru, díky níž divák může chápat rostoucí paranoiu hlavní postavy a nakonec i její pochyby (Existují vůbec nějací nonsuchové? Nelžou nám náhodou všichni?), ale jindy se film nepříjemně vleče. Rozhodně víc, než by bylo záhodno při stopáži pouhých 90 minut. Výsledek působí mnohem delší, než ve skutečnosti je, a to na dobrém dojmu nikdy nepřidá.

Sum1

Další obrovskou nevýhodou jsou pak triky. Těch sice vzhledem k povaze příběhu není mnoho, ale i to málo, co se najde, stojí za vyližprdel. Když CGI přímo mlátí do očí i v případě statických nehybných objektů jako budovy, tak je prostě něco špatně. Až jsem si během filmu několikrát říkal, že je jenom dobře, že se „Sum1“ nese spíš v komorním duchu a žádní emzáci se neukážou, protože snaha o nějakou výpravnost s takovouhle trikovou úrovni by byl totální průser, když i s tímhle málem trikových záběrů to dost bolí

To jsem ovšem ještě nevěděl, jak bude vypadat konec. „Sum1“ se celou dobu snaží o atmosféru (ponechme nyní stranou, nakolik se to daří), aby na konci rovnýma nohama skočilo do směšné béčkové naháněčky, kde si přijdou na své leda tak milovníci extrémně špatného CGI a extrémně trapných příšerek. To fakt nechceš.

Sum1

Slibný nápad i pojetí tedy zabíjí zpracování, které dalece kulhá za ambicemi, díky čemuž valná většina snímku vyzní do ztracena. Dementní finále je pak totálně mimo mísu, skoro jako kdyby jej tam někdo přilepil z úplně jiného filmu. Celkově tedy jednoznačné zklamání, za zhlédnutí rozhodně nestojí.


Flash Gordon (1980)

Flash Gordon (1980)

Země: Velká Británie / USA
Žánr: sci-fi / dobrodružný

Originální název: Flash Gordon
Český název: Flash Gordon

Rok vydání: 1980
Režie: Mike Hodges
Hrají: Sam J. Jones, Melody Anderson, Max von Sydow, Chaim Topol, Ornella Muti, Timothy Dalton, Brian Blessed

Hrací doba: 111 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Dle dosavadního ladění filmového koutku už jste možná pochopili, že mám slabost pro brakové kulty z videokazet. Věřím však, že v tom zdaleka nejsem sám, a také věřím, že spoustě z vás se rozsvítily oči, jakmile viděli název tohohle článku. „Flash Gordon“ k takovým VHS-kultům jistě patří. Tenhle film je opulentní space opera nádherně ilustrující 80. léta se vší jejich přehnaností a specifiky, zároveň v něm ale místy doznívá i psychedelická éra předchozí dekády, která se projevuje třeba na zpracování mraků nebo zdrogovaných obrazcích při průletu vesmírem.

Samotnou postavu Flashe Gordona ovšem tento snímek z roku 1980 ani zdaleka nevytvořil. Ta totiž pochází z komiksu – první strip s Flashem se objevil v lednu 1934 a již o dva roky později se hrdina poprvé podíval i do filmu. Postupně vznikly tři dlouhé snímky, kde si Flashe Gordona zahrál Buster Crabbe – v letech 1936 („Flash Gordon“, někdy též s podtitulem „Space Soldiers“), 1938 („Flash Gordon’s Trip to Mars“) a 1940 („Flash Gordon Conquers the Universe“). 1954-1955 pak byl vysílán i seriál se Stevem Hollandem v hlavní roli a v letech 1979-1982 běžel animovaný seriál a další televizní seriál přišel v roce 2007, ale ten se s příliš kladnými ohlasy nesetkal a brzy byl zrušen. V současné době se v zákulisí pomalu uvažuje i o moderním rebootu, jenž by správňáckého sci-fi hrdinu vrátil zase do hry, ale zatím není jisté, že k jeho realizaci dojde. Poslední zprávy z loňského roku hovoří o tom, že je projekt stále ve fázi přepisování scénáře.

Dovolím si však tvrdit, že právě zpracování z roku 1980 je to nejznámější. Nelze nevidět, že snímek už je z dnešního pohledu roztomile naivní, leckdy až infantilní. V jednu chvíli vypadá skutečně dobře a projevuje se nákladná výprava, kterou hned vzápětí zabije naprosto dementně vyhlížející kostým. A nejen ten – třeba scéna, kdy Flash Gordon bojuje se strážemi stylem à la americký fotbal, je vysloveně trapná. Zároveň s tím je však ve filmu velká nadsázka a zasvěcení zachytí i řádku vtípků a easter eggů – například se původně uvažovalo, že by měl snímek režírovat slavný Ital Federico Fellini, z čehož nakonec sešlo, ale v jednu chvíli se zde objeví skřítek jménem Fellini. Kterého si vede na vodítku tehdejší sexbomba Ornella Muti. Zkráceně řečeno, „Flash Gordon“ určitě není konkurencí „Hvězdných válek“, byť o tom prý byl producent snímku přesvědčen, spíš má blíže k takové „Barbarelle“ anebo obecně sci-fi kouskům z 50. a 60. let.

Pokud tedy budete od „Flashe Gordona“ očekávat seriózní sci-fi, jen těžko budete uspokojeni, protože s takovou se na tohle koukat moc nedá. Přistoupíte-li však na předkládanou hru a obrníte se nadhledem, pak pochopíte, proč jde o kultovní záležitost. Pak začne dávat smysl i arci-gay soundtrack z dílny Queen (úvodní song vás bude strašit ve snech, haha) a hloupoučký příběh o tom, jak se hrdina z planety Země omylem dostane do vzdálené galaxie a přesvědčí všechna zotročená a vzájemně znepřátelená království, aby se spojila proti tyranskému císaři Mingovi, vládci vesmíru. Je to samozřejmě pohádka, ale v naivitě celého snímku vlastně odpovídající celkové atmosféře.

Flash Gordon (1980)

Perličky:
• Do hlavní úlohy byli zvažováni i Arnold Schwarzenegger nebo Kurt Russell. Štýrský dub roli nedostal kvůli rakouskému přízvuku; Russell byl u producentů favorit, ale nakonec sám odmítl.
• Mezi zvažovanými režiséry nechybí třeba Frederico Fellini či Sergio Leone. Mike Hodges byl až osmá volba.

Dnes je „Flash Gordon“ čistá nostalgie, ale své kouzlo má a pokud vám nechybí smysl pro takový druh filmů, kouká se na to docela příjemně i dnes. Jestli mi něco vadilo, tak to nebyla ona naivita, ale spíš sám hlavní hrdina, jejž si zahrál Sam J. Jones. Ten je tak kladný, až to bolí, proti němu byl i Mirek Dušín podlý hajzl. Ale to do jisté míry můžete brát jako další dílek do skládanky. Naopak si cením parádně slizkého záporáka Minga v podání Maxe von Sydowa a také krásných holek – kromě Ornelly Muti v roli Mingovy dcery si zmínku zaslouží i Melody Anderson v úloze Flashovy holky.

Flash Gordon (1980)

Perličky:
• Remake „Flashe Gordona“ chtěl točit George Lucas, ale když zjistil, kolik by stálo zakoupit práva, radši se na to vydlabal a vymyslel si „Hvězdné války“.
• Jedná se o první film a zároveň jeden ze dvou filmů, k nimž složila hudbu legendární skupina Queen. Soundtrack vyšel v prosinci 1980 i jako jejich studiové album. Oním druhým snímkem je „Highlander“. Producent „Flashe Gordona“ prý před natáčením o Queen nikdy neslyšel. Pro vytvoření hudby se chvíli uvažovalo i o Pink Floyd.

„Flash Gordon“ je klasické sci-fi dobrodrůžo v pestrobarevném a pestrém fantastickém světě, které se mezi fanoušky science fiction dočkalo kultovního statusu. Nutno ale říct, že se tak jako u mnohých jiných snímků stalo až zpětně a s odstupem času. V době svého vydání „Flash Gordon“ sice neprodělal, ale i tak vydělal mnohem méně, než se předpokládalo. Původně se plánovala i pokračování, všichni herci v hlavních rolích dokonce podepsali smlouvy na víc filmů, ale k realizaci dalších dílů nakonec nikdy nedošlo. Každopádně, jestli se slzou v oku vzpomínáte na Rodokapsy a komiksy z Ábíčka, „Flash Gordon“ vám určitě radost udělá.

Flash Gordon (1980)


Blade Runner 2049 (2017)

Blade Runner 2049 (2017)

Země: USA / Velká Británie / Kanada
Rok vydání: 2017
Žánr: sci-fi

Originální název: Blade Runner 2049
Český název: Blade Runner 2049

Režie: Denis Villeneuve
Hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks

Hrací doba: 163 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Navazovat na takový klenot, jakým původní „Blade Runner“ z roku 1982 bezesporu je, zavání pořádnou troufalostí, tím spíš když se tak děje po celých 35 letech od uvedení (teď už) jedničky. „Blade Runner 2049“ rozhodně patřil k nejočekávanějším velkým filmům letošního roku a rozhodně vzbuzoval obrovskou zvědavost. A ruku v ruce s ní i skepsi a obavy. Nebudeme si nic nalhávat – otázky, zdali vůbec lze natočit odpovídající pokračování „Blade Runnera“, tím spíš v dnešní době, kdy se blockbustery ani nesnaží zakrývat svou jednoduchost a hru na efekt, jsme si museli pokládat snad všichni, když jsme do kina šli.

(Na základě upozornění od čtenářské obce dáváme na vědomí, že recenze může obsahovat eventuální spoilery.)

Nicméně i navzdory tomu, že jsem nečekal příliš, abych posléze nebyl příliš zklamán, musím s jistou úlevou uznat, že „Blade Runner 2049“ nakonec není tak špatný nebo hloupý, jak jsem se v předstihu obával. Záměrně jsem recenzi nepsal ihned po zhlédnutí a nechal druhému dílu několik dní, aby se rozležel v hlavě a abych si mohl rozmyslet, jestli a případně nakolik se mi to, co jsem viděl, vlastně líbilo. A po téhle anabázi jsem dospěl k závěru, že líbilo.

Na „Blade Runner 2049“ je znát, že byl tvořen s velkou úctou a respektem k originálu, což je tuším v pořádku. V mnohém se nový film svým předchůdcem inspiruje a odkazuje na něj, ale naštěstí to nikdy nedosáhne míry, kdy by to vadilo. Tím pádem určité narážky působí spíše jako pomrkávání na znalce, což je spíš příjemné. Pokud jste někde četli, že nepotřebujete vidět originál, věřte tomu, že je to hovadina, protože bez znalosti „Blade Runnera“ lze jen těžko docenit všechny souvislosti a návaznosti.

Hodně si cením, že si „Blade Runner 2049“ dokázal alespoň v určité míře zachovat podobnou poetiku a že se nebál navázat i v pomalu rozvíjeném vyprávění s trpělivě budovanou atmosférou, což jde tak nějak naproti současnému trendu velkých filmů, kdy se na plátně neustále musí dít a něco musí bouchat, aby se moderní divák nenudil. Těm, jimž takový přístup vyhovuje, asi „Blade Runner 2049“ po chuti nebude, obzvlášť se svou odvážnou stopáží necelých tří hodin.

Ke cti tvůrcům slouží, že jsem se ani po takovouhle dobu nenudil. Obdobně rád pochválím opětovně úžasný vizuál a jeho propojení s akustickou stránkou. Některé scény jsou výtvarně nádherné, zejména pasáž v ruinách zalitých oranžovým oparem, skládka, mlžný začátek na farmě a rovněž záběry z velkoměsta – hlavně když sněží – dýchají hustou atmosférou. Někdy dokáže silný dojem vzbudit i sama zvuková stránka, a to s takovou měrou, že není příliš filmů, u nichž bych si to takhle uvědomoval.

Blade Runner 2049

Na druhou stranu, „Blade Runner 2049“ je určitě víc jednoznačný a polopatický. Rovněž se snaží tvářit chytře, ale tam, kde původní snímek mnohé otázky ani nevyslovil, a přesto je pozorný divák čtoucí mezi řádky cítil, nový film je více doslovný. Což asi souvisí i s dobou a jejími nároky. Nicméně uznávám, že by asi bylo hloupé chtít, aby film z roku 2017 po všech směrech vypadal jako film z roku 1982. A kdyby to tak bylo, stejně bychom se všichni zlobili a obviňovali „Blade Runner 2049“ z plagiátorství.

Určitým zklamáním je pro mě i příběh. Zatímco zápletka původního „Blade Runnera“ se zpočátku tvářila banálně, aby se následně rozlétla do vícera směrů a krásně se zamotala, „Blade Runner 2049“ je přesným opakem. Zpočátku vypadá záměrně zmateně a nechává diváka v nejistotě, aby nakonec došel k nepříliš omračujícímu vyústění. Jako plus snad lze označit jen to, že se scénář nevydal tou úplně tou úplně nejjednodušší cestou, díky čemuž ve finále zpochybní skutečný význam hlavního hrdiny pro stěžejní události. Aspoň něco.

Blade Runner 2049

Do výsledku mi vůbec nesednul ani Jared Leto, jenž se ujal role nového tvůrce replikantů. Naneštěstí přehrává, až to hezké není, takže jediné štěstí, že i v takhle vysokého stopáži nedostal zas tolik prostoru, ačkoliv může plakát napovídat, že bude patřit k nejdůležitějším postavám. A co se plakátu (jen tak mimochodem – docela slabého) týče, je škoda, že „Blade Runner 2049“ dává tak moc na odiv přítomnost Harrisona Forda, tedy představitele hlavního hrdiny z „Blade Runnera“. Takhle je totiž jasné, že film nevyhnutelně směřuje k setkání aktuální ústřední postavy s Deckardem z jedničky, a v jistém momentě už jde jen o vyčkávání, kdy k tomu dojde. Kdyby byla Fordova přítomnost zamlčena a ve snímku se objevil nečekaně (což by se dalo, když třeba na zápletku bylo před premiérou regulérní informační embargo), bylo by to nádherné eso v rukávu a mělo by větší účinek. Takhle se film díky úlitbě marketingovému démonu připravil o jednu z možností jak překvapit.

Blade Runner 2049

Jádro příběhu možná neomráčí, ale naštěstí potěší alespoň jisté dílčí nápady a detaily futuristického světa – v čele s rozkošnou digitální manželkou. Erotická scéna s ní je slušně bizarní, až je škoda, že zůstalo jen u předehry a že se tvůrci neodvážili na plátně ukázat i sex. Ale to je jeden příklad z mnoha. Vcelku příjemně nakonec překvapil i Ryan Gosling v hlavní roli, který mě nejenže nesral, ale dokonce i dokázal poměrně přesvědčivým způsobem ztvárnit policejního replikanta, v němž pod maskou kamenného ksichtu bublají pochybnosti rostoucí s postupným odhalovaným pravdy.

Vzato kolem a kolem ve mně „Blade Runner 2049“ nakonec zanechal pozitivní dojem, což dokázal i navzdory tomu, že během promítání v kině hned dvakrát (!) vypadnul proud. Snad netřeba dodávat, jak moc jde atmosféra do prdele, když vám v tom udělají dvě neplánované čtvrthodinové přestávky. Každopádně to za vidění na velkém plátně stojí a rozhodně tomu bude slušet i další zhlédnutí. Už teď jsem ale ochoten prohlásit, že „Blade Runner 2049“ dopadl lépe, než jsem čekal, a nakonec se jedná o poměrně důstojné pokračování. A to je myslím víc, než v co jsme se odvažovali doufat.

Blade Runner 2049


Blade Runner (1982)

Blade Runner (1982)

Země: USA / Hong Kong / Velká Británie
Rok vydání: 1982
Žánr: sci-fi

Originální název: Blade Runner
Český název: Blade Runner

Režie: Ridley Scott
Hrají: Harrison Ford, Rutger Hauer, Sean Young, Brion James, Daryl Hannah

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Upřímně mě poměrně překvapuje, že snímek jako „Blade Runner“ má na spoustě internetových filmových databázích relativně nízké hodnocení. Respektive o kus nižší, než bych u takto legendárního a – myslím, že vůbec nebudu přehánět – významného počinu čekal. Jistou rozporuplnost v ohlasech a nepochopení u mnohých si osobně vysvětluji jako projev určité specifičnosti a také náročnosti „Blade Runnera“. Ten možná platí za jeden z nejznámějších sci-fi filmů, ale rozhodně má daleko do vesmírné pohádky typu „Star Wars“.

„Blade Runner“ totiž nenabízí žádnou velkolepou akci, epické bitvy plné laserů nebo hromady high-tech vychytávek z budoucnosti. Snímek se odehrává v pomalejším tempu, o akčnost se ani nesnaží a sází mimo jiné na silnou atmosféru, která teče z každého filmového okénka. Navíc v sobě skrývá i spodní myšlenkové proudy běžící pod ne úplně jednoznačnou a ne úplně lineární dějovou linkou. Jinými slovy, „Blade Runner“ je navzdory svému věhlasu dalek stavu, kdy by mohl být označován jako popcornová zábava. Ještě jinými slovy – „Blade Runner“ je science fiction pro fajnšmekry, nikoliv pro masy jako třeba zmiňované „Star Wars“ (nic proti nim – na ojetých VHSkách „Hvězdných válek“ se starým vtipným dabingem jsem vyrůstal, že jo).

Děj volně založený na knize „Sní androidi o elektrických ovečkách?“ od Philipa K. Dicka se odehrává v roce 2019 v Los Angeles. Věda již pokročila do stádia, kdy je schopna produkovat takzvané replikanty (v předloze androidy), kteří jsou od lidí k nerozeznání. Jedna výjimka tu ovšem je – žijí pouze čtyři roky. Replikanti jsou používáni pro nebezpečné mise jako třeba průzkum cizích planet, ale po vzpouře v jedné mimozemské kolonii jim byl zakázán vstup na Zemi pod trestem smrti. K dohlížení na tento zákon vznikli takzvaní Blade Runneři, kteří replikanty přebývající na Zemi loví a zabíjejí. Film začíná v momentě, kdy se zde objeví další čtyři, jejichž likvidací je pověřen Rick Deckard. To vypadá jako docela triviální zápletka, ale postupně se krásně rozvine a zamotá, a jak už padlo, vůbec není tak lineární, jak se zprvu může zdát.

Myslím ovšem, že příběh sám o sobě není tím hlavním důvodem, proč „Blade Runnera“ provází pověst, jaká ho provází. Ten je totiž „pouhým“ podkladem, od něhož se odvíjí ty největší přednosti snímku. A tady už jeden neví, odkud začít a o čem básnit nejdřív. Zkusme tou asi nejnápadnější záležitostí – ze všeho nejdřív je „Blade Runner“ takřka dokonalý audio-vizuální zážitek a některé scény jsou jednoduše fenomenální. Už úvodní přelet nad Los Angeles budoucnosti je naprosto božský. O soundtracku od Vangelise ani nemluvě.

Blade Runner

A opět mohu zopakovat, že je takového výsledku dosaženo, aniž by bylo třeba prvoplánově epických scén. Nabízí uvěřitelnou vizi blízké budoucnosti, kde jsou ulice pořád špinavé a kde neustále prší. Atmosféra předkládaného světa je noirově ponurá a ruku v ruce s ní jde i hypnotická nálada celého filmu. Z toho všeho plyne i pomalé vláčné tempo, které však v žádném případě neznamená nudu. „Blade Runner“ patří k počinům, jež dokázaly hravě přežít zkoušku časem a i po 35 letech dokážou pohltit a nepustit. A to ani v případě, kdy se člověk nedívá poprvé.

Co je ale možná úplně nejlepší… sice jsem to už výše letmo zmínil, ale opět stojí za zdůraznění, že „Blade Runner“ není jednoduchý ani přímočarý. Skrývá v sobě množství kliček, skrytých významů a dalších vrstev, jejichž prostřednictvím poskytuje mnoho podnětů k přemýšlení i delší dobu po projekci. Klade chytré otázky, a to aniž by je musel přímo vyslovovat a diváka polopaticky navádět. Je ve spoustě věcí nejednoznačný, není černobílý (když se nad tím zamyslíte, tak vlastně žádná postava není vyloženě záporná) a je velmi chytrý. Mnohem chytřejší, než se dá čekat od běžného hollywoodského velkofilmu.

Blade Runner

Dojem ze snímku se ovšem silně odvíjí od toho, na jakou jeho verzi se člověk kouká. „Blade Runner“ má totiž tu smůlu, že existuje v množství různých sestřihů, z nichž třeba původní kinoverze končí vyloženým happy endem. V jiných sestřizích se zase objevuje velmi nepatřičný voice over dovysvětlující souvislosti, aby byl film pochopitelnější a stravitelnější. Pokud jste ještě neviděli, rozhodně volte pouze verzi označenou jako The Final Cut! Jenom a pouze v té je „Blade Runner“ kompletní.

Tvrdit, že „Blade Runner“ patří k filmovým vrcholům žánru science fiction, myslím není vůbec přehnané. Snímek se možná v době svého prvního uvedení v kinech nesetkal s přílišným nadšením a nevydělal závratné částky, ale naštěstí byl dostatečně doceněn alespoň zpětně a dočkal se kultovního statusu. Naprostá povinnost vidět.

Blade Runner


Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Země: Francie
Žánr: sci-fi

Originální název: Valerian and the City of a Thousand Planets
Český název: Valerian a město tisíce planet

Rok vydání: 2017
Režie: Luc Besson
Hrají: Dane DeHaan, Cara Delevingne, Clive Owen

Hrací doba: 137 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: ValerianMovie.com

Klidně se přiznám, že jsem se na „Valeriana a město tisíce planet“ docela těšil, možná až zbytečně moc. Nicméně už dopředu bylo jasné, že přinejmenším co do vizuálu bude film hodně vysoko – jenom upoutávky lákaly takovým způsobem, že jsem příliš nepochyboval o tom, že výsledná podoba snímku bude stát za to, aby ji člověk viděl na velkém plátně v kinosále.

Jenže všichni víme, že pěkný vizuální kabátek dobrý film ještě nedělá, a když se pod hezkými obrázky skrývá slátanina, tak dojem prostě dobrý nebude. Osobně jsem očekával, že „Valerian a město tisíce planet“ nabídne klasickou báchorku o záchraně světa / galaxie / vesmíru, a během sledování to dost dlouho vypadá, že tomu tak bude. Snímek sice nějakou dobu před koncem uhne trochu jiným směrem, ale přesto příběh patří k jeho největším slabinám, nevyvaroval se klišé a hromadě patetických keců o lásce, moralitě a podobné sladkobolné sračinky, které na mě ve filmu vždycky působí strašně trapně.

Z tohoto pohledu je nakonec možná i dobře, že se „Valerian a město tisíce planet“ o příběhovou linku zas až tak nestará a radši se soustředí na množství epizodek, které s hlavním dějem nemají nic moc společného, a kdyby tam nebyly, vlastně by ten samotný příběh nijak zvlášť neutrpěl. Ve skutečnosti to vypadá tak, že se „Valerian a město tisíce planet“ pokouší dějové manko dohnat spoustou vysvětlování ve finální půlhodině, rádoby šokujícím způsobem odhalí, kdože vlastně je ten hlavní záporák (ačkoliv snad každý divák, jenž při sledování neměl vypnutý mozek, si to domyslel už desítky minut předtím), a dokulhá do předvídatelného rozuzlení.

Z makro-hlediska tedy snímek nepřesvědčí a do určité míry vlastně i selhává. Bez jednotící linky a bez výrazného antagonisty se z „Valeriana a města tisíce planet“ stává pouze sled scének. Z mikro-hlediska je na tom snímek o mnoho lépe, protože když se zaměříme na konkrétní jednotlivosti, tak nelze nevidět, že mnohé scény jsou samy o sobě skvělé, hravé, plné fantastických (myšleno od slova fantazie) nápadů. Třeba pasáže na vesmírném tržišti, začátek ukazující postupný růst vesmírné megalopole a seznamování různých kosmických ras nebo vzájemné zachraňování ústřední dvojice jsou parádní.

Podobně je nutno pochválit i vizuální stránku, poněvadž zde se režisér Luc Besson utrhnul ze řetězu a dal volný průchod fantazii. Sice mě mírně zklamalo, že mnohé ty krásné záběry z trailerů jsou ve finálním snímku stejně dlouhé jako v těch upoutávkách, ale i tak vše vypadá skvěle a je radost na to koukat. Pokud se těšíte na tuny mimozemských příšerek, zde si rozhodně přijdete na své, protože jich uvidíte přehršel, ačkoliv drtivá většina z nich ve filmu žádnou zásadní roli nehraje.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

„Valerian a město tisíce planet“ totiž stojí především na ústřední dvojici, která sice na scénu nenastoupí hned, ale jakmile se tak stane, už z plátna téměř nesleze. Toho jsem se před zhlédnutím trochu bál, jelikož dle fotek mi připadalo, že se Dane DeHaan, představitel Valeriana, do role elitního intergalaktického agenta a lamače dívčích srdcí, vedle něhož by pomalu i Eso Rimmer zblednul závistí, příliš nehodí. Naštěstí mě ale nakonec nijak zásadně neštval, takže dejme tomu.

Žít se s ním dá tím spíš, že po boku má kolegyni Laureline v podání modelky Cary Delevigne, jež – ač by to mnozí z nás možná nečekali – patří k ozdobám snímku a jeho největším přednostem a svého parťáka jasně strká do kapsy. Nicméně nepopírám, že do tohohle názoru se v určité míře jistě promítla i skutečnost, že se na ni moc hezky kouká, jestli si rozumíme. Ale s tím, jak moc se „Valerian a město tisíce planet“ soustředí na vizuální aspekt, to nakonec není zas tak nerozumný důvod si tuhle postavu oblíbit. Rozhodně ústřední dvojice dopadla lépe než již zmiňovaný nijaký záporák, který je navíc do role špatné postavy stylizován poněkud násilně, aby tam nějaký hajzl prostě byl.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Ne snad, že by tedy „Valerian a město tisíce planet“ neměl žádné kladné stránky – určitě má. Jednou z nich je například i to, že film na mě i přes své ladění nepůsobil jako bezduchá přehlídka CGI, čehož jsem se trochu bál. Navíc nemůžu zastírat, že navzdory všem nedostatkům jsem se během sledování prostě nenudil. Nicméně i tak jsem doufal, že výsledek bude o mnoho lepší. Pokud budeme předpokládat, že by měl každý film svou kvalitou odpovídat rozpočtu, pak si „Valerian a město tisíce planet“ své mamutí náklady (bezmála 200 miliónů Euro, což z něj činí nejdražší nezávislý film všech dob!) neobhájil. Na to mu totiž chybí silnější příběhová linka a větší odvaha uhnout ze zajetých kolejí space oper.

Obrazově se jedná o skvělou záležitost, o tom žádná, a z tohoto ohledu „Valerian a město tisíce planet“ za vidění jistě stojí, avšak jen jednou, víckrát asi není nutno. Sice se při sledování nudit (nejspíš) nebudete, ale nic zvláštního vám snímek nedá a nic zásadního ve vás nezanechá. Přes veškerou péči a navzdory skutečnosti, že se jedná o Bessonův vysněný projekt a adaptaci kultovního francouzského komiksu, je to totiž v jádru jen popcornovka – snad byl přístup stravitelnosti pro široké publikum zvolen, aby existovala alespoň nějaká šance extrémní rozpočet zaplatit, ale čistě z pohledu skutečného fanouška science fiction je to spíš škoda a promarněná šance na krásné sci-fi, jež se mohlo dočkat podobně kultovního statusu jako Bessonův „Pátý element“.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)


Reign of Fire (2002)

Reign of Fire (2002)

Země: USA / Irsko
Žánr: sci-fi / akční

Český název: Království ohně

Rok vydání: 2002
Režie: Rob Bowman
Hrají: Christian Bale, Matthew McConaughey, Izabella Scorupco, Gerard Butler

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Draky má většina z nás spojené s fantasy žánrem, s mýty a legendami, s nereálnými smyšlenými světy, s pohádkami. Není to nutně špatně, vždyť to k sobě skutečně patří – draci k pohádkám a pohádky k drakům. Když se nad tím ovšem zamyslíte… nemají obrovské létající příšery chrlící oheň o trochu větší potenciál? Osobně si myslím, že ano, a zjevně nejsem sám, protože k podobnému závěru evidentně došli i tvůrci „Království ohně“.

Základní myšlenka „Království ohně“ je vlastně docela jednoduchá, a přesto zajímavá a poměrně neotřelá. Nebo alespoň já si tedy nevybavuji jiný snímek, v němž by vzali ty obrovské létající příšery chrlící oheň a zasadili je do reálného světa, do současnosti. Snímek pracuje s předpokladem, že draci ve skutečnosti existují, pouze kdysi spálili na prach celý svět (díky nim vyhynuli chudáci dinosauři), z nedostatku potravy se odebrali ke spánku a v brlozích čekali na probuzení. A probuzeni byli právě v dnešní době. Navíc to nejsou starobylá moudrá stvoření, s nimiž si na pohodu pokecáte – jsou to pěkně agresivní predátoři.

Jeden malý človíček se jen těžko může měřit s mnohametrovou létající ještěrkou, která má v držce extra výkonný plamenomet, takže se stalo, co se stát muselo. Ve válce lidstvo versus létající ještěrky prohráli první jmenování. Přesně do této situace nás „Království ohně“ přenáší – do post-apokalyptické pustiny, kde po nebi krouží draci a lidé horko těžko přežívají v posledních skupinkách. Některým to leze na mozek, ale hlavně, že přežíváme. Relativní klid a rutinu naší sledované skupiny naruší příjezd kolony amerických vojáků, kteří se draků nebojí, právě naopak – snaží se ty bastardy jednoho po druhém lovit. Vtip je v tom, že nacházejí samé samice, což je přivede k teorii, že samec musí být jen jeden, a nějak vydedukovali, že asi dřepí v Londýně, takže se rozhodli poctít svou návštěvou starou dobrou Anglii a dát si s dračím alfasamcem férovku.

Co do tématu je „Království ohně“ podle mě skvělé, ten film nápad má. Příběh, do nějž bylo téma zpracováno, už je malinko slabší, ale úplný pohřeb to není a pracovat se s tím dejme tomu dá. Postavy jsou taky poměrně sympatické. Hlavní roli ztvárnil Christian Bale, jehož řadím k nejzajímavějším hercům současné velké americké produkce, Matthew McConaughey a Izabella Scorupco jsou zde taky v pohodě. Zdá se tedy, že „Království ohně“ třímá v rukou všechny trumfy…

…a přesto má člověk po konci snímku pocit, že to nebylo tak dobré, jak mohlo být a vlastně i mělo být. Jednoduše zbude pocit, že z daného nápadu a s tak solidní hereckou sestavou šlo vytřískat o mnoho víc. Těžko říct, kde se stala chyba, jelikož film v jádru nudný není, naopak se člověk vcelku baví, minuty přibývají a příjemně to odsýpá. Ale je to jen takové sci-fi dobrodrůžo na jedno podívání. Určitě by pomohl trochu propracovanější scénář, který by se vyhnul základním dějovým klišé. Určitě by si to zasloužilo i jistější a nápaditější režii, protože nepříliš známý Rob Bowman (kromě tohohle natočil už jenom celovečerní film „Akta X“, pár dílů téhož seriálu a příšerně tupou komiksovku „Elektra“) odvádí ledva průměrnou práci. Scházejí tomu silné momenty, zapamatovatelné scény. Mohlo to mít krásně bezútěšnou náladu – nemá. Divákovi tak v hlavě nejvíc utkví asi divadelní představení „Star Wars“, které dospělí postavy hrají malým dětem a vydávají vtipně je za svůj nápad, což u filmu s létajícími nestvůrami není úplně nejlepší vizitka.

Reign of Fire (2002)

Nechci vzbudit dojem, že je „Království ohně“ příšerný a nepovedený snímek. Tak hrozné to není ani zdaleka, vlastně bych i řekl, že na mnohých stránkách je tenhle kousek až podhodnocený. Kritiku si ovšem zaslouží. Když je nějaký film skrz naskrz dementní, tak nad ním klidně mávnete rukou, ale když nějaký nevyužije svůj potenciál a z výtečného nápadu nedokáže vyždímat víc než neurážející záležitost na jedno zkouknutí, tak to prostě zamrzí. Škoda.