Archiv štítku: sci-fi

Alien: Covenant (2017)

Alien: Covenant

Země: Velká Británie / Austrálie / Nový Zéland / USA
Žánr: sci-fi / horor

Český název: Vetřelec: Covenant

Rok vydání: 2017
Režie: Ridley Scott
Hrají: Michael Fassbender, Katherine Waterston, Billy Crudup, Danny McBride

Hrací doba: 122 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Říkává se, že nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Ridley Scott se ovšem rozhodl zjistit, co je na téhle pověře pravdy, a do téže řeky nyní vstupuje nikoliv podruhé, ale dokonce potřetí. Na začátku své kariéry dal dnes již legendární režisér světu dva obrovské sci-fi kulty – nejprve „Vetřelce“ a krátce nato „Blade Runner“. Druhý jmenovaný byl dlouho osamostatněn a až letos v říjnu se dočká pokračování „Blade Runner 2049“, oproti tomu série „Alien“ se od roku 1979, kdy vyšla jednička, značně rozšířila. Dočkala se tří pokračování, z nichž každé bylo jiné, ale vždy zajímavé a přinejmenším důstojné. Poslední „Vetřelec: Vzkříšení“ pochází z roku 1997 a poté se s jedním z nejslavnějších filmových monster dlouho nic nedělo.

Zpátky do vetřelčího světa se nakonec vydal opět až Ridley Scott, 33 let poté, co natočil geniální první část. „Prometheus“ (2012) nebyl přímo součástí série, nicméně se odehrával ve stejném univerzu a lze jej brát, že patří do rodiny. Je ovšem otázkou, zdali si to zaslouží, protože ohlasy byly právem dost vlažné. Snad i díky tomu je čerstvý přírůstek „Vetřelec: Covenant“ skutečně pátým dílem série „Alien“, protože z marketingového hlediska to prostě bude táhnout víc, než kdyby se jmenoval „Prometheus II“. Zároveň s tím ale „Vetřelec: Covenant“ na „Promethea“ navazuje a odehrává se deset let po něm (byť platí, že není nutné „Promethea“ vidět, abyste snímek chápali).

Zásadní otázkou ovšem je, zdali nový film dokázal udržet laťku, již si slizký xenomorf až doposud držel hodně vysoko – jednička byla geniální, dvojka a trojka výtečné a čtyřka už sice o trošku slabší, ale stále velmi dobrá. „Vetřelec: Covenant“ má bezesporu své silné stránky a je to relativně slušný film, ale navzdory zjevné snaze i péči na své předchůdce nemá.

Velkým plusem snímku je rozhodně vizuální stránka, která je možná nejvypiplanější ze všech dosavadních dílů ságy. Třeba záběry vesmírné plavidlo, na atmosféru planety nebo nádherné nasnímání přírody (točilo se u fjordu na Novém Zélandu) na planetě, kde posádka přistane, jsou vážně boží a ždímají maximum z potenciálu velkého kinoplátna. „Vetřelec: Covenant“ dobře funguje i v akčních a hororovějších scénách, kdy je hmatatelný strach z neznámého smrtícího organismu. Cením, že se film nebál ani krve a místy nechává bestiálnost vetřelců vyniknout. Nic nemám ani proti tomu, že vůbec poprvé v sérii došlo na souboj s vetřelci v otevřené krajině, to nebylo špatné ozvláštnění, byť se to nevyrovná klaustrofobickým chodbám vesmírného plavidla. Parádní je i nový albínský druh xenomorfa (tzv. neomorf), který rozhodně má něco do sebe, i když klasická podoba je klasická podoba a naštěstí i na ni dojde stejně jako na facehuggera. A ačkoliv je hlavní hvězdou vesmírný hnusák, z herců je na místě ocenit i Michaela Fassbendera, jehož androidí dvojrole výsledku také hodně pomáhá a vysoce ční nad všemi ostatními postavami.

Alien: Covenant

Ve scénách, kdy se skutečně něco děje, ať už to jsou souboje s xenomorfem, čekání na jeho úder, napínavé pasáže nebo průzkum planety, tedy „Vetřelec: Covenant“ funguje uspokojivě a dá se říct, že svému jménu nedělá ostudu. Snímek ale zbytečně zpomalují rádoby filozofující pasáže, jichž je až příliš a ve výsledku působí jen jako zdržování před tím, co chce divák vidět. Obecně vzato beru a chápu tu snahu dodat světu vetřelce větší hloubku a další rozměr, ale je to takové samoúčelné a hlavně nepříliš záživné. Celá pasáž od výsadku na planetě až po první souboj na poli je výborná, ale jakmile film zaleze do kobek ruin zaniklé civilizace, ztrácí to tempo a jakákoliv zajímavější událost je draze vykoupena hraním na flétnu nebo recitováním básní.

Stejně tak filmu škodí, že je místy hodně předvídatelný. Sice je hezký pesimistický závěr, který dává prostor pro zajímavé rozehrání dalších dílů („Covenant“ má být první třetinou nové trilogie), ale horší už je, že jej jaksi snadno odhadnete dobrou půlhodinu před koncem. Chování jednotlivých členů posádky je rovněž chvílemi diplomaticky řečeno rovněž zvláštní a za svůj talent se rozdělit a roztrousit v neznámém prostředí, když se chvíli předtím prvně setkali s xenomorfem, si smrt pomalu zaslouží. Film se nevyvaroval ani několika logických… nevím, jestli přímo lapsů, ale určitě tam jsou momenty na pozdvižené obočí a otázky „jak to?“ a „proč?“. Na druhou stranu ale na obranu nového dílu nutno dodat, že v tomto ohledu nebyly ani dřívější části bez poskvrnky.

Alien: Covenant

Podobně „Vetřelec: Covenant“ dělá další guláš v už tak ne úplně jasné mytologii… třeba jak dlouho trvá, než facehugger naklade zárodky chestburstera do těla hostitele? Jak dlouho trvá, než se chestburster vyvine v xenomorfa? V novém filmu je to extrémně rychle, v prvním případě snad dokonce v řádu vteřin. V neposlední řadě je základní scénáristická zápletka vlastně obšlehnutá z jedničky (loď sjede z vytyčené cesty a posádka se vydá prozkoumat neznámou planetu kvůli zachycenému vysílání), paralely by šlo nalézt i v závěru a snaha udělat z Danielsové (Katherine Waterston) druhou Ripleyovou je taktéž příliš očividná. V neposlední řadě mě vůbec neuchvátil naznačený původ xenomorfů, ale to už může být čistě subjektivní záležitost.

Jak si tedy „Vetřelec: Covenant“ stojí? Kdybych tvrdil, že to byl vysloveně špatný film a že mě jeho sledování uráželo, tak bych asi lhal. V některých pasážích to je skutečně skvělá podívaná a důstojné navázání. Zároveň ale nelze zavírat oči nad negativy, jichž také není málo. Celkové dojmy jsou tedy rozporuplné, protože je to jako na houpačce a vedle zmiňovaných povedených momentů se tu nachází i regulérní vata. Jisté zvolnění tempa by nemuselo vadit, kdyby ho bylo méně. Výsledek měl na to, aby byl o dost lepší, byl tu potenciál, aby se „Vetřelec: Covenant“ starším majstrštykům vyrovnal, nicméně tahle šance zůstala promarněna. Škoda, že se Ridley Scott evidentně zarputile snaží značku posunout do míst, kde ji nikdo z fanoušků nechce vidět a kde jen těžko může být dobrá jako léty prověřená klasika.

Alien: Covenant


Repo: Genetická opera! (2008)

Repo: Genetická opera!

Země: USA
Žánr: horor / muzikál / sci-fi

Originální název: Repo! The Genetic Opera

Rok vydání: 2008
Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Alexa Vega, Paul Sorvino, Anthony Head, Sarah Brightman, Paris Hilton, Bill Moseley, Nivek Ogre, Terrance Zdunich

Hrací doba: 98 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

Darren Lynn Bousman do světa velkého filmu nakoukl prostřednictvím série „Saw“ a nutno říct, že to asi nebyl ten úplně nejlepší start. Vzhledem k tomu, že řádění skládačkového vraha přebral těsně po excelentní jedničce, nutně musí být za režiséra, u něhož započal úpadek značky. Jenže naštěstí pro něj – a nakonec vlastně i pro diváka – není „Saw II“, „Saw III“ a „Saw IV“ zdaleka tím nejlepším, co má Bousman na triku. A nakonec vlastně ani tím nejbizarnějším. Což je také jenom dobře.

Jestli na snímek „Repo: Genetická opera!“ sedí nějaké pojmenování, tak bizarní je rozhodně to správné slovo. Vše začíná už vlastním příběhem, který taktéž není úplná mainstreamovka. Děj se odehrává v blízké (víc nespecifikováno) budoucnosti, kdy je lidská společnost utopená v dekadenci a její hodnoty se přesunuli k operacím a transplantaci orgánů, což odstartovala epidemie napadající právě lidské vnitřnosti.

Zachráncem se stal jistý Rotti Largo, jenž založil společnost na transplantaci orgánů, která vyrábí i návykové léky proti bolesti. Háček je ovšem v tom, že kdo podstoupí operaci a jaksi nezvládne své fungl nové útroby splácet, skončí špatně. Byla totiž uzákoněna exekuce orgánů, takže společnost GeneCo na něj pošle Repo Mana a ten si vezme zapůjčené vnitřnosti zpět. Rodina Largů se díky tomu stala nejmocnější na světě, ale co čert nechtěl, sám Rotti pomalu umírá a jeho povedená trojice úchylných dětiček (výbušný maniak, dceruška závislá na operacích a frajer, který si na ksicht přišívá cizí obličeje) se hádá o tučné dědictví.

A v téhle situaci se začne odvíjet zprvu trochu zmatený příběh, v jehož středu stojí 17letá dívka Shilo. Ta je dle všeho nemocná, kvůli čemuž ji její až přehnaně milující otec odmítá pustit z pokoje, aby se jí nic nestalo. I navzdory počáteční chaotičnosti však snímek nenudí a vychází mu i postupné odkrývání zamotaných vztahů jednotlivých postav skrze komiksové (doslova!) vsuvky. Z velké části totiž mají na poutavosti „Genetické opery“ podíl úplně jiné věci.

„Repo: Genetická opera!“ je totiž přestylizovaný muzikál s gotickým laděném a propracovanou výtvarnou stránkou. Celková atmosféra filmu je díky tomu skutečně skvělá a místy to jsou vizuální orgie. K tomu je navíc nutno připočíst fakt, že jde opravdu o muzikál, přičemž kombinace promakaného vizuálu s mnohdy povedenými písněmi je vysoce zábavná. Samozřejmě i samotné skladby jsou poplatné ladění snímku, takže mimo jiné nechybí texty o pouličních drogách a vyřezávání orgánů z těl. Navíc je příjemné, že se „Repo: Genetická opera!“ nebojí ani krve, s níž se sice neplýtvá, ale přece jenom by bylo divné, kdyby se vzhledem k tématu pár střev na plátně neobjevilo. Zejména střed filmu je super a nabízí tři asi nejlepší skladby. I když finále v opeře – přesněji řečeno tedy jen jeho rozjezd, další rozuzlení už moc ne – je také kvalitní zhulenost.

Repo: Genetická opera!

Na druhou stranu, ne vždy je všechno úplně dokonalé. Film má určitě i slabší momenty a občas je spíš otravné, že bylo nutné, aby každá postava jakoby zazpívala takřka každou svojí repliku, i když třeba zrovna řekne jenom jednu větu. V některých místech se navíc vyskytuje zbytečný patos – leckdy jej tvůrci dokážou hned vzápětí shodit další what-the-fuck scénou, ale ne vždy. Naštěstí jde o menšinu stopáže. Navíc mi ani nesedlo úplné vyvrcholení. Zatímco začátek pasáže v opeře je výborný, jak se na pódiu začnou řešit vztahy, tak to zase upadne do kýče, což je trochu škoda.

Co ale potěšilo, tak to je obsazení, kde se hlavně ve vedlejších rolích objevují dost zajímavá jména. Například Bill Moseley, jehož ztvárnění maniakálního Otise„Domu 1000 mrtvol“ a „Vyvržencích pekla“ od Roba Zombieho bylo nezapomenutelné, pročež jeho hnusný ksicht potěší, kdekoliv se objeví. Mihne se i pár zástupců hudební scény, krátký štěk si střihne známá rocková kytaristka Joan Jett, hodně mě bavila anglická zpěvačka Sarah Brightman a v neposlední řadě nelze opomenout Niveka Ogreho ze Skinny Puppy. Dost nečekaně je pak zábavná i Paris Hilton (!), což je asi první případ, kdy mě ve filmu nesrala. No, a na hlavní hrdinku se taky kouká moc hezky, protože ta se rodičům dost povedla.

Repo: Genetická opera!

I navzdory tomu, že na „Genetické opeře“ lze najít chyby a vlastně jich není úplně málo, pořád se jedná o vysoce zajímavý snímek. Je hodně specifický, ale to je z určitého úhlu pohledu spíš klad, protože aspoň něčím vybočuje z řady a není zaměnitelný. Což se rozhodně cení. Akorát to znamená, že je nutné být na to ve správném rozpoložení, jinak jde o vcelku nestravitelnou záležitost. Sám můžu říct, že když mě to napoprvé nezastihlo v patřičné náladě, musel jsem sledování po čtvrthodině utnout. Když jsem si ale „Genetickou operu“ pouštěl v momentě, kdy jsem měl na podobnou věc chuť, tak jsem si to dost užil a vlastně jsem od obrazovky takřka neodtrhnul oči. A to je i s vědomím všech přítomných much dobrý výsledek.


Sexmise (1984)

Sexmise

Země: Polsko
Žánr: komedie / sci-fi

Originální název: Seksmisja

Rok vydání: 1983
Režie: Juliusz Machulski
Hrají: Olgierd Łukaszewicz, Jerzy Stuhr, Bożena Stryjkówna, Boguslawa Pawelec

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Dle začátků filmového koutku už jste si možná domysleli, že jednou z mých velkých domén jsou VHSkové kulty 80. let, a abych tuto (dovolím si tvrdit, že zcela správnou) domněnku potvrdil, povíme si dnes o dalším takovém kousku. Tentokrát to však nebude žádná céčková zběsilost, nýbrž regulérní a relativně neškodná komedie. Dnes už možná lehce zastaralá, přesto stále výborná a vlastně právem legendární.

Nyní ovšem ona legendárnost není myšlena jen v jistých kruzích pro pár magorů. „Sexmise“ byla natočena v roce 1983 a až do roku 2011 se jednalo o nejúspěšnější polský film. V Polsku byla rovněž vyhlášena nejlepší komedií 20. století, ve své době vyhrála domácí cenu za nejlepší film a ku příležitosti 25. výročí od natočení se konala velká vzpomínková oslava. V Polsku je to jednoduše fenomén, jenž pronikl i do okolních států včetně toho našeho, i když ne v takovém měřítku jako doma.

„Sexmise“ stojí především na dobrém nápadu. V roce 1991 se nechají dva dobrovolníci pro vědecké účely hibernovat, po třech letech mají být probuzeni. Bohužel pro ně se spánek poněkud prodlouží, tudíž namísto třech let jsou naši hrdinové mimo 53 let, takže se vzbudí až v roce 2044 (ačkoliv některé verze českého dabingu říkají 2042). Což je pro Maxe a Alberta nakonec ten nejmenší problém, poněvadž mnohem horší je skutečnost, že v době jejich nepřítomnosti se poměry na planetě dost radikálně změnily.

V mezičase totiž vyhynuli všichni lidští samci a muž se stal zavrženíhodným parazitem. Vládu kompletně převzaly ženy, které se rozmnožují ve zkumavkách. A právě do téhle situace se probudí dva dinosauři. Těm se samozřejmě nelíbí, že jsou zavření v karanténě a dámský tribunál rozhoduje, co s nimi udělat, jestli je zlikvidovat anebo předělat na ženské. Snad netřeba dodávat, že oni sami by nejradši zvolili cestu obnovení starých pořádků, sami by se v zájmu lidstva obětovali a okolní vědkyně a strážné nejradši osouložili (což se jim v některých případech není ani co divit, hlavně Bożena Stryjkówna je k nakousnutí) – samozřejmě jen kvůli obrodě populace. Rozjede se kolečko pokusů o útěk, útěků a chytaní obou nešťastníků, které má i po více jak čtvrtstoletí od vzniku své kouzlo, byť se zub času na filmu trochu podepsal.

Což o to dokázal bych si představit, že by šlo podobné téma uchopit i seriózním způsobem a udělat z toho drama (ostatně, jistý vážnější podtón „Sexmise“ pořád má), ale tvůrci se rozhodli jít cestou sci-fi komedie, což vzhledem ke kvalitám výsledného snímku vůbec není špatný přístup. Nečekejte ovšem nějakou neustávající smršť hlášek gagů tlačených na sílu, jak se to děje v dnešních komediích. „Sexmise“ je přece jenom relativně starý film a trochu to na něm vidět je, takže dnes už je nutno koukat se na něj s tímhle ohledem, ale naštěstí se nejedná o tak velkou překážku, aby to snímek zabíjelo. Jen nesmíte čekat, že budete hýkat smíchy na celý barák. Spíš než opravdu vtipná záležitost se spoustou hlášek je „Sexmise“ „pouze“ velmi zábavná, hodně těží ze svého tématu, ale na druhou stranu jí to jde dobře.

Sexmise

Vzhledem ke staří lze svým způsobem ocenit ještě jednu věc. Název „Sexmise“ by sice u některých jedinců mohl vyvolávat nějaké porno choutky, což se samozřejmě nekoná, přesto se snímek nebojí ani otevřené nahoty. Však na zemi už jsou samé ženské, tak co by před sebou skrývaly, že jo. Hádám, že v moc filmech natočených za komunismu jste neviděli tolik nahoty, koziček a dokonce i full-frontal, haha.

Erotika je ale spíš jen takové koření „Sexmise“, chcete-li náhodou u něčeho masturbovat, jistě najdete vhodnější objekty. Pořád se jedná především i příjemnou komedii se zajímavým nápadem a nakonec i funkční pointou (musím říct, že když jsem kdysi snímek viděl poprvé, tak jsem takové rozuzlení vážně nečekal). Oukej, vzhledem k několika bobrům to asi není rodinná komedie, ale jako nenáročná zábava na večerní podívání s partnerkou či partnerem „Sexmise“ bez problémů poslouží i dnes. Obzvlášť pokud chcete chytřejší a zajímavější komedii, ne pubertální prvoplánový pseudo-humor.

Sexmise