Česká kapela Gattaca funguje už celkem dlouho. Přestože jejich první demíčko pochází už z roku 2009, já se s nimi setkal až minulý rok na podzim, a to při příležitosti vydání placky „Monumenty selhání“. Nepočítaje velké množství splitek a jedno EP, jedná se o jejich druhou studiovou desku. Tou první bylo eponymní album vydané před pěti lety, k němuž jsem se dostal až nyní zpětně.
Gattaca zaujme především svou angažovaností a mírou agrese. Tyto dva základní body naplno představují světu skrze svůj crust punk, přesněji řečeno tzv. neocrust, ale onoho crust punku je v případě novinky daleko méně, než tomu bylo v dřívějších letech. V současnosti je asi lepší mluvit o post-hardcoru, chceme-li nějak škatulkovat. Jejich styl kromě neurvalosti spočívá také v silnějším budování atmosféry. Ta je v případě alba „Monumenty selhání“ melancholicky zastřená a všeobecně nasraná. Agresivita nespočívá v klasickém rozjetí monotónního tanku, jenž by převálcoval všechno před sebou. Gattaca na to jde skrze promyšlenější a nápaditější kompozice, které tvoří podklad k velice emotivnímu projevu zpěvačky Lady, čímž se kapela dostává k devadesátkovému screamu.
Právě zpěv a hlavně pak texty jsou v tvorbě Gattaca tím nejzásadnějším. A je to jasné už od prvního kusu „Pomníky“. Lehce chaotická hudba, jíž vévodí zejména bicí s brutálními nálety činelů, vykreslí pochmurnou náladu, na jejímž povrchu pak uši plně zaměstnává řinčivý zpěv snažící se své pocity vyřvat z plna hrdla ven. Občas se přidá i čistější vokál, někdy pro znásobení síly, jindy zcela samotný. Zejména v následujících skladbách „Rozděl a panuj“ a „Kódy, čísla, znaky“ se objeví i několik vyloženě chytlavých momentů. Tento emoční marasmus trochu pročísne úvod „Dohled 2.0“, který se nese v přímočařejším tempu a má o něco blíže ke klasickému hardcore/crustu, který je mi více po vůli. Ne, že bych si někdy modernější pojetí crustu neposlechl, ale přeci jenom stejně vždycky skončím u hnojů typu Doom nebo Disrupt.
O své názory se Gattaca zjevně velice rádi dělí, jelikož kromě hesel jako Go vegan nebo Fuck patriarchy lze najít na kapelním Bandcampu také veškeré texty, a to včetně anglických překladů a různých dovysvětlení a zdrojů. „Monumenty selhání“ se na své ploše zabývají Assadovým režimem v Sýrii, otázkami zodpovědnosti za činy obětí dezinformací, nasazení dronů ve válce nebo používání záběrů z kamerových systémů v televizi. Tohle všechno, a ještě více vám za dvacet minut proletí hlavou. Napsané je to vkusně, ne nijak prvoplánově či povrchně. Člověk ty texty ale musí mít před sebou, protože rozklíčovat jednotlivá slova je samozřejmě velice těžké, ale to snad není ani třeba nějak zmiňovat.
Pravdou ale je, že i tak na hudbě vždycky beru jako hlavní prioritu právě hudbu samotnou. Jak už jsem poznamenal výše, ta je tu spíše v pozadí a nepředstavuje nic moc extra, takže třeba ohledně kytar tu ani není moc o čem psát, protože slouží vyloženě jako doprovod, nějaké kulervoucí riffy nečekejte. Hudba jde prostě naproti vyznění textů a trýznivým náladám. Je to dobré, ale není to tak docela to, co bych já vyhledával. V tomto ohledu mi předchozí řadovka „Gattaca“ sedí daleko lépe.
I přestože nejsem ideální cílovka Gattaca, „Monumenty selhání“ jsem poslouchal s chutí. Věřím, že všem těm, kteří si libují v melodičtějším a modernějším hardcoru by tahle deska měla zpříjemnit pár chvilek. Sám to vnímám jako dobré album, ale je mi jasné, že se mu už nadále věnovat nebudu.
Země: USA Žánr: hip-hop / screamo Datum vydání: 14.2.2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Floozy Season
02. I’m Broken
03. Los Locos [skit]
04. Los Locos
05. Fucked Up [feat. Jay Kelly]
06. Kandyland 2.0
07. I Hate You
08. Bad Onez [feat. Nathan Ryan]
09. Fire
10. Vamanos
11. Fuck That [skit]
12. Fuck That [feat. Deuce]
13. Trick or Treat?
14. Roller Coaster
15. Dance Off
16. 1Up
17. Fee Fi fo Fum [feat. C4mula]
18. Purplez Delight
19. Geronimo
20. Sun Glasses
21. Lost in Forever
22. I Hate You (Sicktanick Remix)
23. Trick or Treat? (Bruno Alison Remix)
Nebudeme chodit kolem horké kaše a řekneme si to hned a na rovinu – Brokencyde je ultimátně příšerná kapela. Dokonce tak moc, že i na YouTube najdete pod každým jejich videoklipem kopu komentářů o tom, jaký je to nehorázný sranec. A to už je skutečně výkon, protože komentáře na YouTube jsou jinak svět sám pro sebe, kde se chválí i věci, které jsou ve skutečností píčovina jak mraky. Kritika z téhle skupiny regulérně zvrací a každé album Brokencyde potápí do horoucích pekel – a vlastně úplně právem. Jestli totiž hledáte nechtěně smešnou trendovou demenci, věřte, že právě u téhle party z Nového Mexika jste na správné adrese. Mimochodem, pro představu doporučuji kliknout sem, docela se pobavíte.
brokencyde „The act of having a penis inserted into your ear.“
(Urban Dictionary)
Všude možně se dočtete, že Brokencyde hrají crunkcore. Když se proklikáte skrz x hesel na Wikipedii, nakonec si postupně dáte dohromady nějakou formální definici, že crunkcore je kombinace crunku s extrémní vokály, kde crunk je zase nějaký specifický druh jižanského hip-hopu… blabla. Já osobně z toho moc chytrý nejsem, protože nemám páru, jaký by měl být rozdíl mezi hip-hopem z jihu, severu, západu, východu nebo jakékoliv jiné prdele (když teda pominu čistě geografický původ). Neskromně si věřím na to, že vám muziku Brokencyde co do stylových škatulek dokážu popsat mnohem srozumitelněji – je to prostě imbecilní kinder hip-hop cáknutý screamem, plus sem tam trochu taneční muziky (model vesnická pseudo-swag diskotéka). To nasypte do mixéru, zapněte a do skleničky si pak můžete nalít jeden extra silný koktejl špatné muziky.
Brokencyde „Brokencyde is possibly one of the worst bands ever. People don’t know how that noise they make is even considered music.“
(Urban Dictionary)
Myslíte si, že se přece jen musí najít někdo, komu se taková produkce bude líbit a kdo Brokencyde fandí? Vlastně ano, máte pravdu. Těch lidí je na celém světě přesně 35. A rozhodně nemluvím v řádu tisíců, stovek, miliónů nebo čehokoliv jiného, žádné nuly za tím číslem nepokračují – fakt jen 35. Když totiž Brokencyde pořádali crowdfundingovou kampaň pro nahrávání své nejnovější desky „All Grown Up“ (celkově již čtvrtý dlouhohrající opus), tak se našlo přesně 35 fandů, kteří jim byli ochotni přispět. Ze stanovené částky tím pádem kapela vybrala nádherných 5 %. Nicméně ani to ústřední duo Se7en–Mikl nezastavilo před tím, aby do světa vypustili čtvrtého masového vraha mozkových buněk.
Brokencyde „A band so horrible, they make deaf people cry. If it’s a joke, I don’t get it. If it’s legit, I certainly don’t get it.“
(Urban Dictionary)
Jestli se někdy alespoň vzdáleně a s vypnutými nároky dalo tvrdit, že hudba Brokencyde nějakým způsobem funguje, pak jedině v pozici guilty pleasure. S tím, že to guilty je fakt hodně guilty a ono pleasure je docela diskutabilní. Na druhou stranu, Brokencyde za svou historii přece jen nastřádali několik málo písniček, které jsou tak debilní, až jsou skoro i zábavné (ten většinový zbytek je ovšem jen regulérně debilní). Nemám důvod tu kecat – když mám náladu na nějakou brutální hovadinu (ano, i to se mi tu a tam stává), mnohdy si na YouTube pustím právě Brokencyde a těch pár (maximálně dva, při třetím už člověku natahuje) snesitelných tracků otočím. Když nic jiného, člověk dostane o to větší chuť pustit si nějakou kvalitní hudbu.
Brokencyde „Music so bad, it has become the universal standard for bad music:
The band that always wins the ‘what is the worst shit-ass music ever created by man’ argument. Everyone thinks that they know horrible music, but upon subjugation to the ‘freaxx’ youtube video, Brokencyde unanimously decides the debate.
It is now the gold standard to which all unbelievably shitty music is to be compared.“
(Urban Dictionary)
A právě tohle je také jediný důvod, proč jsem se pustil do poslechu i recenzování „All Grown Up“. Rozhodně jsem však neočekával, že by se snad Brokencyde zlepšili a nabídli konečně solidní album. Naopak, šel jsem do toho s tím, že to zas bude nefalšovaná kokotina, a když se hodně zadaří a kapelu osvítí duch svatý, třeba tu budou další dva, tři tracky, po jejichž poslechu člověku nepraskne hlava. Že by se snad dala poslouchat celá deska, s tím jsem věru nepočítal – jednoduše proto, že doposud žádnou z dosavadních nahrávek Brokencyde jsem nebyl s to dát celou na jeden zátah. A světe div, „All Grown Up“ tuhle nelichotivou sérii prodlužuje.
Je docela vtipné, že Brokencyde mají odvahu točit ne zrovna krátká alba. Ono i to nejkratší, jímž je předchozí 40minutové „Guilty Pleasure“ (všimněte si názvu!), byl problém doposlouchat. Nicméně „All Grown Up“ jde v tomhle ohledu úplně nelogicky na doraz, protože tentokrát se s tím Brokencyde – snad asi nevybouření po (s přehledem nejdelší) pětileté přestávce od poslední placky – vůbec nemazali a pustili do světa 21 tracků o souhrnné 70 délce minut, které v samotném závěru doplňují ještě dva remixy posouvající stopáž na skoro astronomickou cifru necelých 80 minut. Na takovou hrací dobu je při takové hudební náplni potřeba opravdu koulí ze železa, ne-li rovnou železobetonu.
Brokencyde „A group of individuals with questionable intelligence, tallent and reason to live that have sucessfully turned the expression ‘chicken scratch’ into an audible noise.“
(Urban Dictionary)
Oukej, dá se tam vůbec něco poslouchat? Jediné trochu snesitelné momenty (netvrdím však, že dobré!) jsou u těch tanečnějších věcí, kde to s přimhouřením očí a všech tělesných otvorů trochu zachraňují alespoň poměrně chytlavé beaty. Mezi takové kusy patří třeba „Vamanos“ nebo „Geronimo“. Výjimečně se objeví nějaký osamocený konkrétní motiv, který docela jde, ale jde skutečně tak o vteřinku (nakonec nenaplněné) naděje, jelikož zbytek těch songů je pořád extrémně blbý. A v drtivé většině případů se jedná o beaty a instrumentální stránku, protože… no, protože vokály jsou na „All Grown Up“ otravnější ještě víc než kdykoliv předtím, a to se týká obou hlavních protagonistů.
Většinu nahrávky vyplňuje rádoby hip-hop pro mentálně trochu pomalejší děti, několik podbízivých sraček jako „Kandyland 2.0“ či „Roller Coaster“, dočista dementní skity (pokud se nevyznáte v hip-hopovém slangu, čtěte tady) a obecně songy, s nimiž byste si ani nevytřeli prdel, protože i toho hovna si člověk váží víc.
Brokencyde „ie:Brokenshit
Music that makes you really question society and how stupid kids are; The art of getting ear-raped; People that just need to get the fuck out.“
(Urban Dictionary)
Ohromně zajímavá mi však na „All Grown Up“ přijde jedna věc. Na starších albech se výjimečně objevil i song, jenž se v rámci povinné guilty-pleasure-kvóty relativně dal. Na novince ale takový vlastně není. Naopak je ta muzika snad ještě dementnější než na předchozích nahrávkách. Jak jsem už řekl výše, nečekal jsem od toho nic dobrého (to bych musel být imbecil, kdybych čekal něco dobrého), ale fakt mě ani nenapadlo, že budu muset prohlásit, že „All Grown Up“ je naprosto hovadské i na poměry Brokencyde – a to je skoro nový druh nadávky, je to posun dna ještě níž a hlouběji do žumpy. A z toho, milé děti, plyne jedno životní ponaučení: nikdy není tak špatně, aby to nemohlo být ještě horší.
