Archiv štítku: Secrets of the Moon

Secrets of the Moon – Sun

Secrets of the Moon - Sun
Země: Německo
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 4.12.2015
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. No More Colours
02. Dirty Black
03. Man Behind the
04. Hole
05. Here Lies the Sun
06. I Took the Sky Away
07. Mark of Cain

Hrací doba: 52:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Němcům Secrets of the Moon se od svých syrovějších a nebojím se říct, že do jisté míry i konvenčnějších počátků, které reprezentuje zejména hodně podzemně znějící debut „Stronghold of the Inviolables“ a zčásti i druhá deska „Carved in Stigmata Wounds“, v posledních letech vypracovali na pozici obecně uznávané formace v oblasti jakousi alternativou a mírnou progresí líznutého black metalu. Zejména po vydání posledních dvou nahrávek „Privilegivm“ (2009) a „Seven Bells“ (2012) jejich kredit na scéně značně stoupl a nutno dodat, že ne neprávem, jelikož se v obou případech jedná o výtečné počiny.

A vzhledem k tomu, jak vysokou laťku si Secrets of the Moon doposud drželi (ony ani ty staré počiny nejsou špatné, a i když jsem jim svého času nějak nepřišel na chuť, zpětně mě začaly bavit i ty), nebylo sebemenšího důvodu se strachovat o výsledek nové, celkově již šesté dlouhohrající desky. A přesto „Sun“ ihned po svém vydání začalo sklízet poměrně rozporuplné, leckdy až odmítavé reakce. Onen důvod je vcelku nasnadě, nicméně vzhledem k tomu, že mi na něj nebude stačit jen jedna věta, schovám si jej až na další odstavce:

V průběhu celé diskografie Secrets of the Moon je cítit vývoj směrem od klasičtějšího black metalu k takové, řekněme, inteligentně pojaté verzi žánru s okultní aurou. Postupně v jejich tvorbě začal narůstat počet různých atmosférických pasáží a záblesků progrese. Z určitého úhlu pohledu by to klidně šlo nazvat i zpřístupňováním (když srovnáme aktuální alba se „Stronghold of the Inviolables“, tak ty novější věci i navzdory progresivnějšímu přístupu jistě jsou stravitelnější). Pokud si tohle člověk uvědomí, pak je vlastně logické, vcelku očekávatelné a skoro až nepřekvapivé, jakým způsobem „Sun“ zní. A přesto právě v tomto asi tkví onen kámen úrazu, díky němuž nejsou někteří z novinky příliš nadšeni.

Jak jistě správně tušíte, „Sun“ nadále pokračuje v tomto „zpřístupňování“ a naopak se zase o kousek dál vzdaluje původní undergroundové podobě black metalu. A dokonce tak činí takovým způsobem, až „Sun“ místy zavání post-black metalovými postupy, které se v posledních několika málo letech staly trochu trendovou záležitostí. Pokud tedy někdo v „Sun“ vidí album poplatné současné módní vlně, jsem svým způsobem schopen to pochopit. Mám-li ovšem mluvit sám za sebe, tak zrovna v tomto případě se musím Secrets of the Moon zastat a postavit se na jejich stranu, a to i navzdory tomu, že post-black tu v drtivé většině případů monumentálně „hejtuju“ kvůli jeho nezřízené homosexualitě (sorry, zní to prostě teple)…

Těch důvodů pro to mám­… no, minimálně dva skutečně stěžejní. Ten první už jsem vlastně nepřímo nakousl – „Sun“ na mě nepůsobí jako úlitba post-black metalovému trendu. Již jsem řekl, že vývoj tímhle směrem je napříč historií Secrets of the Moon znatelný již delší dobu, díky čemuž mi výsledná podoba „Sun“ nepřijde a priori zavrženíhodná. A navíc, taková ta typická generická trendová „pošta“ to pořád není ani náhodou a je v tom cítit rukopis kapely. Stručně řečeno, zvuk kapely na „Sun“ mi dává smysl.

A ten druhý důvod, proč z mého „Sun“ zklamáním rozhodně není, je ještě příjemnější a takový „hezčí“. Novinka je totiž opětovně natřískaná silnými skladbami a působivými nápady, které se mnohdy mohou bez problémů rovnat s předchozími deskami Secrets of the Moon. Nepopírám, že kdybych si měl zvolit, tak třeba v porovnání se svým přímým předchůdcem „Sun“ asi prohraje, protože „Seven Bells“ bylo jednoduše mocnější. To ovšem neznamená, že by se jednalo o špatnou nahrávkou, protože kvality „Sun“ jsou pořád hodně, hodně vysoko a ten poslech mě baví.

Secrets of the Moon - Sun

Ihned zpočátku zaujme excelentní otvírák „No More Colours“ – třeba natlakované pasáže, za nimiž se ozývá táhlá melodie a lídr sG naléhavě řve, jsou skutečně skvělé. Vrcholný moment skladby však přichází se sugestivní deklamací „I was not able to speak when my word was born so I painted in colours until the colours were gone“, což je síla jako svině a kdo tvrdí, že ne, tak ať si jde vypláchnout uši. Na vysoké úrovni se ale pokračuje i nadále s houpavou „Dirty Black“ a „Man Behind the Sun“, jež se blýskne skvělou baskytarou (zejména úvodní pasáž zní parádně – snad jen škoda, že ji Secrets of the Moon přeruší tak náhle).

Abychom to ovšem zbytečně nezdržovali – Němci tu laťku drží až do konce „Sun“. „Hole“ nabídne výtečnou porci atmosféry, zatímco „Here Lies the Sun“ je místy v nadsázce řečeno skoro až „zpěvná“, nikoliv však ve špatném slova smyslu. Naopak „Mark of Cain“ závěr desky nakopne asi nejagresivnějšími momenty, jaké skupina na své novince nabízí, nicméně i tenhle kus je dalek toho, aby byl nějakou obyčejnou rubačkou, protože i zde Secrets of the Moon po hrstech rozhazují svým umem náladotvornosti. Jako trochu mírně slabší se mi jeví pouze předposlední „I Took the Sky Away“, jež v kontextu „Sun“ nenabízí nic moc nového a nemá nějaký ten vysloveně kulervoucí moment jako všechny ostatní skladby okolo. Stále se ale poslouchá velmi příjemně, nenudí, dojem z alba nezabíjí a obecně vzato je nadprůměrná.

Secrets of the Moon

Za mě tedy „Sun“ dopadlo skvěle. Netvrdím, že se jedná o vrchol veškerého snažení Secrets of the Moon, ale pořád jde o výbornou nahrávku, jež v mých očích potvrzuje a upevňuje status svých tvůrců. Působivých momentů je tu spousta, přičemž v některých bych se nebál mluvit o regulérním nadšení (hlavně „No More Colours“ je prostě šleha), atmosféru to má silnou, a ať se na to podívám z kterékoliv strany, prostě mě to baví a nemám s tím sebemenší problém. Za mě tedy rozhodně palec nahoru.


Druhý pohled (Kaša):

Nebudu ze sebe dělat největšího znalce dosavadní tvorby německých Secrets of the Moon, protože když nad tím tak přemýšlím, tak krom velmi povedeného alba „Seven Bells“ jsem cíleně slyšel už jen jeho předchůdce „Privilegivm“ z roku 2009. Není to sice moc, nicméně soudě dle své dosavadní posluchačské zkušenosti s tvorbou této party jsem tak nějak tušil, jak bude nové album znít. Tedy, dnes už vím, že jsem si pouze myslel, že vím, co čekat, protože výsledek je přinejmenším překvapivý. Posun mezi výše uvedenými alby nebyl nijak výrazně znatelný, ovšem to už se nedá říct o „Sun“, které je pro tuto čtveřici pomyslným novým začátkem.

Secrets of the Moon si sice ve své hudbě ponechali základní prvky, na nichž ten jejich chytrý black metal stojí, nicméně velmi mě překvapilo pročištění šedivé a neprostupné atmosféry, jejíž hustota by se ještě na předešlém počinu dala krájet. Naproti tomu je „Sun“ přístupnější a ve všech ohledech melodičtější. Kytary již tolik neřežou, hrají spíše industriálně neurčité motivy s notnou dávkou melodických struktur a stejně tak by se dalo mluvit i o vokálu zpěváka sGho, jenž se relativně často snaží o melodičtější a srozumitelnější přednes. Což o to, proti vývoji jako takovému v zásadě nic nemám, jenom mám pocit, že ta plánovaná změna je až příliš lámána přes koleno a celkový dojem z poslechu je v mém případě rozporuplný.

Na jednu stranu se mi líbí progresivnější sound a leckdy i slušné melodické motivy („Dirty Black“ je spolu s „Hole“ hodně povedená), na druhou stranu se s blížícím se závěrem objevuje až příliš vaty, díky čemuž jsem se ke konci občas nudil. „Here Lies the Sun“ mi v celkovém obrazu nahrávky nepasuje svým jednoduchým pochovým rytmem v refrénu a „I Took the Sky Away“ zní spíše jako nedotažený expriment. Právě druhá jmenovaná je za mě tou úplně nejhorší písní na celém „Sun“. Hudebně je to skladba velmi utahaná a bez náboje. Navíc je vokál takový nijaký a strašně slabý, až si nejsem jistý, jestli sG ty melodie nezvládá, nebo to byl záměr, jak alespoň částečně rozostřit ten nečekaný příval melodií, ale vsadil bych si spíš na první možnost.

Secrets of the Moon - Sun

Zklamání. To je asi ten nejvýstižnější způsob, jak vyjádřit své pocity ze „Sun“. Nemyslím si, že to je vyloženě špatná nahrávka, která si nezaslouží ani jeden poslech, na to jsou Secrets of the Moon dost svébytné těleso, jež si hraje dle vlastních šablon, které sice tentokrát notně překopali, ale zhruba 50 minut je při kvalitách „Sun“ příliš. Palec nahoru za snahu, ale rozpačitý výsledek ve mně zanechává spíše negativní dojmy.


Třetí pohled (Onotius):

Navzdory tomu, že jsem zpočátku byl konfrontován pouze s názory hlásajícími rozčarování a zklamání, mě novinka Secrets of the Moon od začátku bavila. Z formálního hlediska, je zde sice pár nedostatků, kvůli nimž ve výsledku „Sun“ asi nebudu velebit jako nějaké mistrovské dílo, ale jako celek se jedná o velmi příjemnou desku, jež ukazuje kapelu zase trochu v jiném světle. Žánrově se zde odehrál trochu posun blíže k melodičtějším polohám, které svou inspiraci čerpají někde v gothic rocku, zároveň však dokáže deska i neobvykle odsýpat (tím narážím především na blackové postupy hned v první „No More Colors“). Kytary jsou méně řezavé a propracované, ale více pracují ve prospěch celku – tím však není myšleno, že by měly jen nějaký banální doprovodný charakter, jen na úkor atmosférického vyznění trochu potlačují větší instrumentální preciznost. Větší problém jsou však místy podivně znějící čisté vokály, na nichž by asi ještě stálo za to zapracovat. Naštěstí to leckdy vyrovnávají velmi solidní nápady.

Secrets of the Moon

Deska začíná melodickým postupem za doprovodu akustické kytary, aby se transformovala do až post-blackového náklepu. Jedná se o již zmíněnou „No More Colors“, jež poté dostane klasičtější strukturu, nicméně už zde je slyšet větší důraz na melodii a odklon od mrazivých temp předchůdce „Seven Bells“. Jsou zde slyšet různé hrátky se zvukem, i když atmosféra zase není tolik majestátní jako dříve. Některé skladby mají až rockové struktury, přičemž nejreprezentativnějším zástupcem je „Here Lies the Sun“ disponující velmi povedeným refrénem a gradací. Zde je vliv gothic rocku společně s „Man Behind the Sun“ (v níž mi vokály evokují bývalého zpěváka Amorphis, Pasi Koskinena) asi nejznatelnější. Nejvyrovnanějšími skladbami jsou asi „Hole“ a dvojka „Dirty Black“ (těmi pasážemi s čistým zpěvem prozměnu evokující Septicflesh). Prvních pět skladeb si drží relativně rovnocennou kvalitu, jen ke konci deska ztrácí trochu dech. Především předposlední stopa „I Took the Sky Away“ je celkem nemastná neslaná.

Deska má své klady i zápory, nicméně ve výsledku zůstává pozitivní dojem. Jsem rád, že kapela nestojí na místě a má odvahu se posouvat a nesázet na jistotu. A přestože je kvalitativně trochu nevyrovnaná, disponuje nejedním silným momentem. „Sun“ je album relativně přístupné a zároveň snese mnoho poslechů bez toho, aby měl posluchač pocit, že už ho zná nazpaměť. Nejsem sice nadšen, ale spokojen ano.


Redakční eintopf #83 – prosinec 2015

Baroness - Purple
Nejočekávanější album měsíce:
Baroness – Purple


H.:
1. Yuri Gagarin – At the Center of All Infinity
2. The Devil & the Universe – Benedicere
3. Secrets of the Moon – Sun

Kaša:
1. Baroness – Purple
2. Secrets of the Moon – Sun

nK_!:
1. Vader – Future of the Past II – Hell in the East

Atreides:
1. Sunn O))) – Kannon

Skvrn:
1. Monolithe – Epsilon Aurigae

Onotius:
1. Baroness – Purple
2. Secrets of the Moon – Sun
3. Sunn O))) – Kannon

Prosinec 2015 je, jak se zdá, trochu rozporuplný. Zatímco někteří si vískají, že takhle silný závěrečný měsíc roku nebyl, kam až eintopfová historie sahá, jiným to stále nestačí a jen frflají, že je to furt nuda. Tak či onak, něco málo si přece jen každý z nás našel (byť v některých případech je to doslova málo), ale to už posuďte sami níže. V úvodu totiž zbývá dodat už jen to, že nejvíc bodů tentokrát nasbírala deska „Purple“ (nikoliv však „Deep Purple“ – skutečně jen „Purple“) od zámořských stoner / sludge metalistů Baroness

H.

H.:

Je to každoroční evergreen – prosinec je co do nové muziky slabý, hovno tam vychází. Alespoň tedy v našich oblíbených žánrech, protože mezi komerčním zvěrstvem je to naopak oblíbené období, v němž se sváteční kýč zneužívá ke zvýšení prodejnosti. Ale letos, přátelé, je to jinak, protože tenhle prosinec bude hodně silný i v podzemních vodách (podle mě snad nejsilnější za celou dobu, co ty eintopfy píšeme) – s naprosto klidným srdcem mohu říct, že tentokrát jsem se ani do třech předepsaných pozic v eintopfu nevešel a hned několik alb, na něž jsem tuze zvědavý, jsem musel opomenout. Nicméně, pojďme na věc. Největší očekávání mám vůči druhé desce psychedelických rockerů Yuri Gagarin ze Švédska. Bezejmenný debut byl skvělý, následné EP bylo stále solidní, takže na „At the Center of All Infinity“ mohu být klidně zvědavý – zvlášť s tak krásným přebalem (nemůžu si pomoct, mě tyhle vesmíry prostě strašně berou). Druhé místo putuje do Rakouska za okultními kozlíky The Devil & the Universe. Ashley Dayour (dále Whispers in the Shadow, Near Earth Orbit) má šílenou kadenci (ostatně, letos už to bude třetí dlouhohrající album, na němž se podílel), ale laťku si zatím drží, tak snad v podobě „Benedicere“ nepřijde zklamání, jelikož zrovna u The Devil & the Universe by mě to mrzelo. Poslední flek pak posílám na metalovou scénu a konkrétně do Německa za Secrets of the Moon, jejichž tvorba je velice zajímavá a vysoce kvalitní, tudíž i zde budu doufat, že sG a jeho smečka vydají v podobě „Sun“ další skvělý počin…

Kaša

Kaša:

V prosinci se metalová scéna pomalu a jistě ukládá ke krátkému zimnímu spánku, takže vybrat si mezi hromadou ničeho alespoň jednu nahrávku, na kterou bych se opravdu těšil, není zrovna jednoduchá záležitost. Nakonec jsem se tedy rozhodl jít cestou menšího odporu a vyzdvihnout hned dvě nahrávky, o nichž s jistotou můžu říct, že si je se zájmem poslechnu, ale v žádném případě nemůže být řeči o nějaké formě naprosté nadšenosti. Prvním jménem jsou chytří black metalisté Secrets of the Moon, jejichž předešlá placka „Seven Bells“ mě svého času bavila a od novinky „Sun“ čekám přinejmenším velmi solidní materiál. Překonat předešlý počin a jeho tíživou atmosféru bude pro Němce z mého pohledu dost těžké, ale na druhou stranu se velmi rád nechám překvapit. No, a tou druhou záležitostí, která se stala mou vyvolenou na měsíc prosinec, budiž zámořská stoner metalová čtveřice Baroness. Ti si udržují se svým kytarovým retrem relativně vysoký standard svých řadových nahrávek, a protože po minulé rozmělněnosti v podobě dvojité porce muziky pod jménem „Yellow & Green“ mají co napravovat, tak doufám, že se tentokrát kousli a „Purple“ naváže na první dvě placky „Red Album“ a „Blue Record“ a nakope nám všem zadky.

nK_!

nK_!:

Čím více se blíží konec roku, tím méně se připravuje muziky, kterou by si nK_! rád a dobrovolně poslechl. Ano, ano, oproti zbytku redakce mám opravdu vyhraněný (pro některé dost mimózní) vkus. Prosincová volba padla tedy na Vader, z jejichž tvorby jsem naposledy slyšel „Impressions in Blood“ kdysi dávno před devíti lety. „Future of the Past II“ bude album plné coverů, mezi nimiž nebude chybět ani několik českých klasických fláků, takže minimálně kvůli nim si novinku polských řezníků párkrát pustím. Na delší poslouchání to ale tentokrát zcela skepticky moc nevidím.

Atreides

Atreides:

Prosincová nadílka má v mém případě jediného výherce, kterého očekávám víc než co jiného. Sunn O))) jsou v poslední době ve formě kolaborací poměrně aktivní – stačí vzpomenout na počiny „Terrestrials“ či „Soused“. Obě alba ovšem doprovázel silný vliv druhé složky, která se na něm podílela, a vlastní přínos Sunn O))) jako by byl místy až na druhé koleji, jakkoliv šlo ve všech případech o materiál více než kvalitní. Proto mě nesmírně potěšilo, že se v závěru letošního roku dočkám další, již osmé řadovky, která by měla navázat na šest let starou desku „Monoliths & Dimensions“. Trochu se sice děsím toho, aby na velmi, velmi skrovné půlhodince dokázala „Sluníčka“ vůbec něco rozvinout, mou zvědavost a těšení to ovšem nijak nesnižuje, takže čtvrtého prosince uvidíme, zač je toho loket.

Skvrn

Skvrn:

Konec roku za dveřmi a prosinec už dokonce v nich. Vidím jeho ustaraný výraz a vyzařující pocit méněcennosti, že listopad byl s tím nížinným sněhem i pro letošek rychlejší. Ani obsah své hudební nůše neodkrývá úplně sebevědomě a vlastně není divu – je sotva z poloviny plná. Když už milý prosinec psychicky rezignuje a skromný ruksak položí s lhostejnou grimasou přede mě, z otevřeného batohu vykoukne obálka nových Sunn O))). Uznale pokyvuji hlavou a posledního z dvanácti uklidňuji, že zas tak zle přece není. Nenacházím však sílu mu do očí říct, že s touhle kapelou jsem si studiově zatím příliš nepotykal, ale co, teď zkrátka není vhodná chvíle k upřímnosti. Neuplyne však ani minuta a i upřímná radost se dostavuje. Když mi tuhle YouTube bez mého vědomí pustilo Monolithe, velmi dobře jsem se bavil a netušil, že zrovna prosinec přinese pokračování téhle doomové legrace. Každopádně, pravda to je. Z prosincového ruksaku na mě „Epsilon Aurigae“ hledí stejně upřeně jako já na něj a oči z něj spouštět na dlouho nehodlám, jelikož 11. prosinec, kdy deska vychází, je zatraceně blízko.

Onotius

Onotius:

Američtí progressive / sludge metaloví Baroness stihli od minulého alba zažít nepříjemnou dopravní nehodou, projít personální proměnou na pozici basy a bicích a nyní se hlásí s novou, opět podle barvy nazvanou deskou „Purple“.  A protože je jejich muzika parádní kombinací syrového, melodického a progresivního i psyhedelického, nemohu se dočkat, jak se letošní odstín vyvede. Dále si rozhodně nenechám ujít hned dvě slunce – v prvním případě novou desku „Sun“ německých blackových Secrets of the Moon, v případě druhém novinku ze světa ponurých zvukových koláží drone metalových Sunn O))).  Jinak se však prosinec drží v tradici slabšího listopadu, neboť mimo téhle trojice bych si asi moc nevybral.


Secrets of the Moon: info o albu

Němci Secrets of the Moon vypustili detaily o své nadcházející nahrávce „Sun“. Ta vyjde 4. prosince skrze Lupus Lounge a její přebal najdete tady. K mání bude digibook CD, černé 2LP (500 kusů), 2CD artbook (500 kusů), dále box s artbookem, vinylovou verzí a bonusovým vinylem (400 kusů) a box s tím samým a navíc testovacím výlisem vinylu (100 kusů). Tracklist následuje:

01. No More Colours 02. Dirty Black 03. Man Behind the Sun 04. Hole 05. Here Lies the Sun 06. I Took the Sky Away 07. Mark of Cain


Phantoms of Pilsen 6 (pátek)

Phantoms of Pilsen 6
Datum: 5.10.2012
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Bethlehem, Dordeduh, Et moriemur, FDK, Gorgonea Prima, Kozeljnik, Secrets of the Moon

Akreditaci poskytl:
Phantoms of Pilsen

H.: Phantoms of Pilsen byl pro mne až doposud trochu prokletý festival. Chystal jsem se na něj už od jeho druhého ročníku v roce 2008, ale pokaždé z toho z nějakého důvodu bohužel sešlo, což mě dost mrzelo, protože jestli něčím tahle plzeňská akce vždy vynikala, tak to byla velice zajímavá sestava, obzvláště čtvrtý ročník, kde představily kapely jako Taake, Helheim, Vulture Industries nebo Sulphur, jsem vynechával velice nerad, nicméně hlavní je fakt, že tentokrát už jsem se do božkovské hospody ráčil dostavit.

Ježura: To já jsem si svou božkovskou premiéru odbyl už loni, a po přehršli vynikajících zážitků, které si pro mě pátý ročník Phantoms of Pilsen přichystal, jsem ani na chvíli nezapochyboval, že se zúčastním i letos. Svého předsevzetí jsem nakonec dostál také proto, že loňským zkušenostem zdatně sekundovala opět vydařená sestava plná vynikajících a v českých luzích a hájích poměrně neobvyklých kapel. Předpoklady se tedy sešly vynikající a již počátkem týdne, který zahájení festivalu předcházel, jsem nemohl dospat pátku.

H.: Phantoms of Pilsen 6 přinesl oproti předcházejícím ročníkům jednu velmi zásadní změnu – vůbec poprvé se z jednodenní akce stal festival o dvou regulérních dnech, tudíž se návštěvníci mohli těšit na dvojnásobnou porci převážně black metalové muziky s menšími přesahy do dalších žánrů, celkem tedy patnáct skupin, z nichž se nám v redakci podařilo nevynechat ani jedinou. Pojďme se nyní podívat, jak se jednotliví účinkující předvedli…

H.: Role úvodní kapely Phantoms of Pilsen 6 připadla na industriální black metalisty Gorgonea Prima, nicméně je nepotkal častý osud prvních festivalových kapel a nehráli pro úplně prázdný sál, protože se relativně ucházející počet lidí sešel již nyní. Příjemné bylo, že se syndrom první skupiny nepodepsal ani na samotném výkonu této sci-fi dvojice a atmosféra byla již od počátku patřičně odlidštěná a industriální, což paradoxně nerozbíjel, ale spíše umocňoval i toho dne poněkud tanečnější Hogath (ostatně se není co divit, když se již notnou chvíli před koncertem pohyboval po lokále s rozličnými alkoholy v ruce). Už se začínalo zdát, že to bude suverénně nejlepší vystoupení Gorgonea Prima, jaké jsem prozatím viděl, protože tentokrát H a R dostali i výborný zvuk, jenže v druhé půli setu začaly zlobit technické problémy. Kromě padající svítilny, kterou Hogath uprostřed songu chytal a chvíli tak nehrál, zamrzely hlavně hned dva výpadky elektroniky. Nicméně ze strany výkonu samotné skupiny plný počet jako vždy.

Ježura: Jakkoli jsem studiové tvorbě téhle středočeské chásky doposud nedokázal přijít na chuť, naživo jsem se už několikrát přesvědčil, že jejich černo-bílo-ultrafialová show stojí za to. V Plzni to bylo potřetí, kdy jsem se k vystoupení Gorgonea Prima nachomýtl, a bylo to vystoupení jednoznačně nejlepší. Navzdory časné hodině se dostavila hutná atmosféra, oba muzikanti (Hogath pak obzvlášť) nešetřili nasazením, zvuk vyšel také na výbornou a nebýt těch technických lapálií, vynikající show by nekazilo vůbec nic. Za mě všechny čtyři palce nahoru!

H.: Druzí FDK se do sestavy dostali na poslední chvíli pouhých pár dní před začátkem akce jako náhrada za vypadnuvší Němce Ahnengrab. Ani jejich čtyřicetiminutovku bych neměl problém počastovat termínem “kvalitní”, byť předcházející kolegové se mi i přes zmiňovanou zlobivou techniku líbili více, což už je ovšem spíše otázka osobního vkusu než samotného výkonu. Nutno ovšem pochválit, že takovou tu hutnou atmosféru, která je u podobných post-metalových žánrů tím stěžejním atributem, dokázali FDK podat znamenitě a procítěně, přesto stále příjemně civilně. Festival se tedy rozběhl ve velice příjemném duchu, když oba páteční zástupci české scény nastavili laťku ne zrovna nízko, avšak následující zahraničí se nenechalo nikterak zahanbit…

Ježura: Na mém zážitku z koncertu FDK se asi trochu podepsala skepse některých mých kolegů, kteří mě od tohoto vystoupení zrazovali [tím nemá na mysli mě – H.]. Nedbaje řečí jsem se však pod pódium vypravil a neodcházel jsem nespokojen. Kapela působila velmi přirozeným dojmem, nikdo z jejích členů nepůsobil jako by ho hraní nudilo a čistě z hlediska vystoupení šlo o velmi dobrý výkon. Bohužel mi to maličko kazil vlezlý pocit, který jsem měl z hudby samotné. K post metalovým nahrávkám chovám velkou úctu, ale musí mě opravdu dostat do kolen, k čemuž zde tak úplně nedošlo. Ne že by to byla špatná muzika, to určitě ne, ale zkrátka asi není až tak dobrá, abych si ji mohl plně a bez pochybností užít. Vystoupení však velmi slušné, o tom žádná.

H.: Srbové Kozeljnik, kteří jsou vlastně projektem KozeljnikaThe Stone, jehož na pódiu doplnili další kolegové z jeho hlavní kapely, se sice zpočátku tvářili malinko rozpačitě, přestože má jejich vysoce nápaditý black metal ve studiové podobě obrovskou sílu, nicméně postupem času mne set začínal bavit víc a víc a po jeho konci jsem odcházel s pocitem, že jsem viděl další skvělou věc. Za tu mírnou rozpačitost paradoxně svým způsobem mohl především samotný v šedém plášti oblečený Kozeljnik, jehož vokál zněl živě oproti desce ještě mnohem více mečivě a kvákavě. Ale jak jsem již řekl, když jsem si po chvíli zvykl, začal mě set velice bavit a rozhodně tak nemohu tvrdit, že by mě Kozeljnik zklamali. Jako vrchol bych vypíchnul mocný titulní vál druhého alba “Deeper the Fall”.

Ježura: Srbský projekt Kozeljnik jsem znal akorát podle jména a jelikož jsem letos opět zvolil osvědčenou metodu “nebudu nic naposlouchávat a nechám se překvapit”, přistoupil jsem k třetímu pátečnímu vystoupení jako nepopsaná deska. Jenže kapela mě postupně ubezpečila o tom, že se o ní v superlativech nemluví jen tak pro nic za nic. Sice mi chvíli trvalo, než jsem si na svérázný black metal zvykl, ale nakonec jsem byl velmi spokojen. Zajímavá muzika v kombinaci s ještě zajímavějším Kozeljnikovým vokálem se mi strefila do noty a já mám opět o kapelu víc k naposlouchávání.

H.: Že by se měla nastavená laťka snižovat, to jsem opravdu nečekal, protože na programu byli rumunští Dordeduh, alias současné působiště dvou někdejších tahounů Negură Bunget, která se představila následující den. Nicméně jsou to právě Dordeduh, kdo z mého pohledu udržuje při životě onoho ducha starých nahrávek této rumunské legendy. Želbohu při každém mém živém setkání s Dordeduh se najde nějaký neduh (vidíte ten rým?), jednou je to denní světlo, podruhé má přílišná únava, tentokrát to byl zvuk, jenž byl sice ve své podstatě dobrý, čitelný a ostrý, ale přespříliš nahlas, až z toho zvonilo v uších. Přesto však byla atmosféra drsných transylvánských hor přítomna měrou vrchovatou a byla patřičně silná – tím pádem ani není Dordeduh co vytknout, jelikož právě atmosféra je to, oč v této hudbě běží především; navíc i přes onu malou lapálii se zvukem stále považuji plzeňský koncert za ten nejlepší, jaký jsem od Dordeduh viděl. Jen je na jednu stranu trochu škoda, že kapela hraje pouze nové písně z letošního dlouhohrajícího debutu “Dar de duh”, což sice na jednu stranu plně chápu, ale na druhou jsem zase přesvědčen, že by původní tvorba předchozí kapely byla v živém provedení mnohem lepší, než jak ji předvádí současná podoba Negură Bunget, ale k tomu se ještě dostaneme… do té doby jen řeknu, že v plzeňském mini-souboji Dordeduh vs. Negură Bunget vyhráli na plné čáře první jmenovaní. Koncert jako víno!

Ježura: Zkušenost z dubnového Ragnarök Festivalu a jeden poslech novinky “Dar de duh” pasovaly Rumuny Dordeduh na jeden z mých hlavních taháků, se kterými se pořadatelé Phantoms of Pilsen vytasili. A pohrobci Negură Bunget očekávání do nich vkládaná rozhodně naplnili. Sice mi zpočátku stejně jako kolegovi H. vadila poněkud přepálená hlasitost, ale jak již bylo řečeno, všechny nástroje i vokály byly pořád skvěle čitelné, takže jsem stížností záhy zanechal a jen si užíval. Proti zadumané náladě alba mi to sice přišlo jako poněkud větší metal, ale to vynikajícímu výsledku nijak neuškodilo a snad jediným záporem, který mě opravdu zarmoutil, tak zůstává skutečnost, že klávesačka Gallalin viditelně zkrátila svou blonďatou hřívu, kterou mě uchvátila před půl rokem v Německu.

H.: Přiznám se, že Secrets of the Moon, jimž na plakátu patřila nejvyšší pozice, jsem živě doposud neviděl, a vzhledem k tomu, že na koncertní záznamy na YouTube opravdu nemám chuť ani čas koukat, neměl jsem v podstatě sebemenší představu, co od těchto Němců na pódiu čekat. O to více jsem byl ovšem překvapen, jak moc intenzivní a působivé jejich představení bylo. Živě zněl jejich inteligentní black metal stále tak uhrančivě, zároveň však mnohem hutněji, až extrémněji, neuvěřitelně mrazivě. Ona nepříjemná nervózní nálada, která z pódia proudila, byla navíc mnohonásobně umocněna promítáním nechvalně proslulého černobílého snímku “Begotten” v pozadí, který stále považuji za ten nejdepresivnější a nejvíce deprimující film všech dob (a to mi věřte, že už jsem viděl spousty šíleností). Co se týče skladeb, prim hrála podle očekávání aktuální novinka “Seven Bells”, z níž zazněly úvodní titulka “Seven Bells”, závěrečná “The Three Beggars” (v obou případech úvodní, resp. závěrečná na albu i na koncertě), videoklipová “Nyx” a (z mého pohledu především) fantastická “Serpent Messiah”, v jejíž živé provedení jsem opravdu doufal a musím říct, že dalece předčila má očekávání. Ze starších se objevil například hypnotický opus “Lucifer Speaks”, při němž se na pódiu jako host objevil démonický Rogier DroogBethlehem. Pro mě osobně byli Secrets of the Moon jednoznačným vrcholem už tak silného prvního dne a s odstupem času i nejvyšším vrcholem celého Phantoms of Pilsen 6.

Ježura: Secrets of the Moon byli další kapelou ze soupisky festivalu, kterou jsem do té doby znal jen podle jména a mohl se jen domýšlet, nakolik zapůsobí její ze všech stran vychvalovaná muzika na mě. Zkrátím to – již první tóny mě zvedly ze židle a do samého konce vystoupení jsem zíral s otevřenou pusou, co to do publika Secrets of the Moon pustili za neuvěřitelnou sílu. A když jsem nezíral, tak jsem všelijak mlátil hlavou, hrozil a tak všelijak podobně – takové to mělo grády! Ani při pohledu na pódium celé vystoupení neztrácelo nic ze své výjimečnosti, protože všichni zúčastnění hráli opravdu od srdce se vším, co k tomu patří. Při pohledu na křehkou baskytaristku mi na mysli vytanula vzpomínka na fenomenální Vanju SlajhTriptykon, zlověstně uvědomělý výraz kytaristy a zpěváka sG dokonale korespondoval s celkovou okultní atmosférou a celé dohromady to působilo po všech směrech promyšleně a dotaženě. Snad nejsilnějším zážitkem byl pak příspěvek hostujícího Rogiera Drooga, který svým geniálně zvráceným vzezřením dodal skladbě “Lucifer Speaks” další úroveň. Secrets of the Moon si mě zkrátka obtočili okolo prstu a předvedli jasně nejlepší vystoupení dne a zároveň jedno ze dvou nejlepších vystoupení celého festivalu.

H.: Jeden by si snad i pomyslel, že po takovém skvostu jako Secrets of the Moon bude následující kapela zabitá, jenže to by tou následující kapelou nesměli být Bethlehem, jejichž nihilistický rock/black metal fungoval živě snad ještě lépe než na albech. Ačkoliv baskytarista a jediný zbývající zakládající člen Jürgen Bartsch působil, jako by se mu na tom pódiu pomalu ani nechtělo být, a nenápadný kytarista Olaf Eckhardt stejně tak, k tomu, co Bethlehem hrají, tenhle nezúčastněný přístup naopak docela seděl. Největší pozornost na sebe strhával největší benjamínek v sestavě, zpěvák Rogier Droog, který své hlasivky trápil vskutku vydatně; nutno uznale pokývat hlavou, že si se všemi party poradil na jedničku a právě jeho procítěný vokál tak celému setu nasadil korunu, obzvláště z extrémně vysokého nepříjemného jekotu, který mně osobně připomínal šíleného Nattramna z již dávno nefungujícího depressive black metalového projektu Silencer, doslova naskakovala husí kůže. Příliš šancí vidět Bethlehem živě už moc není, tudíž jsem opravdu rád, že se na Phantoms of Pilsen objevili a že jsem je měl možnost vidět – tím spíš, jak to bylo výborné. Akorát si neodpustím poznámku… pogování zrovna na takovouhle muziku? Upřímně, neotravovalo mě to, a když to někoho baví, jeho věc, ale přijde mi to malinko vedle.

Ježura: Bethlehem jsou bezesporu velké jméno, ale mně se jejich muziku pojmout zatím nepodařilo. I tak jsem ale rád, že jsem mohl být svědkem jejich živého vystoupení, které se od nejprve poněkud rozpačitého dojmu postupně vypracovalo na velmi solidní zážitek, který nakonec po zásluze odměnili i zpočátku velmi pasivní fanoušci. Sice jsem se celou dobu trochu pral s ne úplně dobrým dojmem z kapely samotné, která, jak už správně podotkl kolega, nedávala najevo skoro žádný entusiasmus, ale muzika samotná nakonec zafungovala i sama o sobě velmi dobře, a to bylo rozhodující. Jakkoli jsem tedy čekal, že na vynikající Secrets of the Moon se Bethlehem nemohou chytnout ani omylem, nakonec jsem odcházel spokojený a s dalším velmi dobrým zhlédnutým vystoupením na kontě.

H.: O závěr úvodního dne se postarala opět domácí skupina, pražští doom metalisté Et moriemur. A právě oni si odnesou titul nejrozporuplnější kapely dne, ačkoliv ne tak úplně svou vinou. Kapela se vskutku snažila předvádět svou typickou doomovou truchlivost a depresi, nicméně celé její snažení vyznívalo diametrálně odlišně od toho, co si asi pánové sami představovali, protože veškerou pozornost zbylého publika poutal jeden nejmenovaný a opravdu ukrutně opilý fotograf, který kapele vytvořil brutální jednočlenný kotel. Co si budeme povídat, půlhodina vyhrazená Et moriemur se stala čistě jeho one-man show, v jejímž světle byli hudebníci pouhopouhým křovím k alkoholovým excesům. Oukej, bylo to vážně vtipné a měl jsem co dělat, abych se neválel smíchy po zemi, ale předpokládám, že to asi účel koncertů Et moriemur nebude; na jednu stranu mi je skupiny docela líto, ale na druhou stranu byla kombinace tohohle divadélka a pomalého doom metalu natolik tragikomickou záležitosti, že se to hned tak nevidí. Svým zvráceným způsobem to byl tedy další skvělý koncert (smích).

Ježura: Je to tak, pan fotograf si ukradl celý set Et moriemur pro sebe a mohu odpovědně prohlásit, že tak dokonale rozbořenou doom metalovou show jsem opravdu ještě neviděl, pochybuji, že se tomu někdy nějaká další třeba jen přiblíží a kapele jsem tento úděl rozhodně nezáviděl. Na druhou stranu jsem se ale opravdu celou dobu popadal za břicho a myslím, že i muzikanti měli co dělat, aby se udrželi v roli a nezhroutili se v záchvatu smíchu, takže dojmy, které jsem si ze závěrečné půlhodinky prvního dne festivalu odnesl, jsou jednoznačně nezapomenutelné. A že jsem si mezi snahou nechechtat se nahlas občas stihl všimnout, že Et moriemur hrají velmi solidně, to je takový bonus a příslib do budoucna, protože jsem si jistý, že to není ani zdaleka naposledy, kdy se shledáváme.


Secrets of the Moon – Seven Bells

Secrets of the Moon - Seven Bells
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2012
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Seven Bells
02. Goathead
03. Serpent Messiah
04. Blood into Wine
05. Worship
06. Nyx
07. The Three Beggars

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ellrohir – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook

Jsou skupiny, které mají pozornost celé scény, objevují se na titulních stránkách všech magazínů, každý webzin o nich píše, prodávají mnoho desek, na festivalech vždy vystupují v prestižních večerních časech, přesto je jejich muzika… průměrná. Možná líbivá, to ano, určitě populární, zcela jistě, nepochybně i chytlavá, prostě taková, aby na ní průměrný posluchač slyšel, ale rozhodně ne příliš objevná, ani ne originální, působivá nebo atmosférická, nic takového, jednoduše řečeno – z hlediska uměleckosti zcela průměrná. Je to obrovský paradox, znatelnější o to víc, že právě naopak ty kapely, jejichž hudba onu jakousi nepříliš jasnou (přece jen záleží i na úhlu pohledu, co si budeme povídat) definici uměleckosti naplňuje a jejichž muzika má co říct i (možná spíše: především) náročnějšímu posluchači, jsou většiny v pozici undergroundu a nedá se tvrdit, že by o nich většina posluchačů měla obecné povědomí.

Jednou z takto pohříchu nedoceněných skupin jsou dozajista taktéž němečtí Secrets of the Moon, jejichž produkce se pohybuje v hájemství progresivněji laděného black metalu se silnou atmosférou. Nejpozději s deskou “Antithesis” z roku 2006 se skupina posunula na nejvyšší příčky ve svém ranku a u mnohých podzemních hledačů si již stačila vybudovat velice silné jméno. Zejména na poslední nahrávce “Privilegivm” (2009) dokázali Secrets of the Moon vybrousit onu podobu toho, co hrají, do vpravdě neodolatelného tvaru. Myslím, že s prohlášením, že “Privilegivm” bylo tím nejlepším, co kapela do té doby stvořila, není třeba vůbec polemizovat. A právě v této chvíli přichází čas počinu “Seven Bells”, aby se to pokusil změnit…

Aby bylo hned pro začátek učiněno zadost té části recenze, která náleží srovnání nového alba s jeho předchůdcem, musím říct, že “Seven Bells” mi oproti “Privilegivm” přijde o malinko chudší co do počtů motivů a jejich variabilnosti na píseň. To samozřejmě může i nemusí být zápor, záleží na vkusu. Na jednu stranu tím nová deska působí řekněme o něco méně progresivněji, ale na druhé misce vah zase nesmíme přehlédnout poněkud konzistentnější a soudržnější atmosféru i celkové vyznění, což se jistě také počítá. Dle osobních preferencí, co komu sedí více, sám za sebe mohu říct jen to, že se mi líbí jak “Privilegivm”, tak “Seven Bells” – obě rozhodně mají něco do sebe. Ačkoliv musím uznat, že v současné době, kdybych si musel vybrat, asi by stále ještě o chlup vyhrála ta první jmenovaná a také první vydaná.

Nic to ovšem nemění na faktu, že i na “Seven Bells” je toho hodně co poslouchat, o tom nemusíte pochybovat ani v nejmenším, neboť se jedná o hodinu vskutku výživného black metalu, který bych já osobně bez váhání zařadil klidně do první ligy těch kapel, jež stojí někde na půl cesty mezi klasickou podobou žánru a tou jeho avantgardní verzí, čili těch skupin, jejichž tvorbu sice lze naprosto bez problémů označit jako progresivní, ale nejedná se o takovou progresi, která by zcela ničila ducha žánru (což, jen tak mimochodem, rozhodně nemusí být zápor, jsou formace, které ten “znásilněný” black metal zvládnou opravdu bravurně a výsledkem jsou mnohdy dechberoucí záležitosti, to sem ovšem teď nepatří).

“Seven bells
They are the prophets
Bringers of death
Seven bells
Enlighten our paths
To the glorious pits”
(Seven Bells)

Deska začne stylově odbíjením zvonu na úvod titulní skladby “Seven Bells”, jež následně plynule přechází v samotnou píseň postupným přidáváním nástrojů jednoho po druhém. Už jen intro je výborné, avšak ještě působivější moment, zcela jasně dokazující sílu Secrets of the Moon, přichází s prvními vokály. Až do této chvíle je muzika black metalová pouze temnou obskurní náladou, typický kulomet bicích a riffů přichází až s refrénem. V tomto duchu kompozice pokračuje nějakou dobu, aby se následně nedlouho před svým koncem zvrhla do excelentního sóla. Tím pádem tu máme vesměs tři, čtyři motivy na sedmiminutovou skladbu, čili přesně v duchu lehce minimalističtějšího podání, jak již bylo řečeno výše, ovšem je nutné zdůraznit, že i s tímto dokážou Secrets of the Moon pracovat takřka bezchybně, díky čemuž ani “Seven Bells” nenudí, stejně jako následující songy.

Nějaké ty velice působivé a výtečné pasáže se vyskytují v každé jedné písni bez výjimky, proto se nebudu zdržovat zevrubným popisem každé z nich, ale zmíním pouze ty, které zanechaly největší dojem ve mně osobně, čímž však netvrdím, že právě ony musí být nutně nejlepší – právě naopak, zbytek alba není o nic horší. Mému sluchu vskutku zachutnala třetí “Serpent Messiah”, jejíž fantastický začátek (v průběhu skladby se cyklicky opakující) jistě patří k vrcholům “Seven Bells”. Kromě toho je “Serpent Messiah” ozvláštněna taktéž až doomový kousky, což rozhodně není na škodu.

Secrets of the Moon - Seven Bells

Jako velice zajímavá se mi jeví být taktéž “Worship”, možná nejproměnlivější vál na desce. Plíživé momenty, znepokojivě melancholické (?) části, tak i výpady valivého black metalu – rozhodně skvělá věc. Za zmínku stojí jistě taktéž dvanáctiminutová “Nyx”, jež se dočkala i videoklipu (pro jehož potřeby byl však song zkrácen téměř o polovinu), mimochodem skvěle zpracovaného. V tomto případě jde naopak o nejmonotónnější a nejpomalejší záležitost “Seven Bells”, postavenou především na silné atmosféře, což se jí velmi úspěšně daří. “Nyx” pomalu plyne po celou svou délku, zdánlivě odnikud nikam, přesto jde o uhrančivou kompozici, od níž se nelze odtrhnout. Při poslechu totiž člověk zjistí, že Secrets of the Moon do pomalého tempa propašovali obrovské množství malých detailů, které se starají o to, aby byl posluchač neustále v napětí z toho, kam píseň vygraduje. “Základních” osm minut tím pádem uběhne jako velká voda, po níž zbude už jen ambientní závěr, plynule přecházející v závěrečný opus “The Three Beggars”.

“The temple beneath
The abyss above
Witness chaos
And find peace in here”
(Serpent Messiah)

Speciálně bych vyzdvihl vokály, které jsou v případě “Seven Bells” onou pověstnou třešničkou na dortu. Jednak sám zpěvák sG má skvělý black metalový hlas, jenž jistě stojí za uznání, vrcholem jsou ovšem mnohdy téměř dokonalé vokální linky, jak je to ke slyšení například v “Seven Bells” (onen zmiňovaný první zpěv), “Serpent Messiah” nebo “The Three Beggars”. V tomto ohledu deska opravdu exceluje.

Secrets of the Moon - Seven Bells

Hodnocení “Seven Bells” nemůže být jasnější – skvělá deska, o tom není sporu. Možná na první pohled není kvůli ne tak velkému věhlasu jejích autorů moc nápadná, přesto si myslím, že kvalitou předčí mnohá očekávaná alba těch největších metalových hvězd. Pokud hledáte black metal, který má myšlenku, se Secrets of the Moon v žádném případě nejde sáhnout vedle.


Další názory:

Secrets of the Moon mě upoutali a učarovali mi videoklipem ke skladbě “Nyx”. Je to rozhodně song, který se vymyká průměru alba. Pro jednou tedy nebyla splněná dnes často vídaná strategie “pro klip vybereme tu nejhorší skladbu”, hlavně že bude líbivá. Líbivá teda ona “Nyx” i ve své zkrácené verzi je, ale výjimečně v zcela pozitivním smyslu. Zbytek desky se ovšem zahanbit nenechal a fanoušci toho “uměleckého” black metalu (který jsem nastolil v mé poslední recenzi na Lunar Aurora) mají určitě námět k dalšímu poslechu. I když ono “black metalu”… Hudební teoretik by mi sice asi dokázal ukázat, že Secrets of the Moon opravdu hrají black, ale mně se při poslechu do podvědomí opakovaně vkrádalo jedno jméno – a sice Opeth. Tolik k progresivní stránce věci, která je určitě silná a kvalitní. A jestli je to potom “progresivní” black, death nebo cokoliv jiného, to je asi už vcelku jedno, no ne?
Ellrohir