Archiv štítku: Self-Hatred

Hellenic Darkness 2017

Hellenic Darkness 2017

Datum: 18.3.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Acherontas, Hail Spirit Noir, Mallephyr, Rotting Christ, Self-Hatred

Není to ani půlrok, co byli řečtí kovotepci Rotting Christ k vidění v Praze naposledy. Tehdy to bylo po boku svých amerických souputníků z Inquisition a vzmáhajících se Schammasch, přičemž já byl nucen zrovna tuhle lákavě znějící akci vynechat. Proto když se ke mně dostala informace, že se nyní rozhodli znovu zavítat na pražské pódium, říkal jsem si, že tentokrát už bych si je neměl nechat proklouznout mezi prsty. Fakt, který ale misky vah definitivně přechýlil do stádia „sem musím“, byl ten, že s sebou pod hlavičkou třetího ročníku Hellenic Darkness přivezli i pár svých velmi zajímavých žánrově spřízněných krajanů. Jednak okultní hromotluky z Acherontas a především psychedelií nasáklé Hail Spirit Noir, jejichž novinka z podzimu minulého roku se v poslední době v mém přehrávači vyskytovala s železnou pravidelností. Podobně jako u minulých ročníků (tj. dva a čtyři roky nazpátek) si na téhle akci přihřálo polívčičku i pár tuzemských kapel – jednak pilní Mallephyr (které jsem nyní viděl už potřetí, přičemž podruhé ve stejném klubu) a doommetaloví Self-Hatred. Takže, a koneckonců jsem to nastínil i v redakčním eintopfu, se dle mého názoru bylo rozhodně na co těšit. A dle solidní účasti hádám, že nejsem jediný, u koho tento názor zavládl.

Nechme však očekávání stranou a vrhněme se rovnou na to, jak vypadala realita (byť stále samozřejmě optikou jednoho člověka). Když pár minut po šesté vcházím do klubu, z hlavního sálu už se ozývají tóny první skladby Self-Hatred, a než se stihnu zařadit mezi diváky song končí, doomaři sbírají první ovace. Publikum mě celkem překvapuje svou početností, u první a navíc české předkapely bych čekal skromnější počty. Vraťme se ale zpět k samotné hudbě. Z mého pohledu se jedná o příjemný, ale ne nějak výrazně vyčnívající doom metal s veškerou majestátnosti i tajemností, jež k tomuto žánru neodmyslitelně patří.

Pulzující precizní rytmy, hutné kytary, táhlé klávesové melodie a hluboké growlingy z hrdla zpěváka Kaťase, který je navlečen do o číslo menšího kvádra, tvoří autentický, byť samozřejmě ne nějak přehnaně originální celek. Absenci originality ale celkem supluje upřímnost, s níž k muzice formace přistupuje, takže nemám důvod proč jejich vystoupení nějak shazovat. Osobně bych sice kytarám přidal trochu řezavější zvuk, ale jinak jejich hudba musela působit i pro méně zasvěcené jedince celkem příjemně a také relativně srozumitelně. Vizuálně kromě zmiňovaného zpěvákova obleku ještě stojí za zmínku charakteristická image klávesáka, který skrývá svou identitu maskou, a v kontrastu k němu zbytek skupiny, který z většiny vypadá naprosto civilně. Mimo písní z debutu „Theia“ zazní i trojice z právě chystané nahrávky „Hlubiny“. I když vystoupení trochu postrádá gradaci, celkem příjemně odsýpá a já jsem spokojen. Půl hodinka je tak akorát na to, aby jejich muzika zabavila, ale nestihla začít nudit.

Mallephyr

Mallephyr, jak jsem již zmiňoval, jsem viděl už potřetí a musím říct, že nyní mě kromě očekávaného nasazení potěšil i velmi dobrý zvuk. Zvlášť vzhledem k tomu, že Chmelnice zrovna v tomhle ohledu nemá bůhvíjaké renomé. Snad jen Opatově kytaře bych ještě malinko přidal na intenzitě, ale to je v podstatě maličkost. Samotná hudba fungovala patřičně. Riffy jak agresivně drtily, tak mrazivě kolébaly a vše zastřešovala precizní rytmika, takže zkrátka všechno bylo, jak má. Jako bonus oproti minulým vystoupením zazněla i dvojice nových skladeb. Je třeba ocenit, že oproti značnému množství známější konkurence si kapela dokáže udržet respekt i bez nějakých zbytečných kulis, patlání paintů na obličej či hecování publika (v tomhle by si hlavní hvězda večera mohla vzít klidně příklad). Mluví za ně samotná hudba, která je sakra fajn.

Pauza před Hail Spirit Noir, kapelou pro mě asi nejočekávanější, se kvůli zvučení celkem natahuje. Nicméně tohle pro někoho možná celkem otravné čekání je záhy vykoupeno naprosto famózním zážitkem. U téhle skupiny bylo pro mne do poslední chvíle opředeno tajemstvím, jak vlastně jejich živé vystoupení bude vypadat (čemuž ostatně přispívá i fakt, že polovina členů jsou jenom „live musicians“). Nu, a dopadlo to nad očekávání dobře. Sama hudba Hail Spirit Noir těží jak z chytlavosti, tak z psychedelické atmosféry, tvrdosti a temnoty – a všechny tyhle elementy jsou poskládány tak, aby z toho byl vyrovnaný celek, který mě zde naživo naprosto uhranul. Hned úvodní otvírák z nové desky „I Mean You Harm“ nás svou vkusnou vlezlostí naladí na lehce obskurní, ale ohromně příjemnou vlnu.

Zvuk sice místy trochu kolísá, ale vzhledem k tomu, že především poslední desku mám naposlouchanou celkem solidně, jsem schopen se v hudbě bez potíží orientovat. A pod pódiem se atmosféra krásně stupňuje. Zpěvák Cons Marg sice občas trochu kontraproduktivně hecuje, ale je to tak nějak v únosné míře a do těch rockovějších momentů to i relativně sedne. Jinak kapela působí koncentrovaně a své vystoupení si sama užívá. Při „Satan Is Time“ působí atmosféra zatraceně hypnoticky, zatímco závěrečná vypalovačka „Haire Pneuma Skoteino“ první řady pěkně vyburcuje. Čistě po hudební stránce pro mě nejlepší účinkující večera, co se týče atmosféry, též si nemohu stěžovat. Hail Spirit Noir byli takovou rockovější odpovědí na loňské vystoupení Oranssi Pazuzu na témž místě. A protože zmiňované Finy opravdu žeru, ani z těhle Řeků jsem pochopitelně neodcházel zklamán.

Čeká nás další solidně dlouhá pauza, kdy se pódium připravuje na vpád okultních potetovaných plešounů z Acherontas. Chystají se svíčky, lebky, zvučí se a diváci se zatím tradičně hemží. A nakonec se dočkáme, setmí se a na scénu přichází nechystané komando. Co se týče image, dávají najevo, že co pro klasický black znamená corpsepaint, to pro novější kapely znamenají šátky přes obličej. Člověk si zkrátka vzpomene trochu na Svartidauði, Mgłu a další. I když co se týče hudební stránky, v porovnání s nimi na mě působili Acherontas překvapivě tak nějak víc hrubě až humpolácky. Nevím, čím to je, asi jsem čekal poněkud zádumčivější okultní rituál (však jejich studiovky kromě agrese nabízí i značnou špetku atmosféry), ale nakonec působili možná až kontraproduktivně extrovertně. Především hecování a skandování mi sem naprosto nesedlo. Tak či tak, hudební stránka celkem fajně odsýpá. Jasně, samotná hudební kostra, která z toho naživo prosvítá asi nejvíc, je v podstatě klasický blackmetalový fundament, ale tak nějak to funguje. Jen opět mám pocit, že je vystoupení takové dost konstantní a opravdu překvapivých momentů je zde poskrovnu. Ale i tak jsem si to užil.

Acherontas

Rotting Christ představili pestrý setlist, v jehož první polovině se věnovali pouze stařičkému „Thy Mighty Contract“, v druhé pak přidali songy naopak ze dvou posledních nahrávek. Takže skladby z prostředních desek, tedy těch, které mně osobně sednou zdaleka nejvíce, jsou opomenuty. Alespoň jednou peckou z „Theogonia“ mě teda potěšit mohli. Ale tak nevadí. Horší je zvuk, z něhož vyčnívá především tepající rytmika, zbytek musím trochu lovit. Co ale dojem vyrovnává, je atmosféra v publiku. Nejednou se rozpoutá pořádný kotel a podobnou energii hýří i hudebníci, kteří do toho dávají opravdu mnoho. Opět si sice musím postěžovat na neustálé výzvy ke skandování, které působí spíš rušivě, ale přeci jen je ten koncík tak příjemná pařba, že i trochu tohohle kýčovitého rituálu jsem schopen unést. Rotting Christ přinesli až pozoruhodnou dávku energie, která postupně vyburcovala snad i největší kliďase.

Jednalo se tedy o zatraceně příjemnou akci, jež sice nějak astronomicky očekávání nepřekonala, ale pozitivní dojem z ní přesto přetrval až doteď. Self-Hatred večer příjemně načali, Mallephyr dali na odiv, s jakou vervou vyšplhali na scénu a že neplánují polevit ani nadále. Co se týče hlavních aktérů, v mých očích jednoznačně zvítězili Hail Spirit Noir – svým charismatem a samotnou podmanivou hudbou, která uzemnila i tvrdší a hutnější kolegy. Acherontas byli fajn, ale potenciál to podle mě mělo větší, a Rotting Christ byla hlavně mohutná pařba, zatímco hudební nuance byly trochu zadupány do země horším zvukem. Lidí se dostavilo vskutku hojně – údajně se lístky na místě dokonce dovyprodaly. V celkovém součtu jsou mé dojmy veskrze pozitivní.


Self-hatred – vydání debutové desky Theia…

Tvorba plzeňských SELF-HATRED staví na kořenech české doom metalové scény z let devadesátých, jejichž odkaz kombinuje s doom/ blackem, přesahujícím až k depressive blackovým a post blackovým postupům. V jejich sestavě aktivně funguje několik členů, kteří působili v DISSOLVING OF PRODIGY, SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, ET MORIEMUR, LLYR, GOLD OF ATHANOR, GHOST IN THE SHELL a STOLLICE.

Jejich debutové album vyšlé 5. září pod názvem THEIA bylo nahráno ve studiu HELLSOUND Honzy Kapáka a o vydání se postaral ruský doomový label SOLITUDE PRODUCTIONS. O artwork bookletu se postaral Marek Pišl, jeden z členů spřízněných plzeňských QUERCUS. Ten je doplněn koncertními fotografiemi Sachtikuse a Iva „Oskara“ Osvalda.

Tracklist:
1. Guilt
2. Theia
3. Slither
4. Attraction
5. No Judgement
6. Self-reflection
7. Memories

Self-Hatred - Theia

Stream alba k poslechu na: https://youtu.be/I_9AcOov22o

Členové:
Kaťas – growls, whispers
Pavel Janouškovec – guitars
Aleš Vilingr – guitars
Štěpán Eret – bass
Michal “Datel” Rak – drums
Michal Šanda – keyboards

Objednávejte na:
selfhatred.doom@gmail.com
https://self-hatred.bandcamp.com/releases
http://www.solitudestore.com/en/product/self-hatred-2016-theia/

Self-hatred:
https://www.facebook.com/selfhatreddoom/

[tisková zpráva]


ETEF – ENTER THE ETERNAL FIRE open air fest Volyně (CZ)

Enter the Eternal Fire 2016ETEF – ENTER THE ETERNAL FIRE open air fest Volyně (CZ)
Datum: 22.- 23.7.2016

Místo konání: areál městského koupaliště Volyně / v případě krajně nepříznivého počasí Kulturní dům Na Nové, nádražní ulice Volyně.

Vstupenky / Tickets:, předprodej celovíkendových vstupenek do konce května za 400kč / ks, objednávej na: www.etef.cz

Kapely:
IMPALED NAZARENE (Fin) – black metal, DER WEG EINER FREIHEIT (Ger) – black metal, DISTRUZIONE (Ita) – old school death metal, GAME OVER (Ita) – thrash metal, DEPRESY (Svk) – death- black metal, WELICORUSS (Rus- cz) symphonic black metal, LAHAR (CZ) thrash metal, ANGERSEED (Hun) death / grind, AVENGER (CZ) darkblack/death metal, TORTHARRY (CZ) death metal, SELF-HATRED (CZ) doom metal, DESIRE FOR SORROW (CZ) black metal, LAID TO WASTE (CZ) thrash metal, MORTIFILIA (CZ) melodic death metal, UNCLEAN (CZ) occult black metal, GUTTED (Hun) death metal, HEAVING EARTH (CZ) death metal, AMOK (CZ) death metal, POTHEAD (CZ) grind-rap

Web: www.etef.cz

Bandzone:
http://bandzone.cz/koncert/397927-volyne-areal-koupaliste-volyne-enter-the-eternal-fire-fest

Facebook:
https://www.facebook.com/events/968501466599068/
https://www.facebook.com/events/786472724813940/

[tisková zpráva]


Předprodej vstupenek na ETEF 2016 zahájen

Dovolujeme si vás informovat, že 1.4. zahajujeme předprodej vstupenek na festival ENTER THE ETERNAL FIRE (ETEF), který se uskuteční 22 – 23. 7. 2016 ve Volyni, letošními headlinery jsou IMPALED NAZARENE a DER WEG EINER FREIHEIT.

První striktně limitovaná edice je k dispozici za krásných 370 Kč, vaše objednávky můžete posílat na email: info@etef.cz

Veškeré další info o festivalu můžete nalézt zde:
www.etef.cz
https://www.facebook.com/events/7864727…
http://bandzone.cz/koncert/397927

[tisková zpráva]

Enter the Eternal Fire 2016


Žižkovská noc 2016 (pátek)

Žižkovská noc 2016

Datum: 18.3.2016
Místo: Praha, Žižkostel
Účinkující: ██████, Drom, Infernal Blaze, Kronstadt, Nulajednanulanula, Self-Hatred, Thaw, The Corona Lantern, This Ruin

Jak známo, Žižkovská noc je festival, který se odehrává napříč celou pražskou čtvrtí Žižkov v bezpočtu klubů a za účasti mnoha kapel – počítat to na desítky by bylo poddimenzované, počet těch interpretů se pohybuje skutečně v řádu stovek (ƒplakát hlásal „přes 500“). A z téhle plejády možností, kam zajít a co všechno vidět, se hned tři párci z naší redakce nasrali na jedno jediné místo. Žižkostel prostě nabízel příliš lákavý program – a pohled na to, jak tento program nakonec skutečně vypadal, vám nabízíme níže prostřednictvím tří příspěvků od H., Skvrna a Atreida.

Sobotní radovánky již byly trochu pestřejší, ačkoliv se jich účastnili jen Skvrn a Atreides. Tyto se budou nacházet ve druhé části reportu, jež vyjde v dohledné době. Úvodní čtvrteční den festivalu jsme vynechali úplně, jelikož jsme běhali po Perturbátorech a Baronkách.


H.: Začátek pátečního programu Žižkovské noci v Žižkostele, který byl pořadatelsky pod taktovkou Heartnoize Promotion, se nesl v trochu punkovém duchu. Jen chvilku před akcí bylo zahájení posunuto o půl hodiny – v pohodě, dejme tomu. Když jsem ale přes zacpanou Prahu (pátek odpoledne – co čekat) dorazil přesně v půl šesté na místo určení, moc to nevypadalo, že by tu do pěti minut měl začít nějaký koncert. Prostor zel prázdnotou, návštěvníci takřka žádní. První kapela sice nastoupená, ale zvukovka z nějakých asi technických důvodů ještě ani nezačala.

H.: Moravští Kronstadt však posléze zvučení vzali docela hopem a příliš se s tím nepárali, takže začali hrát jen s lehounkým zpožděním a prázdnému sklepu („je vás tu jedna, dva, tři, čtyři, pět – včetně dvou zvukařů“) předvedli jen tři tracky, z nichž mi v hlavě utkvěl pouze ten poslední, desetiminutové „Monumenty hladu“. Jinak kapela ten svůj hardcore / black jela spíš v rytmu veřejné zkoušky, ačkoliv ani to nijak nezabránilo v nepřehlédnutelné angažované propagandě (nesměla chybět plachta Good Night White Pride, tričko Refugees Welcome a projekce plná nějakého uprchlického cosi – přes sloupy a aparaturu ale z projekce nebylo vidět ani hovno, to už bylo lepší to sledovat v malém na kapelním notebooku). Výkon dejme tomu oukej, žádný zázrak… nebylo to vyloženě odfláknuté, jakkoliv by to vzhledem k okolnostem snad i šlo pochopit, ale že bych měl okamžitě chuť se jít na Kronstadt podívat znova, to fakt ne. Tím spíš, že ani hudebně mi to nepřišlo nějak strhující. Jinými slovy řečeno – kdo tam nebyl, o nic nepřišel.

H.: Žižkostel byl rozdělený na dvě scény, které byly odděleny vražedně strmými dřevěnými schody. Většina skupin, šest z celkových devíti a výše propírané Kronstadt nevyjímaje, si to své odehrála ve sklepě. Nahoře v „kostele“ se tím pádem předvedly jen tři formace, což je trochu škoda, protože horní scéna byla hodně sympatická, byla zde parádní akustika, skvělé minimalistické nasvícení, po všech stránkách paráda. A také to všem třem kapelám, jež měly to štěstí, že je pořadatelé umístili právě sem, ohromně sedlo a ve všech třech případech šlo o excelentní sety.

H.: A první z těch tří excelentních vystoupení nahoře předvedl asi můj osobní největší tahák celého večera – největší proto, že zbytek toho, co mě zajímalo, už jsem přece jenom někde viděl­… a že tentokrát to bylo v kostele? Pche, s tím na mě nechoďte, Thaw už jsem v kostele viděl. Ale o tom až za chvíli, nyní je čas na povídání o vystoupení The Corona Lantern.

H.: Jeden z největších objevů loňského roku svůj hutný sludge / doom drhnul i živě velice přesvědčivě, mělo to výtečnou atmosféru, kapele hodně pomáhal povedený zvuk, který byl dostatečně hutný a dostatečně nahlas, aby to mělo koule, ale ne tak moc, aby to už bylo nepříjemné. Strohé nepódium (rozuměj hraní na zemi hned u lidí) a jemné, povětšinou modré podsvícení (skutečně podsvícení, nikoliv nasvícení) navíc plně ladilo s minimalistickou grafickou prezentací. Snad bych si jen odpustil černé počmárání obličejů, to mi přišlo už trochu navíc… ta podoba, kdy byla celá skupina s výjimkou zpěvačky Dahlien sladěna do elegantních černých košil, podle mě byla plně dostatečná. Ale je pravda, že to už je jenom detail. Mělo to sílu a fakt bez keců – odcházel jsem nadšený.

Skvrn: Že bych pojal přípravy na Žižkovskou noc dvakrát zodpovědně, to se říct nedá. Tušil jsem co, tušil jsem kde a dokonce i proč. Muzika, kostel a ještě jednou muzika. Se slovíčkem „kdo“ to však bylo trochu horší, a šlo se tak víceméně za několika jistotami a případnými překvapeními (která se nakonec beztak nezjevila). Ovšem i těch nemálo minut věnovaným přípravám mi stačilo ke zjištění, že minout Kronstadt nebude žádná tragédie. Ani ne tak kvůli politikaření, ale kvůli samotné hudbě, která mě při domácím poslechu krutě nebavila. Vyústilo to v jediné – do Žižkostela jsem se vydal až o hodinu později na The Corona Lantern.

Skvrn: V momentě, kdy se ozvaly první tóny a The Corona Lantern spustili svůj zemitý sludge, nepochyboval jsem, že laťka bude pro zbytek večera nastavena proklatě vysoko. Pražané si počínali neskutečně sebevědomě, až by se nechtělo věřit, že od jejich prvního koncertu uběhl sotva půlrok. Skladby výborné, výkon přesvědčivý a zvuk v hlavním sále? Jedna báseň. Ačkoliv jsem hudbu The Corona Lantern před koncertem neznal, vůbec to nevadilo a hádám, že jsem díky neskutečně povedenému zvuku dostal takřka to samé jako na desce. A samozřejmě sílu prostředí k tomu. Hutnou atmosféru, bezvadná světla, decentní vystupování kapely i bezprostřední kontakt. Absolutně nemám co vytknout, a ač šlo v mém případě o první viděné vystoupení dne, výkon kapely byl hodný headlinera.

The Corona Lantern

H.: Následoval přesun do sklepa na Nulajednanulanula nebo také 0100, chcete-li. Tuhle partu jsem až doposud znal pouze po jméně a jejich (prozatím jen demáčová) tvorba mi unikala. Nicméně jsem na adresu kapely slyšel kladné ohlasy, takže jsem byl zvědavý, jaké to bude. A bylo to takové, že to nebylo vůbec pro mě. Chvíli trochu emácký post-hardcore, chvíli trochu poštovní black, dohromady mě to nebavilo ani za mák a netrvalo mi moc dlouho, abych se z nudy začal dloubat v nose (skoro doslova). Nasazení tomu nechybělo, to skupině neupírám, ale ani to nestačilo k tomu, abych neutekl ještě před koncem.

Skvrn: Další minuty patřily Nulajednanulanula, obdivovatelům krás binární soustavy či snad kódu Komerční banky. Sklep zvukově nepřál jako kostelní vršek, nicméně hlavní kámen úraz tu nebyl. „Číselníci“ vystavěli svůj set na ostrých afektech, přechodech mezi hardcorovými nakládačkami a post-rockovým drnkáním. Žel obě složky kapela nedokázala skloubit a já viděl jen ostré bliky noc-den bez ladu a skladu a bohužel i zajímavých nápadů. Pod tímto dojmem a vidinou nemalého počtu vystoupení přede mnou tak záhy nadešel čas na předčasné uklizení se pryč.

H.: Hurá po schodech nahoru na další „poštu“, tentokrát už ale na – z mého subjektivního pohledu – mnohem příjemnější. Drom mi z alb k srdci zas tak nepřirostli, ale živě mě tahle skupina hodně baví a ani vystoupení na Žižkovské noci nebylo výjimkou. Liberečtí si pro (nyní už) narvaný prostor připravili nové písničky, jež se objeví na chystané desce, a nutno říct, že to znělo suprově. Líbil se mi nápad, že kytarista Cigina občas odložil svůj hlavní nástroj a začal třískat do přistaveného bubnu, což mělo parádní účinek. Jen trošičku škoda, že se to vždycky neslo jen ve zdvojení toho, co už hrál bubeník, mě by klidně nevadilo to v nějakých pasážích udělat trochu divočejší a mít dvě rytmické linky. Ale to už zase uhýbám od samotného koncertu, který byl jinak parádní, a jak je u Drom zvykem, ten jejich post-metal byl opět procítěný až do morku kostí a dokázal strhnout. Výborné, líbilo se mi.

Skvrn: Na energický post-black v podání Drom jsem se chystal už vloni v josefovské pevnosti. Bohužel, tehdy mi jejich představení uniklo a možnost nápravy se objevila až nyní, v horních prostorách Žižkostela. S radostí jsem ji využil a těsně po půl osmé jsem byl jako zbytek již velmi početného publika připraven. Blacky s hardcorovými kořeny naživo zpravidla drtí a Drom nebyli výjimkou. V hlavní roli intenzita a údajně i nové skladby, k nimž se s jistotou vrátím po živé zkušenosti i mrtvě, studiově. Příležitostí vidět Drom znovu nepohrdnu, bylo to fajn.

Skvrn: Ve sklepení hrající This Ruin nepředvedli žádné zázraky a v hlavě mi po jejich vystoupení uvízly pouhé útržky. Obraz číslo jedna pamatuje na energického bubeníka, dvojka na prasklou kytarovou strunu. Nicméně čert vem banality, jež mohou potkat každého, hlavně hudba tónovaná do hardcoru nezaujala. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. A nohama nakonec taky brzy ven – chystat se na Thaw.

H.: Následující This Ruin měli původně hrát jako první a nahoře, ale posunutím programu spadli doprostřed večera a do sklepa. Na rovinu říkám, že tuhle formaci jsem až doposud vůbec neznal, ani jsem nevěděl, že existuje. Koncert mě ovšem při vší úctě nepřesvědčil. Je fakt, že This Ruin příliš nepomáhal ani zvuk, protože minimálně kopák byl přehulený až běda, ale i tak – nějak mi to přišlo, že je to chvíli hardcore black metal, chvíli deathcore, chvíli zas něco jiného, jako celek mi to moc smysl nedávalo, a i když se zpěvák snažil předávat nějakou energii, mě osobně to neoslovilo ani trochu. Přečkal jsem dva songy a radši jsem se šel vychcat a dát si další pivo…

This Ruin

H.: …a hlavně vystát kvalitního fleka na Thaw. Jak už jsem naznačil výše, tyhle ďábly už jsem jednou živě viděl, dokonce za podobných okolností – rovněž v kostele a navrch na jejich domácí polské půdě. Jakkoliv se mi tehdy líbili, jejich set trochu ztrácel v porovnání s krajany Mord’A’Stigmata, kteří Thaw navzdory mému očekávání zadupali do země. Tentokrát ale experimentálně blackmetalová smečka nezaváhala ani trošku a předvedla set, po jehož konci bylo na místě sbírat čelist ze země. Neskutečně hutná atmosféra, zničující hlasitý sound, působivé střídání blackmetalové agrese s dronovým vazbením a noisovým hlučením. Nechybělo hraní smyčci na kytary ani krabičkové a pedálové orgie, jež vyvrcholily v působivém noisovém závěru. A především – Thaw zahalili celý prostor do neprostupné husté mlhy, že člověk neviděl ani obrys vedle stojícího člověka. Z kapely tím pádem mnohdy nebylo vidět vůbec nic, ale o to větší to mělo efekt. Nevidíte si na špičku nosu a jen kdesi o pár metrů dál skrze cáry mlhy matně probleskává rudé světlo. Peklo bylo na dosah ruky, z Poláků vyzařovala ohromně ohavná aura, vše bylo působivé na absolutní maximum. Vrchol večera – bez debat, bez konkurence.

Skvrn: Osobní favorit nejen pátečního večera, ale celé Žižkovské noci přijel zpoza severovýchodních hranic. Od polských Thaw a jejich netradičního pojetí black metalu jsem nečekal málo a vzhledem k tomu, že zvuk v horních prostorách bodoval, nebylo se čeho bát. Poláci se nasoukali do kapucí, chopili se nástrojů a ponořili se do všudypřítomné mlhy, jíž prostoupila snad jen červeň světel. Peklo pod božím dohledem mohlo začít. Thaw prodávali posluchačskou nekomfortnost své hudby na maximum a publikum čelilo hudební mlze, jež byla ještě neprostupnější než ta, co se okolo linula vzduchem. Zatímco The Corona Lantern vsadili na zvukovou čitelnost, Thaw šli po intenzitě a stejně jako v případě českého sludge šlo o parádní rozhodnutí. Blackmetalové polohy volně přecházely až v hypnotický noise, o kterém musel vědět snad celý Žižkov, ale zároveň stále nebylo obtížné hledat mezi jednotlivými nástrojovými linkami. Thaw se ukázali ve výborném světle (respektive tmě) a byli to právě oni, kdo mě po dlouhé době přesvědčil, že i sázka na vyšší hlasitost se může vyplatit. Skvěle!

Atreides: Žižkovská noc je festival, který si mě svým pojetím získal již před nějakou dobou, ačkoliv letos to bylo poprvé, co jsem si jej konečně mohl užít v plné palbě. Z pestré nabídky obsahující hudbu všech žánrů, divadlo, recitace, přednášky a spoustu dalších aktivit jsem v pátek nakonec skončil v Žižkostele – kde jsem k mé smůle kvůli práci prošvihl The Corona Lantern, Drom0100. Povedlo se mi dojít až na Thaw, které jsem chtěl vidět stůj co stůj. Ne, že by bylo na co koukat, protože polská experimentální skvadra zahalila Žižkostel mlhou spolehlivěji než Rákosníček, takže před očima jsem (díky osvětlení) rudo, co by se dalo krájet. Spolu s mlhou houstla i atmosféra a potvrdilo se mi to, co jsem si již delší dobu myslel – že energické vály z druhé řadovky budou živě naprosto zabijácké.

Atreides: Agresivní blackmetalové sypanice zdobené hutný, zemitým zvukem nakládaly, jak zákon káže, a když to kapela proložila dronovým zábleskem či trochou poctivé hlukařiny, nemělo to chybu. Velké finále pak obnášelo oblažování kytar smyčcem i tanec po bezpočtu efektů, stejně jako vřelé objímání reprobeden za účelem vyluzování bestiálních vazeb. Noisová gradace set zakončila ve velkém stylu, a pokud se posluchačstvo nezmítalo ve fyzických křečích, minimálně mozek sebou škubal ještě nějakou chvíli. Jsem rád, že první setkání s Polskou úderkou vyšlo až takhle dobře.

Thaw

H.: Navzdory vší uhrančivosti Thaw bylo na místě vystřízlivět co nejrychleji, protože ve sklepě už se chystala další vysoce zajímavá záležitost – tříkytarová post-blacková hydra ██████. Možná jste si všimli, že až doposud jsem vlastně žádnou skupinu na dolním pódiu vyloženě nepochválil. Byla to totiž právě až plzeňská pětice, komu stísněný prostor opravdu sednul. ██████ předváděli příkladné nasazení a oddanost své věci. I když na vrcholy celého večera, které se přece jen odehrály o patro výše, kapela nedosáhla, bylo to skvělé, bavilo mě to a nemám pochyb o tom, že ██████ přecpanému sklepu předvedli nejlepší set dolního pódia.

Atreides: Skoro stejně jako na Thaw jsem se těšil i na domácí obdélníky ██████. Plzeňští si dávali nějakou dobu pauzu a v Praze se zjevili minimálně po roční přestávce, přičemž nemám páru, kdy se opět ukáží na pódiu, takže jsem byl vážně rád za to, že jsem je mohl vidět v rámci Žižkovské noci. A sklepení Žižkostela rozštípali naprosto suverénně. Trojici kytar poháněné bicí palbou jako vždy dominoval hyperaktivní rachitik Dodáč s mikrofonem a noisovými krabičkami, který to kolikrát odeřval jen tak bez aparatury pěkně do lidí, a to i navzdory skutečnosti, že k nim byl většinu času otočený zády.

Atreides: Vzhledem k tomu, že „Nicky“ na pódiu strávili dobře 40 minut, přehráli většinu diskografie, přičemž setu naprosto jasně vévodil čtvrt hodinový opus „V“ (těch posledních pět minut gradace bylo mocně hypnotických!), ale nasazení kapely mě strhlo takovým způsobem, že jsem byl v rauši od začátku do konce. Ačkoliv na koncerty ze Chapeau Rouge mám jen ty nejlepší vzpomínky, vystoupení na Žižkovské je dokázalo překonat minimálně o jednu celou délku, a to i navzdory tomu, že většina lidí kolem na mě působila dojem, že se v první brázdě nachází vlastně tak trochu omylem (nebo jsem jen prostě zvyklý, že se na takhle energickou hudbu vykonává odpovídající hrozba). Tak či onak, bylo to naprosto kulervoucí a já ██████ nemám co vytknout.

Skvrn: Po vystoupení Thaw měly přijít sešupy dolů. Obrazný kvalitativní pád měl přijít až po plzeňských ██████, nicméně z faktické stránky se šlo natrvalo dolů už hned. Horní pódium totiž (pravděpodobně) umlčela desátá ze zákona a pokračovalo se už jen ve sklepě. Jak padlo v náznacích dvě věty zpátky, od plzeňského obdélníčku se čekalo udržení kvalit nastavených předcházejícími tělesy. Mírným strašákem byl zvuk, jenž se ze sklepa pokaždé linul o jakostní třídu níž než z pódia v přízemí. Přesto jsem zůstával optimistou a napakoval se dopředu, abych viděl bestii za mikrofonem přímo do čudlíkové kuchyně. Začalo se hrát a já měl radost, že po obroční pauze slyším ██████ opět živě v plné polní. Zazněla parádní „III“ i splitková „V“, zpěvák energicky, ale zároveň soustředěně běsnil, jen zvuk mohl být lepší. Stále však osciloval v přijatelných mezích, a byť předloni v Chapeau Rouge bylo (na rozdíl od kolegova pohledu) celkově líp, konstatuji velkou spokojenost.

H.: Hraní v Žižkostele se pomalu začíná chýlit ke konci a nastupuje předposlední skupina dne – další plzeňská záležitost Self-Hatred. Ti svoje hraní zaštítili dle mého názoru tak nešťastným názvem, že větší klišé už snad ani vybrat nešlo. Podobně neobjevná je vlastně i jejich muzika, protože Self-Hatred nevymýšlejí nic nového ani omylem, ale zase se musí nechat, že i tak je ten jejich doom metal docela příjemný – alespoň tedy na tomhle koncertě tomu tak bylo, jelikož jsem skupinu viděl prvně a studiovou tvorbu neznám (což je pochopitelné, když zatím žádná vlastně není, debut je aktuálně v přípravě). Nicméně, vystoupení ubíhalo v příjemném duchu, a ač to nebyla vyložená hypnóza, nějakou atmosféru to mělo a relativně mě to bavilo. Jediné, co podle mě vystoupení mocně kazilo, byl fotograf Sachtikus, jehož si Self-Hatred pozvali, aby jim koncert nafotil. To je hezké, nic proti tomu, ale fakt nemusel lozit po pódiu, aby se mu kytarista musel vyhýbat, a fakt nemusel během celého vystoupení zběsile žhavit blesk. No, asi to budou mít nafocené hezky, ale mě přímo na tom koncertu to dost prudilo…

Skvrn: Zatímco Kronstadt mě domácím poslechem odradili, se Self-Hatred se to má úplně naopak. Možná jsem doma nenašel skrytou genialitu, ale příslib slušného vystoupení nepochybně ano. Nemýlil jsem se. Doom metal (jinak klišovitě sebenenáviděných) hudebníků se příjemně poslouchal a dokonce i zvuk podal pomocnou ruku, dole ve sklepení vůbec prvně. Přednes se stal sice tišším, avšak o to čitelnějším. A zatímco u Thaw bych mlel cosi o bázni z hluku, v případě Self-Hatred byla zvuková čistota občerstvující. Nehrálo se na komplikovanou notu, na novátořinu, ani na energické výtrysky, což mi po předešlých nakládačkách naprosto vyhovovalo. Snad si jen zpětně říkám, proč jsem si ze Self-Hatred neudělal závěrečné zklidnění a zatěžoval svou maličkost ještě vystoupením Infernal Blaze.

H.: Když pominu lehce zpožděný začátek Kronstadt, který se v dalším průběhu nijak neprojevil, celý večer program šlapal dle stanoveného rozpisu, časy se dodržovaly a skupiny začínaly tehdy, když měly. To přestalo platit až na posledních Infernal Blaze, kteří zvučili nějak dlouho a pak jim ještě dlouho trvalo si napatlat painty, takže nakonec začali hrát až v době, kdy měli pomalu končit. No, sice jsem si na jejich vystoupení počkal, ale upřímně jsem jej nedodíval. Nebylo to špatné, pomalejší momenty byly v pohodě, ale v sypačkách mě to moc nebralo a celkově vzato to nebylo tak dobré, aby nás to tam s kolegou udrželo až do konce.

Skvrn: Infernal Blaze byli bohužel podprůměrní a myšlenku, proč jsem to nezapíchnul po Self-Hatred, z hlavy doteď ne a ne dostat. Nějaký ten pravověrný black jednou za čas proč ne, jenže zrovna ve formě, kterou předvedli právě Infernal Blaze? Po hudební stránce nevyčnívající, i když poslouchatelné, po stránce zvuku nemastné neslané. Po bezpočtu lepších vystoupení jsem hledal motivaci setrvat. Hledal jsem, nenacházel, až pohár trpělivosti přetekl. Šlo se.


Dekadent Winter Party Vol. 10 už v sobotu

Dekadent Winter Party 10

Tradiční lednová plzeňská akce slaví již deset let! A u této slovutné příležitosti vás čeká velmi zajímavý lineup:

ELLENDE – Atmospheric / Post / Black Metal (AT)
https://www.facebook.com/ellende.official/?fref=ts

Uznávaná rakouská smečka opět v ČR! Dokonalé ztvárnění melancholie, duši hladící melodiky a odvrácené strany lidské negace v podobě agresivních výpadů ke hvězdám, pryč z této galaxie.

SÓL – Black Metal (CZE)
https://www.facebook.com/solplzen/?fref=ts

Atmosférická procházka schizofreniků přírodou. Smutek, prázdnota, naděje..  Tohle a mnohem víc jsou právě ty prostředky, které dělají z koncertů SÓL jedinečný zážitek. Očekávejte pohlcující projekci a nově i bubeníka.

SELF-HATRED – Doom / Black Metal (CZE)
https://www.facebook.com/selfhatreddoom/?fref=ts

Jedinečné propojení temných pomalých pasáží s blackovou melancholií a razancí s odkazem ke staré doom metalové škole. Debutová deska je právě na cestě z Hellsound studia, její živý přednes budete mít jedinečnou možnost slyšet právě na Decadent Winter.

ARMILLARIA – Black Metal (CZE)
https://www.facebook.com/armillariametal/?fref=ts

Plzeňská válka! Apokalypsa, zlo a nenávist ve svébytném pojetí mladé blackmetalové krve.

Odkaz na fb event:
https://www.facebook.com/events/743367975796504/

[tisková zpráva]


Apocalyptic Form of Death 2015 – Trhové Sviny, 19.-20.6.

Apocalyptic Form of DeathAPOCALYPTIC FORM OF DEATH – open air festival 2015

19.6.-20.6.2015 – AUTOCAMP – TRHOVÉ SVINY

A je to tady znovu!

Předposlední červnový víkend se na malé louce nedaleko Trhových Svinů opět rozezvučí hutné kytary a chraplavé vokály. Festival APOCALYPTIC FORM OF DEATH 2015 je tady s dalším pokračováním.

Město Trhové Sviny leží cca 20 Km jižně od Českých Budějovic na úpatí Novohradských Hor. Místo konání festivalu se nachází zhruba 1,5 Km za městem v areálu bývalého autocampu. Areál je situován do rozlehlé louky obklopené lesním porostem. Camp, parkoviště, koupaliště a celé zázemí festivalu je v bezprostřední blízkosti.

Samozřejmostí zůstává non-stop občerstvení a bohatý výběr alkoholických i nealkoholických nápojů. Prodej CD, triček, mikin a dalšího merchandise zajištěn. Camp bude pro fans oficiálně přístupný již od čtvrtečních odpoledních hodin. Ještě týž večer proběhne tradiční before party.

Oficiálně festival začíná 19.6.2015 v 17:00 hod.

A na co se můžete těšit?

Letos organizátoři opět vsadili především na domácí scénu doplněnou o několik zajímavých zahraničních jmen.

FLESHLESS  – Tuto českou legendu netřeba nějak zvlášť představovat. Připravte se na brutal death metal toho nehrubšího zrna.

ARMADA (Mex) – Mexičtí death metaloví indiáni vzali Evropu útokem. Jejich první zastávka bude právě u nás na Apocalyptic Form Of Death 2015.

FREITOD (D) – Freitod se na AFOD festivalu objeví poprvé a vy se tak můžete těšit na depresivní ponurý black metal. Kdo nezná, bude zajisté velmi mile překvapen.

Táborští F.O.B. jsou stálým účastníkem AFOD festivalu už od jeho prvních ročníků a jinak tomu nebude ani letos. Za roky svého působení si vybudovali velikou základnu fanoušků a jsme přesvědčeni, že jejich metalcore vás neponechá v klidu ani tentokrát.

MATER MONSTIFERA začínají pomalu a jistě připravovat materiál pro další studiový počin, který se stane nástupcem MCD “V troskách Tvýho světa”.  Těšte se na atmo blackovou jízdu plnou melodií, které se Vám zaryjí pod kůži.

Symfonický black metal přijede presentovat německá SYCRONOMICA, která se už na AFOD festivalu několikrát objevila. Z domácích formací nelze opomenout elektronikou okořeněné MINORITY SOUND, kteří přijedou propagovat svůj aktuální počin “Drowner’s Dance”.

Západní Čechy přijede representovat sušická death metalová úderka MORTIFILIA a plzeňská PANYCHIDA. Obě formace jsou 100% zárukou kvalitní muziky a skvělé show.

Obrovským překvapením loňského roku je bezesporu mezinárodní projekt WELICORUSS. Poprvé na AFODu – jejich koncert si rozhodně nenechte uniknout.

Slovenskou scénu letos zastupují doom metaloví GALADRIEL a jejich mladší krajané MYSTERIOUS ECLIPSE. Obě kapely se presentují dívčím zpěvem, takže i pánské publikum si přijde na své. Podotýkáme, že GALADRIEL letos oslaví neuvěřitelné 20.výročí na scéně.

Máte rádi kvalitní thrash metal? V tom případě Vám představujeme mnichovskou úderku COMMANDER. Milovníci staré školy si rozhodně přijdou na své.

Naopak fanoušci moderních forem metalu zajisté ocení rakouské sousedy THE MORPHEAN. Melodický metal core Vás rozhodně zvedne ze židlí.

Prostor jsme letos také dali mladým a perspektivním formacím. Velkým příslibem do vod metalcore jsou pražští ATTACK THE HERO a jihočeši ROOMS OF SILENCE.

Pokud jste milovníci starého poctivého doom metalu, rozhodně si nenechte ujít plzeňskou skupinu  SELF-HATRED. Jejich hlavním cílem je navodit všepohlcující atmosféru, která halí každé jejich vystoupení.

Obrovskou hudební a energickou lahůdkou se stane samotný závěr letošního AFOD festivalu v podání jihočeského buldozeru DIMEBAGS FROM HELL.

Sečteno a podtrženo, další ročník letního táboru připraven. Mimo kapel se také můžete těšit na areál s možností koupání, non stop občerstvení, bohatý výběr nápojů a jídel a možnost stanování v blízkosti pódia.

https://www.facebook.com/events/911611142183853/

[tisková zpráva]


Phantoms of Pilsen 8 (čtvrtek / pátek)

Phantoms of Pilsen 8
Datum: 23.-24.10.2014
Místo: Plzeň, Pod Kopcem / Plzeň, Parlament
Účinkující: Agrypnie, Der Weg einer Freiheit, Freitod, Harakiri for the Sky, Kringa, Panychida, Self-Hatred, Svarta, Taake, Triumphant, Valkyrja

Úvod:

Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen už je tu s námi už řadu let a za tu dobu se vypracoval z lokální akce nevalného významu v událost, která do božkovské hospody Pod Kopcem každoročně přiváží zvučná jména zahraničního i domácího undergroundu a pro fanouška podzemního extrémního metalu platí za jednu z nejvýznamnějších podzimních akci na našem území. Letošní osmý ročník nebyl výjimkou, a i když se pořadatelům ani tentokrát nevyhnuly obtíže s lineupem, Red Raven Phantoms of Pilsen vol. 8, jak zní oficiální název festivalu, proběhl podle plánu v předposledním říjnovém týdnu.

Po loňské premiéře pořadatelé i letos sáhli po možnosti rozšířit dvoudenní festival o warm-up party. Ta ovšem proti předchozímu ročníku doznala hned dvou zásadních změn. První se týká lineupu a tam, kde loni hrály až na jednu výjimku (Stagewar) české a až na jednu výjimku (Mortifilia) thrashové kapely, se tentokrát představila německy mluvící sestava operující převážně v melancholických a atmosférických odvětvích black metalu s jednou doomovou výjimkou v podobě plzeňských Self-Hatred, pro které to byl první koncert vůbec.

Druhá a v konečném důsledku řádově důležitější změna se dotkla místa konání. Tím se pro letošek stal klub Parlament a musím se přiznat, že mě to nijak nepotěšilo – spíš naopak. Parlament je totiž podnik značně stísněný a představa, že se v jeho prostorách bude mačkat více než 50 lidí, mě poměrně děsila. Veškerým obavám navzdory jsem se ale do Parlamentu přeci jen vypravil, neboť soupiska kapel ve složení Freitod, Agrypnie, Harakiri for the Sky a Self-Hatred byla zkrátka hodně pádným argumentem.


Warm-up party:

První přišli na řadu Němci Freitod. Kapelu jsem sice do té doby znal jen podle jména, nicméně letmý průzkum ji zařadil na seznam toho, co by se mi ze soupisky letošních Phantoms of Pilsen mělo strefit do vkusu. A špatné to věru nebylo. Trojice muzikantů (basáka Freitod někde zapomněli) se jala produkovat zamyšlený a depresivním odnožím ne úplně vzdálený black metal a bylo zřejmé, že hudba je to rozhodně na úrovni a má co říct. Navzdory tomu, že mi podobně laděná muzika vyloženě sedí, mě ale Freitod svým výkonem vlastně vůbec neoslnili. Jak už jsem napsal, špatné to nebylo a některé momenty byly vyloženě skvělé, celkový dojem z vystoupení mi však dost srážely dvě věci. Zaprvé to byl čistý zpěv Gerda Eisenlauera, který mi zkrátka neseděl, a místy to dělalo dojem, že to vyloženě nesedí ani Gerdovi. A pak za to může skutečnost, že se Freitod jaksi nepodařilo vtáhnout mě do děje a až na pár výjimek jsem v tom tak důležitou atmosféru hledal marně. Celkový dojem z tohoto koncertu jsem si tedy zákonitě odnesl poměrně nevalný, nicméně jestli to nebylo naposledy, co jsem Freitod viděl, určitě jim dám ještě šanci. Podle člověka, který jejich hudbu zná, to totiž bylo skvělé, takže je klidně možné, že byla chyba na mém přijímači.

V případě Agrypnie jsem měl na rozdíl od Freitod už velmi přesnou představu, čeho je tahle sebranka schopná, a po pátém ročníku Phantoms of Pilsen, kdy mě Agrypnie totálně uzemnila, jsem od nich nečekal nic menšího než další skvělé vystoupení. Právě Agrypnie však ze všech vystupujících kapel dojeli na umístění warm-up party do Parlamentu asi nejvíce. Šestice muzikantů se totiž na titěrné pódium opravdu nevešla, zpěvák a jeden z kytaristů museli mezi lidi a celé to působilo děsně stísněným, nepohodlným a improvizovaným dojmem, což je vzhledem k charakteru tvorby Agrypnie (velmi stručně řečeno atmosférický black metal s ohromným vnitřním prostorem) poměrně fatální nedostatek. Aby toho nebylo málo, Agrypnie si vyžrala také technické problémy v podobě stávkujícího mikrofonu a jedné z kytar, a jakkoli to nelze kapele klást za vinu, celkovému dojmu to také moc nepřidalo. Ano, vysoká kvalita studiových nahrávek samozřejmě znát byla a několik pasáží bylo vyloženě skvostných, ale na opravdu plnohodnotný zažitek jich bylo poněkud málo a Agrypnie – jakkoli byli mým suverénně největším tahákem warm-up party, ne-li rovnou celého festivalu – laťku nastavenou svým vlastním tři roky starým famózním výkonem přes veškerou snahu neohrozila ani náznakem.

Mladí Rakušané Harakiri for the Sky, kteří se v Plzni zastavili v rámci společného turné s Agrypnie, mají na kontě relativně čerstvou a povedenou druhou desku “Aokigahara”, platí za velmi slibné naděje (post-)black metalového žánru a stejně tak jsem do jejich plzeňské premiéry vkládal naděje i já. Zpočátku to ale na žádnou bombu nevypadalo ani v tomto případě. To, že zvukovka přešla v regulérní vystoupení, šlo poznat vlastně jen díky světlům, protože zpěvák stojící mezi lidmi z mně neznámého důvodu nepovažoval za nutné otočit se čelem k publiku a odzpíval tak snad polovinu setu. Navíc se ani Harakiri for the Sky nevyhnuly technické problémy a utržená struna a následná vynucená pauza někdy po druhé skladbě navázaly na trampoty kolegů z Agrypnie. Když si ale odmyslím tyhle dvě věci, Harakiri for the Sky nakonec opravdu odvedli dobré vystoupení. Jejich přiměřeně svižná a zajímavými melodiemi naplněná muzika zafungovala více než obstojně a dokonce se dostavila i tolik kýžená atmosféra, takže jsem mohl toho večera vůbec poprvé s čistým svědomím prohlásit, že jsem se bavil celou dobu a bez větších výkyvů.

Plzeňští Self-Hatred, v jejichž sestavě se sešli lidé z kapel jako Et Moriemur, Stollice, Dissolving of Prodigy a dalších dostali možnost odehrát v rámci warm-up party Phantoms of Pilsen svůj vůbec první koncert a já bych zde hrozně rád napsal, že se jim povedl na výbornou, neboť přesně takový dojem jsem si odnesl z těch několika jeho částí, kterým jsem věnoval pozornost. Bohužel to ale napsat nemůžu, protože jsem – hanba mi – dal přednost raději bujaré zábavě se starými i novými přáteli a Self-Hatred k tomu fungovali jako jakýsi doprovod. Je ale pravda, že to málo, co jsem opravdu vědomě sledoval, se mi líbilo, a to tak že hodně. Dokonce se mi to líbilo tak moc, že to stačilo k tomu, abych Self-Hatred zařadil spolu s Harakiri for the Sky na pomyslné společné první místo mého osobního žebříčku. O tom, že to asi není úvaha úplně z cesty, svědčí i fakt, že si Self-Hatred vysloužili opravdu parádní odezvu, takže až se naše cesty zase někdy zkříží (a já doufám, že to nebude trvat dlouho), slibuji, že se k tomu postavím zodpovědněji než tentokrát. Už takhle mě totiž Self-Hatred více než navnadili…

Jak lze z textu asi vytušit, můj celkový dojem ze čtvrteční warm-up party je mírně rozporuplný. Na jednu stranu to určitě nebylo špatné a třeba Harakiri for the Sky a (asi i) Self-Hatred se postarali o dost vydařený hudební zážitek. Na druhou stranu pro mě ale tento večer zůstal dost za očekáváním, a to zejména kvůli setu Agrypnie, od něhož jsem si sliboval opravdu hodně. Vesměs se tak potvrdily obavy, které jsem choval k místu konání – nevelký prostor pro muzikanty moc dobroty neudělal (v případě Agrypnie to bylo asi nejzásadnější negativum), vzhledem k početné návštěvě bylo dost narváno i mimo pódium a zkuste se v úzkých prostorách vyhýbat s muzikanty tahajícími nástroje a další vybavení… Odtud tedy pramení jisté rozčarování, které jsem si z warm-up party odnesl. Celou instituci zahřívacího večírku tím však v žádném případě nechci odsuzovat, a pokud se v jeho rámci příště představí zajímavá sestava v odpovídajícím prostoru, rád svou účast zopakuji.


Pátek:

Pátek přinesl probuzení do chladného a zamračeného počasí, ale také první regulérní festivalový den, a tak když bylo učiněno zadost nezbytnostem, jako je oběd a další, nic nebránilo tomu konečně se dostavit na Božkov. Příjezd na místo byl načasován prakticky přesně na začátek produkce, takže když jsem vkročil do sálu, na pódiu se už rozjíždělo první vystoupení dne. Úlohu otevřít páteční program dostali za úkol Rakušané Svarta, a ačkoli mě ukázka jejich tvorby, kterou jsem si nedopatřením pustil pár dní předem, diplomaticky řečeno nepřesvědčila o kvalitách téhle kapely, naživo to byla poněkud jiná káva. Svarta se vytasila s black metalem nepatrně depresivního charakteru a za doprovodu dvou plápolajících předmětů (co přesně to bylo, to se mě vážně neptejte, protože to nevím) na pódiu předvedli nečekaně sympatické vystoupení. Hudba relativně bohatá na kytarové melodie se ukázala být dost příjemnou kulisou, výkon muzikantů jí nezůstal nic dlužen a navíc se dostavila i atmosféra, takže když bych to měl nějak shrnout, takhle povedené uvedení do děje jsem opravdu nečekal a plně mě uspokojilo.

Na adresu smečky jménem Kringa jsem předem slyšel samou chválu, takže jsem byl zákonitě zvědavý co tihle rakouští mladíci předvedou. A jestli jsem o vystoupení Svarta napsal, že bylo nečekaně sympatické, tak v případě Kringa už šlo o jednoznačně výborný výkon. Samotná muzika, v níž se potkávala lehká psychedelie s těžkým okultismem, black metalovou agresí a takřka rock’n’rollovým odpichem, byla vynikající a dokonale uvěřitelná, ale Kringa to navíc podpořila důstojnými pódiovými proprietami (několikero svíček, bizoní lebka se svítícíma očima a výrazně aromatické kadidlo nebo nějaká jeho obdoba), neustále houstnoucím závojem umělého kouře a naprosto parádním nasazením, což mělo jednoznačný výsledek – výtečnou atmosféru a skvělý zážitek, což je na kapelu, která má na kontě akorát jedno EP a pár demáčů zatraceně dobrý výsledek! Pro mě první a rovnou docela velký objev, který mi letošní Phantoms of Pilsen přichystal.

Po loňské přestávce se na božkovské pódium vrátila i pořadatelská Panychida, přičemž pánům připadla v pátečním programu třetí pozice. S vynikající deskou na kontě a evropským turné v zádech se Panychidě před domácím publikem evidentně chtělo udělat co nejlepší dojem a já nemám sebemenší důvod tvrdit, že se to nepodařilo, protože výkon to byl opravdu příkladný. Nasazení, s jakým pánové svůj set odehráli, nesnese výtky, všichni do toho šli evidentně na sto procent a zejména frontman Vlčák ze sebe vydal snad ještě víc než před měsícem v Praze. V setlistu dostala nejvíce prostoru samozřejmě aktuální fošna “Grief for an Idol”, stranou ale nezůstal ani debut “Paganized”, EP “Woodland Journey” nebo druhá deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow”, z níž zazněla především fenomenální titulka, a stejně jako posledně i tentokrát v živém provedení naprosto zabíjela. Opravdovou třešničku ale Panychida přichystala v podobě skladby “Minnestund”, během níž si na pódium přišel zahostovat V’gandr (Helheim, živá sestava Taake), který skladbu otextoval a ve studiové podobě také nazpíval. Jako zpestření to bylo velmi příjemné a už tak výtečné vystoupení to jen podtrhlo. Co naplat, Panychida je evidentně ve formě a na Phantoms of Pilsen se to jedině potvrdilo.

Kdyby mě před začátkem festivalu napadlo se alespoň letmo informovat o vystupujících kapelách a nenechávat všechno jako obvykle až na osobní zkušenost, v případě dalších Rakušanů Triumphant bych podle jména a obálky jediné desky asi učinil předběžný závěr v tom smyslu, že to bude nějaký solidní black metal. Zvuky linoucí se na zahradu božkovské hospody, které Triumphant vyluzovali během zvučení a později i během vystoupení, mě ale přiměly raději setrvat nad konzumací pizzy a dvanáctky Herolda, protože to zkrátka znělo jako mix poněkud retardované variace Iron Maiden, kovadliny na koulích a nezbytného thrash/blackového koření. Když ale došlo pivo a pizzu už jsem nemohl ani vidět, nakonec jsem se na pár okamžiků do sálu podíval, abych z něj zase hodně rychle vypadnul, protože kožené outfity muzikantů ozdobené tunami kovových serepetiček (maně jsem si vzpomenul na ohozy kultovních Nifelheim) a další drobnosti jako rozpatlané painty a podobně mě zkrátka a jednoduše vyděsily natolik, že jsem neměl sebemenší chuť tuhle parodii pozorovat z bližší než bezpečné vzdálenosti. Oukej, tohle asi ode mě není úplně fér, protože jsem Triumphant nevěnoval ani zdaleka tolik pozornosti, abych je mohl verbálně poslat bez pardonu do kytek, a uznávám, že pokud v tom byla nadsázka (sice asi tak tuna nadsázky, ale víte, jak to myslím), tak to nakonec mohla být docela dobrá prdel, protože když samotné muzice nestála v cestě zeď, neznělo to úplně marně. Přesto mě ale nijak zvlášť nemrzí, že jsem si tohle vystoupení odpustil.

Po ujetém intermezzu pátečního programu v režii Triumphant se ale vše vrátilo do výsostně seriózních kolejích, když štafetu převzali Der Weg einer Freiheit dorazivší zpoza západních hranic naší republiky. Právě tihle Němci patřili mezi kapely, jejichž jména na soupisce mi sice nebyla neznámá, samotná hudba se mi doposud vyhýbala, ale přesto jsem měl jakési matné tušení, že by se mi to mohlo strefit do noty, a právě jim se to podařilo rozhodně lépe než předchozí večer jejich krajanům Freitod. Jestli bych měl vystoupení Der Weg einer Freiheit popsat jedním slovem, pak to bude určitě “intenzivní”. Právě zběsilý a intenzivní black metalový příval, na němž měli hlavní podíl zejména zpěvák s bubeníkem (výkon obou pánů nelze označit jinak než jako strhující) je ale suverénně nejvýraznějším a chtělo by se říct až jediným dojmem, který mi utkvěl v paměti. Ačkoli totiž byla muzika Der Weg einer Freiheit navzdory dost vysoké hlasitosti pořád ještě čitelná, nějak si z toho moc nepamatuji – a to prosím na vině výjimečně není alkohol. Co si ale pamatuji velmi přesně, to byla spokojenost a odhodlání k detailnějšímu průzkumu tvorby Der Weg Einer Freiheit, což mluví velmi jasnou řečí – vystoupení to bylo v každém případě povedené.

Jak se čas přiblížil desáté večerní, pomalu přišla řada na první ligu. Úlohu předposlední páteční kapely dostali švédští black metaloví ďáblové Valkyrja, na které jsem se poměrně těšil, neboť už na našem předchozím setkání mě příjemně překvapili, a tentokrát už jsem na ně byl relativně připravený. A Valkyrja odvedla zatraceně dobrý výkon, o tom není sporu. Mělo to grády, bylo to dokonale uvěřitelné, tah na bránu takřka hmatatelný… To vystoupení jsem si vážně užíval, ale bohužel to nemělo trvat věčně, spíš relativně krátce. Stačilo totiž jen pár skladeb a musel jsem sál opustit, protože hlasitost, která už u Der Weg einer Freiheit atakovala meze přijatelnosti, tentokrát vystřelila tak vysoko, že mě začala regulérně bolet hlava a píchat v uších. V žádném případě není pravda, že bych svou životosprávu nějak zvlášť hrotil, ale uši mám opravdu jen jedny, navíc už takhle dost jeté, takže jsem dal raději přednost zachování zbytků zdraví na úkor výtečného vystoupení, který Valkyrja zcela bez debat předváděli. Snad to někdy příště nebude takový masakr, protože zrovna tohle opáčko ochotně podstoupím.

Ačkoli má Valkyrja v black metalovém undergroundu solidní jméno, asi nejde hovořit o kultovní kapele. Případ norských Taake je ale přesně opačný, a tak není divu, že mnohými vyloženě uctívaná sebranka v čele s maniakem Hoestem ukořistila post headlinera prvního festivalového dne. Poněkud ležérní přístup kapely k časovému harmonogramu zapříčinil asi dvacetiminutové zpoždění, ale natěšené fanoušky to evidentně z míry nijak zvlášť nevyvedlo, a když už Taake konečně nakráčeli na pódium, přivítali je vpravdě královsky. A Taake – jako by chtěli dohnat zpoždění – spustili bez keců a prali to do lidí celou hodinu, kterou měli k dispozici. Jelikož jsem se k Taake na svém have-to-listen seznamu zatím nepropracoval, jejich show jsem sledoval spíše ze zvědavosti respektive reportérské povinnosti. Jakkoli jsem ale hudbou Taake nepolíben, musím uznat, že to byl od samého začátku nářez jak se patří. Hlasitost naštěstí klesla do přijatelných hodnot a čitelnost jednotlivých nástrojů byla rovněž příkladná, takže nebyl sebemenší problém si vystoupení náležitě užívat – a že bylo o co stát!

Muzikanti okolo Hoesta se činili opravdu skvěle, ale proti samotnému principálovi to bylo pořád jen takové křoví, protože právě Hoest byl zcela jednoznačně mužem číslo jedna. Jednak mě uzemnil mocným vokálem, který mrazil do morku kostí, a zadruhé na něj byla opravdu náramná podívaná. V plášti s širokou kapucí a podšívkou z norské vlajky vypadal nesmírně působivě, jedinečný corpsepaint jeho vysloveně démonickou vizáž ještě násobil, a když k tomu přidal ještě – nechce se mi říkat choreografii – pohybové výrazivo, už si opravdu nebylo na co stěžovat, takže zatímco Taake prali do lidí jednu dávku norského zla za druhou, Hoest celé představení vedle vokálního inferna rovněž působivě dirigoval a lidé mu to naprosto žrali. Na celém koncertu jsem tak našel jediná dvě smítka. Prvním byl incident, ve kterém figuroval jeden z fanoušků, více jak metrákový člen crew Taake, Hoest a lahev šampaňského, přičemž tihle čtyři činitelé se z mně neznámých důvodů jaksi potkali, což vyústilo v eskortování dotyčného fandy mimo sál. Smítko číslo dvě pak spatřuji v možná trochu zbytečně natahovaném závěru, dva přídavky bych si snad i odpustil. Je ale fakt, že jsem byl už fakt hodně unavený, takže to možná bylo jen mnou. Na vynikajícím výkonu, jaký Taake odvedli, to ovšem nemění zhola nic a já mohu s klidem prohlásit, že se páteční program zakončil v opravdu velkém stylu – přesně jak se sluší na jméno velikosti Taake.