Top5 2011:
1. Dornenreich – Flammentriebe
2. Unexpect – Fables of the Sleepless Empire
3. Septicflesh – The Great Mass
4. Thy Catafalque – Rengeteg
5. Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand
CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
2. Silent Stream of Godless Elegy – Návaz
Zklamání roku:
Out of the Dark Festival: Praha – KC Zahrada, 1.10.2011
Top5 2011:
1. Dornenreich – Flammentriebe
Stěží se mi hledají slova, která by dovedla “Flammentriebe” vystihnout. Je to album plné spalující vášně, je agresivní i něžné, je jako oheň a voda v neustálém soupeření. Možná je v něm obsažena kapka esence samotné přírody, jejíž harmonické a přesto tak zásadní protiklady překládá v notovém zápisu… Ne, nemám nejmenších pochyb, kdo si titul alba roku zaslouží nejvíce.
2. Unexpect – Fables of the Sleepless Empire
Myslíte, že jste někdy slyšeli skutečně naprosto mrdlou, pošahanou, ujetou a zfetovanou muziku? Ano? Tak buď lžete, nebo to byli Unexpect. V jejich případě bych dodal, že to není jen jedna hudba, nýbrž hned několik hudeb splácaných na jednu hromadu zdánlivě bez ladu a skladu, ale ono je to geniální. Mysl běžného smrtelníka, za kterého se považuji, není schopná pobrat, jak to všechno funguje dohromady, ale ono to nějak funguje a poslouchat to je skutečně zážitek. A to i když to nechápu a asi nikdy nepochopím…
3. Septicflesh – The Great Mass
Hrozně dlouho jsem nechápal, co na těch Septicflesh všichni vidí. Pak jsem si poslech “The Great Mass” a mlhy se rozestoupily. Tihle Řekové totiž stvořili monument, jaký v rámci žánru sotva potká nějakou konkurenci. To album je ohromné, majestátní, temné a nádherné. Působí na mě dojmem živého organismu, jakési ohromné, zlověstné, ale přesto moudré bestie, která nyní přemítá, jak naloží s tímhle světem. Sakra, kdyby mělo tohle veledílo vyhladit život na zemi, šel bych si to užít se vší parádou!
4. Thy Catafalque – Rengeteg
Těžko se mi hledají slova, kterými bych shrnul vlastní recenzi do několika vět. “Rengeteg” je něco unikátního. Je to album, které s posluchačem rozmlouvá, nebo spíše vede monolog. Je však strhující zažitek tento monolog poslouchat a prožívat jeho obsah. Pokud jste už s Thy Catafalque někdy přišli do styku, pak možná přibližně tušíte, co váš čeká. Pokud ne, na nic nečekejte a rychle tak učiňte. Je totiž škoda času, který nestrávíte ve společnosti tohoto alba…
5. Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand
Manifest národní hrdosti, pomník starých křivd a zároveň dílo, které představuje zhudebnělý zármutek ze směru, jakým se dějiny rozhodly vydat. A to ve formě tak sugestivní, že stačí zavřít oči, a slyšíte, jak za kliku vašeho domu bere ruka v kožené rukavici. Když jsem tuhle desku slyšel poprvé, považoval jsem ji za těžký průměr. Uplynulo několik měsíců, pár desítek poslechů, jedno živé vystoupení a “Redemtion at the Puritan’s Hand” vyrostla mezi elitu roku 2011. A kdo ví, třeba ještě poroste…
CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
Nevím proč, kapela Heiden mi však doposud unikala. Naše první setkání ale nemohlo dopadnout lépe! “Dolores” je v našich zeměpisných šířkách naprosto mimořádný počin a věřím, že by suverénně zabodoval i na mezinárodním poli. Na bližší popis tu nemám prostor, takže mohu jen doporučit, abyste koupili, poslechli a užasli. Za tu směšnou cenu to skutečně stojí…
2. Silent Stream of Godless Elegy – Návaz
Nebozí Silent Stream of Godless Elegy. Od ledna jsem považoval “Návaz” za jasnou domácí desku roku, ovšem pak si přijdou Heiden a vidíte sami. Na kvalitách to “Návaz” však ani v nejmenším neubralo a stojím si za tím, že jde o špičkové album. Ideální příležitost pro ty, kteří už na folkovém poli nenacházejí nic zajímavého. Skutečně lahůdková záležitost, věřte mi…
Neřadový počin roku:
Enslaved – The Sleeping Gods
Nemám co dodat, tohle EP pochází odjinud, ne z tohoto světa. V pěti skladbách přináší panoptikum magie, kterou umí stvořit jedině Enslaved. Vesmírný chlad dovede být tak přitažlivý…
Koncert roku:
Dornenreich: Phantoms of Pilsen 5 – Plzeň, 26.10.2011
Co bych se rozepisoval, když už jsem nadšení z tohoto vystoupení shrnul v plnohodnotném reportu. Prostě naprosto famózní událost, jakých je poskrovnu a jakou bych přál zažít každému hudebnímu fanouškovi…
Videoklip roku:
Behemoth – Lucifer
Možná křivdím jiným klipům, ale “Lucifer” mě prostě dostal. Behemoth a Grupa 13 prostě umí a “Lucifer” je toho důkazem. Geniální skladbě se dostalo nadmíru důstojného vizuálního ztvárnění a vem čert, že jsem těch obrazů pochopil sotva půlku…
Potěšení roku:
Metalfest 2011: Plzeň – amfiteátr Lochotín, 3.-5.6.2011
Podle sestavy jsem čekal, že se po perfektním prvním ročníku z Metalfestu stane další přehlídka agro metalu pro tu nejširší vrstvu konzumentů mainstreamu. Bohudík, nestalo se, festival mi přinesl řadu skvělých zážitků a objevil jsem kapely, do kterých bych nikdy neřekl, že mě budou bavit. Prostě a jednoduše – očekávání totálního propadáku se přetavilo ve tři dny, které bych si s radostí zopakoval. Tak tedy za půl roku na shledanou…
Zklamání roku:
Out of the Dark Festival: Praha – KC Zahrada, 1.10.2011
Nejde ani tak o koncert samotný, jako spíš o zcela opovrženíhodný odchod fanoušků před vystoupením nejlepšího článku sestavy – norské Tristanie. Tak jsem se za publikum snad ještě nestyděl…
1. Haken – Visions
Popravdě řečeno nevím, jak začít. “Visions” je fantastické album, které mi při každém poslechu vyráží dech. Druhé album Angličanů Haken kombinuje neskutečné množství vlivů, různorodých nálad, momentů naprostého klidu, ale i technického běsnění a šílenství nástrojů. Vše je však spojeno zručností hodnou mistrů. Album provází příběh o chlapci, kterému se zdá o vlastní smrti, kterou považuje za vizi budoucnosti, a oddá svůj život jedinému úkolu – najít svého budoucího vraha. Nechci tu donekonečna omílat, jak skvělé “Visions” je, nemůžu se však nezmínit o poslední skladbě alba. Tento třiadvacetiminutový epos, který uzavírá celý příběh, je jednou z nejlepších písní, jež jsem kdy slyšel. Od epického nástupu po smyčcový závěr je tahle kompozice ukázkou naprosté geniality. A takové je vlastně celé album. Geniální.
2. Machine Head – Unto the Locust
Po “The Blackening” se Machine Head stali jednou z mých nejoblíbenějších kapel. Od nástupce jsem tak čekal mnoho a ani jsem vlastně nedoufal, že by se má očekávání mohla naplnit. Dodnes se však vzpamatovávám z toho, jak dobré “Unto the Locust” vlastně je. Machine Head na něm vychytali poslední nedostatky a stvořili tak nejlepší album své kariéry. Rob Flynn před nahráváním alba bral lekce zpěvu a jeho vokál je tak silnější než kdy dřív. Zůstala fantastická kytarová sóla a snad ještě lépe než minule znějí bicí, které nahrávku doslova tlačí dopředu. “The Blackening” mělo jistě pár slabších momentů, čemuž se Machine Head tentokrát vyhnuli zkrácením stopáže o více než deset minut. Albu neuškodila ani větší přístupnost materiálu – baví mě od prvního poslechu a nemyslím si, že by někdy mohlo přestat. Dlouho jsem si byl jistý, že “Unto the Locust” bude mojí nejoblíbenější deskou roku. Dokud jsem neslyšel Haken.
3. Septicflesh – The Great Mass
Rok 2011 přinesl na poli symfonického death metalu hned dvě skvělá alba. Prvním z nich je “Agony” od Fleshgod Apocalypse, o druhém právě čtete. O skloubení orchestru s extrémním metalem se snaží mnoho hudebníků, málokdo to však dokáže udělat tak nápaditě a přirozeně jako tito Řekové. Septicflesh stvořili opravdovou bestii. Orchestrální pasáže jsou monumentální, a že obstojí samy o sobě kapela dokázala, když je vydala jako samostatný disk. Co činí tuto nahrávku jedinečnou, je však jejich bezchybné spojení s metalovým základem. “The Great Mass” zní jako exkurze do pekla, při níž vidíte věci, které vás děsí. Zároveň vám však uhranou svou tajemnou krásou, od které nelze odvrátit zrak. Vše doprovází mocný Sethův vokál, jenž jako by vycházel z úst samotného Satana. Nemá cenu zbytečně album chválit, tohle je nutné slyšet.
4. Leprous – Bilateral
O Leprous jsem před poslechem “Bilateral” nikdy neslyšel a o to větší dojem na mě album udělalo. Pětice hudebníků z Norska hraje metal tak, jak jsem ho ještě nikdy neslyšel. Prvních několik poslechů jednoduše člověk nechápe, jak s tímhle může někdo přijít. V žádném případě nechci tvrdit, že Leprous hrají neposlouchatelnou avantgardu či se snaží odlišit za každou cenu. “Bilateral” je plné invenční hudby, která ovšem zní známě a povědomě, a o to lépe se jí posluchač přizpůsobuje. Většina alba se odehrává ve středních tempech, z nichž ovšem pořádá výjezdy bubeník Tobias Andersen a občas tak zní, jako by hrál úplně jinou píseň než zbytek kapely. Jenže to jednoduše funguje. Vokalista Einar Solberg je pro mě letos hrdinou na poli zpěvu, jeho vokál zní stejně unikátně jako vše s Leprous spojené. Vrchol “Bilateral” nastává v polovině alba. Nejdříve s baladou “Mb. Indifferentia”, která v druhé polovině vygraduje do refrénu, při němž musí každá živá bytost uronit slzu (nebo alespoň kroupu). Hned následující “Waste of Air” staví v podstatě na stejném schématu, jenže v úplně jiném tempu, s mnohem větší intenzitou a opět skvělou gradací. A takto bych vlastně mohl pokračovat o všech písních.
5. Vektor – Outer Isolation
Není tomu tak dlouho, co jsem se na stránkách Sicmaggot rozplýval nad kvalitami “Outer Isolation” v samostatné recenzi. Myslím, že se nemá cenu po tak krátké době opakovat. Vektor nahráli skvělé album, na kterém jsem nalezl vše, co jsem si zamiloval již na “Black Future”. Ultratechnické pasáže plné sól, hutná zásoba riffů, ale i progresivní, klidnější pasáže. To vše v dokonalém zvukovém provedení s kytarami řezavějšími ještě více než kdy dřív. Takhle si představuji budoucnost thrash metalu.
CZ/SVK deska roku:
1. Atari Terror – Part 3: Final Warning
Atari Terror připravili svou novinku v naprosté tichosti a nebýt čiré náhody, nejspíš bych o ní dodnes vůbec nevěděl. Kapelu v pauze mezi alby opustil zpěvák LU2 a na jeho místo nastoupil Broňa známý ze Satisfucktion. Po poslechu “Part 3: Final Warning” musím uznat, že je to změna správným směrem. Broňa je skvělý vokalista a ve spojení s křiklounem Kurzem zní ještě lépe než ve své domovské kapele. Oproti předchozímu počinu kapela citelně přitvrdila, a tak není nouze ani o pasáže, které by člověk čekal spíše na death metalové desce. Nemohli si však odpustit trochu humoru, a tak se dočkáme skočné “Dance Machine” či několika opravdu vysoko zpívaných vokálů. Celkově mě Atari Terror svým albem překvapili. Jde o opravdu silný materiál, který by obstál i v souboji se zahraniční konkurencí.
2. Törr – Tempus fugit
Törr jsou v českém thrash metalu legendou. Jsou kapelou s bohatou historií plnou kvalitních desek. Jsou kapelou, kterou mám rád, i když hraje stále to samé. Ale ze všeho nejvíc jsou kapelou, která pravidelně píše ty nejhorší texty, které jsem kdy slyšel. Proč to zmiňuji hned na úvod odstavce, který má naopak kapelu velebit, jelikož jí umisťuje na druhé místo v žebříčku mých nejoblíbenějších českých alb za rok 2011? Protože je to přesně ta první myšlenka, která mě napadla hned po spuštění alba. Na “Tempus fugit” tuto nelichotivou cenu získává hned první skladba “Až mě všichni naserou”. Vše ostatní je však v nejlepším pořádku a člověk by ani nepoznal, že v sestavě chybí dlouholetý basák Vlasta Henych. Album odsýpá a já chválím i nápad umístit na druhou stopu skvělou baladu “Básníci doby”. Za vrchol považuji chytlavou “To smrt jsem já”, která však nevyčnívá nijak výrazně nad ostatní solidní skladby. Nebývá tak než Törr pogratulovat k další kvalitní nahrávce.
Neřadový počin roku:
Between the Buried and Me – The Paralax: Hypersleep Dialogues
Between the Buried and Me patří do velmi malé množiny kapel, které jednoduše nemůžou vydat špatnou desku. A to mi potvrdili svým aktuálním EP “The Paralax: Hypersleep Dialogues”. Kapela zde opět experimentuje s propojením progresivního rocku s přímočarým death metalem a opět vítězí. Oproti předchozím albům jsou zde metalové elementy intenzivnější a činí tak desku hůře přístupnou, což je asi jediný zápor, který se mi podařilo najít. Po proniknutí oné povrchové vrstvy zmatku však na EP naleznete tři výtečné skladby, které snesou srovnání s jakýmkoliv z mistrovských děl, jež kapela vydala v minulosti.
Koncert roku:
Je smutným faktem, že zde s největším možným zpytováním svědomí musím přiznat následující věc: na žádném koncertě jsem letos nebyl. A to jen v Praze vystoupilo několik z mých nejoblíbenějších kapel. Ostuda.
Videoklip roku:
Steven Wilson – Track One
Říká se, že v jednoduchosti je síla. Nebudu se snažit o potvrzení či vyvrácení této fráze, místo toho však uvedu jeden důkaz o tom, že (alespoň někdy) platí. Spolupráce Stevena Wilsona a Lasse Hoila letos přinesla hned několik videoklipů, za nejlepší však považuji ten nejjednodušší. Videoklip prý vznikl s pomocí jediné světlice, která autorovi zbyla z natáčení videa k písni “Harmony Korine” z Wilsonova staršího alba. Přidejte silné protisvětlo z jediného reflektoru, vítr, záblesky a Wilsona s kytarou, sedícího bokem ke kameře, a máte silný zážitek.
Potěšení roku:
množství zvratů na metalové scéně
Rok 2011 byl velmi silný co do počtu kapel, jež si troufly výrazně změnit své hudební směřování, či alespoň vydat netradiční desku. A to i za cenu hrozící ztráty fanoušků. Kapely hrající třicet let to samé jen proto, že se to fanouškům líbí, jsou podle mě zbabělci a jejich tvorba nemá nic společného s uměním. Mám rád originalitu, i přestože občas může vést do slepých uliček. Jmenovitě mě tak potěšily kapely Opeth, Metallica, KoRn, Morbid Angel a Queensrÿche. Jen tak dál.
Zklamání roku:
Trivium – In Waves
Do novinky Trivium jsem vkládal velké naděje, leč marně. Kapela, kterou mnozí považují za novou Metallicu, vydala po skvělém “Shogun” mnohem přímočařejší, ale také mnohem nudnější a jednodušší album. Navíc mi ani po mnoha posleších (a že byl mnohdy problém album doposlouchat do konce) nezůstalo v hlavě víc než pouhý refrén titulní skladby. Snad své chyby kapela příštím albem napraví.
Top5 2011:
1. Septicflesh – The Great Mass
2. Sons of Seasons – Magnisphyricon
3. Symphony X – Iconoclast
4. Serenity – Death & Legacy
5. Amon Amarth – Surtur Rising
1. Septicflesh – The Great Mass
Já si na tu kreativitu asi dost potrpím. Tak nějak je mi jedno, že je to death metal. Občas to páchne něčím symfonickým, a buď je něco dobré, nebo je něco špatné. A tohle je sakra dobré. Běhá mi z toho mráz po zádech a zároveň si to šíleně užívám. Prý, že ke geniálním věcem většinou lidé nemají co říct, a to se stalo u mě. Už se od těch Řeků neodtrhnu.
2. Sons of Seasons – Magnisphyricon
Symfonický metal málokdy hodně překvapí, třeba potěší, třeba zahřeje, ale nešokuje. To ovšem není případ téhle kapely. Ta mě šokovala svojí kreativitou a tím, jak celé album funguje dohromady. Každá píseň je de facto jiná a přitom tak stejná. Celé album funguje jako přesně namazaný stroj, který vás udrží v napětí. Možná ještě lépe. Už to jméno Olivera Palotaie by mělo naznačovat, že to bude přinejmenším slušná věc. Mohlo by to zavádět ke Kamelot, ovšem nenechte se zmást. Tohle je jiný, drsnější a kreativnější příběh.
3. Symphony X – Iconoclast
Těžko říct, jestli něco může být špatné, pokud slyšíte Russella Allena. Asi ne, jeho hlas už je dostatečná záruka toho, že vás na tom bude bavit alespoň něco. Žeru jeho barvu a dravost. Bez něj by Symphony X nebyli, tím čím jsou. A možná, že jsem teď trochu nespravedlivá k ostatním členům, protože jejich výkony jsou taktéž brilantní, ale tak nějak podvědomě to mám tak v hlavě. “Iconoclast” je procítěná a milá deska, která je přesně tak akorát progresivní, jako symfonická. Kreativní a s dobrými texty. A proto je tak milá.
4. Serenity – Death & Legacy
Poměrně dlouho jsem se rozmýšlela, zda je sem napsat nebo ne. No, stalo se. Rakouská skupina Serenity možná pro některé nebude dosahovat kvalit zbylých CD, které zde jmenuji, ale pro mě něco zvláštního, co mě nutí je mít ráda. Zaprvé, tohle album je opravdu slušný počin propracovaný s naprostou náruživostí pro danou věc. Je propracované do detailů. Bohužel ty detaily staví na určitém historickém poučení, což někteří lidé prostě neskousnou. Já měla vždy blízko k historii, a jelikož jsem měla tu možnost být osobně poučena zpěvákem o jejich hudebních záměrech a o jejich myšlenkách, zbožňuji to. Je procítěné, je milé, je slabé, ale má v sobě hodnoty, které mě nemůžou nechat na pokoji.
5. Amon Amarth – Surtur Rising
Amon Amarth byli první tvrdší skupinou, kterou jsem tak nějak náhodou objevila, a sedli mi. Od té doby k nim mám osobní vztah. Na “Surtur Rising” ještě přitvrdili a to jim sluší. Když nechci přemýšlet nebo když jsem naštvaná, fungují grandiózně. A protože jsem naštvaná často, tak je i často poslouchám. Proto páté místo.
CZ/SVK deska roku:
Euthanasia – IV
Zaprvé bych se měla přiznat, že nejsem moc zastáncem české tvorby a v tomhle roce se asi neurodilo tak, jak by mělo. Proto mě překvapilo, že zrovna na zrecenzování mi přijde něco, co se mi v důsledku líbí. Myslím si, že není nutno opět tu opěvovat. Ještě mě to neomrzelo.
Neřadový počin roku:
Sonata Arctica – Live in Finland
Mám ty hochy ráda, mám ráda jejich hudbu. Sonata Arctica jsou sice ohraná písnička, ale já jsem se na tohle DVD ráda koukla, mnohem radši než třeba na novou Avantasii. Je to kvalitní věc a příště, až si to pustím, vezmu si i tunu kapesníčků jako přípravu na moji slzavou slabost při “Mary-Lou”.
Koncert roku:
Van Canto: Out of the Dark Festival – Praha, 1.10.2011
Dlouho jsem tak nějak váhala mezi dvěma festivaly, Absolute Dose of Metal ve Výravě a právě Out of the Dark, a pak taky, kterou kapelu z nich tak vybrat. Kdybych měla posuzovat oba dva jako celek, byl by to asi ten první, pro svojí úžasnou atmosféru a pro můj samotný pocit. Ale já se přece jen rozhodla být přesnější, a tak nemůžu jinak než jmenovat brilantnost Van Canto na druhém. Už jsem psala report, a tak nemá smysl jít do závratných podrobností, ale říkám vám, jestli mi někdo potom, co jsem s nimi zažila, řekne, že pokud nemají kytary, není to metal, pak se buď uchýlím k násilí na tom daném člověku, nebo si pořídím Beethovena a začnu poslouchat klasiku. To si může říkat co chce kdo chce, ale buďme rádi, že tahle neřízená střela měla za sebou jen Tristanii, ta to alespoň až tak neodnesla (i když úbytek pocítila). Tady je jednoduše vidět, kdo to dělá s naprostou láskou jako zábavu a ještě se u toho tváří profesionálně. Vyhecovali publikum a… ne, to se nedá popsat, to se musí zažít. Ten závěr s “Fear of the Dark” je nezapomenutelný. A myslím, že i pro ně, protože se šíleně divili, že Iron Maiden všichni známe a ještě k tomu zpíváme s nimi. Rakka Takka Mother Fuckers!
Videoklip roku:
Serenity – The Chevalier
Dlouho jsem přemýšlela, koho sem napsat, a pak mi to došlo. Zůstaneme u symfonického metalu. Serenity. Není to žádná extra slavná skupina a přesto tímhle klipem a jeho myšlenkou dokázala, že je schopná vytvořit něco, co velmi pěkně a decentně dokresluje celý song. A to je podle mě to, co by měl klip dělat. Vylepšit příběh v textu, nic víc, nic míň. A to, že to zvládli s grácií, která je velmi podobná takovému jménu, jako jsou Leaves’ Eyes (které jsem mimochodem chtěla napsat nejdříve), to si myslím, že stojí za pochvalu. Prostě estetické.
Potěšení roku:
Within Temptation – The Unforgiving
Tahle kapela byla jednou z těch, na kterých jsem ujížděla v úplných začátcích. Jenže postupem času se mi tak nějak začala vzdalovat, protože můj hudební vkus se přece jen vyvíjel a ta “gotická” image mi už neseděla tak jako dřív. Navíc, co si budeme povídat, když si odmyslíme pár detailů, byli Within Temptation celkem normální odrhovačka. O to víc mě překvapilo jejich nové album. Je to první kapela, které podle mého názoru neuškodil trochu “popovější” výraz. Je to vyzrálé a inteligentní album, které si zachovalo jen ty dobré vlastnosti těch minulých. A mě to zahřálo na duši.
Zklamání roku:
HammerFall
Původně jsem chtěla napsat jen album “Infected”, ale tohle se se mnou táhne už delší dobu. A od začátku roku to gradovalo. Už jen tím, že jsem si říkala, že teď to přijde a oni se proberou. A ono zase nic. Ty texty jsou rok od roku slabší a zavání nám to mršinou. Ta mršina tam leží už nejmíň dva roky a oni se jí snaží zamaskovat za zombie. Což je na můj vkus trochu moc. Mně už bohužel nemají tak nějak co nabídnout a až se rozhodnou smrdět dalším albem, doufám, že půjdou o dům dál a pokusí se ten “heavy metal” posunout o kousek k dnešní době a nejen oprašovat staré myšlenky. Všechno se vyvíjí. To snad pobrali i Iron Maiden a člověk by řekl, že ti už budou značně zatuchlí.
H.: Ve čtvrtek už konečně začíná samotný hlavní program Brutal Assaultu. Zahajovací post připadl maďarským black metalistům I Divine, na něž jsem už z různých stran slyšel velice příznivé reference, ale sám jsem jejich tvorbu ještě nezkoušel, tudíž jsem se docela těšil, s čím se předvedou. Popravdě řečeno mě však jejich půlhodinka příliš nepřesvědčila. Vypadalo to, jako kdyby se I Divine vybodli na jakékoliv zkoušky a prostě si řekli, že to odhoblují tak nějak na první dobrou. Působili spíše rozpačitě a nesehraně. Možná, že ze studia nemusí být nezajímavé, ale v Josefově to zajímavé nebylo.
H.: V o dost lepším světle se předvedli vyslanci metalu ze Spojených arabských emirátů, Nervecell. Asi spousta lidí čuměla jak blázen na Araby s kytarou – to si myslím, že spousta z nás viděla snad poprvé -, ale asi nejeden návštěvník se musel také divit, jak pěkně jim to jde od ruky. Jejich thrash/deathová smaženice měla dost velké koule na to, aby zavelela k prvním moshpitům a dalším kotelním hrátkám, které od té doby jely snad u všech vystupujících s výjimkou doom metalu. Na bicích v Josefově zaskakoval bubeník z Benighted.
H.: Následující dva účinkující – Frontside z Polska a Sworn Enemy ze zámoří – jsem vynechal a šel jsem si radši obhlédnout metal market. Člověk si holt musí najít prostor i na utrácení, že ano (smích). Dostavil jsem se až na francouzské hračičky Uneven Structure, kteří plnili roli jedné z těch méně divočejších formací, ale i tak to bylo opravdu skvělé. Někdo musí po pódiu lítat jako blázen, aby jeho show bavila, někomu prostě stačí stát na místě a jezdit prsty po hmatnících tří kytar. Žádné přehnané pózy se nekonaly, ale jak vidno, dobře lze zahrát i s naprosto obyčejným vystupováním. Lahůdka pro všechny příznivce progrese.
H.: Jestli jsem něco na letošním Brutal Assaultu vynechával, bylo to povětšinou HCčko a jakákoliv variace na něj, ale z toho mála, co jsem viděl, mě Kanaďané Comeback Kid pobavili možná nejvíce. Hudebně mi to – to se musím přiznat (i když je vám to asi už dávno jasné, sledujete-li náš plátek déle) – sice říká velké prdlačky, ale u koncertů to až zas tak výrazný handicap není, protože mi přijde, že podobné hopsačky jsou zejména o energické jízdě na plné obrátky. A to Comeback Kid splnili na výbornou.
H.:Symfoničtí blackeři Hecate Enthroned z Velké Británie zaujali hlavně kouzelným outfitem zpěváka Deana Seddona v bílém tričku a hlavně geniálních fialových teplácích. Tomu říkám blekmetl jak stehno! Ale jinak mi nepřišlo, že by Hecate Enthroned předvedli nějaký odzbrojující výkon. Výběr skladeb sice naprosto v pořádku, zazněly dokonce i ukázky z dlouho připravovaného pátého alba, ale ani to nepomohlo. Spíše standardní záležitost, jež se při bilancování festivalu člověku rozhodně nevybaví na předních pozicích. Nejsilnější dojem opravdu zanechaly ty tepláky (asi chlapec věděl, proč si je bere)…
H.: Sylosis je taková ta moderní sekačka, jakých je dneska venku milión. Z pódia jim bouchalo docela slušně, ale nevím, nic extra to nebylo. A vzhledem k tomu, že ani většina lidí okolo mě se rovněž netvářila moc nadšeně, nejspíš to nebyl jen můj osobní pocit. Ale od místa pro kotel jsem byl v jejich případě v uctivé vzdálenost a ani jsem na něj neměl výhled, tak vám nepovím, jestli a jak tam na ně někdo křepčil a užíval si je. Propadák to nebyl v žádném případě, to ne, ale nakonec z toho vyšel jeden z těch méně pamětihodných koncertů na letošním Brutal Assaultu.
H.: První skupina, jež mě ten opravdu vystřelila na měsíc a ještě dál, byla až zámořská black/thrash metalová hoblovačka Skeletonwitch. Co si budeme povídat, hudebně je to kopírka veličin jako Necrophobic, Nifelheim nebo Deströyer 666, ale co na tom, protože naživo to absolutně zabíjelo! Tuny infernálních riffů, nekompromisní tah na bránu a naprosto ďábelsky vypadající frontman Chance Garnette, jehož nejoblíbenější hláškou bylo: “Hulte trávu!” – opakoval to snad po každém songu. Nářez! A baskytarista Evan Linger má u mě pochvalu za tričko dánských legend Mercyful Fate!
H.: Ještě o stupínek výš vyhnali extázi Kanaďané Unexpect se svou absolutně bláznivou a nepochopitelnou avantgardou. Za nechutně přepálenou zvukovou kouli by sice někdo zasloužil kastraci, kapela to však vynahradila svou show. Šestice hudebníků na pódiu šílela stejně tak, jak je šílená samotná jejich muzika, plná krkolomných zvratů, rytmických změn a asi tak stovky motivů v každé vteřině. Člověk ani nevěděl, koho z nich dříve sledovat… i když většinou to asi vyhrávala moc pěkná zpěvačka Leïlindel s modrými vlasy (smích). Ačkoliv zdárnou konkurenci měla i v pitvoření kytaristů Syriaka a Artagotha nebo v neskutečné devítistrunné basové obludě v rukou páně ChaotHa. To prostě nepobírám, jak na to zvládne hrát, aniž by si zlámal prsty. Obrovská škoda, že jsme museli s Ježurou vypadnout už v půlce, abychom stihli autogramiádu Septicflesh. Ještěže pak Unexpect za pár dní udělali v Praze klubovou akci, ale o tom až v jiném reportu… A jen tak mimochodem, tohle bylo vůbec poprvé, co jsem viděl headbanging při hraní na housle!
Ježura: Před Brutalem jsem od Unexpect slyšel sotva pět skladeb. Ne, že bych je úplně pobral, ale říkal jsem si, že to může být zajímavé – a ono jo! A to dokonce tak moc, že můžu Unexpect s odstupem prohlásit za jednu ze dvou nejlepších čtvrtečních kapel (pravda, díky následkům středečního večera jsem jich dost propásl [patří ti to, dobytku – pozn. H.]). Nejsilnější dojem na mě zanechala Leïlindel (ano, jak jinak), a to nejen svou vizáží, ale především stylem, s jakým se pohybovala po pódiu do nepochopitelných rytmů téhle hudby. Zbytek kapely trochu svazovala příslušnost k nástrojům, ale i tak jsem vůbec nechápal, jak při tom všem pohybu dovedou hrát takové šílenosti tak výborně. Smekám…
H.: Na řadu přichází drtivý death metalový oldschool v podání Asphyx. Já osobně jsem vždy více než všem švédským chrastivcům a americkým technikům dával přednost staré dobré holandské škole, mezi jejíž hlavní zástupce patří právě Asphyx v čele s bělovlasým pořízkem Martinen van Drunenem. Z toho jejich zvuku praskají kosti v těle, a jak Drunen otevře hubu, padají skály. Maso!
Ježura: Další z kapel, od kterých jsem si sliboval, že si je na Brutalu zamiluju. V případě Asphyx tenhle proces nedosáhl úplného vrcholu, ale ať chci či ne, musím uznat, že to bylo dost dobré. Death metal, jak má být. A Drunenův vokál zabíjí!
H.: Už nám začíná přituhovat, protože na řadu přichází první z těch velkých skupin letošního Brutal Assaultu – thrash metalová legenda Kreator. Hned na první pohled asi každého zaujalo vcelku netradičně, ale hodně zajímavě řešené rozestavění plachet, na ten druhý už sestřelovala thrashovitá palba. Rozjezd byl sice trochu pomalejší, ale set naštěstí postupně gradoval až do kvalitního závěru, ale i tak se musím přiznat, že jsem od nich čekal o dost víc. Jako jo, taková “Enemy of God” má říz, ale… I když možná mi trochu zkazil dojem fakt, že jsem na ně stál docela ve velké vzdálenosti (jak já nemám pořádný výhled, moc mě ty koncerty nebaví). Více pozornosti jsem věnoval spíše ambulanci, která uprostřed setu Kreator projížděla davem lidí skoro až pod pódium (nevím proč, ale z druhé ruky mám informaci, že tam někdo omdlel… jestli je to pravda, to vám najisto nepovím).
H.: Suicidal Tendencies… já vám nevím. Ve svém oboru je to dozajista veličina, o tom žádná, ale já si nemůžu pomoct, mně to prostě nic neříká a tudíž mě ani koncert moc nebral. Nemůžu kapele upřít, že nasadila opravdu extrémně energické tempo, zvláště zpěvák Mike Muir létal po pódiu jako smyslů zbavený; kotel se náramně bavil, takže pro příznivce šlo jistě o velice kvalitní vystoupení, ale víte, jak to chodí… člověku se nemůže líbit všechno. Z objektivního hlediska ano, uznávám, že to bylo dobré, ze subjektivního jsem měl já osobně své favority jinde. Po pár písničkách jsem šel radši na pívec…
H.: Motörhead na Brutal Assaultu, to bylo velice kontroverzní téma a ze spousty stran se po jejich potvrzení na pořadatele sesypala mnohdy i dost ostrá kritika o měknutí a komerci, mně osobně to však nevadilo (protože já jsem nikdy Brutal Assault nechápal jako festival čistě o death/black/thrash/grind, podle mne tam žánrová ozvláštnění rozhodně patří… znám i čistě heavy metalové kapely, které by se do Josefova hodily mnohem více než na takový Masters of Rock, ale to je asi pro všechny ortodoxní deathaře, grindisty a blekmetlisty nejspíš už moc kacířský názor – to jen tak na okraj). Ve výsledku se ukázalo, že to nebyl špatný tah ani náhodou. Takřka dokonalá rock’n’rollová jízda byl Lemmyho vztyčený prostředníček všem pochybovačům, víc snad k tomu není co dodat; dědkové to tam prostě rozjeli jak draci. Většina přítomných čekala na profláklé fláky jako “Ace of Spades” nebo “Overkill”, na které se samozřejmě dostalo, já jsem si ale parádně užil i třeba takovou “In the Name of Tragedy”. Za plný počet bodů!
H.: I když patřím mezi ty, jimž směřování poslední desky Morbid Angel nebylo proti srsti, koncertu jsem se docela obával. Nakonec to však bylo naprosto v pohodě. Slyšel jsem už názory, že to byl neskutečný průser, ale s tím nemohu souhlasit – z mé strany spokojenost. Skvěle jsem se bavil, odsýpalo to jedna radost, excelentní kytarová práce se snad ani nedá nepochválit. Jen mi přišla malinko škoda, že Morbid Angel vsadili na jistotu, to je na staré osvědčené vály, a že neměli koule na to, aby zahráli nějakou tu novou diskotéku. Podle mě by to byla sranda, všechny by krásně naštvali (smích). Z “Illud Divinum Insanus” tak nakonec padly jen tři kousky a čistě “náhodou” to byly zrovna ty tři kousky, které jsou stylově nejpodobnější starším věcem, čili “Existo Vulgoré”, “Nevermore” a “I Am Morbid”.
Ježura: Motörhead ani Morbid Angel jsem nikdy nijak extrémně nežral, takže jsem v obou případech strávil v zadní části publika slabou půlhodinu a následně jsem šel hledat obživu. Objektivní hodnocení po mě tedy nemůžete chtít. Jenom naznačím, že mi to oboje přišlo slušné, byť jsem se ke konci už začínal nudit. Ale v tomhle případě to bude skutečně mojí osobou, tak z toho nedělejte závěry.
H.: Největší vrchol prvního hracího dne se ale nakonec dostavil až půl hodiny po půlnoci – řečtí bohové Septicflesh. Jejich už tak téměř dokonalá hudba je v živém podání neskutečný živoucí kolos ničící vše okolo. Setlist postavený především na poslední desce “The Great Mass” (konkrétně zazněly “The Vampire of Nazareth”, “A Great Mass of Death”, “Pyramid God” a “Oceans of Grey”… a to Septicflesh chtěli ještě zahrát “Five-Pointed Star”, kterou nestihli) nikomu nevadil, neboť přítomný lid už měl evidentně zodpovědně naposloucháno. Z před-comebackových věcí padla pouze “Unbeliever” z alba “Sumerian Daemons”. Ale abych to shrnul – nepopsatelná atmosféra, perfektní výkon kapely, tuny mlhy, absolutně nepříčetný kotel… geniální koncert. Jakože podobné orchestrální věci většinou naživo ztrácí, u Septicflesh je to přesně naopak a účinek jejich hudbu se ještě násobí. Totální anihilace!
Ježura: Já z toho zase tak extrémně, jako kolega, na větvi nebyl. Jedním dechem ovšem musím dodat, že to bylo skutečně výborné vystoupení, které mi na začátku zkazily jenom hlasité upoutávky, běžící na velkoplošné obrazovce vedle stage, které dost nevkusně přebíjeli subtilní intro. Dál ale musím jenom chválit. Pro mě druhý ze dvou čtvrtečních vrcholů!
H.: Z té novější folkové vlny (dejme tomu kapely, co začaly vydávat desky v posledních deseti letech) řadím Týr hudebně mezi ty nejlepší. Na koncertě to bylo rovněž dobré. Vystupování sympaticky střídmé, žádné divadélko a oblečení jak do cirkusu, přesto člověk nemá problém to těmto Faeřanům prostě bezezbytku věřit. A to je dle mého názoru na dnešní pohanské scéně jedna z těch vůbec nejdůležitějších věcí. Navíc pánové předvedli opravdu výborně nacvičené sbory – a to nešlo zrovna o jednoduché zpěvné linky. Největší oser jejich čtyřicetiminutovky tak byl zvukař, jemuž došlo, že by také mohl hlavnímu zpěvákovi Herimu zapnout mikrofon, asi až po třech skladbách. Jinak v setlistu nejvíce vynikl asi finální kousek “Hold the Heathen Hammer High” (mimo jiné právě on byla dokonalým příkladem zmiňovaných sborů).
H.: Na závěrečné Tsjuder jsem se těšil opravdu hodně. Trojice pekelníků předvedla nefalšované hudební inferno ničím nepřikrášlovaného syrového true norwegian black metalu. Až potud v pořádku. Jenže problém bych viděl ten, že mě to prostě nebavilo. Zpěvák a baskytarista Nag sice vypadal jako ďábel, ale to bylo asi tak všechno. Přišlo mi to suché, bez chuti, žádná pořádná atmosféra, prostě ne. Tsjuder si tak odnášejí smutný titul jediné formace, která pro mne byla na letošním Brutal Assaultu stěžejní a která mne vyloženě zklamala. A zrovna u nich mě to sakra mrzí…
Země: Řecko Žánr: orchestral / neoclassical Datum vydání: 18.4.2011 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. The Vampire from Nazareth
02. A Great Mass of Death
03. Mad Architect
04. Pyramid God
05. Oceans of Grey
06. The Undead Keep Dreaming
07. Apocalypse
08. Five-Pointed Star
09. Persepolis
Protože deska “The Great Mass”, vydaná v polovině letošního dubna, je opravdu masivní veledílo a na rozdíl od většiny těch obskurností, jimž tu obyčejně dáváme nejvyšší hodnocení, jsou Septicflesh pojem, rozhodl jsem se k nahrávce ještě jednou vrátit skrze nějaký větší článek. Pokud by vás zajímalo, proč se zrovna Septicflesh dostává téhle výsady… no, řekněme, že je to protekce (smích). Mám tuhle kapelu prostě rád. Samozřejmě by ale byla blbost recenzovat podruhé to stejné album, tudíž se dnes nebudeme věnovat samotné klasické desce “The Great Mass”, ale bonusovému CD “The Great Symphonic Mass”, které se objevilo u limitované edice a které, jak již jeho název napovídá, nabízí čistě orchestrální verze jednotlivých skladeb.
Pokud vynecháme zpocený download (upřímně řečeno nechápu, jak vůbec někdo může legálních downloadů využívat… když chci za muziku platit, tak si snad už koupím fyzický nosič, ne?), vyšlo “The Great Mass” na vinylu, standardním jewelcase CD, CD+DVD digipacku a nakonec jako luxusní sběratelský artbook. A právě ta poslední edice je předmětem naší dnešní recenze…
Jedná se o velkou knihu o rozměrech přibližně jako klasické LP (asi o tři čísla menší na délku i výšku), ta je zabalená v obrovském plakátu (cca 100 cm × 55 cm), na němž je vyobrazen kompletní artwork desky v celé své kráse a ve velkém formátu (artwork je tak velký, že na ostatních edicích jsou vždy jen jeho části). V samotné knize najdete celkem tři disky – klasickou desku “The Great Mass”, čili desítku skladeb excelentního orchestrálního death metalu o délce téměř tři čtvrtě hodiny, což už jsme podrobně probrali v původní recenzi, pak DVD a bonusový disk “The Great Symphonic Mass”, který je exkluzivní pouze pro tuto edici. Kniha má celkem 100 stran (tomu říkám booklet!) a blíže zachycuje dvě formy umění, které skrz Septicflesh prostupují – malby a artworky zpěváka a baskytaristy Spirose Setha Antonioua a orchetrální party Christose Antonioua. Najdete zde jakýsi “katalog” Sethových prací a vedle nich několik skladeb z “The Great Mass” rozepsaných do not.
DVD by mělo být podle mého soudu stejné jako v případě digipackové verze, ale protože digipack nemám k dispozici, je to jen odhad. Každopádně zde najdeme mix “The Great Mass” v prostorovém zvuku a čtveřici zajímavých dokumentů – pro každého člena Septicflesh jeden. Spiros Seth Antoniou divákovi představí koncept a myšlenku za artworkem alba a nahlédnout dá i do své kuchyně, jak tvoří obrazy. Jeho bratr Christos Antoniou krátce poreferuje o skládání symfonických partů “The Great Mass” a zbytek jeho dokumentu tvoří především záběry nahrávajícího pražského orchestru. Jako nejzajímavější mi přijde prostor vyhrazený pro kytaristu, textaře a zpěváka (čistý vokál) Sotirise Vayenase, který objasní význam všech textů na “The Great Mass” a rovněž jednotící myšlenku celé desky. Poslední bubeník Fotis Benardo pak vypráví o samotném nahrávacím procesu. Celkově můžeme říct, že DVD nabízí ucelený pohled do pozadí celého projektu, díky čemuž lze veškeré souvislosti lépe a přesněji zachytit a pochopit. Pochvalu si zaslouží taktéž velice zajímavé zpracování – rozhodně se nejedná o rozhovory typu, kdy hudebník sedí na židli a jenom povídá. Zejména Sethův příspěvek je vytvořen v naprosto maniakálním (doslova!) duchu. Jedinou nevýhodou DVD tak zůstává jeho menu, v němž nevidíte, jaké tlačítko je právě označeno.
Tím se konečně dostáváme k samotnému “The Great Symphonic Mass”. Rozdíl mezi ním a klasickým “The Great Mass” je opravdu zásadní, očekávejte tedy něco zcela jiného. Samozřejmě netvrdím, že obě záležitosti spolu nemají nic společného, to mají, avšak rozdílů je mezi nimi hodně. No jasně, řeknete si, vždyť jedno je přece metal s orchestrem, druhé je jenom orchestr, tak je to přece na první pohled jasné, že to bude rozdílné… To máte samozřejmě pravdu, ale měl jsem tím na mysli spíše to, že všechny kompozice čistě v symfonické podobě dostávají naprosto jiný rozměr, nezřídka i zcela jinou atmosféru.
Pokud jste “The Great Mass” poslouchali pozorně, jistě víte, že nejedna pasáž na desce je postavena čistě na hutném kytarovém soundu, skladby díky tomu mnohdy zní brutálně, mohutně a tvrdě, o hlubokém growlingu ani nemluvě. Veškeré metalové nástroje i zpěv jsou však pryč, zůstaly jen sbory, perkuse a klasické instrumenty, což má na vyznění některých kusů velice zásadní dopad. Skladby jsou v úplně v jiných odstínech; kde “The Great Mass” působilo mocně, tam zní “The Great Symphonic Mass” povětšinou plíživě a mnohem více minimalisticky, což je samozřejmě dáno právě tím, že v těchto pasážích měly hlavní slovo kytary. Ale naopak jisté momenty na “The Great Symphonic Mass” jsou ještě mohutnější. monumentálnější a mrazivější než na původní nahrávce.
Například sugestivní rituální závěr “The Vampire from Nazareth” působí na “The Symphonic Great Mass” spíše nevýrazně. Naopak první polovina písně je snad je mocnější. Neskutečně majestátně působí “A Great Mass of Death”, ta je v symfonické podobě naprosto geniální – gradující, působivá, drží posluchače v napětí – naprostý skvost. Pranic čistě orchestrální podoba neublížila šílené “Mad Architect”, přestože kupříkladu pasáže těsně po refrénu vyznívají zcela odlišně, samotná píseň neztratila nic ze své psychotické atmosféry, která vybuchuje právě v refrénu.
Už na “The Great Mass” zaujala svou výraznou symfonickou linkou “Pyramid God”. Není tedy divu, že zde působí jako jedna z nejnápadnějších položek na “The Great Symphonic Mass”. Nejprve vás vynese do výšin, poté náraz a pád, opět postupná gradace až k hudebnímu orgasmu a zase pád až téměř do ambientního minimalismu. Naopak se mi ale zdá, že v nové podobě trochu ztratila “Oceans of Grey”, která je v původní kytarové verzi neskutečně geniální. Orchestrální podoba posluchače zničí pouze ve svých refrénech.
Oproti tomu “The Undead Keep Dreaming” je na “The Great Symphonic Mass” snad ještě působivější, mnohem plíživější a hrozivější zároveň. Čistě symfonická podoba velice pomohla rovněž i “Apocalypse”, jež na “The Great Mass” vyznívá jako jeden z těch méně výraznějších kusů. Avšak jemné smyčce střídající se s výbuchy kotlů vám dokáží, že i tato písnička má co říct.
Předposlední položkou je “Five-Pointed Star”, jež v skrývá neskutečně úchvatné pasáže stejně tak jako ty méně výrazné. Závěr obstarává symfonická verze skladby “Persepolis” z předchozí desky “Communion”; píseň doznala navíc ještě té změny, že jsou sbory přezpívány do francouzštiny (důvod opravdu netuším). Každopádně za všemi předchozími položkami, jejichž orchestrální stránka je chvílemi naprosto neskutečná, “Persepolis” trochu zaostává, i když i v ní se najdou zajímavé momenty. Lze ale na první poslech slyšet, že orchestrace a práce sboru jsou na “The Great Mass” mnohem propracovanější, bohatší a košatější než na “Communion”.
Ačkoliv jsem se v předchozích řádcích několikrát vyslovil, že najdeme i méně záživné momenty, musím jedním dechem dodat, že toho si všimnete až při pozorném rozebírání do šroubku, podobně, jak jsem to právě udělal já. Pokud však budete “The Great Symphonic Mass” vstřebávat a vnímat jako celek, jedná se o neuvěřitelně působivý a dechberoucí poslech. Řek bych, že je to zejména z toho důvodu, že “The Great Symphonic Mass” nejsou jen obyčejné metalové songy přepracované do symfonické podoby, jak jsme u metalových skupin povětšinou zvyklí, nýbrž samostatně dýchající hudební dílo; ne symfonická parodie na metal, ale dynamická klasická hudba. Jak je to vůbec možné? Je to tím, že – jak řekl sám autor orchestrací, Christos Antoniou – nejprve vznikly partitury pro orchestr, až poté ta metalová složka. Díky tomu není “The Great Symphonic Mass” pouhým přívažkem, aby bylo co přidat k limitované verze, ale ve své podstatě další plnohodnotnou deskou.
Pokud jste ortodoxně metal, asi “The Great Symphonic Mass” vůbec nezkoušejte; pokud jste ale hudební fajnšmekři bez omezeného rozhledu a zábran, kteří si dokážou vychutnat jakoukoliv dobrou muziku, právě tato záležitost je přímo pro vás – zaměstná vaše sluchové buňky na hodně dlouho, to mi věřte, mnohdy vyvolá i mrazení v zádech – podobně jako samotné “The Great Mass”. Když nic jiného, znáte-li “předlohu”, nabídne vám “The Great Symphonic Mass” zcela novou podobu již známých písní a zároveň vás nechá si vychutnat spousty skvostných detailů, které na “The Great Mass” pod hradbou kytar vyniknout nemohou. I když dle mého názoru je “The Great Symphonic Mass” mnohem víc než jen tohle.
Země: Řecko Žánr: symphonic death metal Datum vydání: 18.4.2011 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. The Vampire from Nazareth
02. A Great Mass of Death
03. Pyramid God
04. Five-Pointed Star
05. Oceans of Grey
06. The Undead Keep Dreaming
07. Rising
08. Apocalypse
09. Mad Architect
10. Therianthropy
“The Great Mass” bylo v naší redakci jedním z nejnetrpělivěji očekávaných počinů letošního roku. A nejen u nás – do novinky řeckých bohů Septicflesh byly vkládány obrovské naděje takřka ze všech stran. Ale ono se není co divit, vezmeme-li v potaz, jakou apokalypsu rozpoutala kapela na posledním opusu “Communion”. Už když se nějaký měsíc nebo dva před vydáním dostala několika lidem do rukou nezmixovaná (!) verze “The Great Mass”, začaly se ozývat hlasy, které mluvily o něčem geniálním, o desce roku, o díle takových rozměrů, že veškerá obrovská očekávání zadupává do země a překonává je doslova mílovými kroky…
…a všichni obrátili své zraky k Řecku…
…vše nakonec prasklo 18. dubna, kdy “The Great Mass” konečně vyšlo. Je to vážně tak skvělé? Je to opravdu taková bomba? Ne, není… je to mnohem víc… výbuch supernovy. Což o to, Septicflesh vždy platili za velice kvalitní skupinu, ale to, co předvádějí v posledních letech, se nedá při vší úctě k jejich starým deskám srovnávat s čímkoliv z minulosti; ono se to vlastně nedá srovnávat takřka s ničím. Dodnes si pamatuji, když svého času vyšlo “Sumerian Daemons”. Nemohl jsem tomu tenkrát věřit a říkal jsem si, že to se snad nedá překonat. Pak přišel rozpad, a když po letech Septicflesh s mírně pozměněným názvem (dříve jako Septic Flesh) ohlásili návrat, pranic jsem nevěřil důstojnému navázání na litanii Sumerských démonů. Ale “Communion” se stal živoucím důkazem, že i zdánlivě nemožné lze zvládnout, a když vyšel, první, co mě napadlo, bylo, že něco obdobného už nikdy v životě nezopakují. Teď je tady “The Great Mass”… a víte co? Oni to zvládli. Neptejte se mě jak, sám nejsem s to nějak to pochopit, ale “Communion” padl a je tu nový král – “The Great Mass”…
Už temný sbor na začátku úvodní “The Vampire from Nazareth” dává tušit velké věci. Postupně se přidávající smyčce houstnou, až to celé vybouchne v obrovský death metalový rachot a Septicflesh vás hned mají v hrsti, všechno se na vás valí najednou, spousta dojmů a pocitů. Elektrizující atmosféra, neuvěřitelný tlak, dokonale organické propojení extrémního metalu a klasické hudby, zvířecí vokál, excelentní dynamický zvuk, který vás zarazí do křesla – vše dovedeno k naprosté dokonalosti a s takovou pečlivostí, že to nelze vstřebat na jeden poslech, ani dva nebo tři, pomalu ani deset poslechů ne. Septicflesh mají ten dar hned od první vteřiny vás uchopit pod krkem a nepustit, vtáhnout do své hry. Jejich hudba má jakési vnitřní pnutí a hrozivou atmosféru, která člověku nedovolí ani na vteřinu povolit pozornost. Zapomeňte na všechnu chválu, kterou jste kdy slyšeli na adresu jakékoliv jiné skupiny – Septicflesh je všechny bez milosti drtí na prach!
Jedním z hlavních poznávacích prvků současných Septicflesh je samozřejmě orchestr. Pokud vás spojení klasické hudby a metalu nechává chladným, tak tady vás stejně zvedne ze židle, to mi věřte. Při vší úctě ke zbytku scény, není kapela, která by služeb orchestru dokázala využít v takové míře jako Septicflesh. Žádná posraná fidlátka v pozadí, která tam jsou jen na ozdobu, ale opravdu rovnocenná a smysluplná část celku na stejné úrovni jako kytara, basa, bicí nebo vokál. Stejně tak se nedá říct, že by se Řekové za mohutné aranže klasických nástrojů schovávali, ani se nedá říct, že by z jejich hudby dělal orchestr nějaké zpívanky – stále je to ohromně drtivá muzika, jež vás nenechá vydechnout. Takhle si já osobně představuji opravdu dokonalé propojení orchestru (v tomto případě Pražské filharmonie!) s extrémním metalem. S tím se pojí i mohutný zvuk, který ničí, pod jehož náporem praskají kosti. Každé byť i sebemenší cinknutí je nádherně slyšet, žádný nástroj nezaniká, vše je na svém místě, ale stále je “The Great Mass” neskutečně hutná, masivní žula. Kdysi před rokem jsem v jedné diskusi četl, že tehdy aktuální novinka “Abrahadabra” od Dimmu Borgir, kteří taky hojně užívají orchestru, bude znít vedle Septicflesh jako pšouk v sáčku. A ten někdo měl pravdu. Norští počmáranci můžou akorát tak blednout závistí – jen ať si udělají výlet do Řecka, aby je tam naučili, jak má znít extrémní metal s orchestrem.
Ale to jsme se stále ještě nedostali k tomu nejpodstatnějšímu a nejlepšímu – samotné hudbě. Já říkám pořád, že virtouzita a bezchybný zvuk můžou kapele pomoci k velkému dílu, ale nedá se na nich deska postavit. Hlavní jsou skladatelské schopnosti, nápady. A tím Septicflesh disponují. Geniální zvuk a produkce v případě řeckých démonů nejsou hlavním tahounem – pouze pracují pro celek, pro samotné písně. A právě ty dělají Septicflesh tím, čím jsou – hudební bestií bez konkurence…
…a všichni naslouchají Řecku…
Úvodní “The Vampire from Nazareth” jsme měli možnost slyšet už ve velkém předstihu od prosince, ale řeknu vám, že konečně v pořádné kvalitě a jako součást celé desky je skladba ještě mnohem působivější, než se jevilo před pár měsíci. Zároveň se jedná nejspíše o ten nejpřímočařejší kousek “The Great Mass”. Po klidném, atmosférou napěchovaném intru (zkušené ucho si ihned povšimne efektu tišších a hlasitějších pasáží, jak je to typické pro klasickou hudbu, Christos Antoniou s tím má ostatně dostatek zkušeností už z vedlejšího projektu Chaostar) se spustí v extrémní nářez, avšak nervní smyčce na pozadí tomu neustále dodávají punc čehosi “jiného”, neobvyklého… to vše jenom proto, aby kompozice nakonec spadla do pomalého, vysoce působivého závěru. Při zastřeném deklamování “We offer the Sun, with thorns his crown. We offer a son…” doslova mrazí v zádech.
(Polo)titulní “A Great Mass of Death” sice není tak rychlá a brutální, vládne však neskutečnou silou. Když jsem výše zmiňoval, že v hudbě Septicflesh se vyskytuje ohromný vnitřní tlak, jenž člověka přitlačí ke zdi, právě tato skladba je toho nepopiratelným důkazem. Jenže by to snad ani nebyli Septicflesh, kdyby si v rámci jedné písně vystačili s jediným, byť skvělým motivem. Drtící chaos se láme do dechberoucích klidných pasáží, vzletných a majestátních chórů – znalci staré tvorby Septic Flesh jistě ocení a docení návrat vysokého ženského vokálu, ačkoliv už se nejedná o geniální hlas Natalie Rassoulis.
Co vám budu dále povídat, takto bychom mohli probrat vlastně všech deset dílků monumentu “The Great Mass”, všech deset kusů těl, tvořících ohavnou skulpturu na artworku desky; v podstatě každá skladba dýchá něčím výjimečným a neopakovatelným. Snad možná jako jedinou specielně zvlášť bych ještě zmínil jen naprosto neuvěřitelnou “Oceans of Grey”. Zcela upřímně se přiznám, že tohle mi prostě hlava nebere, že je někdo schopen vymyslet něco tak geniálního; při každé jedné vteřině této kompozice člověku běhá mráz po zádech a tuhne krev v žilách. Neskutečné!
Ono celkově prvních šest skladeb je něco naprosto úžasného, hudba z jiné galaxie, něco mimo chápání, něco, co se limitně blíží naprosté hudební dokonalosti, pokud nechceme slovo dokonalost použít rovnou v přímé souvislosti. Z druhé poloviny (v tomto případě beru jako onen “poloviční” předěl “The Undead Keep Dreaming”, v níž čistým vokálem exceluje a vůdčí úlohu přebírá kytarista Sotiris Vayenas) dokážou držet krok pouze už jen “Apocalypse” a “Mad Architect”. Písničky “Rising” a “Therianthropy” už jsou malinko slabší… ale, ono se řekne slabší… slabší jenom v porovnání se zbytkem “The Great Mass”. Ve srovnání se všemi ostatními kapelami strčí i tyto dvě “slabší” skladby do kapsy 90% současné metalové scény. To jen abyste věděli, co u Septicflesh znamená “slabší”. Každopádně právě tato malá piha je jediným důvodem, proč zůstávám půl bod pod nejvyšším možným hodnocením, ačkoliv jde v tomto případě spíše o symbolickou záležitost. A zároveň, ten půl bod je malinkatá pojistka, kdyby se Septicflesh povedlo to, co se mi v této chvíli zdá zhola nereálné – překonat s příští deskou “The Great Mass”.
Jedna věc je jistá – v případě Septicflesh máme co dočinění s veledílem, na němž veškeré recenzentské metody a hodnotící tabulky selhávají. Je to monument, který nezmizí za půl roku, ani za rok, ale bude zářit a bude mít co říct ještě po dlouhé roky. Cesta za poznáním této desky byla sice dlouhá a nemůžu s jistotou říct, že jsem už pronikl do všech jejích tajů, ale ten ohromný zážitek za to stál a stále stojí. Zatímco po prvním poslechu jsem byl spokojen a přemýšlel o hodnocení tak osm a půl bodu, s postupem času se “The Great Mass” nezastavitelně více a více zadíralo pod kůži, nadšení stoupalo s každým poslechem, až dospělo do bodu, kdy se každá seance s tímto opusem rovná posluchačské extázi. Jestli si vysokou známku nezaslouží Septicflesh a jejich “The Great Mass”, pak už nic…
…a všichni se klaní Řecku…
Další názory:
Občas se stane, že má něco vyjít, a vy dostanete pocit, že to prostě bude bomba a nemůžete se toho dočkat. Stejný případ nastal právě i teď s “The Great Mass”. Po jednom poslechnutém songu a zhlédnutí traileru skoro každý musel očekávat, že se na nás chystá něco velkého. A opravdu tomu tak je, “The Great Mass” jen potvrzuje neskutečnou formu, kterou Septicflesh nabrali, nezadržitelně jdou nahoru. Kapele to prostě šlape, stejně jako této desce. Deska roku? Možná… Seda
Věřím, že snad všichni z vás někdy zažili ten pocit, když objevili poklad v kapele, která se doposud držela trestuhodně stranou vašich hudebních obzorů. Přesně to jsem naposled prožil právě díky Septicflesh. Nadšení z “Comunnion” však v posledních dnech muselo chtě nechtě postoupit místo dojmů z novinky řeckého zázraku. “The Great Mass” dělá čest svému názvu, neboť je skutečně monumentální. Nikoli však strojeně nebo jakkoli prvoplánově, ale přesně naopak. Jeho monumentalita člověku dochází postupně a v mém případě tenhle proces ještě zdaleka nedosáhl svého vrcholu. Jakýmkoli dalším popisem bych vás připravil o část zážitku z poslechu, takže říkám jediné – běžte, kupte a užasněte! Ježura
Nejočekávanější album měsíce:
Septicflesh – The Great Mass
H.:
Septicflesh – The Great Mass
Index očekávání: 10/10
Earthworm:
Krallice – Diotima
Index očekávání: 4/10
Seda:
Septicflesh – The Great Mass
Index očekávání: 10/10
Ježura:
Demonaz – March of the Norse
Index očekávání: 10/10
nK_!:
Scar Symmetry – The Unseen Empire
Index očekávání: 8/10
H.:
Zatímco březen mi nabídl pouhé dvě desky, na něž jsem se opravdu třásl, duben jich nabízí možná až moc. Hned s prvním dnem připluje sólovka Demonaze z Immortal, jejíž ukázky znějí velice zajímavě; o něco později přijde druhá fošna projektu Sarke, v němž se setkávají Sarke z Khold a Nocturno Culto z Darkthrone – s jejich debutem “Vorunah” jsem strávil opravdu moře času; dále pak další zhudebněné šílenství Francouzů Blut aus Nord, kteří vždy přijdou s něčím dechberoucím; netrpělivě vyčkávané novinky řeckých bohů Septicflesh a irských pohanů Primordial a v neposlední řadě rovněž třetí dlouhohrající opus zámořských avantgardních black metalistů Krallice… to vše jsou alba, jimž bych bez sebemenšího přemýšlení přiklepl ten nejvyšší index očekávání a na všechna se těším veskrze nastejno, tj. opravdu hodně. Možná vás teď napadne, čím že si to právě Septicflesh zasloužili konečné vítězství… abych pravdu řekl, důvod je až nechutně přízemní – aby tento nástupce bezmála geniálního “Communion” získal statut desky měsíce, jelikož kolega Seda jej volí rovněž (smích).
Earthworm:
Redakční eintopf se pro mne pomalu, ale jistě stává peklem. Vlastně už je peklem dlouho. Jako by vycházela nová alba pouze kapel nebo žánrů, kterým se nijak aktivněji nevěnuji. Všemi opěvovaní Septicflesh se mi ještě nedostavili na paškál, tudíž o nich nic nevím. Další jméno, které na mě pomrkávalo, bylo Demonaz. Ačkoliv jsou Immortal geniální kapela, stane se mi jen několikrát do roka, že bych si je poslechl – i když si to užiju vždy maximálně -, takže tady se taky nijak obzvlášť netěším. Vsadím tedy na poslední možnost, avantgardní Krallice, kteří mi podle několika ukázek přišli dost zajímaví na to, abych se jim někdy podíval na zoubek trochu podrobněji. Gratuluji, Krallice, získávate divokou kartu.
Seda:
Abych řekl pravdu, na duben jsem se vůbec nedíval. Vím jen, že mají vyjít Septicflesh, a nic jiného mě nezajímá. Tihle řečtí pekelníci mi učarovali deskou “Communion”, která mě svého času dost odrovnala. Jejich vystoupení v Praze jen potvrdilo jejich velké kvality a myslím si, že kdyby měli s sebou živý orchestr, bylo by to naprosto něco geniálního. Už teď se těším, až je opět uvidím na Brutal Assaultu. Z “The Great Mass” jsem zatím slyšel song “The Vampire from Nazareth” a viděl trailer. Tohle bude obrovské peklo, pro mě jedna z desek, která by mohla aspirovat na album roku 2011.
Ježura:
Vypadá to, že jaro, teplo a všudypřítomná zeleň zimu definitivně udolaly. Přes všechny možné i nemožné rozmary počasí je tu však skálopevná jistota, že ještě zakusíme trochu vtíravého chladu. Svoji eponymní prvotinu totiž plánuje vydat Demonaz, spoluzakladatel a dosavadní člen legendárních Immortal, a cítím v kostech, že to bude velká událost. Že se máme na co těšit, naznačily ukázky na MySpace a já se skutečně nemůžu dočkat, až se budu moct pustit do finální verze celého díla…
nK_!:
Chvíli jsem váhal, zda do dubnového eintopfu vybrat léty prověřené Norther nebo naopak s poměrně novou sestavou vystupující Scar Symmetry. Teď už je jasné, kterou z kapel jsem nakonec vybral, ale byl to velice náročný a mentálně netušeně vyčerpávající několikavteřinový boj, který se v mé hlavě odehrál. Protože nK_! je člověk velice líný a často neschopný namazat si k snídani chleba, jistě dovedete ocenit, že se mu zadařilo napsat těchto pár sofistikovaných řádků. Takže za mě oproti ostatním zcela se vymykající album. Už zase.
Datum: 2.10.2010 Místo: Praha, Abaton Účinkující: Corrupted Melody, Endless, Public Relations, Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy
Na tuto akci jsem šel hlavně kvůli jen dvou kapelám – Silent Stream of Godless Elegy, o kterých jsem dlouhou dobu veděl, že tvoří jen a jen kvalitně, ale nikdy jsem se k pořádnému poslechu nedostal; a dále pak řecké bestie Septicflesh, na které jsem se těšil hodně dlouhou dobu.
Tento večer zahrálo celkem pět kapel, znal jsem jen dvě jmenované, takže jsem úvodní Public Relations vynechal. První jsem viděl tedy až české Endless a musím říct, že to bylo otřesné. Hudba bez jakékoliv originality, nápadu. Pouze nuda a to, že měli stejný čas jako Silent Stream of Godless Elegy, mi přijde jako urážka hudby. Nejen, že přetáhli svůj začátek o nějakou půlhodinu, ale celková show byla také hrozná. Endless už nikdy více.
Konečně přichází na scénu něco, co je zajímavé. Silent Stream of Godless Elegy mají více nástrojů, přesto ladili mnohem kratší dobu než Endless. Znal jsem jen jeden song, a to “I Would Dance”, který zahráli při ladění. Musím říct, že už jen ten kousek mě naprosto odrovnal. Nečekal jsem, že bude jejich show takhle geniální. Hned po prvním songu jsem pochopil, proč si je Season of Mist vybrali na celosvětové vydání. Silent Stream of Godless Elegy za svých 45 minut zahráli lépe než headliner večera Septicflesh. Opravdu. Zahráli jak starší věci, tak i novinky, které budou na nové desce “Návaz”. Například “Skryj hlavu do dlaní”, která byla opravdu skvělá. Hodně se mi líbila i “Slava”, kterou už má kapela v repertoáru dlouho, ale na albu se objeví až na “Návaz”. Největší uspokojení ale příchází s “I Would Dance”, což je naprosto výborná píseň, která nemá jedinou chybu. Z novinky se objevila i “Pramen, co ví”, ale “Skryj hlavu do dlaní” byla ale o něco lepší. Zkrátka jednoduše, Silent Stream of Godless Elegy zahráli naprosto dokonale. Kdyby se z jakehokoliv důvodu stalo, že Septicflesh nemohou nastoupit, tak by mě to tolik nemrzelo, protože to fakt bylo výtečné. Pokud vás zajímá další část setlistu, tak moc neposloužím. Songy jsem neznal, takže si pamatuju jen ty, které hlásili. K výše jmenovaným můžu přidat ještě “Pohanská”.
Septicflesh od startu nasadili rychlé tempo. Od začátku do konce to byl nářez, stál jsem přímo u kytaristy, takže jsem měl riffy hned z první ruky. Naposlouchané jsem měl hlavně “Communion”, ze kterého se objevily pecky typu “Anubis”, “Lovecraft’s Death” nebo lahůdka na závěr, “Persepolis”. Ze starších zazněly třeba “Unbeliever”, “DNA” a “Red Code Cult”. Trošku mě ale mrzelo, že Septicflesh nezahráli žádnou ukázku z právě připravovaného alba, které hned po koncertu jeli mixovat do Švédska. Po Septicflesh jsem rovnou odešel, se svou ulovenou paličkou od bicmena jsem neměl chuť na kapelu, kterou ani neznám, a tak jsem to zabalil.
Celý večer trochu trpěly zpěvy. U Endless jsem nerozuměl ani slovo, u Silent Stream of Godless Elegy se to trochu zlepšilo, stále to ale nebylo ideální. U Septicflesh opět podprůměr, rozumět nebylo skoro nic, takže jsem se věnoval hlavně neskutečným bicím a skvělým riffům a slova si domýšlel, jelikož jsem je měl hodně naposlouchané.
Aby koncert byl dokonalý, vyhodil bych zbytečné kapely jako Endless a Public Relations. Silent Stream of Godless Elegy posunul na headlinera a na hraní jim dal přes hodinu a půl, po nich by zahráli Septicflesh se stejným časem. To je ale jen mé přání a tak doufám, že se na Septicflesh i Silent Stream of Godless Elegy podívám opět v budoucnu.
Že bych si střihnul recenzi na doposud poslední opus řeckých bohů Septicflesh, jsem přemýšlel už dlouho. A protože mě vycházející desky letošního prosince zajímají asi stejně jako volební práva kleštěných vrabců, je čas na dohánění restů. A že si „Communion“ prostor opravdu zaslouží, to mi věřte.
První kontakt s „Communion“ se rovná bombě do držky. Z reprobeden se na vás vyvalí totální chaos a tolik šíleností, že nebudete vědět, kde vám hlava stojí. Chaos je však jen zdánlivý, když totiž překonáte počáteční šok a do desky se pořádně ponoříte, objevíte, že nejenže má „Communion“ hlavu a patu, ale ta hlava má dokonce i mozek a obě paty jsou prosty jakýchkoliv genetických poruch. Septicflesh jsou schopni narvat do jedné skladby tolik nápadů, že by to normální kapele stačilo na celé album (no dobře, to možná přeháním, ale minimálně na pět songů ano), vždy to ale působí, že vědí, co a proč dělají.
Velmi výraznou složkou „Communion“ je orchestr, který desce dodává ten správný šmrnc a povyšuje již tak úžasnou hudbu někam do úplně jiné roviny. Obě složky, metalová i orchestrální, se vzájemně dokonale doplňují, přesto ale nikdy nebudete na pochybách, že posloucháte metalové album. Orchestrace jsou „jen“ tím správným kořením, oním pověstným „něčím navíc“, které dělí hudbu na dobrou a výjimečnou. A „Communion“ patří do té druhé sorty, to mi věřte. Jen třešničkou na dortu tak pro našince může být, že onen orchestr na albu je Filharmonický orchestr Praha a část „Communion“ tudíž vznikala v Praze. Abychom si ale nemazali med kolem huby, pánové symfoňáci přece jenom přehráli to, co jim kapela (konkrétně kytarista Christos Antoniou) poslala přepsané v notách. Nutno ale také poznamenat, že byli Septiflesh s prací českého orchestru nadmíru spokojeni a chystají se s ním spolupracovat i na další desce, jež by měla vyjít koncem příštího roku.
Pomalu se dostáváme k samotným skladbám. Možná to bude znít jako provařené klišé, ale co song, to skvost. Hned úvodní pocta slavnému spisovateli, „Lovecraft’s Death“, dává na frak všem pochybovačům, že by se comebackové „Communion“ (Septic Flesh se v roce 2003 rozpadli, aby roku 2007 opět obnovili činnost pod mírně obměněným názvem Septicflesh) nemělo vyrovnat starším počinům. Naopak právě „Communion“ je dosud jejich nejsilnějším počinem. Samotným songem pak vládne opravdu nervní atmosféra, podpořená například ničím neředěnou kombinací smyčců, dvoukopákové palby a growlingu, která se během skladbu vícekrát objeví.
Mezi absolutní pecky patří jistojistě i trojice písní „Communion“, „Babel’s Gate“ a „We, The Gods“. Například hned tu první zmiňovanou neuvěřitelně táhnou dopředu bohaté orchestrace a zabijácké tempo, které rozřízne až temný, atmosférický part, než se ale stačíte vzpamatovat, dostane vás další porce hutného death metalu (právě tuhle věc také můžete ochutnat i v živém podání na přítomném videu, snad vám dá ukázka alespoň jistou představu [zpětně nahrazeno jiným videem, pozn. 2016]). Tato trojice songů smete vše, co jí přijde do cesty, nikoliv však bezduchou rubanicí. Ačkoliv Septicflesh umí vyplodit i pěkně brutální kousky, jejich hudba má především myšlenku. Že ale kapela neselhává ani v pomalejších tempech, dokazují „Anubis“, „Sunlight/Moonlight“ nebo „Sangreal“. Co vám budu povídat, jedna velká nádhera okořeněná skvělým čistým hlasem druhého kytaristy Sotirise Vayenase v refrénech. To musíte slyšet!
I když od začátku recenze jenom chválím, stále ještě nenadešla ty chvíle s tím přestat. Před námi je totiž vrchol celé kolekce – majestátní kompozice „Persepolis“, pojednávající o zániku největšího města Perské říše. Uhrančivý a působivý kousek s lahůdkovým textem, který je však jen špičkou ledovce zvaného „Communion“. Skvělé, naprosto skvělé.
Recenzi rozhodně neberte jako dočasné pobláznění daným albem následované veřejnými výlevy. Desku již valím bratru dobré dva roky a stále mě nepřestává udivovat. Svým pojetím death metalu si Septicflesh v rámci žánru jen těžko hledají konkurenci. Jistá paralela by se dala najít snad s Poláky Behemoth v tom smyslu, že obě kapely vzaly death metal a povýšili ho na „něco víc“ (to, že pravěké počátky Behemoth jsou v black metalu, teď ponechme stranou). A že to celé zní až moc dokonale? Ano, zní, ale i to se občas stává!
„Burn this city to the ground Take a torch and spread the fire Persepolis / Now a pile of dust A blackened carcass / A land of ash Persepolis / You lost your crown Persepolis / Burned to the ground Consumed by hate / Ablaze by pride Persepolis / Naked as the sand“
(Persepolis)
Účinkující (obsažení v reportu): Exodus, Finntroll, General Surgery, Gloomy Grim, Hollenthon, Inveracity, Mayhem, Mindwork, Rasta, Sadist, Septicflesh, Suffocate Bastard
Třináctka na logu letošního Brutal Assaultu znamená, že již 13 let mají všichni metaloví maniaci možnost jezdit na tento podle mého názoru nejlepší festival v ČR. To už je na festival velice slušný věk. Za tu dobu si BA vybudoval silné jméno jak u nás, tak po celé Evropě. Během tří dnů strávených ve vojenské pevnost mohl člověk potkat nejednoho člověka z Polska, Rakouska či Německa. Já osobně jsem dokonce potkal i pár týpků z Finska.
Brutal Assault je rovněž zajímavý rozestavením svých podií. Obscure Stage i Nosferatu Stage totiž stojí těsně vedle sebe (mezi nimi je jen velkoplošná obrazovka) a zatímco se na jednom pódiu hraje, následující kapela si na tom vedlejším může v klidu nazvučit. To znamená, že i dopolední skupiny mají minimálně půlhodiny na nazvučení, i přesto však zvuk nebyl vždy úplně optimální. Zvláště na Nosferatu Stage to občas skřípalo.
Brutal Assault rozjeli Suffocate Bastard z Německa. Na začátek to byl celek solidní náklep. Zpěvák předváděl úctyhodné hrdelní kreace. Prostě klasický brutal death metal.
Druhá kapela již byla domácí, rovněž však death metalová. Mindwork ale pro změnu hrají progresivní death a jejich výkon, i když mírně nejistý, se mi zamlouval o něco více. Nejistota se určitě časem spraví, přece jen mají na kontě zatím jen jedno demo.
Třetí Inveracity sleduji jen na obrazovce, protože čekám v první řadě na Nosferatu Stage na následující skupinu. Další brutal death metal, Suffocate Bastard mě ale zaujali víc. Snad to bylo tím, že zpěvák Inveracity nepředváděl se svým hláskem tak pěkné growly.
Pak už ale nastoupila jedna z mých oblíbených kapel. První black metal (a každé black skupiny si bylo nutno na letošním ročníku vážit, vzhledem k jejich počtu) – Gloomy Grim z Finska. Byl jsem rád, že mohu konečně poprvé zhlédnout na živo jeden ze svých nejoblíbenějších klávesových black metalů. Až do teď jsem žil v přesvědčení, že Gloomy Grim hrají na koncertech všichni s corpse paintem, na BA tomu tak však nebylo. Byl jsem hodně překvapen hraním “v civilu”. To se naštěstí alespoň trochu spravilo, když zezadu vyběhl zpěvák Agathon ve špinavém plášti s kápí a s lebkou v rukou. Horší už to bylo se zvukem. Ten byl na můj vkus hodně špatný, dokonce jsem kvůli tomu nepoznal první písničku, což se mi u skupin, jejichž tvorbu znám takřka zpaměti, nestává. Zbytek písní sem už však bez problému identifikoval. Všechny pocházely z letošní novinky “Under the Spell of the Unlight”.
Další návštěva pocházela z Běloruska. Byla to Rasta se svým melodic death metalem. Celkem pohodová kapela a jejich vystoupení se mi také docela líbilo.
V pořadí třetí brutal death metal čtvrtka – Beheaded z Malty – vynechávám a do kotle se vracím až na italský progressive death Sadist. Jejich tvorbu jsem si nikdy nijak extra neoblíbil, živě jsem si je ale ujít nenechal – přece jenom u nás nehrají každý den. Na koncertě mě ale docela bavili. Především kytarista, který zvládal zároveň kytaru i klávesy, vážně uměl. I basák předváděl na svém nástroji zajímavé věci. Ani jeden z nich však neměl na zpěváka. Ten vážně zaválel.
Přímo ze švédské pitevny nám pak na Nosferatu Stage přišli zahrát patologové General Surgery. Celý zborcení krví ukázali zač je toho death / grind. Prali to na maximum a lidi v kotli se mohli pozabíjet. I když tohle není má nejoblíbenější hudba, klidně bych takovýhle kapel bral na příští rok více.
Následující Hollenthon už tak zábavní nebyli. Těšil jsem se na tuhle rakouskou partu hodně, ale nakonec mě zklamala. Ze začátku mě to ještě bavilo, ale čím déle hráli, tím více jsem se nudil. Nemohl jsem si pomoct, ale při posledních písních jsem skoro usínal (ještě že jsem se opíral o plot v první řadě). Kdyby hráli tak 20 minut, bylo by to pro mě lepší.
Další na řadě byla metalová diskotéka Samael. Sice je to ta nejlepší diskotéka, co znám, pořád však diskotéka. Nelze jim ale upřít, že je ten jejich elektro metal zatraceně chytlavá záležitost.
Naprosto maximálně mě pak odrovnala další kapela v pořadí – Septicflesh. Velmi dlouho jsem otálel, než jsem jejich hudbu zkusil, protože “Řecko” a “atmospheric death metal” mi dohromady moc nejdou a ani sem nevěřil, že by to mohlo být kvalitní. Nakonec jsem si stáhl jejich comebackové album “Communion” a po jeho poslechu jsem jen zůstal zírat z otevřenou hubou do prázdna. Ještě ten samý den jsem si okamžitě musel pořídit originál. A na koncertě to bylo snad ještě lepší. A ještě k tomu z první řady. Prostě a jednoduše jsem se z nich posral! A setlist postavený na dvou posledních deskách mi vážně udělal radost.
Hned další Exodus jsem si kvůli Septicflesh ani pořádně neužil, protože jsem pořád musel myslet na jejich úžasné vystoupení. Sice to chvíli trvalo, ale nakonec mě přece jen strhli a užil jsem si své nejoblíbenější písničky Exodus v tom největším kotli. A byla i wall of death, sice malá, ale byla.
Na Obscure Stage pak v programu pokračovali Finntroll. Nevím jak, ale i na ně se mi povedlo narvat se do první řady. Tuhle bandu a jejich folk metal mám hodně rád a v podstatě není píseň, která by se mi od nich nelíbila. Takže mi bylo předem jasné, že minimálně se setlistem budu spokojen. Nakonec jsem byl spokojen nejen s ním, ale s celým vystoupením Finntroll. Možná jen tu ohranou “Trollhammeren” bych si pro příště odpustil.
Poté přišla jedna z mých nejočekávanějších skupin celého Brutal Assaultu. Na Mayhem jsem se těšil jak feťák na svoji dávku. Protože Mayhem jsou true! Mayhem jsou oldschool! Mayhem jsou black metal! Asi tak 90% lidí na jejich vystoupení ještě doteď nadává, ale mně se líbili. Jasně, zvuk měli totálně zprasený, ale to bylo dobře. K oldschoolu to patří. Tady nejde o křišťálový zvuk, kde člověk uslyší hrášek spadnout na zem. Tady jde o vytvoření atmosféry zmaru a chaosu, a to se Mayhem povedlo dokonale. Možná ještě lépe. Zpěvák Attila v ujeté a zároveň krásné masce, s oprátkou v ruce a obráceným křížem zavěšeným na krku rozehrál svou symfonii smrti. To, co ten chlápek dokáže se svým hlasem, si většina lidí nedokáže ani představit. A do toho ještě ta hudba. Co song, to pecka – “Freezing Moon”, “Deathcrush”, “Pure Fucking Armageddon”, “View from Nihil”, “My Death” nebo “Anti” a “Wall of Water” z aktuální desky “Ordo ad Chao”. Mayhem projeli celou svou historii (a že ta jejich historie za něco stojí, žádná nuda – vraždy, sebevraždy, vypalování kostelů a hlavně black metal). Možná, že se většině lidí nelíbili, ale to je jedině dobře. Skupinám jako Mayhem nejde o předávání pohody a dobré nálady na svých koncertech. Jde jim spíše o pravý opak. A tak to má být. Mayhem mě tak odrovnali, že jsem se z toho musel jít vyspat a na poslední dvě skupiny jsem nešel.
