Archiv štítku: Sepultura

Sepultura – Machine Messiah

Sepultura - Machine Messiah

Země: Brazílie
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Machine Messiah
02. I Am the Enemy
03. Phantom Self
04. Alethea
05. Iceberg Dances
06. Sworn Oath
07. Resistant Parasites
08. Silent Violence
09. Vandals Nest
10. Cyber God

Hrací doba: 46:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Situace, v níž se brazilská Sepultura nachází posledních 20 let, je zvláštní. Obdivuhodná, ovšem na druhou stranu nezáviděníhodná. Po odchodu ikonického frontmana Maxe Cavalery se k tomuto největšímu vývoznímu artiklu kolébky fotbalu na poli metalové hudby otočila spousta fanoušků zády a dodnes nemůžou přijít na jméno Derricku Greenovi, jenž už má za sebou v sestavě Kisserovy party více alb než její zakládající tvář. Sepultura si zaslouží obdiv za to, že své odpůrce tak nějak ignoruje, točí si dál svá alba a nehledí do minulosti, ovšem o tom, že její současná podoba už s tou původní Cavalerovic vizí má pramálo společného, nemůže být pochyb.

Sepultura, jejíž otěže v rukou dřímá Andreas Kisser, se v posledních letech zhlédla spíše v koncepčních počinech s drtivým tlakem v zádech, a přestože to nedopadalo ve všech případech zrovna dobře („A-Lex“), tak si drží určitou kvalitativní laťku. S minulým albem „The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“ se jí dokonce v mých očích podařilo porazit tvorbu slavnějšího z bratrů Cavalerů, jenž naopak se svou domovinou Soulfly točí čím dál větší hovna. Možná právě proto jsem se na „Machine Messiah“ docela těšil. Ne tolik, abych nemohl dospat, ale v současné době jsem zvědavější právě na tvorbu stabilní trojice Green, Kisser, Paulo Jr., k nimž se před lety přidal mladíček Eloy Casagrande.

V první řadě je třeba si říct, co od „Machine Messiah“ čekat. Soudě dle posledních alb jsem předvídal další temnější kus ve stylu předchůdce, který mě překvapil svým nátlakem a vyrovnaností, což je aspekt, jenž ostatním opusům z Greenovy éry schází. K vlastnímu překvapení jsem však dostal album barvité, rozmanité a nečekaně progresivně aranžované. Album, které mě baví natolik, že jej již pár týdnů po vydání považuji za nejlepší placku s Derrickem Greenem u mikrofonu.

Zdá se, že pryč jsou doby nejasných konceptů typu „A-Lex“, nudných výplachů „Kairos“ či „Nation“ nebo šedivých záznamů plytkosti tvorby Sepultury z prvních let po angažování Derricka Greena („Against“ a „Roorback“). Světlou výjimkou v dosavadní po-Cavalerovské tvorbě bylo snad jen „Dante XXI“. Nijak konzervativní, neotřelé a zajímavým konceptem Alighierovy „Božské komedie“ ozvláštněné. Jestli se ptáte, kam se dá zařadit „Machine Messiah“, tak odpověď není tak jednoduchá. Má v sobě animální sílu „The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“, stejně tak ovšem překvapuje bohatými aranžemi ve stylu „A-Lex“ či „Roots“. Nemluvím teď o podobnosti, ale o jejich pestrosti a množství, v jakém jsou na finálním kotoučku zastoupeny aniž by vytvářely dojem prvoplánovitého využití.

Hned úvodní titulka „Machine Messiah“ šokuje a na rozdíl od klasických otvíráků je tohle rozmáchlá, pomalá a zamyšlená píseň s čistě zpívajícím Greenem. Svůj talent prokázal už mnohokrát na minulých albech, ale že dostane jeho melodický vokál takový prostor, to jsem nečekal. Jestli byla titulka umístěna na samý úvod proto, aby posluchače pořádně vyfackovala a připravila ho na všechno, tak u mě svůj úkol splnila. Následující zběsilá „I Am the Enemy“ je sice klasická Kisserova vypalovačka plná rychlých sól, nejedná se však o primitivní řežbu ve stylu „Kairos“. Poctivý thrashový odér je načichlý aktuálním soundem Sepultury a za mě je to jedna z nejlepších skladeb kapely v posledních letech.

Vůbec nejsilnější na nápady je střed alba ohraničený písněmi „Phantom Self“ a „Resistant Parasites“. „Phantom Self“ je plná agresivních groovy kytar, které odlehčují jak Kisserovy vyhrávky, tak orientální melodie na pozadí. Když došlo k jejímu rozvinutí do sóla za vzájemného proplétání východních nástrojů a kytary, tak jsem zíral s otevřenou hubou. Sepultura se napříč několika skladbami představuje jako odvážný hráč, který se nebojí překvapit. Hammondy v „Iceberg Dancers“ či smyčcové aranže na pozadí „Sworn Oath“ jsou prvky, jež jednotlivým skladbám dodávají další rozměr, a skupině to sluší.

Sepultura

Samozřejmě, že celé „Machine Messiah“ neutáhne Sepultura jen na pestrosti aranží, protože v tom případě by se část skladeb mohla jít rovnou klouzat. Kdepak, samotné zdivo jednotlivých písní je postavené velmi pevně a kdejaký vítr jej nezboří. Napříč jednotlivými skladbami se v nich toho děje dost na to, abych měl důvod se nad poslechem skutečně zamýšlet a nebral jej jen jako kulisu k jiné činnosti. Nadupané střednětempé „Alethea“ či „Resistant Parasites“ dávají rychle zapomenout na dřívější přešlapy a samozřejmě i na aktuální tvorbu bývalého frontmana.

Velmi se mi líbí kytarová práce Andrease Kissera, jenž nic neztratil ze svého dřívějšího elánu a díky velkému množství vyhrávek a zběsilých sól zní velmi vitálně. Druhým hrdinou „Machine Messiah“ je Derrick Green. Když jsem o pár odstavců výš zmínil jeho melodický vokál, tak komu se v úvodu zalíbil, může se těšit v závěru na hitovou „Silent Violence“, v níž se umně přechází od relativně poklidné pasáže k metalovému hřmění. To pak borcům vydrží i v následují „Vandals Nest“. Povedenou tečku za velmi přesvědčivým albem pak nechává „Cyber God“, která katastroficky upozorňuje na přemíru techniky v dnešním světě, což je námět, jenž mimochodem protkává celé „Machine Messiah“.

Shrnu to velmi stručně, protože vše podstatné jsem již sdělil v dosavadním textu recenze. „Machine Messiah“ je velmi silné, překvapivě svěží a vyrovnané album, jež posouvá Sepulturu oproti minulým počinům minimálně o dvě třídy výš do společnosti kapel, které se nebojí posouvat a vychází jím to. Nadupaná placka. Tečka.


Sepultura: info o albu

Nová deska brazilské stálice Sepultura vyjde 13. ledna pod hlavičkou Nuclear Blast. Novinka se jmenuje „Machine Messiah“, její přebal najdete tady, tracklist následuje:

01. Machine Messiah 02. I Am the Enemy 03. Phantom Self 04. Alethea 05. Iceberg Dances 06. Sworn Oath 07. Resistant Parasites 08. Silent Violence 09. Vandals Nest 10. Cyber God


Brutal Assault 20 (Onotius)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Drom, Katatonia, Mallephyr, Mayhem, Melechesh, Postcards from Arkham, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Asphyx, Be’lakor, Bloodbath, Cannibal Corpse, Enslaved, Sarke, Sunn O))), Svartidauði, Vildhjarta

Pátek: Death DTA, Decapitated, Dødheimsgard, God Dethroned, Godflesh, Krisiun, Primordial, Sebkha-Chott, Sepultura, The Dillinger Escape Plan, Winterfylleth

Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Carach Angren, Cradle of Filth, Defeated Sanity, Ne Obliviscaris, Outre, Rome, Rosetta, Sólstafir

Tvářit se jako protřelý mazák a nakecat vám, že na tuzemský Brutal Assault jezdím od prvních ročníků, bych sice mohl, leč po chvíli mých postřehů by vám bylo jasné, že vás pěkně tahám za fusekli. Koneckonců, nedalo by vám nejmenší práci zjistit si, že v době prvního ročníku jsem byl ještě v pozdně prenatálním stádiu (nehledě na to, že první ročník byla akce velká jak školní besídka). Pravda je samozřejmě taková, že na Brutal Assault jsem jel letos poprvé. To na jednu stranu znamená, že se těžko mohu věnovat jakékoliv komparaci s minulými ročníky, vytahovat moudra o tom, jak jmenované kapely v tomhle roce zahrály lépe či hůře, že klubová scéna dříve připomínající cirkus konečně dostala smysluplný formát, že toitoiky byly tentokrát takové či onaké, na druhou stranu mohu poskytnout nezaujatý pohled na současnou tvář festivalu bez ohledu na idealizované vzpomínky.

„Letošní ročník byla pořádná pařba.“
„Nemyslíš pařák?“
„Tak trochu obojí…“

Letošním hybatelem (a myslím, že v konkurenčních reportech už o tom jistě bylo napsáno více než dost) bylo sluníčko. Překvapivě tím však není myšleno ono uskupení pojmenované po značce zesilovačů, nýbrž spalující žár od hvězdy, jejíž oběh kolem středu Mléčné dráhy trvá přibližně 226 milionů let. Hrozba úpalu a neustálá žízeň člověku zrovna nepomáhala ve zvládání naplněných harmonogramů, minimálně mně se však velkou část toho, co jsem chtěl vidět, skutečně podařilo zhlédnout. Pravda, u některých kapel, jimž předcházely hodiny postávání, paření, případně zuřivého gestikulování rukou do rytmu muziky, jsem byl donucen sednout, což mě mrzí především u takových Ne Obliviscaris poslední večer, neboť byli neskutečně čistě nazvučeni a hráli vskutku parádně, přesto jsem si však některé bandy neodpustil a i přes lehké fyzické přemáhání si je nakonec užil – například Svartidauði (jejich první vystoupení) či Mayhem.


Středa:

Po opáskování a vstupu do areálu se mi poprvé naskytl pohled na vnitřek pevnosti a dvě mohutná hlavní pódia Metalshop a Jägermeister, přičemž u prvního jmenovaného už postávali první fanoušci čekající na Diptheria. Já zatím podnikl svou první exkurzi areálem a prohlédl si množství stánků s merchem i jídlem, obešel kolem spousty záchodků (dokonce existovala za žetonový poplatek i služba VIP toalety – roztomilé, ne?) a zatím neznale obešel Octagon a místa s výstavami a kinem. A dorazil tak až ke klubové scéně Metalgate skryté pod střechou.

První regulérní vystoupení, jež jsem viděl, byli post-rockoví Postcards from Arkham, kteří působili charismaticky a zbourali má očekávání, že půjde o něco kýčovitě atmosférického, jak napovídaly promo fotky umístěné na stránkách festivalu. Žánrově se papírově jednalo o post-rock, mimo něj jsem však (minimálně v živém provedení) registroval i prvky melodického death metalu. Výstavby melodií nebyly nejoriginálnější, přesto se to příjemně sledovalo a poslouchalo. Lidi v ideální náladě – koneckonců, očekávaný svátek pořádné hudby právě začal.

Na Metalgate stage jsem zůstal i na Mallephyr, novou black / death metalovou kapelu kytaristy Lorda Opata ze Stínů plamenů, který po rozpadu své předchozí kapely Gate of Illusions hraje (jak se zdá) konečně hudbu, jež mu na sto procent sedí. A také mu to svědčí, neboť když si uvědomím, že tato kapela má za sebou teprve necelý rok existence, nelze jinak než uznale pokývnout a smeknout pomyslný klobouk z hlavy (a že by se v tom počasí takový celkem hodil). Jistě je to zase jakási variace na model black / death, ale se svěžími kytarovými linkami a bicími. Na scénu přišli zčásti v kapucích a s nastříhanými kusy oblečení a gesty jako by vzdávali hold kapelám od ImmortalInquisition.

Setlist Melechesh:
01. The Pendulum Speaks
02. Tempest Temper Enlil Enraged
03. Ladders to Sumeria
04. Grand Gathas of Baal Sin
05. Genies, Sorcerers and Mesopotamian Nights
06. Multiple Truths
07. Triangular Tattvic Fire
08. Rebirth of the Nemesis: Enuma Elish Rewritten

Na doporučení se po chvíli odpočinku vydávám na Drom, kteří nabízí celkem příjemnou formu post-metalu. Je pravda, že v melodičtějších momentech jsou místy celkem předvídatelní, na druhou stranu jako celek to zní dost slušně. Jejich ekologicko-etické poselství leckoho potěší, jiného rozladí, když se tak ptá, co pro to dělají oni. Tak či tak, vzhledem k tomu, že jsem je slyšel poprvé, mám určitě další předmět ke zkoumání. A za to jsem rád.

A protože vidět set Monumets od prostředka mi přišlo jako nesmysl, dal jsem si raději „pauzu s pěnou“ a vrátil se až na Melechesh. Jejich tvorbu nemám nijak zvlášť naposlocuhanou, přesto mě jejich muzika většinou potěší a ani živé vystoupení nebylo výjimkou. Pravda, ničím extra nevyčnívali, zahráli ovšem na podobnou notu jako ze studiovek a já byl spokojen.

Následovalo slušné dilema, zda rychle běžet koupit desku a pelášit na autogramiádu milovaných Triptykon, zůstat u hlavních pódií a dát si thrashové klasiky Nuclear Assault, či se přesunout na avantgardní death metal Ad Nauseam na Metalgate stage. A ačkoliv jsem chtěl stihnout to první, čas byl neúprosný, a tak jsem nakonec skončil na vystoupení Ad Nauseam, čehož rozhodně nelituji, neboť byli skvělí. Jejich obtížně uchopitelná forma death metalu koketující s prvky Ulcerate, Gorguts či neméně technicky a kompozičně neotřelých blackerů Deathspell Omega, mě opravdu chytla. Zvuk sice mohl být o kapku čitělnější, ovšem nazvučit takovouhle hudbu jako z desky, to musí být kumšt. Absolutní spokojenost dával najevo nejeden fanoušek, sympaťák vedle mě zuřivě gestikuloval a házel hlavou, paní s tričkem Gigan uznale pokyvovala a já pravou rukou vyklepával rytmiku a občas pohodil hlavou.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Po jejich setu je opět volná chvíle ovšem s tím, že bylo třeba velice obezřetně hlídat čas, neboť měli následovat Triptykon a na ty je potřeba sehnat solidní místa. Během loňského roku se v mých očích totiž tato švýcarská banda navazující na tvorbu legendárních Celtic Frost díky impulzu, jímž byla deska „Melana Chasmata“, transformovala v srdeční záležitost. Když se tedy na pódiu postupně zjevili všichni členové v čele s Tomem Gabrielem Fischerem, bylo jasné, že tohle bude něco. Začali hned první vzpomínkou na Warriorovo působení v Celtic Frost prostřednictvím „Procreation (of the Wicked)“. Já se však těšil především na kousky Triptykon, a proto můj entusiasmus gradoval při peckách „Goetia“, „Tree of Suffocating Souls“ a „Altar of Deceit“. Aby byla pouť historií Fischera kompletnější, zazněl nejen ještě cover „Circle of the Tyrants“ opět od Celtic Frost, ale i cover „Messiah“ od Hellhammer. Závěr pak obstarával opus „The Prolonging“. Osobně bych byl schopen představit si lepší setlist, například minimálně taková „Boleskin House“ by atmosféru jistě ještě o kus pozvedla. Jinak ale vystoupení bylo velmi intenzivní a silné – i přesto, že mi přišel zvuk Warriorovy kytary trochu zvláštní.

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon

Těsně poté, co dohrál poslední tón od švýcarských králů, na vedlejším pódiu spustila další srdcovka, tentokrát švédská Katatonia. Ta loni prý kvůli technickým problémům odehrála pouze čtyři skladby, a proto byla letos pozvána znovu. Dost možná to bylo tím, že nás předtím nekompromisně nadrtili Triptykon, ovšem začátek byl dost rozpačitý. Částečně to bylo také způsobeno nenápadným zvukem kytar, který se teprve postupně napravoval. Když si však konečně vše sedlo, Katatonia mě nemálo bavila. Set byl postavený převážně na kouscích z posledních tří desek a dvou kusů z „Viva Emptiness“. Jen se na mně podepsala únava a absence tekutin, tudíž jsem si musel po čase dojít pro vodu a pár písniček i proseděl. Švédové však věděli, jak na mě, a spustili „Criminals“ ze skvělé „Viva Emptiness“ a já opět vystartoval. Fajn vystoupení.

A ačkoliv jsem měl v původně plánu podívat se, jak stagnuje Max Cavalera se svými Soulfly naživo, kvůli již zmíněné únavě jsem se šel rekreovat a vrátil se až na Mayhem. Ti začali s drobným zpožděním a spustili klasickým intrem „Silvester Anfang“, aby navázali přesně ve stylu svého červeného dema songem „Deathcrush“. Dřevní klasika, nic víc třeba dodávat. Zvuk kytar je vůči sobě trochu bohužel nevyrovnaný, ale atmosféra se drží. Attila na pódiu prováděl rituály s všemožnými proprietami od lebky až po oprátku. Dále se hraje z většiny desek s výjimkou novinky, což upřímně řečeno vůbec nechápu, neboť ji mám dost v oblibě. Mimo klasik z debutu však potěšila především „To Daimonion“„Grand Declaration of War“. Ačkoliv jsem od dost lidí slyšel, že pro ně byli tentokrát Mayhem zklamáním, já byl spokojen. To se však nedalo říct o polské dvojici kousek za mnou, která si ze setu Mayhem přišla udělat spíš srandu a každou chvíli (a to i ty absolutně nejnevhodnější) provolávali různá „hobluj“ a podobně. Když jeden fanoušek nevydržel, jak mu řvou do ucha, a odpověděl jim, co si o tom myslí, po chvíli utrousili něco o zakomplexovanosti zdejších fanoušků a hrdě pokračovali.

Následující Ador Dorath z klubové stage mi pak už hráli jen na dobrou noc.


Čtvrtek:

Čtvrteční program jsem zahájil až před půl druhou odpoledne na Be’lakor, kteří byli velice fajn. Tato mladší generace melodického death metalu se nebojí lehkých záchvěvů progrese a zároveň má už vytvořen svůj charakteristický rukopis, který se neváže na dogmata vybudovaná ať už švédskou větví v čele s At the Gates či Children of Bodom. Navíc takováhle hudba umně snoubící melodičnost, tvrdost i netuctový zvuk naživo dost dobře funguje, čehož tohle vystoupení bylo důkazem. Zahráli i novou skladbu s trochu zvláštním začátkem, kdy klávesy vyhrávaly motiv, k němuž se kytary přidaly s rytmikou. Ovšem tyto složky jako by lehce nekorespondovaly, navíc kytary střídaly dva navzájem podobné akordy. Pak se však skladba vyvíjela a jsem zvědav, jak na mě bude působit ze studiovky.

Vildhjarta dramaturgicky znamenala odbočku k preciznímu djentu s dvěma zpěvy, klasickými sekanými riffy a vzdušnými melodiemi. Tahle muzika má z mého pohledu naživo jednu důležitou slabinu: tak čistého zvuku, jenž je pro tenhle styl důležitý, totiž podle mě jde jen těžko živě docílit. Proto jsem od velkých pódií odcházel s trochu rozpačitým pocitem z vystoupení, ale nějaký průser to zase nebyl.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Dále jsem se s výjimkou krátkého mrknutí na kus The Tower, což se jevilo jako příjemný Candlemass-like doom metal, šel podívat až na avantgardní metal norských Arcturus. Radost z toho, že je vidím, záhy vystřídalo lehké zklamání z horšího ozvučení. Například svou oblíbenou „Nightmare Heaven“ jsem poznal asi až půl minuty po začátku. Zatímco rytmika si jela svoje, klávesy a housle byly slyšet jen dost slabě, podobně tak i Vortexovy teatrální vokály. Ty navíc občas i trochu ujížděly. Přesto nemohu říci, že bych si jejich vystoupení neužil, neboť subjektivně pro ně jistou slabost zkrátka mám.

To, co ve mně ovšem vyvolalo ohromnou radost, byla show death metalových Asphyx. Zvuk byl pro změnu vyrovnaný, čitelný, patřičně hoblující a hudebníci si hraní na takovém festivalu, jakým je Brutal Assault, evidentně zatraceně užívali. Sluníčko mi v tu chvíli kupodivu (a je to kacířská myšlenka) přišlo i příjemné a chlapi valili to své správné deathové chřestění s precizností i nasazením. Od „Scorbutics“ přes „Deathhammer“ až po „Last One on Earth“ bylo vystoupení po celou dobu pořádná jízda..

A následovala srdeční záležitost v podobě Enslaved. Dobré místo bylo povinností, kvůli čemuž jsem se v průběhu Asphyx snažil nenápadně posouvat směrem k vedlejší stage. Jakmile pak hudebníci napochodovali na pódium, věděl jsem, že na tohle budu ještě dlouho vzpomínat. Začátek pěkně ve stylu „Thurisaz Dreaming“, otvíráku nové desky, z níž pak zazněla ještě chytlavá „Building with Fire“. Dále pak setlist tvořily „Fusion of Sense and Earth“„Ruun“, „As Fire Swept Clean the Earth“„Bellow the Lights“, ale i „Allfǫðr Oðinn“ z dema „Yggdrasill“. To působilo velice svěže vytáhnout něco tak starého a zatáhnout to trochu více do současného obalu. Kapela si hraní užívala, a ačkoliv nelze říci, že by to nebylo zrovna nahlas, vše podstatné bylo celkem vyladěno a kupříkladu čistý zpěv (což je právě věc, která často naživo v takovém nářezu může ujíždět, protože se hudebník neslyší) byl solidně zvládnutý. A vedra si rázem člověk při těch severských melodiích ani nevšímal.

Setlist Bloodbath:
01. Let the Stillborn Come to Me
02. Mental Abortion
03. So You Die
04. Breeding Death
05. Anne
06. Cancer of the Soul
07. Weak Aside
08. Unite in Pain
09. Like Fire
10. Eaten

Následující koncert Bloodbath se nesl v duchu technických problémů, nejrpve s dvojšlapkou bicích Martina Axenrota, poté s prskáním v mikrofonu. Upřímně řečeno mi však tyto problémy nepřišly na poslech tak významné, možná kdyby na to nebylo upozorňováno, ani by si toho leckdo nevšiml. Jinak bylo vystoupení povedené a závěr v provedení „Eaten“ slušně fungoval.

Zatímco u Vildhjarta jsem říkal, že takovou hudbu autenticky odprezentovat naživo není jednoduché, hudba post-metalových Amenra je k tomuhle jako dělaná. Na pozadí se promítají různé melancholické a psychedelické obrazy, zatímco se spouští atmosférická a těžká hudba. Když na to přijde, hypnoticky medituje, jindy rázně drtí. Ačkoliv jsem už od nich pár desek slyšel, moc toho ve mně neuvízlo, koncert posílil motivaci lépe tuhle muziku prozkoumat. Velmi intenzivní vystoupení nejedním označováno za jedno z nejlepších. Já byl přeci jen trochu střízlivější, ale určitě se mi to líbilo.

Cesta pro vodu znamenala letmý poslech hitovky „Hammer Smashed Face“ souběžně hrajících Cannibal Corpse, což mě vedlo ke zjištění, že mají zvuk neuvěřitelně vypiplaný. Připadlo mi to skoro jako z desky. Tak či tak jsem chtěl dát uším před Agalloch odpočinek, a tak jsem se pomalu vracel k Metalgate stage.

Volba mezi Kreator a Agalloch byla jedním z nejnepříjemnějších dilemat, jež si na mě letošní ročník přichystal. Roli nakonec taky trochu hrála očekávaná návštěvnost, jež znamenala obavu z kvanta lidí na Kreator, tudíž jsem se nakonec vydal směrem ke klubové scéně. Agalloch ze začátku spustili mnohem blackověji, než bych od nich čekal, přeci je mám stále zafixované spíš podle té mrazivé melancholie ve stylu „The Mantle“ (zrovna z té bohužel nic nezahráli), než podle věcí právě z novinky. Časem však zazněly klasické kousky z „Ashes Against the Grain“ a člověk došel satisfakce, že je na té správné kapele. Zde byla slyšet trochu disproporce mezi vysokými a nízkými frekvencemi, tudíž vysoké atmosferické kytary občas zněly civilněji než z desky a podklad působil banálněji, než tomu tak je na desce. Každopádně, nejatmosféričtější momenty fungovaly výborně. Celkový dojem tedy lehce pozitivní, avšak překvapivě nikterak nadšený.

Pár syrových kousků black’n’rollu v podobě pecek typu „Primitive Killing“ a „The Drunken Priest“ obstarali Sarke bez Nocturna Culta, ovšem chvíli před koncem již peláším směrem k hlavním pódiům, ať stihnu alespoň kus dronových Sunn O))), „fajnšmekrovině“ letošního ročníku. Ti však kvůli technickým problémům mají zpoždění – poprvé je všechno připraveno, umělá mlha vytvořená, spustí se hudba… a najednou nic. Po nějaké čtvrt hodině to teprve skutečně začíná a to mohu setrvat jen chvíli, neboť se těším na své poslední hrdiny dne, islandské blackové Svartidauði.

Přesně jak jsem předpokládal, Svartidauði byli perfektní. Jejich nápaditá kytarová práce s precizními bicími a mohutná blacková atmosféra, občasné disharmonie a okultní image využívající kapuc a šátků přes obličej mě bavila od začátku do konce tak, že jsem na bolavé nohy ani nepomyslel. Zuřivě jsem gestikuloval a vychutnával každý tón a i zpětně mám pocit, že se Islanďané postarali o jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Kdybych však tušil, že v pátek zahrají znova, mohl jsem s klidným svědomím vidět i celé Sunn O))), kteří prý byli taky skvělí. No, škoda.


Pátek:

První páteční skupinou byli pro mě až Brazilci Krisiun, jež jsem již měl tu čest vidět, když hráli před dvěma lety společně s Kataklysm (na které jsem se tentokrát vykašlal) a Fleshgod Apocalypse. K jejich pojetí death metalu nejde napsat nic moc víc, než že se jedná o skvělý oldschool, který zní naživo zatraceně účinně. Takhle jsem si především osvěžil vzpomínky na klasické pecky z „The Great Execution“ –  „The Will to Potency“, „Blood of Lions“ a především chytlavou rytmickou „Descending Abomination“.

A v death metalovém duchu se pokračovalo polskými Decapitated, kteří měli tu smůlu hrát v tom nejnepříjemnějším pařáku. Já osobně se již při Krisiun ohlížel, zda by nebylo kde se schovat a zároveň vidět na pódium (což samozřejmě možné nebylo), nyní už jsem občas namísto rytmického hrození paží raději dlaní chránil hlavu před přímým sluncem. Zpět však k samotné muzice – objektivně Decapitated odehráli vystoupení, za které se ani náhodou nemusejí stydět, sluníčko nesluníčko, svůj čas využili efektivně a uživali si svého techničtějšího death metalu do sytosti, stejně jako nemálo diváků.

Co se týče nějaké nonkonformnější avantgardy, než jsou tací Arcturus, za zmínku v line-upu stáli především Sebkha-Chott (na Metalgate stage), maskovaní pošuci s maskotem v kapuci s prasečím rypákem, který sám sebe bičoval přes zadek, jindy ostatní masíroval u hudby, občas zalezl do bedny na kolečkách umístěné na pódiu, aby z ní pak vítězoslavně vylezl. Mimo toho sem tam zatroubil na trombón. Hudebně zde dominovala bezpražcová baskytara, jež zde společně s kytarou a bicími vyhrávala nejrůznější progresivní melodie. Celkem zajímavá šílenost, byla korunována sympaťákem s tričkem Sabatonu, který nechápavě kroutil hlavou. Zážitku to hned dodalo na autenticitě.

Na zastřešené scéně jsem zůstal i na následující Winterfylleth, což je upřímně řečeno kapela, která by mi papírově měla sednout, přesto jsem ji nikdy nějak v oblibě nechoval. A živé vystoupení na tom pranic nezměnilo, zvláště v porovnání s následujícími Primordial, kteří jim celkem s přehledem ukázali, jak se takováhle hudba naživo hraje. Nechci Wintterfylleth nějak shazovat, zahráli celkem solidně, jen podle mě nikterak nevyčnívali. Slyšel jsem však i hlasy, které jejich vystoupení velmi chválily, tak jsem se na ně možná jenom špatně vyspal, kdo ví.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Na přesun k Jägermeister stage jsem měl půl hodinku, což bylo tak akorát na zlatavý mok, a pak začali již zmiňovaní Irové. Primordial se vedrem nenechali omezovat a zanechali ve mně hluboký dojem. Hráli především z poslední trojice alb, ovšem jednou zabrousili ke „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím „The Coffin Ships“. Nejvíce však zapůsobily „As Rome Burns“ a „Empire Falls“ z geniálního „To the Nameless Death“. Při nich atmosféra patřičně zhoustla, neboť minimálně druhou jmenovanou znají snad všichni. Nevšiml jsem si žádné významější zvukové disproporce a patřičně jsem si vystoupení užil.

Ačkoliv jsem měl tušení o tom, jací jsou The Dillinger Escape Plan naživo šílenci, vidět to na vlastní oči zkrátka stálo za to a je mi líto každého, kdo si to z nějakého důvodu nechal ujít. Skutečně nechápu, jak jsou schopni hrát tak technicky složitou hudbu a ještě u toho skákat, dělat otočky či crowdsurfovat (to v případě zpěváka a kytaristy – samozřejmě ani jeden nepřestal se zpěvem/hraním). Vokalista Greg Puciato toto vždy dováděl nejdál – především, když se rozhodl vyšplhat po konstrukci pódia. Když zjistil, že šňůra od mikrofonu nedosáhne, tak ho hodil nějakému securiťákovi, a pak seskakoval a nechal si ho vrátit. To vše za zvuku takových pecek jako například „Highway Robbery“ či „Farewell, Mona Lisa“ tvořilo velmi intenzivní show, jíž snad nemám, co bych vytknul. Kdybych neměl pocit zodpovědnosti, že ještě chci v následujícím dnu nějaké ty kapely ještě vidět, klidně bych se na tomhle kompletně rozbil. Fakt neuvěřitelná pecka. To se musí vidět!

Napalm Death letos prý ke konci měli nějaké katastrofální technické problémy, já ovšem viděl pouze začátek show (alespoň zahlédnout jsem legendy musel), neboť jsem se pak pomalu přesouval na God Dethroned. Ti byli další z řady skvělých death metalů, které letos podávaly silné výkony. Zvuk byl povedený, což vzhledem ke klubové stage nebyla zrovna samozřejmost, a hráli nové i starší věci. Mně osobně potěšilo zařazení „Nihilism“„The Lair of the White Worm“, desky, již jsem svého času dost točil.

Setlist Sepultura:
01. Biotech Is Godzilla
02. Arise
03. From the Past Comes the Storms
04. Ratamahatta
05. Roots Bloody Roots
06. Refuse/Resist
07. Territory
08. Propaganda

Kvůli přestávce, díky níž jsem nepošel na hlad a žízeň, jsem přišel na Sepulturu o chvilku později a ještě během ní šetřil síly. Z toho mála, co jsem viděl ze Soulfly, na mě tohle působilo nějak důvěryhodněji, ovšem v žádném případě nechci vynášet soudy, neboť jsem na Soulfly strávil skutečně jen chvilku. Hrály se především klasiky typu „Refuse/Resist“, „Territory“, „Roots Bloody Roots“ či „Arise“. Já osobně bych ocenil i nějaké kousky z „Beneath the Remains“, kdy ještě kapela nebyla tak groove, nýbrž o špetku techničtější. Přesto to bylo celkem fajn, i když si nedokážu odůvodnit to obrovské nadšení, jež jejich vystoupení provází. Koneckonců nějak mě příliš nenaplňuje, když obě kapely – tedy SepulturaSoulfly – stále žijí především dvacet let starými fláky, jakkoliv je rád takhle naživo slyším. Jako by ta muzika trochu ztratila identitu.

I když teď jsem si asi pod sebou trochu podřízl větev, neboť následovali Death DTA, tedy Death bez Chucka, a u těch mi to nevadilo. Ty jsem si i přes to, co jsem nyní drze vytkl Sepultuře, nehorázně užil. Nesmrtelné kompozice navždy zapsané do srdcí všech správných „smrtících kovařu“ zde zněly s obrovskou péčí a precizností a Chuck rozhodně nemá nejmenší důvod se v hrobě obracet, ba naopak – vidět to, mohl by na bývalé kolegy být zatraceně hrdý. Při „Symbolic“, „Bite the Pain“ a především závěru „Crystal Mountain“ jsem skoro zamáčkl slzu dojetí. Ačkoliv je tahle kapela vlastně jen revival, je to ten nejlepší, jaký si můžete přát.

Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner

Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of

Následující Godflesh mě pak zastihli ve stavu, kdy jsem byl fyzicky bohužel značně vyčerpán, což mi dost kazilo magický prožitek, který tato hutná muzika skýtá. Silná basa, programované bicí, minimalistické kytarové riffy a různé atmosféru podporující animace tvořili audiovizuální vjem, jejž bych za jiných okolností nejraději hltal plnými doušky, jenomže v tu chvíli jsem na to bohužel moc neměl. Když však spustily klasiky „Like Rats“ a „Streetcleaner“ z debutu, únava jako by najednou neexistovala a já opět zuřivě gestiguoval do rytmu.

A abych zvládl ještě pro mě hodně důležitou kapelu, jíž byli Dødheimsgard, které se v mém soukromém žebříčku přičiněním novinky (jež vedla k prozkoumání nesmrtelné „666 International“) vystřelili mezi oblíbence, musel jsem si dát odpočinek, i přestože jsem původně plánoval vidět i Marduk.

Dødheimsgard byli naživo dost mizerně nazvučeni, výsledný pocit z nich ovšem dost vyrovnával neskutečně poctivý a přátelský přístup, s nímž kapela k vystupování přistoupila. Bylo vidět, že si na své hudbě dávají záležet a nenechali na sebe dlouho naléhat se spontánním přídavkem. Z každé studiovky zahráli jednu skladbu, plus ještě z klasického EP „Satanic Art“. Já si však nejvíce užíval parádní „Ion Storm“ ze „666 International“. Aldrahn mimo zpěvu do hudby vkládal jakousi vizionářskou show, kdy se buď pohupoval ze strany na stranu, nebo rukou jako by jemně črtal před sebe různé linky. Bylo na nich vidět, že jsou až neobvykle uvolnění. Nebýt zvuku, hráli perfektně.


Sobota:

Setlist Defeated Sanity:
01. Verblendung
02. Stoned then Defiled
03. Engorged with Humiliation
04. Generosity of the Deceased
05. Verses of Deformity
06. Engulfed in Excrutiation
07. Salacious Affinity
08. Introitus
09. Consumed by Repugnance

První sobotní kapely u mě dost soupeřily s únavou, tudíž souboj Psycroptic vs. karimatka ve stínu bohužel vyhrála ta karimatka. Na Defeated Sanity jsem se však přemluvil. Ti rozhodně byli hodně solidní, ale k jejich technickému brutálnímu deathu by mi sedl trochu jiný zvuk jinak precizně zvládnutých bicích. Tak či tak hráli velmi tvrdě i precizně a basa patřičně bublala. Slušné vystoupení.

Následovala Rosetta na velkém pódiu, a ačkoliv jsem se ze začátku silně obával, že před pódiem budu jen se skupinkou nadšenců, nakonec se prostor za mnou celkem zaplnil. A kapela hrála vzhledem ke stopáži skladeb celkem krátce a navíc v ne úplně nejvděčnější dobu, přesto zanechala velmi kladný dojem. Někdy by to chtělo si je dát v klubu, to by bylo něco.

Následoval přesun k zastřešené scéně, kde dle změny programu měli hrát Outre. Jejich tvorbu jsem měl poslechnutou trochu zběžně, avšak celkem solidně to odsýpalo. Jejich image byla podporována o proslovy otrhaného zpěváka, jenž říkal takové roztomilosti, jako že doufá, že zdechneme na cestě domů. Zábavný misantrop rozdávající dobrou náladu, kam jen může. Hudebně to mělo solidní atmosféru, i když v noci by vynikli mnohem víc.

Na Metalgate stage následovali Carach Angren, symfonicky blackové divadélko. A naživo to vskutku neznělo špatně, klávesy a symfonično bylo nazvučeno dobře, kytary o chlup méně, ale celkově byl zvuk celkem v pořádku. Hrálo se dost z posledních dvou alb, ovšem zazněla i „The Carriage Wheel Murder“ ze skvělého debutu „Lammendam“. Bohužel by se mi přeci jen naživo líbilo, kdyby měli i živou baskytaru. Hloubky mohly být trochu silnější.

The Haunted jsem kvůli odpočinku vynechal a vydal se trochu naslepo až na Rome. Ti nabízeli skvělou neofolkovou odbočku, a ačkoliv se po čase stali celkem předvídatelnými, rozhodně nenudili. I když jsem čekal naživo mnohem větší folk, set na mě působil spíš jako melancholický rock. Tak jako tak příjemné.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Setlist Cradle of Filth:
01. Cthulhu Dawn
02. A Dream of Wolves in the Snow
03. Summer Dying Fast
04. Honey and Sulphur
05. Right Wing of the Garden Triptych
06. Nymphetamine (Fix)
07. Born in a Burial Gown
08. Cruelty Brought Thee Orchids
09. Her Ghost in the Fog
10. From the Cradle to Enslave

Setlist At the Gates:
01. Death and the Labyrinth
02. Slaughter of the Soul
03. Cold
04. At War With Reality
05. Terminal Spirit Disease
06. The Circular Ruins
07. Under a Serpent Sun
08. Heroes and Tombs
09. World of Lies
10. City of Mirrors
11. Suicide Nation
12. Kingdom Gone
13. The Book of Sand (The Abomination)
14. Blinded by Fear
15. The Night Eternal

To, co jsem však rozhodně nechtěl vynechat, byli islandští Sólstafir, jejichž melancholický metal má naživo opravdu sílu. V současné době se o kapele mluvilo především v souvislosti s nepěknou situací ohledně soudu s bývalým bubeníkem Ólim Pálmasonem. Ten s kapelou prý bez vysvětlení přestal koncertovat, a když byl vyhozen, ozval se se žalobou za užívání jména bez vyplacení podílu. Na kapele však starosti vidět nebyly a naservírovala nám výborné vystoupení. Nyní se hrálo z poslední trojice alb a přízeň diváků si jejich set byl schopen hravě získat. Ve chvíli, kdy spustila notoricky známá balada „Fjara“, zamáčkl slzu snad i nejtvrdší grinder či blacker. Západ slunce krásně doplňoval atmosféru.

Vzhledem k tomu, že tísnění na Phurpa mi nebylo moc příjemné a kapela stále nezačínala, vzdal jsem to a raději se šel mrknout, zda mě ještě dneska mají šanci bavit Cradle of Filth. A vlastně to bylo celkem fajn. Pomineme-li fakt, že je Dani Filth hlasově už celkem za zenitem, odsýpalo to solidně a svou atmosféru to mělo. Únava a fakt, že za chvíli začnou jinačí klasici At the Gates, mě však pomalu přesouvala k vedlejšímu pódiu a bolavé nohy mě přinutily posadit se na zaprášenou zem a zbytek setu pouze poslouchat.

At the Gates odvedli velmi solidní práci. Zvuk byl celkem povedený, ovšem přizpůsobený spíš věcem z posledního alba než ostrým záležitostem ze „Slaughter of the Soul“ či „Terminal Spirit Disease“. Show byla absoultně profesionální, energická, ovšem vzhledem k množství lidí a únavě jsem větší část sledoval od stánků.

Vzhledem k tomu, že má snaha dostat se do Octagonu na Cult of Fire vyšla vniveč (což je škoda, protože prý byli skvělí a snažili se dělat čest svému jménu až tak, že málem zapálili pódium), dal jsem si další odpočinek, abych ještě zvládl poslední dvojici kapel, již jsem chtěl zhlédnout. První z nich byli britští Anaal Nathrakh, kteří ještě v jednu hodinu ráno byli schopni diváky klubové scény vyburcovat do zuřivého kotle. Jejich ozvučení kupodivu nebylo tak surové, jak mohlo, především čisté vokály však místy zněly dost falešně (například v pecce „Between the Shit and Piss We Are Born“). To mi bylo líto, ale z pohledu na ten masakr mi bylo jasné, že na tom moc vystoupení založené není. Obecně to byl jeden z největších nářezů na letošním Brutal Assaultu. Atmosféra a muzika zde šly ruku v ruce.

Poslední kapelou byli progresivní blackeři Ne Obliviscaris, kteří se postarali o závěr festivalu skutečně jak má být. Trochu jsem se obával, aby tuhle perfekcionalistickou muziku naživo zvukově nezdevastovali. Nestalo se, ba naopak, disponovali jedním z nejčistších nazvučení, jaké jsem na Metalgate stage za festival slyšel. Ani housle se neztrácely a to ve spojitosti s komplikovanými kompozicemi jejich dvou alb vybudovalo mocný zážitek, jenž – nebýt unaven – mohl být jedním z nejlepších. Vyprosit si přídavek se bohužel nepodařilo (kapela měla perné cestování a moc se nevyspala), a tak nezbývalo než dokulhat do stanu a padnout.


Zhodnocení:

Celkový dojem je, i přes fyzickou náročnost zapříčiněnou po okraj naplněným line-upem a ďábelským vedrem, velmi pozitivní. Bylo neustále na co koukat – pokud zrovna nehrála hudba, byla možnost kin, výstav i odpočinku. Z výstav bych vytáhl expozici věnovanou historii festivalu, jež rok za rokem mapovala proměnu lokální akce v obří festival dnešního formátu. Na tom se zároveň dala pozorovat i proměna scény za oněch dvacet let – jak z kapel, jež původně byly někde na konci soupisu se postupně stávaly pojmy apod.

Co se týče organizačních věcí, musím pochválit rychlé odbavení, jež mi nezabralo více než  čas nasazování náramku. Pokud jde o můj vztah k zálohovaným kelímkům – myslím, že to není vůbec špatný nápad, rozhodně lepší, než se brodit v hromadách rozšlapaných na jedno použití. Žetony mě však trochu obtěžovaly. Na jednu stranu chápu, že to krátí čas u stánků s pivem, kde se desítka rovná jednomu žetonu, na druhou stranu, když i sprcha u kempů se platí v žetonech, člověk fakt nemá náladu jít s ručníkem nějakých 300 metrů a stát fronty hned dvě. Naštěstí řeka je zadarmo.

Dále byl podle mě problém nepřítomnosti zdroje vody (stejně jako stánku na žetony) v zadní části areálu u Metalgate stage. Špinavé toitoiky jsou kapitola sama pro sebe, ale s tím se asi na akcích podobného formátu celkem počítá. Příjemné byly různé vychytávky jako například hasičský vůz poskytující dočasné osvěžení od úmorného vedra, případně různé vizuální doprovody atmosféry při koncertech jako například ohně či postavy v kápích na hradbách.

Já jsem tedy velmi spokojen, a pokud bude příští rok zase zajímavá sestava (o čemž nepochybuji), těším se opět na viděnou.


Novinky 12-6-15

>>> Americká kapela Butcher Babies, v jejímž čele stojí hned dvě zpěvačky, ohlásila první detaily o svém dalším albu. To se bude jmenovat „Take It Like a Man” a vyjde 21. srpna pod hlavičkou Century Media Recods. První song z nahrávky, „Monsters Ball“, můžete poslouchat na YouTube, obal pak najdete tady.

>>> Gloryhammer, což je vedlejší projekt Christophera Bowese z Alestorm, mají před vydáním své druhé desky. Její název zní „Space 1992: Rise of the Chaos Wizards“ a k mání bude od 25. září u Napalm Records. Obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. Infernus ad astra 02. Rise of the Chaos Wizards 03. Legend of the Astral Hammer 04. Goblin King of the Darkstorm Galaxy 05. The Hollywood Hootsman 06. Victorious Eagle Warfare 07. Questlords of Inverness, Ride to the Galactic Fortress! 08. Universe on Fire 09. Heroes (of Dundee) 10. Apocalypse 1992

>>> Zámořští black metalisté Kult ov Azazel s okamžitou platností ukončili svou činnost (všechny nadcházející koncerty byly zrušeny). Zpěvák a kytarista Xaphan, který byl posledním zakladatelem v sestavě, se nechal slyšet, že důvodem je především nedostatek motivace některých členů. Poslední velkou nahrávkou skupiny je „Destroying the Sacred“ z roku 2009.

>>> Vypadá to, že další deska Meshuggah by mohla vyjít v příštím roce. Kytarista Mårten Hagström v rozhovoru prohlásil, že po létě by se kapela měla soustředit na psaní materiálu a na přelomu letošního a příštího roku začít s nahráváním.

>>> Sepultura pustila do světa nové lyric video k songu „Sepultura Under My Skin“, který pochází z nového stejnojmenného singlu. Sledujte na YouTube.

>>> Švédové Spiritual Beggars pilně pracují na svém studiovém počinu. Ten by měl podle všeho vyjít někdy v roce 2016.

>>> Američané The Black Dahlia Murder ohlásili vydání svého dalšího, celkově již sedmého studiového alba. „Abysmal“, jak se novinka bude jmenovat, vyjde 18. září pod značkou Metal Blade Records. Přebal najdete na odkazu.

>>> Rakušané Tulsadoom vydají svůj druhý dlouhohrající počin 30. června. Jmenovat se bude „Storms of the Netherworld“, jeho obal se nachází zde a tracklist najdete níže. Titulní song můžete poslouchat na Bandcampu kapely.

01. Storms of the Netherworld 02. Skulls 03. Nightwind 04. Riders of Doom 05. Shadows Over Lemuria 06. Tyrantfall 07. Stormride 08. Dustlands 09. The Coal of Blue Fire 10. Subraion Xan 11. Final Cataclysm


Novinky 27-4-15

>>> Kultovní norští black metalisté Hades Almighty hlásí několik novinek ze svého tábora – tou první je, že po odchodu dlouholetého frontmana Janto Garmanslunda v loňském roce našli nového zpěváka. Stal se jím Ask Ty, který je známý především jako bubeník kapel Kampfar a Kraków. Mimoto se již začíná blížit dlouho slibovaná nová deska, jež bude prvním počinem Hades Almighty od alba „The Pulse of Decay“ z roku 2001 – novinka vyjde ještě letos u Dark Essence Records. Předcházet jí bude ještě EP s názvem „Pyre Era“.

>>> Američané Lamb of God prozradili, že začali pracovat na svém dalším studiovém albu, bližší informace však prozatím nejsou k dispozici.

>>> Atmospheric black metalový projekt Midnight Odyssey z Austrálie ohlásil vydání nové desky – dvojalbum „Shards of Silver Fade“ vyjde 8. června u firmy I, Voidhanger Records a bude obsahovat více jak 140 minut hudby. Obal zde, tracklist následuje:

Disc I: 01. From a Frozen Wasteland 02. Hunter of the Celestial Sea 03. Son of Phoebus 04. A Ghost in Gleaming Stars
Disc II: 01. Asleep Is the Fire 02. Starlight Oblivion 03. Darker Skies Once Radiant 04. Shards of Silver Fade

>>> Brazilská legenda Sepultura oslaví své 30. výročí vydáním minialba „Sepultura Under My Skin“, které vyjde 5. června jako černé, zelené a žluté 7” EP. Objeví se zde dva tracky – „Under My Skin“ a živá verze „Kairos“. Zajímavostí je, že obal je složen z obrázků tetování fanoušků Sepultury s tématikou skupiny.

>>> Další album Soulfly vyjde ještě letos – potvrdil to Max Cavalera v jednom nedávném rozhovoru. Podle jeho slov by se novinka měla jmenovat „Archangel“ a k dispozici by měla být v srpnu u Nuclear Blast.

>>> Trojice někdejších členů legendárních Venom – bubeník Anthony „Abaddon“ Bray, kytarista Jeffrey „Mantas“ Dunn a zpěváka/baskytarista Tony „Demolition Man“ Dolan – dala dohromady novou kapelu s názvem Venom Inc. Formace se již stihla představit živě na festivalu Keep It True v Německu (viz video) a plánuje nadále koncertovat – v září by trio mělo vyjet na evropskou šňůru po boku Vader. V současnosti Venom Inc. hrají set sestavený z klasických songů Venom, v následujících měsících však plánují nahrát také novou desku.

>>> Zámořští heavy metalisté Virgin Steele ohlásili nové album – bude se jmenovat „Nocturnes of Hellfire & Damnation“ a vyjde v druhé půli června pod hlavičkou SPV/Steamhammer. Deska bude mít hned tři obaly – pro standardní edici, digipack verzi a vinyl.


Nova Rock 2014

Nova Rock 2014
Datum: 13.-15.6.2014
Místo: Nickelsdorf, Pannonia Fields (Rakousko)

Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Buckcherry, Crazy Town, Limp Bizkit, Seether, Sepultura, Steel Panther, Volbeat

Sobota: Amon Amarth, Anthrax, Ghost, Iron Maiden

Neděle: Arch Enemy, Avenged Sevenfold, Bad Religion, Black Sabbath, Dropkick Murphys, Karnivool, Powerman 5000, Rob Zombie, Wendi’s Böhmische Blasmusik

Rakouský festival Nova Rock, který se každoročně koná v blízkosti městečka Nickelsdorf, oslavil letos své desáté narozeniny. A bylo rozhodně o co stát. Prvním vyhlášeným velkým headlinerem nebyl nikdo jiný než slovutní Black Sabbath, v rychlém sledu následovalo potvrzení Iron Maiden a posléze i The Prodigy. Jako další vystoupili například Limp Bizkit, Slayer, Volbeat, Amon Amarth, Rob Zombie, Avenged Sevenfold nebo The Offspring. Umělci se střídali na dvou velkých pódiích (Blue Stage a Red Stage) a na malé Red Bull Brandwagen Stage, jež sloužila spíše pro menší kapelky. Prostoru byla hromada a i přes neuvěřitelnou návštěvnost areál nepraskal ve švech. Horší to bylo se vzdáleností mezi jednotlivými pódii, protože dostat se od Blue k Red Stage trvalo průměrně kolem deseti minut. Technické zázemí bylo na vysoké úrovni a každá stage byla opatřena potřebnou velkoprojekcí, aby měl opravdu každý dobrý rozhled.

Kemp (mimochodem řádně gigantický) se otevíral už ve čtvrtek v deset hodin dopoledne, přičemž my jsme dorazili chvíli před půl jedenáctou. Obrovská fronta a prostoje u páskování se daly čekat, neuvěřitelné množství bordelu (a to ani festival ještě nezačal) už ne. Opravdu, v životě jsem nikde neviděl takový svinčík jako na letošním Nova Rocku. Jasně, lidí přijelo mraky (konkrétní čísla však ještě zveřejněna nejsou, ale dá se počítat s několika desítkami tisíc návštěvníků), ale prosím pěkně – je normální po sobě někde zanechat tak obrovský bordel? Někteří jedinci dokonce mezi zbytky jídla a plechovek spali a zjevně jim to nevadilo. To ale jen tak okrajově, nyní už k jednotlivým dnům!


Pátek:

V pátek se brány festivalu otevírají přesně v půl druhé odpoledne. My jako první návštěvníci spěcháme k červené stage, abychom stihli včas začátek vystoupení amerických hard rockerů Buckcherry. Jejich set, ačkoliv jen sotva půlhodinový, hýří energií a dravostí. Ačkoliv je diváků spíše poskrovnu (rozuměj tak tři, čtyři tisíce), odcházejí z poloprázdného kotle veskrze v dobré náladě. Na muzikantech jde vidět, že jsou zvyklí na trochu větší ovace, ale co se dá dělat, tady jim připadla role rozehřívačů. Zpěvákovi uděluji speciální cenu pro nejpokérovanějšího bubáka akce. Nejvíce ale oceňuji výborné ozvučení a práci techniků, kteří nečekají až na večerní program v podobě headlinerů, ale snaží se zprostředkovat výbornou atmosféru i té “nejmenší” kapele.

Přelez na modré pódium a už slyšíme první tóny navrátilců Crazy Town, kteří po několikaleté pauze opět objíždějí koncertní prkna. Rap metal v jejich podání mě už nebere tak jako kdysi a i ohlasy publika jsou víceméně chladné. Jediná píseň, na kterou se všichni chytají, je překvapivě “Butterfly”. Schválně, kterou jinou si od nich pamatujete? Sepultura zažívá v poslední době renesanci a na poslední desce “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” to jen potvrzuje. Prostě už funguje i bez Maxe (po osmnácti letech už by bylo také záhodno). Vládne parádní atmosféra a vzduch víří staré fláky v podobě “Arise”, “Ratamahatta” nebo “Roots Bloody Roots”. I na pár novinek se dostane (a taková “The Vatican” zní naživo fakt libově). Krátká jídelní pauza a už se přesunujeme na “modrou”, abychom si zabrali dobrá místa na vystoupení Seether. Na tyhle chlapíky jsem se docela těšil a o to více jsem zklamán, když se jejich set zvrhne v naprosto klasické a ničím extra zajímavé vystoupení. Všechno je hrozně statické a nebýt alespoň trochu pohyblivého a akčního baskytaristy Dale Stewarta, uzíval bych se k smrti. Napříště si rozmyslím, zda na ně ještě někam zajdu.

Sluníčko přestává tolik sálat a na pódium vstupuje Steel Panther se svým vtipným a řádně neslušným hair metalem. Všichni členové jsou patřičně nastrojeni a nevázaná zábava plná sprosťáren může začít. Nejnalíčenější a také nejvíc whore-looked je určitě baskytarista, který tímto vyhrává další ze speciálních cen. Zpěvák a kytarista co chvíli vybízejí přítomná děvčata k odhalení poprsí a mnoho z nich se nestydí a své vnady skutečně (i na kameru) ukazuje. Set Steel Panther patřičně odsýpá do doby, kdy se kapela začne navzájem představovat, což trvá těžko uvěřitelných 10-15 (!) minut. Lidé pod pódiem se začínají nudit a ani mě nekonečné tlachání o ničem (byť vtipném ničem) moc nebere. Za celou hodinu, kterou měli Steel Panther k dispozici, zahráli pouze deset písní. A to je na kapelu, jejíž písně jsou průměrně čtyři minuty dlouhé, docela síla. Každopádně zazněly největší hitovky a publikum nakonec tleskalo s úsměvem.

Následují Slayer, kteří se kryjí s Limp Bizkit a navíc je uvidím na Brutal Assaultu v srpnu, takže volím raději skupinu Američanů kolem frontmana Freda Dursta. S odstupem je mi celkem líto, že jsem nešel radši na večeři, protože vystoupení Limp Bizkit mohu zcela zodpovědně označit za největší zklamání festivalu (další cena!). Limp Bizkit disponují obrovským arzenálem dobrých písní, z něhož velkou část zahráli, ale prostě to nebylo ono. Každá píseň začíná hrozně dlouhou promlkou a v polovině se téměř vždy zpomalí. Durst mluví, kytarista brnká, pak se hrábne brutálně do strun, lidé lítají vzduchem a všechno je vlastně hrozně krejzy. Jenže pak zase znovu. A zase, a zase. Moc mě to nebaví a raději jdu z kotle ven na čerstvý vzduch. Ani jsem si pak nevšiml, že během songu “You Really Got Me” (původně od The Kinks) přichází členové Steel Panther a obě kapely tak hrají společně. Pařba slušná, ale jinak nic moc.

Už je nějakou dobu po setmění a souběžně s The Prodigy hrají Volbeat, na které jsem se také vydal. A myslím, že jsem neudělal chybu. Jejich set byl živelný a plný nevázané radosti. Frontman Michael Poulsen se svým nezaměnitelným “elvisovským” hlasem je sympaťák a všude rozdává úsměvy. Basák Anders Kjølholm se také nenechává zahanbit a po celém pódiu dělá různé opičky a kraviny. Celá hodinka a půl přijemně utíká a postupně zazní všechny podstatné mezníky Volbeat. Jmenovitě například “Lola Montez”, “Still Counting” nebo “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Musím se přiznat, že jsem koukal jako sůva z nudlí, kolik lidí se před pódiem v tuto noční hodinu objevilo. Volbeat se v posledních letech dostali neskutečně do povědomí a s klidem by mohli příští rok Nova Rocku headlinovat. Nadšení a spokojenost.


Sobota:

Sobotní program pro nás začíná až odpoledním vystoupením švédských Ghost. Papa Emeritus a jeho smečka bezejmenných ghůlů sice před pódium nepřilákala tak velké množství lidí jako jiné kapely, ale kdo se tohoto vystoupení zúčastnil, neudělal chybu. Jediný mínus, který vidím na představení Ghost, je prostý fakt, že nehráli pod rouškou noci. I odpoledne ale měla jejich show výbornou atmosféru a zejména frontman, mluvící pomalým a téměř záhrobním hlasem, vypadal značně démonicky. Ghost zahráli živě především písně z první desky “Opus Eponymous”, ale došlo i na cover od Rokyho Ericksona, “If You Have Ghosts”, který je pro tyto Švédy tak trochu ikonický. Z “Infestissumam” si užíváme “Year Zero” a na vyzvání zpíváme “Monstrance Clock”. Celkově mám ze setu Ghost výborný pocit a považuji jej za jeden z nejlepších na celém Nova Rocku. Zpočátku bylo sice pár problémů s nazvučením vokálu, ale nešlo o nic hrozného a zhruba od druhé písničky bylo vše v pořádku. A ještě si neodpustím speciální ocenění pro nejanonymnější kapelu, protože veřejnost vlastně doteď vůbec netuší, kdo přesně se za maskami jednotlivých hudebníků skrývá.

Trivium vidět vážně nemusím (navíc budou na Basinfirefestu) a Anthrax čekujeme jen tak z povzdálí, protože hrají téměř na chlup stejný set jako na minulém Brutal Assaultu. Jen kytarista Scott Ian je zase o něco vousatější a vokalista Joey Belladonna větší držka. Na Amon Amarth (budou též na Brutal Assaultu) jdu vlastně jen proto, abych se nemusel tlačit dopředu na Iron Maiden a zabral si pěkné místečko v klidu, dokud není v kotli moc lidí. Amon Amarth nakonec překvapili a zahráli pěkný (ne tedy neočekávaný set) ze kterého si dovolím vypíchnout hlavně dvě věci – “Asator” a “Twilight of the Thunder God”.

Čtyřicet minut příprav a přicházejí headlineři sobotního večera – legendární Iron Maiden. Očekávání byla velká a myslím, že Iron Maiden nenechali nikoho na pochybách, kdo hraje heavy metal ze všech nejlépe (nebo alespoň nejviditelněji). Všichni členové kapely rozdávali dobrou náladu a zejména zpěvák Bruce Dickinson se na pódiu bezvadně vyřádil. Pětapadesátník Bruce neustále přebíhá z jedné strany na druhou, rozezpívává publikum, mává vlajkou a co chvíli mění převleky podle toho, kterou píseň kapela zrovna hraje. Pódium je samozřejmě plné různých vizuálních efektů, světýlek a pouťových maškar (Eddie na tisíc způsobů). Nejvíce mne zaujal kytarista Janick Gers, který s kytarou vyvádí neuvěřitelné kousky. Iron Maiden odehráli regulérní koncertní set o délce dvou hodin a Nova Rock byla jedna z jejich posledních zastávek na turné Maiden England World Tour, které započalo 21. června 2012 v Severní Karolíně. Soudě dle mnoha tematických kusů textilu mezi obecenstvem bylo poznat, že někteří dorazili na festival právě a jen kvůli Iron Maiden. Myslím, že nebyli zklamáni, ačkoliv se nemohu ubránit pocitu, že Iron Maiden mají už své nejlepší roky nějakou dobu za sebou. Představení všeuměla Davida Hasselhoffa zcela fakuji a jdu raději spát.


Neděle:

Poslední festivalový den načíná svým dopoledním projevem německá dechovka Wendi’s Böhmische Blasmusik a i přes spoustu ohlasů se mi zdá, že jsou tu prostě jen do počtu. Uncle Acid úplně ignoruji a u red stage se objevuji až těsně před vystoupením Karnivool. Australané nezklamali, ale více se mi líbili loni v létě coby předskokani známějších Stone Sour. Tady předvedli spíše průměrné představení. O to více se ale těším na Arch Enemy s novou zpěvačkou. Alissa White-Gluz přeběhla od The Agonist a nahradila tak Angelu Gossow, která po čtrnácti letech působení za mikrofonem předala žezlo mladší generaci a stáhla se do ústraní managementu. Musím se přiznat, že kdybych zavřel oči a jen poslouchal, nepoznal bych ve vokálech skoro žádný rozdíl. Přesto se na Alissu dobře dívá a svou živelností a aktivním přístupem Angelu dobře nahrazuje.

Následují dědoušci Bad Religion, kteří si na nic nehrají a vypadají, jako že před chvílí přijeli z práce a zvedli se doma od telky. Pro fanoušky a fajnšmekry super, pro mě jako neznalého tvorby jeden dlouhatánský song bez konce. Odcházím dříve, abych stihl vystoupení Powerman 5000 a nelituji. Nabušený set otevírají novinky “Invade, Destroy, Repeat” a “You’re Gonna Love It, If You Like It or Not” a postupně se dostane i na klasické pecky typu “Bombshell” a “When Worlds Collide”. Jediným problémem na Powerman 5000 bylo, že dostali k dispozici pouze nejmenší (opravdu miniaturní) stage a moc lidí na ně nepřišlo. I přesto je ale atmosféra suprová a všichni si jejich koncert užívají na plné pecky. Proč také ne, když hrají tak skákavou muziku. Při cestě na obídek zahlédnu asi jednu písničku Dropkick Murphys – nezní špatně, ale pro mě momentálně nic moc zajímavého. Hatebreed vynechávám hlavně proto, že jsem je viděl loni a ještě navíc budou za dva týdny na Basinfirefestu. Podle hluku ale musel být slušný kotel.

Pomalu se smráká a přichází čas na nejsilnější po sobě jdoucí trojici festivalu. Začíná Rob Zombie, na kterého jsem se těšil jako malý Lojza. A stojí to za to. Vystoupení otevírá “Dragula” a zazní průřez kompletní tvorbou. Za všechny jmenuji například “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” z aktuální fošny, “Sick Bubble-Gum” nebo “House of 1000 Corpses”. Dojde i na několik cover verzí, jmenovitě “Am I Evil?” (Diamond Head), “Thunder Kiss ’65” (White Zombie) a část “School’s Out” (Alice Cooper). Dávno si nepamatuji, kdy mě naposledy nějaké vystoupení tak zaujalo. Nejvíce se mi líbí, že z muzikantů sálá dobrá nálada a je na nich prostě vidět, že je jejich zaměstnání baví a užívají si jej na plné pecky. Což se nedá říci o každé kapele (viz dále Avenged Sevenfold). Sám frontman Rob Zombie neustále poskakuje po pódiu plném odkazů na staré hororové filmy, slézá dolů k fanouškům a dokonce obíhá celý kotel. Kytarista John 5 co chvíli přijde s novým převlekem a hýří úsměvy. Také umí po vzoru Alexi Laiha plivat nad sebe a zase chytat. Prostě jsem jim sežral všechno i s navijákem. Jestli budete mít v nejbližší možnost některý z koncertů Roba Zombieho navštívit, určitě neváhejte.

Jestli jsem byl z Roba Zombieho bez sebe radostí, z Avenged Sevenfold mám přesně opačný pocit. Neměl jsem žádná přehnaná očekávání, prostě jsem se chtěl podívat na kapelu, kolem které je v posledních letech zcela nepochopitelné haló. Samozřejmě, že prostor před pódiem byl plný mladších ročníků nejlépe s vlajkami nebo alespoň obligátním šátkem nebo brýlemi po vzoru zpěváka Matthewa Charlese Sanderse. A jaké nastaly ovace a sláva, když hudebníci konečně dorazili. Pódium zaplavil oheň, zní první tóny “Shepherd of Fire” z aktuální desky a davy šílí. Potud vše v pořádku. Jen mě tak trochu zaráží přístup obou kytaristů, kteří se od začátku do konce tváří, jako by se těšili, až bude konec. Prostě tak přijít, odehrát, shrábnout peníze, ojet pár fanynek a zase zmizet. Tohle mi prostě zkazilo celý zážitek z jinak celkem dobrého vystoupení. Baskytarista na tom je lépe a občas alespoň lidem zamává. Frontman se snaží, seč může, ale i přes jeho energické vystupování se nemohu zbavit dojmu, že klukům z Avenged Sevenfold by se hodila alespoň půlroční běžná pracovní zkušenost, aby si svého postavení začali více vážit. Prostě cena pro nejznuděnější kytaristy.

Odbíjí půl jedenáctá a nastává vyvrcholení celého festivalu v podobě kultovních Black Sabbath. Celý areál praská ve švech, protože Sabbath hrají už sami, všechny ostatní kapely mají hotovo. Kromě festivalové projekce má kapela za zády ještě vlastní (nutno podotknout, že o mnoho kvalitnější) velkoplošnou obrazovku, na které krom živých záběrů vystoupení občas běží i nějaký starší videoklip. Za zvuků “War Pigs” přichází před publikum legendy. Legendy, které definovaly celý jeden žánr a bez nich by vlastně žádný Nova Rock nemohl existovat. Ozzy, TonyGeezer jsou ve skvělé formě a zdatně jim sekunduje i o polovinu mladší bubeník Tommy Clufetos (který jinak bubnuje v Ozzyho sólové kapele). Od frontmana Osbourna nelze již čekat kodvíjaké blázniviny, tak si vystačí jen s roztleskáváním publika a sem tam si poskočí. Mezi písněmi také do mikrofonu kuká a říká, že je krásné být šílený, což lidé nadšeně potvrzují a kukají také. Tony Iommi ve svých šestašedesáti letech a po úspěšném boji s rakovinou strčil s přehledem do kapsy všechny kytaristy, kteří vystupovali před ním, což považuji za skoro neuvěřitelné. Je radost sledovat tohoto vitálního staříka při práci. Geezer Butler nezůstává stranou a dojde i na slušné basové sólo. Kapela hraje všechny zásadní hity své takřka pětačtyřicetileté kariéry a nechybí mezi nimi např. “Snowblind”, “Fairies Wear Boots” (s pěkným klipem), “Iron Man”, “Children of the Grave” a samozřejmě “Paranoid”. Báječná tečka za celým festivalem a důkaz, že některé ikony jsou prostě nesmrtelné. Koncert je zakončen velkolepým ohňostrojem a my odcházíme zpřed pódia spokojeni. Cena za nejstarší a zároveň nejzasloužilejší skupinu festivalu patří právě Black Sabbath.


Zhodnocení:

Nova Rock byl bez přehánění nejlepší hudební akcí, které jsem se kdy měl tu čest zúčastnit. Ať už jde o výběr kapel nebo technickou připravenost, vše bylo výborné. Časový harmonogram fungoval, a když už došlo k nějakým prostojům, netrvaly nikdy více než deset minut. Kvalitní ozvučení, slušná projekce, hodně místa. Nikdo se nikam netlačil, všichni účastníci v pohodě. I všudepřítomní security týpci se ke všem chovali slušně a ochotně poradili. Ceny v areálu tedy ne moc lidové (pivo za 4,5 Euro), ale v kempu se dalo sehnat plechovkové pití od 1 Eura, takže také cajk. Jedinou nevýhodu tak spatřuji v onom zmíněném brutálním chlívku a také ve faktu, že je festival umístěn do rozlehlého větrného údolí s jemným písečným podkladem. Takže si dokážete představit, jak bylo asi vše zaprášené ve třídenním horku za poměrně silného větru. Začínám tak uvažovat nad tím, zda se ještě vyplatí jezdit na ty naše malinké české festiválky, když si člověk může připlatit víceméně pár korun a zažít něco opravdu velkého. Ale to je na delší úvahu :-)


Cesta do hlubin redaktorovy duše #3 (Kaša)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve třetím díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Kaši…

Kaša

Kaša.:

Def Leppard - Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 1995
Label: Mercury Records

Def Leppard – Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)

Ostatně jako každý, i já jsem získával své první hudebně-posluchačské zkušenosti pod vlivem toho, co se doma povalovalo rodičům, přičemž mně se okamžitě vybaví CD a MC umělců jako Smokie, Slade, Bryan Adams, AC/DC anebo právě Def Leppard, kteří se mi už v raném věku líbili, ačkoli jsem tehdy o kapele nesmýšlel v žádných širích rovinách, ale výběrovka “Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)” pro mne byla kazetou plnou líbivých písní s hezkými refrény. Tolik málo mi stačilo ke spokojenosti, abych dokázal vyměnit tehdy populární Šmouly, Kelly Family a kdovíco ještě (ale jo, proč to nepřiznat, v deseti letech mě to prostě bavilo) za anglické hard rockery.

Přestože jsem nikdy ke skalním fanouškům Def Leppard nepatřil a neřadím se k nim ani nyní, tak jejich zásadní zářezy jako “Pyromania”, “Adrenalize” a hlavně “Hysteria” jsou ze zlatého fondu stadionového rocku 80. let, a protože krom posledně jmenovaného mě ani jedno z jejich alb nebaví úplně v celé své délce, tak je pro mne i dnes “Vault” logickou volbou, když se při jeho sestavování čerpalo nejvíce z hitů konkrétně z těchto alb. A nesahám k němu jen z nějaké nostalgie, protože ty skladby mi mají co říct i nyní. Legendární hymny jako “Pour Some Sugar on Me”, “Let’s Get Rocked”, “Animal” nebo “Hysteria” se mi snad nikdy neoposlouchají a jmenovitě “Hysteria” by se v mém soukromém žebříčku nejoblíbenějších rockových písní vůbec zařadila zatraceně vysoko.

Dodnes se mi líbí ten stadionový zvuk načichlý popovými melodiemi, který z nahrávek Def Leppard srší, a třeba “Hysteria” je v tomto ohledu doslova revoluční počin, ačkoli velkou roli v tom hrála nehoda bubeníka Ricka Allena, jenž přišel při autonehodě o ruku a jeho bicí souprava je z půlky elektronická a do tehdejšího načančaného zvuku složeného z mnoha vrstev a melodií zapadla jako ulitá a pánové tak vytvořili něco opravdu jedinečného.

“Vault” však v té době nebyla jediná rocková deska, které jsem tak trochu propadl, protože zhruba ve stejné době se v mém zorném poli objevili ještě The Offspring a na nějaký ten rok se stali mou nejoblíbenější kapelou, s jejíž hudbou jsem vstával, usínal a dost dobře by zde místo Def Leppard mohlo být “Ixnay on the Hombre” těchto punk rockerů, ovšem Def Leppard byli prostě a jednoduše první. I když bych se k rockové hudbě dostal zcela určitě i bez jejich pomoci, tak pro mě mají zvlášní kouzlo, díky kterému jsou to zrovna oni, které považuji ve svém hudebním vzdělání za přelomové.


Metallica - S&M
Země: USA
Žánr: thrash / symphonic metal
Datum vydání: 1999
Label: Elektra Records

Metallica – S&M

I v tomto případě jsem nucen vybrat neřadový počin, protože i když jsem už povědomí o tvorbě nejslavnější metalové kapely všech dob nějakou dobu měl a třeba “Černé album” na základní škole kolovalo skoro jako nedostatkové zboží, tak to bylo album “S&M”, které mě doslova uchvátilo a které svým způsobem určilo dvě věci. Zaprvé, že mou nejoblíběnější kapelou bude na hodně let dopředu Metallica a že thrash metal se stane mou nejoblíbenější metalovou odnoží vůbec.

Vím, že “S&M” zrovna thrash metalovou agresí neoplývá a spojení Metallicy a symfonického orchestru pod vedením Michaela Kamena budí dodnes rozpory, tak pro mne je album klíčové v tom, že to, co mi do té doby přišlo jako nestravitelný bordel (“Master of Puppets”), se na “S&M” proměnilo v dokonalé živé verze, které díky skvělému orchestru ztratily pro mě tehdejší neprostupnost a pomohly mi proniknout i do takových písní jako “The Call of Ktulu”, “Master of Puppest” nebo “Battery”. Dnes už bych sice trošku poupravil výběr songů a třeba nezařazení “Fade to Black” a “Orion” Metallice neodpustím, ale ve své době jsem neměl jedinou výtku a album jsem točil doslova bez ustání.

Některé z písní se mi dokonce v provedení s orchestrem líbí víc než originál, přičemž nejvíc je tomu tak u dvojice “Devil’s Dance”“Reload” a “Outlaw Torn”“Load”. I když jsem si totéž myslel i o legendárních skladbách jako “The Thing That Should Not Be” nebo “One”, tak postupem času, kdy jsem si doslova ujížděl na thrash metalových klenotech (a teď nemluvím jen o Metallice), jsem svůj názor musel poupravit, protože jsem zjistil, že originál je v tomto případě jen jeden. Protože mám rád období prvních čtyř alb stejně jako 90. léta, kdy Metallica koketovala s hard rockem, tak si velmi rád sáhnu po kterékoli části z její diskografie a nejinak je tomu i se “S&M”, jež občas vytáhnu z poličky a bavím se skoro stejně tak dobře jako před lety.

Jak už jsem řekl, thrash metal se díky tomuhle albu stal mou jedničkou, protože nebýt “S&M”, asi těžko bych se dostal takhle brzo (a kdo ví, jestli vůbec) k prvním albům Metallicy, od nichž už samozřejmě nebylo daleko k Anthrax a Megadeth, ačkoli v obou případech se tak dělo přes jejich pozdější alba z let devadesátých, heavy metalovým Iron Maiden a jejich “Brave New World” a v neposlední řadě k…


Sepultura - Chaos A.D.
Země: Brazílie
Žánr: groove metal
Datum vydání: 1993
Label: Roadrunner Records

Sepultura – Chaos A.D.

Sepultuře. “Chaos A.D.” bylo snad prvním vyloženě extrémním metalovým albem, které jsem slyšel. I když s tím extrémem to není tak žhavé, tak přeci jen oproti doposud jmenovaným kapelám to pro mě bylo jako hudba z jiného světa a zároveň zjištěním, že thrash metal Metallicy a Anthrax je jen začátek a že existuje i něco daleko tvrdšího.

“Chaos A.D.” pro mne má z celé diskografie této party speciální pozici. Není možná tím nejlepším, zcela určitě ani tím nejexperimentálnějším albem, ale právě díky tomu, jak kombinuje první thrash / death metalovou éru završenou klenoty “Arise” a “Beneath the Remains” spolu s následujícím etnickým monolitem “Roots”, jej mám nejradši a měl jsem díky němu usnadněnou pozici co se týče objevování tajů alb předešlých, protože si myslím, že přes “Roots”, jež už bylo na poměry kapely ovlivněno nu-metalovým hnutím, by to šlo mnohem hůř. “Chaos A.D.” mě prostě uchvátilo a odstartovalo mou mánii hlavní postavou kapely, Maxem Cavalerou, kterého jsem doslova žral a s ním i všechno, na co sáhl, takže od Soulfy, přes různé hostovačky až po Nailbomb.

Při pohledu na tracklist se nemůžu zbavit dojmu, že co skladba, to trefa do černého. Od úvodního dvojbloku nesmrtelných klasik – protestsongu “Refure/Resist” a “Territory” – přes politickou “Biotech Is Godzilla” až po skvělou předělávku “The Hunt” od New Model Army, se tahá jedna pecka za druhou. V současné době už mě víc baví skladby jako “Kaiowas”, “The Hunt” nebo “Amen”, i když svůj podíl na tom určitě bude mít fakt, že když jsem kdysi upřednostňoval profláklejší písně jako zmíněné “Refuse/Resist” a “Territory”, tak jsem byl schopný poslouchat jenom tyhle dvě i hodinu v kuse. Dnes si daleko víc vážím instrumentálky “Kaiowas”, která předznamenala směřování na “Roots”. I zmíněnou “The Hunt” nebo “We Who Are Not as Others” jsem dokázal ocenit až později, protože to nebyly takové vypalovačky jako třeba “Manifest” a coby strašně “tvrdý” metalista jsem je prostě neuznával.

“Chaos A.D.” mi nakonec otevřelo brány jiných metalových odnoží, ale i rozšířilo ty stávající. Objevil jsem Machine Head, Slayer, Fear Factory a později At the Gates a In Flames, díky kterým dodnes miluji severský death metal, ale to už by byl zase úplně jiný příběh.


Opeth - Ghost Reveries
Země: Švédsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 2005
Label: Roadrunner Records

Opeth – Ghost Reveries

Miluju progresivní metal. Dalo by se říct, že v jakékoli podobě. Od těch melodických progů až po technický death metal mám tenhle styl vážně rád a může za to jedna jediná deska. “Ghost Reveries” od švédských Opeth. Už si ani nevzpomínám proč a jak jsem se k ní dostal, ale to, co jsem slyšel, mě ohromilo.

Kombinace drsných death metalových a akustických nálad je něco, co mě dostává do kolen i dnes, a dovolím si tvrdit, že zrovna Opeth toto dělají (respektive dělali, když se podívám na to, co hrají na “Heritage”) ze všech nejlíp. “Ghost Reveries” opět není tou nejlepší nahrávkou v jejich diskografii a s dvojicí “Blackwater Park” nebo “Still Life” se úplně rovnat nemůže, ovšem jako takové vyústění “Deliverance” a “Damnation” je to celkem logický krok, jenž se nesetkával s úplným pochopením, ale pro mě, jakožto pro fanouška zbrusu nového a starší tvorbou nepolíbeného, mělo to album strašně magickou atmosféru, díky níž se k němu stále s oblibou vracím.

Kdysi před těmi osmi, devíti lety mi přišly poněkud zbytečné skladby “Atonement”, “Hours of Wealth” a “Isolation Years”, protože to jsou čistě akustické kompozice bez stop death metalového hřmění, a připadaly mi tak jako zbytečné mezihry mezi těmi “opravdovými” skladbami, ale díky tomu, že jsem později propadl progresivnímu rocku, jsem i na ně změnil názor a začal je brát jako nedílnou součást velmi vyrovnaného a hlavně velmi kvalitního alba. “Ghost of Perdition” a “The Baying of the Hounds” jsou na úvod (obzvláště pro začínajícího posluchače) neskutečně tvrdý oříšek a ani uhrančivý Åkerfeldtův vokál tu počáteční námahu, kterou si album vyžaduje, neulehčí. Nenapadá mě snad jediná slabá chvíle, ale těch opravdu geniálních bych z rukávu vysypal hned několik. Těmi úplně nejsilnějšími momenty jsou už léta melancholická pasáž v sedmé minutě “Reverie/Harlequin Forest” nebo orientální úvod “Beneath the Mire”.

A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale o to tady nejde. Hlavní je, že díky “Ghost Reveries” jsem ochutnal to, co je pro mne skoro denním chlebem, protože i když trošku vzdáleně, tak jen díky tomuto albu jsem propadl Tool, Devinu Townsendovi nebo třeba A Forest of Stars a Agalloch, protože nebýt toho, že si mne kdysi podmanila košatá stavba desetiminutových kompozic, jak je z rukávu sypali právě Opeth, tak kdo ví, kde bych dnes hudebně byl.


David Gilmour - On an Island
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 2006
Label: EMI Records

David Gilmour – On an Island

Sám sobě se divím (i když, zaplaťpánbůh za to), co mě to před zhruba sedmi lety popadlo, že jsem si nechal vnutit k poslechu na doporučení zatím poslední sólovou desku Davida Gilmoura, “On an Island”. Mé veškeré znalosti o progresivním rocku tehdy končily u songů “Another Brick in the Wall” a “Wish You Were Here” od Pink Floyd, což je, pravda, dost málo, ale do té doby mě prostě nic jiného než metal nezajímalo, takže jsem neměl ani nutkání objevovat něco dalšího.

To se však s poslechem “On an Island” změnilo. Krásná a podmanivá atmosféra kytarového umění mistra Gilmoura spolu s jeho uklidňujícím vokálem je spletenec, který jsem si od té doby postupně zamiloval a jen díky tomu, jak skvělým materiálem se na “On an Island” zaskvěl, jsem postupně začal pronikat do diskografie Pink Floyd, kteří jsou od té doby mojí nejoblíbenější kapelou vůbec a vlastně do celého hnutí progresivního roku, přičemž stejně jako každý jeho fanoušek mám v sobě velkou posedlost díly ze 70. let. Legendární opusy Rush, Genesis, King Crimson či Camel jsou alba, na která nedám dopustit a která poslouchám dost často s až železnou pravidelností.

Ačkoli “On an Island” plyne především v pomalém tempu, tak není v žádném případě nudné nebo utahané, protože skladby jsou plné energie (“Take a Breath”) a skvělých muzikantských výkonů, jimž logicky vládne hlavně Gilmourova kytara. Floydovská “On an Island” je prvním z vrcholů a spolu s “The Blue”, “Where We Start” a “This Heaven” bych si ji klidně dokázal představit na některém z pozdějích alb Pink Floyd, což není úplně špatná vizitka. Ani takhle s odstupem času neztratilo “On an Island” nic ze své kouzelné nálady a vždy, když si jej pustím do sluchátek, tak si vážně připadám jako někde na odlehlém místě a nechávám se unášet na vlnách kompoziční zralosti, která je v tomto případě nezpochybnitelná.

Hodnotit album v kontextu Gilmourovy sólové tvorby, tak bych právě “On an Island” postavil na stupínek nejvyšší, ačkoli je možné, že to je právě tím, že jej mám nastudované ze všech tří počinů suverénně nejvíc a byla to první deska, kterou jsem od něj slyšel. Tak či onak, je to skvělé album, které ve mně probudilo prog rockového ducha, díky němuž dnes obdivuji i mladší party jako Karnivool, The Mars Volta a především Stevena Wilsona včetně Porcupine Tree.


Sepultura – The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart

Sepultura - The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart
Země: Brazílie
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 25.10.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Trauma of War
02. The Vatican
03. Impending Doom
04. Manipulation of Tragedy
05. Tsunami
06. The Bliss of Ignorants
07. Grief
08. The Age of the Atheist
09. Obsessed
10. Da Lama ao Caos [Chico Science & Nação Zumbi cover]

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 6/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tak se nám vylíhla již třináctá deska světoznámé a nesmrtelné Sepultury. Sedmé s novodobým frontmanem Derrickem Greenem, který nahradil původního zpěváka a jednoho ze zakladatelů Maxe Cavaleru. Ten to teď už nějaký ten rok valí ve své další kapele jménem Soulfly a o kvalitě či nekvalitě jejich posledního opusu (který mimochodem vyšel zhruba měsíc zpátky, takže tvoří jakousi přímou konkurenci nové Sepultuře… je také zajímavé, že obě kapely jsou nyní upsány pod labelem Nuclear Blast, takže mi přijde poměrně těžko pochopitelný vstup na trh v tak krátkém časovém rozmezí) se můžete sami přesvědčit v naší nedávné recenzi.

Derrick Green – mnohými zatracován a jinými naopak neskonale veleben – vzal opratě Sepultury pevně do svých rukou a po sérií nepříliš povedených slepenců typu “Nation” nebo “Roorback” se mu povedlo kapelu konečně koncepčně ustálit a v roce 2006 vychází první z velkých “příběhových” alb s názvem “Dante XXI”, které se pohrabalo v klasice z největších – “Božské komedii” Danta Alighieriho. Následující (leč ne moc kladně přijaté) “A-Lex” se zaobírá tematikou důkladně rozebranou ve filmu “Mechanický pomeranč”, který natočil bezpochyby jeden z nejgeniálnějších a nejnadanějších režisérů – Stanley Kubrick. Zatím poslední počin, který se naopak soustředil na téma samotného času, nesl název “Kairos”. “Kairos” totiž v překladu znamená “bůh příhodného času”. Pomalu se dostáváme do současnosti, kdy vychází “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” a s ním i náš článek. Novinka bere inspiraci z prastarého německého snímku “Metropolis”, který pojednává o fiktivní dystopické společnosti budoucnosti (film lze dokonce najít na seznamu památek UNESCO). Osobně si myslím, že tematické složení posledních několika alb má něco do sebe a hlavně je každé úplně jiné než to předchozí. Což sice v obecném srovnání možná nepůsobí moc celistvě, ale jednotlivé desky jsou určitě lepší a o sto procent úspěšnější než to, co Sepultura předváděla těsně po období neslavných “Roots”.

The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je pravděpodobně o něco lepší nežli předchozí “Kairos”. Také zcela určitě o mnoho lepší než cokoliv dalšího, co Sepultura v posledních dvaceti letech vydala. Otázkou však zůstává, zda je možné jej srovnat s pravěkou tvorbou kdysi před čtvrt stoletím, kdy před sebou Sepultura tlačila káru s velkou cedulí a nápisem thrash/death metal. Nebudu se pokoušet a ani si netroufám soudit, zda může být novinka lepší než cokoliv z té doby. To by si měl každý přebrat sám a ujasnit si vlastní priority. Sepultura tehdy a Sepultura dnes jsou dvě naprosto odlišné kapely, přesto budu tak smělý, vyjádřím vlastní názor a řeknu, že “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je nejlepší deskou od “Chaos A.D.” vydané v roce 1993.

Není zase tolik rychlá nebo zbytečně agresivní, ale nabízí správně temný zvuk podpořený dobře zvoleným tempem, které kapele maximálně sedí. Kytarový dělník Andreas Kisser předvádí své umění dotažené na maximum a jeho kytary jsou tím nejlepším a nejpropracovanějším, co jsme si mohli v posledních několika měsících poslechnout. Vypiplané riffy, úvodní pasáže gradující do velkolepých melodií, “spojovačky” mezi jednotlivými (a často odlišnými) částmi songů – to všechno je zahrané a zmixované na jedničku s hvězdičkou. Basovka veterána (poslední ze zakládajících členů Sepultury) Paula Xista tomu všemu dodává dojem jakési monumentální hutnosti, která exceluje především v pomalejších, ale o to drsnějších pasážích. Derrick Green do mikrofonu hučí jako o život a baví nejvíce od dob “Dante XXI”. Kisser mu zdatně sekunduje a metalový svět je tak opět bohatší o jedno dílo, které není nazpíváno genericky, ale razí si vlastní, ale o to tvrdší cestu. Nováček v řadách Sepultury, dvaadvacetiletý Eloy Casagrande, se poprvé usadil za známější bicí soupravu a do kapely tak vnesl mladou krev s novou energií, kterou zaprášené uskupení místy potřebovalo jako sůl. Srovnání s Igorem Cavalerou není na místě, ale mladíček se snaží a jeho party jsou zahrané precizně a s dávkou zkušeností, kterou by mu leckterý starší bubeník mohl bez problému závidět.

The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” produkoval Ross Robinson, ne neznámé jméno na poli tvrděrockové muziky. Má za sebou spolupráci s takovými jmény, jako jsou KoRn, Fear Factory nebo například Slipknot, a upřímně – jeho vliv je na novém materiálu Sepultury hodně znát. Ne, že by třeba “Kairos” (produkce Roy Z) bylo v tomhle ohledu o moc horší, ale Robinsonovi se povedlo překřížit desetiletí a vrátit legendu na výsluní tím, že se sice postaral o to, aby zněla old schoolově, ale zároveň ji nenechal utopit se v minulosti a nezapomněl, že žijeme v jednadvacátém století. Takhle by měla vypadat postupná resurekce značky, která na tom sice není úplně špatně, ale má už také své lepší dny za sebou.

Jen zběžně přejedu nejzajímavější kousky. Úvod obstarávající “Trauma of War” do vás hned na začátku poslechu bez skrupulí napere jeden z největších nářezů, který lze mezi novými songy najít. Hnedka je cítit dosti oldschoolový rezonující zvuk. Následuje impozantně provedená “The Vatican”. Začíná dech beroucím chrámovým chorálem v pozadí s bitím zvonů a po psychedelickém přeskoku do samotné písničky nastupuje jedna z nejlépe kompozičně vystavěných skladeb, kde není nouze o zábavné melodie a chytlavé mezihry. Dále mám v oblibě “Tsunami” s její super kytarovou částí, dlouhý a pomalý “Grief” nebo cover (v těch si Sepultura v poslední době zvlášť libuje) “Da Lama ao Caos” od Chico Science & Nação Zumbi. Etnické prvky, bubínky a zvuk typický pro Sepulturu osmdesátých let. Bomba, paráda, luxus. Takhle kdyby vypadalo celé album, není co řešit a sahám po desítce.

Tak, máme to za sebou. “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je bezpochyby tím nejlepším, co si můžete od současné Sepultury poslechnout. Atmosféra, zábavnost, mix a produkce – tohle vše stačí k tomu, aby na vás z obalu vykouklo povedené album, kterých se v poslední době na přesyceném trhu už tolik nevyskytuje. Prvotní tvorba zůstala nepřekonána, ale ruku na srdce – kdo něco takového ještě dnes očekává? Jsem maximálně spokojen a vyšší hodnocení nedávám pouze z obavy, že se jedná o výjimku mezi ne-zas-tak dobrými alby a že příště budeme mít co dočinění třeba s druhým “Nation”. Ale snad ne.


Další názory:

Klidně to řeknu hned na rovinu, aby bylo jasné, že můj názor není úplně relevantní, ale Sepultura je už dávno kapela, která mě moc nezajímá. Ne, že bych proti téhle legendě něco měl, určitě má můj respekt, zároveň ani nejsem nějaký ortodoxní fanoušek Cavalerova klanu, takže rozhodně nebrečím kvůli tomu, že už tam není ani jeden ze svého času ústřední bratrské dvojice není, jednoduše jen nemám sebemenší potřebu tuhle skupinu poslouchat. Abych řekl úplnou pravdu, tak poslední deska Sepultury, kterou jsem slyšel, byla “Nation”, což už je dobrých dvanáct roků. Co se novinky “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” týče, neměl jsem v plánu na daném stavu věcí něco měnit, nicméně hodně slušná hodnocení obou kolegů mě nakonec přesvědčila, abych dal brazilské veličině opět šanci, a tak se také stalo. Ta muzika je úplně v pohodě, nemůžu říct, že bych proti ní cokoliv měl, album jsem si poslechnul a neměl jsem s ním problém, ale na druhou stranu to není nic, co bych prostě chtěl poslouchat. Jednoduše mě to nebavilo natolik, abych se na další více jak hodinové kolečko brazilského metalu nějak zvlášť těšil, spíš jsem si to pouštěl tak nějak z “povinnosti”, abych si kvůli hodnocení dokázal utvořit nějaký názor. Když to řeknu jinak… právě teď mi tu “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” hraje, jenže jakmile dopíšu tenhle odstavec, tak to album smažu a už nikdy se k němu nevrátím. Uznávám, že kvalita tam zcela nepochybně je a že je tohle hodnocení hodně subjektivní a možná svým způsobem i trochu nespravedlivé, ale z mého osobního úhlu pohledu bohužel nemůžu dát víc.
H.

V nedávném říjnovém eintopfu jsem vyřkl předpověď, že Cavalerovic partička nakope s novinkou “Savages” sepulturovskému “The Mediator Between the Head and Hands Must Be the Heart” zadek, a nyní zpětně musím uznat, jak šeredně jsem se mýlil. Vůbec poprvé mě aktuální Sepultura kolem Derricka Greena a Andrease Kissera baví víc než formace jejich bývalého frontmana. Sepultura nemusela nic změnit, pořád hraje ten svůj agresivní groove/thrash, ovšem tentokrát se jí povedlo jednotlivé skladby vyšperkovat do takového stavu, že se dá hovořit o po všech stránkách povedeném zářezu. “The Mediator Between the Head and Hands Must Be the Heart” má neuvěřitelnou sílu a to, co dříve působilo jako bezzubý pokus o brutalitu (poslední slabota jménem “Kairos”), má hlavu a patu. V žádném případě nemůže být řeč o nejlepším počinu Sepultury v rámci její bohaté historie, ale pokud si vezmu alba s Derrickem Greenem, tak nemá novinka konkurenci. Těžkotonážní úvod v podobě “Trauma of War” a “The Vatican” má takový dopad, že mi chvíli trvalo, než jsem jej rozdýchal. Velmi zajímavá je pomalá “Grief”, která umožňuje v půlce alba na chvíli si odpočinout. Závěrečný cover “Da Lama ao Caos” od Chico Science & Nação Zumbi zase vzdáleně dává vzpomenout na “Roots” a kupodivu to nepůsobí jako laciný pokus o oprášení “zašlé” slávy. Novic za bubenickou stoličkou se uvedl velmi dobře a rozmetal tak pochyby o tom, proč si kapela vybrala takového mladíčka, když vzhledem ke svému statusu mohla sáhnout po nějakém větším jménu. Nemá smysl chodit okolo horké kaše. Nové album se Sepultuře prostě povedlo, a pokud se příště ukáže, že to není jen náhoda, tak jsem ochotný vzít Kissera a jeho partu na milost, protože po těch letech, co jsem na ně kvůli jednomu horšímu albu za druhým házel špínu, si novinkou vysloužili mou pozornost.
Kaša


Brutal Assault 16 (sobota)

Brutal Assault 16
Datum: 13.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): 1349, A Pale Horse Named Death, Absu, Ahab, Anathema, As I Lay Dying, Cryptopsy, Dagoba, Draconian, Exivious, Forbidden, Genitorturers, Haemorrhage, Kataklysm, Khold, Kvelertak, Sepultura, Seventh Void, Skyforger, Trigger the Bloodshed, Triptykon, Turisas, Vader

H.: V sobotu ráno jsem trochu přespal, což mě ve výsledku stálo účast na úvodní půlhodince Norů Blood Red Throne. Nakonec jsem měl co dělat, abych stihl alespoň kousek A Pale Horse Named Death. Americký metal zrovna moc nežeru, ale nedá se tomuhle kontinentu upřít fakt, že má opravdu silnou scénu různých těch post-něco-metal kapel. A přesně do téhle sorty patří i A Pale Horse Named Death. Hned na budíček spustili nálož středně rychlých těžkotonážních riffů, specifickou náladu a uhrančivý vokál. No, tohle bylo moc dobré probuzení. Když si představím, jaké by to mohlo být za tmy a s mlhou… uff…

H.: Nesmírně brutální palbu předvedli Trigger the Bloodshed. Death metal, technical death metal a do jisté míry i deathcore zalité do jednoho neprostupného celku tvořily tak prdel-nakopávající kombinaci, že mě ani na vteřinu nenapadlo utéct z pod pódia před deštěm. Kdo si přivstal, dostal za odměnu nářez z pódia a mokrou spršku z oblohy. Tihle Britové si za svůj výkon určitě zasloužili i lepší čas.

H.: Sobota se rozjela opravdu ve velkém stylu, jelikož i následující Absu předvedl totální maso. Myslím, že asi všechny uchvátil naprosto neuvěřitelný výkon s velkým V zpěváka a bubeníka Proscriptora McGoverna, který stíhal při ultra rychlých sypanicích ještě řvát takovým ječákem, až z toho tuhla krev v žilách. A když se asi v polovině setu zvedl z bicí stoličky a šel pozdravit dav na okraj pódia, vyloudil při tom tak neskutečný jekot, že mi málem praskly ušní bubínky. Ze samotných songů mě nejvíce rozdrtila pecka “Manannán”. Už jsem kdysi zaslechl, že Absu bývají naživo náhul jako prase, což se ukázalo být více než pravdivé. Kdo v průběhu tohohle radši vyspával nebo nasával, ať si rve vlasy!

H.: Seventh Void ukázali kromě společného kytaristy s A Pale Horse Named Death také pravý stoner metal. Podobnou muziku jsem nikdy v životě moc neposlouchal, ale musím uznat, že Seventh Void měli něco do sebe. Bylo to hezky špinavé, s nádechem rocku, a hlavně to mělo koule. CD bych si asi nekoupil, ale líbilo se mi to.

H.: V této chvíli měla nastoupit Dagoba, ale stejně jako loni nedorazila. Někde později jsem pak později zaslechl, že opět stejně jako loni měli autonehodu. Asi jsou to dobří řidiči (smích). Jejich set se posunul na konec programu na třetí hodinu ranní. V programu vznikla téměř hodinová díra na odpočinek (po loňských přesunech už asi pořadatelé nechtěli znovu nějak hýbat s časy, což považuji za rozumné, navíc byla chvíle ticha docela příjemným oddychem pro uši).

H.: Další tedy vystupují až Draconian ze Švédska. Asi největším překvapením jejich setu byl fakt, že ten jejich doom nebyl totálně zazděný denním světlem. Ani tak to sice stále nebylo úplně to pravé, ale šlo se na to dívat. Ono když doomová kapela zrovna nepodá tak strhující výkon jako Курск v pátek, bývá doom metal ve dne minimálně poloviční. Nakonec jsem tedy ani nebyl tak extrémně zklamaný, že Draconian stihli pouhé čtyři skladby (“The Drowning Age”, “The Last Hour of Ancient Sunrise”, “Bloodflower” a “Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)”). Líbilo se mi to, ale čekal jsem víc.

Ježura: Na Draconian jsem byl docela zvědavý i přes čas ne úplně korespondující s tím, co hrají. Není ovšem jednoduché říci, jestli moje rozpačité pocity plynou z onoho času, evidentně nalámaného zpěváka nebo snad něčeho jiného. Ale na druhou stranu – vydržel jsem až do konce dost krátkého setu a za tu dobu jsem musel uznale smeknou před sympatickou plavovláskou za mikrofonem. Tahle dáma skutečně zpívat umí, o tom žádná. Tak třeba někdy příště, milí Draconian.

H.: Náladu však rychle spravili norští blázni Kvelertak se svojí black-punk jízdou. Krásně úchylná oranžová komba, nadopovaný zpěvák (opět skoky do davu a šplhání po konstrukci pódia) a hudba tak energická, že to s člověkem šilo přímo samo. Pecky jako “Mjød”, “Blodtørst” nebo “Fossegrim” maximálně ničily vše okolo. Mít v sobě o jedno pivo a jednoho ruma víc, tak už mě nikdo neudržel a já v lítal v kotli jako blázen (smích).

Ježura: Kvelertak jsou jako nitroglycerin. Člověk s tím jenom zatřepe a BUM! Pravda, myslel jsem, že to bude mít naživo ještě o kousíček větší grády, ale i takhle jsem byl nadmíru spokojen. A při pomyšlení, jaká šleha to musí být v klubu, dostávám lehkou husí kůži…

H.: Hodně mimo festivalovou mísu byli holandští hračičkové Exivious se svým instrumentálním progresivním vystoupením. Nejen díky civilnímu vystupování, soustředěnému výkonu a absenci jakýchkoliv plachet nebo rekvizit hrála prim jenom a pouze hudba. Příznivci podobných progresivních orgií byli jistě u vytržení, ale já se musím přiznat, že mě to až zas tak nebralo. Ale velice příjemné a zajímavé zpestření to bylo, to každopádně! Rozhodně se mi Exivious líbili více než skupina následující…

H.: Parta extrémně fousatých pánů Skyforger z Lotyšska sice hnala ten svůj pagan/folk metal s vervou, ale nějak to vyznělo do ztracena, což mě celkem mrzí, neboť jsem byl na jejich výstup patřičně zvědav. Ale dost jim na bodech ubíral i fakt, z něhož kapelu nelze moc vinit, čímž mám na mysli ne zrovna povedený zvuk. Veškeré folkové nástroje, které jsou v hudbě Skyforger opravdu hodně významnou složkou, ne-li tou přímo nejvýznamnější, jako by s sebou kapela ani neměla, protože nebyly vůbec slyšet. Ani solidní výběr písniček to nezachránil. Škoda.

Ježura: Opět musím do poslední čárky souhlasit s H. Na doporučení několika známých jsem od Skyforger čekal dost, ale dostal jsem jenom čím dál nudnější nudu, kterou nějak nedovedu rozklíčovat a analyzovat. Odešel jsem přibližně v půlce, kdy shodou okolností hrála skladba, jejíž pasáže Skyforger půjčili Rusům Аркона pro skladbu “На Моей Земле”

H.: Nijak mě nebrali ani Forbidden. Uznávám, že mé znalosti jejich tvorby jsou absolutně na nule a že na jejich koncert jsem se šel mrknout jen tak z dálky, ale jejich obyčejná a standardní thrashovitá cirkulárka (kterou by podle mých informací Forbidden být neměli, ale naživo to tak vyznělo) mě ani náhodou nepřesvědčila, abych se po jejich nahrávkách pídil.

Ježura: V zájmu objektivity musím hned na začátek uvést, že jsem si v průběhu setu Forbidden hověl na tribuně, ovšem to, co se ke mně doneslo, povážlivě laškovalo s mým dávivým reflexem. Tuctové, pustě agresivní, v čistých pasážích ukrutně falešné. Bída, utrpení a nikdy víc!

H.: Opravdu kvalitně pobavili až španělští grindeři Haemorrhage. Sice přijeli bez baskytary, jíž se tedy chopila kytaristka Ana ve slušivém oblečku zdravotní sestřičky (mužské publikum také hned po jejím vstupu na pódium náležitě zbystřilo smysly, zejména zrak), ale stejně měl ten jejich patologický mazec koule. Největší podíl na tom měl samozřejmě od krve zborcený frontman Lugubrious, který si na pódium postupně přitáhl umělou nohu (do té se s náramnou rozkoší zakusoval) nebo mozek ve skleničce (obsah se stejnou rozkoší vypil), v jednu chvíli si pak i nasadil košík pro psa a proháněl se po stage po čtyřech (přičemž nezapomněl pomočit odposlechy). Jasně, hlubokomyslné to zrovna nebylo, ale sranda obrovská.

Ježura: Netušil jsem, že se mi kdy bude grind líbit a že mě navýsost pobaví! V případě Haemorrhage se tak dělo od samého začátku do úplného konce a bylo mi skoro líto, že tihle Španělé nezahráli déle. Zpěvák: “Christina Aguilera? Fuck you! Lady Gaga? Fuck you! Haemorrhage? Fuck y… oh no no no, not Haemorrhage.” Kytarista: “Fernando? Fuck YOU!”

H.: S podobně ujetou show přišli i Genitorturers. U nich však nehrál hlavní roli zpěvák, nýbrž zpěvačka oblečená jak štětka, která si taktéž přinesla pár zajímavých rekvizit (plastová mačeta od krve, která později letěla do davu, panenka na šňůrce, ale i láhev Jacka Danielse, jejíž obsah byl rozléván všude okolo) a navíc k tomu ještě spustila kadenci přisprostlých a úchylných hlášek. Zajímavou postavou byl ovšem i baskytarista, u něhož si člověk nemohl být jistý, jakého je to individuum pohlaví. Spousta lidí na to později nehorázně nadávala, ale mně se to moc líbilo, i když to, co hráli, jsem vnímal spíše okrajově (smích). Víc takových bláznivin!

Ježura: Asi jsem úchyl, ale tohle se mi při vší obscénnosti, sexismu a pámbu ví při čem ještě líbilo, a to dost. Industrial rockové zpestření v režii manželky Davea Vincenta, Gen, mi zvedlo náladu a dokonce jsem ani neschytal moc toho červenýho humusu, co do lidí Gen pumpovala ze stříkací pistolky poněkud falických proporcí. Speciální potlesk pro bubeníka – ten ví, jak i s málem udělat dobrou show! A dokonce zazněla moje oblíbená “Lecher Bitch”, juchu! Netušil jsem, že ji někdy uslyším naživo [k zahraným songům ještě dodám, že skvěle vyzněly i “Sin City” a hlavně “Devil in a Bottle”, kterou bych asi označil za vrchol setu a při níž zpěvačka dělala voloviny se zmiňovanou lahví Jacka Danielse – pozn. H.]…

H.:Vader nechápu jednu věc – jak je možné, že z alba je to takový skvělý náser a naživo taková strašná nuda. Covery od Black Sabbath a Slayer sice potěšily, ale to bylo asi tak všechno. Tihle Poláci ten svůj death metal drhnou na koncertech na můj vkus až moc předvídatelně a neinvenčně.

Ježura: Ač jsem si to původně nechtěl přiznat, H. má už snad pomilionté pravdu. Vystoupení sice lehce gradovalo, ale zamrzelo, že z novinky, která vyšla předešlého dne, zazněla pouhopouhá jedna skladba “Come and See My Sacrifice” a vůbec nedošlo na hymnickou “This Is the War”. Třeba to příště klapne a bude to fakt nářez, fakt bych za to byl rád.

H.: Další Turisas jsou přesně opačný případ. Z alba kýč jak hovado, poslouchat se to skoro nedá, ale na koncertě totální bomba. Vědí, jak svou show hned od začátku nakopnout, umí dostat dav do varu a celé to vygradovat do excelentního závěru (s vrháním toaleťáku místo konfet). Pozornost mužské části publika navíc strhávala opravdu sličná akordeonistka Netta Skog, ale nejen díky ní byli Turisas vážně skvělí. Navíc potěšilo, že z aktuálního alba “Stand Up and Fight” zahráli ten jediný song, který tam je opravdu dobrý – “Take the Day”. Jo, a taky nezahráli “Rasputin”, což asi spoustu lidí rozladilo, ale já si myslím, že i bez toho to bylo super. A navíc ty jejich zmalované ksichty vypadají opravdu dobře (smích).

Ježura: Ohledně vystoupení Turisas mám trochu rozpolcené dojmy. Na jednu stranu hráli přespříliš skladeb, které mě vůbec neberou, na stranu druhou ale předvedli takové pódiové divadlo, jaké jim může kde kdo závidět. Obecně vzato tím u mě značně stoupli v ceně a třeba bych se na ně zašel podívat i sólo – už jenom kvůli překrásné Nettě Skog. Fakt jsem podle fotek netušil, že je tak moc hezká…

H.: Co se týče Cryptopsy, najeďte si o kousek nahoře odstavec o Trigger the Bloodshed, znovu si ho přečtěte a jenom zaměňujte jména kapel. Opět kulervoucí, technicky namakaná sbíječka bez milosti. I když podle znalců tvorby byl zvuk na prd, já jsem si nějakého zásadnějšího problému nevšiml, viděl jsem jen luxusní death metalovou smaženici, předlouhé hřívy zpěváka a baskytaristy a jednoho totálně šíleného Flo Mouniera za bicími.

H.: As I Lay Dying byli lepší, než bych si byl odvážil tipnout. Z CDčka mě to vždycky nehorázně nudilo a všechny ty melo-refrény mi přišly strašně teplé (což ovšem není případ pouze As I Lay Dying, spíš žánru obecně), ale naživo to všechno sepnulo dohromady do jednoho hodně nabušeného celku. Kromě toho jistě i posluchači menšího vzrůstu ocenili, že hudebníci hojně využívali trojice přistavěných plošinek, na nichž si je mohl do sytosti prohlédnout každý. V setlistu nebyl problém zaznamenat spoustu známých songů, ale mě osobně nejvíce zaujala “Nothing Left”, jíž považuji možná za tu nejlepší pecku, co kdy As I Lay Dying napsali (asi to bude tím, že je jediná, v níž mi nevadí ani ty “teplé” refrény).

H.: Přímo kouzelnou atmosféru vyčarovala Anathema. To bylo opravdu skvostné vystoupení. Víc snad k tomu ani nemám co dodat, takže nechám promluvit i kolegu, aby dostal trochu více prostoru (smích):

Ježura: Aaaaach, Anathema… Spolu se Satyricon můj druhý vrchol festivalu. Něco podobného jsem do té doby nezažil a ani v nejmenším nečekal. Tak klidná hudba a jaké dovede mít na velkém pódiu koule! Začínám být přesvědčeným polytheistou, protože jenom bratři Cavanaghové jsou tři a éterická a přesto tak pozemská víla v těle Lee Douglas k tomu. To se nedá slovy popsat, u toho byste museli být…

H.: Ze Sepultury jsem viděl jenom úvodní song a opravdu mě potěšilo, že Derrick Green si vzal na sebe triko české kapely Tortharry (zasvěcení vědí, že se vzájemně znají). Pak jsem si šel ale vystát první lajnu na Triptykon, tudíž nemohu moc hodnotit…

Ježura: A to já si zase zahodnotím. Sepulturu jsem z desky zkoušel poslouchat několikrát a pokaždé bez úspěchu. Nějakým zázrakem mě ale dovedou naživo strhnout a nepustit. Stejně jako loni byl tohle prvotřídní nářez a “Roots Bloody Roots” hulákal snad celý Josefov…

H.: Mlaťte mě, bijte mě, ale tvrzení, že Triptykon předvedli něco naprosto geniálního, nejlepší vystoupení festivalu (tohle podtrhávám!), stejně neodvolám! Kdo nemá ani páru, kdo to jsou Celtic Frost a Thomas Gabriel Fischer, ten to asi nepochopí, ale my znalí víme, že geniální hudebník rovná se geniální hudba, od čehož už je jen krůček ke geniálnímu koncertu. Něco tak dřevního a jednoduchého, ale zároveň neskutečně silného a poutavého dokáže tvořit jen jediný člověk na světě. Podobně hutnou a intenzivní atmosféru jsem snad ještě nežral. Sice zaznělo jenom po čtyřech peckách – 2× Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a 2× Triptykon (“Goetia” a “The Prolonging”) -, ale pokud vezmeme v potaz, že “Goetia” má přes 10 minut a “The Prolonging” dokonce celých 20 (žádné zkracování!), byla to dostatečná nálož (čímž netvrdím, že bych si nenechal líbit i víc). Extáze! Orgasmus!

H.: Nevím, jestli to čistě náhodou nebylo díky hraní po Triptykon, ale Kataklysm mě tentokrát moc nepodrtili. Ale taky to mohlo být jenom tím, že už jsem je přece jenom viděl asi tak stokrát a pokud tedy nepředvedou něco tak zdrcujícího jako v květnu na Metalfestu, tak z toho vlhké trenýrky nemám. Nechápejte mě zase špatně, průser to nebyl ani náhodou, výběr songů super, kapela jela bez zaváhání a profesionálně, ale něco tomu prostě ten večer chybělo. I když mě možná jen naštvali tím, že zrušili autogramiádu, protože se jim na ní nechtělo (smích).

Ježura: Pravda, taky mi to přišlo o něco málo slabší než na Metalfestu [oproti Metalfestu to bylo o hodně slabší, ne jen o něco málo – pozn. H.], ale jak čas ubíhal, dostal jsem se do stavu, kdy jsem rozdíly přestal vnímat a navzdory pokročilé hodině dostal svoji rezavou a prachem zanesenou tělesnou schránku do otáček. Jen doufám, že do mého příštího setkání s Kataklysm zvládnu kapelu aspoň trochu naposlouchat. Pak věřím, že to bude bomba!

H.: Kdo mě ale zničil, to byli 1349. Zvuk sice stál za jednou velkou vyližprdel a měl jsem v některých chvílích i problém rozeznat, co hrají, ale oproti tomu samotná skupina byla tak totálně dechberoucí, že vyprodukovala naprosto dokonale surovou a nenávistnou atmosféru, jakou od pravého norského black metalu očekávám. Malým mínusem bylo, že šlo cítit, že za bicími nesedí Frost (a to tam na Brutal Assaultu byl o den dříve se Satyricon – mohl si to ten vůl odbouchat i se 1349), ale vše vynahradil démonický zpěvák Ravn. A čuměl jsem jak péro z gauče, jak moc nářezově zněly naživo songy z “Demonoir”, třeba taková “Atomic Chapel”… slovo “peklo” se přímo dere na jazyk!

H.: Ale to ještě nebyl všemu norskému black metalu konec. Ihned vzápětí nastupují Khold v čele s frontmanem Gardem a jeho nezaměnitelným corpsepaintem. Kdo má trochu přehled, ví, že ten zdánlivě jednoduchý black metal říznutý black’n’rollem má v sobě daleko větší hloubku, což Norové dokázali i na Brutal Assaultu. A zase – na pódiu nebylo nic než jen samotná skupina, žádné další voloviny okolo, ale její výkon byl natolik podmanivý, strhující a hypnotický, že nejenže nešlo ani vteřinku odtrhnout oči od koncertu, ale napětím se nešlo ani hýbat.

H.: Pomalu už se jde do finiše, areál již řádně prořídl a na řadu přicházejí funeral doom metaloví námořníci Ahab. Zahráli pouhopouhé tři kusy (“Below the Sun”, “The Divinity of Oceans” a “The Hunt”), ale i to stačilo k přesvědčení všech přítomných, že šlo o hutný těžkotonážní monument bez smilování. Holt některý metal není extrémní co do rychlosti, ale do naprosto opačného rychlostního extrému. Ohromnou radost mi udělalo, že se Ahab ze dvou třetin věnovali nepřekonatelnému debutu “The Call of the Wretched Sea” (druhé album “The Divinity of Oceans” je přece jenom o třídu níž), zvláště taková “The Hunt” zněla naprosto monumentálně. K dokonalosti chyběla jen jediná věc – aby hustě pršelo. K téhle kapele by to neskutečně sedlo.

H.: Úplně posledním účinkujícím se stala Dagoba z Francie, která se tedy konečně uráčila dorazit. Žabožrouti začali hrát těsně po třetí hodině ranní, ale i tak to tam parádně rozjeli a zbytku přítomných vehnali do žil poslední zbytky energie a chuti šílet v kotli. Nejvíce to na pódiu rozjel bubeník Franky, jenž to tam drtil hlava nehlava. Společně s Absu a Cryptopsy asi nejlépe odtlučená show dne. Dál už jen poslední circlepit a je definitivně konec.


Zhodnocení:

H.: Na závěr ještě pár poznámek. Organizačně bylo vše zvládnuto na jedničku s hvězdičkou s výjimkou páskování ve středu, které bylo naopak tak na čtyři mínus a to jsem ještě hodný. Když pominu, že otevření areálu se zpozdilo o více jak hodinu, pořadatelé absolutně nezvládli kontrolu vstupenek (ta probíhala kvůli falešným kusům v oběhu) a páskování, takže se tvořila mnoha(ale opravdu mnoha)hodinová fronta. Navíc byla tři okénka, každé pro jiný typ předprodeje, ale nikdo nevěděl, kam si stoupnout, spousta lidí ani nevěděla, že je to nějak rozdělené, tak se pak rvali přes sebe, do toho se další lidi rvali na opačnou stranu k opáskování; někdo si zase vystál řadu na opáskování, kde mu řekli, že si vstupenku musí nejdřív nechat zkontrolovat, což nevěděl, takže se cpal zase zpátky skrze dav lidí. Prostě chaos. Alespoň že zbytek festivalu už pak běžel jako na drátkách.

H.: Další výraznou změnou bylo zavedení vratných zálohovaných kelímků. První den jsem na to ukrutně nadával, ale do konce festivalu jsem tomu docela přišel na chuť a musím uznat, že to má opravdu něco do sebe a že je to dokonce i hodně super. Minimální házení piva do davu (jak já tohle nesnáším – za to by se měly sekat koule!) téměř vymizelo (viděl jsem to dvakrát za celý festival… v loňských ročnících to bylo tak dvakrát za hodinu), žádný bordel po zemi, prostě paráda. Sice to tahání kelímku neustále s sebou mě štvalo, ale to jsem řešil tím, že jsem ho přenechával kámošovi, aby ho nosil za mě (smích). Ani ten limit na vrácení maximálně čtyřikrát mi nevadil, dokonce jsem ho zdaleka ani nevypotřeboval. A s tím vším spojené snížení ekonomické zátěže festivalu je určitě taky plus. Pro příští ročník jednoznačně zachovat!

H.: Když už jsem nakousl z dálky to pitivo, musím letos konečně pochválit pivní mok v areálu. Gambrinus jsem sice nepil, protože už jen při pohledu na něj mi bylo jasné, že mi chutnat nebude, ale Kozel byl nepokrytě luxusní! Mňam!

H.: Co mě naopak ale neskutečně doslova sralo celý festival, to byla hrůznost zvaná Monster stage na místě, kde se ještě v loňském roce nacházel stan pro autogramiády. Chápu, že jakože sponzor, ale tohleto bylo vážně hnus. Alespoň že všechno zlé je k něčemu dobré a místo pro podpisovky se přesunulo do budovy pod střechu, což jsem opravdu uvítal. Jen škoda, že na autogramiády byl stejný vchod jako do press centra, takže se novináři museli rvát před řadu čekající na podpis. Pro příští rok by to chtělo tuhle drobnůstku ještě nějak vykoumat.

H.: Další rozporuplné mám z obrazovky mezi oběma pódii. Na jednu stranu skvělé, že se na ní promítaly informace o změnách programu a o tom, kdo právě hraje (plus samozřejmě reklamní upoutávky na další koncertní akce pořadatele), na druhou stranu byl však průser, že mnohdy tyto promítačky pokračovaly ještě v době, kdy nastupovala kapela ke hraní a zvuk z upoutávek tak rušil intro či dokonce i první song. A taky by ta obrazovka mohla být o kousek výše.

H.: Možná to takhle vypsané budí dojem, že byl letošní ročník Brutal Assaultu nezvládnutý, ale to rozhodně není pravda. Kromě kelímků jsem totiž vypíchl jen ty negativní věci, ale je nutno vzít v potaz, že to byla v podstatě jediná negativa, co jsem za celé čtyři dny v Josefově zaznamenal. Zbytek byl vážně na výbornou. Navíc je příjemné vidět, že se organizátor opravdu rok od roku snaží zlepšovat, co se dá. A to se cení!

H.: Na úplný závěr se už jen sluší dodat, že na další ročník již byli potvrzeni Moonspell, Textures a Virus (jen nevím kteří – kapel tohohle jména je jak much, ale tipoval bych to na ty norské avantgardisty). Takže zase za rok!


Redakční eintopf #14.5 – speciál 2010 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2010:
1. Soilwork – The Panic Broadcast
2. Godsmack – The Oracle
3. Murderdolls – Women & Children Last
4. Eluveitie – Everything Remains as It Never Was
5. Sully Erna – Avalon

CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neser!

Neřadový počin roku:

Koncert roku:
Sepultura: Brutal Assault – Josefov, 12.8.2010

Zklamání roku:
Iron Maiden – The Final Frontier

Top5 2010:

1. Soilwork – The Panic Broadcast
Už několik měsíců předem jsem uvažoval, zda moje osobní top1 roku 2010 obsadí poslední album Soilwork nebo nejnovější placka Godsmack. Obě desky jsou dokonale vybalancované a perfektně se poslouchají a já se prostě nemůžu rozhodnout, která je lepší. Takže první i druhé místo jsou pro mě zcela zaměnitelné, ať si kdo chce co chce říká.

2. Godsmack – The Oracle
Viz výše.

3. Murderdolls – Women & Children Last
Ač nemám zkušenost s jejich prvním počinem, slyšel jsem na adresu Murderdolls pět jen samou chválu a rozhodl se zkusit alespoň ten nový výrobek z jejich glam metalové/horror punkové dílny. A rozhodně jsem nebyl zklamán – naopak, více než příjemně překvapen. Nová oblíbená kapela.

4. Eluveitie – Everything Remains as It Never Was
Myslete si, co chcete, ale tahle švýcarská banda pohanů prostě válí. A naživo možná ještě více nežli z cédéčka.

5. Sully Erna – Avalon
Zpěvák zmiňovaných Godsmack se vytáhl a nepřišel pouze s odfláknutou parodií sebe sama, nýbrž s plnohodnotnou deskou, která není ani trochu prvoplánová a… a vlastně jsem ani nečekal, že by mohla být tak návyková :)

CZ/SVK deska roku:

Dymytry – Neser!
Dlouhá léta jsme čekali na první řadové album pekelníků Dymytry a čas zapálit ohně pod kotli konečně nastal! Ta fošna má šťávu, hlavu a patu, výborné texty a na české poměry kvalitní zvuk. Co víc chtít?

Koncert roku:

Sepultura: Brutal Assault – Josefov, 12.8.2010
V létě jsem sám sobě vyvrátil někdejší mýtus, že brazilská Sepultura nemůže fungovat bez bratří Cavalerů. Opak je pravdou a já po celou dobu setu nepřestával kulit vočadla. Překvapení a nezapomenutelný zážitek.

Zklamání roku:

Iron Maiden – The Final Frontier
Od svých oblíbených heavy metalových dědečků jsem asi očekával něco o trochu lepšího, nebo si prostě nemůžu vzpomenout na nic, co by mě letos vyloženě rozesmutnilo.