Archiv štítku: Serenity

Phantasma: nový projekt členů Delain a Serenity

Phantasma je nový symphonic rockový projekt, v němž se sešli Charlotte Wessels (Delain), Georg Neuhauser (Serenity) a Oliver Philipps (EveronSatyrian). Debutová deska se jmenuje „The Deviant Hearts“ a vyjde 20. listopadu skrze Napalm Records. Obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. Incomplete 02. The Deviant Hearts (Give Us a Story) 03. Runaway Grey 04. Try 05. Enter Dreamscape 06. Miserable Me 07. The Lotus and the Willow 08. Crimson Course 09. Carry Me Home 10. The Sound of Fear 11. Novaturient 12. Let It Die 13. Symphony of Light [bonus]


Serenity – War of Ages

Serenity - War of Ages
Země: Rakousko
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 22.3.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Wings of Madness
02. The Art of War
03. Shining Oasis
04. For Freedom’s Sake
05. Age of Glory
06. The Matricide
07. Symphony for the Quiet
08. Tannenberg
09. Legacy of Tudors
10. Royal Pain

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je sice pravda, že power metalový žánr již delší dobu nesleduji natolik, abych mohl odpovědně tvrdit, která kapela z toho ohromného množství takových, co se dlouhodobě nevyhřívají na vrcholu zájmu veřejnosti, je menší nebo větší, ale i tak se snad nepletu, když prohlásím, že rakouští Serenity rozhodně alespoň stran popularity přinejlepším tak do třetí ligy. Nicméně byli to právě oni, co mě nějaký ten roček nazpět velmi příjemně překvapili svým perfektním koncertem, takže jsem se výjimečně ani trochu nekroutil, když mi do klína spadla recenze na jejich novinku “War of Ages”, se kterou Serenity vyrukovali ke konci března.

Nechci si tu teď hrát na erudovaného znalce všeho, co se kdy okolo Serenity ochomýtlo, protože to ani zdaleka není pravda, ale pár změn, které se od posledně v souvislosti s kapelou udály, by se zasloužilo uvést hned zkraje, takže tak činím. V první řadě se k sestavě kapely přidala krapet rachitická Francouzka Clémentine Delauney, která si se Serenity zazpívala už na onom turné, o kterém jsem psal výše. O co však dotyčná dívčina zůstala sudičkami ochuzena na poli zdravých tělesných proporcí, to se jí vrátilo v hlase a soudě podle materiálu, který nazpívala pro “War of Ages”, je tato mladá dáma pro kapelu nejen vítanou, ale hlavně užitečnou posilou. V druhých hlasech to není až tak poznat, ale když zpívá sama, její hlasový potenciál vyniká naplno. Vokál je to barvou příjemný, intonací precizní, disponuje sympatickým rozsahem a navíc se perfektně hodí k hlasovému projevu tradičně skvělého Georga Neuhausera, který patří k těm nemnoha power metalovým zpěvákům, kteří nezpívají jako kastráti nebo teplouši. První a nejzásadnější změna byla tedy výhradně ku prospěchu věci, protože vokální stránka alba je skutečně vynikající – o tom žádná.

Změna druhá je doslova kosmetického charakteru. Mám tím na mysli přebal, který pod rukama všestranného umělce Setha z řeckých Septicflesh nabral velmi důstojnou podobu a proti artworku předchozí desky “Death & Legacy” jde o úplně jiný level. Řeči o artworku desky však nejsou tak samoúčelné, jak by se mohlo zdát. Ať už se totiž líbí nebo ne, lze mu jen těžko upřít jistou aristokratickou auru, nebo chcete-li vizuální jazyk, evokující vrcholnou estetiku přelomu 18. a 19. století. A tahle atmosféra vysokých aristokratických intrik se se vším jejích leskem i rzí se projevuje i v samotné hudbě. Nevím, jestli to není jen placebo efekt konceptu, který sleduje strasti monarchů a dalších významných osobností napříč historií, každopádně to tam slyším a dělá to dobrotu – už jenom proto, že texty nepojednávají o žádných blonďatých rytířích s velkými meči (dobře, Alexandr Veliký je tady trochu výjimka), takže ta vrozená power metalová epičnost tady nepůsobí ani tak jako klišé, jako spíš vhodné vyjádření příběhů jednotlivých skladeb.

A když už tu padlo slovo o power metalové epičnosti, slušelo by se dodat, že “War of Ages” je power metal jak noha a jako k takovému je k němu třeba přistupovat. V tomto případě doporučuji směle ignorovat různé zvěsti o progresivních prvcích, které se ve spojitosti se Serenity po internetu šíří, protože minimálně na “War of Ages” jsem žádné nenašel. Tím však nechci naznačovat, že by šlo o primitivní muziku, protože i přes značnou přímočarost je to materiál propracovaný. Děje se tak sice v rámci žánrových standardů, ale popravdě se nemohu rozvzpomenout, kdy naposled jsem měl tu čest s po všech směrech tradičním power metalem, který by však byl proveden s takovou grácií. V podstatě všechny dílky skládačky zde zapadají na svoje místo, deska více méně postrádá vyloženě hluchá místa a místo toho je plná muziky, u které si sice řeknete něco jako “Vždyť je to vlastně úplně obyčejnej power”, ale vzápětí asi dodáte “Jo, ale sakra dobře udělanej!”

Jak jsem již podotkl, “War of Ages” je velmi přímočará deska a většina skladeb se drží jednoho receptu. Mimo tento standard asi nejvíce vyčnívají skladby “For Freedom’s Sake”, což je tak nějak povinná srdcervoucí romantika, a “Symphony for the Quiet”, která se ve svém valčíkovém rytmu až překvapivě blíží představě fatality, jíž skladby se “symphony” v názvu obvykle evokují. Jinak ale jde o šlapavé a chytlavé skladby, které buď fungují výborně, nebo o něco hůř. Z těch, co mě až tak nezaujaly, si dovolím jmenovat především již zmíněnou “For Freedom’s Sake”, ale dlužno dodat, že na poměry takových – odpusťte mi ten výraz – uchcávaček je zrovna tahle ještě poměrně slušná a ani nepůsobí kdovíjak závažné střevní potíže. Pak jsou tu songy jako “Age of Glory” nebo “Royal Pain”, které nejsou zlé, ale proti vrcholům alba jim něco chybí – zejména promyšlenější melodie. A samotné vrcholy? Mezi ně bych zařadil klipovku “Wings of Madness”, orientálně laděnou “Shining Oasis” a závěrečnou dvojici “Tannenberg” a “Legacy of Tudors”, což jsou všechno vynikající songy a jen co jsem si na album trochu zvykl, tyto čtyři se mi ani na moment neomrzely.

Zdá se tedy, že máme co do činění s opravdu podařenou deskou, která sice má svoje mouchy, ale není jich moc a nejsou ani nijak zvlášť macaté. A já si za tímto tvrzením stojím i při pohledu na páně šéfredaktorovo hodnocení, protože si nemohu pomoct, ale “War of Ages” se mi vážně líbí. To si v současné době dovolím prohlásit jen o nemnoha power metalových deskách, takže se nabízí několik možností, proč jsem k tomuto názoru dospěl. Je možné, že jsem řadu poslechů absolvoval výhradně pod vlivem látek pozměňujících vědomí. Také je možné, že mě Serenity opili rohlíkem a já jim to prostě sežral i s navijákem. No a pak je tu nepatrná možnost, že je “War of Ages” opravdu velmi dobrá žánrová deska, a to je přesně důvod, se kterým se ztotožňuji. Je jasné, že po umělecké stránce srovnávat poslední dílko Serenity s opusy avantgardního black metalu je naprosto bezpředmětné, takže srovnávat nebudu a bez bázně a hany vysázím na stůl rovných sedm a půl. Když už klasický power metal, ať to zní aspoň takhle.


Další názory:

Ze všech stran jsem pořád slyšel, jak je “War of Ages” skvělé album, a snad nejhorší hodnocení, které mi někdo řekl, bylo, že to je “v pohodě”. Moc se mi tomu sice věřit nechtělo, ale postupně jsem si i začal říkat, že jsem možná až přespříliš skeptický a docela jsem začal být zvědavý, nicméně samotný výsledek je z mého pohledu natolik nepovedený, že mě i při takovéto konstelaci ještě dokázal zklamat. Samozřejmě, nikomu neberu, pokud se mu novinka Serenity líbí, ale já osobně si nemohu pomoct a neslyším v tom nic jiného než přeprodukovanou power metalovou nudu. Místy se sice Serenity snaží budit dojem, že by v jejich muzice mělo být něco víc, ale z mého pohledu je to snaha poměrně nepřesvědčivá, protože sebevětším nánosem kláves umění prostě neuděláte. Když si dám dohromady bezzubý materiál (trochu solidnější momenty bych za celou desku spočítal na prstech jedné ruky) a zvuk naleštěnější než psí kulky, tak na mě “War of Ages” prostě nemůže působit jinak než jako další nudný fabrikát současného metalového mainstreamu, což jen trochu náročnějšímu posluchači, za něhož se při vší skromnosti považuji, nemá vůbec co říct. “Vrcholem” alba je pak neskutečně, ale opravdu neskutečně debilní blábol v podobě balady “For Freedom’s Sake”, z níž je mi zcela upřímně blivno. Mně osobně tohle stačilo, jdu zas o dům dál a na adresu “War of Ages” se už (doufám!) nikdy v životě nevrátím.
H.


Redakční eintopf #32.7 – speciál 2011 (Madeleine Ailyn)

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Top5 2011:
1. Septicflesh – The Great Mass
2. Sons of Seasons – Magnisphyricon
3. Symphony X – Iconoclast
4. Serenity – Death & Legacy
5. Amon Amarth – Surtur Rising

CZ/SVK deska roku:
1. Euthanasia – IV

Neřadový počin roku:
Sonata Arctica – Live in Finland

Koncert roku:
Van Canto: Out of the Dark Festival – Praha, 1.10.2011

Videoklip roku:
Serenity – The Chevalier

Potěšení roku:
Within Temptation – The Unforgiving

Zklamání roku:
HammerFall

Top5 2011:

1. Septicflesh – The Great Mass
Já si na tu kreativitu asi dost potrpím. Tak nějak je mi jedno, že je to death metal. Občas to páchne něčím symfonickým, a buď je něco dobré, nebo je něco špatné. A tohle je sakra dobré. Běhá mi z toho mráz po zádech a zároveň si to šíleně užívám. Prý, že ke geniálním věcem většinou lidé nemají co říct, a to se stalo u mě. Už se od těch Řeků neodtrhnu.

2. Sons of Seasons – Magnisphyricon
Symfonický metal málokdy hodně překvapí, třeba potěší, třeba zahřeje, ale nešokuje. To ovšem není případ téhle kapely. Ta mě šokovala svojí kreativitou a tím, jak celé album funguje dohromady. Každá píseň je de facto jiná a přitom tak stejná. Celé album funguje jako přesně namazaný stroj, který vás udrží v napětí. Možná ještě lépe. Už to jméno Olivera Palotaie by mělo naznačovat, že to bude přinejmenším slušná věc. Mohlo by to zavádět ke Kamelot, ovšem nenechte se zmást. Tohle je jiný, drsnější a kreativnější příběh.

3. Symphony X – Iconoclast
Těžko říct, jestli něco může být špatné, pokud slyšíte Russella Allena. Asi ne, jeho hlas už je dostatečná záruka toho, že vás na tom bude bavit alespoň něco. Žeru jeho barvu a dravost. Bez něj by Symphony X nebyli, tím čím jsou. A možná, že jsem teď trochu nespravedlivá k ostatním členům, protože jejich výkony jsou taktéž brilantní, ale tak nějak podvědomě to mám tak v hlavě. “Iconoclast” je procítěná a milá deska, která je přesně tak akorát progresivní, jako symfonická. Kreativní a s dobrými texty. A proto je tak milá.

4. Serenity – Death & Legacy
Poměrně dlouho jsem se rozmýšlela, zda je sem napsat nebo ne. No, stalo se. Rakouská skupina Serenity možná pro některé nebude dosahovat kvalit zbylých CD, které zde jmenuji, ale pro mě něco zvláštního, co mě nutí je mít ráda. Zaprvé, tohle album je opravdu slušný počin propracovaný s naprostou náruživostí pro danou věc. Je propracované do detailů. Bohužel ty detaily staví na určitém historickém poučení, což někteří lidé prostě neskousnou. Já měla vždy blízko k historii, a jelikož jsem měla tu možnost být osobně poučena zpěvákem o jejich hudebních záměrech a o jejich myšlenkách, zbožňuji to. Je procítěné, je milé, je slabé, ale má v sobě hodnoty, které mě nemůžou nechat na pokoji.

5. Amon Amarth – Surtur Rising
Amon Amarth
byli první tvrdší skupinou, kterou jsem tak nějak náhodou objevila, a sedli mi. Od té doby k nim mám osobní vztah. Na “Surtur Rising” ještě přitvrdili a to jim sluší. Když nechci přemýšlet nebo když jsem naštvaná, fungují grandiózně. A protože jsem naštvaná často, tak je i často poslouchám. Proto páté místo.

Euthanasia - IV

CZ/SVK deska roku:

Euthanasia – IV
Zaprvé bych se měla přiznat, že nejsem moc zastáncem české tvorby a v tomhle roce se asi neurodilo tak, jak by mělo. Proto mě překvapilo, že zrovna na zrecenzování mi přijde něco, co se mi v důsledku líbí. Myslím si, že není nutno opět tu opěvovat. Ještě mě to neomrzelo.

Neřadový počin roku:

Sonata Arctica – Live in Finland
Mám ty hochy ráda, mám ráda jejich hudbu. Sonata Arctica jsou sice ohraná písnička, ale já jsem se na tohle DVD ráda koukla, mnohem radši než třeba na novou Avantasii. Je to kvalitní věc a příště, až si to pustím, vezmu si i tunu kapesníčků jako přípravu na moji slzavou slabost při “Mary-Lou”.

Koncert roku:

Van Canto: Out of the Dark Festival – Praha, 1.10.2011
Dlouho jsem tak nějak váhala mezi dvěma festivaly, Absolute Dose of Metal ve Výravě a právě Out of the Dark, a pak taky, kterou kapelu z nich tak vybrat. Kdybych měla posuzovat oba dva jako celek, byl by to asi ten první, pro svojí úžasnou atmosféru a pro můj samotný pocit. Ale já se přece jen rozhodla být přesnější, a tak nemůžu jinak než jmenovat brilantnost Van Canto na druhém. Už jsem psala report, a tak nemá smysl jít do závratných podrobností, ale říkám vám, jestli mi někdo potom, co jsem s nimi zažila, řekne, že pokud nemají kytary, není to metal, pak se buď uchýlím k násilí na tom daném člověku, nebo si pořídím Beethovena a začnu poslouchat klasiku. To si může říkat co chce kdo chce, ale buďme rádi, že tahle neřízená střela měla za sebou jen Tristanii, ta to alespoň až tak neodnesla (i když úbytek pocítila). Tady je jednoduše vidět, kdo to dělá s naprostou láskou jako zábavu a ještě se u toho tváří profesionálně. Vyhecovali publikum a… ne, to se nedá popsat, to se musí zažít. Ten závěr s “Fear of the Dark” je nezapomenutelný. A myslím, že i pro ně, protože se šíleně divili, že Iron Maiden všichni známe a ještě k tomu zpíváme s nimi. Rakka Takka Mother Fuckers!

Videoklip roku:

Serenity – The Chevalier
Dlouho jsem přemýšlela, koho sem napsat, a pak mi to došlo. Zůstaneme u symfonického metalu. Serenity. Není to žádná extra slavná skupina a přesto tímhle klipem a jeho myšlenkou dokázala, že je schopná vytvořit něco, co velmi pěkně a decentně dokresluje celý song. A to je podle mě to, co by měl klip dělat. Vylepšit příběh v textu, nic víc, nic míň. A to, že to zvládli s grácií, která je velmi podobná takovému jménu, jako jsou Leaves’ Eyes (které jsem mimochodem chtěla napsat nejdříve), to si myslím, že stojí za pochvalu. Prostě estetické.

Potěšení roku:

Within Temptation – The Unforgiving
Tahle kapela byla jednou z těch, na kterých jsem ujížděla v úplných začátcích. Jenže postupem času se mi tak nějak začala vzdalovat, protože můj hudební vkus se přece jen vyvíjel a ta “gotická” image mi už neseděla tak jako dřív. Navíc, co si budeme povídat, když si odmyslíme pár detailů, byli Within Temptation celkem normální odrhovačka. O to víc mě překvapilo jejich nové album. Je to první kapela, které podle mého názoru neuškodil trochu “popovější” výraz. Je to vyzrálé a inteligentní album, které si zachovalo jen ty dobré vlastnosti těch minulých. A mě to zahřálo na duši.

Zklamání roku:

HammerFall
Původně jsem chtěla napsat jen album “Infected”, ale tohle se se mnou táhne už delší dobu. A od začátku roku to gradovalo. Už jen tím, že jsem si říkala, že teď to přijde a oni se proberou. A ono zase nic. Ty texty jsou rok od roku slabší a zavání nám to mršinou. Ta mršina tam leží už nejmíň dva roky a oni se jí snaží zamaskovat za zombie. Což je na můj vkus trochu moc. Mně už bohužel nemají tak nějak co nabídnout a až se rozhodnou smrdět dalším albem, doufám, že půjdou o dům dál a pokusí se ten “heavy metal” posunout o kousek k dnešní době a nejen oprašovat staré myšlenky. Všechno se vyvíjí. To snad pobrali i Iron Maiden a člověk by řekl, že ti už budou značně zatuchlí.


Van Canto, Tristania, Serenity

Van Canto, Tristania, Serenity
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Amberian Dawn, Serenity, Tristania, Van Canto, Xandria

Řeknu to na rovinu: kdybych se měsíc před tímto festivalem nedozvěděla, že poměrně nová skupina bývalé zpěvačky After Forever, Floor Jansen, ReVamp, nepřijede kvůli jakémusi pěveckému “vyhoření”, nebo co že to bylo uvedeno v důvodu, tenhle report ani nemusel vzniknout. Možná, že je to směšné, ale nakonec mě k navštívení KC Zahrady donutila právě “neznámá” skupina, která je nahradila, a to Serenity. Od června, kdy jsem je viděla poprvé na jiném festivalu, mi stále zněli (a znějí) v uších díky své a pro mě tak jedinečné historické nátuře. Díky bohu za tuhle náhodu.

Samotné předzvěsti festivalu s sebou nesly “obstrukce”, jako kdyby se jednalo nejméně o příjezd amerického prezidenta. Dvakrát se měnilo místo konání a jednou, jak už jsem řekla, samotná kapela. Nakonec, ještěže já chodím vždycky všude včas, protože začátky akcí jsou nestálé jak letní deště. Po nervydrásajícím čekání jsem záviděla všem, co si mohli dát něco jiného než limonádu, kterou mi s úsměvem podal můj otec. Ale abych se zbytečně nezaplétala hned na začátku do hloupostí, které vlastně ani nejsou podstatné, přejděme rovnou k věci.

Když začalo znít intro a na pódiu se objevili Amberian Dawn, byly moje pocity značně rozporuplné. Nejsou mými oblíbenci, i když jejich tvorbu znám docela dobře, jde hlavně o hlas zpěvačky Heidi Parviainen, který mi připadá jako zvuk řezačky na sklo. Ano, chápu, že v tom je ten výkon, ale já přece jen asi nejsem ten typ na stoprocentní docenění celého Heidina rejstříku a jejích ozdůbek. Navíc něco jiného je CD a něco jiného je koncert, který si pak více méně žádá, aby si posluchač našel dobré místo, i když malé zdržení celého programu bylo právě díky tomu, aby zvuk byl kvalitní, a také byl. Zpěvačka pro mě vytvářela dojem vhodného doplňku jinak silné sestavy. Vhodného doplňku také proto, že jsem jí nerozuměla ani slovo z textů. Což je pro mě osobně další problém. Další mínus, které jsem si zapsala do podvědomí, se sice netýká hudby, ale podle mě je stejně důležité, a leželo v nulové komunikaci s publikem. Jako by snad všechno bylo tak obtížné, že bylo nutné se soustředit jen na samotnou hudbu. Dobře, ale opět opakuji, že koncert je mnohem víc než CD. Abych Amberian Dawn nespílala tak moc, bylo pár věcí, které se mi zalíbily. Třeba oba dva kytaristi byli skvělí.

Další skupinou, které jsem se bála ještě víc než té předchozí, byla Xandria. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když jsem viděla na pódiu k mikrofonu přistupovat jinou tvář. Ano, opět jsem nebyla tak zainteresovaná v aktuální sestavě či počinech kapely. Musím říct, že pro mě to byla změna k lepšímu ve všech ohledech. Pěkný úsměv, příjemný pozdrav a následná první píseň mě přesvědčily, že se blýská na lepší časy, a to nejen tuhle noc. Ráda bych zmínila písničku “Valentine”, která je z nadcházejícího alba, a hráli ji jako takovou ochutnávku toho, na co se máme všichni těšit, a myslím si, že je toho dost. Poslední dobou se mění tvář velké části z “gotických” kapel a Xandria asi nezůstane ušetřena. Manuela Kraller zároveň dokázala, že dokáže improvizovat a že dokáže komunikovat s publikem. Donutit ochladlé lidi (nakonec jsem pochopila, že většina z nás čekala na Van Canto) alespoň k minimální symbióze, byl zázrak. A jí se to povedlo, potěšila tedy nejen fanoušky, ale i ostatní.

O přestávce se vynořila ze zákulisí holohlavá postava s tvrdě řezanými rysy, RossVan Canto. Ptá se nás, jak se těšíme na Serenity a všichni začnou řvát jméno jeho kapely. No, doufala jsem, že to nesníží sebevědomí mým oblíbencům, ale nestalo se.

K Serenity bychom mohli být skeptičtí a taky jsem pár takových ohlasů slyšela. Dokonce jsem četla, že zpěvák působil jako pěst na oko. No, to je možná chlapský pohled, anebo to možná bylo tím, že tato skupina opravdu nemá nějakou divu nastálo ve svém lůnu. Chápu, že vybrat je jako záskok na festival, který je vlastně female-fronted bylo docela faux pas, ale to přece nemůže odradit, ne? Georg Neuhauser není jen mladý muž ostřihaný na ježka, je to zpěvák, poměrně dobrý zpěvák, na kterém je z mého pohledu nejzajímavější to, že má svoje naprosté osobní kouzlo (hlavně to jeho naklánění se nad fanoušky a podávání rukou). Ano, asi půjde hlavně o dámy, protože dámy si více potrpí na procítěné písně a to je jeho doména.

Navíc Serenity musíte chápat. (Malá vložka: Georg vystudoval historii, a tak každá píseň na novém albu je věnovaná určité postavě dějin. Hned na začátku jsme se mohli plavit se Sirem Francisem Drakem v songu “New Horizons”. Pro někoho, kdo má rád historii, to má mnohem větší opodstatnění.) Ženský doprovod se ale přece jen našel, byla jím Francouzka Clémentine Delauney (Whyzdom), a zazpívali si spolu hned dva duety “Fairytales” a “Serenade of Flames”. Upřímně výkon u první písničky byl rozporuplný z toho důvodu, že mi to občas nepřišlo jako duet, ale jako přizvukovaní zpěvačky. Byla nejslabší, kterou jsme za celý večer slyšeli. Kontrast mezi Georgem a Clémentine byl vidět i u druhé skladby, i když už nebyl tak silný. Hlavní plus této skupiny se ovšem projevuje úplně nenápadně – vokály. Protože i ostatní členové kapely umí dobře zpívat, a když to sladí dohromady, zní to více než uspokojivě. Bohužel tentokrát kytaristu Tomase nahradil Chris z Visions of Atlantis, takže se to projevilo nejen na této přednosti, ale i celém zvuku kapely. Ta kytara byla “ostřejší a tvrdší”, než by podle mě měla být. Ale zaujatost je hlavní nevýhoda fanouška.

Další čekání bylo delší, než se zdálo. Hlavně proto, že přede mnou a mojí kámoškou se už hecovali němečtí fanoušci Van Canto. Řvali jako pominutí a pomalu mě začínali přesvědčovat, že tohle bude zážitek večera. Divila jsem se, že nepřišli o hlasivky při “Rakka Takka”, které střídavě doplňoval ještě další hlouček do hesla: “Rakka Takka Motherfucker”. No, co si o tomhle má počestná dívka myslet. Popravdě? To heslo je tak chytlavé, že jsme ho začali řvát s nimi. Počali uklízet přední bicí a klávesy. A pak se opět zjevil Ross, opět se usmíval od ucha k uchu a začal pokládat klasické otázky typu jak se máme a jak se těšíme. V tu chvíli jsem pochopila, že u Van Canto to bude úplně jiné, že oni umí pracovat s lidmi, a to je síla, která se počítá. Ross byl velice bezprostřední a asi ho potěšilo, že si s ním jeden pán pohovořil německy.

Samotný příchod kapely byl ohraničen velkým řevem. Už při písničce “The Seller of Souls” jsem si uvědomila, že není nutno pochybovat o jejich kvalitách. Tahle skupina ví, co chce, a ví, jak toho dosáhnout. Každý člen je dokonalý charakter nejen perfektním zpěvem, ale i vizuálně. Hlavní “pár” složený ze Slye a Ingy je jen pomyslnou špičkou ledovce. Ti dva jsou jako oheň a voda a v téhle písni obzvlášť. Jen je těžké určit, kdo je kdo. Fotogenický a “živočišný” Sly (a to i barvou hlasu) toho asi moc nenamluví, zato výrazy v obličeji má vždy výmluvné a létá po podiu přesně, jako se jeho polohy mění v písních. I když by se Inga mohla zdát v objetí pěti mužů trochu nepatřičná, opak je pravdou. Její způsob oblékaní (přece jen hledím na celou estetiku) opět přímo koresponduje s jejím hlasem. Je to dáma. A druhý song “Wishmaster” to jen potvrzuje. Ona si s Tarjou opravdu nezadá a bere písničku po svém. A tak je možná víc “holčičkovský” Ilke, který občas vypadá jak malý kluk, ale rozhodně tak nezní. Za ty dva ukecané tak chtě nechtě museli být Stefan (basovka a známé rakka takka) a už dříve zmíněný Ross (hlas kytary). Stefan mluvil o malinko víc, dělal vtipy, hecoval a dodával, že jako “a cappela” musí mezi každou písničkou pít. No, dokážete si představit ten řev. Ještě větší nastal, když sám vyzval, abychom řvali, pak konstatoval, že to nebylo dostatečné a znovu k nám nastražil ucho. Když jsme zařvali podruhé víc, ucukl a zařval něco ve smyslu: “Vždyť budu hluchý.” Říkám, co hlas, to charakter a možná, že tím je to krásnější, nejsou to jen struny. Tahle kapela by se rozhodně neobešla ani bez dobrého bubeníka, kterým Bastian rozhodně je a dokazuje to v každé písni. Takže dá se najít nějaká chybička? Nemůžu v tomhle případě sloužit, protože stále mám v paměti poslední skladbu, cover od Iron Maiden, “Fear of the Dark”. Tenhle song je tak kultovní a zná ho spousta lidí, i po stránce textu, že se občas zdálo, že zpíváme víc my než kapela. Ross prostě natáhl mikrofon a začal se smát. Když se ukláněli, tak se všichni smáli, děkovali, ale tohle bylo ještě víc. Celé publikum je neuvěřitelně překvapilo a vypadá to, že zde rozhodně nejsou naposledy.

Jít po takové smršti bych nepřála ani nepříteli, natož Tristanii. Tahle kapela není mé gusto, přesto jsem si pár písní mezitím, co všichni zmizeli, poslechla. (Čímž jsem asi zmeškala možnost mít podepsané Van Canto.) Bylo by nespravedlivé, kdybych k nim říkala nějak extrémně moc, protože jsem je neslyšela celé, ale myslím si, že zpěvačka na to, jak je nalíčená, není hlasově žádná černá perla. Nelíbí se mi ani na CD. I když pro fanoušky určitě odvedli také perfektní práci a to je přece nejdůležitější.

Shrnuto a podtrženo, Van Canto všechny převálcovali. Nejenže jsou o třídu lepšími zpěváky, což se dá očekávat. Oni jsou šoumeni a to se počítá ještě víc. Pro mě by hned za nimi byla Xandria, protože mě mile překvapila, ale to už by opravdu bylo jen o vkusu. No, k Serenity se vyjadřovat jako velká fanynka nechci, to nechám na vás. Amberian Dawn zní z mého pohledu lépe na CD a Tristania, i když byla v těžké pozici, obstála jen se šrámy.