Nejočekávanější album měsíce:
Thy Catafalque – Sgùrr
H.:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Hades Almighty – Pyre Era, Black!
3. Corrections House – Know How to Carry a Whip
Ježura:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Shining – International Blackjazz Society
3. Queensrÿche – Condition Hüman
Kaša:
1. Avatarium – The Girl with the Raven Mask
2. Saxon – Battering Ram
3. The Winery Dogs – Hot Streak
nK_!:
1. Children of Bodom – I Worship Chaos
2. Blue Stahli – The Devil
Atreides:
1. Corrections House – Know How to Carry a Whip
2. Thaw – St. Phenome Alley
3. Kauan – Sorni nai
Skvrn:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Kauan – Sorni nai
3. Shining – International Blackjazz Society
Onotius:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Deafheaven – New Bermuda
3. Abigail Williams – The Accuser
Příval nových nahrávek pokračuje a zajímavá alba se na posluchače sypou jedno za druhým. Suverénně největší očekávání v naší redakci však budí jen jedno. Hudebním králem v měsíci říjnu v naší redakci evidentně bude Tamás Kátai. Tvorbu tohoto maďarského chlapíka, jenž aktuálně žije ve Skotsku, opravdu milujeme, takže není divu, že když vychází novinka jeho projektu Thy Catafalque, tak nám z toho všem už teď vibrují chlupy v nose, jak čucháme další hudební závislost.
Avšak i bez „Sgùrr“, jak se ona novinka Thy Catafalque jmenuje, říjnový výběr rozhodně není chudý. Z toho, co naši redakci zjevně zajímá nejvíce (tedy získalo nejvyšší počet bodů v neveřejném eintopfovém sčítání hlasů), za zmínku určitě stojí ještě „Know How to Carry a Whip“ od zámořského experimentálního projektu Corrections House, v němž se potkávají členové kapel jako Neurosis, Eyehategod, Yakuza nebo Buried at Sea… a kromě něj samozřejmě i všech dalších 12 níže zmíněných věcí, protože už jen dostat se do vybrané společnosti našeho eintopfu je čest!
H.:
Vzhledem k tomu, jak natřískané bylo září, by nebylo nijak překvapující, kdyby byl říjen co do počtu nahrávek, na něž se člověk těší, o něco chudší, nicméně i tenhle měsíc drží laťku vysoko. I tentokrát toho bude dost k poslouchání, zvlášť když vám právě v říjnu vychází jedna z nejočekávanějších desek roku. O volbě na tento měsíc jsem nemusel nijak přemýšlet, protože ta byla zcela zřejmá již od doby, kdy bylo ohlášeno, že 16. října vyjde nové album Thy Catafalque. Tamás Kátai, jenž za tímto projektem stojí, je pohříchu nedoceněný hudební génius. To, co předvedl na posledních třech deskách, je čistá a ničím neředěná dokonalost, což je přesně ten důvod, proč i na „Sgùrr“ budu mít ty úplně nejvyšší nároky. Přesto věřím, že zklamán nebudu. A těším se tak hodně, že toto album odsunulo na druhé místo i jednu z mých největších srdcovek, a to dokonce i přes fakt, že tato vydává první nový materiál po 14 letech. Sice je pravda, že jde jen o EP, ale i tak – po 14 letech! Hades Almighty bezvýhradně uctívám a jejich tvorbu považuji za naprostý klenot, tudíž i v případě „Pyre Era, Black!“ mám nejvyšší nároky a jsem natěšený jako ďas, přestože to bude bohužel poprvé bez Janto Garmanslunda. Hodně zvědavý jsem ovšem i na „Know How to Carry a Whip“ od experimentální superskupiny Corrections Hosue, jejíž debut „Last City Zero“ jsem svého času pomalu nedokázal vyndat z přehrávače, tak snad spolupráce členů kapel jako Neurosis, Eyehategod nebo Yakuza vyjde i tentokrát.
Ježura:
Po nářezovém září by se mohlo zdát, že už to zase taková sláva nebude, ale říjen i tak nabízí celou řadu pěkně šťavnatých novinek, které by byla chyba přejít bez povšimnutí. Začněme u té, která to u mě vyhrála… Tamás Kátai respektive jeho avantgardní projekt Thy Catafalque mě před čtyřmi lety dostal(i) do kolen, takže není divu, že od nové desky „Sgùrr“ očekávám jen to nejlepší – cokoli slabšího by bylo zklamáním. Jen nedaleko za Thy Catafalque skončili norští Shining. S těmito jazzmany mám zkušeností sice zatím jen pomálu, každá z nich je ale v pozitivním smyslu intenzivní, takže jejich nový počin „International Blackjazz Society“ netrpělivě očekávám od momentu, kdy jsem se dozvěděl o tom, že se chystá, a mám takové tušení, že to bude pekelná jízda. No, a pak tu máme Queensrÿche, kteří před časem po právu získali nárok na vlastní jméno, a tuhle milou skutečnost by se zasloužilo oslavit pořádnou šlehou. Že na to Queensrÿche s novým zpěvákem mají, to dokázali už naposledy a podle obou zatím vypuštěných ukázek to vypadá, že „Condition Hüman“ by mohla mít ještě větší grády, takže mě prosím omluvte, já jdu doufat. Víte co, srdcová kapela…
Kaša:
Říjen je oproti silným letním měsícům co do množství zajímavých alb sice menší propad, ale nějaká ta želízka v ohni se najít dají. Já sám se těším na druhé album superskupiny The Winery Dogs, v jejíchž řadách se spojili Billy Sheenan, Mike Portnoy a Richie Kotzen. Debut byl překvapivě silný a s příchodem „Hot Streak“ věřím v další porci svižného hard rocku s bluesovým feelingem. Ujít si nenechám ani britské rutinéry Saxon, kteří sice už léta hrají totéž a nemůžou mě snad už ničím překvapit, ale ten jejich klasický heavy metal mě v aktuálním miléniu pravidelně baví, takže jestli se na „Battering Ram“ něco nepodělá a staří bardi si udrží svůj letitý standard, tak budu spokojený. Pokud se o předchozích dvou počinech dá říct, že se na jejich příchod těším, tak z „The Girl with the Raven Mask“ od švédských doom metalistů Avatarium jsem už předem připosraný, protože tahle parta kolem Leifa Edlinga svým skvostným debutem „Avatarium“ a nadcházejícím EP „All I Want“ představila hudbu, jíž se dá vytknout jen opravdu málo. Jennie-Ann Smith zpívá jako bohyně, atmosféra je správně melancholická, přesto místy rockově odlehčená, a riffy se táhnou pěkně pomalu. Vzhledem k jejich dosavadní formě čichám horkého adepta na Top5 výročního eintopfu!
nK_!:
Na skvělou muziku bohaté září pomalu končí a je tedy potřeba vyhlížet, co nám nabídne měsíc další. Opět vychází hromada očekávaných desek, mě však zaujaly především dvě – novinky Children of Bodom a Blue Stahli. Finská parta okolo Alexiho Laiha se po dvou nemastných albech před dvěma lety blýskla povedeným „Halo of Blood“ a v případě novinky „I Worship Chaos“ nečekám o nic horší materiál. Blue Stahli je elektronická sázka na jistotu. Ačkoliv písně z „The Devil“ vychází postupně na krátkých nahrávkách už dva roky, vyčkávám raději na kompletní album a dočkat bych se měl právě začátkem října.
Atreides:
Pokud jsem v říjnu nezaznamenal až tolik akcí, které by stály vyloženě za řeč, s alby je to jiná. Po dlouhé době můžu říct, že vycházejících placek je po delší době tolik, že budu mít problém vybrat trojici, na kterou se těším nejvíce. Mít tu možnost, rozšířil bych trio alespoň na kvintet či spíš rovnou sextet. Ale dost řečí – říjnovým nahrávkám vládnou Corrections House. Scotta Kellyho (Neurosis) tu hádám nijak zvlášť představovat nemusím – dva roky zpátky s trojicí dalších hudebníků spáchal výborný debut „Last City Zero“ a já se popravdě nemůžu dočkat, až se dostanu k novince „Know How to Carry a Whip“ a s ní i k další porci experimentů na hranici několika žánrů. Experiment a vývoj trochu jiným směrem očekávám i od polských oblíbenců Thaw, kteří po loňské syrovosti „Earth Ground“ přichází s kazetovou limitkou „St. Phenome Alley“, jež má obsahovat všehovšudy dvě zhruba 20 minutové kompozice (na každé straně jednu), přičemž to vypadá, že by se noise / blackové komando mohlo tentokrát vydat spíše onou více industriální, hlukově ambientní cestou. A v neposlední řadě jsem do třetice zvolil svou další srdcovku, kterou si i přes kvality ostatních alb nemohu nechat ujít. Finsky pějící Rusové Kauan připravili po dvou letech další řadovou desku a popravdě jsem vážně zvědavý, co na „Sorni nai“ přinesou tentokrát.
Skvrn:
Tak tu zas pro jednou máme solidní albový nátřesk. Jestliže září vypadalo velmi nadějně a co do počtu očekávaných nahrávek hravě překročilo průměr, desátý měsíc kalendářního roku onu hranici průměru přeskakuje ještě ladněji. Vlastně si nevybavuji, kdy naposled jsem stál před tak silným hudebním obdobím. V říjnu totiž – při využití moc užitečné pomůcky slyšící na jméno aritmetický průměr – vychází každý třetí den deska, kterou si s jistotou a radostí pustím. Jenže eintopfových přihrádek není deset a nezbude mi nic jiného než z toho zajímavého vybrat to úplně nejzajímavější. Zvolit první místo je naproti tomu jednoduché. Na nové Thy Catafalque se čeká už čtyři roky a na rovinu říkám, že jestli se „Sgùrr“ nezařadí k letošní absolutní špičce, tak budu zklamán. Zato o další příčky se vedou ostřejší boje. Původně jsem měl v úmyslu přisoudit druhou pozici norské jazz metalové bláznivině Shining, ale vzhledem k ukázkám, které mě zatím příliš nepřesvědčily, dávám přednost ruským Kauan. Tuhle milou muziku na pomezí doomu, post-rocku a folku mám moc rád, a byť těleso kolem Antona Belova vydanými počiny nešetří, já už se opět těším. Navíc je podzim, tak co tu ještě řešíme?
Onotius:
Při pohledu na říjnovou nadílku čerstvě vycházejících desek mé srdce plesá. Dlouho se mi nestalo, že bych měl na výběr z tolika zajímavých novinek, o to těžší bylo vybrat pouze onu trojici, na niž se těším nejvíce. První deskou z ní je určitě novinka maďarského avantgardně metalového projektu Thy Catafalque, který zrovna nedávno v mém přehrávači prožíval renesanci. První zveřejněná skladba i pěkný obal, ovšem především vysoká laťka nastavená skvělými předchůdci, slibují nemalý zážitek. Dále jsem pak zvědav na post-black metalové Deafheaven, jejichž poslední deska „Sunbather“ vzbudila zájem i mimo metalové kruhy, především však předváděla velmi kvalitní kombinaci zběsilého black metalu se shoegazovou zasněností. Začátkem měsíce vydávají desku „New Bermuda“ a já jsem zvědav, jak nakonec obstojí. A v black metalové škatulce zůstanu i s posledním favoritem – tentokrát hudebníky koketujícími více s technikou, symfoničnem a občasnými core záchvěvy. Mám samozřejmě na mysli americké Abigail Williams, kteří svou novinku vydávají pro změnu koncem měsíce.
Norové Shining zveřejnili novou písničku z chystaného alba „International Blackjazz Society“, které vyjde 16. října. „Last Day“ si můžete pustit na YouTube.
Norové Shining odtajnili kompletní informace o své nadcházející desce. Jmenovat se bude „International Blackjazz Society“ a vyjde 16. října. K mání bude CD i LP. První song z nahrávky, „The Last Stand“, najdete k poslechu na YouTube. Obal si můžete prohlédnout tady, tracklist následuje:
01. Admittance 02. The Last Stand 03. Burn It All 04. Last Day 05. Thousand Eyes 06. House of Warship 07. House of Control 08. Church of Endurance 09. Need
Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 20.4.2015 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Den påtvingade tvåsamheten
02. Vilja & dröm
03. Framtidsutsikter
04. Människotankens vägglösa rum
05. Inga broar kvar att bränna
06. Besök från i(ho)nom
Doteď si vzpomínám, jak se kolem Shining v období jejich prvních alb prostírala aura sebevražd a krve z přeříznutých žil, kterou doprovázel prvotřídní depresivní black metal. Ať už se vám ale tohle (zejména dříve) poměrně kontroverzní dítko Niklase Kvarfortha líbí nebo ne, jednu věc té kapele upřít prostě nemůžete – Shining se dokázali vymanit z poměrně omezující škatulky depresivního black metalu, posunout se směrem kupředu a především – a to se nepovede hned tak nikomu – si dokázali vytvořit svůj typický rukopis, který prostě poznáte.
Ono progresivnější směřování dle mého skromného názoru kvalitativně kulminovalo především na páté dlouhohrající desce, fenomenálním monumentu „V – Halmstad (Niklas angående Niklas)“. Po něm Shining tak trochu upadli do pohodlné hudební stagnace, v jejímž rámci si sice dokázali stále držet svůj charakteristický sound a v neposlední řadě jim rovněž nečinilo problém držet vysokou laťku kvality, přesto jsem se při poslechu neubránil pocitu jakési rutiny. Rozhodně tím nemám na mysli to, že Švédové dodržovali svou tradici římské číslice v názvu alba a počtu šesti skladeb, z nichž pátá byla vždy „experimentální“ (uvozovky proto, že ne vždy to je skutečný experiment – je to myšleno v tom smyslu, že tyto písně vybočují z obvyklé tvorby Shining) a metalu-prostá; skutečně myslím hudební stránku. Jakkoliv byly „VI – Klagopsalmer“, „VII: Född förlorare“ i „Redefining Darkness“ vlastně skvělé desky a najde se na nich několik excelentních písní (například „Ohm (Sommar med Siv)“ mi zní v hlavě doteď, byť se jedná jen o cover), stále se jen držely ve stínu výše zmiňovaného vrcholu.
Již na minulém „Redefining Darkness“ se Niklas Kvarforth rozhodl prolomit jednu tradici Shining – číslování dlouhohrajících nahrávek římskými číslicemi. Na letošní novince „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ (no, vlastně částečně již na kompilaci „8 ½ – Feberdrömmar i vaket tillstånd“ z roku 2013) se k tomu však vrátil, zato ale zničil jeden jiný obyčej – na desce je sice opětovně šest skladeb, avšak „experimentální“ vsuvka se nenachází jen na páté pozici, ale i na té první. „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ tím pádem v podání „Den påtvingade tvåsamheten“ začne nejprve minimalistickým šuměním, které přejde v kytarové výjezdy ne nepodobné hájemství avantgardního metalu, aby úvod zakončila uklidňující melodická pasáž.
Poté již nastupuje první regulérní song, jímž se stala videoklipová „Vilja & dröm“, která se na první pohled netváří, že by se snad na „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ Švédové hodlali hudebně nějak zásadně měnit. Nebyl problém si za poslední roky zvyknout, že Shining s každou další nahrávkou prostě pustí do světa novou porci svého specifického metalu, v němž jsou cítit DSBM kořeny s lehce progresivním přístupem, s mnoha poklidnými neriffovými pasážemi a s jakýmsi rockovým feelingem. „Vilja & dröm“ v této náladě pokračuje, akorát tak činí pouze za pomoci oné metalové složky. Tak či onak, rozhodně je to výtečný track a zároveň jednoznačný „hit“ novinky.
A vlastně v obdobném duchu pokračují i zbylé písničky na „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“, přičemž v některých z nich se na rozdíl od „Vilja & dröm“ samozřejmě dostanou ke slovu i ony baladické momenty, přesto je mezi novinkou a posledními třemi alby pocitově znatelný rozdíl. Ten netkví ani tak v nějakém hudebním obratu, ale v tom, že v roce 2015 Shining to své pojetí black metalu jednoduše představují v působivější formě. Hned třetí „Framtidsutsikter“ to dokazuje více než bohatě – většinu její stopáže tvoří jemnější baladické brnkání kytary, které doplňuje skvělý Kvarforth (tenhle chlápek sice vládne mocným depresivním jekotem, rozhodně ale dokáže i výborně zpívat a rozhodně se to nebojí na deskách Shining dokazovat). Tu a tam však Švédové atmosféru zahustí i black metalovou kytarou, jež by se neztratila ani na jejich prvních deskách – poprvé tak učiní jen na krátkou chvíli, avšak podruhé to již skladbu definitivně zlomí do rychlejší metalové pasáže, která posléze vygraduje v nádherném melodickém sólu. Že jsme něco takového od Shining již slyšeli? Určitě ano, ale stále to funguje bravurně.
„Människotankens vägglösa rum“ je opětovně spíše black metalověji laděný kus, jenž se blýskne dalším velmi zajímavým kytarovým sólem, ale to skutečně nejlepší, co „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ může nabídnout, si Shining schovali až do závěrečné části počinu. Pro mě asi největším vrcholem celé nahrávky je totiž pátá „Inga broar kvar att bränna“, která se, jak je zvykem, úplně objede bez metalových riffů. Obsahuje však hned několik takřka dechberoucích melodií, jejichž nejkřiklavějším příkladem může být ta, kterou Shining vytáhnou po třech minutách písničky. Ve vysoké kvalitě pak pokračuje i skvěle vystavěná „Besök från i(ho)nom“, jež graduje, ale opačným směrem než třeba „Framtidsutsikter“ – od úvodního black metalu se song překlene v klidnější střed, z něhož pak Švédové přejdou v další parádní melodii, s níž již celou desku dotáhnou do konce.
Ještě jednou se musím vrátit k tradicím Shining. Z jistého úhlu pohledu to totiž není tak úplně žhavé ani s těmi šesti songy, jelikož tento počet je dodržen pouze ve standardní verzi „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“. Limitované digibox CD a vinyl totiž základní nadílku rozšiřují o další dva bonusy, jež jsou však z mého pohledu poměrně zbytečné. Ještě trochu solidní je předělávka „Ohne dich“ původně od Rammstein, již Shining pojali docela po svém (a je nutno říct, že zrovna tahle skupina covery docela umí), ale jakýkoliv smysl postrádám u „Black Industrial Eleven“, což je přetočená verze skladby „Svart industriell olycka“, jež se původně objevila na třetím albu „III – Angst – Självdestruktivitetens emissarie“ (což je jen tak mezi námi vedle „V – Halmstad (Niklas angående Niklas)“ druhé vrcholné dílo diskografie Shining). Jejich přítomnost považuji za daň za to, že „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ vychází pod křídly firmy jako Season of Mist. Ať už je to ale jakkoliv, k poslechu v tomto případě jednoznačně doporučuji základní verzi (případně koupit limitovanou, protože vypadá lépe, a poslech nemilosrdným stiskem tlačítka stop ukončit po 40 minutách a šesti kusech… resp. v případě LP edice nepokládat jehlu na stranu D).
Zcela bezpředmětné bonusy jsou však asi to jediné, co mohu „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ vcelku úspěšně vytýkat, protože jinak jde o výtečnou desku. Popravdě jsem od Shining neočekával nic jiného než jejich další standard (nenechte se ovšem zmýlit – rozhodně nechci vzbudit dojem, že poslední tři alba byla o ničem, jelikož i ten standard je u Shining stále skvělý a hodně, hodně vysoko nad průměrem), nicméně o to víc mě novinka překvapila. Možná jí trochu prospělo i to, že minimálně v porovnání s předchozím „Redefining Darkness“ je pocitově metalovější, protože se mi zdá, že nyní Švédové ty vybrnkávací pasáže dávkují s větším rozmyslem a že o to větší pak také tyto mají účinek. Na největší vrcholy tvorby Shining sice stále nemá (ono co si budeme povídat… je otázka, jestli lze fantastické duo v podobě „trojky“ a „pětky“ vůbec překonat), ale i tak považuji „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ za nejsilnější počin kapely od „V – Halmstad (Niklas angående Niklas)“. A to určitě není málo.
>>> Finský black metalový projekt Baptism podepsal smlouvu s firmou Season of Mist. Další deska by se měla objevit v roce 2016.
>>> Formace Dragged into Sunlight a Gnaw Their Tongues chystají společnou kolaboraci. Počin by měl podle všeho vyjít koncem letošního roku.
>>> Fear Factory odtajnili detaily o své chystané novince „Genexus“, jež bude k dostání od 7. srpna. Obal se nachází vpravo, tracklist následuje:
01. Autonomous Combat System 02. Anodized 03. Dielectric 04. Soul Hacker 05. Protomech 06. Genexus 07. Church of Execution 08. Regenerate 09. Battle for Utopia 10. Expiration Date 11. Mandatory Sacrifice (Genexus Remix) [bonus] 12. Enhanced Reality [bonus]
>>> Post-black metaloví Němci Heretoir hlásí, že pracují na své druhé desce, která ponese název „The Circle“. Další podrobnosti prozatím nejsou k dispozici.
>>> Američané Locrian vydají svou novinku 24. července skrze Relapse Records. Nahrávka se jmenuje „Infinite Dissolution“, upoutávka na ní se nachází na YouTube, obal najdete zde, tracklist je následující:
01. Arc of Extinction 02. Dark Shales 03. KXL I 04. The Future of Death 05. An Index of Air (I. Divinations; II. Air Structures; III. Watcher of the Clouds) 06. KXL II 07. The Great Dying 08. Heavy Water 09. KXL II
>>> Zámořští egyptologové Nile pojmenovali svou další desku „What Should Not Be Unearthed“. Počin bude k mání od 28. srpna. Obal se nachází tady.
>>> Švédové Shining vypustili videoklip na podporu své novinky „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ (je venku od 20. dubna). „Vilja & dröm“ sledujte na Vimeo.
>>> Soilwork vydají své další album 28. srpna u Nuclear Blast. Bude se jmenovat „The Ride Majestic“ a jeho přebal najdete na odkazu.
>>> Švýcaři Zatokrev vydali klip ke skladbě „Bleeding Island“, jež se objevila na aktuální desce „Silk Spiders Underwater…“. Sledujte na YouTube anebo níže.
Zajus:
1. Colin Stetson and Sarah Neufeld – Never Were the Way She Was
Skvrn:
1. Tribulation – The Formulas of Death
2. Drudkh – A Furrow Cut Short
3. Bosse-De-Nage – All Fours
Onotius:
1. Shining – IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends
2. Minsk – The Crash & the Draw
3. Apocalyptica – Shadowmaker
Výsledky redakčního eintopfu jsou občas docela zajímavé – ne, že by snad Minsk byli nějací amatéři, to v žádném případě, přesto bych si asi nevsadil na to, že se svou novinkou “The Crash & the Draw” ovládnou eintopf se vcelku suverénním náskokem. Přesto tito Američané a jejich návratová deska táhnou takovým způsobem, že to v naší redakci dotáhli na první místo v očekávání.
A vzhledem k tomu, že s výjimkou Minsk stříleli všichni redaktoři do úplně jiných koutů, dalším albům stačilo na stupně vítězů jen to, aby je zmínili alespoň dva lidi, což se stalo ještě v případě Finů Apocalyptica s albem “Shadowmaker” (což je trochu paradoxní, protože ani jeden z těch dvou, co je jmenovali, zrovna neumírá touhou tu desku slyšet… ale pravidla jsou pravidla) a ukrajinských black metalistů Drudkh, kteří budou vydávat nahrávku “A Furrow Cut Short”.
Když už jsme ale u toho, za zmínku jistě stojí ještě dvě věci. Jednak je toto první redakční eintopf na novém webu (fanfáry, vole!) – nepočítáme-li tedy včerejší první díl mladší eintopfové inkarnace v koncertní hávu. Druhou věcí je pak to, že se eintopfu poprvé účastní kolega Onotius, což sice není Sicmaggot-nováček, ale až doposud fungoval jako externista a s přechodem na web byl povýšen do redaktorského stavu, tudíž začíná i eintopfovat. Tímto rovněž považujeme redakční sestavu za kompletní a uzavřenou.
H.:
Duben 2015 patří mezi ty měsíce, během nichž vyjde hned několik nahrávek, u který jste si jisti, že si je nenecháte proklouznout mezi prsty, ale ani na jednu z nich se netěšíte takovým způsobem, že byste – jak se říká – nemohli dospat. Přesně takovýhle pocit teď sice mám, ale přesto je zde alespoň jedna deska, na niž se těším vážně dost a rozhodně víc než na cokoliv jiného za celý měsíc. Její název zní “The Architects of Extermination” a vydají ji Američané Kommandant. Tahle kapela, u níž vás hned na první pohled zaujme zvláštní image s plynovými maskami a lehce totalitním nádechem, vydala před třemi lety neuvěřitelně nářezové album „The Draconian Archetype“, které si dodnes s chutí pouštím a na některé jeho skladby nedám dopustit (taková “Hate Is Strength” je koncentrované zlo!) – a právě to je ten důvod, proč se na “The Architects of Extermination” tak těším. Doufám totiž, že Kommandant laťku neshodí a opětovně půjde o prvotřídní black metalovou agresi.
Ježura:
Abych pravdu řekl, za ty roky, co píšu eintopf, se mi snad ještě nestalo, aby mě v následujícím měsíci fakt nezajímalo ani jedno album. Na druhou stranu neříkám, že by v dubnu nemělo vyjít nic zajímavého. Pokud pámbu dá, třeba se konečně dokopu k tomu, abych dal šanci americkým Minsk, které jsem si před několika lety zapsal na seznam k poslechu, čímž to ovšem také skončilo. Jejich novinka “The Crash & The Draw” by tak mohla být konečně tím albem, kde se to zlomí… Podobně jsou na tom i ukrajinští Drudkh nebo jejich krajané Khors, a kdybyste mě mučili, třeba bych nahodil i pár dalších jmen, ale jak jsem psal na úvod – ani jedna z těch desek mě nedráždí natolik, abych jejího vydání nemohl dospat, takže tenhle můj výpis berte přeci jen trochu s rezervou.
Kaša:
Seznam alb, která nás v dubnu nově poctí svou přítomností, je neskutečně dlouhý, nicméně jak už to tak bývá, drtivá většina kolem mne jen tak propluje, a i kdybychom neměli redakční eintopf omezený na pouhé tři počiny, tak bych nebyl schopný vybrat jich více. Pojďme tedy na to. Určitě si nehodlám nechat ujít “Dawn of the Nine” severských Unleashed, jejichž oldschool death metal s vikinským nádechem mě pravidelně baví a od letošního počinu neočekávám nějakou zásadní změnu, protože jejich dlouholetá forma z nich dělá sázku na jistotu. Ještě netrpělivěji však vyhlížím druhé album amerických stoner metalistů Royal Thunder, kteří mě se svým debutem “CVI” příjemně překvapili, a “Crooked Doors” zní podle první zveřejněné skladby “Time Machine” hodně slibně, tak snad tahle nadějná formace nezklame. No, a konečně jsou tady mí oblíbenci a nestoři NYHC, Agnostic Front. Na rovinu říkám, že nečekám žádné novátorství, ale poctivou porci skočného hardcoru, který parta kolem Vinnieho Stigmy a Rogera Mireta ovládá náramně, takže upírám své zraky především na 3. dubna, kdy “The American Dream Died” po čtyřleté pauze vyjde.
nK_!:
Nuda, nuda, šeď. Tak bych charakterizoval letošní duben. Nevyjde absolutně nic, co by mě zajímalo. Maximálně tak Apocalyptica, kterou jsem slyšel naposledy někdy před deseti lety a ani se mi to moc nelíbilo. Živě tihle pánové také nepůsobí na moje pocity úplně kladně. Snad bude květen o něco zajímavější.
Atreides:
Do koncertního eintopfu se mi nevešlo jedno zásadní jméno, které přehlédnout je vyloženě trestuhodné. Budiž tedy situace napravena zde, neboť zajímavější album podle mě tento měsíc nevyjde, a že těch, které stojí za pozornost, není věru málo. Jmenuje se “The Crash & the Draw” a na svědomí jej mají Minsk. Ano, přesně ta hutná, bahnitá post-metalová psychedelie ze zámoří. Na další nálož komplexních písní, těžkých, propracovaných riffů a zastřeného vokálu se těším víc než cokoliv jiného a upřímně jsem zvědav, jakou cestou se Minsk po šesti dlouhých letech vydají tentokrát.
Zajus:
Protože ani duben nebude měsícem, v němž metalová scéna vysype desítky nadšeně očekávaných alb (přesněji řečenou mnou nadšeně očekávaných), musím se opět uchýlit k útěku do jiných žánrů. Jenže obdobně jako v březnu nejsem ani v dubnu úplně přesvědčený, že se na zvolené album opravdu těším. Přinejmenším však bude zajímavé, vždyť ho má na svědomí zajímavá dvojice. Na “Never Were the Way She Was” spojili síly saxofonista Colin Stetson a houslistka Sarah Neufeld. Stetson na předchozích albech dokázal, že i s jediným nástrojem se dá nahrát zajímavá muzika, i když její poslech může být dost obtížný. Proto vítám spojení se Sarah Neufeld, i když tvorbu jejích domovských Arcade Fire znám jen velice málo. Mohla by Stetsonovi dopomoci k větší rozmanitosti a snadnějšímu poslechu. “Never Were the Way She Was” mi tak snad pomůže zatravnit pustou poušť tam, kde obvykle nacházím metalový prales.
Skvrn:
Po silném konci zimního období přichází první jarní rozpaky. Nic vážného, jen je znát absence nějakého výrazně očekávaného počinu. I tak třeba black metalové podhoubí zažije perné dny a vydání hned několika nahrávek z ruky osvědčených jmen. Já však tentokrát zabrousím jinam. Žádnou výraznější žánrovou dezerci však nečekejte, volbou číslo jedna je pro mě v měsíci dubnu death metalová (a vlivem black metalu výrazně načichlá) naděje Tribulation, jež si mě získala předloňským “The Formulas Of Death”. 75minutový epos plný hutného a velmi sofistikovaného materiálu nepostrádal autentičnost a nápad, čehož si v kontextu dnešní death/blackové scény opravdu vážím. Pozici dubnové dvojky si vytáhla ukrajinská stálice Drudkh. K ní jsem sice nikdy nepřilnul tak, jak snad bylo na papíře predikováno, ale pořád jde o skvělou muziku, o jejíž síle nemá cenu pochybovat. Měsíční výčet tradičně uzavřu touhou objevovat. Americké kvarteto Bosse-De-Nage jsem dlouho opomíjel, v čemž už vážně odmítám pokračovat, a novinku “All Fours” si s jistotou pustím. Třeba se spálím, třeba budu překvapen. Tak jako tak, duben toho nakonec nabízí zase dost a sluchové ústrojí měsíční strádání nezažije.
Onotius:
Oproti předchozím dvěma měsícům, jež byly na nové desky kapel zvučných jmen přeci jen trochu bohatší, může působit duben zprvu trochu nenápadně. I přesto se zde ovšem najdou záležitosti, jež si určitě nenechám ujít. První z nich je určitě nový počin švédských Shining, tedy těch blackových kreativců v čele s nihilistickým Niklasem Kvarforthem, kteří stojí za nejedním pozoruhodným žánrovým klenotem. I přestože jejich tvorbu nemám tak zmapovanou, jak by si možná zasloužili, na jejich novinku jsem určitě zvědav. Dále pak nehodlám zapomenout ani na nové Minsk, neboť hypnotických rytmů není nikdy dost. Zvědavost u mě budí i novinka dnes již notoricky známé Apocalypticy, jež tentokrát uhnula od klasické vyšlapané stylizace, tak uvidíme, zda se z toho vyklube něco zajímavého, nebo půjde jen o servírování převařeného klišé v novém kabátě.
>>> Členové dnes již nefungujících kultovních death metalistů !T.O.O.H.! vydali nové album svého dalšího projektu §§. Novinka se jmenuje “Beyond the Earthly” a ve formátech wave a mp3 ji můžete stahovat na Mediafire, popř. poslouchat na YouTube.
>>>Norští Arcturus v květnu vydají svou dlouho očekávanou novinku “Arcturian”, která bude prvním dlouhohrajícím počinem kapely od “Sideshow Symphonies” z roku 2005. Norové nyní zveřejnili první singl – “The Arcturian Sign” poslouchejte na YouTube.
>>> Jihočeští grindeři БУТ hlásí doplnění své sestavy poté, co je v září loňského roku opustil kytarista Honza. Do kapely nyní přicházejí hned dva noví členové – Michal “Hubajs” Hubáček (ex-Gride, ex-Yorpu) a David “Mikša” Mikšík (ex-Gride, ex-Dny). Mimoto БУТ prozradili, že již začali pracovat na materiálu na dalším albu.
>>> Kultovní grind/death metaloví veteráni Carcass z Velké Británie dostali zákaz na hraní v Malajsii – kapela zde měla vystoupit v květnu, ale nedostala víza kvůli obsahu svých textů. Zajímavostí ovšem je, že v loňském roce už Carcass v Malajsii hráli bez problémů.
>>>Thrash metalisté Flotsam and Jetsam se pustili do natáčení svého dalšího, celkově dvanáctého alba. Více informací o novince prozatím není k dispozici, kapela však zveřejnila záběry z nahrávání bicích stop.
>>> Thrash metalová stálice Overkill rozšířila smlouvu se svým dosavadním labelem Nuclear Blast, který kapelu doposud vydával v Evropě – od nynějška se budou Nuclear Blast starat o Overkill celosvětově. Prvním počinem nové smlouvy bude vydání speciálního boxu s kompletní starou tvorbou skupiny.
>>>Ostravští power metalisté Salamandra vypustili do světa nový videoklip “Devil’s Apprentice”. Sledujte na YouTube.
>>> Švédští black metalisté Shining vypustili do světa nový song “Framtidsutsikter”, který se objeví na jejich chystané albu “IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends”, jež vyjde 20. dubna u Season of Mist. Skladbu si můžete pustit tady.
Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Darkspace – Dark Space III I
3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
4. Triptykon – Melana Chasmata
5. Manes – Be All End All
1. Lux Occulta – Kołysanki
O nejlepším albu roku jsem od vydání návratového experimentu Lux Occulta neměl pochyb. Očekávat nějakou konzervativinu by bylo naivní, ale že se za těch uplynulých 13 let od vydání “The Mother and the Enemy” tvorba kapely změní tak radikálně, nemohl čekat nikdo. Polští vizionáři do své hudby dokázali zakomponovat neskutečné množství žánrově odlišných prvků s velkou grácií a utvořili dokonalý celek, jenž přichází s jedinečnou tváří. Trip-hop, elektronika, rock i polská vesnice v podání ukecaných stařen si k sobě nikdy nebyly blíž.
2. Darkspace – Dark Space III I
Je těžké to popsat slovy. Je to všude kolem, je to hutné a útočí to ze všech stran, přesto nás to svou nekonečnou silou přitahuje. Tím “ten” mám samozřejmě na mysli vesmírné dálavy v podání švýcarského tělesa Darkspace. Famózní záležitost, která je stále (nepochopitelně) opomíjena a jen zřídkakdy vnímána jako vrchol právě skončeného roku. Lepšího společníka do absolutní tmy však člověk mezi loňskými deskami nenajde.
3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
Je složité objektivně hodnotit desku kapely, která toho má za sebou tolik, aniž by její posluchač znal minulou tvorbu. Lituji, že nemohu porovnávat, ale problém docenit mi to v případě Current 93 nečiní. Projekt Davida Tibeta vyrukoval na “I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel” s hypnotizující atmosférou, jež člověku umožňuje v rámci jedné hodiny prožít nesčetné množství emocí od melancholického snění až po naléhavé pnutí. A k tomu ten jednoduchý obal. Radost poslechnout, radost pohledět.
4. Triptykon – Melana Chasmata
Jelikož Darkspace rozhodně nepokládám za klasickou metalovou kapelu, “Melana Chasmata” si dovolím pasovat na nejlepší metalovou desku. Hutné, organické a skladatelsky přesvědčivé – takové novinkové album Triptykon je a není třeba dodávat cokoliv dalšího.
5. Manes – Be All End All
Přetěžká volba. O páté místo jsem už delší dobu čekal strhující boj, ale konec roku tomuto zauzlení přidal ještě o smyčku navíc. A o koho že v té přímé konfrontaci šlo? Když jsem se rozhodl, že z Opeth budu všeobecně potěšen (viz níže), na bojišti zbývaly dva tituly, které si to na férovku rozdaly. “Oi Maggoi” od řeckých Hail Spirit Noir, ani “Be All End All” od Norů Manes ovšem neexcelovaly agresivitou, ale podařenou fúzí hudby vycházející z black metalu (u Manes tedy hodně vzdáleně). Nakonec se přeci jen rozhoduji pro norské experimentátory, kteří na “Be All End All” předvedli patrně nejkonzistentnější a nejvyspělejší materiál své kariéry. Něco ve stylu “How the World Came to an End” by mi však příště bodlo ještě o chlup víc.
CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vagus vetus
O nejlepší české hudební pasáže se s jistotou postarali plzeňští obdélníčci, jímž jsem ale nakonec věnoval kategorii pro neřadový počin roku. A teď babo raď, kde vzít ty dvě desky, které si post nejlepší československé desky zaslouží. První místo věnuji Master’s Hammer, ale jen a pouze ze známosti a z nedostatku důstojné konkurence. “Vagus vetus” je hodně dobrá deska, byť uznávám pro nenašince vzhledem k neporozumění Štormových rýmů těžko docenitelná. S hudební složkou je to trochu horší a mé hodnocení v recenzi beru za přestřelené, v rámci chudé konkurence to však na první místo stačí.
2. Dva – Nipomo
Dlouho jsem váhal, s kým na druhé místo, ale nakonec sahám po českém (překvapivě) duu Dva. Přemýšlel jsem i o debutu špinavého projektu Nod Nod nebo “Na Radosti” od Anety Langerové, ale nakonec mě Dva přeci jen přesvědčili. Jejich pestrý mix indie popu, folku a elektroniky, pro který si samotní aktéři našli přízvisko “pop z neexistujících rádií”, je v naší domovině bohužel nepříliš známým, naopak v zahraničí Dva již delší dobu sklízí zasloužené ovoce. A vlastně proč ne? Kdo chce, ten si Dva najde a pasivní posluchač ať se jde bodnout. Takhle se dělá hravá pozitivní muzika!
Neřadový počin roku:
Old Soul / ██████ – split
Já vím, že split je počin dvou a víc kapel, nicméně loňskou spolupráci Old Soul a tuzemských ██████ pořád vnímám jako oneman show českého objevu. Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale ██████ mě překvapili natolik, že si titul neřadového počinu roku zaslouží. Kapela za rok od vydání dema skladatelsky vyzrála a především bez 13 sekund čtvrthodinovou “V” s její atmosférou a postupnou gradací můžu směle zařadit na čelo post-blackového žánru. Já čekám nadále velké věci, které by už konečně mohly přijít spolu s vyhlíženým řadovým debutem.
Artwork roku:
Have a Nice Life – The Unnatural World
Omezím-li výběr nejlepšího obalu pouze na desky, které prověřily mé sluchovody, v užším výběru vybírám pořád z velkého množství nahrávek. Za zmínku stojí třeba novinky †††, The Great Old Ones, Thantifaxath, Swans, Door into Emptiness i Current 93, ale jeden obal této skvadře od počátku roku vévodí – “The Unnatural World” od Have a Nice Life. Tajemná atmosféra přebalu dává samotné hudbě úplně nový rozměr, což je prvek ne úplně běžný, byť samozřejmě vítaný. Jen víc takových “nepřirozených světů”.
Shit roku:
Sonata Arctica – Pariah’s Child
Tady je prostě všechno špatně. Sonata Arctica je v roce 2014 jeden velký kalkul, což musí být jasné snad úplně každému. No každému… vzhledem k tomu, jak se “Pariah’s Child” prodává, musím konstatovat, že vlk na obálce masy opět zlákal a přinesl jim ještě patetičtější výlev než kdy předtím. Jestli většina lidí nesla výrazovou změnu na “Stones Grow Her Name” nelibě, já jsem byl naopak poměrně spokojen. Jelikož však většina lidí evidentně volala po “návratu ke kořenům”, Sonata Arctica neopomněla obligátního vlka v zasněženém prostředí a všem svůj návrat pěkně osladila, a to doslova.
Koncert roku:
Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014
Nářez jak prase od první do poslední minuty. Černý kůň celého festivalu zaúřadoval a vyšel jako vítěz nejen josefovského klání, ale i celoročního zúčtování. Neskutečně energický set, který si vytřel zadnici s naprostou většinou rádoby tvrdých death metalů a grindů, jež jsem měl čest při této příležitosti zhlédnout. Shining zkrátka umí studiově i naživo.
Videoklip roku:
Peste Noire – Dans ma nuit
Black metal je co do produkce videoklipů (teď prosím vynechme Dimmu Borgir a Cradle of Filth, kteří stojí úplně mimo) dost skoupý, to si přiznejme. O to větší radost přichází, když se nějaký takový klípek objeví, a pokud možno nevyvolává záchvaty smíchu z nízkorozpočtové snahy o navození okultna. Peste Noire byli mezi těmi posledními, od kterých bych vydání videoklipu čekal, ale výsledek fakt stojí za to. “Dans ma nuit” dává vizuálním představám z poslechů hudby Peste Noire ještě hmatatelnější kontury a jen potvrzuje groteskní atmosféru, kterou při každém poslechu “Černého moru” pociťuji. Palce hore a tichá závist mistru Faminovi – vozit se v nákupním košíku Audrey Sylvain je pro mě celoživotní sen.
Potěšení roku:
Opeth
Když švédským Opeth těsně unikl titul pro nejlepší koncert roku a páté místo v kategorii vyhrazené světovým nahrávkám, bylo mi Åkerfeldtova tělesa líto. Pro takovéhle nešťastníky tu naštěstí máme kategorii potěšení roku. A jak že odůvodňuji ony pocity potěšení? Mimoto, že si Opeth podmanili pražské Roxy, jsem šťasten z přístupu kapely, jež vzhledem k jejím zásluhám a popularitě se vymyká ze všech standardů. Po velkém počtu negativních ohlasů na “Heritage” se Opeth na retro prog rock mohli zvysoka vykálet a zakalkulovat s návratem k death metalu. (Jen tak mimochodem si všimněte toho paradoxu – většinou se slovo kalkul vyskytuje právě v souvislosti s dnes tolik oblíbeným retrem). Namísto toho složili “Pale Communion”, které vypiplali k té největší dokonalosti, ukázali tak všem pochybovačům, že do starého železa nepatří.
Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Od Agalloch jsem určitě čekal víc. Náladotvůrci z Oregonu si mě minulými nahrávkami natolik zhýčkali, že s pouze nadprůměrným materiálem nemohu být spokojen. “The Serpent & the Spere” se poslouchá moc příjemně, což platí pro všechny nahrávky Agalloch, nicméně loňské desce chybí jistý moment překvapení a především silné momenty. Nemá ale cenu Agalloch odepisovat, protože příště může být zase všechno jinak.
Zhodnocení roku:
Vše důležité bylo sepsáno výše. Vypisovat, že uplynulý rok obstaral nahrávky excelentní, průměrné i ty ne úplně nejlepší, asi není třeba a já jen snad v krátkosti dovolím upozornit na rok nadcházející. Solefald, Enslaved, Thy Catafalque, A Forest of Stars nebo Arcturus – ti všichni mají schopnosti vydat majstrštyky toho nejvyššího kalibru a třeba tu skončit v ročence příští.
Účinkující (obsažení v reportu): Blindead, Carnival in Coal, Combichrist, Devin Townsend, Fleshgod Apocalypse, Heiden, Krakow, Manes, Mgła, Mors Principium Est, Nightfall, Obscure Sphinx, První hoře, Shining, The Ocean
Atreides: Páteční den pro mě byl při pohledu do programu jednoznačně nejvytíženějším dnem festivalu – kapel, které jsem chtěl stůj co stůj vidět a slyšet, rozhodně nebylo málo a nakonec jsem toho viděl ještě mnohem víc. Do areálu jsem se dohrabal na mé poměry docela časně, na chlup přesně v půl druhé odpoledne, abych tak akorát stihnul začátek polských Obscure Sphinx, kteří zaskakovali za Gorguts. V rámci přípravy jsem od téhle post metalové/sludgové magořiny slyšel jen pár písní z posledního alba, a pokud jsem nějaká očekávání měl, Obscure Sphinx je s přehledem překonali o několik délek a naprosto mě uzemnili. Scéně vévodila bíle oděná zpěvačka Wielebna, s krásným paintem noční můry na obličeji a potrhanými obvazy všude možně po těle. Vyjetější a zdrogovanější zjev předvedli během festivalu už jen První hoře a Combichrist. A hudba? Výborný post-metal/sludge s excelentním vokálem, který válcoval vše, co mu stálo v cestě, a navrch pohltil silnou atmosférou. Mohutný aplaus, který následoval jejich set, si rozhodně zasloužili. Pro mě velmi příjemné překvapení a zatím to vypadá, že Obscure Sphinx mi zadělali na další závislost.
Ježura: Poněkud protažený snídaňooběd měl za následek to, že jsem z vystoupení Obscure Sphinx prošvihnul asi první song nebo dva, a když už jsem se konečně dohrabal do areálu, bylo mi to dost líto. Tedy, bylo by mi to dost líto, kdyby tu lítost Obscure Sphinx nerozmetali na cucky ve všech ohledech naprosto famózním vystoupením. Hudebně to bylo výtečné, vizuálně rovněž (zpěvaččiny pohybové kreace byly působivé, přiměřeně sexy a ani náznakem laciné) a Obscure Sphinx museli uhranout všechny, kdo se na ně přišel podívat. Alespoň mě teda uhranuli pořádně a teprve teď mě fest mrzí, že jsem jim nedal šanci už dřív a nechal si ujít jejich tři měsíce staré klubové vystoupení v Praze…
Skvrn: I já jsem chtěl Poláky Obscure Sphinx původně omrknout, jenže nějak z toho nakonec sešlo. Ježurou zmíněné snídaňoobědy se mi tu protáhly nejednou a tentokrát si černého Petra vytáhli právě Obscure Sphinx. Kapela si však slzy kvůli mé nepřítomnosti utírat nemusela, jelikož divácká kulisa byla navzdory brzké hrací době opravdu obstojná. Zato na Heiden lidí ubylo a mně nedělalo problém se na tyhle sympaťáky zaměřit zblízka. Hrálo se především z novinky “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”, která sice mezi těmi všemi thrash metaly a death metaly působila jako z jiného světa, ale přesto ji publikum dokázalo ocenit. Neodpustím si však poznámku, že zrovna tohle je typ kapely, kvůli kterému má smysl tu třetí stage otevřít už o hodinu dřív, neboť chemie Heiden + klubová stage by fungovala určitě lépe. A jak tak koukám pod sebe, nejsem jediný, jenž na tohle téma něco utrousil.
Atreides: Pokud mě Obscure Sphinx namlsali, domácí Heiden mé nadšení z dobrého začátku vzápětí ochladili. Přišlo mi to takové nijaké a zvukově nic moc. Buď nebyl slyšet Kverd, nebo některá z kytar. Co naplat, že s sebou dotáhli i Werlingu, která nahrávala klávesové party pro obě poslední alba. Koukalo se na ní sice velmi dobře, letmo jsem ji ale zaslechl sotva dvakrát a většinu kláves jsem si musel domýšlet. Že hráli ve dvě odpoledne na velkém pódiu, na které se jejich hudba podle mého názoru fakt nehodí, je další věc. Myslím, že mírně intimnější prostředí zastřešené Metalgate Stage by jim sedlo podstatně lépe, i tak jsem ale očekával mnohem jistější a atmosféričtější vystoupení.
Ježura: Nevím, jestli se na tom nepodepsala moje neskrývaná náklonnost k hudbě Heiden, ale mně se jejich vystoupení na Brutal Assaultu rozhodně líbilo, a to snad v každém ohledu. Snad až na utopené klávesy jsem si nevšiml žádných problémů se zvukem, a jinak to alespoň pro mě bylo výborné vystoupení, na jaká jsem si u Heiden v poslední době docela zvykl. Loňský triumf v plzeňské Papírně sice zůstal nepřekonán, ale Heiden se ani na velkém pódiu neztratili a zanechali za sebou dobrý dojem, o kterém svědčil i nečekaně slušný potlesk.
Skvrn: Ani pořádně nevím, proč jsem zašel omrknout finské Mors Principium Est. Tak nějak jsem si sliboval svěží melodický death metal, který mi naživo dá co proto, ale setsakra jsem se mýlil. Kapela totiž nepředvedla nic víc, než naprosto obyčejné, ničím nevyčnívající vystoupení, o kterém člověk nazítří už ani pořádně nevěděl. Slabý výkon podtrhnul frontman Ville Viljanen, který působil nesmírně znuděným dojmem, a nepříliš sympatická komunikace mu bonusové body rozhodně nepřinesla. Přesto jsem vydržel do konce. Je fakt, že to pódium v těch největších hicech krásně stíní, tak asi proto.
Atreides: Hektický začátek, kdy jeden bod programu tak tak navazoval na druhý, pokračoval. Sotva dohráli Heiden, uháněl jsem do Horror kina, kde se už chystali Manes a listening session jejich nového alba, “Be All End All”. Upřímně jsem neočekával nic jiného než další excelentní desku, a to jsem od norských mágů také dostal, takže nezbývá, než natěšeně čekat do října, kdy má album vyjít. Mimo jiné byl poslech alba parádní chill před náročným zbytkem dne.
Ježura: I když to teď už možná vypadá, že jsme se s Prdovousem po areálu vodili za ručičku, nebylo tomu tak a na listening session nové desky Manes jsme šli oba zcela nezávisle. Dojmy z novinky mám také velmi pozitivní, jen bych to s těmi chvalozpěvy asi ještě moc nepřeháněl, protože ačkoli to rozhodně bylo dobré, vzhledem ke spánkovému deficitu z předcházející noci jsem to občas trochu zalomil, takže to mám maličko rozmazané. Příznivci Manes se však mají stoprocentně na co těšit!
Setlist Fleshgod Apocalypse:
01. The Hypocrisy
02. Minotaur (The Wrath of Poseidon)
03. The Violation
04. Pathfinder
05. The Egoism
06. Elegy
07. The Forsaking
Ježura:Fleshgod Apocalypse u mě sice po vydání rozporuplné desky “Labyrinth” poměrně klesli, ale přesto jsem se vypravil podívat, jak se předvedou, protože mám pořád v paměti výtečný koncert, jaký odehráli před dvěma lety na Metalfestu. A i když to zpočátku vypadalo na technické problémy, Italové tomu stejně nakonec nakopali sedínku. Kombinace jejich image (byť tentokrát nebyli zmalovaní černě ale bíle) a dokonale sehraného vystupování dodala koncertu přívětivý odér absolutního perfekcionismu a i hudebně to bylo velmi dobré. Je sice pravda, že jsem z toho nebyl odvařený tak jako dříve, ale pořád to byla slušná mrda a dokonce i nové skladby v živém podání vynikly mnohem lépe než z desky. Oproti našim předchozím dostaveníčkům si tentokrát Fleshgod Apocalypse přivezli i hostující pěvkyni, která svým školeným vokálem sekundovala Paolo Rossimu a také orchestrálním partům, a i tohle šlapalo dobře, takže ve výsledku můžu mluvit o velice příjemném koncertě, jehož zhlédnutí určitě nelituji.
Skvrn: Věděl jsem, že shánět slušné místo bude na Fleshgod Apocalypse docela oříšek, jelikož jsem čekal dost lidí, ale že až tolik? Holt jsou dnes tihle Italové v kurzu. I proto jsem se nikam dopředu neprobíjel a zůstal raději v povzdálí, přičemž mnou vybraný flíček se tvářil jako záruka nejvyšší možné zvukové kvality. Tahle domněnka byla však rázem vyvrácena, neboť zvuk byl nejen na místě mém, ale úplně všude naprosto katastrofální a vážně jsem uvažoval o útěku za nějakým dlábošem. Zhruba po třetině hrací doby se naštěstí vše diametrálně změnilo, operní pěvkyně, z jejíhož hrdla jsem doposud nepochytil jediný tón, byla rázem slušně slyšitelná, už to nebylo tak přebasované, jen to pianino pořád nebylo dostatečně vytažené. Nevím. Mně by osobně štvalo se tahat na pódium s takovým krámem, z něhož by ve finále byla jen vizuální ozdoba. Třeba jsem si tu noc jen přeležel uši a nebyl pak schopen nic dostatečně docenit, ale tuším, že chyba nebude tentokrát na mém přijímači.
Ježura: Ačkoli jsem o Carnival in Coal maximálně tak někdy slyšel, po zjištění, že jde o avantgardu, jsem z nedostatku jiné činnosti zakotvil před pódiem a sledoval, co se z toho vyvrbí. Vyvrbilo se z toho vystoupení, které bylo nehorázně střelené, pošukané a v každém ohledu avantgardní, ale díky celkovému pojetí hudby i přístupu kapely to bylo hlavně nesmírně hravé zábavné. Všemu vévodil neskutečně sympatický zpěvák a duo pitvořících se kytaristů, a i když to zpočátku nevypadalo na žádný velký úspěch, Carnival in Coal si postupně získali publikum i mě. Super odlehčení pátečního odpoledne!
Atreides: Po Manes se dostavil hlad a s ním další degustace jídel u stánků před areálem. Jediný stánek s klobásami v záplavě čínských nudlí mimochodem nezklamal. Bez obalu se přiznám, že Mors Principum Est ani Skeletonwitch jsem vidět nepotřeboval a jediné, co mě trochu mrzí, jsou projezení a prozevlení Fleshgod Apocalypse, ale v tu chvíli jsem neměl na cestu do areálu ani pomyšlení, a tak jsme se vydali až na První hoře. Nicméně ještě než dojde na ně, povedlo se mi cestou potkat Carnival in Coal. Už už jsem začal litovat, že jsem prosral první půlku setu téhle parádní magořiny, naštěstí jsem však byl na konci setu uklidněn, že “see you tommorrow”, a mně došlo, že to byl záskok za nějakou z vypadlých kapel. Tak nebo onak, to, co jsem z “Uhelného karnevalu” viděl, byla excelentní jízda a diskotéka, která mě před První hoře skvěle rozehřála.
Skvrn: Jedna z věcí, která mě na letošní Brutalu nesmírně zklamala, byl naprostý nedostatek informací o změnách v časovém harmonogramu. A jelikož jsem se po těchto zprávách zapomněl dostatečně pídit, představení Carnival in Coal na hlavním pódiu mi bezezbytku uniklo. Útěcha v podobě vystoupení První hoře na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat. Kapela, o které jsem v životě neslyšel, mě nakonec přivedla do naprostého transu a jako první mě v tento hudební svátek přinutila vyseknout i několik tanečních kreací. Recesistická směsice všeho možného od punku přes metal až po samotného šaška s harmonikou měla naživo ohromné koule, což jsem evidentně necítil sám. A i když se čas naplnil, spousta lidí nechtěla věřit tomu, že je opravdu dobojováno. Velmi početné, a co hlavně, nesmírně nadšené publikum budiž důkazem pro pořadatele, že lidé o tyhle nemetalové ujetiny opravdu stojí. Jak nad tím přemýšlím, vlastně jsem neviděl jsem nikoho, kdo by nejevil známky vyčerpání nebo překvapeného potěšení korunovaného úsměvem na tváři, tedy na metalové akci nepříliš častým jevem.
Atreides:První hoře jsem, stejně jako zbylí dva kolegové podemnou, takřka neznal. Na vystoupení mě natáhla hlavně jejich titulní fotka z webu festivalu. V průběhu setu se spustil jeden z nejlepších kotlů (ne-li nejlepší vůbec), které jsem na letošním Brutal Assaultu zažil. Přátelské disko tanečky střídalo nezřízené pogo a na hitovky jako “Absurdistán” nebo “Diskokoule” se prostě nedalo nepařit. Pařilo se tak moc, že když jsem se po konci setu vybelhal úplně zřízený a skrz na skrz propocený z Metalgate Stage, jejíž útroby stačily během setu nabrat úctyhodných teplot a vlhkosti, polomrtvý jsem padnul k nejbližší zdi. Jediná škoda je, že po krátké ochutnávce domácího poslechu mi zní První hoře oproti vynikajícímu koncertu poněkud mdle, a to i přesto, že už z desky je to hudba nadmíru energická. Další důkaz toho, jaké mělo jejich vystoupení (disko)koule.
Ježura:První hoře je kapela, která se mi dlouho vyhýbala, a tak jsem konečně chytil příležitost za pačesy a vypravil se podívat, jestli i v našich luzích a hájích umíme hrát avantgadu. Umíme, a to sakra dobře. První hoře předvedli takový cirkusový kabaret po česku (byl i klaun s tahací harmonikou!) a jejich vystoupení bylo napůl divadlo, jenže to bylo výborné divadlo a hrála k němu navíc opravdu parádní hudba. Vokálně, instrumentálně i vizuálně (správně cvoklé kostýmy i pohybové kreace všech krom basáka) to bylo naprosto skvělé a snad právě proto se do šapitó s třetí stagí přišlo na První hoře podívat nečekaně početné publikum, které se jim odvděčilo opravdu parádní odezvou.
Atreides: U třetí stage jsem se nakonec ještě zdržel: Na programu byli norští Krakow, které jsem rovněž neznal, v programu mě ovšem zaujali stoner metalovou škatulí. První song mi sice přišel na stoner/sludge poněkud vlažný, atmosféra mu ale nechyběla. Energie a uhrančivá síla však na sebe nenechala dlouho čekat a dorazila s další písní. Krakow předvedli další výbornou show a s blížícím se závěrem atmosféra houstla, udusávala vše živé pod sebou, až dosáhla naprostého maxima – a pak kapela dohrála. Černá díra utopených emocí, které ještě nějakou dobu doznívaly. Je sice pravda, že končit se má v nejlepším, za přídavek bych se ale v případě Krakow ani v nejmenším nezlobil. Další velmi příjemný objev a další výtečná show.
Ježura: Bolavé nohy, hlad a také potřeba konečně sepsat hromadu poznámek pro tenhle report vyústily v poměrně dlouhou pauzu, jíž padla za oběť vystoupení H2O a Six Feet Under, a zpět do koncertního dění jsem se vrhl až okolo půl sedmé, kdy na Metalgate Stagi měli zahrát The Ocean, na které mě utáhnul kamarád, jenž o nich básnil už druhý den v kuse. S vidinou opakování zážitku, jaký mi předešlého dne zprostředkovali God Is an Astronaut, jsem tedy vyčkal, než koncert se čtvrthodinovou sekerou konečně začal, a sledoval, co se bude dít. Co se dělo, bylo formálně naprosto výtečné. Hodně ostrý post-metal měl fakt grády (možná až moc, protože zvuk byl napálený opravdu dost), projekce na plátno byla dost působivá, všichni muzikanti řádili, jak jen se u moderních žánrů sluší a patří, a zpěvák si v závěru dokonce lajsnul skočit z vrchu pódiové konstrukce mezi lidi. Nejinak na tom bylo i publikum, které celou dobu předvádělo parádní odezvu, a na tom všem dohromady šlo jen těžko hledat nějaké chyby. Přesto jsem ale nijak zvlášť nadšený nebyl a nemám tušení proč. Holt mi to asi napoprvé úplně nesedlo, tak uvidíme příště – pokud tedy nějaké příště bude.
Skvrn: Po výborných První hoře byly následující spolky v nezáviděníhodné situaci a jelikož jsem tušil, že H2O ani Six Feet Under na tuhle laťku nedosáhnou, z areálu jsem se vypařil. Ne však nadlouho, protože na třetí stagi se opět schylovalo k velkým věcem – na řadu měli přijít post-metaloví The Ocean. O těhle Němcích jsem toho slyšel už poměrně dost, jen k samotnému poslechu jsem se nebyl schopen dokopat. Ve stanu bylo již tradičně dusno, zvuk přehulený, ale přesto to mělo hodně do sebe. Ale postupně. Jednak si The Ocean spolu s nástroji přivezli i videoprojekci, na které po celou dobu běhala videa z podmořského dna (a teď opravdu nemluvím o dokumentech mistra Attenborougha), druhak přišli s úplně jinou atmosféru, než jsem očekával. Čistě po čuchu jsem čekal melancholičtější a klidnější set, nicméně naprostý opak byl pravdou, byla to fakt divočina. Nesmyslně hlasitý zvuk byl tentokrát kladem a podstatnou částí se postaral o kulervoucí atmosféru. Samotným vrcholem bylo, když frontman Loïc Rossetti vystoupal na pódiovou aparaturu a se zatajeným dechem všech přítomných skočil mezi nadšené publikum, na jehož rukou dospíval i celý song. Parádní zážitek, parádní set!
Atreides: Po Krakow byli v Metalgate stanu na řadě post metalisté The Ocean, které jsem si nechal ujít jen s těžkým srdcem, přesto jsem nelitoval. Na Jägermeister Stage se totiž chystala kapela, která pro mě byla jedním z taháků letošního Brutal Assaultu – polští sludge/doomoví Blindead. Jejich poslední genialita “Absence” je jednou z nejlepších sludgovek loňského roku a jejich vystoupení na festivalu jasnou povinností. Trochu jsem se obával, jak na velké scéně jejich hudba vyzní, polská smečka si s ní však hravě poradila a publikum odnesla kamsi do dáli silnou a podmanivou atmosférou. Potěšilo mě, že na výbornou fungoval novější materiál i starší skladby, takže jsem si užil jak “b6”, “s1” nebo závěrečnou “a7bsence”, tak i “My New Playground Become” z minulého “Affliction XXIX II MXMVI”. Celým vystoupením se jako stříbrná nit vinula surrealistická videoprojekce s bizarním vývojem scén a velmi sličnými dívkami a dávala skladbám zajímavý vizuální podkres. Blindead se postarali o jedinečný zážitek a z mého pohledu šlo o jedno z nejatmosféričtějších vystoupení nejen festivalu, ale vůbec všech koncertů, co jsem kdy viděl. Čirá magie a jasný důkaz toho, že polský post-metal/sludge se za posledních pár let vyšvihl na úroveň světové špičky.
Atreides: Jak dohráli Blindead, stačilo se vlastně jen posunout o pár metrů vedle. Na kanadského kytarového mága Devina Townsenda jsem se do davu nehrnul a raději jsem stranou střízlivěl a vstřebával všechnu tu atmosféru a energii, kterou do mě Blindead stihli za svůj set nalít. Možná i proto mi přišel rozjezd dost vlažný a dobrých patnáct minut jsem raději sledoval zdrogovanou videoprojekci. Jenže během pár písní stihlo vystoupení nepozorovaně vygradovat do neskutečných otáček, a když Devin ke konci vybalil “Juular”, měl jsem co dělat, abych se nesnažil probít do kotle. Někdy v polovině začal s grácií sobě vlastní začal do publika sypat mezi písněmi jednu hlášku za druhou, a když začal vyzývat, aby zvedl ruku každý, kdo má malý penis nebo enormní klitoris (což je kdoví proč to jediné, co mi z té smršti zůstalo v paměti), nezbylo než prskat smíchy. Musím uznat, že tenhle člověk má charisma na rozdávání a ohlášené headlinery festivalu nechal daleko ze svými zády. Všechny do jednoho.
Skvrn:The Ocean za námi a hurá na Devina. Na něj jsem se v rámci jeho Devin Townsend Project těšil jako na málokoho, protože dle dosavadních ohlasů jde o muže na svém místě. A to se bezezbytku potvrdilo. Tenhle chlápek má neuvěřitelné charisma, a i když si to spolu se svými kolegy přikvačil ve společenském, publikum bavil neuvěřitelně pošukanými vtípky (pošukanými doslova – koneckonců Prdovous nade mnou vystřihl i podrobnou expertízu) i samotnou hudbou. Oceňuji rovněž výběr skladeb, neboť prostor dostaly především ty přímočařejší kousky a místo kytarových onanií si Devin raději pouštíval jazyk na špacír. A že to za to stálo! Towsendovi se totiž povedlo odlehčit jinak dosti konzervativní publikum, což se mnohdy jeví jako nadlidský úkol. Skvělá show!
Ježura:Devina Townsenda a jeho tvorbu sice velice respektuji, ale nikdy jsem k ní nechoval osobní vztah, takže na tenhle koncert jsem se vypravil více méně z povinnosti a v naději, že tentokrát všichni neprochčijou na kost, jen co mistr hrábne do strun, jako na Brutal Assaultu 2010. A protože se počasí chovalo slušně, měl jsem možnost sledovat, jak se z Devinova vystoupení zcela nenuceně a nenápadně stává jeden z vrcholů festivalu. Výborný zvuk, skvělá muzika a Devinova magnetická osobnost si získaly i mě a já mohu jen smeknout, protože tohle byl skutečně bezchybný, famózně gradující a ve výsledku naprosto strhující výkon headlinera, před kterým se celí slavní Slayer mohou jít leda tak zahrabat.
Atreides: Cesta na první set Manes byla výzvou v podobě pokoření davu, který se shromáždil na vystoupení Avon Alarm… erhm, Amon Amarth. Pódium vyšperkované polystyrenovými drakary působilo spíš jako pouťová atrakce, rozhodně nic pro mě. Nicméně k Manes: Pojem akustický set byl v jejich případě strčen do velkých uvozovek sestavou kytara – basa – bicí – perkuse – samply. Vystoupení otevřeli novou skladbou “The Deathpact Most Imminent”, kterou jsem slyšel o pár hodin dříve a již od začátku bylo jasné, že tohle opět bude atmosférická nádhera. Křišťálový zvuk, nejlépe nazvučená kytara, kterou jsem letos na festivalu slyšel, a naprosto dokonalý Asgeir Hatlen, jenž překonal sám sebe a zpíval mnohem emotivněji než z alba. Za zmínku stojí i “The Cure-All”, “Deeprooted” nebo “Nobody Wants the Truth”. Mám dojem, že poslední jmenovanou zahráli ve zkrácené podobě z poslední kompilačky “Teeth, Toes and Other Trinkets”, ale nerad bych kecal. Vystoupení chtěli uzavřít nádhernou “Ende”, díky bouřlivému ohlasu jim však nezbylo, než na závěr přihodit ještě “White Devil Black Shroud”. Po celý koncert panovala skvělá, přátelská atmosféra a na Manes bylo vidět, že si svoje první vystoupení mimo Norsko náležitě užívají. Aby ne, když obecenstvo jim tuhle unikátní chvíli žralo i s navijákem a odpustilo i nějaké to zpoždění.
Setlist Manes:
01. A Deathpact Most Imminent
02. Diving with Your Hands Bound (Nearly Flying)
03 The Cure-All
04. Deeprooted
05. The Nature and Function of Sacrifice
06. Nobody Wants the Truth
07. Ende
08. White Devil Black Shroud
Ježura: Přiznám se, že už jsem v životě čelil náročnějším volbám, než jestli jít na Amon Amarth nebo Manes – a norští avantgardisté předvedli vystoupení, o kterém si plastoví vikingové můžou nechat leda zdát. Protože nemám Manes nijak zvlášť naposlouchané, chvíli trvalo, než jsem se naladil na jejich vlnu, ale pak už nebylo absolutně o ničem diskutovat. Manes odehráli krásný, uhrančivý a místy vysloveně strhující koncert, ze kterého jsem odcházel doslova omámený a na kterém mě trápila jediná věc – dvacetiminutová sekera mě připravila o začátek Shining, kteří hráli vzápětí na velké stagi. I tak ale Manes rozhodně předvedli jedno z nejlepších vystoupení festivalu.
Skvrn: Studiovou tvorbu Manes neznám. Popoháněn avantgardní škatulkou a hřejivým faktem, že davy lidí se tlačí na Amon Amarth, jsem se však hodně těšil. A co říct k samotnému setu? Perfektní zvuk, perfektní hudba, perfektní publikum, které si nakonec ještě dožadovalo přídavek a vzhledem k tomu, že prostoje na třetí stagi byly velké, prosbu nakonec kapela (jako jedna z mála) vyslyšela. Den nato se kapela ještě představila na hlavním pódiu, kde to však už zdaleka nebylo tak dobré jako na Metalgate Stage. A kdo na tohle pódium ustavičně nadává, pro srovnání měl zajít právě na oba sety Manes.
Atreides: Díky mírnému zpoždění Manes jsem nestihl prvních deset minut ze Shining. Hektickým přesunem jsem se dostal pod pódium zhruba v polovině “Fisheye”, takže jsem toho z jejich setu stihl ještě docela dost – a naštěstí stihl i většinu drog. Nikým neřízená a neusměrněná divokost téhle zběsilé avantgardy dává v živém podání víc než kdy jindy tušit, že něco takového se prostě nedá složit (a nejspíš ani zahrát) za střízlivého stavu a člověk prostě musí mít chtě nechtě něco v žíle. Upřímně jsem nečekal, že zrovna na Shining bude takový nával, na druhou stranu se musí nechat, že pařili snad všichni (alespoň kolem mě) a já na tom nebyl jinak. Když se do toho opřel Jørgen Munkeby na saxofon, mělo to vážně grády a zejména závěrečné kombo “The Madness and Damage Done” a skvělý cover King Crimson, “21st Century Schizoid Man”, bylo silně kulervoucí. Trochu mě mrzí, že mezi Manes a Shining nebyl větší časový prostor, aby se ve mně mohla ona velmi osobitá “Manesovská” atmosféra chvíli rozležet, protože Shining se s ničím nesrali a zabíjeli takovým způsobem, že je překonali až Aosoth a Dodecahedron o den později.
Setlist Shining:
01. I Won’t Forget
02. The One Inside
03. Fisheye
04. My Dying Drive
05. Blackjazz Rebels
06. The Madness and the Damage Done
07. 21st Century Schizoid Man [King Crimson cover]
Ježura: Maniakální jazzmani Shining patřili k největším tahákům, jaké si pro mě letošní vydání Brutal Assaultu připravilo, ale přesto jsem se trochu bál, jestli mi ten jejich chaotický masakr naživo sedne. Sednul. Shining totiž celý Josefov postavili do latě způsobem, před kterým by mohli smeknout i onačejší mistři. V chaotičtějších pasážích Shining sice působili malinko random dojmem, ale vůbec to nevadilo, protože to i tak byla totální jeba, a když člověk zrovna nepařil, tak jen zíral, co se děje na pódiu. Všichni muzikanti (a frontman Jørgen Munkeby zejména) totiž celou dobu řádili, jako by do nich někdo pustil proud, a krom toho to celé mělo ohromný styl, neboť veliká plachta s logem kapely a lehce formální odění kapely dohromady zafungovaly jako opravdová vizuální třešinka na dortu. Nemám co dodat – pro mě jedno ze tří vůbec nejlepších vystoupení festivalu. Takhle to holt dopadá, když jazzmani vezmou do rukou kytary…
Skvrn: 19. Brutal Assault, to nebyla jen poctivá porce muziky, to byly taky čas od času dramatické závody. Pro ty, kteří do sebe od nevidím do nevidím rvali nudle od Vietnamců to nebyly závody věru příjemné. Naopak pro ty, kteří utíkali za hudbou, tedy i já, byla připravena (na rozdíl od okupantů mobilních záchodků) i sladká odměněna. Vzhledem ke zpoždění, kterého se dopustili Manes, jsem prověřil už tak zmožené tělo a běžel skrze chaotický dav až k hlavním stagím, konkrétně k té, na které již v plné polní stáli přichystaní Shining. Tentokrát jsem si opravdu nebral servítky a drze se nacpal až dopředu, protože o živých kvalitách těchhle Norů jsem věděl. Sotva se spustily první tóny na pódiu, stejnou mincí oplatilo i hlediště. A i já, ten, který se nepovažuje za nějakého velkého pařana, se tentokrát naprosto odvázal a celý set proskákal, “proairguitaroval” a bůhvíco ještě. Hrálo se jak z poslední “One One One”, tak i z geniálního “Blackjazz”, ze kterého zazněla třeba omračující “Fisheye”. Nerad se pouštím do nějakých unáhlených závěrů, ale tohle vystoupení rozhodně patří na “Brutální stupně vítězů”. A to, že kapela den na to označila na svém Facebooku josefovský set za “the coolest we have ever played”, jen vše stvrdilo.
Atreides:“We will start elimination process in ten seconds. Please, don’t forget: We love you. Now die!” A pak jsme umřeli. Asi takhle by se ve stručnosti dala shrnout aggrotechová diskotéka Combichrist. Tohle prostě byla šleha a naprostý nátěr, který mi do znaveného těla vlil novou dávku energie a donutil mě pařit až do samého konce. Pětičlenná kapela se dostavila na podium řádně rozjařená. Jestli si něčeho šlehli, nebo se jen ožrali, to nešlo říct, rozhodně však nedošlo k žádnému failu. Právě naopak. Combichrist se mi postarali o výživné zakončení pátku a skoro by se chtělo říct, že tohle byl kurva punk, protože to, co se dělo na pódiu, byla neskutečná hlína. Do publika lítaly prázdné flašky, plechovky od piva, trsátka i bubenické paličky v ohromujících kvantech. Basák se pracně snažil sežrat svůj ručník a bubeník Joe Letz předváděl za soupravou skvělou exhibici a krom toho si jen tak pohazoval s jedním z kotlů, což maníka od kapely očividně pěkně sralo. Publikum si taky užilo svoje, a když se zrovna hromadně neukazovaly prostředníčky a nevyřvávaly přisprostlé hlášky, trsalo se do zemdlení. Combichrist, to byla prostě velmi svérázná pařba, na které jsem doslova vypustil duši. A když jsem se zpětně dozvěděl, že Mgła trpěla na výpadky techniky a neskutečně mizerný zvuk, byl jsem vážně rád, že jsem si nezkazil vzpomínky na excelentní koncert ze začátku roku a raději šel na tuhle vyjetinu.
Ježura: Po loňském fatálním úspěchu Atari Teenage Riot Obscure opět sáhli po zcela nemetalovém interpretovi, a to rovnou po jménu, které na aggrotechové scéně patří k největším. A Combichrist nezůstali své pověsti nic dlužni, protože jejich diskotéka podrtila publikum mnohem víc než většina zbývajících jmen na soupisce festivalu. I když je kapela spojována především s frontmanem Andym LaPlegua, každý člen se projevoval po svém a dost výrazně. Úchylně vypadající basák (který si to na Brutal Assaultu před několika lety střihnul už s Genitorturers) se pokoušel sníst ručník, bubeník v jednom kuse kopal a házel okolo kotel (žádná náhoda to nebyla a být tím poskokem, co mu to pořád rovnal, asi by mě to pěkně žralo), kytarista zase parádně komunikoval s lidmi… Dohromady to zafungovalo přímo ukázkově, byl to prostě nátěr jako kráva a lidé se chytili naprosto ukázkově. Upřímně doufám, že pořadatelé tenhle trend zvaní nemetalových kapel budou držet i v budoucnosti, protože zrovna Combichrist to u mě dopracovali až mezi festivalovou Top 5.
Setlist Mgła:
01. Further Down the Nest I
02. With Hearts Toward None IV
03. Mdłości I
04. Mdłości II
05. With Hearts Toward None I
06. With Hearts Toward None III
07. With Hearts Toward None VII
Skvrn: S půlnocí se nad festivalovou půdou začalo snášet i největší dilema: Mgła, nebo Combichrist? Hypnotický black metal, nebo další energický náser? Upřímně, po Shining jsem toho měl plné kecky, a tak jsem si zašel “odpočnout” k polskému black metalu. Když už jsem se rozhodl oželet Combichrist, zapřísáhl jsem se, že si musím Mgłu do posledního tónu užít. Konal jsem tedy co nejrychleji a zapasoval se někam do druhé řady. Mezitím se však k přednímu plůtku tlačit trio Poláků, kteří měli ten den zřejmě již dost vypito. Nebo mi prosím nějak racionálně vysvětlete neustálé plivání si do tváří… Když se už spustila samotná hudba, několik takových nevycválanců mělo potřebu si na Mgłe vyskočit z kopýtka, což mě dostatečně znechutilo a celé vystoupení raději sledoval opodál. Samotný výkon Mgły mi přišel solidní, nicméně třeba všude pomlouvaní Inquisition nebo Francouzi Aosoth na mě udělali mnohem větší dojem. A to tu ještě neremcám ohledně zvuku, který stál při zachování korektnosti za velkou bačkoru. Ne, že bych si úplně rval vlasy, že jsem nezašel trsnout na Combichrist, ale na rovinu vám říkám, zamrzelo to. Ten den to byla moje poslední zastávka, jelikož na Worship ani Nightfall jsem neměl po nesmírně vysilujícím dnu dostatek energie.
Ježura: Po výborných Combichrist jsem trochu váhal, jestli mám zůstávat na řecké Nightfall, ale nakonec jsem zůstal – a dostalo se mi prvního a vlastně jediného opravdového zklamání. Hudba působila s jednou kytarou děsně chudě a divně a jedině zpěvák dělal dojem, že není na veřejné zkoušce. Chudák se opravdu snažil dostat z lidí nějakou odezvu, ale ten nepočetný hlouček pod pódiem mu to moc nežral, a nad celým setem se tak vznášel nepříjemný odér zpackaného vystoupení. Dost dlouho jsem uvažoval, že to zaříznu, ale ze soucitu s kapelou jsem to neudělal, a nakonec toho nelituji. Jakkoli to totiž byla celou dobu docela bída, závěr v podobě pecky “Ambassador of Mass” proti tomu působil jak z jiné planety, byl vážně super a dokonce i lidé odměnili Nightfall konečně zaslouženým randálem. Odchod na kutě byl tedy nakonec celkem příjemný, a pokud na Nightfall ještě někdy natrefím, určitě jim dám šanci na reparát.
Země: Norsko Žánr: avantgarde / jazz metal Datum vydání: 8.4.2013 Label: Indie Recordings / Universal
Tracklist:
01. I Won’t Forget
02. The One Inside
03. My Dying Drive
04. Off the Hook
05. Blackjazz Rebels
06. How Your Story Ends
07. The Hurting Game
08. Walk Away
09. Paint the Sky Black
Norští Shining prošli během pouhých čtrnácti let existence vývojem jako málokterá kapela. Zpočátku jazzové seskupení hudebníků okolo ústředního myslitele Jørgena Munkebyho vešlo do širšího povědomí nejprve svým čtvrtým řadovým albem “Grindstone”, jehož úspěch však následně zastínila dva roky stará deska “Blackjazz”. Shining si vždy libovali v nekonformnosti a odvážných nápadech, což je na albu “Blackjazz” dovedlo až k neuchopitelnému metalovému běsnění, které si však zachovávalo některé tradiční jazzové principy a alespoň střídmý příděl saxofonu. Shining tak zažili největší úspěch s posluchačsky nejnáročnějším albem své dosavadní diskografie a otázka, jakým způsobem budou pokračovat na další desce, se nabízela zcela automaticky.
Pro vysvětlení, jak “One One One” zní, se ještě jednou krátce vrátím k albu “Blackjazz”, čímž se jeho znalcům omlouvám. “Blackjazz” byla nahrávka plná zmatku, skladatelské geniality a technické preciznosti. Dlouhé repetetivní plochy řvoucích kytar se střídaly s náložemi tvrdé elektroniky, obtížně zapamatovatelné momenty byly proloženy kusými střípky melodií a JørgenMunkeby věnoval pozornost kytaře mnohem více než svým hlasivkám či saxofonu. “Blackjazz” bylo album, které, při dostatečně hlasitém poslechu, dokázalo vyvodit nepříjemné bolesti hlavy, stejně jako záchvaty vzácného pocitu hudební extáze. Shining udělali vše pro to, aby posluchače zmátli, aby mu pochopení desky zkomplikovali.
Právě v onom přístupu je klíčový rozdíl mezi “Blackjazz” a dnes recenzovanou “One One One”. Už na samotném tracklistu lze rozdíl ilustrovat. “One One One” je oproti předchůdci o více než dvacet minut kratší při zachování stejného počtu skladeb, které tak s průměrnou délkou okolo čtyř minut tvoří skromných 35 minut hudby. Nenalezneme zde žádný vtípek se stejně pojmenovanými skladbami, ani píseň s názvem podobným “-… .- -.-. ….”, jež se nacházela na albu “Grindstone”. Spolu s tím Shining zjednodušili i grafiku, čítající nyní stručné nápisy na oranžovém pozadí. To vše symbolizuje o mnoho větší přístupnost a posluchačskou přívětivost, kterou “One One One” oplývá.
Album otvírá “I Won’t Forget”, skladba s takřka hitovým potenciálem. Se svým silným refrénem, šlapajícími bicími a vcelku nenápadnou elektronikou na mě “I Won’t Forget” dýchla téměř punkovým nádechem (míněno její energií a tahem na branku, ne zvukem). Nebyli by to Shining aby však do skladby nepřidali menší i větší nápady, které jejich hudbu staví zcela mimo jakoukoliv konkurenci. Předně je zde skvělé saxofonové sólo, které do písně Shining začlenili s takovou lehkostí, s jakou jiné metalové (pokud tak o Shining vůbec můžeme uvažovat) kapely používají sóla kytarová. Z menších nápadů je tu třeba zvuk blinkrů v několika tišších částech skladby. Netuším jak to kapelu napadlo, ale je to perfektní. “I Won’t Forget” před koncem značně přitvrdí, Torstein Lofthus zaútočí salvou úderů do bicí sestavy a Jørgen Munkeby křičí až na hranici možností. Přesto všechno se “I Won’t Forget” nebojím nazvat chytlavou skladbou.
“The One Inside” je poněkud hůře uchopitelná. Munkebyho zpěv již není tak snadno zapamatovatelný a ústřední instrumentální sekce s další výtečným výstupem saxofonu má daleko k chytlavosti úvodní písně, ovšem právě v těchto neuchopitelných chvílích jsou Shining nejlepší. “My Dying Drive” a “Off the Hook” jsou další velice energické písně, stejně jako pátá “Blackjazz Rebels”. O něco komplikovanější je až následující dvojice “How Your Story Ends” s téměř čistým zpěvem a “The Hurting Game” s jasným odkazem na minulost kapely v podobě saxofonového sóla ze písně “Fisheye”. “Walk Away” se před grandiózním závěrem ještě na chvíli vrátí k oné energii, neurvalosti a chytlavosti, aby následná “Paint the Sky Black” obnovila něco z “brutality” alba “Blackjazz”.
Od “One One One” jsem očekával hodně, ovšem jednou skutečností jsem si byl naprosto jistý. Absolutně jsem nepřipouštěl možnost, že by Shining strnuli na místě, že by natočili kopii svého vlastního alba, protože dosud žádná deska Shining nezněla stejně jako alba předchozí. Toto očekávání bylo z části splněno, ovšem tvrdit, že Shining otočili kormidlo o sto osmdesát stupňů, by bylo taky chybné. “One One One” si ze svého předchůdce bere mnohé, ovšem dělá to alespoň rafinovaně a snaží se přidávat nápady vlastní. Skladatelsky by tak mohlo jít o nejvyzrálejší album kapely, ovšem já se stále nemůžu zbavit jistého zklamání z oné mnohokrát zmíněné snadnější přístupnosti alba.
Za co naopak Shining pochválit musím, je mnohem četnější užití saxofonu. Jørgen Munkeby pochopil, že tento rozlišovací prvek prostě nemůže zanedbávat, a integroval ho tak úspěšně, že se momenty se saxofonem rychle staly mými nejoblíbenějšími částmi alba. Výbornou práci pak odvádí i bubeník Torstein Lofthus, který spíše než technicky precizně (či dokonce strojově) zní agresivně. Celkově je “One One One” album, kterému bych samotnému nemohl v podstatě nic vytýkat, kdyby však nenásledovalo za dokonalým infernem jménem “Blackjazz”. Žádná z jeho devíti skladeb není slabá, žádná nepostrádá skvělé detaily i silné momenty. Jde o materiál jako stvořený pro živé hraní, které Shining umí. Přesto si ode mě “One One One” odnese “pouhých” osm bodů.
Druhý pohled (H.):
Já osobně mám Shining opravdu rád. Zcela jistě se jedná o kapelu, která je svým způsobem originální a disponuje nezaměnitelým soundem, což ruku v ruce s výtečnými skladatelskými nápady, jimiž tito Norové rozhodně nikdy nešetřili, dává ve výsledku bezesporu fantastickou hudbu. Bylo ovšem zřejmé, že navázat na fenomenální avantgardní výplach “Blackjazz” bude setsakra těžké, přesto schopnostem Shining věřím natolik, že jsem ani na vteřinu nepochyboval o tom, že by “One One One” nemělo být další skvělou deskou – a opravdu mě těší, že se má očekávání opět potvrdila, a to tím spíš, že je od předcházejících počinů opět někde jinde.
Zdá se mi, že Shining čím dál tím více směřují ke kytarové hudbě, přesto tam onen znatelný jazzový pocit v pozadí stále poletuje – a ani se nemusí jednat o momenty, kdy se spustí saxofonové hrátky. Zároveň je “One One One” opravdu písničkovější (na poměry Shining) a některé skladby jako třeba “I Won’t Forget” nebo vyloženě “zpěvná” “Off the Hook” jsou vážně skoro až hitové, aniž by Shining svou muziku nějak výrazně zjednodušili. Všemu opět nasazuje korunu naprosto zničující saxofon, který je využíván dle hesla, že méně může být více, což v tomto případě platí bezezbytku, ale když se ozve, vždy je zaděláno na úžasný moment. Osobně jsem třeba na větvi ze sóla v songu “The One Inside”, které je jednoduše skvělé.
Už jsem slyšel názory, že “One One One” je oproti “Blackjazz” o něco horší, což možná v jistém slova smyslu může být pravda, nicméně i tak jsem s novinkou naprosto spokojen. Už jen z toho důvodu, že na hudbu, jakou produkují Shining, opravdu hned tak nenarazíte, má tahle skupina mé uznání, ale “One One One” je pro mě stále natolik kvalitní, aby si Shining v mých uších svou pozici přinejmenším upevnili i bez toho. H.
