Archiv štítku: Shining

Shining / Monumentum – Pale Colours / The River

Shining / Monumentum - Pale Colours / The River
Země: Švédsko / Itálie
Žánr: metal / gothic rock
Datum vydání: 31.1.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
Tracklist:
01. Shining – Pale Colours
02. Monumentum – The River (three drowned voices version)

Odkazy Shining:
web / facebook / twitter

Odkazy Monumentum:
facebook

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Musím se přiznat, že z nějakého těžko vysvětlitelného (ale ne úplně nevysvětlitelného – pouze se s tím nechci příliš zdržovat, neboť to není hlavním předmětem tohoto článku) důvodu nemám příliš v lásce jakékoliv neřadové počiny a dovolím si tvrdit, že více jak 90 % hudby, kterou poslouchám, vstřebávám v podobě dlouhohrajících desek. Nepohrdnu ani minialbem s kompletně novou muzikou a v případě začínajících skupin jsem samozřejmě ochoten vzít na milost i demosnímky, tím to ovšem obecně řečeno končí, vše ostatní vcelku úspěšně až na naprosté výjimky ignoruji. Zcela na rovinu vám řeknu, že kdybych to nedostal jako promo na recenzi, zcela jistě bych ignoroval i tento nový split depresivních Švédů Shining a dnes již nefungujících Monumentum z Itálie, který vychází jako sedmipalec v limitaci 300 kusů, přičemž obě uskupení se zde prezentují jednou skladbou, nebo přesněji řečeno coverem, což by pro mě osobně bylo na první pohled ještě větší znamení, proč se do poslechu dobrovolně nepouštět. Nicméně potom, co jsem se do poslechu tohoto splitu přece jenom zakousnul, musím pokorně uznat, že jsem rád, že jsem svůj sluch těmto osmi a půl minutám věnoval.

Předně je nutné zmínit, že ShiningMonumentum se rozhodli předělat nemetalové písničky, které – a to je teprve to opravu zajímavé – jsou v originálních podáních naprosto fenomenální a oplývají naprosto specifickou atmosférou. Shining si vybrali skladbu “Pale Colours” z alba “Where Pain Comes to Die” z roku 2000 od švédské gothic rockové skupiny Bay Laurel; Monumentum k obrazu svému přetvořili britskou zpěvačku PJ Harvey a její píseň “The River” z roku 1998 z desky “Is This Desire?”. Jedna věc je jistá – v obou případech jsou originální verze lepší, než jaké nabídli ShiningMonumentum, přesto se však nedá tvrdit, že by si kterákoliv z obou kapel utržila ostudu, naopak se obě svých předloh zhostily relativně zajímavým způsobem a rozhodně obstály se ctí.

Ačkoliv o Shining už se pěkných pár let nedá tvrdit, že by byli typickou metalovou skupinou, právě naopak je na jejich posledních deskách znát trend čím dál tím bližšímu koketování s rockem, “Pale Colours” je v jejich podání mnohem metalovější než éterický originál, předně v rytmice je to znát, což ovšem z mé strany není problém. Ohledně vokálu podle mě jednoznačně vede předloha, protože zastřený vokál Rikarda Iöfgrena k atmosféře skladby pasuje o mnoho lépe. Shining však naštěstí zachovali to nejdůležitější, co “Pale Colours” nabízí, a sice naprosto úžasnou gradaci, která funguje v obou verzích. Celkově je znát, že se Shining s písní nepokoušeli zbytečně experimentovat a zvolili přístup v podstatě věrného přepracování, jen se svým vlastním zvukem.

Co se týče Monumentum, zde se musím přiznat, že až zas tak podrobný být nemohu, jelikož na rozdíl od Shining nemám jejich vlastní tvorbu nastudovanou, nicméně v porovnání nové a původní verze “The River” opět vyhrává originál, čili PJ Harvey, a sice z jednoduchého důvodu – ve verzi Monumentum chybí její neuvěřitelně podmanivý hlas, na němž je song postaven. Nicméně i tak se Monumentum musí nechat, že i jejich verze je dobrá, a také jim je nutno přičíst k dobru, že na rozdíl od švédských kolegů se nebáli do skladby zasáhnout o něco více a přesto její atmosféru v podstatě zachovali. Jednak zvolili zajímavý koncept, že jeden hlas PJ Harvey odsuplovali hned trojhlasem. Další změnou je, že zatímco v originále hrál vokál zcela zásadní roli, ve svém podání jej Monumentum malinko stáhli do pozadí a nechali do dění více promluvit hudební doprovod, jenž je v této podobě “The River” pestřejší.

Shining

I když jsem několikrát prohlásil, že originály jsou v obou případech lepší (dost dobře možná si to myslím už jen z toho důvodu, že jsou prostě původní), za čímž si stojím, musím zároveň zdůraznit, že i covery od Shining a Monumentum jsou velmi poutavé a pokud by byly na takovéto úrovni provedeny všechny předělávky, hned bych k nim měl obecně menší averzi, než jakou mám nyní. Tento počin se mi ovšem líbí…


Shining – Redefining Darkness

Shining - Redefining Darkness
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.10.2012
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Du, mitt konstverk
02. The Ghastly Silence
03. Han som hatar människan
04. Hail Darkness Hail
05. Det stora grå
06. For the God Below

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Stick – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože Niklas Kvarforth, lídr kapely, sliboval v případě “Redefining Darkness” velké věci, že půjde v historii Shining pomalu o revoluční desku, která bude samozřejmě ve všech ohledech nejlepší, nejdepresivnější, nepůsobivější a kdovíco všechno ještě, pravda je tak trošku někde jinde a až takhle žhavé to není. Shining sice na svém osmém albu vůbec poprvé upustili od očíslování desky římskou číslicí, což mně osobně přijde jako škoda, jelikož se mi to z nějakého racionálně nevysvětlitelného důvodu líbilo, také vůbec poprvé zvolili bílou obálku, ale v ostatních ohledech zůstávají švédští excentrici stále konzervativní a věrní svému předchozímu výrazivu. Opět se tedy i na “Redefining Darkness” opakuje pravidlo, jehož se kapela bez výjimky drží již od “III – Angst, självdestruktivitetens emissarie” z roku 2003, a sice že se zde nachází přesně šest skladeb, z nichž přesně pátá je netradiční nemetalové intermezzo. Shining ovšem i přes své sliby nadále zůstávají konzervativní rovněž v hudební rovině a od přelomového “V – Halmstad (Niklas Angående Niklas)” z roku 2005 si vesměs drží neměnnou hudební podobu. Rozhodně tedy nezkazíme vůbec nic tím, pokud prohlásíme, že “Redefining Darkness” není v rámci tvorby Shining revolucí, nýbrž jen pokračováním toho, co skupina předváděla už na “VI – Klagopsalmer” a “VII: Född förlorare”.

Nicméně fakt, že se jedná jen o další standardní desku v diskografii Shining, vůbec neznamená, že by mělo jít o špatnou nahrávku. Výhodou těchto Švédů je totiž to, že ten jejich standard je velice vysoký, a přestože by se dalo říct, že na “Redefining Darkness” do jisté míry jen opakují to, co již řekli na dvou předcházejících albech, stále se jedná o výtečnou věc. Pokud to ovšem vezmeme z druhého úhlu pohledu, je nutné uznat, že tato hudební forma Shining opravdu sluší a že ji vážně umějí podat záživně, působivě a hlavně přesvědčivě.

Kapela se usídlila v jakési atmosférické formě, která v sobě mísí několik na první pohled k sobě nepříliš pasujících žánrů, nicméně v jejich případě veškerá hudba plyne naprosto přirozeně. Nihilistický black metal se organicky proplétá s jemným melancholickým rockem a místy se Shining nebojí ani výletů do nemetalových vod, a to nejen v rámci oněch předělů na páté pozici, ale i v rámci samotných regulérních skladeb, v nichž se občas vyskytují momenty, které byste od (v základu) black metalového uskupení, jež navíc proslulo značnou kontroverzností a – diplomaticky řečeno – svérázností, rozhodně nečekali. Rozhodně není moc velký problém narazit v jejich hudbě akustické můstky, či dokonce nádech jazzu (hlavně v “The Ghastly Silence”, díky přítomnosti saxofonu). Stejně tak vokál se pohybuje jak v pološíleném řevu klienta psychiatrické kliniky, tak i ve vysokém čistém vokálu, který je opravdu působivý, viz třeba opět druhá “The Ghastly Silence” nebo nebo druhá půle čtvrté “Hail Darkness Hail”. To všechno jsou však pouhé prostředky, s nimiž Shining skládají svou neveselou mozaiku, v níž hraje prim atmosféra a pro člověka neznalého předchozí tvorby až překvapivě široká paleta emocí a nálad. Forma, přestože sama o sobě rozhodně není nezajímavá, tedy nevítězí nad vnitřním obsahem, čehož si já osobně velice cením, neboť právě obsah hudby byl pro mne vždy tím stěžejním.

Úvodní “Du, mitt konstverk” začíná v malinko ostřejším duchu, až by si člověk, který Shining svou pozornost doposud nevěnoval, mohl myslet, že se jedná o další ničím objevný black metal, jenž sice již od prvních vteřin zní výborně a nepostrádá atmosféru, ale tím to končí. Naštěstí je to jenom zdání, neboť jestli Shining něco opravdu nejsou, tak je to obyčejný black metal, což samozřejmě platí i o “Redefining Darkness”, která je sice možná standardní deskou v rámci diskografie kapely, nikoliv však už v rámci celého žánru. Ostatně ihned záhy vás o tom přesvědčí i samotná “Du, mitt konstverk” díky velice zajímavé sólové kytaře a zejména díky poklidnému předělu ve své polovině. Nic výjimečného, říkáte si? Možná, jenže zatímco spousta ostatních black metalových kapel používá klidnější mezihry jako nádech před další bouří, u Shining se nejedná o pouhé ozvláštnění, tato pasáž (a děje se tak i v následujícím průběhu alba) píseň dále rozvíjí a posunuje ji dál, což je ostatně logické, když zabírá celou její polovinu. Až v samotném závěru se Shining opět nadechnou k metalovému výrazivu, to ovšem netrvá nijak dlouho, protože v klidnějším duchu se rozjíždí i následující “The Ghastly Silence”. Než se však stačíte nechat ukolébat, Shining v následující pasáži naprosto přirozeně připomenou své čistě depressive black metalové počátky. V refrénu se pak objevuje již zmiňovaný výrazný čistý vokál, tvořící jeden nejvýraznějších záchytných bodů “Redefining Darkness” po prvním poslechu; svým pojetím dá trochu vzpomenout na příspěvek hostujícího popového zpěváka Håkana Hemlina v písni “Tillsammans är vi allt” z minulé desky “VII: Född förlorare”.

Shining

“Han som hatar människan” začíná až nečekaně chytlavým riffem, který ovšem stále bez problému pasuje do výraziva Shining, a kromě jedné kratší pasáže, jež vrcholí v kytarovém sólu, se nese v podstatě celá v black metalovém duchu. To následující “Hail Darkness Hail” je přesným opakem, v němž Shining nabízejí metal pouhé první dvě minuty, poté se skladba uklidní a nese se v akustickém duchu. Ani ten ovšem nemíří odnikud nikam, právě naopak velmi příjemně graduje až do líbivé zpěvné linky “Without you, there is no light at the end of the tunnel”; až v samotném závěru se pak opět ozve black metal. “Det stora grå” je, jak již také bylo zmíněno, mimožánrový předěl, v tomto případě klavírní, nicméně rozhodně se nedá tvrdit, že by působil jako pěst na oko – k ostatním skladbám pasuje absolutně přirozeně, což možná na první pohled může vypadat trošku překvapivě, vzhledem k faktu, že se bavíme o black metalu, nicméně když si uvědomíte, kolik procent black metalové desky tvoří pasáže, které s black metalem (a dokonce ani s metalem) nemají společného zhola nic, nijak vás to nezarazí. To o poměru balancování mezi black metalem a klidnými momenty plnými emocí dokazuje rovněž i poslední “For the God Below”, jež sice v konečném důsledku na “Redefining Darkness” už nepřináší nic nového, ale nedá se tvrdit, že by nějak zaostávala co do kvality. Minimálně díky výtečným kytarovým melodiím v samotném závěru také stojí za pozornost.

Celkově se žádná revoluce nebo dokonce “předefinování temnoty” nekoná, “Redefining Darkness” pouze plynule navazuje na své dva předchůdce; celkově ji vnímám jako o malinko lepší desku než “VII: Född förlorare”, asi tak na úrovni “VI – Klagopsalmer”, nicméně ty nejsilnější kusy v portfoliu Shining, za něž považuji “III – Angst, Självdestruktivitetens Emissarie” a “V – Halmstad (Niklas Angående Niklas)”, zůstávají stále nepřekonány. Osobně si myslím, že to tak zůstane už nejspíš napořád, avšak dokud budou Shining vydávat nahrávky na úrovni “Redefining Darkness”, nebudu si stěžovat. Album jsem poslouchal s chutí, bavilo mne, obsahuje spoustu výborných momentů, nechybí mu atmosféra ani myšlenka. Dostal jsem to, co jsem očekával, tudíž jsem spokojen.

Shining


Další názory:

Nové album švédských depresivistů Shining mě chytlo. Hra s melodiemi, díky kterým deska dostává atmosféru někde na pomezí vybuchnutí srdce a nové naděje; v jednu chvíli depresivní, v druhý okamžik plné světla. Už jsem slyšel názory, že kapela uvadá. Já ten pocit nemám. Pravda, posunuli se z undergroundu trochu směrem ke snesitelnějším proudům, ale pořád mě to baví. Není to žádná revoluce, ale solidní black metalová deska od stálice švédské scény. Nejmocnější skladby jsou “The Ghastly Silence” s čistým vokálem a závěrečná “For the God Below”, kterou uvozuje perfektní španělka a končí nádhernými kytarovými melodiemi.
Stick


Redakční eintopf #42 – říjen 2012

Black Country Communion - Afterglow
Nejočekávanější alba měsíce:
Black Country Communion – Afterglow
Ill Niño – Epidemia


H.:
Shining – Redefining Darkness
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Wintersun – Time I
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Black Country Communion – Afterglow
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Ill Niño – Epidemia
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
Index očekávání: 8/10

Budeme-li brát náš malý eintopf jako jakousi předzvěst toho, jaký říjen co do vydávaných alb bude (což je sice poněkud nadnesené, ale hlavně to neříkejte nahlas, protože byste nám zkazili iluze), pak to vypadá, že půjde o vskutku výživný měsíc, jelikož všichni redaktoři neváhali vytasit pěkně velké cifry, značící pěkně velká očekávání. O první místo se tentokrát podělila hard rocková superkapela Black Country Communion a Američané Ill Niño, kteří s oblibou míchají alternativní metal a latinské rytmy. Jen o bod za nimi se pak umístila další zámořská záležitost, progresivní Between the Buried and Me. Evropě tentokrát fandí pouze dva redaktoři a oba si vybrali na severu – šílence Shining ze Švédska, resp. sousedy Wintersun z Finska.

H.

H.:

Potom, co jsem zjistil, že “Révisionnisme” od francouzských úchylů The CNK nebude klasická řadovka, ale pouze album předělávek, malinko se má volba do eintopfu zkomplikovala, ale jak jsem si záhy uvědomil, zase ne o tolik. Ono se totiž přímo nabízelo najít útočiště u dalších excentriků, švédských black metalistů Shining, do jejichž nevšední tvorby jsem se v poslední týdnech opětovně docela zažral. Sice ani v nejmenším nepředpokládám, že by v případě novinky “Redefining Darkness” překonali své nejpamětihodnější opusy, za které považuji depresivní “III – Angst, självdestruktivitetens emissarie” a skličující monument “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)”, nic to však nemění na tom, že jsem zcela přesvědčen, že celkově osmá deska nic nezmění na faktu, že Shining ještě nikdy nenahráli slabou věc. Ačkoliv se zdá, že bude “Redefining Darkness” v rámci tvorby Shining bořit tradice díky opuštění číslování každého alba, a ačkoliv má Niklas Kvarforth opět velice silácké řeči o nejlepší desce vůbec, osobně nějak radikální odklon neočekávám. Ale na druhou stranu, pokud dostanu další album, které se “jen” ponese v duchu “VI – Klagopsalmer” a “VII: Född förlorare”, budu stále spokojen, protože to, co je u Shining standardem, je v širším měřítku velmi působivá a do jisté míry i netradiční muzika.

Ježura

Ježura:

Abych pravdu řekl, snad nepamatuji, že by některý z uplynulých měsíců nabízel tolik nových desek, které by jitřily moji zvědavost. Říjen 2012 však staví na startovní čáru hned osm novinek, které si rozhodně nenechám ujít a mezi kterými se favorit vybírá jen velmi obtížně. Když si ale odmyslím Varg a Cradle of Filth, kde jsem spíš než co jiného zvědavý, jak moc špatně to zase dopadne, a diskvalifikuji rovněž desky, kvůli kterým asi frontu před obchodem stát nebudu, zbude mi dvojice alb od Anaal Nathrakh a Wintersun. A i když se na obě desky těším prakticky stejně, nakonec musím dát přednost Wintersun a prvnímu dílu “Time”, protože dobře známé okolnosti jeho vzniku jej už tak nějak předurčují k vítězství v téhle disciplíně. Osobně doufám, že se Jari Mäenpää opravdu vytáhne a plně tak ospravedlní neuvěřitelných osm let dlouhé čekání…

Kaša

Kaša:

Svá říjnová očekávání vkládám hned do několika počinů. “Monster” legendárních Kiss, “The Parallax II: Future Sequence” z pera Between the Buried and Me, první díl ambiciózního dvojalba “House of Gold and Bones” Stone Sour či “Lights Out” retrorockerů Graveyard se však tentokrát musely sklonit před “Afterglow”, čili třetím albem blues rockové superkapely Black Country Communion. Obecně neoblíbený příznak superkapela mi k žádné současné bandě na rockové mapě nesedí líp. Důvod je jasný – spojení nezaměnitelného bluesového vokálu Glenna Hughese a kytary Joe Bonamassy spolu s bicími Jasona Bonhama a klávesovým uměním Dereka Sheriniana dopadlo na obou dosavadních albech parádně a nevěřím tomu, že v případě třetího studiového počinu se něco změní. V mém osobním kalendáři představuje “Afterglow” jedno z nejočekávanějších rockových alb letošního roku.

nK_!

nK_!:

V říjnu se konečně dočkám nějaké pořádné hudby také já. Na nové Ill Niño se těším jako moucha na drobek a doufám, že avizovaný “návrat ke kořenům” nebyl pouhým tlacháním ve tmě. Poslední řadovka “Dead New World”, která vyšla před dvěma lety, nebyla v žádném případě špatná, ale oproti ranné tvorbě Ill Niño jí chybělo větší propojení anglických textů s těmi španělskými, a zdálo se mi, že i na perkusích by se dalo o něco více zamakat. Nový materiál by měl spolehlivě zaujmout jak pravověrné, tak i nové fanoušky a já se modlím ke všem hispánským bohům, aby “Epidemia” stála více než za pár poslechů.

Zajus

Zajus:

Zatímco září bylo zejména ve znamení progresivního rocku, říjen pro mě bude měsícem mnohem metalovějším. Jedna z výjimek vyjde hned první den v měsíci. Jde o album “2nd Law” Britů Muse. Ačkoliv nejsem nijak zvlášť oddaný fanoušek této jinak zajímavé kapely, nemůžu jim upřít jisté kvality a jejich novinku budu tedy poslouchat velmi pozorně. Dva z mých největších favoritů vydají své desky shodně 9. října. Prvotně jde o Converge, jejichž tři roky staré album “Axe to Fall” byla setsakramentsky razantní rána do hlavy. Od novinky “All We Love We Leave Behind” neočekávám nic menšího. A v druhé řadě jsou tu Between the Buried and Me, kteří si již dlouho užívají zaslouženou pozici v mém osobním “top ten”. Ačkoliv mám dojem, že svůj vrchol prožili již v roce 2007 s albem “Colors”, rozhodně nemohu mluvit o nějakém razantním sešupu. Between the Buried and Me stále tvoří hudbu nad úrovní naprosté většiny ostatních kapel, a právě proto jsou mojí volbou pro měsíc říjen. Za zmínku pak stojí ještě novinka War from a Harlots Mouth, o kterých jsem slyšel samou chválu a s albem “Voyeur” si to hodlám ověřit na vlastní uši, a další sebevražedná jízda švédských Shining.


Shining – Live Blackjazz

Shining - Live Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Indie Recordings / Universal

CD tracklist:
01. Fisheye
02. The Madness and the Damage Done
03. In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster
04. The Red Room
05. Goretex Weather Report
06. Winterreise
07. Exit Sun
08. HEALTER SKELTER
09. 21st Century Schizoid Man

DVD tracklist:
01. The Madness and the Damage Done
02. Fisheye
03. In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster
04. The Red Room
05. Omen
06. Goretex Weather Report
07. Winterreise
08. Exit Sun
09. HEALTER SKELTER
10. 21st Century Schizoid Man
11. RMGDN [přídavek]

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Indie Recordings

Možná si někteří z vás vzpomenou, že tu kdysi dávno (konkrétně v únoru loňského roku) proběhla recenze na desku s názvem “Blackjazz” od experimentálně-jazz-metalových Norů Shining. Šlo o opravdu výtečnou nahrávku (tehdy udělené hodnocení 9/10 hovoří samo za sebe) plnou netradiční a originální muziky, která posluchače nenechá v klidu; dosti psychózní záležitost, co si budeme povídat, ale příznivci alternativních experimentů chrochtali blahy – zcela právem. S nadsázkou by se dalo říct, že Shining jsou odpovědí na to, na co se asi většina z vás bála zeptat – jak by asi tak mohla znít kombinace extrémního metalu a jazzu? To samozřejmě nebyl případ jenom a pouze “Blackjazz”, nýbrž i několika předchozích alb Shining (ne ovšem všech, nejstarší počiny jsou čistě jazzové záležitosti). Není ovšem moc velký problém položit i druhou otázku – jak zní takhle kombinace extrémního metalu a jazzu i v živém provedení? A bude to otázka pro našince obzvláště zajímavá, neboť se asi těžko dostane na vystoupení Shining, není-li zvyklý jezdit za koncertními zážitky za hranice. Od nynějška je však skupina schopna zodpovědět i tento dotaz – jejich odpovědí je počin “Live Blackjazz”.

Na začátek si nejprve uveďme několik technických informací. “Live Blackjazz” vychází jednak jako živé album, jednak jako DVD ve třech formátech – 2LP, jewelcase CD a digipack CD+DVD. Mně osobně přijde nejzajímavější onen DVD disk, což má vcelku logický důvod – je doplněn i o vizuální složku, která je zvláště v případě “Live Blackjazz” velice zajímavá, k čemuž se ještě dostaneme níže. Jinak má také DVD o dva songy více (včetně přídavku).

Co se týče výběru skladeb, nikoho asi nepřekvapí, že největší zastoupení má právě album, jehož název se objevuje i názvu živého počinu, čili “Blackjazz”, z předchozích došlo na tři kousky z “Grindstone” (2007) a jeden z “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005). A právě u nich je jen tak mimochodem velice zajímavé sledovat rozdíl mezi živou a studiovou verzí. Zatímco písničky z “Blackjazz” ještě ke své předloze z klasického alba nemají zas tak daleko, starší songy znějí mnohem ostřeji a živým provedením je ještě citelnější kontrast mezi kytarovými a experimentálními pasážemi. Jinak lze asi prohlásit, že všechny písně na “Live Blackjazz” vyznívají tak, jak to většinou v případě živáků bývá – tvrději a syrověji. Na druhou stranu, když si uvědomíte, co Shining produkují za styl a jaké psycho už je samotná studiová tvorba, slibuje poslech živých verzí zajímavý zážitek. A asi neprozradím nic šokujícího, když řeknu, že tomu tak opravdu je – a to říkám jako člověk, který povětšinou moc živá alba nemusí!

Poohlédneme-li se však na onen DVD disk, najdeme zde ještě více věcí k rozebrání. Shining totiž ten svůj koncert vybavili opravdu kvalitním vizuálem. Jednak je to vážně vydařená světelná show, která plně koresponduje a doplňuje to, co se právě v té dané chvíli line z reproduktorů; druhá zajímavost je už pouze předmětem samotného zpracování DVD, čímž mám na mysli kameru, jež se taktéž snaží pohybovat do rytmu hudby. A když si vezmete skladby typu “The Madness and the Damage Done” a jejich chaotickou rytmiku, zcela logicky vám vyjde, že chvílemi nejspíše půjde o velice šílené ztvárnění. K tomu nechybí ani netradiční záběry “až do huby” nebo rozmazaný obraz. Je vidět, že si Shining dali záležet na tom, aby i v tomto ohledu nepůsobili standardně, což já osobně opravdu oceňuji. Je pravda, že mnohem méně už asi “Live Blackjazz” ocení epileptici, ale jinak je to řešené výborně, člověk se u toho i přes značnou délku (cca 97 minut včetně přídavku) nenudí ani náhodou. Osobně bych jako vrchol celého koncertu viděl ve výtečné “Goretex Weather Report”, která má zde snad ještě větší koule než z alba.

Závěr je asi z výše zmíněného vcelku jasný – “Live Blackjazz” je dozajista velice povedený nosič. Na rozdíl od spousty jiných živáků, které působí spíše jako odfláknutá potřeba něco vydat, je na “Live Blackjazz” cítit, že je to počin, na němž si dal někdo sakra záležet a vypiplal jej do posledního detailu. Osobně nejsem velkým příznivcem živých alb, ale zrovna toto je případ, jenž má opravdu smysl.


Shining – VII: Född förlorare

Shining - VII: Född förlorare
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Förtvivlan, min Arvedel
02. Tiden läker inga sår
03. Människa o’avskyvärda människa
04. Tillsammans är vi allt
05. I nattens timma [Landberk cover]
06. FFF

Hodnocení:
Earthworm – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nedávno jsme ve škole probírali období dekadence a právě teď mi pojem “dekadentní” utkvěl v mysli. Řekl bych, že je to dokonalé přídavné jméno pro frontmana a hlavní mozek kapely Shining ze Švédska (neplést s norskými “blackjazzovými” Shining). Představitelé dekadence se projevovali pesimistickými a nihilistickými názory, narcismem, bohémským životem, nezávaznou sexualitou, pohrdáním společnosti. Niklas Kvarforth dle mého splňuje tyto požadavky na jedničku. Težko říct, zda jsou jeho homosexuální úlety, sebepoškozování nebo pohrdání absolutně čímkoliv jenom pózou pro fanoušky nebo je to opravdu takový magor, většina metalové komunity ale už ví jistě, že tento chlapík dělá kvalitní hudbu a mezi fandy žánru už si pomalu buduje kultovní status. Po několika šlamastikách s vydáním alba se k nám konečně dostala další část jeho životního díla s názvem “VII: Född förlorare” neboli “Born Loser”.

Album by se dalo velmi stručně popsat jako pokračování předchozí tvorby Shining, tudíž opět trochu více rocku, akustických kytar, experimentování a opět o něco méně blacku. Samozřejmě zůstává velmi typický emocionální Kvarforthův vokál, kterému na síle přidává ještě to, že zpívá švédsky, což přidává hudbě ještě tajemnější a znepokojivější atmosféru. Znepokojivé jsou i některé nehudební prvky, jako tuberácký kašel na začátku druhé skladby “Tiden läker inga sår”, zajisté doprovázený spoustou krve, k němuž hraje až veselá melodie na akustické kytaře. Dynamičnost hudby, změny nálad a přechody mezi hutnými riffy a krásnými akustickými pasážemi jsme také mohli slyšet už dříve, na novince se tyto prvky ale stávají jedním z hlavních tahounů a nemálo posluchačů určitě napadnou Opeth, proslulí skoky mezi brutalitou a nežností.

Poměrně překvapivým tahem od Kvarfotha je nalákání několika hostů. Ať už je to Christopher AmottArch Enemy, který si vystřihl jedno ze skvělých sól ve třetí skladbě, Erik DanielssonWatain nebo Nordman, obyčejně se angažující v popové sféře, na albu zpívající výtečný refrén čtvrté skladby “Tillsammans är vi allt”. Největší podíl na tvorbě desky měl čtvrtý host, Peter Bjärgö, ten má totiž na svědomí celou pátou skladbu “I nattens timma”. Ta sice nemá s metalem nic společného a je to jen cover, ale stejně jako cover na minulé desce má neuvěřitelnou sílu. Už jsem nakousl kytary, tak se k nim ještě na chvíli vrátím. Jestli je něco chvályhodné, tak je to mimo jiné práce kytaristů na sólech. Opravdu lahodné pasáže, hlavně sóla ve třetí skladbě jsou výtečná.

Pořád píšu, jak to zní, ale vlastně jsem ještě ani pořádně neprozradil, jestli je to dobré nebo špatné. Inu, je to vynikající a silně nadprůměrné, přece jenom je to od Shining, že? V rámci diskografie kapely je to ale po předchozích albech trochu slabší a já mám po skončení desky pocit, že bych si strašně rád pustil “VI – Klagopsalmer”. Kdo se s hudbou Shining ještě nesetkal, tak se určitě bude svíjet v křečích z hudebního orgasmu, který zažije. Ostatní se budou svíjet taky, ale jenom na pár poslechů, pak už to bude zase na návrat k minulým deskám.


Další názory:

“VII: Född förlorare” je dobré v tom, že nabízí silné skladby se silnými momenty v typickém a na první poslech jasně rozpoznatelném stylu Shining, a to i včetně tradičních nehudebních znaků (opět šest skladeb, přičemž pátá z nich je nemetalová). Co však této desce ubírá body, je to, že oba její předchůdci – tedy “VI – Klagopsalmer” a zejmená monumentální “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)” – byly prostě mnohem lepší, což na “VII: Född förlorare” vrhá jakýsi stín všednosti. Avšak nezapomínejte, že Shining už jsou dnes v takové pozici, že i standardní deska z jejich dílny je stále velice nadprůměrná a do jisté míry nevšední věc.
H.


Redakční eintopf #8 – duben 2010

Drowning Pool - Drowning Pool
Nejočekávanější album měsíce:
Drowning Pool – Drowning Pool


Corey(8):
Drowning Pool – Drowning Pool
Index očekávání: 7/10

H.:
Shining – VII: Född förlorare
Index očekávání: 8/10

Earthworm:
Shining – VII: Född förlorare
Index očekávání: 7/10

Seda:
Drowning Pool – Drowning Pool
Index očekávání: 9/10

Pivní kvasnice nám v posledních dnech nebezpečně kalí úsudek, proto omluvte povážlivou kvalitu dubnového einropfu. A nebo se pivním opojením blogmaster pouze snaží zastřít svůj hovězí vkus? Nuže, posuďte sami:

Corey(8)

Corey(8):

S příchodem jara neožívá jenom příroda a bezdomovecké kolonie před prodejnami krabicového vína, zvýšený kmitočet hlásí také hudební průmysl, který na nás po ospalé zimě konečně začíná házet zajímavé počiny ve větších počtech. Nová eponymní deska walker texaských rockerů Drowning Pool je zajímavá už jenom proto, že poprvé v historii kapely zaznamenává studiovou dvojku stejného zpěváka, což se dá vzhledem k poslednímu zářezu “Full Circle” jenom kvitovat. Neočekávejte nic přehnaně sofistikovaného, o to v hudbě Drowning Pool ostatně nikdy nešlo a na nic podobného si tato svižně odsýpající hard rocková pohoda ani nehraje. Kritiky toto album do nebes nevynesou a true paganové vidláctvo bude zase jednou zlostí u vytržení, ale to neznamená, že si tuto hodinku jednoduššího poslechu nemůžete naplno užít!

H.

H.:

První dvě nahrávky Švédů Shining mě nijak nesebraly, kvalitu jim ale neupírám, od třetího opusu “III – Angst, självdestruktivitetens emissarie” však kapela zraje jako ono pověstné víno a vydává jednu desku lepší než druhou. Absolutním vrcholem byl depresivní monolit “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)”, ale ani další jejich alba nelze opomíjet. Přestože jsou Shining opředeni kontroverzí a nejedním skandálem, vedeni šíleným (avšak, jak už to u podobných existencí bývá, velmi talentovaným) Kvarforthem, na prvním místě v jejich případě vždy stála výjimečná hudba. Zkráceně řečeno, Shining se za ty roky vypracovali na tak kvalitní záležitost, že jakékoliv pochybení nejenže neočekávám, ale ani podle mě nepřipadá v úvahu, jejich novinka “VII: Född förlorare” je tak v (pro mě) o něco slabším dubnu jasnou volbou na post nejočekávanějšího počinu měsíce.

Earthworm

Earthworm:

Stejně jako H., díky kterému jsem Shining objevil (viz recenze na “VI – Klagopsalmer”), vybírám švédskou partu Shining. Jedním z důvodů je, že v dubnu nevyjde příliš zajímavých alb, ale samozřejmě jde i o kvalitní hudbu. Jejich poslední deska byla nadprůměrná a na nějaký čas zabavila mé rozmazlené uši, tak snad dopadne “VII: Född förlorare” alespoň podobně.

Seda

Seda:

Drowning Pool jsem si oblíbil hlavně díky debutovému albu “Sinner”. Po třech letech od vydání “Full Circle” jsou tu opět na scéně a čeká nás druhá studiovka Ryana McCombse, který působil v Soil. Venku je zatím jeden videoklip k “Feel Like I Do” a musím říct, že tento song je geniální. Skoro mi připadá, že se Drowning Pool podařilo nahrát skutečnou hitovku typu “Bodies”. Pokud bude takhle vypadat i zbytek alba, bude to pecka.


Shining – Blackjazz

Shining - Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tomuhle já říkám avantgarda! Označovat norské Shining (pozor, neplést s depress blackovými Švédy stejného jména) jako metal by podle mě hodně zavádějící, i když je pravda, že jejich právě vydávaná (a zrovna teď i právě recenzovaná) novinka “Blackjazz” je zřejmě ten nejkytarovější materiál, jaký kdy stvořili. Kdo ví, jestli má na tom podíl i přechod pod metalovou firmu Indie Recordings (která má pod svými křídly i švédské jmenovce, aby to bylo správně zamotané)…

Přestože má deska v názvu slovíčko “jazz”, v porovnání s předchozími deskami “Grindstone” (2007) a “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005) je tam té jazzové složky o poznání méně. Oukej, já jsem přece jenom metalista, ne jazzman, ale o špetku víc takového saxofonu bych si klidně líbit nechal (kromě druhé “Fisheye” zaznívá ve větší míře totiž až na konci alba ve skladbách “Omen” nebo “21st Century Schizoid Man”). Tohle ale neberte jako zápor, nýbrž jenom jako takové konstatování, kapela se prostě vydala tímhle směrem, a pokud to je pořád dobrá muzika (a jakože to je hodně dobrá muzika), nemá posluchač sebemenší důvod si na něco stěžovat.

Pokud si ale myslíte, že s lehce umírněnější jazzovou složkou (zas ale netvrdím, že tam není vůbec, jen je trochu stažená do pozadí, abychom si rozuměli) vám to nezamotá hlavu, tak jste na omylu. Tohle je naprostá šílenost a záleží jen na tom, jestli máte podobné věci rádi. Já osobně ano, a pokud i vy, tak se vám “Blackjazz” líbit prostě musí.

Napoprvé se v tom není lehké zorientovat. Je to přesně ten typ hudby, kdy vám to s prvním poslechem přijde strašně nepřehledné, nesourodé, chaotické, jako kdyby si každý nástroj hrál sám za sebe něco úplně jiného a pak to jen někdo splácnul dohromady. Stačí dát ale albu trochu čas a zjistíte, že opak je pravdou, že všechno je do nejmenšího detailu promyšlené, má své pevné místo a svůj účel.

Je to těžká hudba a ne každý to docení. A faktem zůstává, že samotná kapela to svým posluchačům ani moc neusnadňuje. Stejně jako na minulé desce je tu například opět použitý (teď dokonce 2×) vtípek se dvěma stejně pojmenovanými skladbami, což ještě není tak hrozné, ale pasáže, které záměrně znějí, jako kdyby se vám zaseknul přehrávač, už tolik lidí nevydýchá. Z našeho pohledu (myšleno z pohledu metalisty) je to velmi netradiční hudba, pokud se však považujete za “open-minded” jedince a libujete si v inteligentní a náročné muzice, o níž musíte taky přemýšlet, je “Blackjazz” tou správnou volbou.


Shining – VI – Klagopsalmer

Shining - VI - Klagopsalmer
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.6.2009
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Earthworm – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédští blázni Shining se po dvou letech vracejí s novým albem “VI – Klagopsalmer”, které pokračuje v nastolené tradici. Jeho název začíná římskou číslovkou (tentokrát je to šestka, protože se jedná – celkem logicky – o šestou desku) a obsahuje šest písní (a po vzoru třech předchozích počinů je pátá z nich nemetalovou instrumentálkou).

Přestože je “VI – Klagopsalmer” výborné (ano, říkám to hned takhle ze začátku, aby bylo jasno), má nelehkou pozici – přichází totiž po monumentálním dílu “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)”. Nejeden příznivec švédských misantropů byl zvědav, jak se s tím kapela popasuje. A Shining udělali zřejmě to nejlepší co mohli udělat – nepokusili se o druhý “Halmstad”, ale pokračují dál ve svém vývoji a nesnaží se kopírovat svoji minulost. Obě alba sice mají některé vztyčné body společné, ale to je jen základ, na němž si “VI – Klagopsalmer” hledá svoje vlastní cestičky, čímž se z něj stává absolutní samorost, stejně jako tomu je u předchozích desek.

Shining urazili od svých depressive black metalových počátků již pěkný kus cesty. Kam dojdou, nikdo neví, zřejmě ani oni sami ne. Dávno se zbavili okovů depresivního blacku, již na “V – Halmstad” se dotýkali hájemství čistého rocku a na “VI – Klagopsalmer” jdou snad ještě dál. Například taková “Ohm (sommar med Siv)” (s nádherným refrénem, jen tak mimochodem) už s black metalem nemá nic společného ani s přivřením obou očí. Ne, že by skupina na black metal zanevřela, pořád se v jejich hudbě vyskytuje, ale už ne jako jediný a jako ten nejhlavnější prvek. To vše ale Shining dává nevídané možnosti vyjadřovat věci, které samotný black metal prostě nemá šanci obsáhnout. Písně jak jdou za sebou, jedna každá z nich, obsahuje obrovskou paletu emocí a nálad, jež se rozlévají do okolí a tvoří něco, co jen tak někde nezaslechnete. Shining se dnes vyvinuli do originální formy, ve které si jen těžko hledají konkurenci. Jejich hudba, přestože je jednoznačně neveselá, se už prostě nedá označit jen jako depresivní. Nejlépe by to asi vystihovalo slovo “smutná”.

Jen těžko lze “VI – Klagopsalmer” porovnávat s “V – Halmstad” nebo jinou předchozí deskou. Stojí jen samo o sobě a je to jednoduše famózní dílo. Shining mě zase dostali a já jsem absolutně spokojen. Nezbývá nic jiného, než se pomalu začít těšit na “VII”, jehož nahrávání již započalo.