 |
|
Země: Kanada Tracklist: Hrací doba: 43:58 K recenzi poskytl:
|
Show of Bedlam mi až donedávna byli vcelku neznámým pojmem, ačkoliv již mají na kontě dekádu fungování. A to jejich jméno zachytit šlo, poněvadž prvním vydaným nosičem kapely bylo splitko se samotnými Jucifer, což je hodně známé jméno na sludgovém poli. Minul jsem i debutovou desku „Roont“ z roku 2012 a skupinu zaznamenal až v letošním roce v souvislosti s vydáním druhé dlouhohrající placky „Transfiguration“.
Oukej, nebudu hrát machra. „Transfiguration“ jsem zachytil pouze v souvislosti s tím, že se na redakčním emailu objevila promo kopie na recenzi. Což o to, ponížených žádostí o recenze nám chodí tolik, až to začíná být docela nechutné, takže aby si člověk něco z té hromady vyzobnul, musí to být zajímavé na první pohled. Show of Bedlam mě zaujali obálkou své novinky i příslibem avantgardního doomu. Ani nemluvě o skutečnosti, že dotyčný email přišel od Sentient Ruin Laboratories, jejichž vkusu jsem se již za těch pár let naučil docela věřit. Letmý poslech ukázek rovněž dopadl uspokojivě, tudíž jsem se na „Transfiguration“ vrhnul s očekáváním kurevsky hutného bahna, které se nebojí i zaexperimentovat.
Úvodní skladba „Blue Lotus“ nahrávku rozehrává nanejvýš slibně. Požadavek kurevského bahna budiž naplněn, poněvadž Show of Bedlam to drhnou hrubě až běda. Zaujal mě začátek songu, jehož ohavnost mi dala vzpomenout na působivý arcihnus „Ordo ad chao“, přestože žánrově se Show of Bedlam a Mayhem pohybují docela jinde. V neposlední řadě pak musím řádně nacenit vokál Pauliny Richards. Ta nevříská jako raněné zvíře v posledním tažení, jak by leckdo od načrtnutého žánru mohl očekávat, namísto toho vládne táhlým čistým zpěvem. I když… pojmenování „čistý“ by mohlo evokovat nějaké vysokotónové zpívánky, což má také daleko do pravdy. Paulina je uhrančivá jak ďábel, její přednes do hudebního kontextu sedí přímo skvěle, a když na to přijde, tak ano, i ona dokáže přitlačit na pilu.
Jediným negativem tak zůstává, že nějaké velké experimenty nebo hrátky s avantgardními tendencemi se jaksi nekonají. V závěru „Blue Lotus“ se sice vyskytne nějaké to hlučení – však také ne náhodou jde o jednu z vrcholných pasáží celého „Transfiguration“ – ale abych byl upřímný, očekával jsem trochu víc. Show of Bedlam se totiž představují jakožto formace, jež to umí vzít za hutný konec a „zabahnit“ jak blázen, nicméně jakékoliv výstupky nad základní rámec sludge / doom metalu se odehrávají spíš v rovině náznaků. A ty nejsou ani zdaleka tak zásadní, aby se dalo hovořit o nějakém experimentu či avantgardě.
Situaci bohužel nevylepšují ani následující skladby. „Tælus“, „Hall of Mirrors“ a „Easter Water“ jsou samozřejmě tryzny jak hovado, riffy drtí s takovou silou, až to skoro bolí, Paulina stále výtečná. Mezihry „Transfiguration“, „Lamentations“ a „L’appel du vide“ také neruší (ještě aby, když druhé dvě jmenované mají jen dvacet respektive čtyřicet vteřin). Všechno tedy zní stejně v pohodě jako v případě „Blue Lotus“, přesto se zanedlouho začne projevovat hlavní neduh desky, jímž je přílišná jednotvárnost materiálu. Pozdější songy nejsou vůbec špatné a samy o sobě obstát dokážou, byť se všechny pohybují někde okolo deseti minut (zhruba). Jenže když se člověk snaží vstřebat celý počin jakožto celek, dostavuje se stereotyp, který protrhne jen občasná výraznější pasáž s povedeným riffem (nebo jiným prvkem).
A to mi bohužel nestačí k tomu, abych mohl „Transfiguration“ nějak zásadně vychvalovat. Schopnosti totiž Show of Bedlam nesporně mají a v základě hrají fakt dobře, ale cítím, že jejich potenciál je mnohem vyšší a že by to zvládli ještě lépe, než jak na svém druhém albu předvádějí. Opravdu by dle mého skromného názoru pomohlo, kdyby se Američané odvázali a víckrát zkusili zabejčit s hlukem, jako se tomu děje v závěrečné pasáži „Blue Lotus“, protože takhle to působí jako přílišná sázka na jistotu. Jakkoliv kvalitně odehraná.