 |
|
Země: USA Hrací doba: 11:59 Odkazy Shroud Eater: Odkazy Dead Hand: K recenzi poskytl:
|
Dnes budeme pokračovat v našem nepravidelném seriálu o splitkách nepříliš známých skupin. Tentokrát si vezmeme na paškál dvě sludgové záležitosti ze Spojených států amerických, které samy sebe nazvaly Shroud Eater a Dead Hand. A hned mohu předeslat, že se jedná o poměrně příjemnou nálož hutných těžkých riffů.
Začněme u toho (trochu) lepšího, za což v tomto případě považuji stranu „Destroy the Monolith“, již mají na svědomí Shroud Eater. Shroud Eater je trio pocházející z Miami na Floridě, přičemž je zajímavé, že dvě třetiny sestavy tvoří něžnější pohlaví. Na kytaru hraje Jeannie Saiz a na baskytaru Janette Valentine, které zpoza bicích jistí Davin Sosa. Venku prozatím mají jednu řadovku „ThunderNoise“ (2011) a několik ípíček.
Něžnější pohlaví však nutně neznamená něžnou muziku. „Destroy the Monolith“ je parádně mazlavý sludge / doom, který kope docela zodpovědně. Skladbu táhne kupředu především výborný ústřední riff, z něhož lze díky sympatické zašpiněnosti a zemitosti cítit i vliv stoner metalu. Povedené jsou i táhlé vokály, o něž se obecně dělí všichni tři členové. Docela by mě zajímalo, jestli hlavní pěveckou linku skutečně obstarává bubeník, jak mi to připadá, anebo jestli holky mají až takovýhle chraplák. Ale to je nakonec šumák, protože stěžejní je, že „Destroy the Monolith“ funguje velmi dobře. Nestydím se říct, že mě to baví, a na základě tohohle tracku mám docela chuť si pustit i další věci Shroud Eater.
Kolegové Dead Hand z Georgie již mají sestavu početnější (pět človíčků), ale co do dlouhohrajících desek jsou na tom stejně – aktuálně se nacházejí na čísle jedna. Jejich debut nese název „Storm of Demiurge“, vyšel v roce 2015 a jen tak mimochodem má docela pěkný přebal.
Hudebně Dead Hand také nejsou špatní, jen jejich „Guaiacol“ nepůsobí jako něco extra kvůli sousedství skvělého „Destroy the Monolith“. Což je vůči Dead Hand možná trochu nefér, ale takové jsou mé pocity. Jinak ale ani oni svému žánru ostudu nedělají. Je to solidní standard, nic zvláštního nebo extra výlučného (i když to lze vlastně říct i o Shroud Eater), ale poslouchá se to vcelku pohodově a několik slušných motivů písničce upírat nejde. Také potěší několik klávesových ruchů v pozadí.
Celkově vzato se jedná o slušné splitko, kam obě kapely poslaly povedené příspěvky. Není to tak dobré, aby člověk pocítil potřebu si sedmipalec zpoza oceánu objednat. Kdybych však na placku narazil v nějakém blízkém distru za dvě kila, klidně bych si to vzal… i když se to asi nestane vzhledem k místu vydání a (ne)známosti interpretů.