Archiv štítku: Sicmaggot

Roční bilance a (staro)nový redaktor

Přelom roku s sebou vždy nutně přináší i čas pro bilancování. A jak se již stalo tradicí, ani my v tomto ohledu nebudeme vymýšlet nic zvláštního a přispějeme svou troškou do mlýnice seznamů toho nej, co se loni v hudebním světě objevilo. Jinými slovy, obligátní roční eintopf je za dveřmi. Většina redaktorů už má své příspěvky odevzdané a zítra v podvečer to odpálíme první částí, jíž se sebestředně ujme má maličkost. Další díly by pak měly následovat v rozmezí tří dnů.

Pokud půjde vše dle očekávání, čeká nás protentokrát jen pět žebříčků, o něž se kromě mě postarají Kaša, Skvrn, OnotiusMetacyclosynchrotron. Kolega Cnuk nastoupil čerstvě a po drtivou většinu loňského roku součástí redakce nebyl, tudíž jsme se dohodli, že roční shrnutí psát ještě nebude. Podobně je na tom i další „nováček“, čímž se dostáváme ke druhému důležitému sdělení tohoto textu:

Jsme rádi, že mezi sebou můžeme opět přivítat kolegu Zajuse, jenž si dal koncem roku 2015 přestávku od psaní. Nyní se nám vrací jako bumerang a opět začne tu a tam přispívat. A vše napovídá tomu, že po dobu, kdy jsme ho nehlídali, jeho vkus ještě více zvlčil a utekl od metalu, takže se určitě máte na co těšit! Zajusův aktualizovaný profil již naleznete na příslušné redakční stránce, jeho první po-návratovou recenzi na desku „The Impossible Kid“ od Aesop Rocka čtěte tady.

Aesop Rock – The Impossible Kid


Novoroční změny

S novým rokem jsme se rozhodli udělat pár menších změn či novinek, k nimž by asi bylo záhodno říct pár slov.

Předně jsme již na konci letopočtu s pořadovým číslem 2016 přijali nového kolegu, jenž si říká Cnuk. Pár drobností o jeho vkusu najdete na příslušném místě v informacích o webu a venku už má i svou první recenzi – na desku „Životy těch druhých“ od Kovadliny. Jak vidno, jedná se o žánr, který u nás zrovna nefrčel, ale tak je to správně, protože k čemu by nám byl, kdyby to tu nijak neobohatil, haha. Snad se mu bude prášit od klávesnice a snad se vám jeho výtvory budou aspoň trochu zamlouvat.

Kovadlina – Životy těch druhých

Nyní už ale ke změnám na samotném webu. Předně došlo k překopání úvodní stránky, kde se navýšil počet recenzí, minirecenzí a článků a v neposlední řadě se sem přesunuly novinky. Dovolíme si neskromně tvrdit, že skladba našich novinek je zajímavá a vcelku neobvyklá, protože sereme na spoustu áčkových kapel (o těch si přečtete všude jinde) a namísto toho tam radši cpeme podzemní hnusy. A tím pádem si myslíme, že si tahle sekce zaslouží být víc na očích, když jí věnujeme nemalou péči.

Dále přibyla nová rubrika filmový koutek, jejíž název snad hovoří za vše. Už teď byla možnost psát o filmech s tím, že takové věci se budou objevovat v Tématických článcích. Jenže jsme líná hovada a vesměs jsme na to dlabali, takže toho moc nebylo. Od nynějška bych ale rád psal o filmech systematičtěji a častěji, a tudíž jsem se rozhodl vyčlenit jim vlastní rubriku.

V souvislosti s filmovým koutkem by asi stálo zmínit ještě něco. Neočekávejte, že jeho náplní budou recenze velkých blockbusterů, které zrovna frčí v kinech. Na to jistě najdete množství jiných stránek, na nichž se to točí jen okolo filmu. Hodláme se soustředit spíše na starší věci a různé lahůdky. Spíš tedy čekejte céčkové horory, zapadlé fantasy braky, oldschoolové akčňáky, němé snímky, nezávisláky a různé další divnofilmy a zhůvěřilosti, sem tam i pocta nějaké legendě. To zní zajímavě, ne? První kousek už je tady!

Deathstalker I

V dohledné době by pak měla přibýt ještě jedna rubrika, jejíž název je taktéž výmluvný – minulost. Půjde o jakýsi střet filmového koutku (zaměření na starší věci) a klasických recenzí (tedy hudba). K tomu snad není příliš co dodávat – snad kromě přiznání, že tenhle nápad tu visel už roky, tak by to konečně chtělo uskutečnit. Ale znáte nás, jsme líná hovada… tak držte palce, ať to nakonec nevyhnije jako spousta jiných nápadů!

No, a dál už jen nějaké píčovinky. Do levého sloupce přibyl náhodný článek, kde se – a teď pozor, bude to nečekané – zobrazuje jeden náhodný článek. Vcelku fajn fíčurka, taky mě to mohlo napadnout dřív. Pak je trochu poštelované hledání a zobrazení štítků.

Nějaké další kraviny mám ještě v hlavě, tak to třeba ještě nebude všechno. Ale znáte to, jsem líné hovado… Kdybyste ovšem měli nějaký nápad, co by šlo předělat nebo zlepšit, klidně se ozvěte, třeba si to i vezmeme k srdci…


Redakční eintopf #95 – listopad 2016

Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Nejočekávanější album měsíce:
Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones


H.:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Siva Six – Dawn of Days
3. Bölzer – Hero

Kaša:
1. Metallica – Hardwired… to Self-Destruct

Atreides:
1. Arkona – Lunaris
2. Bölzer – Hero
3. Saor – Guardians

Skvrn:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Aenaon – Hypnosophy
3. Loscil – Monument Builders

Onotius:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Saor – Guardians
3. Crippled Black Phoenix – Bronze

Metacyclosynchrotron:
1. Antaeus – Condemnation
2. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
3. Black Hole Generator – Requiem for Terra

H.

H.:

Když jsem svého času psal říjnový eintopf a předběžně se juknul i na listopadový seznam, říkal jsem si, že tentokrát už to taková sláva nebude. Nicméně v mezičase přibylo pár dost zajímavých oznámení, případně jsem si konečně všiml něčeho, co již oznámeno bylo a dříve jsem to nezaregistroval, takže nakonec mohu opět s klidem vyhlásit, že i tento měsíc rozhodně bude co poslouchat!

O prvním místě není sporu ani pochyb. Mě osobně ohlášení nové desky Deathspell Omega nepřekvapilo, jelikož jsem díky informacím z jistých insider kanálů tušil, že se něco blíží a že to bude hodně brzo, ale to neznamená, že by mě oficiální potvrzení „The Synarchy of Molten Bones“ nepotěšilo. Bohové francouzské avantgardy, kteří společně s Blut aus Nord odstartovali onu profláklou vlnu disharmonického chaotického black metalu, se po menší přestávce vracejí, aby všem ukázali, jak se to má hrát. Očekávání jsou nejvyšší možná a cokoliv menšího než nejvyšší kvalita také bude zklamáním!

Opravdu hodně toho čekám i od Siva Six. Tahle řecká dvojka se postupem času vyšvihla mezi mé nejoblíbenější EBM formace, a kdyby proti nim nestáli Deathspell Omega, jen těžko by jejich novou desku „Dawn of Days“ v levelu natěšenosti někdo mohl ohrozit. Obal novinky je sice příšerný, ale pokud obsah dokáže důstojně navázat na majstrštyky „Black Will“ a „The Twin Moons“, milerád tento nedostatek přehlédnu a odpustím. Jako hele, „The Twin Moons“ patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám v celém žánru – mám snad dodávat něco víc?

Ze třetího místa už nebudu dělat žádné drama a dám sem Bölzer. Je škoda, že se o téhle kapele mluví možná až moc, takže to poslouchá i spousta pozérských mrdek (stejně jako Islandy, Polska nebo Francie – však to bohužel trápí i výše jmenované Deathspell Omega), ale na druhou stranu – za to sama kapela nemůže a bylo by nefér se na „Hero“ dívat skrz prsty jen kvůli tomuhle. Je pravda, že hudební potenciál je v Bölzer velký, obě předchozí ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ to dokazují. Od první regulérní desky „Hero“ tedy lze čekat dost, tak snad to čekání nebude zbytečné…


Kaša

Kaša:

Řekl jsem si, že z listopadového eintopfu nebudu dělat žádnou kovbojku a rovnou bez okolků vyberu jedno jediné album, přestože zajímavých počinů se v tomto měsíci dá určitě najít hned několik. Důvod? Je docela prostý: Metallica.

Tahle legenda (říkejte si o jejím aktuálním stavu, co chcete, ale je jí) mě kdysi v podstatě přivedla k metalu a na dlouhá léta se usadila pozici mojí personální jedničky co se hudby obecně týče. Dnes už to mám sice trochu jinak a volném času poslouchám jiné party, ale i navzdory tomu na tvorbu této čtveřice nedám dopustit a na chystané album „Hardwired… to Self-Destruct“ se těším jako prase. Zatím mě nijak neodrazuje ani formát dvou disků, protože první dva singly nejsou špatné. Nečekám desku roku, ani žádný posun do neznámých hájů, ale pokud se JamesoviLarsem podaří alespoň navázat na osm let starého předchůdce „Death Magnetic“, tak budu spokojený.

Svoje zraky a slechy tak napínám k 18. listopadu, kdy se „Hardwired… to Self-Destruct“ dostane na pulty obchodů, a něco mi říká, že po hodně dlouhé době nebudu moci za necelé tři týdny dospat.


Atreides

Atreides:

Ačkoliv již mám naposloucháno, a tak novou desku Arkony není možné zařadit do skupiny „těším se”, nelze než zařadit ji na přední příčku listopadového výběru. Polská blacková kultovka se před dvěma lety ozvala s výbornou plackou „Chaos.Fire.Ice“ po zatraceně dlouhé odmlce, nicméně oživení činnosti rozhodně nebylo jen vzpomínkovou událostí na doby dávno minulé a jede se dál. Khorzon letos navazuje další řadovkou „Lunaris“ a rozhodně to stojí za poslech!

Zbylé dva posty budou náležet celkům mnohem mladším. První obsadila švýcarská úderka Bölzer, která na kontě sice má pár krátkých počinů, avšak své vize zabalené do atmosférické směsky black a death metalu hustí z pódia už nějaký ten pátek. Preciznost a vlastní ksicht tohoto dua jim už vynesl slušný zástup fanoušků a účast na velmi zajímavých akcích, nicméně na plnohodnotnou nahrávku se stále čeká – a ta má přijít právě teď. Sám jsem zvědavý, jaké „Hero“ bude a jak bude znít desetistrunný masakr na větší ploše, nicméně lze předpokládat materiál přinejmenším solidní. Těšing!

Zbývající pozice pak náleží skotskému projektu Saor a.k.a. ex-Ársaidh a.k.a. Andymu Marshallovi, který za relativně krátkou dobu existence stačil vypustit do světa dvě plnohodnotné řadovky, přičemž každá nabízí prvotřídní (minimálně v porovnání se zbytkem scény) pagan black řízlý trochou pošty, prodchnutý specifickou atmosférou skotské vysočiny a nábožné úcty k věcem jak dávno minulým, tak nanejvýš současným. Osobně jsem zvědav, kam na třetí řadovce „Guardians“ Andy dospěl, mohu však předpokládat, že v duchu předchůdců rozhodně nepůjde o bezduchou sračku, o jaké není v rámci žánru za posledních deset let (bohům žel) nouze.


Skvrn

Skvrn:

Velkohubá prohlášení nedělávám rád a vím taky proč. Když jsem před měsícem udělal výjimku a vydání nových Urfaust označil za blackmetalovou událost roku, hbitě museli přijít vtipálci z Deathspell Omega a oznámit vydání „The Synarchy of Molten Bones“. Ale co naplat, nepoučitelný budu i dál, nic očekávanějšího se objevit nemůže. Tohle je ta událost, pekelnictvo z Urfaust promine. Francouzi jsou zpět po čtyřleté – v historii kapely nejdelší – odmlce s novým materiálem. Ten bude ve své plné délce hrát sotva půlhodiny, kratčeji než legendární EP „Kénôse“. Absolutní intenzita připravena? Snad. A jeden z vrcholů taktéž, pevně věřím.

Nový materiál tasí i Aenaon, tedy progresivní black metal z řeckých končin. Hodně energie a neskutečný spád, naopak málo svícnů a černokněžnictví. Ačkoliv na dva roky starém „Extance“ Aenaon přes veškeré možné zdání nikterak neinovovali (a mohu prozradit, že tak nečiní ani na novince), fungovalo to skvěle. Uvidíme, jak si povede „Hypnosophy“, seznamovací náslechy nedopadly zle. Třetí volbu pak přenechám sférám mimometalovým. S novinkou „Monument Builders“ vyrukují Loscil, tvůrci dnes již klasických minimalistických ambientních skic. Těším se na zachmuřené podzimní poslechy, potěchu z parádního obalu můžu hlásit již teď.


Onotius

Onotius:

V porovnání s hutným zářím a říjnem bude listopad přeci jen o poznání skromnější. Že bychom se však tenhle měsíc měli kousat nudou, o tom nemůže být řeč. Pokud totiž vychází nová deska Deathspell Omega, bude listopad uchvacující zážitek, i kdyby snad jinak vycházely jen samé HammerFally a podobné nuďárny. Neuchopitelná fascinující hudba plná kreativních nápadů a uhrančivé atmosféry, mrazivě epická, chaoticky technická – snažím se slovy popsat, co se mi vybaví, když se řekne jméno této francouzské blackmetalové modly, a moc se mi to nedaří. To je třeba slyšet. „Paracletus“ je pro mě vrchol, tak jsem zvědav, jak s mým žebříčkem novinka zatřese.

Je prosinec 2013, sedím v autobuse směrem do Krkonoš v ruce třímám „Kafku na pobřeží“ od Harukli Murakamiho a do sluchátek mi hraje „Carved in Stone“ z debutové nahrávky „Roots“ od Saor (tehdy ještě pod jménem Ársaidh). V tu chvíli jsem mocně paralyzován pohlcující atmosférou, jež z té muziky sálá. Tahle lehce nostalgická vzpomínka mi vytane na mysl vždy, když si vzpomenu na tenhle skotský projekt, který nyní přichází s třetí deskou „Guardians“. Pravda, druhé album mě už bavilo o poznání méně, přesto jsem zvědav, jaká novinka bude. Dále se těším, kam se zase posunou post-rockoví Crippled Black Phoenix na své novince „Bronze“. První ukázky zněly celkem lákavě, tak uvidíme, jak zapůsobí deska jako celek.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Vydání nového materiálu Deathspell Omega se dalo dle jistých indicií tušit s předstihem, tudíž ono „překvapení“ související s ohlášením „The Synarchy of Molten Bones“ nebylo zas tak velké a tomu odpovídá i mé očekávání. Prvotřídního blacku se snad dočkám bez ohledu na to, zda se bude jednat o avantgardní chaos nebo vzteklý raw sekec. Šok spojený s něčím neočekávaným by byl rovněž vítaný, ale uvidíme. „Drought“ zas taková velká pecka nebyla… Zato oznámení nových Antaeus překvapilo velmi! Vypuštěný song „Condemnation“ sice neťal do živého, ale dal tušit fúzi obhroublé bestiality „Cut Your Flesh and Worship Satan“ a nelidského fanatismu „Blood Libels“. Případná „dobrá, ale obyčejná“ nahrávka by mě v případě Antaeus mrzela více než od Deathspell Omega. No, a jako třetí partu neuvedu Bölzer, ale Black Hole Generator – blackový vedlejšák Bjørnara NilsenaVulture Industries. EP „Black Karma“ se mi v roce 2006 výborně trefilo do tehdejšího vkusu a vzhledem k tomu, jak moc jsem tehdy full-length chtěl, tak si prostě „Requiem for Terra“ pustit musím.


Reportová nálož v příštích dnech

V blízké době nás čeká dost reportů. Už včera vyšlo povídání o koncertu Christian Death a Whispers in the Shadow (viz http://sicmaggot.cz/dLou1u). Dále budou následovat reportáže z vystoupení Enslaved / Ne Obliviscaris (Praha), Swans / Anna von Hausswolff (Praha) nebo Venom Inc. / Vital Remains / Mortuary Drape (Ostrava).

Aby toho nebylo málo, tak rovněž chystáme povídání o jednom koncertu, který již není úplně aktuální, ale zrovna za Priessnitz hrajících v Priessnitzových léčebných lázních stojí za to se ohlédnout i s odstupem. A jestli všechno půjde dle plánu, objeví se u nás kecy také o nějaké nehudební akci a případně ještě něco dalšího, u čeho si nejsme jisti napsáním, tudíž se o tom zatím nebudeme šířit.

A než tohle všechno stačí vyjít, tak už budeme budit veřejné pohoršení na dalších koncertech, tudíž příznivci reportů mezi vámi rozhodně nebudou strádat!

Swans


Redakční eintopf #93 – září 2016

Thy Catafalque - Meta
Nejočekávanější album měsíce:
Thy Catafalque – Meta


H.:
1. Thy Catafalque – Meta
2. Predatory Light – Predatory Light
3. Курск – Зеро

Kaša:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Asphyx – Incoming Death

Atreides:
1. Neurosis – Fires Within Fires
2. Die Antwoord – Mount Ninji and da Nice Time Kid
3. Alcest – Kodama

Skvrn:
1. Thy Catafalque – Meta
2. Opeth – Sorceress
3. In the Woods… – Pure

Onotius:
1. Neurosis – Fires Within Fires
2. Thy Catafalque – Meta
3. Opeth – Sorceress

Metacyclosynchrotron:
1. Martröð – Transmutation of Wounds
2. Whoredom Rife – Whoredom Rife
3. Cult of Fire – Life, Sex & Death

Každoroční klišé silného září po suchém létě se opakuje i tentokrát. V podstatě všichni máme tenhle měsíc vícero želízek v ohni, ale vybrat ta, u nichž kvalitní těšing dosahuje nejvyšších hodnot, problém nakonec není. Když se totiž chystá něco nového u Thy Catafalque, je ten výběr hned jednoduší. Ale pozor, zas tak suverénní to není, protože v těsném závěsu se drží i Opeth a Neurosis.


H.

H.:

V září to bude docela nátřesk, ale volba do eintopfu zas tak těžká není. První flek je vlastně zcela zřejmý. Tamás Kátai zažívá na své poměry tvůrčí přetlak a v září nabídne již čtvrtou dlouhohrající desku za 11 měsíců. Tentokráte opět pod hlavičkou svého hlavního projektu Thy Catafalque. A jako vždy samozřejmě očekávám tu nejvyšší možnou kvalitu. Však Tamás Kátai ještě nezklamal, tak proč by se tak mělo stát nyní v případě „Meta“? Upřímně věřím tomu, že až to vyjde, tak z toho zas budu úplně v prdeli a půjde o žhavého kandidáta na jeden z vrcholů letošního roku… a všechny doposud vypuštěné ukázky „Mezolit“, „Sirály“ a „10^(-20) Ångström“ mě v tomhle přesvědčení jen utvrzují!

Druhé místo je také nad slunce jasné – konečně totiž vyjde debutová deska Predatory Light. Dvě skladby na loňském splitku s Vorde vraždily neskutečným způsobem, tudíž doufám, že bezejmenná dlouhohrající prvotina načrtnutý potenciál potvrdí a bude se jednat o nesvatý manifest ohavného black metalu. Může vám připadat nadnesené vkládat takové naděje do debutující formace, ale dosavadní neřadová činnost byla natolik uhrančivá, že si dovolím čekat hodně.

Zato o třetí flek už byl boj a kandidátů bylo hned několik. Abych to ovšem zbytečně neprodlužoval, volím finské rusofily Курск. Sice jsem si vědom toho, že fenomenální debut „Черно“ už asi nikdy pokořen nebude, ale i následující nahrávky přinesly vysoce kvalitní skladby, a věřím tomu, že novinka „Зеро“ tuto tradici dodrží. Nehledě na to, že mám pro tuhle kapelu trochu slabost a nejen její muzika, ale i všechna ta další prezentace a atmosféra mě strašně baví, takže už jen proto je rád zmíním.


Kaša

Kaša:

Po období suchého léta je září měsícem tak našlapaným, že si na podobnou nálož mně lákavých počinů vlastně ani nepamatuji. Přestože bych mohl eintopf tentokrát napsat už v předstihu – o alba, z nichž jsem měl možnost vybírat, nebylo nouze – tak právě tento fakt se pro mě stal největším problémem, protože při našem redakčním omezení tří nosičů jsem musel nejedno zajímavé jméno oželet.

Začnu, jako již klasicky, od třetí pozice, již si vybojovali holandští smrtonoši Asphyx se svou další porcí chorobného death / doomu jménem „Incoming Death“. Název natolik příznačný, že se po vypuštění prvního singlu nebojím o to, že by snad novinka neměla navázat na ceněná díla „Deathhammer“ a „Death… The Brutal Way“, s nimiž se parta kolem Martina van Drunena vrátila před pár lety na scénu. To zas bude jednou pořádné maso!

Nad prvním místem jsem váhal do poslední chvíle a nakonec jsem se rozhodl nenominovat Devina Townsenda, k němuž již léta chovám obrovskou úctu a až nekriticky hltám skoro vše, s čím tento hyperaktivní Kanaďan své posluchače zásobuje. „Transcendence“ je dalším výtvorem pod hlavičkou Devin Townsend Project a podle vypuštěných ukázek to vypadá, že se Devin od své nedávné tvorby nijak neodklonil, což mi nevadí ani v nejmenším, takže se těším na další kapitolu jeho vyrovnané hudební kariéry.

No, a na příčku nejvyšší se tentokrát usadili švédští progresivci Opeth se „Sorceress“ v zádech. Ačkoli jsem byl po „Heritage“ k sedmdesátkovému retro výletu v jejich podání mírně skeptický, tak „Pale Communion“ veškeré pochyby rozmetalo a usadilo se mezi mými nejoblíbenějšími alby této pětice vůbec. Nechme se však překvapit na konci září, jestli Mikael a spol. dostojí velikosti jména Opeth, od něhož člověk už tak automaticky čeká něco víc, než jen „další“ album.


Atreides

Atreides:

Vydavatelství celé dva měsíce šetřila čímkoliv, co by stálo ve větší míře za řeč, takže veškeré přítoky zajímavé muziky takřka vyschly. A aby se podobná situace neopakovala, na celé září si všichni povinně naordinovali projímadlo. Tunu projímadla. Protože v opačném případě nemám tušení, jak se v jednom měsíci vyskytlo deset počinů protínajících mé pole zájmu… takže asi pochopíte, že není zrovna nejlehčí vybrat top tři. A co to melu… vlastně je, alespoň v rámci prvního místa – protože po čtyřech letech vydávají desku Neurosis. A jaké neurózy mi „Ohně v ohních“ způsobí tentokrát, to si netroufám odhadovat, nicméně mé přání je v zásadě prosté: Ať je to mocné, hutné a unášející.

Zbylá dvě místa, která mě zajímají, jsou v obou případech reparáty z minula. Ani Die Antwoord, ani Alcest se svými dva roky starými počiny nějak zvlášť nezaváleli. Proto mě tuze zajímá, jakou laťku nastaví „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ respektive „Kodama“. Ukázky zní v obou případech velice solidně, v případě Alcest po poslední desce skoro až nečekaně solidně, a ačkoliv vážně nevím, nakolik se můžu (a vlastně chci) těšit, zvědavý jsem ovšem velice. Nicméně jak jsem naznačil výše, tři jména jsou v případě září jen špička ledovce; kdybych tu měl vypsat opravdu všechny, byl bych tu ještě zítra. Tři jsou víc než dost.


Skvrn

Skvrn:

Tamás Kátai dělá měsíční výběr zase jednou jednodušším. Thy Catafalque a „Meta“, to je jasné číslo jedna. Nedávné projevy Kátaiovy tvůrčí exploze si držely vysokou laťku a nenapadá mě jediná cokoli mluvící proti novince. Artwork opět parádní, posun jinam je znát již na něm. U Kátaie jsme si už na proměny zvykli, ale není od věci si to stále připomínat. První místo tedy jasné a jak dál? Možných cest je několik, dvě nejlákavější pak píšou Opeth a In the Woods… Opeth, protože Åkerfeldt je král, nenechá si do tvorby moc kecat, dělá, co ho baví, a v rámci progresivního rocku se má stále kam posouvat. In the Woods…, protože 16 let od rozpadu je hodně a 17 od poslední desky ještě víc. I zde nečekám pouhou nostalgii a žití z minulosti, v září se to bude pěkně hýbat.


Onotius

Onotius:

Jak o prázdninách panovala tu více, tu méně okurková sezóna, září naopak těch potenciálně zajímavých desek přináší až tolik, že tři položky jsou zoufale málo. V podstatě čtyři srdcovky vydávají novinky a já si mám volit tři. Nu, ale vzhledem k tomu, že jedna z nich už má dostatečně PR ze strany labelu, tak asi budu volit následovně. Na první místo usadím Neurosis, kteří chystají album s názvem „Fires Within Fires“. Po Brutal Assaultu jsem ještě o špetku nedočkavější, jak to nakonec dopadne. Na druhé místo hodím Thy Catafalque„Meta“. První ukázka působila čitelněji a zase úplně jinak než loňský opus „Sgùrr“, který se nakonec umístil v mé top 5 za loňský rok. Třetí místo pak přenechám novince švédských Opeth. První skladba sice budila trochu rozpaky, ale to u předchozí desky skladba „Cups of Eternity“ taky a nakonec jak se v kontextu celku chytla.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Trpělivost mi nechybí, ale čekání na jisté nahrávky umí celkem nasrat. Příkladem budiž debutové minialbum „all-star“ kapely Martröð, kde ruku k dílu přiložili pánové z Esoterica/Skáphe, Aosoth, Wormlust, Misþyrming, Leviathan a Deathrow. Relativně brzké vydání bylo slibováno někdy před dvěma lety, ale nakonec k němu dojde až teď na Prague Death Mass III skrze Terratur Possessions a Fallen Empire. Vypuštěná ukázka nebyla tak unikátní a hrůzná, jak jsem doufal, ale přesto se mi líbí dost, takže se na „Transmutation of Wounds“ nemohu netěšit. U stánku Terratur na Prague Death Mass bude také poprvé k dispozici úvodní čtyřskladbové miníčko norských Whoredom Rife, kteří svůj black metal drhnou tradičním, ale sakra epickým a  poutavým stylem. Nebudu prozatím více velebit, ale přiznám se, že si zde slibuji hodně. No, a kratším formátům už zůstanu věrný a Prague Death Mass rovněž, protože zde vyjde i nové EP Cult of Fire. O „Life, Sex & Death“ jsem slyšel zajímavé věci, hudební překvapení mám rád, takže doufám, že si spravím chuť, protože „Čtvrtá symfonie ohně“ nebyla podle mého nic extra a na „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ se zub času podepsal nemilosrdně („Triumvirát“ a „20:11“ stále kvlt). Uvidíme…


Deset let Sicmaggot

Já osobně jsem si nikdy nepotrpěl na nějaké patetické kecy a bilancování nebo abych každý rok psal, že zrovna slavíme narozeniny. Však i na nějaká vánoční přání a hodně štěstí do nového roku mám dlouhodobě na párku a nepíšu to, protože mi to přijde jako sračka a jistě to každoročně slyšíte všude možně, tak aspoň tady ten vyjebaný patos číst nemusíte. Nicméně dekáda fungování už není jen tak něco a před něčím takovým se musí poklonit i takový cynický zmrd jako já.

Je to tak, na chlup přesně před deseti lety na Sicmaggot – tehdá samozřejmě ještě na Sicmaggot blogu – vyšel krátce před půl devátou večerní historicky první článek (čtěte tady), u něhož to vlastně celé začalo.

Od té doby se stránka hodně proměnila a třeba u vydání inkriminovaného prvního článečku nikdo z nás z aktuální sestavy ještě nebyl. Zakladatel dávno odešel a postupně jsem to po něm převzal já, který se připojil před více jak osmi lety (safra, ono to fakt letí). Zaměřením jsme se stočili úplně jinam a o žánry, jaké v oné úvodní éře ještě před mým nástupem dominovaly, už zde nyní takřka nezakopnete (jakkoliv výjimky potvrzují pravidlo). A naopak hudba, o níž si tehdejší čtenáři mohli nechat leda tak zdát, je teď na denním pořádku. To společně s přesunem z blogu na vlastní doménu považuji asi za největší změnu, vedle níž je skutečnost, že vzhledově jsme dnes úplně jinde, docela marginální.

Sicmaggot

Za tu dekádu jsme stihli napsat takřka 2000 recenzí, dalších osm stovek malých recenzí, více jak tři stovky koncertních reportáží a hafo dalších článků. Na tom všem se podílelo více jak 40 lidí, z nichž (vynecháme-li aktuální redaktory) asi nejvíce do podoby stránky promluvili Corey(8) (ten už samozřejmě jen tím, že to celé založil), Ježura, Zajus, nK_! nebo Stick. V prvních letech po mém příchodu tu s tím ovšem docela hýbali i človíčci jako Earthworm či Seda. Dík ale patří všem, kteří měli ochotu sem v minulosti přispět (bez ironie) – čestný pomník s jejich jmény najdete tady.

No, a pak je tady samozřejmě současná sestava. Možná nejsme dokonalí, ale i tak věřím tomu, že lidé, kteří sem nyní píšou, tvoří texty, jejichž úroveň je o nějakou tu třídu výš než to, co zde vycházelo třeba v první pětiletce. Akorát teda já jim to trochu kurvím, ale to je holt ta nevýhoda, že mě nikdo vyhodit nemůže, haha! Sice nás není mnoho, ale to podle mě vůbec nevadí, protože mi přijde lepší mít malý kolektiv zapálenců se zajímavým vkusem a chutí psát víceméně pravidelně, než udržovat redakci o pár desítkách bezejmenných lidí, kde každý napíše jednu věc za pár měsíců. Tím pádem ani nadále nehodláme aktivně nikoho shánět… leda kdyby se někdo hodně zajímavý sám od sebe ozval, tak bych byl ochoten redakční řady rozšířit.

Sicmaggot

Ale i kdyby čistě teoreticky došlo k opačnému trendu a redakční stavy ještě prořídly (což už se doufám nestane), není se čeho bát. I v případě, že bych nakonec zůstal sám, to tu pořád bude fungovat dál a pořád budu s radostí vedle sebe vydávat recenze na okultní black metal, agro rap, popové škváry i neposlouchatelný noise. No, a to je vlastně všechno… a pak že je ta desítka nějaké terno, ha! Příští podobný canc očekávejte za dalších deset roků.

Mimochodem, kdybyste měli nějaké postřehy nebo tak cosi, ať už k obsahu nebo funkčnosti stránky, klidně napište (komentáře, mail, fejsíček, je to jedno)…


Jarní pojeb

Sice jsme to nikdy nějak explicitně nezdůrazňovali (už jen proto, že mi připadá trochu povrchní argumentovat zrovna tímhle, když se někde něco nepovede nebo se objeví nějaká chyba), ale i bez toho je vám asi všem jasné, že Sicmaggot vyrábíme jen ve volném čase a pro zábavu, a tudíž pro nás není existenciální záležitostí (byť by bylo hezké, kdyby byl). To jinými slovy znamená, že občas nastane stav, kdy se ten který redaktor musí přednostně věnovat trochu jiným a (říkám to nerad) důležitějším záležitostem, díky čemuž třeba na nějaký čas vypadne ze psaní recenzí a dalších článků.

Nyní ale k důvodu, proč o tom píšu – nadcházející jaro nám nastane trochu svízelná situace, protože se to sešlo tak blbě, že na všechny redaktory čekají důležitější povinnosti než psaní recenzí. Tři z nás budou dopisovat bakalářky a diplomky a posléze půjdou ke státnicím, dva redakční benjamínci už se těší na maturitu a ten poslední, kdo má jako jediný už kompletně a zdárně dostudováno, se zase bude ženit.

I přes tenhle celoredakční „jarní pojeb“ se budeme snažit i nadále držet nastavené tempo ve vydávání článků, ale možná se to nemusí podařit. A to je vlastně i smysl tohohle textíku – kdyby se někdy v následujících měsících náhodou stalo, že třeba jeden, dva dny nevyjde recenze, vůbec se toho nelekejte, rozhodně to neznamená konec nebo tak něco. Znamená to leda tak to, že jsme pilní studentíci, eventuálně se v jednom případě pilně chystáme na dráhu profesionálního podpantofláka.

Berme to ale z té lepší stránky – pokud jaro přežijeme a všechno půjde podle plánu, budeme mít na začátku léta redakci oficiálně mnohem chytřejší a vzdělanější! A to včetně ženáče, jelikož ženská ví všechno nejlíp, takže i jeho to dozajista intelektuálně obohatí…


Redakční eintopf #85.6 – speciál 2015 (Onotius)

Onotius

Onotius:

Top5 2015:
1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
3. Thy Catafalque – Sgùrr
4. Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
5. Marriages – Salome

CZ/SVK deska roku:
1. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part I
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Artwork roku:
Abigail Williams – The Accuser

Shit roku:
Aleš Brichta Project – Anebo taky datel

Koncert roku:
Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod: Praha – Vila Štvanice, 16.4.2015

Videoklip roku:
Sólstafir – Miðaftann

Potěšení roku:
obroda „tradičního metalu“ a málo zklamání

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Pravda, co se týče první příčky, žádné velké překvapení se asi nekoná, neboť spekulace na tohle ocenění se objevily již v mém hodnocení u dubnové recenze, nicméně myslím, že britský gentlemanský klub si ho skutečně zaslouží. Nová deska A Forest of Stars se za nějakých těch deset měsíců, co je na světě, stihla stát pravidelným návštěvníkem mého hudebního přehrávače. A tak ačkoliv těch výtečných alb letos vyšlo požehnaně, přeci jen mi k srdci nakonec nejvíce přirostla zrovna ona. Psychedelický black metal bohatý na atmosféru i melodie, disponující perfektně sestavenými kompozicemi, bavící jemnými nuancemi i uhrančivými nápady, to se zkrátka podařilo těmhle viktoriánsky stylizovaným hudebníkům opět na výbornou. Ba co se týče samotné kvality materiálu, troufám si říci, že ještě lépe než na čtyři roky starém předchůdci. Deska je to pohlcující, každý poslech odhalující něco nového, přesto zároveň na poměry žánru relativně přístupná a velmi vyrovnaná. Pecka!

2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
O první místo s Brity v mém žebříčku statečně soupeřili norští Dødheimsgard se svou novinkou „A Umbra Omega“, která vyšla osm let po předchůdci „Supervillain Outcast“. Díky změnám v sestavě bylo obnoveno krativní duo Aldrahn / Vicotnik, jež stálo za skvostným „666 International“, a výsledek rozhodně stojí za to. Obrovská různorodost se odráží na pětici kolem deseti minut motajících se kompozic, jež se nesou v duchu naprosté kompoziční bravurnosti. Občas se mezi propracované blackové pasáže vloudí elektronika, akustická místa, jazz a v člověku to zanechává pocit, jako by zrovna prožíval nějaké dobrodružství. Parádní black metalové vizionářství, subjektivně se mi pod kůži o špetku víc dostali Britové a chápu, že Aldrahnovy napůl recitující vokály asi nepůjdou každému po chuti, avšak přesto je tohle hudba budoucnosti. Navíc má pro mě tato deska zvláštní význam, neboť díky ní jsem se ponořil i do skvělých předchůdců.

3. Thy Catafalque – Sgùrr
Pokud jste našimi pravidelnými čtenáři, asi máte ještě v živé paměti, jak jsme se tu nedávno s dvěma kolegy rozplývali nad novinkou maďarského projektu Thy Catafalque. Sice jsem explicitně nezmiňoval, že skončí v mém ročním žebříčku tak vysoko, nicméně chválu jsem pěl a nakonec mohu s klidným svědomím udělit krásnou třetí pozici. Tamás Kátai ukazuje, že k nahrání výborné desky není ani tak potřeba být geniálním instrumentálním ekvilibristou, ale důležitější je být dobrý skladatel a umět si hrát se zvukem. Však si poslechněte oba čtvrthodinové kousky z novinky a snad mi dáte za pravdu.

4. Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
To, co se podařilo islandským Misþyrming na jejich debutovém albu, o tom si může hromada i zkušenější konkurence nechat jen zdát. Možná troufalé tvrzení, avšak kombinace temné misantropické atmosféry s poctivým a zároveň charakteristickým materiálem, mě v tomto případě naprosto sejmula. V mohutném zvuku se sice některé nuance hůře dešifrují, avšak velmi pozitivní výsledný dojem tahle malinká vada na kráse nemůže zlomit.

Misþyrming

5. Marriages – Salome
Musím říct, že doplnit poslední pozici mé top 5 byl celkem oříšek. Silných desek letos vyšlo nemálo a nejednu z těch potenciálně zajímavých jsem nestihl pořádně vstřebat, ba některé jsem dokonce ještě ani neslyšel. V brainstormingu padala jména jako Intronaut, NileLeporus, avšak nakonec jsem si vzpomněl na desku na první pohled nenápadnou, avšak vážně skvělou. Ponuře zasněný post-rock s intimními indie rock evokujícími ženskými vokály. Jedná se o první studiové album nové kapely dvou členů Red Sparowes a muzika je to famózní. Post-rock? Indie? Psychedelie? Temné blues? Ale co já vím, co to je… Důležité je, že je to parádní!

CZ/SVK deska roku:

1. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part I
Musím se přiznat, že v uplynulém roce jsem zdaleka neslyšel tolik českých/slovenských alb, kolik bych chtěl. Takže vlastně moc nevím, zda mi třeba náhodou neuniklo něco, co by mě srazilo do kolen ještě o něco víc než desky, jež zde uvedu. Avšak minimálně onu dvojicí vybraných nahrávek mohu s klidným svědomím doporučit jako něco, co si nechat uniknout mezi prsty rozhodně nevyplatí. Na první studiovou desku vedlejšího projektu Vlada InfernalaCult of Fire jsem narazil celkem se zpožděním, ovšem o to víc mě pak učarovala. V porovnání s Vladovými domovskými Cult of Fire jsou Death Karma sice méně hitoví, avšak zase kompozičně zajímavější a různorodější. Koncept alba se věnuje pohřebním rituálům z různých částí světa a společně s nádherným obalem dodává počinu nádech jakési tajemné mystičnosti. Další z těch nahrávek, které znějí naprosto světově a potvrzují, že naše hudební scéna skýtá nejrůznější perly.

Heiden

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Navzdory tomu, že novinka brněnských Heiden, sklidila celkem rozporuplné reakce, já jsem spokojen. Melancholický post-metal/rock se sice nyní transformoval do přístupnějšího baladičtějšího a místy popovějšího vyznění, ale to vůbec nevadí, protože specifická atmosféra a poetika zůstává. Ano, Heiden jsou civilnější, ale nápady většinou fungují, jak mají, a jako celek mě to zkrátka velmi baví.

Neřadový počin roku:

Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Podobně jako u české scény, i EPček, splitek a živáků jsem za uplynulý rok slyšel bohužel pohříchu málo, nicméně kvalita nové ochutnávky z kuchyně kultovních norských Hades Almighty mě zaujala tak, že snad počinům, které jsem neslyšel, moc nekřivdím. Tohle je parádní. Pravda, takový srdcař a expert, jakým je náš šéfredaktor, nejsem, nicméně jejich nové EP mě přesvědčilo o tom, že téhle kapele se ještě budu muset pořádně podívat na zoubek.

Artwork roku:

Abigail Williams – The Accuser
Původní rozhodování mezi Marriages a Ghost  nakonec vyřešili američtí Abigail Williams. Kromě toho, že jejich novinka se hudebně nese v mnohem psychedeličtějších vodách než kdy dřív, obal toto směřování celkem umně ilustruje. Na první pohled zaujme a je zajímavý i jako celek, i v detailech. A pokud se vám líbí, zkuste i tu desku. Jestli vás v minulosti otravovaly lehké záblesky metalcoru či technické ekvilibristiky (tedy mně to nevadilo, čas od času mám kytarové onanie rád), budete možná příjemně překvapeni, kam se tohle američtí blackeři posunuli.

Abigail Williams – The Accuser

Shit roku:

Aleš Brichta Project – Anebo taky datel
Musím říct, že po poslechu nové řadovky Aleše Brichty se ani moc nedivím, že si mnoho lidí mylně domnívá, že česká metalová scéna nestojí za nic. Někdejší zpěvák kdysi vlivného Arakainu na své novince provádí naprostou banalizaci heavy metalu naroubováním jeho atributů na obyčejný český agro rock s rutinními riffy a texty tak inteligentními, že snad i uslintaný kojenec na nočníku by byl schopen vyplodit něco kloudnějšího. Ano, jistou formální úroveň to má, avšak po kompoziční stránce je to naprostý kolovrátek, po pěvecké stránce pěkná slabota a instrumentace působí naprosto šablonovitě. Snad jen pokud bychom měli kategorii „nejošklivější artwork“, myslím, že by infantilní datel u mě zabodoval. Že by poslední znamení ztráty soudnosti tohohle „národního“ umělce?

Koncert roku:

Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod: Praha – Vila Štvanice, 16.4.2015
Kandidátů na tuhle pozici bylo mnoho. Stejně tak tady mohlo skončit vystoupení Enslaved, The Dillinger Escape Plan či Svartidauði na letošním Brutal Assaultu, pražská zastávka Dälek či Carcass a spol. Nakonec však přeci jen vyhrála skvělá vzpomínka na pražské vystoupení avantgardních Kayo Dot, black metalistů s cimbály Botanist, experimentální ?Alos a tuzemských post-metalových Nod Nod ve Vile Štvanice. Krásný prostor, sympatické pubikum, ale především jedinečná kombinace hudebních stylů, jež nás v průběhu večera provázela. Vrcholem pak byli především avantgardní Kayo Dot kombinujcí metal, jazz i elektroniku ve fascinující celek, jenž mě skutečně popadnul za srdce. Na tenhle večer budu moc rád vzpomínat.

Videoklip roku:

Sólstafir – Miðaftann
Ono stačí prvních pár sekund nového klipu islandských Sólstafir, aby bylo jasné, že s vizualizací téhle skladby si tady někdo rozhodně vyhrál. Minimalistický klavír skladby z předloňského alba „Ótta“ doprovází černobílý pohled na pláž a tříštící se vlny o tělo muže s vlajkou. Ten svou přítomností tvoří ve vlnách různé obrazce, zatímco vstává a vydává se na cestu. Absolutně báječné obrazové kompozice zde krásně korespondují s vývojem skladby. Pravda, nějaký větší než symbolický příběh v tom asi nehledejte, ale o to více má šanci pracovat fantazie. A na pohled je to zkrátka parádní.

Potěšení roku:

obroda „tradičního metalu“ a málo zklamání
Už jsem to napsal a řeknu to znovu: Solidních desek se letos neurodilo vůbec málo. A těší mě, že mnoho kapel, u nichž by se člověk už trochu bál kreativní stagnace, tak stále jsou schopny přesvědčit. Jmenovitě pak mám na mysli velmi slušné novinky My Dying Bride, Iron Maiden či Amorphis. Podobně jsem pak spokojen s tím, že mě jen málo desek skutečně zklamalo. Jistě, mí milovaní Enslaved mohli být ještě o špetku lepší, Carach Angren byli letos holt trochu slabší a Arcturus mě taky tentokrát nějak tolik nechytli, avšak vyložený průšvih tu nikde nebyl a z toho mám radost.

Dødheimsgard

Zklamání roku:

smrt Lemmyho
Mohl bych se tady sice pozastavovat nad tím, že druhé místo „zpěváka roku“ jedné post-socialistické hudební ceny, o níž jsem byl přesvědčen, že ji dneska už nesleduje nikdo soudný pod osmdesát, obdržel jeden nejmenovaný hudebník tak vlastenecký, že ve svých textech soustavně vráží kudlu do zad spisovné češtině. Nicméně vzhledem k tomu, že od nesmyslné vykopávky, jakou bezesporu Zlatý Slavík je, jsem nic jiného snad ani nečekal, nejedná se o zklamání, jen o potvrzení. To, co mě však překvapilo, byla jedno úmrtí.

Na Štědrý den mu všichni přáli k sedmdesátinám a člověk měl pocit, jak je všechno tak, jak má být. A čtyři dny na to na mě z obrazovky koukala zpráva o tom, že veterán, o němž jsem si myslel, že přežije všechno a že je navzdory nezdravému životnímu stylu nerozbitný, prostě umřel. Ztělesnění rock’n’rollu a velký symbol Lemmy Kilmister je teda na pravdě boží. Vůbec jsem to nečekal a jako symbolický konec roku 2015 nic moc.

Zhodnocení roku:

Sečteno a podtrženo, rok 2015 byl rok relativně plodný. Vyšla hromada skvělých desek, odehrálo se nemálo perfektních koncertů, Brutal Assault oslavil své výročí, snad jen ta úmrtí si mohla Smrtka nechat na jindy. Spíš než nad hudební scénou, si mohu postesknout nad tím, že sám na tu muziku už nemám tolik času, kolik jsem míval dřív. Nicméně resty se dají dohánět a alespoň je neustále co poslouchat. Kapely naštěstí letos moc na vavřínech neusínaly. Do dalšího roku přeju hudebníkům hodně štěstí a odvahy posouvat své hranice neustále dál. Ať jsou věrni své vizi, mají soudnost, ale především hrají to, co je baví a naplňuje. Bez toho by nic pořádného nevzniklo.

A Forest of Stars


Redakční eintopf #85.5 – speciál 2015 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
3. Rimbaud – Rimbaud
4. Jaga Jazzist – Starfire
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Komara – Komara
2. Kittchen – Kontakt

Neřadový počin roku:
The Body & Krieg – The Body & Krieg

Artwork roku:
Mastery – Valis

Shit roku:
Seventh Genocide – Breeze of Memories

Koncert roku:
Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015

Videoklip roku:
Ricardo Donoso – Matutinum

Potěšení roku:
polská scéna

Zklamání roku:
muzika a internety

Top5 2015:

1. Thy Catafalque – Sgùrr
Začít bychom bývali mohli skoro za humny, ale jelikož se píše rok 2016 a Tamás Kátai už před nějakým pátkem vyměnil maďarský domov za ten skotský, musíme hned za moře. Nicméně Kátai se jako maďarsky mluvící průvodce po skotských scenériích osvědčil. Avantgardně blackové „Sgùrr“ je kompaktním celkem, kterému nechybí nasazení a citlivé obměny. Zatímco vývojem se u metalových kapel rozumívá úskok do jemnějších vod, „Sgùrr“ budiž důkazem, že to jde i naopak, aniž by se dalo mluvit o kroku zpět. Suverénní první místo to možná není, ale suverénní deska, to rozhodně ano.

2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
Ztřeštěná hudební bárka, která slova jako jednoduchost a prvoplánová chytlavost jednoduše nezná. Naopak absolutní bizár a skladatelskou prog-perverzi vítá s otevřenou náručí a diváctvu tím s ironickým úšklebem ráda zatápí. Silná, nezaměnitelná deska, stále však s rozpoznatelným rukopisem Dødheimsgard, kteří metalovou avantgardu vloni pojali ze všech nejexcentričtěji a zároveň přitom zůstali smysluplní.

3. Rimbaud – Rimbaud
Velká výzva, nazvat si kapelu podle známé osobnosti. Ačkoliv ona persóna nutně nemusí žít, což se samozřejmě týká i Arthura Rimbauda, jednoho z francouzských prokletých, závazek je to stále velký. O rozeznění Rimbaudovy poezie se pokusila trojice polských hudebníků Jacaszek, Budzyński, Trzaska. „Rimbaud“ je v prvé řadě neskutečně šílené a šáhlé. Je to bláznivý experiment, na kterém se potkává jazzová bizarnost, vedená úchylnými projevy saxofonu, spolu s elektronikou a perverznostmi typu noise a industrial. Vše za doprovodu Rimbaudovy lyriky jak originální francouzské, tak i té popolštěné. Jako celek možná „Rimbaud“ nevyznívá tak silně, ale nemohu si pomoct, albu jsem naprosto propadl a stalo se mou loňskou nejsrdečnější záležitostí. Doufám jen, že se tu nebavíme o jednorázovém projektu. Rimbaudův „Opilý koráb“ by totiž opět osiřel.

4. Jaga Jazzist – Starfire
Jazz podruhé, avšak ani tentokrát ne ve své krystalické podobě, ačkoliv by jméno Jaga Jazzist mohlo svědčit o opaku. Na desce tohoto norského mnohahlavého tělesa je toho k nalezení mnohem víc – hravá elektronika i neméně hravé prog rockové motanice. Jaga Jazzist jsou skvělí muzikanti, nebojí se to ukázat, avšak pocity neodkládají na druhou kolej. Zajímavých nálad se dá na „Starfire“ najít řada. Někdy deska sklouzne k futuristicky laděné filmovosti, někdy se ocitám pod šíří nočních obloh. Vždy mě však Jaga Jazzist zabaví a potěší na srdci. Zřejmě obdobné tepové frekvence…

5. A Forest of Stars – Beware The Sword You Cannot See
Pětka klasicky nejobtížnější. Ten zbytek pod čárou sice vidím stejně jako A Forest of Stars na podobné lajně, ale co se dá dělat, místo zbylo už jen pro jednoho. Prozradím však, že z černokněžnictví by se neslevilo – vyhřívat se tu mohla polská Mgła, americký Leviathan nebo rozpitá čerň norských Enslaved. Pro A Forest of Stars rozhodla příměs prvního střetnutí, na které jsem se chystal již dlouho. A dopadlo to na jedničku. Nesmírně dynamická a chytře složená deska nahlížející na black metal z mnou doposud neslyšeného úhlu.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Komara – Komara
Komara. Slovenský úkaz, který není tak úplně slovenský. Přestože Komara opravdu slyší na přízvisko slovenská, 2/3 sestavy pochází odjinud – z Itálie a USA, přičemž právě ke Spojeným státům se váže jméno Pata Mastelotta, což je jen tak mimochodem bubeník legendárních King Crimson. Od jmen však můžeme upustit, kvalita debutového materiálu mluví za vše. Kombinace avantgardně laděného temno-jazzu a prog rocku tu dnes již skrze Jaga Jazzist byla, nicméně Komara se na své debutové desce ocitá ve zcela odlišných sférách. Kdepak rozjařilá filmovost a hrátky, „Komara“ je introvert. Hloubavý, zasmušilý, v dechařských sekcích lehce nervní, avšak ve všem svém konání svobodný. Především je však výborně složený a nápaditý. Nenechte se odlákat prvotními posluchačskými nezdary. Jak prozrazuje obal, zatněte zuby, zavřete oči a pak už se jen unášejte. Budete svědky velkých věcí.

2. Kittchen – Kontakt
„Kontakt“ jsem chtěl posluchačsky zkontaktovat hned po jeho vydání, avšak nestalo se a deska čekala na novou příležitost. Směrem do Kittchenovy kuchyně mě nasměrovalo až několik kliknutí našeho šéfredakčního, který mi existenci „Kontaktu“ oživil, a já se do desky s chutí pustil. Nečekal jsem (v případě českých desek už tradičně) vůbec nic, nicméně překvapení přišlo, a to velké. Škoda, že jsem Kittchenovu tvorbu doposud neznal, „Kontakt“ mi učarovalo hned na první dobrou. Ta ponurá, intimní a zvláštně tísnivá atmosféra, ta krásná textařina zkrátka skvělá věc, se kterou budu i nadále v kontaktu…

Kittchen

Neřadový počin roku:

The Body & Krieg – The Body & Krieg
The Body a Krieg předvedli, že zdaleka ne všechen extremismus musí být špatný. Vzešlá kolaborace totiž není ničím jiným než bahnitým extrémem bez náznaku extrémních chyb, ani jejich méně viditelných kolegyň. Jen malé upozornění – ubližuje!

Artwork roku:

Mastery – Valis
Pokud tuto kategorii tradičně omezím na desky, které jsem poslouchal a jen se na ně nekoukal, zbývá mi nějakých pět kandidátů. Červená hra stínů ambientních D.Å.R.F.D.H.S., zašedlé duny temného jazzu Fogh Depot, netradičně zvěčněný maják v podání experimentátorů Mamaleek nebo i na obal přenesená ambientní „Struktura“ z pera britského projektu Strië. Absolutního vítěze však nacházím ve sférách black metalu. Mastery ukázali, že není třeba vzdávat se satanistické tematiky, aniž by bylo nutno využívat vyčpělých klišé a prostředků, kterých se dnes už beztak nikdo nebojí.

Mastery – Valis

Shit roku:

Seventh Genocide – Breeze of Memories
Dávat na tohle exkluzivní místečko neznámou italskou partu bez zkušeností je asi na pár facek, ale nemohu si pomoci – „Breeze of Memories“ je skutečně tím největším loňským hovnem, které jsem měl tu čest slyšel. Taková Sonata Arctica zajisté nezklamala a její milé vánoční koledování by si po mém poslechu bezpochyby zajistilo zahnědlý triumf, nicméně zdraví mám jen jedno a italský mix black metalu a post-rocku v podání Seventh Genocide mi stačil. Nejenže se Italové vezou na módní vlně, ale taktéž jim ona spolujízda trestuhodně nejde. Jalové kytary, nemožný vokál, skladatelská impotence, toť „Breeze of Memories“ v kostce. Pro účely recenze jsem to dal v kuse jednou a jsem rád, že už nemusím znova.

Koncert roku:

Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015
„Nejintenzivnější vystoupení roku.“ Tak jsem někdy v květnu hodnotil pražskou zastávku experimentálně hip-hopového tělesa Dälek. A na konci roku musím tuto větu zopakovat a k přívlastku nejintenzivnější přidat ještě nejlepší. Desítky minut industriální vřavy okořeněné sebevědomým projevem MC Däleka dirigovaly neustálý pohyb prvních řad, mé o pódium otlučené koleno i skvělé pocity, které ve mně zůstávají dodnes.

Videoklip roku:

Ricardo Donoso – Matutinum
Kategorie, které bych s radostí věnoval větší pozornost. Jenže co naplat, kapely na solidnější zpracování videoklipů kašlou, a já tak nemám pořádně z čeho vybírat. Protentokrát sáhnu po poměrně akčním drone / ambientu brazilského Ricarda Donosa a jeho klipu ke skladbě „Matutinum“. Nejde o žádné akční orgie, spíše o černobílé kontrasty navzájem komunikující v minimalistickém duchu. K takovéhle muzice neexistuje lepší volba. Škoda jen, že se konkurence dostavuje v proklatě nízkém počtu.

Potěšení roku:

polská scéna
Je to smutné, ale je třeba to přijmout – polská hudební scéna nás válcuje na plné čáře. Z československých desek KomaraKittchen jsem nadšen, avšak že by bylo z čeho vybírat, to tedy dvakrát ne. Naopak skvělých polských desek se ke mně zatoulalo přehršel. Ani zdaleka nejde jen o zmíněné Rimbaud. Příjemné chvíle jsem strávil i v přítomnosti experimentálního divno-rocku Alameda 5, folk / dronové parády Stara rzeka nebo hodin černokněžnictví, které naservírovala jen tak namátkou Mgła či přímočaří Outre. Je super, že naši sousedé vydávají tak skvělé desky, nicméně naše mateřština v chytře složené muzice mi vyloženě schází.

Dødheimsgard

Zklamání roku:

muzika a internety
Internetové dění náruživého posluchače hudby letos příliš nepotěšilo. Grooveshark i Last.fm jsou, zdá se, v háji. Zatímco první nešťastník byl k ukončení své streamovací činnosti pod nátlakem donucen, Last.fm si ochotně podřezalo větev samo pod sebou a ještě se s takovým tahem drze chlubilo. Z počáteční zajímavě koncipované sociální sítě, založené na monitoringu poslouchaných songů a následných doporučení, vznikl totální nefunkční paskvil. Výčet zklamání však nekončí. Hlukem zdeformované sousedské vztahy ukončily existenci holešovického Podniku a stejně jako Podnik bohužel dohrál i Lemmy. Také od některých nahrávek jsem čekal víc – viz nepovedený post-rockový přerod Code, viz zbytečně velká sázka na jistotu v galaxiích Arcturus. Ta nejočekávanější díla však nezklamala, takže žádnou paniku.

Zhodnocení roku:

O hudbě v roce 2015 nemám, bavíme-li se o obecnostech, co říct. Závěrečné řádky si tak uzmu pro sebe. Letošní rok pro mě byl po hudební stránce doposud tím nejpestřejším. Objevil jsem nové hudební obzory, avšak zároveň nezanevřel na ty starší, což znamenalo mírnou rozháranost. Spoustu desek, které by stály za pozornost, jsem bohužel jen rozposlouchal a těm nejoblíbenějším albům zároveň nevěnoval takový prostor, jaké by si zasloužily. V roce 2015 jsem byl holt za takovou luxusně živenou slepici. Za takovou, která má kolem sebe tolik zrníček, že neví, do kterého dříve klovnout. Nečekám, že hrst chutného zobu bude v dalším roce méně štědrá, jen bude lepší občas přivřít oči a předstírat, že těch zrnek není tolik.

Thy Catafalque


Redakční eintopf #85.4 – speciál 2015 (Atreides)

Atreides

Atreides:

Top5 2015:
1. Sufjan Stevens – Carrie & Lowell
2. Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
3. Euzen – Metamorph
4. Corrections House – How to Carry a Whip
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Kittchen – Kontakt
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest

Neřadový počin roku:
Crippled Black Phoenix & Se Delan – Oh’Ech-oes

Artwork roku:
Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu

Shit roku:
Periphery – The Juggernaut

Koncert roku:
Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015

Videoklip roku:
Kittchen – Sudety

Potěšení roku:
domácí sludge

Zklamání roku:
úmrtí Jany Grygarové aka Apačky

Top5 2015:

1. Sufjan Stevens – Carrie & Lowell
Zpívat o mrtvých bývá ošemetné. Ostatně, koho to zajímá, když jste toho mrtvého neznali a je vám v zásadě putna. Jenže Sufjan je jeden z těch hudebníků, kteří dokáží i v případě nekrologu pro své blízké zůstat sví, autentičtí a uvěřitelní, čímž ve vás vyvolá dojem, že jste se zemřelou osobou prožili celý život v jednom bytě. A aby toho nebylo málo, hudba vás nonšalantně smete takovým způsobem, že se z poslechu dáváte dohromady dobře další dva týdny, a to i v případě, že jde o tak jemnou akustickou záležitost, jakou „Carrie & Lowell“ bezesporu je. Jediná škoda, že desku, na kterou jsem celý rok čekal, jsem objevil až ke konci roku, takže si už nestačila užít slávu titulky našeho webu.

2. Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
Kdyby Florence vydala letos „Ceremonials“ namísto „How Big, How Blue, How Beautiful“, docela jasně by to byl naprostý vrchol. Ano, ryšavá polobohyně je stále při síle, nebojí se tnout do živého, dát na odiv své tělo i odhalenou duši a k mojí neskutečné radosti se neustále pohybuje směrem vpřed, navrch směrem, který se mi náramně zamlouvá. Nicméně předchozí deska ve mně zanechala silnější, trvanlivější dojem, ačkoliv ta současná je přece jen po všech stránkách o něco vyzrálejší. Takže proto „jen“ druhý schod z pěti.

3. Euzen – Metamorph
Dánská kapela navrch s okouzlující Marií je pro mě jedním z překvapením roku. Únorový koncert se tvářil vskutku nenápadně, nicméně se z něj vyklubal jeden z nejsilnějších zážitků, a letošní počin „Metamorph“, kterým kapela navázala předchozí, neméně vydařené album „Sequel“, vyrostlo až mezi nejlepších pět. Pestrá směsice žánrů od popu přes trip-hop, elektroniku, goth rock až po poctivý metal drží perfektně pohromadě a mně osobně se ještě neoposlouchala – což se i o řadě očekávaných alb, bohužel, říct nedá.

4. Corrections House – How to Carry a Whip
První tři místa letos patří žánrům, které s tvrdou hudbou nemají až tak moc společného. Čtvrté zase patří kapele, která je pro většinu lidí tvrdá možná až moc. Corrections House se na své druhé desce vytasili s další náloží těžkotonážního drone / doom bahna, které servírují dochucené notnou porcí industriálního hluku. „How to Carry a Whip“ je nelítostný buchar i ostře nabroušená gilotina skloubená v jeden vražedný nástroj, který dokazuje, že i bahno se stále pohybuje směrem vpřed.

5. A Forest of Stars – Beware a Sword You Cannot See
Asi bych se hodně divil, kdyby se ve vrcholné pětici nenašla jediná black metalová deska. Našla se, ačkoliv nepřišla z Islandu, jak jsem tak trochu očekával, alebrž z Anglie. Gentlemanský klub s jednou sličnou lady představil svůj další opus a přesvědčil mě o tom, že v černých vodách lepší deska letos vážně nevznikla. Psychedelií nasáklý black metal prolíná s hammondkami a prog rockovými výjezdy a zejména závěrečná sextalogie tvořící jeden dlouhý celek mi učarovala na hodně dlouho. A ačkoliv je tahle deska na pátém místě z pěti, vězte, že rozdíly mezi jednotlivými čísly jsou tak malé, že ve své podstatě víceméně ztrácí smysl.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Kittchen – Kontakt
Už na svojí prvotině přišel Kittchen s neotřelým a hodně svojským pojetím folku. Od té doby už jen nasazuje pod maskou čím dál vážnější tvář a zhasíná jedno světlo naděje za druhým. Pokud na minulé desce má hlavní slovo kousavý sarkasmus a černý humor, „Kontakt“ je dospělost bez vidiny konce a odsouzení k věčnému životu ve sračkách. Něco jako Sudety. A vyjma toho nejlepší domácí album.

2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
Nad druhým místem jsem uvažoval relativně dlouho. Přece jen, domácí scéna mi tak trochu protekla mezi prsty a jediná deska, která mi v nich ulpěla, sebrala první flek. Z metalu mě pak nejvíc sebrali sludgeři The Corona Lantern – promyšlenou, chladnokrevnou řezačku na lidské ostatky řádně zaprasili sludgovým bahnem a výsledek je nad očekávání dobrý. Není co řešit, The Corona Lantern si zmínku jednoznačně zasluhují.

The Corona Lantern

Neřadový počin roku:

Crippled Black Phoenix & Se Delan – Oh’Ech-oes
Pink Floyd jsou jenom jedni, na tom nejspíš nikdo nic nezmění. Nicméně pokud se jim někdo blíží, jsou to Crippled Black Phoenix. Ti spojili síly se Se Delan a dohromady dali ípko obsahující právě dva covery Floydů, „Echoes“ a „Childhood’s End“. A vedle toho je natáhli do celkové délky přesahující půl hodinu, notně rozvinuli a usadili do nového kontextu, čímž kompozice získaly trochu jiný význam. Popravdě, lepší tribut prog rockové legendě ani složit nemohli, nemluvě o tom, že tohle je interpretace Pink Floyd, kterou jen tak někdo nepřekoná.

Artwork roku:

Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
Mnohoznačnost. Požár pod oblakem rudého dýmu? Výbuch sopky? Ledový tunel ozářený rudým světlem? Odkapávající láva? Těžko říct, nicméně absence loga téhle příjemně nekonkrétní abstrakci náramně svědčí a dává tak vyniknout artworku, který vlastně nahrávku samotnou perfektně charakterizuje svou nestálostí výkladu i dojmy, které jsou všelijaké, jen rozhodně ne příjemné a pozitivní.

Misþyrming - Söngvar elds og óreiðu

Shit roku:

Periphery – The Juggernaut
Původně jsem si odvážně říkal, že bych tuhle desku snad i zrecenzoval. Jakože vážně a naprosto seriózně. Otevřeně ale přiznám, že to je asi první album, které jsem i přes opravdu notné úsilí nebyl schopný doposlouchat. Fakt nechápu, jak mohlo Periphery napadnout vydat dvojalbum, protože jeho obsah by byl bullshit i na jednom disku a dost možná by tak působil i v rámci krátkého ípka. Sračka.

Koncert roku:

Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015
Seznam kandidátů na tuhle položku je delší než týden před výplatou; obzvlášť když uvážím vypečenou festivalovou nadílku, z níž bych mohl jmenovat nespočet vystoupení – zejména obzvlášť vydařený Brutal Assault. Loňský rok mi ale přivál na podium dva splněné sny – sólové vystoupení Einara SelvikaWardruny a americkou rapovou formaci Dälek, přičemž lépe vyšli králové industriálního hip-hopu. Ti obětovali jediný svůj off-day celé šňůry pro koncert v Praze, přičemž dokázali vytvořit neskutečné industriální peklo a mosh pit, za který by se nestyděla nejedna metalová smečka, čímž předčili veškerá má očekávání. Něco takového jsem ještě nezažil a trochu se obávám, že už ani nezažiju. Ale i kdyby to mělo být naposledy, bylo to kurevsky nezapomenutelné.

Videoklip roku:

Kittchen – Sudety
Vážně, vážně hodně dlouho jsem přemýšlel o tom, že tuhle kategorii u mě vyhraje jeden z klipů od Of Monsters and Men nebo od Florence + the Machine, která audiovizuál vzala doslova útokem. Jenže to by Kittchen nesměl přijít se svým vlastním audiovizuálem, který nejenže perfektně doprovází píseň svým minimalismem, ale především naprosto perfektně zachycuje rázovitost a rozpolcenost kraje, o němž pojednává. Pro mě takřka srdeční záležitost. Holt Sudety.

Potěšení roku:

domácí sludge
Sludgové bahno se u loňský rok rozmnožilo o dvě dobré desky, které mě když ne vyloženě překvapily, tak hodně potěšily. Jak The Corona Lantern, tak King Keporkak se blýskli velmi solidním materiálem, který mě baví a který chci konečně někde potkat živě a užít si ho i z jiné perspektivy, než je jen domácí poslech.

Florence + the Machine

Zklamání roku:

úmrtí Jany Grygarové aka Apačky
Není o čem. Pokud bych měl vyjmenovat jednu osobnost domácí alternativy, která hýbala svojí nekončící aktivitou celou scénou, je to právě Apačka. K málokomu jsem v tomhle ohledu choval takový respekt jako k ní, k tomu, co všechno dělala a udělala, jakkoliv jsem sám Fullmoon nečetl (a nečtu), jakož spíš vymetám koncerty pořádané KYEO. So long, and thanks for all the fish!

Zhodnocení roku:

Rok 2015 rozhodně nebyl z hlediska hudebního špatným rokem. Výborných koncertů bylo víc než dost, prakticky všechny, kterých jsem se zúčastnil. Těch skvělých, skutečně silných a pamětihodných bylo sice o poznání méně, ale pořád dost na to, aby moje živelná část měla žně. Po stránce nahrávek si taky můžu leda pomlaskávat, co všechno se urodilo. Dostalo se mi pár příjemných překvapení z takřka neznámých zdrojů a ani slabších alb od zavedených jmen jsem moc nepostřehl. A to jsem se zdaleka neprokousal vším.

Euzen

Na druhou stranu nebyl, alespoň pro mě osobně, rokem nijak zvlášť závratným. Moji radost z přesunu z blogísku na web brzy uzemnila má stagnace a tak trochu hledání směru, kudy a kam se vlastně vrtnout, což se odrazilo i v tom, že jsem se občas (vlastně docela často) nebyl schopný pořádně dokopat k činnosti, což odneslo několik velice zajímavých desek. Sorry, tohle jste si nezasloužily (a nezasloužila si to ani redakce). Snad ještě bude možnost se k nim vrátit a trochu je oprášit zpětně.

Shrnuto podtrženo, nebylo to špatné, mohlo to být lepší. Nezbývá, než vyhlížet rok následující. Desku má vydat pár mých srdcovek (takhle namátkou třeba Moonsorrow), už teď jsem zaregistroval několik super koncertů (pojďte v únoru na Nadju, saláti) a to ještě ani nepřišlo nejhektičtější období kolem Roadburnu, které by mohlo přinést několik fešných koncertů. A samozřejmě vyhlížím letošní Hradby samoty, které se vrací po roční pauze na místo činu, takže experimentální scéna zase ukáže místním, jak se má fetovat v Rosicích u Brna. Zkrátka, bude toho hodně a osobně doufám, že se ze mě nestane takový zakuklenec, jako se mi to povedlo loni.

Sufjan Stevens