Archiv štítku: Sicmaggot

Redakční eintopf – speciál 2016 (Metacyclosynchrotron)

18.1.2017 Metacyclosynchrotron Napsat komentář

Metacyclosyn-chrotron:

Top5 2016:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Somnus Aeternus – Exulansis

Neřadový počin roku:
Adaestuo – Tacent semitae

Artwork roku:
Altarage – Nihl

Objev roku:
Sorguinazia – Sorguinazia

Shit roku:
Buer – Protoalbum

Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Potěšení roku:
nováčci ve světě

Zklamání roku:
nováčci doma

Top5 2016:

1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
Už jsem to sice předeslal v recenzi, ale opáčko neuškodí. „Utter the Tongue of the Dead“ je negativní, temná, zlá a majestátní deska bez (téměř) jakýchkoliv lapsů. Co jsem očekával, to jsem dostal. Možná jinak, než jsem si ve své choré hlavě maloval, ale to je koneckonců dobře. Nepochybuji, že se k tomuhle svinstvu budu vracet i za několik let, což se dá s jistotou tvrdit jen o minimálním počtu desek.

2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
Cultes des ghoules jsou bez debat top kapela metalového undergroundu a „Coven“ tuhle pozici potvrdilo. Nemám pocit, že by novinka patřila k tomu nejlepšímu, co Poláci stvořili, a v plánované recenzi bude taky co sepsut. Ale když ono tu je tolik pasáží, kdy jsem hudbou naprosto unešen! S víc jak jeden-a-půl-hodinovou black/doommetalovou „operetou“ si Cultes des ghoules možná nabrali příliš velké sousto, ale přesto považuji „Coven“ za dílo vskutku ďábelských kvalit. I pledge to serve thee for the good and ill. Possess me and then kill – that is my will!

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
S Deathspell Omega to je zase naopak, ti se vrátili k zaručenému receptu, což má své klady i zápory. Deathspell Omega samozřejmě ukázali, kdo je králem progresivního black metalu, a všem kopírkám s přehledem nakopali prdele. „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ je hymna roku a těch slov nekritické chvály by se dalo vysypat mnohem, mnohem více. Ostatně, jak už to udělali mnozí. „The Synarchy of Molten Bones“ je dle očekávání elitní deska. Ale na druhou stranu jsem doufal, že by Francouzi mohli využít svého nezměrného talentu přece jenom trošku jinak. Když to dokáží třeba Abigor a Blut aus Nord, proč ne oni? No, a abych si vylil srdéčko úplně, tak bych rovněž zjebal plochý a nudný zvuk, který se s kapelou táhne od „Paracletus“ a už na „Drought“ se mi tento nedostatek nechtělo moc omlouvat.

4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
Z recenzí lze asi poznat, že mám (mimojiné) hodně rád, když pod extrémním námrdem lítaj z repráků třísky. Ono těch doopravdy kvalitních či alespoň zajímavých black/grindových bestialit zas tolik nevychází, takže desky jako tahle potěší. Osobně totiž neznám lepší „neubližnou“ katarzi, než si po náročném dni vyplavit všechny sračky z hlavy nějakým agresivním zvěrstvem. No, a „Savage War Is Destiny“ k tomuto účelu stále užívám pravidelně a rád.

5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
S posledním místem mám problém. Napadá mě dost nahrávek, jež letos výrazněji zaujaly, ale která z nich si zaslouží pozvednout na výroční piedestal? Hodně se jich honosilo nálepkami jako „progresivní“ nebo „avantgardní death metal“ a z nich bych vybral „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ od amerických Howls of Ebb. Album jsem v závěrečných měsících roku poslouchal jen vzácně, ale celkově dost na to, abych usoudil, že v současnosti asi neexistuje unikátnější deathovka. A hlavně v mých očích překonává i loňské tituly Chthe’ilist, Ulcerate, Gorguts nebo Coma Cluster Void.

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Je možné, že kdyby se žebříček desek nerozlišoval na „zahraniční“ a „domácí“, tak by se Silva Nigra vlezli i do výše uvedené elitní pětky. Důvod je prostý. Není mnoho desek se kterými jsem loni strávil více času než právě se „Světlonošem“. Hudba Silva Nigra není a nikdy nebyla nějak výjimečná, zdejší skladby mají svá hluchá místa, ale černočerná kvalita, kdy se pomalu protáčejí oči v důlcích, zkrátka převažuje. Jak už to v black metalu bývá, i s jednoduchým receptem lze stvořit něco silného, poutavého a hlavně autentického, což se Silva Nigra povedlo.

2. Somnus Aeternus – Exulansis
První deska Brňáků pro mě byla jen obyčejným, i když slušným doomem a pak přišlo „Exulansis“. Stále jsem si nedokázal ujasnit, jaký můj vztah k desce vůbec je. I proto se tady neukázala recenze, kterou by si obě strany jistě zasloužily. Podobně jako v případě Silva Nigra jsou zde nedostatky, které přehlížet nelze, ale kouzlo nahrávky je silné. Vím, že přirovnání k vínu ve sklepě je klišé jako prase, ale „Exulansis“ si stejně jako tu pomyslnou flašku hodlám uložit někam hluboko, a přesto na dosah, abych se k ní jednou za čas mohl vrátit a po malých dávkách si ji užít. Ne, stále to není deska úplně pro mě, ale s náladami zde vyjádřenými docela souzním. Nebyla nouze o momenty, kdy mi při večerní procházce naskočila v přehrávači některá z výrazných skladeb „Exulansis“ a následný pocit byl… No, bylo to niterní, tíživé, ale zároveň očišťující, čehož si cením vždy.

Neřadový počin roku:

Adaestuo – Tacent semitae
Nad prvním miníčkem Adaestuo jsem se už dostatečně rozplýval v příslušné recenzi a mírný časový odstup nahrávce nijak neuškodil. Mám také pocit, že si „Tacent semitae“ užívám ještě o něco více než i výborná EPka takových Dead Congregation, Teitanblood nebo Death Worship. Nový materiál by měl být touhle dobou už nahraný a já se ho nemohu dočkat!

Artwork roku:

Altarage – Nihl
„Nihl“ bylo hodně dobré album, i když mohlo být ještě lepší. Každopádně si Altarage pozornost zaslouží, a tak jsem rád, že budou zmíněni alespoň tady. Obal, jehož autorem je novozélandský malíř Nick Keller, výborně koresponduje s náturou temné a násilné hudby Altarage. A za sebe mohu říct, že ve mně zanechal snad i hlubší šrám než zvuky samotné.

Objev roku:

Sorguinazia – Sorguinazia
Mám trochu problém se rozhodnout mezi Häxenzijrkell a kanadskými Sorguinazia, ale zvolím nakonec druhé jmenované. Částečně proto, že jsme si je na stránkách ještě nezmínili, ale hlavně mé blackmetalové chutě stimulují důkladněji a povšechněji. To zkurvené, stejnojmenné zlodemo má totiž všechno, co by měl black metal té nejlepší a nejryzejší jakosti mít. Násilí, mystiku, cit, neurvalost. Smysl pro tradici, ale i excentrickou individualitu. Ponurou krásu i ekstatickou hrůzu. To vše zahaleno v soundu za jaký by se nestyděli ani Nyogthaeblisz, ale přesto je zde čitelné všechno. Rovněž zbožňuji, když mi kapela dovede vymlít mozek i textovým námětem. Stačily tři skladby a vím, že Sorguinazia uctívám.

Shit roku:

Buer – Protoalbum
Přijde mi už zbytečné se po Buer neustále vozit, ale já se loni nesetkal s kapelou, která by dělala tolik věcí „špatně“ a ještě se tím aktivně „chubila“. Asi dobrá selekce, protože vím, že by to mohlo být i horší. No, každopádně budu kapele přát, aby se trochu zmátořila a já se za ně nemusel stydět, kdybych se náhodou k jejich hudbě v budoucnu zase připletl.

Koncert roku:

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
Co se týče mých loňských návštěv koncertů, tak jednoznačně převažuje kvalita nad kvantitou. Koncert vyloženě na hovno si nevybavuji, těch obyčejných akcí, kam se jde člověk hlavně socializovat (a kapely jsou spíše kulisa), bylo tak akorát a všechny návštěvy byly takto předem koncipované. Pak tu byl slušný počet těch hodně silných (např. Possessed, Venom Inc., Absu, Profanatica, Outre) a hrstka jich také byla zcela maximálních, nezemských jako třeba Irkallian Oracle a Dark Sonority na Prague Death Mass III. Ale nakonec onu pomyslnou korunu černého samadhi věnuji Sortilegia, protože tehdy v Praze to zkrátka byla supra-racionální, magická ceremonie, ke které se ve vzpomínkách rád vracím. A ten kdysi avizovaný live záznam Nyönpa by byl rovněž kult.

Potěšení roku:

Nováčci zvenku
Super nahrávky letos vyšly, dost jich bylo i takových, co jsou ok a člověka „obohatí“ alespoň krátkodobě, ale nedokážu ještě posoudit, zda byl v tomhle ohledu rok 2016 nějak kvalitnější než ty předchozí. K tomu je nutný větší odstup. Ale mám neodbytný pocit, že jsem dříve tak často nenarážel na tolik slibných, nových kapel jako teď. Několik jsme si jich tady na webu představili, na některé se možná ještě dostane. Jestli ne, tak nevadí, protože už teď se na jejich další, v mnoha případech již chystané tituly, s příjemným mrazením těším. Ale za neméně potěšující považuji i existenci stránky Bardo Methodology, protože články zde publikované se svou kvalitou a hloubkou vyrovnají elitě tištěného zinařství.

Zklamání roku:

Nováčci doma
Když na scéně objevím něco zcela čerstvého, kde nefigurují staré známé persony, tak v těch lepších případech se jedná o ucházející nudu, co nemá tendenci urážet vkus ani sluch. Možná to je důvod, proč třeba Mallephyr, jedna z mála opravdu slušných a zajímavých „nových“ kapel u nás, tolik vyčnívají. Jinak mám ale pocit, že čím dál tím unylejší šeď je to, co českou extrémně (a primárně tu black) metalovou scénu začíná definovat až příliš dobře. Zdravější podhoubí lze nalézt i na Slovensku a to tam ještě před pár roky byla situace podstatně horší, než je u nás teď. Možná by to chtělo se neplácat jen po zádech, projevit něco jako sebereflexi a prostě se zlepšovat stůj co stůj. A když to nejde, tak to prostě zabalit nebo ještě lépe si ty nahrávky nechat pro sebe a nelovit na sílu lajky podobně nesoudných lidí. Nabízí se i nepříjemná otázka: Co tu zůstane, až to zaběhnutá jména zabalí? Zaniknuvší Mortemzine stále nikdo ještě nenahradil (nebo se spíše o to ani nepokusil). Prague Death Mass, Phantoms of Pilsen a Hell Fast Attack loni také skončily a už teď slyším ty nářky, co s jistotou přijdou, že se tu nic neděje. Možná je kritika přísná, kór od sprostého pisálka. A třeba to vidím jen příliš černě. Ale opravdu je co chválit?

Zhodnocení roku:

Spokojenost převládá a to vlastně ani nevyšly desky, ve které jsem před více jak 12 měsíci doufal nejvíce (snad tedy letos). Vědomé a nevědomé Inspirace bylo všude a pro všechny spoustu, tudíž se ani o budoucnost své oblíbené hudby nebojím. Ale samozřejmě je nutné selektovat, jelikož fanoušek je dennodenně zahlcován plytkým a nastrojeným balastem bez duše. Jak už jsem zmiňoval víckrát, jsem přesvědčen, že metal a snad i hudba celkově jsou ve výborné formě, i když je nutné vyvinout trochu větší snahu k odkrytí těch, co si podporu doopravdy zaslouží. Na patetické obchodníčky, fašounky obou spekter, e-chytráčky, hurá-metalisty a domýšlivé urážlivky písmeny plýtvat nebudu (i když chuť na hejt by byla), takže vám všem jen popřeji, ať je pro vás tento rok obdobím přerodu.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2016 (Onotius)

15.1.2017 Onotius Komentáře: 4

Onotius:

Top5 2016:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Vektor – Terminal Redux
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Neurosis – Fires Within Fires
5. Aluk Todolo – Voix

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Umbrtka – Hlavní stroj

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

Artwork roku:
Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:
Setentia – Darkness Transcend

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Koncert roku:
Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016

Videoklip roku:
Gojira – Stranded

Potěšení roku:
hojnost kvalitních blackmetalových debutů

Zklamání roku:
konec Agalloch

Top5 2016:

1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Uplynulý rok byl v mých očích jednoznačně rokem finských blackmetalistů na psychedelických vlnách, kteří vydali desku nazvanou jako erotická pomůcka. Oranssi Pazuzu nahráli fenomenální dílo – na první pohled upoutá skvělým obalem, hned poté i samotnou hudební náplní. Ta je fascinující jak skladatelským umem, tak schopností působit autenticky a vytvořit neuvěřitelně pohlcující atmosféru. Finové jsou věrni svému stylu, ale posouvají ho zase o kapku blíže mystičnosti a obrazotvornosti samotných hlubin vědomí. Šmakující a velmi propracovaná hudební drogárna. A jak jsme si mohli v pražské Nové Chmelnici ověřit, i naživo funguje tenhle recept opravdu neskutečně.

2. Vektor – Terminal Redux
V dobovém hodnocení v recenzi jsem ještě držel trochu při zemi, neboť v záplavě vjemů jsem si stále nebyl jist, jestli novinka nakonec zamíří na úplnou špici žebříčku. Ale průběžné poslechy ve mně postupně začaly budit čím dál tím větší nadšení, a tak se deska postupně vyšplhala na úctyhodnou druhou příčku. Takováhle nahrávka se opravdu nerodí každý den. Jakkoliv asociace občas vyplivnou jména jako Voivod, Death, v melodičtějších pasážích pak Cynic, ani jedno není přesné. Vektor jsou sví, na hrdém thrashmetalovém základu budují těžko zařaditelnou progresivní hudební pyramidu, která neustále skvěle odsýpá a s každým poslechem přináší něco nového. Stejně jako vesmírný artwork, i tahle americká kapela míří ke hvězdám. Dobrá práce.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
O francouzské modle avantgardního black metalu jsem tu pro změnu pojednával celkem nedávno, takže zde bych se koneckonců mohl plně odvolávat na to, co již padlo. Koncentrovaná jednohubka plná zhutněné podstaty Deatspell Omega zvaná „The Synarchy of Molten Bones“ disponuje silnými nápady, instrumentální brilancí a pohltivou atmosférou. K tomu v podstatě netřeba nic dodávat, to je třeba slyšet.

4. Neurosis – Fires Within Fires
Oproti epičtějšímu předchůdci, který se setkal s rozporuplnými reakcemi (navzdory tomu, že já ho doteď mám velmi rád), je aktuální deska kombinací syrovějšího, dřevnějšího a zemitějšího přístupu k post/sludge metalu prezentovaného prostřednictvím umírněnějšího zvuku. A jakkoliv na první poslechy možná nezní tak monumentálně, „Fires Within Fires“ je opravdu skvělým kouskem, prostřednictvím něhož tihle matadoři ukazují, že i v trochu modernějším hávu dovedou svému žánru ukázkově vládnout. Skvělá práce.

5. Aluk Todolo – Voix
Vybírání poslední příčky na top5 žebříčku je vždy nejtěžší, neboť se člověku v mysli promítá celá řada desek, které by též neměly být zapomenuty. Volba nakonec padla na desku, jež mě na první poslech sice nesmetla, o to více mě však postupně nahlodávala, až jsem se na ní jednu dobu stal závislým. Mám na mysli novinku francouzských krautrockově-blackmetalových Aluk Todolo. Tajemná atmosféra a napětí pramenící z mistrného vrstvení jednotlivých ploch – kytary zkreslované, pulzující, hypnotizující, každý úder bicích prostupující až do morku kostí. Báječný zážitek, který byl podobně jako u první příčky stvrzen výjimečným koncertem. Naprosto bezvadný kousek.

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Předně musím tak trochu s pokorou zopakovat podobnou frázi jako loni – tuzemská scéna se mi stále nedostává do přehrávače tak často, jak by nejspíš měla, neboť zahraniční produkce ukrajuje z mé pozornosti mnoho. Přesto je tu pár nahrávek, které mě v roce 2016 bavily tak, že frází typu „pouze na české poměry“ nebude třeba. Pokud letošní Cult of Fire byli zvláštním úkrokem do neoriginálního a relativně nudného blackgazu, pak Silva Nigra předvedla poctivý a především kvalitní kus černého kovu konzervativnějšího rázu. Agresivita, temnota, atmosféra, slušné nápady a zápal. To vše z desky jasně a suverénně zaznívá. A mě to jednoduše baví tak, že se nebojím jít s ní až sem.

2. Umbrtka – Hlavní stroj
Nová Umbrtka je tentokrát méně experimentální, zato více hutná, semknutá, blackmetalová. A především velmi povedená. Zde tedy snad netřeba dodávat víc než ultimátní heslo loajality: „Přísahám věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení.“ Howgh.

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
Neuvěřitelně hutná atmosférická deska spojující dvě významná jména hudebních temnot mě dokonce donutila odsunout původně zamýšlené ípko Gorguts až na druhou příčku, neboť tohle je zkrátka lahůdka. V dobových recenzích jsem často zaznamenával více chvály na účet Francouzů, zatímco Ævangelist byli odbyti pomyslným lehkým poplácáním po rameni se slovy „v pořádku“. Ale mně tahle deska přijde skvělá jako celek a právě závěrečná dvacetiminutovka ten pocit výjimečnosti možná ještě podtrhuje. Ta specifická surovost, různorodost a mystičnost, jež z ní sálá, je jednoduše fenomenální.

Artwork roku:

Cult of Fire – Life, Sex & Death
Pokud se u mě novinka Cult of Fire setkala s přinejmenším rozporuplnými reakcemi, pak její vizuální složce asi nemám moc co vytknout. Podobně jako se netajím svou slabostí k obalu předchůdce, každý pohled na tenhle obraz je pro mě radost. A když vezmu kolem a kolem, nenapadá mě moc dalších letošních desek, u nichž by to vizuální potěšení bylo větší. Nepopírám, že jsem na něco mohl zapomenout, ale první výstřel bylo toto. Takže tak…

Objev roku:

Setentia – Darkness Transcend
V ranku debutů letos skutečně bylo z čeho vybírat. Šlo tedy jen o to vytáhnout definitivního favorita – a tím se nakonec stala chaoticky black/deathmetalová banda Setentia z Nového Zélandu. Ta pod labelem Blood Music vydala desku překypující jak technickou, tak kompoziční vyzrálostí. A celkově byla tahle mladá kapela schopná obstát i v konkurenci zkušených stylových kolegů Deathspell Omega a Gorguts. Přesto však není Setentia nějakým plagiátem, má vlastní zvuk a plno velmi solidních nápadů. A jsem moc zvědav, co od ní v ještě budoucnu uslyšíme…

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Regulérně špatným nahrávkám jsem se snažil v loňském roce vyhýbat celkem úspěšně, proto nečekejte, že bych se tentokrát vrhal do nějakých nevkusných agrometalů typu Dymytry či Sabaton, protože masochistické sklony nějak poslední dobou zkrátka moc nemám. Proto tento titul berte v mém podání spíš za projev velkého zklamání. Bude řeč – jak již nadpis samozřejmě napovídá – o poslední nahrávce Dream Theater. Ti vyrukovali s deskou na první pohled ambiciózní, na první, druhý, třetí,… poslech úmorně dlouhou a v poměru k této délce neskutečně skladatelsky prázdnou. Spoustu klišé postupů, sentimentálních klávesových melodií, instrumentálních kejklí, které však až na výjimky vyznívají naprosto naprázdno, a skutečně silných momentů je zde skutečně poskrovnu. Ze zamýšlené písničkovosti tu zbyla jen kolovrátkovistost. Kde jsou ti hudebníci stojící za progresivními milníky typu „Images and Words“, „Awake“ či „Scenes drom a Memory“?! Snad se vzpamatují. Doufám, stále v ně věřím. Ale tuhle sbírku koled ať si strčí někam…

Koncert roku:

Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016
Jeden jediný slot, a přitom takové množství skvělých koncertních zážitků. Nakonec však na špici kupodivu neskončí ani Oranssi Pazuzu, ani Shining s Intronaut, ale kapela, jejíž vystoupení mě zasáhlo naprosto nepřipraveného – a o to víc mě smetlo. Je poslední den Brutal Assaultu, právě dohrála Mgła, která mi na velkém pódiu a s trochu podivným zvukem tentokrát nějak nesedla, a já čekal na skupinu, jejíž tvorbu jsem neměl bůhvíjak naposlouchanou, ale podvědomě jsem cítil, že půjde o něco speciálního. A to se splnilo až nad očekávání. Hudba spustila a atmosféra mě naprosto strhla. Hypnotické riffy jejich poslední desky „Ecate“ mě každým úderem bicích soukaly do parádní hudební pavučiny, jíž jsem byl zanedlouho naprosto pohlcen…

Videoklip roku:

Gojira – Stranded
Vzhledem k tomu, že samostatné videoklipy úplně cíleně nevyhledávám, tak nemůžu tvrdit, že tohle je s jistotou ten nejlepší, jaký se v loňském roce urodil. Přesto je tenhle jedním z těch, které se mi vybavily jako první, když se řeklo „videoklip roku“. Netradiční sépiový odstín, tajemná symbolika a minimalistický příběh – to jsou domény tohohle dílka, jež svou specifickou vizualitou rozhodně nezapadne. Samotnou desku „Magma“ jsem sice přijal trochu rozpačitě, ale „Stranded“ je super klipovka. Tak proč ne klip roku…

Potěšení roku:

hojnost kvalitních blackmetalových debutů
Nevím, jestli je to tím, že jsem na jejich objevování měl letos větší štěstí, nebo se debutujícím kapelám lépe dařilo, ale na scéně jsem zaznamenal nejedno album, které na mě působilo kvalitativně výrazně nad poměry běžných začínajících kapel. Ať už mluvím o avantgardních následnících chaoticky blackmetalové vlny Setentia, jejich atmosférických žánrových souputnících Départe, „namgłovatělé“ pohodovce Uada či skvělých islandských Zhrine, kanadských Cantique lépreux, řeckém projektu Nox formulae či zde nedávno recenzovaných Recitations. Doufejme, že takhle plodné podnebí nad scénou vydrží i letos.

Zklamání roku:

konec Agalloch
Kdo by to byl řekl, že když jsem předloni koukal na jejich Brutalové vystoupení, že to bude dost možná to poslední, co od nich uvidím. Po dvaceti letech existence se americká ikona atmosférického black metalu Agalloch loučí se scénou. Ačkoliv nevylučuje návrat, oficiálně je kapela rozpadlá. Škoda – zvlášť vzhledem k tomu, že tím pádem za sebou nechává jako rozloučení desku „The Serpent & the Sphere“, která přeci jen působí trochu rozpačitě.

Zhodnocení roku:

Rok 2016 byl bohatý jak na zajímavá alba, tak na povedené koncertní akce. Spousta kapel se vyvíjí dobrým směrem, případně stagnuje se ctí a navzdory těm pár zklamáním jsem v rámci své vyprofilované hudební bubliny velmi spokojen. Je stále co poslouchat – ať už od zkušených pardálů, pečlivě střežených klenotů, tak od úplně nových nadějných jmen. A těch slušných až parádních desek letos vyšlo opět tolik, že ten výše jmenovaný žebříček je pouze naprostá špička mohutného ledovce.

Organizátorům Brutal Assaultu se vloni konečně podařilo ukecat hned dvě legendy k exkluzivnímu vystoupení na letošním 22. ročníku. Takže nastane, něco, co jsem dlouho považoval za utopii – Emperor i Master’s Hammer se vysápou na pódium a oblaží nás svým devadesátkovým repertoárem. Na to, jak to nakonec dopadne, nezbývá než netrpělivě čekat, ale už nyní je jasné, že chystaný ročník bude speciální.

Pravda, neděly se jen pěkné věci – například v 28 letech zemřel na rakovinu Tom Searle z progresivně metalcorových Architects, Agalloch i Eths se rozpadli a The Dillinger Escape Plan taktéž oznámili blížící se konec. Dva vyhraněné tuzemské fesťáky Hell Fast Attack a Phantoms of Pilsen bohužel končí. Na druhou stranu, nic holt není bez chybičky a v porovnání s letošními přínosy snad těch pár ztrát nebude tak bolet.

Do roku 2017 přeju kapelám, hudebníkům, organizátorům, pisálkům i vám čtenářům a hudebním nadšencům spoustu zdaru, inspirace a především plnou nálož skvělých hudebních zážitků.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2016 (Kaša)

12.1.2017 Kaša Napsat komentář

Kaša:

Top5 2016:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Testament – Brotherhood of the Snake
4. Asphyx – Incoming Death
5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation

CZ/SVK deska roku:
1. Crippled Fingers – Mass of Terror
2. Master’s Hammer – Formulæ

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – 4 ½

Artwork roku:
Opeth – Sorceress

Objev roku:
The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Videoklip roku:
Ghost – Square Hammer

Potěšení roku:
Avantasia – Ghostlights

Zklamání roku:
Alter Bridge – The Last Hero

Top5 2016:

1. Opeth – Sorceress
Mikael Åkerfeldt je svým způsobem vizionář. A myslím to i navzdory tomu, že ve své aktuální tvorbě čerpají Opeth hluboko v 70. letech. Když před několika lety zavelel k vypuštění deathmetalových prvků z tvorby svého dítka, netušil jsem, o jak chytré rozhodnutí se jedná. Opeth se díky „Sorceress“ dostali se do stádia, kdy se můžou na dalším počinu posunout skoro kamkoli, a to je pro mě aktuálně mnohem cennější než lpění na starých pořádcích jenom proto, že si to většina posluchačstva žádá. „Sorceress“ stojí nejen na působivé atmosféře, ale hlavně na hudebně nosných nápadech, díky nimž tato nahrávka od svého vydání ještě neopustila hudební přehrávač, a věřím, že dlouho neopustí. Nádherně podmanivá záležitost.

2. Devin Townsend Project – Transcendence
Dlouho jsem nevěděl, jestli na první místo dosadit Opeth a jejich „Sorceress“, nebo Devinovo „Transcendence“. A přestože jsem se rozhodl přisoudit Devinovi stříbrnou příčku, tak si nemyslím, že by se jednalo o méně kvalitní placku. Kdyby to šlo, tak bych mezi nimi vyhlásil remízu, nicméně toto nelze, a proto se musí „Transcendence“ spokojit s místem druhým. „Transcendence“ u mě od sepsání recenze ještě více narostlo a dnes jej považuji za jeden z nejlepších výtvorů v rámci Devinovy sólové kariéry. Od začátku do konce se jedná o vyrovnanou hudební pouť, která mi oproti „Epicloud“ nebo „Sky Blue“ přijde méně optimistická na úkor větší promyšlenosti, a možná i díky tomu ji točím častěji než přímé předchůdce. Jednoduše skvělá nahrávka.

3. Testament – Brotherhood of the Snake
Před vydáním „Brotherhood of the Snake“ bych neřekl, že se Testament podaří překonat svého povedeného předchůdce „Dark Roots of Earth“, ovšem stalo se. Testament se aktuálně nacházejí na jednom ze svých kariérních vrcholů a výsledkem budiž skutečnost, že našlapanější thrashovou desku jsem letos neslyšel. Co skladba, to pecka jako prase. Dravá a neskutečně energická nahrávka, díky níž se Testament právem udržují na špici thrashmetalového pelotonu.

4. Asphyx – Incoming Death
Pro Asphyx mám slabost, a proto jsem se na „Incoming Death“ zatraceně těšil. Fakt, že Martin van Drunen a jeho smrtící sebranka navázala bez zaváhání na dvojici ceněných předchůdců, jenom svědčí o jejich vlastní výjimečnosti. „Incoming Death“ je po okraj nacpané zabijáckými riffy, záhrobní atmosférou a zmučeným rykem hlavní postavy holandských legend a představuje tak prvotřídní práci, která v mnohém překonává pro mnohé nepřekonatelnou klasiku z počátku 90. let. Fantastický chrastivý death metal.

5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
O páté místo byla klasicky v mé mysli ukrutná bitva, přičemž v tomto roce se o něj spolu s The Dillinger Escape Plan prali The Mute Gods, Vektor nebo třeba Deftones. Výsledky jsou sice o prsa africké vytrvalkyně, ale The Dillinger Escape Plan mě z těchto jmen letos bavili nejvíc. Není jednoduché odejít na vrcholu. V tomto případě to říkám velmi nerad, protože si myslím, že The Dillinger Escape Plan na scéně po svém odchodu budou chybět, ale této mathcorové bestii se to povedlo. „Dissociation“ je bez jakýchkoli pochyb jedním z nejlepších alb, které Greg Puciato a spol. během své kariéry vydali. Spousta výjimečných momentů a neotřelých zvratů se v podání The Dillinger Escape Plan jen tak neoposlouchá a „Dissociation“ je důkazem, že i dříve slyšené může stále udivovat.

CZ/SVK deska roku:

1. Crippled Fingers – Mass of Terror
Českolipská čtveřice Crippled Fingers na svém debutovém zářezu přišla s našlapaným metalickým hardcorem, jímž se mi strefila do vkusu natolik, že jako nejlepší CZ/SVK album loňského roku volím právě „Mass of Terror“. Zpěvné refrény, chytlavé riffy a drtivý zvuk tvoří dohromady natolik silnou kombinaci, že i když jsem v recenzi nevěštil „Mass of Terror“ příliš dlouhou trvanlivost, tak jsem se k němu od té doby pravidelně vracel. Miluju energický hardcore a Crippled Fingers ho na své prvotině servírují s jistotou zkušené party.

2. Master’s Hammer – Formulæ
Přestože není „Formulæ“ na poměry posledních počinů Master’s Hammer žádným překvapením, funguje natolik dobře, aby tato legenda svým kolegům z branže ukazovala záda. František Štorm a Necrocock natočili dobrou placku, která sice potvrzuje lehce sestupnou tendenci ponávratových počinů Mistrova kladiva, ale na druhou stranu se i přes letmé škobrtnutí poslouchá velmi dobře a své místo zde si dle mého názoru zaslouží.

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – 4 ½
„4 ½“ je důkazem toho, že i když Steven Wilson vyprazdňuje šuplíky a zbavuje se zbytků z předešlých nahrávacích seancí, tak z toho pořád ještě nutně nemusí být album zbytečné. Pravda, tohle EP sice nemá tak ucelenou atmosféru, jež je pro jeho tvorbu tak typická, ale když se člověk zamyslí nad tím, s jakým úmyslem tato kolekce vznikla, nelze nic moc namítat.

Artwork roku:

Opeth – Sorceress
Nádherná práce. Ať už budu mluvit o samotném přebalu Travise Smithe, bookletu nebo třeba i podobě lyric videí, tak Opeth nešlápli vedle. Celkové spojení hudební atmosféry „Sorceress“ a k ní zvolené vizuální stylizace se švédským progresivcům vydařila perfektně.

Objev roku:

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me
Tato nová kategorie mi nakonec pomohla alespoň částečně vyřešit výše zmíněné dilema, protože The Mute Gods se svým debutovým počinem aspirovali do první pětky. „Do Nothing Till You Hear from Me“ je podmanivá progrocková deska s nádhernými popovými melodiemi, která je stvořena přesně dle mého gusta a získala si mne hned při prvním poslechu. Díky personálnímu složení mají svou pozici s prvním albem „Do Nothing Till You Hear from Me“ značně jednodušší než mnohé začínající skupiny, ale nedá se svítit. Lepší debut jsem letos prostě neslyšel.

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Dream Theater a jejich velkolepě pojatá rocková opera „The Astonishing“ určitě není nejhorším albem, které letos vzniklo, ale mně se se svojí baladicky kýčovitou atmosférou a množstvím prázdných momentů zapsalo do paměti jako takřka neposlouchatelná záležitost. Jako záležitost, s níž už nikdy nehodlám ztrácet čas. Patos, kýč a nuda v koncentraci velmi vysoké pro mě značí jediné – sračka jako bič.

Videoklip roku:

Ghost – Square Hammer
Retro hororová atmosféra ke Ghost skvěle pasuje a video ke skladbě „Square Hammer“ budiž důkazem. Jedná se možná i trochu ocenění za samotnou píseň, nejen za doprovodné video, ale každopádně mě při zamyšlení o nejlepším videu právě skončivšího roku napadla tahle věc jako první.

Potěšení roku:

Avantasia – Ghostlights
Abych pravdu řekl, tak jsem očekával, že Avantasia si to bude s „Ghostlights“ na konci roku vesele směřovat do kategorie shit roku, ovšem Tobias Sammet překvapil. A to hodně. „Ghostlights“ má samozřejmě své mouchy, nepopírám, že ne. Nicméně jako celek mě baví, poslech si i s odstupem času až na pár slabších chvil užívám a oproti posledním počinům z pera malého principála je to velmi svěží nahrávka s dobrými skladbami a parádními výkony hostujících vokalistů.

Zklamání roku:

Alter Bridge – The Last Hero
Nemyslím to tak, že by Alter Bridge natočili špatné album. „The Last Hero“ je na poměry rockové produkce nadprůměrnou plackou, která zejména díky charisma Mylese Kennedyho a schopnosti Marka Tremontiho napsat povedenou hitovku nemůže úplně zapadnout. Bohužel jsem měl očekávání někde jinde a po famózní jízdě „Fortress“ jsem doufal v něco víc. „The Last Hero“ naneštěstí obsahuje i nějakou tu vatu a jako celek dojelo na přemrštěnou stopáž. Když se tohle všechno sečte, tak spolu s „ABIII“ se jedná o nejslabší počin v diskografie těchto rockerů.

Zhodnocení roku:

Bohužel se moje přání z předchozího roku, tedy abych měl na poslech nových počinů a celkově psaní pro náš web více času, nenaplnilo a přijde mi, že loni jsem na to sral ještě více než předloni. Na druhou stranu jsem měl možnost zaměřit se pouze na alba, na která jsem se opravdu těšil, což bylo fajn. Snažil jsem se vyhýbat vyloženým přešlapům a díky tomu vlastně nemůžu být s právě skončivším rokem 2016 nespokojený. Skvělých alb vyšel dostatek a do příštího roku si tak nepřeji nic skromnějšího, než aby i rok 2017 byl alespoň takhle povedeným.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2016 (H.)

9.1.2017 H. Komentáře: 4

H.:

Top5 2016:
1. Urfaust – Empty Space Meditation
2. House of Rabbits – Songs of Charivari
3. Conjuro nuclear – ♄
4. Panphage – Drengskapr
5. Neolunar – Neolunar

CZ/SVK deska roku:
1. Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu
2. Hewitt – Plnej zlosti

Neřadový počin roku:
Häxenzijrkell – Des Lasters der Zauberey

Artwork roku:
Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen

Objev roku:
House of Rabbits – Songs of Charivari

Shit roku:
Brokencyde – All Grown Up

Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Videoklip roku:
Eivør – Í tokuni

Potěšení roku:
aktivita Tamáse Kátaie

Zklamání roku:
povrchnost a chabá úroveň české metalové scény

Top5 2016:

1. Urfaust – Empty Space Meditation
Jak jinak lze „Empty Space Meditation“ shrnout, než že Urfaust opětovně potvrdili svou výjimečnost? Za krále roku 2016 je však nevolím kvůli tomu, že dlouhodobě patří mezi mé oblíbence, nýbrž kvůli tomu, že se svou nejnovější deskou jasně ukazují, proč do téhle elity patří. Netvrdím, že je novinka jako celek vrcholem celého snažení Urfaust, ale ohromnou sílu bezesporu má a nelze popírat, že minimálně „Meditatum IV“ patří k jejich nejpůsobivějším skladbám. Koňská dávka nihilismu i ve vašem obýváku!

2. House of Rabbits – Songs of Charivari
Přesně kvůli hudbě, jako je tato, se člověk prohrabává tou ohromnou masou bezejmenných skupin – aby mezi nimi našel perlu typu House of Rabbits. „Song of Charivari“ je mimořádně hravá a po všech směrech neskutečně zábavná záležitost, v níž se mísí vagón různých vlivů do velkého teatrálního kabaretního celku, pro nějž jsou klišé či předvídatelnost zcela cizími pojmy. Avantgardní lahůdka pro opravdové gurmány!

3. Conjuro nuclear – ♄
Pokud mne má děravá paměť nešálí, je Conjuro nuclear jediným uskupením, jemuž se u mě podařilo probojovat se mezi pět vrcholů celého roku třikrát za sebou. Jenže se nedá svítit, tahle zfetovaná kombinace syrového black metalu, darkwave, ambientu a punku je přespříliš lákavá na to, aby šlo odolat. Občas se stává, že člověk v hudbě hledá jistou specifikou atmosféru, pocit, jaký mu žádná jiná skupina doposud nezprostředkovala, dokud na tento konečně nerazí. A jakmile se to stane, nelze se toho dostatečně nabažit. Já jsem jednu takovou unikátní atmosféru našel právě v Conjuro nuclear a dostatečně se nabažit skutečně nejde. Poslechni a pochopíš!

4. Panphage – Drengskapr
Mám pocit, že letos se ke mně loni dostalo nadstandardní množství vysoce kvalitního black metalu, přičemž právě „Drengskapr“ patří k albům, jejichž syrová autentičnost na mě zapůsobila nejvíc. Skoro bych ani nečekal, že v roce 2016 narazím na takto pravověrnou a zpátečnickou nahrávku, která mi uhrane takovým způsobem. Jenže, ty vole, „Drengskapr“ je čirý manifest mrazivé blackmetalové špíny. Atmosféra 90. let nebyla už dlouho tak na dosah ruky jako při poslechu Panphage!

5. Neolunar – Neolunar
Tamás Kátai patří k mým nejoblíbenějším hudebníkům, takže s letoškem jsem nemohl být nespokojen, když naservíroval hned tři nahrávky. Nebývale silná konkurence ovšem zapříčinila, že pouze jedna z nich jen tak tak proklouzla na poslední příčku pantheonu těch nejlepších. Čímž ale nechci říct, že by to nestálo za to! Zvlášť když volba debutu Neolunar mezi trojicí Kátaiových nahrávek byla docela jednoznačná, a to i v konkurenci božské tvorby Thy Catafalque. Tamás pomocí nádherných inteligentních beatů vytepal opětovně neodolatelnou atmosféru, jíž se podléhá velmi snadno.

CZ/SVK deska roku:

1. Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu
Nad výběrem do ročního eintopfu vždy v duchu přemítám minimálně tak měsíc, abych si ten výběr nechal v hlavě rozležet a mohl si za ním stát. A i po tomhle vydatném brainstormingu mohu s klidným svědomím říct, že jsem v rámci České a Slovenské republiky loni neslyšel krásnější album než „Velesu“. Úžasné folkové melodie, poutavě napsané vokální linky, chytré texty – a skvělá deska je na světě!

2. Hewitt – Plnej zlosti
Poslech téhle muziky je něco, čím by se člověk asi neměl moc chlubit – ani ne tak kvůli tématu textů, jako spíš kvůli tomu, že je to vlastně buranská hovadina. Když ale budu upřímný sám k sobě, tak žádnou jinou českou (nebo slovenskou) nahrávku jsem v loňském roce neslyšel tolikrát jako „Plnej zlosti“. Horrorcore je v našich končinách díky úspěchům Řezníka na velkém vzestupu, ale nikdo – počítaje i hned několik nahrávek z produkce ZNK – ten žánr loni nehrál tak zábavně jako Hewitt.

Neřadový počin roku:

Häxenzijrkell – Des Lasters der Zauberey
V kategorii neřadových nosičů byl tentokrát nátřesk, ale prostou vylučovací metodou jsem to zúžil až na dva, tři poslední počiny, mezi nimiž jsem se nakonec rozhodl upřednostnit blackmetalový sabat v podání německého projektu Häxenzijrkell. „Des Lasters der Zauberey“ představuje black metal ve formě, jaká mě sakra oslovuje – syrově, hypnoticky, atmosféricky a působivě. Dostatečným důkazem mých slov budiž skutečnost, že nahrávku už mám doma na CD i MC a později vydané LP už je na cestě!

Artwork roku:

Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen
Pokud byste se mě zeptali, co mi na tomhle obalu líbí, tak… vlastně se mi nelíbí. Ale to je asi ten důvod, proč sem patří. Protože na rozdíl od pentagramů a lebek je tohle nějakým způsobem znepokojující a dostatečně úchylné, aby korespondovalo s vlastní hudební náplní „Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen“, která je, jak je u Viranesir ostatně zvykem, mocně zvrácená. Snad jen škoda, že obal zůstal černobílý, jelikož barevná verze, jež nějakou chvíli visela na webu Merdümgiriz, byla snad ještě ohavnější…

Objev roku:

House of Rabbits – Songs of Charivari
K nové kategorii objevu roku jsem ostatní donutil já a hnedle jsem si s ní docela zavařil. Mám-li sem skutečně napsat věc, jejíhož objevení v loňském roce si cením nejvíce, musím se chtě nechtě opakovat. Omluvou mi budiž skutečnost, že House of Rabbits je záležitost, která si titul objevu roku rozhodně zaslouží. Jinak si račte nalistovat druhé místo v top5 – ostatně už jen tohle umístění mluví samo za sebe!

Shit roku:

Brokencyde – All Grown Up
Sice mě hodně lákalo vypustit další hejt na Buer, jejichž počínání je monumentálně imbecilní, ale na ně jsem už nakydal dost hnoje a další někdy určitě ještě přidám, proto radši připomenu jinou pekelnou mrdku z poněkud odlišného soudku. Brokencyde jsou a vždycky byli neskutečně příšerná kapela s žumpovou produkcí na pomezí kinder hip-hopu a homoušského screama. Jenže v minulosti vytvořili tracky, které byly tak sračkové, až se tomu člověk musel smát. Na „All Grown Up“ jde ovšem veškerá prdel stranou, protože tohle je naprosto hrozné i na poměry Brokencyde. A to je co říct. Jestli se někomu loni povedlo zhudebnit rakovinu, je to právě tahle parta retardovaných kriplů.

Koncert roku:

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
V koncertním chlívečku tentokrát není vůbec o čem diskutovat či uvažovat. Sortilegia je prostě jedno z nejpůsobivějších (!) koncertních uskupení současnosti. Už z desky mě jejich syrová produkce strašně baví, ale živě je to ještě mnohokrát znásobené, zkurveně intenzivní a pohlcující. Kanadské duo v Praze servírovalo bestiální černou magii, jaká v loňském roce neměla sebemenší konkurenci. Možná, že na vystoupení na Prague Death Mass II vzpomínám s ještě větší úctou, ale tenkrát byla víc tma a především to bylo poprvé. To však nic nemění na tom, že i loni v srpnu se okolo pódia vznášela sama esence Smrti.

Videoklip roku:

Eivør – Í tokuni
Sledování videoklipů už dávno není činnost, která by mě lákala, přesto se loni objevilo přinejmenším jedno dílko, jež sem napíšu moc rád. Eivør Pálsdóttir v „Í tokuni“ předkládá nádherné obrazy nádherné přírody, což v kombinaci s úchvatnou hudbou dává dohromady jeden z mála klipových počinů, na něž jsem se díval opakovaně a s chutí. Nehledě na fakt, že si u nás éterická bohyně z Faerských ostrovů zaslouží konečně nějakou zmínku!

Potěšení roku:

aktivita Tamáse Kátaie
Už jsem to nakousl výše u pátého místa královské kategorie nejlepších desek, ale klidně Tamáse Kátaie ocením znovu ještě tady. Jeho hudba mě oslovuje jako málokterá jiná a dovolím si říct, že některé jeho desky mě opravdu hluboce zasáhly. Každý jeho další počin netrpělivě očekávám, tudíž mi vážně udělalo radost, že v posledním roce byl Tamás k nezastavení a vypustil hned tři alba, která jsem si všechna moc rád zařadil do sbírky – sólové „Slower Structures“, bezejmenný debut projektu Neolunar (viz ono páté místo v topu) a „Meta“ od Thy Catafalque. Ve všech případech skvělé věci, k nimž se jistě budu vracet. Nehledě na skutečnost, že nedlouho před začátkem roku 2016 vyšlo pod značkou Thy Catafalque ještě „Sgùrr“. Jinými slovy, měl jsem žně a zcela upřímně jsem si je užil.

Zklamání roku:

povrchnost a chabá úroveň české metalové scény
Sem tam jsem si vůči tomu nenápadnou jedovatou poznámku v nějaké recenzi neodpustil, ale otevřenému pojebu současných poměrů na domácí metalové scéně jsem se doposud záměrně vyhýbal. Nevím, proč tak chci aspoň krátce učinit zrovna nyní, jestli už pomyslný pohár přetekl, zvlášť když to není záležitost jen uplynulého roku, nýbrž několika posledních let. Nicméně mi přijde, že český metal paralyzovala povrchnost, pozérství a falešné přesvědčování sebe sama, že průměrná alba jsou klenot, že koncerty špatných kapel jsou zážitek na celý život a že jakmile si někdo napatlá nějakou sračku na ksicht, hned je to kult. Bohužel to není pravda. Všichni se plácají po ramenou, jak jsou skvělí, lezou si do prdelí a jakoukoliv byť sebemenší kritiku nechce nikdo slyšet, ale realita je myslím poněkud smutnější, než si spousta lidí namlouvá. Na jednu stranu chápu, že se kritika neposlouchá hezky, čemuž rozumím, ale schovat hlavu do písku a nechtít slyšet pravdu není řešení. A to se vztahuje na všechny – kapelami počínaje, přes pisálky, fanoušky konče. Čest oněm výjimkám, jejichž činnost nějakou úroveň má.

Zhodnocení roku:

Každý rok všude možně čítávám, jak to tentokrát byl silný ročník a kolik skvělých nebo dokonce výjimečných nahrávek kde vyšlo. Já osobně takový pocit poslední roky nemám. Výjimečných desek je jako šafránu a náhoda je člověku dávkuje jen po hrstkách. V roce 2016 to bylo vlastně stejné. Jakkoliv to může znít cynicky, celý ten hudební svět si plynul bez větších výkyvů v zajetých kolejí. A divil bych se, kdyby tomu v roce 2017 bylo jinak…

Site News

Roční bilance a (staro)nový redaktor

8.1.2017 H. Napsat komentář

Přelom roku s sebou vždy nutně přináší i čas pro bilancování. A jak se již stalo tradicí, ani my v tomto ohledu nebudeme vymýšlet nic zvláštního a přispějeme svou troškou do mlýnice seznamů toho nej, co se loni v hudebním světě objevilo. Jinými slovy, obligátní roční eintopf je za dveřmi. Většina redaktorů už má své příspěvky odevzdané a zítra v podvečer to odpálíme první částí, jíž se sebestředně ujme má maličkost. Další díly by pak měly následovat v rozmezí tří dnů.

Pokud půjde vše dle očekávání, čeká nás protentokrát jen pět žebříčků, o něž se kromě mě postarají Kaša, Skvrn, Onotius a Metacyclosynchrotron. Kolega Cnuk nastoupil čerstvě a po drtivou většinu loňského roku součástí redakce nebyl, tudíž jsme se dohodli, že roční shrnutí psát ještě nebude. Podobně je na tom i další „nováček“, čímž se dostáváme ke druhému důležitému sdělení tohoto textu:

Jsme rádi, že mezi sebou můžeme opět přivítat kolegu Zajuse, jenž si dal koncem roku 2015 přestávku od psaní. Nyní se nám vrací jako bumerang a opět začne tu a tam přispívat. A vše napovídá tomu, že po dobu, kdy jsme ho nehlídali, jeho vkus ještě více zvlčil a utekl od metalu, takže se určitě máte na co těšit! Zajusův aktualizovaný profil již naleznete na příslušné redakční stránce, jeho první po-návratovou recenzi na desku „The Impossible Kid“ od Aesop Rocka čtěte tady.

Site News

Novoroční změny

1.1.2017 H. Komentáře: 2

S novým rokem jsme se rozhodli udělat pár menších změn či novinek, k nimž by asi bylo záhodno říct pár slov.

Předně jsme již na konci letopočtu s pořadovým číslem 2016 přijali nového kolegu, jenž si říká Cnuk. Pár drobností o jeho vkusu najdete na příslušném místě v informacích o webu a venku už má i svou první recenzi – na desku „Životy těch druhých“ od Kovadliny. Jak vidno, jedná se o žánr, který u nás zrovna nefrčel, ale tak je to správně, protože k čemu by nám byl, kdyby to tu nijak neobohatil, haha. Snad se mu bude prášit od klávesnice a snad se vám jeho výtvory budou aspoň trochu zamlouvat.

Nyní už ale ke změnám na samotném webu. Předně došlo k překopání úvodní stránky, kde se navýšil počet recenzí, minirecenzí a článků a v neposlední řadě se sem přesunuly novinky. Dovolíme si neskromně tvrdit, že skladba našich novinek je zajímavá a vcelku neobvyklá, protože sereme na spoustu áčkových kapel (o těch si přečtete všude jinde) a namísto toho tam radši cpeme podzemní hnusy. A tím pádem si myslíme, že si tahle sekce zaslouží být víc na očích, když jí věnujeme nemalou péči.

Dále přibyla nová rubrika filmový koutek, jejíž název snad hovoří za vše. Už teď byla možnost psát o filmech s tím, že takové věci se budou objevovat v Tématických článcích. Jenže jsme líná hovada a vesměs jsme na to dlabali, takže toho moc nebylo. Od nynějška bych ale rád psal o filmech systematičtěji a častěji, a tudíž jsem se rozhodl vyčlenit jim vlastní rubriku.

V souvislosti s filmovým koutkem by asi stálo zmínit ještě něco. Neočekávejte, že jeho náplní budou recenze velkých blockbusterů, které zrovna frčí v kinech. Na to jistě najdete množství jiných stránek, na nichž se to točí jen okolo filmu. Hodláme se soustředit spíše na starší věci a různé lahůdky. Spíš tedy čekejte céčkové horory, zapadlé fantasy braky, oldschoolové akčňáky, němé snímky, nezávisláky a různé další divnofilmy a zhůvěřilosti, sem tam i pocta nějaké legendě. To zní zajímavě, ne? První kousek už je tady!

V dohledné době by pak měla přibýt ještě jedna rubrika, jejíž název je taktéž výmluvný – minulost. Půjde o jakýsi střet filmového koutku (zaměření na starší věci) a klasických recenzí (tedy hudba). K tomu snad není příliš co dodávat – snad kromě přiznání, že tenhle nápad tu visel už roky, tak by to konečně chtělo uskutečnit. Ale znáte nás, jsme líná hovada… tak držte palce, ať to nakonec nevyhnije jako spousta jiných nápadů!

No, a dál už jen nějaké píčovinky. Do levého sloupce přibyl náhodný článek, kde se – a teď pozor, bude to nečekané – zobrazuje jeden náhodný článek. Vcelku fajn fíčurka, taky mě to mohlo napadnout dřív. Pak je trochu poštelované hledání a zobrazení štítků.

Nějaké další kraviny mám ještě v hlavě, tak to třeba ještě nebude všechno. Ale znáte to, jsem líné hovado… Kdybyste ovšem měli nějaký nápad, co by šlo předělat nebo zlepšit, klidně se ozvěte, třeba si to i vezmeme k srdci…

Redakční eintopf

Redakční eintopf #95 – listopad 2016

1.11.2016 Sicmaggot Komentáře: 14

Nejočekávanější album měsíce:
Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones

H.:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Siva Six – Dawn of Days
3. Bölzer – Hero

Kaša:
1. Metallica – Hardwired… to Self-Destruct

Atreides:
1. Arkona – Lunaris
2. Bölzer – Hero
3. Saor – Guardians

Skvrn:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Aenaon – Hypnosophy
3. Loscil – Monument Builders

Onotius:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Saor – Guardians
3. Crippled Black Phoenix – Bronze

Metacyclosynchrotron:
1. Antaeus – Condemnation
2. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
3. Black Hole Generator – Requiem for Terra

H.:

Když jsem svého času psal říjnový eintopf a předběžně se juknul i na listopadový seznam, říkal jsem si, že tentokrát už to taková sláva nebude. Nicméně v mezičase přibylo pár dost zajímavých oznámení, případně jsem si konečně všiml něčeho, co již oznámeno bylo a dříve jsem to nezaregistroval, takže nakonec mohu opět s klidem vyhlásit, že i tento měsíc rozhodně bude co poslouchat!

O prvním místě není sporu ani pochyb. Mě osobně ohlášení nové desky Deathspell Omega nepřekvapilo, jelikož jsem díky informacím z jistých insider kanálů tušil, že se něco blíží a že to bude hodně brzo, ale to neznamená, že by mě oficiální potvrzení „The Synarchy of Molten Bones“ nepotěšilo. Bohové francouzské avantgardy, kteří společně s Blut aus Nord odstartovali onu profláklou vlnu disharmonického chaotického black metalu, se po menší přestávce vracejí, aby všem ukázali, jak se to má hrát. Očekávání jsou nejvyšší možná a cokoliv menšího než nejvyšší kvalita také bude zklamáním!

Opravdu hodně toho čekám i od Siva Six. Tahle řecká dvojka se postupem času vyšvihla mezi mé nejoblíbenější EBM formace, a kdyby proti nim nestáli Deathspell Omega, jen těžko by jejich novou desku „Dawn of Days“ v levelu natěšenosti někdo mohl ohrozit. Obal novinky je sice příšerný, ale pokud obsah dokáže důstojně navázat na majstrštyky „Black Will“ a „The Twin Moons“, milerád tento nedostatek přehlédnu a odpustím. Jako hele, „The Twin Moons“ patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám v celém žánru – mám snad dodávat něco víc?

Ze třetího místa už nebudu dělat žádné drama a dám sem Bölzer. Je škoda, že se o téhle kapele mluví možná až moc, takže to poslouchá i spousta pozérských mrdek (stejně jako Islandy, Polska nebo Francie – však to bohužel trápí i výše jmenované Deathspell Omega), ale na druhou stranu – za to sama kapela nemůže a bylo by nefér se na „Hero“ dívat skrz prsty jen kvůli tomuhle. Je pravda, že hudební potenciál je v Bölzer velký, obě předchozí ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ to dokazují. Od první regulérní desky „Hero“ tedy lze čekat dost, tak snad to čekání nebude zbytečné…

Kaša:

Řekl jsem si, že z listopadového eintopfu nebudu dělat žádnou kovbojku a rovnou bez okolků vyberu jedno jediné album, přestože zajímavých počinů se v tomto měsíci dá určitě najít hned několik. Důvod? Je docela prostý: Metallica.

Tahle legenda (říkejte si o jejím aktuálním stavu, co chcete, ale je jí) mě kdysi v podstatě přivedla k metalu a na dlouhá léta se usadila pozici mojí personální jedničky co se hudby obecně týče. Dnes už to mám sice trochu jinak a volném času poslouchám jiné party, ale i navzdory tomu na tvorbu této čtveřice nedám dopustit a na chystané album „Hardwired… to Self-Destruct“ se těším jako prase. Zatím mě nijak neodrazuje ani formát dvou disků, protože první dva singly nejsou špatné. Nečekám desku roku, ani žádný posun do neznámých hájů, ale pokud se Jamesovi s Larsem podaří alespoň navázat na osm let starého předchůdce „Death Magnetic“, tak budu spokojený.

Svoje zraky a slechy tak napínám k 18. listopadu, kdy se „Hardwired… to Self-Destruct“ dostane na pulty obchodů, a něco mi říká, že po hodně dlouhé době nebudu moci za necelé tři týdny dospat.

Atreides:

Ačkoliv již mám naposloucháno, a tak novou desku Arkony není možné zařadit do skupiny „těším se”, nelze než zařadit ji na přední příčku listopadového výběru. Polská blacková kultovka se před dvěma lety ozvala s výbornou plackou „Chaos.Fire.Ice“ po zatraceně dlouhé odmlce, nicméně oživení činnosti rozhodně nebylo jen vzpomínkovou událostí na doby dávno minulé a jede se dál. Khorzon letos navazuje další řadovkou „Lunaris“ a rozhodně to stojí za poslech!

Zbylé dva posty budou náležet celkům mnohem mladším. První obsadila švýcarská úderka Bölzer, která na kontě sice má pár krátkých počinů, avšak své vize zabalené do atmosférické směsky black a death metalu hustí z pódia už nějaký ten pátek. Preciznost a vlastní ksicht tohoto dua jim už vynesl slušný zástup fanoušků a účast na velmi zajímavých akcích, nicméně na plnohodnotnou nahrávku se stále čeká – a ta má přijít právě teď. Sám jsem zvědavý, jaké „Hero“ bude a jak bude znít desetistrunný masakr na větší ploše, nicméně lze předpokládat materiál přinejmenším solidní. Těšing!

Zbývající pozice pak náleží skotskému projektu Saor a.k.a. ex-Ársaidh a.k.a. Andymu Marshallovi, který za relativně krátkou dobu existence stačil vypustit do světa dvě plnohodnotné řadovky, přičemž každá nabízí prvotřídní (minimálně v porovnání se zbytkem scény) pagan black řízlý trochou pošty, prodchnutý specifickou atmosférou skotské vysočiny a nábožné úcty k věcem jak dávno minulým, tak nanejvýš současným. Osobně jsem zvědav, kam na třetí řadovce „Guardians“ Andy dospěl, mohu však předpokládat, že v duchu předchůdců rozhodně nepůjde o bezduchou sračku, o jaké není v rámci žánru za posledních deset let (bohům žel) nouze.

Skvrn:

Velkohubá prohlášení nedělávám rád a vím taky proč. Když jsem před měsícem udělal výjimku a vydání nových Urfaust označil za blackmetalovou událost roku, hbitě museli přijít vtipálci z Deathspell Omega a oznámit vydání „The Synarchy of Molten Bones“. Ale co naplat, nepoučitelný budu i dál, nic očekávanějšího se objevit nemůže. Tohle je ta událost, pekelnictvo z Urfaust promine. Francouzi jsou zpět po čtyřleté – v historii kapely nejdelší – odmlce s novým materiálem. Ten bude ve své plné délce hrát sotva půlhodiny, kratčeji než legendární EP „Kénôse“. Absolutní intenzita připravena? Snad. A jeden z vrcholů taktéž, pevně věřím.

Nový materiál tasí i Aenaon, tedy progresivní black metal z řeckých končin. Hodně energie a neskutečný spád, naopak málo svícnů a černokněžnictví. Ačkoliv na dva roky starém „Extance“ Aenaon přes veškeré možné zdání nikterak neinovovali (a mohu prozradit, že tak nečiní ani na novince), fungovalo to skvěle. Uvidíme, jak si povede „Hypnosophy“, seznamovací náslechy nedopadly zle. Třetí volbu pak přenechám sférám mimometalovým. S novinkou „Monument Builders“ vyrukují Loscil, tvůrci dnes již klasických minimalistických ambientních skic. Těším se na zachmuřené podzimní poslechy, potěchu z parádního obalu můžu hlásit již teď.

Onotius:

V porovnání s hutným zářím a říjnem bude listopad přeci jen o poznání skromnější. Že bychom se však tenhle měsíc měli kousat nudou, o tom nemůže být řeč. Pokud totiž vychází nová deska Deathspell Omega, bude listopad uchvacující zážitek, i kdyby snad jinak vycházely jen samé HammerFally a podobné nuďárny. Neuchopitelná fascinující hudba plná kreativních nápadů a uhrančivé atmosféry, mrazivě epická, chaoticky technická – snažím se slovy popsat, co se mi vybaví, když se řekne jméno této francouzské blackmetalové modly, a moc se mi to nedaří. To je třeba slyšet. „Paracletus“ je pro mě vrchol, tak jsem zvědav, jak s mým žebříčkem novinka zatřese.

Je prosinec 2013, sedím v autobuse směrem do Krkonoš v ruce třímám „Kafku na pobřeží“ od Harukli Murakamiho a do sluchátek mi hraje „Carved in Stone“ z debutové nahrávky „Roots“ od Saor (tehdy ještě pod jménem Ársaidh). V tu chvíli jsem mocně paralyzován pohlcující atmosférou, jež z té muziky sálá. Tahle lehce nostalgická vzpomínka mi vytane na mysl vždy, když si vzpomenu na tenhle skotský projekt, který nyní přichází s třetí deskou „Guardians“. Pravda, druhé album mě už bavilo o poznání méně, přesto jsem zvědav, jaká novinka bude. Dále se těším, kam se zase posunou post-rockoví Crippled Black Phoenix na své novince „Bronze“. První ukázky zněly celkem lákavě, tak uvidíme, jak zapůsobí deska jako celek.

Metacyclosynchrotron:

Vydání nového materiálu Deathspell Omega se dalo dle jistých indicií tušit s předstihem, tudíž ono „překvapení“ související s ohlášením „The Synarchy of Molten Bones“ nebylo zas tak velké a tomu odpovídá i mé očekávání. Prvotřídního blacku se snad dočkám bez ohledu na to, zda se bude jednat o avantgardní chaos nebo vzteklý raw sekec. Šok spojený s něčím neočekávaným by byl rovněž vítaný, ale uvidíme. „Drought“ zas taková velká pecka nebyla… Zato oznámení nových Antaeus překvapilo velmi! Vypuštěný song „Condemnation“ sice neťal do živého, ale dal tušit fúzi obhroublé bestiality „Cut Your Flesh and Worship Satan“ a nelidského fanatismu „Blood Libels“. Případná „dobrá, ale obyčejná“ nahrávka by mě v případě Antaeus mrzela více než od Deathspell Omega. No, a jako třetí partu neuvedu Bölzer, ale Black Hole Generator – blackový vedlejšák Bjørnara Nilsena z Vulture Industries. EP „Black Karma“ se mi v roce 2006 výborně trefilo do tehdejšího vkusu a vzhledem k tomu, jak moc jsem tehdy full-length chtěl, tak si prostě „Requiem for Terra“ pustit musím.

Site News

Reportová nálož v příštích dnech

22.10.2016 H. Napsat komentář

V blízké době nás čeká dost reportů. Už včera vyšlo povídání o koncertu Christian Death a Whispers in the Shadow (viz http://sicmaggot.cz/dLou1u). Dále budou následovat reportáže z vystoupení Enslaved / Ne Obliviscaris (Praha), Swans / Anna von Hausswolff (Praha) nebo Venom Inc. / Vital Remains / Mortuary Drape (Ostrava).

Aby toho nebylo málo, tak rovněž chystáme povídání o jednom koncertu, který již není úplně aktuální, ale zrovna za Priessnitz hrajících v Priessnitzových léčebných lázních stojí za to se ohlédnout i s odstupem. A jestli všechno půjde dle plánu, objeví se u nás kecy také o nějaké nehudební akci a případně ještě něco dalšího, u čeho si nejsme jisti napsáním, tudíž se o tom zatím nebudeme šířit.

A než tohle všechno stačí vyjít, tak už budeme budit veřejné pohoršení na dalších koncertech, tudíž příznivci reportů mezi vámi rozhodně nebudou strádat!

Redakční eintopf

Redakční eintopf #93 – září 2016

1.9.2016 Sicmaggot Komentáře: 2

Nejočekávanější album měsíce:
Thy Catafalque – Meta

H.:
1. Thy Catafalque – Meta
2. Predatory Light – Predatory Light
3. Курск – Зеро

Kaša:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Asphyx – Incoming Death

Atreides:
1. Neurosis – Fires Within Fires
2. Die Antwoord – Mount Ninji and da Nice Time Kid
3. Alcest – Kodama

Skvrn:
1. Thy Catafalque – Meta
2. Opeth – Sorceress
3. In the Woods… – Pure

Onotius:
1. Neurosis – Fires Within Fires
2. Thy Catafalque – Meta
3. Opeth – Sorceress

Metacyclosynchrotron:
1. Martröð – Transmutation of Wounds
2. Whoredom Rife – Whoredom Rife
3. Cult of Fire – Life, Sex & Death

Každoroční klišé silného září po suchém létě se opakuje i tentokrát. V podstatě všichni máme tenhle měsíc vícero želízek v ohni, ale vybrat ta, u nichž kvalitní těšing dosahuje nejvyšších hodnot, problém nakonec není. Když se totiž chystá něco nového u Thy Catafalque, je ten výběr hned jednoduší. Ale pozor, zas tak suverénní to není, protože v těsném závěsu se drží i Opeth a Neurosis.

H.:

V září to bude docela nátřesk, ale volba do eintopfu zas tak těžká není. První flek je vlastně zcela zřejmý. Tamás Kátai zažívá na své poměry tvůrčí přetlak a v září nabídne již čtvrtou dlouhohrající desku za 11 měsíců. Tentokráte opět pod hlavičkou svého hlavního projektu Thy Catafalque. A jako vždy samozřejmě očekávám tu nejvyšší možnou kvalitu. Však Tamás Kátai ještě nezklamal, tak proč by se tak mělo stát nyní v případě „Meta“? Upřímně věřím tomu, že až to vyjde, tak z toho zas budu úplně v prdeli a půjde o žhavého kandidáta na jeden z vrcholů letošního roku… a všechny doposud vypuštěné ukázky „Mezolit“, „Sirály“ a „10^(-20) Ångström“ mě v tomhle přesvědčení jen utvrzují!

Druhé místo je také nad slunce jasné – konečně totiž vyjde debutová deska Predatory Light. Dvě skladby na loňském splitku s Vorde vraždily neskutečným způsobem, tudíž doufám, že bezejmenná dlouhohrající prvotina načrtnutý potenciál potvrdí a bude se jednat o nesvatý manifest ohavného black metalu. Může vám připadat nadnesené vkládat takové naděje do debutující formace, ale dosavadní neřadová činnost byla natolik uhrančivá, že si dovolím čekat hodně.

Zato o třetí flek už byl boj a kandidátů bylo hned několik. Abych to ovšem zbytečně neprodlužoval, volím finské rusofily Курск. Sice jsem si vědom toho, že fenomenální debut „Черно“ už asi nikdy pokořen nebude, ale i následující nahrávky přinesly vysoce kvalitní skladby, a věřím tomu, že novinka „Зеро“ tuto tradici dodrží. Nehledě na to, že mám pro tuhle kapelu trochu slabost a nejen její muzika, ale i všechna ta další prezentace a atmosféra mě strašně baví, takže už jen proto je rád zmíním.

Kaša:

Po období suchého léta je září měsícem tak našlapaným, že si na podobnou nálož mně lákavých počinů vlastně ani nepamatuji. Přestože bych mohl eintopf tentokrát napsat už v předstihu – o alba, z nichž jsem měl možnost vybírat, nebylo nouze – tak právě tento fakt se pro mě stal největším problémem, protože při našem redakčním omezení tří nosičů jsem musel nejedno zajímavé jméno oželet.

Začnu, jako již klasicky, od třetí pozice, již si vybojovali holandští smrtonoši Asphyx se svou další porcí chorobného death / doomu jménem „Incoming Death“. Název natolik příznačný, že se po vypuštění prvního singlu nebojím o to, že by snad novinka neměla navázat na ceněná díla „Deathhammer“ a „Death… The Brutal Way“, s nimiž se parta kolem Martina van Drunena vrátila před pár lety na scénu. To zas bude jednou pořádné maso!

Nad prvním místem jsem váhal do poslední chvíle a nakonec jsem se rozhodl nenominovat Devina Townsenda, k němuž již léta chovám obrovskou úctu a až nekriticky hltám skoro vše, s čím tento hyperaktivní Kanaďan své posluchače zásobuje. „Transcendence“ je dalším výtvorem pod hlavičkou Devin Townsend Project a podle vypuštěných ukázek to vypadá, že se Devin od své nedávné tvorby nijak neodklonil, což mi nevadí ani v nejmenším, takže se těším na další kapitolu jeho vyrovnané hudební kariéry.

No, a na příčku nejvyšší se tentokrát usadili švédští progresivci Opeth se „Sorceress“ v zádech. Ačkoli jsem byl po „Heritage“ k sedmdesátkovému retro výletu v jejich podání mírně skeptický, tak „Pale Communion“ veškeré pochyby rozmetalo a usadilo se mezi mými nejoblíbenějšími alby této pětice vůbec. Nechme se však překvapit na konci září, jestli Mikael a spol. dostojí velikosti jména Opeth, od něhož člověk už tak automaticky čeká něco víc, než jen „další“ album.

Atreides:

Vydavatelství celé dva měsíce šetřila čímkoliv, co by stálo ve větší míře za řeč, takže veškeré přítoky zajímavé muziky takřka vyschly. A aby se podobná situace neopakovala, na celé září si všichni povinně naordinovali projímadlo. Tunu projímadla. Protože v opačném případě nemám tušení, jak se v jednom měsíci vyskytlo deset počinů protínajících mé pole zájmu… takže asi pochopíte, že není zrovna nejlehčí vybrat top tři. A co to melu… vlastně je, alespoň v rámci prvního místa – protože po čtyřech letech vydávají desku Neurosis. A jaké neurózy mi „Ohně v ohních“ způsobí tentokrát, to si netroufám odhadovat, nicméně mé přání je v zásadě prosté: Ať je to mocné, hutné a unášející.

Zbylá dvě místa, která mě zajímají, jsou v obou případech reparáty z minula. Ani Die Antwoord, ani Alcest se svými dva roky starými počiny nějak zvlášť nezaváleli. Proto mě tuze zajímá, jakou laťku nastaví „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ respektive „Kodama“. Ukázky zní v obou případech velice solidně, v případě Alcest po poslední desce skoro až nečekaně solidně, a ačkoliv vážně nevím, nakolik se můžu (a vlastně chci) těšit, zvědavý jsem ovšem velice. Nicméně jak jsem naznačil výše, tři jména jsou v případě září jen špička ledovce; kdybych tu měl vypsat opravdu všechny, byl bych tu ještě zítra. Tři jsou víc než dost.

Skvrn:

Tamás Kátai dělá měsíční výběr zase jednou jednodušším. Thy Catafalque a „Meta“, to je jasné číslo jedna. Nedávné projevy Kátaiovy tvůrčí exploze si držely vysokou laťku a nenapadá mě jediná cokoli mluvící proti novince. Artwork opět parádní, posun jinam je znát již na něm. U Kátaie jsme si už na proměny zvykli, ale není od věci si to stále připomínat. První místo tedy jasné a jak dál? Možných cest je několik, dvě nejlákavější pak píšou Opeth a In the Woods… Opeth, protože Åkerfeldt je král, nenechá si do tvorby moc kecat, dělá, co ho baví, a v rámci progresivního rocku se má stále kam posouvat. In the Woods…, protože 16 let od rozpadu je hodně a 17 od poslední desky ještě víc. I zde nečekám pouhou nostalgii a žití z minulosti, v září se to bude pěkně hýbat.

Onotius:

Jak o prázdninách panovala tu více, tu méně okurková sezóna, září naopak těch potenciálně zajímavých desek přináší až tolik, že tři položky jsou zoufale málo. V podstatě čtyři srdcovky vydávají novinky a já si mám volit tři. Nu, ale vzhledem k tomu, že jedna z nich už má dostatečně PR ze strany labelu, tak asi budu volit následovně. Na první místo usadím Neurosis, kteří chystají album s názvem „Fires Within Fires“. Po Brutal Assaultu jsem ještě o špetku nedočkavější, jak to nakonec dopadne. Na druhé místo hodím Thy Catafalque s „Meta“. První ukázka působila čitelněji a zase úplně jinak než loňský opus „Sgùrr“, který se nakonec umístil v mé top 5 za loňský rok. Třetí místo pak přenechám novince švédských Opeth. První skladba sice budila trochu rozpaky, ale to u předchozí desky skladba „Cups of Eternity“ taky a nakonec jak se v kontextu celku chytla.

Metacyclosynchrotron:

Trpělivost mi nechybí, ale čekání na jisté nahrávky umí celkem nasrat. Příkladem budiž debutové minialbum „all-star“ kapely Martröð, kde ruku k dílu přiložili pánové z Esoterica/Skáphe, Aosoth, Wormlust, Misþyrming, Leviathan a Deathrow. Relativně brzké vydání bylo slibováno někdy před dvěma lety, ale nakonec k němu dojde až teď na Prague Death Mass III skrze Terratur Possessions a Fallen Empire. Vypuštěná ukázka nebyla tak unikátní a hrůzná, jak jsem doufal, ale přesto se mi líbí dost, takže se na „Transmutation of Wounds“ nemohu netěšit. U stánku Terratur na Prague Death Mass bude také poprvé k dispozici úvodní čtyřskladbové miníčko norských Whoredom Rife, kteří svůj black metal drhnou tradičním, ale sakra epickým a poutavým stylem. Nebudu prozatím více velebit, ale přiznám se, že si zde slibuji hodně. No, a kratším formátům už zůstanu věrný a Prague Death Mass rovněž, protože zde vyjde i nové EP Cult of Fire. O „Life, Sex & Death“ jsem slyšel zajímavé věci, hudební překvapení mám rád, takže doufám, že si spravím chuť, protože „Čtvrtá symfonie ohně“ nebyla podle mého nic extra a na „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ se zub času podepsal nemilosrdně („Triumvirát“ a „20:11“ stále kvlt). Uvidíme…

Site News, Tématické články

Deset let Sicmaggot

30.7.2016 H. Napsat komentář

Já osobně jsem si nikdy nepotrpěl na nějaké patetické kecy a bilancování nebo abych každý rok psal, že zrovna slavíme narozeniny. Však i na nějaká vánoční přání a hodně štěstí do nového roku mám dlouhodobě na párku a nepíšu to, protože mi to přijde jako sračka a jistě to každoročně slyšíte všude možně, tak aspoň tady ten vyjebaný patos číst nemusíte. Nicméně dekáda fungování už není jen tak něco a před něčím takovým se musí poklonit i takový cynický zmrd jako já.

Je to tak, na chlup přesně před deseti lety na Sicmaggot – tehdá samozřejmě ještě na Sicmaggot blogu – vyšel krátce před půl devátou večerní historicky první článek (čtěte tady), u něhož to vlastně celé začalo.

Od té doby se stránka hodně proměnila a třeba u vydání inkriminovaného prvního článečku nikdo z nás z aktuální sestavy ještě nebyl. Zakladatel dávno odešel a postupně jsem to po něm převzal já, který se připojil před více jak osmi lety (safra, ono to fakt letí). Zaměřením jsme se stočili úplně jinam a o žánry, jaké v oné úvodní éře ještě před mým nástupem dominovaly, už zde nyní takřka nezakopnete (jakkoliv výjimky potvrzují pravidlo). A naopak hudba, o níž si tehdejší čtenáři mohli nechat leda tak zdát, je teď na denním pořádku. To společně s přesunem z blogu na vlastní doménu považuji asi za největší změnu, vedle níž je skutečnost, že vzhledově jsme dnes úplně jinde, docela marginální.

Za tu dekádu jsme stihli napsat takřka 2000 recenzí, dalších osm stovek malých recenzí, více jak tři stovky koncertních reportáží a hafo dalších článků. Na tom všem se podílelo více jak 40 lidí, z nichž (vynecháme-li aktuální redaktory) asi nejvíce do podoby stránky promluvili Corey(8) (ten už samozřejmě jen tím, že to celé založil), Ježura, Zajus, nK_! nebo Stick. V prvních letech po mém příchodu tu s tím ovšem docela hýbali i človíčci jako Earthworm či Seda. Dík ale patří všem, kteří měli ochotu sem v minulosti přispět (bez ironie) – čestný pomník s jejich jmény najdete tady.

No, a pak je tady samozřejmě současná sestava. Možná nejsme dokonalí, ale i tak věřím tomu, že lidé, kteří sem nyní píšou, tvoří texty, jejichž úroveň je o nějakou tu třídu výš než to, co zde vycházelo třeba v první pětiletce. Akorát teda já jim to trochu kurvím, ale to je holt ta nevýhoda, že mě nikdo vyhodit nemůže, haha! Sice nás není mnoho, ale to podle mě vůbec nevadí, protože mi přijde lepší mít malý kolektiv zapálenců se zajímavým vkusem a chutí psát víceméně pravidelně, než udržovat redakci o pár desítkách bezejmenných lidí, kde každý napíše jednu věc za pár měsíců. Tím pádem ani nadále nehodláme aktivně nikoho shánět… leda kdyby se někdo hodně zajímavý sám od sebe ozval, tak bych byl ochoten redakční řady rozšířit.

Ale i kdyby čistě teoreticky došlo k opačnému trendu a redakční stavy ještě prořídly (což už se doufám nestane), není se čeho bát. I v případě, že bych nakonec zůstal sám, to tu pořád bude fungovat dál a pořád budu s radostí vedle sebe vydávat recenze na okultní black metal, agro rap, popové škváry i neposlouchatelný noise. No, a to je vlastně všechno… a pak že je ta desítka nějaké terno, ha! Příští podobný canc očekávejte za dalších deset roků.

Mimochodem, kdybyste měli nějaké postřehy nebo tak cosi, ať už k obsahu nebo funkčnosti stránky, klidně napište (komentáře, mail, fejsíček, je to jedno)…

Od hudebních fandů pro hudební fandy