Země: Rumunsko Žánr: black metal Datum vydání: 21.11.2016 Label: Sun & Moon Records Tracklist: Side A: 01. No Place, Nowhere 02. Land Beyond the Forest 03. Return to the Solar Temple 04. Asylum Retrograde Side B 01. Unholy Pagan Fire [Beherit cover] 02. A Touch of Medieval Darkness [Desaster cover] 03. New Mind [Swans cover] Hrací doba: 29:47 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sun & Moon Records

Mohlo by se zdát, že lidové pověry, povídačky a mýty by měly být výbornými tématy pro metalové texty. Jejich povaha k tomu přímo vybízí. Nejsou to žádné pohádky, naopak se mnohdy jedná o temné záležitosti opředené mystikou. A přesto se z této oblasti ani zdaleka nečerpá natolik, aby to odpovídalo obrovskému potenciálu různých středověkých či starověkých báchorek a pověr.

Pár takových případů, které se do zmiňovaných vod nebojí ponořit, však naštěstí existuje. Rumunští Siculicidium samozřejmě nejsou první a doufám, že ani poslední, přesto je vhodné zmínit, že právě okolo takových témat se točí jejich nejnovější minialbum „Land Beyond the Forest“. A s vědomím toho, co Siculicidium hudebně předváděli na svých starších počinech, se to rýsuje jako vysoce lákavá kombinace. A čert vem, že přebal „Land Beyond the Forest“, namísto aby dýchal temnou mystikou, vypadá spíš jako velká vagína v lese a že texty jsou tentokrát v angličtině. Minimálně to druhé je ale nakonec vcelku šumák, protože beztak není rozumět jedinému slovu. Nicméně názvy písní v maďarské hatmatilce (hlavně se mě neptejte, proč rumunská kapela mívá texty v maďarštině) byly víc sexy, haha.

No, ale to jsme trochu odbočili, tak zpátky k hudební náplni „Land Beyond the Forest“. Znalce poměrů Siculicidium nové EP asi nijak zvlášť nepřekvapí, potěšit však může bez větších problémů. Rumuni stále naplňují svou pověst zvrhlého transylvánského komanda a z této pozice tedy opět servírují špinavý syrový black metal, který ovšem není přehlídkou ortodoxní zabedněnosti. Najde se tu prostor na zajímavé melodie a přechody a někdy dokonce i experimentování. V tom posledním ohledu sice „Land Beyond the Forest“ zas tak nevyniká, vzpomene-li si člověk na předchozí řadovku „Hosszú út az örökkévalóságba“, ale i tak jsou tu mnohé momenty zajímavé a každá ze tří základních písní – tedy „Land Beyond the Forest“, „Return to the Solar Temple“ a „Asylum Retrograde“ – dokáže přijít s něčím, co je přinejmenším hodně fajn. Ve druhé jmenované to je třeba parádní kytarová melodie v půli skladby, v poslední jmenované zas pasáž s trubkou. A to třeba s pozadím v podobě nadrbaného punkově primitivního blackového riffování. To chceš!

Včetně intra „No Place, Nowhere“ dává stěžejní část „Land Beyond the Forest“ nějakých bezmála 15 minut, což je na vinylu strana A. Ípko však obsahuje i B stranu, na níž už se nenachází vlastní tvorba Siculicidium, nýbrž tři předělávky. Nutno dodat, že s výjimkou jedné si je Rumuni vybírali tak, aby +/- zapadaly do konceptu nahrávky. To se týká „Unholy Pagan Fire“ původně od finského kultu Beherit a „A Touch of Medieval Darkness“ původně od německých veteránů Desaster. Oním tematickým vybočením pak je píseň „New Mind“, již složili legendární Swans.

Siculicidium si se všemi třemi kousky poradili docela se ctí a ostudu si neutrhli. Nejpovedenější mi v jejich podání přijde „A Touch of Medieval Darkness“; u „New Mind“ je samozřejmě zajímavé převedení skladby do blackmetalového soundu, naléhavosti originálu se však nepodařilo dosáhnout. Což mě jen tak mimochodem přivádí k mojí klasické hlášce, kterou pronáším snad vždy, když mám hodnotit nějakou předělávku – originál si pustím vždy radši. A to platí ve všech třech případech.

Přesto mě ten poslech coverů neobtěžuje, jen nemám potřebu to nutně slyšet. To hlavní se přece jenom odehrává na straně A. Na druhou stranu, řekněme si upřímně, že i navzdory kvalitě a zábavnosti, které „Land Beyond the Forest“ nechybí, mají Siculicidium na kontě už i lepší věci. Fandové kapely však stále budou potěšeni a vzhledem ke skutečnosti, že i já mám pro muziku těchto rumunských pořízků slabost, pořád se mi to líbí.

Země: Rumunsko Žánr: black metal Datum vydání: 23.10.2015 Label: Sun & Moon Records Původní vydání: červenec 2006, Hét vezér haragja / Native Pride Productions Tracklist: 01. Az erdõ szelleme 02. Lelkem némasága 03. Ösvények, csillagok 04. A nap és a hold 05. A Blackened Desire 06. Eastern Smell of Death 07. Gravesong 08. A magyarok nyilaitól ments meg uram minket [Angel Reaper cover] 09. Öld meg Isten szolgáját [Fantom cover] Hrací doba: 42:21 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sun & Moon Records

Siculicidium je parádní kapela – vážně. Soudě tedy na základě toho, co jsem doposud měl tu čest slyšet, což jsou obě dvě řadová alba, která tito Rumuni doposud mají na kontě. První deska „Utolsó vágta az univerzumban“ vyšla začátkem roku 2009 a nabídla výtečný syrový black metal s hodně dobrou atmosférou. Ačkoliv by tu nahrávku jistě mnozí laikové na poli černého kovu odsoudili jako další obyčejné blackmetalové bzučení, ve skutečnosti se jedná o skvělou záležitost, která mě baví i po letech (a to není kec – v souvislosti s touto recenzí jsem si „Utolsó vágta az univerzumban“ s radostí připomenul a pořád je to super).

Vzpomínám si ovšem, že druhé dlouhohrající album „Hosszú út az örökkévalóságba“, jež vyšlo na podzim roku 2013, svého času mnohé příznivce debutu poněkud zklamalo, protože Siculicidium představilo v mírně odlišném světle. Můj případ to ale nebyl. Rumuni se zde rozhodně nezbavili syrovosti, ale zapustili do ní několik málo experimentálních doteků, výsledkem čehož byla další vysoce zajímavá deska, přičemž i v tomto případě mohu s klidem říct, že rovněž „Hosszú út az örökkévalóságba“ na mě funguje i s odstupem let.

Jenže vedle těchto dvou řadových nahrávek mají Siculicidium na svém kontě také několik dalších kratších počinů.  Těm jsem ovšem svou pozornost doposud nevěnoval. Přece jenom – dlouhohrající desky jsou pro mě mezi hudebními formáty to samé, jako byli pro Třetí říši árijci mezi rasami, prostě takový übermensch… ehm, tedy überformát. Tím pádem se primárně věnuji právě řadovkám, což je ostatně také ten důvod, proč jsem až na jednu výjimku doposud žádné EP Siculicidium neslyšel. Nicméně, i mezi těmi „untermensch“ nahrávkami se sem tam najde zajímavá věc. Když se tedy vyskytl impuls v podobě reedice prvního minialba kapely, tak jsem se vzhledem k dřívější pozitivní zkušenosti s tvorbou Siculicidium moc neošíval a šel do toho.

Abychom všem formalitám učinili zadost, dodejme ještě, že původní edice „Lélekösvény“ vyšla v létě 2006 a že aktuálně vydaný digipak není první reedicí počinu. EP totiž postupně vyšlo i na audiokazetě a vinylu (o ten se postaral stejný label jako o novou CD verzi), které již následuje náš inkriminovaný digipak. Podobně jako u LP verze, i tato reedici má oproti originálnímu vydání odlišný přebal a přihazuje navrch dva covery, jimiž Siculicidium svého času přispěli na tributní kompilaci maďarským kapelám Angel Reaper a Fantom.

Každopádně, hudebně jsem, vzhledem k výše popisovaným letopočtům vydání, od „Lélekösvény“ čekal spíše něco na styl „Utolsó vágta az univerzumban“, což je vlastně splněno. Siculicidium i na svém prvním EP (jemuž v diskografii kapely předchází jen jeden demosnímek a splitko) znějí syrově, ale ne o moc víc v porovnání s pozdějšími deskami. Z toho lze soudit, že nejpozději už tady, v roce 2006, si Siculicidium našli sound, v němž se cítí pohodlně, a od té doby jej vlastně jen pilují (viz jmenované lehce experimentálnější vlivy na „Hosszú út az örökkévalóságba“).

Z tohoto úhlu pohledu jsem tedy dostal, co jsem očekával. Co se ovšem vlastní skladatelských kvalit týče, tady musím konstatovat, že i navzdory tomu, že své kvality „Lélekösvény“ bezesporu má, mi pozdější tvorba připadá silnější. A to se týká nejen „Utolsó vágta az univerzumban“ a „Hosszú út az örökkévalóságba“, ale i třeba dalšího ípka „Keringők (Valses)“, které Siculicidium vydali v roce 2012.

Tohle si dovolím tvrdit především z toho důvodu, že mě zpočátku „Lélekösvény“ takřka vůbec nebavilo. U všech ostatních počinů Siculicidium jsem se bavil od prvního poslechu a k jejich postupnému vyčerpání nedošlo. U „Lélekösvény“ jsem se ovšem až na pár momentů z nějakého důvodu zpočátku nudil a chvíli mi trvalo, než jsem se do toho zažral. Nicméně, například melodičtější pasáže „Lelkem némasága“ mě dostaly hned na začátku, protože už je v nich cítit nesporný talent kapely a předzvěst následujících výtečných desek. Hodně mě potěšila i přítomnost akustické „táborákové“ mezihry „A nap és a hold“, jež i přes svou odlehčenou náladu mezi tou vší syrovostí nepůsobí jako pěst na oko a díky skvělé atmosféře má na nahrávce rozhodně právoplatné místo.

Docenění zbytku už mi chvíli trvalo – možná i proto, že jsem měl zpočátku nastavená přespříliš vysoká očekávání – ale po důkladnějším náslechu mohu s klidným srdcem prohlásit, že nakonec „to“ tam rozhodně je. „Az erdõ szelleme“ i „A Blackened Desire“ v sobě mají nejeden skvělý nápad a tvorba atmosféry jim problém nedělá. „Ösvények, csillagok“ zase zaujme docela chytlavými riffy, osmiminutová „Eastern Smell of Death“ nabídne skoro až majestátní riffy ve středním tempu a melodičtější finále v podání „Gravesong“ se zase vydá k lehce epičtější náladě. Pro pořádek se sluší zmínit, že tři kusy s anglickými názvy se svého času, ještě před původním vydáním „Lélekösvény“, objevily na již zmiňovaném splitku, které Siculicidium vydali s nepříliš známou maďarskou smečkou Funebre.

Jako zbytečnost mi však stále připadají oba bonusové covery „A magyarok nyilaitól ments meg uram minket“ od Angel Reaper a „Öld meg Isten szolgáját“ od Fantom, protože je na nich silně cítit, že nepocházejí od Siculicidium, takže ke zbylému materiálu náladově příliš nepasují. A zbytečnost je to pro mě tím spíš, že nemám žádný vztah ani k samotným originálům, protože původní interprety vůbec neznám. Co já vím, možná jsou ty dvě skupiny v Maďarsku podobné kulty, jako je v České republice třeba pravěká kapela 666 se svým ultra-legendárním demáčem „Nekrofilie“, ale nejsem z Maďarska, tudíž to nedokážu posoudit.

Každopádně, vcelku brzy jsem „Lélekösvény“ začal vypínat po dohrání „Gravesong“, protože ty finální covery mě vážně neoslovily. Nicméně to předtím je povedené a líbí se mi to, byť to tentokrát nebylo na první poslech a novější věci mi pořád připadají o něco silnější. Což ale nic nemění na tom, že „Lélekösvény“ nakonec bezezbytku potvrdilo to, co jsem prohlásil již v první větě recenze – Siculicidium je parádní kapela.

Země: Rumunsko Žánr: black metal Datum vydání: 16.3.2015 Label: Sun & Moon Records Tracklist: 01. Végtelen út 02. A bomlás illata 03. Lesben álló 04. Kozmikus zuhanás 05. Ezek vagyunk 06. Melankólikus transzcendens 07. Hosszú út az örökkévalóságba Hodnocení: 8/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sun & Moon Records

V nedávné době jsme tu recenzovali hned dvě rumunské skupiny Death Nöize a Wolfsgrey, které se ve své tvorbě věnují hodně syrovému black metalu. A aby toho rumunského black metalu čistě náhodou nebylo málo, máme tu do party ještě jeden kousek. Vzhledem k tomu, že Death Nöize byli sice poslouchatelní, ale žádný zázrak, a Wolfsgrey už byli spíše horší, nějak extrémně jsem se po téhle zkušenosti do poslechu formace s poměrně krkolomným názvem Siculicidium nehnal – tím spíše, že všechny tyto tři formace jsou vzájemně personálně provázané a více či méně za nimi stoji ti samí lidé.

Death Nöize i Wolfsgrey jsou ovšem vlastně jen vedlejší projekty, které nyní přišly s debutovými deskami – a právě Siculicidium jsou tou hlavní skupinou, jež z této trojice stojí na prvním místě a také má – ostatně docela logicky – největší jméno (samozřejmě v hodně relativním měřítku, neboť se bavíme o undergroundovém black metalu). Na druhou stranu, ani diskografie Siculicidium není zrovna nejpočetnější a ta kapela také nepatří přímo mezi veteránské. Rumunská formace tuhle káru táhne něco málo přes deset let, na kontě má prozatím jedno demíčko, jedno splitko, trojici EPček a především jedno řadové album s názvem “Utolsó vágta az Univerzumban”, které vyšlo v roce 2009. Koncem loňského roku se pak objevila druhá deska “Hosszú út az örökkévalóságba”, na niž se právě nyní podíváme…

Přestože mi jméno Siculicidium není neznámé a už nějaký ten pátek mám ponětí o tom, že taková skupina existuje, se zmiňovaným debutem jsem bohužel tu čest až do dnešních dní neměl, díky čemuž nemohu sloužit, co se na “Hosszú út az örökkévalóságba” změnilo nebo co zůstalo při starém – tedy s jednou výjimkou, a sice že mohu zcela zodpovědně konstatovat, že na názvech obou alb si zlámete jazyk úplně stejně (tedy ne, že bych to zkoušel, jen předpokládám, když se na to podívám). Možná vás na první pohled zaujme, že ačkoliv jsem prozradil, že Siculicidium pochází z Rumunska, ony jazykolamy v názvech příliš rumunsky nezní – a máte samozřejmě pravdu, jelikož se jedná o maďarštinu, konkrétně “Hosszú út az örökkévalóságba” by se dalo přeložit jako “Dlouhá cesta k věčnosti” (ne, že bych zrovna uměl maďarsky, ale se slovníkem a promo materiály se machruje docela dobře). Proč však rumunská kapela zpívá zrovna maďarsky, to upřímně řečeno nemám sebemenší ponětí, takže se mě na to radši ani neptejte…

Nyní už by však asi bylo záhodno přestat s nudným tlacháním a konečně si trochu popovídat o samotném “Hosszú út az örökkévalóságba”. Bystrý čtenář si jistě povšimnul, že hned na začátku jsem prozradil, že Siculicidium hrají opět black metal, a že jsem také nepřímo řekl, že podobně jako u obou jmenovaných vedlejších projektů opět půjde o jeho syrovější podobu. Obojí je samozřejmě pravda, protože na “Hosszú út az örökkévalóságba” rozhodně najdete black metal a rozhodně se jedná o black metal poměrně špinavějšího rázu a se syrovější produkcí. I přesto je ovšem výsledná podoba materiálu zcela odlišná od špinavého black metalu v té podobě, jaká se nachází na debutech Death Nöize a Wolfsgrey. Obě tyto skupiny do své tvorby kromě čistého black metalu vnášely rovněž prvky thrashe, crustu nebo punku, kdežto Siculicidium podobnými příměsemi “pošpiněn” není. Ještě markantnější rozdíl je ovšem v samotném pojetí hudby a celkové naládě “Hosszú út az örökkévalóságba” – zjednodušeně řečeno se tady totiž nejedná o oldschoolovou hoblovačku, ale hraje se především na atmosféru a promyšlenost.

Stále se pohybujeme v hudební formulce, k níž nejlépe pasuje označení black metal bez jakýchkoliv dalších přívlastků, ale i přesto se jedná o hudbu, jež je poměrně otevřená, nebojí se rozmanitosti, netradičních ozvláštnění, zajímavých prvků a dalších podobných věciček – oné syrovosti navzdory. A právě díky tomu je “Hosszú út az örökkévalóságba” ve finále tak zajímavou deskou. Jakkoliv totiž může znít spojení otevřenosti a špinavosti v rámci black metalu jako něco, co se k sobě ne úplně hodí, samotný výsledek funguje vysloveně úžasně a ukazuje, že jakékoliv případné předsudky před vlastním poslechem byly zhola zbytečné. Na “Hosszú út az örökkévalóságba” se mi líbí především jedna věc, v níž také osobně vidím největší sílu tohoto počinu – je to velice zvláštní, nebojím se říct až ojedinělá atmosféra, jež celými 40 minutami prostupuje a je cítit z takřka každého momentu. A právě tahle atmosféra je natolik silná, že si mě díky ní Siculicidium získali na svou stranu hned při prvním poslechu (a pak že láska na první pohled není – minimálně v hudbě to neplatí) a po několik dalších poslechů jsem vnímal jenom ji a náramně jsem si ji užíval.

Vtip je ale v tom, že když se člověk po těch několika posleších oné fantastické atmosféry nabaží a začne se soustředit na detaily, stejně rychle se ukáže, že “Hosszú út az örökkévalóságba” nestojí pouze na jednolitém pocitu, ale má rozhodně na to, aby fungovala, i pokud budete pozorně vnímat každý tón. Vzhledem k tomu, že jsem v tomto ohledu pořád trochu staromilec, hudbu mám pořád nejradši po deskách a “Hosszú út az örökkévalóságba” mě jako deska opravdu hodně baví, nejradši bych se zdržel vypichování nějakých konkrétních kousků, ale abychom dostáli nějaké té nepsané formě recenze, mohu zmínit kupříkladu úžasnou “Lesben álló”, která se hned rozjede možná trochu nenápadnou, ale o to funkčnější melodickou linkou, a hodně povedenou baskytarovou linku, díky níž to se mnou doslova šije. Obzvláště po “A bomlás illata”, jež má asi nejblíže k tradiční black metalové formě, je tenhle nájezd maximálně funkční. Ale ono je hodně povedené už instrumentální intro “Végtelen út”, které s nadsázkou řečeno zní jako melodičtější Burzum. Zatím jsem ovšem jmenoval pouze písničky nacházející se na začátku alba, takže aby to nevypadalo, že konec je nějaký slabší (což rozhodně není, vlastně je možná ještě zajímavější), určitě zmíním ještě “Melankólikus transzcendens”, v níž si díky použité trumpetě můžete vzpomenout na kultovní maďarskou formaci Sear Bliss. Závěrečný titulní song “Hosszú út az örökkévalóságba” se pak mimo jiné blýskne velice zajímavě pojatou vokální stránkou někde na pomezí deklamace a mluveného vícehlasu.

Jmenoval jsem sice jenom pár konkrétních motivů, ale rozhodně je co poslouchat po celou délku desky. Jak jsem již řekl na začátku, nijak zvlášť po hlavě jsem se do poslechu “Hosszú út az örökkévalóságba” nehrnul, ale o to víc mě nakonec ta nahrávka překvapila a potěšila. Jedná se totiž sice o stále syrový, přesto nadmíru chytrý, zajímavý a netradiční black metal ve velice lákavém balení. Rozhodně se na to jako já nedívejte už předem skrze prsty a zapomeňte na ne úplně pochvalné recenze na Death Nöize a Wolfsgrey, protože Siculicidium oba své vedlejší projekty převyšuje rozdílem několika tříd na všech frontách.