Archiv štítku: Sightless Pit

Sightless Pit – Grave of a Dog

Sightless Pit - Grave of a Dog

Země: USA
Žánr: industrial
Datum vydání: 21.2.2020
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Kingscorpse
02. Immersion Dispersal
03. The Ocean of Mercy
04. Violent Rain
05. Drunk on Marrow
06. Miles of Chain
07. Whom the Devil Long Sought to Strangle
08. Love Is Dead, All Love Is Dead

Hrací doba: 38:40

Odkazy:
bandcamp

První pohled (H.):

Budeme-li pod pojmem superkapely chápat spojení hvězdných hudebníků, ve světle jejichž spolupráce by se měla podlamovat kolena narvaným stadionům, pak tento pojem nezvládne naplnit ani jeden projekt na extrémní / undergroundové scéně. Ať by se mělo jednat o metal, industrial, gotiku nebo jakoukoliv podobnou obecnou škatulku. V těchto vodách lze s pojmem superkapela operovat snad jedině v tom případě, pokud si pod ním představíme kooperaci hudebníků různých již zavedených kapel, které si už v relativním měřítku svého oboru vydobyly nějaké renomé.

Za takových okolností pak lze za superkapelu nepochybně považovat také americký projekt Sightless Pit, v němž se potkává trojice zajímavých muzikantů. Formaci tvoří Lee BufordThe Body, Dylan WalkerFull of Hell a Kristin HayterLingua Ignota. Ve všech případech se jedná o jména, která na poli alternativní muziky mají zvuk. U The Body snad není co řešit, protože o jejich chuti experimentovat a žánrovém rozptylu už se toho popsaly stohy. Buford se svým kolegou Chip Kingem jsou ostatně v posledních letech hodně aktivní, takže těch příležitostí o nich psát se najde dost. Full of Hell se etablovali jako vycházející hvězda grindcoru, člověk by snad musel žít v jeskyni, aby o jejich posledních deskách nezachytil aspoň zmínku. Lingua Ignota toho má za sebou formálně asi nejméně, ale o to razantněji si řekla o slovo s loňskou deskou „Caligula“, která zamíchala hromadou žebříčků o nejlepší alba roku 2019.

Všichni tři se už navíc v minulosti na různých nahrávkách potkali prostřednictvím hostovaček. Hayter hostovala na „Weeping Choir“ od Full of Hell a „I Have Fought Against It, But I Can’t Any Longer“ od The Body. Walker přispěl na „No One Deserves Happiness“ od The Body a Buford hostování oplatil na „Trumpeting Ecstasy“ od Full of Hell. Propojení všech zúčastněných je tedy jasné. Lze předpokládat, že zřejmě právě díky těmto dřívějších setkáním všichni zúčastnění nalezli společnou hudební řeč, která vyústila právě ve vznik Sightless Pit respektive desky „Grave of a Dog“.

Osobně se mi zdá, že ze tří domovských kapel má „Grave of a Dog“ nejblíže asi k Lingua Ignota, akorát s poznámkou, že Sightless Pit prozkoumávají primárně tu industriální a nihilistickou stránku, aniž by se výrazněji otírali o neoklasické elementy nebo teatrálnost, respektive se tak děje jen výjimečně jako třeba v „The Ocean of Mercy“ nebo „Violent Rain“, a i zde to bude v nemalé míře dané hlasem Kristin Hayter. Paralely s Full of Hell a The Body se v tom nejspíš také dají najít, chcete-li je tam slyšet, protože jejich muzika přece jenom není standardní grindcore nebo standardní sludge, ale nemusejí být na první poslech tak evidentní.

Sightless Pit

Přestože Full of HellThe Body jsou navzdory své otevřenosti pořád kytarové kapely a Lingua Ignota si v „open-minded“ částech téhle scény také našla své příznivce, Sightless Pit o kytary ani nezavadí. „Grave of a Dog“ užívá primárně industriálního soundu. Skladby typicky stojí na jednom až dvou motivech, což je tak akorát, když se většina stop pohybuje okolo čtyř minut.

Songy by se daly hrubě rozdělit do dvou kategorií. Tou méně početnou jsou subtilnější věci, kam kromě již jmenovaných „The Ocean of Mercy“ a „Violent Rain“ spadá ještě závěrečná „Love Is Dead, All Love Is Dead“, která se svými devíti minutami platí za suverénně nejdelší track na „Grave of a Dog“. Většina písní ale staví na tvrdším projevu, jenž buď hraje prim („Kingscorpse“, začátek „Miles of Chain“), anebo se nad tím ještě vznáší atmosféričtější motivy („Immersion Dispersal“, „Drunk on Marrow“). Výjimečně se zajde až na hranici noisu jako třeba ve „Whom the Devil Long Sought to Strangle“.

Jako celek „Grave of a Dog“ funguje výborně, protože umí zatlačit do kouta opresivním vyzněním, ale zároveň jde o dostatečně variabilní album (po stránce hudební i pěvecké), aby dávalo smysl se mu věnovat opakovaně. Osobně se mi hrozně oposlouchala úvodní „Kingscorpse“, ale jinak materiál prozatím nevykazuje nějaké výraznější známky únavy. Za mě tedy cajk a myslím si, že za slyšení deska stojí.


Druhý pohled (Dantez):

„Grave of a Dog“ nepůsobí jako plnohodnotná deska, spíše jako sampler obsahující stopy, na kterých tři poměrně vzdálené, ale zvráceným způsobem propojené mozky zkoušejí kloubit svérázné nápady. Jednotlivé prvky do sebe sem tam zapadnou a skladby působí vyváženě – děje se tak třeba na „Immersion Dispersal“ a „Drunk on Marrow“. Oba tracky pracují s agresivní elektronickou páteří Buforda, power elektronikou Walkera a trýznivými vokály Hayter (druhá jmenovaná má navíc skvělou klávesovou progresi à la Nine Inch Nails). Svou invencí zarezonuje i „The Ocean of Misery“, která kombinuje šamanistický sampl, liturgické varhany, noise a dramatický zpěv.

V jiných případech však buď jeden z elementů přehlušuje ostatní, jindy trio nevyužívá ve svůj prospěch ani jeden. Materiál tak má občas tendenci spadat k fádnosti, což je znát na dvou nejdelších skladbách. „Violent Rain“ a „Love Is Dead, All Love Is Dead“ působí jako rozpracované nástřely projektu Lingua Ignota. Nijak nepřekvapí ani „Miles of Chain“, která vyznívá jako lacinější hlukový pokus od Prurient. „Grave of a Dog“ předestírá potenciál a má dostatek světlých, řádně zneklidňujících momentů. Potřebovala by ale silnější zvukové jádro a tématiku, která by desku držela pohromadě. Použité, často umírněné elektronické podkresy k tomu úplně nestačí.


Redakční eintopf – únor 2020

Nawaharjan – Lokabrenna

H.:
1. Nawaharjan – Lokabrenna
2. Sightless Pit – Grave of a Dog
3. Not My God – Not My God

Metacyclosynchrotron:
1. Nawaharjan – Lokabrenna
2. Svart Crown – Wolves Among the Ashes
3. Terrifiant – Terrifiant

Cnuk:
1. Malokarpatan – Krupinské ohne
2. Raspberry Bulbs – Before the Age of Mirrors
3. Kvelertak – Splid

Dantez:
1. Sightless Pit – Grave of a Dog
2. Turia – Degen van Licht
3. Ygg – The Last Scald

H.

H.:

Původně jsem si říkal, že toho v únoru moc není, ale když jsem začal pořádně přemýšlet, co by sem šlo napsat, došlo mi, že tenhle měsíc je ve skutečnosti hodně silný. Největší očekávání mám každopádně směrem k debutu „Lokabrenna“ od Nawaharjan. První dojmy míří hodně vysoko. Další podrobnosti už nechám kolegovi pode mnou.

V dalších dvou případech zvolím první alba „superkapel“. Full of Hell neposlouchám vůbec, The Body jen okrajově a až Lingua ignota mě baví, ale úvodní ukázka z „Grave of a Dog“, debutu projektu Sightless Pit spojujícího muzikanty ze zmíněných skupin, zní dost krutě. Tohle si pohlídám.

Doufám, že nebudu litovat ani vypíchnutí projektu Not My God, v němž se dali dohromady Tim Sköld (sólová tvorba, ex-Marilyn Manson, ex-KMFDM) a Nero Bellum (Psyclon Nine). I tady se mi první ukázka „Fiction“ zamlouvá, tak snad si podobnou kvalitu udrží také celá deska.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

EP „Into the Void“ od německých Nawaharjan bylo docela slibné, ale první poslechy „Lokabrenna“ mě sestřelily nečekaným způsobem, a proto si myslím, že jejich debut je nejzásadnějším (nejen) blackmetalovým vydáním února. Než začnu recenzovat, musím album podrobit těm nejpřísnějším soudům, protože počáteční nadšení bývá zrádné, ale o jednu z raných myšlenek se podělit chci. Čekali jste od debutu Mare víc ohně? Štve vás, že Arckanum a Panphage skončili? Dejte šanci „Lokabrenna“.

Druhou a třetí desku Svart Crown mám rád doteď, protože zážitky s nimi spojené byly až výjimečně intenzivní. K poslední „Abreaction“ bych měl vícero námitek a z dosud vypuštěných nových skladeb mám rozpačité dojmy, každopádně „Wolves Among the Ashes“ si musím pustit. Třeba i z toho důvodu, že se do kapely vrátili dva staří členové.

Kvalitní heavy metal se na Sicu moc často neobjevuje a to je škoda. Demo belgických Terrifiant bylo fajn, skladba z debutu se mi líbí ještě víc, takže pokud chcete slyšet nějakou čerstvou heavy poctivost, zde nejspíš nesáhnete vedle. „Terrifiant“ mimochodem vydávají Gates of Hell Records, kteří zaštítili i povedená loňská vydání Chevalier nebo Vultures Vengeance.

Cnuk

Cnuk:

„Krupinské ohne“ od Malokarpatan už jsem párkrát protočil, a po prvotních rozpacích se v nich začínám dobře orientovat a užívat si je. Nebyla to láska na první pohled jako s „Nordkarpatenland“, ale vypadá to, že konečný dojem bude nakonec stejně pozitivní.

Své čtvrté řadové album vytasí punkáči Raspberry Bulbs. Ponese název „Before the Age of Mirrors“ a věřím, že nebude o nic méně lákavé než předešlé desky, alespoň dosavadní ukázky tomu napovídají. Jejich prašivý hardcore dozajista sedne i vyznavačům zašlého extrémního metalu.

Zvědavý jsem také na nové Kvelertak. Odchod zpěváka Erlenda Hjelvika se může zdát fatálním, avšak jeho nástupce Ivar Nikolaisen nevypadá naživo vůbec zle. Uvidíme co studiově. Dva vydané singly mě zatím bohužel moc nepřesvědčily, ale stále doufám, že pár pecek se na „Splid“ nakonec najde.

Sightless Pit

Dantez

Dantez:

Po nedávné adoraci druhé desky Lingua ignota nemůžu nebýt zvědavý na debut Sightless Pit. Na zbrusu novém projektu se Hayter spolčila s Dylanem WalkeremFull of Hell a Lee BufordemThe Body – lidmi, kteří loni vydali také velmi povedené desky. První ukázka naznačuje, že by mohlo jít o minimálně slušný bizár, který si vezme od jednotlivých umělců ty nejlepší atributy.

Novinku Turia už jsem měl možnost párkrát otočit a už teď mohu „Degen van Licht“ příznivcům atmosférického black metalu doporučit. Deska pracuje s podobnou aurou jako Paysage d’hiver. Produkce i muzikantství jsou však o poznání vytříbenější. Podobně laděný materiál očekávám i od nové desky Ygg. Kapele jsem dosud příliš času nevěnoval, ale po vydařeném loňském koncertě v Karviné si novinku rád poslechnu.