Archiv štítku: Sinmara

Oration MMXVIII (středa)

Oration MMXVIII

Datum: 7.3.2018
Místo: Reykjavík, Húrra (Island)
Účinkující: Aluk Todolo, Asagraum, Auðn, Naðra, NYIÞ, Sinmara

Metacyclosynchrotron: V poslední cca dekádě jsme mohli v Evropě vidět hromadu festivalů, které nabízely vystoupení toho nejlepšího, co blackmetalový, potažmo extrémně metalový svět nabízí. Festivaly, které dotáhly několik set lidí a okolo dvou desítek kapel z celého světa, jako například Deathkult, Nidrosian Black Mass, Beyond the Gates, Arosian Black Mass, Prague Death Mass a také například islandský festival Oration. Jeho hlavní organizátor, Stephen „Wann“ Lockhart, jej pojal jako předváděčku kapel, se kterými pracoval ve svém studiu Emissary a také vždy pozval několik jmen navíc. V případě letošního ročníku například Virus, Vemod, Sortilegia nebo britské Abyssal, kteří zde navíc odehráli svůj zcela první koncert. Když se začala rýsovat soupiska finálního třetího ročníku, zbystřil jsem pozornost. Ovšem jakmile vyšlo najevo, že Rebirth of Nefast přehrají komplet „Tabernaculum“ a na dlouhou dobu (nebo možná definitivně) se koncertně odmlčí, tak nebylo co řešit; Mé ódy na tuhle monstrózní desku si možná ještě pamatujete.

Kubánec: Pro mě to měl být druhý Oration v mém bídném životě. Minulý rok už jsem už měl koupený lístek, ale letenka za čtyři tisíce z Vídně se mi zdála drahá, tak jsem tak dlouho váhal, až stála tisíců deset. Rezignovaně jsem prodal lupen přes net a zůstal doma. Velké díky patří Johnixovi, který mi tehdy posílal fotky a videa z místa činu, tak jsem to měl skoro jak v přímém přenosu. Letos jsem teda čtyř a půl tisíce nelitoval a vyrazil. Že chci vidět islandské kapely na jejich domovské půdě, jsem si tak nějak uvědomil po setu Svartidauði na Prague Death Mass v roce 2013. Byť jim haprovala basa, tak mě to naprosto uhranulo!!! Ovšem největším lákadlem pro mě nebyla tahle veličina, nýbrž zejména možnost vidět a slyšet (poprvé a zřejmě i naposled) Rebirth of Nefast, v tom jsme byli s parťákem pisatelem za jedno. Popravdě ale celkový line-up byl pro mě silně lákavý. Možná trochu škoda, že jsem většinu islandských zástupců na soupisce viděl v posledních letech na kontinentě. To ale v žádném případě nebylo překážkou.

Metacyclosynchrotron: Letenky se podařilo splašit za čtyřku, ubytko taky nakonec vyšlo na pár stovek za noc a vem čert, že se pak člověk musel dělit o hajzly, sprchu a kuchyňku s celým patrem, hlavně ať je kam složit hlavu a odložit věci. Jelikož jsem se připojil k vystupujícímu Infernu, tak jsme se ještě složili na zapůjčení dodávky, ať na Islandu vidíme víc než jen kapely. Ve středu sedmého března ráno šlo na pražském letišti potkat i pár známých obličejů z tuzemských koncertů, které se evidentně na festival chystaly taky a v Keflavíku jsme přistáli po necelých čtyřech hodinách. Vyzvedlo se auto, a jelikož na check-in v hostelu bylo ještě brzy, tak jsme se jeli podívat na národní park Þingvellir, kde se setkávají geologické desky Eurasie a Ameriky. Již tam jsem se víceméně utvrdil v myšlence, že islandská krajina místní hudebníky musí inspirovat, protože z rozlehlých zamrzlých plání, zvláštních geologických formací, čerstvé zimy a svěžího, čistého vzduchu jsem vycítil něco podobného jako z některých melodií například takových Misþyrming (ale nejen jich).

Sinmara

Kubánec: Vzhledem k brzkému odletu (6:20) a místu mého bydliště (cca 350 km od Prahy) mi nezbylo nic jiného, než přenocovat na letišti. Nebyla to žádná hrůza, ale nějaké dozvuky to první den mělo (viz set Aluk Todolo). V letadle sem vychytal celou řadu volných sedadel a při poslechu „Sovereigns“ od Enthroned usínám spánkem nespravedlivých. Budím se až těsně před přistáním v Keflavíku, kdy se kochám pohledem na islandskou půdu, která mi silně připomněla pole, co mám za zahradou. „Vylodění“ a následný nákup alkoholu ve freeshopu (ten šel hlavně Johnixovi, který na Islandu pracuje) byl bez problému, nic zajímavého. Cesta autobusem do Reykjavíku stejně tak. Trochu obavy jsem měl z toho, jak přečkám do check-inu. Měl jsem ho ve stejný čas jako kolega, bydleli jsme ve stejném guest housu. Nakonec i ty čtyři hodiny vcelku rychle uběhly. Procházka po městě, k moři a pobyt u Johnixovy známé a už jsem se soukal na Hlemmnur square, což je náměstí a zrovna tak název guest house, který se stal na následujících pět dní mým útočištěm. Chvilkový relax, jídlo, pivo a odchod na první dějství.

Metacyclosynchrotron: Po check-inu následovala krátká revitalizace a hurá do Húrra, jenže ejhle, nikdo pořádně nevěděl, kde ten klub prvních dvou festivalových dní vlastně je, a Google příliš nespolupracoval. Ale stačilo se párkrát přeptat a ona cesta z hostelu vlastně nebyla vůbec složitá. Žel NYIÞ, kteří mi tolik učarovali na rakouském Funkenfluagu, už skončili a stihl jsem teprve Naðra, kteří se během mého příchodu ke klubu ještě dopatlávali na ulici před klubem.

NYITH

Metacyclosynchrotron: Jak tedy vlastně místo konání vypadalo? Húrra by šlo rozdělit do dvou hlavních sekcí a obě měly své bary. Na samotný sál s pódiem a odpočinkovou místnost s posezením a se stoly s merchem. Tam se prodávaly tituly vydavatelství Oration v čele s nosiči a textilem Rebirth of Nefast a samozřejmě se tu dal zakoupit i merch kapel, které v daný den vystupovaly. Ceny byly na naše poměry sem tam vyšší, ale stále v normě, což se už samozřejmě nedalo říct o čepovaném pivisku za necelé tři stovky. Celkově byl klub překvapivě malý, paralela s nějakým domácím koncertním dějištěm mě nenapadá a čtenář jistě vytuší, že v Húrra bylo narváno, s čímž se pojil jistý nešvar. Lidi obvykle zacpali mezistupeň mezi oběma místnostmi a prorvat se blíž k pódiu, kde byl lepší zvuk a dokonce i více místa, nebylo úplně snadné. Navíc v této zóně horko-těžko dohlédl na pódium i takový Adramelech, který je dlouhý jako týden před výplatou. Menší, pokud chtěli něco vidět, se dopředu museli prostě procpat.

Kubánec: Po odbavení vcházím do klubu, který mi dost evokoval o něco větší a lépe řešenou strahovskou 007. Tak nějak jsem si to představoval. Co se místa týče, nebylo to nic moc, ale abych se přiznal, nějaký pocit nekomfortu jsem naprosto vytěsnil. Úvodní NYIÞ stíhám tak půlku vystoupení a byť nastupuju do rozjetého (možná spíš dojíždějícího) vlaku, tak sem se vžil celkem rychle. Jejich ambientní mše doprovázená sugestivní deklamací splnila roli introdukce naprosto přesvědčivě. Svícny, zvířecí lebky, vonné tyčinky, všude kam se podíváš. Oltář s beraní hlavou potřísněnou voskem navrch.

Metacyclosynchrotron: Rozestupy mezi kapelami byly krátké a rozpis se dodržoval opravdu přísně, ale zpočátku jsem doufal alespoň v nějaké krátké zvukovky. Na ty ovšem v naprosté většině  případů nedošlo, muzikanti z Naðra tedy jen zapojili nástroje a začali hrát. Úvodní „Fjallið“ zněla kapku bordelózně, ale síla z kapely doslova jiskřila a sólová kytara D.G. šla slyšet vcelku dobře, škoda jen utopených bicích. Řev frontmana, který neustále mával rukami a vzpínal je ke stropu, byl mocný a vystoupení bylo natolik intenzivní, až mě překvapilo, že se to pod pódiem nezačalo mydlit. Pro mnohé byli Naðra takřka vrcholem festivalu, avšak mě osobně zanechalo vystoupení poměrně chladným z důvodu, že mi nálada jejich skladeb příliš nesedí (ze stejného důvodu třeba přeskakuji „Söngur uppljómunar“ z debutu Misþyrming, která mi Naðra melodicky hodně evokuje).

Kubánec: Naðra, kapela, která mi z těch islandských přijde asi nejvíc konvenční, jestli se to tak dá říct. Avšak i přes klasickou tvář vlastní produkce do ní dokáže propašovat nejeden zajímavý moment. Ale popravdě, při tomto vystoupení jsem si neměl moc všimnout, kdy se tak stalo. Tohle byla jízda od prvního úderu. Vychytal jsem místo na levé straně pódia, tak jsem občas koupil nějaký ten stříkanec krve nebo co to singer z kalichu rozhazoval plnými hrstmi. Ale hlavně jsem měl možnost pozorovat hru Tomase Ísdala, kdy to chvilkama fakt vypadalo, že mu pravá ruka regulérně uletí. Za bicíma netrůnil H. R. H., ale dotyčný tlučmistr vládl svému svému řemeslu, to bez debat!!! Pro mě jedno z nejlepších vystoupení. Druhá kapela a už mi padla brada.

Nadra

Metacyclosynchrotron: I když Oration bylo spíše zaměřeno na kapely z progresivnějšího či moderního soudku, Auðn patřili k těm několika tradičně znějícím. Z mého subjektivního pohledu blackmetalová natura, evokující folkové nálady bez píšťalek a kýče. Nebudu nic předstírat, hudba mě s výjimkou několika intenzivních pasáži příliš neoslovila, ale z kompozic šlo snadno pochopit, proč byli Auðn přizváni a proč jim chystané nové album vyjde u Season of Mist. Navíc se před klubem na chodníku rozbíhala velezajímavá mezinárodní družba pod taktovkou strejdy Absintha, a tak jsem kapele více pozornosti nevěnoval.

Kubánec: Já jsem vystoupení Auðn zhlédl celé, můj názor na jejich set je ovšem velmi podobný tomu, který prezentuje Metacyclosynchrotron. V některých (málo) momentech mi produkce evokovala novější věci od Drudkh, ale takové… nechci aby to znělo nějak posměšně. Já říkám, že to hraje na takovou „teplou notu“, což samozřejmě není nic špatného. Jenom mi to po vystoupení Naðra moc neučarovalo. Přesto suverénní vystoupení, kterému nebylo nic moc co vytknout.

Audn

Metacyclosynchrotron: Asagraum pro mě bylo už o fous poutavější, i když kapela také patřila k těm „obyčejnějším“ na festivalu. Z „Potestas magicum diaboli“ jsem nakonec výrazně nadšený nebyl, ale album nabídlo slušnou sbírku zlomocných riffů a ty se skvěle přenesly i zde. Pózy a grimasy hudebnic nepůsobily kýčovitě, výborný vokál diktoval a v oněch nastíněných pasážích byl dočasný dojem takřka maximální. Škoda jen, že zvuk nebyl z nejlepších a přítomné klávesy jsem neslyšel ani jednou.

Kubánec: Živé vystoupení Asagraum, mě nakonec přesvědčilo o dost víc než jejich studiová tvorba. Popravdě sem jejich zářez „Potestas magicum diaboli“ nijak zásadně nenaposlouchával, nějaké poslechy proběhly s konstatováním, že to celkem šlape, ale že vracet se k tomu moc nebudu. Live to mělo něco do sebe a ani mi nevadila zvuková nepřítomnost kláves, fyzicky na pódiu opravdu byly. Možná to bylo i dobře, protože při zvukovce se mi z onoho nástroje celkem ježil sluch. Závěrečné dojmy veskrze pozitivní.

Metacyclosynchrotron: Po špatném koncertě Sinmara na Prague Death Mass III jsem se na reparát těšil, i přesto že „Aphotic Womb“ se mi od doby vydání hodně ohrálo a do posledního EP „Within the Weaves of Infinity“ jsem příliš nepronikl. Ale Sinmara nedávno nahráli desku novou, a pokud nejsem úplně mimo, tak z ní určitě něco zaznělo, protože jsem tu slyšel několik pasáží, které jsem prostě neznal a které byly zcela uzemňující. Nakonec jsem se odhodlal protlačit dopředu za lepším zvukem a pokud možno i za lepším výhledem na výkon mistra Bjarniho, ale rozhoupal jsem se příliš pozdě a set Sinmara už skončil.

Kubánec: Se Sinmara jsem měl tu čest na prosincovém koncertě v Underdogs’ a o tom bych napsal něco podobného jako o vystoupení Asagraum tady. Prostě že to nebylo špatné. Tady musím hned ze startu napsat, že to mělo tah jak hovado. Zvuk byl dost sonický, ale mně to sedělo perfektně. „Aphotic Womb“ jsem nepřišel na chuť a popravdě dodneška nevím, co na tom je tak úchvatného. Naproti tomu split s Misþyrming a „Within the Weaves of Infinity“ poslouchám až podezřele často. Hodně se těším na novou desku, protože to, co jsem považoval za nové songy, znělo perfektně. A jak už jsem psal na začátku, dost tomu pomohl i výsledný sound. Nádhera.

Metacyclosynchrotron: Pak už zbýval čas jen pro sonický rituál Aluk Todolo, což byla bez keců magie. Když jsem se rozhodl natočit alespoň jeden song, tak jsem se na to po minutě vybodnul, protože na Aluk jsem prostě v klidu stát a točit opravdu nemohl. Hrálo se dle očekávání primárně z „Voix“, ale mám pocit, že později zazněly i jiné fláky, staré či snad dokonce nové, to si netroufám říct, protože jsem je neidentifikoval. Částečně proto, že jsem byl silně omámen, avšak věřte tomu nebo ne, nikoliv jen látkami a spánkovou deprivací. Výborné muzikantství bylo uhrančivé, avšak vše se točilo okolo posedlého výkonu bubeníka. On a obecně neskutečná hudební gradace evokovaly geniální Magma a to netvrdím jen proto, že jsem se o nich s bubeníkem nadšeně bavil venku. Tady jsem to měl černé na bílém s žárovkou navrch.

Metacyclosynchrotron: Hluboce lituji, že jsem dřívější koncerty Aluk Todolo v ČR neviděl a ty příští si určitě nenechám ujít. Před vyvrcholením prvního dne nemálo lidí opustilo klub a kdyby věděli, jak neskutečně zamrdali, tak mlátí hlavou do zdi ještě teď. První den byl fajn s několika výraznými místy a perfektním vyvrcholením.

Aluk Todolo

Kubánec: Patřím k těm, kteří opustili koncert Aluk Todolo v průběhu druhého válu. Znělo to výborně, koneckonců mám tvorbu těchto Francouzů celkem v oblibě. Ovšem, byť jsem podle Metacyclosynchrotrona neskutečně zamrdal, tak jsem byl tak domrdaný (viz začátek reportu), že jsem byl rád, že stojím na nohou. Únava se prostě dostavila. Asi bych to nějakým pivem přebil, ale už ty předchozí dvě mě vyšly na nějakých 600 korun.

Kubánec: Středa splnila očekávání + možná něco navrch. Potřeba vyzvednout perfektní organizaci. Tak jak byl rozepsaný časový harmonogram, tak se také, skoro na minutu přesně, stalo.


Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi

Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi

Datum: 1.12.2017
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Almyrkvi, I I, Sinmara, Sortilegia

Nebudeme se zdržovat žádnými formalitami a pustíme se rovnou do díla. Jako první se 1. prosince v klubu Underdogs‘ ujali pódia němečtí I I alias Infernal Invocation. Tahle banda mě z dosavadních nahrávek, jichž není mnoho, příliš nezaujala. Ani v živém podání to nebyl nějaký zásadní zázrak, ale už to znělo lépe, agresivněji a příjemně to sypalo. Určité pasáže byly nasrané až běda, o tom žádná, ale slušelo by tomu ještě víc bestiality a té se držet, protože po chvilce vždycky přišlo nějaký povolení. Nejvíce pekla rozséval zpěvák a kytarista A., který se nijak nešetřil a nejen díky náhrdelníků z kostí kolem krku poutal nejvíce pozornosti. Zbylá trojice muzikantů mu dělala spíš křoví. Nakonec docela oukej, ale palici mi to zase neurvalo.

Následovalo islandské pásmo, které slibovalo docela solidní podívanou, ale nakonec musím říct, že šlo docela o zklamání. Almyrkvi jsou z nahrávek fajn a debutové ípko „Pupil of the Searing Maelstrom“ i čerstvá řadovka „Umbra“ se mi vcelku líbí, ale živě mě seveřané úplně nepřesvědčili. Nástup a první riffy ještě vypadaly slibně, ale hodně rychle se set Almyrkvi zvrhnul v docela prázdné rádoby-atmo, které navíc vyznívalo příliš hodně a nekonfliktně. Zpěvák mohl valit bulvy, jak chtěl, ale bylo mu to prd platné, takže mi nakonec nijak nevadilo, že Islanďané své vystoupení výrazně zkrátili a zahráli tuším jen nějakých 25 minut.

Naopak Sinmara mi přišla, že zase hrála déle, než by bylo vhodné, a klidně si to mohla o jednu skladbu zkrátit. Ale žádné velké překvapení, protože sestava byla totožná jako u Almyrkvi, tak jak by hoši předváděli strhující set, když o chvíli dříve s jiným projektem strhnout nedokázali? V průběhu hraní jsem zachytil songy z letošního EP „Within the Weaves of Infinity“, příspěvek na splitko s Misþyrming i ukázky ze tři roky starého řadového debutu „Aphotic Womb“, ale nic z toho neznělo tak dobře jako ve studiové podobě.

U SinmaryAlmyrkvi bych vlastně mohl říct to samé – nešlo o vyloženě debilní koncerty, ale ani o vyloženě dobré. Něco tomu scházelo a vlastně toho bylo dost, chyběl feeling, posedlost a oddanost bezedné temnotě. Kdyby se mě někdo přímo na místě zeptal, tak za předpokladu, že toto měla být ukázka té slavné islandské scény, z níž se v poslední době můžou všichni posrat, bych řekl, že jsme všichni slepí a hluší, něco si nalháváme a uctíváme přelud. Tohle prostě byly průměrné koncerty. V tomhle momentě jsem měl pocit, že kdybych na tu akci nedorazil, o nic bych nepřišel.

Sinmara

Vše napravila až poslední skupina. Sortilegia byla o ligu výš než všechny tři předchozí kapely dohromady. Již dvakrát jsem zde psal, že Sortilegia je v živém podání dokonalá oslava Smrti, a nyní se to potvrdilo znovu. Jen málokterá blackmetalová formace má schopnost z pódia takto uhranout, strhnout, sevřít a nenechat vydechnout. Zatímco předešlá vystoupení jen nesměle jezdila po povrchu, zde se šlo do útrob a samotné podstaty žánru. Sortilegia možná vzývá, co již formálně vzato bylo dávno slyšeno, a jejich produkce je atavismus a primitivismus, ale to je jen zdání pro ty, kteří tomu nerozumí. Ve skutečnosti malá blondýnka Koldovstvo všechny islandské chcípáky vyškolila, jak se hraje skutečný black metal, a z jejího nelidského vytí, syrových riffů a neustálého sypání bicích se zformoval až transcendentální zážitek.

Sortilegia

Nerad plýtvám superlativy. Nemám ve zvyku v reportech kydat slinty o tom, jak jsem viděl životní koncert, jak si tohle nebo tamto budu pamatovat ještě dlouho, jak někdo zbořil tenhle nebo tamten klub, jak dokonalé to bylo. Když tohle někdo blije, v drtivé většině případů jsou to jen sračky a projev dnešní doby, kdy v honbě za zážitky chválíme průměr a namlouváme si, že šlo o něco výjimečného. Sortilegia je ovšem jinde, a když jsem přednedávnem tvrdil, že jde živě o jednu z nejlepších blackmetalových kapel, nyní to mohu bez obav zopakovat. Na deskách jsou skvělí, ovšem na koncertech téměř geniální. Viděl jsem potřetí a opět odcházím s hlubokými dojmy a jizvou na duši. Nesvatost.


Koncertní eintopf – prosinec 2017

Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I
Nejočekávanější koncert měsíce:
Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I – Praha, 1.12.


H.:
1. Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I – Praha, 1.12. (event)

Onotius:
1. Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I – Praha, 1.12. (event)

H.

H.:

Dámy a pánové, má vůbec cenu o tom psát? Zásadní akce prosince přijde hned zítra, a kdo tvrdí, že ne, tak je vocas a vůbec tomu nerozumí. Sortilegia je dost dobře možná nejlepší koncertní blackmetalová kapela… a jestli ne nejlepší, tak přinejmenším jedna z nejlepších. Syrové kanadské duo jsem doposud viděl dvakrát – poprvé (Prague Death Mass II) to nebyl koncert, nýbrž černá magie (však také od téhle doby fanaticky uctívám), podruhé (v Modré Vopici) to bylo také silné jako svině. Není co řešit, musím vidět znova! Chci koncert roku, tak snad neodejdu zklamán.

Dost v cajku by měl být support, i když zrovna u Sortilegie je to úplně šumák, panč bych na ni šel, i kdyby jí předskakoval Michal David. Z trojice Sinmara, Almyrkvi a I I jsou pro mě nejzajímavější Islanďané Almyrkvi a nejnezajímavější Němci I I, nicméně ani na ně nemám v plánu chybět. Výběr místa konání je taky v pohodě a mohl by podobně laděné akci sedět. Karty jsou rozdané slibně, tak snad se nic nevymrdá.

Onotius

Onotius:

Nejočekávanější akce prosince mne čeká hned na jeho začátku, a to v žánrově uceleném balení plném black metalu všemožných příchutí. Drtiví němečtí I I nás rozmělní hutným nářezem, do dalekých temných vesmírných končin nás odvanou Almyrkvi, pohřební syrový rituál podrásá naše nervová zakončení v podobě špinavého kultu zvaného Sortilegia a v čele sestavy stane epická islandská Sinmara. Je to jako včera, když jsem před dvěma lety na koncertě Mgły a Misþyrming prohlašoval, že by bylo fajn, kdyby sem z islandské scény dotáhli ještě alespoň Wormlust a právě Sinmara. A zatímco před rokem se mi splnilo přání ohledně prvních jmenovaných, Satan Claus letos opět naděloval s předstihem, a tak letos přišla řada i na Sinmaru. Islanďané se mezitím neflákali a stihli vydat nové EP „Within the Weaves of Infinity“, jež sice lezlo pod kůži pomaleji, přesto odhalilo své kouzlo. Jsem zatraceně zvědav, jak nakonec tahle akce dopadne.


Sinmara: stream EP

24. srpna vychází u Terratur Possessions nové EP „Within the Weaves of Infinity“ od Islanďanů Sinmara. Počin v celé jeho délce si ale můžete poslechnout již nyní, měsíc před vydáním, v přiloženém přehrávači.


Prague Death Mass III (pátek)

Prague Death Mass III

Datum: 16.9.2016
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Batushka, Darvaza, Irkallian Oracle, Profanatica, Raventale, Sinmara

Do klubu vcházím během přestávky mezi Shrine of Insanabilis (prý výborný koncert) a Darvaza, kteří pomalu začínali zvučit a v mezičase pouštěli z repráků zacyklený sampl připomínající bzučení much (nejspíš prodloužené intro „A Hanging Sword“). V mezičase jsem si od přátel například vyslechnul, že Occultation zahráli super cover Death SS, ale nejčastější poznámkou bylo, jak na hovno byl zvuk a že jsem tedy o moc nepřišel.

Kmenové kapelní duo DarvazaOmega (Gionata Potenti z milionu kapel) & Wraath (One Tail, One Head, Celestial Bloodshed a další), samozřejmě na pódiu nestálo samotné. Nejsem si s tím sice jistý na 100 %, ale přišlo mi, že až na dvě výjimky stála na pódiu koncertní sestava Deathrow, což by pro někoho mohla být záruka kvalitně odehraného vystoupení. A první koncert Darvaza nepochybně takový byl a ještě víc. Hudba předvedená na dosud vydaných titulech EP „The Downward Descent“ a sedmipalci „The Silver Chalice“ není převratná. Prostě se jedná o jednoduchý, přímočarý true sekec a prohlášením „Tohle byl opravdový Black Metal“ by se dal snadno shrnout i samotný koncert.

Když se roztáhly zdobené závěsy clonící scénu, na pódiu stál čelem k bubeníkovi Omega s kytarou a pomalu rozehrával první riffy „A Hanging Sword“. Ostatní hudebníci došli na pódium postupně (přítomnost druhého kytaristy jsem třeba zaregistroval až u druhé skladby), ale nejvíce pozornosti na sebe po svém příchodu logicky poutal frontman Wraath. Jeho projev nebyl tak divoký, jako když stojí v čele One Tail, One Head, ale přesto měl tento „ďáblo-člověk“ nepopiratelné charisma a výborný hlas. Darvaza se postupně propracovali veškerým svým vydaným materiálem (vyjma „Tenebrae“) a set kulminoval s výbornou „Silver Chalice“, kterou vedl jednoduchým, ale poutavým zpěvem sám Omega, Wraath tentokrát jen sekundoval a tvářil se posedle. Velice dobrý set (pro některé mé známé dokonce festivalový top) trochu kazil jen přebuřený zvuk (v riffech se naštěstí dalo orientovat) a poměrně vlažná reakce publika. I když je nutné říci, že po neverbálním hecování Wraatha („tak se kurva trochu hýbejte“) se nějaký ten bordel strhnul.

Následující Sinmara špatný zvuk již doslova dojebal. Stál jsem vzadu, uprostřed i „vepředu“ (úplně vepředu jsem to z lásky pro svůj hluch raději neriskoval) a po většinu času jsem slyšel hlavně kombo vokálu, bicích a basy. Basák a bubeník Sinmara jsou sice super, ale kytary by zde dle mého názoru přeci jen měly hrát prim. Vokalista mi svým silným a srozumitelným hlasem dělal jen radost, jelikož kolikrát jsem se v skladbách zorientoval i díky textům. Ale pořádně se do hudby vcítit a užít si ji, byl prostě kurva problém. Nemýlím-li se, tak koncert Sinmara otevřela nová skladba a pak se postupně pokračovalo skrz „Aphotic Womb“. „Cursed Salvation“ a „Verminous“ jsem si ještě s notnou dávkou fantazie užil (ty parádní kytarové linky jsem si domyslel), ale když jsem prostě neslyšel onu výbornou, mrazivou pasáž v „Shattered Pillars“ (Radiaaaaate! Daaaaaarknesssss!), tak jsem na to vymrdal, šel se na chvíli zchladit a závěr setu s „Terratoid Crossbreed“ & „Mountains of Quivering Bones“ zhlédnul zpovzdálí s pivem v pracce. Koncert Sinmara pro mě kolísal někde mezi „meh“ a „ok“, ale vím, že opáčko (s lepším zvukem samozřejmě) bych si dal milerád.

Sinmara

Většinu Batushky jsem raději projedl, ale ze zvědavosti jsem se uráčil vypadnout od talíře trochu dříve a zhlédnout aspoň tři závěrečné skladby. Jejich koncert nebyl nijak špatný, vlastně mě pouze utvrdil v mém názoru, že se jedná o průměr se zajímavým nápadem. Mou pozornost rozhodně upoutal výborný bubeník a řekl bych, že vokální party byly také odzpívané velice dobře (alespoň se mi příjemně poslouchaly). Vizuálně byla Batushka rovněž fajn. Pominu, že se jedná z velké části o vykrádačku všeho možného, co je zrovna v kurzu, ale ty róby společně s maskami prostě hezké byly. Směšný ovšem byl onen hmatatelný nedostatek autentičnosti. No, když se hlavní vokalista pomalu sunul po okraji pódia a teatrálně fanouškům v předních řadách cpal do ksichtu obrázek zdobící jejich debut, tak jsem se prostě musel nahlas zasmát. Škoda, že jim to lidi tolik žerou, dle některých názorů stál největší dav právě na ně, což já ovšem nemohu potvrdit, ani vyvrátit. Víte, ale co byla největší prdel (alespoň pro mě osobně)? Ten brutální kontrast mezi strojenou „cool-occult“ pózou Batushka a skutečným peklem, které následovalo poté…

Batushka

Prvně trochu bokem. Mám rád texty Irkallian Oracle, rád si přečtu rozhovor s někým z kapely, protože pánové evidentně „ví a znají“, ale z desky mě hudba nikdy nedokázala oslovit, tak jak bych si přál. Kdysi zakoupený debut jsem pak věnoval někomu, koho Irkallian Oracle doopravdy baví. Ale po pátečním ZLU mám nutkání svůj postoj přehodnotit.

Pár dní před koncertem mě trochu zamrzela informace, že s kapelou nevystoupí na base VK (Vassafor, Terror Oath, Temple Nightside), což zapříčinilo, že Irkallian Oracle hráli jen s jednou kytarou. No ale veškeré pochyby apod. ze mě spadly asi už po první minutě úvodní skladby (myslím, že to byla „Conjuring the Expulsed“). Vzhledem k výše napsanému se nemohu zaručit za setlist, ale jistě nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že se kapela věnovala především (ne-li rovnou výhradně) novému albu „Apollyon“. Jistý jsem si ale pouze skladbami „Reflections“, „Apollyonic Enstasis“ a uvedenou „Conjuring the Expulsed“.

Irkallian Oracle

Absence jedné kytary nakonec Irkallian Oracle nijak neuškodila. Zvuk byl opět přebuřený, zde ovšem hlasitost hrála perfektně do karet. Kapela prostě drtila, ničila a hlavně emanovala dosti silnou auru, kterou bych možná ani nenazýval jako „temnou“. Že se ale momentálně ve Futuru dělo něco „nenormálního“, muselo být jasné každému, kdo viděl, slyšel a cítil. Sám jsem byl až na pár krátkých výjimek (díky insta-metalisti!) maximálně ponořen do vystoupení. Chvíli uhranut zelenými plameny svíček, jindy hrou kytaristů, ale nejvíce pozornosti na sebe strhával vokalista nejen se svým zvěrským, šíleným vokálem, ale i hrou na doprovodné nástroje. Pokud jste si dříve, třeba u fotek, kladli otázku, zda jsou ony extra instrumenty (vcelku klasický zvon, něco jako tamburína a tibetská mísa) naživo opravdu nutné, tak vězte, že dělají opravdu hodně. Jednoduchá, ale účelná image, společně s hudbou a dalšími aspekty, dávaly mnohdy zapomenout, že na pódiu stojí lidé z masa a kostí a já úspěšně zapomínal, že existuje něco jako realita kolem. Jeden ze čtyř osobních vrcholů festivalu a dost možná ten nejvyšší.

Profanatica byla rovněž výborná a bez keců jedna z nejlepších kapel festivalu. Nekrojeptišky s basou a kytarou se široce rozmachovaly svými nástroji, ale pozornost přítomných jistě strhávala hlavně Jeho Nesvatost Paul Ledney. Nevadilo, že působil, jako by ani neuměl hrát; Set Profanatica odtřískal a hlavně odeřval naprosto perfektně. Setlist se věnoval spíše starším skladbám (Vybavím si „As Tears of Blood Stain the Altar of Christ“, „Final Hour of Christ“, „Heavenly Father“ a samozřejmě „Weeping in Heaven“ a „I Arose“, mám dokonce pocit, že zazněla dokonce i „avantgardní“ „Nazarene Decomposing“, hehe), z novějších dostaly prostor hlavně songy ze „Sickened by Holy Host“, jeden nebo dva kousky zazněly i z „Profanatitas de domonatia“, ale z posledních třech regulérních desek kapela nezahrála nic, což je podle mého názoru škoda. No, ale i tak byl rouhavý primitivismus Profanatica naprosto megabrutální a skvělý. Ledney občas ohlásil song, jednou se rozpovídal o tom, jak se do Prahy přijeli rouhat, a bušil do lidí jeden song za druhým. Povzbuzeni pódiovým masakrem všeho hudebního se lidi pod ním mydlili o sto šest k viditelné otrávenosti některých citlivějších kousků, které na festival dorazily asi omylem. Závěr bych už přenechal slovům klasika: I VOMIT ON GOD’S CHILD!!!!!!!

Malá zajímavost: Byť byli slované na festivalu v menšině, hádejte, kdo dělal největší bordel? :-)

Profanatica

Raventale, kteří byli přesunuti z úvodu čtvrtka na závěr pátku z důvodu odřeknutí účasti Lamia Vox, se s nevděčnou pozicí poslední kapely dne rvali se ctí. Chvíli jsem kapelu sledoval a docela se mi líbila, ale odpočinek už byl naprosto nezbytný a neodkladný, takže jsem to vzdal.