Archiv štítku: Sinmara

Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi

Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi

Datum: 1.12.2017
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Almyrkvi, I I, Sinmara, Sortilegia

Nebudeme se zdržovat žádnými formalitami a pustíme se rovnou do díla. Jako první se 1. prosince v klubu Underdogs‘ ujali pódia němečtí I I alias Infernal Invocation. Tahle banda mě z dosavadních nahrávek, jichž není mnoho, příliš nezaujala. Ani v živém podání to nebyl nějaký zásadní zázrak, ale už to znělo lépe, agresivněji a příjemně to sypalo. Určité pasáže byly nasrané až běda, o tom žádná, ale slušelo by tomu ještě víc bestiality a té se držet, protože po chvilce vždycky přišlo nějaký povolení. Nejvíce pekla rozséval zpěvák a kytarista A., který se nijak nešetřil a nejen díky náhrdelníků z kostí kolem krku poutal nejvíce pozornosti. Zbylá trojice muzikantů mu dělala spíš křoví. Nakonec docela oukej, ale palici mi to zase neurvalo.

Následovalo islandské pásmo, které slibovalo docela solidní podívanou, ale nakonec musím říct, že šlo docela o zklamání. Almyrkvi jsou z nahrávek fajn a debutové ípko „Pupil of the Searing Maelstrom“ i čerstvá řadovka „Umbra“ se mi vcelku líbí, ale živě mě seveřané úplně nepřesvědčili. Nástup a první riffy ještě vypadaly slibně, ale hodně rychle se set Almyrkvi zvrhnul v docela prázdné rádoby-atmo, které navíc vyznívalo příliš hodně a nekonfliktně. Zpěvák mohl valit bulvy, jak chtěl, ale bylo mu to prd platné, takže mi nakonec nijak nevadilo, že Islanďané své vystoupení výrazně zkrátili a zahráli tuším jen nějakých 25 minut.

Naopak Sinmara mi přišla, že zase hrála déle, než by bylo vhodné, a klidně si to mohla o jednu skladbu zkrátit. Ale žádné velké překvapení, protože sestava byla totožná jako u Almyrkvi, tak jak by hoši předváděli strhující set, když o chvíli dříve s jiným projektem strhnout nedokázali? V průběhu hraní jsem zachytil songy z letošního EP „Within the Weaves of Infinity“, příspěvek na splitko s Misþyrming i ukázky ze tři roky starého řadového debutu „Aphotic Womb“, ale nic z toho neznělo tak dobře jako ve studiové podobě.

U SinmaryAlmyrkvi bych vlastně mohl říct to samé – nešlo o vyloženě debilní koncerty, ale ani o vyloženě dobré. Něco tomu scházelo a vlastně toho bylo dost, chyběl feeling, posedlost a oddanost bezedné temnotě. Kdyby se mě někdo přímo na místě zeptal, tak za předpokladu, že toto měla být ukázka té slavné islandské scény, z níž se v poslední době můžou všichni posrat, bych řekl, že jsme všichni slepí a hluší, něco si nalháváme a uctíváme přelud. Tohle prostě byly průměrné koncerty. V tomhle momentě jsem měl pocit, že kdybych na tu akci nedorazil, o nic bych nepřišel.

Sinmara

Vše napravila až poslední skupina. Sortilegia byla o ligu výš než všechny tři předchozí kapely dohromady. Již dvakrát jsem zde psal, že Sortilegia je v živém podání dokonalá oslava Smrti, a nyní se to potvrdilo znovu. Jen málokterá blackmetalová formace má schopnost z pódia takto uhranout, strhnout, sevřít a nenechat vydechnout. Zatímco předešlá vystoupení jen nesměle jezdila po povrchu, zde se šlo do útrob a samotné podstaty žánru. Sortilegia možná vzývá, co již formálně vzato bylo dávno slyšeno, a jejich produkce je atavismus a primitivismus, ale to je jen zdání pro ty, kteří tomu nerozumí. Ve skutečnosti malá blondýnka Koldovstvo všechny islandské chcípáky vyškolila, jak se hraje skutečný black metal, a z jejího nelidského vytí, syrových riffů a neustálého sypání bicích se zformoval až transcendentální zážitek.

Sortilegia

Nerad plýtvám superlativy. Nemám ve zvyku v reportech kydat slinty o tom, jak jsem viděl životní koncert, jak si tohle nebo tamto budu pamatovat ještě dlouho, jak někdo zbořil tenhle nebo tamten klub, jak dokonalé to bylo. Když tohle někdo blije, v drtivé většině případů jsou to jen sračky a projev dnešní doby, kdy v honbě za zážitky chválíme průměr a namlouváme si, že šlo o něco výjimečného. Sortilegia je ovšem jinde, a když jsem přednedávnem tvrdil, že jde živě o jednu z nejlepších blackmetalových kapel, nyní to mohu bez obav zopakovat. Na deskách jsou skvělí, ovšem na koncertech téměř geniální. Viděl jsem potřetí a opět odcházím s hlubokými dojmy a jizvou na duši. Nesvatost.


Koncertní eintopf – prosinec 2017

Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I
Nejočekávanější koncert měsíce:
Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I – Praha, 1.12.


H.:
1. Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I – Praha, 1.12. (event)

Onotius:
1. Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I – Praha, 1.12. (event)

H.

H.:

Dámy a pánové, má vůbec cenu o tom psát? Zásadní akce prosince přijde hned zítra, a kdo tvrdí, že ne, tak je vocas a vůbec tomu nerozumí. Sortilegia je dost dobře možná nejlepší koncertní blackmetalová kapela… a jestli ne nejlepší, tak přinejmenším jedna z nejlepších. Syrové kanadské duo jsem doposud viděl dvakrát – poprvé (Prague Death Mass II) to nebyl koncert, nýbrž černá magie (však také od téhle doby fanaticky uctívám), podruhé (v Modré Vopici) to bylo také silné jako svině. Není co řešit, musím vidět znova! Chci koncert roku, tak snad neodejdu zklamán.

Dost v cajku by měl být support, i když zrovna u Sortilegie je to úplně šumák, panč bych na ni šel, i kdyby jí předskakoval Michal David. Z trojice Sinmara, Almyrkvi a I I jsou pro mě nejzajímavější Islanďané Almyrkvi a nejnezajímavější Němci I I, nicméně ani na ně nemám v plánu chybět. Výběr místa konání je taky v pohodě a mohl by podobně laděné akci sedět. Karty jsou rozdané slibně, tak snad se nic nevymrdá.

Onotius

Onotius:

Nejočekávanější akce prosince mne čeká hned na jeho začátku, a to v žánrově uceleném balení plném black metalu všemožných příchutí. Drtiví němečtí I I nás rozmělní hutným nářezem, do dalekých temných vesmírných končin nás odvanou Almyrkvi, pohřební syrový rituál podrásá naše nervová zakončení v podobě špinavého kultu zvaného Sortilegia a v čele sestavy stane epická islandská Sinmara. Je to jako včera, když jsem před dvěma lety na koncertě Mgły a Misþyrming prohlašoval, že by bylo fajn, kdyby sem z islandské scény dotáhli ještě alespoň Wormlust a právě Sinmara. A zatímco před rokem se mi splnilo přání ohledně prvních jmenovaných, Satan Claus letos opět naděloval s předstihem, a tak letos přišla řada i na Sinmaru. Islanďané se mezitím neflákali a stihli vydat nové EP „Within the Weaves of Infinity“, jež sice lezlo pod kůži pomaleji, přesto odhalilo své kouzlo. Jsem zatraceně zvědav, jak nakonec tahle akce dopadne.


Sinmara: stream EP

24. srpna vychází u Terratur Possessions nové EP „Within the Weaves of Infinity“ od Islanďanů Sinmara. Počin v celé jeho délce si ale můžete poslechnout již nyní, měsíc před vydáním, v přiloženém přehrávači.


Prague Death Mass III (pátek)

Prague Death Mass III

Datum: 16.9.2016
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Batushka, Darvaza, Irkallian Oracle, Profanatica, Raventale, Sinmara

Do klubu vcházím během přestávky mezi Shrine of Insanabilis (prý výborný koncert) a Darvaza, kteří pomalu začínali zvučit a v mezičase pouštěli z repráků zacyklený sampl připomínající bzučení much (nejspíš prodloužené intro „A Hanging Sword“). V mezičase jsem si od přátel například vyslechnul, že Occultation zahráli super cover Death SS, ale nejčastější poznámkou bylo, jak na hovno byl zvuk a že jsem tedy o moc nepřišel.

Kmenové kapelní duo DarvazaOmega (Gionata Potenti z milionu kapel) & Wraath (One Tail, One Head, Celestial Bloodshed a další), samozřejmě na pódiu nestálo samotné. Nejsem si s tím sice jistý na 100 %, ale přišlo mi, že až na dvě výjimky stála na pódiu koncertní sestava Deathrow, což by pro někoho mohla být záruka kvalitně odehraného vystoupení. A první koncert Darvaza nepochybně takový byl a ještě víc. Hudba předvedená na dosud vydaných titulech EP „The Downward Descent“ a sedmipalci „The Silver Chalice“ není převratná. Prostě se jedná o jednoduchý, přímočarý true sekec a prohlášením „Tohle byl opravdový Black Metal“ by se dal snadno shrnout i samotný koncert.

Když se roztáhly zdobené závěsy clonící scénu, na pódiu stál čelem k bubeníkovi Omega s kytarou a pomalu rozehrával první riffy „A Hanging Sword“. Ostatní hudebníci došli na pódium postupně (přítomnost druhého kytaristy jsem třeba zaregistroval až u druhé skladby), ale nejvíce pozornosti na sebe po svém příchodu logicky poutal frontman Wraath. Jeho projev nebyl tak divoký, jako když stojí v čele One Tail, One Head, ale přesto měl tento „ďáblo-člověk“ nepopiratelné charisma a výborný hlas. Darvaza se postupně propracovali veškerým svým vydaným materiálem (vyjma „Tenebrae“) a set kulminoval s výbornou „Silver Chalice“, kterou vedl jednoduchým, ale poutavým zpěvem sám Omega, Wraath tentokrát jen sekundoval a tvářil se posedle. Velice dobrý set (pro některé mé známé dokonce festivalový top) trochu kazil jen přebuřený zvuk (v riffech se naštěstí dalo orientovat) a poměrně vlažná reakce publika. I když je nutné říci, že po neverbálním hecování Wraatha („tak se kurva trochu hýbejte“) se nějaký ten bordel strhnul.

Následující Sinmara špatný zvuk již doslova dojebal. Stál jsem vzadu, uprostřed i „vepředu“ (úplně vepředu jsem to z lásky pro svůj hluch raději neriskoval) a po většinu času jsem slyšel hlavně kombo vokálu, bicích a basy. Basák a bubeník Sinmara jsou sice super, ale kytary by zde dle mého názoru přeci jen měly hrát prim. Vokalista mi svým silným a srozumitelným hlasem dělal jen radost, jelikož kolikrát jsem se v skladbách zorientoval i díky textům. Ale pořádně se do hudby vcítit a užít si ji, byl prostě kurva problém. Nemýlím-li se, tak koncert Sinmara otevřela nová skladba a pak se postupně pokračovalo skrz „Aphotic Womb“. „Cursed Salvation“ a „Verminous“ jsem si ještě s notnou dávkou fantazie užil (ty parádní kytarové linky jsem si domyslel), ale když jsem prostě neslyšel onu výbornou, mrazivou pasáž v „Shattered Pillars“ (Radiaaaaate! Daaaaaarknesssss!), tak jsem na to vymrdal, šel se na chvíli zchladit a závěr setu s „Terratoid Crossbreed“ & „Mountains of Quivering Bones“ zhlédnul zpovzdálí s pivem v pracce. Koncert Sinmara pro mě kolísal někde mezi „meh“ a „ok“, ale vím, že opáčko (s lepším zvukem samozřejmě) bych si dal milerád.

Sinmara

Většinu Batushky jsem raději projedl, ale ze zvědavosti jsem se uráčil vypadnout od talíře trochu dříve a zhlédnout aspoň tři závěrečné skladby. Jejich koncert nebyl nijak špatný, vlastně mě pouze utvrdil v mém názoru, že se jedná o průměr se zajímavým nápadem. Mou pozornost rozhodně upoutal výborný bubeník a řekl bych, že vokální party byly také odzpívané velice dobře (alespoň se mi příjemně poslouchaly). Vizuálně byla Batushka rovněž fajn. Pominu, že se jedná z velké části o vykrádačku všeho možného, co je zrovna v kurzu, ale ty róby společně s maskami prostě hezké byly. Směšný ovšem byl onen hmatatelný nedostatek autentičnosti. No, když se hlavní vokalista pomalu sunul po okraji pódia a teatrálně fanouškům v předních řadách cpal do ksichtu obrázek zdobící jejich debut, tak jsem se prostě musel nahlas zasmát. Škoda, že jim to lidi tolik žerou, dle některých názorů stál největší dav právě na ně, což já ovšem nemohu potvrdit, ani vyvrátit. Víte, ale co byla největší prdel (alespoň pro mě osobně)? Ten brutální kontrast mezi strojenou „cool-occult“ pózou Batushka a skutečným peklem, které následovalo poté…

Batushka

Prvně trochu bokem. Mám rád texty Irkallian Oracle, rád si přečtu rozhovor s někým z kapely, protože pánové evidentně „ví a znají“, ale z desky mě hudba nikdy nedokázala oslovit, tak jak bych si přál. Kdysi zakoupený debut jsem pak věnoval někomu, koho Irkallian Oracle doopravdy baví. Ale po pátečním ZLU mám nutkání svůj postoj přehodnotit.

Pár dní před koncertem mě trochu zamrzela informace, že s kapelou nevystoupí na base VK (Vassafor, Terror Oath, Temple Nightside), což zapříčinilo, že Irkallian Oracle hráli jen s jednou kytarou. No ale veškeré pochyby apod. ze mě spadly asi už po první minutě úvodní skladby (myslím, že to byla „Conjuring the Expulsed“). Vzhledem k výše napsanému se nemohu zaručit za setlist, ale jistě nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že se kapela věnovala především (ne-li rovnou výhradně) novému albu „Apollyon“. Jistý jsem si ale pouze skladbami „Reflections“, „Apollyonic Enstasis“ a uvedenou „Conjuring the Expulsed“.

Irkallian Oracle

Absence jedné kytary nakonec Irkallian Oracle nijak neuškodila. Zvuk byl opět přebuřený, zde ovšem hlasitost hrála perfektně do karet. Kapela prostě drtila, ničila a hlavně emanovala dosti silnou auru, kterou bych možná ani nenazýval jako „temnou“. Že se ale momentálně ve Futuru dělo něco „nenormálního“, muselo být jasné každému, kdo viděl, slyšel a cítil. Sám jsem byl až na pár krátkých výjimek (díky insta-metalisti!) maximálně ponořen do vystoupení. Chvíli uhranut zelenými plameny svíček, jindy hrou kytaristů, ale nejvíce pozornosti na sebe strhával vokalista nejen se svým zvěrským, šíleným vokálem, ale i hrou na doprovodné nástroje. Pokud jste si dříve, třeba u fotek, kladli otázku, zda jsou ony extra instrumenty (vcelku klasický zvon, něco jako tamburína a tibetská mísa) naživo opravdu nutné, tak vězte, že dělají opravdu hodně. Jednoduchá, ale účelná image, společně s hudbou a dalšími aspekty, dávaly mnohdy zapomenout, že na pódiu stojí lidé z masa a kostí a já úspěšně zapomínal, že existuje něco jako realita kolem. Jeden ze čtyř osobních vrcholů festivalu a dost možná ten nejvyšší.

Profanatica byla rovněž výborná a bez keců jedna z nejlepších kapel festivalu. Nekrojeptišky s basou a kytarou se široce rozmachovaly svými nástroji, ale pozornost přítomných jistě strhávala hlavně Jeho Nesvatost Paul Ledney. Nevadilo, že působil, jako by ani neuměl hrát; Set Profanatica odtřískal a hlavně odeřval naprosto perfektně. Setlist se věnoval spíše starším skladbám (Vybavím si „As Tears of Blood Stain the Altar of Christ“, „Final Hour of Christ“, „Heavenly Father“ a samozřejmě „Weeping in Heaven“ a „I Arose“, mám dokonce pocit, že zazněla dokonce i „avantgardní“ „Nazarene Decomposing“, hehe), z novějších dostaly prostor hlavně songy ze „Sickened by Holy Host“, jeden nebo dva kousky zazněly i z „Profanatitas de domonatia“, ale z posledních třech regulérních desek kapela nezahrála nic, což je podle mého názoru škoda. No, ale i tak byl rouhavý primitivismus Profanatica naprosto megabrutální a skvělý. Ledney občas ohlásil song, jednou se rozpovídal o tom, jak se do Prahy přijeli rouhat, a bušil do lidí jeden song za druhým. Povzbuzeni pódiovým masakrem všeho hudebního se lidi pod ním mydlili o sto šest k viditelné otrávenosti některých citlivějších kousků, které na festival dorazily asi omylem. Závěr bych už přenechal slovům klasika: I VOMIT ON GOD’S CHILD!!!!!!!

Malá zajímavost: Byť byli slované na festivalu v menšině, hádejte, kdo dělal největší bordel? :-)

Profanatica

Raventale, kteří byli přesunuti z úvodu čtvrtka na závěr pátku z důvodu odřeknutí účasti Lamia Vox, se s nevděčnou pozicí poslední kapely dne rvali se ctí. Chvíli jsem kapelu sledoval a docela se mi líbila, ale odpočinek už byl naprosto nezbytný a neodkladný, takže jsem to vzdal.