Archiv štítku: Six Degrees of Separation

První album SIX DEGREES OF SEPARATION z roku 2002 vyjde pod Pařátem na vinylu

Těžko zařaditelní, originální, nezaměnitelní… Co by některé kapely za podobná slova daly. Jenže ona pasují jen na někoho, u nás mezi jedny z mála zcela jistě patří SIX DEGREES OF SEPARATION (SDOS). Ti vznikli na sklonku roku 1996. Doommetalové začátky postupem času vystřídala agresivní muzika čerpající z řady metalových subžánrů. První CD „Moon 2002: Nocturnal Breed“ kapele vyšlo symbolicky v den letního slunovratu 21.6. 2002 a vyjma deseti nových songů obsahovalo i tři návraty do minulosti. Zajímavou skutečností je, že skladby nedělí žádné mezery, bez přerušení na sebe navazují, přesto se přechod podařil uskutečnit bez šokového efektu. O obal se, stejně jako u dema „When Autumn Comes“, postaral Václav Dr. X Sklenička. Jeho ztvárnění nočního plemene (průvodcem předchozím demosnímkem byl podzim, tentokrát se jím stala noc, všechny skladby se kolem noci točí a tvoří koncept) na titulní straně k hudebnímu obsahu pěkně sedlo, stejně jako obrázky uvnitř bookletu.

A jak bude vypadat vinylová verze, která vyjde plus/minus po 15 letech od vydání CD? Na konci ledna ji zadáváme do výroby, takže na finální výsledek si ještě cirka 5 měsíců počkáte a během té doby vás ještě stihneme seznámit se vším podstatným, co bude vinyl s prvním albem SDOS obsahovat a co dalšího se kolem této reedice bude dít.

[tisková zpráva]

Six Degrees of Separation - Moon 2002: Nocturnal Breed


Ador Dorath, Postcards from Arkham, Stíny plamenů

Ador Dorath, Postcards from Arkham, Six Degrees of Separation
Datum: 5.12.2015
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Ador Dorath, Postcards from Arkham, Six Degrees of Separation, Stíny plamenů

V nedávné době po České republice proběhlo třívíkendové turné tří českých kapel Ador Dorath, Postcards from Arkham a Six Degrees of Separation. Na některých datech z celkových šesti však tato trojice nehrála sama, někdy je doplnily další kapely, jinde tyto tři vystoupily v rámci jiné akce (jmenovitě Carnival of Souls v Karviné nebo Waiting for the Winter v Brně). Na část šňůry se třeba přidala plzeňská smečka Stíny plamenů, což byl i případ posledního pražského koncertu, kam jsem se vydal i já…

Večer otevřeli Six Degrees of Separation, jejichž studiová tvorba mě obecně baví a živě se na ně vždycky rád mrknu. Jakožto první skupina hráli před nejskromnějším počtem přihlížejících, což byla možná trochu škoda, ale asi se nedá nic moc dělat, protože na někoho ta první pozice prostě vyjít musí. Nicméně i přesto Six Degrees of Separation předvedli vcelku sympatický set, který určitě neodflákli, a zejména kytarové duo CanniVlasa pařilo vcelku zodpovědně. Doctorovi to taky zpívalo výborně, takže i když živě Six Degrees of Separation vždycky malinko ztrácejí ze svého výlučného zvuku (fakt – tahle kapela prostě má vlastní ksicht), nebylo důvodu k nespokojenosti. Co si budeme povídat, věci jako „Lucius“, „Tekno-Prophet“ nebo „Guilt Is a Vector of Time“ jsou jednoduše výborné a takovými člověk nikdy nepohrdne.

Jako druzí přišli na řadu Ador Dorath, jejichž desky mám také hodně rád a obzvláště ta debutová je excelentní i po té spoustě let. Živě mě však tahle smečka nikdy nedokázala složit a vždycky to byl takový koncert na pohodu, ale nic zvláštního. Koncert v Praze však nabídl jedno hodně příjemné překvapení, o němž jsem do poslední chvíle netušil, protože různé Facebooky a tyhle kraviny nesleduju – na poslední dvě zastávky turné z Francie přiletěla původní zpěvačka Lenka Machová, s níž Ador Dorath letos v létě vystupovali i na letních festivalech. V takové konstelaci je trochu škoda, že nepadlo ještě víc věcí z „Adon Nin Edeleth Ador Dorath“, ačkoliv taková „Hail to Majesty“ anebo třeba „Mountain“ z druhého alba „Symbols“ mě rozhodně potěšily.

Na druhou stranu, pořád to nebyla vyložená šleha a stejně jako už tolikrát v minulosti, i nyní to byl prostě „jen“ pohodový koncert, ale nic kulervoucího. Nevím, Ador Dorath asi budou navždycky kapelou, která mě baví víc studiově než živě (což ale zase nejsou zdaleka sami). Ani neumím říct, co je na tom špatně, protože jsou to všichni výborní instrumentalisté a zpěvák Ivoš je navrch ještě správný showman, ale do té síly studiovek mi tam prostě něco chybí. Navíc trochu zamrzelo, že když už Ador Dorath dělají klubový koncert se svojí původní zpěvačkou, což se, hádám, asi nebude dít nějak často, tak Lenka nebyla většinu setu vůbec, ale fakt vůbec slyšet. Nicméně, nechci vypadat, že to nějak dissuju, protože pořád šlo o pohodové vystoupení a nemůžu tvrdit, že bych se u toho nudil.

Popravdě řečeno, v tuhle chvíli už vlastně hrálo všechno, kvůli čemu jsem dorazil, jelikož Postcards from Arkham mě moc nezajímali a informace, že budou hrát i Stíny plamenů, mě nějakým způsobem minula (nevím, jak se mi to povedlo, ale fakt – i to se prostě stává), a klidně můžu říct, že kdyby tam ty Stíny jako poslední kapela nebyly, tak bych se po Ador Dorath sebral a šel domů. Nicméně to tak nebylo, takže jsem tam přece jenom zůstal jak na poslední Stíny plamenů, tak i (když už jsem tam byl) na třetí Postcards from Arkham. Než ale došlo na Frodysovu post-rockovou partičku, nadešel čas na vyhlašování tomboly, v níž se mezi cenami objevila nějaká cédečka, oblečení, jeden vinyl, dvě flašky chlastu i vstupenky na příští ročník Metalgate Czech Death Festu. Já osobně jsem však vyhrál akorát tak hovno, takže zpátky na muziku…

Když se Postcards from Arkham vynořili, úplně na tom začátku, tak mě docela zaujali a jejich debut „Oceanize“ mě prvních pár poslechů docela bavil. Nicméně, to zaujetí opadlo strašně rychle (skutečně jen jednotky poslechů) a od té doby mě to začalo brutálně nudit, protože – fakt si to řekněme upřímně – to prostě není nic jiného než úplně generický post-rock, navíc mi přijde, že strašně a zbytečně přeceňovaný. Možná to má trochu atraktivnější tématiku než další žánrové spolky, ale ta mi k tomu zase moc nesedí. No, nebudu to natahovat – s tímhle úvodem vás asi nepřekvapí, že mě Postcards from Arkham vůbec nebavili. Samotná kapela se sice na pódiu snažila a svoje posluchače, jimž se to líbilo, to evidentně mělo, ale já se spíš nudil, protože ty zvonivé post-rockové kytárečky mi přijdou víc homosexuální než atmosférické.

Stíny plamenů, které mají čerstvě na kontě novou desku „Šum v pološerech“, naštěstí náladu spravily. Ačkoliv zrovna tahle skupina mi ze všech Morbivodových projektů přirostla k srdci asi nejméně, tak živě je to vždycky sranda, což platilo i tentokrát. Nechyběly samozřejmě gumáky, painty, ultrazlé grimasy do publika a řada kanalizačních vypalovaček, jichž mají Stíny plamenů na kontě už dost. Objevila se i ukázka „Flexibilní stoka“ ze zmiňované novinky, ale došlo samozřejmě i na dostatek prověřených kusů včetně regulérně hitového „Morbivodního potrubí“. Co ale bylo hlavní – vystoupení Stínů plamenů mělo spád a tah na bránu a zejména po ospalých Postcards from Arkham to vyniklo dvojnásob. Nejzábavnější set večera.

Pražská zastávka Dreamscapes Tour byla taková… no, pohodová – nic víc v tom nebylo. Šlo o fajnový večer se vcelku solidními vystoupeními, u nichž jsem se až na jednu výjimku nenudil, ale nebylo to nic výjimečného. Obecně vzato šlo prostě jen o jeden koncert z mnoha a nějaké kecy o nezapomenutelné noci nebo životním zážitku na místě fakt nejsou. Na druhou stranu, ztráta času to taky nebyla a za docela rozumné vstupné (150 kaček) – proč ne…


Carnival of Souls festival #3 – 21.11.2015

Carnival of Souls festival #3

CARNIVAL OF SOULS #3 – Temnota se znovu valí na Karvinou!

Téměř přesně po roce se vrací podzimní CARNIVAL OF SOULS festival! Tentokrát očekávejte z Polska stoner/doom/psychadelic/spacerock mágy GALLILEOUS (vůbec poprvé s novou zpěvačkou!), odpadní mistry STÍNY PLAMENŮ, kteří ze stok vyloví songy ze zbrusu nového přírůstku “Šum v pološerech”, zasnít se vás nechají post-rockoví psychadelici POSTCARDS FROM ARKHAM, kteří pokřtí novinku “ÆØN5”. Nemalou měrou k dokonalosti večera přispějí všem dobře známí klasici SIX DEGREES OF SEPARATION, ADOR DORATH a svůj um předvedou i o něco méně profláklejší death/black maniaci MALLEPHYR a vikingové TEARS OF STYRBJØRN.

Lístky seženete opět pouze na místě a jediná možnost jak ušetřit je přijít v masce. Nebude chybět projekce ani tombola. A znovu se není třeba bát, že se z Karviné nedostanete domů! Na klubovém parkovišti bude přistaveno několik vozů speciálního festivalového taxi, které bude za velmi výhodné ceny jezdit do Ostravy, Bohumína, Havířova, Orlové, Českého Těšína nebo kamkoliv budete potřebovat.

Program bude ukončen znovu tak, aby každý stihl ideální brzký ranní spoj na Prahu nebo na Slovensko.

Souhrn informací i nejaktuálnější novinky najdete na oficiálním webu:
http://www.crystalprod.cz/carnivalofsouls.htm

Další odkazy:
FB: https://www.facebook.com/carnivalofsoulsfest
Oficiální FB událost: https://www.facebook.com/events/898978353502512/
BZ: http://bandzone.cz/fan/carnivalofsoulsfest

CARNIVAL OF SOULS festival #3
Sobota 21. Listopadu 2015
Karviná, Hard Cafe, Česká Republika

GALLILEOUS (PL) – stoner/doom/psychadelic/spacerock
http://gallileous.bandcamp.com/
https://www.youtube.com/watch?v=yiqplUrMLI4

STÍNY PLAMENŮ – arsonistic black metal
https://www.facebook.com/stinyplamenu
https://www.youtube.com/watch?v=_QicyYQwAgU

ADOR DORATH – obscure mystic
http://bandzone.cz/adordorath
https://www.youtube.com/watch?v=WPI27D-tpuM

MALLEPHYR – black/death
http://bandzone.cz/mallephyr
https://www.youtube.com/watch?v=5KXLNZYsl8Q

POSTCARDS FROM ARKHAM – proggressive post-rock
http://bandzone.cz/postcardsfromarkham
https://www.youtube.com/watch?v=eiDxPDVx7WU

SIX DEGRESS OF SEPARATION – metal
http://bandzone.cz/sixdegreesofseparation
https://www.youtube.com/watch?v=e7Gbz_MeDWI

TEARS OF STYRBJØRN – epic/viking metal
http://bandzone.cz/tearsofstyrbjorn
https://www.youtube.com/watch?v=25mA1axuNBo

Start: 17:30
Vstupné:
150 Kč / 5,50 € (v masce)
199 Kč / 7,50€ (bez masky)

[tisková zpráva]


Six Degrees of Separation – The Hike & Other Laments

Six Degrees of Separation - The Hike & Other Laments
Země: Česká republika
Žánr: metal
Datum vydání: 1.12.2013
Label: MetalGate Records

Tracklist:
01. Calm Between the Storms
02. Doom Live
03. The Hike
04. Involved
05. The Hike II
06. The Grief
07. Dark Side of Conscience
08. For Jana
09. Thin Patience
10. Watchdogs

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Six Degrees of Separation už dávno nepatří mezi nějaké mladé nebo nadějné skupiny, právě naopak – dnes už se řadí mezi stálice a jistoty českého metalového koloritu. Po minulé anabázi v podobě desky “Of Us” z roku 2010, kterou si kapela vydala sama na vlastní značce Triotus Production, se Six Degrees of Separation v loňském roce opět vrátili po klasický label (v tomto případě Metalgate Records), s jehož pomocí v prosinci vydali svou pátou oficiální desku s názvem “The Hike & Other Laments”

Žádná velká překvapení se v případě novinky nekonají, vlastně by se dalo celkem bez problémů říct, že jestli jste měli někdy v minulosti tu čest s nějakou nahrávkou Six Degrees of Separation, pak vás “The Hike & Other Laments” asi jen těžko nějak zvlášť překvapí nebo šokuje. Skupina si na albu plus mínus drží svůj již zaběhnutý standard a oproti svým třem předcházejícím deskám se posouvá vlastně jen minimálně, spíše kosmeticky. Ve výsledku se tedy dá tvrdit, že je to v podstatě standardní album Six Degrees of Separation, ale na druhou stranu, standard téhle kapely je na velice dobré úrovni, o tom zase žádná.

Další věc, jež mě v souvislosti s “The Hike & Other Laments” napadá, je něco, co asi žádná skupina neslyší s příliš velkým nadšením, nicméně si nemohu pomoct… jakkoliv je “The Hike & Other Laments” stále povedenou nahrávkou, Six Degrees of Separation mají na kontě už i mnohem lepší desky – mám tím na mysli dvojici “Chain-Driven Sunset” (2007) a především “Triotus, Tricephalus and Tribadism” (2005). Hlavně se druhým jmenovaným albem totiž Six Degrees of Separation sami sobě nastavili tak extrémně vysokou laťku, že už ji asi jen těžko překonají a každý jejich další počin s ním bude srovnáván.

Možná, že až doposud to pro “The Hike & Other Laments” nevyznívá úplně nejlépe a vypadá to, že se jedná prostě o další album v řadě, jež v diskografii skupiny nijak zvlášť nevyčnívá. To je možná do jisté míry i pravda, nicméně je tu pořád jedno obrovské ALE, které jsem zcela záměrně až doposud nezmiňoval, aby to jednou bylo také trochu napínavé pro ty, kdo se s tvorbou kapely doposud nesetkali. Možná, že v rámci tvorby Six Degrees of Separation nová deska zas tak nevyčnívá, jenže tenhle fakt zcela dorovnává to, že tvorba Six Degrees of Separation vyčnívá jako celek nad konkurencí. Tohle je totiž formace, o níž bych se rozhodně nebál tvrdit, že je její zvuk naprosto charakteristický, nezaměnitelný a ano, i originální. Metalovou muziku osobně poslouchám už nějaký ten pátek, ale doposud jsem ještě (ani u nás, ani v zahraničí) nenarazil na skupinu, jež by se svým soundem nějak přibližovala Six Degrees of Separation.

A to je obrovské eso v rukávu… A také je to něco, co lze naopak “The Hike & Other Laments” přičíst jenom k dobru, protože i tahle deska obsahuje charakteristický rukopis Six Degrees of Separation korunovaný specifickým vokálem Doctora. A s touhle originalitou souvisí (a možná, že je to spíš ekvivalence než implikace) také naprostá nezařaditelnost kapely. Možná jste si už všimli, že jsem doposud nezmínil, v jakém žánru se Six Degrees of Separation vlastně pohybují… je to proto, že prostě a jednoduše nevím. Ten jejich metal je natolik svojský, že do nějaké určité stylové škatulky šoupnout nejde… nebo tedy alespoň já jsem doposud neslyšel o žádné, která by sem pasovala. Kupříkladu Encyclopaedia Metallum se vám bude snažit nakecat, že se jedná o thrash metal, ale to je naprosto kardinální hovadina, protože k thrash metalu to má asi tak stejně blízko jako Eva a Vašek ke goregrindu. Jinde jsem tomu zase viděl říkat progressive metal, což už sice s přivřenýma očima není tak totálně mimo jako thrash, ale pořád má to, co Six Degrees of Separation produkují, dost daleko k tomu, co si třeba já osobně pod progresivním metalem představím. Ale to všechno rozhodně není negativum, naopak!

Ačkoliv jsem výše říkal, že je “The Hike & Other Laments” pro Six Degrees of Separation spíše standardem, neznamená to, že by se zde opět neurodilo několik opravdu skvělých a pamětihodných skladeb. Sice tu bohužel není žádný vysloveně fenomenální kus jako třeba nepřekonatelná “Light Hates Me”“Triotus, Tricephalus and Tribadism”, ale zcela jistě se vyplatí vypíchnout hodně parádní refrény písniček jako “The Hike II” (pro mě osobně asi vrchol alba) nebo “The Grief”, velice povedenou “Doom Live” či parádní “For Jana”, jež svým názvem odkazuje na předcházející “Of Us”.

Jaké tedy “The Hike & Other Laments” vlastně je? Když to tak po sobě čtu, tak si říkám, že to možná není úplně jasné, protože se recenze rozjížděla v trochu střízlivějším duchu, aby se pak zvrhla ve chválení samotného stylu kapely. Abych to tedy uvedl na pravou míru – Six Degrees of Separation rozhodně natočili další velmi povedené album. Sice už ve své diskografii mají i silnější placky, nicméně se stále jedná o skvělou věc v jejich svébytném a jen těžko zaměnitelném stylu. Známka přesně na půl cesty mezi 7 a 7,5…


Další názory:

K objevení skutečnosti, že Six Degrees of Separation patří k top domácím kapelám, mi stačilo jedno setkání naživo. Od té doby už sice uplynul nějaký ten pátek, ale teprve skrze “The Hike & Other Laments” jsem se kapele konečně podíval trochu na zoubek. Dojmy? Je to dobré, sakra dobré. Na té desce je jasně znát, že její autoři nejsou žádní nezkušení nebo naopak vyčpělí nýmandi a kvalita je zde přítomna ve vysokém množství. Přesto to množství ale není zase tak vysoké, jak jsem čekal, a musím tedy souhlasit s kolegou a jeho tvrzením, že Six Degrees of Separation asi mají na kontě lepší desky – navzdory tomu, že jsem žádnou z nich pohříchu neslyšel. Přesto (vida, další souznění názorů) jde ale o podařený materiál, který nabízí celou řadu silných skladeb. Za mě to jsou třeba oba díly skorotitulní “The Hike”, závěrečná “Watchdogs” a klidně ještě pár dalších. Ne, není to zázrak, jen opravdu dobré album, ale ono to ani přes vysoké nároky vlastně ani nevadí. Je totiž příjemné se neustále přesvědčovat, že v naší zemičce pořád umíme dělat zatraceně dobrou muziku a Six Degrees of Separation se svým pátým řadovým albem to na každý pád potvrzují.
Ježura


Metalgate Czech Death Fest III (pátek)

Metalgate Czech Death Fest III
Datum: 10.6.2011
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Dementor, Hypnos, Insane, Minority Sound, Rotting Christ, Sic.Engine, Six Degrees of Separation

Metalgate Czech Death Fest měli původně otevřít ostravští tekkno-grind šílenci BBYB, jenže jaksi tak trochu nedorazili, díky čemuž se ten jejich bordýlek nakonec vůbec nekonal. Alespoň že – jak se později ukázalo – to byla jediná změna v programu. Jinak totiž vše šlapalo jako hodinky. Ten Černý Petr, ona nevděčná role otevírat festival, ale tedy připadl na Insane. Jejich poslední deska “Preserve to Diverse” mě svého času velice bavila a stále ji považuji za velice vydařenou, takže fakt, že Insane hráli v podstatě jenom z ní, mi vyhovoval. O poznání méně už mi však vyhovovalo to, že mě jejich set moc nebavil. Do jisté míry to určitě bylo způsobeno právě tím prvním flekem; přece jenom uznávám, že když se na vás dívá jenom pár lidí od stolů po stranách a jedince na ploše před pódiem napočítáte na prstech jedné ruky a odezva je tudíž minimální, tak se hudebník na pódiu asi moc nepřetrhne, ale na někoho to prostě vyjít musí. A Metalgate Czech Death Fest přece jenom není žádný monstr festival, kde jsou už na zahajovací formaci tisíce lidí. V tomto případě škoda pro Insane, snad se mi někdy příště budou líbit víc.

Vystoupení druhých Minority Sound už vyznělo o poznání lépe. Tahle skupina mě přesně naopak z alba tuze nebaví, zatímco na koncertech ano. Elektronickým tuc-tuc podbarvený metálek lahodil mému sluchu i v Červeném Kostelci. A evidentně ne jen mému, jelikož skočné taneční rytmy rozpohybovaly prvních pár odvážlivců. Však ona trocha diskotéky ještě nikomu neuškodila. Tohle bylo celkem fajn.

Sic.Engine byli jednou z těch kapel, která do celkového konceptu Metalgate Czech Death Fest se svým řekněme crossoverem víc nezapadala, než zapadala. Zcela upřímně se přiznám, že je to přesně ten druh muziky, který bych si doma v životě nepustil, ani kdyby mi za to měli platit, zejména takové to dneska moderní střídání čistého vokálu a screamu mi vždycky trhá uši, ale živě to bylo naprosto v pohodě. Kde mě moc nebrala samotná hudební produkce, tam to kapela oháknutá ve společenském (i když v některých případech hodně potrhaném a kečupem potřísněném) oblečení doháněla zdravým nasazením a chutí předvést se.

Oproti tomu Six Degrees of Separation byla už docela jiná káva. Nejen co se – nebojím se říci – unikátní a originální hudební produkce týká, ale i co do pódiového vystupování. Kam až mi paměť sahá, nevzpomínám si, že bych kdy od téhle skupiny viděl špatný set. Pravda, byl jsem už svědkem i lepších, ale přece jenom se dá těžko srovnávat koncert za světla, což byl případ Metalgate Czech Death Festu, a koncert za šera či tmy. Ale i tak vám tu na místě odpřísáhnu na celou svojí sbírku Darkthrone, že to bylo sakra dobré a že Six Degrees of Separation jsou koncertní tutovka, která člověka nezklame. Všechno, co člověk na nich může mít rád, tam bylo – jeté melodie a riffy, předoucí basa, nenapodobitelný vokál… když tak o tom přemýšlím, Six Degrees of Separation je ten typ skupiny, která ani nemusí dělat velkou show, ale stačí jí, když za sebe nechá mluvit jen muziku.

Následující Dementor ze Slovenska mě vůbec nebavili. I když pro mě zdaleka nejsou neznámým pojmem, jejich studiovou tvorbu jsem nikdy nestudoval dopodrobna, mohu však prohlásit, že jejich koncert (vlastně úplně první koncert, co jsem od nich viděl… vím, že je to u takových harcovníků umění, ale to byste se divili, co všechno jsem já ještě živě neviděl :-)) mě nepřesvědčil o tom, abych s tím začal. Sorry, ale mně to vyznělo jako jednotvárná death metalová sypanice, jež mě nechala absolutně chladným. Nemůže se mi prostě líbit úplně všechno; jsou věci, které jednoduše nejsou moje krevní skupina.

Hypnos už bylo jiné maso. Jak už není Krabathor, jsou Hypnos bezkonkurenčně jediní králové českého death metalu. Bruna na baskytaře a zpěvu a Pegasa za bicími doplnili na kytarách IgorRoot a Vlasa ze Six Degrees of Separation, což se ukázalo jako po čertech dobrá kombinace. Brunova kumpanyje sázela jeden ostrý projektil za druhým, bez milosti a slitování, a publikum ji za to odměnilo pekelně šíleným kotlem. Hypnos po své obnově naživo naprosto zabíjejí a určitě v současnosti patří k tomu nejlepšímu extrémnímu, co lze na našich pódiích vidět. Kdo je ještě neviděl, tak na při nejbližší příležitosti na ně hned mazejte. Za tohle ručím! Bomba do držky!

Po Hypnos následoval první ze zahraničních headlinerů – Rotting Christ z Řecka. Budu k vám zcela upřímný – zas tolik si toho nepamatuji, jelikož jsem před začátkem jejich setu bumbal ohnivou vodu trochu víc, než je zdrávo, takže po mně nechtějte žádné velké podrobnosti. Mohu vám říct jen to, že to bylo kurevsky výborné a že jsem si zařádil jako správný dobytek. Nechyběly ani četné ukázky z poslední desky “Aealo”, ani notoricky známé klasiky (taková “Athanatoi Este” je živě prostě maximální pecka, to mi nikdo nevymluví), ani řecká maska na hlavně Sakise Tolise v závěru vystoupení. Vyhrazená hodinka uběhla tak rychle, až mě opravdu mrzelo, že už je šlus. Po konci ještě rychle na improvizovanou autogramiádu a pak jsem se ráčil odebrat do příbytku, abych se trochu vyspal z té alko smršti a byl druhý den alespoň trochu použitelný (smích).


Masters of Rock 2010 (neděle)

Masters of Rock 2010
Datum: 18.7.2010
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Accept, Arakain, Callejon, Euthanasia, Harlej, Kimaera, Lacrimosa, Lordi, Rhemorha, Six Degrees of Separation

Festival se pomalu blíží ke konci a spousta lidí to už od nedělního rána balí. Jeden den Masters of Rock ale stále zbývá a zahajují jej v brzo ráno Euthanasia. Nemám je moc rád, vadí mi tam ten křesťanský podtext, zašel jsem na ně jen z nudy (to je tak, když je někdo vzhůru od sedmi). Víc mě bavilo pozorovat z tribuny mlhu, která se ještě převalovala v kopcích okolo areálu.

Na svojí první evropskou show přijela ze Sibiře moderně metalová smečka Rhemorha. Hoši se chtěli předvést v dobrém světle, tak to hoblovali, co to šlo, ale fakt, že se jednalo jen o obyčejný metalcore, nic nezakrylo. Některé pasáže zněly celkem zajímavě, jiné však byly stokrát provařené metalcorové postupy. Doma bych si to nepustil, na koncertě to však špatné rozhodně nebylo.

Zato následující kapela je už o něčem jiném. Další evropská premiéra, tentokrát dorazivší z Libanonu. Kimaera pro mě osobně byla černým koněm festivalu. Oproti ruským kolegům přidali k chuti předvést se na velkém pódiu velkého festivalu i hodně skvělou muziku a vyšlo z toho po čertech dobré vystoupení. Chvílemi deathově brutální, častěji doomově temní, ale vždy s orientálním nádechem, který tomu celému dává hodně osobitý šmrnc. Tleskám pořadatelům za přitáhnutí téhle skupiny, protože to byla trefa do černého, pro příští rok víc takových věcí. Jinak, jestli se tu Kimaera ještě někdy objeví, tak tam určitě nebudu chybět, protože tohle se mi opravdu líbilo. A hitovka “The Taste of Treason” zabíjí!

Autogramiáda Kimaera je povinnost, takže z dalšího Harleje vidím jen půlku. Abych pravdu řekl, moc mi to přece jenom nevadí. Další už zpola-zlidovělá kapela, takže zase nechybělo sborové zpívání refrénů, nekonečné tleskání atd. Pro mě osobně opět neurážející, zároveň ale nikterak výjimečné.

Ani Callejon nijak zvlášť nezaujali. Moderní metálek bez výraznějších nápadů. To dneska hraje každá druhá skupina. A ty zpěvákovy kecy mezi písničkami byly opravdu trapné…

Arakain, to už je dneska klasika. Člověk je viděl snad stokrát, ale vždycky si na ně zajde s chutí znovu. Potěšil ne tak úplně klasický setlist (například “Barbaři” nebo “Vinen”, spousta letitých a provařených “povinností” zase chyběla). Navíc o třídu lepší hudba než věci typu Harlej apod., takže celkově dobré.

Následující Lacrimosu jsem těžce nepobral. Studiovou tvorbu neznám, ale na Masters of Rock předvedli přesně ten sladký gothic metal (a to mi věřte, že s použitím slova “metal” jsem hodně váhal), který se tváří rádoby tvrdě a který mají všechny ty třinácti, čtrnáctileté gotičky strašně rády. Nemůže se mi líbit všechno.

Přiznávám se, Doro jsem posral (nebrat doslova!) a na její vystoupení jsem zachrápal. Než jsem se stačil dovalit do areálu, plocha pod pódiem byla tak natřískaná, že se tam nedalo hnout a nebylo odnikud vidět. Dívat se na “záznam” z obrazovky moc nemusím, a abych se rval přes lidi dopředu jak nějaký kretén? Nejsem ten typ. Příště už na ní půjdu.

Naproti tomu Unisonic, nový projekt bývalého zpěváka Helloween, Michaela Kiskeho, mě nezajímal. Kiskeho jsem nikdy neměl moc rád a vzhledem k tomu, co za posledních pár let nakecal, mi tenhle jeho slavný comeback přijde jakože mu došla škvára na fet a kurvy. Možná je to jen můj pocit, ale vidět jsem to nemusel.

Na druhém pódiu předvádějí Six Degrees of Separation další skvělý set. Možná ne tak energický jako Chaos in Head, ani ne tak kouzelný jak Silent Stream of Godless Elegy, ale pořád skvělý, nabitý až po okraj jejich vysoce originální hudební produkcí. Zazněly samozřejmě ukázky z aktuální novinky “Of Us” (například “For Hannah”), ale i starší věci (třeba dokonalá “Lucius”).

Po výtečných Six Degrees of Separation rychle spěchám na hlavní scénu, abych viděl aspoň kus vystoupení znovuobnovených německých legend Accept. Byl jsem opravdu hodně překvapen, jak moc to bylo dobré. Z těch hlavních headlinerů asi úplně nejlepší. Kdo si myslel, že to bez Uda nepůjde, tak mu nový zpěvák Mike Tornillo ve Vizovicích jasně ukázal, že půjde. Energie a nasazení jak za mlada + výborné staré hitovky = smrtící kombinace. Tornillo je Udovi hlasově dost podobný, ale tahá to víc nahoru, což se dá bez sebemenších problémů přežít. Na pódiu to navíc rozjel (i se zbytkem kapely samozřejmě) naplno, prostě super show. Pro hltače setlistů zmíním úplný závěr, kde zazněla trojice kultovek “Princess of the Dawn”, “I’m a Rebel” a úplně na konec “Balls to the Wall”.

Závěr patří finským příšerkám Lordi. Co si budeme nalhávat, nemít ty masky, vybuchující serepetičky a další show, těžko by měli takový úspěch, jaký mají. Dokud se chce ale člověk na koncertě dobře bavit, tak proč ne, Lordi jsou z tohoto pohledu ideální. Na ten jejich spektákl se přece jenom dívá hezky. Největšího aplausu se ale opět dostalo pokusům o češtinu Mr.Lordiho, zvláště pak jeho hlášce “to je vedro, do prdele!” Finští strašáci mě sice napoprvé bavili více, ale i tak podle mě nemohl nikdo odcházet zklamaný.


Zhodnocení:

Z organizačního hlediska jsem já osobně jako řadový návštěvník nějaký extra velký problém nezaznamenal. Počet toiek se vzhledem k pravidelnému čištění zdál dostatečný. Alespoň mi to všichni tvrdili, já do nich radši nelezu, dokud to vážně nehoří (smích). Ale možná by už konečně někdo mohl i na Masters of Rok zavést toi-toi rakety na močení, aby tam pánové neochcávali každý keř. O trochu víc mohlo být také koryt na osvěžení/umytí se, ale dalo se to. Areál byl po většinu dne uklizený, všude běhali brigádníci a uklízeli (kromě plochy pod pódiem, ale tak to se dá chápat).

Oproti tomu tragičtí byli tradičně moderátoři, či co to mělo být. Anglicky neuměli plácnout ani slovo, to už ani nebylo komolení názvů, ale jejich bezbřehé prznění. O metalové hudbě evidentně věděli úplně hovno (zvlášť ten chlápek), ale hlavně že se snažili být za každou cenu vtipní (a ani to jim moc nešlo). Alespoň že na tu ženskou se dalo jakž takž dívat, ale to je trochu málo, zvlášť když se nesvlékla (smích). Vždyť to zas nemůže být takový problém sehnat někoho, kdo by to tam odkecal alespoň na nějaké úrovni.

Dramaturgie festivalu, to je věčné téma. Jeden by rád tohle, druhý zase tamto, na 100% vyhovět nelze nikomu, natožpak všem. Já sám za sebe mohu říct, že bych uvítal o kápanek více těch tvrdších věcí, než jen dvakrát thrash metal (a co budeme povídat, Annihilator zas takoví tvrďáci nejsou), jeden doom/death a jeden Behemoth. Neříkám udělat z toho druhý Obscene Extreme, ale přece jen loňský vyrovnanější line-up mi přišel lepší než ten letošní, téměř čistě heavy(/speed/power) metalový.

Počasí bylo letos opravdu humus. První tři dny byla tak neskutečná vedra, že jsem myslel, že chcípnu. V neděli už bylo pěkně pod mrakem a nepršelo, večer jsem ale zase klepal kosu (smích). Naštěstí nechali pořadatelé během teplých dní dav pod pódiem kropit vodou, což opravdu bodlo. I když se mi zdálo, že si to občas frajer-kropič užíval až moc (cákal když už se pomalu smrákalo a pak člověku byla kosa, s oblibou pral do lidí, kteří na to neměli náladu atd.), ale dejme tomu, pořád to bylo v tom horku dobré. Ale pro příště – na zahnání horka je nejlepší pozvat Immortal (smích)!

Celkově? Celkově se mi tam líbilo, ale tak to už se musí vážně něco dít, aby se mě to na koncertech nebavilo (smích). Mí favoriti mě nezklamali, někdo mě překvapil, někdo zase zklamal, ale tak už to holt chodí. Nakonec mě se mi tam líbilo o mnoho víc, než jsem původně při pohledu na soupisku čekal a že jsem jel rozhodně nelituji.