 |
|
Datum: 10.8.2017
|
Onotius: Čtvrtek, den nejočekávanější, měl u mě začít už na energické, ryze ženské drtičce Nervosa. Fakt, že jsem za předchozí noc nahnal slušný spánkový deficit, způsobil, že jsem jí vyhrazený čas raději proválel v pohodlném kanapi v ambientní zóně. Do mohutného pařáku před velká pódia tedy dorážím až ve chvíli, kdy poprvé do nástrojů udeří tuzemská crossoverová Insania. Rouhačské texty plné ironie a uvolněný chytlavý zvuk, to je, oč tu běží. Během třičtvrtěhodinového setu zazní mimo starších věcí i trojice kousků z nové desky v čele s ultrachytlavou „Nebe a Nietzsche“, kvůli níž dokonce odkládám pozvolný přesun k vedlejšímu pódiu, kde se chystají techničtí Fallujah. Dále hrají například „Vražda ve staré hvězdárně“ či „Božská komedie“. Příjemná nenáročná, brzce odpolední hitová kolekce.
Skvrn: Kolega na Insanii, já u pevnostní stráže. „To je horší než do sněmovny, tady ty prohlídky.“ Souhlas. Ani Mirek 009 by placatku nepronesl. Fallujah ale stíhám, a to je pro teď a tady nejpodstatnější. Levá stage loni zvukově ušla a ani při letošní premiéře nebylo vyloženě zle. No a Fallujah? Spousta vyhrávek, spousta rytmických změn, spousta nápadů a taky spousta zbytečných keců s hecy navrch. Jestli intenzita a nátlak, tak především od energií seshora, které jsou v ty dvě v nejlepším. Jako výplň prázdného odpoledne ale Fallujah obstáli.
Onotius: U Fallujah mám podobný problém jako včera u ostřílených přemýšlivých drtičů z Gorguts. Jejich muzika plná instrumentálních kejklí, stejně jako atmosférických prvků je sice výtečně odehraná, ale kontrast mezi pódiem a kotlem působí trochu rušivě. Ne snad, že bych očekával strnulé pokukování po hmatnících a tiché srkání latte, ale například blbinky typu rowing pit bych si s klidem ušetřil. Jedna z kytar se trochu ztrácí, ale základ songů jako „Cerebral Hybridization“ či „Abadon“ vyznívá solidně. Odcházím pozitivně naladěn, ale neutuchající chuť si na ně příště zajít do klubu se nějak nedostavuje.
Cnuk: Dnes jsem tím posledním já, do areálu se dostávám až po čtvrté hodině a opět si to šinu na zadní stage. Tam v době mého příchodu už burácejí Italové Hour of Penance. Mají atmosféru, malé pódium jim sluší, přesto tomu něco chybí. Kratší hrací doba možná nenabídla prostor pro nějaké vyvrcholení, a tak odcházím dopředu s docela vlažným pocitem. Tam už se mi dostává probrání, a to díky partě Terror. Vystoupení nechybí to správné hardcore nasazení, písně jsou úderné, rychlé, jenom zpěvák Scott Vogel by se mohl naučit také jiný způsob vyhecování než neustálé vyzívání k plavbě směrem k pódiu. Po pár písničkách už to začne být poněkud trapné, avšak krom této drobnosti skvělý set.
Onotius: Hour of Penance předvádějí o poznání hutnější vizi technického death metalu než Fallujah. Jejich muzika mě přesto nechává relativně chladným. Správný odpich a hromada dobře investované energie, ale chybí mi špetka atmosférického zvolnění, které by dalo dobře vyniknout agresi. Do správné nálady se tak dostávám až s příchodem volyňských blackových Avenger. Ti křtí svou novinku, přičemž při obřadu jim pomáhá jedna ze slečen, co pózovaly v satanských polohách na Master’s Hammer. Slušná atmosféra, podmanivé rytmy a ucelený projev dohromady zanechávají velmi pozitivní dojem. Na nic si nehrají, nepotřebují se patlat tunami corpsepaintů, ani vybavit scénu horami kulis, atmosféru diktuje jejich hudba. Přirozený, upřímný a zkrátka povedený set.
Skvrn: Masha z Аркона si lebedí v kožichu, z plastikových rohů se chlemtá dle platných žánrových stanov a já se během zírání na tuhle bizarní koláž pomalu chystám za The Great Old Ones. Zadní pódium mě vítá obligátně přehuleným zvukem. To, co doma nakopává, je naživo blacková huhla. Zachraňuje mě jen znalost studiovek a pocity, že poslední deska byla přece tákhle dobrá a že žádné živé příště už nemusí přijít. Dneska teda plavba s rukávky a kruhem kolem pasu, během případného příště to už musí jít bez nich a s ponorem v hloubce.
Onotius: A to já se navzdory zvuku do The Great Old Ones nořím slušně. Záměrně jsem nasáčkován v prvních řadách, a tak mě chapadla bájného Cthulhu mají přímo na dosah a nejednou mě nahodí slizem. Mohutné post-blackové monolity tak vnímá každá buňka v mém těle a já zůstávám fascinován. Silné vystoupení. Ano, mohlo to být ještě o špetku intenzivnější, ale žádná ostuda se rozhodně nekoná. Škoda jen, že nehrají o den později, vůně bouřky by k nim sedla.
Cnuk: Po malém areálovém kolečku se vracím dopředu na přednášku egyptologů Nile. Koukat na umění kytarového mága Karla Sanderse je radost, stejně tak jako souhra celé kapely. Bez problémů splnili svůj vysoký standard, přesto z jejich výstupu odcházím o něco dříve, abych stihl začátek Swans. Ti pro mě představují asi největším překvapení letošního line-upu. Hádám, že většinu přihlížejících tvoří zvědavci, podobně jako v mém případě. Koncert je hypnotický, hlasitý, syrový a sklízí velké ovace. Swans jsou sympaťáci, druhá skladba „Screen Shot“ nabývá v živém podání nových rozměrů, přesto v polovině setu podle plánu odcházím. Nejsem si jist, zdali bych vydržel poslouchat tuto hudbu dvě hodiny v kuse.
Cnuk: Po příchodu do přední části areálu už mají za sebou jednu či dvě skladby Hatebreed. Zůstávám na zbytek koncertu a stejně jako naposledy se jim dokonale daří strhnout dav v rytmu hardcoru plného breakdownů a úderných refrénů. Nepochybně je to plné energie, avšak na mě trochu zabrzděné, bez častějšího sešlápnutí pedálu do těch správných otáček. Terror mi byli po chuti daleko víc. Nakonec si říkám, že jestli jsem neměl zůstat na Swans. Měl.
Skvrn: Měl, pane, měl. Ne Emperor ani kdokoli jiný, Swans mě sem dotáhli. Protože úplně naposled a pro mě aspoň takhle jednou ve festivalovém provizoriu, když jsem hňup a v klubu to vždycky bylo přece tak drahý. Ještě jednou si to musím zopakovat – Swans na Brutalu. Nastoupení na pódiu. Swans s Girovým paroháčem. Nikdy předtím, nikdy potom. První košt. Zvuk skvělý, i tady to jde. Neskutečná intenzita, plochy hutné, hypnotické a jak s náma „Cloud of Unknowing“ kejve, tak i taneční. Publikum se dusí, nedutá, v pevnosti snad nikdy předtím, nikdy potom. Císař právě kontumačně prohrál.
Onotius: Swans? Naprostý vrchol festivalu! A to prosím říkám jako člověk, co v danou chvíli na hrudi nosí logo Emperor. Mistrovská hra s hudebními plochami a crescendy. Parta ostřílených introvertů, co se loučí s českými fandy jak jinak než ve velkém stylu. Trhám si vlasy, že jsem se na ně nikdy nevydal do klubu – což holt teď už nenapravím. Monumentální hypnotický rituál, který překračuje hranice čehokoliv, co jsem zatím na daném pódiu mohl kdy vidět. Nezasvěcení zvědavci zřejmě zírají jak vyjevení, já to čekal, ale i tak mám zprvu vytřeštěné oči. Zvuková intenzita nás zavrtává do země za krtky, krční páteř začíná bolet ze zuřivého přikyvování, ale nejde přestat. Tedy jde, ale s velkým přemáháním. Dopouštím se největšího hříchu a odcházím z poslední skladby hledat si místo v tlačenici na Emperor. Asi shořím v pekle.
Onotius: Kult tedy střídá kult a já si pár metrů před zvukařem připadám jak sardinka. Císař má dokonce uvaděče, po němž spouští ono dobře známé intro „Alsvartr (The Oath)“. Pak už se na pódiu zjeví ústřední trojice doprovozená Einarem z Leprous a Secthdamonem. A spouští fenomenální „Ye Entrancemperium“. Zvuk je solidně čitelný včetně klávesových partů, což ve spojitosti s kousky ze stěžejního císařského alba navozuje pocit ryzího nadšení. Přesto je to v porovnání s předchozím hudebním tripem o poznání chladnější a odosobněné. Těch lidí je příliš a zatímco u Swans by nebyl problém se prorvat do první řady, tady by byl problém se pohnout i o metr vpřed. Po odehrání kompletního „Anthems to the Welkin at Dusk“ přichází ještě „Curse You All Men!“ a dvě vzpomínky na debut ve formě „I Am the Black Wizards“ a „Inno a Satana“. Výborné, ale překvapivě ne nejlepší vystoupení.
Cnuk: Přestože je na večerním programu vystoupení Emperor, což je samozřejmě nej tohle a nej támhleto, mě jako nefanouška to zas tak nevzrušuje. A jelikož mám z jejich tvorby nejraději rané „Wrath of the Tyrant“, tak ani skutečnost, že se dostane pocty albu „Anthems to the Welkin at Dusk“, moji nadšenost nijak nezvyšuje. I když zmiňované album neznám nazpaměť, vytyčená hrací hodinka nakonec utíká rychle a já se vlastně docela dobře bavím. Z mého pohledu asi není vystoupení co vytknout, dobře odvedená práce, hodná tak zvučného jména.
Skvrn: Císař mě praští přes ksicht a uši, ale já jsem tak nějak pořád na Swans. Náměstí pod náporem jak tehdy na Slayer a já vzadu klestím další uličky. Nikam se mi tlačit nechce, ani nevím, jestli bych to těm třem ještě vůbec věřil. Radši čekám na Opeth. Nakonec dávám ale jen dvě skladby, nepřijmu zvuk ani okolní zevlisty s až moc ukecanou pusou a radši zavzpomínám na parádní set v klubu. Ách. Skvrn odchází a jde si dát miloučký soundtrack ke svým sentimentům. Gnaw Their Tongues.
Onotius: Mým dlouholetým oblíbencům Opeth se dostává syrového, ba až nathrashovatělého zvuku kytar, což k nim moc nepasuje. Například úvodní „Sorceress“ tím ztrácí na psychedelickém feelingu a ony přímočaré kytary ve sloce působí jako plané hoblování. Naštěstí je set průřezový – a u těch metalových kousků jako „Ghost of Perdiction“ či „Heir Apparent“ to zas tak nevadí. Dále zazní například „The Drapery Falls“ a na závěr „Deliverance“. Opeth byli příjemní, ale dojmy z předchozí dvojice byly natolik silné, že v porovnání s nimi Opeth tak nějak nenásilně prošuměli kolem.
Skvrn: KAL Stage a její tradičně ulehlé publikum čekají na minuty tiché relaxace s jogíny Gnaw Their Tongues. Muž, žena, kytara, čudle, civil, bordel. Zkažená hmota black metalu, noisu, dronu a industrialu nekompromisně diktuje, klubové prostředí svědčí, jen sedmispáči zabírají lepší místa k prohnitku. Píšu si, že i příště navštívím, k větší spokojenosti tentokrát scházel jen klid a snad i pár minut hnusu navíc.
Cnuk: Poslední čtvrteční kapelou jsou u mě KMFDM. Má účast zde je pouhým výstřelem do tmy, kdy nemám zájem o Opeth ani vysedávání v hospodě. Jak už to s těmito výstřely bývá, i z tohohle se nakonec vyklubalo příjemné překvapení. Německý electro-industrial mi sedí na výbornou, tvrdé riffy, úderné bicí a střídající se vokály zpěvačky Lucii Cifarelli a hlavního představitele Saschi Konietzka tvoří skutečně živelný mix. Podobně jako včera, i dnes odcházím po posledním vystoupení navýsost spokojený.
Onotius: Protože sil už se mi nedostává, místo Suffocation večeřím, a jakmile spouští mohutný liják jdu se schovat na Six Degrees of Separation. Přehulený zvuk, ale jinak slušný zápal mě však dlouho na místě neudrží. Jakmile alespoň trochu zregeneruji, jdu ještě zkontrolovat Rotting Christ, kteří disponují zdálky solidním zvukem a celkově baví o špetku víc než na Hellenic Darkness před pár měsíci. Bohužel mě tělo zrazuje a já po chvíli kulhám do kempu. Dešťová sprška ohlašuje konec první půlky festivalu. Dobrou.
Skvrn: Jestliže někteří už zalomili a přejí nám dobré noci, já z kempu naopak mizím zpátky do pevnosti. Řádně bouří, stromy přímo nad stanem pějí tu svou zlověstnou a noise s doomem jsou lepší varianta než drátem a větví do oka nebo kamkoli jinam. Na KAL nabízí Hluková sekce ostrý noisový potrat, který krom toho, že bolí, taky rozumně funguje. Ve společnosti Mourning Beloveth sice trávím víc času než u elektromontáží, ale spíš jen z přesvědčení, že mě to třeba začne bavit. Pomalý vlasatý oldschool je ale tak dřevní, že si o půl třetí vzpomenu na uklidněné listnáče a vyrazím za nimi do kempu nocovat.
