Datum: 9.11.2013 Místo: Praha, Palác Akropolis Účinkující: XIII. století, Skeletal Family

Gothic rocková stálice XIII. století je v domácím gotickém podhoubí dobře známá a za legendu platí i v zahraničí, především v sousedním Polsku. Ani tento rok kapela neporušila tradici pražských podzimních koncertů, jen s tím rozdílem, že místo konání se přesunulo z kbelského kulturáku do žižkovského Paláce Akropolis. A stejně jako každý rok s sebou přivezla velmi zajímavý doprovod – minule padla volba na rakouské Whispers in the Shadow, tentokráte byli čestnými hosty slavní Britové Skeletal Family.

Začátek stanovený na půl sedmou mi přišel příliš brzy vzhledem k tomu, že v předchozím místě konání se sice dveře otevíraly zhruba na osmou, hrát se ale začínalo nejdříve o půl deváté s tím, že času je dost. Jenže to jsem si neuvědomil, že Akropolis se nachází v docela husté zástavbě, kde o desáté začíná noční klid, takže se bude začínat v čas, aby obě kapely stačily odehrát hodinový set. Nutno ale podotknout, že i když jsem přišel do klubu zhruba o čtvrt hodiny později, zase o tolik jsem nepřišel. Skeletal Family už byli dávno na podiu a pouštěli do lidí svůj oldschoolový, temný rock. Podle všeho všem členům kapely, snad vyjma baskytaristy, bylo dobře přes padesát, ale stále měli dost energie na rozdávání a elán jim rozhodně nechyběl. Nejvíce pozornosti poutala jednoznačně zpěvačka Anna-Marie Hurst – mírně výstřední čarodějnice s malovaným černým pruhem “à la Zorro” neustále pobíhala po pódiu, houpala se do rytmu, povzbuzovala publikum a do toho stíhala zpívat. Pravda, zpěv ve výškách možná nevybírala s tak ladnou obratností, jak by člověk očekával, ale to se dá prominout vzhledem k věku i tomu, kolik toho má Anna-Marie nazpíváno. Důležitější bylo, že do vystoupení dala kus sebe, bavilo ji to a stále houstnoucí publikum to zřejmě bralo zhruba stejně jako já. Slušně rozjeté vystoupení ale odrovnal vyloženě zprasený zvuk. Takhle nevyvážené nazvučení jsem dlouho neviděl, ačkoliv to nemusí být jen vina zvukaře, nýbrž celého prostoru, který nevypadal, že by byl hudebním akcím nakloněn vhodnou akustikou. Tak nebo onak, jednou výšky trhaly uši, podruhé zanikaly v base a bicích, tu zase nebyl slyšet zpěv vůbec, což pro moje rozjitřené smysly byla novodobá forma tortury. Rozhodl jsem se tedy poslední třetinu vystoupení strávit u baru, který mě mizerným prazdrojem také příliš nepotěšil, ale když nic jiného, tak alespoň zklidnil a mohl jsem zbytek večera dožít relativně bez problémů. Výsledek byl ale i tak poněkud trpký.

Po zhruba půlhodinové pauze se za zvuků intra “Gotiky” odhrnula opona a na pódiu se zjevili XIII. století. Svůj set netradičně otevřeli úvodní písní “Kabaret Voltaire” z poslední řadovky “Dogma”. A netradičních změn bylo onoho večera víc. Ansámbl bratří Štěpánů toho večera na mě působil nezvykle unaveně – hlavně vůdčí postava Petra Štěpána vypadala mnohem unaveněji než v předchozích letech, ačkoliv na poměry většiny kapel “Třináctky” stále hýří energií a síly měly na rozdávání. Oproti předchozím vystoupením ve Kbelích tahal za uši zvuk, i když už nebyl tak zprzněný jako v případě Skeletal Family, kteří to odnesli, jak nejhůře mohli. Největší změnou byl ale jednoznačně setlist. Zůstaly sice fláky jako “Elizabeth” nebo “Justina”, stejně jako novější tvorba zastoupená písněmi “Prokletí domu slunečnic”, “Iglau” nebo “Fénix”, na úkor některých hitovek však dali XIII. století prostor ne tak často hraným písním, které já osobně mám třeba raději než písně vypuštěné. Místo “Nosferatu Is Dead” se tak publikum dočkalo “Nevěsty temnot”, místo “Bela Lugosi’s Dead” přišla “Mystery Ana” a otravný cover “Knockin’ on Heaven’s Door” byl k mé neskutečné potěše vypuštěn bez náhrady. Set byl v duchu předchozího koncertu opět zakončen “Karnevalem” od Olympicu (který je podle mě mnohem lepší než originál), obecenstvo si však vykřičelo ještě jeden přídavek, ale po “Fatherland” byl už opravdu konec. Slušně nabitá Akropole mohla zůstat ještě na afterparty v podání DJe Cyberpagana (taky jméno za všechny prachy), anebo jako v mém případě vypadnout na čerstvý žižkovský vzduch a odebrat se po vlastní trase do dalších klubů, hospod nebo zkrátka a dobře domů.

Škoda tedy zvoleného zvuku, a snad i zvoleného místa. Lepší dostupnost byla tvrdě vykoupena děsným ozvučením, mizerným výběrem na baru a vůbec celkovou atmosférou místa, která je v Akropolis prostě … divná. Kbelský kulturák mi přišel lépe zařízen a v neposlední řadě i lépe klimatizován, nehledě na to, že nebyl nijak limitován desátou večerní – sám nevím, co ke změně vedlo, ale rozhodně ji nijak nekvituji. Kapely zahrály dobře, o tom žádná, přesto byl celý večer podivně hořkosladký. Nevím, jestli za to mohlo moje aktuální rozpoložení nebo okolnosti, které jinak velmi dobrá vystoupení dokázaly bez problémů zazdít. Petr Štěpán a jeho XIII. století opět jednou ukázali, že umí naplnit klub, ale přijde mi, že oproti předchozím koncertům tomu sobotnímu prostě něco chybělo.