Datum: 16.11.2014 Místo: Praha, Roxy Účinkující: Halcyon Way, Saxon, Skid Row

Nikdy jsem nebyl fanouškem klasického heavy metalu a v tom smyslu, abych měl rád většinu žánrových kapel, jím stále nejsem. I přesto si ale v tomto dřevním leč stále populárním odvětví dovedu najít své favority. Od té doby, co mě na druhém Metalfestu totálně a hlavně zcela nečekaně odpálili, jsou to právě britští staříci Saxon, kteří se v mé skromné sbírce řadí k té nejužší heavy metalové špičce, a tak když vešlo ve všeobecnou známost, že zavítají do Prahy, nebylo moc o čem diskutovat – tím spíš, že jsem přesně takovou příležitost bedlivě vyhlížel celé tři roky, které uplynuly od našeho prvního setkání…

Evropské turné, jehož součástí pražská zastávka byla, Saxon pojali v retrospektivním stylu a při příležitosti 35. výročí vydání eponymního debutu se rozhodli hrát zejména ze svých třech nejproslulejších nahrávek, a sice “Wheels of Steel” (1980), “Strong Arm of the Law” (1980) a “Denim and Leather” (1981). Staromilce to zajisté naplnilo nadšením, já jsem však ve svém očekávání zůstal o poznání střízlivější, a to z jednoho prostého důvodu – zejména starší diskografii Saxon prakticky vůbec neznám a naopak mi velice zachutnala aktuální deska “Sacrifice”. To samozřejmě znamenalo, že jakkoli jsem se na klubový koncert Saxon těšil tři a půl roku, byla tu ne úplně opomenutelná možnost, že se mi staré fláky zkrátka nestrefí do vkusu a novější kusy, které by to případně mohly zachránit, zaniknou. Než se ale zbytečně trápit katastrofickými scénáři, raději jsem se upnul k přesvědčení, že takoví mazáci jako Saxon prostě nezklamou, a chutě vyrazil do Roxy.

Než ale mělo dojít k zatlučení zlatého hřebu večera, byla na plánu ještě dvojice vystoupení, z nichž mě ani jedno nijak nevzrušovalo. První z nich předvedli američtí Halcyon Way. Nemám vůbec představu, jak si pánové v zámoří stojí co do popularity, ale v Evropě, tím spíše pak u nás, to rozhodně žádná velká sláva není, a proto mi přišla poměrně komická už skutečnost, že kapelu pro poloprázdný sál uvedl jakýsi fousatý týpek, v němž by se člověk nějakého entusiasmu dořezával jen s obtížemi. A v nijak oslnivém stylu se i pokračovalo, byť dávat to za vinu kapele by nebylo fér. Ani jedna z kytar totiž nebyla prakticky vůbec slyšet a bicí se zpěvem toho pochopitelně moc neutáhly, takže dojem z prvního vystoupení večera byl většinu času nevalný, i když zle se to na druhou stranu netvářilo. Naštěstí se ale zvukař někdy za polovinou setu vzbudil, kytary začaly lézt i z reproduktorů a najednou to začalo fungovat. Samozřejmě se žádný extra zázrak nedostavil, ale jelikož se muzikanti snažili, předváděli sympatické nasazení a nakonec ani jejich mix toho nejklasičtějšího hard rocku/metalu a modernějších prvků nebyl úplně k zahození, na opatrný optimismus to nakonec stačilo a Halcyon Way si na závěr vysloužili v rámci možností i celkem přijatelnou odezvu.

Jestli ale Halcyon Way platili za takový ten neznámý support, v případě druhých Skid Row už šlo jednoznačně o první ligu a bylo to poznat okamžitě. Že tahle kapela táhne, bylo zřetelné už podle zčistajasna narvaného sálu, a že táhne právem, to jsem zjistil prakticky hned, co Skid Row hrábli do strun. Byla to totiž vážně pecka, a to od začátku do konce. Popravdě jsem docela zíral, když jsem se přistihl při tom, že mě to zatraceně baví navzdory tomu, že pro podobnou muziku vážně buňky nemám, jenže bylo to tak – parádní zvuk, skvělá atmosféra, kapela, kterou to evidentně bavilo, a odezva lidí, kteří nadšením vážně nešetřili… Skid Row předvedli naprostou profesionalitu, nasazení jako kráva a do publika pálili jeden hit za druhým s takovou nenuceností a elegancí, že by to s přehledem vystačilo na vlastní headline, a kdyby snad Saxon toho večera neměli zahrát, neodcházel bych nespokojený – a to je věc, o níž bych si nikdy nemyslel, že ji řeknu.

Skid Row byli vlastně tak dobří, že jsem se začal obávat, jestli nenasadili pro Saxon trochu moc vysokou laťku. Legendární heavy metaloví pionýři se však zahanbit nenechali a všechny pochyby rozmetali na prach už při nástupu. Koncert totiž odpálila pecka “Motorcycle Man” a bylo to, jako by na pódiu vybuchla bomba. Saxon do toho totiž vletěli jak zamlada a stačilo prvních pár taktů a mírně přeřvaný zvuk, aby si lidi přitáhli na svou stranu.

V podobném tempu se samozřejmě pokračovalo dále a Saxon nohu z plynu rozhodně nesundavali. Ať už sálem zněly starší či novější skladby, pořád to mělo ohromnou sílu a fungovalo to lépe, než jsem si vůbec dovedl představit respektive přesně tak, jak jsem si v koutku duše přál. A i když se mi úplně nechce ukazovat na konkrétní členy a opomíjet další, velkou část zásluhy na tom musím přiznat především dvěma lidem. První je basák Nibbs Carter, který do toho šel jako by to mělo být naposled a jeho divoké nasazení vážně stálo za to. Tím druhým pak samozřejmě není nikdo jiný než zpěvák Biff Byford. Tomu chlapovi táhne na 70, ale léta na něm absolutně nejsou znát a ohromné charisma a pěvecké schopnosti mu může závidět opravdu kde ḱdo. Biff koncertu zkrátka neochvějně kraloval a vážně mě nenapadá moc frontmanů, kteří by byli schopni podat takhle suverénní a působivý výkon. Tohle zkombinujte s nářezovým NWOBHM staré školy a vyjde vám z toho vystoupení, kterému nelze vytknout vůbec nic.

Saxon se naštěstí nesnažili nadarmo – lidí bylo totiž v Roxy fakt hodně a kapele od samého začátku dávali jasně najevo, že to dělá dobře. To znamená jediné – všudypřítomné nadšení, které se projevovalo mohutnou odezvou, zpíváním, tleskáním, hrozením a především pařbou prakticky všech, na něž jsem dohlédl. Je sice pravda, že po explozivním začátku intenzita odezvy lehce poklesla, ale kdykoli si Biff zamanul, publikum se od něj nechalo ochotně dirigovat a byla to prostě pecka. V samotném závěru, kdy v přídavku zazněla trojice “Wheels of Steel”, “Crusader” a “Denim and Leather”, ale koncert opět vygradoval a bylo to finále, na které mohli být Saxon opravdu pyšní, protože minimálně zpod pódia to nemělo jedinou chybičku…

Saxon se to tedy podařilo. Navzdory mým obavám zcela suverénně potvrdili, že i po více jak 35 letech na scéně dovedou naplnit klub po strop a pak všem přítomným nakopat prdele, jako by se nechumelilo, a to s takovou grácií, že jeden nestačí zírat. Já jsem tedy zírat rozhodně nestačil. Až se k nám pánové zase někdy vrátí, dost určitě u toho nebudu chybět, a pokud heavy metal alespoň trochu snášíte, měli byste se také dostavit. Litovat rozhodně nebudete, protože jestli si Saxon udrží fenomenální formu, jakou v posledních letech mají, tak to bude zase ohromný zážitek.