>>> Americká kapela Death Dealer, v jejíchž řadách působí třeba kytarista Ross the Boss (ex-Manowar) nebo baskytarista Mike Davis (Halford, ex-Lizzy Borden), bude vydávat druhé album. Jeho název zní „Hallowed Ground“ a k dostání bude od 11. září.
>>> Švédové Evergrey pustili do světa nový videoklip, a to k písničce „Black Undertow“, jež pochází z doposud poslední desky „Hymns for the Broken“. Sledujte na YouTube.
>>> Britští heavy metaloví titáni Iron Maiden ohlásili podrobnosti o své očekávané nové desce – půjde rovnou o dvojalbum, jmenovat se bude „The Book of Souls“ a vyjde 4. září. Celková hrací doba bude přesahovat 90 minut. Obal se nachází napravo, tracklist následuje:
Disc I: 01. If Eternity Should Fail 02. Speed of Light 03. The Great Unknown 04. The Red and the Black 05. When the River Runs Deep 06. The Book of Souls
Disc II: 07. Death or Glory 08. Shadows of the Valley 09. Tears of a Clown 10. The Man of Sorrows 11. Empire of the Clouds
>>> Obituary mají na kontě nový animovaný videoklip k songu „Violence“, který se objevil na doposud posledním albu „Inked in Blood“. Sledujte na YouTube.
>>> Poté, co se německým veteránům Rage začátkem letoška rozpadla sestava, nyní frontman Peter „Peavy“ Wagner zveřejnil jména nových hudebníků, kteří s ním budou hrát – kytary se ujme Venezuelan Marcos Rodríguez a za bicí usedne Vassilios Maniatopoulos.
>>> Další počin „reggae metalistů“ Skindred ponese název „Volume“ a vyjde 30. října. Obal vypadá následovně.
>>> Zámořská formace The Black Queen, v jejímž čele stojí Greg Puciato z The Dillinger Escape Plan, vydá v letošním roce svůj debut, jehož název zní „Fever Daydream“. Ukázku tvorby v podobě videoklipu „The End Where We Start“ sledujte na YouTube.
>>> Finská skupina Wolfheart pod vedením Tuomase Saukkonena ohlašuje svou druhou desku. Jmenovat se bude „Shadow World“ a vyjde 21. srpna. Obal zde, tracklist následuje:
01. Aeon of Cold 02. Zero Gravity 03. Storm Centre 04. Last Of 05. All Winters 06. Nemesis 07. Abyss 08. Resistance 09. Veri
Země: Velká Británie Žánr: alternative metal / reggae rock Datum vydání: 27.1.2014 Label: BMG
Tracklist:
01. Kill the Power
02. Ruling Force
03. Playing with the Devil
04. Worlds on Fire
05. Ninja
06. The Kids Are Right Now
07. We Live
08. Open Eyed
09. Dollars and Dimes
10. Saturday
11. Proceed with Caution
12. More Fire
Velšští Skindred jsou dost unikátní formací. Alespoň já tedy nevím o žádné jiné kapele, která by ve své hudbě míchala metal s reggae plus další hromadu slabších či silnějších hudebních vlivů. Není tedy divu, že to Skindred docela šlape a určitě si nemohou stěžovat na nedostatečnou fanouškovskou základnu, což potvrzuje mimo jiné i skutečnost, že od založení kapely uběhlo už dvanáct let a pět řadových alb. A na poslední z nich, desku “Kill the Power”, se dnes podíváme trochu blíže.
Jelikož až na pár výjimek nejsem s předchozí tvorbou Skindred obeznámen, čekal jsem od “Kill the Power” v zásadě jednoduchou záležitost, ve které se rytmické a úderné kytary prolínají s typickým reggae vokálem Benjiho Webbe, která se bude příjemně poslouchat a která zabaví – a “Kill the Power” má vlastně celkem naplnila, protože gró alba skutečně tvoří muzika, na niž tento popis sedí bezezbytku, a songy jako “Kill the Power”, “Worlds on Fire”, “Ninja” a další toho budiž příkladem. Jenže ačkoli by se mohlo zdát, že si Skindred s tímto výrazem bohatě vystačí, opak je pravdou a “Kill the Power” toho nabízí mnohem víc, než by jeden tipnul.
Začněme třeba u žánrového zařazení, a to prohlášením, že “Kill the Power” dost dobře zařadit nejde. Jistě, ten základ v podladěných groove kytarových riffech tu je a je ho tu hodně, ale to neznamená, že by se stavělo výhradně na něm. Nejedna skladba zabrousí svým výrazivem do vod punk rocku, najdou se tu sluníčkové kusy, kde zkreslená kytara nemusí být přítomna vůbec, a velký dojem zanechává třeba potemnělý song “Playing with the Devil”, který vychází zejména z basové linky a dubstepové stopy, které se kytara plně podřizuje. Cože? Dubstep? Jo, dubstep. Toho je na “Kill the Power” poměrně dost – stejně jako různých beatů nebo samplů (zvuky prastarých konzolových bojovek v “Ninja” jsou fakt boží). Je tedy zřejmé, že minimálně formálně je novinka dost pestrým počinem. Jak si na tom ale stojí kvalitou?
Ale jo, dá se říct, že je to dobré a místy dokonce dost dobré. Všechny doposud vyjmenované songy fungují perfektně a nejsou v tom samy – punk rockovka “The Kids Are Right Now”, “Open Eyed” s výtečným refrénem, kde si zahostovala jistá Jenna Gibbons, nebo třeba konopím provoněná “More Fire”, to jsou všechno fajnové kusy, které se snad ani nemohou nelíbit a Skindred jejich prostřednictvím dokazují, že umí zabodovat, ať už své muzice dají libovolnou podobu. Bohužel jsou tu ale i skladby, které ten celkový dobrý dojem trochu kazí. Poněkud nevýraznou dvojici “Ruling Force” (docela paradox vzhledem k tomu, jak se skladba jmenuje) a “Proceed with Caution” bych ještě snesl, ale nijaká “Saturday” a zejména stupidní “We Live” jsou mi proti srsti už docela dost, a to tím spíš, že má “Kill the Power” přes 48 minut. To sice obecně není žádná velká darda, ale na obsažený materiál mi to přijde přeci jen o trochu víc, než by bylo nezbytné, a věřím, že zkrátit desku o ono duo ne moc podařených skladeb by jí jedině prospělo. Jakkoli mě totiž poslech “Kill the Power” baví, ke konci už pomalu začínám šmikat metr, což by se u opravdu dobrého alba dít přeci jen nemělo.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, “Kill the Power” je bez nejmenších pochyb album, které stojí spíš na jednotlivých skladbách, než aby se snažilo budovat nějakou atmosféru nebo snad tvořit celek s vnitřní dynamikou. Jenže jakkoli chovám zástupce druhého přístupu v opravdu velké oblibě, Skindred dokazují, že i ten první má své opodstatnění a může fungovat. Neříkám, že to zrovna v tomto případě funguje bezchybně, to v žádném případě, a abych byl upřímný, od “Kill the Power” jsem si sliboval ještě o malý kousek víc. Jenže když se na to podívám z jiného úhlu, to album pěkně šlape, nabízí něco, co (snad) nikdo jiný nenabízí, na nic si nehraje, je dostatečně pestré, aby si udrželo pozornost, a hlavně baví a to je to, o co tu jde především. Dlouho jsem váhal, jestli neudělit o půl bodu nižší hodnocení, ale proč by to nakonec nemohla být ta sedmička, když mi mimo všechna objektivní měřítka “Kill the Power” připadá veskrze sympatické. Za to jeden subjektivní půl bod přeci stojí…
Další názory:
“Kill the Power” by vlastně mohlo být hodně příjemné a zábavné album. Bohužel ale není. Na to, aby tomu tak bylo, se zde totiž nachází příliš málo těch opravdu dobrých písniček, jakými jsou hlavně titulní “Kill the Power” (super refrén!) a především perfektní “Open Eyed”, nebo alespoň těch pohodových a bezproblémových songů jako “Worlds on Fire”, “Ninja” či “The Kids Are Right Now”. Oproti tomu je tu na můj vkus až moc takové sice pořád poslouchatelné, ale jinak nijak zvlášť výrazné vaty, kterou pak korunují vyložené blbosti jako “We Live” a “Saturday”; obzvláště závěr alba je dost o ničem. Není to vysloveně špatná deska, to zase ne, ale prostě to není tak zábavné, jak by to podle mě mohlo být, jelikož jak dokazují ty nejlepší skladby, Skindred mají rozhodně na víc… H.
Máme tu opět Skindred, kteří se po (pro mě poměrně nevydařeném EP) vrací s plnohodnou deskou. Na posledním EP “Shark Bites and Dog Fights” mi prostě něco chybělo, jako by to bylo nedodělané. O to víc jsem se trošku bál tohoto dalšího alba. Nakonec to ale vše dopadlo dobře, Skindred jsou zpět ve formě a “Union Black” musí bavit. Poslední nevydařený kousek jsem jim tedy s radostí odpustil.
Přeskočíme-li stejnojmenné intro, čeká nás tu skvělá otvíračka se jménem “Warning”. Skindred na každém albu mají jednu výbornou pecku, která výrazně převyšuje zbytek alba. V minulosti to třeba byl “Ratrace”, “Nobody” anebo např. na posledním EP song se stejným názvem “Shark Bites and Dog Fights”. Není divu, že takováto píseň má vždy videoklip. “Warning” je prostě hitovka k pohledání, má všechno, co prostě dobrý song musí mít. Rychlý nářez na úvod vystřídá taková ta typická pomalejší skindredovská “Cut Dem”. Riff už je ale trošku povědomý, jaký byl třeba dříve. I vývoj songu je dost podobný jako v minulosti.
Následující “Doom Riff” se velice zajímavě přelévá z pomalejších reggae částí do tvrdších a nakonec tam naskočí velmi chytlavý refrén, který se bude skvělě vyzpívávat na koncertech. Jak znám Benjiho, určitě už to plánuje a provádí. Celkově je tento prvek na desce dost častý. Další “Living a Lie” je velice podobná. Máte-li Skindred rádi kvůli reggae, dočkáte se až na páté “Guntalk”. Bob Marley by měl radost. Další, kterou musím zmínit, je osmá “Get It Now”. Zde se pracuje s druhými vokály, na které nejsme u Skindred moc zvyklí. Začínají vlastně hned od začátku, takže se nelekejte jiného hlasu. Nicméně je to velice zajímavě provedené, právě tohle dělá “Get It Now” jeden z mých velmi oblíbených kousků. Exceluje to hlavně v refrénu. V předposlední “Death to All Spies” potěší Skindred fanoušky dubstepu, tedy i mě. Určité časti jsou typické pro dubstep. Jistě zajímavé zpestření.
Reggae rockeři Skindred se po nepovedém EP “Shark Bites and Dog Fights” opět dostávají do skvělé pohody. “Union Black” je velmi kvalitní deskou, která jen podtrhuje kvalitu kapely. Nemám pocit jako na už zmíněném EP, že tomu něco víc chybí. Skindred sází na osvědčené metody a přidávájí i nové prvky, na které jsme dosud nebyli zvyklí. Musím říci, že mě Skindred velice potěšili, a kdybych mohl, určitě bych na na ně zašel na první verzi letošního Prague City Festivalu.
Skindred, neboli synomum k reggae rocku. Tato parta ze Spojeného království je v podstatě zakladatelem a definovatelem tohoto žánru. Svými třemi deskami se výrazně zapsali do historie hudby a 27. února poprvé navštívili Českou republiku…
Předkapely byly oznámeny dvě, Forever Never ze Spojeného království a poté skupina zpěvačky Marya Roxx, která pochází z Estonska a má na svědomí i členství ve formaci Vanilla Ninja. Marya Roxx nakonec vůbec nevystoupila, přesto měla na místě svůj stánek s věcmi a dokonce i obdarovávala lidmi podpisy. Dobrý tah – vůbec nezahrát, ale autogramiádu udělat. Když jsem si stánek prohlížel a prodavačka mi vnucovala její kartičku a podpis, který jsem odmítl, tak divně koukala. Po celé akci venku jsem ještě slyšel tyto věty, které celou událost skvělě popisují: “Já jsem přišel na Skindredy a jsem podepsanej od tý ženský. Ja na ní celou dobu koukal jako na nějakou čurinu a ona je to ta zpěvačka.”
Forever Never předvedli celkem solidní show. Kapela hraje něco mezi metalcorem a nu-metalem. Když hráli svoje tvrdší písně, tak mě to bavilo, když na řadu přišly ale pomalejší slaďáky, tak to zas tak dobré nebylo. Kapela ale působí sympaticky, zpěvák svým vzhledem i tělem připomíná známého Jacka Blacka. Jediné, co se mi na nich nelíbilo, je baskytarista, který má emo účes a celkově vypadal jak emák. Kdyby ho vyměnili, hned by to vypadalo líp. Nejvíce mě na nich zaujalo vystoupení bubeníka, který celou kapelu táhnul. Dvojšlapku i hru rukama ovládá dokonale.
Setlist Skindred:
01. Stand for Something
02. Ratrace
03. You Can’t Stop It
04. Pressure
05. Bassline Sample
06. Bruises
07. Rude Boy for Life
08. Selecta
09. Destroy the Dancefloor
10. Set It Off
11. Reggae Song
12. Roots Rock Riot
13. Invicible
14. Nobody
Po Forever Never už se začíná upravovat pódium pro hlavní tahák večera. Je vytažena veliká plachta, která je v podstatě zvetšená verze posledního obalu EP “Sharks Bites and Dog Fights”. Po chvíli už vylézá skupina a začíná poslední hit kapely, “Stand for Something”. Příchod Benjiho Webba je oceněn velkým potleskem, tenhle chlap je skvělý showman. Po celý večer diváky bavil svými tanečky a proslovy. Neustále si žádal podporu diváků a skvěle s nimi držel kontakt. Po tomto songu se na nic dlouho nečeká a hned přichází další hit – “Ratrace”. Skindred mají v oblibě songy zastavit, chvíli čekat, popřípadě žádat diváky o pořádný řev a pak v songu zase pokračovat. Jak jsem již říkal, během songů Benji stále udržuje kontakt s obecenstvem, zkrátka umí udělat výbornou show. Když diváky požádá o pořádný řev, otočí se na pravou stranu a všem lidem vynadá, proč to nedělali pořádně. Když se druhá strana se přídá ke křiku, okamžitě odpoví: “Shut the fuck up!” Třetí song je rovněž z posledního EP, “You Can’t Stop It”. Kapela opět u konce song pozastaví a dokončí ho o takových 20 sekund později. Další na řadě je “Pressure” a show šlape, jak má, a nejsou tu žádně větší výkyvy.
Po “Pressure” je tu “Bassline Sample”, který nám Benji pustil a chtěl po nás, abychom si zatancovali. Byl to v podstatě takový drum’n’bass zvuk. Dále je tu trojice “Bruises”, “Rude Boy for Life” a “Selecta”. Po této trojici Skindred zahrají “Destroy the Dancefloor”, u které se očekává největší odezva a podpora. Benji nám po tomto songu poděkuje a odejde. Co by to bylo za kapelu bez přídavku, Benji se během této pauzy stihl převléct a na hlavě si své dredy dal nahoru a zavázal gumičkou, kterou stejně potom sundal. Benji si sedne, pustí nám reggae a kouká. Po reggae songu je tu moje oblíbená “Roots Rock Riot”, dle mého je to nejtvrdší a nejrychlejší song v arzenálu Skindred. Posledními dvěma songy jsou “Invincible” a “Nobody”. Na konci se klasicky rozhazují trsátka a paličky. Trsátka jsem si nakonec přinesl domů dvě a k tomu originální setlist.
Skindred předvedli dobrou show, byla plná energie. Benji Webbe je zkrátka skvělý frontman, který celou tu kapelu táhne. Bez něj by to nebyli Skindred. Doufejme v brzký návrat těchto skino-dredařů!
Skindred se po dvou letech vrací na pulty obchodů, e-shopů, iTunes a prostě všemožně, kde se dá hudba získat. Vydavají totiž své další EP s názvem “Shark Bites and Dog Fights.” Skindred před dvěma lety nasadili vysokou laťku s albem “Roots Rock Riot”, které dosahovalo opravdu vysoké kvality, to se projevilo jak na prodaných kusech, tak vysokými hodnoceními v recenzích. Při oznámení dalšího alba se většina ptala na jednu otázku – povede se jim tento kousek zopakovat?
Při vydání singlů “Stand for Something” a “Electric Avenue” (cover od Eddyho Granta) to tak vypadalo. “Stand for Something” se vůbec řadí mezi top 3 písně, co skupina kdy vytvořila, a “Electric Avenue” si drží jejich klasický standard. Po poslechnutí celého alba budete ale mírně zklamáni. Songy jsou poměrně nezáživné a nemá nic společného se Skindred, jak je známe. Neutáhne to ani Benji Webbe, který zapadl do průměru se skupinou. Písně jsou pomalejší, není tu tolik tvrdá basovka, riffy ztrácejí svou šťávu a bicí ubraly na rychlosti. Zkrátka celé album je takové nezajímavé, nedodělané, jako by písně tvořili noc před vydáním. Výjimkou je již výše zmíněná “Stand for Something”, po ní následuje “You Can’t Stop It”, která ještě jakž takž jde, určitě nadprůměr na albu. Další na řade je “Electric Avenue”, a pak jako by se slehla zem po nápadech, prostě jako by se těmito skladbami vyčerpali a nic nového je nenapadlo. Písním chybí energie, šťáva a nasazení jako v albech minulých. Skupina se opět i pokusila o pár reggae songů, tentokrát ne moc povedeně. Písně “Corrupted” a “Who Are You?” si na albu své místo vůbec nezaslouží, jako by se Skindred vykašlali na svůj styl a zásady, kterých se drželi.
Poměrně kratší recenze, ale kritiky se na toto album dostalo už příliš. Skindred neoslnili, zklamali a zapadli do tmy. S minulými kousky “Roots Rock Riot” a “Babylon” to nemá nic společného. Výjimkou je snad pouze song “Stand for Something”, který ale bohužel sám celé album neutáhne. Nebýt této písně, hodnocení je podstatně nižší.
Skindred se dají označit jako unikát na hudební scéně. Jako jedni z mála dali dohromady reggae styl s tvrdší hudbou. To nejde k sobě, říkáte si? Toto album vám ukáže pravý opak, Skindred tuto kombinaci výborně vypilovali a vypracovali ke skvělému poslechu. “Roots Rock Riot” je pořadově druhé album této velšské skupiny, debut těchto hudebníků vyšel v roce 2002 a nesl název “Babylon”.
U mikrofonu není kdo jiný než známý Benji Webbe, který nepůsobí celou svou kariéru pouze ve Skindred, pomáhal také dělat vokály i pro Bullet for My Valentine nebo Soulfly. V minulosti také vystupoval s Dub War, do podvědomí fanoušků se ale zapsal až se Skindred, kde také nasbíral největších úspěchů. “Roots Rock Riot” je album dva roky staré, momentálně skupina pracuje na novém EP s názvem “Shark Bites and Dog Fights”, jež má vyjít tento měsíc, dva zveřejněné singly můžete okusit na MySpace skupiny.
“Roots Rock Riot” se hlavně vyznačuje skoky z čistého zpěvu a pomalejších riffů do tvrdších nářezů, tento skok je hlavně ve třetí “Rat Race”, kde je zhruba 40 vteřin vyvrcholení celé písně, Webbe, ač byste to u něj nečekali, na vás v nečekané situaci vytáhne své tvrdší já a ukáže, že i když po většinu písně zpívá čistě, lehčí scream a podobně mu není cizí. Při poslechu tohoto alba jsem se na několik dní zasekl pouze u prvních tří songů, které jsem sjížděl pořád dokola a dokola. “Roots Rock Riot”, “Trouble” a “Rat Race” se opravdu vyvedly a zatím se řadí na nejlepší počiny kapely. Po těchto třech písních jsem možná zbytečně přehlížel další část alba, která je spíše reggae-rocková, nežli metalová. Původnější tvrdost se vrací v šesté “Destroy the Danclefloor” nebo deváté “Spit Out the Poison”. Pokud jste velikým fandou reggae, tak jsou pro vás písně typu “State of Emergency”, “Rude Boy for Life” nebo “Cause ah Riot” Tato trojka je nejvíce reggae propojená s rockovějšími riffy, reggae není zrovna šálek mého kafe, v tomto propojení se to ale velice dobře poslouchá.
Co říct ke konci… čekají na vás skoky z pomalejšího do rychlejšího a naopak, skvělé změny stylu zpěvu, kytar i rychlejší tempo bicích, když je to potřeba. Po poslechu toho alba budete muset uznat, že metalo-reggae-rock v podání této skupiny prostě k sobě jde. “Roots Rock Riot” je bez pochyby nejlepší album ve svém stylu a žánru. Ačkoliv moc dalších takových skupin neznám, nedovedu si představit, že existuje něco lepšího než toto.
