 |
| Země: USA Žánr: hard rock / metal Datum vydání: 16.9.2014 Label: Dik Hayd International / Roadrunner Records Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy:
|
Povídání o Saulu Hudsonovi, známém spíše jako Slash, nelze nezačít u Gun n’ Roses. Je tomu již 27 let, co se tento kudrnatý kytarista stal jedním z poznávacích znamení party s frackovitým Axelem Rosem v čele. Svými melodickými kytarovými kudrlinkami zabrušoval ostré hrany nespoutaného rock’n’rollu, s jakým tato legenda přišla na debutovém albu “Appetite for Destruction”, a okamžitě se stal jednou z největších ikon kytarového řemesla v tvrdé muzice. Následnou historií Guns n’ Roses a samotným odchodem Slashe z řad kapely se zabývat nemusím, protože pro skalní fanoušky je to dodnes propírané téma, o němž už sepsaly celé archy papírů, ovšem z hudebního hlediska je hlavní, že Slash na hudbu nezanevřel a od té doby se postupně vrací k samé podstatě rock’n’rollu. Načal to již s bluesem načichlými Slash’s Snakepit a pokračoval skrze hvězdné Velvet Revolver s dalším problematickým zpěvákem v čele, tentokrát se Scottem Weilandem. A tak se pomalu, ale jistě, dostáváme do aktuální desetiletky, kterou se Slash rozhodl pojmout v sólovém duchu.
Prvotina “Slash” je pro mě dodnes lehký přešlap, který i navzdory široké škále hostujících zpěváků nebaví tak, jak bych od natolik vybrané společnosti očekával. Slash však velmi rychle tento hudební all-star mišmaš opustil a hned na následujícím, tedy minulém, “Apocalyptic Love” se vrátil k tomu, co mu jde nejlíp. Našlapané kytarové vypalovačky, občas nějaká ta balada s teskným sólem a hlavně spousta kytarových riffů. Skvělých riffů. Slash sice byl kápo, ovšem album, které vyšlo pod hlavičkou Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators, mělo do klasického kytarově sólového alba daleko, protože výsledek byl hodně skupinový a nebýt toho, že je jméno ústředního kytaristy podstatně zvučnější než zbytek kapely, tak by se dalo klidně mluvit jako o albu jistých The Conspirators. Protože Slash s “Apocalyptic Love” sklízel úspěchy a rocková tvář mu stále velmi sluší, tak jsem od “World on Fire” nečekal nic jiného než pokračování toho, kde se minule skončilo.
A přesně to jsem dostal. Jen v poněkud delším formátu, než bych si přál. Tím jsem tak trochu nakousl snad jediný neduh, který se tentokrát Slashovi nepodařilo uhlídat. Je jím hrací doba základní verze alba, která se zastavila na opravdu odvážných 77 minutách. Přestože mám Slashe a zejména Mylese Kennedyho rád a jejich společné skladby bych mohl poslouchat denně, tak tahle porce je i na mne při jednom zátahu dost. Ony samy o sobě ty songy nejsou vůbec špatné, a pokud si odmyslím nevýrazné “Too Far Gone”, “Dirty Girl” a nepříliš trvanlivou “The Dissident”, jíž to (zprvu příjemné) vlezlé halekání v refrénu spíš škodí, tak nemám vlastně žádných výhrad.
Jenomže když si člověk chce opravdu z alba něco odnést, neposlouchat jej jen tak na pozadí a opravdu naslouchat, tak není sedmnáctka skladeb víceméně jednoduchého rockového ražení tím nejlepším společníkem na takto dlouhé cestě. Já samozřejmě chápu, že pánům se asi všechny písně zdály natolik dobré, že nevěděli, s kterou z nich se rozloučit nebo jí přisoudit roli bonusu pro dálný východ, ale tady měl dle mého názoru zakročit producent, takže v tomto ohledu Michael Baskette zklamal. Po technické stránce však nelze nic vytýkat. Deska má líbivý živý a sehraný zvuk, který ctí poctivý rockový základ, s nímž se skladatelská dvojice Slash/Kennedy, jíž stejně jako minule jistí záda Todd Kerns a Brent Fitz, vytáhla. Tentokrát je výsledek ještě tvrdší a živelnější, než tomu bylo minule. Krom klasického nástrojového obsazení není ke slyšení takřka nic a přesto je “World on Fire” albem barvitým a v zásadě i zábavným.
Možná je to umocněno tím, že v úvodu alba je ona pozornost ještě na maximu, nicméně mám pocit, že to nejlepší z “World on Fire” se sešlo hned v jeho úvodu. První pětice songů je jedním slovem skvělá. První “World on Fire” je rychlá nesmlouvavá pecka, v níž naplno vyniknou ty hlavní taháky Slashových posledních dvou alb. Přímočaré kytary, jež je radost poslouchat, a famózní Myles Kennedy, jehož hlas se mi líbí album od alba víc. Věřím, že jeho barva hlasu, jež může působit ukňouraně, nesedne úplně každému, ale ten chlap má talent od Boha, protože na co v posledních deseti letech sáhl, to stojí za to. Vypjatý refrén titulního válu je na úvod tím nejlepší možným elementem, který posluchače vtáhne na stranu kapely a naladí na tu správnou rockovou vlnu, jež z alba srší. Podobným způsobem fungují třeba ještě skvělou rytmikou tažená “Automatic Overdrive” či “Avalon”.
Hlavní kostru “World on Fire” pak tvoří o malý kosek pomalejší skladby, které stojí na groovy riffech a zpěvných vokálních linkách. Takovým ideálním prototypem toho, co se snažím popsat, je druhá “Shadow Life”, která je pěvecky velmi dobře vygradovaná, a přestože po celou dobu funguje v klasickém střihu sloka/refrén, tak ani na chvíli nenudí. Melodické kytarové sólo ji přelije do druhé půle, která už patří skvělému refrénu a věřím, že až se bude sahat po dalším singlu, tak tahle píseň bude jednou z prvních voleb, které přijdou na přetřes. Poměrně úderný úvod alba, jenž končí s vypalovačkou “30 Years to Life”, která mi hodně připomíná ten jednoduchý rock’n’roll ve stylu starých Guns n’ Roses, je zklidněn až baladickou “Bent to Fly”. Ta je jednou z nejlepších písní novinkové kolekce. Míra vlezlého patosu je u ní daleko před snesitelnou normou a její krásně vygradovaná stavba, kdy zvonivá kytara ve slokách ustoupí hřmivému rockovému riffu v refrénu, sice není věcí nevídanou a dříve nevyzkoušenou, ale funguje to znamenitě a za mě je to jeden z vrcholů desky.
Pokračujeme přehlídkou dalších top momentů. Překvapivě vyznívá “Beneath the Savage Sun”, která zaujme nečekanou tesknou pasáží v druhé polovině, jež zklidní do té doby výrazný rytmický průběh a připraví půdu pro závěrečný kytarový výstup Slashe. Nečekal jsem ani instrumentální položku, která se skrývá v samém závěru pod názvem “Safari Inn”, která je určena hlavně pro milovníky ústředního kytarového hrdiny, jehož nekonečné sólo zastiňuje zbytek kapely a jako jediná nabourává pocit, že člověk poslouchá album “obyčejné” skupiny a ne sólové album jedno z nejlepších rockových kytaristů. Jasně, ta nezaměnitelná kytarová hra tomu dosti napovídá taky, ale určitě víte, jak to myslím. Z druhé půle jsem sice neuvedl tolik skladeb s přízviskem povedené, nicméně to neznamená, že s příchodem osmé pložky tracklistu by se nedělo nic zajímavého. Jen jsou i ty skvělé skladby, jako pomalu vystavěná semibalada “Battleground” či závěrečná plačtivá záležitost “The Unholy”, lehce degradovány opravdu dlouhou stopáží. To, že je v druhé polovině víc pomalých kousků, taky hraje svou roli, nicméně i zde se prostřednictvím “Avalon” či už zmíněné “The Dissident” najdou písně, které posluchače můžou nakopnout, ale po hodině poslechu už to nefunguje tak, jak by mělo.
Ani nevím, jestli má smysl snažit se “World on Fire” okecávat nějakým závěrečným shrnutím, protože to hlavní už zaznělo několikrát. Nebýt naddimenzované stopáže, tak nemám problém hodnotit stejně vysoko jako minulé “Apocalyptic Love”, k němuž se i po dvou letech od vydání vracím poměrně často a pravidelně, ale “World on Fire” je jako celek přeci jen o třídu horší. Slashovi to hraje znamenitě, Mylesovi zpívá fantasticky a Kerns/Fitz to hezky zespoda tvrdí, ale i toho nejlepšího jídla se lze solidně přejíst, když jej dostanete na talíř plný kotel. A to je případ novinky Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators, kteří si tentokrát ukousli až moc velký kus. Kdo tohle album ještě neslyšel, tak s chutí do toho, ale dopředu upozorňuji, že to bude chtít dost trpělivosti.
