Slayer streamují novou skladbu s názvem „Cast the First Stone“ – poslechnout si ji můžete na Soundcloudu. Song pochází z dlouho očekávané novinky „Repentless“, jež vyjde 11. září.
Archiv štítku: Slayer
Novinky 18-6-15
>>> Finové Amorphis ohlásili vydání svého dalšího studiového alba – jmenovat se bude „Under the Red Cloud“ a k mání bude od 4. září. Obal zde, tracklist následuje:
01. Under the Red Cloud 02. The Four Wise Ones 03. Bad Blood 04. The Skull 05. Death of a King 06. Sacrifice 07. Dark Path 08. Enemy at the Gates 09. Tree of Ages 10. White Night 11. Come The Spring [bonus] 12. Winter’s Sleep [bonus]
>>> Dark Tranquillity mají na kontě nový videoklip – natáčelo se k písničce „The Science of Noise“, která pochází z poslední nahrávky „Construct“ z roku 2013. Sledujte na YouTube.
>>> Fear Factory pustili do světa lyric video k songu „Soul Hacker“, jenž se objeví na nadcházející desce „Genexus“ (vychází 7. srpna). Sledujte na YouTube.
>>> Zámořská heavy metalová skupina Huntress má na programu další řadový počin – novinka ponese název „Static“ a vyjde 25. září. Obal tady, tracklist následuje:
01. Sorrow 02. Flesh 03. Brian 04. I Want to Wanna Wake Up 05. Mania 06. Four Blood Moons 07. Static 08. Harsh Times on Planet Stoked 09. Noble Savage 10. Fire in My Heart 11. Black Tongue [bonus] 12. Vultures Can Wait [bonus]
>>> Zajímavé personální rošády proběhly u death metalové legendy Morbid Angel. Skupinu (podle všeho) opustil dosavadní zpěvák a baskytarista David Vincent, na jehož místo se vrátil Steve Tucker, který zde působil již v minulosti. Vincent se ovšem nechal slyšet, že ze sestavy neodešel, ani prý „nebyl požádán, aby odešel“. Mimoto sestavu Morbid Angel opustil i bubeník Tim Yeung – údajně kvůli vzájemně neshodě ohledně finanční stránky, jak řekl ve svém prohlášení. Kytarista Trey Azagthoth už prý společně s Tuckerem pracují na dalším albu.
>>> Nové album doomových veteránů Pentagram se bude jmenovat „Curious Volume“ a k dostání bude od 28. srpna. Obal zde, tracklist níže:
01. Lay Down and Die 02. The Tempter Push 03. Dead Bury Dead 04. Earth Flight 05. Walk Alone 06. Curious Volume 07. Misunderstood 08. Close the Casket 09. Sufferin’ 10. Devil’s Playground 11. Because I Made It
>>> Thrashoví titáni Slayer odhalili přebal netrpělivě vyčkávané desky „Repentless“, jež vyjde 11. září. Prohlížejte zde.
>>> Švédové Soilwork se rozešli se svým baskytaristou Ola Finkem, na jehož místo nastupuje jistý Markus Wibom. Kapela má před vydáním svého nového alba – „The Ride Majestic“ je naplánováno na 28. srpna.
Novinky 23-5-15
>>> Zámořský industriální projekt Author & Punisher vydá 30. června u Housecore Records novou desku „Melk En Honing“. K mání bude CD, černé LP, bílé LP a černo-bílo-stříbrné LP. První song „Callous and Hoof“ poslouchejte na YouTube. Obal vpravo.
>>> Maďarští folkaři Dalriada ohlásili vydání hned dvou počinů. Prvním bude kompilace „Mesék, Álmok, Regék“, jež vyjde jako příloha letního čísla maďarské mutace časopisu Metal Hammer a bude obsahovat akustické předělávky starších písniček (obal tady). Druhou nahrávkou pak bude nová dlouhohrající deska, která se bude jmenovat „Áldás“ a vyjde v září. Objeví se zde deset skladeb.
>>> Fear Factory hlásí, že jejich chystané album ponese název „Genexus“ a vyjde 7. srpna u Nuclear Blast.
>>> Britští black metalisté Lychgate streamují druhou píseň ze své chystané desky „An Antidote for the Glass Pill“, jež vyjde 18. srpna u Blood Music. „An Acousmatic Guardian“ poslouchejte na YouTube.
>>> Společný projekt Františka Štorma (Master’s Hammer), Samira Hausera (Vanessa) a Řezníka (Sodoma Gomora) dostal název Mortal Cabinet. Trojice aktuálně pracuje na desce.
>>> Thrash metaloví titáni Slayer pojmenovali svou dlouho očekávanou novinku „Repentless“. Objeví se na ní 12 skladeb a vyjde 11. září pod značkou Nuclear Blast.
>>> Symphony X pustili do světa písničku z nadcházejícího alba „Underworld“, jež vyjde 24. července. „Nevermore“ poslouchejte na YouTube.
>>> Heavy metaloví veteráni U.D.O. vydají nové živé album – „Navy Metal Night“ bude k mání od 31. července u labelu AFM Records. Bude se na něm nacházet záznam vystoupení, které kapela odehrála v únoru 2014 za doprovodu orchestru. Obal zde.
Brutal Assault 19 (čtvrtek)
 |
| Datum: 7.8.2014 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Architects, Children of Bodom, Crowbar, Gehenna, God Is an Astronaut, Inquisition, Katatonia, Khold, Månegarm, Misery Index, Panychida, Pentagram Chile, Red Fang, Slayer, Suffocation
|
Skvrn: Druhý den byl především z marketingového hlediska tím nejsilnějším a já jsem ho s potěšením vyhlížel. Z těch nejzvučnějších jmen se měl ukázat headliner Slayer, dále také Children of Bodom, Bring Me the Horizon či Architects, přičemž na první dva jmenované jsem nakonec i zašel. To však rozhodně nebylo vše a především vystoupení Inquisition, Katatonie nebo Khold přitahovala mou pozornost ještě víc.
Ježura: Protože jsem nepřebýval jako Prdovous někde pod střechou, ale spolu s ostatní lůzou v kempu, dostavit se na Panychidu mi nedělalo sebemenší problém – a rozhodně jsem nelitoval. Předně to bylo asi poprvé, co jsem Plzeňáky viděl naživo, aniž by při tom urvali aspoň jednu strunu nebo něco podobného, zadruhé až na pár detailů vyšel zvuk a konečně zatřetí – byl to zkrátka velmi povedený koncert. Muzika zafungovala podle očekávání dobře a v dobrém světle se předvedla i kapela, přičemž musím jmenovitě vypíchnout frontmana Vlčáka, který se s tím tentokrát popral opravdu na jedničku a nejenže celý koncert skvěle odzpíval, ale také z něj sebejistota a charisma táhly na sto honů, což bylo samozřejmě jedině ku prospěchu věci. A výsledek tomu naštěstí odpovídal, neboť lidí se na to, kolik bylo hodin, dostavil opravdu sympaticky velký počet, a Panychida se tak dočkala opravdu pěkné odezvy, s níž v zádech se muselo do šatny odcházet dost příjemně.
Skvrn: Úplně první spolek, který otevřel čtvrteční den a zároveň i Metalshop Stage (celou středu se hrálo pouze na vedlejší Jägermeister Stage), byla tuzemská Panychida. Sice jsem si chvíli lámal hlavu nad tím, jak se kapela vypořádá s plným slunečním svitem a tak brzkou hodinou, kdy většina návštěvníků ještě vyspává, nakonec se však všechny obavy ukázaly jako plané. Půlhodinový set se totiž podařil nejen díky energickému výkonu kapely, ale také příjemnému faktu, že si do areálu přeci jen několik fandů našlo a nakonec bych se nebál označit diváckou kulisu za obstojnou. Mezitím se již na vedlejším pódiu začali na svou show chystat thrasheři Havok, na které si udělalo čas už podstatně víc lidí, a přestože jsem dle prvních tónu usoudil, že to rozhodně nebude marné, odebral jsem se vstříc dalšímu prolézání zatuchlých festivalových uliček.
Ježura: Protože mě následující hodiny ničím moc nelákaly, zasvětil jsem je zevlingu po areálu a při té příležitosti jsem spíš omylem pochytil i střípky několika vystoupení. Thrasheři Havok mi nepřišli ani dobří, ani špatní, grind v podání Ringworm byl celkem příjemný a nejinak na tom byl i s velkým nasazením odehraný, ale jinak vcelku normální melodický deathcore z dílny Texas in July. U každé z těch kapel jsem ale vydržel sotva dvě písničky a další koncert, který jsem zhlédnul jakž takž poctivě, byl až ten v režii Pentagram Chile z – nečekaně – Chile. Tihle staří pardálové svůj něco jako thrash/death podali upřímně a s prožitkem, takže i když hudebně nešlo o nic zázračného, vydržet u toho určitě šlo – tím spíše, že se Pentagram Chile místy vytasili s dost dobrým momentem a tehdy to byla fakt docela pecka. Jejich desky si tedy asi nepoběžím sehnat, ale svoje místo v programu si Pentagram Chile určitě obhájili.
Ježura: Mé další jedno- až dvouskladbové paběrkování u Iwrestledabearonce a Onslaught nestojí ani za zmínku, takže rovnou přeskočím k další kapele – americkým death/grinderům Misery Index. Od té doby, co mě příjemně překvapili na Metalfestu, už uplynulo hodně vody a nová deska “Killing Gods” se jim také povedla, takže jsem se docela těšil, a Misery Index se mi odvděčili opravdu solidním nářezem, kterému šlo vytknout máloco. Prostě přišli, rozsekali početné publikum, zase odešli a já jsem se na Månegarm přesouval naprosto spokojený a s vědomím, že Misery Index mohu řadit mezi mazáky a kapely, na něž je zkrátka spoleh.
Atreides: Čtvrteční den nabízel několik zajímavých jmen – pro mě to byli hlavně God Is an Astronaut, Gehenna, Khold a Crowbar, podívat jsem se ale chtěl i na velikány Slayer. První zajímavý bod na programu sice byla plzeňská Panychida, ale na půl jedenáctou jsem se z postele vážně nevykopal, takže promiňte, kluci, snad příště. První kapelou, která mě tak vytáhla z postele, byli až švédští Månegarm, které jsem ale chtěl vidět spíš ze zajímavosti. Po odchodu houslisty a poslední nemastné, neslané řadovce “Legions of the North” jsem toho příliš mnoho neočekával. Intro a první skladba byla právě z ní, takže první dojem nic moc. Naštěstí si reputaci vyspravili staršími věcmi. “Mina fäders hall” z předchozího alba “Nattväsen” nebo závěrečná “Hemfärd” z dnes již stařičkého “Vredens tid” byly bezpochyby lepší volbou než aktuální skladby, jež byly v poměru se starým materiálem namíchány zhruba jedna ku jedné. Podle očekávání hodně bolela absence houslí. Kromě toho nový materiál působil v přímém srovnání se staršími kusy docela nedomrdle, a to i přesto, že ani starší věci nejsou instrumentálně kdovíjak převratné. Průměrnému vystoupení nepomohl ani vzhled kapely, ze které na celé kolo křičel ohoz Vreid (jasně, na košile s erbovními nášivkami s logem kapely není patent, ale trocha originality nikdy neškodí). Obecně ve mně zanechali Månegarm velmi rozpačitý dojem a stojím si za tím, že z téhle smečky už toho příliš zajímavého nezbylo.
Ježura: To o mazáctví a spolehlivosti jsem si myslel i o Månegarm – tedy do té doby, než vydali nepovedené “Legions of the North”. Naživo mě to ale nakonec bavilo, koncert jsem si vcelku užil, a jestli mohu věřit vlastním poznámkám, užil jsem si to vůbec nejvíc z toho, co čtvrteční program přinesl. A zbytek publika na tom byl evidentně dost podobně, protože odezva, jaké se Månegarm dočkali, nejde nazvat jinak než excelentní. Jakéhosi pána to dokonce bavilo tak moc, že když se schylovalo k jinak velmi pěkné wall of death, vytáhl nádobíčko a začal s ním zkušenými pohyby točit podél vodorovné osy. Být na místě muzikantů, asi mi samým dojetím ukápne slzička…
Skvrn: Hodina se sešla s hodinou, slunko pražilo o sto šest a v kombinaci se spánkovým deficitem se to projevilo i na mé hlavě, která si usmyslela, že začne bolet. To se podepsalo především na vystoupeních Iwrestledabearonce a Månegarm, které jsem poslouchal jen tak na půl ucha. Nicméně musím uznat, že prvním jmenovaným to šlapalo, a i když to na těch promo fotkách zpěvačce Courtney LaPlante sluší o poznání víc, pěveckým výkonem ani hráčským umem kapely jsem zklamán nebyl, což by na hudebním vystoupení mělo být pořád to hlavní. Z Månegarm jsem slyšel opravdu jen poslední tóny, které mě sice nebavily, ale na druhou stranu tu opravdu nechci nikoho sestřelovat za pár odehraných minut, co jsem zaslechl.
Atreides: Set následujících Ignite jsem vynechal, namísto toho šel prozkoumat nový Octagon a zbytek areálu a pod hlavní stage jsem se vrátil až na Crowbar. Od sludgových veteránů jsem očekával pořádné bahno, jenže to si očividně vzalo dovolenou a někde se zapomnělo, případně vyschlo vedrem. Tohle byla suchá nuda, korunovaná zpraseným zvukem. Přehulené bicí (jeden z nejčastějších nešvarů letošního Brutal Assaultu) se daly jakž takž poslouchat až od zvukařova (svato)stánku, a ačkoliv pánové nevybrali nejhorší setlist, byla to jen natahovaná pruda. Nemůžu říct, že bych to po posledním albu tak trochu nečekal, ale i tak je to rozhodně zklamání.
|
Setlist Red Fang: |
Atreides: S vidinou, že bych si mohl po nijakém začátku čtvrtečního dne trochu spravit chuť, jsem po skončení Crowbar čekal pod pódiem na set Red Fang. Od kamarádů jsem zaslechl zvěsti o kvalitní náloži, na kterou se vyplatí počkat, takže jsem během zevlení v prvních řadách vyslechl celé Obituary. A jak tyhle děd metaly moc nemusím, Obituary nebyli výjimkou, takže jsem si sem tam podupal do rytmu a jinak se vcelku nudil. Nicméně to už tu jsou Red Fang a jejich set, který jako první stál ve čtvrtek vážně za to. Smečka z amerického Portlandu mě zkrátka suverénně převálcovala. Až takovou prdu jsem vážně nečekal, to byl prostě kurva rokenrol. Na Red Fang se krásně ukázalo, co všechno se dá uklidit do škatule stoner – a jejich hutný, přesto agresivní rock/metal mi rozhodně sedl. Co mi ovšem nesedlo, bylo publikum. Že se bude stagedivovat, s tím jsem počítal. Že první z nich bude mít ten debilní nápad a jezdit po lidech s plným pivem zřejmě jen proto, aby mi ho mohla dotyčná vylít na hlavu, s tím jsem vážně nepočítal. Stejně tak s tím, že mi surfujících fanoušků spadne na hlavu za jeden set zhruba dvacet, ať už se hnu kamkoliv. Zkrátka všeho moc škodí a tady to platilo dvojnásob. Škoda, protože po stránce čistě hudební to bylo výborné vystoupení.
Ježura: Kvůli čemu jsem zaříznul sety Ignite, Crowbar, Obituary a Red Fang, už nevím. Rozhodně ale vím, že jsem se chystal říznout i Suffocation, ale naštěstí se mi to úplně nepovedlo a kousek jsem stihnul. Jakkoli mě totiž tahle brutal death metalová mlátička dva roky nazpět na Metalgate Czech Death Festu nijak nezaujala, tentokrát se jim dojem povedlo výrazně napravit. Předně to byl fakt pekelný nářez, který díky dobrému zvuku skvěle vynikl. No, a potom je tu výkon muzikantů – všichni byli do hraní naprosto zapálení a zejména Frank Mullen mezi vším tím peklem působil jako klučina, který dostal novou a úplně boží hračku. Na to, jaký to byl nátěr, to bylo dokonale sympatické, a není tedy žádný div, že lidé Suffocation odměnili ukázkovou účastí i hromovým randálem.
Skvrn: Až do samotného večera to z mé strany byla jedna velká lajdačina. Mistr bolehlav mě zastihl v tu nejhorší možnou chvíli a já se strachoval, jestli se nakonec vůbec zajdu podívat na veterány Slayer. S vypětí všech sil jsem se rozhodl podívat již na konec koncertu Suffocation, z čehož vyplývá, že třeba americké Obituary jsem drze vynechal. Nicméně nářezem, jímž se Suffocation předvedli, nemohl pohrdnout ani nepříliš velký fanoušek death metalu, jako jsem já. Důvod, proč zavítat na konec Suffocation, byl však jiný, a sice začít se přemisťovat na lekci rouhání k Metalgate Stage, kde se již rozehřívali black metaloví Inquisition, kteří pro mě obstarávali status jednoho z hlavních taháků dne a koneckonců i celého Brutal Assaultu.
Skvrn: Tak, a teď kde začít? Jestliže bylo vystoupení Inquisition pro redakční kolegy rozpačité a jeden z nich mluví i o zklamání, můj pocit je diametrálně odlišný. Částečně sice musím souhlasit s hodně přehuleným zvukem, nicméně po několika pro ucho méně příjemných momentech jsem si zvykl a vystoupení si bezmezně vychutnával. Rovněž se nedá popřít, že ve stanu bylo hodně narváno, což v kombinaci s koncem parného dnu znamenalo i hodně vydýchané klima, nicméně hraje-li při tom skvělá muzika, pak je to jiná. O tu se postarala (pro mě velice překvapivě) pouze kultovní dvojice Dagon a Incubus, již známe i ze studiových počinů. Hrálo se především z loňské řadovky “Obscure Verses for the Multiverse”, kterou mám slušné naposlouchanou, tudíž i s horším zvukem se to poslouchalo velmi dobře. A jak tak přemítám, nakonec z toho bylo vystoupení dne, byť ne nijak přesvědčivé.
Atreides: Po Red Fang jsem potřeboval jednak vydechnout a jednak vyschnout. Následující Suffocation mě nijak zvlášť nezajímali, takže další zastávkou v programu byli až Inquisition. První koncert, na kterém jsem byl v zastřešené Metalgate Stage, však ani zdaleka nedopadl podle očekávání. Black metalové duo do toho šlo pěkně zostra, zmršený zvuk však z jejich snažení nadělal špatně čitelnou kouli, která tu a tam řezala hlavy výškami a tu a tam drtila kosti přehulenou bicí soupravou. Do toho se několik těžkotonážních ožralů rozhodlo změnit první část publika v sumo zápasy a výstavní přehlídku cemrů (čti: pneumatik kolem pasu), což vystoupení taky nijak zvlášť nepřidalo, takže když jsem ani v zadní části nenašel lepší zvuk, znechuceně jsem odešel. První skutečné zklamání letošního Brutal Assaultu, s nímž jsem příliš nepočítal.
Ježura: Poněvadž mi Inquisition už několikrát utekli před nosem, tentokrát jsem se na ně šel s předsevzetím, že je konečně dokoukám do konce. Zpočátku to však vypadalo, že to stejně jako dva roky nazpět zabalím předčasně, protože v předních částech klubové stage bylo děsně narváno, obtížně dýchatelno a ještě navíc se tam pěkně mlátil zvuk. Pokus změnit stanoviště se ale vyplatil, a když jsem zakotvil za zvukařem, koncert Inquisition mě konečně chytil tak, jak jsem doufal, že mě chytne už od začátku. Nakonec jsem tedy odcházel spokojený a s další splněnou povinností. Přesto si ale určitě ještě někdy dám repete, protože ačkoli mi tenhle koncert ve výsledku hodně sedl, k dokonalosti měl pořád daleko.
|
Setlist Slayer: |
Ježura: Slayer neposlouchám, ale když už si Obscure splnili sen a dotáhli je do Josefova, šel jsem se ze slušnosti podívat. A určitě nemůžu říct, že by to bylo špatné – Slayer jsou i v obměněné sestavě profíci a to vystoupení mělo rozhodně něco do sebe. Problém je ale v tom, že od legendy formátu Slayer bych čekal, že mě rozseká na kaši nehledě na okolnosti a to se nestalo ani náznakem. Jednak je na vině nečekaně tichý a podivně neostrý zvuk, druhak Arayův vokál, který mi obzvlášť ze začátku přišel nepatřičně tenký, unavený a všechno možné, jen ne silný. A i když se minimálně vokální stránka věci postupem času zlepšila, někdy v půlce setu jsem se sebral a šel dát odpočinout nohám do pivního stanu, protože tohle mě zkrátka nebavilo ani zdaleka tak, jak by bylo třeba, abych milé Slayer dokoukal do konce. Mluvit zde o zklamání není úplně mimo mísu…
Skvrn: Nakopnut kázáním Inkvizice jsem se co nejrychleji snažil dostat k hlavním pódiím, kde se již vše schylovalo k samotnému vrcholu festivalu. Nečekalo se totiž na nikoho jiného než na headlinera Slayer. Už samotný průchod jídelní uličkou mezi klubovou stagí a hlavními pódii byl dost ucpaný a dával tušit, že prostor hlediště u hlavních jevišť bude beznadějně přeplněn. To se nakonec i potvrdilo, a jelikož opravdu nebylo času nazmar, musel jsem konat rychle, nekompromisně a někam se vecpat. Nakonec jsem ulovil pouze neslané nemastné místo kousek od “toitoiek”. Jakmile se na pódiu začaly množit osoby opatřené potřebným nádobíčkem, všichni jen se zatajeným dechem čekali, v jakém světle se Slayer vytasí. Nepochybuji o tom, že samotný kotel byl v bezbřehé extázi a vystoupení si přenáramně užíval, mně se však špatné místo vymstilo. Nejenže jsem stěží viděl na pódium, ale rovněž reakce okolních lidí neodpovídala velikosti kapely, která jim právě zasazovala rány do uší. To byla první moucha. Ta druhá však byla ještě mnohonásobně větší – výkon kapely. Kdyby Slayer zahráli alespoň na půl plynu, rozhodně bych neváhal a natlačil se dopředu i za cenu toho, že na mě všichni budou čučet jak na vykastrovaného býka. Na(ne)štěstí jsem tyhle peripetie podstupovat nemusel, protože Slayer zahráli jednoduše velkou bídu. Celý set působil unaveným dojmem, Kerry stál povětšinu hrací doby neustále na místě a provozoval své tradiční, nicméně strojově působící pohybové kreace. Araya působil dojmem unaveného stařečka, čemuž nepřidala ani jeho zarostlá loupežnická image. A zbytek? Nestojí za zmínku, není to Slayer. Z úcty ke jménu jsem celý set jakž takž doklepal a až pecky jako “Raining Blood” nebo “Angel of Death” mě probudily z nijakého stavu alespoň k souhlasnému poklepání brvou. Možná, že to zní až přehnaně krutě a zčásti si za to vlastně můžu i sám, nicméně pocitu zklamání jsem se zbavit nedokázal.
|
Setlist God Is an Astronaut: |
Atreides: Krátce po roztrpčeném opuštění koncertu Inquisition jsem dostal hlad, a protože dobré jídlo většinou zabírá i na sebemizernější náladu, šli jsme skupinově zhodnotit žrádelní stánky před areálem. Čínské nudle obstály na výbornou, nicméně za cenu vynechání setu Slayer. Z jejich produkce jsem nakonec slyšel jen “Raining Blood”, když jsem se po hradbách vracel k zadní bráně, abych se vyhnul davu u hlavní stage. Cesta zpět na Metalgate Stage tak byla vcelku příjemná a vyspravenou náladu ještě zvedl set irské čtveřice God Is an Astronaut. To byla skutečná post-rocková magie. Silná atmosféra, výborný zvuk, fantastické publikum. V živém podání navíc neskutečná síla, na kterou si nešlo nezaházet hlavou. Zahráli průřez diskografií, jak starší věci jako “Forever Lost”, “Suicide by Star” nebo “Worlds in Collision”, tak i něco málo z poslední desky. Takhle namátkou mě napadá hlavně “Calistoga” a “Red Moon Lagoon”. Kapela vypadala, že si své vystoupení sakra užívá, ostatně klávesák/kytarista Jamie Dean si zhruba v půlce odskočil s kytarou přes plot mezi fanoušky a závěrečné pogo s ním už bylo jen třešničkou na dortu. První vystoupení festivalu, kterému nechybělo vážně vůbec nic, a jednoznačně nejlepší čtvrteční koncert.
Ježura: Rozpačité Slayer však vzápětí naprosto přejela další kapela, kterou neposlouchám, ale po téhle zkušenosti dost určitě poslouchat začnu. Řeč je samozřejmě o post-rockových hvězdách God Is an Astronaut, kteří vystoupili na klubové stagi a kteří mě totálně odpálili. Nemá smysl opisovat od Prdovouse, tak snad jen dodám, že to na mě působilo jako Anathema na steroidech, takže to bylo nesmírně živelné, podmanivé a ve všech ohledech naprosto famózní. Tohle byl jeden z mála koncertů celého festivalu, který jsem strávil zcela ponořen do toho, co se děje na pódiu a co jde z reproduktorů, a když jsem v sobotu večer do ankety vyplňoval trojici nejlepších vystoupení letošního ročníku Brutal Assaultu, God Is an Astronaut jsem jmenoval bez zaváhání jako první.
|
Setlist Children of Bodom: |
Skvrn: Po nevydařeném vystoupení Slayer na diváky čekalo další velké jméno, finská pětice dětí od jezera Bodom. Jasně, hudebně jsem teď už trochu jinde a vážně jsem uvažoval, že raději pobudu ve společnosti God Is an Astronaut, na jejichž vystoupení vyrazili oba kolegové, ale neodolal jsem a přednost dal právě Children of Bodom. K těm totiž chovám poměrně silný osobní vztah, jelikož právě oni byli jedním z dílků skládačky, která mě postupně přiváděla k extrémnější a extrémnější muzice. Lidí po vystoupení Slayer logicky ubylo, ale i přesto bylo festivalové “náměstí” z velké části zaplněné. Zvuk byl od prvních tónů velice dobrý, klávesy nebyly jako v případě jiných kapel upozaděny a postaraly se o hladké rozpoznání skladeb. Hrálo se jak z nového alba (třeba titulní “Halo of Blood”), tak i ze starších válů (především z těch nejranějších – “Bloddrunk” ani “Relentless Reckless Forever” zaslouženě nedostaly příliš prostoru). Především kusy z “Are You Dead Yet?” v podobě titulní skladby a “In Your Face” byly naživo výtečné a vlastně nechápu, co lidi proti téhle desce mají. Zazněly i tradiční pecky “Hate Me!” nebo “Downfall”, ale přesto k dokonalosti něco chybělo. Možná mi připadá hudba Children of Bodom trochu naivní, možná je v ní jen zbytečně moc kudrlinek. Kapele se však nedá upřít profesionální přístup a ani Alexi, jenž je často ověnčován za spiťara, na mě nepůsobil podnapilým dojmem. Nutno však říct, že kadence Alexiho všeho možného fuckování (plus množství odvozených tvarů) nestrádala, ale to už evidentně není věc alkoholu. Abych to shrnul, Children of Bodom odehráli veskrze solidní set a má očekávání v rámci možností naplněna, ačkoliv věřím, že God Is an Astronaut na klubové stagi zahráli lépe.
|
Setlist Architects: |
Ježura: Dilema, jestli jít na Gehennu nebo na Architects, nakonec vyznělo lépe pro Brity a ještě trochu v rauši z předchozího zážitku jsem se tedy vypravil zpět před hlavní stage, kde už se ke kýženému vystoupení schylovalo. A musím říct, že jakkoli jsem čekal, že po God Is an Astronaut bude cokoli působit jako čajíček, Architects mě přesvědčili o tom, že zrovna oni rozhodně dovedou strhnout i v takové konkurenci. Hodně se hrálo z výborné novinky “Lost Forever // Lost Together”, což jsem kvitoval s povděkem, a na setlitu mi chyběly snad jedině skladby “Colony Collapse” a “Even If You Win You’re Still a Rat”, ale i bez nich to mělo ohromný švih. Zásluhu na tom měla samozřejmě výborná muzika, ale to pravé koření tomu dodal zpěvák Sam Carter, který po pódiu řádil jak urvaný ze řetězu a upřímně nechápu, jak při tom všem tělocviku stíhal ještě zpívat. Publikum ale kapele nezůstalo nic dlužno a předvedlo takový výkon, jaký si jen může muzikant přát. Že tam byla hromada lidí, ani nemá smysl zdůrazňovat, ale za zmínku rozhodně stojí, že prakticky neustále běžel obří circle pit, a kdykoli to zpěvák poručil, otevřela se naprosto monstrózní wall of death. Krom toho také lidé dost neuvěřitelně chytali úmyslné mezery v textech a sborově zpívali tak nahlas, že to bylo slyšet i dozadu. Ať se na to dívám z jakékoli strany, ten koncert byl prostě solidní mrda a Architects plně ospravedlnili všechny naděje, které jsem do nich předem vkládal.
|
Setlist Katatonia: |
Skvrn: Já jsem na rozdíl od Ježury rozhodováním mezi Architects a Gehennou netrpěl, neboť jsem již sbíral síly na švédskou Katatonii, na niž jsem byl nesmírně zvědav. Po Slayer, Children of Bodom a Architects se to pod pódii poměrně vylidnilo, a tudíž nebylo složité vybojovat si místo hned v nějaké třetí řadě. Co muselo i nepozorného diváka praštit do očí, byla vizuální prezentace ve stylu dva roky staré řadovky “Dead End Kings”, jež na mě opravdu silně zapůsobila. První problémy na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat a já si začal říkat, že už dvacet minut jsem mohl vychutnávat norskou Gehennu na Metalgate Stage (následné negativní ohlasy mě trochu uklidnily). Koncertní premiéru v řadách Katatonie navíc zažil kytarista Tomas Åkvik, pro kterého musely být ony chvíle napětí ještě několikanásobně delší než pro dav pod pódiem. Problémy, způsobené zřejmě nazvučením bicích, však byly po nějaké čtvrthodince úspěšně zažehnány a mohlo se hrát. Kapela podle očekávání předvedla zadumaný melancholický projev, jenž byl vždy střídán s častými tvrdě metalovými kontrasty, které vedle intimního zpěvu působily jako pěst na oko – teď v tom nejlepším slova smyslu. Jedno rýpnutí si však odpustit nemůžu: ačkoliv můžeme bez pochyby mluvit o Katatonii jako o poměrně velkém hráči, nemohu si pomoct, klubová stage by jejich set povznesla minimálně o třídu výš. Takhle to bylo “jen” dobré s tím, že mohlo být mnohem lépe (byť i třeba nedýchatelně).
|
Setlist Gehenna: |
Atreides: Po vynikajících God Is an Astronaut jsem se rozhodl zůstat na set Gehenny, která měla přijít na řadu hned vzápětí. Ta se nakonec ukázala jako další čtvrteční zklamání. Utopené klávesy, přehulená rytmická sekce a obecně nic moc atmosféra se nesrovnala ani do třetího songu, takže následoval opět odchod. Tentokrát ovšem pod Metalshop Stage, kde už se připravovali Khold – pro mě poslední kapela čtvrtečního večera. Během vysedávání jsem vyslechl kus setu Katatonie, nicméně nepřišel mi natolik zajímavý, abych se vzdal reservé v první brázdě. Khold zahráli skvěle. Zazněly starší věci, do publika ale nasypali i dvě novinky z připravovaného alba “Til endes”, a pokud se mi z jejich setu nějaké písně líbily nejvíc, byl to právně nový materiál. Skladbám nechyběla ani atmosféra, ani pohlcující síla, a ačkoliv bych si tyhle norské bubáky dokázal představit spíš ve stanové stagi, dokázali velmi kvalitně procvičit krční obratle i z velkého pódia. Trve atmosféře přispěl promakaný paint i Rinnova hořící kytara, s jejíž pomocí dotyčný plival oheň. Prostě hořící poleno ist krieg! Nicméně jak se stalo ve čtvrtek dobrým zvykem, i na Khold se kolem mě vyskytlo o jednoho ožralého Poláka víc, než by bylo k absolutní spokojenosti potřeba, pročež jsem byl durch propocen obnaženým pupkem a důkladně omlácen lokty, dokud to dotyčného kreténa nepřestalo v půli setu bavit a neodvalil se. Po Khold již následovala jen cesta domů a vydatný spánek, který byl po vyčerpávajícím a mírně vydeptaném dni potřeba jako sůl.
Ježura: Protože jsem toho na čtvrtek moc nenaspal, vystoupení Katatonie jsem raději obětoval odpočinku a ke stagi se vrátil až na poslední kapelu večera, norské Khold, které jsem chtěl vidět od té doby, co jsem je na Brutal Assaultu 2010 trestuhodně prospal. A tahle black’n’rollová skvadra mi dala za pravdu v tom, že jsem byl tehdy fakt idiot, protože její koncert byl vážně dobrý. Devízou číslo jedna byl rozhodně styl, a to jak vizuální, tak muzikální. Gardův jedinečný paint je prostě luxusní a šlapavý black metal v podání Khold má taky pěkně chlupaté koule, takže bylo rozhodně o co stát. I přes pozdní hodinu se nakonec před pódium přišoural relativně obstojný počet lidí, kteří zařídili relativně obstojnou odezvu, a celý koncert tak první regulérní festivalový den zakončil zcela důstojně.
Skvrn: Třešinkou na dortu (sic sem tam trochu nepovedeném) bylo vystoupení norských Khold, které jsem chtěl vzhledem ke svému nepříliš utěšenému stavu původně odpískat, nicméně nakonec mě první tóny přinutily posečkat až do dvou ranních. Jestli jsem byl zastáncem toho, že všechen black metal by měl být odehrán na Metalgate Stage, Khold byli (spolu se Satyricon) výjimkou, jelikož velké pódium jim opravdu seklo. Přímočará show utíkala velice rychle a ani mosh pity, které jinak v black metalu vážně nemusím, mě nějak výrazně neobtěžovaly. Prostě výborný nářez se vším všudy, tedy pekelnou image (nejlepší paint měl dle mého bubeník Sarke) a neméně pekelnou hudbou. A posílen příslovím “konec dobrý, všechno dobré” jsem se odebral vstříc kempové temnotě a dalším dnům.
Redakční eintopf #58.2 – speciál 2013 (Ježura)
Ježura: |
| Top5 2013: 1. Ihsahn – Das Seelenbrechen 2. In Vain – Ænigma 3. Agrypnie – Aetas cineris 4. Vulture Industries – The Tower 5. Fjoergyn – Monument Ende CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2013:
1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Abych pravdu řekl, “Das Seelenbrechen” je letos jedinou deskou, která z mého hlediska bezezbytku splňuje všechny podmínky k tomu, aby se dostala do Top5. Jak je to možné? Snadno. Letos sice bezpochyby vyšla řada brilantních alb, jenže bohužel je vydali interpreti, které neznám, neposlouchám nebo jsem se jim ještě pořádně nestihnul věnovat. Ihsahn tedy letos vyhrává, ale netvrdím, že nejsou počiny, které by zrovna ten jeho aktuální strčily do kapsy.
2. In Vain – Ænigma
Po tom, co jsem napsal výše, to vypadá, jako by zbytek Top5 byl takový lepší průměr, ale to není pravda a In Vain jsou toho důkazem. Jejich “Ænigma” je totiž opravdu skvostným dílem, jehož jediným problémem je, že na genialitu oprávněně pomýšlí, ale nepodařilo se mu na ni dosáhnout zcela. To ale vlastně vůbec nevadí, protože každý poslech této desky je vážně skvělým zážitkem, který jsem si v průběhu roku dopřál nespočetněkrát a nehodlám na tom nic měnit ani v budoucnu.
3. Agrypnie – Aetas cineris
Od doby, co jsem tuhle kapelu poprvé uviděl na pódiu Phantoms of Pilsen, ji řadím mezi své nejoblíbenější black metalové spolky vůbec, a že tak nečiním nadarmo, mi Agrypnie potvrdili vydáním své aktuální desky “Aetas cineris”. Pečlivě vybroušený výraz kapely, jaký Agrypnie na novince posluchačům servírují, je potěchou pro každého, kdo vyznává atmosféričtější podoby black metalu a ani v nejmenším nepřeháním, když tvrdím, že jde o mimořádný a neopakovatelný zážitek. Brilantní album!
4. Vulture Industries – The Tower
Odkaz Phantoms of Pilsen podruhé. Tento avantgardní norský spolek mi svým třetím albem připravil skutečně vydatné posluchačské hody, neboť album “The Tower” je zatím nejpropracovanějším a nejdospělejším dílem kapely. To je samo o sobě chvályhodná věc, ale když vezmeme v potaz vysoké kvality jeho dvou předchůdců, začíná být jasné, že jde o skutečně silné album, jemuž nečiní sebemenší problém ukojit choutky snad každého náročnějšího posluchače. Nemohu než vřele doporučit každému zájemci o netradiční a kvalitní hudbu.
5. Fjoergyn – Monument Ende
Na jednu stranu jsem trochu rozmrzelý, že jsem letos nestihl poslechnout víc opravdu kvalitních desek, ale na tu druhou jsem tomu rád, protože takhle můžu s čistým svědomím do Top5 uvést jednu ze svých nejoblíbenějších kapel vůbec. Fjoergyn skrze desku “Monument Ende” posunuli svůj výraz na úplně novou úroveň a dali vzniknout dílu, které je ve všech směrech vynikající a plným právem si může nárokovat označení opus.
CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Mizérie nedostatku dobrých alb, které jsem při této příležitosti schopen vyjmenovat, se opakuje i na domácím písečku, ovšem s jedním drobným rozdílem. Na domácí scéně vím minimálně o dvou albech, které by podle mě tento žebříček opanovaly, jenže ačkoli jsem obě vyhlížel s velkou netrpělivostí, obě zkrátka vyšla tak pozdě, že jsem jim v záplavě jiné hudby nestačil věnovat dostatek poslechů na to, abych mohl vynášet soudy. Heiden a Dying Passion tedy prominou, ale tentokrát to vyhrávají black metaloví okultisté Inferno. Dlužno však dodat, že jejich aktuální počin “Omniabsence Filled by His Greatness” má kvalit na rozdávání a tuto kategorii nevyhrává ani omylem jen proto, že by nic jiného nebylo po ruce. V recenzi, respektive hodnocení se o tom ostatně píše víc.
2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Ačkoli mě novinka Cult of Fire předem vlastně vůbec nevzrušovala, její indická aura a pak také páně H. zuřivá doporučení mě nakonec zviklaly a já ji párkrát protočil. A jo, je to dobré, navíc dost nezvyklé a minimálně v našich podmínkách naprosto ojedinělé. Přesto ale nemohu říct, že by mě to album nějak extra uchvátilo. Buď si to žádá víc poslechů, nebo na to holt nejsem úplně správný materiál… Pro fandy black metalu ale rozhodně povinnost!
Neřadový roku:
Keep of Kalessin – Introspection
Aby toho nebylo málo, tristní statistika kvalitních letošních počinů, které jsem zároveň slyšel, se promítá i do neřadové kategorie. DVD jdou nějak mimo mě, splitko jsem neslyšel žádné, demáče a singly se mi také vyhnuly a rereleasy ignoruji úplně, takže tu zbývá kategorie EP, kde jsem se dostal na celé dva počiny, které jsem letos slyšel a mohu mezi nimi vybírat. Vítězní Keep of Kalessin se svým “Introspection” do světa díru rozhodně neudělali, ale vzhledem k tomu, že druhé z těch dvou EP to nakonec dotáhlo na vítězství v kategorii Shit roku, asi nemusím nic víc dodávat.
Artwork roku:
Schizofrantik – The Knight on the Shark
Důvody, proč volím zrovna tento obal, jsou dva. Zaprvé jsem se už loni přesvědčil, že vybírat mezi několika skutečně krásnými obaly je úloha nezáviděníhodná a její výsledek je dost nefér. No, a pak je tu skutečnost, že mě letos snad žádný přebal neoslovil tolik, abych si na něj vzpomněl (oukej, vážně se mi líbí ten od domácích Inferno, ale stejně). Proto volím srabáckou taktiku – výběr toho nejšílenějšího a svým způsobem i nejgeniálnějšího artworku, na jakém letos mé oči spočinuly. Uznejte sami, můj favorit je skutečně těžká váha.
Shit roku:
Odraedir – Troll’s Cave
Na férovku se přiznám, že jsem opravdu nechtěl dávat Odraedir další sodu ještě tímhle způsobem, protože si myslím, že jejich aktuální EP vážně není tou úplně nejhorší hudební žumpou, která letos vyšla. Jenže bohužel, stejně jako se mi letos vyhnulo větší množství opravdu dobrých nahrávek, se mi do cesty nepostavil ani vyložený odpad, takže je mi líto. “Troll’s Cave” je skutečně to nejhorší, co jsem letos slyšel.
Koncert roku:
Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013
Ačkoli by se mohlo zdát, že v roce, kdy v Praze vystoupili Iron Maiden, poputuje titul koncert roku směr Albion, není tomu tak a namísto toho se mohou radovat řečtí veteráni Rotting Christ, jejichž vystoupení jsem měl tu čest konečně zhlédnout zkraje března. Ano, jisté pochyby, jestli by toto ocenění nepříslušelo spíše zdrcující fracouzské psychedelii v podání skvostných Aluk Todolo, se dostavily, ale kdepak. Na to, co v Matrixu předvedli Rotting Christ, budu vzpomínat ještě zatraceně dlouho. Tak moc skvělé to bylo!
Videoklip roku:
Hentai Corporation – Equilibristic Brides
Když jsem na odchodu z premiéry tohoto díla hučel něco o klipu roku, myslel jsem to docela vážně, ale stejně jsem myslel, že se do konce roku nějaká pecka, která mě úplně uzemní, objeví. Jenže co čert nechtěl, pecka se neobjevila, takže pražští pošahanci svoje postavení uhájili. Ať žije zvěř všeho druhu!
Potěšení roku:
fungování a obsah Sicmaggot
Vybrat něco, co by mě letos vážně potěšilo, se ukázalo být docela náročným úkolem. Nabízel by se koncertní reunion mé srdcovky Emperor, jenže potvrzení kapely pro Brutal Assault je stále v nedohlednu a nutnost táhnout se přes půl Evropy mi tu radost krapet kalí. Po krátkém brainstormingu jsem tak usoudil, že sáhnu po trochu sebestředné možnosti a zvolím upřímnou radost z toho, že se našemu skromnému blogísku za ty roky, co se jeho fungování účastním, podařilo prakticky z ničeho vybudovat jisté (byť značně omezené) jméno, oslovit stále se rozšiřující okruh vás, čtenářů, a především dosáhnout formální i obsahové úrovně, za kterou si celá redakce může pevně stát. To mě opravdu těší a doufám, že tento trend bude pokračovat i nadále.
Zklamání roku:
dění okolo Slayer
Adeptů na zvěčnění v této kategorii se sešlo hned několik (jmenujme třeba odchod zpěvačky Candice Clot z řad francouzských corařů Eths nebo rozporuplný výsledek, jakým dopadlo nové album Månegarm), ale nakonec volím všechen ten mrzutý humbuk, který se letos udál okolo legendárních Slayer. Úmrtí Jeffa Hannemana, vyhazov Davea Lombarda a blbá nálada, která z toho všeho pramení, to vše se dotklo i mě, a to prosím Slayer prakticky neposlouchám.
Zhodnocení roku:
Jak už to bývá každý rok, i během toho s trojkou na konci se na hudebním poli udála řada věcí – ať už dobrých nebo špatných. Ale stejně mi připadá, že proti předchozím několika letům byl ten (skoro) uplynulý takový klidnější, méně výrazný, bez větších extrémů na obě strany. Nejvíc se to asi projevilo v tom, že vyšlo relativně malé množství extrémně dobrých i extrémně špatných desek, a když už se nějaké takové objevily, většinou to bylo u kapel, které člověk snadno mine, a pak najednou není co psát do vánočního eintopfu. Další věc, které jsem si letos začal opravdu všímat, je přesycenost scény a z toho plynoucí druhotné efekty – hromady zbytečných nahrávek, zmlsanost posluchačů, nespokojenost s obsazením festivalů (letos se delší dobu moc pozitivně nehovořilo ani o soupisce dosud nedotknutelného Brutal Assaultu), tristní návštěvnost na klubových akcích… Je to asi průvodní jev doby a jejích specifik, ale stejně by bylo fajn, kdyby si lidé zase začali muziky víc vážit a vrátili se do klubů. A samozřejmě kdyby taky někteří muzikanti dostali rozum a scéna se trochu pročistila – ale to už je utopie. Snad to tedy příští rok aspoň zůstane na stejné úrovni a nebude se to horšit.
Sonisphere 2010
 |
| Datum: 19.6.2010 Místo: Milovice, letiště Účinkující (obsažení v reportu): Alice in Chains, Anthrax, Debustrol, DevilDriver, Megadeth, Metallica, Rise Against, Shogun Tokugawa, Slayer, Stone Sour, Volbeat
|
H.: O festivalu Sonisphere se toho už napovídalo tolik a na tolika místech, že další opakování všech známých faktů už by se rovnalo nošení dříví do lesa. Samozřejmě se hovořilo, že právě Sonisphere by měl být největší koncertní akcí roku v České republice minimálně v rámci metalové hudby, ne-li napříč všemi žánry. Hlavním lákadlem bylo jedno z prvních společných vystoupení (v tomto případě třetí v pořadí) Velké čtyřky thrash metalu doplněné o nejednu další zajímavou kapelu. Však jste o tom všem už jistě slyšeli, zvláště když většina z vás se stejně sama pohybovala v onom obrovském davu návštěvníků, kterých údajně bylo na 40 000, takže se vrhněme rovnou na samotný průběh akce.
H.: Festival zahajují na menším ze dvou hlavních pódií (Saturn Stage) domácí Shogun Tokugawa, jejichž koktejl moderních tvrdých žánrů mě osobně nechal zcela chladným. Pravda je taková, že obdobným stylům sice moc neholduji, ale můj názor to nemění, zvláště když nebyl ojedinělý. Pod pódiem totiž sice byla spousta lidí, ale většina z nich čekala na následující Debustrol (což dokazovala skandováním jména svých oblíbenců během setu Shogun Tokugawa). Ale bych zase někomu nekřivdil, přežít se to dalo, a to bez jakýchkoliv střevních potíží…
H.: Neznám vhodnější českou kapelu, která by si zasloužila vystoupit na koncertě Velké čtyřky, než je tuzemská thrashová jednička Debustrol. Kapela si svůj koncert na Sonisphere evidentně opravdu vychutnala, Kolins se na natřískanou plochu spokojeně zubil od ucha k uchu a se svojí partou nasázel do publika všechny zásadní kousky dlouhé historie Debustrol. Svou necelou čtyřicetiminutovku odpálili starými vály jako “Vyhlazení” nebo “Údolí Hádu”, aby se postupně dostali až do současnosti. A motorová pila? Ano, i na tu došlo. Sice jsem tuhle bandu viděl už asi tak tisíckrát, ale bavit mě budou asi pořád. A jen tak mimochodem, šlo o jeden z prvních koncertů s Herr Milerem opět v sestavě… jak se mlátí do škopků, vážně nezapomněl. Prostě super začátek dne.
H.: Já osobně se v této chvíli přesouvám k hlavnímu, mamutímu Apollo Stage na DevilDriver, program na Saturn Stage však pokračuje Volbeat, které viděl kolega Earthworm:
Earthworm: I přesto, že jsem toužil po druhém setkání s DevilDriver, rozhodl jsem se pro Volbeat, kteří mi poslední dobou hodně často drtili ušní bubínky. Poměrně originální banda, kterou mnozí přezdívají “elvis metal”, dokáže posluchače probrat a naládovat do něj spousty energie – a něco podobného jsem čekal i při vystoupení. A dostal jsem, co jsem chtěl. Dánští hoši podle mě předvedli nejenergičtější show festivalu. Thomas (kytara) byl zaručeně největší frajer a troufám si říct, že za tu hodinku hraní byl víc ve vzduchu než na nohou. Anders s baskytarou zase poletoval kolem a dělal na všechny v publiku ksichty a opičárny a frontmanovi Michaelovi stačilo jen hrát a občas vykouzlit úsměv sympaťáka, aby fanynky omdlévaly. Setlist byl sestaven z nějvětších hitů jako například “Sad Man’s Tongue”, “Guitar Gansters & Cadillac Blood”, “Radio Girl”, “Still Counting”, “The Garden’s Tale” nebo “Pool of Booze, Booze, Booza”. Jediné mínus byla pařba před pódiem a odezva fanoušků, která ze začátku kromě zpěvu s kapelou nebyla téměř žádná.
H.: Tak jste to slyšeli, Volbeat stáli za to, pro mě však byla o něco větším lákadlem Fafarova mordparta DevilDriver, která na pražícím slunku předvedla profesionální, s jistotou a nadhledem odvedené vystoupení, s nímž pár malých circle pitů sice vyvolala, ale asi nebyly tak velké, jak by DevilDriver sami chtěli. Každopádně, mě se líbili, i když s vědomím, že jsem čekal ještě o trochu víc.
H.: Na řadu pomalu přichází první kapela z očekávané Velké čtyřky – Anthrax, navíc opět s Joeym Belladonnou za mikrofonem. A jak hráli? Panečku, dobře jim to šlapalo, o dost lépe, než jsem sám čekal. Vsadili na energický a upřímný výkon a vyplatilo se. Z Joeyho přímo čišela radost z opětovného zpívání starých pecek jako “Only” nebo “Indians”, publikum neúnavně hecoval a zjevně si celou akci opravdu užíval. Po čertech dobrý set, který prostě nemohl nudit.
H.: Kolík thrashové štafety přebírají Megadeth. Musím se přiznat, že na téhle skupině mi vždycky vadila osobnost Mustaina, čímž hodlám naznačit, že jsem možná trochu zaujatý, ale i tak se mi právě Megadeth z celé Čtyřky líbili nejméně. Zvláště pak po živelných Anthrax to působilo lehce škrobeně a samotný Mustaine mi také nepřišel v nejlepší hlasové formě, ten tam byl jeho řezavý vokál známý z alb, například v takové “Head Crusher” z poslední desky byl ten rozdíl oproti studiové verzi dost markantní. Nějak moc to nezachránil ani navrátivší se původní baskytarista David Ellefson.
H.: Mezi Velkou čtyřku jsou “na odpočinek” vklíněni Alice in Chains a nutno dodat, že se díky tomu, přestože zahráli výborný set, nesetkali s nějakým vřelým přijetím. Větší část lidí před Apollo Stage už totiž čekala na následující dva chody. Na druhou stranu prohození hracího času se Slayer americkým grungerům jen pomohlo, protože v kombinaci s pomalu zapadajícím sluníčkem působila jejich muzika ještě lépe (a thrashové řezanici Slayer zase lépe slušela tma, takže oboustranně výhodná výměna). Kdyby si Alice in Chains nevyžrali ten thrashový nával pod pódiem, k dokonalosti by chybělo jen málo (jestli vůbec něco). Souběžně s Alice in Chains hrají na druhé Saturn Stage Stone Sour, které pak následovali Rise Against (ti program na Saturnu zavírali). Opět zde hlídkoval Earthworm:
Earthworm: Původně jsem setkání s touto kapelou neplánoval, ale kvůli dementní změně Alice in Chains a Slayer jsem musel učinit pár radikálních rozhodnutí, mezi které patřila i moje účast na vystoupení Stone Sour. Vůbec jsem je neznal, takže jsem nečekal nic, ale nakonec to bylo překvapení večera. Jelikož jsem je neznal, tak jsem skoro celou dobu jen stál s otevřenou pusou a dolní čelistí padlou až na zem. Mnohem víc si vystoupení určitě užil zpěvák Corey Taylor, který byl z českého (ano, i trochu německého, polského, finského a bůhvíjakého ještě) publika nadšen a vypadalo to, že ho koncert opravdu baví. Zhruba v polovině si sednul s kytarou a bez kapely zahrál určitě nejemotivnější song celého dne – “Bother”. Předtím jsem si sice pomlaskával nad kvalitou kapely, ale “Bother” mě absolutně dodělalo a od té chvíle jsem vysloveně žral všechno, co mi předhodili. Myslím, že Corey několikrát říkal, že sem ještě tento rok přijedou, takže jestli nekecal, určitě se zúčastním.
Earthworm: Po Stone Sour jsem učinil další radikální rozhodnutí – vynechám Slayer, nebudu se mačkat kilometr od stage a radši si užiju Rise Against v první řadě. Jejich show bych pravděpodobně neměl co vytknout, bohužel často pokulhával zvuk. Co pokulhával, byl pěkně na pytel. Rychle jsem se smířil s demencí zvukaře a společně s kapelou jsem vyřvával hity jako “Re-Education (Through Labor)”, “Savior”, “Give It All”, “Injection”, “Ready to Fall” nebo “Entertainment”. Další smůla je, že jsem se těšil na pořádnou pařbu, ale když jsem se rozhlédl kolem sebe, vypadalo to, že nás tam je pět a půl. Naštěstí se to po pár skladbách zlepšilo a už se dalo trochu pařit v kotli s většinou a pořádná atmosféra byla, až když přitáhla spousta lidí po skončení Slayer. Přímo do moshpitu nebo circle pitu, nebo co to tam bylo, jsem nakonec raději nevkročil, jelikož jsem viděl odcházet pár týpků s rozbitým nosem a nesprávným počtem zubů.
H.: Ti zmeškaní Stone Sour mě celkem mrzí, sice je z CDčka moc nemusím, ale na koncertě jsem je omrknout chtěl. Co se dá dělat, snad někdy příště, teď pojďme rychle zpátky na hlavní stage, kde se v čase Rise Against nechystá na scénu nikdo jiný než samotní Slayer, na jejichž show jsem se opravdu těšil (heh, kdo by se taky netěšil na Slayer, co?). Každopádně, takhle si já představuji bezchybný thrashový nářez! Žádné otázky, žádné sraní, jen absolutně nekompromisní kulervoucí hoblovačka. Kytarové duo Hanneman–King si jen těžko hledá konkurenci, Tom Araya stále zpívá výborně (byť vynechávání slov pro zpěv fandů v největší kultovce “Angel of Death” mě vážně sralo) a každé brknutí do struny si vyloženě vychutnával. A Lombardo? Lombardo je bůh! Ten tam všechny ostatní bubeníky pěkně vyškolil, dlouho jsem si na koncertě nevychutnal tak brutální kopáky. V setu se samozřejmě hojně vyskytovali pecky z poslední desky “World Painted Blood”, která se mě osobně s odstupem času líbí mnohem víc než v době vydání, a naživo mají ty songy ještě větší tah na bránu, což dokázal hned titulní otvírák. Zkrátka však nepřišly ani léty prověřené pecky. Jen blázen by si mohl myslet, že by Slayer nezahráli legendární hymny jako “South of Heaven”, “Raining Blood” nebo “Angel of Death”. Celkové hodnocení? Jednoznačně králové celého Sonisphere!
H.: Pokud nepočítáme po-programové řadění DJs, čekala v této době na návštěvníky už jen jedna jediná kapela – headlinující Metallica. Jak to jen nějak objektivně zhodnotit… byla to velká show – obrovské plátno za kapelou, pyro jízda spojená s ohňostrojem před začátkem “One” a v neposlední řadě samozřejmě i samotná Metallica a její hudba. Setlist překvapující nebyl, hrálo se jenom z “Death Magnetic” a od “Black Album” dozadu, ale podmínka přítomnosti většiny zásadních věcí splněna byla, byť absence takových “Fight Fire with Fire” či “Hit the Lights” jistě nemrzela jen mě, ale nejde holt zahrát všechno. Celkově se jednalo o koncert hodný jména Metallica, ale abych jim jen nemazal med kolem huby, sám za sebe mohu říct, že bych klidně uvítal set o takové dvě, tři skladby kratší (vyhodil bych ty songy z poslední alba, to se mi nelíbí, hehe) a taky mě moc neuchvátily ty hvězdné manýry typu “začneme hrát o 20 minut později, i když už máme dávno nazvučeno”. To jsou však jen hnidopišské výtky, z celkové hlediska se mi to líbilo opravdu moc a stejně jako všichni okolo jsem si veškeré staré hitovky od úvodní “Creeping Death” až po závěrečnou “Seek & Destroy” náležitě vychutnal.
H.: Co všechno tedy Sonisphere nabídl? Obrovská akce, výborné kapely, ale organizace když ne pokulhávající, tak přinejmenším rozhodně ne bezchybná. Nejprve musím zmínit ceny jídla a hlavně pitiva, nějaké to nadnesení se u takového festivalu čekat dalo a pořadatele zrovna z tohoto vinit nelze, ale i tak jsem dlouho neviděl tak nechutně přepálené cifry. Co však bylo horší, byl podle mě nedostatečně velký areál na takové davy (nemám na mysli plochu před pódii, ale zbytek areálu, kde se lidé mačkali jak sardinky a v noci se tam doslova nedalo hnout. Hlavně že se to letiště táhlo tisíc kilometrů a nic tam nebylo. Ještě víc mi vadila nepřítomnost jakékoliv užitkové vody, takže o nějakém opláchnutí rukou si člověk mohl nechat tak akorát zdát. Na druhou stranu mě však příjemně překvapily žádné reklamy a promítání klipů na obrazovkách během zvučení (když si vzpomenu například na tu mozek vymývající reklamní smyčku každým rokem na Masters of Rock, tak to byla fakt úleva). Kladné pocity ze Sonisphere díky skvělým kapelám jednoznačně převažují, ale organizačně je určitě do příštího ročníku co zlepšit.
Redakční eintopf #3.3 – speciál 2009 (Earthworm)
Earthworm: |
| Top5 2009: 1. Obscura – Cosmogenesis 2. Megadeth – Endgame 3. Kreator – Hordes of Chaos 4. Pain of Salvation – Linoleum 5. Mantic Ritual – The Executioner CZ/SVK deska roku: Koncert roku: Zklamání roku:
|
Top5 2009:
1. Obscura – Cosmogenesis
Tak s touto deskou jsem strávil asi nejvíce času ve sluchátkách i po tom, co jsem napsal recenzi, což se mi třeba u Sepultury, která mě bavila, ale nenašel jsem si na ni mezi svými oblíbenci čas, nepovedlo. Šílený tech-death s neskutečnou produkcí, nadlidským basákem a s ostatními, kteří asi taky nebudou obyčejní smrtelníci, mě prostě dostal a řadí se k mým top deskám vůbec.
2. Megadeth – Endgame
Tohle nakonec dopadlo ještě lépe, než jsem čekal. Masakrózní deska, co píseň, to pecka. Ha, nechtěný rým. Mustainovu partu jsem měl hodně rád a tohle moji lásku k jejich hudbě ještě utvrdilo… Jen tak dál!!!
3. Kreator – Hordes of Chaos
Thrashový náklep, nacpaný hitovkami, které mě provázely taky pěkně dlouhou dobu. Skloubení klasických Kreator, kteří se ale nebojí jít dál a vyvíjet se, bravo!
4. Pain of Salvation – Linoleum
Je to sice jenom EP, ale šoupnout ho sem musím, taky jsem na těch pár songů čekal ve stylu proklepávání se v koutě a nervózního kousání nehtů. A ještě k tomu dopadlo nad očekávání. Super, super, super, ať už tu je “Road Salt”. No honem!
5. Mantic Ritual – The Executioner
Hodně těžký výběr mezi Mantic Ritual a Mastodon. Mastodon mi s odstupem času už zas tak geniální nepřišli, i když musím uznat, že pořád výbor(del)ná deska. Mantic Ritual mi ale v hlavě hráli víc a porci klasického thrashe nikdy neodmítnu. Ještě bych chtěl pochválit Municipal Waste, taky dobrá oddechovka, avšak na žebříček to nestačilo. Behemoth mě s novinkou zas tak moc nepřesvědčili, každopádně kvalitu jim taky nemůžu upřít. Howgh!
CZ/SVK deska roku:
Cocotte Minute – Sado Disco
Ach, měl jsem to ale těžké rozhodování. No, jelikož jsem slyšel od Čechů jenom “Sado Disco” od Cocotte Minute, je to jasné. Každopádně i kdybych slyšel víc tuzemských počinů, volil bych “Sado Disco”, protože bez této desky bych asi nezažil několik báječných koncertů a skvělých chvil s přáteli. Že ano, Šéďo (smích)?
Koncert roku:
Dream Theater: Praha – Tesla Aréna, 30.6.2009
Letos jsem byl na spoustě vydařených koncertů, ale nejvíc jsem si užil Dream Theater. Jak jejich hudbu spousta lidí stále nazývá “kytarovými onaniemi”, tak přesně tyhle onanie si já nejvíc užívám a z jejich asi desetiminutového jamu na konci vystoupení jsem měl nasráno až za ušima (smích). Každopádně konkurence byla vysoká, od koncertu Cradle of Filth, přes Evergrey, až po DevilDriver a Behemoth.
Zklamání roku:
Slayer – World Painted Blood
Snažím se nevyhledávat špatnou hudbu, takže vyloženě špatnou nahrávku jsem vybrat nemohl a nového Mansona jsem na rozdíl od ostatních neslyšel. Slayer sice udělali průměrnou desku, ale u mě si to posrali… Kdyby mě poslechli a šli do důchodu, nikdy by neskončili hanebně v Průseru roku. Prosím, už nenahrávejte novinky a nesnažte se překonat “Reign in Blood”!
Slayer – World Painted Blood
 |
| Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 3.11.2009 Label: American Recordings Hodnocení: 5/10 Zbytek redakce hodnotí: Průměrné hodnocení v redakci: 5,9/10 Odkazy:
|
No dobrá… původně jsem chtěl napsat, že poslech bude možná trochu bolestivý pro uši, a dát hodně nízké hodnocení, ale po několika dalších posleších jsem se rozhodl, že to zas tak hrozné není. Ale stále jsem asi jediný na světě, komu přijde “World Painted Blood” průměrné až slabé. “Návrat velkých Slayer!” Ale prosím vás. Vždyť se to pořád opakuje a tohle je prostě znovu Slayer, žádný návrat.
Dobře, takže už jsme si vyjasnili, že moc nadšený nejsem, tak teď kde jsou ty zápory, Earthworme? Přeskočíme drobnosti jako hoblování pořád dokolečka a k tomu ne moc chytlavých riffů a přejdeme k hlavnímu viníkovi. Jsou to kytarová sóla, vlastně “sóla”. Tahle sóla dokážou zesrat i jinak celkem v pohodě titulní song, který jako otvírák bohatě stačí. Poměrně zapamatovatelný, s dobrými riffy a prací zpěváka. Jenže je tu to sólo. Zvuky absolutně nepopsatelného ražení totálně zkazily celý song a já jsem seděl s vytřeštěnýma očima a v hlavě měl jen něco jako “No to potěš koště”. Průběh nahrávání sóla si dokážu živě představit a vidím kytaristovi do mysli – “Tak teď to zkusim zmáčknout tady, schválně co to udělá… Jéé… A teď to zmáčknu tady a pak třeba támhle… No ne, to je ale super.” Takhle je to skoro u všech songů, u nějakých se ale sóla dají překousnout.
Problém je taky v tom, že songy skládali absolutně nesystematicky. Dva riffy, které se pořád dokola opakují a někam mezi ně třeba hodíme to “sólo”, že ano. A snaha o jakoukoli chytlavost nebo zapamatovatelnost se na albu prostě nenachází, možná občas vystrčí dva prstíčky, ale rychle zase zaleze a po skončení písně vlastně už vůbec nevíte, co jste poslouchali. Občas mi na tomto albu Slayer přijde jako trapná kopie Kreator, jenže těm to ještě pořád dobře hnětá a taky jsou to dědci.
A jak jsou na tom jednotliví členové kapely? Když si vemete jednotlivé nástroje na paškál, tak všechno sedí – Lombardo bubnuje dostatečně rychle, aby to znělo pořádně Slayer, kytaristi zvládají hrát to, co si složili, a Araya taky ještě pořád dokáže vyřvávat text. Ach ano, baskytara, tak tu jsem tam jako tradičně nikde neslyšel.
No, i přestože má album spoustu nedostatků a za ta sóla by si zasloužili dostat deset ran na holou řiť, pořád ještě z uší nekrvácím a album je prostě jenom průměrné. Občas usnu, občas mě zase probere nějaká dobrá část, nějaký pěkný riff nebo melodie. Poslouchat to asi sám od sebe nebudu, tak abych byl spokojený pustím si “Reign in Blood” a Slayer taky budou spokojení, protože světu se “World Painted Blood” líbí a oni mají konečně pár nových songů, co hodí do setlistu na živá vystoupení.
Redakční eintopf #1 – listopad 2009
|
| Nejočekávanější album měsíce: Slayer – World Painted Blood |
| Corey(8): Slayer – World Painted Blood Index očekávání: 5/10 H.: Earthworm: Seda:
|
Corey(8):
Jak signifikantní, že se naše nová sekce rozjíždí zrovna v měsíci, kdy je pro mne jízdní řád vycházejících alb záživný asi jako sledování provozu na lesní silnici. Občas trakař, stařenka o holi nebo vypitý strýc po šichtě, holt nic vzrušujícího. Ač žádný zarytý fanoušek, v takovém hudebním prázdnu musím poděkovat aspoň za ty Slayer a jejich očekávanou nálož “World Painted Blood”. Očekávanou v jakémkoliv smyslu slova, ať už z pohledu milionů nedočkavaných fanoušků, kteří by mě za toto rouhání se odkázali do patřičných mezí, nebo podoby materiálu obsaženého na duhovém kotouči. Urazí? Kdepak! Překvapí? Kdepak! Radši zůstaňte u říjnového materiálu (tedy krom Kingovy party, ta si zkoušku zaslouží), listopad byl vždycky podivný měsíc, jen co je pravda..
H.:
Dark Funeral nepálí své nahrávky s nějak extra velkou kadencí, ale v jejich případě se vyplatí počkat si, protože to stojí za to. Od novinky neočekávám nic menšího, než pořádnou dávku blasfemie, pekla a Satana. A divil bych se, kdybych to dostal v menší než vrchovaté dávce. Tahle švédská bruska je totiž zárukou kvality sobě vlastní a doufám, že nezklame ani tentokrát. Alespoň první ukázky tomu vůbec nenasvědčují.
Earthworm:
Těmto švédům se na Sicmaggotu věnovala za celou dobu asi jenom jedna newska, takže nejprve krátce představím kapelu – Pain of Salvation je fantastická progresivní kapela, nemůžu ale říct, že metalová, protože se nebojí překračovat hranice a prozkoumat snad všechny ostatní žánry (ano, v pár skladbách se nachází i jakási obdoba rapování a předříkávání). Kapele vládne zpěvák Daniel Gildenlöw, který skládá hudbu i texty – většinou jsou alba koncepční, zabývající se nějakým globálním problémem, i když ne nějak nápadně. Daniel se věnuje i osobnímu životu a do zpěvu dává všechny emoce, a to je další eso v rukávu této kapely. Vždy, když jsem slyšel jejich desku, kterou jsem neznal, čekalo mě znechucení a po několika posleších jsem zjistil, že je to absolutní dokonalost a právě objevování nových geniálních skladeb je jedna z věcí, která mě na nich tak baví (to neznamená, že po objevení hudba přestane bavit), a jsem zvědavý, co si na nás přichystají tentokrát.
Seda:
Slayer, jeden ze zástupců velké thrashové čtyřky, si na listopad přichystal nové album “World Painted Blood”. Slayer se naposled prezentovali posluchači oblíbeným “Christ Illusion” z roku 2006. Zveřejneny byly tři songy, na které se zatím moc vysoké chvály nedostalo. “World Painted Blood” ma určitě cíl jasný – být thrashovým albem číslo 1 pro rok 2009. Konkurence je ale veliká, Megadeth se svým “Endgame” nasadili laťku vysoko a bude zajímavé, jak si s ní nový Slayer poradí.
Topfest 2008
 |
| Datum: 27.-28.6.2008 Místo: Zelená voda (Slovensko) Účinkující (obsažení v reportu): Pátek: Anawi, Desmod, Divokej Bill, Konflikt, Mandragora, Náhodní známi, Slayer, Tleskač Sobota: Horkýže slíže, Kabát, Polemic
|
Topfest už tradične otvára festivalovú sezónu na Slovensku. Spolu s dobrou zostavou kapiel a výborným prostredím areálu na Zelenej Vode (bohužiaľ sa tam festival uskutočnil tento rok naposledy kvôli prestavbe areálu) sľuboval kvalitný zážitok.
Na festival som sa vybral už o deň skôr, na festivaloch to robím bežne a doteraz nebol problém. O to nepríjemnejšie bolo moje prekvapenie že si budem musieť normálne zaplatiť za kemp. Ako nie som socka a tých 150 Sk ma nezabije, ale mohlo to byť uverejnené na webových stránkach festivalu. Takto mi to príde ako by sa chcel niekto nabaliť.
Pátek:
Piatkový program odštartovala slovenská kapela Mandragora. Obyčajný thrash metal, ktorý začal už po prvom songu nudiť. Nasledoval presun na druhé pódium, kde práve hrala Anawi. Ani nemusím dodávať, že to bola katastrofa. V nádeji, že aspoň na tretom pódiu bude niečo počúvateľné, sme sa k nemu presunuli a zistili, že je ešte len vo výstavbe.
Prvý závan kvality prišiel zo skupinou Tleskač. Veselé ska síce nezaváňalo originalitou, ale o to viac nasadenia do toho dali. Neskôr prišli na rad Divokej Bill. Tuto kapelu poznám len s klipov, no musím uznať že ma celkom bavili.
Nikdy ale nepochopím ako mohli usporiadatelia dať pred Slayer Desmod. Desmod sú momentálne na vrchole svojej obľúbenosti na Slovensku a vymetajú všetky rádia. Mňa však až nehorázne nudili. Kuly vie spievať, to áno, ale čo na tom, keď hrajú len ten najtuctovejší pop-rock.
Potom nasledoval headliner festivalu, a to Slayer. Kapela sa predstavila na Slovensku prvýkrát, a to v zložení Tom Araya, Jeff Hanneman, Kerry King a Dave Lombardo. Slayer ma s CD nikdy moc nebavili, ale naživo som čakal, že to bude lepšie. Možno aj preto som mal prehnané očakávanie, ktoré neboli naplnené. Nechápte ma zle, Slayer zahrali veľmi dobre, len mňa nedokázali moc chytiť. Kapela odohrala 16 songov v ktorej bol prierez celej ich tvorby. Hrali s nasadením, ale stále to na mňa pôsobilo ako prísť, rýchlo odohrať a odísť. Zvuk bol výborní a atmosféra v publiku tiež.
Po Slayer nasledovali punkový Konflikt. Táto kapela ma koncert od koncertu baví čím ďalej tým viac. Tento koncert s nimi odohral iný basák a bolo to poznať. Tento sa na pódiu aj pohyboval.
|
Setlist Slayer: |
Vrchol festivalu tak prišiel pre mňa nečakane v podobe skupiny Náhodní známi, o ktorej som dovtedy nepočul. Skupina, ktorá hrá štýl, ktorý by sa dal označiť za happy hardcore, prekvapila nasadením, spevák bol frontman ako sa patrí, pohyboval sa po pódiu ako zmyslov zbavený a mal neskutočné pohybové kreácie. Okrem pohybu samozrejme zaujal aj svojím hlasom s ktorým narábal výborne. Prekvapila cover verzia od skupiny O-Zone, ktorá bola jednoducho geniálna.
Sobota:
V sobotu už na programe moc zaujímavých vecí nebolo. Samozrejmosťou boli slovenské ska stálice Polemic. Výkon ako vždy kvalitný, nechýbali všetky hity. Po nich nasledovali Horkýže Slíže. Setlist tvorili hlavne songy s posledného albumu “Ukáž tu tvoju zoo”. Slíže som mal možnosť vidieť už štvrtý krát a myslím si, že by už vážne mohli obmeniť trochu setlist. Ale človek si aspoň zaspieva všetky tie preflaknuté hity.
Potom som sa trochu venoval iným činnostiam ako hudbe, a tak ako ďalších som videl až Kabát. Ich vystúpenie bolo priemerné, ale ľudia sa bavili a v podstate patria medzi maskotov festivalu, keďže zatiaľ vystúpili na všetkých ročníkoch. Po ich skončení nasledoval ohňostroj.
Na vystúpenie Zóny A mi však už nezostávajú sily, a tak sa odoberám do stanu.
Počasie nakoniec aj celkom vyšlo, aj keď vo štvrtok pršalo, no nasledujúce dva dni už bolo pekne, až na búrku, ktorá sa prehnala v piatok večer a spravila s kempu miesto vhodné na bahenné zápasy (ktoré sa tam potom aj naozaj konali). Medzi najväčšie výhody Topfestu určite patrí areál, v ktorom sa nachádza jazero.
Jubilejný piaty ročník bol zatiaľ vôbec najúspešnejší keď bolo vypredané (17 000 ľudí, viac areál nie je schopný pohltiť). Medzi zápory patrí nedostatočný počet toi toi budiek, ktoré boli už po prvom dni značne cítiť, a málo spŕch, ku ktorým bolo nemožné sa dostať. Inak k festivalu nemám väčšie výhrady. Akurát by potešilo ešte aspoň jedno trochu väčšie meno, ale to sa snáď na budúci rok zmení.