Archiv štítku: sleepmakeswaves

sleepmakeswaves, Skyharbor, Tides from Nebula

sleepmakeswaves
Datum: 1.4.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Skyharbor, sleepmakeswaves, Tides from Nebula

Do stísněných prostor strahovské Sedmičky jsem se po několika dnech vrátil již podruhé, tentokrát však nikoliv z důvodu rozloučení s oblíbenou kapelou, jež na pár okamžiků vstala z mrtvých, nýbrž kvůli kapele, která čím dál rychleji míří směrem vzhůru. Popravdě řečeno, že sleepmakeswaves zažiji zrovna tam, mě ve snu nenapadlo vzhledem k tomu, že dva roky zpátky hráli v Roxy, byť coby předskokani 65daysofstatic. Tentokrát se ovšem vydali na vlastní šňůru a myslím, že by zvládli naplnit i o něco větší klub, neboť Sedmička praskala ve švech.

Ale nepředbíhejme, protože než se dostanu k Australanům, jsou tu ještě kapely, které přivezli s sebou. V Praze se ukázala sestava pocházející hned ze tří kontinentů, přičemž vyjma sleepmakeswaves jsem ostatní znal leda podle jména. První se na řadu dostala Evropa, když se na pódiu na minutu přesně objevili Tides from Nebula. Příliv se ale nepřihnal z mlhoviny, nýbrž ze sousedního Polska, ale byť jsem jejich tvorbu dopředu neznal, myslím, že přesnějším označením by byl spíše odliv. Byť kvalitativně stále na výši, polská čtveřice odhalila odvrácenější stránku post-rockových vod, protože i když se poslouchali vážně dobře, spadají přesně mezi ty kapely, které můžete libovolně zaměnit s kteroukoliv jinou “pošto”“, nehledě na to, že namísto očekávané bouře nabídli výlet spíše po lehce zčeřeném moři. Instrumentální vlnění se rozbíjelo o zbytečně užvaněného kytaristu jako o vlnolam, koncentrace se ustavičně vypařovala s každou písní a ač jeho vyjádření chápu, stejně jako sem tam nějaké slovo, přinejmenším část potenciálu se vypařila do nikam.

Nepopsaný jako tabula rasa jsem přistupoval i k indickému uskupení Skyharbor. Jako jediní toho včera vytáhli na pódium i zpěváka, což se nakonec v mých očích ukázalo osudným. Hudba sama o sobě byla velmi slušná. Stavěná více na složitějších, propracovaných riffech než rozmáchlých plochách, sama o sobě mě po většinu času bavila. Ale proboha, proč k sobě tahle parta Indů přibrala člověka s vokálem, který by se hodil možná tak… do popového boybandu? Je to velmi pravděpodobně tím, že jsem od Skyharbor neznal ani notu, ale hlas Daniela Tompkinse mi až na jeden, dva okamžiky vážně překážel a celou dobu jsem si říkal, že čistě instrumentální podoba by kapele slušela víc – jakkoliv jsem měl v druhé půli koncertu dojem, že podobně jako u Tides from Nebula visí ve vzduchu hromada nevyužité energie. Snad i proto jsem druhou polovinu setu strávil u baru a jen poslouchal z povzdálí.

Setlist sleepmakeswaves:
01. Perfect Detonator
02. Traced in Constellations
03. In Limbs and Joints
04. We Sing the Body Electric
05. Emergent
06. Great Northern
07. The Stars Are Stigmata
08. Something Like Avalanches
– – – – –
09. How We Build Ocean

Ve světle sleepmakeswaves působily předchozí dvě předkapely jako klid před bouří. Veškeré napětí visící do té doby ve vzduchu, se uvolnilo s prvním hrábnutím do strun a od té doby byla čtveřice Australanů k nezastavení. Trochu mi přišlo, že oproti předkapelám byla hlasitost mírně výš, což přispělo hutnému, omračujícímu zvuku, kterého se ani Tides from Nebula, ani Skyharbor nedostalo. Monumentální gradace napěchované silou rvoucí hlavy však ve stísněném prostoru strahovského klubu vytvořily prvotřídní bouři a daly na výkony předskokanů hravě zapomenout. Bylo to přesně “Něco jako laviny”, včetně množného čísla. sleepmakeswaves Sedmičku zasypali přívalem melodií, riffů a kytarových stěn. Odtrhnout se od pódia bylo takřka nemožné.

Nechal jsem se bezezbytku pohltit a jen přijímal, atmosféra dosahovala závratných výšek. Pokud jsem měl před koncertem mírně hořkou pachuť na jazyku, že si nechávám ujít něco tak švihlého jako Lur (čti: “dva magory navlečené v záclonách”), po jeho skončení ale veškeré pochybnosti přešly. Zaznělo snad vše, co jsem si přál, byť se hrálo hlavně z loňské desky “Love of Cartography”. Tradičně perfektní zvuk (snad až na začátek Skyharbor) netřeba vychvalovat dopodrobna zas a znovu. sleepmakeswaves překonali veškerá očekávaní a i přes několik technických potíží s odposlechy mě s přehledem roznesli na kopytech a z frenetického nadšení publika usuzuji, že jsem zdaleka nebyl sám.


65daysofstatic, sleepmakeswaves

65daysofstatic, sleepmakeswaves
Datum: 7.10.2013
Místo: Brno, Fléda
Účinkující: 65daysofstatic, sleepmakeswaves

Podzimní pondělí 7. října. Běžný pracovní den, se všemi jeho radostmi i strastmi. Večer někteří zamířili do hospody, někteří k televizím. Kolem dvou stovek zasvěcených se sešlo v klubu Fléda, protože ten den se zde konalo vystoupení zásadní kapely žánru (dnes už svým způsobem vyčerpaného) zvaného post-rock. Její jméno zní 65daysofstatic a jako support přivezla neméně zajímavé jméno sleepmakeswaves. Místo “pokapely” obsadilo duo Kaplan Bros. Do klubu jsem se nachomýtl naposledy při příležitosti vystoupení kapely Saxon 10. června. Přes léto klub prošel proměnou a modernizací. Nový nábytek, nově ohozené stěny i prostorové uspořádání. V první chvíli mi hlavou proběhl zmatek, protože jsem zahlédl jen zavřené dveře do sálu a chystající se aparaturu v předsálí. To se však jen na svůj noční set chystali Kaplan Bros a záhy byli lidé vpuštěni do sálu. Atmosféra tu byla dosti zajímavá, komorní. Lidé jen tak decentně postávali a bavili se. Spektrum fanoušků bylo relativně široké, od omladinu ze střední školy, přes hipstery, intelektuály z vysoké a nechyběli ani zástupci starší generace.

Jako první na scénu s devátou hodinu nastoupili Australané sleepmakeswaves. Od nich jsem nějakého materiálu znalý, byť jejich dlouhohrající nahrávka mě jaksi minula. Koncert pro mě tedy byl spíše neznámou, protože zásadním pilířem byly právě věci z dlouhohrající fošny. Ať už si říká kdo chce co chce, podle mě měl koncert atmosféru, charismaticky působila i zdánlivá nesourodost jednotlivých členů kapely. Stačí si vybavit obrovitého basáka, který jako by vypadl z nějaké sludgové smečky, a vedle něj hubeného hipstera s brýlemi a kytarou, a začnete tušit, o čem mluvím. Image však nebyla to podstatné. Bylo evidentní, že si celá kapela vystoupení užívá. Jejich muzika je rytmická, energická a nervní, sází především na jednoduché instrumentální obsazení (samozřejmě s bohatým využitím efektů) a občasné samply. Jistá strohost vystoupení jen umocňovala celkový dojem. 40 minut se sleepmakeswaves uteklo jako voda a já už s napětím očekával příchod hlavní hvězdy večera.

Na Flédě už jsem byl svědkem několika silných hudebních zážitků. Mezi top počítám třeba vystoupení kapely Swans. Nevěděl jsem, jestli mám od 65daysofstatic očekávat podobnou magii. Dalo by se říct, že můžu být rád, že jsem nic takového neočekával. Jejich styl je totiž dosti decentní, civilní. Vypadají jako obyčejná rocková kapela. Nevím jak v ostatních, ale ve mně vyvolali skutečně širokou škálu emocí, přestože k nějakému absolutnímu prožitku chyběla například projekce nebo něco na ten způsob. Nějaký vizuál, který by vkusně doprovodil hudební stránku. Setlist obsahoval většinou skladby z aktuálního alba “Wild Light” (aby ne, je to turné k jeho podpoře) a z předchozí “We Were Exploding Anyway” (ta přinášela především taneční momenty, ale nebylo to vůbec na škodu). Dostalo se však i na geniální debut. Strunná sekce se střídavě věnovala dvěma kytarám a base, či krabičkám. V různých obměnách a způsobech. Přesně tak, jak to známe z desek, kytarové stěny proložené elektronikou a silnými rytmy. K vystoupení opravdu nedovedu mít nějakou výtku a mám pocit, že koncert kapely, jakou je 65daysofstatic, se nedá jen tak popsat. Vystoupení plynulo naprosto přirozeně a ani na chvíli mě nenapadlo sledovat hodiny. S pokročilejší hodinou skladby nabíraly čím dál větší grády, při “Unmake the Wild Light” jsem šel téměř do kolen. Na pódium dorazil další kytarista na výpomoc a s tím, jak skladba rostla, zvyšovalo se napětí, které následně přešlo do absolutní exploze. Že se bude nejvíce pařit na letitou klasiku “Retreat! Retreat!”, asi nikoho nepřekvapilo. Celkově jsem byl s vystoupením kapely spokojený. Jak se zvukem, ale i s podáním, i když chvílemi bylo na některých členech vidět jistou znuděnost, že je to pro ně vlastně stereotyp. Ale podali i tak stoprocentní výkon, který ve mně zanechal hluboký zážitek a i další dny po tomto koncertě se nemůžu jistých vzpomínek a silných okamžiků zbavit.

Poté v menším sálku spustili svůj set Kaplan Bros, což byla zajímavá kombinace elektroniky se silným využitím 8-bitů a živých bicích. Bubeník byl naprosto excelentní a za to, co za svou baterií předváděl, si potlesk opravdu zasloužil. Několik nadšenců si na jejich produkci zatrsalo. Pro mě šlo spíše o zajímavost a především bubenické představení.

Přál bych si, aby se v Brně dělalo víc takových akcí představujících opravdové špičky žánru, který – ač jej mnoho lidí považuje za vyčerpaný – dokáže stále nabídnout jména, jež rozhodně nejsou zbytečně převařená a mohou se pochlubit talentovanou hrou i kompoziční schopností.