Ván Records právě vydávají další dvouskladbové splitko, tentokrát sdílené německými Akatechism, kteří se dosavad předvedli s jedinou demo nahrávkou, a irskými Slidhr, které snad už znáte. Konceptuální sedmipalec „Amongst the Lost Light of Misaligned Stars“ máte k poslechu níže.
Archiv štítku: Slidhr
Slidhr: první skladba z nové desky
Druhé album irsko-islandských Slidhr pojmenované „The Futile Fires of Man“ vyjde 20. července u Ván Records. Titulní skladbu si můžete pustit na Soundcloudu.
Oration MMXVIII (čtvrtek)
 |
|
Datum: 8.3.2018
|
Metacyclosynchrotron: Na první kapely čtvrtku, Mannveira a Devouring Star, jsem se těšil hodně, avšak nestihl jsem je. Čtenář jistě odpustí, ale na cestě jsme se setkali s jistými problémy a navíc při obdivování například vodopádu Skógafoss nebo černých pláží se snadno zapomínalo na čas. Jako bonus mě trochu oblilo moře, takže než jsem dorazil na pokoj, převlíkl se, narval něco do žaludku, přelil aperitiv a dorazil znovu do Húrra, tak už končili Abominor. I když EP „Opus Decay“ ve mně zanechalo zcela mizivý dojem, tak i v těch několika závěrečných minutách setu bylo cítit něco, co mě přinutilo později uvěřit Kubáncovo nadšeným řečem. No nic.
Kubánec: Na místo dění docházím cca v půlce setu Mannveira. Měl jsem možnost je vidět spolu s Wormlust v Praze v hospodě nad nebo pod Viktorkou a docela mě to tehdy bavilo. Byť oproti sonickému noise útoku Wormlust, to byl dost slabý odvar. Nejsem nějakým velkým fandou jejich studiové tvorby, i když debutové EP „Von er eitur“ mám celkem naposlouchané. Při délce necelých 18 minut to z mé strany není ani nijaký mistrovský výkon. Dnes však díky dobrému zvuku, který tomu dával patřičnou hutnost, vyznělo snažení těchto borců naprosto přesvědčivě. A z toho mála, cca tří songů, si odnáším dobrý dojem.
Kubánec: Devouring Star je kapela kterou sleduji od samého začátku a považuji je za vcelku originální těleso. Jejich produkce na mě působí až tak kompaktním dojmem, že se mi jen těžko hledá něco, co by to ozvláštnilo nebo z jejich hudby vyčnívalo. A přesně tak na mě působilo i živé vystoupení. Precizní, dravé a přece jenom trochu nudné. A světe div se, ta zdánlivá statičnost a nuda, je přesně to, co se mi na těchto Finech líbí. Dostal jsem přesně to, kvůli čemu jsem sem přijel. Viděl sem Devouring Star a odcházel sem spokojen. Po skončení setu jsem měl jasno, že před spaním půjde do sluchátek „Through Lung and Heart“.
Kubánec: Po Devouring Star nastupuje Abominor, primitivnější verze Svartidauði a láska na první poslech. Na tohle jsem byl hodně zvědav, byť jsem tomu někde v koutku duše moc šancí nedával. Tahle moje přirozená skepse však vzala okamžitě za své. Omlouvám se za následující řádky, ale tohle bylo kurwa do prdele peklo. Poslední šance slyšet komplet „Opus Decay“ live. Sakra, díky za to. Něco tak přesvědčivého jsem už dlouho neviděl, a to bych řekl, že mám poslední dobou celkem štěstí. Těch 30 minut na mě z pódia skrze ty čtyři postavy hleděla hmatatelná hrůza!!! Silné.
Metacyclosynchrotron: Poučen středečními zkušenostmi jsem na Abyssal zaujal výhodnější pozici a hned s úvodní „I Am the Alpha and Omega“ se mi pod vlivem hudební brutality zkřivila huba uznáním. Bicí konečně vylezly nahoru, jelikož kopáky byly vhodně natriggrovány a bubeník hlavně škopky vůbec nešetřil. Dále zazněly skladby, co jsem v onen moment nepoznal, i když tuším, že minimálně jedna pocházela z aktuálního splitu s Carcinoma (ale možná se mýlím, protože jsem ho slyšel pouze jednou) a posléze jsem zjistil, že další dva byly „The Headless Serpent“ z druhé desky a „The Cornucopian“ z té poslední. Hudebníci v kapucích zahráli skvěle, kompletně zahalený vokalista si své party rovněž dával velice mocně. A i když bych vystoupení Abyssal celkově za svůj osobní top nepovažoval, tak přeci jen bych jeden z dílčích vrcholných zážitků festu spatřoval v závěru poslední skladby setu, a to „Chrysalis“. Tu jednoduchou melodii jsem po většinu následujícího dne nemohl dostat z hlavy a veškeré nuance, zvláště ty na basu, byly interpretovány parádně. Nepatřím mezi skalní fandy Abyssal, avšak objektivním faktem zůstává, že jejich hudba je doopravdy krutá, což živé vystoupení jen potvrdilo. Britové si nadšené ovace po odchodu z pódia bezesporu zasloužili, pokud tedy patří mezi vaše srdcovky, tak rozhodně neváhejte s návštěvou koncertu. Další šanci máte ve Skotsku.
Kubánec: Vidět live Abyssal a to hned na jejich premiérovém koncertě, z toho jsem měl samozřejmě radost a stejně nadšený jsem byl i když jejich performance skončila. Nic sofistikovanějšího než kolega nenapíšu. Snad jen, že Britové měli oproti ostatním kapelám znatelně jiný zvuk, který mi k jejich produkci výborně sedl. Zejména výkon basáka ve mně zanechal silný dojem, ale celá kapela jela jako stroj. Precizní záležitost, kterou zase někdy rád uvidím.
Metacyclosynchrotron: Na Slidhr jsem se těšil, bylo fajn slyšet „Through the Roots“ z výborného splitka s Rebirth of Nefast. Mělo to i pár dalších výraznějších momentů a hudebníci dávali do hraní mnoho energie. Ale obecně ve mně vystoupení téhle irsko-islandské kapely zanechalo velice nemastný-neslaný dojem. Nemám víc co bych dodal.
Kubánec: S vystoupením Slidhr to mám podobně jako s vystoupením Auðn. Všechno klapalo, borci vládli pódiu, nasazení veliké, ale tak nějak to prošlo kolem mě a já jsem si řekl: „Jo, v pohodě.“ Na druhou stranu vidět v této formě Slidhr někde na samostatném koncertě, tak i nějaké to nadšení zavládne. Tady to, ale tak nějak zapadlo.
Metacyclosynchrotron: Následující Sortilegii jsem měl tu čest vidět dvakrát v Praze a jednalo se o vskutku výjimečná a magická vystoupení. V rámci blackmetalových koncertů top, kde slovo trans má svůj význam. Tady ale do třetice nastal problém, primárně asi technického rázu. Kytary jen těžko vyplňovaly prostor a sound byl dřevní až příliš. Na pódiu byl rovněž jakýsi problém. Ale naštěstí i tak došlo ke strhujícím chvílím, které připomněly dřívější zážitky a slyšet nové skvělé skladby bylo super. Koldovstvo vypadalo a řvalo posedle, Haereticus trestal bicí jako obvykle, takže to rozhodně průser nebyl, ale vím, že to mohlo být podstatně lepší.
Kubánec: Nevím, kolikáté moje setkání se Sortilegia to tenhle večer bylo, ale rozhodně to bylo první, kde se zvukově přiblížili svojí studiové tvorbě. Zvuk byl surový až běda. V tomto směru u mě vládlo nadšení, ovšem celkově tím vystoupení spíš utrpělo, než že by se z toho stala nějaká přednost a zážitek, na který se nezapomíná. V Praze to tahle dvojka islandským zástupcům dost vytmavila, dneska se jim dívala na záda. Ale přesně, jak bylo napsáno, žádný průser to nebyl.
Metacyclosynchrotron: Poslední čtvrteční kapela Virus možná v mých očích nedosáhla muzikální extáze Aluk Todolo, ale i tak patřili k těm nejlepším. Předek (pro mě opravdu nepochopitelně) zase prořídl, ale aspoň se pod pódiem sešli fandové, kteří se do hravě pokroucených riffů zmítali jak sjeté mařky na Woodstocku. Virus hráli jen ve třech, ale nemám pocit, že by to bylo nějak na škodu. Riffy byly zahrány čistě, bubeníka Einara byla radost sledovat a Czralův vokál byl prostě úžasný. Nakonec si lidi vyřvali i přídavek, který máte natočený. Ne že bych byl z Virus unešený na max, ale rozhodně splnili má (vysoká!) očekávání.
Kubánec: Já jsem z Virus odvařený nebyl, bo jsem užna jejich vystoupení nebyl. Volil jsem zmiňovaný poslech „Through Lung And Heart“ a pití piva (2,5%) v posteli. Abominor dneska kalili ocel!!!
Metacyclosynchrotron: Další večer byl u konce a Húrra, které bylo dějištěm nejen prvních dvou dní, ale i ročníků, se začalo vylidňovat. Navzdory lehké mačkanici a zpravidla utopených bicí jsem si to místo stačil dokonce oblíbit, žel po Virus už nebylo možné v klubu řádně posedět a nasávat atmosféru, jelikož krátce po konci byly uzavřeny výčepy a hostům bylo personálem nenápadně naznačováno, ať táhnou.
Prague Death Mass III (čtvrtek)
 |
|
Datum: 15.7.2016
|
Předmluva H.: Na třetím ročníku Prague Death Mass jsme měli jen jednoho redaktora – Metacyclosynchrotrona. Ten se však bohužel nemohl zúčastnit prvního dne a na festival dorazil až na pátek a sobotu. Abychom přinesli povídání o celé akci, domluvili jsme se s kolegou Darkangelem (Ignis Aeternvs, ex-Mortem zine) na hostování. Právě on nám půjčil první den ze svého vlastního reportu. Pokud by vás zajímal jeho pohled i na další dny, najdete jej na jeho současném blogzinovém působišti. Zbytek festivalu přímo na našich stránkách již pokryje Metacyclosynchrotron – pátek a sobota z jeho pohledu vyjdou v nejbližších dnech.
Bylo, nebylo… drahných pár let zpátky vznikla kapela Cult of Fire a na scéně se objevil fenomén zjevu černé hvězdy „zářící“ mnohem více než konkurence. Od začátku bylo jasné, že tu máme něco velmi výjimečného, a to v celosvětovém měřítku, což kapela potvrzuje svými nahrávkami až do současnosti, i řadou vystoupení na zahraničních festivalech. Snaha vytvořit vlastní styl založený na severské inspiraci pak vykrystalizovala do myšlenky pozvat si své oblíbence ze severu Evropy a spáchat s nimi arcizlo v podobě koncertu pro několik vyvolených, tehdy v pražském klubu HooDoo, a tady se za výrazného přispění kapel One Tail, One Head a hypnotiků Mare zrodila doslova legenda – festival Prague Death Mass.
Sklony k překračování hranic byly vlastní nejen Cult of Fire, ale především jejich bubeníkovi Tomáši Cornovi, který se zhlédl v záležitostech ne nepodobných Nidrosian Black Mass, Arosian Black Mass a možná i dalším. Úsilím, pílí, možností splnění si vlastního snu a především vůlí pak dokázal pan Tom Corn navázat v roce 2013 festivalem Prague Death Mass II, s velkou parádou dvoudenním, kterýžto již představoval status kultu. Prozatímním vrcholem všeho měl být letošní třetí ročník celé akce, po třech letech a tentokrát třídenní. Lahůdka pro numerology. Něco nevídaného, neslýchaného a něco v takovém rozsahu, který zřejmě nemůže a nebude mít v české metropoli obdoby. A Praha, to byla od počátku ta nejlepší volba na světě. Těžko byste v Evropě hledali místo s tak bohatou historií, s tak magickým a alchymistickým kořenem a v neposlední řadě město tolikrát skrápěné krví.
Měl jsem v plánu stihnout začátek prvního vystoupení, jenomže na adrese mého dočasného azylu mi nebyli ochotni vydat klíče dřív jak ve čtyři hodiny odpoledne, takže, jak už se poslední dobou stává mým „dobrým“ zvykem, bylo jasné, že naberu lehké zpoždění. Nepříjemnost z pohledu nejen hudebního, ale především proto, že jsem si chtěl otestovat prostředí. Samozřejmě ne hudební klub Futurum jako takový, věděl jsem, do čeho jdu, ale spíš to, kdo a jak do v tuto chvíli kaple zla zapadl. Kolik čerchmantů a čerchmantek už je na místě a zda náhodou není Futurum přece jen stánkem příliš malým. Je malý!
Na místo jsem dorazil přibližně v půlce vystoupení ďáblů z Ruska Ulvdalir a dost nemile mě překvapilo, že se v prostoru pod pódiem už nyní mačká na 300 nájezdníků z celé Evropy. Ale pravda, lístky byly vyprodány za tři dny, tak jaképak překvapení. K Ulvdalir jsem se dostal náhodou, když mi byly doručeny jejich první dvě nahrávky na recenze, a tak jsem se na vystoupení těšil nejen proto, že kapela v začátcích produkovala celkem solidní muziku, ale i proto, abych se přesvědčil o tom, kam ten svůj pohřební kočár Rusové dotáhli. A popravdě řečeno, hudebně se ještě radikalizovali, což ovšem na škodu v jejich snažení není. Doslova tloukli do postávajícího davu jeden blackmetalový klín za druhým a Vinterheart řval jak o život. Střídání ruštiny s angličtinou udržovalo mou pozornost, a tak jsem si jejich set celkem užil. Výtečné bylo zjištění, že se zvukem to nebude úplně zlé a jediné negativum spatřuji ve vazbách, jež Ulvdalir používali jako přechody mezi jednotlivými kompozicemi. Ano, tahle „ear torture“ mě doslova srala, ale jinak se vyznavači ingrijské blackmetalové smrti prezentovali solidním výkonem.
Oproti původnímu plánu nedorazila Lamia Vox, což mě vůbec netankovalo. Zajímavé je ale, jak se o takové věci člověk dozví, když mu to nikdo neřekne. Ta největší podivnost, když pominu hudbu, bylo řízení Prague Death Mass III přes event na Facebooku. Vždyť dnes mají všichni čerchmanti smartfoun a účet na Facebooku. Před několika lety jsme tím všichni pohrdali! Vlastně mi to nevadilo, jen jsem moc nechápal, proč program někdo nevytiskl a nedal návštěvníkům při vstupu, náklady minimální a práce za nehet. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem ho „vystřihl“ a nastavil jako pozadí svého chytrého telefonu, abych nemusel neustále otevírat event. Zmínka o Lamia Vox by přišla pravděpodobně až v průběhu druhého dne. Zde je podstatné to, že její místo převzali ukrajinští Raventale a jejich místo tak zůstalo prázdné. Vznikla tak dlouhá pauza, která pro mě znamenala, že si dám o „pivo“ víc, užiju si čerstvého vzduchu venku a prohlédnu nadstandardně vybavená distra, kolem nichž se neustále tvořila obrovská masa černých těl. Prakticky nebylo možné se prosadit ku prohlídce či nákupu něčeho zajímavého. No, nechám to na potom. Měl jsem štěstí, že jsem ve „Futuroom 2“ potkal Beherita a tak jsme mohli pokecat o životě a taky probrat dozvuky jeho letošního Eternal Hate Festu. Byl jsem za to rád, hlavně u vědomí toho, že jen 4 % platících byli Češi. Tak si říkám, proč ne tři, to by krásně zapadalo do ponuré numerologie letošního ročníku, ale zřejmě by to byla čtvrtá trojka, která by narušila velkou arkánu.
Přesně v 19:05 se otevřela opona, kterou považuji za významně skvostný nápad, ač netuším, jestli to nebyla spíš nutnost při přezbrojování jednotlivých armád. Zpoza ní doslova vyskočili Islanďané Misþyrming. Co do počtu alb zřejmě nejchudší účastník festivalu, ale potenciál tohoto zvěrstva je tak obrovský, že právě debutem „Söngvar elds og óreiðu“ si dokázali omotat kolem prstu celou evropskou blackmetalovou elitu. A kolem prstu si kapela lehce omotala i návštěvníky PDM III. Islanďané ukázali, že nejen ostré kytarové riffy ale i melodie mohou být součástí black metalu. Set, naservírovaný ostře a nekompromisně, měl všechno, co dobré vystoupení má mít. Energii, atmosféru a především šlo o skvělou pódiovou show, která ani na moment nekolidovala s uvěřitelností. Ty krvavé košile fungovaly spíš jako katalyzátor černěkovového umění. Byl bych velmi spokojený až na to, že se mi především v úvodu vystoupení nástroje zvukově slévaly v ohromnou a devastující zvukovou kouli. Trochu škoda.
Zřejmě nejočekávanější záležitostí dne byli českoslovenští 20:11, demaskovaná inkarnace esence Cult of Fire. Dlouho dopředu byl znám i setlist. Takže to, co se odehrálo během poměrně krátkého časového úseku, byli tři maníci doplnění o pravý originál, páně Silenthella za tympánem, snažící se o prezentaci něčeho, co někde v hloubce minulosti spustilo snovou kariéru, prvního v podstatě dema „20:11“. Nejenže skladby byly k nepoznání, ale zvukař si pravděpodobně vybral nejslabší chvilku svého působení v klubu Futurum. Zazněl tón velmi podivný a já díky své pozici dostal takovou ránu do levého ušního bubínku, že jsem se musel přesvědčit, jestli mi z něj nechčije krev. Jen pískání… Naštěstí! Ale i tak mi to znemožnilo si tuhle záležitost vychutnat dokonale a během coveru „Černá svatozář“ legendy Master’s Hammer a s legendou z Master’s Hammer, jsem se vzdaloval směrem od pódia, až jsem se vzdálil mimo klub. To se otevřelo skutečné peklo, a pokud to byl účel a mělo to tak být, tak všechna čest. Jenže se obávám, že tomu tak nebylo. Popravdě ale, kde nic není, ani kmotřička Smrt s kosou nepochodí.
Co fungovalo na výbornou a bylo do detailu promyšlené, toť dramaturgie festivalu, které skládám úklonu co nejnižší, až má palice zapadá do podzemí. Ta mi totiž přihrála mně úplně neznámou formaci z New Yorku Occultation. Možná se mezi přisluhovači ďábla ve všech koutech Futura vedly dalekosáhlé diskuse o tom, jak moc se sem něco podobného hodí, ale i doom je svým způsobem hudbou temnou dostatečně, aby měl místo na akci, která má v názvu slovo Death. Šel jsem až k pódiu a kupodivu tam vydržel celý set. Occultation patřili k největším překvapením večera a možná celého festivalu. Jejich styl je totiž hodně pestrý a mě vskutku okouzlilo, s jakou lehkostí přecházejí z doomových ponurostí do afektovaného a zatraceně rychlého core. Slyšíte správně, ač se to zdá neslučitelné, naživo to fungovalo náramně. A stačily k tomu tři obyčejné věci, charisma V. B., jež neseděla jen za bicí soupravou a zpívala s opravdovým zápalem, cit pro melodie a vytříbenost kytaristy E. M. a hlavně tvrzení muziky basačkou A. L. Zvláště na tu byla radost pohledět. A samozřejmě, nešlo by to bez kláves a nějakých těch samplů. Pokud mě něco mělo naladit na chvíle následující, měli to být Amíci Occultation. I to pískání v levém uchu ustoupilo.
Pro mě největší hvězdou, na niž, zdálo se, nikdo nepřišel, byli Helheim. Jejich desky se válely v distru, snad protože se jich všichni štítili a dost možná protože debut Whoredom Rife šel úplně na dračku. Zpátky ale k vystoupení norské legendy. Helheim jako jediná kapela celého PDM III použili k zvýraznění své už tak dost osobité hudby vizuální složky v podobě obřího plátna, na kterém v momentě, kdy ďáblovi pohůnci roztáhli oponu, svítil motiv aktuální desky „raunijaR“, a já pohlédl pod něj a utrpěl malý šok. V’gandr a spol. zapomněli kroužkové zbroje v Norsku a na pódiu se objevili v civilu. Nemožné, nepřijatelné, hnus velebnosti. Pánové začali hrát a pokud se nepletu, kalibr zvolili nejtěžší možný – „Jernskogen“, a ouha hned v první skladbě udělali pánové strašnou chybu a totálně se rozjeli každý jiným směrem. Viděl jsem je už dvakrát a takové faux-pas se jim nikdy nestalo. Chci pryč! A hned! A nakonec to neudělám, protože profíci se nezapřou a po chvilce se rovnají do normálu a moje hlava s rozpuštěnými vlasy létá podezřele ze strany na stranu. Během druhé skladby už zapojuji i trup a zdá se, že zítra budu mít opravdu problém vstát. Odteď je to profesionální jízda, na kterou jsem se těšil. Hraje se z aktuální desky a navazuje právě „raunijaR“. To už jsem bez sebe a ze všech pórů mi crčí pot, aby mi vzápětí naskočila husí kůže. To když se jen tak náhodou na velikém plátně objevil motiv přebalu bathoryovského alba „Hammerheart“ a rozjíždí se tóny „Home of Once Brave“. O inklinaci k odkazu mistra Quorthona poměrně často v souvislosti s Helheim přemítám, no že uslyším něco, co se vlastně dnes už slyšet nedá, to mi hlava nebrala. Neudržel jsem se a celou skladbu odeřval s V’gandrem. Zítra budu mít problém mluvit. A bylo vymalováno, já byl Helheim a Helheim byli moji. Kroužková zbroj – zapomenuto! Pokažená „Jernskogen“, to se nestalo. Stržen atmosférou jsem odeřval i závěrečnou „Dualitet og ulver“, která byla přece jen o něco slabší, protože jí chyběl Hoest. Jenže celkově, totální katarze. Vzkaz pro Helheim: Kdykoliv přijedete, budu tam!
Jdu to rozdýchat ven a cestou zpět se stavuji v distru, kde už se dá kupodivu normálně pohybovat a dostávám svému předsevzetí, že co mám v digitálním formátu a oslovuje mě to, chci na vinylu, bez velkých cavyků vytahuju litr a beru jak „raunijaR“, tak „Av norrøn ætt“. A nesvatá mnou velebená dramaturgie festivalu opět zapracovala více než skvěle. Zase příležitost si odpočinout. Jestli jsem na něco přišel, tak první den to byli Helheim, Ulvdalir a Shibalba. Právě posledně jmenovaná kapela mi měla přinést aktivní odpočinek před pódiem. Obdivuji Acherontas a i tenhle jeho levoboček mi nezní zle, především splitko „Pylöns of Adversary“ je skvělé. Naživo to ale byla naprosto prázdná padesátiminutovka, tedy ne prázdná, ale plná nudy. Monotónnost hudby ještě umocňovalo odporně fialové nasvícení pódia. Hustá fialová mlha a minimálně pohybu po jevišti. Chvílemi to připomínalo pověstné živé obrazy Járy Cimrmana, na kterých měl ale minimalismus smysl, o čemž se v případě Shibalby dalo úspěšně pochybovat, a tak se můj odpočinek po dvou skladbách, jestli se to tak dá nazvat, změnil v pasivní a odtáhl jsem do ústraní, konzumovat nikotin.
Následující Slidhr byli o něčem úplně jiném. Na černém podnose naservírovaný black metal, který si nebral absolutně žádné servítky. Dvojice doplněná o dva další členy rvala do lidí nekompromisní černý materiál a tu a tam vyletěla i nějaká ta kosa smrtícího kovu. Žel moje nasazení na Helheim, úmorné vedro a únava si vybraly svou daň, a ač nerad po čtvrté skladbě a posledním pivu jsem se pro dnešek s Futurem rozloučil a odebral se na kutě, protože v pátek mě čekal poměrně náročný program už od rána a to klapnout muselo. Usínal jsem v momentě, kdy na telefonu svítil magický čas 3:00.