Archiv štítku: sludge / doom metal

Waste of Space Orchestra – Syntheosis

Waste of Space Orchestra - Syntheosis

Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Void Monolith
02. The Shamanic Vision
03. Seeker’s Reflection
04. Journey to the Center of Mass
05. Wake Up the Possessor
06. Infinite Gate Opening
07. Vacuum Head
08. The Universal Eye
09. Syntheosis

Hrací doba: 64:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Stačí zběžný poslech Dark Budda Rising a Oranssi Pazuzu k tomu, aby si posluchač uvědomil, že kolaborace mezi kapelami dává smysl. I přesto, že skupiny operují na základech odlišných žánrů, obě do nich vnášejí charakteristický a poměrně neokoukaný rukopis. Zatímco u Dark Buddha Rising jde o sludge s prvky východní religiozity, Oranssi Pazuzu ozvláštňují black metal kosmickým ambientem. Obě skupiny pak pojí aspekt psychedelie, který se z obou diskografií line téměř permanentně. To se ostatně potvrdilo na loňském ročníku festivalu Roadburn, kde se Finové po jednorázovém koncertě dohodli na zplození společné desky.

Hned na začátek se ale musím přiznat, že s tvorbou Dark Buddha Rising zase tak dobře obeznámen nejsem. Po zběžném poslechu ale můžu říct, že se jejich kreativní podíl na desce odráží zejména v tempu a (zejména těch čistých) vokálních variacích.

Možná právě i kvůli zmíněnému nedostatku erudice na mě „Syntheosis“ působí spíše jako logický pokračovatel „Värähtelijä“ od Oranssi Pazuzu. To však není vůbec na škodu. Kapela totiž využívá kolaborační projekt k tomu, aby se odpoutala od téměř všech blackmetalových tropů a bez jakéhokoliv smyslu omezení propustila uzdu experimentaci.

Té je na „Syntheosis“ opravdu do sytosti. Waste of Space Orchestra však naštěstí vše drží pevně v rukou a nespadá k bezprizorní samohaně. To je chvályhodné zejména poté, kdy zvážíme kolik efektů, synťáků a cinkátek bylo na desku vystříleno. Instrumentace, ale i celá hudební exekuce připomíná zeuhlové záseky Magma a Shub Niggurath. Atmosféra zavání krautrockovými Popol Vuh a nádech psychedelie místy evokuje King Crimson. Náboj „Syntheosis“ mi místy dokonce připomíná i některé mikrotonální pokusy King Gizzard and the Lizard Wizard. A to i přesto, že jde obecně o méně přímočarou, divnější a obtížněji přístupnou hudbu.

Už z vyjmenování vlivů je jasné, že „Syntheosis“ je album monumentálních rozměrů se stejně velkým potenciálem. Lze však říct, že deska až na pár škobrtnutí nepostrádá kohezi i navzdory abruptním změnám temp, přechodům mezi atmosférickými a energickými pasážemi nebo žánrovému kontrastu. „Syntheosis“ drží pohromadě zejména díky instrumentální integritě a také opakovaným, občas lehce poupraveným motivům. Druhý zmíněný aspekt jde pravděpodobně nejlépe slyšet na „Seeker’s Reflection“, ve které ženský vokál zpívá hlavní linku. Ta se vrací v závěrečném kolosu „Syntheosis“, kde se stejná melodie konvertuje do masivního riffu.

Waste of Space Orchestra

„Syntheosis“ je neúnavnou psychedelickou odyseou napříč žánry a zvukovými plochami. Orientální „Void Monolith“ vše nakopává a připravuje na dynamiku dvou následujících skladeb. To se mění na čtvrté „Journey to the Center of Mass“. Druhá nejdelší skladba si bere až moc času na build up, a tak trochu posírá momentum desky. Opačný případ můžeme slyšet na následující „Wake Up the Possessor“, kde dochází k sonické katarzi už po druhé minutě. Po kontemplativní „Infinite Gate Opening“ (skladba, ze které lze dle mého názoru nejvíce slyšet vliv Dark Buddha Rising) se deska vrací do bryskního tempa alba nastoleného na jeho začátku. Vše poté trochu padá na prdel s ambientní „The Universal Eye“, která jen brzdí album před nadupaným závěrečným kolosem, který je geniální kumulací všeho předtím slyšeného.

Po několika rotacích „Syntheosis“ se přistihuji, jak si z alba spíše vybírám, než abych ho ohrával od začátku do konce. Nemyslím si však, že momenty, které desku brzdí, jsou zase až tak tristní. Spíše jde o to, že si z bohatého žánrového koktejlu „Syntheosis“ raději vytáhnu, na co mám v daný moment náladu. Z řemeslného hlediska není až tak moc co řešit. Waste of Space Orchestra předvedli zdařilý kus ambiciózní práce, kterou bych se nebál doporučit i těm, kteří hoví hudební psychedelii, avšak od jejich extrémnějších podob se obvykle distancují.


Bast – Nanoångström

Bast - Nanoangstrom

Země: Velká Británie
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Black Bow Records

Tracklist:
01. Distant Suns
02. Far Horizons
03. The Beckoning Void
04. Nanoångström
05. A Red Line Through Black
06. The Ghosts Which Haunt the Space Between the Stars

Hrací doba: 57:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Podle názvu alba „Nanoångström“ by jeden asi tipoval, že formace Bast bude patřit někam na sever, ale není tomu tak. Tohle trio totiž pochází z Velké Británie, konkrétně tedy z Londýna. Proč se tedy ve jméně jejich druhého alba objevuje takové to divné áčko s kroužkem, které v angličtině nenajdete? Smysl to dává. Sledujte se mnou.

Anders Jonas Ångström byl švédský fyzik a astronom, jenž žil v letech 1814–1874. Věnoval se studiu spektroskopie, pod čímž si asi většina lidí nic moc nevybaví, ale když vzpomenu album „The Dark Side of the Moon“ od Pink Floyd, tak se určitě chytat budete. Na jeho obálce se totiž objevuje motiv optického hranolu, jenž rozkládá bílé světlo na duhové spektrum. Což je vlastně experiment, s jehož pomocí kdysi Isaac Newton položil základy spektroskopie. Nešlo nicméně o jedinou věc, jíž se Ångström věnoval. Například zjistil přítomnost dusíku v atmosféře Slunce.

V neposlední řadě – a myslím, že právě sem odkazuje název desky „Nanoångström“ – je po něm pojmenovaná jednotka délky. Sice se nejedná o jednotku ze základní soustavy jednotek SI, přesto jde o užívanou jednotku ve fyzice. Hodnota 1 ångströmu je rovna 0,1 nanomentru, tedy 1*10^(-10) metru. Předpona „nano“ značí 10^(-9) (což je jen tak mimochodem odvozeno od řeckého slova „Νάνος“ neboli „trpaslík“). Tady už asi stačí jednoduché počty, abychom se dobrali k tomu, že nanoångström bude 1*10^(-9)*10^(-10) metru, tedy 1*10^(-19) metru. Což je ještě o řád méně než attometr, tedy triliontina metru. Čili hodně málo. Konkrétně 0,000 000 000 000 000 000 0001 metru. Co má ale tahle cifra znamenat, to už netuším. Rozhodně by mě to ale zajímalo.

Pokud by byla muzika Bast jen z poloviny tak zajímavá jako název „Nanoångström“ anebo jeho zvláštní obálka, klidně by se dalo mluvit z fleku o spokojenosti. Přinejmenším rezervované spokojenosti. Ta – v oné rezervované variantě – je nakonec vlastně trochu na místě, ale bezvýhradné to rozhodně není.

„Nanoångström“ už nějakou dobu poslouchám a nějak se pořád nemůžu rozhodnout, jak moc se mi vlastně líbí. Vím určitě, že Bast ze sebe umějí vysypat nějaké velmi dobré motivy. Určité konkrétní pasáže nebo riffy na desce se mi hodně líbí. Že nepůjde o kokotinu, ostatně naznačí již intro „Distant Suns“, které nejprve příjemně navnadí, aby pak vyústilo v povedený začátek „Far Horizons“. Těch dobrých momentů jsem ale na „Nanoångström“ našel vícero.

Bast

Jako problém ovšem vnímám to, že nějak nedokážu věnovat desce pozornost celou dobu. Nahrávka trvá bezmála hodinu a libuje si ve skladbách okolo deseti minut, v nichž se dá docela jednoduše ztratit. Tu a tam se sice proberu, ale nakonec mi došlo, že mě většinou neprobírá nějaká strhující pasáž, jako spíš uvědomění, že vlastně nedávám bacha, a s ním související pokus o opětovné nasazení pozornosti. Přesto si dovolím tvrdit, že titulní věc má dobré chvilky, stejně tak určité motivy v závěru „A Red Line Through Black“ nebo v poslední „The Ghosts Which Haunt the Space Between the Stars“. Asi nejméně záživná mi připadá třetí „The Beckoning Void“, kde mě nejvíc nudí poklidná pasáž v prostředku skladby.

Je evidentní, že Bast nejsou žádní loupáci, kteří nemají páru, co by měli hrát. Ostatně je to poznat i na tom, že „Nanoångström“ je díky své struktuře evidentně ambiciózní deskou. Svým způsobem na mě ten počin působí sympaticky, i v kombinaci s vizuální stránkou vyzařuje zajímavou náladu, plus některé momenty jsou vážně dobré. Nicméně k tomu, abych měl potřebu se k „Nanoångström“ vracet, ještě hodně schází. Zní to trochu nerozhodně? To je v pořádku, protože nakonec přesně takový pocit z tohohle alba mám.