Archiv štítku: sludge / doom metal

Inter Arma, Plešatá zpěvačka

Datum: 22.10.2019
Místo: Praha, 007
Účinkující: Inter Arma, Plešatá zpěvačka

Legendární pražský klub 007 slaví 50 let a k této události chystá několik speciálních koncertů. Mimoto se ale najde stále dost místa i pro řadové akce, ke kterým patřilo také nedávné vystoupení Američanů Inter Arma. Ti letos zasáhli zvukovody vyznavačů extrémního metalu velice povedenou plackou „Sulphur English“, s níž právě křižují napříč Evropou.

Jako první na programu ale byla tuzemská čtveřice Plešatá zpěvačka. Ionescovo absurdní drama stejného názvu neznám, takže jsem si pod tímto jménem hanebně představoval pitomost souznící s českou pivní smetánkou, ale když byli vybrání jako předkapela Inter Arma, bylo mi jasné, že to nemůže být žádné podobné hovno. První poslech na Bandcampu v rámci přípravy mi ukázal, s čím budu mít tu čest. Musím ale říci, že naživo to znělo ještě trochu jinak. Zatímco ze „Stezky buzerantu“ znějí jako noisově metalový post-hardcore, v Sedmičce se až přibližovali zvuku Inter Arma, tedy vyloženého sludge. Zůstaly noisové kytarové riffy, ale zpěv zněl daleko hruběji a stejně tak celé ladění šlo více do metalu. Působivější mi přijde ten zamlumlaný hlukový výplach ze studia, ale i tak to byl dobrý koncert, jejž ozvláštňovaly nejrůznější udělátka zpěváka Nela, což je věc, která se nevidí moc často. S úlohou předskokana se poprali dobře a dramaturgicky nakonec zapadli daleko více, než jsem myslel.

S Inter Arma už se prostor před pódiem důstojně zaplnil (ze začátku akce jsem byl v klubu takřka sám) a mohli tak začít kralovat rodáci z Richmondu. Že se jedná o první ligu, bylo jasné takřka hned. Koncert mě skutečně nadchl a předčil má očekávání. „Sulphur English“ mám rád, vracím se k němu stále, stejně tak předchozí alba jsou dobrá, ale jelikož se jedná o atmosférické záležitosti, tak nějak jsem nevěřil, že se to povede stejným způsobem převést i na koncertní pódia. To jsem se ale šeredně mýlil. Inter Arma jsou naživo naprosto zničující kolos.

Inter Arma

K mému potěšení se jelo hodně z novinky „Sulphur English“, ale nezapomenulo se ani na starší věci. Borci se na pódiu docela tísnili, což velice brzy začal řešit vokalista Mike Paparo pravidelnými návštěvami diváků, kde odzpíval velkou část vystoupení. Jeho posedlý výraz a náruživý headbanging, kdy si div hlavu neomlátil o zem, působili velice zúčastněně, ale i na ostatních bylo vidět, že si hraní užívají a jdou do toho se vší vervou. Hypnotizující hudba měla stejné účinky jako ze studia – když měla uklidňovat, uklidňovala, když měla přimáčknout ke zdi, přimáčkla.

Vrchol celého večera pro mě spočíval ve skladbě „Citadel“, která je prostě neuvěřitelný válec. Její monumentální riff a zatuhlé tempo patří k případům, jež dokáží navodit husinu. V Sedmičce se k tomu však přidala i energii linoucí se z pódia a ostatních návštěvníků, a to je prostě něco, pro co se chodí na koncerty. Příjemné bylo také zjištění, že zněla dobře i titulní skladba „Sulphur English“, jelikož tu z desky zrovna tolik nemusím. Když se Inter Arma odporoučeli z pódia, nebylo to ještě to poslední. Paparo prohodil do mikrofonu, že mají čas ještě na jeden cover. Spustili nějaký blastbeatový virvál, a až s druhou slokou jsem konečně poznal, co že to hrají. Na rozloučenou hodili „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od legendárních Hüsker Dü, což je dost možná můj nejoblíbenější flák od této kapely. Moje hardcorové já zaplesalo. Přestože notně upravené, stále skvělé. Takový závěr jsem si nemohl ani přát.

Jestliže jste nikdy Inter Arma neviděli, jeli vám jejich hudba alespoň trochu blízká, při příští příležitosti jděte, stojí to za to. Sám jsem nečekal, že to bude až taková morda a o to silnější je to zážitek. Síla materiálu „Sulphur English“ se projevila i v živém provedení. Musím jenom chválit, moc lepších koncertů jsem letos zatím nenavštívil a na tenhle jen tak nezapomenu.


Zaum – Divination

Zaum - Divination

Země: Kanada
Žánr: psychedelic doom metal
Datum vydání: 26.4.2019
Label: Listenable Records

Tracklist:
01. Relic
02. Pantheon
03. Procession

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Vždycky je mi sympatické, když se nějaká skupina album od alba zlepšuje, a zrovna o kanadských Zaum se právě tohle myslím tvrdit dá. Jejich druhá řadová nahrávka „Eidolon“ (2016) mi přišla silnější a vyzrálejší než jejich prvotina „Oracles“ (2014), i když ve finále mě vlastně bavily obě desky. Jakmile jsem tedy zjistil, že v letošním roce si Zaum opět po tříleté odmlce připravili třetí dlouhohrající zářez „Divination“, moc dlouho jsem s jeho poslechem neváhal. A vyplatilo se, poněvadž Kanaďané opět posunuli svou laťku o kousek výše a servírují svůj nejpůsobivější počin.

Od minulého alba došlo k jedné poměrně zajímavé změně. Zakládající dvojice Kyle Alexander McDonald (zpěv, baskytara, sitár, klávesy) a Christopher Lewis (bicí) k sobě přibrala třetího člena nebo ještě lépe řečeno členku. Ne snad, že by se Zaum rozhodli svůj zaduněný sound postavený na baskytaře konečně obohatit o elektrickou kytaru, která v jejich základním arzenálu pro někoho možná překvapivě schází. Nawal Doucette přispívá dalšími klávesami a elektronikou, i když je nutné jedním dechem dodat, že se to týká zejména koncertní prezentace. Jednoznačně to nicméně ukazuje, jak si Zaum potrpí na ozvláštňování svého zvuku elementy, které jdou dalece nad rámec standardního sludge / doom metalu. Což je samozřejmě chvályhodné a kapelu to jenom šlechtí, jelikož právě originalita a netradičnost patří v dnešním zahlceném metalu k nejlákavějším atributům.

O lecčems ostatně vypovídá i skutečnost, že Zaum ve své muzice běžně využívají sitár. Vedle toho se na „Divination“ objevuje i další plejáda hostujících nástrojů, mezi nimiž nechybí kupříkladu cello nebo didgeridoo. Všechny tyhle instrumenty přidávají hudbě Kanaďanů jednu velkou vrstvu navíc, přičemž skupinu ctí i to, s jakou přirozeností dokážou přecházet mezi atmosférickými, místy až tribal ambientními pasážemi k riffovým hradbám a nazpátek, případně obě tyto tváře kombinovat v jedno. Na „Divination“ se totiž najde i dost momentů, kdy na pozadí sludge/doomového rozjímání plynou další sitárové plochy, což zní prostě parádně.

Rozjímání je taktéž docela zajímavé slovo, které muziku Zaum v jistém směru rovněž vystihuje. Sludge / doom metal v podání téhle formace totiž není nihilistický marast. Pokud se rádi topíte v hudebním bahně, zrovna Zaum vás asi plně neuspokojí, ale asi není třeba dodávat, že to není úplně účelem a že pro tyto kratochvíle můžete vcelku lehce nalézt vhodnější formace. Psychedelie a hypnotické hloubání vystihují obecné nálady „Divination“ (popřípadě tvorby Zaum jako celku) mnohem příhodněji. Je-li vám tedy bližší trpělivě budování velkých atmosfér, pak jste tady rozhodně na správné adrese.

Zaum

Z hudebního hlediska tedy „Divination“ nemám moc co vytýkat. Zaum pro mě před poslechem novinky nebyli neznámým pojmem, tudíž jsem věděl, co bych měl očekávat, a to jsem také dostal, navrch ještě v doposud nejvyšší formě. V tomto ohledu tedy spokojenost. Pestrobarevná, skoro až pohádková obálka už mě vzrušuje o poznání méně, ale vzhledem k tomu obsahu pod ní jsem schopen a ochoten to odpustit. A nakonec, i tohle už vlastně patří k poznávacím znamením Zaum, tudíž o nemilé překvapení se nejedná.


Inter Arma – Sulphur English

Inter Arma - Sulphur English

Země: USA
Žánr: atmospheric sludge / doom metal
Datum vydání: 12.4.2019
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Bumgardner
02. A Waxen Sea
03. Citadel
04. Howling Lands
05. Stillness
06. Observances of the Path
07. The Atavist’s Meridian
08. Blood on the Lupines
09. Sulphur English

Hrací doba: 66:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Američany Inter Arma jsem začal registrovat, ostatně asi jako většina posluchačů, v období vydání přelomové desky „Sky Burial“ roku 2013. V celé délce jsem ale slyšel až následující „Paradise Gallows“. Přestože se mi zvuk kapely líbil už dříve, nepřinutilo mě to Inter Arma věnovat více času, což je trochu s podivem. Extrémní sludge metal, kterým se prezentují, mi je blízký, ale tak nějak kolem mne vždy jen prošuměli a časem jsem si na poslouchanou desku ani nevzpomněl. Nenacházel jsem v nich vyložené zalíbení, spíše jen cosi zajímavého, co mě dokázalo navnadit k poslechu, avšak to zajímavé se neproměnilo v nic víc.

Před vydáním novinky „Sulphur English“ se však změnila jedna zásadní věc. Než jsem se dostal ke kompletnímu albu, poslouchal jsem na YouTube uveřejněné singly a ty mě tentokrát bavily daleko více než obvykle. Netrvalo dlouho a pouštěl jsem si je s gustem poměrně často, což je tedy stav v mém vztahu k Inter Arma dosud nevídaný. Už mě k nim netáhla pouze zvědavost, ale dostavilo se konečně také čiré potěšení z jejich hudby, což je samozřejmě to nejvíc.

Je tedy jasné, že má očekávání od „Sulphur English“ byla veliká, dá se říci maximální. Těmi skladbami, které mi tak uchvátily, byly po sobě na desce jdoucí „Citadel“ a „Howling Lands“ a také nejdelší kus „The Atavist’s Meridian“. Všechny tyto tři zářezy si mě získaly něčím jiným a ještě lépe nakonec zapůsobily ve výsledném kontextu alba. Prvně jmenovaná je typicky plíživá zemitá věc s mohutnými riffy ve stylu Morbid Angel, dusotem Gojiry a všudypřítomným tlakem, který je vlastní celému „Sulphur English“. Ono už úvodní intro hraje nepříjemně na nervy a buduje napětí, jež se skrze šum prolne do táhlé, ale později až blackmetalové „A Waxen Sea“, rovněž skvělého díla.

To „Howling Lands“ nabízí zase něco jiného. Po tvrdém úvodu představuje odlehčení, znějící jako mezihra, avšak se stopáží šesti minut. Tribální bicí provázejí celou skladbou, kdy se kolem nich tvoří tajemná rituální atmosféra zdařile udržující posluchače v očekávání, i přestože je to docela jiná hudba než v předešlých minutách. Tím opravdovým uklidněním je nakonec až další skladba „Stillness“. Ambientní post-rock navozující meditativní momenty, které jako když z pera Pink Floyd vypadnou. Je s podivem, že po první pětici písní již uplynula více jak půl hodina hrací doby, ale ten čas není vůbec znát. Album s jistotou plyne a nenudí.

„Observances of the Path“ je konečně tou již dříve proklamovanou mezihrou představující skrze klavír poklidný dojezd předchozí „Stillness“ a zároveň tvořící napětí před navazujícím opusem „The Atavist’s Meridian“. Touto pulzující mašinérií v psychedelickém stylu Oranssi Pazuzu se dostává „Sulphur English“ na svůj vrchol. Zároveň je natolik skličující a trýznivá, až v momentech evokuje mistrovské dílo „Monotheist“ od Celtic Frost. Super.

Inter Arma

Bohužel, vzhledem k tomu jak povedené je album doposud, je skutečně škoda, že posledním dvěma skladbám – „Blood on the Lupines“ a „Sulphur English“ – se nedaří nahrávku patřičně uzavřít. Oba tituly víceméně ve dvaceti minutách opakují to, co bylo ke slyšení již v těch předchozích, čímž trochu shazují dobrý dojem z dynamiky, s jakou „Sulphur English“ jinak navýsost dobře pracuje. Celkový hrací čas 66 minut budí hrůzu; na proniknutí do desky je zapotřebí několik hodin, ale přestože poslední třetina už nenabízí takový zážitek, myslím, že se vyplatí ten čas do poslechu i tak investovat.

Oproti předchozím nahrávkám tak Inter Arma daleko více sází na celkovou atmosféru díla, prohloubila se různorodost písní, je tu více zvratů, klidných pasáží, přičemž ani těch tvrdších doomových a death/blackových nějak výrazně neubylo; zkrátka je tu toho hodně. Touto širokou paletou se velice obratně daří zbarvit prvních sedm skladeb, tedy tři čtvrtě hodiny hudby, což není úplně málo. Škoda, že musí s výjimkou prvotiny „Sundown“ tito rodáci s Richmondu vždy chodit přes hodinu, ono i kratší by to bylo dostatečně epické a monumentální a dle mého názoru by to hlavně celé věci prospělo.

„Sulphur English“ není tím albem, kterým být mělo. Mělo totiž našlápnuto na výbornou záležitost. Nakonec je z toho „pouze“ velice dobrá deska, jež ovšem rozhodně stojí za slyšení a představuje doposud nejlepší studiový počin Inter Arma. Zřejmě se bude objevovat v nejrůznějších ročních zúčtováních, a taky že po právu. V tom mém to ale s největší pravděpodobností nebude.


Waste of Space Orchestra – Syntheosis

Waste of Space Orchestra - Syntheosis

Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Void Monolith
02. The Shamanic Vision
03. Seeker’s Reflection
04. Journey to the Center of Mass
05. Wake Up the Possessor
06. Infinite Gate Opening
07. Vacuum Head
08. The Universal Eye
09. Syntheosis

Hrací doba: 64:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Stačí zběžný poslech Dark Budda Rising a Oranssi Pazuzu k tomu, aby si posluchač uvědomil, že kolaborace mezi kapelami dává smysl. I přesto, že skupiny operují na základech odlišných žánrů, obě do nich vnášejí charakteristický a poměrně neokoukaný rukopis. Zatímco u Dark Buddha Rising jde o sludge s prvky východní religiozity, Oranssi Pazuzu ozvláštňují black metal kosmickým ambientem. Obě skupiny pak pojí aspekt psychedelie, který se z obou diskografií line téměř permanentně. To se ostatně potvrdilo na loňském ročníku festivalu Roadburn, kde se Finové po jednorázovém koncertě dohodli na zplození společné desky.

Hned na začátek se ale musím přiznat, že s tvorbou Dark Buddha Rising zase tak dobře obeznámen nejsem. Po zběžném poslechu ale můžu říct, že se jejich kreativní podíl na desce odráží zejména v tempu a (zejména těch čistých) vokálních variacích.

Možná právě i kvůli zmíněnému nedostatku erudice na mě „Syntheosis“ působí spíše jako logický pokračovatel „Värähtelijä“ od Oranssi Pazuzu. To však není vůbec na škodu. Kapela totiž využívá kolaborační projekt k tomu, aby se odpoutala od téměř všech blackmetalových tropů a bez jakéhokoliv smyslu omezení propustila uzdu experimentaci.

Té je na „Syntheosis“ opravdu do sytosti. Waste of Space Orchestra však naštěstí vše drží pevně v rukou a nespadá k bezprizorní samohaně. To je chvályhodné zejména poté, kdy zvážíme kolik efektů, synťáků a cinkátek bylo na desku vystříleno. Instrumentace, ale i celá hudební exekuce připomíná zeuhlové záseky Magma a Shub Niggurath. Atmosféra zavání krautrockovými Popol Vuh a nádech psychedelie místy evokuje King Crimson. Náboj „Syntheosis“ mi místy dokonce připomíná i některé mikrotonální pokusy King Gizzard and the Lizard Wizard. A to i přesto, že jde obecně o méně přímočarou, divnější a obtížněji přístupnou hudbu.

Už z vyjmenování vlivů je jasné, že „Syntheosis“ je album monumentálních rozměrů se stejně velkým potenciálem. Lze však říct, že deska až na pár škobrtnutí nepostrádá kohezi i navzdory abruptním změnám temp, přechodům mezi atmosférickými a energickými pasážemi nebo žánrovému kontrastu. „Syntheosis“ drží pohromadě zejména díky instrumentální integritě a také opakovaným, občas lehce poupraveným motivům. Druhý zmíněný aspekt jde pravděpodobně nejlépe slyšet na „Seeker’s Reflection“, ve které ženský vokál zpívá hlavní linku. Ta se vrací v závěrečném kolosu „Syntheosis“, kde se stejná melodie konvertuje do masivního riffu.

Waste of Space Orchestra

„Syntheosis“ je neúnavnou psychedelickou odyseou napříč žánry a zvukovými plochami. Orientální „Void Monolith“ vše nakopává a připravuje na dynamiku dvou následujících skladeb. To se mění na čtvrté „Journey to the Center of Mass“. Druhá nejdelší skladba si bere až moc času na build up, a tak trochu posírá momentum desky. Opačný případ můžeme slyšet na následující „Wake Up the Possessor“, kde dochází k sonické katarzi už po druhé minutě. Po kontemplativní „Infinite Gate Opening“ (skladba, ze které lze dle mého názoru nejvíce slyšet vliv Dark Buddha Rising) se deska vrací do bryskního tempa alba nastoleného na jeho začátku. Vše poté trochu padá na prdel s ambientní „The Universal Eye“, která jen brzdí album před nadupaným závěrečným kolosem, který je geniální kumulací všeho předtím slyšeného.

Po několika rotacích „Syntheosis“ se přistihuji, jak si z alba spíše vybírám, než abych ho ohrával od začátku do konce. Nemyslím si však, že momenty, které desku brzdí, jsou zase až tak tristní. Spíše jde o to, že si z bohatého žánrového koktejlu „Syntheosis“ raději vytáhnu, na co mám v daný moment náladu. Z řemeslného hlediska není až tak moc co řešit. Waste of Space Orchestra předvedli zdařilý kus ambiciózní práce, kterou bych se nebál doporučit i těm, kteří hoví hudební psychedelii, avšak od jejich extrémnějších podob se obvykle distancují.


Bast – Nanoångström

Bast - Nanoangstrom

Země: Velká Británie
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Black Bow Records

Tracklist:
01. Distant Suns
02. Far Horizons
03. The Beckoning Void
04. Nanoångström
05. A Red Line Through Black
06. The Ghosts Which Haunt the Space Between the Stars

Hrací doba: 57:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Podle názvu alba „Nanoångström“ by jeden asi tipoval, že formace Bast bude patřit někam na sever, ale není tomu tak. Tohle trio totiž pochází z Velké Británie, konkrétně tedy z Londýna. Proč se tedy ve jméně jejich druhého alba objevuje takové to divné áčko s kroužkem, které v angličtině nenajdete? Smysl to dává. Sledujte se mnou.

Anders Jonas Ångström byl švédský fyzik a astronom, jenž žil v letech 1814–1874. Věnoval se studiu spektroskopie, pod čímž si asi většina lidí nic moc nevybaví, ale když vzpomenu album „The Dark Side of the Moon“ od Pink Floyd, tak se určitě chytat budete. Na jeho obálce se totiž objevuje motiv optického hranolu, jenž rozkládá bílé světlo na duhové spektrum. Což je vlastně experiment, s jehož pomocí kdysi Isaac Newton položil základy spektroskopie. Nešlo nicméně o jedinou věc, jíž se Ångström věnoval. Například zjistil přítomnost dusíku v atmosféře Slunce.

V neposlední řadě – a myslím, že právě sem odkazuje název desky „Nanoångström“ – je po něm pojmenovaná jednotka délky. Sice se nejedná o jednotku ze základní soustavy jednotek SI, přesto jde o užívanou jednotku ve fyzice. Hodnota 1 ångströmu je rovna 0,1 nanomentru, tedy 1*10^(-10) metru. Předpona „nano“ značí 10^(-9) (což je jen tak mimochodem odvozeno od řeckého slova „Νάνος“ neboli „trpaslík“). Tady už asi stačí jednoduché počty, abychom se dobrali k tomu, že nanoångström bude 1*10^(-9)*10^(-10) metru, tedy 1*10^(-19) metru. Což je ještě o řád méně než attometr, tedy triliontina metru. Čili hodně málo. Konkrétně 0,000 000 000 000 000 000 0001 metru. Co má ale tahle cifra znamenat, to už netuším. Rozhodně by mě to ale zajímalo.

Pokud by byla muzika Bast jen z poloviny tak zajímavá jako název „Nanoångström“ anebo jeho zvláštní obálka, klidně by se dalo mluvit z fleku o spokojenosti. Přinejmenším rezervované spokojenosti. Ta – v oné rezervované variantě – je nakonec vlastně trochu na místě, ale bezvýhradné to rozhodně není.

„Nanoångström“ už nějakou dobu poslouchám a nějak se pořád nemůžu rozhodnout, jak moc se mi vlastně líbí. Vím určitě, že Bast ze sebe umějí vysypat nějaké velmi dobré motivy. Určité konkrétní pasáže nebo riffy na desce se mi hodně líbí. Že nepůjde o kokotinu, ostatně naznačí již intro „Distant Suns“, které nejprve příjemně navnadí, aby pak vyústilo v povedený začátek „Far Horizons“. Těch dobrých momentů jsem ale na „Nanoångström“ našel vícero.

Bast

Jako problém ovšem vnímám to, že nějak nedokážu věnovat desce pozornost celou dobu. Nahrávka trvá bezmála hodinu a libuje si ve skladbách okolo deseti minut, v nichž se dá docela jednoduše ztratit. Tu a tam se sice proberu, ale nakonec mi došlo, že mě většinou neprobírá nějaká strhující pasáž, jako spíš uvědomění, že vlastně nedávám bacha, a s ním související pokus o opětovné nasazení pozornosti. Přesto si dovolím tvrdit, že titulní věc má dobré chvilky, stejně tak určité motivy v závěru „A Red Line Through Black“ nebo v poslední „The Ghosts Which Haunt the Space Between the Stars“. Asi nejméně záživná mi připadá třetí „The Beckoning Void“, kde mě nejvíc nudí poklidná pasáž v prostředku skladby.

Je evidentní, že Bast nejsou žádní loupáci, kteří nemají páru, co by měli hrát. Ostatně je to poznat i na tom, že „Nanoångström“ je díky své struktuře evidentně ambiciózní deskou. Svým způsobem na mě ten počin působí sympaticky, i v kombinaci s vizuální stránkou vyzařuje zajímavou náladu, plus některé momenty jsou vážně dobré. Nicméně k tomu, abych měl potřebu se k „Nanoångström“ vracet, ještě hodně schází. Zní to trochu nerozhodně? To je v pořádku, protože nakonec přesně takový pocit z tohohle alba mám.