Archiv štítku: sludge metal

Blues for the Redsun / Omm – Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Blues for the Redsun / Omm - Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: sludge / doom | ambient / drone
Datum vydání: listopad 2017
Label: Analog Freaks Records

Tracklist:
Sida A – Blues for the Redsun:
01. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Sida B – Omm:
02. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates (o /\/\ /\/\ rmx)

Hrací doba: 36:02

Odkazy Blues for the Redsun:
facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy Omm:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Blues for the Redsun

Aktuálnost nahrávky, o níž se dnes budeme bavit, je asi diskutabilní. Což samozřejmě není její chyba, spíš moje, že jsem se neodhodlal psát o „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ dřív. Teď už to možná zajímá málokoho, ale to je náš standard, že recenzujeme všechno o půlroku později než všichni okolo. Kdo chce ale vidět závody, ať si táhne sportovat na stadion a nechodí na stránku o obskurní hudbě. Pro nás je důležitější poslouchat a psát v momentě, kdy je na to odpovídající rozpoložení a příhodná doba. A ta v případě „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ nastává právě teď.

O aktuálnosti počinu lze ovšem diskutovat ještě z jednoho úhlu pohledu. Než se k němu ovšem dostaneme, nejprve si formálně představíme, s čím vlastně máme tu čest. Audiokazetu limitovanou 80 kusy (moc hezký ručně dělaný obal je buď zlato-černý nebo černo-zlatý) sdílejí Blues for the Redsun a Omm. Na první pohled se nicméně zdá, že tím „důležitějším“ na kazetě je česká těžkotonážní tryzna.

Blues for the Redsun zde totiž předkládají vlastní skladbu „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“, což ale není žádná novinka. Všichni příznivci formace jistě vědí, že jmenovaný kus byl k poslechu uvolněn již začátkem roku 2016 jakožto digitální singl. Aktuální audiokazeta je však, pokud se nemýlím, jeho premiérovým uvedením na fyzickém nosiči.

Druhá strana v režii Omm – nebo také o /\/\ /\/\, chcete-li – nabízí taktéž stopu s názvem „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“. Jde totiž o remix titulního kusu od Blues for the Redsun. Ve skutečnosti je ale tato verze pojatá natolik odlišným způsobem, až ji lze skoro brát jako plnohodnotnou samostatnou píseň. Pokud je totiž mezi oběma stranami nějaká podobnost, pak se nese spíš jen v abstraktní rovině. Což lze myslím považovat za plus.

Nejprve ovšem k Blues for the Redsun, byť jejich „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ jste nejspíš již dávno slyšeli na Bandcampu kapely. Moravská pětice tímhle osmnáctiminutovým flákem formálně navazuje na svůj povedený demosnímek „Waiting for the Enlightenment“ z roku 2015, jemuž se svou kvalitou přinejmenším vyrovná.

Styl Blues for the Redsun je daný – skupina holduje nervy-drásajícímu bahennímu tempu, ultra-hnusné atmosféře, nelidskému jekotu, zahlučenému pozadí, vše namíchané do odporného koktejlu s prudce vysokou viskozitou. Přesně takové je i „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ a je to jenom dobře. Blues for the Redsun dotáhli nihilistický sludge / doom do extrému, díky čemuž jejich produkce není určena všem, ale kdo holduje temnotě, ten takový přístup jenom ocení.

„Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ v podání Omm je paradoxně přívětivější, ačkoliv spadá do hájemství drone / ambientu, což by papírově vzato mělo slibovat ještě větší zlo. Ale i to nakonec potvrzuje, že Blues for the Redsun aktuálně patří k nejsyrovějším a nejhrubějším metalovým formacím v České republice. Nicméně i verze Omm má své kouzlo, je mnohem monotónnější, hypnotičtější. Nenutí člověka vrazit jehlu do žíly a pak se jít oběsit, přesto dokáže zapůsobit.

Blues for the Redsun

Kdybych ale nevěděl, o co jde, asi bych spojitost mezi oběma písněmi nepoznal. Což neberte ani jako výtku, ani jako pochvalu, prostě to říkám jako ilustraci toho, že verze od Omm je jinde. Vládne jí ambientní linka, pod níž se převaluje dronová mlha, což je prakticky celá náplň osmnácti minut, ale posluchači minimalistických atmo-věci dobře vědí, že by takové sdělení neměli chápat v negativním smyslu. I monotónnost je cesta.

Celkově tenhle počin můžeme bez jakýchkoliv obav hodnotit kladně. Obě strany jsou hudebně zajímavé a dokážou zprostředkovat slušný zážitek, takže nijak nevadí, že první song je známý už dva roky a druhý je formálně předělávkou prvního. Důležitý je nakonec dojem a ten je výborný.

Omm


The Body, Uniform

The Body, Uniform

Datum: 25.4.2018
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: The Body, Uniform

Strop nám možná spadne na hlavu, ale bude to hezká smrt, glosuji v duchu a vcházím zase jednou do katakomb smíchovského klubu Underdogs’. Není to ani měsíc, co zdejší statiku zdatně drolili Thaw, a přijela sem další kapela slibující věru nadměrnou zvukovou robustnost. Tělo – The Body. Kapela libující si v bahnitých riffech, industriálních rámusech, úderné rytmice a především tisíci a jednom způsobu, jak tento hutný základ neustále posouvat do nejrůznějších možných i zdánlivě nemožných směrů. Za zatím poslední dobrý důkaz toho, jak až vizionářky může něco takového znít, může posoužit například jejich poslední kolaboraračka s grindovými Full of Hell, o níž jsem koneckonců referoval i ve svém ročním eintopfu za loňský rok. Elektro, saxofony, meditace, drtičky,… To vše v uceleném balení, jak to The Body vždycky uměli. Nu ale zpět ke kapele jako takové – ta snad i aby nám zkrátila čekání na zbrusu novou květnovou novinku „I Have Fought Against It, But I Can’t Any Longer.“, vystoupila ve smíchovském sklepním chrámu společně s newyorskou kapelou Uniform, jež se stejně jako loňském koncertu The Body v Praze zhostila role předskokana. A protože loňské pražské vystoupení The Body, tehdy dokonce jen s efekty a synťáky namísto kytar a bicích, sklidilo nejednu nadšenou reakci, očekávání byla vyhnána na solidní míru. Jak to tedy dopadlo?

Kolem půl osmé spouští svůj set kapela Uniform – uskupení do té chvíle pro mne (až na pár ne příliš soustředěně vyslechnutých YouToubových ukázek) neznámé. Většinu pozornosti na sebe na pódiu strhává Michael Berdan, tetovaný zpěvák s odbarvenými rozčepýřenými vlasy a urputným výrazem dokreslující atmosféru ponuře strojené muziky agresivními screamy. Na pohled působí jako Jan-Chris de KoeijerGorefest řízlý Jackem Nancem z plakátů debutového filmu Davida Lynche„Mazací hlava“. A dává do svého divadla solidní sumu energie. Buď sebou šije nebo fanatizovaně hledí do dálky, cuchá si vlasy, slintá. Jo, asociální show jsou fajn – poslouchám black, takže tohle mne může těžko překvapit ba urazit. Spíš ta muzika, ta kolem spíš tak nějak profičí. Jak to vlastně popsat? Noise punk? Industrial rock? Metal? Zvuk jejich projev zplošťuje na fáze tvrdých strojených sypaček a dlouhého atmosférického rezonujícího čekání na takové sypačky. Ty náklepy sice zprvu pomáhají prolamovat ledy, ale aby mne zbavily pocitu rozpačitosti, to se kapele nedaří. Na to jejich projev vyznívá – nevím – uniformně? Přesto vzhledem k vágní znalosti tvorby předkapely dostávám tak nějak co jsem čekal – prostě první řezavé riffy a dusavé rytmy – něco co pak The Body vezmou, zhyperbolizují i zdekonstruují svým svébytným způsobem.

Už u první kapely se prostor Underdogs’ až nepříjemně zaplnil, tudíž na The Body posléze neoplývají ani ta lepší místa bůhvíjakým komfortem. To ale překousneme – blíží se to, proč tu jsme. Duo nastupuje na pódium. Žádná póza, vizuál protřelých nerdů. Na jedné straně zavalitý obrýlený vousáč s kytarou a krabičkami na hluk – Chip King v tričku se „Star Trekem: Novou generací“ – na druhé pak bubeník Lee Buford zase oháknut anarchistickým áčkem se samopalem místo jedné linky. A dočkáme se prvních tónů a prvních mohutných úderů bicích. Pokud The Body na studiovkách čas od času obalí své kořeny do trochy té změkčující éteričnosti (v podobě například hlasu zpěvačky Wolpert Armstrong), pak tady a teď vypluly na povrch ty kořeny, ty základní stavební materiály, ty cihly obnažené a dané na odiv.

Občas kontrastní mezihra (a čas pošoupnout si brýle), občas atmosferické vydechnutí, následuje ale další riffový průplach. Burácející rytmy třesou klubem, přesto co do zvukové intenzity nezvládají trumfnout velikonoční nadílku od Thaw. Tak či tak The Body předvádějí skvělé vystoupení vyzařující sílu a nezanedbatelnou energii. Jenže v momentech, kdy by se dalo ještě gradovat, náhle končí. Ano, vlastně tomu rozumím, má to být koncentrované, až na dřeň – bez kompromisů. Přesto bych si přál ještě alespoň jeden kousek navíc.

A je to za námi – jak prudce to začalo, tak překvapivě to skončilo. Uniform jako letmá nedomrlá ukázka dekadence, The Body jako hlavní hrdinné duo předvádějící podstatu sludge ohoblovanou na kost. Odnáším si podobné dojmy jako z – když o tom tak přemýšlím ne až zas tak vzdálených – Gnaw Their Tongues před měsícem. Mohutné, silné, praskaly kosti. Jedná výtka, kterou lze legitimně vznést – krátké.


Crawl / Leviathan – Split

Crawl / Leviathan - Split

Země: USA
Žánr: black / doom metal / drone / sludge
Datum vydání: 10.2.2018
Label: Red River Family Records

Tracklist:
Side Ψ: Crawl
01. At the Forge of Hate

Side Ω: Leviathan
02. Igneous Ashen Tears

Hrací doba: 24:00

Odkazy Crawl:
facebook / bandcamp

Odkazy Leviathan:
bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Carcosa PR

Na splitu, o němž v dnešní recenzi zapředeme kus řeči, se scházejí dvě dost zajímavé formace. Jméno formátu Leviathan snad ani není nutno sáhodlouze představovat – Wrestův projekt už dávno patří k veličinám amerického black metalu. Na rozdíl od velké části žánrových a zeměpisných souputníků se navíc nebojí opravdové temnoty, kterou upřednostňuje na úkor standardního, takzvaně extrémního šolíchání po povrchu. I díky tomu Leviathan osobně považuji za jedno z dlouhodobě nejzajímavějších blackmetalových seskupení, jaká se ve Spojených státech amerických objevila.

Zato Crawl je skupina, jejíž existence zůstává velké části (black)metalové obce doposud skryta, což je ovšem škoda, protože ani zde se nejedná o nějakou plytkou mrdku bez hlubšího sdělení. Tenhle projekt funguje teprve několik let, ale pár nerviček už asi pocuchat dokázal. Možná si vzpomenete, že deska „This Sad Cadav‘r“ u nás na stránce dostala pochvalnou recenzi (sám jsem ji napsal), a pokud si nepamatujete, pak vám snad postačí sdělení, že co do ohavnosti se CrawlLeviathan může směle měřit…

…dokonce bych si i dovolil říct, že jestli někdo na tomto bezejmenném splitku, které vyšlo na rudé audiokazetě u Red River Family Records v limitaci 333 kopií, předvádí větší ošklivost, je to právě Crawl. Nakonec právě Crawl nahrávku otvírá a na straně Ψ předkládá přesně dvanáctiminutovou skladbu „At the Forge of Hate“.

Jestli máte „This Sad Cadav‘r“ stále v paměti, pak vás „At the Forge of Hate“ asi nějak zásadně nepřekvapí. Pokud jste si ovšem zmiňovanou desku oblíbili, pak vás ani nový song nezklame. Bahno, zmar, špína, marast, deprese – to všechno tam je. Očekávejte těžkou tonáž, která je ve své změti hudební misantropie žánrově rozpitá a nejasná. Černá díra do sebe nasává vlivy black metalu, doom metalu, dronu, sludge i noisu a zpátky vyplivne nepřívětivou kakofonní kouli. V tomto případě je název kapely více než příhodný, protože tahle hudba se skutečně plazí, což ale mizérii jenom prohlubuje. Když něco uhání kupředu jak zběsilé, je to taky zběsile rychle pryč. Crawl vám ale držku v tom močále vymáchá. Pomalé tempo totiž vůbec není znakem soucitu, přívětivosti nebo empatie, naopak to v něm bolí ještě víc. Každopádně, dost zlá věc pro posluchače, kteří už patří k mírně otrlejším.

Leviathan na straně Ω přichází s písní „Igneous Ashen Tears“, která má rovněž navlas přesně dvanáct minut. V porovnání s Crawl působí příspěvek Leviathan o něco hudebněji… zatímco „At the Forge of Hate“ je hustá převalující se mlha bez jasných kontur, v „Igneous Ashen Tears“ lze alespoň cítit nějakou kompoziční strukturu, má to i rytmiku a znatelnější vývoj. To neberte ani jako pozitivum, ani jako negativum, je to prachsprostý fakt, jejž pouze předkládám v recenzi k uvážení případným posluchačům.

„Igneous Ashen Tears“ samo o sobě je – chce se dodat: samozřejmě – velmi dobré. O vrchol tvorby Leviathan se jistě nejedná, ať už co do působivosti či do úrovně nepříjemnosti, ale kousek ďábla se v tom stále nachází. Wrest bezesporu umí a i zde to dokazuje, nicméně kdybych si musel vybrat, ortodoxní negativismus Crawl na mě v tomto případě zapůsobil asi o kousek více.

Split jako celek je ovšem vysoce kvalitní. Obě formace na něj přispěly skvělým materiálem, takže vzato kolem a kolem si není nač stěžovat. Povedená záležitost.


The Atlas Moth – Coma Noir

 The Atlas Moth - Coma Noir

Země: USA
Žánr: progressive sludge metal
Datum vydání: 9.2.2018
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Coma Noir
02. Last Transmission from the Late Great Planet Earth
03. Galactic Brain
04. Streets of Bombay
05. Actual Human Blood
06. Smiling Knife
07. Furious Gold
08. The Frozen Crown
09. Chloroform

Hrací doba: 48:09

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Originalita má různé podoby – některá je ryzí už od samotných prvočinitelů, jiná tkví v neobvyklé kombinaci ingrediencí. Nová deska The Atlas Moth, jež vychází tentokrát pod křídly Prosthetic Records, vskutku originální je, a to tím druhým jmenovaným způsobem. Pokud čtyři roky starý „The Old Believer“ byl poměrně žánrově ucelený zasmušilý atmosferický post/sludge metal s lehkým doomovým feelingem, pak aktuální „Coma Noir“ v sobě mísí pestrou paletu různých střípků, které jednotné žánrové označní komplikují. Ač sludgový fundament zůstává zachován, nová deska je oproti původní charakteristice nesrovnatelně pestřejší – tu slyšíme progresivní melodický death metal, za nějž by se nestyděli In Vain, jindy klávesové rejstříky tahající si svébytnou náladu posledního archaicky futuristického alba Cult of Luna, jinde zaslechneme až nu-metalovou, grungovou či rockovou nakažlivost. To vše je rámováno konceptem evokujícím, jak název a ponurý gangsterský obal tomu ilustrativně napovídají, noirové filmy. Detektivové drsné školy? Kdeže, tohle jsou muzikanti drsné školy. Ve svých vacích sice neskrývají kvér, ale své nástroje, a při příbězích, které vyprávějí, také tuhne krev v žilách. A taky to solidně odsýpá.

Titulní otvírák ihned uzemní svou mocnou riffovou průrazností (koneckonců tři kytary jsou tři kytary). „Coma Noir“ oproti minulosti překvapuje – ať už co se týče svižnějšího rytmu, tak skrze nebývale výrazné agresivní vokály. Ze začátku zní skladba jako příklon k až hardcorovější přímočarosti, nicméně v druhé půlce dostanou prostor atmosferické klávesy a celek se tedy ukáže jako nářez poměrně promyšlený. Ucelený koncept alba dokáže srocovat poměrně různorodé polohy. Na jedné straně tu máme neuvěřitelně návykovou „The Frozen Crown“ – ta na přímočarém podkladu prostřednictvím kláves buduje pohltivou mozaiku vrcholící do naprosto fantastických rozměrů. Pak tu máme „The Streets of Bombay“, jež začíná trip-hopem načichlým post-rockem, aby se transformovala do nápadité progresivně sludgové kompoice, či až bluesově začínající „Chloroform“, která v průběhu poukazuje na kontiuitu mezi staršími deskami a vrcholí odvázanými saxofony. Vše si drží mocnou atmosféru a zůstává poměrně srozumitelné pro širší spektrum posluchačů, než tomu bylo doposud. To ale není nějaký ústupek, ale přirozený vývoj.

Hevíkové zdvojování kytar a melodie střídající ostré hrubé rytmické zářezy – tak začíná „Galactic Brain“, jež opět ukazuje, že nakažlivost a propracovanost v muzice rozhodně nemusí jít proti sobě. V několika momentech propracované harmonie člověka až překvapí. A všechno to zní přirozeně a moderně. Dvojka „Last Transmission from the Late, Great Planet Earth“ je zase ve své podstatě přímočará houpavá skladba s težkotonážními riffy, jejíž atmosféru opět umně dokreslují klávesy. A takhle by se dalo pokračovat a postupně se dotknout v podstatě každého kousku na albu, protože nahrávka je vyrovnaná a v každé písní najdeme minimálně jeden highlight, na nějž by se dalo upozornit. Nicméně vlastní zkušenost je beztak nejlepší, a tak zkrátka zaapeluji – dejte „Coma Noir“ šanci.

The Atlas Moth na nové desce rezignovali na žánrovou ucelenost a předvedli zatraceně nápaditý mix, který sice může zklamat ty, jimž se pozdávala především doomovější a meditativnější složka jejich starší tvorby, nicméně nepochybuji o tom, že s aktuálním albem nasbírají nespočet nových fandů napříč metalovým publikem. Transparentnější a plnější zvuk a touha experimentovat je zde spojena se svěžími nápady, které odráží cit pro kompozici – a celek zkrátka zaujme. Ano, je pravda, že deska disponuje i pár (ale opravdu jen pár) momenty, které mohou působit jako rutina, nicméně ty silné je hravě převáží a po poslechu se dostavuje očekávaná katarze. Pokud jsem se před poslechem přeci jen trochu obával, aby kapela neustrnula v jednom osvědčeném modelu, pak po poslechu desky nemohu jinak než uznale pokývat hlavou. Epické, nakažlivé, originální, a přitom stále s patřičným nádechem bahnité podzemnosti. Doporučuji.


Milkilo – Atlas

Milkilo - Atlas

Země: Francie
Žánr: alternative / progressive / sludge
Datum vydání: 25.11.2017
Label: Vox Project / Wooaaargh / Dullest Records / Nooirax Producciones / Atypeek Music

Tracklist:
01. Atleast
02. Caravelles
03. Voda
04. Athome
05. Kamet
06. Styx
07. Atoms
08. Coma Cluster
09. Memoires
10. Atlast

Hrací doba: 35:13

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Vox Project

Popravdě řečeno už si ani nevzpomínám, čím a proč mě Milkilo zaujali. Nějaký důvod se však asi našel, protože jsem dospěl k názoru, že bych si měl poslechnout nějakou ukázku. Když jsem si ji poslechl, usoudil jsem, že bych mohl chtít slyšet i celé album. A tak se nakonec také stalo. A mohu říct, že to byl dobrý nápad, poněvadž jde o povedenou záležitost. Ani nemluvě o tom, že představovat v recenzích zajímavou muziku je vždycky přece jenom příjemnější než dissovat sračky stvořené (byť neplánovaně, ale o to je to lepší!) pouze k výsměchu.

Milkilo je francouzské duo pocházející z města Saint-Étienne. Dvojice Anto a Gab funguje už nějaký ten pátek, ale až doposud vydávala jen neřadové nosiče a brázdila koncertní pódia. Na první dlouhohrající pomník přišlo až na podzim loňského roku, po sedmi letech od vzniku skupiny. To se může zdát jako poměrně dlouhá doba, ale výsledná podoba „Atlas“ jasně ukazuje, že cesta, kdy se kapela nejdřív pořádně vyhraje a na své debutové desce se představí už jako vyzrálá formace, je správná a může přinášet zajímavé posluchačské zážitky.

Předně je nutno zmínit, že Milkilo vyznávají především rytmiku. Co to znamená? Je to vcelku jednoduché – Anto hraje na baskytaru, Gab na bicí. Toť vše. Jen baskytara bicí. Dokonce i zpěvu je na „Atlas“ naprosté minimum a album je ve své podstatě instrumentální až na předposlední a poslední píseň „Memoires“ a „Atlast“, v nichž dojde i na nějaký ten vřískot. Samozřejmě, že kapely bez kytar nejsou ničím, co by hudební svět v životě neviděl, a nejspíš každý z nás dokáže z hlavy vypálit hned několik takových, jejichž doménou byla dejme tomu „rocková“ muzika, ale kytara nikde. Nicméně i přesto se nejedná o vyloženě standardní věc a takový případů je rozhodně menšina, tudíž dává smysl to zde explicitně zdůraznit.

A stejně tak dává smysl upozornit na to, že zdánlivá nástrojová jednoduchost a absence vokálu nemusejí implikovat jednoduchost zvukovou – což je přesně tenhle případ. Muzika Milkilo je členitá pulzující masa, v jejíchž útrobách triviální řešení nenajdete. Dokonce bych řekl, pro někoho možná paradoxně, že skladby, v nichž Milkilo přistoupí ke zpěvu, jsou asi tím nejméně zajímavým, co „Atlas“ nabízí. Především tím mám obyčejnější „Atlast“ se sludgovým nádechem, jelikož u „Memoires“, která je s necelými sedmi minutami nejdelší stopou na počinu, se vokál ozve až na samotném konci.

Trochu horší je to s určením toho, co že to vlastně Milkilo hrají za žánr. Nebál bych se použít slovo progresivní… ale progresivní co? Sami Francouzi na svých stránkách uvádějí škatuli noise / sludge kraut, ale jejich produkce dle mého sluchu nezní vyloženě blízce ani jednomu ze zmíněných stylů a jejich eventuální kombinaci bych si taky vyfantazíroval v trochu jiném hávu. Možná nejblíže z těch tří mají Milkilo k tomu krautu díky výrazné rytmické stránce, nicméně bych si nikdy nedovolil tvrdit, že je „Atlas“ psychedelicky rockové album. Nezanedbatelné paralely lze nakonec najít i s tím sludgem, jak už ostatně nepřímo naznačil předchozí odstavec, ale mluvit o noisu je v tomhle případě úplně vedle.

Milkilo

Nakonec se tedy asi budeme muset spokojit s tím, že je to prostě parádní muzika. Když na to přijde, mohu vás alibisticky odkázat na přiložený přehrávač, abyste alespoň kousek „Atlasu“ sami ochutnali. Já mohu jen dodat, že skladby jako „Voda“, „Atoms“ nebo „Come Cluster“ jsou jednoduše skvělé a mají v sobě dost invence na to, abychom mohli s klidným srdcem hovořit o netuctové záležitosti. A to třeba „Atoms“ trvá pouhých 66 vteřin. Výborné nápady lze ovšem slyšet i třeba v „Caravelles“, „Kamet“ či „Styx“.

Z makro-hlediska pak lze pochválit, že kvalitních nápadů a dobrých momentů je po celé nahrávce dost na to, aby se dalo chválit. Mušky jsou jen marginální a člověk je milerád přehlédne ve světle těch nejsilnějších pasáží. V důsledku se tedy jedná o desku, již rozhodně mohu doporučit k poslechu. Pokud by se do budoucna podařilo vychytat i ty méně záživné momenty, které tu a tam objeví, pak už to bude hodně vysoko.


Celeste – Infidèle(s)

Celeste - Infidèle(s)

Země: Francie
Žánr: black / sludge metal / hardcore
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Denovali Records

Tracklist:
01. Cette chute brutale
02. Comme des amants en reflet
03. Tes amours noirs illusoires
04. Sombres sont tes déboires
05. À la gloire du néant
06. Sotte, sans devenir
07. (I)
08. Entre deux vagues
09. De l’ivresse au dégoût
10. Sans coeur et sans corps

Hrací doba: 48:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

Francouzští Celeste již před dvěma proběhli okolo výročí první dekády od svého založení a letos je tomu přesně deset let od momentu, kdy vyšel jejich první počin s názvem „Pessimiste(s)“. Od té doby se čtveřice z Lyonu nijak neflákala a vysázela do světa celkem pět dlouhohrajících počinů, což v průměru činí jedno album za dva roky. Nicméně lze očekávat, že tenhle poměr poroste vzhledem k tomu, že první desky chodily ven po roce, zatímco postupem času se začaly mezery mezi jednotlivými řadovkami rozšiřovat. Letošní „Infidèle​(​s)“ tedy přichází celé čtyři roky po předchozím dvojalbu „Animale(s)“.

Jinak ovšem novinka dodržuje tradice Celeste, jak se sluší a patří. Což platí nejen o hudbě, ale i o „ženské“ grafice či o názvu desky, jenž jako vždy končí na „(s)“. Podobně Francouzi neuhnuli ani ve vizuální stránce – již roky si libují v tom, že grafiku nahrávek vyplňují fotky dívek. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco v minulosti dávali Celeste přednosti intimnosti v podobě jedné, maximálně dvou žen, „Infidèle​(​s)“ sází na kvantitu, takže tentokrát je to docela hrobeso. Zdá se mi ovšem, že to nebyl úplně šťastný krok, protože „Nihiliste(s)“, „Morte(s) Nee(s)“„Animale(s)“ mi z vizuálního hlediska připadaly zajímavější a působivější. „Infidèle​(​s)“ je v tomto ohledu méně osobní a zejména přední obálka desky nemá ani zdaleka takový náboj jako dřívější počiny. Škoda, protože zrovna grafická stránka nahrávek Celeste mi vždy připadala výborná.

Žádná velká inovace nepřichází ani v hudební rovině. Zdá se mi, jako kdybych tuhle větu poslední dobou psal nějak často, ale nemohu za to, že ji lze aplikovat na tolika místech: i zde totiž mohu bez obav tvrdit, že kdo měl někdy v minulosti s Celeste tu čest, toho „Infidèle(s)“ nemůže nijak zásadně překvapit. Francouzi si pořád drhnou tu svojí, a to se všemi neduhy i duhy (to je jako neduhy, akorát naopak, kdybyste tomu nerozuměli), které se s tím pojí.

Celeste vždy zdobila vysoká intenzita projevu. To platí i na „Infidèle(s)“. Když zkombinujete black metal, sludge a hardcore, tak už papírově to vypadá na sakra hutný kus muziky. Hudebně to kope jak splašený bejk, riffy jsou hrubé až běda, Johan Girardeau ječí, jako kdyby mu sám Satan rval svůj ohnivý ocas do ánusu, v tomhle případě prostě není Celeste za co zjebávat. Pokud se vám líbilo dříve, bude se líbit i nyní.

Na druhou stranu, o dokonalém díle se tu jistě nebavíme. I „Infidèle(s)“ totiž zápasí s obligátním nedostatkem všech desek Celeste, jímž je přílišná jednotvárnost. Muzika je hutná jak svině, fakt že jo, ale album jakožto celek splývá do jedné velké hmoty, z níž se jakákoliv konkrétní skladba tahá popaměti velice těžko. Trochu mi utkvěla snad jedině „(I)“, ale tím to definitivně hasne. A co víc, jednotlivé songy nesplývají mezi sebou jen v rámci jedné nahrávky, ten samý problém tíží i celé počiny. Kdybyste promíchaly písně z posledních tří řadovek včetně té aktuální, tak prostě ani za hovno nepoznám, který track je z které placky. A to jsem všechny, dovolím si tvrdit, svého času poslouchal poměrně zodpovědně.

Jasně, jasně, jednolitost alba a dokonce i celé tvorby nemusí za určitých okolností vadit. Jenže Celeste nejsou kapelou, která by tvořila silnou atmosféru, v níž se člověk utopí. Celeste jsou direkt na bradu. Právě schopnost vtisknout písním (deskám) určité unikum je tím, co mi u téhle skupiny vždy scházelo a schází mi to stále. „Infidèle(s)“ je v zásadě dobrý počin, ale snad i díky tomuhle nakonec dopadne stejně jako jeho předchůdci – teď jsem jej dost valil, ale zpětně se k němu vracet nebudu. Rozhodně ne pravidelně.


Jupiterian – Terraforming

Jupiterian - Terraforming

Země: Brazílie
Žánr: sludge / doom / death metal
Datum vydání: 15.11.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Matriarch
02. Unearthly Glow
03. Forefathers
04. Terraforming
05. Us and Them
06. Sol

Hrací doba: 38:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Neřekl bych, že zrovna Brazílie je země metalu zaslíbená, ale tvrdit, že je místní scéna nezajímavá nebo dokonce téměř žádná, by bylo čistokrevným ignorantstvím. A to vůbec nemusíme končit u legendárních kapel jako Sepultura, Ratos de porão, Vulcano anebo Sarcófago. Jestli je však Brazílie spojena s nějakou metalovou odnoží, je to právě vzteklý extrémní metal ve stylu Sarcófago případně rané Sepultury. Možná by mi někdo mohl oponovat i rozsáhlým powermetalovým podhoubím, ale tyhle teploušské mrdky podle mého za pořádný metal považovat nelze.

I kdybyste ale patřili k měkkým sráčům a tyhle melodické píčoviny uznávali či dokonce poslouchali, pořád platí, že Brazílie asi není místem, kam byste se vydávali hledat atmosférickou metalovou hudbu. Nicméně je doufám evidentní, že obecný rys nemusí postihovat veškeré možnosti a že vždy budou případy, které se jistým zákonitostem vymykají. Což v překladu znamená, že i v téhle jihoamerické zemi můžete najít formace, jejichž primárním projevem není ani agrese (a ani melodické trylkování, trváte-li na tom), nýbrž náladotvornost.

V případě Jupiterian ze São Paula ovšem není všechno zásadně růžové a nedá se tvrdit, že vše, co kdy vydali, stojí za to, abyste si z toho sedli na prdel. Debutový počin „Aphotic“ z roku 2015 jsem svého času slyšel a na rovinu mohu říct – nezaujal. Upřímně si to album nijak podrobně nepamatuju, ale to jen svědčí o tom, že o nic pamětihodného nešlo. Těch několik málo vzpomínek hovoří o unylém, nezáživném a vlastně docela zbytečném doom metalu. Prostě nic, čemu by kdokoliv z nás měl věnovat svou pozornost.

Proč tedy recenze na druhou desku? Protože je zřejmé, že se Jupiterian od první řadové nahrávky značně posunuli a že je „Terraforming“ prezentuje jako docela jinou kapelou. To je očividné již z vizuální stránky, ať už se bavíme o přebalu nebo o vzhledu skupiny, kde civilní zjev vystřídaly temné stejnokroje a zahalené obličeje.

Naštěstí podobný posun proběhl i v hudebních aspektech. „Terraforming“ zní mnohem vyzráleji, ambiciózněji a ve finále i skutečně – působivěji. Do muziky se vkradl sludge a spolu s doom/deathovými kořeny tvoří monolitické riffové hradby. Jupiterian ve skutečnosti nehrají nic originálního, vlastně by se skoro dalo říct, že stavějí na osvědčených postupech, nicméně víc než jedinečností lákají na poctivě odvedenou skladatelskou práci a masivní sound. První setkání s „Terraforming“ je sugestivní a opravdu působí skoro až dojmem, že by Jupiterian svými mohutnými riffy mohli formovat tvář samotné země.

Jupiterian

Samozřejmě, že jde jen o takovou metaforu, protože kdybych tu hlásal, že nějaká muzika dokáže pohnout zemskou kůrou, byl bych nejspíš za pořádného čůráka (což sice můžu být i bez toho, ale neberte mi iluze). Obzvlášť když je tenhle dojem z „Terraforming“ časově omezený. Posluchač si totiž velmi záhy začne uvědomovat, že deska tak extrémně hutná není a že v mnohých momentech je dost melodická (viz třeba „Unearthly Glow“). Což ovšem nic nemění na tom, že písně jako „Matriarch“, „Forefathers“ nebo „Us and Them“ jsou napsané velmi dobře a s evidentní rozvahou, která přichází jen v případě ujasněné hudební vize. V tomto ohledu asi nelze Jupiterian obviňovat z nedostatečné péče o výsledek.

Nebylo by moudré „Terraforming“ přeceňovat a dělat z toho alba něco, čím jasně není. Své kvality ovšem má a Jupiterian jeho prostřednictvím ukazují, že i přes rozpačité představení na první desce jejich existence zbytečná není. Slušná záležitost, která nikomu ostudu nedělá.


Ufomammut, Usnea

Ufomammut, Usnea

Datum: 21.10.2017
Místo: Praha, 007
Účinkující: Ufomammut, Usnea

Podél strahovských kolejí a fotbalových hřišť klopýtám k budově nadepsané sedmičkou, s myšlenou, že konečně naživo okusím „Osmičku“. V hlavě se mi přehrávají vybrané riffy z této návykové špinavosti z dílny italských Ufomammut a zatímco se stmívá, já vstupuji do dveří klubu, šermuji hotovostí a následně cupitám po schodech do starých známých prostor. Dýchají na mě vzpomínky. Je to jako včera, kdy tu v pekelném dusnu během zpěvu crowdsurfoval George ClarkeDeafheaven až nohama mlátil o nízký strop, je to jako včera, kdy mě zde fascinoval rozlučkový koncert Altar of Plagues. A přitom jsou to v prvním případě tři, v druhém dva roky nazpět. Nic se nezměnilo – pivko stále jen lahvové, pódium oblepené nánosem různých antifašistických a hardcorařských nálepek a v centru pozornosti nepříliš vyvýšená scéna. Na té zvučí chlápci z Usnea, americké doomové kapely, jež „mamutům“ předskakuje.

Mají na kontě novinku „Portals into Futility“, která stejně jako „8“ vyšla v září letošního roku. Jedná se o podobný žánr jako u headlinera, jen je tu méně šamanské psychedelie a více funerálně ponuré atmosféry. V půl osmé spouští svůj set plný pochmurných riffů a drásavých screamů. Nepřekvapiví, ale silní ve své přímočarosti a poctivosti. Frontman Justin Cory s piercingem v nose, rozevlátými vlasy a bytelnou kérkou na ruce občas ke svému screamu spustí ruku z kytary a vizionářsky zagestikuluje. Čeho si ale nelze nevšimnout, je nenápadné nazvučení jeho levého kolegy, kytaristy Johnnyho, ostatní to holt valí o nejeden decibel výš a jemu není dáno. Nicméně není to zas tak fatální vada, základ této hudby není žádná sofistikovaná onanie, ale úderné riffy. A ty jsou poměrně suverénní. Nikoliv však nezapomenutelné. Předskakovat Ufomammut je těžký úděl.

Dav houstne, držím pozici u pódia a čekám, co nastane. Začíná být celkem těsno, ale stížnosti nejsou namístě, výhled zatím fajn, jen čekání je k nesnesení. No bomba, už je to tady. Pojďte do mě. „Byli to tři muži, kteří jen šli, šli a šli. Byli velcí, byli zarostlí, měli kožené čepice a dlouhé pláště do deště, jmenovali se Abel, Babel a Cabel a při chůzi a rozmlouvali,“ uváděl před čtyřiapadesáti lety svou novelu „Rozhovor tří chodců“ spisovatel Peter Weiss. Tihle sice nemají ani dlouhé pláště, ani čepice – zato v rukou pevně svírají své nástroje a spouští svou údernou, syrovou i atmosférickou hudební rozmluvu. „Babel“ ve skutečnost není ani jeden z nich, nýbrž otvírák jejich aktuálního alba.

Ufomammut

Ač se některé nuance v samplech trochu ztrácejí, živá instrumentace je krásně vyrovnaná. S mohutností převalujících se menhirů, precizností profesionálních sniperů a vůní opiového doupěte nás tak italské trio postupně provází příběhem celé desky „8“. Ani přítomnost fotografů s jejich sto a jedním způsobem jak efektivně zaclánět nemůže člověka vytrhnout z transu, do něhož ho dostává ona již v recenzi velebená dvojice „Warsheep“ a „Zodiac“. Jen ty Urlovy vokály zpodvousů by chtělo o špetku vytáhnout. Když člověk z vší té meditativní zemitosti kouká po zemi, zahlédne pestrou paletu pedálů i originální, na pódiu nalepené partitury. Čas od času mě praští dred – nevím jak vzadu za džunglí těl, ale zepředu to vypadá, že mají Italové klub omotaný kolem prstu.

Po dohrání závěru desky ve formě skvělé „Psyrcle“ se ale kapela nenechá dlouho vybízet a přispěchá s přídavkem. Prostorem se tak ještě line například Poiovou meditativní kytarovou pasáží uvedené „Stigma“ či brilantně vygradovaná „God“. Triumfální závěr, při němž Urlo láduje basu ke kombu, a záhy ticho a zuřivý potlesk, během něhož probíhá klasické Ufomammutí loučení – podání si ruky s prvními řadami a vyslechnutí si salvy chvály.

Rozhodně jsme byli svědky výborného vystoupení. Trio se prezentovalo v plné síle a předvedlo ukázkovou souhru a zápal. Přesto své vystoupení na Brutal Assaultu v mých očích nepřekonali. Není to ale ani tak vina hudebníků, jako okolností. Ufomammut je kapela, z jejichž koncertu člověk musí přijít domů a padnout vyčerpáním a vypětím smyslů. To se nyní kvůli brzkému závěru večera nestalo. Loňské vystoupení oproti sobotě disponovalo momentem překvapení a působilo více vizonářsky. Kapela tehdy využila prostoru velké scény, aby ukázala, jak dokáže překonávat hranice a navázat s posluchačem/divákem osobitý kontakt i z odosobněného obřího pódia. Navíc mohutnost riffů k velikosti pódia mi tak nějak nakonec sedla asi víc. Nicméně tohle subjektivní srovnaní neznamená, že by snad byl sobotní večer nějaký propadák. Jednalo se o velmi silné vystoupení a setlist byl dokonce lepší než minule.


Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Chelsea Wolfe - Hiss Spun

Země: USA
Žánr: experimental metal / sludge metal / drone
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Spun
02. 16 Psyche
03. Vex
04. Strain
05. The Culling
06. Particle Flux
07. Twin Fawn
08. Offering
09. Static Hum
10. Welt
11. Two Spirit
12. Scrape

Hrací doba: 48:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Myslím, že asi není nutné se nějak obšírně rozepisovat o tom, jakým směrem se tvorba Chelsea Wolfe postupem času ubírá. Americká diva ubírá na experimentálním feelingu své hudby a s každým dalším počinem naopak víc a víc tíhne k hutným kytarovým stěnám. Ruku v ruce s tím jde i její stále se zvyšující obliba na metalové scéně, jež hudební progres kopíruje dost věrně. Na tento vývoj lze asi nahlížet dvojí optikou, z nichž jedna bude tvrdit, že jde o zajímavé směřování, zatímco druhá si bude stěžovat právě na to, že po hudební stránce dnes Chelsea Wolfe zní, řekněme, konvenčněji než na prvních dvou albech.

Samozřejmě, že takové úvahy by mohla razantně utnout vysoká kvalita nových počinů, protože kdyby šlo o skvělé záležitosti, pak by asi nebylo mnoho důvodů ke stížnostem. Minulé „Abyss“ bylo jednoznačně doposud nejtvrdší deskou Chelsea Wolfe, přesto se zpočátku tvářilo trochu mdle. Delší a intenzivnější poslech to nakonec zahrál ve prospěch nahrávky, ale asi by bylo strkání hlavy do písku, kdybychom tvrdili, že „Abyss“ nemělo slabého místa. Stejně tak se sluší zmínit, že v delším časovém horizontu předchozí deska nedokázala uzrát takovým způsobem, jak se to povedlo „The Grime and the Glow“, „Ἀποκάλυψις“ a „Pain Is Beauty“.

Po takovém úvodu do děje by recenze na letošní novinku „Hiss Spun“ měla být docela lehká, protože ji lze pouze zasadit do kontextu diskografie. Deska se nese v obdobných intencích jako „Abyss“, a to s jeho plusy i mínusy. Opětovně se tedy jedná o album sázející na temné táhlé riffy, které si svou naléhavostí sahají až někam k dronu. Druhou hlavní roli vedle nich samozřejmě hraje i sama Chelsea Wolfe se svým éterickým hlasem. V tomto ohledu se není čeho obávat, poněvadž „Hiss Spun“ svou náladou do puntíku naplňuje to, co člověk od nahrávky Chelsea Wolfe očekává a myslím, že i chce.

Snad jediný zásadní rozdíl oproti „Abyss“ tkví v tom, že ještě ubylo jemnějších skladeb, takže celé „Hiss Spun“ stojí zejména na kytarových kusech. Vody sice pročísnou dvě (dark)ambientní/industriální mezihry „Strain“ a „Welt“, jejichž stopáž je ovšem (i v součtu) z celkového hlediska poměrně zanedbatelná. Ale rozumím takovému kroku – jednoduše jde o celkové směřování Chelsea Wolfe a prosazování určité vize. Až sem v pořádku.

Chelsea Wolfe ovšem hraje (a vždycky hrála) způsobem, díky němuž balancuje na tenké hraně, kdy se specifická atmosféra může zlomit v přílišnou vláčnost, s níž bohužel místy přicházejí i pocity, které se povážlivě blíže stavu, jejž by snad šlo nazvat nudou. A právě to je ten moment, s nímž už trochu bojovala minulá nahrávka. A „Hiss Spun“ tento nedostatek trápí taktéž. Především v první polovině desky jednotlivé písně splývají možná až příliš a vlastně žádná z nich není natolik výrazná, aby dokázala dostat posluchače do kolen. Jistě, stále se to poslouchá vcelku příjemně, stále to má svou neoddiskutovatelnou úroveň, přesto cítím cosi jako opakování sebe sama a neschopnost pohltit takovým způsobem, jakým se to dařilo na prvních řadovkách.

Druhá polovina „Hiss Spun“ už je naštěstí o něco silnější a dokáže nabídnout i velmi dobré skladby. Mezi mé favority patří „Twin Fawn“, která dokáže vystřídat jemnější pasáže s kytarovým bububu docela přesvědčivým způsobem. Své vrcholy však počin skrývá až v samém závěru – předposlední „Two Spirit“ jako jedna z mála nabídne výrazné zapojení akustické kytary a nese se v usedlejším duchu, což je proti předchozímu vývoji alba poměrně fajn změna. Na konci pak ukázkově zahustí atmosféru a krásně vygraduje. Ještě o kus lepší je „Scrape“ trochu nenápadně skrytá na úplném konci. Osobně se mi ovšem zdá, že až zde Chelsea Wolfe konečně v plné míře ukazuje, že ještě nezapomněla, jak napsat strhující song.

Ono to tedy pořád jde, ne že ne. To ale nic nemění na skutečnosti, že když se na „Hiss Spun“ podívám trochu kritičtějším pohledem, vyjde mi doposud asi nejslabší album Chelsea Wolfe. Budu rozumět tomu, když se tohle někomu bude strašně líbit, ale osobně si myslím, že podobnou (takřka stejnou?) éterickou atmosféru lze najít i na starších albech, akorát ve výživnějším podání, v lákavější skladatelské formě, v dobrodružnějším žánrovém rozhraní.

Chelsea Wolfe


Ufomammut – 8

 Ufomammut -8

Země: Itálie
Žánr: sludge / stoner / doom metal
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Babel
02. Warsheep
03. Zodiac
04. Fatum
05. Prismaze
06. Wombdemonium
07. Psyrcle

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

„Lie a lie a lie I’m a lie,“ křičí s až hardcorovým zápalem Urlo z italských Ufomammut ve zbrusu nové pecce „Warsheep“. To, že mají tito mistři těžkotonážních riffů a psychedelických samplů od konce září na kontě svou v pořadí osmou desku, ale žádná lež není. Stejně tak fakt, že nese příhodně název „8“ a servíruje nám ho formace slavící svou plnoletost. Za oněch osmnáct let na scéně si kapela osahala jak meditativní podobu post-metalu ve formě ceněného „Eve“, tak právě onu zabahněnou sludgovou nabasovanou éru, jíž je věrná především. Pokud poslední „Ecate“ znamenala na poměry diskografie neobvykle epické a čitelné dílo, pak novinka stáčí kormidlo k syrovosti, autentické zemitosti a svébytnosti. První poslechy působí znepokojivě, deska se drolí pod rukama, ale pokud se člověk nezděsí a nevezme nohy na ramena, odmění ho intenzivním zážitkem.

„I am your light
Dark sun in your sky“

Hlavní rozdíl mezi novinkou a dva roky starým vesmírným putováním je v přístupu k posluchači. Zatímco „Ecate“ bylo vstřícné a rychle si získávalo podmanivými riffy, novinka je zprvu hádanka. Jakmile ale člověk tuhle hádanku vyřeší, o to lépe rozumí sdělení. To, co zprvu bylo roztříštěné má najednou koncept. Pravda, předchůdce možná držel pohromadě o něco víc, jenomže „8“ se obejde bez jejích berliček jdoucích vstříc posluchači. Ku prospěchu novinky hraje navíc perfektně barvitý zvuk a méně oposlouchané rytmy a riffy.

„Devotion and fear
A blind submission“

Až v říjnu na Sedmičce spustí kousky z novinky, bude to znát. Esence současných Ufomammut je zde koncentrována do nebývalých proporcí. Když vládne pasáži rytmika, pak nekompromisně drtí, když synťáky, tak hypnotizují. Basa ukázkově bublá a Urlo občas do zpěvu dává i nádech nasranosti Scotta Kellyho. A konotací s Neurosis u mě naskakuje povícero. Například celkové vyznění nahrávky stavím pomyslně hned vedle posledního „Fires Within Fires“ od oaklandských nestorů. Zřejmě na tom bude mít zásluhu produkce, koneckonců Ufomammut také spadají pod Neurot Recordings, případně podobný způsob recepce. Zprvu rozpačitost – „Fires Within Fires“ také za začátku působilo jako nekoncepční monolit – posléze velká spokojenost.

„Obey and destroy
Your own blood lineage“

Ufomammut

Vzhledem k vyrovnanosti materiálu se sice velmi těžko hledá vrchol, ale hlavním highlightem je pro mě asi dvojice „Warsheep“ a „Zodiac“ kvůli své specifické návaznosti a oněm úderným, Kylesu evokujícím pasážím na přechodu mezi nimi. Dále ovšem nejde nezmínit krásně vypointovanou „Prismaze“ či úvodní, zpočátku disharmonickou „Babel“. A takhle by se dalo pomalu vyjmenovat takřka vše. Songwriting je nebývale pestrý a zvukové inženýrství dovoluje vychutnávat kontrasty. Ubylo na roztahované repetitivnosti, přibylo na barvitosti, ale výsledek netrpí na absenci postupného psychedelického gradování, jen k němu Ufomammut dospějí pokaždé trochu jinak.

Beg, pray, implore
Me, your divine need“

Italští šamani nás opět přišli navštívit s riffy masivními jak mamut, se samply evokující vzdálené galaxie. Na novince „8“ přinesli ještě neprostupnější masiv zvuku, ještě barevnější nuance. Zprvu neotesané, s každým poslechem lákavější a lákavější dílo tak nakonec bude bavit zřejmě ještě nějaký pátek. Máte chuť na zhudebněné putování z hlubin bahenní lázně až do dalekého vesmíru? Ufomammut – your divine need!