Archiv štítku: sludge metal

Neurosis, Deaf Kids

Neurosis, Deaf Kids

Datum: 15.6.2018
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Deaf Kids, Neurosis

Již při pohledu na MeetFactory z druhé strany kolejí je jasné jedno. Oproti poslednímu pražskému vystoupení Neurosis v Lucerna Music Baru tohle bude o poznání masovější událost. Zbývá ještě tak tři čtvrtě hodiny do začátku předkapely a lidí před vchodem zdobeným oním ikonickým rozteklým autem je už tolik, že by to bez problému zasytilo takovou přinejmenším strahovskou Sedmičku. Často slyším i angličtinu a další jazyky, je zřejmé, že tentokrát se do Prahy sjela pestrá paleta fanoušků. A ne proč, že? Neurosis jsou zkrátka kult, který zanechal na pomezí post, sludge, doom metalu ba hardcoru nesmazatelnou stopu, k níž se stále obrací nejedna současná sebranka náladově spadající do daných vod. Vloni vydali v pořadí již dvanáctou nahrávku „Fires Within Fires“, jež ač zprvu působila o něco nenápadněji, než tomu u kapely bývá zvykem, ve výsledku se jednalo opět o strhující materiál. Jako předkapelu s sebou letos vzali Deaf Kids, mně donynějška neznámou brazilskou kapelu patřící podobně jako headlineři pod křídla Neurot Recordings.

Ti dostávají prostor s osmou hodinou večerní. A jedná se o vcelku zajímavou, byť zase ne příliš vyčnívající kombianci crustu, noisu a sludge, která si hraje především s dynamikou a všemožnými efekty. Bubeník s afrem jede na bicí rytmy někdy skoro až zavánějcící nějakým etnem, nicméně nuance jsou občas přebíjeny reverbem od kytar, takže ve výsledku jde hlavně o ten hutný bordel. Jenže takový bordel jsme si letos mohli užít v nejedné lepší inkarnaci (Gnaw Their Tongues, Thaw, The Body). Nu, ostuda to zase nebyla, to ne, nicméně s Terrou Tenebrosou, která předskakovala Neurosis minule, se to rozhodně nedá srovnávat.

Každopádně ruku na srdce, i kdyby Neurosis předskakovala třeba libovolná hvězda TV Šlágr, zřejmě by většina z přítomných i tak dorazila. Před setem oaklandských mistrů je plánovaná poměrně dlouhá pauza na přípravu, při níž se poslední skulinky pod pódiem začínají zaplňovat a nedočkavost stupňuje. Bude to tak mohutné jako posledně? Nebo ještě víc? Nějakých pět minut po plánovaném začátku to přichází. K rudovlasému Dave Edwardsonovi přibývá charismatický plešatý vousáč Steve Von Till a k tomu zase rozčepýřený dřevorubecký zjev Scotta Kellyho a v mžiku je tam i zbytek kapely – a zatímco diváci je už odměňují prvním potleskem, spouští otvírák v podobě „Given to the Rising“ ze stejnojmenného alba z roku 2007.

Neurosis

Celkem dobrá volba, neboť se jedná o střípek desky, která je jedna z nejpřístupnějších – a zároveň svým docela zvukem harmonuje k novince, z níž posléze zazní „Bending Light“. Ač kousků z poslední nahrávky zazní nejvíce, dočkáme se i skladeb z „Times of Grace“ nebo „Eye of Every Storm“ a závěr večera korunuje královna syrovosti v podobě titulního monolitu z „Through Silver in Blood“. V té se i oba kytaristé na moment chopí bubnů na podporu oněch až apokalypticky rytmických pasáží, jimiž tenhle opus disponuje. Nemůže se ale dostat na všechno, a tak zástupce například z „A Sun That Never Sets“ či „Honor Found in Decay“ chybí. Nicméně těch jsme se zase dočkali na poslední pražské zastávce – a je fajn vědět, že kapela netočí furt dokola jedny jistoty, ale pokaždé ze své bohaté diskografie sáhne alespoň trochu jinam.

Zápal muzikantů byl tradičně výborný – ať už v těch melancholických tichých pasážích, tak v těch natlakovaných drtivých vystupňovaných riffových explozích. Zároveň si show zachovávala klasikou sympatickou introvertnost prostou jakéhokoliv slova mimo hudby. I tak velké pódium přeci jen ubíralo špetku kouzla, jímž disponovalo vystoupení před pěti lety v Lucerně. Ke kapele tam měl člověk nějak blíže a ona lehká klaustrofobie způsobená méně jak polovičním prostorem k těm hutným riffům parádně sedla stejně tak jako přehledné pódium. Navíc stát v Meet Factory v zadní části, asi by vizuální zážitek lehce narušovaly sloupy. Nicméně v celkové sumě jsou tohle naprosté malichernosti, neboť muzika nás zase jednou rozemlela na prášek.

Neurosis předvedli vystoupení plné energie a emocí. Vystoupení, které disponovalo relativně vyváženým setlistem a zároveň koherentním vyzněním, jež dovedlo držet pozornost od první vteřiny do poslední. Každý riff, úder bicích, sampl se člověku zarýval až – odpusťte to nebetyčné klišé – do morku kostí. Výtečné.


Nikander – Sekyra prohnaná kolenem

Nikander - Sekyra prohnaná kolenem

Země: Česká republika
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Day After Recrods

Tracklist:
01. Rozpálené suky
02. Set a Distant Lie
03. Ve stínu val
04. Steel Willows
05. Rain of Needles
06. Farewell
07. Tuna tuny z bláta
08. Když podmínka odcházení ztrácí se v mlze, na níž zapomíná se 

Hrací doba: 30:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

Občas objevíte nějakou kapelu úplně náhodou. Třeba tak když listujete katalogem Day After Records a vyskočí na vás upoutávka s vydáním debutového alba tuzemské skupiny. Pak už stačí jen, aby vás zaujal kupříkladu obal, a co ještě lépe, ukázka na Bandcampu, a je to v kapse. V případě Nikander a jejich prvotiny „Sekyra prohnaná kolenem“ se tak stalo ve všech případech na výbornou, takže nezbývalo než se jen těšit na datum vydání.

Soudě dle nabídky oblečení a dokonce limitované edice alba s barevným modrým vinylem to vypadá, že se o ně label Day After Records stará se vší péčí. Na to, že se jedná v podstatě o stále novou kapelu, je to slušná podpora. Nikander měli dosud na kontě pouze eponymní singl/demo z roku 2016, na kterém se objevily dvě skladby – „Steel Willows“ a „Ve stínu val“. Obě prošly menší úpravou a dotáhly to i na dlouhohrající fošnu, jež vyšla koncem dubna.

Čeho si lze všimnout už z názvů dvou uvedených písní, je, že jedna je v angličtině a druhá v češtině. A takhle půl na půl je tomu i v případě „Sekyry prohnané kolenem“. Více po chuti mi jsou ty české, jednak je to sympatické a druhak, když už si k poslechu texty čtu, tak mě to i více zajímá. A ono poslouchat naléhavý krákor zpěvačky Jany o zlomených kloubech, pánvích a vředech hlouposti má taky něco do sebe. Právě vokál, zde tedy ženský, je dalším charakteristickým znamením. Asi nejvíce se přibližuje k blackovému projevu, což v kombinaci se sludgovým/stonerovým základem zní svěže a patří k přednostem desky.

„Sekyra prohnaná kolenem“ je tedy dílem temným, pořádně natlakovaným výbušností a zabaleným do příznačně špinavé krusty, která napomáhá stonerovému zvuku přidat na osobitosti. Jejich zvuk není úplně nepodobný tomu, jímž se prezentovali rozpadnuvší Gospel of the Future, však také v sestavě Nikander figuruje jejich kytarista Mika Koffin. Přesto by tu stále byl prostor pro vybudování tísnivější a ještě hnusnější atmosféry.

Sekyra se prohání hned od začátku, když za tónů úvodního fláku „Rozpálené suky“ a následující dvojice skladeb „Set a Distant Lie“ a „Ve stínu val“ zasekává své ostří hluboko do posluchačovy mysli. Masivní zvuk umocnění hutným riffováním a tvrdou rytmikou putuje od bluesových zahulených vyhrávek až po hrubší tempa. Lze slyšet ten archivní sabbatovský zvuk i drcení nástrojů po vzoru Electric Wizard, ale přesto nezní jako jejich x-tá kopie. V mém uchu jsou v tom ještě namočeni třeba domácí Mörkhimmel, ať už zvukem nebo písněmi samotnými.

Nikander

Trochu méně zajímavá mi přijde táhlá čtyřka „Steel Willows“, zato ostřejší „Rain of Needles“ zase nasazuje jehlu na správnou drážku a z té se až do konce nesjede. Tamburína uvádí „Farewell“, která je stylovým odbočením k post- melancholickým náladám, končící v klasičtější, právě mörkhimmelovské bouři. To „Tuna tuny bláta“ a „Když podmínka odcházení ztrácí se v mlze, na níž zapomíná se“ jsou opět tvrdé těžkotonážní záležitosti nedávající žádnou naději ve světlo na konci tunelu. Právě poslední zářez je tím, jejž jsem slyšel jako úplně první a dosud je asi mým nejoblíbenějším, zejména díky malátnému tempu a tlaku.

Nikander rozhodně doporučuji. Kvalitní hudby z našich luhů a hájů není nikdy dost a „Sekyra prohnaná kolenem“ mezi ni patří. Vše od skladeb, přes produkci až po obal vytvořený Jindřichem Janíčkem tvoří zajímavý materiál žádající si pozornost všech tuzemských fanoušků extrémního metalu. Celé album je volně k poslechu na kapelním Bandcampu, takže směle do toho.


Eagle Twin – The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)

Eagle Twin - The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)

Země: USA
Žánr: stoner / sludge / doom metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Quanah Un Rama
02. Elk Wolfv Hymn
03. Heavy Hoof
04. Antlers of Lightning

Hrací doba: 41:31

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Jsem si vědom toho, že je pěkná hovadina začínat recenzi čehokoliv prohlášením, že recenzovaný žánr neposlouchám. Aby ale mezi námi bylo jasno – stoner prakticky neposlouchám. Zrovna tenhle metalový subžánr mi k srdci nikdy zásadně nepřirostl a to málo, co se mi v něm tu a tam zalíbí, je spíš výjimkou stvrzující obecné pravidlo.

Možná, že kdybych recenzi na Eagle Twin přenechal nějakému z kolegů, kteří jsou se stonerem v pohodě a jeho poslech si užívají, dočkalo by se „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ nadšenějšího hodnocení. Nicméně není naším cílem poskytovat pouze pochvalné čtení a nekritický fanouškovský náhled na vše. Pokud takový přístup vyžadujete, věřím, že na internetu najdete vhodnější stránky, kam nasměřovat svou pozornost. Já si myslím, že občas nezaškodí na nějaký styl poskytnout i pohled někoho, kdo to takříkajíc nežere horem dolem. Navíc i mě poslech „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ nějakým způsobem lákal, což ve finále byla ta primární věc, proč jsem se do třetí řadové nahrávky Eagle Twin pustil.

Jistě si říkáte, že ona lákavost se někde musela vzít, a samozřejmě máte pravdu. Pustil jsem si totiž ukázku a začátek úvodní skladby „Quanah Un Rama“ mi přišel jednoduše skvělý. Dost na to, abych měl zájem zkusit „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ celé. Plus nesmím opomenout, že mě ke zkoušce přesvědčovala i výborná obálka, přinejmenším za ni si kapela pochvalu nepochybně zaslouží.

Všiml jsem si, že nejen artwork novinky, ale i obálky obou předchozích alb „The Unkindness of Crows“ (2009) a „The Feather Tipped the Serpent’s Scale“ pracují s výraznými zvířecími motivy. I to mě nalákalo, abych prozkoumal také textovou stránku „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“. Ty mi přijdou docela zajímavé, jsou plné zvířat severoamerické divočiny a zachycení jejich majestátu prostřednictvím častých, leč srozumitelných metafor. Každopádně, texty na mě dýchly poměrně zvláštní atmosférou, což je fajn.

Po hudební stránce už ale nejsem u takového vytržení. A přitom začátek desky, jak už bylo zmíněno, je zasraně epický. Rozjezd „Quanah Un Rama“ bych se vůbec nebál označit za excelentní, má velkou atmosféru a opravdu upřímně baví. Hromová rytmika, přiškrcené riffy, hrubě odchrchlaná slova a nástup krásné kytarové melodie funguje jako prase. Bohužel jde jen o první cca tři minuty tohoto jedenáct a půl minuty dlouhého fláku. Eagle Twin se posléze uchýlí ke standardnímu dřevnímu stonerovému výrazu, který mě na prdel prostě neposadí.

Eagle Twin

„Quanah Un Rama“ tedy obsahuje zároveň to nejpůsobivější i nejnudnější, co je na „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ k nalezení. Už nikdy potom se nepodaří dosáhnout na úroveň úvodní tříminutovky, byť se musí nechat, že některé vygradované momenty závěrečné „Antlers of Lightning“ k tomu nemají zas tak daleko, stejně tak psychedeličtěji laděná „Elk Wolfv Hymn“ není k zahození, byť bez jedné opětovně echt-stonerové pasáže bych se s klidným srdcem obešel. Stejně tak už se dalším průběhu „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ nenajde nic, co by mě nudilo podobně jako střední část „Quanah Un Rama“. Byť nemohu zaručit, že její značná neobliba může pramenit i z toho, o jak velký propad se jedná po výtečném začátku.

Vzato kolem a kolem je tedy pro mě „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ malinko rozporuplná deska. Na jedné straně zde slyším dost momentů, které na mě opravdu zabírají a u nichž mám pocit, že takhle by to rozhodně šlo. Na straně druhé mám ale dojem, že hudba Eagle Twin je místy stále až moc svázána žánrovými okovy. Nicméně je samozřejmě možné, že jde autorský o záměr.

Zakončil bych to tedy tak, že „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ je relativně fajn album, které dýchá sympatickou dřevorubeckou primitivností, ale zároveň má i momenty, které mě nijak neoslovují. Objektivní kvality tomu jistě upřít nelze, a pokud vám na rozdíl ode mě nevadí „stonerování“, Eagle Twin by vás mohli hodně zajímat.


Blues for the Redsun / Omm – Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Blues for the Redsun / Omm - Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: sludge / doom | ambient / drone
Datum vydání: listopad 2017
Label: Analog Freaks Records

Tracklist:
Sida A – Blues for the Redsun:
01. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Sida B – Omm:
02. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates (o /\/\ /\/\ rmx)

Hrací doba: 36:02

Odkazy Blues for the Redsun:
facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy Omm:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Blues for the Redsun

Aktuálnost nahrávky, o níž se dnes budeme bavit, je asi diskutabilní. Což samozřejmě není její chyba, spíš moje, že jsem se neodhodlal psát o „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ dřív. Teď už to možná zajímá málokoho, ale to je náš standard, že recenzujeme všechno o půlroku později než všichni okolo. Kdo chce ale vidět závody, ať si táhne sportovat na stadion a nechodí na stránku o obskurní hudbě. Pro nás je důležitější poslouchat a psát v momentě, kdy je na to odpovídající rozpoložení a příhodná doba. A ta v případě „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ nastává právě teď.

O aktuálnosti počinu lze ovšem diskutovat ještě z jednoho úhlu pohledu. Než se k němu ovšem dostaneme, nejprve si formálně představíme, s čím vlastně máme tu čest. Audiokazetu limitovanou 80 kusy (moc hezký ručně dělaný obal je buď zlato-černý nebo černo-zlatý) sdílejí Blues for the Redsun a Omm. Na první pohled se nicméně zdá, že tím „důležitějším“ na kazetě je česká těžkotonážní tryzna.

Blues for the Redsun zde totiž předkládají vlastní skladbu „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“, což ale není žádná novinka. Všichni příznivci formace jistě vědí, že jmenovaný kus byl k poslechu uvolněn již začátkem roku 2016 jakožto digitální singl. Aktuální audiokazeta je však, pokud se nemýlím, jeho premiérovým uvedením na fyzickém nosiči.

Druhá strana v režii Omm – nebo také o /\/\ /\/\, chcete-li – nabízí taktéž stopu s názvem „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“. Jde totiž o remix titulního kusu od Blues for the Redsun. Ve skutečnosti je ale tato verze pojatá natolik odlišným způsobem, až ji lze skoro brát jako plnohodnotnou samostatnou píseň. Pokud je totiž mezi oběma stranami nějaká podobnost, pak se nese spíš jen v abstraktní rovině. Což lze myslím považovat za plus.

Nejprve ovšem k Blues for the Redsun, byť jejich „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ jste nejspíš již dávno slyšeli na Bandcampu kapely. Moravská pětice tímhle osmnáctiminutovým flákem formálně navazuje na svůj povedený demosnímek „Waiting for the Enlightenment“ z roku 2015, jemuž se svou kvalitou přinejmenším vyrovná.

Styl Blues for the Redsun je daný – skupina holduje nervy-drásajícímu bahennímu tempu, ultra-hnusné atmosféře, nelidskému jekotu, zahlučenému pozadí, vše namíchané do odporného koktejlu s prudce vysokou viskozitou. Přesně takové je i „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ a je to jenom dobře. Blues for the Redsun dotáhli nihilistický sludge / doom do extrému, díky čemuž jejich produkce není určena všem, ale kdo holduje temnotě, ten takový přístup jenom ocení.

„Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ v podání Omm je paradoxně přívětivější, ačkoliv spadá do hájemství drone / ambientu, což by papírově vzato mělo slibovat ještě větší zlo. Ale i to nakonec potvrzuje, že Blues for the Redsun aktuálně patří k nejsyrovějším a nejhrubějším metalovým formacím v České republice. Nicméně i verze Omm má své kouzlo, je mnohem monotónnější, hypnotičtější. Nenutí člověka vrazit jehlu do žíly a pak se jít oběsit, přesto dokáže zapůsobit.

Blues for the Redsun

Kdybych ale nevěděl, o co jde, asi bych spojitost mezi oběma písněmi nepoznal. Což neberte ani jako výtku, ani jako pochvalu, prostě to říkám jako ilustraci toho, že verze od Omm je jinde. Vládne jí ambientní linka, pod níž se převaluje dronová mlha, což je prakticky celá náplň osmnácti minut, ale posluchači minimalistických atmo-věci dobře vědí, že by takové sdělení neměli chápat v negativním smyslu. I monotónnost je cesta.

Celkově tenhle počin můžeme bez jakýchkoliv obav hodnotit kladně. Obě strany jsou hudebně zajímavé a dokážou zprostředkovat slušný zážitek, takže nijak nevadí, že první song je známý už dva roky a druhý je formálně předělávkou prvního. Důležitý je nakonec dojem a ten je výborný.

Omm


The Body, Uniform

The Body, Uniform

Datum: 25.4.2018
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: The Body, Uniform

Strop nám možná spadne na hlavu, ale bude to hezká smrt, glosuji v duchu a vcházím zase jednou do katakomb smíchovského klubu Underdogs’. Není to ani měsíc, co zdejší statiku zdatně drolili Thaw, a přijela sem další kapela slibující věru nadměrnou zvukovou robustnost. Tělo – The Body. Kapela libující si v bahnitých riffech, industriálních rámusech, úderné rytmice a především tisíci a jednom způsobu, jak tento hutný základ neustále posouvat do nejrůznějších možných i zdánlivě nemožných směrů. Za zatím poslední dobrý důkaz toho, jak až vizionářky může něco takového znít, může posoužit například jejich poslední kolaboraračka s grindovými Full of Hell, o níž jsem koneckonců referoval i ve svém ročním eintopfu za loňský rok. Elektro, saxofony, meditace, drtičky,… To vše v uceleném balení, jak to The Body vždycky uměli. Nu ale zpět ke kapele jako takové – ta snad i aby nám zkrátila čekání na zbrusu novou květnovou novinku „I Have Fought Against It, But I Can’t Any Longer.“, vystoupila ve smíchovském sklepním chrámu společně s newyorskou kapelou Uniform, jež se stejně jako loňském koncertu The Body v Praze zhostila role předskokana. A protože loňské pražské vystoupení The Body, tehdy dokonce jen s efekty a synťáky namísto kytar a bicích, sklidilo nejednu nadšenou reakci, očekávání byla vyhnána na solidní míru. Jak to tedy dopadlo?

Kolem půl osmé spouští svůj set kapela Uniform – uskupení do té chvíle pro mne (až na pár ne příliš soustředěně vyslechnutých YouToubových ukázek) neznámé. Většinu pozornosti na sebe na pódiu strhává Michael Berdan, tetovaný zpěvák s odbarvenými rozčepýřenými vlasy a urputným výrazem dokreslující atmosféru ponuře strojené muziky agresivními screamy. Na pohled působí jako Jan-Chris de KoeijerGorefest řízlý Jackem Nancem z plakátů debutového filmu Davida Lynche„Mazací hlava“. A dává do svého divadla solidní sumu energie. Buď sebou šije nebo fanatizovaně hledí do dálky, cuchá si vlasy, slintá. Jo, asociální show jsou fajn – poslouchám black, takže tohle mne může těžko překvapit ba urazit. Spíš ta muzika, ta kolem spíš tak nějak profičí. Jak to vlastně popsat? Noise punk? Industrial rock? Metal? Zvuk jejich projev zplošťuje na fáze tvrdých strojených sypaček a dlouhého atmosférického rezonujícího čekání na takové sypačky. Ty náklepy sice zprvu pomáhají prolamovat ledy, ale aby mne zbavily pocitu rozpačitosti, to se kapele nedaří. Na to jejich projev vyznívá – nevím – uniformně? Přesto vzhledem k vágní znalosti tvorby předkapely dostávám tak nějak co jsem čekal – prostě první řezavé riffy a dusavé rytmy – něco co pak The Body vezmou, zhyperbolizují i zdekonstruují svým svébytným způsobem.

Už u první kapely se prostor Underdogs’ až nepříjemně zaplnil, tudíž na The Body posléze neoplývají ani ta lepší místa bůhvíjakým komfortem. To ale překousneme – blíží se to, proč tu jsme. Duo nastupuje na pódium. Žádná póza, vizuál protřelých nerdů. Na jedné straně zavalitý obrýlený vousáč s kytarou a krabičkami na hluk – Chip King v tričku se „Star Trekem: Novou generací“ – na druhé pak bubeník Lee Buford zase oháknut anarchistickým áčkem se samopalem místo jedné linky. A dočkáme se prvních tónů a prvních mohutných úderů bicích. Pokud The Body na studiovkách čas od času obalí své kořeny do trochy té změkčující éteričnosti (v podobě například hlasu zpěvačky Wolpert Armstrong), pak tady a teď vypluly na povrch ty kořeny, ty základní stavební materiály, ty cihly obnažené a dané na odiv.

Občas kontrastní mezihra (a čas pošoupnout si brýle), občas atmosferické vydechnutí, následuje ale další riffový průplach. Burácející rytmy třesou klubem, přesto co do zvukové intenzity nezvládají trumfnout velikonoční nadílku od Thaw. Tak či tak The Body předvádějí skvělé vystoupení vyzařující sílu a nezanedbatelnou energii. Jenže v momentech, kdy by se dalo ještě gradovat, náhle končí. Ano, vlastně tomu rozumím, má to být koncentrované, až na dřeň – bez kompromisů. Přesto bych si přál ještě alespoň jeden kousek navíc.

A je to za námi – jak prudce to začalo, tak překvapivě to skončilo. Uniform jako letmá nedomrlá ukázka dekadence, The Body jako hlavní hrdinné duo předvádějící podstatu sludge ohoblovanou na kost. Odnáším si podobné dojmy jako z – když o tom tak přemýšlím ne až zas tak vzdálených – Gnaw Their Tongues před měsícem. Mohutné, silné, praskaly kosti. Jedná výtka, kterou lze legitimně vznést – krátké.


Crawl / Leviathan – Split

Crawl / Leviathan - Split

Země: USA
Žánr: black / doom metal / drone / sludge
Datum vydání: 10.2.2018
Label: Red River Family Records

Tracklist:
Side Ψ: Crawl
01. At the Forge of Hate

Side Ω: Leviathan
02. Igneous Ashen Tears

Hrací doba: 24:00

Odkazy Crawl:
facebook / bandcamp

Odkazy Leviathan:
bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Carcosa PR

Na splitu, o němž v dnešní recenzi zapředeme kus řeči, se scházejí dvě dost zajímavé formace. Jméno formátu Leviathan snad ani není nutno sáhodlouze představovat – Wrestův projekt už dávno patří k veličinám amerického black metalu. Na rozdíl od velké části žánrových a zeměpisných souputníků se navíc nebojí opravdové temnoty, kterou upřednostňuje na úkor standardního, takzvaně extrémního šolíchání po povrchu. I díky tomu Leviathan osobně považuji za jedno z dlouhodobě nejzajímavějších blackmetalových seskupení, jaká se ve Spojených státech amerických objevila.

Zato Crawl je skupina, jejíž existence zůstává velké části (black)metalové obce doposud skryta, což je ovšem škoda, protože ani zde se nejedná o nějakou plytkou mrdku bez hlubšího sdělení. Tenhle projekt funguje teprve několik let, ale pár nerviček už asi pocuchat dokázal. Možná si vzpomenete, že deska „This Sad Cadav‘r“ u nás na stránce dostala pochvalnou recenzi (sám jsem ji napsal), a pokud si nepamatujete, pak vám snad postačí sdělení, že co do ohavnosti se CrawlLeviathan může směle měřit…

…dokonce bych si i dovolil říct, že jestli někdo na tomto bezejmenném splitku, které vyšlo na rudé audiokazetě u Red River Family Records v limitaci 333 kopií, předvádí větší ošklivost, je to právě Crawl. Nakonec právě Crawl nahrávku otvírá a na straně Ψ předkládá přesně dvanáctiminutovou skladbu „At the Forge of Hate“.

Jestli máte „This Sad Cadav‘r“ stále v paměti, pak vás „At the Forge of Hate“ asi nějak zásadně nepřekvapí. Pokud jste si ovšem zmiňovanou desku oblíbili, pak vás ani nový song nezklame. Bahno, zmar, špína, marast, deprese – to všechno tam je. Očekávejte těžkou tonáž, která je ve své změti hudební misantropie žánrově rozpitá a nejasná. Černá díra do sebe nasává vlivy black metalu, doom metalu, dronu, sludge i noisu a zpátky vyplivne nepřívětivou kakofonní kouli. V tomto případě je název kapely více než příhodný, protože tahle hudba se skutečně plazí, což ale mizérii jenom prohlubuje. Když něco uhání kupředu jak zběsilé, je to taky zběsile rychle pryč. Crawl vám ale držku v tom močále vymáchá. Pomalé tempo totiž vůbec není znakem soucitu, přívětivosti nebo empatie, naopak to v něm bolí ještě víc. Každopádně, dost zlá věc pro posluchače, kteří už patří k mírně otrlejším.

Leviathan na straně Ω přichází s písní „Igneous Ashen Tears“, která má rovněž navlas přesně dvanáct minut. V porovnání s Crawl působí příspěvek Leviathan o něco hudebněji… zatímco „At the Forge of Hate“ je hustá převalující se mlha bez jasných kontur, v „Igneous Ashen Tears“ lze alespoň cítit nějakou kompoziční strukturu, má to i rytmiku a znatelnější vývoj. To neberte ani jako pozitivum, ani jako negativum, je to prachsprostý fakt, jejž pouze předkládám v recenzi k uvážení případným posluchačům.

„Igneous Ashen Tears“ samo o sobě je – chce se dodat: samozřejmě – velmi dobré. O vrchol tvorby Leviathan se jistě nejedná, ať už co do působivosti či do úrovně nepříjemnosti, ale kousek ďábla se v tom stále nachází. Wrest bezesporu umí a i zde to dokazuje, nicméně kdybych si musel vybrat, ortodoxní negativismus Crawl na mě v tomto případě zapůsobil asi o kousek více.

Split jako celek je ovšem vysoce kvalitní. Obě formace na něj přispěly skvělým materiálem, takže vzato kolem a kolem si není nač stěžovat. Povedená záležitost.


The Atlas Moth – Coma Noir

 The Atlas Moth - Coma Noir

Země: USA
Žánr: progressive sludge metal
Datum vydání: 9.2.2018
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Coma Noir
02. Last Transmission from the Late Great Planet Earth
03. Galactic Brain
04. Streets of Bombay
05. Actual Human Blood
06. Smiling Knife
07. Furious Gold
08. The Frozen Crown
09. Chloroform

Hrací doba: 48:09

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Originalita má různé podoby – některá je ryzí už od samotných prvočinitelů, jiná tkví v neobvyklé kombinaci ingrediencí. Nová deska The Atlas Moth, jež vychází tentokrát pod křídly Prosthetic Records, vskutku originální je, a to tím druhým jmenovaným způsobem. Pokud čtyři roky starý „The Old Believer“ byl poměrně žánrově ucelený zasmušilý atmosferický post/sludge metal s lehkým doomovým feelingem, pak aktuální „Coma Noir“ v sobě mísí pestrou paletu různých střípků, které jednotné žánrové označní komplikují. Ač sludgový fundament zůstává zachován, nová deska je oproti původní charakteristice nesrovnatelně pestřejší – tu slyšíme progresivní melodický death metal, za nějž by se nestyděli In Vain, jindy klávesové rejstříky tahající si svébytnou náladu posledního archaicky futuristického alba Cult of Luna, jinde zaslechneme až nu-metalovou, grungovou či rockovou nakažlivost. To vše je rámováno konceptem evokujícím, jak název a ponurý gangsterský obal tomu ilustrativně napovídají, noirové filmy. Detektivové drsné školy? Kdeže, tohle jsou muzikanti drsné školy. Ve svých vacích sice neskrývají kvér, ale své nástroje, a při příbězích, které vyprávějí, také tuhne krev v žilách. A taky to solidně odsýpá.

Titulní otvírák ihned uzemní svou mocnou riffovou průrazností (koneckonců tři kytary jsou tři kytary). „Coma Noir“ oproti minulosti překvapuje – ať už co se týče svižnějšího rytmu, tak skrze nebývale výrazné agresivní vokály. Ze začátku zní skladba jako příklon k až hardcorovější přímočarosti, nicméně v druhé půlce dostanou prostor atmosferické klávesy a celek se tedy ukáže jako nářez poměrně promyšlený. Ucelený koncept alba dokáže srocovat poměrně různorodé polohy. Na jedné straně tu máme neuvěřitelně návykovou „The Frozen Crown“ – ta na přímočarém podkladu prostřednictvím kláves buduje pohltivou mozaiku vrcholící do naprosto fantastických rozměrů. Pak tu máme „The Streets of Bombay“, jež začíná trip-hopem načichlým post-rockem, aby se transformovala do nápadité progresivně sludgové kompoice, či až bluesově začínající „Chloroform“, která v průběhu poukazuje na kontiuitu mezi staršími deskami a vrcholí odvázanými saxofony. Vše si drží mocnou atmosféru a zůstává poměrně srozumitelné pro širší spektrum posluchačů, než tomu bylo doposud. To ale není nějaký ústupek, ale přirozený vývoj.

Hevíkové zdvojování kytar a melodie střídající ostré hrubé rytmické zářezy – tak začíná „Galactic Brain“, jež opět ukazuje, že nakažlivost a propracovanost v muzice rozhodně nemusí jít proti sobě. V několika momentech propracované harmonie člověka až překvapí. A všechno to zní přirozeně a moderně. Dvojka „Last Transmission from the Late, Great Planet Earth“ je zase ve své podstatě přímočará houpavá skladba s težkotonážními riffy, jejíž atmosféru opět umně dokreslují klávesy. A takhle by se dalo pokračovat a postupně se dotknout v podstatě každého kousku na albu, protože nahrávka je vyrovnaná a v každé písní najdeme minimálně jeden highlight, na nějž by se dalo upozornit. Nicméně vlastní zkušenost je beztak nejlepší, a tak zkrátka zaapeluji – dejte „Coma Noir“ šanci.

The Atlas Moth na nové desce rezignovali na žánrovou ucelenost a předvedli zatraceně nápaditý mix, který sice může zklamat ty, jimž se pozdávala především doomovější a meditativnější složka jejich starší tvorby, nicméně nepochybuji o tom, že s aktuálním albem nasbírají nespočet nových fandů napříč metalovým publikem. Transparentnější a plnější zvuk a touha experimentovat je zde spojena se svěžími nápady, které odráží cit pro kompozici – a celek zkrátka zaujme. Ano, je pravda, že deska disponuje i pár (ale opravdu jen pár) momenty, které mohou působit jako rutina, nicméně ty silné je hravě převáží a po poslechu se dostavuje očekávaná katarze. Pokud jsem se před poslechem přeci jen trochu obával, aby kapela neustrnula v jednom osvědčeném modelu, pak po poslechu desky nemohu jinak než uznale pokývat hlavou. Epické, nakažlivé, originální, a přitom stále s patřičným nádechem bahnité podzemnosti. Doporučuji.


Milkilo – Atlas

Milkilo - Atlas

Země: Francie
Žánr: alternative / progressive / sludge
Datum vydání: 25.11.2017
Label: Vox Project / Wooaaargh / Dullest Records / Nooirax Producciones / Atypeek Music

Tracklist:
01. Atleast
02. Caravelles
03. Voda
04. Athome
05. Kamet
06. Styx
07. Atoms
08. Coma Cluster
09. Memoires
10. Atlast

Hrací doba: 35:13

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Vox Project

Popravdě řečeno už si ani nevzpomínám, čím a proč mě Milkilo zaujali. Nějaký důvod se však asi našel, protože jsem dospěl k názoru, že bych si měl poslechnout nějakou ukázku. Když jsem si ji poslechl, usoudil jsem, že bych mohl chtít slyšet i celé album. A tak se nakonec také stalo. A mohu říct, že to byl dobrý nápad, poněvadž jde o povedenou záležitost. Ani nemluvě o tom, že představovat v recenzích zajímavou muziku je vždycky přece jenom příjemnější než dissovat sračky stvořené (byť neplánovaně, ale o to je to lepší!) pouze k výsměchu.

Milkilo je francouzské duo pocházející z města Saint-Étienne. Dvojice Anto a Gab funguje už nějaký ten pátek, ale až doposud vydávala jen neřadové nosiče a brázdila koncertní pódia. Na první dlouhohrající pomník přišlo až na podzim loňského roku, po sedmi letech od vzniku skupiny. To se může zdát jako poměrně dlouhá doba, ale výsledná podoba „Atlas“ jasně ukazuje, že cesta, kdy se kapela nejdřív pořádně vyhraje a na své debutové desce se představí už jako vyzrálá formace, je správná a může přinášet zajímavé posluchačské zážitky.

Předně je nutno zmínit, že Milkilo vyznávají především rytmiku. Co to znamená? Je to vcelku jednoduché – Anto hraje na baskytaru, Gab na bicí. Toť vše. Jen baskytara bicí. Dokonce i zpěvu je na „Atlas“ naprosté minimum a album je ve své podstatě instrumentální až na předposlední a poslední píseň „Memoires“ a „Atlast“, v nichž dojde i na nějaký ten vřískot. Samozřejmě, že kapely bez kytar nejsou ničím, co by hudební svět v životě neviděl, a nejspíš každý z nás dokáže z hlavy vypálit hned několik takových, jejichž doménou byla dejme tomu „rocková“ muzika, ale kytara nikde. Nicméně i přesto se nejedná o vyloženě standardní věc a takový případů je rozhodně menšina, tudíž dává smysl to zde explicitně zdůraznit.

A stejně tak dává smysl upozornit na to, že zdánlivá nástrojová jednoduchost a absence vokálu nemusejí implikovat jednoduchost zvukovou – což je přesně tenhle případ. Muzika Milkilo je členitá pulzující masa, v jejíchž útrobách triviální řešení nenajdete. Dokonce bych řekl, pro někoho možná paradoxně, že skladby, v nichž Milkilo přistoupí ke zpěvu, jsou asi tím nejméně zajímavým, co „Atlas“ nabízí. Především tím mám obyčejnější „Atlast“ se sludgovým nádechem, jelikož u „Memoires“, která je s necelými sedmi minutami nejdelší stopou na počinu, se vokál ozve až na samotném konci.

Trochu horší je to s určením toho, co že to vlastně Milkilo hrají za žánr. Nebál bych se použít slovo progresivní… ale progresivní co? Sami Francouzi na svých stránkách uvádějí škatuli noise / sludge kraut, ale jejich produkce dle mého sluchu nezní vyloženě blízce ani jednomu ze zmíněných stylů a jejich eventuální kombinaci bych si taky vyfantazíroval v trochu jiném hávu. Možná nejblíže z těch tří mají Milkilo k tomu krautu díky výrazné rytmické stránce, nicméně bych si nikdy nedovolil tvrdit, že je „Atlas“ psychedelicky rockové album. Nezanedbatelné paralely lze nakonec najít i s tím sludgem, jak už ostatně nepřímo naznačil předchozí odstavec, ale mluvit o noisu je v tomhle případě úplně vedle.

Milkilo

Nakonec se tedy asi budeme muset spokojit s tím, že je to prostě parádní muzika. Když na to přijde, mohu vás alibisticky odkázat na přiložený přehrávač, abyste alespoň kousek „Atlasu“ sami ochutnali. Já mohu jen dodat, že skladby jako „Voda“, „Atoms“ nebo „Come Cluster“ jsou jednoduše skvělé a mají v sobě dost invence na to, abychom mohli s klidným srdcem hovořit o netuctové záležitosti. A to třeba „Atoms“ trvá pouhých 66 vteřin. Výborné nápady lze ovšem slyšet i třeba v „Caravelles“, „Kamet“ či „Styx“.

Z makro-hlediska pak lze pochválit, že kvalitních nápadů a dobrých momentů je po celé nahrávce dost na to, aby se dalo chválit. Mušky jsou jen marginální a člověk je milerád přehlédne ve světle těch nejsilnějších pasáží. V důsledku se tedy jedná o desku, již rozhodně mohu doporučit k poslechu. Pokud by se do budoucna podařilo vychytat i ty méně záživné momenty, které tu a tam objeví, pak už to bude hodně vysoko.


Celeste – Infidèle(s)

Celeste - Infidèle(s)

Země: Francie
Žánr: black / sludge metal / hardcore
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Denovali Records

Tracklist:
01. Cette chute brutale
02. Comme des amants en reflet
03. Tes amours noirs illusoires
04. Sombres sont tes déboires
05. À la gloire du néant
06. Sotte, sans devenir
07. (I)
08. Entre deux vagues
09. De l’ivresse au dégoût
10. Sans coeur et sans corps

Hrací doba: 48:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

Francouzští Celeste již před dvěma proběhli okolo výročí první dekády od svého založení a letos je tomu přesně deset let od momentu, kdy vyšel jejich první počin s názvem „Pessimiste(s)“. Od té doby se čtveřice z Lyonu nijak neflákala a vysázela do světa celkem pět dlouhohrajících počinů, což v průměru činí jedno album za dva roky. Nicméně lze očekávat, že tenhle poměr poroste vzhledem k tomu, že první desky chodily ven po roce, zatímco postupem času se začaly mezery mezi jednotlivými řadovkami rozšiřovat. Letošní „Infidèle​(​s)“ tedy přichází celé čtyři roky po předchozím dvojalbu „Animale(s)“.

Jinak ovšem novinka dodržuje tradice Celeste, jak se sluší a patří. Což platí nejen o hudbě, ale i o „ženské“ grafice či o názvu desky, jenž jako vždy končí na „(s)“. Podobně Francouzi neuhnuli ani ve vizuální stránce – již roky si libují v tom, že grafiku nahrávek vyplňují fotky dívek. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco v minulosti dávali Celeste přednosti intimnosti v podobě jedné, maximálně dvou žen, „Infidèle​(​s)“ sází na kvantitu, takže tentokrát je to docela hrobeso. Zdá se mi ovšem, že to nebyl úplně šťastný krok, protože „Nihiliste(s)“, „Morte(s) Nee(s)“„Animale(s)“ mi z vizuálního hlediska připadaly zajímavější a působivější. „Infidèle​(​s)“ je v tomto ohledu méně osobní a zejména přední obálka desky nemá ani zdaleka takový náboj jako dřívější počiny. Škoda, protože zrovna grafická stránka nahrávek Celeste mi vždy připadala výborná.

Žádná velká inovace nepřichází ani v hudební rovině. Zdá se mi, jako kdybych tuhle větu poslední dobou psal nějak často, ale nemohu za to, že ji lze aplikovat na tolika místech: i zde totiž mohu bez obav tvrdit, že kdo měl někdy v minulosti s Celeste tu čest, toho „Infidèle(s)“ nemůže nijak zásadně překvapit. Francouzi si pořád drhnou tu svojí, a to se všemi neduhy i duhy (to je jako neduhy, akorát naopak, kdybyste tomu nerozuměli), které se s tím pojí.

Celeste vždy zdobila vysoká intenzita projevu. To platí i na „Infidèle(s)“. Když zkombinujete black metal, sludge a hardcore, tak už papírově to vypadá na sakra hutný kus muziky. Hudebně to kope jak splašený bejk, riffy jsou hrubé až běda, Johan Girardeau ječí, jako kdyby mu sám Satan rval svůj ohnivý ocas do ánusu, v tomhle případě prostě není Celeste za co zjebávat. Pokud se vám líbilo dříve, bude se líbit i nyní.

Na druhou stranu, o dokonalém díle se tu jistě nebavíme. I „Infidèle(s)“ totiž zápasí s obligátním nedostatkem všech desek Celeste, jímž je přílišná jednotvárnost. Muzika je hutná jak svině, fakt že jo, ale album jakožto celek splývá do jedné velké hmoty, z níž se jakákoliv konkrétní skladba tahá popaměti velice těžko. Trochu mi utkvěla snad jedině „(I)“, ale tím to definitivně hasne. A co víc, jednotlivé songy nesplývají mezi sebou jen v rámci jedné nahrávky, ten samý problém tíží i celé počiny. Kdybyste promíchaly písně z posledních tří řadovek včetně té aktuální, tak prostě ani za hovno nepoznám, který track je z které placky. A to jsem všechny, dovolím si tvrdit, svého času poslouchal poměrně zodpovědně.

Jasně, jasně, jednolitost alba a dokonce i celé tvorby nemusí za určitých okolností vadit. Jenže Celeste nejsou kapelou, která by tvořila silnou atmosféru, v níž se člověk utopí. Celeste jsou direkt na bradu. Právě schopnost vtisknout písním (deskám) určité unikum je tím, co mi u téhle skupiny vždy scházelo a schází mi to stále. „Infidèle(s)“ je v zásadě dobrý počin, ale snad i díky tomuhle nakonec dopadne stejně jako jeho předchůdci – teď jsem jej dost valil, ale zpětně se k němu vracet nebudu. Rozhodně ne pravidelně.


Jupiterian – Terraforming

Jupiterian - Terraforming

Země: Brazílie
Žánr: sludge / doom / death metal
Datum vydání: 15.11.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Matriarch
02. Unearthly Glow
03. Forefathers
04. Terraforming
05. Us and Them
06. Sol

Hrací doba: 38:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Neřekl bych, že zrovna Brazílie je země metalu zaslíbená, ale tvrdit, že je místní scéna nezajímavá nebo dokonce téměř žádná, by bylo čistokrevným ignorantstvím. A to vůbec nemusíme končit u legendárních kapel jako Sepultura, Ratos de porão, Vulcano anebo Sarcófago. Jestli je však Brazílie spojena s nějakou metalovou odnoží, je to právě vzteklý extrémní metal ve stylu Sarcófago případně rané Sepultury. Možná by mi někdo mohl oponovat i rozsáhlým powermetalovým podhoubím, ale tyhle teploušské mrdky podle mého za pořádný metal považovat nelze.

I kdybyste ale patřili k měkkým sráčům a tyhle melodické píčoviny uznávali či dokonce poslouchali, pořád platí, že Brazílie asi není místem, kam byste se vydávali hledat atmosférickou metalovou hudbu. Nicméně je doufám evidentní, že obecný rys nemusí postihovat veškeré možnosti a že vždy budou případy, které se jistým zákonitostem vymykají. Což v překladu znamená, že i v téhle jihoamerické zemi můžete najít formace, jejichž primárním projevem není ani agrese (a ani melodické trylkování, trváte-li na tom), nýbrž náladotvornost.

V případě Jupiterian ze São Paula ovšem není všechno zásadně růžové a nedá se tvrdit, že vše, co kdy vydali, stojí za to, abyste si z toho sedli na prdel. Debutový počin „Aphotic“ z roku 2015 jsem svého času slyšel a na rovinu mohu říct – nezaujal. Upřímně si to album nijak podrobně nepamatuju, ale to jen svědčí o tom, že o nic pamětihodného nešlo. Těch několik málo vzpomínek hovoří o unylém, nezáživném a vlastně docela zbytečném doom metalu. Prostě nic, čemu by kdokoliv z nás měl věnovat svou pozornost.

Proč tedy recenze na druhou desku? Protože je zřejmé, že se Jupiterian od první řadové nahrávky značně posunuli a že je „Terraforming“ prezentuje jako docela jinou kapelou. To je očividné již z vizuální stránky, ať už se bavíme o přebalu nebo o vzhledu skupiny, kde civilní zjev vystřídaly temné stejnokroje a zahalené obličeje.

Naštěstí podobný posun proběhl i v hudebních aspektech. „Terraforming“ zní mnohem vyzráleji, ambiciózněji a ve finále i skutečně – působivěji. Do muziky se vkradl sludge a spolu s doom/deathovými kořeny tvoří monolitické riffové hradby. Jupiterian ve skutečnosti nehrají nic originálního, vlastně by se skoro dalo říct, že stavějí na osvědčených postupech, nicméně víc než jedinečností lákají na poctivě odvedenou skladatelskou práci a masivní sound. První setkání s „Terraforming“ je sugestivní a opravdu působí skoro až dojmem, že by Jupiterian svými mohutnými riffy mohli formovat tvář samotné země.

Jupiterian

Samozřejmě, že jde jen o takovou metaforu, protože kdybych tu hlásal, že nějaká muzika dokáže pohnout zemskou kůrou, byl bych nejspíš za pořádného čůráka (což sice můžu být i bez toho, ale neberte mi iluze). Obzvlášť když je tenhle dojem z „Terraforming“ časově omezený. Posluchač si totiž velmi záhy začne uvědomovat, že deska tak extrémně hutná není a že v mnohých momentech je dost melodická (viz třeba „Unearthly Glow“). Což ovšem nic nemění na tom, že písně jako „Matriarch“, „Forefathers“ nebo „Us and Them“ jsou napsané velmi dobře a s evidentní rozvahou, která přichází jen v případě ujasněné hudební vize. V tomto ohledu asi nelze Jupiterian obviňovat z nedostatečné péče o výsledek.

Nebylo by moudré „Terraforming“ přeceňovat a dělat z toho alba něco, čím jasně není. Své kvality ovšem má a Jupiterian jeho prostřednictvím ukazují, že i přes rozpačité představení na první desce jejich existence zbytečná není. Slušná záležitost, která nikomu ostudu nedělá.