Archiv štítku: sludge metal

High on Fire – Electric Messiah

High on Fire - Electric Messiah

Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: eOne

Tracklist:
01. Spewn from the Earth
02. Steps of the Ziggurat/House of Enlil
03. Electric Messiah
04. Sanctioned Annihilation
05. The Pallid Mask
06. God of the Godless
07. Freebooter
08. The Witch and the Christ
09. Drowning Dog

Hrací doba: 56:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

High on Fire jsou jednou z mála kapel, která ještě nevydala špatné album. Fungují už jednadvacet let a svoje kulaté narozeniny oslavili loni v říjnu novou nahrávkou „Electric Messiah“. Jde o osmou řadovou desku, již tradičně vydanou dva až tři roky po té předchozí, a opět se můžete spolehnout, že to jsou High on Fire se vším všudy.

Já osobně považuji za jejich nejsilnější období trojici po sobě jdoucích řadovek „Blessed Black Wings“, „Death Is This Communion“ a „Snakes for the Divine“. Ostatně tímto materiálem si mě parta kolem Matta Pikea získala. Právě od vydání prvního ze zmíněné trojičky alb, tedy od roku 2005, hrají stále ve stejném složení: Matt Pike – kytara a zpěv, Des Kensel – bicí a Jeff Matz – baskytara. Pike a Kensel jsou držáky, Matz je již třetím baskytaristou v pořadí, avšak vzhledem k tomu, jak dlouho už ve skupině působí, to vypadá, že tahle trojice je pro High on Fire to pravé.

Samozřejmě, že od „Electric Messiah“ nelze čekat nějaké žánrové kotrmelce. High on Fire se našli hned na prvním albu a od té doby svůj zvuk pouze zušlechťovali k finálnímu vyznění. Jejich rukopis je zcela jasný a lehce rozpoznatelný, což se zdaleka ne každému povede. Nejlepší na tom je ta syrovost, přímočarost a fakt, že to má koule. Mám-li „Electric Messiah“ někam v diskografii High on Fire zařadit, pak se vůbec nebojím vložit ho po bok oné trojice desek, tedy na příčky nejvyšší. Ne, že by „Electric Messiah“ vyloženě hudebně připomínalo zmiňované řadovky, ale co se kvality týče, nahrávky jsou na podobné úrovni.

Novinka si s sebou táhne melodičtější, až hymničtější vyznění předchozího „Luminiferous“, avšak základem je onen klasický agresivní styl, který je tu opět předveden v plné palbě. High on Fire mi vždycky připadali jako splnění snu Matta Pikea o tom, jak by asi zněli Sleep, kdyby hráli Motörhead (však nemá také být oním elektrickým mesiášem právě Lemmy?). Oproti minulému albu, ale vlastně i těm ostatním, zní „Electric Messiah“ celkově mohutněji, tak nějak velkolepěji, nejenom díky produkci (znovu Kurt Ballou), ale také propracované struktuře skladeb s mnoha vrstvami a zvraty. To je dáno zejména dvěma opusy se stopáží kolem deseti minut, které tak tvoří jednu třetinu nahrávky. Nechybí tu ani pořádné doomové tryzny, stejně tak jako thrashové rychlovky. Zkrátka z toho sludge/stonerového soudku High on Fire tu najdete vše.

Přestože jsem „Electric Messiah“ doposavad chválil, a dokonce ho přirovnal k tomu nejlepšímu, co kdy udělali, není to deska bezchybná, což ostatně souvisí s mým pohledem na tuto kapelu. I když jsou všechna jejich alba dobrá, žádné z nich není vyloženě výborné. Prostě vždycky se najdou nějaké momenty, party či rovnou celé písně, které mi tak úplně nesedí a výsledný materiál trochu shazují dolů. Ani „Electric Messiah“ není výjimkou. Občas se nedaří pracovat dobře s dynamikou skladeb, kdy po chvíli začnou nudit či jsou příliš podobné něčemu, co už jindy předvedli lépe. S tím souvisí také problém s celkovou délkou nahrávky, jež opět atakuje jednu hodinu, a takové sousto jednoduše nezvládají obstojně naplnit. K těm slabším momentům patří zejména unylá „The Pallid Mask“ a zbytečné natahovaná „The Witch and the Christ“.

High on Fire

Abych ale neopomenul ta pozitiva, je tu spousta věcí, co mě baví hodně. Přeci jenom, ty klady jednoznačně převažují. Třeba vokál Pikea. Docela překvapivě zní lépe než kdy jindy. Přesvědčit se o tom můžete kupříkladu v závěrečné „Drowning Dog“, což je mimochodem nejlepší závěrečná píseň, jakou kdy High on Fire nahráli a vůbec nejlepší okamžik celého „Electric Messiah“. Pike zde má neuvěřitelnou sílu a jeho charisma starého barbara funguje bezpečně. Věřte, že to „god damn you!“ vám bude znít v hlavě sakra dlouho. Stejně tak rozmáchlá a nejdelší stopa „Sanctioned Annihilation“ nebo naopak strohá titulka „Electric Messiah“ jsou parádní věci a ani nevyjmenovaný zbytek za nimi o mnoho nezaostává.

Právě díky kladům, jichž je dost, stojí určitě za to „Electric Messiah“ slyšet. Na druhou stranu, jestliže někoho High on Fire doposavad neoslovili, nová placka na tom s největší pravděpodobností nic nezmění. Potěší zejména příznivce, kteří zde najdou přesně to, co čekají, a to ve velice dobrém provedení. „The Sciences“ od Sleep je lepší deskou, avšak „Electric Messiah“ jenom stvrzuje, jak silný rok Matt Pike měl. Nominace skladby „Electric Messiah“ na cenu Grammy za nejlepší metalový výkon roku je nic neříkající, ale příjemně bizarní třešničkou na dortu.


Formalist – No One Will Shine Anymore

Formalist - No One Will Shine Anymore

Země: Itálie
Žánr: sludge / doom metal / drone
Datum vydání: 15.3.2018
Label: Third-I-Rex / Wooaaargh / Toten Schwan Records

Tracklist:
01. Arson
02. Foul
03. Mainlined

Hrací doba: 39:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Album „No One Will Shine Anymore“ jsem si na recenzi vzal z jednoduchého důvodu – pustil jsem si ukázku a znělo to hnusně. Až takhle jednoduché to někdy může být. Znělo mi to jako muzika dostatečně ohavná na to, aby si zde zasloužila prostor. Takový byl první dojem a až po něm jsem začal o Formalist zjišťovat něco bližšího.

Jedná se o italskou čtveřici, která dle všeho funguje již od roku 2014, ale až letos došlo k vydání debutové desky, která je zároveň první nahrávkou kapely vůbec. Za Formalist se nicméně skrývá relativně zajímavá sestava, jejíž jednotliví členové se již z minulosti znají z dalších kapel. Jádro tvoří trojice hudebníků z formace Malasangre, kterou si můžete pamatovat díky počinu „Lux deerit soli“ vydaném u I, Voidhanger Records. Jeden z nich, Michele Basso, dále působí ve Viscera///, což je taky vcelku známé jméno, a objevil se i v projektu Tombstone Highway. Ten sice žádnou velkou díru do světa neudělal (existuje jedno EP a jedna deska „Ruralizer“ vydaná v roce 2013 u polských Agonia Records). Důležité však je, že se v tomto projektu potkal s jistým Ferdinandem Marchisiem známějším spíš jako Herr MorbidForgotten Tomb, jenž se ve Formalist ujal vokálu.

Zastavit se na chvíli můžeme také u přebalu „No One Will Shine Anymore“. Fotka na něm zachycuje Brendu Ann Spencer na cestě k soudu. Tato dívka má na svědomí školní masakr v San Diegu v Kalifornii, který se odehrál 29. ledna 1979, když jí bylo 16 let. Brenda Spencer začala v pondělí odstřelovat základní školu ze svého domova naproti přes ulici, zabila dva zaměstnance školy a zranila osm dětí a policistu. Po střelbě se na několik hodin zabarikádovala doma a při telefonickém hovoru s novinářem na otázku, proč spáchala svůj čin, odpověděla: „I don’t like Mondays. This livens up the day.“ Dnes je jí 56 let a stále sedí ve vězení.

Dosti ale bylo omáčky, nyní už se přesuňme k muzice, která na vás na „No One Will Shine Anymore“ čeká. Formalist drhnou pořádně hutný sludge / doom / drone, na němž lze ocenit hned několik věcí. Tu první z nich už jsem zmínil – nezní to zrovna kamarádsky a přátelsky. Produkce Formalist vyznívá hodně nihilisticky, což je rozhodně super a k danému stylu to sedne jako prdel na hrnec. Pochválit mohu také vokál Herr Morbida, který mě baví víc než na posledních albech Forgotten Tomb, tady působí mnohem víc jedovatě. Ale to může být do určité míry dáno i tím, že nová alba Forgotten Tomb už moc nekopou, takže to tolik nevyzní. Formalist kopnout umějí.

Formalist

Naopak nevýhodou „No One Will Shine Anymore“ může být určitá repetitivnost. Formalist sice drhnou hutné riffy a na první pohled znějí nepřátelsky, ale při opakovaném poslechu celé nahrávky se brzy začne vkrádat určitý stereotyp. Nejostřeji navíc vyzní hned úvodní „Arson“, při pozornějším vstřebávání vyjde najevo, že zčásti jde jen o první dojmy a že se především dalších skladbách nechá nalézt i dost pasáží, v nichž počáteční nátlak citelně povolí.

Tím ale nechci „No One Will Shine Anymore“ pohanit víc, než je nezbytně nutné. Pouze jsem chtěl ukázat, že debut Formalist ani zdaleka není dokonalý a má svoje mouchy. Přístup je mi nicméně sympatický a na pár poslechů to poslouží bez sebemenších problémů. Pokud tedy máte rádi ostřejší formy sludge / doomu, klidně si „No One Will Shine Anymore“ sežeňte a přesvědčte se sami, co je to zač.


Abstracter – Cinereous Incarnate

Abstracter - Cinereous Incarnate

Země: USA
Žánr: sludge / doom / black metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories / I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Nether
02. Cinereous
03. Ashen Reign
04. Wings of Annihilation
05. Incarnate
06. Devouring Night

Hrací doba: 43:22

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Kalifornští Abstracter letos vydali už své třetí album „Cinereous Incarnate“. Předešlé dvě nahrávky nesly názvy „Tomb of Feathers“ a „Wound Empire“ a vyšly v letech 2012 respektive 2015. Jak vidno, Abstracter odstup tří let svědčí. V éře prvních dvou alb jsem ovšem jejich činnost nezachytil a pořádně si kapely všiml až s příchodem „Cinereous Incarnate“. Nejprve mě zaujal obal, který mi přijde dost povedený, a ukázky z fošny mi také zněly vcelku slibně, takže jsem se rozhodl počin podrobit důkladnějšímu poslechu.

Abstracter údajně začínali s noisem – zřejmě ještě před „Tomb of Feathers“, které mi při náhodném proklikání znělo metalově – takže jsem v předstihu trochu doufal, že by jim něco z hlukaření mohlo zůstat až dodnes. Kombinace noisu s black metalem je totiž vždycky lákavá. Na „Cinereous Incarnate“ se nicméně nekoná. Hluk tu není prakticky žádný (snad až třeba na výjimečné náznaky jako třeba ve spodních vrstvách začátku „Ashen Reign“).

Prvky black metalu ovšem, byť nejsou tím stěžejním, okolo čeho se „Cinereous Incarnate“ točí. Spíš funguje jenom jako takové koření, které jen dochucuje základ, jenž tkví v kombinace sludge a doomu. Asi nebude až takový problém vystopovat v muzice i určité elementy dronu, ale ten hraje podobnou roli jako black metal. Žánrový základ má nicméně pořád potenciál.

Nemůžu se však pořád stoprocentně rozhodnout, zdali a nakolik se Abstracter tento potenciál podařilo zužitkovat. Na jedné straně je „Cinereous Incarnate“ albem, které zní přesně tak, jak bych si od podobné žánrové kombinace představoval. Papírově na tom není vůbec nic špatně. Abstracter nepůsobí jako standardní sludge/doomová sebranka, ty další vlivy nakonec dělají docela dost práce. Výsledkem je tudíž dost temná muzika, jejíž některé momenty jsou hezky vypjaté.

Zní to zajímavě, přesto mě to celé nepoložilo na lopatky. Když „Cinereous Incarnate“ hraje, vůbec nijak mi nevadí. Vždycky se mi ale stane, že záhy přestanu vnímat a deska se přesune do pozice pouhé kulisy. Věnoval jsem té nahrávce, řekl bych, velký počet poslechů, přesto se mi stále nepodařilo si ji skutečně oblíbit. A nemyslím si, že by to bylo dáno z titulu nějaké nepřístupnosti. To jsem si myslel ze začátku. Postupem času jsem nicméně dospěl k názoru, že „Cinereous Incarnate“ asi nebude zas až tak skvělé, jak se na první pohled může tvářit. Což je dost škoda. Ta samotná kulisa je sice docela fajnová, jako zlo-hudba na pozadí mi to přišlo v cajku, ale jsem skálopevně přesvědčen, že ambice Abstracter mířily o poznání výše.

Trochu mě ale sere, že nedokážu říct, co je na „Cinereous Incarnate“ vlastně špatně. Formálně se totiž všechno nachází na svém místě a mě nenapadá žádná konkrétní věc, na niž bych mohl poukázat, že tady jsou rezervy, tohle se mi nelíbí. Bohužel si tedy musím vystačit pouze s abstraktním subjektivním hodnocením, že mě „Cinereous Incarnate“ prostě nezaujalo takovým způsobem, jakým jsem si představoval.

Od poslechu desky vás nicméně nechci vyloženě odrazovat. Pokud vám podobné záležitosti nejsou cizí, klidně „Cinereous Incarnate“ zkuste. Třeba se vám třetí řadovka Abstracter zalíbí více než mně. Já osobně se ale vracet nehodlám a za poslechem dalších desek kapely, ať už těch minulých nebo těch budoucích, se hnát nebudu.


Bodies on Everest – A National Day of Mourning

Bodies on Everest - A National Day of Mourning

Země: Velká Británie
Žánr: drone / sludge / noise rock
Datum vydání: 29.4.2018
Label: Third-I-Rex

Tracklist:
01. unreleaseddeathvideo.flac
02. Tally of Sevens
03. Gold Fangs in Enemy Territory
04. Shotgun or Sidearm
05. Suspicious Canoe
06. Who Killed Yale Gracey?

Hrací doba: 66:16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Někdy se vyplatí nad tím moc nerozmýšlet a zkusit něco prakticky naslepo. Neposlouchat ukázky, nic moc o kapele v předstihu nezjišťovat a spolehnout se čistě na svou intuici, že za tímhle nebo tímhle by se teoreticky mohlo skrývat něco zajímavého. Samozřejmě, že se může stát, že člověk sáhne do hovna, když si dá intuice dovolenou anebo když ta mrcha zrovna není ve formě, ale občas tahle sázka na blind přináší lepší výsledky, než by jeden čekal. Jako třeba v případě Bodies on Everest.

Název mi přišel vcelku zajímavý, obálka jejich druhé desky „A National Day of Mourning“ docela taky. Trochu jsem kecal, když jsem říkal, že jsem si předem nezjistil vůbec nic, protože jsem se alespoň juknul na Metalové archivy, kde je napsána škatule sludge / doom metal. Oukej, šel jsem do toho.

Realita je ovšem docela jiná než sludge / doom. Popravdě řečeno, realita je vlastně ještě lákavější, než kdyby se skutečně jednalo o sludge / doom. Samozřejmě netuším, jak se věci měly na debutovém počinu „The Burning“ z roku 2015, který jsem, jak se asi z dosavadního povídání dalo vytušit, neslyšel. „A National Day of Mourning“ je nicméně jinde, ačkoliv určité elementy zmiňovaného žánru tu nalézt lze, třeba v písních jako „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ nebo „Who Killed Yale Gracey?“, byť i v nich Bodies on Everest sludge / doom ohýbají a znásilňují k obrazu svému, kterýžto směřuje k experimentálnějším polohám.

Kupříkladu hned úvodní jedenáctiminutovka „unreleaseddeathvideo.flac“ se po pozvolnějším rozjedu zvrhne v regulérní noise-industrial-drone. V podobném duchu se pak nese také čtvrtá „Shotgun or Sidearm“, akorát má v ní menší podíl noise. Nejedná se o nejlepší kusy svého druhu, co jsem kdy slyšel, ale určitě je to hlučení udělané dost solidně a zábavně.

Co se týče už jmenované trojice „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ a „Who Killed Yale Gracey?“, ani u nich byste neměli očekávat standardní metalový přístup. Kytara je zahlučená, dronová, možná trochu do noise rocku, každopádně zní dost ohavně – což samozřejmě berte jako klad! Extrémní muzika by přece neměla znít stravitelně a přívětivě, takže za mě rozhodně palec nahoru. V „Who Killed Yale Gracey?“ se navíc ke slovu dostávají i další polohy, v nichž Bodies on Everest zpracovávají sonický chlív jinak než zaprasenou kytarou.

To nejlepší jsem si ale nechal až na konec. Vrcholem celého „A National Day of Mourning“ je podle mě víc jak osmnáctiminutová „Gold Fangs in Enemy Territory“, která má atmosféru jako prase. Nervózní náladu navodí už sugestivní pasáž s mluveným slovem, která posléze vyústí v monotónní riffování zabírající celou druhou polovinu skladby. Sice se „Gold Fangs in Enemy Territory“ od zbytku alba docela liší, ale kdybych vám měl doporučit jediný song, jejž byste měli zkusit, pak by to byl právě tenhle.

Přestože je vrchol tentokrát jednoznačný, „A National Day of Mourning“ jakožto celek mi přijde jako zajímavá nahrávka. Zčásti to bude dáno i tím, že jsem od Bodies on Everest přece jenom nečekal příliš, ale nakonec mi tohle rozhodně přijde jako album, které má co říct. Za sebe můžu s klidem doporučit.


Bongripper – Terminal

Bongripper - Terminal

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 6.6.2018
Label: The Great Barrier Records

Tracklist:
01. Slow
02. Death

Hrací doba: 43:25

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Nová deska Amíků Bongripper se spíš než „Terminal“ mohla rovnou jmenovat „Slow Death“, jelikož to by ji vystihovalo naprosto přesně. Právě tak znějí a taky se tak jmenují dvě skladby, které toto album tvoří. Ostatně podobným způsobem názvy jejich dřívějších výtvorů vznikaly, jako třeba v případě opus magnum „Satan Worhipping Doom“ nebo i starších placek. Nutno uznat, že Bongripper byli vždy trochu v pozadí ostatních žánrových souputníků, což možná způsobuje jejich dřevní žánrová zaujatost a láska k nepřístupným kompozicím, stejně jako nepřítomnost jakýchkoliv vokálů. Instrumentální doom kupodivu nemá moc potencionálních fanoušků.

Přiznám se, že nemám tvorbu Bongripper kompletně neposlouchanou, ale nějakým dostačujícím přehledem snad disponuji. „Terminal“ je už jejich sedmou řadovkou a dost možná řadu fanoušků potěší, jelikož pokračuje ve šlépějích již zmiňovaného „Satan Worhipping Doom“. Posledně vydané „Miserable“ přeci jenom zkoušelo do tehdy hraného stylu nabrat také něco ze začátků kapely, což ovšem nedopadlo úplně nejlépe, a přestože nezašlo tak daleko jako album „Heroin“, zůstalo podobně jako prvotní tvorba Bongripper určena spíše pro zaryté drone-ambientní požitkáře.

Na „Terminal“ zůstávají Bongripper stále nelíbí většinovému obecenstvu, ale vlivy drone a black metalu šly trochu stranou. Drone je tu sice stále přítomný, ale deska se celou dobu spíše pohybuje na jeho hraně, než aby se tak dala rovnou označit. Z toho plyne, že máme co dočinění se sludge/doom metalovým materiálem o šnečí rychlosti a nekončící spirále omamných hudebních motivů. Mohu rovnou napsat, že „Satan Worhipping Doom“ je o úroveň výše, a pokud jste už něco od Bongripper slyšeli, „Terminal“ nemá co nového říci. Kolem a kolem se ale jedná o dobrou desku, která stojí za pozornost.

Především se zde povedlo přijít s několika zajímavými momenty, díky nimž umí píseň vygradovat a nabídnout něco navíc. Obě skladby se pohybují okolo dvaceti minut. Tahle stopáž může spolu s opakováním motivů sice působit jako věčnost, ale věřte, že pocitově to utíká daleko rychleji, což je vždy dobré znamení. Více mě baví první půlka, tedy „Slow“, hlavně díky tomu výbornému plynulému přechodu z jemného vyhrávání do tvrdých kytarových pasáží. Obě tyto polohy Bongripper zkušeně zvládají, takže dokážou atmosférou přemísťovat posluchače z bezmezných výšin do propastných hlubin, což je tedy alespoň u mě to, oč mi u tohoto žánru jde.

Bongripper

To druhá „Death“ působí smířlivějším a méně agresivním dojmem, přesto je stále nekompromisně tvrdá. Drží smysl pro dramatično a dokáže přišpendlit, jenom nabuzuje trochu jiné pocity. Riffy se linou, jako když putují vesmírem se zpožděním několika světelných let, a stejně tak bicí zní neméně dominantně. Na rozdíl od “Slow” se tu nenajde klidnější část, kdy by tahle masáž ustala, takže se po celou dobu vytváří příjemný tlak a posluchačovy sluchovody jsou drceny důkladně. I tak se ale na celkové délce nahrávky může dostavit nuda a ne vždy je vše tak nablýskané, jak doposud popisuji. Zkrátka podobně laděných alb jsem už pár slyšel, a taky že několik z nich to všechno zvládá lépe. Dokonce přestože je to slušné dílo, i letos se vynořilo pár alb, u nichž si troufám říci, že úděl sludge/doom žánru zvládla lépe.

To může být také trochu problém, jelikož v daném ranku vyšli letos, jen tak namátkou třeba noví Sleep, Thou, YOB nebo Urfaust, takže konkurence je a není vůbec malá. Bongripper se odlišují právě tím, že nemají zpěvy, ale tak nějak nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Samozřejmě, že tahle hudba má svoje kouzlo i bez nich, ale když se dokáže skladba vhodně otextovat, ihned z toho může být další faktor, který celou tvorbu posune ještě dál. Bongripper v tomhle, podobně jako třeba Belzebong, zřejmě nikdy neustoupí.

„Terminal“ určitě dokáže reprezentovat povedený sludge/doom, přestože v rámci celého žánru nepředstavuje nic převratného. Pár jeho poslechů určitě neurazí, avšak na nějakou dlouhodobější záležitost to také nevidím. Jsem si jistý, že žánrové posluchače potěší, jelikož kvalita a atmosféra tu zcela jistě je, ale Bongripper samotní se nikam moc neposunuli a nadále tak zůstanou v ústraní, což jim koneckonců asi vůbec nevadí.


Mantar – The Modern Art of Setting Ablaze

Mantar - The Modern Art of Setting Ablaze

Země: Německo
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. The Knowing
02. Age of the Absurd
03. Seek + Forget
04. Taurus
05. Midgard Serpent (Seasons of Failure)
06. Dynasty of Nails
07. Eternal Return
08. Obey the Obscene
09. Anti Eternia
10. The Formation of Night
11. Teeth of the Sea
12. The Funeral

Hrací doba: 47:44

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Mantar je v mých očích trochu zvláštní kapela. Přestože jejich tvorba není nikterak složitá, paradoxně se nedá jednoduše někam zařadit. Už od debutu „Death by Burning“ z roku 2014 drhnou svůj špinavý, nihilismem prorostlý metal, aniž by někdy uhnuli z cesty. „The Modern Art of Setting Ablaze“ je třetí řadovkou těchto Němců a hned od prvních okamžiků je zcela jasné, že tohle je Mantar. V relativně primitivním stylu se jim tak podařilo najít osobitou tvář, jíž celkem logicky nehodlají opouštět.

Nevím, zda se dá mluvit přímo o originalitě, ale do určité míry asi ano. Kdo ví, oč u Mantar běží, může následující odstavec přeskočit, protože nyní popíšu jak se to s nimi vlastně má. Často jsou v recenzích popisování jako sludgová kapela, což je ale podle mě hrozně zkratkovité. Jasně, jsou tu doomové pasáže a má to i hardcorovou sílu, ale to na jejich popis zdaleka nestačí. Nesporný vliv tu má black metal, ať už v riffování, atmosféře nebo celkovém zvuku, ale taky klasický metal či dokonce až stoner rock. Mantar sice víceméně dodržují klasickou šablonu sloka-refrén-sloka, avšak umí zamíchat výše uvedenými styly tak, že to zní nevšedně. Stále nejvíc na ně platí připodobnění k fúzi Darkthrone + Melvins + Motörhead, jak to ostatně sami uvádí.

Mantar tak s pravidelnými dvouletými přestávkami pokračují v chrlení nových fláků a musím říci, že na „The Modern Art of Setting Ablaze“ se jim to zatím sešlo nejlépe. „Death by Burning“ a „Ode to the Flame“ mě baví zhruba nastejno, ovšem na novince je něco, co je o kousíček převyšuje. Při jejím poslechu má člověk pocit, jako když se jedná o velké album, které má vyšší ambice, přičemž je pořád stejně surové, tvrdé, plné hněvu a s každým úderem z něj stříká pot. Zejména za to vděčí faktu, že tu na rozdíl od minulých nahrávek nejsou žádné vyloženě nudné písně.

Ať už jde o blackové vřavy jako úvodní „Age of the Absurd“, o hitovky jako hned následující „Seek + Forget“, nebo thrashové ataky typu „Eternal Return“, vždy to má podobně jako země výroby Germany záruku kvality. A i když to je trochu slabší („Taurus“, „The Formation of Night“), stále to nijak neznehodnocuje celkové dílo. Po většinu času si Mantar vystačí se středním tempem, které jenom vždy vhodně přikoření, ale jak si borci drží svůj nezaměnitelný styl, tak s ním táhnou nejen jeho klady, ale i nešvary.

Nejprve klady. Líbí se mi, s jakou energií je deska nahraná, její nepřátelská nálada, baví mě zpěv i riffy Hanno Klänharda a rovněž tak bubnování Erinça Sakarya. Dále tu stále neskutečným způsobem funguje budování písničky a všechny „rozehrávky“ skladeb, kdy si to přechody bicích rozdávají s riffy a neustále tak oddalují rozpoutání vřavy, jako když se domlouvají, kdo to odpíchne. Jenom je škoda, že podobně jako na starších věcech, i tady se několikrát po takto skvělém úvodu nakonec vytasí s prapodivným a často zbytečně komplikovaným tempem, které by v normálním rytmu mělo schopnost vraždit. To je třeba případ „Dynasty of Nails“. Jako by se snažili jim vlastní primitivismus zakrýt něčím sofistikovanějším, ale na to u nich nejsem moc zvědavý.

Mantar

Dalším nešvarem jsou refrény. Ty jako když mají přímo povinnost zpomalit celou skladbu, což jí málokdy prospěje. A to je případ přinejmenším poloviny písní na „The Modern Art of Setting Ablaze“, ovšem i předešlých alb. Neděje se tak vždy, ale většinou čím rychlejší je hudba ve slokách, tím pomalejší je poté v refrénu. Ty naštěstí alespoň nejsou založeny na pouhém vyřvávání názvu písně, jako to má v oblibě třeba Max Cavalera, ale slušela by jim přeci jenom větší variabilita. Poslední poznámkou je délka celé placky, jelikož i tady si myslím, že by nevadilo dva, tři fláky ubrat pro nabrání větší intenzity a tlaku na posluchače.

To samozřejmě nejsou žádné malichernosti, a tak se výsledný dojem docela kazí. Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale tohle mi u Mantar vždy vadilo. Škoda, protože jinak mi jejich hudba sedí. Nechci, aby to teď vyznělo, že „The Modern Art of Setting Ablaze“ potažmo Mantar vlastně nestojí za poslech, protože tak to rozhodně není. Sice asi nikdy nebudou v mém žebříčku oblíbenosti okupovat přední příčky, avšak stále platí, že drtí setsakra nabroušený metal.

Jak už jsem napsal výše, všechna tři alba jsou dobrá, to letošní mi z nich přijde nejucelenější a i přes jeho nedostatky platí za velice solidní záležitost, k níž se rád vracím. Klidně vám ho tedy doporučím. V podstatě se jedná o trochu tvrdší, nesmlouvavý rokec, který naplno projeví své kouzlo zejména naživo, ale i ve studiové podobě dokáže pobavit, čehož je „The Modern Art of Setting Ablaze“ důkazem.


Chrch – Light Will Consume Us All

Chrch - Light Will Consume Us All

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Infinite Return
02. Portals
03. Aether

Hrací doba: 44:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Název Chrch mě kurva baví. Zní to, jako kdyby si někdo brutálně odchrchal a vychrchnul brutální chrchel. To je prostě bžunda až za roh. Předpokládám ovšem, že v jů es ej mají pro pořádný kemr hezky od srdíčka trochu jiný výraz, takže se jedná spíš o nezamýšlený bonus pro majitele českého a slovenského občanství. Jak to ale vzniklo? Kapela sedřít jmenovala Church, ale od roku 2015, nevím z jakého důvodu, se rozhodla vypustit jedinou samohlásku ve slově a začít… „chrchlat“.

Netuším, proč a odkud jsem takový dojem získal, ale zdá se mi, že ačkoliv nejde o žádné veterány a v sestavě také nenajdeme žádná známá jména, docela se o Chrch ví a mluví. Jasně, letošní deska „Light Will Consume Us All“ vyšla pod Neurot Recordings, tedy labelem vlastněným členy Neurosis, což nějakou pozornost zajistí samo o sobě, ale název kapely mi byl kdoví proč povědomý už dříve. Každopádně, debut „Unanswered Hymns“ z roku 2015 ani loňské splitko s žánrově i národnostně spřízněnými Fister jsem neslyšel, tak jsem si řekl, že okoštuju alespoň novinku, abych nebyl úplný ignorant a byl trochu v obraze.

A hned na začátek to rozseknu – tahle muzika je nadhodnocená stejně brutálně, jak brutálně chrchlá název kapely. Stačí si jebnout Chrch do Googlu (chytrá, leč nesouvisející vsuvka – jestli nevíte, odkud pochází název Googlu, čtěte pro zajímavost tady) a okamžitě na vás vyskočí hromada zahraničních článků, kde se píše o tom, jak je album „brilliant“, jak jsou songy „devastating“ a jak jsou riffy „earth-shattering“. Kecy v kleci. Nuda je to.

Libovolná fiktivní pohádková entita, ať už to má být Bůh, Cthulhu anebo Létající špagetové monstrum, mi může být svědkem, že zatěžkaná monotónní muzika a můj přehrávač jsou dvě věci, které dohromady prostě ladí. Chrch ten sludge/doom sice drhnou od podlahy (byť je otázka, zdali vůbec lze takový žánr nedrhnout od podlahy), ale to je asi tak vše pozitivní, co k „Light Will Consume Us All“ můžu říct. Takhle dlouhé skladby, které se přelévají mezi různými repetitivními plochami, potřebují tři věci, aby mohly uspokojivě fungovat: zaprvé – stěžejní motiv musí být výrazný (ne nutně složitý); zadruhé – rytmika musí zaháknout drápy a nepustit, musí prostě podmanit; zatřetí – atmosféra musí makat. Ani jedním z těchto tří atributů se „Light Will Consume Us All“ nemůže pochlubit.

A přitom jsem byl na desku zvědavý, už jen kvůli dámskému vokálu, jenž v takových žánrech dokáže být velmi příjemným kořením a vítaným oživením. Ani ten ale výsledek nevytáhne, když je to celé víc těžkopádné než zatěžkané. Náznak toho, jak by se to dalo, probleskuje v některých momentech první poloviny „Portals“, ale jde skutečně spíš jen o náznaky, což je prostě strašně málo na desku o délce tři čtvrtě hodiny. Naopak třeba úvodní flák „Infinite Return“ má na frajera celých 21 minut, ale prakticky se v něm neděje nic moc zajímavého, na základě čeho by si píseň mohla takovou délku obhájit.

„Light Will Consume Us All“ není totální kopa sraček, jde prostě o průměrnou práci a zapomenutelnou desku, nic víc. Silné přehodnocování všude okolo nicméně člověka nutně staví do opozice a nutí poslat na Chrch nemilosrdný hejt. Což se může zdát jako nespravedlivé, nicméně i bez zbytečných antipatií platí, že mě „Light Will Consume Us All“ zklamalo a že to album považuji za slabé.


Dark Buddha Rising – II

Dark Buddha Rising - II

Země: Finsko
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Mahathgata I
02. Mahathgata II

Hrací doba: 25:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Dneska si splatíme jeden z mnoha dluhů, které tu na stránce máme. Ještě nikdy u nás totiž nevyšla žádná recenze na finské Dark Buddha Rising. Což asi není úplně hrdelní zločin vůči vší metalové podstatě, přesto si myslím, že se jedná o skupinu, která si zde pozornost určitě zaslouží. A to nejen díky provázanosti s dalšími zajímavými projekty jako Hexvessel, Atomikylä, Mr. Peter Hayden, Candy Cane či společné kolaboraci Waste of Space Orchestra, na níž se členové Dark Buddha Rising podíleli s Oranssi Pazuzu, nýbrž v první řadě kvůli hudbě samotné. Ačkoliv věřím tomu, že pro spoustu z vás (předpokládám, že asi pro většinu) nebudu říkat nic nového, poněvadž jste s muzikou Dark Buddha Rising jistě obeznámeni…

V letošním roce si Finové připsali na konto minialbum „II“, které dle názvu navazuje na jejich debutovou deskou „I“ z roku 2007. Trochu vtipné je, že EP obsahuje stejný počet skladeb jako minulá řadovka „Inversum“ (2015), tedy dvě, ale tentokrát se stopáž zastavila na dvaceti pěti minutách, tudíž nejspíš právě kvůli tomu je novinka označena jen jako malé album. Formální klasifikace nám nicméně může být u análu, protože nejde o nic většího než prachobyčejnou nálepku, s níž se „II“ zapíše do metalových databází. V konečném důsledku vždycky rozhoduje muzika a v té má tahle nahrávka co nabídnout.

Žádné stylové kotrmelce se na „II“ neodehrávají, což je v tomhle případě asi dobře. Říct, že nové EP zní přibližně asi tak, jak byste od současných Dark Buddha Rising asi čekali, možná na první pohled nezní dvakrát povzbudivě, já to ovšem myslím v tom dobrém slova smyslu. Nesnaž se spravit, co není rozbité, obzvlášť když to ještě neomrzelo a když se nejedná o kopírku minulých prací. Jakmile Finové rozjedou „Mahathgata I“, tak to tam pořád je. Monotónní sludge/doom s atmosférickými doplňky, psychedelická mlha… stačí jen krapánek snahy a dostaví se opojení.

Z obou přítomných písní mě víc baví právě „Mahathgata I“ postavená hlavně na riffech a konstantnímu napětí pečlivě budovanému napříč celou skladbou. Zvlášť když i navzdory čtvrthodinové hrací době dost odsýpá (i přestože se místy „táhne“ jak doomový sopel) a nedává prakticky žádný prostor pro nudu. „Mahathgata II“ na to jde trochu jinak a volí spíš plíživější postupný růst za pomoci temno-ambientu, ke kytarovému klimaxu vystoupí až někdy ve třech čtvrtinách a udrží se v něm jen nějaké dvě minuty. Ani tenhle kus není špatný, atmosféra mu neschází a dobrý dojem z EP spíš stvrdí, než zkazí, ale jak jsem řekl, metal v podání „Mahathgata I“ mě v tomto případě oslovil o něco více.

Dark Buddha Rising

Tím ovšem nechci vzbudit dojem, že druhá polovina ípíčka tam je spíš na ozdobu. „II“ jako celek je sakra v cajku a myslím, že lze bezpečně prohlásit, že i se svým nejnovějším počinem si Dark Buddha Rising udrželi svůj status kvalitní kapely. Pokud jste se navíc s touhle bandou nikdy nesetkali, právě „II“ může díky své přímočarosti, kratší hrací době a relativní stravitelnosti dobře posloužit jakožto první seznámení. Za mě každopádně spokojenost, co víc k tomu dodat.