Archiv štítku: sludge metal

Rorcal – Muladona

Rorcal - Muladona

Země: Švýcarsko
Žánr: sludge metal / post-hardcore
Datum vydání: 8.11.2019
Label: Hummus Records

Tracklist:
01. This Is How I Came to Associate Drowning with Tenderness
02. She Drained You of Your Innocence and You Poisoned Her with It
03. I’d Done My Duty to My Mother and Father. And More than That I’d Found Love
04. A Sea of False Smiles Hiding Murder Jealousy and Revenge
05. Carnation Were Not the Smell of Death. They Were the Smell of Desire
06. The Only Constant in This World Is Blackness of the Human Heart
07. I Was the Muladona’s Seventh Tale

Hrací doba: 37:51

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Švýcarské Rorcal jsem měl vždycky zaškatulkované jako kvalitní kapelu, která ve svém oboru – dejme tomu, že bychom to mohli nazvat míchanicí sludge metalu, možná spíš sludge / doom metalu, a post-hardcoru – představuje to lepší. Přesto jsem se ji nikdy nenaučil pořádně poslouchat.

Vzpomínám si, že jsem se s Rorcal poprvé setkal prostřednictvím alba „Világvége“ (2013), na němž mě tehdy zaujal název (maďarsky „soudný den“) i obal, který dodnes považuji za nejzajímavější obálku kapely. Muzika mě sice neoslovila takovým způsobem, abych si musel sehnat i starší desky „Myrra, Mordvynn, Marayaa“ (2008) a „Heliogabalus“ (2010), ale následující počiny jsem cvičně a tak trochu z „povinnosti“ poslouchal. Respektive, on se od té doby objevil jen jeden, a sice „Κρέων“ (2016), jejž aktuálně doplnila celkově už pátá řadovka „Muladona“.

Nenápadný minimalistický přebal novinky možná někomu nebude věštit velké věci, ale té omáčky k povídání je tu docela dost. Předně bude zajímavé si objasnit titul alba. Muladona je dle katalánských mýtů kříženec muly (tělo) a ženy (hlava). Právě ona se zjevně nachází na přebalu desky.

Už jen při pohledu na názvy skladeb je evidentní, že „Muladona“ bude koncepční. Téma nahrávky se ovšem netočí přímo okolo mýtické bytosti nebo nějakých lokálních mýtů obecně. „Muladona“ je totiž také román od švýcarského spisovatele Erica Stenera Carlsona z roku 2016. A právě jemu se nahrávka Rorcal věnuje.

Knihu samotnou jsem samozřejmě nečetl, jelykož sem nekramotny, takže nejsem s to posoudit, nakolik se Rorcal drží předlohy přesně, ale předpokládám, že plus / mínus asi ano. Proč by si jinak brali inspiraci z knihy, pokud by se té inspirace pak nechtěli držet? Názvy jednotlivých stop navíc jasně ukazují na to, že se napříč albem určitá dějová linka táhne, a také byly využity pasáže přímo z předlohy. A komu by to nestačilo – i na samotném kompaktním disku je přímo napsáno „A tale by Eric Stener Carlson performed by Rorcal“, což asi mluví samo za sebe.

Zastavme se u těch pasáží přejatých z knihy. Předpokládám – možná, ale snad ne mylně – že tyto se překrývají s mluveným slovem na samotné desce. Právě mluveného slova se zde nachází poměrně dost. Osobně jej na hudebních albech nemám úplně rád, ale tady se s ním docela žít, plus docela srozumitelně prezentuje části příběhu – na rozdíl od standardního řevu Yonniho Chapatta, který je sice intenzivní, ale rozumět se mu bez textu v ruce nedá.

S postupujícími poslechy nicméně chuť poslouchat mluvené pasáže pořád dokola slábne, ale to nakonec platí i o celé nahrávce. Sice se mi zdá, že „Muladona“ v riffových chvílích tlačí s větší silou než třeba „Κρέων“, ale ve finále se ani novince nevyhnul standardní neduh desek Rorcal, kterýmžto je jistá jednotvárnost. Možná, že posluchači, kteří jsou do tohoto subžánru kytarové hudby zapálení víc než já (o mého favorita přece jenom nejde), s tímhle nebudou souhlasit a bude to za ně v pohodě, ale takhle to na mě prostě působí a ani „Muladona“ prokletí nezlomila.

„Muladona“ tedy skončí stejně jako předešlé počiny Rorcal. Vlastně mi to přijde docela dobré a nějakým způsobem je mi tahle skupina sympatická. Na těch pár protočení mi to přišlo dost ok. Ale nemám potřebu tomu věnovat svůj čas nad rámec poslechů nutných k sepsání téhle recenze. Vím docela jistě, že do příští řadovky si Rorcal nepustím, ale až si zase za tři roky budu vpálím další placku, budu s ní v pohodě a na chvíli to poslouží.


Fange – Punir

Fange - Punir

Země: Francie
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 1.2.2019
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Ceinturon
02. Chien de sang
03. Les boyaux de la princesse
04. Opinel
05. Il reconnaîtra les siens
06. Maintien de l’ordre
07. Second soleil

Hrací doba: 37:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Throatruiner Ṙecords

S francouzskými Fange jsem se poprvé setkal na jejich první dlouhohrající fošně „Purge“ z roku 2016. Nejsem úplně obrovský fanda sludge metalu nebo agresivních míchanic black metalu s hardcorem a/nebo sludgem, což jsou v obou případech věci, které Fange nejsou úplně cizí, i když ta druhá o něco méně, přesto se mi „Purge“ vcelku líbilo.

Nevyhledávám tuhle odnož extrémního metalu nějak intenzivně a nemám úplně potřebu tomu věnovat enormní množství svého času, ale tu a tam se stane, že na něco takového dostanu náladu a pak si to pustím docela s chutí. Anebo ještě lépe řečeno, nestává se to zrovna často, abych měl chuť si tyhle věci cíleně pustit, ale občas k nějaké kapele přičuchnu, a protože tenhle styl poslouchám spíše sporadicky, přijde mi ten hutný agresivní koktejl docela k duhu. A přesně tohle se svého času stalo i s Fange. Nicméně neplatí, že bych vzhledem k nízkému dávkování spolykal každé hovno, tudíž nějakou úroveň ta produkce stále musí mít. A Fange tuhle podmínku na „Purge“ splnili.

Na druhou stranu mě to ale nepoložilo na lopatky takovým způsobem, abych měl potřebu si zpětně dohledávat starší minialba „Poisse“ (2014) a „Skapheusis“ (2015). Dokonce jsem se ani neobtěžoval s poslechem druhé řadové placky „Pourrissoir“, která vyšla pouhý půlrok po „Purge“, ačkoliv jsem její vysrání se do světa tehdy zachytil. Jednoduše jsem to na to královsky hodil bobek.

Jméno Fange jsem si ovšem pamatoval a nad skupinou jsem hůl rozhodně nelámal. Když letos vyšla třetí velká deska „Punir“, usoudil jsem, že tentokrát mám na to docela náladu a mohl bych si tenhle styl zase jednou chvíli nadávkovat. Fange naštěstí nezklamali a posloužili k tomuhle účelu dost uspokojivě.

Když budu chtít popsat základy, na nichž „Punir“ staví, asi nepůjde o nic moc objevného, protože se v určité míře jedná o popis sludge metalu obecně. Ta muzika má v sobě velikou hutnost a zatěžkanost; ačkoliv tempo nemusí být úplně rychlé, hudba působí agresivně, nasraně a nihilisticky. Navzdory striktnímu rytmu se nejedná o nic chytlavého. Dalším faktorem, na nějž nemůžeme zapomenout, je samozřejmě intenzita přednesu.

To všechno Fange splňují prakticky bezezbytku, ale z průměru je vyčleňuje několik dalších prvků navíc. Francouzi to třeba pocukrovali trochou hluku. Nejedná se o nic obrovského, takže noise byste od „Punir“ očekávat rozhodně neměli, ale ten jemný hlučivý / industriální feeling tam občas prostě vykukuje. Musím nicméně dodat, že se projevuje spíš „po okrajích“, než aby jej Fange používali přímo v samotných skladbách, ale i tak se jedná o vítané zpestření. Nejcitelněji se tyto vlivy projevují v mezihrách „Opinel“ a „Maintien de l’ordre“.

Fange

Kromě toho se Fange můžou pochlubit také poměrně dobrým kompozičním skillem a odvahou použít i melodii. Určitě si nepředstavujte, že by snad „Punir“ mělo být melodickým albem, protože to v žádném případě není. Je-li to ale vhodné, Fange umějí nějakou linku na příhodných místech vytáhnout a posunout tím píseň o krok kupředu. Jako příklad mohu uvést vygradovanou pasáž v „Les boyaux de la princesse“ anebo závěrečnou stopu „Second soleil“.

Dokonce ani proti životnosti alba nemůžu říct něco vyloženě negativního. Určité pasáže se sice postupem času ohrají, ale stalo se tak až po sympaticky vysokém počtu poslechů, plus ani poté mě nezačaly vyloženě srát. Naopak jiné momenty mě pořád baví a ani s delším časovým odstupem neztratily na přitažlivosti.

Všehovšudy si tedy Fange stojí hodně dobře. Vím, že „Punir“ nebudu nadále nijak intenzivně poslouchat, ale spíš než kvalitou desky je to dáno tím, že co do stylu mám jiné favority. Avšak i s takovým přístupem jsem si na docela dlouhou dobu dokázal „Punir“ užívat. Každopádně, jestli máte rádi třeba Celeste nebo hnusnější momenty Jucifer, tak byste mohli dát Fange šanci.


Black Smoke – Holy Reptilian Mother

Black Smoke - Holy Reptilian Mother

Země: Polsko
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 14.2.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 41:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heavision PR

O Polácích Black Smoke se toho v rámci úvodní omáčky nedá příliš napovídat. Snad leda to, že tahle čtveřice vznikla již před šesti lety a debutovala v roce 2015 prostřednictvím minialba s výmluvným názvem „Fuck Society“. Po něm se toho z hlediska studiové tvorby opět nějakou dobu nic nedělo, a to až do letošního roku, když Black Smoke navázali prvním dlouhohrajícím počinem „Holy Reptilian Mother“. Pojďme se na něj podívat.

Název desky a do určité míry i obal se tváří docela slibně, tudíž jsem doufal, že by Black Smoke na své řadové prvotině mohli nabídnout solidní sludge metal, který ke standardní žánrové hutnosti umí přidat i nějakou tu atmošku případně i zajímavá ozvláštnění. Poláci bohužel takovým nadějím nedostáli, poněvadž „Holy Reptilian Mother“ nenabízí nic víc než nevyčnívající stylový průměr odehraný tak, aby to člověka neurazilo. Zaměnitelnost alba je až zarážející s ohledem na to, že se na něm objevují i nástroje jako saxofon nebo ukulele.

Důvod, proč i takhle atypické instrumenty (přinejmenším pro sludge) ve finále nemají na tvář nahrávky výrazný vliv, je docela jednoduchý. Black Smoke je prostě nedokážou smysluplně využít. Vesměs se objevují jen v intrech dvou skladeb „Stormtripper! Shroomtripper!“ a „Holy Reptilian Mother“. K nějakému smysluplnějšímu splynutí s hudebním základem dochází až na konci finální titulní písně, tedy v době, kdy je vám vyznění celé desky dávno u prdele, protože se dávno zběsile nudíte nad neobjevným sludgem dle základních žánrových učebnic, v tom horším případě vás už začal srát uvřískaný vokál a placku jste dávno vypnuli. Podobně nijace dopadají i synťáky, které se objeví třeba v pozadí druhé „Iron Lung“, ale v konečném důsledku ani ony nic moc nesvedou.

Black Smoke nehrají takovým způsobem, aby bylo nutné jejich počínání častovat výrazy jako sračka nebo mrdka z krtka, protože jistou elementární úroveň, formální i obsahovou, to nesporně má. Je nicméně evidentní, že i přesto se na „Holy Reptilian Mother“ neodehrávají žádné zázraky a průměr je maximální laťka, na jakou Poláci v současné době mají. Ve finále tedy obyčejné album, na nějž si člověk už za pár dnů ani nevzpomene. Doporučit k poslechu nemohu, jelikož jsem tady prostě neslyšel nic, co by za doporučení mělo stát.


Hegemone – We Disappear

Hegemone - We Disappear

Země: Polsko
Žánr: post-black / sludge metal
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Debemur Morti Productions

Hrací doba: 51:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

„We Disappear“ vyšlo již téměř před rokem, v květnu 2018. Tohle tedy není zrovna aktuální recenze. Albu jsem nicméně věnoval tolik času na náslech pro recenzi, že by mi bylo škoda se na to nakonec vysrat, tudíž tu s tím musím zaprudit už jen z toho důvodu, abych neměl pocit, že jsem na druhé řadovce polských Hegemone nepálil ten čas zbytečně.

S „We Disappear“ jsem totiž nestrávil tolik času kvůli tomu, že by se jednalo o tak omračující záležitost. Spíš jsem měl dojem, že nahrávku potřebuju ještě několikrát slyšet, abych byl schopen veřejně prezentovat nějaký smysluplný názor. A tak jsem poslouchal dále. Ne snad, že bych „We Disappear“ pravidelně točil od doby, co vyšlo. Samozřejmě jsem s tím dle své nejlepší tradice začal s ohromným zpožděním. I tak už je to nějaký ten měsíc, co jsem si album pustil poprvé.

To máte totiž tak… „We Disappear“ vlastně zní výborně. Všechno nasvědčuje tomu, že Hegemone tu moderní atmosférickou a intenzivní kombinaci sludge metal, black metalu a post-metalu hrají na vysoké úrovni. A ne snad, že by se jednalo jen o zdání, protože ty nápady tam jsou a některé dílčí momenty bych si dovolil označit za skvělé. Zrovna při psaní těchto řádků tu hraje „Π“, jejíž prostřední pasáž určitě nemůžu považovat za slabou.

Problém mám ovšem s tím, že celkově mě to i navzdory objektivním kvalitám (zkusme nyní ponechat stranou, nakolik lze hudbu posuzovat objektivně) zas tak moc nerajcuje. A to proti tomuhle druhu metalu rozhodně nic nemám, ostatně už jsem tu podobné záležitosti několikrát chválil. Doposud jsem však nedokázal přijít na to, co přesně je s „We Disappear“ špatně. Desce jsem dal dost šancí a nedokázala mě strhnout. Když se probudím z posluchačské letargie a cíleně se zaměřím na poslech, prakticky nikdy neslyším nic, co by se mi vyloženě nelíbilo. Mnohdy na mě naopak vybafne něco, co mi přijde dobré. A přesto všechno mě počínání Hegemone nechává docela chladným.

Obecně bych Hegemone doporučil těm z vás, kdo máte rádi skupiny jako Entropia, Gaerea, Decline of the I nebo Wiegedood. Jestli někteří z právě zmíněných nebo jim podobní patří k vašim oblíbencům, tak „We Disappear“ klidně můžete zkusit, přestože moje pindy tentokrát asi nevyznívají dvakrát lákavě. Třeba vás to chytne, nic hloupého nebo nevkusného se tam nenachází. Já osobně jsem si k tomu ale nedokázal najít cestu a moc mě to nesebralo.


High on Fire – Electric Messiah

High on Fire - Electric Messiah

Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: eOne

Tracklist:
01. Spewn from the Earth
02. Steps of the Ziggurat/House of Enlil
03. Electric Messiah
04. Sanctioned Annihilation
05. The Pallid Mask
06. God of the Godless
07. Freebooter
08. The Witch and the Christ
09. Drowning Dog

Hrací doba: 56:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

High on Fire jsou jednou z mála kapel, která ještě nevydala špatné album. Fungují už jednadvacet let a svoje kulaté narozeniny oslavili loni v říjnu novou nahrávkou „Electric Messiah“. Jde o osmou řadovou desku, již tradičně vydanou dva až tři roky po té předchozí, a opět se můžete spolehnout, že to jsou High on Fire se vším všudy.

Já osobně považuji za jejich nejsilnější období trojici po sobě jdoucích řadovek „Blessed Black Wings“, „Death Is This Communion“ a „Snakes for the Divine“. Ostatně tímto materiálem si mě parta kolem Matta Pikea získala. Právě od vydání prvního ze zmíněné trojičky alb, tedy od roku 2005, hrají stále ve stejném složení: Matt Pike – kytara a zpěv, Des Kensel – bicí a Jeff Matz – baskytara. Pike a Kensel jsou držáky, Matz je již třetím baskytaristou v pořadí, avšak vzhledem k tomu, jak dlouho už ve skupině působí, to vypadá, že tahle trojice je pro High on Fire to pravé.

Samozřejmě, že od „Electric Messiah“ nelze čekat nějaké žánrové kotrmelce. High on Fire se našli hned na prvním albu a od té doby svůj zvuk pouze zušlechťovali k finálnímu vyznění. Jejich rukopis je zcela jasný a lehce rozpoznatelný, což se zdaleka ne každému povede. Nejlepší na tom je ta syrovost, přímočarost a fakt, že to má koule. Mám-li „Electric Messiah“ někam v diskografii High on Fire zařadit, pak se vůbec nebojím vložit ho po bok oné trojice desek, tedy na příčky nejvyšší. Ne, že by „Electric Messiah“ vyloženě hudebně připomínalo zmiňované řadovky, ale co se kvality týče, nahrávky jsou na podobné úrovni.

Novinka si s sebou táhne melodičtější, až hymničtější vyznění předchozího „Luminiferous“, avšak základem je onen klasický agresivní styl, který je tu opět předveden v plné palbě. High on Fire mi vždycky připadali jako splnění snu Matta Pikea o tom, jak by asi zněli Sleep, kdyby hráli Motörhead (však nemá také být oním elektrickým mesiášem právě Lemmy?). Oproti minulému albu, ale vlastně i těm ostatním, zní „Electric Messiah“ celkově mohutněji, tak nějak velkolepěji, nejenom díky produkci (znovu Kurt Ballou), ale také propracované struktuře skladeb s mnoha vrstvami a zvraty. To je dáno zejména dvěma opusy se stopáží kolem deseti minut, které tak tvoří jednu třetinu nahrávky. Nechybí tu ani pořádné doomové tryzny, stejně tak jako thrashové rychlovky. Zkrátka z toho sludge/stonerového soudku High on Fire tu najdete vše.

Přestože jsem „Electric Messiah“ doposavad chválil, a dokonce ho přirovnal k tomu nejlepšímu, co kdy udělali, není to deska bezchybná, což ostatně souvisí s mým pohledem na tuto kapelu. I když jsou všechna jejich alba dobrá, žádné z nich není vyloženě výborné. Prostě vždycky se najdou nějaké momenty, party či rovnou celé písně, které mi tak úplně nesedí a výsledný materiál trochu shazují dolů. Ani „Electric Messiah“ není výjimkou. Občas se nedaří pracovat dobře s dynamikou skladeb, kdy po chvíli začnou nudit či jsou příliš podobné něčemu, co už jindy předvedli lépe. S tím souvisí také problém s celkovou délkou nahrávky, jež opět atakuje jednu hodinu, a takové sousto jednoduše nezvládají obstojně naplnit. K těm slabším momentům patří zejména unylá „The Pallid Mask“ a zbytečné natahovaná „The Witch and the Christ“.

High on Fire

Abych ale neopomenul ta pozitiva, je tu spousta věcí, co mě baví hodně. Přeci jenom, ty klady jednoznačně převažují. Třeba vokál Pikea. Docela překvapivě zní lépe než kdy jindy. Přesvědčit se o tom můžete kupříkladu v závěrečné „Drowning Dog“, což je mimochodem nejlepší závěrečná píseň, jakou kdy High on Fire nahráli a vůbec nejlepší okamžik celého „Electric Messiah“. Pike zde má neuvěřitelnou sílu a jeho charisma starého barbara funguje bezpečně. Věřte, že to „god damn you!“ vám bude znít v hlavě sakra dlouho. Stejně tak rozmáchlá a nejdelší stopa „Sanctioned Annihilation“ nebo naopak strohá titulka „Electric Messiah“ jsou parádní věci a ani nevyjmenovaný zbytek za nimi o mnoho nezaostává.

Právě díky kladům, jichž je dost, stojí určitě za to „Electric Messiah“ slyšet. Na druhou stranu, jestliže někoho High on Fire doposavad neoslovili, nová placka na tom s největší pravděpodobností nic nezmění. Potěší zejména příznivce, kteří zde najdou přesně to, co čekají, a to ve velice dobrém provedení. „The Sciences“ od Sleep je lepší deskou, avšak „Electric Messiah“ jenom stvrzuje, jak silný rok Matt Pike měl. Nominace skladby „Electric Messiah“ na cenu Grammy za nejlepší metalový výkon roku je nic neříkající, ale příjemně bizarní třešničkou na dortu.


Formalist – No One Will Shine Anymore

Formalist - No One Will Shine Anymore

Země: Itálie
Žánr: sludge / doom metal / drone
Datum vydání: 15.3.2018
Label: Third-I-Rex / Wooaaargh / Toten Schwan Records

Tracklist:
01. Arson
02. Foul
03. Mainlined

Hrací doba: 39:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Album „No One Will Shine Anymore“ jsem si na recenzi vzal z jednoduchého důvodu – pustil jsem si ukázku a znělo to hnusně. Až takhle jednoduché to někdy může být. Znělo mi to jako muzika dostatečně ohavná na to, aby si zde zasloužila prostor. Takový byl první dojem a až po něm jsem začal o Formalist zjišťovat něco bližšího.

Jedná se o italskou čtveřici, která dle všeho funguje již od roku 2014, ale až letos došlo k vydání debutové desky, která je zároveň první nahrávkou kapely vůbec. Za Formalist se nicméně skrývá relativně zajímavá sestava, jejíž jednotliví členové se již z minulosti znají z dalších kapel. Jádro tvoří trojice hudebníků z formace Malasangre, kterou si můžete pamatovat díky počinu „Lux deerit soli“ vydaném u I, Voidhanger Records. Jeden z nich, Michele Basso, dále působí ve Viscera///, což je taky vcelku známé jméno, a objevil se i v projektu Tombstone Highway. Ten sice žádnou velkou díru do světa neudělal (existuje jedno EP a jedna deska „Ruralizer“ vydaná v roce 2013 u polských Agonia Records). Důležité však je, že se v tomto projektu potkal s jistým Ferdinandem Marchisiem známějším spíš jako Herr MorbidForgotten Tomb, jenž se ve Formalist ujal vokálu.

Zastavit se na chvíli můžeme také u přebalu „No One Will Shine Anymore“. Fotka na něm zachycuje Brendu Ann Spencer na cestě k soudu. Tato dívka má na svědomí školní masakr v San Diegu v Kalifornii, který se odehrál 29. ledna 1979, když jí bylo 16 let. Brenda Spencer začala v pondělí odstřelovat základní školu ze svého domova naproti přes ulici, zabila dva zaměstnance školy a zranila osm dětí a policistu. Po střelbě se na několik hodin zabarikádovala doma a při telefonickém hovoru s novinářem na otázku, proč spáchala svůj čin, odpověděla: „I don’t like Mondays. This livens up the day.“ Dnes je jí 56 let a stále sedí ve vězení.

Dosti ale bylo omáčky, nyní už se přesuňme k muzice, která na vás na „No One Will Shine Anymore“ čeká. Formalist drhnou pořádně hutný sludge / doom / drone, na němž lze ocenit hned několik věcí. Tu první z nich už jsem zmínil – nezní to zrovna kamarádsky a přátelsky. Produkce Formalist vyznívá hodně nihilisticky, což je rozhodně super a k danému stylu to sedne jako prdel na hrnec. Pochválit mohu také vokál Herr Morbida, který mě baví víc než na posledních albech Forgotten Tomb, tady působí mnohem víc jedovatě. Ale to může být do určité míry dáno i tím, že nová alba Forgotten Tomb už moc nekopou, takže to tolik nevyzní. Formalist kopnout umějí.

Formalist

Naopak nevýhodou „No One Will Shine Anymore“ může být určitá repetitivnost. Formalist sice drhnou hutné riffy a na první pohled znějí nepřátelsky, ale při opakovaném poslechu celé nahrávky se brzy začne vkrádat určitý stereotyp. Nejostřeji navíc vyzní hned úvodní „Arson“, při pozornějším vstřebávání vyjde najevo, že zčásti jde jen o první dojmy a že se především dalších skladbách nechá nalézt i dost pasáží, v nichž počáteční nátlak citelně povolí.

Tím ale nechci „No One Will Shine Anymore“ pohanit víc, než je nezbytně nutné. Pouze jsem chtěl ukázat, že debut Formalist ani zdaleka není dokonalý a má svoje mouchy. Přístup je mi nicméně sympatický a na pár poslechů to poslouží bez sebemenších problémů. Pokud tedy máte rádi ostřejší formy sludge / doomu, klidně si „No One Will Shine Anymore“ sežeňte a přesvědčte se sami, co je to zač.


Abstracter – Cinereous Incarnate

Abstracter - Cinereous Incarnate

Země: USA
Žánr: sludge / doom / black metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories / I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Nether
02. Cinereous
03. Ashen Reign
04. Wings of Annihilation
05. Incarnate
06. Devouring Night

Hrací doba: 43:22

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Kalifornští Abstracter letos vydali už své třetí album „Cinereous Incarnate“. Předešlé dvě nahrávky nesly názvy „Tomb of Feathers“ a „Wound Empire“ a vyšly v letech 2012 respektive 2015. Jak vidno, Abstracter odstup tří let svědčí. V éře prvních dvou alb jsem ovšem jejich činnost nezachytil a pořádně si kapely všiml až s příchodem „Cinereous Incarnate“. Nejprve mě zaujal obal, který mi přijde dost povedený, a ukázky z fošny mi také zněly vcelku slibně, takže jsem se rozhodl počin podrobit důkladnějšímu poslechu.

Abstracter údajně začínali s noisem – zřejmě ještě před „Tomb of Feathers“, které mi při náhodném proklikání znělo metalově – takže jsem v předstihu trochu doufal, že by jim něco z hlukaření mohlo zůstat až dodnes. Kombinace noisu s black metalem je totiž vždycky lákavá. Na „Cinereous Incarnate“ se nicméně nekoná. Hluk tu není prakticky žádný (snad až třeba na výjimečné náznaky jako třeba ve spodních vrstvách začátku „Ashen Reign“).

Prvky black metalu ovšem, byť nejsou tím stěžejním, okolo čeho se „Cinereous Incarnate“ točí. Spíš funguje jenom jako takové koření, které jen dochucuje základ, jenž tkví v kombinace sludge a doomu. Asi nebude až takový problém vystopovat v muzice i určité elementy dronu, ale ten hraje podobnou roli jako black metal. Žánrový základ má nicméně pořád potenciál.

Nemůžu se však pořád stoprocentně rozhodnout, zdali a nakolik se Abstracter tento potenciál podařilo zužitkovat. Na jedné straně je „Cinereous Incarnate“ albem, které zní přesně tak, jak bych si od podobné žánrové kombinace představoval. Papírově na tom není vůbec nic špatně. Abstracter nepůsobí jako standardní sludge/doomová sebranka, ty další vlivy nakonec dělají docela dost práce. Výsledkem je tudíž dost temná muzika, jejíž některé momenty jsou hezky vypjaté.

Zní to zajímavě, přesto mě to celé nepoložilo na lopatky. Když „Cinereous Incarnate“ hraje, vůbec nijak mi nevadí. Vždycky se mi ale stane, že záhy přestanu vnímat a deska se přesune do pozice pouhé kulisy. Věnoval jsem té nahrávce, řekl bych, velký počet poslechů, přesto se mi stále nepodařilo si ji skutečně oblíbit. A nemyslím si, že by to bylo dáno z titulu nějaké nepřístupnosti. To jsem si myslel ze začátku. Postupem času jsem nicméně dospěl k názoru, že „Cinereous Incarnate“ asi nebude zas až tak skvělé, jak se na první pohled může tvářit. Což je dost škoda. Ta samotná kulisa je sice docela fajnová, jako zlo-hudba na pozadí mi to přišlo v cajku, ale jsem skálopevně přesvědčen, že ambice Abstracter mířily o poznání výše.

Trochu mě ale sere, že nedokážu říct, co je na „Cinereous Incarnate“ vlastně špatně. Formálně se totiž všechno nachází na svém místě a mě nenapadá žádná konkrétní věc, na niž bych mohl poukázat, že tady jsou rezervy, tohle se mi nelíbí. Bohužel si tedy musím vystačit pouze s abstraktním subjektivním hodnocením, že mě „Cinereous Incarnate“ prostě nezaujalo takovým způsobem, jakým jsem si představoval.

Od poslechu desky vás nicméně nechci vyloženě odrazovat. Pokud vám podobné záležitosti nejsou cizí, klidně „Cinereous Incarnate“ zkuste. Třeba se vám třetí řadovka Abstracter zalíbí více než mně. Já osobně se ale vracet nehodlám a za poslechem dalších desek kapely, ať už těch minulých nebo těch budoucích, se hnát nebudu.


Bodies on Everest – A National Day of Mourning

Bodies on Everest - A National Day of Mourning

Země: Velká Británie
Žánr: drone / sludge / noise rock
Datum vydání: 29.4.2018
Label: Third-I-Rex

Tracklist:
01. unreleaseddeathvideo.flac
02. Tally of Sevens
03. Gold Fangs in Enemy Territory
04. Shotgun or Sidearm
05. Suspicious Canoe
06. Who Killed Yale Gracey?

Hrací doba: 66:16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Někdy se vyplatí nad tím moc nerozmýšlet a zkusit něco prakticky naslepo. Neposlouchat ukázky, nic moc o kapele v předstihu nezjišťovat a spolehnout se čistě na svou intuici, že za tímhle nebo tímhle by se teoreticky mohlo skrývat něco zajímavého. Samozřejmě, že se může stát, že člověk sáhne do hovna, když si dá intuice dovolenou anebo když ta mrcha zrovna není ve formě, ale občas tahle sázka na blind přináší lepší výsledky, než by jeden čekal. Jako třeba v případě Bodies on Everest.

Název mi přišel vcelku zajímavý, obálka jejich druhé desky „A National Day of Mourning“ docela taky. Trochu jsem kecal, když jsem říkal, že jsem si předem nezjistil vůbec nic, protože jsem se alespoň juknul na Metalové archivy, kde je napsána škatule sludge / doom metal. Oukej, šel jsem do toho.

Realita je ovšem docela jiná než sludge / doom. Popravdě řečeno, realita je vlastně ještě lákavější, než kdyby se skutečně jednalo o sludge / doom. Samozřejmě netuším, jak se věci měly na debutovém počinu „The Burning“ z roku 2015, který jsem, jak se asi z dosavadního povídání dalo vytušit, neslyšel. „A National Day of Mourning“ je nicméně jinde, ačkoliv určité elementy zmiňovaného žánru tu nalézt lze, třeba v písních jako „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ nebo „Who Killed Yale Gracey?“, byť i v nich Bodies on Everest sludge / doom ohýbají a znásilňují k obrazu svému, kterýžto směřuje k experimentálnějším polohám.

Kupříkladu hned úvodní jedenáctiminutovka „unreleaseddeathvideo.flac“ se po pozvolnějším rozjedu zvrhne v regulérní noise-industrial-drone. V podobném duchu se pak nese také čtvrtá „Shotgun or Sidearm“, akorát má v ní menší podíl noise. Nejedná se o nejlepší kusy svého druhu, co jsem kdy slyšel, ale určitě je to hlučení udělané dost solidně a zábavně.

Co se týče už jmenované trojice „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ a „Who Killed Yale Gracey?“, ani u nich byste neměli očekávat standardní metalový přístup. Kytara je zahlučená, dronová, možná trochu do noise rocku, každopádně zní dost ohavně – což samozřejmě berte jako klad! Extrémní muzika by přece neměla znít stravitelně a přívětivě, takže za mě rozhodně palec nahoru. V „Who Killed Yale Gracey?“ se navíc ke slovu dostávají i další polohy, v nichž Bodies on Everest zpracovávají sonický chlív jinak než zaprasenou kytarou.

To nejlepší jsem si ale nechal až na konec. Vrcholem celého „A National Day of Mourning“ je podle mě víc jak osmnáctiminutová „Gold Fangs in Enemy Territory“, která má atmosféru jako prase. Nervózní náladu navodí už sugestivní pasáž s mluveným slovem, která posléze vyústí v monotónní riffování zabírající celou druhou polovinu skladby. Sice se „Gold Fangs in Enemy Territory“ od zbytku alba docela liší, ale kdybych vám měl doporučit jediný song, jejž byste měli zkusit, pak by to byl právě tenhle.

Přestože je vrchol tentokrát jednoznačný, „A National Day of Mourning“ jakožto celek mi přijde jako zajímavá nahrávka. Zčásti to bude dáno i tím, že jsem od Bodies on Everest přece jenom nečekal příliš, ale nakonec mi tohle rozhodně přijde jako album, které má co říct. Za sebe můžu s klidem doporučit.