Archiv štítku: sludge metal

Cranial – Dark Towers / Bright Lights

Cranial - Dark Towers / Bright Lights

Země: Německo
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Moment of Collapse Records

Tracklist:
01. Dark
02. Towers
03. Bright
04. Lights

Hrací doba: 44:46

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Hodně, hodně hutně a hodně, hodně intenzivně – toť krédo, s nímž němečtí Cranial vstoupili na metalovou scénu a které praktikovali již na svém pilotním EP „Dead Ends“ z roku 2015. To navzdory debutujícímu statusu nebylo vůbec špatné a ve 22 minutách rozdělených do dvou skladeb nabídlo velmi slušný sludgový nátěr s post-metalovými vlivy.

Dle obdobného receptu bavorská čtveřice pokračuje i na své dlouhohrající prvotině „Dark Towers / Bright Lights“, jisté rozdíly jsou přesto patrné. Řekl bych, že deska ještě víc sází na tuhou kytarovou stěnu, na jejíž oltář padla větší rozmanitost. Vzpomínám si, že na „Dead Ends“ těch zvolnění bylo poměrně dost; na „Dark Towers / Bright Lights“ je jich pocitově méně a nahrávka působí víc jako nezbořitelný monolit – ne nepodobný tomu z obalu alba.

Netvrdím však, že Cranial zcela rezignovali na jakákoliv ozvláštnění, samozřejmě se tu a tam objeví a třeba to ve třetí minutě „Bright“ je výborné. Zároveň je tento stav trochu kompenzován tím, že se mezi riffující hradbou proplétá i víc kytarových melodií, jako kdyby už nyní Němci nepotřebovali zvolnit, aby mohli předvést nějakou kytarovou atmošku, a spíš tyto choutky smysluplněji zapustili do sludgového základu. Nakonec proč ne, cesta je to dobrá, ale jednu zásadní nevýhodu má – ruku v ruce se sevřeností a monolitičností jde i jistá jednotvárnost. „Dark Towers / Bright Lights“ má sice celkovou fazónu a vlastně zní velice dobře, nicméně songwriting není až výrazný, aby se od sebe daly jednotlivé písně snadno rozlišit.

Když už jsme narazili na téma skladeb, asi by stálo za zmínku, že se s tím Cranial opět nijak nemažou a se stopáží si velkou hlavu nedělají – jsou zde čtyři stopy a každá z nich si bezpečně poradila s hranicí deseti minut. Což ostatně také přispívá k určité neodlišitelnosti. Svým způsobem tedy album vyznívá jako jedna dlouhá kompozice a jisté rozdíly a charakteristické aspekty každé jednotlivé písně vyplují na povrch až po nadstandardní dávce poslechů. A až v tomhle momentě se ukáže, že třeba druhá „Towers“ nahrávku mírně brzdí a svým třem kolegyním bohužel nestačí­… anebo je to jen dáno tím, že se ze všech čtyř nejrychleji oposlouchala? Možné to je, ale nakonec nejde o nějaké zásadní mystérium, protože výsledek zůstává tak či onak stejný. K trojici „Dark“, „Bright“ a „Lights“ ovšem větších výtek nemám. Možná, že jisté pasáže v „Lights“ by mohly být dotaženější, ale stále se jedná o dobré poslouchání.

Cranial

Mimochodem, všimli jste si, že názvy jednotlivých skladeb dávají dohromady jméno desky? Anebo možná naopak – každá píseň se jmenuje po jednom slovu z názvu alba. Těžko říct. Každopádně mi to přijde zajímavé, podobné hrátky se jmény písniček mě vždycky bavily.

Jaký je tedy finální verdikt? Asi je z dosavadního textu jasné, že „Dark Towers / Bright Lights“ není vůbec špatné. Samozřejmě se tu nebavíme o nějakém výjimečném či snad geniálním albu, ale dobré to určitě je. Cením si toho, že se Cranial snaží na sludge nahlížet poněkud sofistikovanějším způsobem a mají zájem o tvorbu atmosféry, na rozdíl od spousty jiných skupin žánru jim nejde jen o to drhnout sludge kurevsky od podlahy, se šňůrami na prádlo namísto kytarových strun. Výsledkem je povedená, sympatická a zcela jistě nadprůměrná deska, která není bezduchá a má něco do sebe. Nelze tvrdit, že byste měli zásadní mezery ve vzdělání, pokud ji minete, ale jestli se do poslechu pustíte, o ztracený čas myslím nepůjde.


Sumac, Oxbow, Inter Arma

Sumac, Oxbow, Inter Arma

Datum: 20.4.2017
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Inter Arma, Oxbow, Sumac

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Inter Arma, Oxbow a Sumac, toť exkluzivní balení tři v jednom, které tu nebývá večer co večer. Dvacátého ve čtvrtek však ano. Předkoncertní příběh byl asi takovýhle – Sumac se dali dohromady s Oxbow, aby zjara objeli západní Evropu, k níž si přidali ještě Prahu jako (post‑)východní předkrm. Předkrm proto, že právě onoho dvacátého cesty odstartovaly. Stejného dne a ve stejné Praze zahájili svou evropskou štreku také Inter Arma, která se s dvojicí na O a S potká už jen v nizozemském Tillburgu, u příležitosti Roadburnové. Jak je vidno, v našem hlavním městě se objevila akce věru unikátní a stěží opakovatelná.

Hostitelskou důvěru dostal podzemní prostor Futura, tedy klub, jehož návštěva mi vytrvale unikala. Úvodní seznámení každopádně začíná sympaticky, stíhám, trefuji správný barák i dveře, tudíž první plusové body. Ty další na sebe nenechají dlouho čekat. Občas vzpomenu na Cross, občas na malou Lucernu. Skví se to novotou, sem tam se blýskne lesk, ale stále s dostatečným respektem k tradicím budovy. Jen ono slovíčko podzemní přežívá už jenom ve sférách délkových měr nahoru a dolů, za duchem zaplivaného undergroundu do Futura raději ne, ti dva by se mohli vzájemně ušpinit. Slušná návštěva se již zpočátku zdá býti akurátní, opticky příjemně početná, ale zároveň fyzicky netrýznící. Líbí se mi tu.

Nemalému počtu přítomných navzdory si Inter Arma vybírají daň předkapely, respektive prvních hrajících, ať to máme bez nemístných degradací. Slabší odezva ze strany početného obecenstva každopádně není překážkou, už první tóny velí, že to bude dobré. Zodpovědně vlasatý sludge metal o pěti hlavách se zemitě valí, zároveň ale disponuje energií a svěží řízností. Dobrým pomocníkem je zvuk, který umožňuje registrovat nemalé množství nápadů, aniž by přitom opomínal charakteristicky hřmotné dřevorubectví. V jeho sférách zní Inter Arma nejjistěji, dokladuje to zatěžkaná „An Archer in the Emptiness“ i kytarově odbočující „Transfiguration“. Jakmile se vytratí síla a buldozér, pocity jsou slabší, nicméně stále natolik ucházející, aby bylo potřeba přihlížet. A to ještě nepřišla řeč na ty senzační růžové trenky, co mlátily do škopků. Vskutku pravověrný začátek.

Po sludge s kaťátky je na řadě další hudebně-módní pecka – Oxbow. Uplyne pár minut a čtveřice gentlemanů na pódiu. Ten největší z nich v klobouku, sáčku, košili, další košili a latexu, s přelepenýma ušima, jo a taky za mikrofonem. Zařadit Oxbow již tradičně za úkol nadlidský, ale pokusím se. Nechybí rocková tvrdost, hlučnost, avšak samozřejmě ani bluesový feeling a emocemi prostoupený vokál, který komíhá mezi hořkostí a energickými výbuchy. Zapomeňme na přímočará řešení, Oxbow hledají problémy a s grácií je taky řeší.

Oxbow

Klobouk pryč. Je těžké se něčeho chytit, nebo se dokonce dobrat tušení, co bude dál. Ještě těžší je ale odolat. Sáčko pryč. Hodili mě do vody a líbí se mi to, vlny se noří tak nějak jinak než dennodenně. Knoflík, knoflík, knoflík, knoflík, košile dolů. A další knoflíky a další košile dolů, zbývá už jen ta upnutá věc a hudební konec. Ne, takhle nevypadá prvoplánové showmanství, na prvním místě hudba a emoční vypětí, proto ten dlouhotrvající aplaus. Bez přídavku na pódium, Turnere, nevlezeš, ještě musí být Oxbow. Pořád aplaus, ze zákulisí ale pořád jen svítí ten svítící nesmysl Coca-Cola. Konečně, v trenkách. Závěrečné tóny ubíhají přespříliš rychle, poslední nashle však bereme za definitivní, neradi bychom někoho svlékali donaha.

Sumac

Po tónech avantgardy přicházejí chvíle konzervativnější, ne však méně vypjaté. Tvorba Turnerových Sumac k živému přednesu vyloženě vybízí, jen to není k čaji o páté. Zvuk se šponuje a set otvírají seznamovací noisy. Svršky se třesou, občas zaprotestují vnitřnosti, ale uši chtějí. Nakonec se dá i zvyknout, to když Sumac opustí úvodní, těžce neuchopitelné plochy a přesunou se do sfér sludge metalových. Návrat k počátku večera? Těžko. Zatímco Inter Arma byli ještě za relativní tradicionalisty, Sumac si střihli opravdu extrémní žánrové pojetí. Hodně neobroušenosti, hodně skřípání, hodně nářez, hodně fousů. Nefousatí Oxbow byli sice o fous víc, ale moc rád jsem pobyl až do posledních přídavkových momentů.


Friendship – I&II

Friendship - I&II

Země: Japonsko
Žánr: powerviolence / sludge
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Jerusalem
02. T.R.Ø.Y
03. Bill Evans
04. €ompton
05. Represent
06. Bottomless Pit
07. Abuse
08. SB
09. Hype
10. Slaughterhouse
11. Law
12. El Chapo

Hrací doba: 26:07

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Jistě znáte ten pocit, kdy máte náladu na nějaký bestiální výplach, který řeže hlava nehlava v těch nejzběsilejších tempech. Právě pro takové chvíle existují skupiny jako Friendship. Jejich hudba i navzdory názvu kapely není vůbec přátelská, právě naopak, je naprostým protikladem toho, co si pod pojmem přátelská hudba představíte. „I&II“ vám totiž setne palici se stejnou spolehlivostí jako nabroušená gilotina na obálce nahrávky.

Pro někoho by mohlo být zajímavé, že Friendship pocházejí z Japonska. Nicméně jejich původ vlastní hudbu nijak neovlivňuje – bordel je totiž mezinárodní nebo ještě lépe řečeno nadnárodní záležitost. Z hlediska povinné informativní části recenze je zajímavější skutečnost, že ačkoliv může být „I&II“ považováno za debutovou desku Friendship, v reálu se o úplně nový materiál nejedná. Ve své podstatě totiž jde o kompilát dvou předchozích minialb, která si Japonci vydali sami. Jistě vás překvapí a ohromí, že se tato ípka jmenovala „I“ a „II“. Na „I&II“ však (naštěstí) není nijak poznat, že jsou to původně dva samostatné počiny, fošna nepůsobí rozhádaně a naopak vyznívá jednolitě a konzistentně.

Nyní se ale konečně přesuňme k tomu, co za brajgl Friendship vlastně produkují. Japonci si libují ve zvířecím powerviolence, v grindcoru toho nejhrubšího zrna. Ihned první skladba „Jerusalem“ na vás vysype zkurveně nenávistný chlívek, který je místy natolik extrémní, až to skoro zavání noisovými vlivy. První song trvá půlminuty a nedivil, kdyby i takto krátká doba stačila Japoncům na to, aby dokonale odradili slabší povahy.

Jenže pozor, nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát. Friendship hrají arci-agresivní bordel, nehrají však píčovinu bez mozku. „I&II“ má nějaký 26 minut, takže by člověk při takto krátké stopáži snad i očekával, že to Japonci budou bestiálně rubat po celou dobu, ale taková představa je lichá. Vedle zvěrských powerviolence momentů je totiž nahrávka prošpikována šnečími sludgovými momenty. Friendship vás nejprve roztřískají na maděru a tu zkrvavenou kaši, která po vás zbude, posléze vymáchají v ohavném bahně. Opět může za krásný příklad posloužit úvod „I&II“, protože hned po již zmiňované zběsilosti „Jerusalem“ přijde naopak pomalá temná tryzna „T.R.Ø.Y“. Třešničkou na dortu pak budiž občasné nihilisticky vřískající znásilňované kytary, při nichž zaručeně zjihne každý, kdo uctívá negativismus Khanate.

Friendship ve své muzice dokázali skvěle nakombinovat animální agresi a metalovou temnotu do krásně vyšinutého celku, který zvládne ukojit vaši touhu po extrémní produkci, a přitom není samoúčelnou přehlídkou toho, jak rychle dokáže bubeník sypat. Jinými slovy, Friendship ukazují, že i powerviolence lze hrát takovým způsobem, aby dávalo smysl se mu věnovat v rámci domácího poslechu, aniž by u toho ztratil to, co je pro tento žánr typické. A to je moc dobrá vizitka. V neposlední řadě pak „I&II“ opětovně potvrzuje, že zámořský label Sentient Ruin Laboratories má prostě čuch na výborné neokoukané extrémní kapely a že jeho ediční plán se rozhodně vyplatí sledovat.


Shroud Eater / Dead Hand – split

Shroud Eater / Dead Hand - split

Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Southern Druid Records

Hrací doba: 11:59

Odkazy Shroud Eater:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Dead Hand:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Dnes budeme pokračovat v našem nepravidelném seriálu o splitkách nepříliš známých skupin. Tentokrát si vezmeme na paškál dvě sludgové záležitosti ze Spojených států amerických, které samy sebe nazvaly Shroud Eater a Dead Hand. A hned mohu předeslat, že se jedná o poměrně příjemnou nálož hutných těžkých riffů.

Začněme u toho (trochu) lepšího, za což v tomto případě považuji stranu „Destroy the Monolith“, již mají na svědomí Shroud Eater. Shroud Eater je trio pocházející z Miami na Floridě, přičemž je zajímavé, že dvě třetiny sestavy tvoří něžnější pohlaví. Na kytaru hraje Jeannie Saiz a na baskytaru Janette Valentine, které zpoza bicích jistí Davin Sosa. Venku prozatím mají jednu řadovku „ThunderNoise“ (2011) a několik ípíček.

Něžnější pohlaví však nutně neznamená něžnou muziku. „Destroy the Monolith“ je parádně mazlavý sludge / doom, který kope docela zodpovědně. Skladbu táhne kupředu především výborný ústřední riff, z něhož lze díky sympatické zašpiněnosti a zemitosti cítit i vliv stoner metalu. Povedené jsou i táhlé vokály, o něž se obecně dělí všichni tři členové. Docela by mě zajímalo, jestli hlavní pěveckou linku skutečně obstarává bubeník, jak mi to připadá, anebo jestli holky mají až takovýhle chraplák. Ale to je nakonec šumák, protože stěžejní je, že „Destroy the Monolith“ funguje velmi dobře. Nestydím se říct, že mě to baví, a na základě tohohle tracku mám docela chuť si pustit i další věci Shroud Eater.

Kolegové Dead Hand z Georgie již mají sestavu početnější (pět človíčků), ale co do dlouhohrajících desek jsou na tom stejně – aktuálně se nacházejí na čísle jedna. Jejich debut nese název „Storm of Demiurge“, vyšel v roce 2015 a jen tak mimochodem má docela pěkný přebal.

Hudebně Dead Hand také nejsou špatní, jen jejich „Guaiacol“ nepůsobí jako něco extra kvůli sousedství skvělého „Destroy the Monolith“. Což je vůči Dead Hand možná trochu nefér, ale takové jsou mé pocity. Jinak ale ani oni svému žánru ostudu nedělají. Je to solidní standard, nic zvláštního nebo extra výlučného (i když to lze vlastně říct i o Shroud Eater), ale poslouchá se to vcelku pohodově a několik slušných motivů písničce upírat nejde. Také potěší několik klávesových ruchů v pozadí.

Celkově vzato se jedná o slušné splitko, kam obě kapely poslaly povedené příspěvky. Není to tak dobré, aby člověk pocítil potřebu si sedmipalec zpoza oceánu objednat. Kdybych však na placku narazil v nějakém blízkém distru za dvě kila, klidně bych si to vzal… i když se to asi nestane vzhledem k místu vydání a (ne)známosti interpretů.


Dorre / Bethmoora – split

Dorre / Bethmoora - split

Země: Belgie / Dánsko
Žánr: psychedeli doom / stoner metal | doom / sludge metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:03

Odkazy Dorre:
facebook / bandcamp

Odkazy Bethmoora:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality.

No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom nebyl jeden háček – čím více má být skladba intenzivní, tím nudnější se stává. Druhá „Four Walked into the Ocean“ už nudí úplně a spousta jejích momentů po čase začne spíš iritovat. Dorre se snaží o psychedelicky naladěný doom, místy dejme tomu střižený stonerem, protože čistokrevná doomařina to není, ale jde o jeden z těch případů, kdy se snažení zcela míjí účinkem. Dorre navíc neholdují zpěvu a jejich muzika je čistě instrumentální. A dle mého to z jejich snahy není zrovna chytrý tah, neboť tomu chybí dostatek poutavých nápadů, aby šlo výsledek utáhnout jen na nástrojích. Snad i úplně tuctový growling by to celé učinil snesitelnější…

Bethmoora jsou o něco poslouchatelnější, ačkoliv ani v jejich případě se nejedná o žádný velký zázrak. Nicméně už jen samotným stylem, v jehož rámci dle standardních postupů spájejí doom a sludge, je to oproti zívačce v podání Dorre příjemnější. A to ani Dánové nemusejí nic vymýšlet, prostě jim stačí přidat tu sludgovou hutnost, aby hned byli o notný kus poslouchatelnější. Na druhou stranu, po té nudě, jakou předvádějí Dorre, jsem vždycky tak malátný a otupený, že už část Bethmoora ani pořádně nevnímám. A když si člověk pustí rovnou B stranu, tak tím spíš vynikne, že ani Dánové nehrají žádnou vysokou ligu, nýbrž zaměnitelnou nevýraznou žánrovku.

Už dávno jsem přišel na to, že splitka mohou být dobrým prvním setkáním a mohou určit, jestli jít i na další rande. Zde jsem se setkal prvně s oběma kapelami a ani v jednom případě nejsem přesvědčen, že to stojí za podrobnější průzkum. Zejména Dorre jsou z mého pohledu strašně nudní a nezajímaví a čemukoliv od nich se v budoucnu vyhnu. Bethmoora produkují poslouchatelný a neurážející žánrový průměr. Na druhou stranu, Dánové ještě patří k těm méně zkušenějším, takže z nich by se do budoucna něco teoreticky vyklubat mohlo.


Barbarian Swords – Worms

Barbarian Swords - Worms

Země: Španělsko
Žánr: black / sludge / doom metal
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Satanath Records / The Ritual Productions / Cimmerian Shade Recordings

Tracklist:
01. I’m Your Demise
02. Outcast Warlords
03. Pure Demonology
04. Christian Worms
05. Total Nihilism
06. The Last Virgin on the Earth, Sodomized
07. Carnivorous Pussy
08. Requiem
09. Ultrasado Bloodbath

Hrací doba: 71:01

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Satanath Records / Transcending Obscurity

Od kapely, která sama sebe pojmenuje Barbarian Swords (pokud by se náhodou našel nějaký negramota nerozumějící jazyku englickému, nechť si ten název mrdne do libovolného translátoru), asi nelze očekávat nějaké homo-pidlikání. Pokud jste při přečtení onoho jména začali očekávat nějakou kurevsky nasranou, neotesanou a barbarskou hudbu, pak jsou vaše očekávání zcela správná.

Barbarian Swords nejsou žádní veteráni. Svůj první demosnímek „Crusaders of the Apocalypse“ vydali v roce 2012 a o dva letopočty později na něj navázali dlouhohrajícím debutem „Hunting Rats“, prostřednictvím něhož jsem se s kapelou poprvé setkal. Nebudu vám nijak podrobněji vykládat, co přesně se na „Hunting Rats“ odehrávalo, poněvadž letošní novinka „Worms“ pokračuje v obdobném duchu, tudíž si to schovám až k ní. Můžu říct jen to, že mě Španělé na své řadové prvotině docela bavili a že jsem si jejich jméno zapamatoval, protože to byl kvalitní nářez.

Jednoduchý obal s logem kapely (hodně povedeným logem, když už jsme u toho) na „Hunting Rats“ nyní vystřídal výjev s krvavou řeží. Nicméně co do hudební náplně, jak už bylo zmíněno, se žádné velké změny na „Worms“ neodehrávají. Když si navíc vzpomenete na předpoklad vyřčený v prvním odstavci, asi už začnete tušit, že se jedná o násilnou muziku, u níž je příjemné poslouchání ta poslední věc, jakou by měla zprostředkovat.

Produkce Barbarian Swords je ohlodaná až na kost, nečekejte žádné melodické úlevy, odpočinkové pasáže nebo zvolnění. Španělé drtí hnusné špinavé riffování na pomezí black metalu a sludge metalu, které navíc doplňuje zvrhlé agresivní vřískání. Von Päx (jenž jen tak mimochodem vlastní label Blood Fire Death, pod nímž vyšel debut) sice není žádným variabilním vokalistou, ale jeho jekot je zasraně zlý a hodně mě baví.

Jenže pozor, zaznít by měla jedna věc. Padala adjektiva jako nasraný či agresivní, z čehož by mohlo plynout, že se jedná o zběsile rychlou muziku, ale není tomu tak. Ve skutečnosti Barbarian Swords hrají spíš pomaleji nežli rychleji; nějaká zběsilá pasáž se objeví jen výjimečně (třeba „Pure Demonology“ nebo vypalovačka „Carnivorous Pussy“), ale většinou se „Worms“ přelévá od středních temp až do momentů, kdy se to celé táhne jak mlha nad hřbitovem. I přesto však jejich produkce působí, jak již bylo zmíněno, patřičně nihilisticky a animálně. Což je vlastně lákavý kontrast.

Skladatelský level Barbarian Swords rovněž není špatný. Většina songů se nese v obdobném duchu, veškerá variabilita se odehrává pouze ve změnách temp, riffy jsou spíš primitivnější, ani nesnaží o nějakou techničnost či nápaditost, ale řežou jako žiletky, což byl hádám účel. Přesto tomu nechybí koule a počin dokáže (za)bavit. Hlavně střed nahrávky je ale dobrý, ať už je to již jmenovaná „Pure Demonology“ nebo další kusy „Christian Worms“ (asi můj favorit), „Total Nihilism“ a „The Last Virgin on the Earth, Sodomized“.

Barbarian Swords

Všechno se zdá být v pořádku, ale jeden zásadní problém „Worms“ naneštěstí má. Barbarian Swords se totiž nijak nekrotili se stopáží nahrávky, díky čemuž se tato vyšplhala na více jak 70 minut. Což je na tenhle druh hudby prostě strašně moc. Songy jsou povětšinou dobré a vlastně ani nevadí, že většina z nich trvá třeba sedm, osm minut. Taková třičtvrtěhodinka by byla maximálně v cajku, ale těch 70 minut je jednoduše přílišné sousto a vzhledem k nevelké pestrosti se to začne zajídat. Nejhorší je v tomhle ohledu předposlední „Requiem“, jež sama o sobě patří k tomu méně výraznému na „Worms“ a navíc se natáhla na strašidelných 18 minut, což je těžce ustříklé.

Škoda, že se Barbarian Swords nedrželi v trochu rozumnějších mezích, jelikož přehnaná délka je snad jediné, co lze „Worms“ úspěšně vyčítat. Všechny ostatní zdánlivé neduhy lze omluvit stylem či uměleckým záměrem, což je v pohodě. Přesto je mi počínání téhle španělské smečky sympatické a „Worms“ si rád koupím.


Okkultokrati – Raspberry Dawn

Okkultokrati - Raspberry Dawn

Země: Norsko
Žánr: black / sludge metal / post-punk / noise rock
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. World Peace
02. Raspberry Dawn
03. We Love You
04. Suspension
05. Hard to Please, Easy to Kill
06. Hidden Future
07. Ocular Violence
08. Magic People

Hrací doba: 46:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pro málokterou muziku mám v živém podání takovou slabost jako pro black’n’rollové vypalovačky všeho druhu. Přímočará rytmika, svižné tempo a zlé kytary dávají parádní příležitost pro zvrácený candrbál, z něhož člověk sice sem tam vyleze s nějakou tou modřinou a totálně vyčerpaný, zato šťastný a spokojený. Asi proto nemusím dodávat, že když jsem pár let nazpět prosral na Brutal Assaultu Okkultokrati, byl jsem z toho přinejmenším mrzutý, protože možnosti protančit střevíčky na kvalitní kapelu (jakkoliv Norové tento v podstatě nedefinovaný slepenec žánrů dalece přesahují) nerostou volně na stromech. Naštěstí není všem dnům konec a tihle psychedeličtí paviáni se v Praze ukáží začátkem prosince – do té doby ovšem nezbývá než vzít za vděk novou deskou „Raspberry Dawn“, s níž skupina navazuje na dva roky starou záležitost „Night Jerks“.

Tady by bylo vhodné se o téhle divoké smečce trochu rozepsat, jednak proto, že v našich končinách není kdovíjak známá, jednak proto, že její vývoj je, ač krátký, poměrně zajímavý. Okkultokrati vznikli v Norsku nějakých osm let zpátky, kdy začali drhnout výbušnou směsku hardcore punku, blackové zloby a sludgové špíny. Od té doby hudební směřování kapely párkrát zahnulo směrem post-punku, ambientu, pošukané atmosféře a účinkům halucinogenních látek, což reflektuje i stopáž, která se z grindových jednohubek natáhla až k šestnácti minutám vyjetého ambientu „Cosmic Wynter“ právě z minulého alba „Night Jerks“. Šlo tedy očekávat, že „Raspberry Dawn“ bude ujetost a psychedelie, kam až Okkultokrati na svých tripech zajdou však těžko odhadovat.

„Malinový úsvit“ rozhodně nenechává na pochybách, s kým máme tu čest: Na první poslech jde po zvukové stránce o Okkultokratí sonický humus, který se vymáchal v tom největším svinstvu, který mu mohl přijít pod ruku. Blacková temnota se spolu s post-punkovou eteričností koupe ve sludgovém bahně, tentokrát je v tom ovšem cítit ještě pořádná dávka noise rockového bordelu a zejména synťáky jsou přímá linka do devadesátek. Co všechno jsou schopni Okkultokrati smíchat, aniž by se celek jakkoliv rozpadal, je k neuvěření a i na dvacátý a další poslech ve skladbách nacházím nové momenty, jež mi dříve zůstaly skryty.

Úvodní „World Peace“ je spolu s titulním kouskem inkarnací hippiesáckého psychedelic/noise rocku (pochopitelně v patřičně jeblém balení zdobeném brutálně přehuleným vokálem a synťáky), písně jako „Hard to Please, Easy to Kill“ nebo „We Love You“ si pak drží i za zběsilého tempa potemnělou post-punkovou vizáž. Podobně na tom je i osmiminutová „Hidden Future“, výjimečně podpořená i hlubokým čistým vokálem (kterého kdyby bylo víc, nejspíš by svlékl nejedno dívčí prádlo), následující „Occular Violence“ je zase exkurzí do vesmírných hlubin se silnou příměsí synthpopu. Jedinou vyloženě odlišnou skladbou je ambientní „Suspension“ v půlce alba, kdy „Raspberry Dawn“ na chvíli zvolní, jinak se s tím Okkultokrati nijak zvlášť nepářou a sypou jeden vál za druhým.

I při takovém nášupu jsem ale stále schopný rozlišovat, protože i když je to rytmicky v podstatě na jedno brdo a ani tempo se nijak zásadně nemění, platí, že co song, to unikát. Vlastně bicím směřuje jediná výtka, protože oproti zbytku začnou být časem zbytečně monotónní až lehce otravné – pokud ale desku neposloucháte po páté za sebou, rozhodně nejde o nic, co by nešlo překousnout. Jinak je „Raspberry Dawn“ zatraceně silná záležitost, která 45 minut stopáže utáhne levou zadní, protože náloží energie a chytře poskládanou hudbou baví od první vteřiny do samého konce. Ne, že by Okkultokrati nutně objevovali kolo, i tak ale zní originálně – a to i v rámci vlastní diskografie, v níž se opět hnuli někam jinam.

Okkultokrati

Jestli dopředu, doleva nebo někam jinam, těžko říct, vzhledem k tomu, že Okkultokrati míchají všechno možné hlava nehlava a nebojí se hrábnout hluboko do minulosti, aby stvořili zase něco docela nového. A vzhledem k tomu, že „Raspberry Dawn“ je obzvlášť povedený náser, se zatraceně těším, až nový materiál uslyším naživo. A vy byste měli taky, protože to opravdu stojí za to!


Celeste, Dirge, Esazlesa

Celeste, Dirge, Esazlesa

Datum: 11.11.2016
Místo: Praha, Divadlo Ponec
Účinkující: Celeste, Dirge, Esazlesa

Čas od času neuškodí ponořit hlavu do obstojné dávky černého bahna. Mám tím samozřejmě na mysli sludge / black metal a narážím tím na pražské vystoupení Francouzů Celeste, o jejichž koncertu po boku Dirge a Esazlesa v rámci festivalu Alternativa už na našich stránkách padla nejedna zmínka. Tahle událost, jež se odehrála v Divadle Ponec, si vysloužila první příčku v našem redakčním eintopfu; konkrétně v mých očích byla dost očekávaná a mohla svou intenzitou pokořit nejednu letošní akci. Bezprostředně před dnem D, kdy jsem ještě měl čas si znova poslechnout fenomenálně pohltivou poslední dvoudesku „Animale(s)“, jsem měl pocit, že tohle bude bezkonkurenční nářez. Výsledný dojem byl nakonec fajn, čekal jsem však ještě o špetku lepší zážitek.

Ale pěkně po pořádku. V Divadle Ponec se moc koncerty tohohle formátu nedějí a i co se týče nehudebních kulturních akcí, tento prostor se mi do nynějška vyhýbal. Místo sympatické – se šatnou, nekuřácké, samotný sál je pak relativně rozlehlý prostor, jenž má vzadu tribunovité schodiště. Prostředí tedy pěkné, nicméně nejsem si jist, jestli úplně pasující k temnotě a špinavosti hlavní hvězdy večera. Vzhledem k tomu, že večer spadá pod zmiňovaný festival, se mimo fandů daných kapel zřejmě počítalo i s nějakým tím procentem zvědavců s permanentkou, tudíž byl zvolen sál opravdu mohutný. Proto kontakt s hudebníky nepůsobil tak osobně.

Do divadla přicházím s asi čtvrthodinovým předstihem, tudíž stíhám obhlédnout merch, navštívit stánek s Bernardem i posedět v sále u zvukaře a nasát atmosféru za zvuků tajemného ponurého jazzu, který při čekání na první kapelu tvoří velmi příjemnou kulisu. V zadní části pódia je promítáno logo festivalu a na něm se připravují poslední náležitosti před koncertem. A nějakých deset minut po plánovaném začátku zaburácí první tóny Dirge. Čtveřice civilně působících chlápků navodí velmi slušnou atmosféru. Hutné a postupně nahlodávající rytmy, táhlé impozantní hudební plochy a velký cit pro napětí, tvrdost i atmosféru. I jen samotné údery bicích nutí člověka rituálně pokyvovat hlavou a užívat si každou vibraci. Zvuk byl dobře čitelný, což u této muziky asi až zas tak nepřekvapí. Nejmonumentálněji na mě působí monolit „Hyperion Under Glass“ z poslední desky. Jednalo se o velmi příjemný set, který sice neměl sílu takových Neurosis ani Cult of Luna, ale svou upřímností byl schopen velmi solidně zabavit.

Hudbu Esazlesa znám stále relativně vágně, ale pár věcí mě od nich celkem baví a především naživo jsem čekal, že by to mohla být slušná divočina. Což se celkem potvrdilo. Nečekejte zase nějaké apokalyptické řádění, ale jejich set byl zahrán se solidním nasazením. Své české texty do toho svého atmosférického hardcoru křičí s fanatickou razancí, zatímco především rytmika slušně zabíjí. Líbí se mi celistvý koherentní projev, i když jak jsou skladby dynamické, tak v porovnání s dlouhými táhlými kompozicemi Dirge působí víc jako sbírka jednohubek. Tento pocit nabourává až gradující závěrečná skladba. Největší nářez jsou asi „životy“, drtička „paměť“ a notoricky známá klipovka „průměrný děti historie“. Navzdory pár detailům, jako je padání činelu bubeníkovi, byl jejich výkon velmi povedený.

„Drásavá neprostupná temnota protkaná chlípností, rozkladem a smrtí,“ hlásá anotace organizátorů – a lépe snad uvést Celeste ani nejde. Pionýři vzmáhající se sludge/blackmetalové vlny po boku krajanů Regarde les hommes tomber či Švýcarů Rorcal. Kapela ztělesňující syrovost a upřímnost. Čekání je, jak to tak bývá zvykem, delší než na předkapely, a tak člověk stihne zaběhnout mimo areál pro něco k pití (neboť značnou část koncertu probíhala „suchá hodinka“, kdy zásobovatelé prý zapomněli přivést pivo). Nakonec se na scéně konečně setmí, rozsvítí se rudé čelovky a spouští první vál. Kupodivu zvuk nevraždí tolik, jak jsem čekal, ale i tak se velmi rychle dostávám na vlnu ponuré hutné muziky. Skladba střídá skladbu a publikum je čím dál tím fascinovanější a vychutnává si to. Přesto mi chybí větší živočišnost. Vizuál je, jak již bylo nepřímo zmiňováno, patřičně minimalistický, siluety se rýsují v mlze, jež je občas proříznuta blikáním světel stroboskopů.

Celeste

Kytaristé Guillaume a Sébastien, vokalista a basák Johan i bubeník Royer působí sehraně a s patřičnou vehemencí prostřednictvím svých nástrojů mísí energii s ponurostí, napětí s temnotou a tvrdost s atmosférou. Drtí, meditují a při občasných záblescích světla působí sebejistě a soustředěně. Jenomže člověk pocitově cítí, že bychom mohli být tak v půlce času, a najednou bum – kapela odchází z pódia. Po chvíli se vrací s jedním přídavkem, ale beztak si stále připadám hladový po hutných riffech. Nevím, je to mou nenasytností, tím, že jsem se tak dobře bavil, až mi to zoufale rychle uteklo, nebo snahou Celeste koncentrovat svůj projev do kratšího času?

Celkově se jednalo o super akci, jenomže v porovnání s očekáváním, jaká jsem v tenhle večer vkládal, mohla být ještě o špetku víc pohlcující. I když pominu pár technických detailů (skluz, zaseknutý dovoz zásob piva), což jsou z mého pohledu marginality, pořád jsem čekal větší živelnost. Zřejmě na tom měl zásluhu i velký prostor, jenž vybudoval bariéru mezi fandy a muzikanty – v nějakém menším klubu by to možná působilo lépe. K akcím introvertnějšího charakteru by mi zkrátka seděl komornější prostor. Dále pak na mě působilo, že hlavně hvězda večera mohla dostat delší hrací čas. Nu, občas si možná člověk vytváří až moc velká očekávání. Jinak ale se jednalo o povedenou akci a jsem rád, že jsem se do Ponce vydal.

Kalloused – Damn You Believer

Kalloused - Damn You Believer

Země: Velká Británie
Žánr: blackened sludge / doom metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Third I Rex / Black Reaper Records
Původní vydání: 22.5.2016, selfrelease

Hrací doba: 26:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third I Rex

Kalloused je nová britská smečka, která se hlásí o pozornost všech příznivců hutné a těžké kytarové hudby. Zní-li vám lákavě zvířecí sludge / doom lehce říznutý blackmetalovým odérem, pak přesně pro vás je určeno debutové EP „Damn You Believer“. To Kalloused opatřili krásnou atmosférickou obálkou a letos v květnu jej vypustili do digitálního světa. Potenciál v počinu pak nedávno zavětřil rovněž britský label Third I Rex, jenž v kooperaci s Black Reaper Records nahrávce poskytl vydání i na fyzickém nosiči – v podobě digipak CD limitovaného na rovnou stovku kopií. A v dohledné době by se mělo objevit i LP u firmy Feast of Tentacles. Kontextový rámec bychom tedy snad měli, přibližný žánrový nástřel toho, co se na „Damn You Believer“ bude dít, snad také. Vrhněme se tedy rovnou na to, zdali jsou Kalloused skutečně tak dobří, jak se na první pohled zdálky tváří.

EP nabízí šestici nepojmenovaných songů, z nichž hned ten první je beze srandy skvělý. Nejprve se rozjíždí pomalu, plíživě, postupně však graduje, atmosféra houstne, tlak narůstá a při nástupu kytarového zápřahu v poslední čtvrtině skladby už mají Kalloused posluchače ve své hrsti. Lepší úvod snad „Damn You Believer“ mohlo jen těžko mít. Tím spíš zamrzí, že „Pt. 1“ se nakonec ukáže být spíše jen intrem, které navnazuje na věci příští.

Ne, že by od „Pt. 2“ dál stálo „Damn You Believer“ za prašivý kokot. Hned úvodní vyhrávka druhé písně je super a následná natlakovaná sludgová riffáž má koule. Problém ovšem nastává v momentě, kdy zjistíte, že až do konce nahrávky to zní všechno stejně. Kalloused sice nejsou žádný rychlíci, ale i přesto zjevně umí vytvořit poctivý tlak, což je dobře. Kromě onoho tlaku už ale nic moc nenabízejí a jednotlivé skladby mezi sebou strašně splývají – výjimkou je právě „Pt. 1“. Ačkoliv se najdou jisté marginální momenty, v nichž Britové formálně předvádějí něco navíc, celkově „Damn You Believer“ působí dojmem jednotvárného monolitu. Sice nemám problém ocenit nečekané noisové poškádlení v půli „Pt. 5“ či propracovanější strukturu sedmiminutové „Pt. 6“ s vyklidněným finále, ale z hlediska celku to zní tak, jak jsem již zmínil.

Nicméně, jalově to rozhodně nezní. Ve finále muzika Kalloused stále působí sympatickým dojmem (jakkoliv nálada je samozřejmě negativistická). „Damn You Believer“ má své mouchy a zdaleka není dokonalé, ale špatné také ne a potenciál z toho cítit je. Vím, že to zní jako strašně klišé, ale dokážu si představit, že budoucnost by v případě Kalloused mohla být slibná, byť na základě pilotního EP zcela jistě není na místě se tomu klanět…