Archiv štítku: sludge metal

Neurosis, Terra Tenebrosa

Neurosis, Terra Tenebrosa
Datum: 1.7.2013
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Neurosis, Terra Tenebrosa

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

První pohled (H.):

Post-hardcore, sludge, doom, ambient, metal, uhrančivá atmosféra, obrovská síla – to všechno a ještě mnohem víc jsou Neurosis. Tihle Američané bezesporu patří mezi těch nemnoho skupin, jejichž počínání lze s klidným srdcem označit jako unikátní a výjimečné. A jako takoví jsou sami o sobě vždy obrovským lákadlem, má-li dojít k jejich klubovému koncertu, ať už s jejich živou produkcí člověk v minulosti tu čest měl, nebo ne. Nicméně jak se ukázalo v případě pražského vystoupení, očekávání může být ještě vyšší, přivezou-li s sebou Neurosis tak lákavý support, jakým jsou Terra Tenebrosa. Mluvit o tom, jak moc zásadní a jak moc fenomenální jsou Neurosis, by asi bylo nošením dříví do lesa, avšak co se týče Terra Tenebrosa… já osobně tyhle Švédy považuji za jednu z nejzajímavějších formací avantgardního black metalu posledních let a obě jejich desky – tedy “The Tunnels”“The Purging” – chovám v obrovské oblibě, jelikož i jejich muzika je svým způsobem hodně ojedinělá a ne úplně tradiční, navíc taktéž velmi působivá, což jsou přesně věci, které já osobně v hudbě vyhledávám. Tím pádem pro mě osobně – a věřím, že jsem zcela jistě nebyl sám – nebyla Terra Tenebrosa pouhopouhým supportem na ozdobu, ale další důvod, proč své kroky 1. července nasměrovat do pražské Lucerny. Pojďme na to…

Lucerna Music Bar rozhodně zdaleka není ten nejmenší klub, ale jako místo konání byl zvolen naprosto střízlivě. V dnešní době přesycené koncerty, obzvláště v přežrané Praze, si člověk návštěvností jistý být ani u zdánlivé sázky na jistotu, avšak Neurosis prostor dokázat naplnili, což bylo člověku jasné hned při příchodu přesně na osmou hodinu, na níž plakáty hlásaly začátek akce, kdy se řada u vchodu táhla až ven do ulice. Zaplněno tedy bylo naprosto důstojně a soudě dle reakcí publika v pozdější fázi večera, kdy už na pódiu stáli a hráli Neurosis, všichni z přítomných si byli vědomi, na co a proč jdou.

Jako první ovšem nastoupila samozřejmě Terra Tenebrosa – čtyři bezejmenní zahalení instrumentalisté vypadali spíše jako mumie, pouze zpěvák The Cuckoo měl na sobě svou typickou masku. Přesto se ani náznakem nejednalo o nějaké laciné divadlo, protože show Terra Tenebrosa – dá-li se to tak tedy vůbec nazvat – byla veskrze minimalistická, v podstatě postavena pouze na několika úsporných gestech vokalisty. Členem, který na sebe strhával největší pozornost, byl paradoxně bubeník, jenž se hraní zhostil s obdivuhodnou vervou a podle všeho si dal onoho večera za cíl svůj nástroj roztřískat na kousky, což se mu sice nakonec nepovedlo, ale daleko od toho nebyl. Zbytek dojmu z pódiové prezentace pak dodělaly husté proudy mlhy a někdy až epileptická světla, jenže dojem, který zanechával v mlze zahalený obrys masky The Cuckoo oproti šíleně blikajícímu světlu, byl natolik uhrančivý, že to kapele stačilo na to, aby mohla uhranout. Zatímco u většiny skupin, které na pódiu nosí masky, to spíše odvádí pozornost od samotné hudby (a někdy je ta hudební produkce natolik slabá, že to může být vlastně i záměr – nějaké příklady zná jistě každý z nás), u Terra Tenebrosa naopak ona anonymita skrytá pod beztvarými tvářemi dávala plně vyniknout samotné hudbě.

Jestli jsem se něčeho ohledně vystoupení Terra Tenebrosa obával, pak to byl zvuk, protože hudba téhle skupiny je zejména v těch rychlých momentech poměrně chaotická a díky nepovedenému soundu by se snadno mohla slít v nicneříkající hlukovou kouli. To se naštěstí nestalo a snad až na mírně zatopený vokál, což však mohlo být dost dobře dáno i mojí pozicí, nebylo zvuku co vytýkat, tudíž Švédům nestálo nic v cestě k tomu, aby předvedli excelentní koncert, v němž některé skladby naprosto zabíjely, obzvláště “Black Pearl in a Crystalline Shell” byla v živém podání neskutečná. Jedinou chybou vystoupení Terra Tenebrosa tak bylo pouze půl hodinové trvání – takových 20 minut navrch bych s radostí snesl, zvlášť když vystupovaly jen dvě skupiny. Nedá se však nic dělat, na řadu přicházej mocní Neurosis

Neurosis na svých koncertech po dlouhé roky využívali projekci, ale to se v nedávné době změnilo, protože – snad ve snaze ohlodat svá vystoupení až na dřeň – od ní kapela upustila. Prezentace Neurosis byla v porovnání Terra Tenebrosa diametrálně odlišná – přestože ani o Švédech se v žádném případě nedalo tvrdit, že by předváděli divadélko, s porovnání s Neurosis to mohlo na první pohled působit jako velká show. Američané však nepotřebovali, žádné plachty, žádnou projekci, rekvizity, dokonce v podstatě ani světla, protože v mnoha momentech vystoupení bylo v sále plně rozsvíceno, jednoduše nic – jen kapela a její hudba. Jestli to stačilo, ptáte se? Naprosto bohatě a ještě víc.

Jak Neurosis ukázali, jejich těžkotonážní muzika nemá sebemenší potřebu se za cokoliv schovávat, aby byl zážitek z koncertu nesmírně působivý. A přitom recept byl zdánlivě jednoduchý – ačkoliv pro jeho zdánlivou jednoduchost jej málokdo dokáže na koncertech aplikovat a takřka nikdo to nedokáže v takové míře jako Neurosis. Stačilo jim jen hrát, nic víc, ale ani nic míň. Jenže když se nástrojů chopí skupina jako Neurosis, je to naprosto jiná liga, než když to zkusí kdokoliv jiný. Neuvěřitelné nasazení, absolutní oddanost své hudbě, na všech pěti členech bylo vidět, jak každý jeden tón, každý riff, každý úder bicích prožívají s maximální vervou, jak byl každý pohyb procítěný. To je něco, co se vidí málokdy, v takové míře snad nikde jinde. Opravdu nemám ve zvyku se uchylovat podobným na první pohled klišovitým přirovnáním, ale u Neurosis prostě nejde říct jiného, než že z každé vteřiny jejich vystoupení bylo cítit, jak svou hudbou žijí a dýchají. To je něco, co vám v rozhovorech bude tvrdit každá druhá kapela, ale téměř u nikoho tomu tak opravdu je… Neurosis o tom nekecají, protože to nemají zapotřebí, za Neurosis dostatečně výmluvně hovoří jejich koncerty a jejich výkon v naprosto maximálním nasazení. Mnoho kompozic skupiny postupně narůstá a graduje až do ohlušujících závěrů – a právě v nich se ono nasazení ukazovalo nejzřetelněji, jelikož odevzdanější výkon už asi předvést nešlo. A také po každém takovém závěru byli Neurosis odměněni hromovým potleskem. Jak je ovšem u těchto Američanů zvykem, nedocházelo k žádné komunikaci mezi jednotlivými skladbami, žádné vítání fanoušků nebo laciné děkovačky – sugestivní výkon byl totiž nejenže dostatečným, ale i mnohem větším poděkováním všem, kteří cestu na jejich vystoupení vážili.

Setlist Neurosis:
01. My Heart for Deliverance
02. At the End of the Road
03. Times of Grace
04. Distill (Watching the Swarm)
05. At the Well
06. The Tide
07. We All Rage in Gold
08. Bleeding the Pigs
09. Locust Star

Fantastický, až v podstatě křišťálový byl rovněž zvuk. I díky tomu hudba Neurosis – sama o sobě už dost uhrančivá – naplno vynikla, ať už v meditativnějších pasážích, nebo v těch agresivnějších. Každé hrábnutí do strun působilo na 100 %, každý riff neskutečně drtil – a tak těžké riffy jako Neurosis neumí snad nikdo jiný na světě. Avšak i přesto, že je hudba skupiny i přes svou zatěžkanost až introvertní záležitostí, živě fungovala fantasticky v případě jakékoliv skladby, kterou Neurosis předvedli. Nicméně i tak bych si dovolil – aniž bych chtěl jakkoliv snižovat dojem z ostatních písní – vyzdvihnout uhrančivou “Bleeding the Pigs”, jež zněla živě jak z jiného světa, drtivou “Distill (Watching the Swarm)” a nakonec “At the Well”, jejíž mocný závěr byl neskutečně zničující.

Večer nabídl dva diametrálně odlišné koncerty, které však byly v obou případech obrovsky intenzivní a fungovaly spolu víc, než by se mohlo zdát. Ať už šlo ale o hypnotické Terra Tenebrosa nebo syrový nářez od Neurosis, pokaždé to byl dostatečně silný zážitek na to, abych neměl sebemenší problém s tím prohlásit to za excelentní večer. I když je to asi to největší klišé, jaké lze v závěru reportu napsat, zde nelze jinak – kdo chtěl jet a nejel, může jenom litovat.

Na úplný závěr ještě poznámky o samotném průběhu. Velmi si cením toho, že u vstupu visela nepřehlédnutelná cedule, že se jedná nekuřácký koncert a že tomu tak opravdu bylo, a upřímně by se mi velmi líbilo, kdyby to tak bylo všude. Jistě se najdou lidé, hlavně asi ti, kteří jsou kuřáci, co se mnou nebudou souhlasit, ale třeba mně osobně to moc radost nedělá a zejména v malých klubech je pak vždycky nedýchatelno, takže mi situace na koncertě Neurosis maximálně vyhovovala. Další zajímavou věcí (v tom dobrém slova smyslu) bylo všude rozvěšené přání kapely, aby se fotografové necpali dopředu a nechali první řadu fanouškům – i z toho je poznat, že ačkoliv Neurosis během samotného vystoupení nijak nekomunikují, svých příznivců si váží.


Druhý pohled (Atreides):

Když jsem se domáknul, že v Praze mají hrát Neurosis, říkal jsem si, že nejde nejít a nepochybně půjde o ultimátní zážitek. Když ale oznámili i support v podobě Terra Tenebrosa (ačkoliv mluvit o supportu je v tomto případě maličko zcestné), říkal jsem si, že z toho bude koncert roku. A pokud vystoupení tohoto dua už nic nepřekoná, nejspíš tomu tak i zůstane. Vystoupení Černé země se obešlo bez jakýchkoliv velkolepých efektů, jejich minimalistická produkce byla velkolepá sama o sobě. Střídmost vystupování byla ve spojení s našlápnutým avantgardně-industriálním black metalem a minimalistickým, mírně obskurním divadlem, dokonalým kombem. Sic bylo vystoupení poměrně krátké, o to bylo intenzivnější, k čemuž kapela přispěla tím, že vybrala jen ty nejenergičtější kousky z obou alb, a obzvláště závěrečná titulka poslední desky “The Purging” byla pekelnost neskutečná. Pohlcující a neopakovatelné.

Pokud jsem napsal, že black metal v podání Terra Tenebrosa byl pohlcující, pak sám nevím, jakými superlativy bych měl vyzdvihnout vystoupení amerických Neurosis. Jejich set vám ale přiblížím z trochu jiného konce: byl našlapaný, nařvaný, kulervoucí, a to vše přinejmenším ve třetí mocnině, ale byl také civilní, svým způsobem neskutečně skromný, přestože vás kombinace sludge a doomu bez okolků zašlapala hluboko do země, aniž by ji to jakkoliv trápilo. Oproti předchozímu vystoupení hráli Neurosis o poznání déle, zhruba hodinu a půl, a nakonec toho bylo tak akorát. Nevím, jestli bych snesl přídavek, ale nejspíš bych protestoval, kdyby byl set o nějaký ten song, dva kratší. Neurosis z vás prostě dokáží vysát veškerou energii do posledního kouska a k tomu vyhmátnout ten pravý moment, ve kterém vás pak o samotě zanechají v euforicky-neurotických stavech někde na nejzažší periferii vaší mysli. Stejně jako Terra Tenebrosa se i Neurosis obešli zcela beze slov, jediným kontaktem s publikem byla mimika, gesta a neskutečné hudební nasazení, které bylo po právu opláceno bouřlivým aplausem. Nakonec bych chtěl vyzdvihnout i organizaci vystoupení, ačkoliv se nástroje měnily mnohokrát, ke zbytečným prostojům nedocházelo a dramaturgii setu hodnotím na výbornou. Kolem a kolem dokola, těžko vybrat zlatý hřeb večera, protože jím byl celý koncert obou kapel, bez výjimky. Na tenhle zážitek budu ještě setsakra dlouho vzpomínat.


Shots from Deneb – Shots from Deneb

Shots from Deneb - Shots from Deneb
Země: Polsko
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 1.4.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Haven
02. Awaiting the Cargo…
03. Six Shots from Deneb
04. War Never Changes
05. Ordowik
06. Simulacra
07. One of the Void
08. All Deteriorate
09. To the Relic
10. …the Cargo Arrives

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Shots from Deneb

Shots from Deneb papírově nezapadají mezi typické zástupce polské metalové scény. Když se totiž řekne Polsko a metal, tak si většina lidí okamžitě vybaví death metalové spolky, jejichž status se během let vypracoval v takřka legendární. Osobně mě v končinách našich severních sousedů nenapadá jediná kapela, která by měla hudebně co do činění se stoner/sludge metalem, kam čtveřice z Poznaně spadá, a přiznám se, že vzhledem ke kvalitě debutového počinu “Shots from Deneb” si nemyslím, že tomu za pár let bude jinak, protože to, co pánové stvořili, není nic pamětihodného a vlastně ani zajímavého.

Osobně nic proti stoner metalu nemám, spoustu kapel mám hodně rád, ale parta kolem frontmana Krzycha na své prvotině dost nešikovně mísí starý americký HC se stonerovými kytarami a doom/sludgovými momenty, což není nic proti ničemu, ale muselo by to mít hlavu a patu. Takhle se dají skladby vlastně rozdělit do dvou skupin. Ta jedna, rychlejší, čerpá inspiraci primárně ze starých HC/punk spolků jako Black Flag či Cro-Mags, přičemž v té druhé, pomalejší, se citují Crowbar a Electric Wizard. Občas jsem měl dokonce pocit, že poslouchám demo raných High on Fire. Kapele, která sedm let existovala pod jménem The Chainguns a jež se letos přejmenovala na Shots from Deneb, sice můžu oprávněně vyčítat nedostatek vlastního výraziva, ale co se jí nedaří nahnat na skladatelské originalitě a neotřelosti, to hravě dohání svým nasazením a upřímností. Album zní, jako by bylo nahráno živě ve studiu a i přes slabší zvuk, který je na mě až moc špinavý, se v tomto ohledu nedá nic moc vytknout, protože to k tomuto stylu už to tak trochu patří.

Když už jsem tady rozdělil písně na dva zdánlivě neslučitelné tábory, tak si tuto pomůcku ponechám i nadále. Úvodní “The Haven” se s tím moc nepáře a bez zbytečných okolků ji odstartuje kytarového dvojspřežení, jež se pohybuje od hladového riffování po sludgovější momenty a vůbec to není špatné. Spolu s ní lze do kategorie svižnějších (zároveň o hodně zábavnějších) písní zařadit “War Never Changes”, šlapavou “Ordowik” a “One of the Void”. Ani v jednom případě se nejedná o nic světoborného, ale syrový vokál Krzycha jde líp dohromady s rychlejším hudebním podkladem trojice ve složení Karol, Johnny a Rzeźniu. Všechny tyto zmíněné kousky v sobě mají trošku z výše uvedených kapel, nicméně vlivy oldschool hardcoru mírně převládají, což platí zvláště pro “War Never Changes”, která mě svou úderností uzemnila. Bicí se pustí do dvoukopákové řežby a hned mám chuť zapomenout na všechny pomalejší pasáže, které doposud desku brzdily.

Správně chápete, že tyto “brzdy” jsou ony utahanější skladby, ve kterých mi Shots from Deneb přijdou méně uvěřitelní a ne tak jistí. “Six Shots from Deneb” je ještě zachráněna agresivním vokálem a (na kapelu) nezvykle agresivním riffem, ale ostatní z těchto písní už nemají ani ty záchranné momenty, jež by je držely nad vodou. “Simulacra” je jedním příkladů, kdy forma zvítězila nad obsahem a nudný, podprůměrný sludge/stoner není nic, co by kapele slušelo. Navíc jsem si v této skladbě uvědomil, že zpěvák a kytarista Krzychu nedisponuje v několika polohách zrovna příjemným vokálem. V údernějších kouscích to tak nepřijde, ale “Simulacra” či “To the Relic” ukazují, že vedle průměrné skladatelské formy je on tím dalším faktorem, který kapele nedovolí nadýchnout se k většímu rozletu. Při pohledu na tracklist jsem se dost těšil na závěrečnou “… the Cargo Arrived”, nicméně jsem byl mírně rozčarován, protože místo epické skladby mnoha nálad jsem dostal čtyřminutovou instrumentálku, která díky slušné kytarové lince neurazí, následovaná minutkou ticha a nakonec další kratší instrumentálku, jež zaujme maximálně silným klávesovým podkladem. Toť vše.

Čtyřicet minut je za námi a mně zůstává na patře pachuť napůl povedené nahrávky, z které jsem si toho moc neodnesl. Pár skladeb je skutečně silných a hodně baví, nicméně se najde stejný počet slabších, možná až vyloženě slabých, kusů, které “Shots from Deneb” na atraktivitě nepřidají. Jako jednotlivé písně by možná i ty slabší fungovaly obstojně, ale takto v rámci celku pouze podtrhují nevyrovnanost a nedotaženost, kvůli které kapelu rozhodně v budoucnu vyhledávat nebudu.


Regarde les hommes tomber – Regarde les hommes tomber

Regarde les hommes tomber - Regarde les hommes tomber
Země: Francie
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 30.3.2013
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Prelude
02. Wanderer of Eternity
03. Ov Flames, Flesh and Sins
04. Sweet Thoughts and Visions
05. Regarde les hommes tomber
06. A Thousand Years of Servitude
07. The Fall

Hodnocení:
Licee – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Licee):

Pro většinu z vás, stejně jako pro mě, jsou sludge-blackoví Regarde les hommes tomber úplná novinka, leč svou aktivitu započali již v roce 2011. První album se však poprvé nadechlo tohoto roku, a tak není překvapením, že o těchto Francouzích se dozvídáme teprve nyní. Možná vás samotné už jen fakt, že jde o francouzskou kapelu, navnadil dostatečně a musím říct, že po právu, ale pro ty, co si přeci jen něco málo rádi počtou o jejich novince, mám také dobrou zprávu. Rozhodně stojí za to.

Na první pohled se Regarde les hommes tomber jeví jako obyčejná tuctová kapela, která nepřinese nic nového a je jen další rybou v už tak přeplněném rybníce. Není to ale úplně pravda. Mezi oněmi rybami totiž figurují jako ty barevnější, šťavnatější a taky s pěkně ostrými zoubky, aby si mohli pochutnat na svých méně dobrých kolezích. Na druhou stranu jsou ale pořád sami snadnou kořistí větších a dravějších ryb. To ovšem neznamená, že se jimi jednou nestanou také. Koneckonců, je to jejich první album a pokud jako úplní nováčci naservírovali desku, kterou naservírovali, pak musím říct, že jednou nám všem vyrazí dech.

Bohužel ale nemůžu vychvalovat do nebes. První věc, která mne trochu více zklamala, byly texty, a sice jejich obsah. Celé album se totiž nese v biblickém duchu a poukazuje na nedostatky křesťanské víry a samotné Bible. Jistě, mnozí z vás to nejspíše ocení, ale pro mě osobně to není nic převratného, ba dokonce bych se odvážila tvrdit, že procento kapel, jejichž texty jsou podobného rázu, není zrovna malé. Ačkoliv musím na druhou stranu konstatovat, že některé slovní obraty mě hodně potěšily a zasáhly mé metaforické srdce.

Druhý závažnější problém byl už trošku nastíněn výše. Regardes les hommes tomber je výborná kapela a zároveň i výborné album, ale po těch několika protočení se pořád ne a ne zarýt hluboko pod kůži. Takže i když si je ráda poslechnu a album si užiju, tak chvíli poté, co skončí, už o něm skoro nevím.

Regarde les hommes tomber zní jako smutnější a nostalgičtější Němci Odem Arcarum a nebýt jen jednolitého vokálu, myslela bych si, že No Hand Path mají novou desku. Zvukově zní album velice dobře, také je koncepčně celistvé, tudíž na sebe skladby plynule navazují a nesou se v podobném duchu. V každé z nich se najde něco zajímavého a příjemného, proto je tady jednotlivě vypisovat nebudu a zmíním jen ty nejlepší. Zaprvé je to “Ov Flames, Flesh and Sins”, nejdelší skladba na albu, nádherně vygradovaná od začátku do konce. Přechodová instrumentální skladba “Regarde les hommes tomber” mi atmosférou dost připadá jako Cult of Luna. Je smutná a zasněná, silně jí dominují táhlé kytarové linky a výrazná basa. Navazující tóny “A Thousand Years of Servitude” proto působí velice silně, smutek dosti prohlubují a kladou na něj velký důraz. Skladba samotná ale zanedlouho přejde spíše do agresivnější nálady, o čemž také vypovídá i text. Na celé desce mě velice baví bicí. Nápadité přechody tak všechny skladby umocňují a dávají jim ten správný říz, který by tam měl být.

Abych to tedy nějak shrnula… sami máte asi už nějakou přibližnou představu o tom, kdo vlastně Regarde les hommes tomber jsou a pevně věřím, že je to obrázek pozitivní. Do velikánů mají sice ještě trošku daleko, ale myslím, že vykročili správným směrem a pevným krokem, proto se velice těším na další dílo a doufám, že svou laťku posunou ještě o něco výš.


Druhý pohled (H.):

Z mého pohledu až překvapivě silná záležitost! Původně pro mě byli Regarde les hommes tomber jen dalším black metalovým projektem z mnoha, avšak jen do té doby, než jsem se konečně z nudy dokopal k tomu, abych si pustil jejich stejnojmenný debut, který disponuje opravdu mohutnou a působivou atmosférou. Regarde les hommes tomber ve svých kompozicích staví monumentální zvukové stěny, které v sobě mají sludgové i black metalové cihly, jejichž maltou je vysoko vytažená baskytara, jejíž mocné dunění dokáže ušní bubínky rozvibrovat vskutku mocně.

Už jen úvodní instrumentálka “Prelude” člověka doslova pohltí a z mého pohledu je mnohem víc než jen obyčejné intro, protože bych si bez ní “Regarde les hommes tomber” asi nedokázal představit, což se o většině inter rozhodně říct nedá. Zde se jedná o nedílnou součást celku, který hned ze začátku posluchači do uši nasadí masivní nálož, jež nepolevuje tařka až do závěrečné “The Fall”. Pokud byste si pomysleli, že by se tím pádem mohla dostavit nuda, v žádném případě to není pravda, ba právě naopak, jelikož s přibývající minutami se už tak velké napětí spíše stupňuje. Možná mi jen malinko vadí zvuk, v němž obzvláště bicí místy znějí trochu ploše, nicméně samotný materiál a atmosféra, která z něj pramení, jsou natolik silné, že ani v nejmenším neváhám udělit opravdu vysokou známku.


Melvins Lite, Big Business

Melvins Lite, Big Business
Datum: 3.5.2013
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Melvins Lite, Big Business

Akreditaci poskytl:
K.Y.E.O.

Kult, živoucí legenda, bordel, neutuchající experimentování, euforie, extáze a nejhlubší katarze lidské duše zároveň. Tohle všechno najdete pod jedním jménem: Melvins. Ale protože nerad předbíhám, vezmu věci od začátku.

Jen těžko se můžu považovat za ortodoxního fanouška party pošuků z amerického Montesana. Vždyť z tvorby Melvins znám opravdu dobře sotva čtyři desky z nesmírného kvanta alb, EPček, živáků a splitek, co kdy nahráli, a o zbytku mám jen tu více, tu méně hrubý přehled. Nicméně ač mé znalosti jejich diskografie nejsou kdovíjaké, nic to nemění na tom, že jejich tvorbu, rukopis a hudbu vůbec mám setsakra rád a pražská zastávka s Big Business v pražském Matrixu byla jasnou povinností. Přiznám se, že v souvislosti s koncertem jsem o jejich doprovodu slyšel pramálo, ovšem když jsem zhlédl bližší informace o kapele, měl jsem poměrně jasno – jejich výběr díky žánrové i pokrevní spřízněnosti s Melvins rozhodně nebyla střelba od boku. Melvins se tentokráte představili ve formaci zvané Melvins Lite, ve které loni nahráli a vypustili do světa placku “Freak Puke“. Ta obnáší tradičně Buzze Osborna za kytarou s Dalem Croverem za škopky a hostujícího Trevora DunnaTomahawk s kontrabasem. Ano, kontrabasem. Na pódiu se objevili i další stálí (či alespoň relativně stálí, při všech těch změnách v sestavě) členové Melvins, baskytarista Jared Warren a druhý bicman Coady Willis – tentokráte však pod značkou Big Business, ke které patří i kytarista Scott Martin. Taky v tom máte trochu bordel?

Nebudu vás zatěžovat tím, co se dělo před koncertem, ono to beztak nestojí za řeč. Podstatně důležitější je fakt, že Big Business se vyhoupli na pódium přesně ve chvíli, kdy jsme se pod něj s kolegy pomalu došourali. To bylo s náskokem dobré čtvrt hodiny před oficiálně oznámeným začátkem, jenž byl stanoven na devátou hodinu. Trojlístek hudebníků přišel a bezeslova do nás začal prát svůj specifický rachot. A přiznám se, už se mi dlouho nestalo, aby mi hluková vlna málem způsobila srdeční arytmii, než jsem rachotu přivyknul. Jejich přehulená, špinavá, agresivní sludgová palba mě doslova a do písmene uzemnila a bezmála srazila k zemi. Song stíhal song, mluvilo se málo, pár pozdravů, vzpomínka náhlého úmrtí Jeffa Hannemana ze Slayer, které se událo den předtím. Vyjma toho, basák Jared se na jeho památku toho večera oblékl v triko s jejich logem. Publikum si velmi rychle prošlo fází, kdy si podupávalo do rytmu a nakonec se rozdělilo ve dví, totiž mezi ty, kteří pod pódiem nevydrželi příval adrenalinu a bez zbytečných skrupulí začali kotlit, a mezi ty, kteří si procházeli svojí na první pohled podstatně klidnější katarzí, jež se odehrávala kdesi mezi jejich nitrem a děním na podiu. Nutno podotknout, že pánové z Big Business měli očividně větší radost ze skupiny první.

Zvuk byl takový, jaký byste na sludgovinu čekali, přesto v rámci možností neztrácel na čitelnosti, za což patří zvukaři hluboká poklona. Coady za svojí polovinou bicí sestavy mučil ve stylu srbských komand Černé ruky a ještě k tomu stíhal příležitostně řvát do mikrofonu. Nechápal jsem, jak to zvládá, ale podobně zběsilý výkon předváděli i Scott a Jared, kteří své instrumenty drtili, jako by měli vypustit duši. CoadyJaredem vyklidili pole před desátou a nechali na podiu klečícího Scotta, jenž se oddával své špinavé, uječené kytarové onanii ještě několik dlouhých minut. Řádně hořká a atmosferická tečka za strhujícím vystoupením. Nakonec se za hlasitého aplausu jen s lehkou poklonou odebral do backstage. S kolegy jsme po skončení vystoupení utrousili na účet chování jednoho mladíka z ochranky pár jedovatých slov, neb jsme jej zdaleka neshledali profesionálním, nýbrž jako příležitost si vybít vztek na těch několika fanoušcích, kteří se rozhodli si skočit z pódia a užít si trochy stagedivingu. Chápu, že pravidla jsou pravidla, na druhou stranu, i tohle k tvrdší hudbě chtě nechtě patří, proto bych očekával trochu více tolerance na úkor bezhlavé agresivity. Ostatně i sám Scott byl několik chvil v šoku, když jeden z fanoušků letěl poměrně drsně pod pódium a několik lidí mu muselo pomáhat, aby se sebral. Naštěstí to je jediná výtka za celý večer, kterou bych vůči organizaci akce vznesl.

Krátce na to nás přerušila siréna, jež nabrala řádně psychedelických obrátek a podmazu v podobě Black Sabbath, aby přitáhla lidi zpět pod pódium. Krátce po ní se dostavilo i trio Melvins, jak se sluší a patří, řádně ujetě. První se objevil hostující Trevor Dunn se svým kontrabasem v uniformě připomínající školní uniformy ve stylu AC/DC, následovaný Dalem Croverem navlečeným do jakéhosi principálského svršku a krátkých šortek. Poslední vtrhl na podium King Buzzo, totiž Buzz Osborne, v teatrální černé kutně, jejíž výstřih byl zdoben pestrobarevným vzorem s prapodivnou kombinací hvězd a květin. S hudební produkcí komický zevnějšek tria zprvu kontrastoval, asi jako když smícháte pivo se zelenou a do toho nalijete lahev okeny, ale na rozdíl od prznění piva se komičnost s psychedelií Melvins prolnula a vytvořila celek, který skvěle podtrhoval punc nevšednosti, který byla doslova všudypřítomný. Něco takového se prostě jen tak nevidí a neslyší, v tom smyslu bylo vstoupení legendy z Montesana opravdovým hudebním svátkem. Texty byly ústy kapely, kytara, kontrabas a bicí pak její gestikulací a mimikou, ničeho víc potřeba nebylo. Cokoliv dalšího by už jen překáželo dokonalému hudebnímu zážitku, který byl doslova a do písmene kulervoucí, neskutečný a jen těžko popsatelný.

Opět se neubráním srovnání s Big Business, totiž byl-li v jejich případě hvězdou večera Coady Willis za bicími, u Melvins to byl jednoznačně Trevor s kontrabasem. Škoda sloupů, kterými Matrix k vlastní smůle disponuje – nebýt jich, poutal by pozornost ještě o něco více. Bylo štěstím, že jsem stál zrovna na té straně, na níž byl i Trevor, a mohl jsem tak zhlédnout všechny jeho kreace, šílené variace a sóla, která na kontrabas předváděl, z první ruky. To, jak dokázal tento úctyhodně masivní nástroj rozpohybovat párem rukou a jedním smyčcem, bylo dechberoucí a nejen díky jeho školáckému vzevření daleko za hranicemi už tak geniálního “Freak Puke”. Ač Melvins nebyli tak strašně uřvaní jako jejich předskokani, byli ještě o něco víc špinaví a nebáli se koupat ve vlastním bahně až po uši. Z jejich vystoupení sršelo ještě víc energie a z kotle pod pódiem bylo nadšené šílenství cítit natolik, že to musel postřehnout i člověk ve stavu nejhlubší apatie.

Mám jen přibližnou představu o tom, jak dlouho se hrálo, kdy přesně se začalo, kdy se skončilo a šlo domů, natož co všechno se přesně hrálo, setlist ani jedné kapely bych dohromady nedal, ani kdybyste mě na mučidla brali. Ale na tom nezáleželo, očima i ušima jsem visel na kapele, jejíž produkce mě odnesla absolutně mimo realitu. Na závěr vystoupení se přidal i Coady Willis, který nakonec s Dalem odehráli několikaminutové bicí sólo pro dva bubeníky podmáznuté smyčcovou smyčkou, kterou spáchal Trevor krátce předtím, než se za Buzzem odebral do backstage. Pokud jste si mysleli, že do té doby to bylo psycho, tohle překonalo snad všechno a dokonale zakončilo večer plný uřvané, zběsilé hudby navozující stavy, které jsou obvykle doménou uživatelů drog. Netřeba přídavků nebo snad žadonění o něj, bouřlivé ovace mnohokrát přesahující ty, jež doprovázely vítání kapely, byly více než dostačujícím rozloučením.


Lowbau – A Darker Shade of Blues

Lowbau - A Darker Shade of Blues
Země: Rakousko
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 3.2.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. 13
02. The Prosecution Rests…
03. Order of the Bull
04. Modern Day Alchemist
05. A Million Years of Rain
06. Grounded
07. The Theft of Time
08. The Maestro
09. Alcoholic
10. Coming Down on Wisdom
11. Nanny
12. Moneyfest
13. A Darker Shade of Blues

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Lowbau

Lowbau, čili kapela sídlící v rakouské metropoli, nejsou na první pohled nic, co by člověka mělo nějak hluboce a intenzivně zatlouct do židle. Průměrný, leč vkusný přebal by mě mezi kopou dalších zrovna nezaujal a klasické propagační hlášky, kterým skromnost nechybí, se až příliš často odvolávají na veličiny amerického metalu, jakými jsou (či byly) Pantera, Down nebo Corrosion of Conformity. Nic proti těmto spolkům samozřejmě nemám a minimálně prvně uvedenou považuji za jednu z největších metalových kapel všech dob, ale jižanských/stoner/sludge metalových part je přeci jen dost a můj vztah s nimi ve většině případů skončí stejně rychle, jako začal. Dřív nebo později začnu opět pokukovat po klasikách žánrů s pocitem, že se jim stejně nikdo nevyrovná a pokusy kapel typu Lowbau tak vyznívají jako výstřel do tmy.

Lowbau jsou ale jiní. Nejsou to sice žádní objevitelé, ale na “A Darker Shade of Blues” efektně přešlapují mezi různými polohami, takže se od stoner rocku přesuneme až po heavy metalové riffování, kterému nechybí nějaká ta technická finesa, ale zase nejsou moc krkolomné, takže se nemůže stát, že by forma vítězila nad obsahem a skladby byly roztahovány samoúčelně. K mému překvapení se album nedrží pouze v zatěžkaném, pomalejším rytmu, který jsem od prvního poslechu očekával, ale občas nás pětičlenná smečka prožene v rytmech takřka zběsilých. Čtveřice nástrojového obsazení zní dost sehraně a po zvukové stránce se citují všechny očekávané motivy, takže hra bubenice Marie zní autenticky a přirozeně, basa samozřejmě burácí a zespoda tvrdí škrkané riffy. Největší slabinou pro mě tak zůstal zpěvák Guy De Craemer, který sice není technicky úplně špatný, ale ať se snaží sebevíc, tak v něm stejně slyším slabšího Phila Anselma s příměsí Chada GrayeHellyeah, což je můj osobní problém, ale třeba “Modern Day Alchemist” v sobě má až příliš okaté inspirace právě Hellyeah. Na druhou stranu ale dodávám, že to z ní nečiní slabý kousek, protože je to skvělá vypalovačka.

Nebudeme-li počítat úvodní kraťoučkou akustickou “13”, tak máme co dočinění s celkem dvanáctkou skladeb, jejichž stopáž nemá žádný problém atakovat šesti, sedmi minutovou hranici, což sice vyznívá dost náročně a přináší to předzvěst nezáživnosti, ale naštěstí se deska dostane na tenký led jen v případě průměrné panterovky “The Theft on Time” s absencí jiného silnějšího motivu, než je slušné kytarové sólo ve třetí minutě. Abychom měli to nepříjemné za sebou, tak další písně, kterým jsem nějak nedokázal přijít na jméno, je tuctová “Nanny”, kterou zachraňuje jen skvělá basová linka a klávesová vsuvka, a bohužel taky závěrečná titulka, která sice splňuje požadavky na nějaký ten velký závěr, ale pouze svou skladbou, protože způsob, jak se tato píseň od doomového riffu vyvíjí až po akustickou druhou polovinu, není vůbec špatný, ale pominu-li povedený závěr, tak tu cestu, kterou člověk musí ujít, aby se k němu prokousal, tu bych víckrát absolvovat nemusel, není totiž o co stát. Rozepisovat se nad povedenými skladbami po mě snad nemůžete chtít, protože je to všechen ten zbytek bez jediné výjimky, takže by mé snažení nakonec působilo spíš kontraproduktivně, ale můžu prozradit, že vrcholem je pro mě rychlejší “Order of the Bull” s výtečným riffem a odpichem, který ji žene až do samého závěru bez sešlápnutí nohy z plynu. Té neschází vůbec nic, a protože má potřebný drive ve spojení s chytlavým refrénem, tak věřím, že z ní bude koncertní trhák jak bič. Na stejnou výši bych postavil ještě “A Million Years of Rain”, jež zastupuje umírněnější tvář Lowbau. Její bluesový úvod za zvuků slide kytary a harmoniky se několikrát prostřídá s metalovými pasážemi, jimž vládne dvojice kytaristů Franz-Martin Pollany a Wolfgang Ebner. Přestože se jedná o skupinu Rakušanů, tak na “A Darker Shade of Blues” zní ve všech směrech jako typická americká kapela, která své kořeny umně skrývá a rozhodně by si ji přívnici výše uvedených legend neměli nechat proklouznout mezi prsty.

“A Darker Shade of Blues” není vůbec špatné album a s přibývajícími poslechy mě neopouštěla chuť se do něj opakovaně ponořit. Jedná se o skvělou jízdu hudební historií. Vyjíždí se ze stanice blues, plánované zastávky jsou jižanský rock, poctivý heavy metal a konečnou bychom mohli nazvat jako stoner metal. Možná, že to zní jako přespříliš roztěkaná a roztržitá směska, která bude znít všelijak, jen ne pospolitě, zvlášť při vražedné, opravdu přehnané stopáži, která lehce překročila hranici sedmdesáti minut, ale není tomu tak a deska si s udržením mé pozornosti poradila hravě. Nebudu lhát a přiznám, že kdyby se dokázal výsledný kotouček obejít bez dvou až tří skladeb, které subjektivně považuji vyloženě za slabé, tak bych neměl problém sáhnout při výsledném hodnocení bodík výš, ale takhle Lowbau doplácí na své velké oči a snahu předvést najednou vše ze svých schopností.


Cough, March of the Hordes, Vekslan

Cough, March of the Hordes, Vekslan
Datum: 6.4.2013
Místo: Praha, Final
Účinkující: Cough, March of the Hordes, Vekslan, Voluptas

Tady že bude hrát americká kapela Cough? To jsem si pomyslel, když jsem vstoupil do prostor pražského klubu Final. Jeho prostory na první pohled asi příliš důvěry nevzbuzují, ale zvyknout se tu dá rychle. Nahoře bar a možnost posezení, dole koncertní prostor o velikosti prostornějšího obýváku a vedle backstage. Vzhledem k brzkému konci akce (desátá hodina večerní) se muselo začít hrát těsně před sedmou, ale i přesto se akce stihla ukončit jen tak tak. Vzhledem k časovému presu hochů z Vekslan došlo k menšímu přehození pořadí. První kapelou se tedy stali rumaři Voluptas.

Během jejich setu pomalu přicházeli i fanoušci, jejichž počet do konce večera narostl do velmi slušného množství, Cough tedy hráli před velmi početným publikem. Voluptas se svou svojskou hudební kombinací dokázali publikum rozehřát, protože udržují své skladby dostatečně zajímavé. Chvílemi mi přišlo jejich vystoupení trochu rytmicky rozházené, ale při občasné divokosti materiálu to asi jinak být nemohlo. Zvukově to taky nebyl nijaký průser, a to i přes omezené technické možnosti. Doufám, že se kapela z chystané pauzy probere brzy.

Jako druzí nastoupili pražští Vekslan, další zvláštně znějící smečka. Mají takové přímočaré hardcorové tempo, které kombinují s black metalovým sekernictvím. Bohužel se jim ale ten večer příliš nevyvedl zvuk, takže velmi často zanikal zpěv Slávka a jakmile se bubeník Viktor pustil do blast beatů, virbl nebyl takřka slyšet. Přitom ale vystoupení odsýpalo, mám dojem, že zaznělo celé loňské EP “EPMMXII”, přičemž jako největší hitovka zafungovala poslední skladba “Zlámané kosti”. Největší škoda toho zpraseného zvuku.

To slavoničtí March of the Hordes mohou být spokojení, z těch tří českých kapel, které ten den vystoupily, byli jasně nejlepší. A to i přesto, že jim scházela jedna kytara. Jejich naprosto švédsky znějící oldschool death metal prohnaný crustem kopal zadky všem okolo. Už při prvním hrábnutí do strun se ozval krásný chrastivý zvuk, který vždy dominoval kapelám à la Entombed, Dismember. Upřímně jsem takovou vypalovačku vážně nečekal a asi je to největší překvapení večera. Doufám, že jsem se s touhle smečkou neviděl naposledy.

Čas neúprosně tlačil a přišel čas na hlavní hvězdu večera, americké Cough. Od jejich koncertu jsem si hodně sliboval a rozhodně jsem nebyl zklamaný. Naprosto podladěný a zahulený zvuk umocňoval zvláštní atmosféru, která proudila z pódia. Absolutní doom, pomalý, zablácený a špinavý. Dva vokály, démonické krákání v podání basáka Parkera Chandlera a čistší vysoký kytaristy Davida Cisca. V celém setu sice zazněly dohromady tři věci, avšak tenhle doom nikdy nebyl o tom, kolik se toho odehraje, ale jak to zapůsobí na posluchače. V jejich případě předvedli naprosto fungující hluk. Přesně takhle se mi doom líbí, pomalé kytarové riffy a nářek divokého zvířete, žádné klávesové kudrlinky či blbnutí se ženským zpěvem. Poctivá zkáza a nic jiného. Parádní tečka za tímto undergroundovým večerem.


Void of Sleep – Tales Between Reality and Madness

Void of Sleep - Tales Between Reality and Madness
Země: Itálie
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 21.1.2013
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Blood on My Hands
02. Wisdom of Doom
03. The Great Escape of the Giant Stone Man
04. Lost in the Void
05. Ghost of Me
06. Mirror Soul Sickness
07. Sons of Nothing

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music

Že vám jméno Void of Sleep nic neříká? Nic si z toho nedělejte, protože mně taky ne. Vlastně se není čemu divit, protože historie téhle party z italské Ravenny se začala psát teprve nedávno, přesněji řečeno v roce 2010. Když vezmu v potaz fakt, že “Tales Between Reality and Madness” je jejich prvním dlouhohrajícím albem, tak je to naprosto pochopitelné. Jak by se vzhledem k nedostatku zkušeností dalo očekávat, že první album bude poněkud roztěkané a spíš než s uceleným materiálem přijdou pánové s albem plným inspirací pospojovaných způsobem, který nemusí zaručeně fungovat, tak jedním dechem dodávám, že debut téhle čtveřice na mě dost zapůsobil a negativní očekávání, která jsem do prvotiny vkládal, se ukázala jako mylná.

Void of Sleep vlastně nenahráli nikterak originální album a hned při prvních tónech mi na mysl vplula jejich největší inspirace Black Sabbath, jejichž zatěžkané riffování prostupuje celou nahrávkou. Inspirace v birminghamské partě je zřetelná, a když si přičtete momenty, které evokují Kyuss, Mastodon nebo Tool, máme tady papírově velice silné album, které má dost předpokladů k tomu, aby nedopadlo špatně. A hle, stalo se. Mix doom metalu, stoner rocku, psychedelie a heavy riffů se prostě téhle partě vyvedl na jedničku. Hlavní devízou je, kromě hráčské a skladatelské vyspělosti, především zpěvák Burdo, jehož melodický vokál se vznáší po celou dobu někde v kouři psychedelické zasněnosti a dodává písním špetku přístupnosti, protože refrény v několika z nich jsou velmi chytlavé. Občas se přiřítí i agresivnější vokál, ale zas ne tak často, abych měl potřebu se o tom nějak podrobněji šířit, prostě špetka koření pro finální dochucení.

Zatímco úvodní kousek “Blood on My Hands” je ještě docela obyčejná kombinace dravých riffů a středního tempa rytmiky v duchu stoner/doom metalu ve stylu Grand Magus, tak vězte, že s druhou písní v pořadí, “Wisdom of Doom”, přichází první vrchol nahrávky. Může za to více zasněných vokálů a především pak brilantní atmosférická střední pasáž, u které jsem hleděl s hubou otevřenou a užíval si každý tón. Střídáním hutných a akustických momentů ve zmíněné skladbě připomíná postup Opeth z období alba “Deliverance”, přičemž musím dodat, že jsem neměl dojem násilného poslepování protichůdných atmosfér do jednoho celku, ale vše na sebe navazuje bez násilných přechodů a hlavně to působí organicky. Tu a tam se objeví momenty, které bych si bez předchozího upozornění nedokázal v takovéto hudbě úplně živě představit, jmenuji například sborový hardcorový sborový vokál v refrénu svižné vypalovačky “The Great Escape Of The Giant Stone Man”, ale po mnoha, opravdu mnoha posleších už mi takové maličkosti ani nepřišly podstatné, takže se spíš jedná o mé hnidopišství.

S každým dalším poslechem se mi pod kůži zařezávaly jak celé písně, tak jednotlivé, ve většině případů velice chytlavé vokální linky, kde bych mezi nejpovedenější zařadil tu z “Lost in the Void”, jež s melodickým riffováním funguje hned na první poslech. Přestože se jedná o nejdelší skladbu na albu a s délkou něco přes osm minut by člověk očekával košatou a vrstvenou prog/stoner rockovou kompozici, tak se vlastně jedná o docela přímočarou kompozici, která po většinu své hrací doby sází na údernou vokální linku. Dokázal bych si představit, že závěrečná třetina, kde se trochu přitvrdí, bude o něco zajímavější, protože takhle mi na mě poslední tři minuty působí trošku jako sešlápnutá brzda po skvěle zajetém kole závodního okruhu, ale pozitivní přesto dojmy převládají. Ani zbylé skladby si nevedou vůbec špatně. Potěšil mě silný nádech progresivních mistrů Tool“Ghost of Me” nebo skvěle šlapající závěrečná “Sons of the Nothing” s psychedelickou sólovou kytarou.

Celkově vzato jsem od neznámých Void of Sleep dostal velmi povedenou nahrávku, která si získala mé srdce hned po prvním poslechu a s dalšími výlety do historie stoner/doom metalu s psychedelickou třešničkou jsem se do tohoto výtvoru zasekával hlouběji a hlouběji. Při nějaké tři čtvrtě hodince stopáže odsýpá sedmička skladeb bez výrazných škobrtnutí a odmyslím-li fakt, že jsem vše už někdy slyšel, tak nemám žádnou výraznější výtku. Na úvod nového roku si pro mne italská parta přichystala příjemné překvapení. Shrnu “Tales Between Reality and Madness” jako velice silnou, do posledního detailu promyšlenou desku, která si zaslouží bližší pozornost.


Další názory:

Osobně se mi “Tales Between Reality and Madness” nezažralo pod kůži tak jako v případě kolegy, ale nedokážu úplně říct, zdali je to spíše mým osobním vkusem, nebo samotnou kvalitou nahrávky. Podle žánrového popisu a velice zajímavé obálky jsem však očekával o malinko víc, než jsem nakonec dostal. I přesto ovšem musím uznat, že na poměry debutu dokázali Void of Sleep nahrát rozhodně nadprůměrnou a zajímavou desku, která jistě má co říct, zejména těm lidem, kteří si libují v různých stoner/doom/prog odnožích víc než já. Mám-li ale mluvit čistě sám za sebe, určitě se mi “Tales Between Reality and Madness” líbí, akorát jednoduše tak nějak cítím, že nejspíš již v budoucnu nebudu mít nějak velkou potřebu si to pouštět. Jinak z konkrétních skladeb bych určitě vypíchnul dva výborné kusy “Wisdom of Doom” a “Lost in the Void”.
H.


Neurosis – Honor Found in Decay

Neurosis - Honor Found in Decay
Země: USA
Žánr: progressive sludge metal / post-hardcore
Datum vydání: 30.10.2012
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. We All Rage in Gold
02. At the Well
03. My Heart for Deliverance
04. Bleeding the Pigs
05. Casting of the Ages
06. All Is Found… in Time
07. Raise the Dawn

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 6,5/10
Stick – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 7,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Američané Neurosis jsou již dávno v pozici kapely, jejíž jméno jednoduše budí respekt. Pro fanoušky jisté odnože tvrdé hudby platí za skupinu v podstatě výjimečnou, neotřelou a jasně rozpoznatelnou, po všech směrech výtečnou. Mám-li mluvit sám za sebe, musím říct, že v tomto případě je tohle všechno naprosto oprávněné, protože Neurosis opravdu jsou jedineční. Už jen díky tomu je každá jejich další deska počinem netrpělivě očekávaným a vyhlíženým, nicméně o “Honor Found in Decay” to platilo snad ještě více než kdykoliv v minulosti. Jednak si Neurosis vybrali doposud nejdelší přestávku mezi alby v celé své historii, jednak má “Honor Found in Decay” navázat na takřka fenomenální “Given to the Rising”. V případě takto uznávaných jmen, jakým Neurosis bezesporu jsou, nemá cenu čtenáře jakkoliv napínat, tudíž s klidem mohu hned na začátek prohlásit, že “Honor Found in Decay” je další výbornou nahrávkou do jejich již tak bohaté diskografie. Předmětem našeho dnešního setkání v rámci této recenze ovšem není pouze takto triviálně konstatovat tento verdikt, který většina z vás asi stejně očekávala, popřípadě se o něm již na vlastní kůži přesvědčila, ale trochu podrobněji rozebrat, proč tomu tak je…

Musím se přiznat, že doposud trestuhodně nemám prostudované úplně všechno z dlouhé historie Neurosis, obzvláště ty nejstarší počiny mi stále chybí, nicméně z toho, co jsem slyšel, patří “Given to the Rising” mezi mé největší oblíbence (neříkám ale úplně nejoblíbenější), ačkoliv všechny desky skupiny rozhodně mají hodně co do sebe a nevzpomínám si, že by mi některá z nich přišla slabší. Nicméně “Given to the Rising” bylo – a to i na poměry Neurosis, kteří nikdy nebyli nějak lehkou skupinou – dost zatěžkané a neotesané. Ani na ní samozřejmě nechyběly ty řekněme (v uvozovkách) zasněnější a atmosféričtější pasáže, nicméně i tak se mi zdálo, že se kapela před pěti lety soustředila především na riffy. “Honor Found in Decay” je v tomto ohledu opět trochu umírněnější a nepůsobí tak “heavy” jako “Given to the Rising”. Musíme si ovšem uvědomit, o které skupině se tu bavíme, neboť v těchto “umírněnějších” momentech znějí Neurosis mnohem tvrději než spousta kapel ze žánrů, které jsou na první pohled extrémnější. Neurosis totiž nehrají nějak prvoplánovitě tvrdě a to takzvané hoblovaní jim je naprosto cizí, oni na to jdou trochu jinak. Z jejich muziky totiž čiší až neuvěřitelná intenzita a tlak. Právě díky nim je ta hudba tak působivá a mnohdy až destruktivní, nicméně stále rozvážná a inteligentní, takový s rozvahou budovaný nátlak. Neurosis ve svých kompozicích pomalu postupují kupředu, neuvěřitelně gradují, přidávají další a další vrstvy a vy pořád máte chuť to dávat víc a víc nahlas, abyste to prostě slyšeli a nechali se zničit. To jsou samozřejmě věci, které se lze jen stěží nějak naučit a nacvičit, to prostě kapela musí mít – a snad nikdo neumí něco podobného tak jako Neurosis. V některých případech by to možná znělo jako klišé, ale u Neurosis opravdu z každého tónu cítíte, jak jim ta muzika koluje v žilách, všechno je na svém místě a nic není navíc. Kapela používá mnohdy až minimalistické prostředky, ale o to víc pak člověka zdrtí každý jeden tón, ať už se jedná o snové atmosférické momenty, nebo výbuchy kytarové agrese – za všech okolností je posluchač vždy napnutý jak struna.

Z právě řečeného asi nepřímo vyplývá, že “Honor Found in Decay” nikterak nezaostává. Ostatně by bylo divné říct, že ti lidé mají svou hudbu v krvi, a v následující větě prohlásit, že tentokrát to není ono. Nic takového se nekoná, neboť “Honor Found in Decay” je další těžká porce působivé muziky, která v sobě mísí mnoho žánrů, od sludge až po ambient, až se to celé dá jen stěží pojmenovat jinak než charakteristickým stylem, jímž disponuje jen jedna jediná skupina.

Jedním z vrcholů desky je pro mne famózní “At the Well”. Neurosis celou skladbu trpělivě budují, atmosféra postupně houstne a napětí se stupňuje až do působivého ohlušujícího závěru se sugestivním opakováním věty “In a shadow world”. Dovolím si tvrdit, že ačkoliv je “Honor Found in Decay” silné samo o sobě jako celek, zde se jedná o jeden z vrcholných momentů, který člověku neustále zní v hlavě. Velmi jsem si oblíbil rovněž trýznivou “Bleeding the Pigs”, z níž deprese přímo odkapává. I tato kompozice, podobně jako “At the Well”, postupně narůstá, v tomto případě však ještě pomaleji, o to ale jistěji a působivěji. Utrápený vokál v první části písně je opravdu neskutečně silný, stejně tak jako zlomový moment ve třech čtvrtinách, po němž se “Bleeding the Pigs” promění z plíživějšího songu do hromového nátlaku. Jako poslední bych vypíchnul monumentální “Casting for the Ages”, která je čirou esencí hudby Neurosis – pomalé těžké riffy, jež se neúprosně zařezávají do kůže, a nepřekonatelná atmosféra.

Rozebírat hráčské výkony jednotlivých členů snad ani nemá cenu, neboť jen těžko lze pochybovat o tom, jestli to je nebo není výborné. Samozřejmě, nikdo z kapely nepředvádí žádné kdovíjaké finesy, avšak Neurosis jsou skupinou, která nic podobného nemá ani v nejmenším zapotřebí. Jak již bylo výše řečeno, povětšinou jde spíše o minimalističtější záležitost, nicméně všichni členové hrají vysoce účelně a podřizují svou hru celku, který ovšem funguje více než skvěle. Výborně si to člověk uvědomí například na příspěvcích Noaha Landise, jehož klávesy, efekty a samply jsou spíše v podobě nepříliš znatelných ruchů, jenže ono to tam prostě pasuje a jeden táhlý tón v pozadí opravdu dokáže posunout daný moment o dost dál. Upřímně neznám mnoho kapel, které by podobným způsobem dokázaly vytřískat z naprostého minima absolutní maximum, Neurosis to však bezesporu umí.

Neurosis

Myslím, že již není třeba dále odkládat konečný verdikt, který je dle mého názoru dávno zřejmý – “Honor Found in Decay” je další výtečnou deskou od jedné nevšední kapely, jež o sobě jako jedna z mála na současné scéně může s čistým svědomím tvrdit, že je osobitá a i přes zástupy napodobitelů stále nedostižná. Kdo umí, ten prostě umí…


Další názory:

Už se zdálo, že se dlouholetá práce Neurosis začíná vyplácet, protože v posledních deseti letech se z nich stala opravdu velká kapela, na poli sludge/post-metalu zřejmě ta největší. Scott Kelly a jeho banda prostě umí a nová deska, na kterou nás tentokrát nechali čekat předlouhých pět let, “Honor Found in Decay”, papírově navazuje na poslední tři alba, kterými si Neurosis získali nespočet nových příznivců a které nelze nepovažovat za nic míň než skvělá alba. Sedm skladeb, hodinová stopáž – to jsou Neurosis přesně takoví, jak je všichni známe. Nikam nespěchající, hutně se valící a s každou náladou do dokonalosti si vyhrávající si. Nicméně, nemůžu si pomoct, ale i přes nespornou kvalitu na mě novinka nepůsobí jako alba předešlá, chybí mi tam takový ten drive, který by mě nutil pouštět se do “Honor Found in Decay” opakovaně. Takhle jsem si jej párkrát vyslechl a vlastně mnou tak nějak proplulo, aniž by mě nějak zaujalo. Co na mne zapůsobilo, byly skladby “At the Well” s folkovými stopovými prvky a “All Is Found… in Time”, což jsou pro mne jasné vrcholy. Zbytek považuji za takový ten standard, který se čas od času objevil na každém z pozdějších alb Neurosis, jen letos je tam těch méně záživnějších momentů o něco víc. “Honor Found in Decay” je deska, která vyžaduje opravdu hodně pozornosti a chuti se do ní dostat, což se mně sice nepovedlo, ale možná budete mít větší štěstí. “Given to the Rising” z roku 2007 bylo o několik tříd lepší a doposud jej považuji za nejlepší hudební výpověď borců, kteří už něco zažili, což se o novince říct rozhodně nedá.
Kaša

Neurosis jsou skuteční mistři blátivého metalu. Stejně jako deska minulá, i ta současná splňuje nejvyšší měřítka toho, co lze od této legendy čekat. Podmaňovala si mě pomalu, ale po každém poslechu se mi do hlavy zavrtala nová pochybnost, která mě donutila si toto dílo pustit znovu. Minimalistické tiché pasáže střídají ty nátlakové, kontrasty tvoří velkou součást desky. Občas můžou působit trochu násilně, ale tak to asi tvůrci prostě chtěli. Tak silný hudební okamžik, jaký se nachází na konci skladby “At the Well”, jsem dlouho nezažil. Scott Kelly se mi zažral pod kůžli a jeho bolestný řev moji hlavu ne a ne opustit. To samozřejmě není jediný vrchol, celé album skýtá celou škálu nálad a nápadů. A samozřejmě je emocionálně velmi působivá. “In a shadow world… We hide the light”
Stick


Baroness – Yellow & Green

Baroness - Yellow
Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 17.7.2012
Label: Relapse Records

Tracklist:
I. Yellow:
01. Yellow Theme
02. Taky My Bones Away
03. March to the Sea
04. Little Things
05. Twinkler
06. Cocanium
07. Black Where I Belong
08. Sea Lungs
09. Eula

II. Green:
01. Green Theme
02. Board Up the House
03. MTNS. (The Crown & Anchor)
04. Foolsong
05. Collapse
06. Psalms Alive
07. Stretchmarker
08. The Line Between
09. If I Forget Thee, Lowcountry

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Baroness svým debutovým albem “Red Album” způsobili v roce 2007 na scéně menší senzaci. Neskromná označení jako “nová Metallica” spolu s oceněními za album roku v renomovaných magazínech na sebe nenechala dlouho čekat. Nic samozřejmě nebylo tak horké, jak se původně zdálo, ale i s odstupem let uznávám, že “Red Album” je dobrá deska pohybující se na pomezí stoner metalu se sludge vlivy a progresivního rocku. Leckdo v jejich výrazivu vidí kopii slavnějších kolegů Mastodon, ale to by bylo ke čtveřici z Georgie celkem kruté. Baroness prostě jen nedosáhli takové slávy jakou by si zasloužili, a proto jsou obecně považováni za “ty druhé”. Na svém druhém albu svou slibně rozjíždějící se kariéru utvrdili skvělým “Blue Record”. Trošku se pročistil zvuk a vlastně i písně jako takové, které najednou byly přímočařejší, a Baroness se pustili do písníčkovější formy stoner metalu. Kupodivu to fungovalo velmi dobře. Otázkou tak zůstává, jestli se chlapcům, kteří museli své aktuální turné přerušit kvůli vážné nehodě tourbusu, při které se zranění nevyhnulo ani členům kapely, podařilo na “žlutozelené” desce dostát věhlasu, který si vybudovali.

Na “Yellow & Green” se Baroness pustili do velice ambiciózního projektu, když zjistili, že mají nápadů na rozdávání a novinku pojali rovnou jako alba dvě, tedy žluté a zelené. U dvojalb je vždy na pováženou, zda se opravu jedná o vyústění přemíry dobrých nápadů, či naopak o ztrátu sebekritiky, kdy kapela prostě vydá vše, co jí přijde jako dobrá skladba. Baroness jsou na tom s “Yellow & Green” blíže druhému případu, a když si třeba vzpomenu, co na dvě alba dokázali napěchovat letos Moonspell, tak pokus Baroness vyznívá spíše jako výkřik do tmy, než deska s velkými ambicemi, za kterou jsem ji před prvním poslechem považoval. Je fakt, že počiny zmíněných kapel lze srovnávat s velkou rezervou hlavně proto, že Moonspell na dvou kotoučích poslední řadovky působili jako den a noc, kdežto Baroness to pojali ve stylu noc a pozdní noc. Výsledkem jisté stereotypností materiálu je, že se nejedná o album na jeden poslech a zpočátku jsem měl nemalé problémy se 75 minutami muziky vůbec prokousat, ale nakonec se podařilo, takže se pojďme jednotlivým diskům podívat trošku blíže na zoubek.

“Yellow” je odstartováno úvodním intrem, trefně pojmenovaným “Yellow Theme”, které pouze připravuje půdu pro singlovou “Take My Bones Away”. V této úderné, stoner metalové skladbě se představují Baroness přesně v takovém světle, jak se dalo očekávat. Hned na úvod se mi zalíbila produkce Johna Colgentona, který s kapelou pracoval již na předchozím albu, takže k žádnému zásadnímu posunu sice nedošlo, ale zvuk, který ctí staré zlaté časy a přesto se nebojí působit moderně, se vyvedl. Na “Yellow” vytáhli Baroness z rukávu všechna esa, protože na prvním disku se šikovně střídají právě energičtější kousky s těmi zasněnými. V “March to the Sea” se trošku zvolní a skvělá kytarová dřevorubecká práce Johna Blaizeyho a Petera Adamse ve spojení s chytlavou vokální linkou jsou poznávacím znamením kapely, a i když to na patent není, zaujmout tím dokážou. Zhruba v půlce první placky se hned za sebou rozprostírají psychedeličtěji laděné kousky “Twinkler”, “Cocanium” a “Back Where I Belong”. Ve třetí v pořadí vidím jeden z vrcholů “Yellow & Green”. Promyšlená gradace drží celou dobu v napětí a člověk jen čeká, co bude následovat. Naléhavá “Sea Lungs” zase trošku zvedne ze židle, zrychlí se na tempu a zjednoduší se skladatelské postupy, aby byl “Yellow” disk ukončen opět pomalejší, rozmáchlou a zvukově bohatou “Eula”, která důstojně uzavírá velice povedenou první půlku celé kolekce. Kdyby v tuto chvíli album skončilo, tak bych sahal v hodnocení velmi vysoko a dost možná bych atakoval postavení “Blue Record”, které mi do této chvíle přišlo neotřesitelné, ale po 40 minutách se začíná od nuly, přichází totiž…

“Green”. To sice není úplně na chlup stejné jako “Yellow”, ale bohužel nejsou písně tak rozmanité, kvalitní a neobsahují tolik nápadů, aby si člověk po 60 minutách nezačal říkat, že už to začíná být nuda. Možná, že kdyby vyšlo “Green” samostatně, s odstupem času, tak bych na něj měl úplně jiný názor, ale to se nestalo, takže je potřeba brát jej jako druhou stranu “Yellow & Green”. Začíná se opět instrumentálně, tentokrát již ne ve formě dvouminutového intra, nýbrž regulérní instrumentálkou “Green Theme”, ve které Baroness předvedli svou zručnost, že nejsou žádná ořezávátka, snad připomínat nemusím. Hlavně kytarová linka, kdy se postupně přechází od jemného vybrnkávání po stoner metalové hřmění se vyvedla na jedničku, a přestože má plnit funkci takového toho úvodu, který má nastolit atmosféru dalším skladbám, tak hned tady Baroness vystříleli všechny náboje. Nechci říct, že žádná ze skladeb už není poslouchatelná, ale vatovitost takové “MTNS. (The Crown & Anchor)”, která se svou náladou dotkne i Red Hot Chili Peppers, je až zarážející. Totéž bych se nebál říci i o “Foolsong” či psychedelicky laděných “Collapse” a “Psalms Alive”. Ostatní skladby při poslechu prostě tak nějak propluly a nezanechaly ve mně žádný hlubší dojem. Výjimkou, krom úvodní “Green Theme”, jsou “Board Up the House” a “The Line Between”, které, když už ničím, zaujmou alespoň chytlavými refrény a rockovou jednoduchostí. Toť z druhého disku vše.

Baroness si ukousli větší kus chleba, než jsou schopni pozřít, a skvělé “Yellow” je v tomto případě až nebezpečně potápěno zoufalým “Green”. Snaha o nejambicióznější počin skončila přesně na půli cesty a pro příště bych Baroness poradil zaměřit se spíš na kvalitu nežli kvantitu, protože 70 minut je opravdu hodně a zuby by si na tom vylámala i leckterá, řekněme, kvalitnější kapela. Kdybych měl hodnotit každé album zvlášť, tak bych v případě prvního disku sahal někam k devíti bodům, v případě druhého pak zhruba ke čtyřem. Protože však lepší dojmy z “Yellow” vysoce převládají nad těmi negativními z ležérního a nedotaženého “Green”, prostou matematikou jsem se rozhodl zprůměrovat konečné hodnocení na slušných sedm. Nejde o vyložené zklamání, ale na víc to není v žádném případě, níž to vzhledem ke kvalitě první půlky také nejde, takže asi tak.


Další názory:

Musím se přiznat, že na rozdíl od kolegy s předchozí tvorbou Baroness zkušenosti prozatím nemám, doposud jsem se jen chystal na to, že si je někdy poslechnu. Jak už tomu tak zpravidla bývá, aktuální album je vždy vhodnou příležitostí k tom, aby se na tom něco změnilo, což se v mém případě týká i “Yellow & Green”. Vzhledem k pověsti Baroness jsem byl natěšen na opravdu kvalitní muziku, nicméně konečná podoba dvojalba mě poněkud zklamala. “Yellow” jisté kouzlo má, to nepopírám a uznávám, ani tak mě ovšem z nějakého důvodu moc nedokázalo chytnout, byť kvalitu v tom vidím. Oproti tomu ospalé “Green” mě už však nebaví v podstatě vůbec. Možná, že kdybych “Yellow & Green” viděl v kontextu “Red Album” a “Blue Record”, díval bych se minimálně na jeho první půli třeba jinak, takto však bohužel nemohu jít nad 6 bodů, ačkoliv je možné, že to vůči Baroness není tak úplně spravedlivé…
H.