Archiv štítku: sludge metal

Reporty

Dragged into Sunlight, Sgra, Sweeps 04

Napsat komentář
Dragged into Sunlight
Datum: 22.11.2014
Místo: Praha, Kokpit
Účinkující: Dragged into Sunlight, Sgra, Sweeps 04

Po delší době nečinnosti, kdy mě to v Praze nikam moc netáhlo, se minulý víkend konečně ukázalo jméno, které by byl docela hřích nevidět. Dragged into Sunlight byli skutečným lákadlem, navíc jako doprovod měli původně hrát hlukaři Lovci lebek, kteří nakonec odpadli a byli nahrazeni one-man dronem Sweeps 04. Zvědavý jsem byl i na Sgra (totiž přejmenované Sagittarius A), přestože naše poslední setkání v Crossu nedopadlo nejlépe. Ale abych byl upřímný, snad nejvíc mě zajímalo, kde se vlastně bude hrát, protože Kokpit kafé je místo mně neznámé, jakkoliv se vyskytuje zhruba sto metrů od Malostranské.

Ze silně alternativní kavárny se však vyklubalo místo, které k povaze celé akce vlastně dokonale sedne. Sklep Kokpitu totiž není jen nějaký obyčejný protest proti veškerému systému, to místo je naprosto suverénně promrzlé až do morku kostí (ortodoxní blackař by asi řekl grim and frostbitten). Po příchodu zaujaly dost explicitně umístěné záchody bez dveří, takže prázdná futra poskytovala přímý výhled na dění na pánských mušlích (vůbec řešení toalet bylo docela vtipné a návod u vchodu do budovy připomínal plán linek metra), místo baru potom pár zbouchaných prken a basy lahváčů. Zimu jak v psinci podtrhovalo chladné světlo zářivek a takřka holé stěny, až na jednu část pokrytou látkou, na níž byly nápisy jako “mordýřská katovna”.

I zářivky však brzy pohasly, protože se na pódiu objevila postava mně neznámého muzikanta, který stojí za Sweeps 04. Co se po celou dobu na pódiu dělo, to si pamatuji jen velmi matně, protože sotva se z reproduktorů začal ozývat hluboký drone s nádechy ambientu, opřel jsem se o stěnu, popustil opratě představivosti a nechal plynout obrazy, jež mi malovala. Už první dronová část byla výborná, jak ale přišla do hry kytara, začaly se dít naprosto neskutečné věci a fascinovanost hudbou stoupala exponenciálně do takřka nekonečných výšin. Klidně propálím už teď, že tenhle večer Sweeps 04 vyhrál už jen proto, že z celé akce jeho hudba perfektně sedla do mého rozpoložení. Trochu jsem čekal, že když půjde o drone, bude se chvět každá kost v těle, tohle ale byla spíš výprava do hlubokého vesmíru, kde o hvězdu nezakopnete, jak je rok světelný rok dlouhý, a bylo to prostě dokonalé. Mimochodem, SWEEPS-04 je název pro planetu nacházející se kdesi v souhvězdí Střelce.

Zato další střelci, v současnosti přejmenovaní na Sgra, už takové terno nebyli. Začátek jejich setu se zdál být dost slušný, jenže po asi tak dvou minutách se přelili do dost nijaké polohy a upřímně řečeno si toho z jejich vystoupení moc nevybavím. Na mysl mi vytane hlavně nejednoznačnost a zbytečná chaotičnost celku, který díky tomu moc smyslu nedával. Pár sypaček slušných, ale celou půlhodinu spíš klouzali po povrchu, namísto aby šli víc do hloubky. Nehledě na samotné vystoupení případnou snahu Sgra zabíjel zvuk, který byl dost často rozbíjen hlukem způsobeným problémem snad někde u rytmické sekce. Ať už tak nebo tak, nemyslím si, že by to s dobrým zvukem bylo výrazně lepší, protože až na občasné podupávání do rytmu mě Sgra moc nebavili.

Po jejich setu tak nezbylo než čekat na hlavní jméno večera. Dragged into Sunlight nemám naposlouchané, jak bych chtěl, protože k jejich dva roky staré fošně “Widowmaker” jsem se ještě trestuhodně nedostal. Zato “Hatred of Mankind” si dost cením a docela jsem čekal, s čím se britští pekelníci vytasí. Samotné zvučení proběhlo víceméně za tmy, protože se nikdo nenamáhal rozsvítit víc než pár baterek, nicméně po nezbytných přípravách (stroboskop, pár diod na ambientní osvětlení a svícen) se na nic nečekalo a začalo peklo. Pokud jsem Sgra vyčítal chaos, tady ho musím naopak vyzdvihnout, protože tohle se jinak popsat nedá. Sice to nebylo tak nahlas, jak všichni slibovali (ne, špunty nakonec potřeba nebyly, i když to bylo ještě o něco víc nahlas než letošní Swans), ale i tak to bylo peklo.

Věčně se měnící tempa a rytmy, řada nepravidelností, které se v samotném výsledku staly pravidlem, a do toho běsnící stroboskop vypalující oči skrze mlhu tak hustou, že by se dala krájet. Z první brázdy to bylo hodně intenzivní, hlavně pro oči, které se na rozdíl od uší ještě nevzpamatovaly. V duchu tradic hrála pětice po celou dobu otočena zády k publiku. Na poslední song navíc zhasli všechny svíce a hráli jen se stroboskopem, což atmosféru vyhnalo ještě o něco víc. Kapela drtila a válcovala, zvuk byl oproti desce ještě o několik řádů valivější a hutnější a zatloukli vás do země, ať už jste chtěli nebo ne. Trochu mě zamrzelo, že se na pódiu zdrželi opět na půl hodiny a zahráli jen tři věci z první desky (“Lashed to the Grinder”, “Boiled Angel/Burried with Leeches” a “I, Aurora”), na druhou stranu, tohle nebyl koncert, který by snesl přídavky. Pokud by Dragged into Sunlight zahráli víc, než by se odporoučeli do… dejme tomu backstage, asi bych odešel sám, protože to fascinující cosi, co po skončení poslední písně zůstalo viset ve vzduchu, bylo prostě nepopsatelné a myslím, že další nálož by celkový dojem spíš poslala do kytek.

Domů jsem se dotrmácel pořád ještě dost mimo realitu, sic na vině byl spíš Sweeps 04. Oči se ale vzpamatovávají doteď. Když pominu trochu nešťastné Sgra, kteří se do line-upu úplně nehodili, tak si nemám nač stěžovat, protože úvod a závěr byl dokonalý. Ať už to byli fyzicky vyčerpávající Dragged into Sunlight nebo nefalšované překvapení a ohromení tím, co na začátku předvedl ten nenápadný člověk s kytarou, kterého jsem se ke své smůle zapomněl zeptat, jestli nemá nějaký merch k prodeji, já můžu být maximálně spokojený, protože jsem nakonec v některých ohledech dostal víc, než jsem očekával.

Minirecenze

Volunteer – Goner

Napsat komentář
Volunteer - Goner
Země: USA
Žánr: sludge / stoner metal / noise rock
Datum vydání: 14.10.2014
Label: Forge Again Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

Řeknu vám, že najít nějakou kloudnou informaci o zámořské trojici jménem Volunteer není žádná sranda, protože mimo obsahově dosti hubené oficiální stránce je tahle parta z amerického Milwaukee naprostý no-name. Z toho mála stojí za zmínku snad jen fakt, že kapela vznikla někdy v roce 2010 na pozůstatcích jiných neznámých kapel a že “Goner” je v pořadí třetí EP a na plnohodnotný debut se tak stále čeká.

Nedostatek informací sice o kvalitě nevypovídá vůbec nic, nicméně nemám ve zvyku se rochnit tím nejhlubším bahnem amerického zatěžkaného heavy metalu se zemitými spodky, pořádně chrastící basou a špinavým vokálem, z něhož je cítit neučesanost a autentičnost prostřednictvím každého slova. Bohužel tady výčet těch vyložených kladů končí, protože ten zbytek je z hudebního hlediska naprosto nezajímavá ukázka toho, jak se dá již mnohokrát slyšená kombinace výše uvedených hudebních stylů donekonečna omílat bez momentu překvapení.

Nejsem naivní, abych od Volunteer očekával revoluční převrat, ale trojice skladeb (závěrečný cover z dílny Jawbreaker nepočítám) je takovým tím standardem, nad nímž se pozastaví snad jen naprostý hudební nováček. Neříkám, že to je kravina, která se nedá vydržet, ale tyhle riffy, tempa a vokální variace už jsem slyšel tolikrát, že ani obrovská surovost pramenící z amatérsky hutného zvuku a pěkně drnčící baskytary z toho neudělají nic víc, než čím “Goner” ve skutečnosti je. Jediná skladba, která se mi vážně líbí, je “Free-er Bird” s houpavou kytarou, jež mě zaujala magickou hypnotičností. Bohužel jak “Nein”, tak “Goner” se jí ani zdaleka nemohou rovnat.

Abych to shrnul nějak rozumně, tak to nebudu protahovat. “Goner” jsem si několikrát poslechl, uši mi kvůli tomu neuhnily, ale to neznamená, že budu mít někdy chuť to absolvovat znovu. Na to je “Goner” a Volunteer jako takoví příliš obyčejná záležitost. Čtyři body, z nichž ten čtvrtý je za “Free-er Bird”.

Recenze

Sedna – Sedna

Napsat komentář
Sedna - Sedna
Země: Itálie
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 20.10.2014
Label: Drown Within Records

Tracklist:
01. Sons of the Ocean
02. Sons of Isolation
03. Life|Ritual
04. Sons of the Ancient

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grind on the Road

Trojčlenná Sedna ze slunné Itálie nepatří zrovna ke známým spolkům. Pravda, oni ani nejspíš neměli zas tolik možností se představit evropskému (potažmo světovému) publiku. Existují od roku 2009 a mimo letošní eponymní debutové desky, kterou před nedávnem přijeli představit do Prahy do dejvické Klubovny, kde vystoupili společně s Abaton, mají na kontě akorát tři roky staré demo. Už to ale slibovalo, že půjde o poměrně zajímavý materiál. A plnohodnotný debut tuto domněnku potvrzuje.

Jak vlastně jejich muziku klasifikovat? Tři plnohodnotné skladby, jedna mezihra a máme výsledný čas nahrávky 54 minut, takže to může docela zavánět při prvním pohledu průserem. Ještě při faktu, že první skladba “Sons of the Ocean” dosahuje stopáže bezmála dvacet minut a ani další dva plnohodnotné kousky nejdou pod deset minut, by jeden čekal, že bude mít co do činění s přetaženou nudou. Ale přes prvotní zvláštní pocity nahrávka neuvěřitelným způsobem roste vy začnete odhalovat zákoutí a rozmotávat spletité uzly kompoziční zralosti, s jakou se zde Sedna prezentují.

Skladby totiž nejsou jen tak ledabyle nahodilé změti riffů, brnkaček a podobných výmyslů, ale evidentně je zde jednotný zastřešující koncept, tudíž celá deska nakonec působí jako uzavřený kruh. To především vzhledem k tomu, že skladby na sebe plynule navazují a trochu se zdá, že i témata se různě modifikují a tak nějak se k vám vracejí v různých obměnách. Než se ovšem podaří desku plnohodnotně strávit, bude to chtít mnoho poslechů, rozhodně nejde o snadný poslech a vychytat všechny možné povedené momenty zabere dost času.

Hudebně se pohybujeme někde na pomezí hodně agresivního sludge v kombinaci se špinavým metalem, beroucím si ze všech různých zákoutí extrémního hudebního spektra. Blast beaty, agresivní kytarová hra, ale i poklidnější atmosférické vyhrávky. I když je ale album vcelku spíš hodně agresivní, i tak jde o tuze atmosférickou věc zanechávající silné dojmy. Je to jak díky nápaditému komponování, chytlavému agresivnímu stylu kytarového hraní, tak i barevnou rytmikou, která chvílemi zajíždí až na končiny rituálních tanců. Sice instrumentálně nelze čekat nějakou ekvilibristiku, ale tady jde především o vyvolání emocí a zvukové hradby. Přitom se motivy poměrně vyvíjí a mění, takže není třeba se bát ani stereotypu, ale i tak si časem každý najde své oblíbené momenty, na které se v průběhu těší.

Rozervanost je také cítit z vokálního (vokálních?) projevu. Podle oficiálních zdrojů se o vokály dělí kytarista Alex Crisafulli a baskytaristka Elyza Baphomet, ale upřímně jsem nějak příliš nevysledoval vokální rozdíly, tak je možné, že jsou vokály z většiny prací právě Alexe. Na albu se mihnou i dva hosté. V rituálním temném intermezzu “Life|Ritual” můžeme slyšet zpěvačku experimentální kapely OvO jménem Stefanie Pedretti. V posledním monumentu “Sons of the Ancient” pak hostuje jistý Mike B., což je pro mě naprosto neznámá postava, ale zjistil jsem, že působí v kapele Viscera/// (podle ukázek taky poměrně originální smečka) jako zpěvák, kytarista a klávesák.

Poslechem tohoto alba jako byste sledovali ucelený příběh; jak se jednou na tuhle cestu vydáte, není možné ji ukončit jen tak uprostřed bez ničeho. Dokud nezazní finální tóny poslední skladby, visí ve vzduchu pocit něčeho nedokončeného. Na Sedna je skvělé to, že si podmaňují dlouho, ale přesto jistě. Díky poměrně náročnému procesu vstřebávání fošna taky vydrží pěkně dlouho a mě jen mrzí, že se mi nepovedlo se na ně zajet podívat do Prahy – zajímalo by mě, jestli tak působivě dovedou znít i naživo.

Reporty

Galvano, Tummo, Děti deště

Napsat komentář
Galvano poster 2014
Datum: 6.10.2014
Místo: Praha, Chapeau Rouge
Účinkující: Děti deště, Galvano, Tummo

Stejné místo, o pár dní později a v podstatně prázdnějším klubu. Ačkoliv Lantlôs i Falloch hráli rovněž ve všední den, na sludgový náhul se dostavilo asi tak o pětinu méně lidí. A kdo ví, jestli to nebylo ještě méně, protože když jsem do klubu dorazil, doslova zel prázdnotou, a to se podle původního plánu mělo za pět minut začínat. Přitom line-up rozhodně nebyl špatný, domácí Děti deště i Tummo fungují už nějaký ten pátek a svojí základnu mají, pro švédské sludgaře Galvano to byl vůbec první koncert v naší kotlině. A to nemluvím o tom, že vstup byl dobrovolný. Děti deště, kteří měli večer otevírat, tak pro absenci publika začínali o nějakou půl hodinu později – což v tomhle případě vlastně až tak nevadilo, protože za tu dobu přišlo pár dalších hlav a mně se konečně podařilo napočítat víc návštěvníků než lidí z kapel.

Přiznám se, že ani jednu kapelu jsem pořádně neslyšel, a jakkoliv o Dětech deště jsem slyšel už několikrát, nikdy jsem se k náslechu jejich tvorby nedokopal. Chyba, protože se mnou hned zpočátku řádně zacvičili. Klávesák sice prakticky nebyl slyšet, o to víc ale vynikla syrová podstata jejich hudby, která na mě funguje popravdě snad vždycky. Čistokrevný noise rock vynikal svižností a zahuleností, kapela se s tím moc nesrala a prala do nástrojů, co to dalo. Tvrdé riffy, punkové rytmy nebo jen zběsilý, špinavý rock’n’roll, to všechno se k mojí spokojenosti našlo. Hutnému zvuku přidala stěna poskládaná z několika reproduktorů, a i když to bylo hodně nahlas, nemůžu tvrdit, že byl zvuk přehulený, naopak až na zmiňované klávesy byly jasně čitelné všechny nástroje. Jediná výtka tak směřuje k tomu, že pánové mohli na podiu zůstat trochu déle než jen slabou půlhodinku.

Pokud jsem o Dětech deště sem tam slyšel, o následujících Tummo nemůžu tvrdit ani to, takže kromě prezentované škatule sludge/metal/hardcore pro mě byla tahle banda velkou neznámou. Brněnská čtveřice mi nachystala věru pěkné překvapení, protože i když to pro mě toho večera vyhráli o nějaký ten chlup Děti deště, Tummo jsem si taky zapsal na seznam “must listen to” kapel. Na přímočarý hardcorový základ jakoby mimoděk roubovali hutné, metalové a sludgové riffy a všechnu tu špínu a hnus plivali do publika tak nějak samovolně. Zpěvák se navíc i přes čtyřčlennou sestavu nevešel na pódium, takže řádil mezi lidmi, což energii koncertu taky notně přispělo. Zběsilá atmosféra v průběhu nějakých 35, 40 minut famózně gradovala a frontmanův pokus o “vykonání změny” [spáchání sebevraždy, jde o narážku na název dánské formace Make a Change… Kill Yourself – vtip vznikl na loňském festivalu Phantoms of Pilsen, kde kapela hrála – pozn. H.] na šňůře od mikrofonu byl velmi efektní pointou. Takhle nějak si představuji zabijácký sludge.

Po vystoupení Tummo proběhl pořadatel s kasou na dobrovolný vstup, takže ačkoliv jsem nebyl zrovna při penězích, svědomí mě donutilo přispět mu alespoň stokorunou. Tady bych asi mohl pochválit i dobře zvládnutou organizaci večera, protože i přes pozdější začátek pak už vše šlapalo jako na drátkách a výměna kapel i zvučení probíhaly velmi rychle. Zvuk byl navíc ve všech případech kvalitní – což platilo i pro Galvano. Švédové nejsou první a hádám, že rozhodně ani poslední smečka, která drhne sludgový bordel jen ve dvou (ostatně, o Jucifer nebo The Body jste si tu už přečíst mohli), vcelku nepřekvapivě ale k žánru přistupují opět o něco jinak. Pokud se s tím předchozí kapely moc nesraly a praly to do lidí vší silou, u vystoupení statných seveřanů to platí dvojnásob, protože už jen hlasitost vyletěla tak vysoko, že mi další dva dny pískalo v uších. Přitom ale hudba Galvano není jen bordel, kytarista Mattias Nööjd přidává i docela dost stonerových prvků a klidnějších, atmosférických vyhrávek.

Svoji vražednou mašinerii rozjeli pánové velmi slušně, první půlhodinu stínala hlavy a válcovala do podlahy, jenže v druhé polovině už začínala intenzita postupně ochabovat, a i když v závěru byli Galvano stále ještě dost při síle, po nějakých 50 minutách to už nebyl takový bordel co na začátku. Škoda, protože kdyby se nebáli skončit v nejlepším, asi by pondělní Chapeau Rouge suverénně roznesli na kopytech. I přes nižší účast to ale byla velmi vydařená akce a osobně mě trochu mrzí, že jsem nemohl na vstupném nechat víc, protože všechny tři kapely by si nějakou tu korunu navíc rozhodně zasloužily. Na druhou stranu, nebýt dobrovolného vstupného, dost možná by mi trojice jmen nadále unikala a já bych byl připraven o nášup kvalitní hudby, takže všechno má svoje pro a proti. Nezbývá tedy než smeknout před pořadatelem za vstřícné omluvné gesto, které mu velmi pravděpodobně způsobilo ztrátu, zároveň mi ale dovolilo se zúčastnit dalšího dobrého koncertu.

Recenze

The Atlas Moth – The Old Believer

Napsat komentář
The Atlas Moth - The Old Believer
Země: USA
Žánr: atmospheric sludge metal
Datum vydání: 10.6.2014
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Jet Black Passenger
02. Collider
03. The Sea Beyond
04. Halcyon Blvd
05. Sacred Vine
06. The Old Believer
07. City of Light
08. Wynona
09. Hesperian
10. Blood Will Tell

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Osobně zastávám heslo, že dobrého sludge není nikdy dost, a z daného žánru, který je sám o sobě dost široký, se snažím vstřebávat co největší množství kvalitního materiálu, kterého je v poslední době čím dál víc. Když ale nepočítám sludge/drone/doomové existence, osobně jsem si největší zálibu našel v kapelách, které bahnitý sludge mísí se silnou, podmanivou atmosférou, přičemž takhle z hlavy mě napadají třeba Year of No Light nebo dosti specifická domácí scéna v čele s Drom. O Američanech The Atlas Moth jsem již v minulosti párkrát slyšel a víceméně jsem jen čekal na příležitost k prvnímu rande, kterým se nakonec stala, nepřekvapivě, letošní deska “The Old Believer”.

Nemusím asi připomínat, že jsem byl zvědavý, co na mě vykoukne s tím, že se nechám překvapit. Vzhledem k žánru člověk může člověk tak nějak očekávat, co by jej při poslechu zhruba mohlo potkat, na druhou stranu sludge a stoner jsou tak široké pojmy, které se navíc velmi dobře mísí s jinými (sub)žánry, že mít přehnaná očekávání není na místě. Na první poslech mě deska překvapila hned ve dvou věcech. Jednak proto, že se v zásadě poslouchá docela příjemně, mnohem víc ale proto, že mi přišla docela nevýrazná, na sludge docela průzračná a snad i mělká. Nicméně prvotní šok z případné absence základních kamenů žánru velmi rychle vytlačily další poslechy, které desku nakonec ukázaly v mnohem lepším světle.

Ne, vážně jsem začínal během prvních poslechů pochybovat o tom, jestli to nakonec vážně bude stát za to. Ale ono stojí, jen prostě musíte dát “The Old Believer” čas a tak trochu věřit, že vám svá tajemství odhalí dřív než později. Prvotní přístupnost rychle opadla zjištěním, že postup nahrávkou je nakonec dost pomalý a první dojem značně mylný. Abych se totiž dostal k tomu nejlepšímu, chtělo to s albem strávit opravdu hodně času, než jsem prokousal rukopisem k jeho samému nitru, které je vyšperkováno, na atmosférický sludge dost netypicky, četnými detaily. Jakmile se k němu však dostanete, “The Old Believer” vás už jednoduše nepustí. A složitě nejspíš taky ne.

The Atlas Moth do svojí hudby zakomponovali slušnou škálu nejrůznějších vlivů, přičemž víc než bahno připomíná novinka neprostupnou masu vody. Místy rozbouřenou, někdy klidnější, stejně jako oceán je neustále v pohybu a její hlubiny jsou takřka bezedné. Základem jsou hutné, táhlé kytarové riffy, zvuk někde na pomezí sabbathovského doom metalu a modernějších sludgových kapel, do kterého kapela přimíchává řádnou porci vlastní invence a v neposlední řadě vokál. Majestátní, čistý vokál Davida Kushe, dodávající skladbám chladný, trochu odtažitý nádech doplňuje místy až zoufalý řev Stavrose Giannopoulose. To vše je doplněno o chytře použité syntetizátory, které se sice objevují docela sporadicky, pokaždé ale vhodně dokreslují atmosféru písně.

Přiznám se, že po proniknutí do alba se mi občas až tajil dech, s jakou lehkostí The Atlas Moth sází jednu úchvatnou melodickou vyhrávku za druhou a totéž platí i o riffech a struktuře skladeb celkově. Sloka-refrén-sloka a podobně tupá uspořádání nehledejte, chicagská smečka hledá v tomto ohledu méně tradiční cesty, což rovněž přispívá dojmu, že celá deska spíš sama od sebe pomalu plyne. A nevím, jestli bych nějakou skladbu byl schopen vyzdvihnout, prostě by mi to nepřišlo fér. Utkvěly mi v hlavě nejvyraznější melodie z “Halcyon Blvd” a “Sacred Vine”, repetetivní plochy z “Wynona”, úvodní vyhrávka druhé “Collider”, úchvatný závěr samého alba v podobě “Blood Will Tell” a řada dalších. To, že jsem tu nejmenoval nic z druhé pětice skladeb, je ovšem nedělá kvalitativně horšími, jen prostě nemá cenu vypisovat ten seznam místy až geniálních momentů, které “The Old Believer” nabízí, protože v takovém případě bychom tu byli hodně dlouho.

Je jedno, jestli mezi nimi najdete vypjaté kytarové plochy, excelentní vyhrávky, silné riffy nebo minimalistické chvilky hraničící s ambientem, směsice ingrediencí si vás chtě nechtě získá a nepustí. Když přihlédnu k faktu, že všechno výše popsané stačila kapela narvat do rovných 50 minut (ne, vážně, 40 by na tohle bylo málo), nezbývá než smeknout. “The Old Believer” je zkrátka úctyhodné dílo, o jaké nezakopnete každý den – a když už se vám to povede, zraje líp než víno. Snad jediná škoda je, že se The Atlas Moth nepokouší o trochu rozmáchlejší kusy, kde by podle mě jejich specifická atmosféra mohla vyniknout ještě o něco víc.

Další názory:

Je zajímavé, že mám hodně rád vedlejší projekt Stavrose Giannopoulose, dnes již nefungující (převážně) black metalovou superkapelu Twilight, ale muziku jeho hlavní kapely jsem doposud neznal. A to i přesto, že mám The Atlas Moth v hledáčku už nějaký ten pátek a mám je zaškatulkované mezi skupinami, které by se mi určitě líbily. Premiéra tedy přišla s aktuálním počinem “The Old Believer”, jenž mou předtuchu potvrdil – opravdu se mi to líbí, a to dost hodně. Láska na první pohled to ovšem nebyla, protože jsem z nějakého důvodu (asi kvůli příslušnosti ke sludge) od The Atlas Moth očekával větší bahno. Jakmile jsem si však zvykl, dostal jsem excelentní záležitost – skupina je na svůj žánr progresivnější, stále hutná, ale mnohem melodičtější, proměnlivější, nebojí se ani čistých vokálů. A jak vidno, rozhodně pánové vědí, co dělají, protože výsledkem jsou výtečné skladby “Collider”, “Halcyon Blvd”, “Sacred Vine”, “Hesperian” nebo uhrančivá “Wynona” (to “vynoisované” finále je skoro dechberoucí!). Nicméně i když jsem jmenoval jen pár konkrétních kousků, album mě ohromně baví jako celek a nemůžu jej přestat poslouchat i po velkém množství společných seancí, díky čemuž se neváhám odvděčit vysokou známkou.
H.

Recenze

Gars – Gdy agresja rodzi spokój

Napsat komentář
Gars - Gdy agresja rodzi spokój
Země: Polsko
Žánr: post-hardcore / sludge
Datum vydání: 26.5.2014
Label: Bajkonur Records

Tracklist:
01. Przed
02. Po
03. Wszystko
04. Nic
05. Zawsze
06. Nigdy

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Bajkonur Records

Alternativa v Polsku je posledních několik let čím dál výraznější a zejména post-metal/hardcore a atmosférický sludge zažívá v čele s Blindead, Obscure Sphinx a dalšími spolky zlaté žně. Není proto divu, že tamní scéna postupně vzkvétá a plodí přinejmenším kvalitní spolky. Dnes recenzovaní Gars se řadí přesně do tohoto proudu a nutno podotknout, že nejsou naprostými nováčky, nýbrž fungují už od roku 2008 a hlásí se již s třetím albem. A ačkoliv je novinka “Gdy agresja rodzi spokój” mým prvním setkáním s kapelou, vážně uvažuji, že se podívám i po starších počinech, protože jestli jsou tak dobré jako tahle deska, za poslech rozhodně stojí.

Nechci vás tu zbytečně krmit omáčkou okolo, takže jen stručně zmíním, že Gars je pětihlavá atmosférická saň z Trojměstí (konurbace měst Gdaňsk, Gdyně a Sopoty). Víc o pozadí tvorby v podstatě vědět nepotřebujete, to nejdůležitější je tady totiž hudba samotná. A když už jsem to nakousl na konci předchozího odstavce, nezbývá než přiznat, že splňuje prakticky všechno, co bych kdy mohl očekávat od tak atmosférické směsice, jakou všemožné post-metaly, post-hardcory, emocory a sludge bezesporu jsou. A jakkoliv se tyhle žánry můžou zdát poslední dobou hrozně trendy a šik, zrovna z Polska v posledních letech lezou skutečně kvalitní jména, a sic Gars nejsou natolik výrazní, zařadit je mezi ně musím.

Ačkoli se v zásadě drží všech pravidel postupně se usazujícího subžánru, solidní nápady, nosné riffy a melodie jim rozhodně nechybí, stejně jako atmosférické plochy a vůbec tah na bránu. Svoje přidává i velmi svojská produkce. Pokud promo metariály nelžou, celá deska byla nahrávána v jakési boudě na analogovou pásku, takže zvuk možná není prokreslený do nejmenších detailů, slyšet je ale vše potřebné a hlavně – mírně špinavý a hutný sound dělá z “Gdy agresja rodzi spokój” pěkně živelnou, a především silně upřímnou záležitost. Jako těsný vítěz vychází druhá skladba “Po”, která mi z pětice skladeb (nepočítám závěrečné ukecané outro) sedla nejvíc. Nesmím ale zapomenout ani na zbytek desky, který neobsahuje vyloženě slabý a třeba závěr hned úvodní “Przed” je úchvatnou záležitostí.

Ostatně, ono vmáčknout na slabou půlhodinu hudby nějakou vatu by byl vážně kumšt, takže i když je “Gdy agresja rodzi spokój” vážně krátký počin, který kolem vás proletí dřív, než stihnete cokoliv říct, Gars se díky tomu povedlo nahrát solidní album, ke kterému mám důvod se vracet. V písních občas zaslechnu náznaky domácích Lvmen v rytmické sekci (budiž jim země lehká), atmosférické riffy zase tu a tam zavoní švédskými Cult of Luna, nebo dalšími našinci Drom. Ač jde o můj dojem, inspiraci Gars určitě zazlívat nemohu, protože na to pořád nabízí dost své vlastní tváře i relativně dost nápadů. Nakonec je možná škoda, že pomyslných mantinelů žánru se občas drží jako klíště, mám za to, že tahle parta by ze sebe mohla vymáčknout přece jen o něco víc.

Stěžovat si ale nemůžu. Na “Gdy agresja rodzi spokój” už na vatu nezbylo místo, takže půlhodinová deska kolem vás prosviští do minulosti, ani nebudete vědět jak. Sic by zasloužila dobrých pět, deset minut na vrch, a věřím, že by Gars utáhli s přehledem i těch čtyřicet minut, novinka je parádním zářezem do diskografie a pokud jste fanoušci hutné atmosféry s drsným sociálním podtextem, dejte téhle fošně šanci. Je totiž přesně taková, jako její název. Po všem tom náseru, nabroušených kytarách, drtivé baskytaře a mírně nervnímu závěru se vám dostane příjemného klidu… který ovšem nevydrží příliš dlouho, protože nutkání pustit si “Gdy agresja rodzi spokój” ještě jednou, je prostě příliš silné.

Minirecenze

Down – Down IV – Part II

Napsat komentář
Down - Down IV - Part II
Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 13.5.2014
Label: Down Records

Hodnocení:
Kaša – 7/10
Atreides – 7,5/10

Průměné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Když před několika lety americká superkapela Down ohlásila svůj záměr, že místo dalšího klasického studiového alba přijde “pouze” série několika EP o pár skladbách, nepřišlo mi to jako dobrý nápad z jednoho prostého důvodu. Plnohodnotné album je prostě plnohodnotné album a nebyl jsem zvědavý, jak bude kapela trousit své nápady tak nějak náhodně, jak se jí to zrovna hodí, ale teď, po vyslechnutí druhé části jejich “Down IV” série, si říkám, že to zas tak blbý nápad nebyl.

“Part I” se mi totiž líbilo a “Part II” je na tom ještě o něco líp. Přestože jsem čekal, jak moc negativně na Down dopadne odchod Kirka Windsteina z Crowbar, tak můžu říct, že žádný kvalitativní propad se nekoná. Novinka přináší zhruba 35 minut silného materiálu, který by za jistých okolností (stačilo by přidat tři slušné songy a není co řešit) mohl klidně vyjít jako nové album Down a nijak by nenarušilo slušnou laťku, která je nastavena předchozími počiny.

Down byli vždycky byli o pomalých tempech, sabbatovských riffech a hutném vokálu Phila Anselma. Totéž je k dostání i na “Down IV – Part II” a díky krátké hrací době neřadového počinu je toto vše nahuštěno na relativně malou plochu, takže nehrozí to, co se stalo s předlouhým a nudným “Down II: A Bustle in Your Hedgerow”. Vrcholem se pro mne stala skoro až doom metalová “Conjure” s velmi neklidnou atmosférou, kterou jistí táhlé kytarové riffy a kvílení tolik známé ze starých alb Black Sabbath. Naproti tomu ani rychlejší “Steeple” není vůbec špatná a přináší mnohem lepší start, než jaký učinila “Levitation” na “Down IV – Part I”.

Pokud se v takové formě budou Down kratšími EP prezentovat i nadále a dojde na jejich slova o čtyřdílné sérii, tak se máme na co těšit. Zvlášť, pokud bude kvalita stoupat tak, jako mezi prvními dvěma částmi. “Down IV – Part II” je totiž překvapivě silný zážitek, na který do budoucna určitě ještě uslyším.

Druhý pohled (Atreides):

Studiová aktivita americké supergrupy Down by se dala spočítat doslova na prstech jedné ruky – a to pátý zářez přibyl až letos. Nebo čtvrtý? Záleží na úhlu pohledu, neboť dnes recenzované EPko je druhou částí alba “Down IV”, jehož první část vyšla před nějakými dvěma lety. Takové rozdělení nabízí hned několik otazníků. Co udělala dvouletá mezera v soudržnosti materiálu, který se navenek tváří jako jedna deska? Dokázala si dvojice EPek udržet srovnatelnou kvalitu, nápaditost i zvuk?

Odpověď na tyto otázky však není zdaleka tak jednoznačná. Ano, kvalitu a nápaditost si udržela. Obě části nabízí dost silných a zajímavých momentů. V rámci diskografie se Down příliš neposunuli, nicméně dokazují, že s dostatkem přesvědčivých a úderných riffů si můžou dovolit příliš nehýbat se zavedeným zvukem i určitými mantinely, v nichž se kapela pohybuje, protože Phil Anselmo, Pepper Kennan a nově i Bobby Landgraf (dříve Kirk Windstein) vždycky dokázali skrz kytary vytvořit hutnou atmosféru, tolik typickou americkému sludgi a stoneru. Nejinak tomu je i tentokrát.

Celková nálada obou EP je ale rozdílná, jednak díky mírně rozdílnému zvuku, který je tentokrát trochu hutnější a prokreslenější, především ale díky samotným skladbám, které jsou v případě první části spíš melancholické, kdežto druhá část je sama o sobě tvrdší, hutnější a vůbec víc bahno. Je zajímavé si díky tomu pustit obě části za sebou, celek je skvěle vygradovaný a díky proměnlivému charakteru se dá bez problémů vydržet i ta hodina deset, kterou dohromady mají. Dvouletý odstup mezi EPky je znát, ale není od věci, protože kvalita zůstává a pozice jedné z nejsilnějších sludgových kapel americké scény rovněž – na rozdíl třebas od Crowbar, kteří se díky chrlení alb stihli slušně vyčerpat.

“Down IV – Part II” tak funguje skvěle o samotě, ale i v tandemu s první polovinou. Vzájemně se doplňují a nevykrádají. EP prostě splnilo mé očekávání – na rozdíl od vystoupení na letošním Brutal Assaultu.

Recenze

Los Random – Pidanoma

Napsat komentář
Los Random - Pidanoma
Země: Argentina
Žánr: avantgarde / experimental sludge / doom metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: LasTiasRecords

Tracklist:
01. Corto normal
02. Ojota y media
03. Me Chango
04. Mia gato está solo en la oscuridad
05. Guri Guri tres piñás

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Věříte v lásku na první pohled? Ne? Já taky ne. Realita vás však občas zaskočí. Denně jich potkáváte desítky, z toho mnohé stojí za ohlédnutí, ale to je asi tak všechno. Jste chladný, kalkulující stroj, který ví, že vše něco stojí. Nic není zadarmo, vše je obchod, v němž na jedné straně stojíte vy, a za získání čehokoli z druhé strany platíte tím nejcennějším, energií. Tak přeci nemůžete jen tak něco dostat zadarmo. Ale pak se to stane, potkáte ji v davu. Žádná investovaná energie, první pohled a bum, jste v tom až po uši. V tu chvíli je vám to prostě jasné. Tuhle desku musíte slyšet celou, a to hned.

Získal jsem vaší pozornost? Ano? To je dobře. Dnes recenzované album si totiž neodnese desítku. Dokonce ani devítku, vlastně odejde jen s hezkým, solidně nadprůměrným hodnocením. Vaši pozornost si ale zaslouží, je totiž přinejmenším netradiční. Nejde o šílenou, neposlouchatelnou avantgardu, kterou si jindy užívám už jen pro ten pocit, že poslouchám něco divného. Je jen mimo běžné standardy a jeho schopnost zaujmout na první poslech a zároveň přinášet něco nového i na desátý je obdivuhodná.

Tak o čem že tedy mluvím? O novince “Pidonoma” argentinských Los Random. Nebudu se tvářit, jako bych o této kapele dříve slyšel, a tak alespoň shrnu známá fakta. Kapelu, která vznikla v roce 2006 v argentinském městě San Miguel de Tucumán, tvoří trojice muzikantů, na obalu alba vyobrazená v tradičním národním kostýmu jeptišky. Za sebou má jediné album nazvané “Todo.s los colores del”, tři roky po něm pak přišla právě “Pinadoma”, o které si budeme v příštích odstavcích povídat.

Co je tedy na “Pinadoma” tak zajímavého? Když jsem Los Random slyšel poprvé, vzpomněl jsem si na dvě kapely: experimentální rockery Swans a atmosferické sludge metalisty Terra Tenebrosa. Od prvních si Los Random berou nevázanost, ztřeštěnost a chaos, od druhých pak hutnou atmosféru a ohromnou těžkost, která na posluchače dopadá v každé minutě. Zajímavý je však již tracklist alba: to začne dvěma krátkými skladbami, aby následně posluchače uzemnilo rovnou třemi monumentálními kusy, z nichž žádný s délkou neklesne pod čtvrt hodiny. Ačkoli má kapela v postavě Raula Garcii Posseho velice dobrého vokalistu, s trochou nepozornosti byste album mohli považovat za instrumentální. Zejména ve třech delších skladbách se zpěv takřka ztrácí, a prostor tak dostane instrumentální náplň desky. Nástrojem, který si bere největší díl pozornosti, však není kytara, jak je to obvyklé. Jsou to bicí.

Cože? Bicí? Přesně tak. Marcos Luis Crosa možná nepůsobil v žádné známé kapele (Podle Encyclopaedia Metallum nepůsobil žádný člen Los Random v žádné jiné kapele!), ale způsob, jakým na své sesli kouzlí, je zdrcující. Udává tempo, náladu, energii, sóluje, zklidňuje, znásilňuje koncept bicích takových, jaké je běžně slýcháme. Nejkratší skladba, dvouminutová “Ojota y media”, je takovou hezkou vitrínkou, ukazující filosofii Los Random. Hlučící elektronika doplněná jen špatně slyšitelnou bicí sestavou, minimalismus a chaos zároveň. “Ojota y media” je však na poměry Los Random přeci jen hodně neobvyklou záležitostí. Většinou je to totiž kytara a její čtyřstrunná kolegyně, které doplňují bicí v šílené jízdě. “Corto normal” má mnohem blíže k metalu než k čemukoli jinému, její první polovinou nás provází zběsilá bouře, kde bahenní riffy střídají dobře zapamatovatelné momenty, a vše je obaleno v hrubém zvukovém kabátku. Vokál přijde na řadu o něco později a tak jako vše u Los Random, i ten je trošku zvláštní. Raul Garcia Posse zpívá španělsky a jeho hlas je typicky jihoamerický, s nástroji však drží krok i v ostrých sekcích, kdy umí přitlačit na pilu a pořádně si zařvat. Vokály stranou: i v první písni je instrumentální složka nakonec mnohem důležitější.

Jaká tedy je trojice dlouhých skladeb? Rozhodně rozmanitá. Mojí favoritkou se stala “Me Chango” a může za to nejen její soudržnost, nýbrž také množství skvělých sekcí, které při každém poslechu nabídnou něco nového. Hned v druhé minutě předvádí naprosto úchvatné kousky baskytarista Pablo Lamela Bianchi. Skladba projde mnoha zvraty, okolo páté minuty se například přidá hostující saxofon a připojí se velmi ladně k právě probíhajícímu chaosu. Los Random střídají ohromující vyvrcholení s chvílemi klidu, ani v nich však nepřijde jakýkoli odpočinek – chaos je jen o něco tlumenější. “Mia gato está solo en la oscuridad” je, alespoň v první polovině, podobná, byť působí o něco organizovanějším dojmem. V půli druhé pak kapela přistoupí k jakémusi ambientnímu dojezdu, což je po půl hodině hluku docela příjemná změna. To závěrečná “Guri Guri tres piñas”, která sahá až k jedenadvaceti minutám hrací doby, na mě působí rozporuplnějším dojmem. Nalezneme v ní větší kontrasty: vrcholy jsou intenzivnější, údolí klidnější. Chybí však chaos, kterým jsem se v předchozích písních vysloveně namlsal. Skladba je lepší v druhé polovině, kde napětí vzroste a přibyde post-rockový feeling. Výborný je však až úplný závěr, který je přesně takový, jaký má být. Velkolepý, s nepřeslechnutelnou basou, preludující kytarou a nezastavitelnou bicí sestavou.

A proč tedy “jen” sedm a půl bodu? “Pinadoma” je úchvatné album, které mě okouzlilo již při prvním poslechu. Je tu však několik ale. Poslední skladba sama o sobě prostě nemá na to utáhnout monstrózní stopáž. V půlhodinové sekci čítající skvělou “Me Chango” a polovinu následné “Mia gato está solo en la oscuridad“ se snadno ztrácím, chybí mi zde více záchytných bodů, díky nimž by se poslech stál méně náročným. Ačkoli si totiž chaos, který kapela tvoří, výtečně užívám, po určité době už je ho až příliš a mozek potřebuje odočinek. Navíc jsou tu vokály, proti kterým lze jen těžko něco namítat, čistě subjektivně mi ale nesedly.

A tak jsme skončili jako obvykle. První pohled zachytí oslňující krásu, které, pokud nejste vyloženě jiné (hudební) orientace, nelze odolat. První společné chvilky jsou plné vzrušení a obdivu, které jako by nikdy neměly skončit. Jenže život je mrcha a až delší doba strávená společně vyjeví ty drobné problémy, které mohou vše zhatit. Nalezenou lásku by však byla velká škoda opouštět jen kvůli několika vadám na kráse. S trochou práce lze uchovat to dobré a překlenout to špatné, protože když se vše srovná, stojí to za to. “Pinadoma” je jedno z nejzajímavějších alb, která jsem zatím letos slyšel, a ničemu nevadí, že to není zrovna to nejlepší.

Recenze

Beneath the Storm – Evil Reflection

Napsat komentář
Beneath the Storm - Evil Reflection
Země: Slovinsko
Žánr: funeral doom / sludge metal
Datum vydání: 2.6.2014
Label: Argonauta Records

Tracklist:
01. To Dust
02. Helen
03. Silent Exhale
04. Oceans of Sleep
05. The Endless Void
06. Frozen

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Mezi tunami alb, která nám chodí do redakce na recenze, se přece jenom tu a tam vyskytne nějaké velice příjemné překvapení. Formace s názvem Beneath the Storm patří právě mezi takové. Jedná se o jednočlenný projekt ze Slovinska, a jak je většinou člověk zvyklý, že jednočlenné projekty bývají black metalové, v tomto případě se budeme pohybovat v jiném, byť stále extrémním žánru. Shimon, jak se onen jediný člen Beneath the Storm jmenuje, totiž do světa pouští (v základě) funeral doom metal. V loňském roce se objevil debutový počin s názvem “Temples of Doom” a už letos přichází jeho pokračování v podobě desky “Evil Reflection”, která bude středobodem našeho skromného povídání.

Výše jsem řekl, že Beneath the Storm produkuje v základě funeral doom metal, což je sice vlastně pravda, protože muzika na “Evil Reflection” obsahuje vše, co člověk od toho stylu očekává, a veškeré žánrové výrazivo se zde nachází. Pokud by se mezi vámi náhodou našel někdo, kdo by tápal, co to znamená typické funeral doom metalové výrazivo, pak to v rychlosti zopakujeme – ultra pomalé záhrobní (odsud funeral) tempo, mohutné riffy, growling hlubší než Macocha, navrch samozřejmě v žádném případě nesmí chybět hutná a značně neveselá atmosféra. Abychom ovšem byli úplně přesní, je nutné dodat, že Beneath the Storm k tomuhle receptu přidává velice jemný, ale znatelný poprašek žánrů jako sludge nebo drone. A možná, že právě tohle je ta věc, která v té muzice dělá takové divy.

Na první pohled hraje drtivá většina funeral doom metalových kapel nemlich to stejné, protože onen obecný žánrový popis, který byl vyřčen výše, by se dal vlastně vztáhnout na drtivou většinu (ne-li na všechny) funeral doom metalové formace. Jediným měřítkem, jímž se tedy dá kvalita jednotlivých skupin posoudit, je to nejabstraktnější možné měřítko – pověstný pocit, který hudba v člověku vyvolává. Nicméně tohle měřítko funguje, protože zatímco jedna kapela drhne riffy ve šnečím tempu a je to nuda, druhá drhne riffy ve šnečím tempu a je to uhrančivá síla. Do jaké z těchto možností tedy spadá “Evil Reflection”?

Osobně jsem to vůbec nečekal, ale do té druhé, protože o muzice Beneath the Storm bych se – čistě na základě onoho abstraktního pocitu – nebál tvrdit, že je silná. Spíš jsem očekával, že to bude ta nuda, ale ani náhodou, protože “Evil Reflection” nabízí skvělou dusivou atmosféru, spoustu výtečných momentů (zejména kytarová práce je na albu setsakra výborná) a nemá sebemenší problém utáhnout celou hodinovou délku. V prvním songu “To Dust” se sice nahrávka ještě netváří nijak zvlášť výjimečně, spíš jako sice solidní, ale jinak vcelku obyčejný funeral doom, ale už někde v půlce druhé “Helen” se poprvé ukáže opravdu zničující riff, přičemž jemu podobné se v dalším průběhu desky objevují s až nebývalou samozřejmostí. Navíc je “Evil Reflection” (snad díky onomu zmiňovanému koření v podobě sludge) na svůj žánr možná až překvapivě dynamickou záležitostí, což z něj dělá ještě o něco víc přitažlivý počin.

Už začátek alba je sice velmi dobrý, ale to hlavní, proč si “Evil Reflection” zaslouží tak vysokou známku, se začne dít až v jeho druhé polovině. S přibývajícími minutami totiž deska postupně roste, je čím dál tím lepší a nejpozději od čtvrté “Oceans of Sleep” už je to prostě absolutně výtečné a obrovsky mě to baví. A když říkám, že “Evil Reflection” s postupující hrací dobou narůstá, asi nikoho nepřekvapí, když nyní prohlásím, že absolutním vrcholem nahrávky tak je téměř 18minutový opus “Frozen”, v němž Beneath the Storm s naprostým přehledem rozehrává první funeral doomovou ligu a směle může vyrazit konkurovat i mnohem zavedenějším spolkům.

Jak jsem již řekl, v žádném případě jsem to nečekal, ale “Evil Reflection” je na poměry svého žánru obrovská kvalita a pro mě osobně velký příslib do budoucna. Odteď budu kroky Beneath the Storm rozhodně sledovat dál, protože na svém druhém velkém počinu mě tento Slovinec přesvědčil, že talent mu tedy nechybí ani v nejmenším. Upřímně, už nějaký ten pátek jsem neslyšel funeral doom metalové album, jež by mě bavilo takovýmhle způsobem, což také neváhám ocenit patřičně vysokou (ale zaslouženou!) známkou. Jestli máte rádi extrémní doom metal, rozhodně neváhejte a “Evil Reflection” běžte vyzkoušet!

Recenze

Corrosion of Conformity – IX

Napsat komentář
Corrosion of Conformity - IX
Země: USA
Žánr: southern / sludge metal
Datum vydání: 1.7.2014
Label: Candlelight Records USA

Tracklist:
01. Brand New Sleep
02. Elphyn
03. Denmark Vesey
04. The Nectar
05. Interlude
06. On Your Way
07. Trucker
08. The Hanged Man
09. Tarquinius Superbus
10. Who You Need to Blame
11. The Nectar Revised

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím jak vám, ale mně osobně se vývoj Corrosion of Conformity v posledních letech, tedy v těch, které následovaly po vydání skvělého “In the Arms of God”, hrubě nelíbí. Patrné to bude i z následujících řádků, takže to můžu vypálit hned v úvodu, ale odchod (vypadá to, že už opravdu definitivní) Peppera Keenana zlomil téhle kapele pomyslný vaz, protože minulá eponymní deska z roku 2012 stála opravdu za hovno a “IX” jako by si dala předsevzetí, že ji bude v mnohém následovat, takže pokud patříte k příznivcům tvorby těchto nestorů amerického metalu, tak radši odvraťte své zraky.

Nerad bych vypadal jako někdo, kdo pouze nepřenesl přes srdce odchod Peppera a automaticky tak odepíše vše, na co aktuální sestava sáhne, ale zatímco alba, která svým charakteristickým způsobem pozdvihl Pepper vysoko nad úroveň běžného průměru, měla prostě něco do sebe, tak poslední dva pokusy se plácají ve vodách průměrnosti. Mike Dean má samozřejmě taky potřebnou dávku charismatu a obecně vzato nelze nic proti rozhodnutí obnovit starou sestavu z období “Animosity” nic namítat, protože to dělá každý, vydělávají se na tom hromady peněz a skalní fanoušci dostanou to, co léta žádají, ale v případě Corrosion of Conformity je to jiné. Zásadní alba této formace vznikla v 90. letech a zdánlivý návrat do hlouby 80. let nepovažuji za úplně šťastný. Zvlášť s přihlédnutím k faktu, že Corrosion of Conformity se jaksi nedaří obnovit starého ducha úplně, ale uvízli někde mezi vývojem nedávným a návratem o 30 let zpět, na což leckdo může slyšet, ale mně to po poslechu novinky definitivně vyznívá jako zanevření na jakýkoli budoucí vývoj, takže to neznačí nic růžového.

“IX” se sice snaží tvářit jako dospělácká verze jižanského rocku pro tvrdé chlapy, ale pokud se po několika posleších dokážete povznést nad tento zdánlivý dojem, zjistíte, že výsledek zní spíš jako křečovitá snaha být za každou cenu nezávislý a umělecky nesvázaný. Bohužel je výsledkem spousta nedotažených skladeb, které mnohdy mají jeden až dva zajímavé nápady a kupříkladu některé riffy jsou velmi dobré, ale v horším případě to u tohoto taky hezky rychle končí. Vokály Mikea Deana i Woodyho Weathermana jsou neučesané a přirozeně nedokonalé, čehož si svým způsobem cením, ale jakmile přijde kňourání v druhé “Elphyn”, tak je dojem z dobré stoner riffové jízdy fuč.

Zatímco minule jsem nad pokusy o vzkříšení HC minulosti nepochopil a i díky nim jsem albu udělil pět bodů, tak nyní jako by se karta obrátila a musím říct, že přímočařejší šlupky nejsou za každou cenu tím úplně nejhorším na “IX”. Taková “Denmark Vesey” je vyloženě skvělá. “On Your Way” sice není klasickou kraťoučkou vypalovačkou, ale přesto je díky jednoduché kytarové lince automaticky řazena mezi skladby přímočařejší. A taky není vůbec špatná. Kdybych přivřel oči, tak bych byl ochotný vzít na milost ještě “The Nectar” a “The Hanged Man”, z nichž ta první velmi šikovně kombinuje stonerovou současnost s letmým doomovým nádechem spolu s HC náladou prvních alb. Když už kompromisy, tak v takovéhle formě a kvalitě. “The Hanged Man” mě zase zaujala svým líbivým vzezřením, a kdybych měl vybrat pro Corrosion of Conformity nějakou skladbu, k níž by se hodil natočit videoklip, tak by to byla právě tahle, protože nejenže patří k tomu nejlepšímu a zároveň nejpřístupnějšímu, ale jedná se o skladbu, které “IX” slušně reprezentuje.

Ten zbytek písní, o nichž doposud řeč nepadla, už mi bohužel nic moc neříká. Dokážu si je poslechnout (ostatně, stejně jako celé album), ale po skončení v sobě nemám neutuchající touhu pustit si “IX” znovu, což je určitě špatně. Nejhorší je v tomto ohledu úvodní dvojice “Brand New Sleep” a “Elphyn”, které zní dohromady na ploše jedenácti minut strašně monotónně a natahovaně, takže pokud jsem v sobě zprvu měl i nějaké to nadšení, tak po prvních dvou kouscích bylo nenávratně pryč.

Jelikož jsem minule dával pět bodů za úctu k legendě a “Corrosion of Conformity” se mi líbilo o něco méně, než “IX”, tak můžu sáhnout po lehce vyšší známce, která sice neznačí žádný kvalitativní průlom (čekal ho vlastně někdo?), ale upřímně říkám, že nemám nepřekonatelnou averzi k novince této trojice a můžu si ji bez většího odporu pustit. To, že v duchu tajně vzpomínám, jaká to byla s Pepperem paráda a že “In the Arms of Dead” i nadále zůstává posledním skvělým albem této skupiny, už je věc jiná. Říkám to vždycky, když mě nějaká kapela zklame, ale tentokrát to myslím vážně a upřímně prohlašuji, že příští desku bez pro mne neodmyslitelného tahouna klidně vynechám, protože ani letos není vyloženě o nic stát a nevěřím, že se to do příště jen tak samo od sebe zlomí. Bohužel.