Archiv štítku: sludge metal

71TonMan – 71TonMan

71TonMan - 71TonMan
Země: Polsko
Žánr: sludge / doom / stoner metal
Datum vydání: prosinec 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Bacon Bomb
03. Dr. Psycho
04. Cyborg Jesus
05. Face Fuckin’ Machine
06. 71TonMan

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
71TonMan

Polská pětice s nicneříkajícím jménem 71TonMan, jejíž členové se skrývají za iniciály, takže sestava ve složení J.W., T.G., M.Z., J.J. a K.J. neřekne nikomu nic víc než samotné jméno kapely, se na svém debutovém eponymním albu “71TonMan” zhlédla v heavy metalové historii založené na tíživých kytarových plochách a opatrné rytmice, která v žádném případě nikam nespěchá. Přestože se 71TonMan schovávají za škatulkami doom či sludge metal, tak vězte, že tohle je album na míru ušité fanouškům starých Black Sabbath a jim podobným partám, které kdysi psaly hudební historii těžkého a hlavně utahaného kovu.

Papírově to nezní vůbec špatně, protože 71TonMan předkládají na ploše čtyřiceti minut pomalou, ale vážně pomalou fúzi stoner/sludge/doom (a kdovíčeho všeho ještě) metalu lehce říznutého s hrubým nelidským řevem zpěváka J.J., což je zajímavá kombinace, která mi už sama o sobě slibovala poměrně zajímavý posluchačský zážitek. Avšak “71TonMan” je bohužel přesně ten příklad, kdy ne všechno, co vypadá teoreticky dobře, je podobně zajímavé i v reálu. Neříkám, že jejich první počin je hudební omyl, ovšem je fakt, že do dobré nahrávky má poměrně dost daleko. Důvody se nabízejí samy. Přestože má album velmi dřevní atmosféru starých nahrávek, čemuž dopomáhá i poměrně chrastivé nazvučení ve stylu garážové zkušebny, tak si nemůžu pomoct, ale hudebně už to tak taková sláva není a můžete se připravit na množství hudebně nezajímavých nápadů, které spolu dohromady nefungují, čímž působí “71TonMan” strašně chaoticky. A to i přes příjemnou stopáž, kdy máte už po třech skladbách pocit jednotvárné a nepřekvapivé desky, kterou si třikrát, čtyřikrát se zájmem poslechnete a tím veškerý zájem o další bližší seznámení odpadá. Alespoň takhle to já s “71TonMan” měl. Jednotlivé písně se potulují někde kolem sedmiminutové stopáže, která značí, že tohle nebude na jeden poslech, ale jakmile se musím nutit, abych si na desce našel nějaké zajímavé pasáže a záchytné body, tak je něco špatně.

A “71TonMan” špatné je. Kdybych musel, tak bych pod nátlakem dokázal vybrat písně, jež nejsou vyloženě marné, ale ani dvojice slušných “Dr. Psycho” a “Face Fuckin’ Machine” nezachrání výsledný dojem, který je díky velmi vatovitému a natahovanému obsahu opravdu mocný. “Dr. Psycho” v mých očích nepropadla snad jen díky velmi tíživému a naléhavému rytmu, do nějž nelidským hlasem řve J.J., jenž vytváří až depresivně blackovou atmosféru, nicméně i tak tahle minimalistická skladba na osmiminutovou stopáž prostě nemá, a kdyby se zkrátila někam na slušných pět minut, vůbec by to nebylo na škodu. “Face Fuckin’ Machine” je jediným (relativně) svižnějším songem, takže už jen z toho titulu vyčnívá a stává jakýmsi vítaným ozvláštněním jinak hudebně neškodné nahrávky, která si tak nějak plyne svým tempem bez zájmu, jestli se posluchač baví, či nikoli. Hodně mě ve “Face Fuckin’ Machine” zaujal dřevní vokál J.J., jenž se zde orientuje směrem zemitějšího stoner metalového chráplaku. Naopak, za nejhorší songy považuji dvojici “Cyborg Jesus” a “71TonMan”, kdy hlavně druhá jmenovaná je se svou dvanáctiminutovou hrací dobou takřka vražedná, protože krom záhadných zvuků v pozadí, díky nimž zní docela tajemně a zádumčivě, není jednoduchý, dokola se opakující riff nic, co by mě dokázalo udržet v pozoru po celou dobu. Bohužel byl prostor vyhrazený pro zajímavý moment umístěn až na samý konec, kdy se po krátkém zvolnění s mluveným slovem spustí nemilosrdná sypačka, jejíž konec nepropustná kytarová hradba. Tohle je jedna z těch pasáží, kterými album strádá a díky jejichž absenci se nedá hovořit o silné desce s nábojem.

Je to docela škoda, protože po nedávno hodnocených Obscure Sphinx jsem čekal, že se mi do rukou dostal další sludge metalový klenot z končin našich severních sousedů, ale 71TonMan jsou přesným opakem toho, jak by taková deska měla znít. Tam, kde repetitivní plochy kytarových riffů a vazbení z povzdálí mají v posluchači vzbuzovat napětí, budí “71TonMan” touhu dívat se na “časomíru” přehrávače, kdy už bude konec. Možná to z převážně laděného textu vypadá, že tohle album je krávovina bez špetky sebekritiky, kdy se nahrála každá blbost, co chlapy napadla, což samozřejmě není, protože i přes výše uvedené uznávám, že zpočátku se deska dala úplně v pohodě sjet do konce, ale po několika málo posleších se prostě dostaví nuda, která je v případě takhle pomalé, skoro až minimalistické nahrávky nebezpečná v míře dvojnásobné.


Kylesa, Sierra, Jagged Vision

Kylesa, Sierra, Jagged Vision
Datum: 10.1.2014
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Kylesa, Sierra, Jagged Vision

Moje první významnější setkání s americkou sludgovou veličinou Kylesa proběhlo relativně pozdě a nedávno, totiž v objevení loňské desky “Ultraviolet” a následným poslechem starších alb, která jsem si v některých případech oblíbil přinejmenším stejně jako novinku, k níž Kylesa pořádá turné. Výlet na lednový koncert tak byl jasnou povinností a neodradila mě od něj ani vyšší cená vstupenky, která se pohybovala kolem čtyř set korun za kus. Spolu s sebou přivezli staří harcovníci i pár mladých, neznámých tváří – kanadské stoner rockové trio Sierra a stoner hardcore smečku Jagged Vision z norského Stavangeru.

Celá akce byla velmi dobře zorganizována a hrát se začalo přesně v osm. Úděl první kapely padl na bedra Jagged Vision, kteří dostali nelehký úkol rozhýbat dav o sto, stopadesáti hlavách. Během půlhodiny se jim to povedlo jen částečně. Řízná směsice sludge, hardcoru a stoneru rozkmitala pár hlav, většina posluchačů však zůstala u poklepávání nohou. Jejich hudba se poslouchala velice dobře, o tom žádná, něco jí ale přece jen chybělo k tomu, abych začal házet řepou nebo se drát do kotle. Pětice hudebníků se na pódiu přitom opravdu snažila, frontman Ole Wik řádil, co mu síly stačily, a ani zbytek kapely se nenechal zahanbit, kluci si první vystoupení evropského turné evidentně užívali. Bubeník kapely navíc slavil své sedmadvacáté narozeniny. Písně jsem prakticky neznal, nic nepomohl ani zběžný náslech skladeb uvolněných na Bandcampu, hádám však, že náplň setlistu tvořila aktuálně vycházející prvotina “Harvest Earth”, která byla během koncertu k dostání a nejspíše se jí v budoucnu ze zvědavosti podívám na zub. Velmi mě potěšil perfektní zvuk, který byl jednak velmi čitelný, jednak dával vyniknout zvířecí, špinavé nátuře, kterou stoner/sludgová hudba od přírody obnáší. Kolem a kolem velmi sympaticky strávená půlhodina, za kterou se Norové rozhodně nemusí stydět.

Během první přestávky jsem okoukl stánek s merchem, po krátkém odolávání jsem se obohatil o tričko Kylesy, i když jsem sám sebe přesvědčoval, že budu šetřit, protože už takhle nebyl lístek zrovna levný (a mít dostatek financí, nejspíš si nesu domů nový šatník), vyklopil do sebe podprůměrný Budvar a odebral se zpět k pódiu, kde už nastupovala kanadská Sierra. Stoner rocková parta soustředěná kolem sympaťáka Jasona Tylera, kytaristy a zpěváka v jedné osobě, spustila velmi zvolna a vlažně, v průběhu vystoupení však postupně tlačili na pilu téměř úměrně s tím, jak rostlo jejich publikum. To totiž bylo při poslední písní zhruba dvakrát takové co na začátku setu. I pro Sierru platí, že přijela představovat svoji žhavou novinku, kterou je debutová deska “Pslip” z loňského prosince, která tak tvořila většinu, ne-li veškerý materiál. Kromě debutovky má tahle mladá parta na triku ještě eponymní EPko, které vydání řadovky předcházelo. To však není tolik důležité jako to, že v živém podání mi hudba Sierry prostě sedla a mezi dvěma sludgovkami jejich stoner rock působil jako vynikající uvolnění. K závěru se našly i tvrdší kousky, třeba finální “Into Nothing”, jež má mnohem blíže k metalu než k rocku a živá podoba její tvrdosti dala vyniknout ještě více.

Je půl desáté a Sierra se na pódiu začíná pomalu balit. Jejich místo zaujímají kluci a holka z Kylesy, kteří začínají ladit. Ve vestibulu před sálem na mě čekalo docela nepříjemné překvapení – prokrájet se ode dveří k toaletám přes hustý závoj cigaretového kouře bylo pro oči zhruba stejné martyrium jako zpracování mísy cibule, což vyznělo obzvláště ironicky se všudepřítomnými výlepkami se zákazem kouření. Chápu, že kouření ke koncertům tak nějak patří, ale tohle byl vážně extrém, protože Rock Café evidentně v podzemních prostorách nevede rozumné odvětrávání. Rychle jsem se tedy odebral zpět k pódiu a v narvaném klubu čekal, než Kylesa spustí. Lelkování kolem pódia kapela utnula až s úderem desáté, kdy sebrala nástroje a začala do publika zostra prát svůj charakteristický, psychedelií nasáklý sludge. A když říkám že zostra, tak zostra. Otvírak v podobě “Scapegoat” nakopl koňskou dávkou energie, která se prakticky nezastavila. Set byl poskládán ze živějších kusů, jež už na albu mají potenciál urvat hlavu a prakticky se příliš nezvolňovalo. Po třetí skladbě “Hollow Severer” ze starší desky “Time Will Fuse Its Worth” předvedli bubeníci CarlEricem efektní bubenickou vložku, zatímco kapela měnila a přelaďovala nástroje.

Po krátké exhibici padla mimo jiné “Quicksand” z poslední desky, “To Forget” ze “Spiral Shadow”, za zmínku stojí skvělá “We’re Taking This”. Klasický set uzavřeli skladbou “Running Red” zhruba po tři čtvrtě hodině hraní. Nikoho nepřekvapí, že dav čítající více než dvě sta párů uší nenechal kapelu odejít z pódia – ke vší smůle kapely jiná cesta do backstage neexistovala a tak chtě nechtě museli zahrát přídavek o dvou kusech. Celý večer tak uzavřeli se “Said and Done” z předminulé “Static Tensions”. Ačkoliv Kylesa přijela přestavit především “Ultraviolet”, co jsem počítal, zazněly z něj všehovšudy čtyři písně, což dělá asi třetinu setlistu. Hodně se hrálo právě z posledních dvou alb, došlo ale i na starší kusy. Podle očekávání celou show hodně táhla dvojice bicích, která je velmi nezvyklá a na koncertech ji můžete zahlédnout málokdy (třeba na loňském Brutal Assaultu si podobně šílenou sestavu přivezli Cult of Luna). O skvělém vokálu Laury Pleasants se snad ani není třeba se výrazně rozepisovat, snad jen, že v živém podání zní ještě několikrát tak uhrančivěji a melancholičtěji než z alba. Totéž se dá říci i o energii, kterou Kylesa do publika pumpuje, tohle prostě mělo tah na bránu a drive, že by to probudilo i mrtvého. I když si myslím, že to mohlo být klidně ještě o kus zběsilejší.

I přesto byl páteční koncert skvělou akcí a podařeným začátkem nového roku. Perfektní organizace, žádné zbytečné prostoje, vynikající zvuk u všech tří kapel (čest bezchybné práci zvukaře) a konečně skvělá vystoupení ve všech případech – a především naprosto zabijácká Kylesa. Osobně jsem čekal tak trochu větší bordel v publiku, podobný tomu, který zavládl v maličké Sedmičce během Kvelertak, i tak jsem ale odcházel spokojen, protože první zastávka evropského turné se prostě povedla na výbornou a jsem rád, že jsem u toho mohl být.


Gnaw – Horrible Chamber

Gnaw - Horrible Chamber
Země: USA
Žánr: noise / sludge / drone
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Seventh Rule Recordings

Odkazy:
facebook

Americká pětice vedená Alanem Dubinem sice není ve světě kdovíjak známá, svým debutovým počinem “This Face” už však pár posluchačů zaujmout dokázala, přinejmenším v rámci domácí scény v New Yorku. Letošní rok přinesl na podzim pokračování v podobě řadovky “Horrible Chamber“, která tři roky starého předchůdce v hnusu a špíně ještě o něco překonává.

Od prvních tónů a skřeků úvodní “Humming” až po závěrečný zoufalý řev opusu “This Horrible Chamber” nelze o albu mluvit jinak než o očistci. Skladby o průměrné délce sedmi minut kombinují či střídají industriální noisové plochy se sludge/dronovým bahnem, to vše zastřešené skvělým Dubinovým vokálem plným zoufalství a hněvu, který do toho všeho hnusu padne jako ulitý. Připočtěte k tomu zahulený, hutný zvuk, atmosféru, která by se dala krájet, a vrstevnaté kompozice, dávkující výše zmíněné ingredience v promyšlených konstrukcí, a dostanete po všech směrech solidní nahrávku. Už jen zmiňovaná atmosférická “Humming” nasazuje laťku vysoko. K srdci mi obecně přirostly industriální skladby jako “Water Rite” o něco více, ale i drsné, agresivní výplachy jako předposlední “Vulture” mají hodně co nabídnout.

Hrací doba se zastavila u hranice jedenapadesáté minuty a podle mého soudu tak akorát. Album končí dřív, než začne lézt na nervy, zároveň z něj ale nemáte pocit, že je zbytečně krátké. Navíc se “Horrible Chamber” hned neoposlouchá. Tuhle žumpu plnou depresivních, misantropických pocitů a nálad jsem chtěl po prvním poslechu chuť odložit s tím, že to je opravdu odpad a nemastný, neslaný kekel. Pronikal jsem do ní jen stěží – jakkoliv mám podobné hnusy opravdu rád – a dnes si při psaní recenze říkám, že se do těch sraček mohli pánové obout ještě o něco více, jakkoliv se jim druhý počin povedl na výbornou.


Gnaw Their Tongues & Alkerdeel – Dyodyo Asema

Gnaw Their Tongues & Alkerdeel - Dyodyo Asema
Země: Nizozemsko / Belgie
Žánr: drone / black metal / sludge
Datum vydání: 13.1.2014
Label: Consouling Sounds

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy Gnaw Their Tongues:
facebook / bandcamp

Odkazy Alkerdeel:
web / facebook / twitter / bandcamp

Bez obalu přiznávám, že “Dyodyo Asema” je počin, na nějž jsem se fakt těšil, a byl jsem hodně zvědavý, jak bude výsledek znít. Jedná se kolaboraci mezi dvěma projekty z oblasti Beneluxu – experimental/noise/black metalu od Gnaw Their Tongues z Nizozemska a sludge/black metalu od Alkerdeel z Belgie. Obě formace ve své vlastní tvorbě produkují značně depresivní až trýznivou hudbu, a když se takovéhle dvě kapely pustí do společné kompozice, klidně z toho může vzejít opravdu podivuhodná záležitost. A právě to se také stalo.

Výsledkem kolaborace mezi oběma kapelami je jedna devatenáctiminutová skladba s názvem “Dyodyo Asema”, která si hodně vágně řečeno bere to nejlepší od obou zúčastněných. A pokud znáte vlastní hudbu Gnaw Their Tongues a/nebo Alkerdeel, asi vám bude jasné, že i zde se bude jednat o značně nepříjemnou, odpornou a depresivní záležitost – a přesně tak tomu je. “Dyodyo Asema” se pohybuje někde na ose mezi hodně nechutným dronem a sludgem s black metalovou aurou a navrch s občasnými hlučnými a chaotickými ruchy, které se vydávají na dohled noisu. Ve finále jde přesně o ten druh muziky, o níž nemůžete říct, že se vám to vyloženě líbí v tom pravém slova smyslu, ale ve vší své odpornosti je “Dyodyo Asema” jakýmsi zvláštním způsobem uhrančivé, hypnotické a snad až fascinující. Je to naprosto syrové a hnusné, ale právě v tom tkví ta síla, protože těch 19 minut má natolik hustou a intenzivní atmosféru, že se od toho jednoduše nejde odtrhnout. Jasně, rozhodně to nebude věc pro každého, tohle je hudba, pro niž prostě musíte mít pochopení, jinak to odsoudíte jako naprostou blbost, ale pokud vám podobné deprese sedí, rozhodně to stojí za poslech.

Nutno dodat, že celkový výsledek z “Dyodyo Asema” navíc ještě umocňuje hodně mrazivý, jedovatý a nepříjemný videoklip ve striktně černo-žlutém provedení. Ale přesně tak, jak ten klip vypadá, ta hudba působí. Hodně silná záležitost.


Melvins – Tres cabrones

Melvins - Tres cabrones
Země: USA
Žánr: sludge metal / experimental rock
Datum vydání: 5.11.2013
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Dr. Mule
02. City Dump
03. American Cow
04. Tie My Pecker to a Tree [traditional]
05. Dogs and Cattle Prods
06. Psycho-Delic Haze
07. 99 Bottles of Beer [traditional]
08. I Told You I Was Crazy
09. Stump Farmer
10. You’re in the Army Now [traditional]
11. Walter’s Lips [The Lewds cover]
12. Stick em’ Up Bitch [Pop-O-Pies cover]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po světě běhá zatraceně málo kapel, které se můžou pochlubit takovým kultovním statusem, jaký pobírají Melvins, a k tomu se stále pohybovat ve vodách undergroundu. A přitom právě Melvins to zvládají už dobře třicet let a k tomu stíhají chrlit jedno album za druhým, nemluvě o tom, že každé druhé z nich nahrávají Buzz OsbourneDalem Croverem v jiné sestavě. Loni vypustili do světa řadovku “Freak Puke”, letos zase album coverů “Everybody Loves Sausages”, které navrch podpořili koncertní činností. Jenže se to dvěma stálým členům zdálo pořád málo, tak pro jistotu vydali ještě jeden živák a splitko s Napalm Death – a aby bylo co pod stromeček, na začátku listopadu nám nadělili ještě plnohodnotnou řadovku “Tres Cabrones”.

“Tři bastardi”, jak by se dal přeložit název ze španělštiny, obsahují dvanáctku skladeb na ploše bezmála pětačtyřiceti minut a myslím, že můžu hned takhle na začátek recenze napráskat, že nudit se opravdu nebudete. Melvins sice vyloženě nepřinášejí nic nového, protože velká část skladeb už někdy vyšla na nějaké kompilaci, splitku nebo demáči. Když se ale člověk podívá na obsáhlost diskografie montesanských bastardů a přičte k tomu roky vydání jednotlivých titulů, které občas sahají až k samým počátkům kapely, ve výsledku je tenhle fakt pro běžného posluchače, který nezná tvorbu Melvins do posledního detailu, spíše zajímavou informací než nepřekonatelným problémem. Nebo alespoň mně osobně je to vcelku jedno. Důležitější totiž je, že tohle okénko do historie kapely je zatraceně pestré a ještě o něco víc zábavné.

Psychedelický rock tu náruživě drnká na experimentální stránku svojí existence s neuvěřitelným nadhledem. Občas vytáhne z rukávu klenot v podobě industriálního experimentu “I Told You I Was Crazy”, nebo si z vás trojicí lidovek, u kterých mi nejednou cukly koutky, prachsprostě dělá prdel. Právě kratičké skladby jako opilecká vyřvávačka “99 Bottles of Beer” nebo “You’re in the Army Now”, jejíž melodii Melvins opatřili ujetými dětskými klávesami a řádně vulgárním textem, jsou skvělým odlehčením. Je s podivem, že i když na první pohled do alba nezapadají a jsou kontrastnější než barvivo pro vyšetření cétéčkem, ve výsledku je to právě naopak. Poněkud mimo mi spíše přijdou poslední dvě skladby, totiž covery na “Walter’s Lips” od The Lewd a “Stick em’ Up Bitch”, jejímiž autory jsou kalifornští punkáči Pop-O-Pies, které jsou od zbytku alba velice odlišné. V obou případech sice jde o našlapané pecky, ostatně zahrát tohle Melvins na koncertě, nechtěl bych stát v kotli, ale prostě… chybí experiment, chybí psychedelie, chybí taková přemíra ironie, že by z toho nejednomu cholerikovi rupla cévka. Myslím, že King Buzzo mohl covery pojmout trochu zajímavěji než jen jako pohodovou vypalovačku.

Pokud všechny skladby naopak něco spojuje, je to zvuk nahrávky. Zašuměný garážový bordel, hutná basa, alkoholem a drogami rozmazané kontury kytar, bicích, dětského piánka, prostě absolutně všeho. Svým charakterem maximálně podtrhuje celkový dojem z desky. Za zmínku stojí i fakt, že na “Tres Cabrones” se stálý bicman Dale Crover chopil basy a za škopky usedl Mike Dillard. Ten se s Melvins ukázal před osmi lety na kompilačce “Mangled Demos from 1983”, čímž jen potvrzuje, že aktuální placka je spíše vzpomínkovým počinem, který má připomenout zapadlé skladby v novém hávu. Je tedy jasné, že hudebně nepůjde o nic převratného nebo nového, o to tady ale zdaleka nejde a album se o to ani nesnaží. Prostě jistých sedm bodů.


Jucifer, Mörkhimmel

Jucifer, Mörkhimmel
Datum: 13.10.2013
Místo: Praha, Final Club
Účinkující: Jucifer, Mörkhimmel

Na úvod dnešního reportu bych si dovolil krátké ohlédnutí za uplynulým rokem (i když do jeho konce ještě nějaký ten měsíc zbývá). Když tak přemýšlím, letošní rok je totiž vyloženě bohatý na velká jména světové sludgové scény. Však považte sami. Začátkem května se u nás ukázali Melvins v doprovodu spřátelené formace Big Business. O dva měsíce později nás hned z kraje července svojí přítomností poctila další legenda, Neurosis. Další (dokonce dvojnásob) kultovní jméno přinesl i osmnáctý Brutal Assault, a to v podobě vystoupení Cult of Luna. To jsou v rozmezí čtyř měsíců hned tři formace světového formátu, které ovlivnily a stále ještě ovlivňují kapely po celém světě. Čtvrtou (a podle všeho letos už poslední) sludgovou kapelou, která se u nás po dalších dvou měsících ukázala, byli Jucifer.

Duo nomádů opět sebralo po vydání poslední desky “за волгой для нас земли нет” svůj karavan naládovaný aparaturou od podvozku až po střechu a vyrazilo do světa na výroční šňůru, nazvanou symbolicky ke dvacátému výročí kapely “Twenty Years of Slaying Ears” – přičemž v duchu alba nezačali GazelleEdgarem nikde jinde než v Rusku. V neděli 13. října se konečně dostali i do našich končin a zavítali do pražského klubu Final (o den později i do Brna), přičemž v Praze byli doprovázeni domácí formací Mörkhimmel. Jejich jméno jsem sice již zaslechl ve spojitosti s jejich loňskou deskou “Zloskřivec”, přesto jsem s jejich tvorbou dosud neměl tu čest. Půlhodinový set nabitý energií byl příjemným začátkem večera a skrovné publikum (odhadem k třiceti platícím) jej řádně ocenilo. Ostrá, řádně ušpiněná palba punku, černočerného metalu a crustu nejenže dokázala rozhýbat pár hlav, ale především mi potvrdila zvěsti o kvalitě, které jsem slýchal snad od všech známých, kteří se s jejich tvorbou blíže obeznámili. Většinou jednodušší punkové rytmy nijak nemusím, ale do hudby Mörkhimmel prostě sedí jak ulité a jsou tou správnou hnací silou na pozadí mrazivých kytar, která dává koncertu drajv. Pamatuji si, že zazněly skladby “Hromada mrtvých krav” a “Insomnia”, většina songů, zejména v první půli vystoupení, však zůstala neuvedena a proslovy mezi písněmi se z důvodu časového presu smrskly na nutné minimum. Upřímně jsem před koncertem trochu litoval, že se v Praze neukáží 5 Seconds to Leave, kteří předskakovali Jucifer v Brně, nicméně Mörkhimmel ukázali, že lepší doprovod si na naší scéně nomádi snad ani vybrat nemohli.

Po krátké přestávce, během které jsem stihl vyrabovat stolek s merchandisem (rozuměj, zakoupil jsem triko s logem kapely), už nastoupili samotní Jucifer. Nikdy v životě bych nevěřil, že kombo pouhopouhé kytary a bicích dokáže udělat takový bordel. Nic jiného GazelleEdgarem nepotřebovali, žádnou nasamplovanou baskytaru nebo druhou kytaru, prostě nic. Jen kytara podladěná tak, že Gazelle drhla šňůry na prádlo, drtící naše uši v rytmu vražedných bicích. Takovou nálož jsem letošní rok ještě nezažil. To, co nám Jucifer naservírovali, byl bez okolků naprosto kulervoucí, mazlavý sludge naroubovaný na esenci čistého dronu, přesně ve stylu posledního alba – jen sílou, zahuleností a odlidštěností překonával desku asi tak o sílu menší atomové pumy. Pokud máte nějakou představu o tom, jak by mohl vypadat očistec, nedělní koncert se té mojí zatraceně přiblížil. Jen s tím rozdílem, že na rozdíl od skutečného očistce se tenhle stačil smáčknout z nekonečna do plus mínus jedné hodiny. Pokud se mě zeptáte, co Jucifer všechno zahráli, moje odpověď by mohla být buď bezpohlavně diplomatická, totiž že se jednalo o výběr z posledních dvou desek “за волгой для нас земли нет” a “Throned in Blood” s jasnou převahou první jmenované, přičemž se možná objevilo i něco z EP “Nadir”. Anebo bych mohl lakonicky prohlásit, že mi to bylo naprosto u prdele, protože jediná skladba, kterou jsem bezpečně poznal, byla vypalovačka z poslední desky Боритесь, чтобы жить свободно :: Fight Hard Life Free”, vše ostatní jsem naprosto minul. Nejen proto, že Gazelle nebyla téměř slyšet, na rozdíl od Edgarova sípavého ječáku. Mimochodem, za svůj výkon má ten chlap mé nejvyšší uznání. Nemám ponětí, jak mohl ze všech sil mlátit do bubnů, řvát k tomu cosi, co by se s trochou představivosti dalo nazvat textem, a neposrat ani jedno z toho. Ale vážně mi bylo jedno, co se hraje, protože tohle byla především neutuchající destrukce sluchového ústrojí a mozkových buněk, proud hutného bahna, který jste nechali prodrtit se jedním zvukovodem tam, aby vám tím druhým vypasíroval mozek z hlavy ven, a až pak to všechno ostatní. Kvůli tomu jsem ostatně na koncert šel a přesně to jsem také dostal, těžko tedy mohu být nespokojen.

Posledních cirka deset minut odehrála Gazelle v kleče před jedním z reproduktorů (velká škoda, že s sebou nevzali svou stěnu poskládanou z malých repráčků, to by bylo teprve cool) se snahou vypálit nám poslední zbytky mozku vazbením, načež se s krátkým, skromným rozloučením odebrali do backstage. Lepší to snad ani být nemohlo. Totiž, možná i mohlo, kdyby zahráli pár mých opravdu oblíbených kusů, jako je třeba “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers”, udělali by mi neskutečnou radosti i skladbami ze starších alb “L’Autrichienne” a “If Thine Enemy Hunger”. Ty by se ale do celého settingu nehodily ani omylem, naopak by rozbily hutnou, doomovou atmosféru, proto je lepší, že se jich Jucifer zdrželi a zůstali pouze u novějšího, depresivně syrového materiálu, přičemž starší, o poznání jemnější a melancholičtější tvorbu nechali odpočívat. Jak jsem již ale napsal – nespokojen být vážně nemůžu. Asi to bude znít trochu jako klišé, protože těch dobrých akcí bylo letos už tolik, že mi na jejich spočítání nestačí ani dvě ruce, ani moje paměť. Tenhle mezi ně ale budu muset zařadit taky. Nemůžu jinak, protože ve své vražednosti je daleko před všemi ostatními letošními koncerty. A doufám, že při další zastávce tu Jucifer předvedou něco podobného, protože přesně tímhle stylem bych si nechával uši zabíjet klidně co měsíc.


Jucifer – За Bолгой для нас земли нет

Jucifer - За Bолгой для нас земли нет
Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 17.7.2013
Label: Nomadic Fortress

Tracklist:
01. The Land Speaks
02. Песнь просыпающегося города :: Song of the Waking City
03. Ложь во спасение :: White Lie
04. Боритесь, чтобы жить свободно :: Fight Hard Live Free
05. Ни шагу назад! :: Not a Step Back
06. Дом Павлова :: Pavlov’s House
07. Позор :: Shame
08. Сибирь :: Siberia
09. Волк (Скорбящая мать) :: Wolf (Grieving Mother)
10. Эволюция I: Кочевники :: Evolution I: Nomads
11. Эволюция II: Родина-мать зовет! :: Evolution II: Soviet Motherland Calls
12. Заградительные отряды :: Barrier Troops
13. Новая могила :: The New Grave
14. Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers
15. Patriotic Song
16. Эпилог :: Epilogue

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Atreides):

Sludgové duo nomádů z Athens v americké Georgii se letošního července rozhodlo navázat na poslední album “Throned in Blood” a ještě mladší EP “Nadir” – tentokráte opět koncepčním albem, podobně jako v případě “L’autrichienne”. Že se Jucifer příběhem přesunuli z rebelující Francie do mrazivého Ruska, svědčí už název psaný v azbuce, jenž v překladu znamená “Za Volhou není žádná země” a točí se kolem nepříliš šťastného osudu Volgogradu, či chcete-li Stalingradu. A ne, za Volhou opravdu není žádná země, jen bezmála osmdesát minut sludge, doomu a dronu těžšího než plutonium.

Co se týče koncepčních alb, od předchozího “L’autrichienne” se změnilo mnohé. Co se týče přirozeného vývoje kapely, jde jen o další logický krok vpřed. Od směsky energického sludge, punk rockových riffů, country vydrnkávaček a všudypřítomných drog předchozích alb se Jucifer dostali do mnohem těžších a temnějších vod, jaké zvěstovali už na “Nadir”. Když se podívám zpětně, krátké EP mělo jediný úkol, totiž naznačit budoucí směřování kapely, protože po našlapaném a poněkud chaotickém “Throned in Blood” kapela udělala krok stranou někam úplně jinam a ponořila se do hustých vod močálu, jenž byl na novém albu nahrazen nekonečnou Sibiří a vražednou ruskou zimou. Už úvodní “Song of the Waking City” dává vědět, že tohle bude výplach se vším všudy a že pokud vás v závěru stihne nějaká ta drobnější lobotomie, budete za ni ještě docela rádi. Hluková stěna tvořená kytarou tak podlazenou, že Gazelle Amber Valentine snad musí drhnout šňůry na prádlo, a nekompromisními bicími Edgara Livengooda navrch překrytá uječeným vokálem a zabalená do opravdu špinavého zvuku, sráží do kolen a na celých osmdesáti minutách vám nedovolí se byť jen nadechnout. Když vyjmu intro, outro a občasná intermezza v rámci částí jednotlivých písní, které jsou tvořeny monology “Matky Rusi” ku svému národu a zemi, pořád ještě zbývá dobrých pětašedesát minut, jež nemají jiné snahy, než vás pohřbít pod nekončící závěje sněhu.

Na rozdíl od H., který se přes delší stopáž nedokázal přenést, mi nedělá problém i přes notnou délku doposlouchat “За Bолгой для нас земли нет” až do konce. Osmdesát minut je na takhle hutný a nekompromisní sludge/drone, místy připomínající kultovku Sunn O))), vážně hodně, neříkám, že ne, ale i přesto mě album baví od začátku do konce. Je dlouhé, je zdrcující, ale masochistickým způsobem mě vážně baví. I přes jistou monotónnost ale nemůžu říct, že by se nic nedělo, tu totiž vytváří především jednolitá zvuková masa. Rozhodně na albu není jedno a to samé tempo a riff od začátku do konce a ač se dobrá polovina alba nese ve středním a pomalejším tempu, najde se i několik dost agresivních skladeb v čele s “Ложь во спасение :: White Lie” nebo “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”. Jediná má výtka putuje na adresu čistého vokálu. Kdo zná předchozí tvorbu, ví, že Gazelle nosí zlato v hrdle a její eterický, atypicky zabarvený hlas byl vždy jednou z předností hudby Jucifer. Přijde mi proto jako neskutečné mrhání, že opravdu v plné síle se na albu objeví jen a pouze jednou, a to až téměř závěru alba. “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers” to v mých očích sice automaticky pasuje do pozice nejlepší skladby, přesto bych byl mnohem raději, kdyby na “За Bолгой для нас земли нет” nebylo tolik harsh vokálu na úkor čistého zpěvu.

Valivý sludge ovšem není to jediné, na co “За Bолгой для нас земли нет” vsází. Jucifer vždy uměli pracovat s atmosférou a nejinak je tomu i tady, ač na předchozích albech byla nálada spíše utopená v drogách a melancholii než přívalech sněhu a deprese. Na rozdíl od “L’autrichienne”, které bylo věnováno Marii Antoinetě a jeho příběh mi přišel spíše jako okrasa než stavební prvek, na novince dává koncept albu hloubku a další rozměr. Je dost možné, že kdyby “За Bолгой для нас земли нет” bylo prostým dlouhohrajícím albem, asi mě natolik neosloví, ale ve spojení s ponurým osudem Volgogradu jsem albu naprosto propadl. Není pro mě jen osmdesáti minutami sludge, doomu a dronu, pomalého tempa a těžkých monotónních riffů, nýbrž osmdesáti minutami bolesti, žalu a drsné Sibiře přikryté pod bílou peřinou. Osmdesáti minutami dlouhé cesty zničeným Volgogradem i hlavami jeho neméně zničených obyvatel. Atmosféra se pro svou hustotu dá krájet leda diamantovou čepelí. Sedmiminutová “Эпилог :: Epilogue”, z níž většina je cesta současným městem doprovázená zvukem projíždějících aut, pak působí jako vytržení ze sna do tvrdé reality – a vy se nechcete probrat, takže vás nakonec donutí si to celé zopakovat ještě jednou znovu. A znovu. Tak dlouho, dokud sami nebudete mít dost, tedy za předpokladu, že už napoprvé vás právě již zmiňovanou délkou album nezabije.

Shrnuto a podtrženo, “За Bолгой для нас земли нет” je skvělé album. Dlouhé a tvrdé jako ruská zima, ale právě tím je mi nesmírně sympatické. S ničím a s nikým se nepáře. Posluchače bez servítek semele, rozžvýká a vyplivne a donutí vlézt mu do chřtánu znovu. Nebudu lhát, čekal jsem něco poněkud odlišného a “Nadir” považoval spíš za úlet než za manifest nového zvuku, ale Jucifer si mě i přes změnu stylu opět získali, přičemž náročností poslechu spolehlivě deklasovali veškerou svoji předchozí tvorbu do role sluníčkových, snadno přístupných alb. Osobně ale doufám, že se k nim s budoucím počinem tak trochu vrátí, protože mám obavy, že další deska podobného ražení by se jim nemusela příliš vyplatit.


Druhý pohled (H.):

Ačkoliv známka 7,5 rozhodně není z obecného hlediska špatná, v případě Jucifer značí hodně rozporuplný pocit, který z “За Bолгой для нас земли нет” mám. Víte, v základě se mi po hudební stránce ta deska opravdu líbí, fakt hodně. Podobně nařvaný hnusný sludge, který se člověku pomalu zarývá do hlavy a bolestivě tam všechno drtí a ničí, mám vážně rád. A Jucifer zde předvádí, že i tohle umí skvěle. Některé skladby jsou vážně výtečné, třeba až black metalem načichlý náhul “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”, mrazivá “Эволюция I: Кочевники :: Evolution I: Nomads” nebo nádherným čistým vokálem kořeněná “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers”.

Tohle všechno je super a opravdu mě to oslovuje. Co však nahrávku potápí, to je skutečně přemrštěná délka, jež se blíží až k 80 minutám. Obecně má s tímhle problém dost sludgových nebo dronových alb, protože drhnout podobná zla víc jak hodinu je vražda, zvlášť když je těch minut ještě 80 a když si je dost písní podobných jako vejce vejci. Koncept nekoncept, tohle je prostě moc a upřímně se přiznám, že na první pokus jsem měl opravdu velký problém zmáknout “За Bолгой для нас земли нет” na jeden zátah – a to já jsem – dovolím si tvrdit – docela otrlý posluchač. Dlouho se mi nestalo, abych měl co dělat, abych nějaké album doposlouchal kvůli tomu, jaký je to nářez, v drtivé většině případů se mi to totiž stává spíš proto, že se jedná o nudnou hudbu. Pravda, s dalšími poslechy jsem si trochu zvyknul a “За Bолгой для нас земли нет” vstřebal lépe, ale i tak si myslím, že ta stopáž měla být o hodně kratší. A ve výsledku je to škoda, protože čistě po hudební stránce “За Bолгой для нас земли нет” na těch 8,5, které dává kolega, opravdu je…


The Ocean – Pelagial

The Ocean - Pelagial
Země: Německo
Žánr: progressive / sludge metal
Datum vydání: 30.4.2013
Label: Metal Blade Records

Hodnocení:
Kaša – 9/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Němečtí milovníci koncepčních alb The Ocean se na novince “Pelagial” ponořili z hvězdných výšek až do nekonečných hlubin oceánu a opět ukázali, že jejich hudby se člověk jen tak nenasytí. Poslední dvojice spřízněných alb “Heliocentric” a “Athropocentric” byla jednoduše skvělá a říkal jsem si, že navázat na tak vysoce nasazenou laťku bude sakra těžké, ale The Ocean to zvládli.

S každým albem totiž rostou výš a výš a skladatelsky se pomalu přibližují k tomu, co by se dalo nazvat jako dokonalé album. Bohužel, nebýt lehce nedotaženého závěru, kdy už “Pelagial” ztrácí na svůj našlapaný úvod, šel bych s hodnocením ještě výš. S přibývajícími minutami se The Ocean na novince noří stále hlouběji a s rostoucím tlakem se vzdalují progresivně post-rockovým vodám s čistým zpěvem a jejich projev je hrubší a agresivnější. Najdou se pochopitelně i výjimky, takže v úvodu devítiminutové “Hadopelagic II: Let Them Believe” jako bychom se vynořili zpět k hladině o pěkných pár kilometrů výš. V případě tak ucelené desky, jakou novinka The Ocean je, se těžko vybírá nějaký vrchol, protože z každého tónu je jasné, že kapela se snažila, aby album fungovalo především jako celek, nikoli jako sbírka samostatně stojících písní, ale subjektivně mě nejvíc baví “Bathyalpelagic III: Disequillibrated”. Taková ta semknutost může na někoho ve výsledku působit jako jedna padesátiminutová skladba rozdělená na dílčí části, což automaticky vyvolává dojem nepřístupného díla, na nějž je nezbytné se pekelně soustředit, avšak buďte si jisti, že nic takové nenastane a hlavně díky kompoziční rozmanitosti se spoustou melodických vokálů je “Pelagial” relativně vstřícným posluchačským zážitkem, který ale na druhou stranu nelze brát jako pouhou kulisu.

Těžko odhadovat, kam se The Ocean příště posunou, ale rozhodně si jejich další snažení nenechám ujít, protože pokud budou nadále takhle růst, můžeme očekávat ještě velké věci. Vážně skvělá práce, která mne i po mnoha posleších nepřestává bavit.


Druhý pohled (Zajus):

Dva roky uběhly jako voda a německý kolektiv The Ocean se vrací s dalším koncepčním albem. Oproti minulým deskám se však pozornost kapely obrátila, a tak zatímco “Heliocentric” a “Athropocentric” směřovalo své zkoumání směrem k vesmíru (a lidskému poznání o něm), “Pelagial” se vydává opačným směrem – do nekonečných hloubek oceánů. A zatímco provedení konceptu dvou předchozích alb nebylo úplně přesvědčivé, na “Pelagial” je vše úplně jinak. Každá další skladba představuje ponoření hlouběji do temných vod, což je symbolizováno nejen texty a zpěvem, ale také hudbou.

V první části alba tak nalezneme technický, ovšem převážně melodický alternativní metal plný refrénů a snadno zapamatovatelných momentů. Důraz bych zde kladl na slovo technický – The Ocean asi nikdy nedali takový prostor složitým kytarovým linkám a často se měnící rytmice. To nejvíce vynikne na druhém disku s instrumentální verzí alba, na které lze odhalit mnoho zajímavých drobností. Jak postupujeme dále do hlubších vrstev oceánu, album hrubne, je stále syrovější a kapela se více vrací ke svým sludgovým kořenům. Čistý zpěv prakticky ustane a vše zpomalí. Je to hezký efekt dávající najevo, že kapela koncept alba bere vážně. Přesto mám však dojem, že druhá polovina nevyvolává pocit beznaděje a zoufalství, který bych v naprosté tmě hluboko v oceánu očekával. Ztrátu chytlavosti tak nekompenzuje příslušným zhutněním atmosféry, což ji činí o něco slabší.

Množství kritiky směřovalo u “Pelagial” (stejně jako u dvou předchozích alb) k vokálům. Loic Rossetti není zpěvákem roku, ale rozhodně je dost dobrý na to, aby svůj díl práce odvedl velmi dobře. Jeho zpěv mi v některých momentech poslechu instrumentální verze alba naopak znatelně chyběl. Co mě ovšem nepřesvědčilo, jsou texty (opět stejně jako v případě předchozích alb). “Pelagial” je po první dvě třetiny opravdu dobrým albem, a ačkoliv se kapela k úžasnému “Precambrian” ani nepřiblížila, jde stále o chvályhodný počin.


Kylesa – Ultraviolet

Kylesa - Ultraviolet
Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 28.5.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Exhale
02. Unspoken
03. Grounded
04. We’re Taking This
05. Long Gone
06. What Does It Take
07. Steady Breakdown
08. Low Tide
09. Vulture’s Landing
10. Quicksand
11. Drifting

Hodnocení:
H. – 6/10
Atreides – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Asi se se mnou nebude nikdo moc přít, když prohlásím, že Američané Kylesa patří k nejvýraznějším představitelům alternativních metalových žánrů. Jejich sice stále zemitý, přesto lehce progresivní sludge/metal s matným psychedelickým odérem jednoduše vždy vykazoval tu nejvyšší kvalitu. Jenže… může forma trvat navždy?

Kapel, o nichž by se dalo prohlásit, že za dobu svého působení nevydaly žádnou vyloženě špatnou nebo i průměrnou nahrávku, je vlastně relativně dost, když se tak nad tím člověk zamyslí. Kylesa bezesporu patří mezi takové, na tom zhola nic nemění ani “Ultraviolet”, což mohu s klidným srdcem prozradit hned. Ovšem kapel, o nichž bych mohl říct, že za celou svou kariéru udržovaly nejvyšší možnou laťku a že každá jejich deska je úžasná, už je zatraceně málo a je škoda, že postupem času, jak vycházejí nová alba, se jejich počet pomalu ještě snižuje. A to už “Ultraviolet” v případě Kylesy bohužel definitivě mění­…

Kylesa dle mého skromného názoru vystoupala na svůj vrchol v roce 2009 se svou deskou “Static Tensions”, což rozhodně není směrodatný názor a hodně bych se divil, kdyby se nenašel někdo, kdo by to viděl jinak. Nicméně po “Static Tensions” šla dle mého tvorba Kylesy o stupínek dolů. Ne nijak zvlášť strmě, rozhodně se nejednalo o nějaký sešup, jakého můžeme být svědky v mnoha jiných případech, přesto tam v té kvalitě ten krok o schod dolů cítit je. Rozhodně tím nehodlám tvrdit, že by “Spiral Shadow” a aktuální “Ultaviolet” byla špatná alba, což nejsou ani náhodou, protože americká pětice okolo vokalistky a kytaristky Laury Pleasants si neustále udržuje svou jasnou tvář a úroveň, jen říkám, že už má Kylesa na kontě i lepší desky, což je asi tak největší problém obou dlouhohrajících počinů po “Static Tensions”, toho aktuální obzvlášť. Například “Spiral Shadow” mě v době svého vydání před třemi lety poměrně bavilo, ale postupem času jsem zjistil, že jaksi vůbec nemám potřebu se k té desce vracet, a když už mám náladu si Kylesu pustit, raději sáhnu po starších počinech, které jsem možná sice slyšel víckrát, ale i tak mě to k nim táhne víc. A zatímco u “Spiral Shadow” jsem si to v době jeho vydání ještě příliš neuvědomoval, v případě “Ultraviolet” jaksi cítím již od začátku, že to dopadne úplně stejně…

Přesto si stále stojím za tvrzením, že se o špatnou práci nejedná. “Ultraviolet” se poslouchá naprosto v pohodě, a když už deska v přehrávači skončí, člověk si nejenže rozhodně nemusí rvát vlasy, že ji tam pustil, ale navíc ani nemá problém ji doposlouchat do konce. Zpočátku mě více bavily ty rychlejší, popř. tvrdší songy, jako jsou třeba “Exhale” nebo nezvykle “skotačivá” “Grounded”, ale postupem času se malinko oposlouchaly a na albu zbylo až nepříjemně málo kusů, které člověka baví i po větším množství poslechů. Mezi takové patři určitě “Unspoken” s naprosto skvělým intrem, ale naštěstí i zbytek písně je velmi dobrý a ne nadarmo tak byla skladba vybrána videoklip. Hodně se mi líbí taktéž “Long Gone”, což je asi nejvíce psychedelický zářez “Ultraviolet”, a to se mi líbí. Ostatně onen střed nahrávky, kde se nachází právě i “Long Gone”, je asi tou nejzábavnější částí alba, protože i “We’re Taking This”, “What Does It Take” a klidnější “Steady Breakdown” jsou dobré. Co mi naopak přijde hodně hluché, to je závěr “Ultraviolet”, jelikož od trochu nic moc “Low Tide”, která mi prostě neleze do uší, to jde docela dolů. Žádný ze závěrečných čtyř songů mě prostě nezaujal, jsou to takové o ničem kusy, skoro spíš na doplnění stopáže, což je dost špatné tohle říkat o skupině jako Kylesa. Snad jen v úplně poslední “Drifting” se několik málo slibných záblesků najde, ale předchozí tři písničky jsou natolik nevýrazné, že už člověk ten závěr doklepe bez větší pozornosti jedním uchem tam, druhým ven. Není to vyloženě zlé, ale prostě jaksi nemám potřebu to nějak vnímat.

6/10 se na první pohled může zdát jako trochu nespravedlivá známka, protože “Ultraviolet” je pořád album, na jehož kvality nemálo kapel nikdy nedosáhne, jenže Kylesa je záležitost, na níž už má člověk trochu vyšší nároky, než jen dostat album, které se v pohodě poslouchá a až na pár střípků v “Unspoken” a “Long Gone” nepřináší nic, co by si posluchač mohl opravdu odnést. Na první poslechy jsem “Ultraviolet” vnímal o poznání pozitivněji, ale se zvyšujícím se počtem otočení mě deska začínala bavit čím dál tím méně… za mírné zklamání a také za fakt (ne dojem, opravdu fakt), že Kylesa má prostě na mnohem víc, tedy výš jít nemohu. Nechci říkat, že je to nejhorší album skupiny, protože vyloženě špatné “Ultraviolet” rozhodně není, ale nejméně dobré album Kylesy to asi opravdu je…


Druhý pohled (Atreides):

Když projedu diskografii Kylesy, do současné chvíle jsem se setkal především s albem “Static Tensions“, což v překladu znamená, že mi většina tvorby téhle americké sludge-stonerové prasečiny zůstává neomluvitelně skryta. Kromě jiného to nabízí poměrně úzké možnosti pro srovnávání, ostatně srovnávat současnou desku s jedinou další je vážně trochu málo vzhledem k tomu, že “Ultraviolet” je, pokud dobře počítám, již šestou řadovkou. Tak nebo tak, chtíc napravit svou neznalost jsem se rozhodl začít tvorbu Kylesy pomalu naposlouchávat a “Ultraviolet” se k tomu zdála býti dobrým odrazovým můstkem. Po poslechu “Static Tensions” jsem očekával podobný námrd a výplach mozku, toho se mi ovšem nedostalo v takové míře, jaké jsem čekal.

Většina alba se nese v poněkud jiném duchu, obzvláště pak jeho druhá polovina. Hudebně se Kylesa dostala o něco blíž k rocku, docela slušně ubrala na plynu a naopak dala dosti velký prostor čistým vokálů v podání Laury Pleasants, čímž se místy dostala až k vyloženě zasněným momentům. Nutno poznamenat, že ta holka má zlato v hrdle, barva jejího hlasu padne do hudby Kylesy jako prdel na hrnec a neskutečně mi imponuje. To je nejspíš důvod, proč mě narozdíl od H. album baví o bod a půl víc a nejspíš jen tak bavit nepřestane, přinejmenším v porovnání se “Static Tensions”. Ve srovnání s ním je “Ultraviolet” odlišné, nabízí i něco jiného než jen bezhlavou jízdu, což nemusí (a velmi pravděpodobně nebude) vyhovovat všem fanouškům, ale koneckonců, proč ne. Já tohle můžu, a to mi bohatě stačí. Nevím, jestli bych našel nějaké slabé místo, album táhne na branku od začátku do konce, jen prostě trochu jinak. V závěru bych vypíchnul především songy “Unspoken”, “Low Tide” a “Vulture’s Landing“, které jsem točil asi nejvíc a které stojí za hřích.