Archiv štítku: sludge metal

Melvins Lite, Big Business

Melvins Lite, Big Business
Datum: 3.5.2013
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Melvins Lite, Big Business

Akreditaci poskytl:
K.Y.E.O.

Kult, živoucí legenda, bordel, neutuchající experimentování, euforie, extáze a nejhlubší katarze lidské duše zároveň. Tohle všechno najdete pod jedním jménem: Melvins. Ale protože nerad předbíhám, vezmu věci od začátku.

Jen těžko se můžu považovat za ortodoxního fanouška party pošuků z amerického Montesana. Vždyť z tvorby Melvins znám opravdu dobře sotva čtyři desky z nesmírného kvanta alb, EPček, živáků a splitek, co kdy nahráli, a o zbytku mám jen tu více, tu méně hrubý přehled. Nicméně ač mé znalosti jejich diskografie nejsou kdovíjaké, nic to nemění na tom, že jejich tvorbu, rukopis a hudbu vůbec mám setsakra rád a pražská zastávka s Big Business v pražském Matrixu byla jasnou povinností. Přiznám se, že v souvislosti s koncertem jsem o jejich doprovodu slyšel pramálo, ovšem když jsem zhlédl bližší informace o kapele, měl jsem poměrně jasno – jejich výběr díky žánrové i pokrevní spřízněnosti s Melvins rozhodně nebyla střelba od boku. Melvins se tentokráte představili ve formaci zvané Melvins Lite, ve které loni nahráli a vypustili do světa placku “Freak Puke“. Ta obnáší tradičně Buzze Osborna za kytarou s Dalem Croverem za škopky a hostujícího Trevora DunnaTomahawk s kontrabasem. Ano, kontrabasem. Na pódiu se objevili i další stálí (či alespoň relativně stálí, při všech těch změnách v sestavě) členové Melvins, baskytarista Jared Warren a druhý bicman Coady Willis – tentokráte však pod značkou Big Business, ke které patří i kytarista Scott Martin. Taky v tom máte trochu bordel?

Nebudu vás zatěžovat tím, co se dělo před koncertem, ono to beztak nestojí za řeč. Podstatně důležitější je fakt, že Big Business se vyhoupli na pódium přesně ve chvíli, kdy jsme se pod něj s kolegy pomalu došourali. To bylo s náskokem dobré čtvrt hodiny před oficiálně oznámeným začátkem, jenž byl stanoven na devátou hodinu. Trojlístek hudebníků přišel a bezeslova do nás začal prát svůj specifický rachot. A přiznám se, už se mi dlouho nestalo, aby mi hluková vlna málem způsobila srdeční arytmii, než jsem rachotu přivyknul. Jejich přehulená, špinavá, agresivní sludgová palba mě doslova a do písmene uzemnila a bezmála srazila k zemi. Song stíhal song, mluvilo se málo, pár pozdravů, vzpomínka náhlého úmrtí Jeffa Hannemana ze Slayer, které se událo den předtím. Vyjma toho, basák Jared se na jeho památku toho večera oblékl v triko s jejich logem. Publikum si velmi rychle prošlo fází, kdy si podupávalo do rytmu a nakonec se rozdělilo ve dví, totiž mezi ty, kteří pod pódiem nevydrželi příval adrenalinu a bez zbytečných skrupulí začali kotlit, a mezi ty, kteří si procházeli svojí na první pohled podstatně klidnější katarzí, jež se odehrávala kdesi mezi jejich nitrem a děním na podiu. Nutno podotknout, že pánové z Big Business měli očividně větší radost ze skupiny první.

Zvuk byl takový, jaký byste na sludgovinu čekali, přesto v rámci možností neztrácel na čitelnosti, za což patří zvukaři hluboká poklona. Coady za svojí polovinou bicí sestavy mučil ve stylu srbských komand Černé ruky a ještě k tomu stíhal příležitostně řvát do mikrofonu. Nechápal jsem, jak to zvládá, ale podobně zběsilý výkon předváděli i Scott a Jared, kteří své instrumenty drtili, jako by měli vypustit duši. CoadyJaredem vyklidili pole před desátou a nechali na podiu klečícího Scotta, jenž se oddával své špinavé, uječené kytarové onanii ještě několik dlouhých minut. Řádně hořká a atmosferická tečka za strhujícím vystoupením. Nakonec se za hlasitého aplausu jen s lehkou poklonou odebral do backstage. S kolegy jsme po skončení vystoupení utrousili na účet chování jednoho mladíka z ochranky pár jedovatých slov, neb jsme jej zdaleka neshledali profesionálním, nýbrž jako příležitost si vybít vztek na těch několika fanoušcích, kteří se rozhodli si skočit z pódia a užít si trochy stagedivingu. Chápu, že pravidla jsou pravidla, na druhou stranu, i tohle k tvrdší hudbě chtě nechtě patří, proto bych očekával trochu více tolerance na úkor bezhlavé agresivity. Ostatně i sám Scott byl několik chvil v šoku, když jeden z fanoušků letěl poměrně drsně pod pódium a několik lidí mu muselo pomáhat, aby se sebral. Naštěstí to je jediná výtka za celý večer, kterou bych vůči organizaci akce vznesl.

Krátce na to nás přerušila siréna, jež nabrala řádně psychedelických obrátek a podmazu v podobě Black Sabbath, aby přitáhla lidi zpět pod pódium. Krátce po ní se dostavilo i trio Melvins, jak se sluší a patří, řádně ujetě. První se objevil hostující Trevor Dunn se svým kontrabasem v uniformě připomínající školní uniformy ve stylu AC/DC, následovaný Dalem Croverem navlečeným do jakéhosi principálského svršku a krátkých šortek. Poslední vtrhl na podium King Buzzo, totiž Buzz Osborne, v teatrální černé kutně, jejíž výstřih byl zdoben pestrobarevným vzorem s prapodivnou kombinací hvězd a květin. S hudební produkcí komický zevnějšek tria zprvu kontrastoval, asi jako když smícháte pivo se zelenou a do toho nalijete lahev okeny, ale na rozdíl od prznění piva se komičnost s psychedelií Melvins prolnula a vytvořila celek, který skvěle podtrhoval punc nevšednosti, který byla doslova všudypřítomný. Něco takového se prostě jen tak nevidí a neslyší, v tom smyslu bylo vstoupení legendy z Montesana opravdovým hudebním svátkem. Texty byly ústy kapely, kytara, kontrabas a bicí pak její gestikulací a mimikou, ničeho víc potřeba nebylo. Cokoliv dalšího by už jen překáželo dokonalému hudebnímu zážitku, který byl doslova a do písmene kulervoucí, neskutečný a jen těžko popsatelný.

Opět se neubráním srovnání s Big Business, totiž byl-li v jejich případě hvězdou večera Coady Willis za bicími, u Melvins to byl jednoznačně Trevor s kontrabasem. Škoda sloupů, kterými Matrix k vlastní smůle disponuje – nebýt jich, poutal by pozornost ještě o něco více. Bylo štěstím, že jsem stál zrovna na té straně, na níž byl i Trevor, a mohl jsem tak zhlédnout všechny jeho kreace, šílené variace a sóla, která na kontrabas předváděl, z první ruky. To, jak dokázal tento úctyhodně masivní nástroj rozpohybovat párem rukou a jedním smyčcem, bylo dechberoucí a nejen díky jeho školáckému vzevření daleko za hranicemi už tak geniálního “Freak Puke”. Ač Melvins nebyli tak strašně uřvaní jako jejich předskokani, byli ještě o něco víc špinaví a nebáli se koupat ve vlastním bahně až po uši. Z jejich vystoupení sršelo ještě víc energie a z kotle pod pódiem bylo nadšené šílenství cítit natolik, že to musel postřehnout i člověk ve stavu nejhlubší apatie.

Mám jen přibližnou představu o tom, jak dlouho se hrálo, kdy přesně se začalo, kdy se skončilo a šlo domů, natož co všechno se přesně hrálo, setlist ani jedné kapely bych dohromady nedal, ani kdybyste mě na mučidla brali. Ale na tom nezáleželo, očima i ušima jsem visel na kapele, jejíž produkce mě odnesla absolutně mimo realitu. Na závěr vystoupení se přidal i Coady Willis, který nakonec s Dalem odehráli několikaminutové bicí sólo pro dva bubeníky podmáznuté smyčcovou smyčkou, kterou spáchal Trevor krátce předtím, než se za Buzzem odebral do backstage. Pokud jste si mysleli, že do té doby to bylo psycho, tohle překonalo snad všechno a dokonale zakončilo večer plný uřvané, zběsilé hudby navozující stavy, které jsou obvykle doménou uživatelů drog. Netřeba přídavků nebo snad žadonění o něj, bouřlivé ovace mnohokrát přesahující ty, jež doprovázely vítání kapely, byly více než dostačujícím rozloučením.


Lowbau – A Darker Shade of Blues

Lowbau - A Darker Shade of Blues
Země: Rakousko
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 3.2.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. 13
02. The Prosecution Rests…
03. Order of the Bull
04. Modern Day Alchemist
05. A Million Years of Rain
06. Grounded
07. The Theft of Time
08. The Maestro
09. Alcoholic
10. Coming Down on Wisdom
11. Nanny
12. Moneyfest
13. A Darker Shade of Blues

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Lowbau

Lowbau, čili kapela sídlící v rakouské metropoli, nejsou na první pohled nic, co by člověka mělo nějak hluboce a intenzivně zatlouct do židle. Průměrný, leč vkusný přebal by mě mezi kopou dalších zrovna nezaujal a klasické propagační hlášky, kterým skromnost nechybí, se až příliš často odvolávají na veličiny amerického metalu, jakými jsou (či byly) Pantera, Down nebo Corrosion of Conformity. Nic proti těmto spolkům samozřejmě nemám a minimálně prvně uvedenou považuji za jednu z největších metalových kapel všech dob, ale jižanských/stoner/sludge metalových part je přeci jen dost a můj vztah s nimi ve většině případů skončí stejně rychle, jako začal. Dřív nebo později začnu opět pokukovat po klasikách žánrů s pocitem, že se jim stejně nikdo nevyrovná a pokusy kapel typu Lowbau tak vyznívají jako výstřel do tmy.

Lowbau jsou ale jiní. Nejsou to sice žádní objevitelé, ale na “A Darker Shade of Blues” efektně přešlapují mezi různými polohami, takže se od stoner rocku přesuneme až po heavy metalové riffování, kterému nechybí nějaká ta technická finesa, ale zase nejsou moc krkolomné, takže se nemůže stát, že by forma vítězila nad obsahem a skladby byly roztahovány samoúčelně. K mému překvapení se album nedrží pouze v zatěžkaném, pomalejším rytmu, který jsem od prvního poslechu očekával, ale občas nás pětičlenná smečka prožene v rytmech takřka zběsilých. Čtveřice nástrojového obsazení zní dost sehraně a po zvukové stránce se citují všechny očekávané motivy, takže hra bubenice Marie zní autenticky a přirozeně, basa samozřejmě burácí a zespoda tvrdí škrkané riffy. Největší slabinou pro mě tak zůstal zpěvák Guy De Craemer, který sice není technicky úplně špatný, ale ať se snaží sebevíc, tak v něm stejně slyším slabšího Phila Anselma s příměsí Chada GrayeHellyeah, což je můj osobní problém, ale třeba “Modern Day Alchemist” v sobě má až příliš okaté inspirace právě Hellyeah. Na druhou stranu ale dodávám, že to z ní nečiní slabý kousek, protože je to skvělá vypalovačka.

Nebudeme-li počítat úvodní kraťoučkou akustickou “13”, tak máme co dočinění s celkem dvanáctkou skladeb, jejichž stopáž nemá žádný problém atakovat šesti, sedmi minutovou hranici, což sice vyznívá dost náročně a přináší to předzvěst nezáživnosti, ale naštěstí se deska dostane na tenký led jen v případě průměrné panterovky “The Theft on Time” s absencí jiného silnějšího motivu, než je slušné kytarové sólo ve třetí minutě. Abychom měli to nepříjemné za sebou, tak další písně, kterým jsem nějak nedokázal přijít na jméno, je tuctová “Nanny”, kterou zachraňuje jen skvělá basová linka a klávesová vsuvka, a bohužel taky závěrečná titulka, která sice splňuje požadavky na nějaký ten velký závěr, ale pouze svou skladbou, protože způsob, jak se tato píseň od doomového riffu vyvíjí až po akustickou druhou polovinu, není vůbec špatný, ale pominu-li povedený závěr, tak tu cestu, kterou člověk musí ujít, aby se k němu prokousal, tu bych víckrát absolvovat nemusel, není totiž o co stát. Rozepisovat se nad povedenými skladbami po mě snad nemůžete chtít, protože je to všechen ten zbytek bez jediné výjimky, takže by mé snažení nakonec působilo spíš kontraproduktivně, ale můžu prozradit, že vrcholem je pro mě rychlejší “Order of the Bull” s výtečným riffem a odpichem, který ji žene až do samého závěru bez sešlápnutí nohy z plynu. Té neschází vůbec nic, a protože má potřebný drive ve spojení s chytlavým refrénem, tak věřím, že z ní bude koncertní trhák jak bič. Na stejnou výši bych postavil ještě “A Million Years of Rain”, jež zastupuje umírněnější tvář Lowbau. Její bluesový úvod za zvuků slide kytary a harmoniky se několikrát prostřídá s metalovými pasážemi, jimž vládne dvojice kytaristů Franz-Martin Pollany a Wolfgang Ebner. Přestože se jedná o skupinu Rakušanů, tak na “A Darker Shade of Blues” zní ve všech směrech jako typická americká kapela, která své kořeny umně skrývá a rozhodně by si ji přívnici výše uvedených legend neměli nechat proklouznout mezi prsty.

“A Darker Shade of Blues” není vůbec špatné album a s přibývajícími poslechy mě neopouštěla chuť se do něj opakovaně ponořit. Jedná se o skvělou jízdu hudební historií. Vyjíždí se ze stanice blues, plánované zastávky jsou jižanský rock, poctivý heavy metal a konečnou bychom mohli nazvat jako stoner metal. Možná, že to zní jako přespříliš roztěkaná a roztržitá směska, která bude znít všelijak, jen ne pospolitě, zvlášť při vražedné, opravdu přehnané stopáži, která lehce překročila hranici sedmdesáti minut, ale není tomu tak a deska si s udržením mé pozornosti poradila hravě. Nebudu lhát a přiznám, že kdyby se dokázal výsledný kotouček obejít bez dvou až tří skladeb, které subjektivně považuji vyloženě za slabé, tak bych neměl problém sáhnout při výsledném hodnocení bodík výš, ale takhle Lowbau doplácí na své velké oči a snahu předvést najednou vše ze svých schopností.


Cough, March of the Hordes, Vekslan

Cough, March of the Hordes, Vekslan
Datum: 6.4.2013
Místo: Praha, Final
Účinkující: Cough, March of the Hordes, Vekslan, Voluptas

Tady že bude hrát americká kapela Cough? To jsem si pomyslel, když jsem vstoupil do prostor pražského klubu Final. Jeho prostory na první pohled asi příliš důvěry nevzbuzují, ale zvyknout se tu dá rychle. Nahoře bar a možnost posezení, dole koncertní prostor o velikosti prostornějšího obýváku a vedle backstage. Vzhledem k brzkému konci akce (desátá hodina večerní) se muselo začít hrát těsně před sedmou, ale i přesto se akce stihla ukončit jen tak tak. Vzhledem k časovému presu hochů z Vekslan došlo k menšímu přehození pořadí. První kapelou se tedy stali rumaři Voluptas.

Během jejich setu pomalu přicházeli i fanoušci, jejichž počet do konce večera narostl do velmi slušného množství, Cough tedy hráli před velmi početným publikem. Voluptas se svou svojskou hudební kombinací dokázali publikum rozehřát, protože udržují své skladby dostatečně zajímavé. Chvílemi mi přišlo jejich vystoupení trochu rytmicky rozházené, ale při občasné divokosti materiálu to asi jinak být nemohlo. Zvukově to taky nebyl nijaký průser, a to i přes omezené technické možnosti. Doufám, že se kapela z chystané pauzy probere brzy.

Jako druzí nastoupili pražští Vekslan, další zvláštně znějící smečka. Mají takové přímočaré hardcorové tempo, které kombinují s black metalovým sekernictvím. Bohužel se jim ale ten večer příliš nevyvedl zvuk, takže velmi často zanikal zpěv Slávka a jakmile se bubeník Viktor pustil do blast beatů, virbl nebyl takřka slyšet. Přitom ale vystoupení odsýpalo, mám dojem, že zaznělo celé loňské EP “EPMMXII”, přičemž jako největší hitovka zafungovala poslední skladba “Zlámané kosti”. Největší škoda toho zpraseného zvuku.

To slavoničtí March of the Hordes mohou být spokojení, z těch tří českých kapel, které ten den vystoupily, byli jasně nejlepší. A to i přesto, že jim scházela jedna kytara. Jejich naprosto švédsky znějící oldschool death metal prohnaný crustem kopal zadky všem okolo. Už při prvním hrábnutí do strun se ozval krásný chrastivý zvuk, který vždy dominoval kapelám à la Entombed, Dismember. Upřímně jsem takovou vypalovačku vážně nečekal a asi je to největší překvapení večera. Doufám, že jsem se s touhle smečkou neviděl naposledy.

Čas neúprosně tlačil a přišel čas na hlavní hvězdu večera, americké Cough. Od jejich koncertu jsem si hodně sliboval a rozhodně jsem nebyl zklamaný. Naprosto podladěný a zahulený zvuk umocňoval zvláštní atmosféru, která proudila z pódia. Absolutní doom, pomalý, zablácený a špinavý. Dva vokály, démonické krákání v podání basáka Parkera Chandlera a čistší vysoký kytaristy Davida Cisca. V celém setu sice zazněly dohromady tři věci, avšak tenhle doom nikdy nebyl o tom, kolik se toho odehraje, ale jak to zapůsobí na posluchače. V jejich případě předvedli naprosto fungující hluk. Přesně takhle se mi doom líbí, pomalé kytarové riffy a nářek divokého zvířete, žádné klávesové kudrlinky či blbnutí se ženským zpěvem. Poctivá zkáza a nic jiného. Parádní tečka za tímto undergroundovým večerem.


Void of Sleep – Tales Between Reality and Madness

Void of Sleep - Tales Between Reality and Madness
Země: Itálie
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 21.1.2013
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Blood on My Hands
02. Wisdom of Doom
03. The Great Escape of the Giant Stone Man
04. Lost in the Void
05. Ghost of Me
06. Mirror Soul Sickness
07. Sons of Nothing

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music

Že vám jméno Void of Sleep nic neříká? Nic si z toho nedělejte, protože mně taky ne. Vlastně se není čemu divit, protože historie téhle party z italské Ravenny se začala psát teprve nedávno, přesněji řečeno v roce 2010. Když vezmu v potaz fakt, že “Tales Between Reality and Madness” je jejich prvním dlouhohrajícím albem, tak je to naprosto pochopitelné. Jak by se vzhledem k nedostatku zkušeností dalo očekávat, že první album bude poněkud roztěkané a spíš než s uceleným materiálem přijdou pánové s albem plným inspirací pospojovaných způsobem, který nemusí zaručeně fungovat, tak jedním dechem dodávám, že debut téhle čtveřice na mě dost zapůsobil a negativní očekávání, která jsem do prvotiny vkládal, se ukázala jako mylná.

Void of Sleep vlastně nenahráli nikterak originální album a hned při prvních tónech mi na mysl vplula jejich největší inspirace Black Sabbath, jejichž zatěžkané riffování prostupuje celou nahrávkou. Inspirace v birminghamské partě je zřetelná, a když si přičtete momenty, které evokují Kyuss, Mastodon nebo Tool, máme tady papírově velice silné album, které má dost předpokladů k tomu, aby nedopadlo špatně. A hle, stalo se. Mix doom metalu, stoner rocku, psychedelie a heavy riffů se prostě téhle partě vyvedl na jedničku. Hlavní devízou je, kromě hráčské a skladatelské vyspělosti, především zpěvák Burdo, jehož melodický vokál se vznáší po celou dobu někde v kouři psychedelické zasněnosti a dodává písním špetku přístupnosti, protože refrény v několika z nich jsou velmi chytlavé. Občas se přiřítí i agresivnější vokál, ale zas ne tak často, abych měl potřebu se o tom nějak podrobněji šířit, prostě špetka koření pro finální dochucení.

Zatímco úvodní kousek “Blood on My Hands” je ještě docela obyčejná kombinace dravých riffů a středního tempa rytmiky v duchu stoner/doom metalu ve stylu Grand Magus, tak vězte, že s druhou písní v pořadí, “Wisdom of Doom”, přichází první vrchol nahrávky. Může za to více zasněných vokálů a především pak brilantní atmosférická střední pasáž, u které jsem hleděl s hubou otevřenou a užíval si každý tón. Střídáním hutných a akustických momentů ve zmíněné skladbě připomíná postup Opeth z období alba “Deliverance”, přičemž musím dodat, že jsem neměl dojem násilného poslepování protichůdných atmosfér do jednoho celku, ale vše na sebe navazuje bez násilných přechodů a hlavně to působí organicky. Tu a tam se objeví momenty, které bych si bez předchozího upozornění nedokázal v takovéto hudbě úplně živě představit, jmenuji například sborový hardcorový sborový vokál v refrénu svižné vypalovačky “The Great Escape Of The Giant Stone Man”, ale po mnoha, opravdu mnoha posleších už mi takové maličkosti ani nepřišly podstatné, takže se spíš jedná o mé hnidopišství.

S každým dalším poslechem se mi pod kůži zařezávaly jak celé písně, tak jednotlivé, ve většině případů velice chytlavé vokální linky, kde bych mezi nejpovedenější zařadil tu z “Lost in the Void”, jež s melodickým riffováním funguje hned na první poslech. Přestože se jedná o nejdelší skladbu na albu a s délkou něco přes osm minut by člověk očekával košatou a vrstvenou prog/stoner rockovou kompozici, tak se vlastně jedná o docela přímočarou kompozici, která po většinu své hrací doby sází na údernou vokální linku. Dokázal bych si představit, že závěrečná třetina, kde se trochu přitvrdí, bude o něco zajímavější, protože takhle mi na mě poslední tři minuty působí trošku jako sešlápnutá brzda po skvěle zajetém kole závodního okruhu, ale pozitivní přesto dojmy převládají. Ani zbylé skladby si nevedou vůbec špatně. Potěšil mě silný nádech progresivních mistrů Tool“Ghost of Me” nebo skvěle šlapající závěrečná “Sons of the Nothing” s psychedelickou sólovou kytarou.

Celkově vzato jsem od neznámých Void of Sleep dostal velmi povedenou nahrávku, která si získala mé srdce hned po prvním poslechu a s dalšími výlety do historie stoner/doom metalu s psychedelickou třešničkou jsem se do tohoto výtvoru zasekával hlouběji a hlouběji. Při nějaké tři čtvrtě hodince stopáže odsýpá sedmička skladeb bez výrazných škobrtnutí a odmyslím-li fakt, že jsem vše už někdy slyšel, tak nemám žádnou výraznější výtku. Na úvod nového roku si pro mne italská parta přichystala příjemné překvapení. Shrnu “Tales Between Reality and Madness” jako velice silnou, do posledního detailu promyšlenou desku, která si zaslouží bližší pozornost.


Další názory:

Osobně se mi “Tales Between Reality and Madness” nezažralo pod kůži tak jako v případě kolegy, ale nedokážu úplně říct, zdali je to spíše mým osobním vkusem, nebo samotnou kvalitou nahrávky. Podle žánrového popisu a velice zajímavé obálky jsem však očekával o malinko víc, než jsem nakonec dostal. I přesto ovšem musím uznat, že na poměry debutu dokázali Void of Sleep nahrát rozhodně nadprůměrnou a zajímavou desku, která jistě má co říct, zejména těm lidem, kteří si libují v různých stoner/doom/prog odnožích víc než já. Mám-li ale mluvit čistě sám za sebe, určitě se mi “Tales Between Reality and Madness” líbí, akorát jednoduše tak nějak cítím, že nejspíš již v budoucnu nebudu mít nějak velkou potřebu si to pouštět. Jinak z konkrétních skladeb bych určitě vypíchnul dva výborné kusy “Wisdom of Doom” a “Lost in the Void”.
H.


Neurosis – Honor Found in Decay

Neurosis - Honor Found in Decay
Země: USA
Žánr: progressive sludge metal / post-hardcore
Datum vydání: 30.10.2012
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. We All Rage in Gold
02. At the Well
03. My Heart for Deliverance
04. Bleeding the Pigs
05. Casting of the Ages
06. All Is Found… in Time
07. Raise the Dawn

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 6,5/10
Stick – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 7,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Američané Neurosis jsou již dávno v pozici kapely, jejíž jméno jednoduše budí respekt. Pro fanoušky jisté odnože tvrdé hudby platí za skupinu v podstatě výjimečnou, neotřelou a jasně rozpoznatelnou, po všech směrech výtečnou. Mám-li mluvit sám za sebe, musím říct, že v tomto případě je tohle všechno naprosto oprávněné, protože Neurosis opravdu jsou jedineční. Už jen díky tomu je každá jejich další deska počinem netrpělivě očekávaným a vyhlíženým, nicméně o “Honor Found in Decay” to platilo snad ještě více než kdykoliv v minulosti. Jednak si Neurosis vybrali doposud nejdelší přestávku mezi alby v celé své historii, jednak má “Honor Found in Decay” navázat na takřka fenomenální “Given to the Rising”. V případě takto uznávaných jmen, jakým Neurosis bezesporu jsou, nemá cenu čtenáře jakkoliv napínat, tudíž s klidem mohu hned na začátek prohlásit, že “Honor Found in Decay” je další výbornou nahrávkou do jejich již tak bohaté diskografie. Předmětem našeho dnešního setkání v rámci této recenze ovšem není pouze takto triviálně konstatovat tento verdikt, který většina z vás asi stejně očekávala, popřípadě se o něm již na vlastní kůži přesvědčila, ale trochu podrobněji rozebrat, proč tomu tak je…

Musím se přiznat, že doposud trestuhodně nemám prostudované úplně všechno z dlouhé historie Neurosis, obzvláště ty nejstarší počiny mi stále chybí, nicméně z toho, co jsem slyšel, patří “Given to the Rising” mezi mé největší oblíbence (neříkám ale úplně nejoblíbenější), ačkoliv všechny desky skupiny rozhodně mají hodně co do sebe a nevzpomínám si, že by mi některá z nich přišla slabší. Nicméně “Given to the Rising” bylo – a to i na poměry Neurosis, kteří nikdy nebyli nějak lehkou skupinou – dost zatěžkané a neotesané. Ani na ní samozřejmě nechyběly ty řekněme (v uvozovkách) zasněnější a atmosféričtější pasáže, nicméně i tak se mi zdálo, že se kapela před pěti lety soustředila především na riffy. “Honor Found in Decay” je v tomto ohledu opět trochu umírněnější a nepůsobí tak “heavy” jako “Given to the Rising”. Musíme si ovšem uvědomit, o které skupině se tu bavíme, neboť v těchto “umírněnějších” momentech znějí Neurosis mnohem tvrději než spousta kapel ze žánrů, které jsou na první pohled extrémnější. Neurosis totiž nehrají nějak prvoplánovitě tvrdě a to takzvané hoblovaní jim je naprosto cizí, oni na to jdou trochu jinak. Z jejich muziky totiž čiší až neuvěřitelná intenzita a tlak. Právě díky nim je ta hudba tak působivá a mnohdy až destruktivní, nicméně stále rozvážná a inteligentní, takový s rozvahou budovaný nátlak. Neurosis ve svých kompozicích pomalu postupují kupředu, neuvěřitelně gradují, přidávají další a další vrstvy a vy pořád máte chuť to dávat víc a víc nahlas, abyste to prostě slyšeli a nechali se zničit. To jsou samozřejmě věci, které se lze jen stěží nějak naučit a nacvičit, to prostě kapela musí mít – a snad nikdo neumí něco podobného tak jako Neurosis. V některých případech by to možná znělo jako klišé, ale u Neurosis opravdu z každého tónu cítíte, jak jim ta muzika koluje v žilách, všechno je na svém místě a nic není navíc. Kapela používá mnohdy až minimalistické prostředky, ale o to víc pak člověka zdrtí každý jeden tón, ať už se jedná o snové atmosférické momenty, nebo výbuchy kytarové agrese – za všech okolností je posluchač vždy napnutý jak struna.

Z právě řečeného asi nepřímo vyplývá, že “Honor Found in Decay” nikterak nezaostává. Ostatně by bylo divné říct, že ti lidé mají svou hudbu v krvi, a v následující větě prohlásit, že tentokrát to není ono. Nic takového se nekoná, neboť “Honor Found in Decay” je další těžká porce působivé muziky, která v sobě mísí mnoho žánrů, od sludge až po ambient, až se to celé dá jen stěží pojmenovat jinak než charakteristickým stylem, jímž disponuje jen jedna jediná skupina.

Jedním z vrcholů desky je pro mne famózní “At the Well”. Neurosis celou skladbu trpělivě budují, atmosféra postupně houstne a napětí se stupňuje až do působivého ohlušujícího závěru se sugestivním opakováním věty “In a shadow world”. Dovolím si tvrdit, že ačkoliv je “Honor Found in Decay” silné samo o sobě jako celek, zde se jedná o jeden z vrcholných momentů, který člověku neustále zní v hlavě. Velmi jsem si oblíbil rovněž trýznivou “Bleeding the Pigs”, z níž deprese přímo odkapává. I tato kompozice, podobně jako “At the Well”, postupně narůstá, v tomto případě však ještě pomaleji, o to ale jistěji a působivěji. Utrápený vokál v první části písně je opravdu neskutečně silný, stejně tak jako zlomový moment ve třech čtvrtinách, po němž se “Bleeding the Pigs” promění z plíživějšího songu do hromového nátlaku. Jako poslední bych vypíchnul monumentální “Casting for the Ages”, která je čirou esencí hudby Neurosis – pomalé těžké riffy, jež se neúprosně zařezávají do kůže, a nepřekonatelná atmosféra.

Rozebírat hráčské výkony jednotlivých členů snad ani nemá cenu, neboť jen těžko lze pochybovat o tom, jestli to je nebo není výborné. Samozřejmě, nikdo z kapely nepředvádí žádné kdovíjaké finesy, avšak Neurosis jsou skupinou, která nic podobného nemá ani v nejmenším zapotřebí. Jak již bylo výše řečeno, povětšinou jde spíše o minimalističtější záležitost, nicméně všichni členové hrají vysoce účelně a podřizují svou hru celku, který ovšem funguje více než skvěle. Výborně si to člověk uvědomí například na příspěvcích Noaha Landise, jehož klávesy, efekty a samply jsou spíše v podobě nepříliš znatelných ruchů, jenže ono to tam prostě pasuje a jeden táhlý tón v pozadí opravdu dokáže posunout daný moment o dost dál. Upřímně neznám mnoho kapel, které by podobným způsobem dokázaly vytřískat z naprostého minima absolutní maximum, Neurosis to však bezesporu umí.

Neurosis

Myslím, že již není třeba dále odkládat konečný verdikt, který je dle mého názoru dávno zřejmý – “Honor Found in Decay” je další výtečnou deskou od jedné nevšední kapely, jež o sobě jako jedna z mála na současné scéně může s čistým svědomím tvrdit, že je osobitá a i přes zástupy napodobitelů stále nedostižná. Kdo umí, ten prostě umí…


Další názory:

Už se zdálo, že se dlouholetá práce Neurosis začíná vyplácet, protože v posledních deseti letech se z nich stala opravdu velká kapela, na poli sludge/post-metalu zřejmě ta největší. Scott Kelly a jeho banda prostě umí a nová deska, na kterou nás tentokrát nechali čekat předlouhých pět let, “Honor Found in Decay”, papírově navazuje na poslední tři alba, kterými si Neurosis získali nespočet nových příznivců a které nelze nepovažovat za nic míň než skvělá alba. Sedm skladeb, hodinová stopáž – to jsou Neurosis přesně takoví, jak je všichni známe. Nikam nespěchající, hutně se valící a s každou náladou do dokonalosti si vyhrávající si. Nicméně, nemůžu si pomoct, ale i přes nespornou kvalitu na mě novinka nepůsobí jako alba předešlá, chybí mi tam takový ten drive, který by mě nutil pouštět se do “Honor Found in Decay” opakovaně. Takhle jsem si jej párkrát vyslechl a vlastně mnou tak nějak proplulo, aniž by mě nějak zaujalo. Co na mne zapůsobilo, byly skladby “At the Well” s folkovými stopovými prvky a “All Is Found… in Time”, což jsou pro mne jasné vrcholy. Zbytek považuji za takový ten standard, který se čas od času objevil na každém z pozdějších alb Neurosis, jen letos je tam těch méně záživnějších momentů o něco víc. “Honor Found in Decay” je deska, která vyžaduje opravdu hodně pozornosti a chuti se do ní dostat, což se mně sice nepovedlo, ale možná budete mít větší štěstí. “Given to the Rising” z roku 2007 bylo o několik tříd lepší a doposud jej považuji za nejlepší hudební výpověď borců, kteří už něco zažili, což se o novince říct rozhodně nedá.
Kaša

Neurosis jsou skuteční mistři blátivého metalu. Stejně jako deska minulá, i ta současná splňuje nejvyšší měřítka toho, co lze od této legendy čekat. Podmaňovala si mě pomalu, ale po každém poslechu se mi do hlavy zavrtala nová pochybnost, která mě donutila si toto dílo pustit znovu. Minimalistické tiché pasáže střídají ty nátlakové, kontrasty tvoří velkou součást desky. Občas můžou působit trochu násilně, ale tak to asi tvůrci prostě chtěli. Tak silný hudební okamžik, jaký se nachází na konci skladby “At the Well”, jsem dlouho nezažil. Scott Kelly se mi zažral pod kůžli a jeho bolestný řev moji hlavu ne a ne opustit. To samozřejmě není jediný vrchol, celé album skýtá celou škálu nálad a nápadů. A samozřejmě je emocionálně velmi působivá. “In a shadow world… We hide the light”
Stick


Baroness – Yellow & Green

Baroness - Yellow
Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 17.7.2012
Label: Relapse Records

Tracklist:
I. Yellow:
01. Yellow Theme
02. Taky My Bones Away
03. March to the Sea
04. Little Things
05. Twinkler
06. Cocanium
07. Black Where I Belong
08. Sea Lungs
09. Eula

II. Green:
01. Green Theme
02. Board Up the House
03. MTNS. (The Crown & Anchor)
04. Foolsong
05. Collapse
06. Psalms Alive
07. Stretchmarker
08. The Line Between
09. If I Forget Thee, Lowcountry

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Baroness svým debutovým albem “Red Album” způsobili v roce 2007 na scéně menší senzaci. Neskromná označení jako “nová Metallica” spolu s oceněními za album roku v renomovaných magazínech na sebe nenechala dlouho čekat. Nic samozřejmě nebylo tak horké, jak se původně zdálo, ale i s odstupem let uznávám, že “Red Album” je dobrá deska pohybující se na pomezí stoner metalu se sludge vlivy a progresivního rocku. Leckdo v jejich výrazivu vidí kopii slavnějších kolegů Mastodon, ale to by bylo ke čtveřici z Georgie celkem kruté. Baroness prostě jen nedosáhli takové slávy jakou by si zasloužili, a proto jsou obecně považováni za “ty druhé”. Na svém druhém albu svou slibně rozjíždějící se kariéru utvrdili skvělým “Blue Record”. Trošku se pročistil zvuk a vlastně i písně jako takové, které najednou byly přímočařejší, a Baroness se pustili do písníčkovější formy stoner metalu. Kupodivu to fungovalo velmi dobře. Otázkou tak zůstává, jestli se chlapcům, kteří museli své aktuální turné přerušit kvůli vážné nehodě tourbusu, při které se zranění nevyhnulo ani členům kapely, podařilo na “žlutozelené” desce dostát věhlasu, který si vybudovali.

Na “Yellow & Green” se Baroness pustili do velice ambiciózního projektu, když zjistili, že mají nápadů na rozdávání a novinku pojali rovnou jako alba dvě, tedy žluté a zelené. U dvojalb je vždy na pováženou, zda se opravu jedná o vyústění přemíry dobrých nápadů, či naopak o ztrátu sebekritiky, kdy kapela prostě vydá vše, co jí přijde jako dobrá skladba. Baroness jsou na tom s “Yellow & Green” blíže druhému případu, a když si třeba vzpomenu, co na dvě alba dokázali napěchovat letos Moonspell, tak pokus Baroness vyznívá spíše jako výkřik do tmy, než deska s velkými ambicemi, za kterou jsem ji před prvním poslechem považoval. Je fakt, že počiny zmíněných kapel lze srovnávat s velkou rezervou hlavně proto, že Moonspell na dvou kotoučích poslední řadovky působili jako den a noc, kdežto Baroness to pojali ve stylu noc a pozdní noc. Výsledkem jisté stereotypností materiálu je, že se nejedná o album na jeden poslech a zpočátku jsem měl nemalé problémy se 75 minutami muziky vůbec prokousat, ale nakonec se podařilo, takže se pojďme jednotlivým diskům podívat trošku blíže na zoubek.

“Yellow” je odstartováno úvodním intrem, trefně pojmenovaným “Yellow Theme”, které pouze připravuje půdu pro singlovou “Take My Bones Away”. V této úderné, stoner metalové skladbě se představují Baroness přesně v takovém světle, jak se dalo očekávat. Hned na úvod se mi zalíbila produkce Johna Colgentona, který s kapelou pracoval již na předchozím albu, takže k žádnému zásadnímu posunu sice nedošlo, ale zvuk, který ctí staré zlaté časy a přesto se nebojí působit moderně, se vyvedl. Na “Yellow” vytáhli Baroness z rukávu všechna esa, protože na prvním disku se šikovně střídají právě energičtější kousky s těmi zasněnými. V “March to the Sea” se trošku zvolní a skvělá kytarová dřevorubecká práce Johna Blaizeyho a Petera Adamse ve spojení s chytlavou vokální linkou jsou poznávacím znamením kapely, a i když to na patent není, zaujmout tím dokážou. Zhruba v půlce první placky se hned za sebou rozprostírají psychedeličtěji laděné kousky “Twinkler”, “Cocanium” a “Back Where I Belong”. Ve třetí v pořadí vidím jeden z vrcholů “Yellow & Green”. Promyšlená gradace drží celou dobu v napětí a člověk jen čeká, co bude následovat. Naléhavá “Sea Lungs” zase trošku zvedne ze židle, zrychlí se na tempu a zjednoduší se skladatelské postupy, aby byl “Yellow” disk ukončen opět pomalejší, rozmáchlou a zvukově bohatou “Eula”, která důstojně uzavírá velice povedenou první půlku celé kolekce. Kdyby v tuto chvíli album skončilo, tak bych sahal v hodnocení velmi vysoko a dost možná bych atakoval postavení “Blue Record”, které mi do této chvíle přišlo neotřesitelné, ale po 40 minutách se začíná od nuly, přichází totiž…

“Green”. To sice není úplně na chlup stejné jako “Yellow”, ale bohužel nejsou písně tak rozmanité, kvalitní a neobsahují tolik nápadů, aby si člověk po 60 minutách nezačal říkat, že už to začíná být nuda. Možná, že kdyby vyšlo “Green” samostatně, s odstupem času, tak bych na něj měl úplně jiný názor, ale to se nestalo, takže je potřeba brát jej jako druhou stranu “Yellow & Green”. Začíná se opět instrumentálně, tentokrát již ne ve formě dvouminutového intra, nýbrž regulérní instrumentálkou “Green Theme”, ve které Baroness předvedli svou zručnost, že nejsou žádná ořezávátka, snad připomínat nemusím. Hlavně kytarová linka, kdy se postupně přechází od jemného vybrnkávání po stoner metalové hřmění se vyvedla na jedničku, a přestože má plnit funkci takového toho úvodu, který má nastolit atmosféru dalším skladbám, tak hned tady Baroness vystříleli všechny náboje. Nechci říct, že žádná ze skladeb už není poslouchatelná, ale vatovitost takové “MTNS. (The Crown & Anchor)”, která se svou náladou dotkne i Red Hot Chili Peppers, je až zarážející. Totéž bych se nebál říci i o “Foolsong” či psychedelicky laděných “Collapse” a “Psalms Alive”. Ostatní skladby při poslechu prostě tak nějak propluly a nezanechaly ve mně žádný hlubší dojem. Výjimkou, krom úvodní “Green Theme”, jsou “Board Up the House” a “The Line Between”, které, když už ničím, zaujmou alespoň chytlavými refrény a rockovou jednoduchostí. Toť z druhého disku vše.

Baroness si ukousli větší kus chleba, než jsou schopni pozřít, a skvělé “Yellow” je v tomto případě až nebezpečně potápěno zoufalým “Green”. Snaha o nejambicióznější počin skončila přesně na půli cesty a pro příště bych Baroness poradil zaměřit se spíš na kvalitu nežli kvantitu, protože 70 minut je opravdu hodně a zuby by si na tom vylámala i leckterá, řekněme, kvalitnější kapela. Kdybych měl hodnotit každé album zvlášť, tak bych v případě prvního disku sahal někam k devíti bodům, v případě druhého pak zhruba ke čtyřem. Protože však lepší dojmy z “Yellow” vysoce převládají nad těmi negativními z ležérního a nedotaženého “Green”, prostou matematikou jsem se rozhodl zprůměrovat konečné hodnocení na slušných sedm. Nejde o vyložené zklamání, ale na víc to není v žádném případě, níž to vzhledem ke kvalitě první půlky také nejde, takže asi tak.


Další názory:

Musím se přiznat, že na rozdíl od kolegy s předchozí tvorbou Baroness zkušenosti prozatím nemám, doposud jsem se jen chystal na to, že si je někdy poslechnu. Jak už tomu tak zpravidla bývá, aktuální album je vždy vhodnou příležitostí k tom, aby se na tom něco změnilo, což se v mém případě týká i “Yellow & Green”. Vzhledem k pověsti Baroness jsem byl natěšen na opravdu kvalitní muziku, nicméně konečná podoba dvojalba mě poněkud zklamala. “Yellow” jisté kouzlo má, to nepopírám a uznávám, ani tak mě ovšem z nějakého důvodu moc nedokázalo chytnout, byť kvalitu v tom vidím. Oproti tomu ospalé “Green” mě už však nebaví v podstatě vůbec. Možná, že kdybych “Yellow & Green” viděl v kontextu “Red Album” a “Blue Record”, díval bych se minimálně na jeho první půli třeba jinak, takto však bohužel nemohu jít nad 6 bodů, ačkoliv je možné, že to vůči Baroness není tak úplně spravedlivé…
H.


Corrosion of Conformity – Corrosion of Conformity

Corrosion of Conformity - Corrosion of Conformity
Země: USA
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 28.2.2012
Label: Candlelight Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

Novinka Corrosion of Conformity by se do jisté míry dala považovat za nový začátek této stálice stoner metalu. Kapela své nové album pojmenovala jednoduše “Corrosion of Conformity”, a co víc, po dlouhých jednadvaceti letech se na albu nepodílel zpěvák, kytarista a dalo by se říci, že i hlavní mozek Pepper Keenan. Důvody mi nejsou příliš známé a těžko říct, zda jsou Pepperovy dny v kapele nadobro sečteny a chce se zaměřit na hvězdné Down, či se jedná pouze o chvilkový odpočinek. Tak či tak, nové album bylo nahráno v “Animosity” sestavě – basy a zpěvu se opět chopil Mike Dean, kytaru dřímá Woody Weatherman a za bicí se vrátil Reed Mullin. Kdo zná dřívější tvorbu Corrosion of Conformity, nebude překvapen, že album tíhne více ke klasickému 80’s HC/punku s lehkou příměsí stoner metalu, ke kterému kapelu přivedl právě Keenan. Věřím, že spousta fandů tento krok přijala s nadšením a i já bych byl v případě několika mála skupin nadšený z návratu “původních” či “klasických” (říkejte tomu, jak chcete) sestav, ovšem v případě Corrosion of Conformity nikoli.

Důvod je jednoduchý, Corrosion of Conformity svá nejlepší léta zažili v 90. letech na albech “Deliverance” a “Wiseblood”, která je možno charakterizovat jako špinavější Black Sabbath. Hodně povedená byla rovněž poslední řadovka z roku 2005 “In the Arms of God”. Novinka se snaží těchto základů místy držet, snad proto, aby kapela nenasrala úplně všechny fanoušky, kteří mají radši pozdější období, ale ve většině momentů se album nese v rychlejším tempu, jako tomu bylo na již zmíněném “Animosity”, tedy takový ten klasický americký HC ve stylu Black Flag, Cro-Mags či právě ranných Corrosion of Conformity.

Teď si budu možná trošku protiřečit, ono by totiž nebylo zas tak nic hrozné na tom, že se kapela rozhodla nahrát album staromilské, dejme tomu, je to v módě, tak proč se nepřidat, ale to by ty skladby musely za něco stát. Věci jako “Psychic Vampire”, “Leeches”, “Your Tomorrow”, “What You Despise Is What You’ve Become”, “Rat City”, “The Doom”, či “Canyon Man” (a určitě by se našly další) jsou nudné odrhovačky, které bych v rámci diskografie zařadil jako B-strany singlů a leckdy ani to ne. Ovšem najdou se i světlejší chvilky jako “River of Stone”, “Weaving Spiders Come Not Here” nebo “Time of Trials”. Na těchto skladbách to ale album neustojí. Tím se dostávám k dalšímu problému, a to je lehce přemrštěná stopáž. 50 minut (včetně dvou bonusů) není žádný průser, ale vzhledem k hudebnímu obsahu jednotlivých skladeb si dokážu představit délku alba okolo 35 minut, která by na posluchače udeřilo s mnohem větší razancí a nemusela by znít zbytečně rozplizle.

Z výše uvedeného celkem jasně vyplývá, že si mě Corrosion of Confirmity svým “návratem” nezískali a upřímně doufám, že Pepper vyslyší má přání a vrátí se po dalším albu/turné Down tam, kam patří. V tuhle chvíli pro mě bohužel nemají Corrosion of Conformity žádný větší význam a pochybuji, že se k tomuhle albu v budoucnosti vrátím. Z úcty k legendě 5/10.


Mastodon – The Hunter

Mastodon - The Hunter
Země: USA
Žánr: progressive / alternative / sludge / stoner metal
Datum vydání: 27.9.2014
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Black Tongue
02. Curl of the Burl
03. Blasteroid
04. Stargasm
05. Octopus Has No Friends
06. All the Heavy Lifting
07. The Hunter
08. Dry Bone Valley
09. Thickening
10. Creature Lives
11. Spectrelight
12. Bedazzled Fingernails
13. The Sparrow

Hodnocení:
Earthworm – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mastodon se před dvěma lety vyznamenali svým albem “Crack the Skye”, ve kterém jako správně experimentální kapela zkusili opět jiné postupy a po brutálnějším “Blood Mountain” to dopadlo mnohem odlehčeněji a prog rockověji. Každý by tak nějak čekal pokračovatele ve stopách úspěšné poslední desky, jenže Mastodon to vzali zase z trochu jiného konce. Dá se říct, že “The Hunter” kombinuje stoner metal (u něhož kapela začínala) s lehkostí a vesmírnou atmosférou posledních desek. Jak jinak než úspěšně.

Už od začátku kariéry byla pro kapelu typická koncepční alba. To se ale novinky netýká a místo nějaké epické ujetosti tu máme 13 samostatných skladeb, přesto ale celý počin vyznívá jednotně a komplexně. Možná za to může právě absence konceptu, ale změnami prošly i délky songů – nejdelší, se kterou se na “The Hunter” setkáte má pět a půl minuty. Deska je tedy jednodušší, dost písničková a nakonec i nejpřístupnější, jakou Mastodon vydali.

Málokdy se stává, že když je na CD hodně skladeb, tak všechny jsou dobré. To se týká i “The Hunter”. Ačkoliv Mastodon znovu dokázali vysolit milión nápadů a riffů, s čímž by si leckterá kapela vystačila na víc desek, rozhodně si neoblíbíte všechny songy. Určitě tomu neprospívá ani jakási žánrová kolísavost – a tím nemluvím o samozřejmém střídání rychlejších skladeb a pomalejších atmosféričtějších záležitostí. Od metalové vypalovačky se náhle přeskočí na bluesové riffy nebo vesmírně meditační song a ihned po něm následuje nějaká psychedelická šílenost. Vše samozřejmě v rámci typického Mastodonského soundu.

Asi největší magořiny jsou “Octopus Has No Friends” (ne, vážně, takhle se ten song jmenuje) s kytarami, ze kterých mi jde hlava kolem, a “Creature Lives”. Už jenom to minutové intro nacpané syntetizérovými ujetostmi, celou dobu doprovázené ďábelským smíchem, je tak trochu padlé na hlavu. Nakonec se song vyvine v pomalou, ale docela chytlavou věc. Tu mimochodem zpívá celou bubeník Brann Dailor. Naopak moje nejoblíbenější části jsou “All the Heavy Lifting” s lehce klišovitým refrénem (“Just close your eyes and pretend that everything’s fine”) nebo klipová “Curl of the Burl”, již si prostě nejde nezamilovat.

Když už jsem nakousl ten klišovitý text, musím vás hned ujistit, že i přesto že klukům schází koncept, tak zpívají o bizarnostech a úchylárnách. “I killed a man ’cause he killed my goat, I put my hands around his throat” mluví za vše. A to je ještě relativně normální, ale nedávno jsem se někde dočetl, že jedna skladba je o sexu ve stavu beztíže.

Jen tak z formality okomentuji výkon chlapů – perfektní jako obvykle. Bicí jsou jako klasicky silným tahounem, ale ostatní nástroje vůbec nezaostávají a běžní smrtelníci stále nechápou, jak se ty věci dají zahrát. Vokály se od minula určitě zlepšily, a to u všech, co si otevírají hubu na špacír (takže u všech). Hlavně u Branna je to dost znát, jeho příspěvek ze začátku skladby “Oblivion” mi nikdy moc neseděl, zato na “Creature Lives” se poslouchá celkem pěkně. A ještě jedna perlička: asi aby Mastodon dokázali jak experimentální jsou, jako producenta nabrali Mikea Elizonda. To je chlápek, co pomáhal už třeba Maroon 5, ale také rapperům The Game nebo 50 Cent. Těm také pomohl napsat alba, ke kterým se raději nebudu vyjadřovat.

No, co k tomu říct. Nemůžu tvrdit, že by kapela navázala na geniální “Crack the Skye”, že by šlo o nějakou velkou pecku nebo že by to snad byla nedejbože deska roku, jak jsem už z některých stran také zaslechl. Každopádně to je příjemné album, od Mastodon dobrý tah a tak trochu i kompromis pro rozpolcenou fanouškovskou základnu. Další experiment, co vyšel.


Další názory:

Mastodon mě svého času dosti míjeli, ale když jsem se před dvěma lety konečně donutil k tomu, abych si jejich muziku pořádně poslechl, tehdy aktuální “Crack the Skye” mě naprosto dostalo do kolen tím, jak moc vyzrálý, propracovaný, progresivní a vizionářský počin to byl. Není tedy divu, že na dnes aktuální “The Hunter” už jsem se velice těšil. Jeho forma je první pohled o poznání písničkovější, samotné skladatelské postupy jednodušší a ne tak složité, pryč jsou sáhodlouhé eposy typu “The Czar” i mimoňské ujetosti jako “Oblivion”. Podobnost se svým předchůdcem tedy není moc velká. V jedné z pravidelných diskuzí o nových albech kolega Earthworm prohlásil, že “The Hunter” je spíš jako deska “Blood Mountain”, v čemž má vlastně pravdu, jen mi “The Hunter” přijde ještě více zemitější a špinavější, místy jako by jejich hudba zajížděla až do hájemství stoner metalu (např. “Curl of the Burl”). Ale abych se dopracoval k nějakému finálnímu tvrzení… “The Hunter” je stále patřičně Mastodontovsky jeté a velice dobré, ačkoliv “Crack the Skye” se mi líbilo více.
H.


Kylesa – Spiral Shadow

Kylesa - Spiral Shadow
Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 25.10.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud máte rádi originální hudbu, je Kylesa přesně pro vás. Tahle parta umí tvořit hudbu tak, abyste se u ní prostě nikdy nenudili. Kombinuje se zde několik stylů a žánrů, k tomu ženský vokál s mužským. Výborná nálož pořádně rychlých bicích podtržené skvělou basou a zajímavými riffy. Kylesa díky tomuhle všemu tvoří na scéně poměrně zajímavé uskupení a zatím mě nikdy na desce nezklamali. Stejně tomu je tak i s tímto aktuálním počinem “Spiral Shadow”. Hudba je celkově pořád stejná jako dříve. Kapela si drží svůj oblíbený zvuk, který i dalším albem neupadá do stereotypu, ba naopak. Stále je tato hudba plná nápadů a pestrosti a dokonce bych i tvrdil, že Kylesa album od alba roste.

Jak je zvykem, prolínají se tu pomalé psychedelické pasáže s pořádnou tvrdou řežbou, která vás donutí nebýt v klidu. Tu tvrdší část si odbudete hned na začátku. Otevíračka “Tired Climb” patří k mým nejoblíbenějším na desce. Mírný úvod pouze s bubny a lehkou kytarou ve chvíli přeskočí v neskutečné peklo. Když to v podobném duchu následuje ještě s “Cheating Synergy” a “Crowded Road”, tak je začátek naprosto excelentní. Tato trojka je pro mě fenomenální, mezi ní je ještě ale vložený první pomalejší kousek, a to “Drop Out”. Pokud jste úchyl na bicí (jako já), tak je to přímo ideální song. Právě bicí zde mají velkou roli, skoro celou minutu mají prostor jen samy pro sebe a můžete si užit krásy tohoto nástroje. Jak je dobře známo, Kylesa využívá bubeníky hned dva a díky tomu se dají vyčarovat naprosto úžasné pasáže. Rychlost jako na začátku se potom vrací až trochu v osmé “Forsaken” a naplno v předposlední “Back and Forth”. Zbytek je již zmiňovaná lehčí psychedelika, vyskytují se tu zajímavé zvuky, které lze jen těžko popsat, zkrátka se to musí poslechnout.

Kylesu jsem měl taky možnost zhlédnout na letošním Brutal Assaultu. Patřili ke kapelám, na které jsem se nejvíce těšil. Nevím, čím to bylo, možná únavou, možná špatným časem, ale nějak mi jejich vystoupení nesedlo. Z desky mě to bavilo opravdu hodně, v živém podání mi tam něco chybělo. Zřejmě to bylo příliš velkým prostorem, v klubu by jejich hudba zněla úplně jinak. Snad se sem ještě někdy podívají.

Kylesa nikdy nezklame. Toto si vždy s každým albem od nich musím říct. Trošku mě ale mrzí, že tu není více nářezů jako ze začátku. Zbytek je ale taky kvalitní, to se mu prostě nedá upřít. Originální hudba, která pobaví vždy. Pokud máte dost neustále stejných zvuků, jděte do Kylesy, ta je prostě jiná než ostatní.


Další názory:

Tak takhle nějak znějí opravdu heavy alba. Americká Kylesa se sice na své novince “Spiral Shadow” nijak výrazně neodchyluje od stylu minulé “Static Tentions”, zrovna v tomto případě bych v tom však zas až takový problém neviděl, když jejich hudba stále baví. “Spiral Shadow” totiž nenabízí nic, co by fanoušci téhle skupiny neměli rádi. Chvílemi až snové či dokonce psychedelicky znějící pasáže se prolínají s výbuchy zatěžkané agrese, střídání mužského a ženského vokálu dodává desce na pestrosti, a ve výsledku tak není “Spiral Shadow” ničím menším velmi povedeným počinem, který, pravda, “pouze” naplňuje standard Kylesy, ale je nutno dodat, že u téhle skupiny je onen standard vysoko. Já jsem spokojen.
H.