Archiv štítku: sludge metal

Baroness – Yellow & Green

Baroness - Yellow
Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 17.7.2012
Label: Relapse Records

Tracklist:
I. Yellow:
01. Yellow Theme
02. Taky My Bones Away
03. March to the Sea
04. Little Things
05. Twinkler
06. Cocanium
07. Black Where I Belong
08. Sea Lungs
09. Eula

II. Green:
01. Green Theme
02. Board Up the House
03. MTNS. (The Crown & Anchor)
04. Foolsong
05. Collapse
06. Psalms Alive
07. Stretchmarker
08. The Line Between
09. If I Forget Thee, Lowcountry

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Baroness svým debutovým albem “Red Album” způsobili v roce 2007 na scéně menší senzaci. Neskromná označení jako “nová Metallica” spolu s oceněními za album roku v renomovaných magazínech na sebe nenechala dlouho čekat. Nic samozřejmě nebylo tak horké, jak se původně zdálo, ale i s odstupem let uznávám, že “Red Album” je dobrá deska pohybující se na pomezí stoner metalu se sludge vlivy a progresivního rocku. Leckdo v jejich výrazivu vidí kopii slavnějších kolegů Mastodon, ale to by bylo ke čtveřici z Georgie celkem kruté. Baroness prostě jen nedosáhli takové slávy jakou by si zasloužili, a proto jsou obecně považováni za “ty druhé”. Na svém druhém albu svou slibně rozjíždějící se kariéru utvrdili skvělým “Blue Record”. Trošku se pročistil zvuk a vlastně i písně jako takové, které najednou byly přímočařejší, a Baroness se pustili do písníčkovější formy stoner metalu. Kupodivu to fungovalo velmi dobře. Otázkou tak zůstává, jestli se chlapcům, kteří museli své aktuální turné přerušit kvůli vážné nehodě tourbusu, při které se zranění nevyhnulo ani členům kapely, podařilo na “žlutozelené” desce dostát věhlasu, který si vybudovali.

Na “Yellow & Green” se Baroness pustili do velice ambiciózního projektu, když zjistili, že mají nápadů na rozdávání a novinku pojali rovnou jako alba dvě, tedy žluté a zelené. U dvojalb je vždy na pováženou, zda se opravu jedná o vyústění přemíry dobrých nápadů, či naopak o ztrátu sebekritiky, kdy kapela prostě vydá vše, co jí přijde jako dobrá skladba. Baroness jsou na tom s “Yellow & Green” blíže druhému případu, a když si třeba vzpomenu, co na dvě alba dokázali napěchovat letos Moonspell, tak pokus Baroness vyznívá spíše jako výkřik do tmy, než deska s velkými ambicemi, za kterou jsem ji před prvním poslechem považoval. Je fakt, že počiny zmíněných kapel lze srovnávat s velkou rezervou hlavně proto, že Moonspell na dvou kotoučích poslední řadovky působili jako den a noc, kdežto Baroness to pojali ve stylu noc a pozdní noc. Výsledkem jisté stereotypností materiálu je, že se nejedná o album na jeden poslech a zpočátku jsem měl nemalé problémy se 75 minutami muziky vůbec prokousat, ale nakonec se podařilo, takže se pojďme jednotlivým diskům podívat trošku blíže na zoubek.

“Yellow” je odstartováno úvodním intrem, trefně pojmenovaným “Yellow Theme”, které pouze připravuje půdu pro singlovou “Take My Bones Away”. V této úderné, stoner metalové skladbě se představují Baroness přesně v takovém světle, jak se dalo očekávat. Hned na úvod se mi zalíbila produkce Johna Colgentona, který s kapelou pracoval již na předchozím albu, takže k žádnému zásadnímu posunu sice nedošlo, ale zvuk, který ctí staré zlaté časy a přesto se nebojí působit moderně, se vyvedl. Na “Yellow” vytáhli Baroness z rukávu všechna esa, protože na prvním disku se šikovně střídají právě energičtější kousky s těmi zasněnými. V “March to the Sea” se trošku zvolní a skvělá kytarová dřevorubecká práce Johna Blaizeyho a Petera Adamse ve spojení s chytlavou vokální linkou jsou poznávacím znamením kapely, a i když to na patent není, zaujmout tím dokážou. Zhruba v půlce první placky se hned za sebou rozprostírají psychedeličtěji laděné kousky “Twinkler”, “Cocanium” a “Back Where I Belong”. Ve třetí v pořadí vidím jeden z vrcholů “Yellow & Green”. Promyšlená gradace drží celou dobu v napětí a člověk jen čeká, co bude následovat. Naléhavá “Sea Lungs” zase trošku zvedne ze židle, zrychlí se na tempu a zjednoduší se skladatelské postupy, aby byl “Yellow” disk ukončen opět pomalejší, rozmáchlou a zvukově bohatou “Eula”, která důstojně uzavírá velice povedenou první půlku celé kolekce. Kdyby v tuto chvíli album skončilo, tak bych sahal v hodnocení velmi vysoko a dost možná bych atakoval postavení “Blue Record”, které mi do této chvíle přišlo neotřesitelné, ale po 40 minutách se začíná od nuly, přichází totiž…

“Green”. To sice není úplně na chlup stejné jako “Yellow”, ale bohužel nejsou písně tak rozmanité, kvalitní a neobsahují tolik nápadů, aby si člověk po 60 minutách nezačal říkat, že už to začíná být nuda. Možná, že kdyby vyšlo “Green” samostatně, s odstupem času, tak bych na něj měl úplně jiný názor, ale to se nestalo, takže je potřeba brát jej jako druhou stranu “Yellow & Green”. Začíná se opět instrumentálně, tentokrát již ne ve formě dvouminutového intra, nýbrž regulérní instrumentálkou “Green Theme”, ve které Baroness předvedli svou zručnost, že nejsou žádná ořezávátka, snad připomínat nemusím. Hlavně kytarová linka, kdy se postupně přechází od jemného vybrnkávání po stoner metalové hřmění se vyvedla na jedničku, a přestože má plnit funkci takového toho úvodu, který má nastolit atmosféru dalším skladbám, tak hned tady Baroness vystříleli všechny náboje. Nechci říct, že žádná ze skladeb už není poslouchatelná, ale vatovitost takové “MTNS. (The Crown & Anchor)”, která se svou náladou dotkne i Red Hot Chili Peppers, je až zarážející. Totéž bych se nebál říci i o “Foolsong” či psychedelicky laděných “Collapse” a “Psalms Alive”. Ostatní skladby při poslechu prostě tak nějak propluly a nezanechaly ve mně žádný hlubší dojem. Výjimkou, krom úvodní “Green Theme”, jsou “Board Up the House” a “The Line Between”, které, když už ničím, zaujmou alespoň chytlavými refrény a rockovou jednoduchostí. Toť z druhého disku vše.

Baroness si ukousli větší kus chleba, než jsou schopni pozřít, a skvělé “Yellow” je v tomto případě až nebezpečně potápěno zoufalým “Green”. Snaha o nejambicióznější počin skončila přesně na půli cesty a pro příště bych Baroness poradil zaměřit se spíš na kvalitu nežli kvantitu, protože 70 minut je opravdu hodně a zuby by si na tom vylámala i leckterá, řekněme, kvalitnější kapela. Kdybych měl hodnotit každé album zvlášť, tak bych v případě prvního disku sahal někam k devíti bodům, v případě druhého pak zhruba ke čtyřem. Protože však lepší dojmy z “Yellow” vysoce převládají nad těmi negativními z ležérního a nedotaženého “Green”, prostou matematikou jsem se rozhodl zprůměrovat konečné hodnocení na slušných sedm. Nejde o vyložené zklamání, ale na víc to není v žádném případě, níž to vzhledem ke kvalitě první půlky také nejde, takže asi tak.


Další názory:

Musím se přiznat, že na rozdíl od kolegy s předchozí tvorbou Baroness zkušenosti prozatím nemám, doposud jsem se jen chystal na to, že si je někdy poslechnu. Jak už tomu tak zpravidla bývá, aktuální album je vždy vhodnou příležitostí k tom, aby se na tom něco změnilo, což se v mém případě týká i “Yellow & Green”. Vzhledem k pověsti Baroness jsem byl natěšen na opravdu kvalitní muziku, nicméně konečná podoba dvojalba mě poněkud zklamala. “Yellow” jisté kouzlo má, to nepopírám a uznávám, ani tak mě ovšem z nějakého důvodu moc nedokázalo chytnout, byť kvalitu v tom vidím. Oproti tomu ospalé “Green” mě už však nebaví v podstatě vůbec. Možná, že kdybych “Yellow & Green” viděl v kontextu “Red Album” a “Blue Record”, díval bych se minimálně na jeho první půli třeba jinak, takto však bohužel nemohu jít nad 6 bodů, ačkoliv je možné, že to vůči Baroness není tak úplně spravedlivé…
H.


Corrosion of Conformity – Corrosion of Conformity

Corrosion of Conformity - Corrosion of Conformity
Země: USA
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 28.2.2012
Label: Candlelight Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

Novinka Corrosion of Conformity by se do jisté míry dala považovat za nový začátek této stálice stoner metalu. Kapela své nové album pojmenovala jednoduše “Corrosion of Conformity”, a co víc, po dlouhých jednadvaceti letech se na albu nepodílel zpěvák, kytarista a dalo by se říci, že i hlavní mozek Pepper Keenan. Důvody mi nejsou příliš známé a těžko říct, zda jsou Pepperovy dny v kapele nadobro sečteny a chce se zaměřit na hvězdné Down, či se jedná pouze o chvilkový odpočinek. Tak či tak, nové album bylo nahráno v “Animosity” sestavě – basy a zpěvu se opět chopil Mike Dean, kytaru dřímá Woody Weatherman a za bicí se vrátil Reed Mullin. Kdo zná dřívější tvorbu Corrosion of Conformity, nebude překvapen, že album tíhne více ke klasickému 80’s HC/punku s lehkou příměsí stoner metalu, ke kterému kapelu přivedl právě Keenan. Věřím, že spousta fandů tento krok přijala s nadšením a i já bych byl v případě několika mála skupin nadšený z návratu “původních” či “klasických” (říkejte tomu, jak chcete) sestav, ovšem v případě Corrosion of Conformity nikoli.

Důvod je jednoduchý, Corrosion of Conformity svá nejlepší léta zažili v 90. letech na albech “Deliverance” a “Wiseblood”, která je možno charakterizovat jako špinavější Black Sabbath. Hodně povedená byla rovněž poslední řadovka z roku 2005 “In the Arms of God”. Novinka se snaží těchto základů místy držet, snad proto, aby kapela nenasrala úplně všechny fanoušky, kteří mají radši pozdější období, ale ve většině momentů se album nese v rychlejším tempu, jako tomu bylo na již zmíněném “Animosity”, tedy takový ten klasický americký HC ve stylu Black Flag, Cro-Mags či právě ranných Corrosion of Conformity.

Teď si budu možná trošku protiřečit, ono by totiž nebylo zas tak nic hrozné na tom, že se kapela rozhodla nahrát album staromilské, dejme tomu, je to v módě, tak proč se nepřidat, ale to by ty skladby musely za něco stát. Věci jako “Psychic Vampire”, “Leeches”, “Your Tomorrow”, “What You Despise Is What You’ve Become”, “Rat City”, “The Doom”, či “Canyon Man” (a určitě by se našly další) jsou nudné odrhovačky, které bych v rámci diskografie zařadil jako B-strany singlů a leckdy ani to ne. Ovšem najdou se i světlejší chvilky jako “River of Stone”, “Weaving Spiders Come Not Here” nebo “Time of Trials”. Na těchto skladbách to ale album neustojí. Tím se dostávám k dalšímu problému, a to je lehce přemrštěná stopáž. 50 minut (včetně dvou bonusů) není žádný průser, ale vzhledem k hudebnímu obsahu jednotlivých skladeb si dokážu představit délku alba okolo 35 minut, která by na posluchače udeřilo s mnohem větší razancí a nemusela by znít zbytečně rozplizle.

Z výše uvedeného celkem jasně vyplývá, že si mě Corrosion of Confirmity svým “návratem” nezískali a upřímně doufám, že Pepper vyslyší má přání a vrátí se po dalším albu/turné Down tam, kam patří. V tuhle chvíli pro mě bohužel nemají Corrosion of Conformity žádný větší význam a pochybuji, že se k tomuhle albu v budoucnosti vrátím. Z úcty k legendě 5/10.


Mastodon – The Hunter

Mastodon - The Hunter
Země: USA
Žánr: progressive / alternative / sludge / stoner metal
Datum vydání: 27.9.2014
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Black Tongue
02. Curl of the Burl
03. Blasteroid
04. Stargasm
05. Octopus Has No Friends
06. All the Heavy Lifting
07. The Hunter
08. Dry Bone Valley
09. Thickening
10. Creature Lives
11. Spectrelight
12. Bedazzled Fingernails
13. The Sparrow

Hodnocení:
Earthworm – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mastodon se před dvěma lety vyznamenali svým albem “Crack the Skye”, ve kterém jako správně experimentální kapela zkusili opět jiné postupy a po brutálnějším “Blood Mountain” to dopadlo mnohem odlehčeněji a prog rockověji. Každý by tak nějak čekal pokračovatele ve stopách úspěšné poslední desky, jenže Mastodon to vzali zase z trochu jiného konce. Dá se říct, že “The Hunter” kombinuje stoner metal (u něhož kapela začínala) s lehkostí a vesmírnou atmosférou posledních desek. Jak jinak než úspěšně.

Už od začátku kariéry byla pro kapelu typická koncepční alba. To se ale novinky netýká a místo nějaké epické ujetosti tu máme 13 samostatných skladeb, přesto ale celý počin vyznívá jednotně a komplexně. Možná za to může právě absence konceptu, ale změnami prošly i délky songů – nejdelší, se kterou se na “The Hunter” setkáte má pět a půl minuty. Deska je tedy jednodušší, dost písničková a nakonec i nejpřístupnější, jakou Mastodon vydali.

Málokdy se stává, že když je na CD hodně skladeb, tak všechny jsou dobré. To se týká i “The Hunter”. Ačkoliv Mastodon znovu dokázali vysolit milión nápadů a riffů, s čímž by si leckterá kapela vystačila na víc desek, rozhodně si neoblíbíte všechny songy. Určitě tomu neprospívá ani jakási žánrová kolísavost – a tím nemluvím o samozřejmém střídání rychlejších skladeb a pomalejších atmosféričtějších záležitostí. Od metalové vypalovačky se náhle přeskočí na bluesové riffy nebo vesmírně meditační song a ihned po něm následuje nějaká psychedelická šílenost. Vše samozřejmě v rámci typického Mastodonského soundu.

Asi největší magořiny jsou “Octopus Has No Friends” (ne, vážně, takhle se ten song jmenuje) s kytarami, ze kterých mi jde hlava kolem, a “Creature Lives”. Už jenom to minutové intro nacpané syntetizérovými ujetostmi, celou dobu doprovázené ďábelským smíchem, je tak trochu padlé na hlavu. Nakonec se song vyvine v pomalou, ale docela chytlavou věc. Tu mimochodem zpívá celou bubeník Brann Dailor. Naopak moje nejoblíbenější části jsou “All the Heavy Lifting” s lehce klišovitým refrénem (“Just close your eyes and pretend that everything’s fine”) nebo klipová “Curl of the Burl”, již si prostě nejde nezamilovat.

Když už jsem nakousl ten klišovitý text, musím vás hned ujistit, že i přesto že klukům schází koncept, tak zpívají o bizarnostech a úchylárnách. “I killed a man ’cause he killed my goat, I put my hands around his throat” mluví za vše. A to je ještě relativně normální, ale nedávno jsem se někde dočetl, že jedna skladba je o sexu ve stavu beztíže.

Jen tak z formality okomentuji výkon chlapů – perfektní jako obvykle. Bicí jsou jako klasicky silným tahounem, ale ostatní nástroje vůbec nezaostávají a běžní smrtelníci stále nechápou, jak se ty věci dají zahrát. Vokály se od minula určitě zlepšily, a to u všech, co si otevírají hubu na špacír (takže u všech). Hlavně u Branna je to dost znát, jeho příspěvek ze začátku skladby “Oblivion” mi nikdy moc neseděl, zato na “Creature Lives” se poslouchá celkem pěkně. A ještě jedna perlička: asi aby Mastodon dokázali jak experimentální jsou, jako producenta nabrali Mikea Elizonda. To je chlápek, co pomáhal už třeba Maroon 5, ale také rapperům The Game nebo 50 Cent. Těm také pomohl napsat alba, ke kterým se raději nebudu vyjadřovat.

No, co k tomu říct. Nemůžu tvrdit, že by kapela navázala na geniální “Crack the Skye”, že by šlo o nějakou velkou pecku nebo že by to snad byla nedejbože deska roku, jak jsem už z některých stran také zaslechl. Každopádně to je příjemné album, od Mastodon dobrý tah a tak trochu i kompromis pro rozpolcenou fanouškovskou základnu. Další experiment, co vyšel.


Další názory:

Mastodon mě svého času dosti míjeli, ale když jsem se před dvěma lety konečně donutil k tomu, abych si jejich muziku pořádně poslechl, tehdy aktuální “Crack the Skye” mě naprosto dostalo do kolen tím, jak moc vyzrálý, propracovaný, progresivní a vizionářský počin to byl. Není tedy divu, že na dnes aktuální “The Hunter” už jsem se velice těšil. Jeho forma je první pohled o poznání písničkovější, samotné skladatelské postupy jednodušší a ne tak složité, pryč jsou sáhodlouhé eposy typu “The Czar” i mimoňské ujetosti jako “Oblivion”. Podobnost se svým předchůdcem tedy není moc velká. V jedné z pravidelných diskuzí o nových albech kolega Earthworm prohlásil, že “The Hunter” je spíš jako deska “Blood Mountain”, v čemž má vlastně pravdu, jen mi “The Hunter” přijde ještě více zemitější a špinavější, místy jako by jejich hudba zajížděla až do hájemství stoner metalu (např. “Curl of the Burl”). Ale abych se dopracoval k nějakému finálnímu tvrzení… “The Hunter” je stále patřičně Mastodontovsky jeté a velice dobré, ačkoliv “Crack the Skye” se mi líbilo více.
H.


Kylesa – Spiral Shadow

Kylesa - Spiral Shadow
Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 25.10.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud máte rádi originální hudbu, je Kylesa přesně pro vás. Tahle parta umí tvořit hudbu tak, abyste se u ní prostě nikdy nenudili. Kombinuje se zde několik stylů a žánrů, k tomu ženský vokál s mužským. Výborná nálož pořádně rychlých bicích podtržené skvělou basou a zajímavými riffy. Kylesa díky tomuhle všemu tvoří na scéně poměrně zajímavé uskupení a zatím mě nikdy na desce nezklamali. Stejně tomu je tak i s tímto aktuálním počinem “Spiral Shadow”. Hudba je celkově pořád stejná jako dříve. Kapela si drží svůj oblíbený zvuk, který i dalším albem neupadá do stereotypu, ba naopak. Stále je tato hudba plná nápadů a pestrosti a dokonce bych i tvrdil, že Kylesa album od alba roste.

Jak je zvykem, prolínají se tu pomalé psychedelické pasáže s pořádnou tvrdou řežbou, která vás donutí nebýt v klidu. Tu tvrdší část si odbudete hned na začátku. Otevíračka “Tired Climb” patří k mým nejoblíbenějším na desce. Mírný úvod pouze s bubny a lehkou kytarou ve chvíli přeskočí v neskutečné peklo. Když to v podobném duchu následuje ještě s “Cheating Synergy” a “Crowded Road”, tak je začátek naprosto excelentní. Tato trojka je pro mě fenomenální, mezi ní je ještě ale vložený první pomalejší kousek, a to “Drop Out”. Pokud jste úchyl na bicí (jako já), tak je to přímo ideální song. Právě bicí zde mají velkou roli, skoro celou minutu mají prostor jen samy pro sebe a můžete si užit krásy tohoto nástroje. Jak je dobře známo, Kylesa využívá bubeníky hned dva a díky tomu se dají vyčarovat naprosto úžasné pasáže. Rychlost jako na začátku se potom vrací až trochu v osmé “Forsaken” a naplno v předposlední “Back and Forth”. Zbytek je již zmiňovaná lehčí psychedelika, vyskytují se tu zajímavé zvuky, které lze jen těžko popsat, zkrátka se to musí poslechnout.

Kylesu jsem měl taky možnost zhlédnout na letošním Brutal Assaultu. Patřili ke kapelám, na které jsem se nejvíce těšil. Nevím, čím to bylo, možná únavou, možná špatným časem, ale nějak mi jejich vystoupení nesedlo. Z desky mě to bavilo opravdu hodně, v živém podání mi tam něco chybělo. Zřejmě to bylo příliš velkým prostorem, v klubu by jejich hudba zněla úplně jinak. Snad se sem ještě někdy podívají.

Kylesa nikdy nezklame. Toto si vždy s každým albem od nich musím říct. Trošku mě ale mrzí, že tu není více nářezů jako ze začátku. Zbytek je ale taky kvalitní, to se mu prostě nedá upřít. Originální hudba, která pobaví vždy. Pokud máte dost neustále stejných zvuků, jděte do Kylesy, ta je prostě jiná než ostatní.


Další názory:

Tak takhle nějak znějí opravdu heavy alba. Americká Kylesa se sice na své novince “Spiral Shadow” nijak výrazně neodchyluje od stylu minulé “Static Tentions”, zrovna v tomto případě bych v tom však zas až takový problém neviděl, když jejich hudba stále baví. “Spiral Shadow” totiž nenabízí nic, co by fanoušci téhle skupiny neměli rádi. Chvílemi až snové či dokonce psychedelicky znějící pasáže se prolínají s výbuchy zatěžkané agrese, střídání mužského a ženského vokálu dodává desce na pestrosti, a ve výsledku tak není “Spiral Shadow” ničím menším velmi povedeným počinem, který, pravda, “pouze” naplňuje standard Kylesy, ale je nutno dodat, že u téhle skupiny je onen standard vysoko. Já jsem spokojen.
H.


Mastodon – Crack the Skye

Mastodon - Crack the Skye
Země: USA
Žánr: progressive / alternative sludge metal
Datum vydání: 24.3.2009
Label: Reprise Records

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po několika změnách data vydání a všemožných spekulacích k nám konečně dorazilo čtvrté album skupiny Mastodon“Crack the Skye”. Na střibrném podnose nám Mastodon přinesli mistrovské dílo o sedmi chodech (skladbách). Novinka se od předchozích děl bandy liší, hodně se ubralo na tvrdosti a je znát větší vliv progrocku, jazzu a také psychedeliky, stálý je však zásadní prvek pro Mastodon, a to je kreativita.

Mastodon si skvěle poradili s albem jako s celkem – většinu alb si každý jistě poslechne párkrát celé a pak se k němu vrací tak, že se vrhne na svoje oblíbené hitovky a jde poslouchat něco jiného. Mastodon však udělali album tak, že vždy, když dostanete chuť na jejich výtvor, začnete od začátku a pojedete až do konce, a to se povede jen málo kapelám, aby posluchač nepřeskakoval jednotlivé skladby. Celá deska má takový temný až doomový feeling, ke kterému přispívají vokály ve stylu Ozzyho Osbourna, které se často objevují.

Změnil se také vokální projev, na albu neuslyšíte už moc growlu a různých screamů a dalších zkreslenin, místo nich se stává hlavní čistý vokál, do kterého muzikanti přidali hodně emocí. Jak sami řekli v rozhovoru (Spark – leden 2009), při tvorbě alba si všichni sáhli hluboko do duše a právě proto je deska věnována bubeníkově sestře Skye, která ve čtrnácti letech spáchala sebevraždu.

Umění muzikantů je nepopsatelné, album hýří tolika riffy, že by se jich vešlo na další album, všechny instrumenty jsou slyšet a jsou v dokonalé harmonii, stejně jako hlasy zpěváků a vše se navzájem fantasticky doplňuje. Album se asi nebude líbit každému, ale kdo nezkusí, hodně prodělá.