Archiv štítku: sludge metal

Mastodon – Once More ‘Round the Sun

Mastodon - Once More 'Round the Sun
Země: USA
Žánr: progressive / alternative sludge / stoner metal
Datum vydání: 24.6.2014
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Tread Lightly
02. The Motherload
03. High Road
04. Once More ‘Round the Sun
05. Chimes at Midnight
06. Asleep in the Deep
07. Feast Your Eyes
08. Aunt Lisa
09. Ember City
10. Halloween
11. Diamond in the Witch House

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
H. – 7/10
Skvrn – 8/10
Thy Mirra – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mastodon letos slaví desetileté výročí vydání přelomového a velmi ceněného díla “Leviathan”, takže už si pravděpodobně zvykli na fakt, že alba této čtveřice z americké Atlanty jsou od té doby považována za jednu z nejočekávanějších událostí daného roku a “Once More ‘Round the Sun” není v tomto ohledu žádnou výjimkou a navazuje tak na předchozí desky. Je fakt, že od dob vydání ruského “Crack the Skye” mají pozici ještě těžší, protože tohle album nejspíš už navždy zůstane základní jednotkou pro měření skvělého alba této kapely, ale pánové se s tím nyní dokázali poprat statečně, a právě na jejich aktuální kotouček “Once More ‘Round the Sun” se nyní podíváme blíže.

Ještě předím se ale přesuneme o pár let zpět k vydání předchozího alba “The Hunter”, které já osobně považuji dodnes za nejslabší počin pod hlavičkou Mastodon. Důvod? Určitě za to může již zmíněné “Crack the Skye”, které prostě nasadilo laťku neuvěřitelně vysoko a svou propracovanou strukturou vrhlo na dřevorubecké “The Hunter” s opačným písničkovým přístupem stín jednoduchého alba, kterému poprvé v diskografii chyběl nějaký jednotný koncept. Před těmi třemi lety jsem si myslel, že písničková struktura Mastodon nesvědčí tak dobře jako rozmáchlé kompozice, ale “Once More ‘Round the Sun” svým způsobem navazuje na počin předchozí a přesto je jiné. Propracovanější, ale melodičtější, zpěvnější a hlavně po okraj nacpáné kvalitními skladbami, kde tentokrát nezbylo žádné místo pro vatu…

“This time, this time, things’ll work out just fine,” pěje bubeník Brann Dailor ve zpěvném refrénu druhé “The Motherload” a jako by ujišťoval fanoušky, že tentokrát do sebe všechny elementy “Mastodontí” tvorby zapadly jako pečlivě vysoustružené části vyššího celku a není důvod obávat se ztráty dosavadní výjimečnosti tvorby Mastodon, kdy každé album je originál a snaží se neustále posouvat někam jinam. Schválně si projděte dosavadní diskografii a uvidíte, jak dlouhou cestu Mastodon za těch dvanáct let ušli, přičemž mohli úplně v klidu sázet na jistotu a letos tak vydávat “Leviathan #5”, ale kdepak. Základní prvky jsou sice pevně dané, ale výsledná deska zní pokaždé trochu jinak. Jednou převládá progresivní rock (“Crack the Skye”), jindy zase stoner metal (“The Hunter”) a nyní jako by se borci poohlédli směrem k alternativnímu rocku, který jde ruku v ruce se zpřístupněním skladeb širšímu posluchačstvu. Škatulkování však není úplně na místě, protože je tam troška stoneru, sludge, thrashe, progu, alternativního rock/metalu a prog metalu. To vše je smícháno s nezaměnitelným feelingem, na který mají pánové patent. A výsledek? Samozřejmě, že skvělý.

“Once More ‘Round the Sun” je plné technických riffů, kytarových vyhrávek a samozřejmě variabilních vokálů, na kterých se od minula lehce zapracovalo co do melodičnosti. Troy Sanders, Brent HindsBrann Dailor disponují sebejistým a od druhého rozeznatelným hlasem, takže v tomto ohledu se při poslechu Mastodon nudit nikdy nebudu. Spousta lidí vidí právě vokály jako hlavní slabinu kapely, čemuž bych věřil při živých vystoupeních (živou zkušenost nemám, ale záznamy z koncertů moc přesvědčivě nepůsobí), ale studiově nemám žádných výhrad. Sanders je jako uřvaná bestie, Hinds (škoda, že už nedostává tolik prostoru) zní jako pod vlivem psychedelických látek a Dailor mě nepřestává udivovat svým vlezle melodickým vokálem a jsem docela rád, že se pomalu stal pevnou součástí pěveckého ansáblu kapely, i když je to na úkor Hindse. Pro úplnost musím zmínit Billa Kellihera, který sice nezpívá, ale jeho kytarová souhra s Hindsem je jako vždy fantastická (“Tread Lightly” a “Chimes at Midnight” v tomto ohledu válí).

Přestože jsem hovořil o melodiích a zpěvnosti, tak Mastodon nezůstavají nic dlužni ani fanouškům mohutných kytarových fláků, pro které je nachystána hned úvodní “Tread Lightly”. Tu uvádí akustické intro, která však po chvíli přenechá kormidlo proplétaným kytarám Kellihera a Hindse. Hodně se mi líbí jejich vzájemná kytarová vyhrávka a sólo, jímž píseň zakončují. Přestože si “Tread Lightly” drží konvenční strukturu sloka/refrén, tak zapomeňte na jednoduchou odrhovačku. Vokální otěže dříma skvělý Sanders, kterému v mezihře vypomůže Dailor. Dost se jí podobá další povedená záležitost jménem “Chimes at Midnight”, kterou bych dost možná vybral jako nejlepší kus jedenácti skladbové desky. Svou náladou mi evokuje “Blood Mountain”. Ostře útočný kytarový riff a vokál Brenta Hindse, který zde doplňuje Sanderse, se mi snad nikdy neoposlouchají, takže asi proto bych sáhl právě po ní.

Jako úplně první singl byla vybrána trojka “High Road“, která má všechny předpoklady k tomu, aby zaujala hned na první poslech. Trochu mi připomíná “Black Tongue”“The Hunter”, ale určitě za to může hutný dřevorubecký kytarový riff, jenž v refrénu ustoupí zhuleným melodickým vokálům. Z pohledu celé desky to není úplně překvapivá položka a její volba ke klipovému ztvárnění je vlastně celkem logická. Chytlavá je dostatečně, takže není co řešit. Pokud však Mastodon někdy měli předpoklad k rádiovému hitu, tak jej nechali naplno promluvit skrze “The Motherload”. Tahle skladba je neuvěřitelně jednoduchá a přímočará a její vlezlý refrén, jehož lyrickou náplň už jsme si výše částečně představili, je jedním z top momentů celé nahrávky, a pokud se někde promítla účast Nicka Raskulinecze na producentském křesle, tak je to určitě rockový feeling, který je místy řádně cítit. Titulka je na tom podobně, jen díky Hindsovi není tak přímočará, ačkoli tříminutovou stopáží si na nějaké odvážné rytmické zvraty troufnout nemůže.

Druhá půle “Once More ‘Round the Sun” je oproti té první zajímavější v tom smyslu, že je rozmanitější a do jisté míry atmosféričtější ve stylu “Crack the Skye”. Může dvojice delších písní “Asleep in the Deep” a “Diamond in the Witch House”. Prvně jmenovaná je (relativně) poklidná rocková záležitost s lehounkým psychedelickým oparem a pevně rezonující rytmikou dvojice SandersDailor. I přes svých šest minut a pomalé tempo bez vyloženého zvratu však nepůsobí znuděně. Naopak, z druhé poloviny se mi líbí ze všech nejvíc. “Diamond in the Witch House” je další z řady hostovaček Scotta KellyhoNeurosis v řadách Mastodon. Tentokrát se zvěčnil v dlouhé závěrečné skladbě s dusivou atmosférou a epickou strukturou, která dává vzpomenout na delší songy z minulých alb.

Zbylá čtveřice kompozic, na niž se doposud nedostalo, se může zdát na první poslech nevýrazná, ale jsou to i takové maličkosti jako dětský sbor v závěru technické “Aunt Lisa” (ty bicí výjezdy mě baví) nebo hráčsky dokonalý závěr “Halloween”, kdy proti sobě stojí riffy, sóla a bicí, které odlišují jednu písničku od druhé a boří tak dojem, že na konci už pouze rezonuje energičtější první půle. “Feast Your Eyes” a “Ember City” jsou obě vokálně zasněnější, ale zatímco první vychází ze špinavých sludge/stonerových kořenů, tak “Ember City” jde dál v kontrastech mezi energickými slokami a silně melodickými refrény. Jak tak na seznam skladeb koukám, tak mě nenapadá nic, co bych vyškrtnul nebo nějak dál upravoval. “Once More ‘Round the Sun” se mi líbí takové, jaké je, a já Mastodon zobu z ruky.

Včera jsem našemu redakčnímu šéfovi říkal, že “Once More ‘Round the Sun” udělím v hodnocení osmičku, možná osm a půl a dnes se musím se přiklonit k té vyšší známce, protože když nad tím přemýšlím, tak Mastodon mě na novince baví fakt mocně. Čert vem fakt, že “Crack the Skye” a “Leviathan” zůstaly nepřekonány (ostatně i proto nemůžu jít s hodnocením ještě výš), ale výsledek je hodný jejich jména, které je pro mne v současnosti synonymem k budoucnosti metalové hudby. “Once More ‘Round the Sun” je vyspělé, líbivé a strašně dobře se poslouchá. Možná už to po tolika letech nevyznívá tak překvapivě, ale Mastodon nelze upřít fakt, že si drží velmi vysokou laťku, pod niž se z mého pohledu dostali pouze na minulém albu, které je i tak dost dobré. Velmi silná deska.


Další názory:

Mastodon jsou kapelou, kterou jsem vlastně dlouhé roky ignoroval a tak nějak jsem neměl chuť ani zájem se do jejich tvorby pouštět. Tou nahrávkou, díky níž si mě konečně získali na svou stranu, se stal progresivní opus “Crack the Skye”, který si dodnes suverénně hoví na pozici mé nejoblíbenější desky Mastodon, a upřímně řečeno, mám vážné pochybnosti, že se někdy objeví placka, jež by jej z trůnu sesadila. Nicméně i poslední, stoner metalem nasáknutý “The Hunter” mě bavil, takže jsem se samozřejmě těšil i na “Once More ‘Round the Sun”… která mě sice baví také, ale zdaleka ne tolik, jak jsem doufal. Všechno je to super a Mastodon jsou stále ve formě, některé písničky se dost povedly, ale jednoduše mi většina alb z minulosti přišla zábavnější. Jako nejlepší songy novinky bych určitě jmenoval “High Road” s našlapaným riffem, parádní “Chimes at Midnight”, závěrečnou “Diamond in the Witch House” s výtečným Scottem KellymNeurosis a především osmou “Aunt Lisa”, která mě opravdu baví. Zejména její závěr s mocným sborem “Hey ho, let’s fucking go / Hey ho, let’s get up and rock n’ roll” je neskutečná síla a pro mě osobně s přehledem nejlepší moment celé desky. Obrovskou pochvalu si pak zaslouží ještě úžasný obal, což už je ovšem u Mastodon standard, protože tihle borci si obálky vždycky uměli vybírat skvěle…
H.

“Once More ‘Round the Sun” jsem si poprvé pustil víceméně jen ze zvědavosti a původně mělo hodnocení téhle desky proplout kolem mě. Mastodon sice velmi respektuji a považuji je na dnešní scéně za unikání uskupení, i tak mi byla jejich dosavadní tvorba hudebním směřováním docela cizí. Do “Once More ‘Round the Sun” jsem se však zabouchl na první poslech. Určitě to nebude úplná náhoda, protože předchozí desky mi přišly posluchačsky mnohem méně stravitelné, ale i teď to není žádné laciné smetí na dva poslechy. “Once More ‘Round the Sun” je však opět plná našlapaného materiálu, chytré chytlavosti i výtečné hráčské a skladatelské zdatnosti. A je úplně jedno, jestli právě hraje “High Road”, náladovější “Feast Your Eyes” nebo pecka v podobě “Aunt Lisa”, na jejíž adresu tu toho bylo odesláno víc než dost. Mám-li v posledních dnech zapnout nějakou dobrou oddechovou záležitost, často sahám právě po téhle placce. A něco mi říká, že ani náhodou nezůstane jen u těchto dnů…
Skvrn

>

I když nemohu říci, že bych byl nějakým skalním obdivovatelem Mastodon, jako je třeba raper James Cole, který je nezapomene zmínit v každém interview, co se na YouTube objeví a dokonce se deskou “Leviathan” inspiroval při tvorbě vlastního alba “Moby Dick”, přesto mě jejich, troufám se říct vcelku originální dřevorubecký prog-metal, místy hodně baví, hlavně deska “Crack The Skye” si vydobyla víceméně stálé místo v mém playlistu. Moje očekávání bylo v případě “Once More ‘Round the Sun” celkem vysoké, vysloveně jsem se těšil na Troye Sanderse potom, co jsem si ho masivně oblíbil v Killer Be Killed. V tomto ohledu jsem rozhodně nebyl zklamán, na albu dostal dokonce víc prostoru, než kdy dřív, na úkor Brenta Hindse, což mi z výše uvedených důvodů vlastně možná ani nevadí. Když si budu chtít pustit něco progresivně metalového či rockového, sáhnu spíš po Tool nebo tak něčem, a i když jsou Mastodon také nesmírně hudebně zajímaví, jejich síla a originalita tkví právě ve zpěvech, dodávajícím písním neopakovatelnou naléhavou atmosféru. Na “Once More ‘Round the Sun” to jsou speciálně refrény, které mě zaujaly nejvíc. I když nejsem diehard fanda, překvapilo mě, že už při druhém poslechu se mi songy vryly pod kůži, jako kdybych desku znal a poslouchal několik let. Jednoduše zapamatovatelné refrény jsou jádrem a nejzajímavějším momentem songů na albu, nutno podotknout, že bezmála všech. Nenašel jsem tam píseň, která by mě aspoň trochu nebavila, což se mi u desek nestává tak často. Hlavně první polovina je nabitá a “Motherload” nebo geekovská klipovka “High Road” jsou hity, které chce člověk skoro poslouchat v rádiu. V druhé polovině mě příjemně překvapila “Aunt Lisa” s ženským gang vokálem na konci. Pro mě jedna z nejzábavnějších desek posledních pár týdnů, možná dokonce měsíců.
Thy Mirra


Lord Mantis – Death Mask

Lord Mantis - Death Mask
Země: USA
Žánr: sludge / black metal
Datum vydání: 29.4.2014
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Body Choke
02. Death Mask
03. Possession Prayer
04. You Will Gag for the Fix
05. Negative Birth
06. Coil
07. Three Crosses

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdyby neznalá osoba prvně viděla přebal dnes recenzované desky, nejspíš by si řekla, že to bude nějaký pěkně zvrhlý grind. Pěkně šeredná shemale zombie se zjizveným tělem a maskou smrti na obličeji, to se koneckonců běžně nevidí (mimochodem kapele a autorovi artworku Jeffovi Whiteheadovi, kterého můžete znát z Leviathan nebo Hate Meditation, patří dík za to, že přebal alba neopatřili žádným logem nebo názvem desky a dali tomu kousku hnusu krásně vyniknout). Nicméně chyba lávky – “Death Mask” má na svědomí parta z amerického Chicaga, která drtí nekompromisní sludge s řádnou příměsí blacku. A popravdě se divím, že jsem o Lord Mantis nezakopl někdy dřív, když zrovna ze sludgových a dronových bahen se v posledních několika letech rekrutují mé nejoblíbenější spolky.

Přitom Lord Mantis se dvěma předchozími alby na kontě nejsou žádnými nováčky a na scéně fungují již bezmála deset let. Svým žánrem v zásadě příliš nevybočují ze standardů sludge, respektive od jeho charakteristických znaků. Všechno, co sludge dělá sludgem, v jejich tvorbě najdete – alespoň na “Death Mask”. Těžký zvuk tvořený agresivní kytarou a hutnou basou, nakřáplé bicí a agresivní vokál. Chicagská čtveřice k tomu přidává blackový nášup, totiž černokovové riffy pronášené sludgovou rétorikou a nějakou tu sypačku k tomu. Sic zdaleka nejde o takový sonický bordel jako v podání francouzských magorů Celeste, kteří se ve zhruba stejných mantinelech pohybují především v hlukových stěnách a hypnotické atmosféře, Lord Mantis na své novince rozhodně pořádné koule nechybí – a stejně tak ani pořádně zprasená atmosféra.

Album otevírá pomalá, mohutná skladba “Body Choke”. Téměř devítiminutový vál do vás pomalu tlačí jeden riff za druhým a do toho všeho nemocně, občas až zoufale řve zpěvák Charlie Fell. Lord Mantis se s ničím nepářou a již od samého začátku to je výběr těch nejlepších splašek a sraček, které byste v kanálech lidské mysli mohli najít. Když jsem album slyšel prvně, už v šesté minutě úvodní “Body Choke”, kdy skladba poprvé graduje (aby mohla o nějaké dvě minuty později vygradovat podruhé a tentokrát již naposledy), jsem se spokojeně usmíval jak měsíček na hnoji, že tohle je přesně to, co mi sedne a co od hnusného, mazlavého sludge očekávám. V samém jádru útočí Lord Mantis kombinací zoufalosti, nasranosti a špíny na primitivní lidské pudy, riffy potom oddělují lebky od páteře, bicí drtí každou kost v těle a šílený vokál je schopný udělat i z těch neotrlejších borců ubulená děcka, které rodiče zapomněli vyzvednout ve školce. Jedním slovem námrd.

Deska jako taková je kompaktní skládka lidského odpadu a od začátku poslechu do poslední vteřiny drží pohromadě, nerozpadá se. Roste, bobtná, dusí vás atmosférou a vyklepává mozek z hlavy. Těžko vybrat na “Death Mask” nějakou nejlepší skladbu, spíše bych vybral z celého celku několik skutečně fantastických momentů, které totálně nakopávají prdele a protrhávají ušní bubínky. Nejvýraznějším z nich je postupná gradace a samý závěr poslední skladby “Three Crosses”. Mrazivý, blackový riff, který se opakuje a roste a stává se stále více chorobným, se postupně začne prolínat trýznivým kvílením kytary a měnit se v závěrečnou hlukovou stěnu. Nad tím vším kvílí, řve a zoufale štěká Charlie jako pes, kterého perverzní chlápek pověsil za koule do průvanu. Druhým silným momentem je pasáž v titulce “Death Mask”, někdy kolem čtvrté minuty – sekané, silně rytmické pasáže střídající s blackovou sypačkou a silným riffem. Do toho opět hněvem nasáklý vokál.

Do třetice ale přece jen musím vyzdvihnout jednu skladbu. “Possession Prayer”, ačkoliv ne o moc, chtě nechtě vyčnívá nad ostatní. Sama o sobě je průřezem těch nejhnusnějších a nejbestiálnějších poloh, jež jsou na “Death Mask” k nalezení. Celá skladba je prakticky jen monotónním opakováním jednoho ústředního motivu, který kapela postupně rozvíjí do naprosto chorobné podoby. Po krátké zpěvákově deklamaci uprostřed skladby se přehoupne v rybník plný utrpení a hnusu. Prvotřídní odpornost, které nelze odolat. Zběsilý křik, trýznení kytar, noisové ruchy a výjimečně nevýrazné bicí, které na pozadí odměřují čas, jenž zbývá do samého konce.

Plynule na ni navazuje odvrácená tvář alba v podobě dvouminutové mezihry “You Will Gag for the Fix”, která je v podstatě jen neškodným vybrnkáváním na industriálním podmazu. Vytváří ale patřičné napětí před následující “Negative Birth” a album tak ani v hudebně klidnějších momentech neztrácí na atmosféře. Celkově se “Death Mask” převaluje mezi naprostým náserem a právě klidnějšími částmi, které jako by vypadly z repertoáru nějaké atmo-blackové skupiny. A funguje na výbornou. Lord Mantis mají očividně velmi jasnou představu o tom, co chtějí hrát, a jde jim to zatraceně dobře. Sic na poli sludge nejde o nic vyloženě převratného, Lord Mantis se můžou pyšnit jasně rozpoznatelným, vředovitým ksichtem, který prostě poznáte na první poslech. Pokud tedy máte pro takovéhle výplachy alespoň trochu porozumění, nebo byste měli to nutkání poznat zvrácenou tvář black metalu, “Death Mask” je přesně pro vás. Nadprůměrné album ve všech možných ohledech.


Další názory:

Nebudu vám nic nalhávat, na “Death Mask” jsem měl vlastně jenom jeden jediný požadavek – aby to byl nemocný a odporný hnus s hutnou a bezútěšnou atmosférou, stejně jako tomu bylo v případě minulého majstrštyku “Pervertor”. A nutno dodat, že Lord Mantis vůbec v ničem nezaváhali a přesně tohle na své novince stvořili – chorobné riffy, zmučený zvířecí řev a ta atmosféra kurva, to je přesně ono. Uznávám sice, že třeba žánrově spříznění kolegové z Coffinworm se svým letošním opusem “IV.I.VIII” stvořili ještě o kousek větší ohavnost, ale přesto má “Death Mask” úplně všechno, co od kombinace sludge a black metalu chci slyšet.
H.


Coffinworm – IV.I.VIII

Coffinworm - IV.I.VIII
Země: USA
Žánr: sludge / black / doom metal
Datum vydání: 18.3.2014
Label: Profound Lore Records

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Coffinworm patří mezi ty kapely, jež osobně řadím do vlastní pomyslné škatulky s pracovním názvem “bordel”. To ovšem není myšleno v negativním smyslu, právě naopak, ačkoliv je to trochu paradoxní, protože podobná muzika co do sdělení bývá hodně negativní. Nicméně, oním bordelem jednoduše myslím opravdu brutální míchanici extrémních žánrů, která je podána v hodně těžkém duchu.

Na podobných skupinách se mi líbí to, že jsou hodně nestravitelné, netriviální, (především zpočátku) možná přespříliš chaotické a je poměrně nelehké jim přijít na chuť, ale jakmile do toho spadnete, už není cesty zpátky a takovéhle desky vás naprosto pohltí. Líbí se mi ta nekompromisnost, extrémní intenzita a neskutečně nemocná atmosféra.

A přesně tohle všechno do posledního puntíku platí i o Američanech Coffinworm a jejich druhé desce “IV.I.VIII”. Už jen ten žánrový nástřel jasně naznačuje, že tohle bude zlé – a také, že ano. Základem je nařvaný a nasraný sludge, jemuž je nějaký posluchač úplně u prdele – jednoduše vás chce jenom zničit. Ten je navíc do ještě větší intenzity vyhnaný black metalovou odporností a občasným závanem doomové plíživosti.

K tomu všemu kromě zmiňované nepříjemné atmosféry připočtěte ještě obrovský počet fakt hodně silných a mnohdy i působivých momentů, které se nacházejí ve všech šesti vyrovnaných kompozicích (nicméně kdybych měl volit vrchol, po těsném souboji bych asi hlasoval pro mocnou dvojici “Lust vs. Vengeance” a “Of Eating Disorders and Restraining Orders”, jakkoliv mě baví všechny songy) a vyjde vám, že před námi stojí excelentní nahrávka. Sice excelentní takovým tím způsobem, že to ani omylem není pro každého, spíše jen pro ty, kdo si libují v tom, aby se nechali hudbou deptat, ale to mě osobně absolutně nezajímá, protože já stojím na té straně barikády, která tyhle hnusy točí s oblibou.


Další názory:

Jediný důvod, proč jsem se odhodlal sám od sebe si pustit druhé album Coffinworm, byla ona hudební škatulka, která mně osobně přišla skoro až nespojitelná a představoval jsem si neskutečný bordel, jenž nemůže dohromady fungovat. “IV.I.VIII” mě však rychle vyvedlo z omylu, protože takhle ucelenou desku při veškerém tom chaosu, který její poslech přináší, jsem vážně nečekal.

Je tam vše, co uvedl kolega nade mnou, nicméně já tam slyším ještě lehké závany death metalu, což nemění nic na tom, že výsledkem je velmi špatně stravitelná nahrávka, jejíž poslech mi byl místy až nepříjemný. Strašně těžká atmosféra by se dala doslova krájet a já se sám sobě divím, co mě na té desce přitahuje natolik, že nemám problém se k ní i po nějaké době vrátit. Sympatický je mi hlavně fakt, že se tady nepřehánělo se stopáží, takže všechen ten chaos (který ale má jakýsi řád, jen je potřeba se k němu prohrabat) je nahuštěný na přijatelné ploše čtyřiceti minut a dopadá tak na posluchače s maximální možnou intenzitou.

Snad jediná skladba, která mi v kontextu celé nahrávky přijde slabší, je “A Death Sentence Called Life”, která je na můj vkus až příliš animální a sludge/doomové momenty nehrají s výjimkou prostřední části zas tak velkou roli jako třeba v geniálně utahané “Black Tears”. Ta je mým osobním vrcholem alba, nicméně ani ten zbytek není špatný, to rozhodně ne. Nelidský řev zpěváka Davea Brittse se zařezává až do morku kostí a docela rád bych ho viděl, jak se s tímhle popere naživo, protože to musí být peklo.

“IV.I.VIII” je vážně skvělá deska a Coffinworm se pro mě díky ní stali jedním z letošních nejzajímavějších objevů, ačkoli je to tak specifická záležitost, na kterou je potřeba mít už něco naposloucháno, protože si dokážu představit, že ta opravdu nechutná atmosféra spoustu potenciálních fanoušků na první poslech odradí.


The Body – I Shall Die Here

The Body - I Shall Die Here
Země: USA
Žánr: sludge / drone
Datum vydání: 1.4.2014
Label: RVNG

Tracklist:
01. To Carry the Seeds of Death Within Me
02. Alone All the Way
03. The Night Knows No Dawn
04. Hail to Thee, Everlasting Pain
05. Our Souls Were Clean
06. Darkness Surrounds Us

Hodnocení:
Atreides – 9/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Kapely, z jejichž poslechu mám respekt, bych spočítal zhruba na prstech dvou rukou. Většinou jde o uskupení, kterým jde o víc než o hudbu samotnou, spíš o její prožití do posledního tónu. Prožití tělem, kdy vám brutální muzika tak propláchne uši, že na to jen tak nezapomenete, stejně jako prožití duševní, které ve vás zanechá hluboký přesah, to něco, co vás fascinuje, ale ne vždy tomu rozumíte. Přesně do téhle škatule kapel se řadí i americké duo The Body, jež nás už nějaký ten pátek zásobuje těžkotonážním sludgem. Jenže i to jim přijde málo, takže spřáhli síly s Haxan Cloakem, mágem dark ambientu a dronu, a vypustili do světa desku “I Shall Die Here”.

Loňská deska “Christ, Redeemers” se vyznačovala hlavně těžkou, hypnotickou atmosférou, z níž prosvítají čisté sbory a smyčcové party coby jemná duchovní esence, která vám ve všem tom bordelu přináší alespoň nějakou naději. Jedinečná kombinace dávající do těla na všech frontách. Na “I Shall Die Here” zůstalo z The Body jen to nejniternější, nejzkaženější podvědomí. Odporný, syrový základ, který většina z vás prostě nechce slyšet, protože by se zděsila, co jí to protahuje uši. Pomalé, zatěžkané riffy, podladěné o kdovíkolik vlastně oktáv. Chip Kingova kytara musí vypadat, jako byste na ní pověsili dráty rozvádějící vysoké napětí. Vlastně to ani kolikrát nejsou riffy, jen burácející, nesrozumitelná kytarová stěna v pozadí. A jeho šílený zpěv, jenž se zpěvem pořádně nazývat nedá – jako spíš nesrozumitelným, zoufalým jekotem.

Haxan Cloak dává téhle hromadě hnusu další rozměr. Přesně v duchu Schopenhauerova citátu: “Bez bolesti nemá život smysl.” Rozbitý zvuk Bufordových bicích (pokud se už nějaké vyskytují) a temná elektronika dodávající hororovou atmosféru nejhorších nočních můr. Snad jen v úvodní “To Carry the Seeds of Death Within Me” a v druhé půli závěrečné “Darkness Surround Us” najdete něco málo z toho, jak The Body obvykle zní. Dobře, možná ještě kousek v “Alone All the Way”, než se zvrhne skrze dark ambientní vložku v cosi, co ponejvíce připomíná rozjetý nákladní vlak, který vám veze zlámaný vaz a podobné pěkné věci. Zbylé tři skladby ze šesti jsou více nebo méně někde mezi brutálním dronem bez bicích, noisem a neskutečně temným dark ambientem.

Čtyřicet minut likvidace sluchového ústrojí dá docela zabrat. Paradoxně ani ne kvůli tomu, že by šlo o něco nezvládnutelného, neuchopitelného. Tenhle výplod špíny a hnusu se v tomto ohledu poslouchá téměř sám od sebe, příjemně si v něm čvachtáte, libujete. Ale vydržet to, pokud trochu otočíte volume doprava, aby to mělo něco do sebe, to už je občas jiná liga a věřím, že to leckomu může dát nepříjemně zabrat. Jenže tohle prostě jinak poslouchat nejde. Dokud The Body nervou uši, je něco špatně, protože necítit v tomhle tu primitivní podstatu tělesnosti, která vám bodá do mozku jednu jehlu za druhou, to je v podstatě totéž jako sex s kondomem.

A co já vám tu ještě budu povídat. Mohl bych popsat další stránku a i tak by to vyšlo vniveč, neboť “I Shall Die Here” je takový nátěr a výplach, že se to pořádně ani popsat nedá. To si zkrátka musíte prožít vy sami, na svoje uši anebo ještě lépe, na svoje tělo. Zhasnout všechna světla, zapálit jednu svíčku, která vás bude držet v prostoru a čase a udělat si příjemný večer s láhví kvalitního chlastu. Projít si duševním očistcem, jakého se vám jen tak nedostane. Udělat si procházku do nitra sebe sama a pak znovuzrození probublat zpět napovrch. Pokud vlastníte pořádnou aparaturu a nebude hrozit, že na vás pošlou bengál za rušení nočního klidu, nebojte se ji ohulit tak, že ucítíte každou kost v těle. Protože přesně o tom The Body jsou. Rozervat vás až na dřeň.


Další názory:

Pro mě osobně je “I Shall Die Here” prvním setkáním s The Body… a i když to může znít jako klišé, dovolím si říct, že ne posledním, protože mě tohle zámořské duo na své páté řadovce rozhodně zaujalo. Hlavní a ve své podstatě i jedinou devízou “I Shall Die Here” je extrémně dusivá, těžká a hnusná atmosféra, již The Body a hostující hlukař The Haxan Cloak ládují do posluchače s neskutečnou a ničivou intenzitou. Přesně tohle je to správné slovo – intenzita. “I Shall Die Here” totiž právě takové je, není v něm jediné místečko, kdy by kapela povolila napětí a dala posluchači vydechnout. Je jedno, jestli vás zrovna drtí ohlušující těžkopádné riffy, mrazivá elektronika nebo naprosto nelidský jekot Chip Kinga, protože ve všech těchto polohách je to absolutní peklo a ve všech těchto polohách jsou The Body uvěřitelní a svým způsobem vlastně i strhující. Možná až nepříjemně silná nahrávka.
H.


The Body, ██████, Lovci lebek

The Body, ██████, Lovci lebek
Datum: 13.4.2014
Místo: Praha, Chapeau Rouge
Účinkující: The Body, ██████, Lovci lebek

Málokdy se stane, že se na koncertu sejdou tři kapely, které jsou si svou hudbou tak odlišné i blízké zároveň. Jednoho večera se to ale v Chapeau Rouge povedlo. Na programu byli Lovci lebek, kteří hrají (nebo spíš nehrají) nefalšovaný bordel, hluk, noise. Říkejte tomu, jak chcete, pokud netýráte svoje uši s takovou láskou jako třeba já, líbit se vám to nejspíš nebude. Další ██████ se za své krátké fungování stihli na domácí UG/DIY scéně proslavit velmi svébytným pojetím post black metalu. Večer pak měli uzavřít The Body a jejich bahnitý, mazlavý sludge. Rozdílů mezi kapelami je až až. Co pes, to jiná ves, chtělo by se říct. Jenže to by všichni psi nemohli mít stejnýho fotra. A co že to teda měly společného? To vám zkusím objasnit v následujících řádcích.

Open doors byly v “Šapóčku” od osmi. Lovci lebek měli začít stavět svoje hlukové stěny někdy kolem tři čtvrtě na devět, a ač jsem se chtěl dostavit dřív, abych stihl pokecat s přáteli, tak tak jsem stihl začátek jejich setu. A trojice lovců svírající v rukou hluky a šípy namířené do publika to vzala za ten správný konec už od začátku. A to nejen hudebně, ale i vystupováním na pódiu – kdo se bál, že Lovci, uvedení coby čistokrevná noisovka, budou jen o mačkání tlačítek a kroucení s knoflíky, byl vedle. Ten vcelku pochopitelně taky nechyběl, ale tohle byl večer zasvěcený živějšímu brajglu, mimo jiné hraného na nenástroje. Nemám příhodnější název pro nazvučenou dřevorubeckou pilu nebo ocelový drát. Právě pila napojená na obskurní kytarový efekt otevřela celý set spolu s hlukovou sekcí. Plnokrevný bordel začal se zapojením bicí soupravy získávat mnohem více tribal nádech, který byl výměnou pily za kytaru okořeněn blackovými riffy. Většina setu tak byla na noise dost rytmická a občas mi připomněla legendárního Merzbowa. Ač mohli nadělat Lovci ještě o něco větší bordel, rozuměj, mohli být ještě o trochu víc nahlas, mojí lebku ulovili spolehlivě.

Očekávání mohla trochu povzbudit i slova jednoho ze známých, který mi pod záminkou, že to celé bude kurevsky nahlas, prodal za židovskou dvacku dost mizerné špunty. Ne, Lovci lebek opravdu zdaleka nebyli tak nahlas, abych špunty potřeboval byť jen jednou – a nejinak na tom byli i ██████. Pětičlenná skvadra se na malé pódium sklepení Chapeau Rouge nebyla s to vměstnat, řvoun a obsluhovatel nejrůznějších efektů a dalších udělátek Michal tak byl vykázán i se stolkem nacpaným elektronikou do publika. Na prkna se tak tak vešli tři kytaristé. ██████ hrají bez basy, respektive jedna z kytar je vzhledem k tomuhle faktu notně podlazená a celkově to dává jejich hudbě docela rozdílný nádech. “Nicky” byli mnohem přímočařejší než na albu. Mnohem nařvanější, emocionálnější. Sreamo a black metal, sem tam post-hardcore, vybrnkávané pasáže kontra zabijácké riffy. Nechyběla nutná trocha elektroniky. Méně hypnotické než Lovci lebek, pořád ale dost špinavé agresivní vůči uším obecenstva. Padly tuším dvě skladby z dema a nějaká ochutnávka připravovaného materiálu, těžko jsem mohl být nespokojen. Jediné, co mě trochu naštvalo, bylo půlhodinové zpoždění, které se vylouplo mezi Lovci a ██████.

Přípravy na vyvrcholení večera se protáhly o další dobrou čtvrt hodinu, a když začínali hrát The Body, pomalu jsem začal mít obavy, jestli ještě chytnu poslední slušnou tramvaj, nebo zda budu odkázán na nějaký trve noční spoj plný divnolidí. Na druhou stranu, přípravy navíc stály za to. Jak Chip King hrábnul do strun, začal očistec. Přesně to, co na poctivém sludge miluju v jeho živém podání – zaryje se vám pod kůži a rozvibruje každou kost v těle. Propojení destrukce těla a naprosté duševní katarze, vražedné bicí a burácející kytara. Agrese úplně všude. Nejen manifestující, ale i latentní skrytá všude možně pod povrchem. Ať člověk hledá jak chce, nenajde nic jiného. A síla, která drtí ušní bubínky a člověka chtě nechtě sráží do kolen. Chip King to chorým jekotem jen korunuje. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že chyběly charakteristické samply chorálů, které jsem si zamiloval u studiové tvorby. Co už. Jen srovnatelní Jucifer (rovněž duo kytara-bicí) byli díky tomuhle nedostatku loni na podzim zážitkem ještě o něco silnějším a ne rovnocenným. I přesto to ale bylo vynikající, ačkoliv set trval zhruba pětatřicet minut. Za Lee Bufforda, který se z mně neznámého důvodu nedostavil, totiž zaskakoval náhradní bicman a set byl tak trochu provizorium. Nicméně stále velmi kvalitní provizorium a věřím, že s Buffordem by to byla skutečná zabijárna.

Ač obě předkapely byly rovněž skvělé, The Body je prostě zadupali sludge/dronovým bordelem do země. Před odchodem, který byl díky kratšímu setu nakonec víceméně podle původního plánu, jsem ještě stačil koupit triko ██████ – ač si říkám, že jsem možná měl hrábnout spíš po triku The Body, jejichž merch se v našich končinách zase jen tak neukáže. Nevadí, protože věřím, že určitě bude nějaké příště. Nerad bych je totiž viděl naposledy. Takhle povedený večer na téma hluk v různých formách už tu dost dlouho nebyl.


71TonMan – 71TonMan

71TonMan - 71TonMan
Země: Polsko
Žánr: sludge / doom / stoner metal
Datum vydání: prosinec 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Bacon Bomb
03. Dr. Psycho
04. Cyborg Jesus
05. Face Fuckin’ Machine
06. 71TonMan

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
71TonMan

Polská pětice s nicneříkajícím jménem 71TonMan, jejíž členové se skrývají za iniciály, takže sestava ve složení J.W., T.G., M.Z., J.J. a K.J. neřekne nikomu nic víc než samotné jméno kapely, se na svém debutovém eponymním albu “71TonMan” zhlédla v heavy metalové historii založené na tíživých kytarových plochách a opatrné rytmice, která v žádném případě nikam nespěchá. Přestože se 71TonMan schovávají za škatulkami doom či sludge metal, tak vězte, že tohle je album na míru ušité fanouškům starých Black Sabbath a jim podobným partám, které kdysi psaly hudební historii těžkého a hlavně utahaného kovu.

Papírově to nezní vůbec špatně, protože 71TonMan předkládají na ploše čtyřiceti minut pomalou, ale vážně pomalou fúzi stoner/sludge/doom (a kdovíčeho všeho ještě) metalu lehce říznutého s hrubým nelidským řevem zpěváka J.J., což je zajímavá kombinace, která mi už sama o sobě slibovala poměrně zajímavý posluchačský zážitek. Avšak “71TonMan” je bohužel přesně ten příklad, kdy ne všechno, co vypadá teoreticky dobře, je podobně zajímavé i v reálu. Neříkám, že jejich první počin je hudební omyl, ovšem je fakt, že do dobré nahrávky má poměrně dost daleko. Důvody se nabízejí samy. Přestože má album velmi dřevní atmosféru starých nahrávek, čemuž dopomáhá i poměrně chrastivé nazvučení ve stylu garážové zkušebny, tak si nemůžu pomoct, ale hudebně už to tak taková sláva není a můžete se připravit na množství hudebně nezajímavých nápadů, které spolu dohromady nefungují, čímž působí “71TonMan” strašně chaoticky. A to i přes příjemnou stopáž, kdy máte už po třech skladbách pocit jednotvárné a nepřekvapivé desky, kterou si třikrát, čtyřikrát se zájmem poslechnete a tím veškerý zájem o další bližší seznámení odpadá. Alespoň takhle to já s “71TonMan” měl. Jednotlivé písně se potulují někde kolem sedmiminutové stopáže, která značí, že tohle nebude na jeden poslech, ale jakmile se musím nutit, abych si na desce našel nějaké zajímavé pasáže a záchytné body, tak je něco špatně.

A “71TonMan” špatné je. Kdybych musel, tak bych pod nátlakem dokázal vybrat písně, jež nejsou vyloženě marné, ale ani dvojice slušných “Dr. Psycho” a “Face Fuckin’ Machine” nezachrání výsledný dojem, který je díky velmi vatovitému a natahovanému obsahu opravdu mocný. “Dr. Psycho” v mých očích nepropadla snad jen díky velmi tíživému a naléhavému rytmu, do nějž nelidským hlasem řve J.J., jenž vytváří až depresivně blackovou atmosféru, nicméně i tak tahle minimalistická skladba na osmiminutovou stopáž prostě nemá, a kdyby se zkrátila někam na slušných pět minut, vůbec by to nebylo na škodu. “Face Fuckin’ Machine” je jediným (relativně) svižnějším songem, takže už jen z toho titulu vyčnívá a stává jakýmsi vítaným ozvláštněním jinak hudebně neškodné nahrávky, která si tak nějak plyne svým tempem bez zájmu, jestli se posluchač baví, či nikoli. Hodně mě ve “Face Fuckin’ Machine” zaujal dřevní vokál J.J., jenž se zde orientuje směrem zemitějšího stoner metalového chráplaku. Naopak, za nejhorší songy považuji dvojici “Cyborg Jesus” a “71TonMan”, kdy hlavně druhá jmenovaná je se svou dvanáctiminutovou hrací dobou takřka vražedná, protože krom záhadných zvuků v pozadí, díky nimž zní docela tajemně a zádumčivě, není jednoduchý, dokola se opakující riff nic, co by mě dokázalo udržet v pozoru po celou dobu. Bohužel byl prostor vyhrazený pro zajímavý moment umístěn až na samý konec, kdy se po krátkém zvolnění s mluveným slovem spustí nemilosrdná sypačka, jejíž konec nepropustná kytarová hradba. Tohle je jedna z těch pasáží, kterými album strádá a díky jejichž absenci se nedá hovořit o silné desce s nábojem.

Je to docela škoda, protože po nedávno hodnocených Obscure Sphinx jsem čekal, že se mi do rukou dostal další sludge metalový klenot z končin našich severních sousedů, ale 71TonMan jsou přesným opakem toho, jak by taková deska měla znít. Tam, kde repetitivní plochy kytarových riffů a vazbení z povzdálí mají v posluchači vzbuzovat napětí, budí “71TonMan” touhu dívat se na “časomíru” přehrávače, kdy už bude konec. Možná to z převážně laděného textu vypadá, že tohle album je krávovina bez špetky sebekritiky, kdy se nahrála každá blbost, co chlapy napadla, což samozřejmě není, protože i přes výše uvedené uznávám, že zpočátku se deska dala úplně v pohodě sjet do konce, ale po několika málo posleších se prostě dostaví nuda, která je v případě takhle pomalé, skoro až minimalistické nahrávky nebezpečná v míře dvojnásobné.


Kylesa, Sierra, Jagged Vision

Kylesa, Sierra, Jagged Vision
Datum: 10.1.2014
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Kylesa, Sierra, Jagged Vision

Moje první významnější setkání s americkou sludgovou veličinou Kylesa proběhlo relativně pozdě a nedávno, totiž v objevení loňské desky “Ultraviolet” a následným poslechem starších alb, která jsem si v některých případech oblíbil přinejmenším stejně jako novinku, k níž Kylesa pořádá turné. Výlet na lednový koncert tak byl jasnou povinností a neodradila mě od něj ani vyšší cená vstupenky, která se pohybovala kolem čtyř set korun za kus. Spolu s sebou přivezli staří harcovníci i pár mladých, neznámých tváří – kanadské stoner rockové trio Sierra a stoner hardcore smečku Jagged Vision z norského Stavangeru.

Celá akce byla velmi dobře zorganizována a hrát se začalo přesně v osm. Úděl první kapely padl na bedra Jagged Vision, kteří dostali nelehký úkol rozhýbat dav o sto, stopadesáti hlavách. Během půlhodiny se jim to povedlo jen částečně. Řízná směsice sludge, hardcoru a stoneru rozkmitala pár hlav, většina posluchačů však zůstala u poklepávání nohou. Jejich hudba se poslouchala velice dobře, o tom žádná, něco jí ale přece jen chybělo k tomu, abych začal házet řepou nebo se drát do kotle. Pětice hudebníků se na pódiu přitom opravdu snažila, frontman Ole Wik řádil, co mu síly stačily, a ani zbytek kapely se nenechal zahanbit, kluci si první vystoupení evropského turné evidentně užívali. Bubeník kapely navíc slavil své sedmadvacáté narozeniny. Písně jsem prakticky neznal, nic nepomohl ani zběžný náslech skladeb uvolněných na Bandcampu, hádám však, že náplň setlistu tvořila aktuálně vycházející prvotina “Harvest Earth”, která byla během koncertu k dostání a nejspíše se jí v budoucnu ze zvědavosti podívám na zub. Velmi mě potěšil perfektní zvuk, který byl jednak velmi čitelný, jednak dával vyniknout zvířecí, špinavé nátuře, kterou stoner/sludgová hudba od přírody obnáší. Kolem a kolem velmi sympaticky strávená půlhodina, za kterou se Norové rozhodně nemusí stydět.

Během první přestávky jsem okoukl stánek s merchem, po krátkém odolávání jsem se obohatil o tričko Kylesy, i když jsem sám sebe přesvědčoval, že budu šetřit, protože už takhle nebyl lístek zrovna levný (a mít dostatek financí, nejspíš si nesu domů nový šatník), vyklopil do sebe podprůměrný Budvar a odebral se zpět k pódiu, kde už nastupovala kanadská Sierra. Stoner rocková parta soustředěná kolem sympaťáka Jasona Tylera, kytaristy a zpěváka v jedné osobě, spustila velmi zvolna a vlažně, v průběhu vystoupení však postupně tlačili na pilu téměř úměrně s tím, jak rostlo jejich publikum. To totiž bylo při poslední písní zhruba dvakrát takové co na začátku setu. I pro Sierru platí, že přijela představovat svoji žhavou novinku, kterou je debutová deska “Pslip” z loňského prosince, která tak tvořila většinu, ne-li veškerý materiál. Kromě debutovky má tahle mladá parta na triku ještě eponymní EPko, které vydání řadovky předcházelo. To však není tolik důležité jako to, že v živém podání mi hudba Sierry prostě sedla a mezi dvěma sludgovkami jejich stoner rock působil jako vynikající uvolnění. K závěru se našly i tvrdší kousky, třeba finální “Into Nothing”, jež má mnohem blíže k metalu než k rocku a živá podoba její tvrdosti dala vyniknout ještě více.

Je půl desáté a Sierra se na pódiu začíná pomalu balit. Jejich místo zaujímají kluci a holka z Kylesy, kteří začínají ladit. Ve vestibulu před sálem na mě čekalo docela nepříjemné překvapení – prokrájet se ode dveří k toaletám přes hustý závoj cigaretového kouře bylo pro oči zhruba stejné martyrium jako zpracování mísy cibule, což vyznělo obzvláště ironicky se všudepřítomnými výlepkami se zákazem kouření. Chápu, že kouření ke koncertům tak nějak patří, ale tohle byl vážně extrém, protože Rock Café evidentně v podzemních prostorách nevede rozumné odvětrávání. Rychle jsem se tedy odebral zpět k pódiu a v narvaném klubu čekal, než Kylesa spustí. Lelkování kolem pódia kapela utnula až s úderem desáté, kdy sebrala nástroje a začala do publika zostra prát svůj charakteristický, psychedelií nasáklý sludge. A když říkám že zostra, tak zostra. Otvírak v podobě “Scapegoat” nakopl koňskou dávkou energie, která se prakticky nezastavila. Set byl poskládán ze živějších kusů, jež už na albu mají potenciál urvat hlavu a prakticky se příliš nezvolňovalo. Po třetí skladbě “Hollow Severer” ze starší desky “Time Will Fuse Its Worth” předvedli bubeníci CarlEricem efektní bubenickou vložku, zatímco kapela měnila a přelaďovala nástroje.

Po krátké exhibici padla mimo jiné “Quicksand” z poslední desky, “To Forget” ze “Spiral Shadow”, za zmínku stojí skvělá “We’re Taking This”. Klasický set uzavřeli skladbou “Running Red” zhruba po tři čtvrtě hodině hraní. Nikoho nepřekvapí, že dav čítající více než dvě sta párů uší nenechal kapelu odejít z pódia – ke vší smůle kapely jiná cesta do backstage neexistovala a tak chtě nechtě museli zahrát přídavek o dvou kusech. Celý večer tak uzavřeli se “Said and Done” z předminulé “Static Tensions”. Ačkoliv Kylesa přijela přestavit především “Ultraviolet”, co jsem počítal, zazněly z něj všehovšudy čtyři písně, což dělá asi třetinu setlistu. Hodně se hrálo právě z posledních dvou alb, došlo ale i na starší kusy. Podle očekávání celou show hodně táhla dvojice bicích, která je velmi nezvyklá a na koncertech ji můžete zahlédnout málokdy (třeba na loňském Brutal Assaultu si podobně šílenou sestavu přivezli Cult of Luna). O skvělém vokálu Laury Pleasants se snad ani není třeba se výrazně rozepisovat, snad jen, že v živém podání zní ještě několikrát tak uhrančivěji a melancholičtěji než z alba. Totéž se dá říci i o energii, kterou Kylesa do publika pumpuje, tohle prostě mělo tah na bránu a drive, že by to probudilo i mrtvého. I když si myslím, že to mohlo být klidně ještě o kus zběsilejší.

I přesto byl páteční koncert skvělou akcí a podařeným začátkem nového roku. Perfektní organizace, žádné zbytečné prostoje, vynikající zvuk u všech tří kapel (čest bezchybné práci zvukaře) a konečně skvělá vystoupení ve všech případech – a především naprosto zabijácká Kylesa. Osobně jsem čekal tak trochu větší bordel v publiku, podobný tomu, který zavládl v maličké Sedmičce během Kvelertak, i tak jsem ale odcházel spokojen, protože první zastávka evropského turné se prostě povedla na výbornou a jsem rád, že jsem u toho mohl být.


Gnaw – Horrible Chamber

Gnaw - Horrible Chamber
Země: USA
Žánr: noise / sludge / drone
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Seventh Rule Recordings

Odkazy:
facebook

Americká pětice vedená Alanem Dubinem sice není ve světě kdovíjak známá, svým debutovým počinem “This Face” už však pár posluchačů zaujmout dokázala, přinejmenším v rámci domácí scény v New Yorku. Letošní rok přinesl na podzim pokračování v podobě řadovky “Horrible Chamber“, která tři roky starého předchůdce v hnusu a špíně ještě o něco překonává.

Od prvních tónů a skřeků úvodní “Humming” až po závěrečný zoufalý řev opusu “This Horrible Chamber” nelze o albu mluvit jinak než o očistci. Skladby o průměrné délce sedmi minut kombinují či střídají industriální noisové plochy se sludge/dronovým bahnem, to vše zastřešené skvělým Dubinovým vokálem plným zoufalství a hněvu, který do toho všeho hnusu padne jako ulitý. Připočtěte k tomu zahulený, hutný zvuk, atmosféru, která by se dala krájet, a vrstevnaté kompozice, dávkující výše zmíněné ingredience v promyšlených konstrukcí, a dostanete po všech směrech solidní nahrávku. Už jen zmiňovaná atmosférická “Humming” nasazuje laťku vysoko. K srdci mi obecně přirostly industriální skladby jako “Water Rite” o něco více, ale i drsné, agresivní výplachy jako předposlední “Vulture” mají hodně co nabídnout.

Hrací doba se zastavila u hranice jedenapadesáté minuty a podle mého soudu tak akorát. Album končí dřív, než začne lézt na nervy, zároveň z něj ale nemáte pocit, že je zbytečně krátké. Navíc se “Horrible Chamber” hned neoposlouchá. Tuhle žumpu plnou depresivních, misantropických pocitů a nálad jsem chtěl po prvním poslechu chuť odložit s tím, že to je opravdu odpad a nemastný, neslaný kekel. Pronikal jsem do ní jen stěží – jakkoliv mám podobné hnusy opravdu rád – a dnes si při psaní recenze říkám, že se do těch sraček mohli pánové obout ještě o něco více, jakkoliv se jim druhý počin povedl na výbornou.