Archiv štítku: sludge metal

Gnaw – Horrible Chamber

Gnaw - Horrible Chamber
Země: USA
Žánr: noise / sludge / drone
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Seventh Rule Recordings

Odkazy:
facebook

Americká pětice vedená Alanem Dubinem sice není ve světě kdovíjak známá, svým debutovým počinem “This Face” už však pár posluchačů zaujmout dokázala, přinejmenším v rámci domácí scény v New Yorku. Letošní rok přinesl na podzim pokračování v podobě řadovky “Horrible Chamber“, která tři roky starého předchůdce v hnusu a špíně ještě o něco překonává.

Od prvních tónů a skřeků úvodní “Humming” až po závěrečný zoufalý řev opusu “This Horrible Chamber” nelze o albu mluvit jinak než o očistci. Skladby o průměrné délce sedmi minut kombinují či střídají industriální noisové plochy se sludge/dronovým bahnem, to vše zastřešené skvělým Dubinovým vokálem plným zoufalství a hněvu, který do toho všeho hnusu padne jako ulitý. Připočtěte k tomu zahulený, hutný zvuk, atmosféru, která by se dala krájet, a vrstevnaté kompozice, dávkující výše zmíněné ingredience v promyšlených konstrukcí, a dostanete po všech směrech solidní nahrávku. Už jen zmiňovaná atmosférická “Humming” nasazuje laťku vysoko. K srdci mi obecně přirostly industriální skladby jako “Water Rite” o něco více, ale i drsné, agresivní výplachy jako předposlední “Vulture” mají hodně co nabídnout.

Hrací doba se zastavila u hranice jedenapadesáté minuty a podle mého soudu tak akorát. Album končí dřív, než začne lézt na nervy, zároveň z něj ale nemáte pocit, že je zbytečně krátké. Navíc se “Horrible Chamber” hned neoposlouchá. Tuhle žumpu plnou depresivních, misantropických pocitů a nálad jsem chtěl po prvním poslechu chuť odložit s tím, že to je opravdu odpad a nemastný, neslaný kekel. Pronikal jsem do ní jen stěží – jakkoliv mám podobné hnusy opravdu rád – a dnes si při psaní recenze říkám, že se do těch sraček mohli pánové obout ještě o něco více, jakkoliv se jim druhý počin povedl na výbornou.


Gnaw Their Tongues & Alkerdeel – Dyodyo Asema

Gnaw Their Tongues & Alkerdeel - Dyodyo Asema
Země: Nizozemsko / Belgie
Žánr: drone / black metal / sludge
Datum vydání: 13.1.2014
Label: Consouling Sounds

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy Gnaw Their Tongues:
facebook / bandcamp

Odkazy Alkerdeel:
web / facebook / twitter / bandcamp

Bez obalu přiznávám, že “Dyodyo Asema” je počin, na nějž jsem se fakt těšil, a byl jsem hodně zvědavý, jak bude výsledek znít. Jedná se kolaboraci mezi dvěma projekty z oblasti Beneluxu – experimental/noise/black metalu od Gnaw Their Tongues z Nizozemska a sludge/black metalu od Alkerdeel z Belgie. Obě formace ve své vlastní tvorbě produkují značně depresivní až trýznivou hudbu, a když se takovéhle dvě kapely pustí do společné kompozice, klidně z toho může vzejít opravdu podivuhodná záležitost. A právě to se také stalo.

Výsledkem kolaborace mezi oběma kapelami je jedna devatenáctiminutová skladba s názvem “Dyodyo Asema”, která si hodně vágně řečeno bere to nejlepší od obou zúčastněných. A pokud znáte vlastní hudbu Gnaw Their Tongues a/nebo Alkerdeel, asi vám bude jasné, že i zde se bude jednat o značně nepříjemnou, odpornou a depresivní záležitost – a přesně tak tomu je. “Dyodyo Asema” se pohybuje někde na ose mezi hodně nechutným dronem a sludgem s black metalovou aurou a navrch s občasnými hlučnými a chaotickými ruchy, které se vydávají na dohled noisu. Ve finále jde přesně o ten druh muziky, o níž nemůžete říct, že se vám to vyloženě líbí v tom pravém slova smyslu, ale ve vší své odpornosti je “Dyodyo Asema” jakýmsi zvláštním způsobem uhrančivé, hypnotické a snad až fascinující. Je to naprosto syrové a hnusné, ale právě v tom tkví ta síla, protože těch 19 minut má natolik hustou a intenzivní atmosféru, že se od toho jednoduše nejde odtrhnout. Jasně, rozhodně to nebude věc pro každého, tohle je hudba, pro niž prostě musíte mít pochopení, jinak to odsoudíte jako naprostou blbost, ale pokud vám podobné deprese sedí, rozhodně to stojí za poslech.

Nutno dodat, že celkový výsledek z “Dyodyo Asema” navíc ještě umocňuje hodně mrazivý, jedovatý a nepříjemný videoklip ve striktně černo-žlutém provedení. Ale přesně tak, jak ten klip vypadá, ta hudba působí. Hodně silná záležitost.


Melvins – Tres cabrones

Melvins - Tres cabrones
Země: USA
Žánr: sludge metal / experimental rock
Datum vydání: 5.11.2013
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Dr. Mule
02. City Dump
03. American Cow
04. Tie My Pecker to a Tree [traditional]
05. Dogs and Cattle Prods
06. Psycho-Delic Haze
07. 99 Bottles of Beer [traditional]
08. I Told You I Was Crazy
09. Stump Farmer
10. You’re in the Army Now [traditional]
11. Walter’s Lips [The Lewds cover]
12. Stick em’ Up Bitch [Pop-O-Pies cover]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po světě běhá zatraceně málo kapel, které se můžou pochlubit takovým kultovním statusem, jaký pobírají Melvins, a k tomu se stále pohybovat ve vodách undergroundu. A přitom právě Melvins to zvládají už dobře třicet let a k tomu stíhají chrlit jedno album za druhým, nemluvě o tom, že každé druhé z nich nahrávají Buzz OsbourneDalem Croverem v jiné sestavě. Loni vypustili do světa řadovku “Freak Puke”, letos zase album coverů “Everybody Loves Sausages”, které navrch podpořili koncertní činností. Jenže se to dvěma stálým členům zdálo pořád málo, tak pro jistotu vydali ještě jeden živák a splitko s Napalm Death – a aby bylo co pod stromeček, na začátku listopadu nám nadělili ještě plnohodnotnou řadovku “Tres Cabrones”.

“Tři bastardi”, jak by se dal přeložit název ze španělštiny, obsahují dvanáctku skladeb na ploše bezmála pětačtyřiceti minut a myslím, že můžu hned takhle na začátek recenze napráskat, že nudit se opravdu nebudete. Melvins sice vyloženě nepřinášejí nic nového, protože velká část skladeb už někdy vyšla na nějaké kompilaci, splitku nebo demáči. Když se ale člověk podívá na obsáhlost diskografie montesanských bastardů a přičte k tomu roky vydání jednotlivých titulů, které občas sahají až k samým počátkům kapely, ve výsledku je tenhle fakt pro běžného posluchače, který nezná tvorbu Melvins do posledního detailu, spíše zajímavou informací než nepřekonatelným problémem. Nebo alespoň mně osobně je to vcelku jedno. Důležitější totiž je, že tohle okénko do historie kapely je zatraceně pestré a ještě o něco víc zábavné.

Psychedelický rock tu náruživě drnká na experimentální stránku svojí existence s neuvěřitelným nadhledem. Občas vytáhne z rukávu klenot v podobě industriálního experimentu “I Told You I Was Crazy”, nebo si z vás trojicí lidovek, u kterých mi nejednou cukly koutky, prachsprostě dělá prdel. Právě kratičké skladby jako opilecká vyřvávačka “99 Bottles of Beer” nebo “You’re in the Army Now”, jejíž melodii Melvins opatřili ujetými dětskými klávesami a řádně vulgárním textem, jsou skvělým odlehčením. Je s podivem, že i když na první pohled do alba nezapadají a jsou kontrastnější než barvivo pro vyšetření cétéčkem, ve výsledku je to právě naopak. Poněkud mimo mi spíše přijdou poslední dvě skladby, totiž covery na “Walter’s Lips” od The Lewd a “Stick em’ Up Bitch”, jejímiž autory jsou kalifornští punkáči Pop-O-Pies, které jsou od zbytku alba velice odlišné. V obou případech sice jde o našlapané pecky, ostatně zahrát tohle Melvins na koncertě, nechtěl bych stát v kotli, ale prostě… chybí experiment, chybí psychedelie, chybí taková přemíra ironie, že by z toho nejednomu cholerikovi rupla cévka. Myslím, že King Buzzo mohl covery pojmout trochu zajímavěji než jen jako pohodovou vypalovačku.

Pokud všechny skladby naopak něco spojuje, je to zvuk nahrávky. Zašuměný garážový bordel, hutná basa, alkoholem a drogami rozmazané kontury kytar, bicích, dětského piánka, prostě absolutně všeho. Svým charakterem maximálně podtrhuje celkový dojem z desky. Za zmínku stojí i fakt, že na “Tres Cabrones” se stálý bicman Dale Crover chopil basy a za škopky usedl Mike Dillard. Ten se s Melvins ukázal před osmi lety na kompilačce “Mangled Demos from 1983”, čímž jen potvrzuje, že aktuální placka je spíše vzpomínkovým počinem, který má připomenout zapadlé skladby v novém hávu. Je tedy jasné, že hudebně nepůjde o nic převratného nebo nového, o to tady ale zdaleka nejde a album se o to ani nesnaží. Prostě jistých sedm bodů.


Jucifer, Mörkhimmel

Jucifer, Mörkhimmel
Datum: 13.10.2013
Místo: Praha, Final Club
Účinkující: Jucifer, Mörkhimmel

Na úvod dnešního reportu bych si dovolil krátké ohlédnutí za uplynulým rokem (i když do jeho konce ještě nějaký ten měsíc zbývá). Když tak přemýšlím, letošní rok je totiž vyloženě bohatý na velká jména světové sludgové scény. Však považte sami. Začátkem května se u nás ukázali Melvins v doprovodu spřátelené formace Big Business. O dva měsíce později nás hned z kraje července svojí přítomností poctila další legenda, Neurosis. Další (dokonce dvojnásob) kultovní jméno přinesl i osmnáctý Brutal Assault, a to v podobě vystoupení Cult of Luna. To jsou v rozmezí čtyř měsíců hned tři formace světového formátu, které ovlivnily a stále ještě ovlivňují kapely po celém světě. Čtvrtou (a podle všeho letos už poslední) sludgovou kapelou, která se u nás po dalších dvou měsících ukázala, byli Jucifer.

Duo nomádů opět sebralo po vydání poslední desky “за волгой для нас земли нет” svůj karavan naládovaný aparaturou od podvozku až po střechu a vyrazilo do světa na výroční šňůru, nazvanou symbolicky ke dvacátému výročí kapely “Twenty Years of Slaying Ears” – přičemž v duchu alba nezačali GazelleEdgarem nikde jinde než v Rusku. V neděli 13. října se konečně dostali i do našich končin a zavítali do pražského klubu Final (o den později i do Brna), přičemž v Praze byli doprovázeni domácí formací Mörkhimmel. Jejich jméno jsem sice již zaslechl ve spojitosti s jejich loňskou deskou “Zloskřivec”, přesto jsem s jejich tvorbou dosud neměl tu čest. Půlhodinový set nabitý energií byl příjemným začátkem večera a skrovné publikum (odhadem k třiceti platícím) jej řádně ocenilo. Ostrá, řádně ušpiněná palba punku, černočerného metalu a crustu nejenže dokázala rozhýbat pár hlav, ale především mi potvrdila zvěsti o kvalitě, které jsem slýchal snad od všech známých, kteří se s jejich tvorbou blíže obeznámili. Většinou jednodušší punkové rytmy nijak nemusím, ale do hudby Mörkhimmel prostě sedí jak ulité a jsou tou správnou hnací silou na pozadí mrazivých kytar, která dává koncertu drajv. Pamatuji si, že zazněly skladby “Hromada mrtvých krav” a “Insomnia”, většina songů, zejména v první půli vystoupení, však zůstala neuvedena a proslovy mezi písněmi se z důvodu časového presu smrskly na nutné minimum. Upřímně jsem před koncertem trochu litoval, že se v Praze neukáží 5 Seconds to Leave, kteří předskakovali Jucifer v Brně, nicméně Mörkhimmel ukázali, že lepší doprovod si na naší scéně nomádi snad ani vybrat nemohli.

Po krátké přestávce, během které jsem stihl vyrabovat stolek s merchandisem (rozuměj, zakoupil jsem triko s logem kapely), už nastoupili samotní Jucifer. Nikdy v životě bych nevěřil, že kombo pouhopouhé kytary a bicích dokáže udělat takový bordel. Nic jiného GazelleEdgarem nepotřebovali, žádnou nasamplovanou baskytaru nebo druhou kytaru, prostě nic. Jen kytara podladěná tak, že Gazelle drhla šňůry na prádlo, drtící naše uši v rytmu vražedných bicích. Takovou nálož jsem letošní rok ještě nezažil. To, co nám Jucifer naservírovali, byl bez okolků naprosto kulervoucí, mazlavý sludge naroubovaný na esenci čistého dronu, přesně ve stylu posledního alba – jen sílou, zahuleností a odlidštěností překonával desku asi tak o sílu menší atomové pumy. Pokud máte nějakou představu o tom, jak by mohl vypadat očistec, nedělní koncert se té mojí zatraceně přiblížil. Jen s tím rozdílem, že na rozdíl od skutečného očistce se tenhle stačil smáčknout z nekonečna do plus mínus jedné hodiny. Pokud se mě zeptáte, co Jucifer všechno zahráli, moje odpověď by mohla být buď bezpohlavně diplomatická, totiž že se jednalo o výběr z posledních dvou desek “за волгой для нас земли нет” a “Throned in Blood” s jasnou převahou první jmenované, přičemž se možná objevilo i něco z EP “Nadir”. Anebo bych mohl lakonicky prohlásit, že mi to bylo naprosto u prdele, protože jediná skladba, kterou jsem bezpečně poznal, byla vypalovačka z poslední desky Боритесь, чтобы жить свободно :: Fight Hard Life Free”, vše ostatní jsem naprosto minul. Nejen proto, že Gazelle nebyla téměř slyšet, na rozdíl od Edgarova sípavého ječáku. Mimochodem, za svůj výkon má ten chlap mé nejvyšší uznání. Nemám ponětí, jak mohl ze všech sil mlátit do bubnů, řvát k tomu cosi, co by se s trochou představivosti dalo nazvat textem, a neposrat ani jedno z toho. Ale vážně mi bylo jedno, co se hraje, protože tohle byla především neutuchající destrukce sluchového ústrojí a mozkových buněk, proud hutného bahna, který jste nechali prodrtit se jedním zvukovodem tam, aby vám tím druhým vypasíroval mozek z hlavy ven, a až pak to všechno ostatní. Kvůli tomu jsem ostatně na koncert šel a přesně to jsem také dostal, těžko tedy mohu být nespokojen.

Posledních cirka deset minut odehrála Gazelle v kleče před jedním z reproduktorů (velká škoda, že s sebou nevzali svou stěnu poskládanou z malých repráčků, to by bylo teprve cool) se snahou vypálit nám poslední zbytky mozku vazbením, načež se s krátkým, skromným rozloučením odebrali do backstage. Lepší to snad ani být nemohlo. Totiž, možná i mohlo, kdyby zahráli pár mých opravdu oblíbených kusů, jako je třeba “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers”, udělali by mi neskutečnou radosti i skladbami ze starších alb “L’Autrichienne” a “If Thine Enemy Hunger”. Ty by se ale do celého settingu nehodily ani omylem, naopak by rozbily hutnou, doomovou atmosféru, proto je lepší, že se jich Jucifer zdrželi a zůstali pouze u novějšího, depresivně syrového materiálu, přičemž starší, o poznání jemnější a melancholičtější tvorbu nechali odpočívat. Jak jsem již ale napsal – nespokojen být vážně nemůžu. Asi to bude znít trochu jako klišé, protože těch dobrých akcí bylo letos už tolik, že mi na jejich spočítání nestačí ani dvě ruce, ani moje paměť. Tenhle mezi ně ale budu muset zařadit taky. Nemůžu jinak, protože ve své vražednosti je daleko před všemi ostatními letošními koncerty. A doufám, že při další zastávce tu Jucifer předvedou něco podobného, protože přesně tímhle stylem bych si nechával uši zabíjet klidně co měsíc.


Jucifer – За Bолгой для нас земли нет

Jucifer - За Bолгой для нас земли нет
Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 17.7.2013
Label: Nomadic Fortress

Tracklist:
01. The Land Speaks
02. Песнь просыпающегося города :: Song of the Waking City
03. Ложь во спасение :: White Lie
04. Боритесь, чтобы жить свободно :: Fight Hard Live Free
05. Ни шагу назад! :: Not a Step Back
06. Дом Павлова :: Pavlov’s House
07. Позор :: Shame
08. Сибирь :: Siberia
09. Волк (Скорбящая мать) :: Wolf (Grieving Mother)
10. Эволюция I: Кочевники :: Evolution I: Nomads
11. Эволюция II: Родина-мать зовет! :: Evolution II: Soviet Motherland Calls
12. Заградительные отряды :: Barrier Troops
13. Новая могила :: The New Grave
14. Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers
15. Patriotic Song
16. Эпилог :: Epilogue

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Atreides):

Sludgové duo nomádů z Athens v americké Georgii se letošního července rozhodlo navázat na poslední album “Throned in Blood” a ještě mladší EP “Nadir” – tentokráte opět koncepčním albem, podobně jako v případě “L’autrichienne”. Že se Jucifer příběhem přesunuli z rebelující Francie do mrazivého Ruska, svědčí už název psaný v azbuce, jenž v překladu znamená “Za Volhou není žádná země” a točí se kolem nepříliš šťastného osudu Volgogradu, či chcete-li Stalingradu. A ne, za Volhou opravdu není žádná země, jen bezmála osmdesát minut sludge, doomu a dronu těžšího než plutonium.

Co se týče koncepčních alb, od předchozího “L’autrichienne” se změnilo mnohé. Co se týče přirozeného vývoje kapely, jde jen o další logický krok vpřed. Od směsky energického sludge, punk rockových riffů, country vydrnkávaček a všudypřítomných drog předchozích alb se Jucifer dostali do mnohem těžších a temnějších vod, jaké zvěstovali už na “Nadir”. Když se podívám zpětně, krátké EP mělo jediný úkol, totiž naznačit budoucí směřování kapely, protože po našlapaném a poněkud chaotickém “Throned in Blood” kapela udělala krok stranou někam úplně jinam a ponořila se do hustých vod močálu, jenž byl na novém albu nahrazen nekonečnou Sibiří a vražednou ruskou zimou. Už úvodní “Song of the Waking City” dává vědět, že tohle bude výplach se vším všudy a že pokud vás v závěru stihne nějaká ta drobnější lobotomie, budete za ni ještě docela rádi. Hluková stěna tvořená kytarou tak podlazenou, že Gazelle Amber Valentine snad musí drhnout šňůry na prádlo, a nekompromisními bicími Edgara Livengooda navrch překrytá uječeným vokálem a zabalená do opravdu špinavého zvuku, sráží do kolen a na celých osmdesáti minutách vám nedovolí se byť jen nadechnout. Když vyjmu intro, outro a občasná intermezza v rámci částí jednotlivých písní, které jsou tvořeny monology “Matky Rusi” ku svému národu a zemi, pořád ještě zbývá dobrých pětašedesát minut, jež nemají jiné snahy, než vás pohřbít pod nekončící závěje sněhu.

Na rozdíl od H., který se přes delší stopáž nedokázal přenést, mi nedělá problém i přes notnou délku doposlouchat “За Bолгой для нас земли нет” až do konce. Osmdesát minut je na takhle hutný a nekompromisní sludge/drone, místy připomínající kultovku Sunn O))), vážně hodně, neříkám, že ne, ale i přesto mě album baví od začátku do konce. Je dlouhé, je zdrcující, ale masochistickým způsobem mě vážně baví. I přes jistou monotónnost ale nemůžu říct, že by se nic nedělo, tu totiž vytváří především jednolitá zvuková masa. Rozhodně na albu není jedno a to samé tempo a riff od začátku do konce a ač se dobrá polovina alba nese ve středním a pomalejším tempu, najde se i několik dost agresivních skladeb v čele s “Ложь во спасение :: White Lie” nebo “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”. Jediná má výtka putuje na adresu čistého vokálu. Kdo zná předchozí tvorbu, ví, že Gazelle nosí zlato v hrdle a její eterický, atypicky zabarvený hlas byl vždy jednou z předností hudby Jucifer. Přijde mi proto jako neskutečné mrhání, že opravdu v plné síle se na albu objeví jen a pouze jednou, a to až téměř závěru alba. “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers” to v mých očích sice automaticky pasuje do pozice nejlepší skladby, přesto bych byl mnohem raději, kdyby na “За Bолгой для нас земли нет” nebylo tolik harsh vokálu na úkor čistého zpěvu.

Valivý sludge ovšem není to jediné, na co “За Bолгой для нас земли нет” vsází. Jucifer vždy uměli pracovat s atmosférou a nejinak je tomu i tady, ač na předchozích albech byla nálada spíše utopená v drogách a melancholii než přívalech sněhu a deprese. Na rozdíl od “L’autrichienne”, které bylo věnováno Marii Antoinetě a jeho příběh mi přišel spíše jako okrasa než stavební prvek, na novince dává koncept albu hloubku a další rozměr. Je dost možné, že kdyby “За Bолгой для нас земли нет” bylo prostým dlouhohrajícím albem, asi mě natolik neosloví, ale ve spojení s ponurým osudem Volgogradu jsem albu naprosto propadl. Není pro mě jen osmdesáti minutami sludge, doomu a dronu, pomalého tempa a těžkých monotónních riffů, nýbrž osmdesáti minutami bolesti, žalu a drsné Sibiře přikryté pod bílou peřinou. Osmdesáti minutami dlouhé cesty zničeným Volgogradem i hlavami jeho neméně zničených obyvatel. Atmosféra se pro svou hustotu dá krájet leda diamantovou čepelí. Sedmiminutová “Эпилог :: Epilogue”, z níž většina je cesta současným městem doprovázená zvukem projíždějících aut, pak působí jako vytržení ze sna do tvrdé reality – a vy se nechcete probrat, takže vás nakonec donutí si to celé zopakovat ještě jednou znovu. A znovu. Tak dlouho, dokud sami nebudete mít dost, tedy za předpokladu, že už napoprvé vás právě již zmiňovanou délkou album nezabije.

Shrnuto a podtrženo, “За Bолгой для нас земли нет” je skvělé album. Dlouhé a tvrdé jako ruská zima, ale právě tím je mi nesmírně sympatické. S ničím a s nikým se nepáře. Posluchače bez servítek semele, rozžvýká a vyplivne a donutí vlézt mu do chřtánu znovu. Nebudu lhát, čekal jsem něco poněkud odlišného a “Nadir” považoval spíš za úlet než za manifest nového zvuku, ale Jucifer si mě i přes změnu stylu opět získali, přičemž náročností poslechu spolehlivě deklasovali veškerou svoji předchozí tvorbu do role sluníčkových, snadno přístupných alb. Osobně ale doufám, že se k nim s budoucím počinem tak trochu vrátí, protože mám obavy, že další deska podobného ražení by se jim nemusela příliš vyplatit.


Druhý pohled (H.):

Ačkoliv známka 7,5 rozhodně není z obecného hlediska špatná, v případě Jucifer značí hodně rozporuplný pocit, který z “За Bолгой для нас земли нет” mám. Víte, v základě se mi po hudební stránce ta deska opravdu líbí, fakt hodně. Podobně nařvaný hnusný sludge, který se člověku pomalu zarývá do hlavy a bolestivě tam všechno drtí a ničí, mám vážně rád. A Jucifer zde předvádí, že i tohle umí skvěle. Některé skladby jsou vážně výtečné, třeba až black metalem načichlý náhul “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”, mrazivá “Эволюция I: Кочевники :: Evolution I: Nomads” nebo nádherným čistým vokálem kořeněná “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers”.

Tohle všechno je super a opravdu mě to oslovuje. Co však nahrávku potápí, to je skutečně přemrštěná délka, jež se blíží až k 80 minutám. Obecně má s tímhle problém dost sludgových nebo dronových alb, protože drhnout podobná zla víc jak hodinu je vražda, zvlášť když je těch minut ještě 80 a když si je dost písní podobných jako vejce vejci. Koncept nekoncept, tohle je prostě moc a upřímně se přiznám, že na první pokus jsem měl opravdu velký problém zmáknout “За Bолгой для нас земли нет” na jeden zátah – a to já jsem – dovolím si tvrdit – docela otrlý posluchač. Dlouho se mi nestalo, abych měl co dělat, abych nějaké album doposlouchal kvůli tomu, jaký je to nářez, v drtivé většině případů se mi to totiž stává spíš proto, že se jedná o nudnou hudbu. Pravda, s dalšími poslechy jsem si trochu zvyknul a “За Bолгой для нас земли нет” vstřebal lépe, ale i tak si myslím, že ta stopáž měla být o hodně kratší. A ve výsledku je to škoda, protože čistě po hudební stránce “За Bолгой для нас земли нет” na těch 8,5, které dává kolega, opravdu je…


The Ocean – Pelagial

The Ocean - Pelagial
Země: Německo
Žánr: progressive / sludge metal
Datum vydání: 30.4.2013
Label: Metal Blade Records

Hodnocení:
Kaša – 9/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Němečtí milovníci koncepčních alb The Ocean se na novince “Pelagial” ponořili z hvězdných výšek až do nekonečných hlubin oceánu a opět ukázali, že jejich hudby se člověk jen tak nenasytí. Poslední dvojice spřízněných alb “Heliocentric” a “Athropocentric” byla jednoduše skvělá a říkal jsem si, že navázat na tak vysoce nasazenou laťku bude sakra těžké, ale The Ocean to zvládli.

S každým albem totiž rostou výš a výš a skladatelsky se pomalu přibližují k tomu, co by se dalo nazvat jako dokonalé album. Bohužel, nebýt lehce nedotaženého závěru, kdy už “Pelagial” ztrácí na svůj našlapaný úvod, šel bych s hodnocením ještě výš. S přibývajícími minutami se The Ocean na novince noří stále hlouběji a s rostoucím tlakem se vzdalují progresivně post-rockovým vodám s čistým zpěvem a jejich projev je hrubší a agresivnější. Najdou se pochopitelně i výjimky, takže v úvodu devítiminutové “Hadopelagic II: Let Them Believe” jako bychom se vynořili zpět k hladině o pěkných pár kilometrů výš. V případě tak ucelené desky, jakou novinka The Ocean je, se těžko vybírá nějaký vrchol, protože z každého tónu je jasné, že kapela se snažila, aby album fungovalo především jako celek, nikoli jako sbírka samostatně stojících písní, ale subjektivně mě nejvíc baví “Bathyalpelagic III: Disequillibrated”. Taková ta semknutost může na někoho ve výsledku působit jako jedna padesátiminutová skladba rozdělená na dílčí části, což automaticky vyvolává dojem nepřístupného díla, na nějž je nezbytné se pekelně soustředit, avšak buďte si jisti, že nic takové nenastane a hlavně díky kompoziční rozmanitosti se spoustou melodických vokálů je “Pelagial” relativně vstřícným posluchačským zážitkem, který ale na druhou stranu nelze brát jako pouhou kulisu.

Těžko odhadovat, kam se The Ocean příště posunou, ale rozhodně si jejich další snažení nenechám ujít, protože pokud budou nadále takhle růst, můžeme očekávat ještě velké věci. Vážně skvělá práce, která mne i po mnoha posleších nepřestává bavit.


Druhý pohled (Zajus):

Dva roky uběhly jako voda a německý kolektiv The Ocean se vrací s dalším koncepčním albem. Oproti minulým deskám se však pozornost kapely obrátila, a tak zatímco “Heliocentric” a “Athropocentric” směřovalo své zkoumání směrem k vesmíru (a lidskému poznání o něm), “Pelagial” se vydává opačným směrem – do nekonečných hloubek oceánů. A zatímco provedení konceptu dvou předchozích alb nebylo úplně přesvědčivé, na “Pelagial” je vše úplně jinak. Každá další skladba představuje ponoření hlouběji do temných vod, což je symbolizováno nejen texty a zpěvem, ale také hudbou.

V první části alba tak nalezneme technický, ovšem převážně melodický alternativní metal plný refrénů a snadno zapamatovatelných momentů. Důraz bych zde kladl na slovo technický – The Ocean asi nikdy nedali takový prostor složitým kytarovým linkám a často se měnící rytmice. To nejvíce vynikne na druhém disku s instrumentální verzí alba, na které lze odhalit mnoho zajímavých drobností. Jak postupujeme dále do hlubších vrstev oceánu, album hrubne, je stále syrovější a kapela se více vrací ke svým sludgovým kořenům. Čistý zpěv prakticky ustane a vše zpomalí. Je to hezký efekt dávající najevo, že kapela koncept alba bere vážně. Přesto mám však dojem, že druhá polovina nevyvolává pocit beznaděje a zoufalství, který bych v naprosté tmě hluboko v oceánu očekával. Ztrátu chytlavosti tak nekompenzuje příslušným zhutněním atmosféry, což ji činí o něco slabší.

Množství kritiky směřovalo u “Pelagial” (stejně jako u dvou předchozích alb) k vokálům. Loic Rossetti není zpěvákem roku, ale rozhodně je dost dobrý na to, aby svůj díl práce odvedl velmi dobře. Jeho zpěv mi v některých momentech poslechu instrumentální verze alba naopak znatelně chyběl. Co mě ovšem nepřesvědčilo, jsou texty (opět stejně jako v případě předchozích alb). “Pelagial” je po první dvě třetiny opravdu dobrým albem, a ačkoliv se kapela k úžasnému “Precambrian” ani nepřiblížila, jde stále o chvályhodný počin.


Kylesa – Ultraviolet

Kylesa - Ultraviolet
Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 28.5.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Exhale
02. Unspoken
03. Grounded
04. We’re Taking This
05. Long Gone
06. What Does It Take
07. Steady Breakdown
08. Low Tide
09. Vulture’s Landing
10. Quicksand
11. Drifting

Hodnocení:
H. – 6/10
Atreides – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Asi se se mnou nebude nikdo moc přít, když prohlásím, že Američané Kylesa patří k nejvýraznějším představitelům alternativních metalových žánrů. Jejich sice stále zemitý, přesto lehce progresivní sludge/metal s matným psychedelickým odérem jednoduše vždy vykazoval tu nejvyšší kvalitu. Jenže… může forma trvat navždy?

Kapel, o nichž by se dalo prohlásit, že za dobu svého působení nevydaly žádnou vyloženě špatnou nebo i průměrnou nahrávku, je vlastně relativně dost, když se tak nad tím člověk zamyslí. Kylesa bezesporu patří mezi takové, na tom zhola nic nemění ani “Ultraviolet”, což mohu s klidným srdcem prozradit hned. Ovšem kapel, o nichž bych mohl říct, že za celou svou kariéru udržovaly nejvyšší možnou laťku a že každá jejich deska je úžasná, už je zatraceně málo a je škoda, že postupem času, jak vycházejí nová alba, se jejich počet pomalu ještě snižuje. A to už “Ultraviolet” v případě Kylesy bohužel definitivě mění­…

Kylesa dle mého skromného názoru vystoupala na svůj vrchol v roce 2009 se svou deskou “Static Tensions”, což rozhodně není směrodatný názor a hodně bych se divil, kdyby se nenašel někdo, kdo by to viděl jinak. Nicméně po “Static Tensions” šla dle mého tvorba Kylesy o stupínek dolů. Ne nijak zvlášť strmě, rozhodně se nejednalo o nějaký sešup, jakého můžeme být svědky v mnoha jiných případech, přesto tam v té kvalitě ten krok o schod dolů cítit je. Rozhodně tím nehodlám tvrdit, že by “Spiral Shadow” a aktuální “Ultaviolet” byla špatná alba, což nejsou ani náhodou, protože americká pětice okolo vokalistky a kytaristky Laury Pleasants si neustále udržuje svou jasnou tvář a úroveň, jen říkám, že už má Kylesa na kontě i lepší desky, což je asi tak největší problém obou dlouhohrajících počinů po “Static Tensions”, toho aktuální obzvlášť. Například “Spiral Shadow” mě v době svého vydání před třemi lety poměrně bavilo, ale postupem času jsem zjistil, že jaksi vůbec nemám potřebu se k té desce vracet, a když už mám náladu si Kylesu pustit, raději sáhnu po starších počinech, které jsem možná sice slyšel víckrát, ale i tak mě to k nim táhne víc. A zatímco u “Spiral Shadow” jsem si to v době jeho vydání ještě příliš neuvědomoval, v případě “Ultraviolet” jaksi cítím již od začátku, že to dopadne úplně stejně…

Přesto si stále stojím za tvrzením, že se o špatnou práci nejedná. “Ultraviolet” se poslouchá naprosto v pohodě, a když už deska v přehrávači skončí, člověk si nejenže rozhodně nemusí rvát vlasy, že ji tam pustil, ale navíc ani nemá problém ji doposlouchat do konce. Zpočátku mě více bavily ty rychlejší, popř. tvrdší songy, jako jsou třeba “Exhale” nebo nezvykle “skotačivá” “Grounded”, ale postupem času se malinko oposlouchaly a na albu zbylo až nepříjemně málo kusů, které člověka baví i po větším množství poslechů. Mezi takové patři určitě “Unspoken” s naprosto skvělým intrem, ale naštěstí i zbytek písně je velmi dobrý a ne nadarmo tak byla skladba vybrána videoklip. Hodně se mi líbí taktéž “Long Gone”, což je asi nejvíce psychedelický zářez “Ultraviolet”, a to se mi líbí. Ostatně onen střed nahrávky, kde se nachází právě i “Long Gone”, je asi tou nejzábavnější částí alba, protože i “We’re Taking This”, “What Does It Take” a klidnější “Steady Breakdown” jsou dobré. Co mi naopak přijde hodně hluché, to je závěr “Ultraviolet”, jelikož od trochu nic moc “Low Tide”, která mi prostě neleze do uší, to jde docela dolů. Žádný ze závěrečných čtyř songů mě prostě nezaujal, jsou to takové o ničem kusy, skoro spíš na doplnění stopáže, což je dost špatné tohle říkat o skupině jako Kylesa. Snad jen v úplně poslední “Drifting” se několik málo slibných záblesků najde, ale předchozí tři písničky jsou natolik nevýrazné, že už člověk ten závěr doklepe bez větší pozornosti jedním uchem tam, druhým ven. Není to vyloženě zlé, ale prostě jaksi nemám potřebu to nějak vnímat.

6/10 se na první pohled může zdát jako trochu nespravedlivá známka, protože “Ultraviolet” je pořád album, na jehož kvality nemálo kapel nikdy nedosáhne, jenže Kylesa je záležitost, na níž už má člověk trochu vyšší nároky, než jen dostat album, které se v pohodě poslouchá a až na pár střípků v “Unspoken” a “Long Gone” nepřináší nic, co by si posluchač mohl opravdu odnést. Na první poslechy jsem “Ultraviolet” vnímal o poznání pozitivněji, ale se zvyšujícím se počtem otočení mě deska začínala bavit čím dál tím méně… za mírné zklamání a také za fakt (ne dojem, opravdu fakt), že Kylesa má prostě na mnohem víc, tedy výš jít nemohu. Nechci říkat, že je to nejhorší album skupiny, protože vyloženě špatné “Ultraviolet” rozhodně není, ale nejméně dobré album Kylesy to asi opravdu je…


Druhý pohled (Atreides):

Když projedu diskografii Kylesy, do současné chvíle jsem se setkal především s albem “Static Tensions“, což v překladu znamená, že mi většina tvorby téhle americké sludge-stonerové prasečiny zůstává neomluvitelně skryta. Kromě jiného to nabízí poměrně úzké možnosti pro srovnávání, ostatně srovnávat současnou desku s jedinou další je vážně trochu málo vzhledem k tomu, že “Ultraviolet” je, pokud dobře počítám, již šestou řadovkou. Tak nebo tak, chtíc napravit svou neznalost jsem se rozhodl začít tvorbu Kylesy pomalu naposlouchávat a “Ultraviolet” se k tomu zdála býti dobrým odrazovým můstkem. Po poslechu “Static Tensions” jsem očekával podobný námrd a výplach mozku, toho se mi ovšem nedostalo v takové míře, jaké jsem čekal.

Většina alba se nese v poněkud jiném duchu, obzvláště pak jeho druhá polovina. Hudebně se Kylesa dostala o něco blíž k rocku, docela slušně ubrala na plynu a naopak dala dosti velký prostor čistým vokálů v podání Laury Pleasants, čímž se místy dostala až k vyloženě zasněným momentům. Nutno poznamenat, že ta holka má zlato v hrdle, barva jejího hlasu padne do hudby Kylesy jako prdel na hrnec a neskutečně mi imponuje. To je nejspíš důvod, proč mě narozdíl od H. album baví o bod a půl víc a nejspíš jen tak bavit nepřestane, přinejmenším v porovnání se “Static Tensions”. Ve srovnání s ním je “Ultraviolet” odlišné, nabízí i něco jiného než jen bezhlavou jízdu, což nemusí (a velmi pravděpodobně nebude) vyhovovat všem fanouškům, ale koneckonců, proč ne. Já tohle můžu, a to mi bohatě stačí. Nevím, jestli bych našel nějaké slabé místo, album táhne na branku od začátku do konce, jen prostě trochu jinak. V závěru bych vypíchnul především songy “Unspoken”, “Low Tide” a “Vulture’s Landing“, které jsem točil asi nejvíc a které stojí za hřích.


Neurosis, Terra Tenebrosa

Neurosis, Terra Tenebrosa
Datum: 1.7.2013
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Neurosis, Terra Tenebrosa

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

První pohled (H.):

Post-hardcore, sludge, doom, ambient, metal, uhrančivá atmosféra, obrovská síla – to všechno a ještě mnohem víc jsou Neurosis. Tihle Američané bezesporu patří mezi těch nemnoho skupin, jejichž počínání lze s klidným srdcem označit jako unikátní a výjimečné. A jako takoví jsou sami o sobě vždy obrovským lákadlem, má-li dojít k jejich klubovému koncertu, ať už s jejich živou produkcí člověk v minulosti tu čest měl, nebo ne. Nicméně jak se ukázalo v případě pražského vystoupení, očekávání může být ještě vyšší, přivezou-li s sebou Neurosis tak lákavý support, jakým jsou Terra Tenebrosa. Mluvit o tom, jak moc zásadní a jak moc fenomenální jsou Neurosis, by asi bylo nošením dříví do lesa, avšak co se týče Terra Tenebrosa… já osobně tyhle Švédy považuji za jednu z nejzajímavějších formací avantgardního black metalu posledních let a obě jejich desky – tedy “The Tunnels”“The Purging” – chovám v obrovské oblibě, jelikož i jejich muzika je svým způsobem hodně ojedinělá a ne úplně tradiční, navíc taktéž velmi působivá, což jsou přesně věci, které já osobně v hudbě vyhledávám. Tím pádem pro mě osobně – a věřím, že jsem zcela jistě nebyl sám – nebyla Terra Tenebrosa pouhopouhým supportem na ozdobu, ale další důvod, proč své kroky 1. července nasměrovat do pražské Lucerny. Pojďme na to…

Lucerna Music Bar rozhodně zdaleka není ten nejmenší klub, ale jako místo konání byl zvolen naprosto střízlivě. V dnešní době přesycené koncerty, obzvláště v přežrané Praze, si člověk návštěvností jistý být ani u zdánlivé sázky na jistotu, avšak Neurosis prostor dokázat naplnili, což bylo člověku jasné hned při příchodu přesně na osmou hodinu, na níž plakáty hlásaly začátek akce, kdy se řada u vchodu táhla až ven do ulice. Zaplněno tedy bylo naprosto důstojně a soudě dle reakcí publika v pozdější fázi večera, kdy už na pódiu stáli a hráli Neurosis, všichni z přítomných si byli vědomi, na co a proč jdou.

Jako první ovšem nastoupila samozřejmě Terra Tenebrosa – čtyři bezejmenní zahalení instrumentalisté vypadali spíše jako mumie, pouze zpěvák The Cuckoo měl na sobě svou typickou masku. Přesto se ani náznakem nejednalo o nějaké laciné divadlo, protože show Terra Tenebrosa – dá-li se to tak tedy vůbec nazvat – byla veskrze minimalistická, v podstatě postavena pouze na několika úsporných gestech vokalisty. Členem, který na sebe strhával největší pozornost, byl paradoxně bubeník, jenž se hraní zhostil s obdivuhodnou vervou a podle všeho si dal onoho večera za cíl svůj nástroj roztřískat na kousky, což se mu sice nakonec nepovedlo, ale daleko od toho nebyl. Zbytek dojmu z pódiové prezentace pak dodělaly husté proudy mlhy a někdy až epileptická světla, jenže dojem, který zanechával v mlze zahalený obrys masky The Cuckoo oproti šíleně blikajícímu světlu, byl natolik uhrančivý, že to kapele stačilo na to, aby mohla uhranout. Zatímco u většiny skupin, které na pódiu nosí masky, to spíše odvádí pozornost od samotné hudby (a někdy je ta hudební produkce natolik slabá, že to může být vlastně i záměr – nějaké příklady zná jistě každý z nás), u Terra Tenebrosa naopak ona anonymita skrytá pod beztvarými tvářemi dávala plně vyniknout samotné hudbě.

Jestli jsem se něčeho ohledně vystoupení Terra Tenebrosa obával, pak to byl zvuk, protože hudba téhle skupiny je zejména v těch rychlých momentech poměrně chaotická a díky nepovedenému soundu by se snadno mohla slít v nicneříkající hlukovou kouli. To se naštěstí nestalo a snad až na mírně zatopený vokál, což však mohlo být dost dobře dáno i mojí pozicí, nebylo zvuku co vytýkat, tudíž Švédům nestálo nic v cestě k tomu, aby předvedli excelentní koncert, v němž některé skladby naprosto zabíjely, obzvláště “Black Pearl in a Crystalline Shell” byla v živém podání neskutečná. Jedinou chybou vystoupení Terra Tenebrosa tak bylo pouze půl hodinové trvání – takových 20 minut navrch bych s radostí snesl, zvlášť když vystupovaly jen dvě skupiny. Nedá se však nic dělat, na řadu přicházej mocní Neurosis

Neurosis na svých koncertech po dlouhé roky využívali projekci, ale to se v nedávné době změnilo, protože – snad ve snaze ohlodat svá vystoupení až na dřeň – od ní kapela upustila. Prezentace Neurosis byla v porovnání Terra Tenebrosa diametrálně odlišná – přestože ani o Švédech se v žádném případě nedalo tvrdit, že by předváděli divadélko, s porovnání s Neurosis to mohlo na první pohled působit jako velká show. Američané však nepotřebovali, žádné plachty, žádnou projekci, rekvizity, dokonce v podstatě ani světla, protože v mnoha momentech vystoupení bylo v sále plně rozsvíceno, jednoduše nic – jen kapela a její hudba. Jestli to stačilo, ptáte se? Naprosto bohatě a ještě víc.

Jak Neurosis ukázali, jejich těžkotonážní muzika nemá sebemenší potřebu se za cokoliv schovávat, aby byl zážitek z koncertu nesmírně působivý. A přitom recept byl zdánlivě jednoduchý – ačkoliv pro jeho zdánlivou jednoduchost jej málokdo dokáže na koncertech aplikovat a takřka nikdo to nedokáže v takové míře jako Neurosis. Stačilo jim jen hrát, nic víc, ale ani nic míň. Jenže když se nástrojů chopí skupina jako Neurosis, je to naprosto jiná liga, než když to zkusí kdokoliv jiný. Neuvěřitelné nasazení, absolutní oddanost své hudbě, na všech pěti členech bylo vidět, jak každý jeden tón, každý riff, každý úder bicích prožívají s maximální vervou, jak byl každý pohyb procítěný. To je něco, co se vidí málokdy, v takové míře snad nikde jinde. Opravdu nemám ve zvyku se uchylovat podobným na první pohled klišovitým přirovnáním, ale u Neurosis prostě nejde říct jiného, než že z každé vteřiny jejich vystoupení bylo cítit, jak svou hudbou žijí a dýchají. To je něco, co vám v rozhovorech bude tvrdit každá druhá kapela, ale téměř u nikoho tomu tak opravdu je… Neurosis o tom nekecají, protože to nemají zapotřebí, za Neurosis dostatečně výmluvně hovoří jejich koncerty a jejich výkon v naprosto maximálním nasazení. Mnoho kompozic skupiny postupně narůstá a graduje až do ohlušujících závěrů – a právě v nich se ono nasazení ukazovalo nejzřetelněji, jelikož odevzdanější výkon už asi předvést nešlo. A také po každém takovém závěru byli Neurosis odměněni hromovým potleskem. Jak je ovšem u těchto Američanů zvykem, nedocházelo k žádné komunikaci mezi jednotlivými skladbami, žádné vítání fanoušků nebo laciné děkovačky – sugestivní výkon byl totiž nejenže dostatečným, ale i mnohem větším poděkováním všem, kteří cestu na jejich vystoupení vážili.

Setlist Neurosis:
01. My Heart for Deliverance
02. At the End of the Road
03. Times of Grace
04. Distill (Watching the Swarm)
05. At the Well
06. The Tide
07. We All Rage in Gold
08. Bleeding the Pigs
09. Locust Star

Fantastický, až v podstatě křišťálový byl rovněž zvuk. I díky tomu hudba Neurosis – sama o sobě už dost uhrančivá – naplno vynikla, ať už v meditativnějších pasážích, nebo v těch agresivnějších. Každé hrábnutí do strun působilo na 100 %, každý riff neskutečně drtil – a tak těžké riffy jako Neurosis neumí snad nikdo jiný na světě. Avšak i přesto, že je hudba skupiny i přes svou zatěžkanost až introvertní záležitostí, živě fungovala fantasticky v případě jakékoliv skladby, kterou Neurosis předvedli. Nicméně i tak bych si dovolil – aniž bych chtěl jakkoliv snižovat dojem z ostatních písní – vyzdvihnout uhrančivou “Bleeding the Pigs”, jež zněla živě jak z jiného světa, drtivou “Distill (Watching the Swarm)” a nakonec “At the Well”, jejíž mocný závěr byl neskutečně zničující.

Večer nabídl dva diametrálně odlišné koncerty, které však byly v obou případech obrovsky intenzivní a fungovaly spolu víc, než by se mohlo zdát. Ať už šlo ale o hypnotické Terra Tenebrosa nebo syrový nářez od Neurosis, pokaždé to byl dostatečně silný zážitek na to, abych neměl sebemenší problém s tím prohlásit to za excelentní večer. I když je to asi to největší klišé, jaké lze v závěru reportu napsat, zde nelze jinak – kdo chtěl jet a nejel, může jenom litovat.

Na úplný závěr ještě poznámky o samotném průběhu. Velmi si cením toho, že u vstupu visela nepřehlédnutelná cedule, že se jedná nekuřácký koncert a že tomu tak opravdu bylo, a upřímně by se mi velmi líbilo, kdyby to tak bylo všude. Jistě se najdou lidé, hlavně asi ti, kteří jsou kuřáci, co se mnou nebudou souhlasit, ale třeba mně osobně to moc radost nedělá a zejména v malých klubech je pak vždycky nedýchatelno, takže mi situace na koncertě Neurosis maximálně vyhovovala. Další zajímavou věcí (v tom dobrém slova smyslu) bylo všude rozvěšené přání kapely, aby se fotografové necpali dopředu a nechali první řadu fanouškům – i z toho je poznat, že ačkoliv Neurosis během samotného vystoupení nijak nekomunikují, svých příznivců si váží.


Druhý pohled (Atreides):

Když jsem se domáknul, že v Praze mají hrát Neurosis, říkal jsem si, že nejde nejít a nepochybně půjde o ultimátní zážitek. Když ale oznámili i support v podobě Terra Tenebrosa (ačkoliv mluvit o supportu je v tomto případě maličko zcestné), říkal jsem si, že z toho bude koncert roku. A pokud vystoupení tohoto dua už nic nepřekoná, nejspíš tomu tak i zůstane. Vystoupení Černé země se obešlo bez jakýchkoliv velkolepých efektů, jejich minimalistická produkce byla velkolepá sama o sobě. Střídmost vystupování byla ve spojení s našlápnutým avantgardně-industriálním black metalem a minimalistickým, mírně obskurním divadlem, dokonalým kombem. Sic bylo vystoupení poměrně krátké, o to bylo intenzivnější, k čemuž kapela přispěla tím, že vybrala jen ty nejenergičtější kousky z obou alb, a obzvláště závěrečná titulka poslední desky “The Purging” byla pekelnost neskutečná. Pohlcující a neopakovatelné.

Pokud jsem napsal, že black metal v podání Terra Tenebrosa byl pohlcující, pak sám nevím, jakými superlativy bych měl vyzdvihnout vystoupení amerických Neurosis. Jejich set vám ale přiblížím z trochu jiného konce: byl našlapaný, nařvaný, kulervoucí, a to vše přinejmenším ve třetí mocnině, ale byl také civilní, svým způsobem neskutečně skromný, přestože vás kombinace sludge a doomu bez okolků zašlapala hluboko do země, aniž by ji to jakkoliv trápilo. Oproti předchozímu vystoupení hráli Neurosis o poznání déle, zhruba hodinu a půl, a nakonec toho bylo tak akorát. Nevím, jestli bych snesl přídavek, ale nejspíš bych protestoval, kdyby byl set o nějaký ten song, dva kratší. Neurosis z vás prostě dokáží vysát veškerou energii do posledního kouska a k tomu vyhmátnout ten pravý moment, ve kterém vás pak o samotě zanechají v euforicky-neurotických stavech někde na nejzažší periferii vaší mysli. Stejně jako Terra Tenebrosa se i Neurosis obešli zcela beze slov, jediným kontaktem s publikem byla mimika, gesta a neskutečné hudební nasazení, které bylo po právu opláceno bouřlivým aplausem. Nakonec bych chtěl vyzdvihnout i organizaci vystoupení, ačkoliv se nástroje měnily mnohokrát, ke zbytečným prostojům nedocházelo a dramaturgii setu hodnotím na výbornou. Kolem a kolem dokola, těžko vybrat zlatý hřeb večera, protože jím byl celý koncert obou kapel, bez výjimky. Na tenhle zážitek budu ještě setsakra dlouho vzpomínat.


Shots from Deneb – Shots from Deneb

Shots from Deneb - Shots from Deneb
Země: Polsko
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 1.4.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Haven
02. Awaiting the Cargo…
03. Six Shots from Deneb
04. War Never Changes
05. Ordowik
06. Simulacra
07. One of the Void
08. All Deteriorate
09. To the Relic
10. …the Cargo Arrives

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Shots from Deneb

Shots from Deneb papírově nezapadají mezi typické zástupce polské metalové scény. Když se totiž řekne Polsko a metal, tak si většina lidí okamžitě vybaví death metalové spolky, jejichž status se během let vypracoval v takřka legendární. Osobně mě v končinách našich severních sousedů nenapadá jediná kapela, která by měla hudebně co do činění se stoner/sludge metalem, kam čtveřice z Poznaně spadá, a přiznám se, že vzhledem ke kvalitě debutového počinu “Shots from Deneb” si nemyslím, že tomu za pár let bude jinak, protože to, co pánové stvořili, není nic pamětihodného a vlastně ani zajímavého.

Osobně nic proti stoner metalu nemám, spoustu kapel mám hodně rád, ale parta kolem frontmana Krzycha na své prvotině dost nešikovně mísí starý americký HC se stonerovými kytarami a doom/sludgovými momenty, což není nic proti ničemu, ale muselo by to mít hlavu a patu. Takhle se dají skladby vlastně rozdělit do dvou skupin. Ta jedna, rychlejší, čerpá inspiraci primárně ze starých HC/punk spolků jako Black Flag či Cro-Mags, přičemž v té druhé, pomalejší, se citují Crowbar a Electric Wizard. Občas jsem měl dokonce pocit, že poslouchám demo raných High on Fire. Kapele, která sedm let existovala pod jménem The Chainguns a jež se letos přejmenovala na Shots from Deneb, sice můžu oprávněně vyčítat nedostatek vlastního výraziva, ale co se jí nedaří nahnat na skladatelské originalitě a neotřelosti, to hravě dohání svým nasazením a upřímností. Album zní, jako by bylo nahráno živě ve studiu a i přes slabší zvuk, který je na mě až moc špinavý, se v tomto ohledu nedá nic moc vytknout, protože to k tomuto stylu už to tak trochu patří.

Když už jsem tady rozdělil písně na dva zdánlivě neslučitelné tábory, tak si tuto pomůcku ponechám i nadále. Úvodní “The Haven” se s tím moc nepáře a bez zbytečných okolků ji odstartuje kytarového dvojspřežení, jež se pohybuje od hladového riffování po sludgovější momenty a vůbec to není špatné. Spolu s ní lze do kategorie svižnějších (zároveň o hodně zábavnějších) písní zařadit “War Never Changes”, šlapavou “Ordowik” a “One of the Void”. Ani v jednom případě se nejedná o nic světoborného, ale syrový vokál Krzycha jde líp dohromady s rychlejším hudebním podkladem trojice ve složení Karol, Johnny a Rzeźniu. Všechny tyto zmíněné kousky v sobě mají trošku z výše uvedených kapel, nicméně vlivy oldschool hardcoru mírně převládají, což platí zvláště pro “War Never Changes”, která mě svou úderností uzemnila. Bicí se pustí do dvoukopákové řežby a hned mám chuť zapomenout na všechny pomalejší pasáže, které doposud desku brzdily.

Správně chápete, že tyto “brzdy” jsou ony utahanější skladby, ve kterých mi Shots from Deneb přijdou méně uvěřitelní a ne tak jistí. “Six Shots from Deneb” je ještě zachráněna agresivním vokálem a (na kapelu) nezvykle agresivním riffem, ale ostatní z těchto písní už nemají ani ty záchranné momenty, jež by je držely nad vodou. “Simulacra” je jedním příkladů, kdy forma zvítězila nad obsahem a nudný, podprůměrný sludge/stoner není nic, co by kapele slušelo. Navíc jsem si v této skladbě uvědomil, že zpěvák a kytarista Krzychu nedisponuje v několika polohách zrovna příjemným vokálem. V údernějších kouscích to tak nepřijde, ale “Simulacra” či “To the Relic” ukazují, že vedle průměrné skladatelské formy je on tím dalším faktorem, který kapele nedovolí nadýchnout se k většímu rozletu. Při pohledu na tracklist jsem se dost těšil na závěrečnou “… the Cargo Arrived”, nicméně jsem byl mírně rozčarován, protože místo epické skladby mnoha nálad jsem dostal čtyřminutovou instrumentálku, která díky slušné kytarové lince neurazí, následovaná minutkou ticha a nakonec další kratší instrumentálku, jež zaujme maximálně silným klávesovým podkladem. Toť vše.

Čtyřicet minut je za námi a mně zůstává na patře pachuť napůl povedené nahrávky, z které jsem si toho moc neodnesl. Pár skladeb je skutečně silných a hodně baví, nicméně se najde stejný počet slabších, možná až vyloženě slabých, kusů, které “Shots from Deneb” na atraktivitě nepřidají. Jako jednotlivé písně by možná i ty slabší fungovaly obstojně, ale takto v rámci celku pouze podtrhují nevyrovnanost a nedotaženost, kvůli které kapelu rozhodně v budoucnu vyhledávat nebudu.


Regarde les hommes tomber – Regarde les hommes tomber

Regarde les hommes tomber - Regarde les hommes tomber
Země: Francie
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 30.3.2013
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Prelude
02. Wanderer of Eternity
03. Ov Flames, Flesh and Sins
04. Sweet Thoughts and Visions
05. Regarde les hommes tomber
06. A Thousand Years of Servitude
07. The Fall

Hodnocení:
Licee – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Licee):

Pro většinu z vás, stejně jako pro mě, jsou sludge-blackoví Regarde les hommes tomber úplná novinka, leč svou aktivitu započali již v roce 2011. První album se však poprvé nadechlo tohoto roku, a tak není překvapením, že o těchto Francouzích se dozvídáme teprve nyní. Možná vás samotné už jen fakt, že jde o francouzskou kapelu, navnadil dostatečně a musím říct, že po právu, ale pro ty, co si přeci jen něco málo rádi počtou o jejich novince, mám také dobrou zprávu. Rozhodně stojí za to.

Na první pohled se Regarde les hommes tomber jeví jako obyčejná tuctová kapela, která nepřinese nic nového a je jen další rybou v už tak přeplněném rybníce. Není to ale úplně pravda. Mezi oněmi rybami totiž figurují jako ty barevnější, šťavnatější a taky s pěkně ostrými zoubky, aby si mohli pochutnat na svých méně dobrých kolezích. Na druhou stranu jsou ale pořád sami snadnou kořistí větších a dravějších ryb. To ovšem neznamená, že se jimi jednou nestanou také. Koneckonců, je to jejich první album a pokud jako úplní nováčci naservírovali desku, kterou naservírovali, pak musím říct, že jednou nám všem vyrazí dech.

Bohužel ale nemůžu vychvalovat do nebes. První věc, která mne trochu více zklamala, byly texty, a sice jejich obsah. Celé album se totiž nese v biblickém duchu a poukazuje na nedostatky křesťanské víry a samotné Bible. Jistě, mnozí z vás to nejspíše ocení, ale pro mě osobně to není nic převratného, ba dokonce bych se odvážila tvrdit, že procento kapel, jejichž texty jsou podobného rázu, není zrovna malé. Ačkoliv musím na druhou stranu konstatovat, že některé slovní obraty mě hodně potěšily a zasáhly mé metaforické srdce.

Druhý závažnější problém byl už trošku nastíněn výše. Regardes les hommes tomber je výborná kapela a zároveň i výborné album, ale po těch několika protočení se pořád ne a ne zarýt hluboko pod kůži. Takže i když si je ráda poslechnu a album si užiju, tak chvíli poté, co skončí, už o něm skoro nevím.

Regarde les hommes tomber zní jako smutnější a nostalgičtější Němci Odem Arcarum a nebýt jen jednolitého vokálu, myslela bych si, že No Hand Path mají novou desku. Zvukově zní album velice dobře, také je koncepčně celistvé, tudíž na sebe skladby plynule navazují a nesou se v podobném duchu. V každé z nich se najde něco zajímavého a příjemného, proto je tady jednotlivě vypisovat nebudu a zmíním jen ty nejlepší. Zaprvé je to “Ov Flames, Flesh and Sins”, nejdelší skladba na albu, nádherně vygradovaná od začátku do konce. Přechodová instrumentální skladba “Regarde les hommes tomber” mi atmosférou dost připadá jako Cult of Luna. Je smutná a zasněná, silně jí dominují táhlé kytarové linky a výrazná basa. Navazující tóny “A Thousand Years of Servitude” proto působí velice silně, smutek dosti prohlubují a kladou na něj velký důraz. Skladba samotná ale zanedlouho přejde spíše do agresivnější nálady, o čemž také vypovídá i text. Na celé desce mě velice baví bicí. Nápadité přechody tak všechny skladby umocňují a dávají jim ten správný říz, který by tam měl být.

Abych to tedy nějak shrnula… sami máte asi už nějakou přibližnou představu o tom, kdo vlastně Regarde les hommes tomber jsou a pevně věřím, že je to obrázek pozitivní. Do velikánů mají sice ještě trošku daleko, ale myslím, že vykročili správným směrem a pevným krokem, proto se velice těším na další dílo a doufám, že svou laťku posunou ještě o něco výš.


Druhý pohled (H.):

Z mého pohledu až překvapivě silná záležitost! Původně pro mě byli Regarde les hommes tomber jen dalším black metalovým projektem z mnoha, avšak jen do té doby, než jsem se konečně z nudy dokopal k tomu, abych si pustil jejich stejnojmenný debut, který disponuje opravdu mohutnou a působivou atmosférou. Regarde les hommes tomber ve svých kompozicích staví monumentální zvukové stěny, které v sobě mají sludgové i black metalové cihly, jejichž maltou je vysoko vytažená baskytara, jejíž mocné dunění dokáže ušní bubínky rozvibrovat vskutku mocně.

Už jen úvodní instrumentálka “Prelude” člověka doslova pohltí a z mého pohledu je mnohem víc než jen obyčejné intro, protože bych si bez ní “Regarde les hommes tomber” asi nedokázal představit, což se o většině inter rozhodně říct nedá. Zde se jedná o nedílnou součást celku, který hned ze začátku posluchači do uši nasadí masivní nálož, jež nepolevuje tařka až do závěrečné “The Fall”. Pokud byste si pomysleli, že by se tím pádem mohla dostavit nuda, v žádném případě to není pravda, ba právě naopak, jelikož s přibývající minutami se už tak velké napětí spíše stupňuje. Možná mi jen malinko vadí zvuk, v němž obzvláště bicí místy znějí trochu ploše, nicméně samotný materiál a atmosféra, která z něj pramení, jsou natolik silné, že ani v nejmenším neváhám udělit opravdu vysokou známku.