Archiv štítku: sludge metal

Shots from Deneb – Shots from Deneb

Shots from Deneb - Shots from Deneb
Země: Polsko
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 1.4.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Haven
02. Awaiting the Cargo…
03. Six Shots from Deneb
04. War Never Changes
05. Ordowik
06. Simulacra
07. One of the Void
08. All Deteriorate
09. To the Relic
10. …the Cargo Arrives

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Shots from Deneb

Shots from Deneb papírově nezapadají mezi typické zástupce polské metalové scény. Když se totiž řekne Polsko a metal, tak si většina lidí okamžitě vybaví death metalové spolky, jejichž status se během let vypracoval v takřka legendární. Osobně mě v končinách našich severních sousedů nenapadá jediná kapela, která by měla hudebně co do činění se stoner/sludge metalem, kam čtveřice z Poznaně spadá, a přiznám se, že vzhledem ke kvalitě debutového počinu “Shots from Deneb” si nemyslím, že tomu za pár let bude jinak, protože to, co pánové stvořili, není nic pamětihodného a vlastně ani zajímavého.

Osobně nic proti stoner metalu nemám, spoustu kapel mám hodně rád, ale parta kolem frontmana Krzycha na své prvotině dost nešikovně mísí starý americký HC se stonerovými kytarami a doom/sludgovými momenty, což není nic proti ničemu, ale muselo by to mít hlavu a patu. Takhle se dají skladby vlastně rozdělit do dvou skupin. Ta jedna, rychlejší, čerpá inspiraci primárně ze starých HC/punk spolků jako Black Flag či Cro-Mags, přičemž v té druhé, pomalejší, se citují Crowbar a Electric Wizard. Občas jsem měl dokonce pocit, že poslouchám demo raných High on Fire. Kapele, která sedm let existovala pod jménem The Chainguns a jež se letos přejmenovala na Shots from Deneb, sice můžu oprávněně vyčítat nedostatek vlastního výraziva, ale co se jí nedaří nahnat na skladatelské originalitě a neotřelosti, to hravě dohání svým nasazením a upřímností. Album zní, jako by bylo nahráno živě ve studiu a i přes slabší zvuk, který je na mě až moc špinavý, se v tomto ohledu nedá nic moc vytknout, protože to k tomuto stylu už to tak trochu patří.

Když už jsem tady rozdělil písně na dva zdánlivě neslučitelné tábory, tak si tuto pomůcku ponechám i nadále. Úvodní “The Haven” se s tím moc nepáře a bez zbytečných okolků ji odstartuje kytarového dvojspřežení, jež se pohybuje od hladového riffování po sludgovější momenty a vůbec to není špatné. Spolu s ní lze do kategorie svižnějších (zároveň o hodně zábavnějších) písní zařadit “War Never Changes”, šlapavou “Ordowik” a “One of the Void”. Ani v jednom případě se nejedná o nic světoborného, ale syrový vokál Krzycha jde líp dohromady s rychlejším hudebním podkladem trojice ve složení Karol, Johnny a Rzeźniu. Všechny tyto zmíněné kousky v sobě mají trošku z výše uvedených kapel, nicméně vlivy oldschool hardcoru mírně převládají, což platí zvláště pro “War Never Changes”, která mě svou úderností uzemnila. Bicí se pustí do dvoukopákové řežby a hned mám chuť zapomenout na všechny pomalejší pasáže, které doposud desku brzdily.

Správně chápete, že tyto “brzdy” jsou ony utahanější skladby, ve kterých mi Shots from Deneb přijdou méně uvěřitelní a ne tak jistí. “Six Shots from Deneb” je ještě zachráněna agresivním vokálem a (na kapelu) nezvykle agresivním riffem, ale ostatní z těchto písní už nemají ani ty záchranné momenty, jež by je držely nad vodou. “Simulacra” je jedním příkladů, kdy forma zvítězila nad obsahem a nudný, podprůměrný sludge/stoner není nic, co by kapele slušelo. Navíc jsem si v této skladbě uvědomil, že zpěvák a kytarista Krzychu nedisponuje v několika polohách zrovna příjemným vokálem. V údernějších kouscích to tak nepřijde, ale “Simulacra” či “To the Relic” ukazují, že vedle průměrné skladatelské formy je on tím dalším faktorem, který kapele nedovolí nadýchnout se k většímu rozletu. Při pohledu na tracklist jsem se dost těšil na závěrečnou “… the Cargo Arrived”, nicméně jsem byl mírně rozčarován, protože místo epické skladby mnoha nálad jsem dostal čtyřminutovou instrumentálku, která díky slušné kytarové lince neurazí, následovaná minutkou ticha a nakonec další kratší instrumentálku, jež zaujme maximálně silným klávesovým podkladem. Toť vše.

Čtyřicet minut je za námi a mně zůstává na patře pachuť napůl povedené nahrávky, z které jsem si toho moc neodnesl. Pár skladeb je skutečně silných a hodně baví, nicméně se najde stejný počet slabších, možná až vyloženě slabých, kusů, které “Shots from Deneb” na atraktivitě nepřidají. Jako jednotlivé písně by možná i ty slabší fungovaly obstojně, ale takto v rámci celku pouze podtrhují nevyrovnanost a nedotaženost, kvůli které kapelu rozhodně v budoucnu vyhledávat nebudu.


Regarde les hommes tomber – Regarde les hommes tomber

Regarde les hommes tomber - Regarde les hommes tomber
Země: Francie
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 30.3.2013
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Prelude
02. Wanderer of Eternity
03. Ov Flames, Flesh and Sins
04. Sweet Thoughts and Visions
05. Regarde les hommes tomber
06. A Thousand Years of Servitude
07. The Fall

Hodnocení:
Licee – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Licee):

Pro většinu z vás, stejně jako pro mě, jsou sludge-blackoví Regarde les hommes tomber úplná novinka, leč svou aktivitu započali již v roce 2011. První album se však poprvé nadechlo tohoto roku, a tak není překvapením, že o těchto Francouzích se dozvídáme teprve nyní. Možná vás samotné už jen fakt, že jde o francouzskou kapelu, navnadil dostatečně a musím říct, že po právu, ale pro ty, co si přeci jen něco málo rádi počtou o jejich novince, mám také dobrou zprávu. Rozhodně stojí za to.

Na první pohled se Regarde les hommes tomber jeví jako obyčejná tuctová kapela, která nepřinese nic nového a je jen další rybou v už tak přeplněném rybníce. Není to ale úplně pravda. Mezi oněmi rybami totiž figurují jako ty barevnější, šťavnatější a taky s pěkně ostrými zoubky, aby si mohli pochutnat na svých méně dobrých kolezích. Na druhou stranu jsou ale pořád sami snadnou kořistí větších a dravějších ryb. To ovšem neznamená, že se jimi jednou nestanou také. Koneckonců, je to jejich první album a pokud jako úplní nováčci naservírovali desku, kterou naservírovali, pak musím říct, že jednou nám všem vyrazí dech.

Bohužel ale nemůžu vychvalovat do nebes. První věc, která mne trochu více zklamala, byly texty, a sice jejich obsah. Celé album se totiž nese v biblickém duchu a poukazuje na nedostatky křesťanské víry a samotné Bible. Jistě, mnozí z vás to nejspíše ocení, ale pro mě osobně to není nic převratného, ba dokonce bych se odvážila tvrdit, že procento kapel, jejichž texty jsou podobného rázu, není zrovna malé. Ačkoliv musím na druhou stranu konstatovat, že některé slovní obraty mě hodně potěšily a zasáhly mé metaforické srdce.

Druhý závažnější problém byl už trošku nastíněn výše. Regardes les hommes tomber je výborná kapela a zároveň i výborné album, ale po těch několika protočení se pořád ne a ne zarýt hluboko pod kůži. Takže i když si je ráda poslechnu a album si užiju, tak chvíli poté, co skončí, už o něm skoro nevím.

Regarde les hommes tomber zní jako smutnější a nostalgičtější Němci Odem Arcarum a nebýt jen jednolitého vokálu, myslela bych si, že No Hand Path mají novou desku. Zvukově zní album velice dobře, také je koncepčně celistvé, tudíž na sebe skladby plynule navazují a nesou se v podobném duchu. V každé z nich se najde něco zajímavého a příjemného, proto je tady jednotlivě vypisovat nebudu a zmíním jen ty nejlepší. Zaprvé je to “Ov Flames, Flesh and Sins”, nejdelší skladba na albu, nádherně vygradovaná od začátku do konce. Přechodová instrumentální skladba “Regarde les hommes tomber” mi atmosférou dost připadá jako Cult of Luna. Je smutná a zasněná, silně jí dominují táhlé kytarové linky a výrazná basa. Navazující tóny “A Thousand Years of Servitude” proto působí velice silně, smutek dosti prohlubují a kladou na něj velký důraz. Skladba samotná ale zanedlouho přejde spíše do agresivnější nálady, o čemž také vypovídá i text. Na celé desce mě velice baví bicí. Nápadité přechody tak všechny skladby umocňují a dávají jim ten správný říz, který by tam měl být.

Abych to tedy nějak shrnula… sami máte asi už nějakou přibližnou představu o tom, kdo vlastně Regarde les hommes tomber jsou a pevně věřím, že je to obrázek pozitivní. Do velikánů mají sice ještě trošku daleko, ale myslím, že vykročili správným směrem a pevným krokem, proto se velice těším na další dílo a doufám, že svou laťku posunou ještě o něco výš.


Druhý pohled (H.):

Z mého pohledu až překvapivě silná záležitost! Původně pro mě byli Regarde les hommes tomber jen dalším black metalovým projektem z mnoha, avšak jen do té doby, než jsem se konečně z nudy dokopal k tomu, abych si pustil jejich stejnojmenný debut, který disponuje opravdu mohutnou a působivou atmosférou. Regarde les hommes tomber ve svých kompozicích staví monumentální zvukové stěny, které v sobě mají sludgové i black metalové cihly, jejichž maltou je vysoko vytažená baskytara, jejíž mocné dunění dokáže ušní bubínky rozvibrovat vskutku mocně.

Už jen úvodní instrumentálka “Prelude” člověka doslova pohltí a z mého pohledu je mnohem víc než jen obyčejné intro, protože bych si bez ní “Regarde les hommes tomber” asi nedokázal představit, což se o většině inter rozhodně říct nedá. Zde se jedná o nedílnou součást celku, který hned ze začátku posluchači do uši nasadí masivní nálož, jež nepolevuje tařka až do závěrečné “The Fall”. Pokud byste si pomysleli, že by se tím pádem mohla dostavit nuda, v žádném případě to není pravda, ba právě naopak, jelikož s přibývající minutami se už tak velké napětí spíše stupňuje. Možná mi jen malinko vadí zvuk, v němž obzvláště bicí místy znějí trochu ploše, nicméně samotný materiál a atmosféra, která z něj pramení, jsou natolik silné, že ani v nejmenším neváhám udělit opravdu vysokou známku.


Melvins Lite, Big Business

Melvins Lite, Big Business
Datum: 3.5.2013
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Melvins Lite, Big Business

Akreditaci poskytl:
K.Y.E.O.

Kult, živoucí legenda, bordel, neutuchající experimentování, euforie, extáze a nejhlubší katarze lidské duše zároveň. Tohle všechno najdete pod jedním jménem: Melvins. Ale protože nerad předbíhám, vezmu věci od začátku.

Jen těžko se můžu považovat za ortodoxního fanouška party pošuků z amerického Montesana. Vždyť z tvorby Melvins znám opravdu dobře sotva čtyři desky z nesmírného kvanta alb, EPček, živáků a splitek, co kdy nahráli, a o zbytku mám jen tu více, tu méně hrubý přehled. Nicméně ač mé znalosti jejich diskografie nejsou kdovíjaké, nic to nemění na tom, že jejich tvorbu, rukopis a hudbu vůbec mám setsakra rád a pražská zastávka s Big Business v pražském Matrixu byla jasnou povinností. Přiznám se, že v souvislosti s koncertem jsem o jejich doprovodu slyšel pramálo, ovšem když jsem zhlédl bližší informace o kapele, měl jsem poměrně jasno – jejich výběr díky žánrové i pokrevní spřízněnosti s Melvins rozhodně nebyla střelba od boku. Melvins se tentokráte představili ve formaci zvané Melvins Lite, ve které loni nahráli a vypustili do světa placku “Freak Puke“. Ta obnáší tradičně Buzze Osborna za kytarou s Dalem Croverem za škopky a hostujícího Trevora DunnaTomahawk s kontrabasem. Ano, kontrabasem. Na pódiu se objevili i další stálí (či alespoň relativně stálí, při všech těch změnách v sestavě) členové Melvins, baskytarista Jared Warren a druhý bicman Coady Willis – tentokráte však pod značkou Big Business, ke které patří i kytarista Scott Martin. Taky v tom máte trochu bordel?

Nebudu vás zatěžovat tím, co se dělo před koncertem, ono to beztak nestojí za řeč. Podstatně důležitější je fakt, že Big Business se vyhoupli na pódium přesně ve chvíli, kdy jsme se pod něj s kolegy pomalu došourali. To bylo s náskokem dobré čtvrt hodiny před oficiálně oznámeným začátkem, jenž byl stanoven na devátou hodinu. Trojlístek hudebníků přišel a bezeslova do nás začal prát svůj specifický rachot. A přiznám se, už se mi dlouho nestalo, aby mi hluková vlna málem způsobila srdeční arytmii, než jsem rachotu přivyknul. Jejich přehulená, špinavá, agresivní sludgová palba mě doslova a do písmene uzemnila a bezmála srazila k zemi. Song stíhal song, mluvilo se málo, pár pozdravů, vzpomínka náhlého úmrtí Jeffa Hannemana ze Slayer, které se událo den předtím. Vyjma toho, basák Jared se na jeho památku toho večera oblékl v triko s jejich logem. Publikum si velmi rychle prošlo fází, kdy si podupávalo do rytmu a nakonec se rozdělilo ve dví, totiž mezi ty, kteří pod pódiem nevydrželi příval adrenalinu a bez zbytečných skrupulí začali kotlit, a mezi ty, kteří si procházeli svojí na první pohled podstatně klidnější katarzí, jež se odehrávala kdesi mezi jejich nitrem a děním na podiu. Nutno podotknout, že pánové z Big Business měli očividně větší radost ze skupiny první.

Zvuk byl takový, jaký byste na sludgovinu čekali, přesto v rámci možností neztrácel na čitelnosti, za což patří zvukaři hluboká poklona. Coady za svojí polovinou bicí sestavy mučil ve stylu srbských komand Černé ruky a ještě k tomu stíhal příležitostně řvát do mikrofonu. Nechápal jsem, jak to zvládá, ale podobně zběsilý výkon předváděli i Scott a Jared, kteří své instrumenty drtili, jako by měli vypustit duši. CoadyJaredem vyklidili pole před desátou a nechali na podiu klečícího Scotta, jenž se oddával své špinavé, uječené kytarové onanii ještě několik dlouhých minut. Řádně hořká a atmosferická tečka za strhujícím vystoupením. Nakonec se za hlasitého aplausu jen s lehkou poklonou odebral do backstage. S kolegy jsme po skončení vystoupení utrousili na účet chování jednoho mladíka z ochranky pár jedovatých slov, neb jsme jej zdaleka neshledali profesionálním, nýbrž jako příležitost si vybít vztek na těch několika fanoušcích, kteří se rozhodli si skočit z pódia a užít si trochy stagedivingu. Chápu, že pravidla jsou pravidla, na druhou stranu, i tohle k tvrdší hudbě chtě nechtě patří, proto bych očekával trochu více tolerance na úkor bezhlavé agresivity. Ostatně i sám Scott byl několik chvil v šoku, když jeden z fanoušků letěl poměrně drsně pod pódium a několik lidí mu muselo pomáhat, aby se sebral. Naštěstí to je jediná výtka za celý večer, kterou bych vůči organizaci akce vznesl.

Krátce na to nás přerušila siréna, jež nabrala řádně psychedelických obrátek a podmazu v podobě Black Sabbath, aby přitáhla lidi zpět pod pódium. Krátce po ní se dostavilo i trio Melvins, jak se sluší a patří, řádně ujetě. První se objevil hostující Trevor Dunn se svým kontrabasem v uniformě připomínající školní uniformy ve stylu AC/DC, následovaný Dalem Croverem navlečeným do jakéhosi principálského svršku a krátkých šortek. Poslední vtrhl na podium King Buzzo, totiž Buzz Osborne, v teatrální černé kutně, jejíž výstřih byl zdoben pestrobarevným vzorem s prapodivnou kombinací hvězd a květin. S hudební produkcí komický zevnějšek tria zprvu kontrastoval, asi jako když smícháte pivo se zelenou a do toho nalijete lahev okeny, ale na rozdíl od prznění piva se komičnost s psychedelií Melvins prolnula a vytvořila celek, který skvěle podtrhoval punc nevšednosti, který byla doslova všudypřítomný. Něco takového se prostě jen tak nevidí a neslyší, v tom smyslu bylo vstoupení legendy z Montesana opravdovým hudebním svátkem. Texty byly ústy kapely, kytara, kontrabas a bicí pak její gestikulací a mimikou, ničeho víc potřeba nebylo. Cokoliv dalšího by už jen překáželo dokonalému hudebnímu zážitku, který byl doslova a do písmene kulervoucí, neskutečný a jen těžko popsatelný.

Opět se neubráním srovnání s Big Business, totiž byl-li v jejich případě hvězdou večera Coady Willis za bicími, u Melvins to byl jednoznačně Trevor s kontrabasem. Škoda sloupů, kterými Matrix k vlastní smůle disponuje – nebýt jich, poutal by pozornost ještě o něco více. Bylo štěstím, že jsem stál zrovna na té straně, na níž byl i Trevor, a mohl jsem tak zhlédnout všechny jeho kreace, šílené variace a sóla, která na kontrabas předváděl, z první ruky. To, jak dokázal tento úctyhodně masivní nástroj rozpohybovat párem rukou a jedním smyčcem, bylo dechberoucí a nejen díky jeho školáckému vzevření daleko za hranicemi už tak geniálního “Freak Puke”. Ač Melvins nebyli tak strašně uřvaní jako jejich předskokani, byli ještě o něco víc špinaví a nebáli se koupat ve vlastním bahně až po uši. Z jejich vystoupení sršelo ještě víc energie a z kotle pod pódiem bylo nadšené šílenství cítit natolik, že to musel postřehnout i člověk ve stavu nejhlubší apatie.

Mám jen přibližnou představu o tom, jak dlouho se hrálo, kdy přesně se začalo, kdy se skončilo a šlo domů, natož co všechno se přesně hrálo, setlist ani jedné kapely bych dohromady nedal, ani kdybyste mě na mučidla brali. Ale na tom nezáleželo, očima i ušima jsem visel na kapele, jejíž produkce mě odnesla absolutně mimo realitu. Na závěr vystoupení se přidal i Coady Willis, který nakonec s Dalem odehráli několikaminutové bicí sólo pro dva bubeníky podmáznuté smyčcovou smyčkou, kterou spáchal Trevor krátce předtím, než se za Buzzem odebral do backstage. Pokud jste si mysleli, že do té doby to bylo psycho, tohle překonalo snad všechno a dokonale zakončilo večer plný uřvané, zběsilé hudby navozující stavy, které jsou obvykle doménou uživatelů drog. Netřeba přídavků nebo snad žadonění o něj, bouřlivé ovace mnohokrát přesahující ty, jež doprovázely vítání kapely, byly více než dostačujícím rozloučením.


Lowbau – A Darker Shade of Blues

Lowbau - A Darker Shade of Blues
Země: Rakousko
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 3.2.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. 13
02. The Prosecution Rests…
03. Order of the Bull
04. Modern Day Alchemist
05. A Million Years of Rain
06. Grounded
07. The Theft of Time
08. The Maestro
09. Alcoholic
10. Coming Down on Wisdom
11. Nanny
12. Moneyfest
13. A Darker Shade of Blues

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Lowbau

Lowbau, čili kapela sídlící v rakouské metropoli, nejsou na první pohled nic, co by člověka mělo nějak hluboce a intenzivně zatlouct do židle. Průměrný, leč vkusný přebal by mě mezi kopou dalších zrovna nezaujal a klasické propagační hlášky, kterým skromnost nechybí, se až příliš často odvolávají na veličiny amerického metalu, jakými jsou (či byly) Pantera, Down nebo Corrosion of Conformity. Nic proti těmto spolkům samozřejmě nemám a minimálně prvně uvedenou považuji za jednu z největších metalových kapel všech dob, ale jižanských/stoner/sludge metalových part je přeci jen dost a můj vztah s nimi ve většině případů skončí stejně rychle, jako začal. Dřív nebo později začnu opět pokukovat po klasikách žánrů s pocitem, že se jim stejně nikdo nevyrovná a pokusy kapel typu Lowbau tak vyznívají jako výstřel do tmy.

Lowbau jsou ale jiní. Nejsou to sice žádní objevitelé, ale na “A Darker Shade of Blues” efektně přešlapují mezi různými polohami, takže se od stoner rocku přesuneme až po heavy metalové riffování, kterému nechybí nějaká ta technická finesa, ale zase nejsou moc krkolomné, takže se nemůže stát, že by forma vítězila nad obsahem a skladby byly roztahovány samoúčelně. K mému překvapení se album nedrží pouze v zatěžkaném, pomalejším rytmu, který jsem od prvního poslechu očekával, ale občas nás pětičlenná smečka prožene v rytmech takřka zběsilých. Čtveřice nástrojového obsazení zní dost sehraně a po zvukové stránce se citují všechny očekávané motivy, takže hra bubenice Marie zní autenticky a přirozeně, basa samozřejmě burácí a zespoda tvrdí škrkané riffy. Největší slabinou pro mě tak zůstal zpěvák Guy De Craemer, který sice není technicky úplně špatný, ale ať se snaží sebevíc, tak v něm stejně slyším slabšího Phila Anselma s příměsí Chada GrayeHellyeah, což je můj osobní problém, ale třeba “Modern Day Alchemist” v sobě má až příliš okaté inspirace právě Hellyeah. Na druhou stranu ale dodávám, že to z ní nečiní slabý kousek, protože je to skvělá vypalovačka.

Nebudeme-li počítat úvodní kraťoučkou akustickou “13”, tak máme co dočinění s celkem dvanáctkou skladeb, jejichž stopáž nemá žádný problém atakovat šesti, sedmi minutovou hranici, což sice vyznívá dost náročně a přináší to předzvěst nezáživnosti, ale naštěstí se deska dostane na tenký led jen v případě průměrné panterovky “The Theft on Time” s absencí jiného silnějšího motivu, než je slušné kytarové sólo ve třetí minutě. Abychom měli to nepříjemné za sebou, tak další písně, kterým jsem nějak nedokázal přijít na jméno, je tuctová “Nanny”, kterou zachraňuje jen skvělá basová linka a klávesová vsuvka, a bohužel taky závěrečná titulka, která sice splňuje požadavky na nějaký ten velký závěr, ale pouze svou skladbou, protože způsob, jak se tato píseň od doomového riffu vyvíjí až po akustickou druhou polovinu, není vůbec špatný, ale pominu-li povedený závěr, tak tu cestu, kterou člověk musí ujít, aby se k němu prokousal, tu bych víckrát absolvovat nemusel, není totiž o co stát. Rozepisovat se nad povedenými skladbami po mě snad nemůžete chtít, protože je to všechen ten zbytek bez jediné výjimky, takže by mé snažení nakonec působilo spíš kontraproduktivně, ale můžu prozradit, že vrcholem je pro mě rychlejší “Order of the Bull” s výtečným riffem a odpichem, který ji žene až do samého závěru bez sešlápnutí nohy z plynu. Té neschází vůbec nic, a protože má potřebný drive ve spojení s chytlavým refrénem, tak věřím, že z ní bude koncertní trhák jak bič. Na stejnou výši bych postavil ještě “A Million Years of Rain”, jež zastupuje umírněnější tvář Lowbau. Její bluesový úvod za zvuků slide kytary a harmoniky se několikrát prostřídá s metalovými pasážemi, jimž vládne dvojice kytaristů Franz-Martin Pollany a Wolfgang Ebner. Přestože se jedná o skupinu Rakušanů, tak na “A Darker Shade of Blues” zní ve všech směrech jako typická americká kapela, která své kořeny umně skrývá a rozhodně by si ji přívnici výše uvedených legend neměli nechat proklouznout mezi prsty.

“A Darker Shade of Blues” není vůbec špatné album a s přibývajícími poslechy mě neopouštěla chuť se do něj opakovaně ponořit. Jedná se o skvělou jízdu hudební historií. Vyjíždí se ze stanice blues, plánované zastávky jsou jižanský rock, poctivý heavy metal a konečnou bychom mohli nazvat jako stoner metal. Možná, že to zní jako přespříliš roztěkaná a roztržitá směska, která bude znít všelijak, jen ne pospolitě, zvlášť při vražedné, opravdu přehnané stopáži, která lehce překročila hranici sedmdesáti minut, ale není tomu tak a deska si s udržením mé pozornosti poradila hravě. Nebudu lhát a přiznám, že kdyby se dokázal výsledný kotouček obejít bez dvou až tří skladeb, které subjektivně považuji vyloženě za slabé, tak bych neměl problém sáhnout při výsledném hodnocení bodík výš, ale takhle Lowbau doplácí na své velké oči a snahu předvést najednou vše ze svých schopností.


Cough, March of the Hordes, Vekslan

Cough, March of the Hordes, Vekslan
Datum: 6.4.2013
Místo: Praha, Final
Účinkující: Cough, March of the Hordes, Vekslan, Voluptas

Tady že bude hrát americká kapela Cough? To jsem si pomyslel, když jsem vstoupil do prostor pražského klubu Final. Jeho prostory na první pohled asi příliš důvěry nevzbuzují, ale zvyknout se tu dá rychle. Nahoře bar a možnost posezení, dole koncertní prostor o velikosti prostornějšího obýváku a vedle backstage. Vzhledem k brzkému konci akce (desátá hodina večerní) se muselo začít hrát těsně před sedmou, ale i přesto se akce stihla ukončit jen tak tak. Vzhledem k časovému presu hochů z Vekslan došlo k menšímu přehození pořadí. První kapelou se tedy stali rumaři Voluptas.

Během jejich setu pomalu přicházeli i fanoušci, jejichž počet do konce večera narostl do velmi slušného množství, Cough tedy hráli před velmi početným publikem. Voluptas se svou svojskou hudební kombinací dokázali publikum rozehřát, protože udržují své skladby dostatečně zajímavé. Chvílemi mi přišlo jejich vystoupení trochu rytmicky rozházené, ale při občasné divokosti materiálu to asi jinak být nemohlo. Zvukově to taky nebyl nijaký průser, a to i přes omezené technické možnosti. Doufám, že se kapela z chystané pauzy probere brzy.

Jako druzí nastoupili pražští Vekslan, další zvláštně znějící smečka. Mají takové přímočaré hardcorové tempo, které kombinují s black metalovým sekernictvím. Bohužel se jim ale ten večer příliš nevyvedl zvuk, takže velmi často zanikal zpěv Slávka a jakmile se bubeník Viktor pustil do blast beatů, virbl nebyl takřka slyšet. Přitom ale vystoupení odsýpalo, mám dojem, že zaznělo celé loňské EP “EPMMXII”, přičemž jako největší hitovka zafungovala poslední skladba “Zlámané kosti”. Největší škoda toho zpraseného zvuku.

To slavoničtí March of the Hordes mohou být spokojení, z těch tří českých kapel, které ten den vystoupily, byli jasně nejlepší. A to i přesto, že jim scházela jedna kytara. Jejich naprosto švédsky znějící oldschool death metal prohnaný crustem kopal zadky všem okolo. Už při prvním hrábnutí do strun se ozval krásný chrastivý zvuk, který vždy dominoval kapelám à la Entombed, Dismember. Upřímně jsem takovou vypalovačku vážně nečekal a asi je to největší překvapení večera. Doufám, že jsem se s touhle smečkou neviděl naposledy.

Čas neúprosně tlačil a přišel čas na hlavní hvězdu večera, americké Cough. Od jejich koncertu jsem si hodně sliboval a rozhodně jsem nebyl zklamaný. Naprosto podladěný a zahulený zvuk umocňoval zvláštní atmosféru, která proudila z pódia. Absolutní doom, pomalý, zablácený a špinavý. Dva vokály, démonické krákání v podání basáka Parkera Chandlera a čistší vysoký kytaristy Davida Cisca. V celém setu sice zazněly dohromady tři věci, avšak tenhle doom nikdy nebyl o tom, kolik se toho odehraje, ale jak to zapůsobí na posluchače. V jejich případě předvedli naprosto fungující hluk. Přesně takhle se mi doom líbí, pomalé kytarové riffy a nářek divokého zvířete, žádné klávesové kudrlinky či blbnutí se ženským zpěvem. Poctivá zkáza a nic jiného. Parádní tečka za tímto undergroundovým večerem.


Neurosis – Honor Found in Decay

Neurosis - Honor Found in Decay
Země: USA
Žánr: progressive sludge metal / post-hardcore
Datum vydání: 30.10.2012
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. We All Rage in Gold
02. At the Well
03. My Heart for Deliverance
04. Bleeding the Pigs
05. Casting of the Ages
06. All Is Found… in Time
07. Raise the Dawn

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 6,5/10
Stick – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 7,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Američané Neurosis jsou již dávno v pozici kapely, jejíž jméno jednoduše budí respekt. Pro fanoušky jisté odnože tvrdé hudby platí za skupinu v podstatě výjimečnou, neotřelou a jasně rozpoznatelnou, po všech směrech výtečnou. Mám-li mluvit sám za sebe, musím říct, že v tomto případě je tohle všechno naprosto oprávněné, protože Neurosis opravdu jsou jedineční. Už jen díky tomu je každá jejich další deska počinem netrpělivě očekávaným a vyhlíženým, nicméně o “Honor Found in Decay” to platilo snad ještě více než kdykoliv v minulosti. Jednak si Neurosis vybrali doposud nejdelší přestávku mezi alby v celé své historii, jednak má “Honor Found in Decay” navázat na takřka fenomenální “Given to the Rising”. V případě takto uznávaných jmen, jakým Neurosis bezesporu jsou, nemá cenu čtenáře jakkoliv napínat, tudíž s klidem mohu hned na začátek prohlásit, že “Honor Found in Decay” je další výbornou nahrávkou do jejich již tak bohaté diskografie. Předmětem našeho dnešního setkání v rámci této recenze ovšem není pouze takto triviálně konstatovat tento verdikt, který většina z vás asi stejně očekávala, popřípadě se o něm již na vlastní kůži přesvědčila, ale trochu podrobněji rozebrat, proč tomu tak je…

Musím se přiznat, že doposud trestuhodně nemám prostudované úplně všechno z dlouhé historie Neurosis, obzvláště ty nejstarší počiny mi stále chybí, nicméně z toho, co jsem slyšel, patří “Given to the Rising” mezi mé největší oblíbence (neříkám ale úplně nejoblíbenější), ačkoliv všechny desky skupiny rozhodně mají hodně co do sebe a nevzpomínám si, že by mi některá z nich přišla slabší. Nicméně “Given to the Rising” bylo – a to i na poměry Neurosis, kteří nikdy nebyli nějak lehkou skupinou – dost zatěžkané a neotesané. Ani na ní samozřejmě nechyběly ty řekněme (v uvozovkách) zasněnější a atmosféričtější pasáže, nicméně i tak se mi zdálo, že se kapela před pěti lety soustředila především na riffy. “Honor Found in Decay” je v tomto ohledu opět trochu umírněnější a nepůsobí tak “heavy” jako “Given to the Rising”. Musíme si ovšem uvědomit, o které skupině se tu bavíme, neboť v těchto “umírněnějších” momentech znějí Neurosis mnohem tvrději než spousta kapel ze žánrů, které jsou na první pohled extrémnější. Neurosis totiž nehrají nějak prvoplánovitě tvrdě a to takzvané hoblovaní jim je naprosto cizí, oni na to jdou trochu jinak. Z jejich muziky totiž čiší až neuvěřitelná intenzita a tlak. Právě díky nim je ta hudba tak působivá a mnohdy až destruktivní, nicméně stále rozvážná a inteligentní, takový s rozvahou budovaný nátlak. Neurosis ve svých kompozicích pomalu postupují kupředu, neuvěřitelně gradují, přidávají další a další vrstvy a vy pořád máte chuť to dávat víc a víc nahlas, abyste to prostě slyšeli a nechali se zničit. To jsou samozřejmě věci, které se lze jen stěží nějak naučit a nacvičit, to prostě kapela musí mít – a snad nikdo neumí něco podobného tak jako Neurosis. V některých případech by to možná znělo jako klišé, ale u Neurosis opravdu z každého tónu cítíte, jak jim ta muzika koluje v žilách, všechno je na svém místě a nic není navíc. Kapela používá mnohdy až minimalistické prostředky, ale o to víc pak člověka zdrtí každý jeden tón, ať už se jedná o snové atmosférické momenty, nebo výbuchy kytarové agrese – za všech okolností je posluchač vždy napnutý jak struna.

Z právě řečeného asi nepřímo vyplývá, že “Honor Found in Decay” nikterak nezaostává. Ostatně by bylo divné říct, že ti lidé mají svou hudbu v krvi, a v následující větě prohlásit, že tentokrát to není ono. Nic takového se nekoná, neboť “Honor Found in Decay” je další těžká porce působivé muziky, která v sobě mísí mnoho žánrů, od sludge až po ambient, až se to celé dá jen stěží pojmenovat jinak než charakteristickým stylem, jímž disponuje jen jedna jediná skupina.

Jedním z vrcholů desky je pro mne famózní “At the Well”. Neurosis celou skladbu trpělivě budují, atmosféra postupně houstne a napětí se stupňuje až do působivého ohlušujícího závěru se sugestivním opakováním věty “In a shadow world”. Dovolím si tvrdit, že ačkoliv je “Honor Found in Decay” silné samo o sobě jako celek, zde se jedná o jeden z vrcholných momentů, který člověku neustále zní v hlavě. Velmi jsem si oblíbil rovněž trýznivou “Bleeding the Pigs”, z níž deprese přímo odkapává. I tato kompozice, podobně jako “At the Well”, postupně narůstá, v tomto případě však ještě pomaleji, o to ale jistěji a působivěji. Utrápený vokál v první části písně je opravdu neskutečně silný, stejně tak jako zlomový moment ve třech čtvrtinách, po němž se “Bleeding the Pigs” promění z plíživějšího songu do hromového nátlaku. Jako poslední bych vypíchnul monumentální “Casting for the Ages”, která je čirou esencí hudby Neurosis – pomalé těžké riffy, jež se neúprosně zařezávají do kůže, a nepřekonatelná atmosféra.

Rozebírat hráčské výkony jednotlivých členů snad ani nemá cenu, neboť jen těžko lze pochybovat o tom, jestli to je nebo není výborné. Samozřejmě, nikdo z kapely nepředvádí žádné kdovíjaké finesy, avšak Neurosis jsou skupinou, která nic podobného nemá ani v nejmenším zapotřebí. Jak již bylo výše řečeno, povětšinou jde spíše o minimalističtější záležitost, nicméně všichni členové hrají vysoce účelně a podřizují svou hru celku, který ovšem funguje více než skvěle. Výborně si to člověk uvědomí například na příspěvcích Noaha Landise, jehož klávesy, efekty a samply jsou spíše v podobě nepříliš znatelných ruchů, jenže ono to tam prostě pasuje a jeden táhlý tón v pozadí opravdu dokáže posunout daný moment o dost dál. Upřímně neznám mnoho kapel, které by podobným způsobem dokázaly vytřískat z naprostého minima absolutní maximum, Neurosis to však bezesporu umí.

Neurosis

Myslím, že již není třeba dále odkládat konečný verdikt, který je dle mého názoru dávno zřejmý – “Honor Found in Decay” je další výtečnou deskou od jedné nevšední kapely, jež o sobě jako jedna z mála na současné scéně může s čistým svědomím tvrdit, že je osobitá a i přes zástupy napodobitelů stále nedostižná. Kdo umí, ten prostě umí…


Další názory:

Už se zdálo, že se dlouholetá práce Neurosis začíná vyplácet, protože v posledních deseti letech se z nich stala opravdu velká kapela, na poli sludge/post-metalu zřejmě ta největší. Scott Kelly a jeho banda prostě umí a nová deska, na kterou nás tentokrát nechali čekat předlouhých pět let, “Honor Found in Decay”, papírově navazuje na poslední tři alba, kterými si Neurosis získali nespočet nových příznivců a které nelze nepovažovat za nic míň než skvělá alba. Sedm skladeb, hodinová stopáž – to jsou Neurosis přesně takoví, jak je všichni známe. Nikam nespěchající, hutně se valící a s každou náladou do dokonalosti si vyhrávající si. Nicméně, nemůžu si pomoct, ale i přes nespornou kvalitu na mě novinka nepůsobí jako alba předešlá, chybí mi tam takový ten drive, který by mě nutil pouštět se do “Honor Found in Decay” opakovaně. Takhle jsem si jej párkrát vyslechl a vlastně mnou tak nějak proplulo, aniž by mě nějak zaujalo. Co na mne zapůsobilo, byly skladby “At the Well” s folkovými stopovými prvky a “All Is Found… in Time”, což jsou pro mne jasné vrcholy. Zbytek považuji za takový ten standard, který se čas od času objevil na každém z pozdějších alb Neurosis, jen letos je tam těch méně záživnějších momentů o něco víc. “Honor Found in Decay” je deska, která vyžaduje opravdu hodně pozornosti a chuti se do ní dostat, což se mně sice nepovedlo, ale možná budete mít větší štěstí. “Given to the Rising” z roku 2007 bylo o několik tříd lepší a doposud jej považuji za nejlepší hudební výpověď borců, kteří už něco zažili, což se o novince říct rozhodně nedá.
Kaša

Neurosis jsou skuteční mistři blátivého metalu. Stejně jako deska minulá, i ta současná splňuje nejvyšší měřítka toho, co lze od této legendy čekat. Podmaňovala si mě pomalu, ale po každém poslechu se mi do hlavy zavrtala nová pochybnost, která mě donutila si toto dílo pustit znovu. Minimalistické tiché pasáže střídají ty nátlakové, kontrasty tvoří velkou součást desky. Občas můžou působit trochu násilně, ale tak to asi tvůrci prostě chtěli. Tak silný hudební okamžik, jaký se nachází na konci skladby “At the Well”, jsem dlouho nezažil. Scott Kelly se mi zažral pod kůžli a jeho bolestný řev moji hlavu ne a ne opustit. To samozřejmě není jediný vrchol, celé album skýtá celou škálu nálad a nápadů. A samozřejmě je emocionálně velmi působivá. “In a shadow world… We hide the light”
Stick


Corrosion of Conformity – Corrosion of Conformity

Corrosion of Conformity - Corrosion of Conformity
Země: USA
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 28.2.2012
Label: Candlelight Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

Novinka Corrosion of Conformity by se do jisté míry dala považovat za nový začátek této stálice stoner metalu. Kapela své nové album pojmenovala jednoduše “Corrosion of Conformity”, a co víc, po dlouhých jednadvaceti letech se na albu nepodílel zpěvák, kytarista a dalo by se říci, že i hlavní mozek Pepper Keenan. Důvody mi nejsou příliš známé a těžko říct, zda jsou Pepperovy dny v kapele nadobro sečteny a chce se zaměřit na hvězdné Down, či se jedná pouze o chvilkový odpočinek. Tak či tak, nové album bylo nahráno v “Animosity” sestavě – basy a zpěvu se opět chopil Mike Dean, kytaru dřímá Woody Weatherman a za bicí se vrátil Reed Mullin. Kdo zná dřívější tvorbu Corrosion of Conformity, nebude překvapen, že album tíhne více ke klasickému 80’s HC/punku s lehkou příměsí stoner metalu, ke kterému kapelu přivedl právě Keenan. Věřím, že spousta fandů tento krok přijala s nadšením a i já bych byl v případě několika mála skupin nadšený z návratu “původních” či “klasických” (říkejte tomu, jak chcete) sestav, ovšem v případě Corrosion of Conformity nikoli.

Důvod je jednoduchý, Corrosion of Conformity svá nejlepší léta zažili v 90. letech na albech “Deliverance” a “Wiseblood”, která je možno charakterizovat jako špinavější Black Sabbath. Hodně povedená byla rovněž poslední řadovka z roku 2005 “In the Arms of God”. Novinka se snaží těchto základů místy držet, snad proto, aby kapela nenasrala úplně všechny fanoušky, kteří mají radši pozdější období, ale ve většině momentů se album nese v rychlejším tempu, jako tomu bylo na již zmíněném “Animosity”, tedy takový ten klasický americký HC ve stylu Black Flag, Cro-Mags či právě ranných Corrosion of Conformity.

Teď si budu možná trošku protiřečit, ono by totiž nebylo zas tak nic hrozné na tom, že se kapela rozhodla nahrát album staromilské, dejme tomu, je to v módě, tak proč se nepřidat, ale to by ty skladby musely za něco stát. Věci jako “Psychic Vampire”, “Leeches”, “Your Tomorrow”, “What You Despise Is What You’ve Become”, “Rat City”, “The Doom”, či “Canyon Man” (a určitě by se našly další) jsou nudné odrhovačky, které bych v rámci diskografie zařadil jako B-strany singlů a leckdy ani to ne. Ovšem najdou se i světlejší chvilky jako “River of Stone”, “Weaving Spiders Come Not Here” nebo “Time of Trials”. Na těchto skladbách to ale album neustojí. Tím se dostávám k dalšímu problému, a to je lehce přemrštěná stopáž. 50 minut (včetně dvou bonusů) není žádný průser, ale vzhledem k hudebnímu obsahu jednotlivých skladeb si dokážu představit délku alba okolo 35 minut, která by na posluchače udeřilo s mnohem větší razancí a nemusela by znít zbytečně rozplizle.

Z výše uvedeného celkem jasně vyplývá, že si mě Corrosion of Confirmity svým “návratem” nezískali a upřímně doufám, že Pepper vyslyší má přání a vrátí se po dalším albu/turné Down tam, kam patří. V tuhle chvíli pro mě bohužel nemají Corrosion of Conformity žádný větší význam a pochybuji, že se k tomuhle albu v budoucnosti vrátím. Z úcty k legendě 5/10.


Mastodon – The Hunter

Mastodon - The Hunter
Země: USA
Žánr: progressive / alternative / sludge / stoner metal
Datum vydání: 27.9.2014
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Black Tongue
02. Curl of the Burl
03. Blasteroid
04. Stargasm
05. Octopus Has No Friends
06. All the Heavy Lifting
07. The Hunter
08. Dry Bone Valley
09. Thickening
10. Creature Lives
11. Spectrelight
12. Bedazzled Fingernails
13. The Sparrow

Hodnocení:
Earthworm – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mastodon se před dvěma lety vyznamenali svým albem “Crack the Skye”, ve kterém jako správně experimentální kapela zkusili opět jiné postupy a po brutálnějším “Blood Mountain” to dopadlo mnohem odlehčeněji a prog rockověji. Každý by tak nějak čekal pokračovatele ve stopách úspěšné poslední desky, jenže Mastodon to vzali zase z trochu jiného konce. Dá se říct, že “The Hunter” kombinuje stoner metal (u něhož kapela začínala) s lehkostí a vesmírnou atmosférou posledních desek. Jak jinak než úspěšně.

Už od začátku kariéry byla pro kapelu typická koncepční alba. To se ale novinky netýká a místo nějaké epické ujetosti tu máme 13 samostatných skladeb, přesto ale celý počin vyznívá jednotně a komplexně. Možná za to může právě absence konceptu, ale změnami prošly i délky songů – nejdelší, se kterou se na “The Hunter” setkáte má pět a půl minuty. Deska je tedy jednodušší, dost písničková a nakonec i nejpřístupnější, jakou Mastodon vydali.

Málokdy se stává, že když je na CD hodně skladeb, tak všechny jsou dobré. To se týká i “The Hunter”. Ačkoliv Mastodon znovu dokázali vysolit milión nápadů a riffů, s čímž by si leckterá kapela vystačila na víc desek, rozhodně si neoblíbíte všechny songy. Určitě tomu neprospívá ani jakási žánrová kolísavost – a tím nemluvím o samozřejmém střídání rychlejších skladeb a pomalejších atmosféričtějších záležitostí. Od metalové vypalovačky se náhle přeskočí na bluesové riffy nebo vesmírně meditační song a ihned po něm následuje nějaká psychedelická šílenost. Vše samozřejmě v rámci typického Mastodonského soundu.

Asi největší magořiny jsou “Octopus Has No Friends” (ne, vážně, takhle se ten song jmenuje) s kytarami, ze kterých mi jde hlava kolem, a “Creature Lives”. Už jenom to minutové intro nacpané syntetizérovými ujetostmi, celou dobu doprovázené ďábelským smíchem, je tak trochu padlé na hlavu. Nakonec se song vyvine v pomalou, ale docela chytlavou věc. Tu mimochodem zpívá celou bubeník Brann Dailor. Naopak moje nejoblíbenější části jsou “All the Heavy Lifting” s lehce klišovitým refrénem (“Just close your eyes and pretend that everything’s fine”) nebo klipová “Curl of the Burl”, již si prostě nejde nezamilovat.

Když už jsem nakousl ten klišovitý text, musím vás hned ujistit, že i přesto že klukům schází koncept, tak zpívají o bizarnostech a úchylárnách. “I killed a man ’cause he killed my goat, I put my hands around his throat” mluví za vše. A to je ještě relativně normální, ale nedávno jsem se někde dočetl, že jedna skladba je o sexu ve stavu beztíže.

Jen tak z formality okomentuji výkon chlapů – perfektní jako obvykle. Bicí jsou jako klasicky silným tahounem, ale ostatní nástroje vůbec nezaostávají a běžní smrtelníci stále nechápou, jak se ty věci dají zahrát. Vokály se od minula určitě zlepšily, a to u všech, co si otevírají hubu na špacír (takže u všech). Hlavně u Branna je to dost znát, jeho příspěvek ze začátku skladby “Oblivion” mi nikdy moc neseděl, zato na “Creature Lives” se poslouchá celkem pěkně. A ještě jedna perlička: asi aby Mastodon dokázali jak experimentální jsou, jako producenta nabrali Mikea Elizonda. To je chlápek, co pomáhal už třeba Maroon 5, ale také rapperům The Game nebo 50 Cent. Těm také pomohl napsat alba, ke kterým se raději nebudu vyjadřovat.

No, co k tomu říct. Nemůžu tvrdit, že by kapela navázala na geniální “Crack the Skye”, že by šlo o nějakou velkou pecku nebo že by to snad byla nedejbože deska roku, jak jsem už z některých stran také zaslechl. Každopádně to je příjemné album, od Mastodon dobrý tah a tak trochu i kompromis pro rozpolcenou fanouškovskou základnu. Další experiment, co vyšel.


Další názory:

Mastodon mě svého času dosti míjeli, ale když jsem se před dvěma lety konečně donutil k tomu, abych si jejich muziku pořádně poslechl, tehdy aktuální “Crack the Skye” mě naprosto dostalo do kolen tím, jak moc vyzrálý, propracovaný, progresivní a vizionářský počin to byl. Není tedy divu, že na dnes aktuální “The Hunter” už jsem se velice těšil. Jeho forma je první pohled o poznání písničkovější, samotné skladatelské postupy jednodušší a ne tak složité, pryč jsou sáhodlouhé eposy typu “The Czar” i mimoňské ujetosti jako “Oblivion”. Podobnost se svým předchůdcem tedy není moc velká. V jedné z pravidelných diskuzí o nových albech kolega Earthworm prohlásil, že “The Hunter” je spíš jako deska “Blood Mountain”, v čemž má vlastně pravdu, jen mi “The Hunter” přijde ještě více zemitější a špinavější, místy jako by jejich hudba zajížděla až do hájemství stoner metalu (např. “Curl of the Burl”). Ale abych se dopracoval k nějakému finálnímu tvrzení… “The Hunter” je stále patřičně Mastodontovsky jeté a velice dobré, ačkoliv “Crack the Skye” se mi líbilo více.
H.


Kylesa – Spiral Shadow

Kylesa - Spiral Shadow
Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 25.10.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud máte rádi originální hudbu, je Kylesa přesně pro vás. Tahle parta umí tvořit hudbu tak, abyste se u ní prostě nikdy nenudili. Kombinuje se zde několik stylů a žánrů, k tomu ženský vokál s mužským. Výborná nálož pořádně rychlých bicích podtržené skvělou basou a zajímavými riffy. Kylesa díky tomuhle všemu tvoří na scéně poměrně zajímavé uskupení a zatím mě nikdy na desce nezklamali. Stejně tomu je tak i s tímto aktuálním počinem “Spiral Shadow”. Hudba je celkově pořád stejná jako dříve. Kapela si drží svůj oblíbený zvuk, který i dalším albem neupadá do stereotypu, ba naopak. Stále je tato hudba plná nápadů a pestrosti a dokonce bych i tvrdil, že Kylesa album od alba roste.

Jak je zvykem, prolínají se tu pomalé psychedelické pasáže s pořádnou tvrdou řežbou, která vás donutí nebýt v klidu. Tu tvrdší část si odbudete hned na začátku. Otevíračka “Tired Climb” patří k mým nejoblíbenějším na desce. Mírný úvod pouze s bubny a lehkou kytarou ve chvíli přeskočí v neskutečné peklo. Když to v podobném duchu následuje ještě s “Cheating Synergy” a “Crowded Road”, tak je začátek naprosto excelentní. Tato trojka je pro mě fenomenální, mezi ní je ještě ale vložený první pomalejší kousek, a to “Drop Out”. Pokud jste úchyl na bicí (jako já), tak je to přímo ideální song. Právě bicí zde mají velkou roli, skoro celou minutu mají prostor jen samy pro sebe a můžete si užit krásy tohoto nástroje. Jak je dobře známo, Kylesa využívá bubeníky hned dva a díky tomu se dají vyčarovat naprosto úžasné pasáže. Rychlost jako na začátku se potom vrací až trochu v osmé “Forsaken” a naplno v předposlední “Back and Forth”. Zbytek je již zmiňovaná lehčí psychedelika, vyskytují se tu zajímavé zvuky, které lze jen těžko popsat, zkrátka se to musí poslechnout.

Kylesu jsem měl taky možnost zhlédnout na letošním Brutal Assaultu. Patřili ke kapelám, na které jsem se nejvíce těšil. Nevím, čím to bylo, možná únavou, možná špatným časem, ale nějak mi jejich vystoupení nesedlo. Z desky mě to bavilo opravdu hodně, v živém podání mi tam něco chybělo. Zřejmě to bylo příliš velkým prostorem, v klubu by jejich hudba zněla úplně jinak. Snad se sem ještě někdy podívají.

Kylesa nikdy nezklame. Toto si vždy s každým albem od nich musím říct. Trošku mě ale mrzí, že tu není více nářezů jako ze začátku. Zbytek je ale taky kvalitní, to se mu prostě nedá upřít. Originální hudba, která pobaví vždy. Pokud máte dost neustále stejných zvuků, jděte do Kylesy, ta je prostě jiná než ostatní.


Další názory:

Tak takhle nějak znějí opravdu heavy alba. Americká Kylesa se sice na své novince “Spiral Shadow” nijak výrazně neodchyluje od stylu minulé “Static Tentions”, zrovna v tomto případě bych v tom však zas až takový problém neviděl, když jejich hudba stále baví. “Spiral Shadow” totiž nenabízí nic, co by fanoušci téhle skupiny neměli rádi. Chvílemi až snové či dokonce psychedelicky znějící pasáže se prolínají s výbuchy zatěžkané agrese, střídání mužského a ženského vokálu dodává desce na pestrosti, a ve výsledku tak není “Spiral Shadow” ničím menším velmi povedeným počinem, který, pravda, “pouze” naplňuje standard Kylesy, ale je nutno dodat, že u téhle skupiny je onen standard vysoko. Já jsem spokojen.
H.