Archiv štítku: sludge metal

Okkultokrati – Raspberry Dawn

Okkultokrati - Raspberry Dawn

Země: Norsko
Žánr: black / sludge metal / post-punk / noise rock
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. World Peace
02. Raspberry Dawn
03. We Love You
04. Suspension
05. Hard to Please, Easy to Kill
06. Hidden Future
07. Ocular Violence
08. Magic People

Hrací doba: 46:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pro málokterou muziku mám v živém podání takovou slabost jako pro black’n’rollové vypalovačky všeho druhu. Přímočará rytmika, svižné tempo a zlé kytary dávají parádní příležitost pro zvrácený candrbál, z něhož člověk sice sem tam vyleze s nějakou tou modřinou a totálně vyčerpaný, zato šťastný a spokojený. Asi proto nemusím dodávat, že když jsem pár let nazpět prosral na Brutal Assaultu Okkultokrati, byl jsem z toho přinejmenším mrzutý, protože možnosti protančit střevíčky na kvalitní kapelu (jakkoliv Norové tento v podstatě nedefinovaný slepenec žánrů dalece přesahují) nerostou volně na stromech. Naštěstí není všem dnům konec a tihle psychedeličtí paviáni se v Praze ukáží začátkem prosince – do té doby ovšem nezbývá než vzít za vděk novou deskou „Raspberry Dawn“, s níž skupina navazuje na dva roky starou záležitost „Night Jerks“.

Tady by bylo vhodné se o téhle divoké smečce trochu rozepsat, jednak proto, že v našich končinách není kdovíjak známá, jednak proto, že její vývoj je, ač krátký, poměrně zajímavý. Okkultokrati vznikli v Norsku nějakých osm let zpátky, kdy začali drhnout výbušnou směsku hardcore punku, blackové zloby a sludgové špíny. Od té doby hudební směřování kapely párkrát zahnulo směrem post-punku, ambientu, pošukané atmosféře a účinkům halucinogenních látek, což reflektuje i stopáž, která se z grindových jednohubek natáhla až k šestnácti minutám vyjetého ambientu „Cosmic Wynter“ právě z minulého alba „Night Jerks“. Šlo tedy očekávat, že „Raspberry Dawn“ bude ujetost a psychedelie, kam až Okkultokrati na svých tripech zajdou však těžko odhadovat.

„Malinový úsvit“ rozhodně nenechává na pochybách, s kým máme tu čest: Na první poslech jde po zvukové stránce o Okkultokratí sonický humus, který se vymáchal v tom největším svinstvu, který mu mohl přijít pod ruku. Blacková temnota se spolu s post-punkovou eteričností koupe ve sludgovém bahně, tentokrát je v tom ovšem cítit ještě pořádná dávka noise rockového bordelu a zejména synťáky jsou přímá linka do devadesátek. Co všechno jsou schopni Okkultokrati smíchat, aniž by se celek jakkoliv rozpadal, je k neuvěření a i na dvacátý a další poslech ve skladbách nacházím nové momenty, jež mi dříve zůstaly skryty.

Úvodní „World Peace“ je spolu s titulním kouskem inkarnací hippiesáckého psychedelic/noise rocku (pochopitelně v patřičně jeblém balení zdobeném brutálně přehuleným vokálem a synťáky), písně jako „Hard to Please, Easy to Kill“ nebo „We Love You“ si pak drží i za zběsilého tempa potemnělou post-punkovou vizáž. Podobně na tom je i osmiminutová „Hidden Future“, výjimečně podpořená i hlubokým čistým vokálem (kterého kdyby bylo víc, nejspíš by svlékl nejedno dívčí prádlo), následující „Occular Violence“ je zase exkurzí do vesmírných hlubin se silnou příměsí synthpopu. Jedinou vyloženě odlišnou skladbou je ambientní „Suspension“ v půlce alba, kdy „Raspberry Dawn“ na chvíli zvolní, jinak se s tím Okkultokrati nijak zvlášť nepářou a sypou jeden vál za druhým.

I při takovém nášupu jsem ale stále schopný rozlišovat, protože i když je to rytmicky v podstatě na jedno brdo a ani tempo se nijak zásadně nemění, platí, že co song, to unikát. Vlastně bicím směřuje jediná výtka, protože oproti zbytku začnou být časem zbytečně monotónní až lehce otravné – pokud ale desku neposloucháte po páté za sebou, rozhodně nejde o nic, co by nešlo překousnout. Jinak je „Raspberry Dawn“ zatraceně silná záležitost, která 45 minut stopáže utáhne levou zadní, protože náloží energie a chytře poskládanou hudbou baví od první vteřiny do samého konce. Ne, že by Okkultokrati nutně objevovali kolo, i tak ale zní originálně – a to i v rámci vlastní diskografie, v níž se opět hnuli někam jinam.

Okkultokrati

Jestli dopředu, doleva nebo někam jinam, těžko říct, vzhledem k tomu, že Okkultokrati míchají všechno možné hlava nehlava a nebojí se hrábnout hluboko do minulosti, aby stvořili zase něco docela nového. A vzhledem k tomu, že „Raspberry Dawn“ je obzvlášť povedený náser, se zatraceně těším, až nový materiál uslyším naživo. A vy byste měli taky, protože to opravdu stojí za to!


Celeste, Dirge, Esazlesa

Celeste, Dirge, Esazlesa

Datum: 11.11.2016
Místo: Praha, Divadlo Ponec
Účinkující: Celeste, Dirge, Esazlesa

Čas od času neuškodí ponořit hlavu do obstojné dávky černého bahna. Mám tím samozřejmě na mysli sludge / black metal a narážím tím na pražské vystoupení Francouzů Celeste, o jejichž koncertu po boku Dirge a Esazlesa v rámci festivalu Alternativa už na našich stránkách padla nejedna zmínka. Tahle událost, jež se odehrála v Divadle Ponec, si vysloužila první příčku v našem redakčním eintopfu; konkrétně v mých očích byla dost očekávaná a mohla svou intenzitou pokořit nejednu letošní akci. Bezprostředně před dnem D, kdy jsem ještě měl čas si znova poslechnout fenomenálně pohltivou poslední dvoudesku „Animale(s)“, jsem měl pocit, že tohle bude bezkonkurenční nářez. Výsledný dojem byl nakonec fajn, čekal jsem však ještě o špetku lepší zážitek.

Ale pěkně po pořádku. V Divadle Ponec se moc koncerty tohohle formátu nedějí a i co se týče nehudebních kulturních akcí, tento prostor se mi do nynějška vyhýbal. Místo sympatické – se šatnou, nekuřácké, samotný sál je pak relativně rozlehlý prostor, jenž má vzadu tribunovité schodiště. Prostředí tedy pěkné, nicméně nejsem si jist, jestli úplně pasující k temnotě a špinavosti hlavní hvězdy večera. Vzhledem k tomu, že večer spadá pod zmiňovaný festival, se mimo fandů daných kapel zřejmě počítalo i s nějakým tím procentem zvědavců s permanentkou, tudíž byl zvolen sál opravdu mohutný. Proto kontakt s hudebníky nepůsobil tak osobně.

Do divadla přicházím s asi čtvrthodinovým předstihem, tudíž stíhám obhlédnout merch, navštívit stánek s Bernardem i posedět v sále u zvukaře a nasát atmosféru za zvuků tajemného ponurého jazzu, který při čekání na první kapelu tvoří velmi příjemnou kulisu. V zadní části pódia je promítáno logo festivalu a na něm se připravují poslední náležitosti před koncertem. A nějakých deset minut po plánovaném začátku zaburácí první tóny Dirge. Čtveřice civilně působících chlápků navodí velmi slušnou atmosféru. Hutné a postupně nahlodávající rytmy, táhlé impozantní hudební plochy a velký cit pro napětí, tvrdost i atmosféru. I jen samotné údery bicích nutí člověka rituálně pokyvovat hlavou a užívat si každou vibraci. Zvuk byl dobře čitelný, což u této muziky asi až zas tak nepřekvapí. Nejmonumentálněji na mě působí monolit „Hyperion Under Glass“ z poslední desky. Jednalo se o velmi příjemný set, který sice neměl sílu takových Neurosis ani Cult of Luna, ale svou upřímností byl schopen velmi solidně zabavit.

Hudbu Esazlesa znám stále relativně vágně, ale pár věcí mě od nich celkem baví a především naživo jsem čekal, že by to mohla být slušná divočina. Což se celkem potvrdilo. Nečekejte zase nějaké apokalyptické řádění, ale jejich set byl zahrán se solidním nasazením. Své české texty do toho svého atmosférického hardcoru křičí s fanatickou razancí, zatímco především rytmika slušně zabíjí. Líbí se mi celistvý koherentní projev, i když jak jsou skladby dynamické, tak v porovnání s dlouhými táhlými kompozicemi Dirge působí víc jako sbírka jednohubek. Tento pocit nabourává až gradující závěrečná skladba. Největší nářez jsou asi „životy“, drtička „paměť“ a notoricky známá klipovka „průměrný děti historie“. Navzdory pár detailům, jako je padání činelu bubeníkovi, byl jejich výkon velmi povedený.

„Drásavá neprostupná temnota protkaná chlípností, rozkladem a smrtí,“ hlásá anotace organizátorů – a lépe snad uvést Celeste ani nejde. Pionýři vzmáhající se sludge/blackmetalové vlny po boku krajanů Regarde les hommes tomber či Švýcarů Rorcal. Kapela ztělesňující syrovost a upřímnost. Čekání je, jak to tak bývá zvykem, delší než na předkapely, a tak člověk stihne zaběhnout mimo areál pro něco k pití (neboť značnou část koncertu probíhala „suchá hodinka“, kdy zásobovatelé prý zapomněli přivést pivo). Nakonec se na scéně konečně setmí, rozsvítí se rudé čelovky a spouští první vál. Kupodivu zvuk nevraždí tolik, jak jsem čekal, ale i tak se velmi rychle dostávám na vlnu ponuré hutné muziky. Skladba střídá skladbu a publikum je čím dál tím fascinovanější a vychutnává si to. Přesto mi chybí větší živočišnost. Vizuál je, jak již bylo nepřímo zmiňováno, patřičně minimalistický, siluety se rýsují v mlze, jež je občas proříznuta blikáním světel stroboskopů.

Celeste

Kytaristé Guillaume a Sébastien, vokalista a basák Johan i bubeník Royer působí sehraně a s patřičnou vehemencí prostřednictvím svých nástrojů mísí energii s ponurostí, napětí s temnotou a tvrdost s atmosférou. Drtí, meditují a při občasných záblescích světla působí sebejistě a soustředěně. Jenomže člověk pocitově cítí, že bychom mohli být tak v půlce času, a najednou bum – kapela odchází z pódia. Po chvíli se vrací s jedním přídavkem, ale beztak si stále připadám hladový po hutných riffech. Nevím, je to mou nenasytností, tím, že jsem se tak dobře bavil, až mi to zoufale rychle uteklo, nebo snahou Celeste koncentrovat svůj projev do kratšího času?

Celkově se jednalo o super akci, jenomže v porovnání s očekáváním, jaká jsem v tenhle večer vkládal, mohla být ještě o špetku víc pohlcující. I když pominu pár technických detailů (skluz, zaseknutý dovoz zásob piva), což jsou z mého pohledu marginality, pořád jsem čekal větší živelnost. Zřejmě na tom měl zásluhu i velký prostor, jenž vybudoval bariéru mezi fandy a muzikanty – v nějakém menším klubu by to možná působilo lépe. K akcím introvertnějšího charakteru by mi zkrátka seděl komornější prostor. Dále pak na mě působilo, že hlavně hvězda večera mohla dostat delší hrací čas. Nu, občas si možná člověk vytváří až moc velká očekávání. Jinak ale se jednalo o povedenou akci a jsem rád, že jsem se do Ponce vydal.

Kalloused – Damn You Believer

Kalloused - Damn You Believer

Země: Velká Británie
Žánr: blackened sludge / doom metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Third I Rex / Black Reaper Records
Původní vydání: 22.5.2016, selfrelease

Hrací doba: 26:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third I Rex

Kalloused je nová britská smečka, která se hlásí o pozornost všech příznivců hutné a těžké kytarové hudby. Zní-li vám lákavě zvířecí sludge / doom lehce říznutý blackmetalovým odérem, pak přesně pro vás je určeno debutové EP „Damn You Believer“. To Kalloused opatřili krásnou atmosférickou obálkou a letos v květnu jej vypustili do digitálního světa. Potenciál v počinu pak nedávno zavětřil rovněž britský label Third I Rex, jenž v kooperaci s Black Reaper Records nahrávce poskytl vydání i na fyzickém nosiči – v podobě digipak CD limitovaného na rovnou stovku kopií. A v dohledné době by se mělo objevit i LP u firmy Feast of Tentacles. Kontextový rámec bychom tedy snad měli, přibližný žánrový nástřel toho, co se na „Damn You Believer“ bude dít, snad také. Vrhněme se tedy rovnou na to, zdali jsou Kalloused skutečně tak dobří, jak se na první pohled zdálky tváří.

EP nabízí šestici nepojmenovaných songů, z nichž hned ten první je beze srandy skvělý. Nejprve se rozjíždí pomalu, plíživě, postupně však graduje, atmosféra houstne, tlak narůstá a při nástupu kytarového zápřahu v poslední čtvrtině skladby už mají Kalloused posluchače ve své hrsti. Lepší úvod snad „Damn You Believer“ mohlo jen těžko mít. Tím spíš zamrzí, že „Pt. 1“ se nakonec ukáže být spíše jen intrem, které navnazuje na věci příští.

Ne, že by od „Pt. 2“ dál stálo „Damn You Believer“ za prašivý kokot. Hned úvodní vyhrávka druhé písně je super a následná natlakovaná sludgová riffáž má koule. Problém ovšem nastává v momentě, kdy zjistíte, že až do konce nahrávky to zní všechno stejně. Kalloused sice nejsou žádný rychlíci, ale i přesto zjevně umí vytvořit poctivý tlak, což je dobře. Kromě onoho tlaku už ale nic moc nenabízejí a jednotlivé skladby mezi sebou strašně splývají – výjimkou je právě „Pt. 1“. Ačkoliv se najdou jisté marginální momenty, v nichž Britové formálně předvádějí něco navíc, celkově „Damn You Believer“ působí dojmem jednotvárného monolitu. Sice nemám problém ocenit nečekané noisové poškádlení v půli „Pt. 5“ či propracovanější strukturu sedmiminutové „Pt. 6“ s vyklidněným finále, ale z hlediska celku to zní tak, jak jsem již zmínil.

Nicméně, jalově to rozhodně nezní. Ve finále muzika Kalloused stále působí sympatickým dojmem (jakkoliv nálada je samozřejmě negativistická). „Damn You Believer“ má své mouchy a zdaleka není dokonalé, ale špatné také ne a potenciál z toho cítit je. Vím, že to zní jako strašně klišé, ale dokážu si představit, že budoucnost by v případě Kalloused mohla být slibná, byť na základě pilotního EP zcela jistě není na místě se tomu klanět…


Alkerdeel, Witch Trail, Voluptas

Alkerdeel

Datum: 30.10.2016
Místo: Praha, Komunitní centrum na Žižkově
Účinkující: Alkerdeel, Voluptas, Witch Trail

O Alkerdeel jsem tu toho v posledních měsících nakecal relativně dost, ať už v souvislosti s jejich letošní deskou „Lede“ s pšoukajícím ďáblem na obale (instant kult!) nebo v souvislosti s pražským koncertem, takže není nutno se zdržovat omáčkou. Zmiňovaný koncert se odehrál na sklonku minulého týdne, tudíž je nejvyšší čas se k němu naposledy vrátit prostřednictvím menšího povídání o jeho průběhu. A to tím spíš, že šlo o jednu z těch podzimních akcí, u nichž jsem svou účast bral jako povinnost.

Koncert se odehrával v poslední dobou hojně užívaném Komunitním centru na Žižkově alias Žižkostele, nicméně tentokrát se v samotném kostele nehoblovalo a celá akce již od počátku probíhala dole ve sklepení. V roli českého supportu se představili Voluptas, v jejichž případě bylo vystoupení o to speciálnější, že zde křtili fyzickou edici svého debutu „Ved rums ende“.

Bylo znát, že Voluptas tuhle událost pojali ve velkém stylu. Pódium si v souvislosti s nadcházejícím Halloweenem vyzdobili množstvím dýní, do nichž byly vyřezané třeba pentagramy nebo „RUM“. Dýně pak hrála svou roli i v úvodním rumovém rituálu, kdy do ní zpěvák Michal nalil notnou část flašky Božkova a nechal každému členovi včetně sebe napít. Což se v průběhu setu opakovalo ještě několikrát, protože rum je zjevně jednou ze základních konstant tvorby Voluptas. Tím pádem nepřekvapilo, že právě s jeho pomocí proběhl i vlastní křest. Nečekejte ale cudné polití cédéčka – každý člen kapely i dva kmotři alba si jeden po druhém řádně přihnuli rumu a vyplivli jej na disk. Skrz naskrz zmáčené cédéčko pak letělo mezi lidi a samozřejmě se našel borec, který si to nadšeně přivlastnil. Inu, ať si ten rumem zechcaný papír užije, haha.

Voluptas

Kromě rumu se tam ale objevila i nějaká ta muzika, to se zase nebojte. I když potěšilo, že byl hostující saxofon v „Plísních kosmických“ živě, protože se příslušný host dostavil i na pódium, vizuální stránka tu poslechovou jednoznačně převyšovala. Zvlášť v mém případě, protože mě osobně debut Voluptas zas tak nezaujal, byť uznávám, že songy jako „Zlo a lesy, žádný kecy!“ či „Golgotha“ (oba zazněly) obsahují i pár kvalitních nápadů. Ale poslouchat se to dá a zejména v kombinaci s nadstandardní show, kterou si Voluptas na tento večer připravili, to byla docela sranda.

Tak či onak, co do kvalit muziky Voluptas působili, při vší úctě k nim, jen jako chudí příbuzní toho, co následovalo dále. Witch Trail jsem měl z celého trojlístku naposlouchané nejméně, ale mohu říct, že se to brzy změní. Belgické trio totiž suverénně vraždilo a jejich set měl takové koule, že se to mohlo s klidem postavit i vedle následujících Alkerdeel a vyjít ze souboje se ctí. Hoši sice vypadali, jako když zrovna končí střední školu a začínají zkoušet první drogy, ale budeme-li se bavit o skladatelském umu a nasazení při koncertu, tak tedy všechny čest. Zejména bubeník Laurens Jan Oostrom a kytarista Jeffrey Andreka předváděli naprosto odevzdaný výkon a navíc se oba předháněli, kdo ze svého hrdla vyloudí ohavnější skřeky. Asi to skončilo remízou, ale souboj dozajista napínavý! Klidně bych si nechal líbit, kdyby Witch Trail hráli ještě déle.

Witch Trail

Zlatým hřebem večera pak byli Alkerdeel. Jestli jsem o Witch Trail prohlásil, že jejich vystoupení vraždilo, pak v případě Alkerdeel to platí jakbysmet. Kapela nepotřebuje žádná lákadla pro oči, pódiové cetky ani show – Belgičané dokázali bez sebemenších problémů strhnout jen v civilu a muzikou, a to v podstatě hned od prvních vteřin. S ničím se totiž nesrali, nepotřebovali žádné pomalé rozjíždění nebo rozehrávání, již od úvodních tónů předváděli absolutní fanatismus a tlak nejvyšší intenzity. Jejich tvorba samozřejmě není pro žádné měkké moče ani ve studiové podobě, ale živě to byl ještě víc zničující chlívek a nanejvýš animální marast bez sebemenšího slitování.

Formálně vlastně Alkerdeel nepředvedli nic víc – jen hrubozrnné znásilňování nástrojů s ultimátním nasazením. Ale kurva, vždyť nenávist a hnus tekl z pódia po kýblech, tak co chtít víc?! Jen tohle samo o sobě by stačilo k naprosté spokojenosti, jenže Belgičané přece jen přihodili navrch ještě jeden dojem. Na albech je to spíš okrajový pocit, ale živě bylo mnohem zřetelnější, že Alkerdeel v sobě mají i nádech psychedelie, takže mnohé monotónní pasáže utahovaly smyčku kolem krku. Nejvíc to fungovalo ve druhé půli setu, kdy došlo i na střední tempa, nicméně možná trochu překvapivě tak vyznívaly i některé agresivní momenty.

Alkerdeel

Tak či onak, jen těžko si v sobě člověk mohl odnést nespokojenost. Voluptas na začátek byla prdel a Witch TrailAlkerdeel předvedli zničující vystoupení – obě kapely trochu jiným způsobem, ale v obou případech to bylo silné. Zvukově jsem také neměl sebemenší problém, takže snad jedinou nevýhodou byl čas konání, protože následující den byl všední. Ale to je samozřejmě jen marginálie, kterou nelze přičítat na vrub pořadatelům nebo skupinám, tak to prostě vyšlo. A naopak je potěšující, že AlkerdeelWitch Trail zahráli tak dobře, že stálo za to druhý den v práci usínat, haha.


Nibiru, Blues for the Redsun, Möbius

Nibiru

Datum: 2.10.2016
Místo: Praha, Cross
Účinkující: Blues for the Redsun, Möbius, Nibiru

Návštěvnicky započít klubovou sezónu jsem chtěl už v září, na Shining, na Caudal, na Ordo rosarius equilibrio nebo kdekoli jinde, leč nevyšlo to. První pofestivalovou dávku hudby jsem si tak dopřál až v době, kdy vládl podzim a jeho říjnový podřízený. Ten nečekal dlouho, hned druhého jsem se vydal do Crossu. Abych se po studiovém zmatení dozvěděl, co hrají těžko zařaditelní Italové Nibiru. Abych po josefovských šachách v harmonogramu konečně viděl Blues for the Redsun. Abych se seznámil s Möbius a přestal s jejich (nikterak opodstatněnou) ignorací. A to vše s Crossovskou tradicí – nulovým vlezným – v zádech. V inkriminovaný den jsem běhal všude možně, bez zastavení. I proto bylo zvláštní po příchodu do Crossu konstatovat, že jsem vše stihl – Möbius ještě nebyli zakleknutí ve svých blocích a ani klubové dveře nevpustily armádu po hluku lačných. Změna přišla za malou chvíli.

Slovenští Möbius jsou duo, kytarista a bubeník. Doposud jsem neměl tu čest, ani studiově, natožpak živě, ve vzduchu tak poletovaly výhradně otazníky. Möbius se stejně jako zbytek vystupujících vyžívali v pomalých tempech naplněných hutností riffů a snahami o napětí, jež vyvěraly v ráznou direktáž. Slováci se usadili kdesi na pomezí stínajícího sludge, jejž tu a tam vystřídaly riffy typické pro stoner. Vše pak zastřešilo takřka funeraldoomové tempo, plazící se hudba plná vyčkávání. Nic se ale nesmí přehánět. Kombinaci tu máme zajímavou, jenže dvojice občas až příliš natahovala. Až příliš věřila, že drží napětí, které už dávno opadlo. Ovšem nebylo tomu tak pořád, několik momentů stálo za vyslechnutí, rozhodně ano. Nehrálo se moc nahlas, zato čitelně. U tělesa o dvou hlavách se sice zvuková čistota předpokládá, ale proč ji nezmínit, z tohoto hlediska to bylo (až na nevýrazný kopák) moc fajn. A vlastně celé to bylo sympatické, byť s dílčími mouchami.

Toho večera jsem ani nečekal velké hudební divy. Přišel jsem za pohodovým večerem a živou muzikou, která mi nějaký ten týden scházela. O to mileji jsem byl překvapen, když na pódium nastoupili Blues for the Redsun a vyrukovali s koncertem hodným taháku večera. Blues for the Redsun se ocitli v červené záři (ač jen reflektorové) a ve svém pohřebně doomovém tempu dominovali. Zvuk přál, koncertní fazóna kapely také. České těleso dokázalo strhnout – jako jediné toho večera. Nehledal jsem chyby, jen vychutnával. Příště půjdu s radostí znovu a měli byste i vy.

Blues for the Redsun

Italské Nibiru jsem znal pouze povrchně. Domácí poslech mě nepřesvědčil a já byl zvědav, v jakém světle se Italové ukáží naživo. No a co vás budu napínat, žádný progres se nekonal, živá prezentace mě jen utvrdila v rozpacích z desky. O co hudebně jde? Samotný základ tvoří rázný sludge metal, který (především na studiovkách) doprovází psychedelický nádech. Ale to není všechno. K psychedelií načuchlému sludgi Nbibiru přidávají jakési tribal-ambientní vsuvky, tu a tam se zas zjevuje nesmyslně skočný bubínek. Nefunguje to, prostě ne. Upatlaný slepenec, nemůžu si pomoct. Hudbu si pak převeďte na vizuál. Zpěvák do půl těla, přiléhající lesklé kalhoty a k tomu mikrofon ozdobený kostmi. Proč to? Dva zbylí členové naopak vzezření absolutně civilního…

V případě Nibiru nesourodost vládla a nebylo to dobře. Stěží šlo o nesourodost záměrnou, mnohem spíš o přešlapování, jakým směrem jít. Třeba já šel domů, zhruba v polovině, Blues for the Redsun zahráli parádně a to mi ke spokojenosti stačilo. Ani Möbius nezklamali, šlo o minuty veskrze příjemné a za nějaký ten čas klidně zopakováníhodné. A Nibiru? Třeba půjdu příště zas, jen se budu rozhodovat podle předkapel.


Fange – Purge

Fange - Purge

Země: Francie
Žánr: sludge / hardcore / black metal
Datum vydání: 2.9.2016
Label: Throatruiner Ṙecords / Lost Pilgrims Records

Tracklist:
01. Cour martiale
02. Mâchefer
03. Roy-Vermine
04. Étouffoir
05. De guerre lasse
06. Girone della merda

Hrací doba: 37:54

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Lost Pilgrims Records

Francouzští Fange na sebe doposud upozornili dvěma minialby „Poisse“ a „Skapheusis“, která vyšla v letech 2014 respektive 2015. V kadenci jedné nahrávky za rok pak pokračují i letos, nicméně tentokrát už se nejedná o pouhé EP, nýbrž o dlouhohrající fošnu. Byť zůstává paradoxem, že řadový debut „Purge“ je asi o dvě minuty kratší než první ípko „Poisse“.

Rozhodně je tu jedna skutečnost, jež napovídá, že by Fange mohli být vítaným hostem v přehrávači těch posluchačů, kteří si libují v nehezké hudbě. Mám tím na mysli jméno, jaké se nachází v kolonce vydavatele „Purge“. Throatruiner Ṙecords totiž nejsou žádné vyměklé moče – fakt, že ve svém portfoliu mají skupiny typu Cowards či Plebeian Grandstand, jasně ukazuje, že se toho tenhle francouzský label nebojí. A nebudu vás napínat – Fange takový předpoklad bez větších problémů naplňují. Kdybych si měl rovnou odbýt i nějaké srovnání se zmiňovanými stájovými kolegy, tak se připravte na něco, co není zas tak vzdáleno od Cowards.

Na Fange mě docela baví jedna věc. Nehrají to nijak progresivně, avantgardně nebo experimentálně; je to prostě fašírka, jejímž jediným smyslem existence je rozcupovat vás na kousíčky a navrch ty kousíčky ještě pochcat. Přesto jsou ale Francouzi žánrově ne úplně jednoznační, výsledkem čehož je stylové kombo v info boxu. Pojďme si to tedy rozebrat o něco podrobněji, ale až v novém odstavci:

Řekl bych, že tím nejzákladnější, z čeho Fange na „Purge“ vycházejí, je sludge. Z tohoto žánru si čtveřice francouzských rabiátů bere hutnost a zatěžkanost. Některé riffy jsou heavy jako svině, a jestli někdo tvrdí opak, tak je to prašivý plantážník! Hardcore je tu reprezentován agresí a neurvalostí. Což je svým způsobem docela zajímavé, jelikož „Purge“ ve své podstatě není rychlá deska. Jistě, jsou tu i momenty, v nichž se Fange utrhnou ze řetězu a sešlápnou rychlostní pedál k podlaze, ale rozhodně se nejedná o většinovou náplň alba. Naopak majorita stopáže se nese ve středním až pomalém tempu, které však agresivnímu vyznění zjevně nijak nebrání. Právě díky téhle (ne)rychlosti lze leckde potkat i škatulku doom metalu, jíž Fange rovněž bývají častování, ale zrovna s tímhle žánrem bych já osobně byl dost opatrný, protože doomové „Purge“ skutečně není. Ne všechno, co se nese ve středním či pomalejším tempu, je automaticky doom!

Se škatulkami jsme však stále neskončili, jelikož sludgová těžkost a hardcorová nasranost je navrch zalita blackmetalovou misantropií a nenávistí. Nehledě na fakt, že „Purge“ z black metalu nezřídka čerpá i po stránce atmosféry. Jako třešničku na dortu si pak dosaďte, že Fange to tu a tam proříznou i noisovým „zapísknutím“, což dojem z alba posouvá ještě o kousek dál směrem k ošklivosti. Když všechny ty jmenované atributy a škatulky dáte dohromady, začne se už pomalu rýsovat výsledek. Asi netřeba dodávat, že se nejedná o záležitost pro pohodové poslouchání. S roštěnkou si na to ploužák fakt nezatančíte, ale pokud plánujete někomu rozpárat břicho a zauzlovat mu střeva, „Purge“ může být velmi vhodným soundtrackem. S tímhle v zádech se vám ty vnitřnosti třeba povede smotat do stejné koláže, jaká se nachází na obalu desky.

„Purge“ sice zdobí vysoká intenzita a nepřátelskost, ale do pozice poslechu-hodné nahrávky ji povyšuje ještě jiná věc. Fange totiž nezapomínají ani na to, že i extrémní hudba potřebuje kvalitní skladatelské nápady, aby se z bezhlavého náseru na vymlácení palice přelila do alba, jaké stojí za koupi. Tohle je třeba to, co mi trochu chybělo na posledním počinu výše jmenovaných kolegů Cowards. Fange ovšem nápady nepostrádají a dali dohromady počin, který dává smysl i po kompoziční stránce. Výbuchy animální agrese se střídají s hnusnými táhlými pasážemi, které zní, jako by vás někdo pomalu řezal žiletkou, nechybí ani opravdu působivé momenty, ale i v nich vám budou uvřískané vokály neustále připomínat stěžejní poselství desky – že máte chcípnout jak prašiví psi.


Inter Arma – Paradise Gallows

Inter Arma - Paradise Gallows

Země: USA
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Nomini
02. An Archer in the Emptiness
03. Transfiguration
04. Primordial Wound
05. The Summer Drones
06. Potomac
07. The Paradise Gallows
08. Violent Constellations
09. Where the Earth Meets the Sky

Hrací doba: 70:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

O americké skvadře Inter Arma se tu již v minulosti psalo – hlavně v souvislosti s jejich koncertem v kultovní Sedmičce, který se odehrál před necelými dvěma lety, kdy u nás představili svoji tehdy aktuální desku „Sky Burial“, jíž se nesmazatelně zapsali do mého povědomí. Richmondská pětice nastavila svým jižanským sludgem laťku hodně vysoko, takže asi nepřekvapí, že jsem byl zvědavý, jak se si povede album letošní – již třetí v pořadí. Do třetice všeho dobrého a zlého? Toť téma následujících odstavců!

Letos narozený potomek veselého názvu „Paradise Gallows“ vás přivítá především pestrá obálka v psychedelických barvách. Vrak lodi dekorovaný umrlcem visícím z čnělky na kusu potrhané takeláže zmítá příboj poblíž tajuplně vyhlížejících skal… a pokud se do přebalu zahledíte po několika posleších znovu, zjistíte, že k náladě počinu sedí jedna ku jedné. Šibeniční ráj totiž na pohled vypadá příjemně. Na pohled. Jenže potom na vás vybalí hrací dobu přesahující 70 minut bahna hustého tak, že by se dalo krájet leda krumpáčem, nicméně mohutná, těžko uchopitelná a stravitelná atmosféra působí jako rukavice hozená do ringu, kterou nejde nesebrat.

Úvodní „Nomini“ vás uvítá kvílivými kytarami a sborem, skoro jako by vás kapela vyprovázela do ráje plného šibenic a dalších mučících nástrojů… aby vzápětí zavalila vaše ušní bubínky bezbřehým proudem hnusu a špíny. Splašky lidských existencí se prožerou až do nejhlubších částí mozku, nechají se nasát míchou a ochromí i ty nejposlednější nervy vašeho těla. Nezbude vám, než jen strnule sedět a nechat přetíženou mysl promítat na sítnice bizarní obrazce. Než si stačíte všimnout, která bije, doznívá závěrečný song a vy jen sedíte opaření a chcete to znovu. I když vlastně nerozumíte, proč byste to vlastně měli chtít, když to celé bylo tak zatraceně nepohodlné a znepokojivé.

Dusivou atmosféru poprvé uvolní až instrumentální „Potomac“ za polovinou alba, podruhé svalí kámen z hrudi nádherná „Where the Earth Meets the Sky“. Vše mezitím je brutální útok nejen na sluch, ale přeneseně i na všechny ostatní smyslové orgány, který vám nedá chvilku klidu. Pronásleduje vás, nedá vám spát, zahlcuje vědomí výjevy z nočních můr. A když už nevíte, kam se mezi kytarovými zdmi schovat, „Paradise Gallows“ lehce ubere plyn a vytasí se sólem, z něhož serete dlažební kostky blahem. Struktura alba je dokonalá – pohrává si s vámi, nechá vás zabřednout do nastražených močálů a pak na oko dobrosrdečně podává pomocnou ruku, jen aby vás masivním nátlakem potopilo ještě hlouběji, kde už po kyslíku není ani stopy. Trans? Klinická smrt? Těžko říct, ale když jsem se ponořil do závratných hlubin alba, zažil jsem věci, jaké už dlouho ne.

Inter Arma

Inter Arma ukazují, že se nebojí posouvat a obrušovat svůj rukopis k dokonalosti. Dotyky post-metalu z předchozího alba takřka zmizely, na „Paradise Gallows“ zůstává v jádru (doslova) neurózní sludge šířící chorobnou atmosféru plnou nejistoty a zmaru, pohybující se od mohutných stěn až po takřka stoner-doomové plochy plné kytarových výjezdů. Charakteristický jižanský feeling se místy zvrhává ve floydovská sóla, jindy se blíží živé esenci Wovenhand – vždy ale zůstává věrný kapele. Závěrečná „Where the Earth Meets the Sky“ nechává album doznít v šamanské, smírčí náladě. Klidní zjitřenou energii mohutnou dávkou melancholie na horizontu, čímž se odlišuje od zbytku alba, ale přesto na jeho závěr bezezbytku patří.

Nebudu zakrývat, že jsem z „Paradise Gallows“ unešený. Inter Arma mě tímhle albem odstřelili tak, jako už dlouho žádná kapela ne. Svůj díl na tom má skutečnost, že jeho poslech vám nedá nic zadarmo, a pokud se do něj chcete dostat, je to cesta na několik hodin. Když se mu ale dostanete pod kůži, budete odměněni počinem, na jehož ploše budete mít stále co objevovat. V masivních zdech číhají četné zákruty, jichž si člověk všimne až na několikátý poslech, a stále objevuje něco navíc. Takže pokud jste „Paradise Gallows“ ještě neslyšeli, je nejvyšší čas začít.


Anthropoid – Sběrné surovosti

Anthropoid - Sběrné surovosti

Země: Česká republika
Žánr: post-hardcore / sludge
Datum vydání: 7.7.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 13:33

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Anthropoid

Projekt Anthropoid prý sice vznikl už v roce 2011, ale já osobně jsem o jeho existenci až donedávna neměl tušení. To se změnilo až s příchodem nového, celkově třetího EP „Sběrné surovosti“, které je údajně „první vážně míněné“ a zároveň poslední.

Mohlo by se na první pohled zdát, že ono prohlášení, že jde o první vážně míněnou nahrávku, je jen nějakým specifickým smyslem pro humor, ale poté, co jsem si poslechl oba předcházející počiny „Enneagram“ (2011) a „Urbi et orbi“ (2012), s tím musím bezezbytku souhlasit. První dvě ípka jsou totiž regulérně příšerná, amatérismus z nich táhne na sto honů a… nebudeme chodit kolem horké kaše, prostě se to nedá poslouchat ani za zlaté prase a je to tak špatné, že to pomalu nelze omluvit ani statusem začínajícího muzikanta.

Nejnovější „Sběrné surovosti“ jsou oproti svým dvěma předchůdcům výrazně lepší, o celou třídu výš. Ten pokrok tam je obrovský a nepřeslechnutelný. Nicméně se i tak nabízí trochu jedovatý dodatek, že „Sběrné surovosti“ jsou suverénně tím nejlepším v rámci tvorby Anthropoid, ale z obecného hlediska se stále nejedná o žádný velký zázrak.

I přesto však lze bez obav říct, že některé pasáže „Sběrných surovostí“ již lze označit za dejme tomu zajímavé. V jistých chvílích se totiž daří tvořit hutnou náladu a nějaký nátlak, což je něco, co člověk vzhledem k žánrovému zařazení Anthropoid tak nějak očekává. Nejvýraznější je v tomto ohledu hned úvodní „V noře“, která je zároveň jednoznačným vrcholem celé nahrávky. Některé momenty skladby jsou povedené a zejména dobře vygradovaný závěr ukazuje, že nulový potenciál tu není. A z tohoto úhlu pohledu snad jde i říct, že je trochu škoda, že činnost Anthropoid končí hned po vydání prvního a jediného poslouchatelného počinu.

V následujících dvou písních se ovšem začínají projevovat i některé neduhy. Zejména ve druhém „Říjnu“ to dost hapruje. Natlakované pasáže s řevem, zejména ta v prostředku, jsou víceméně v pohodě, ale song brutálně potápějí pokusy o zpěv, které jsou špatné. Sice stále o poznání lepší než vokální pokusy na „Enneagram“ a „Urbi et orbi“, ale jinak pořád špatné. Dokud se vokál ještě nese spíše na vlně mluveného slova jako „V noře“, je to dejme tomu zajímavé a nevidím v tom problém, ale ten pseudo-zpěv je bohužel dost nepovedený. Poslední přítomná písnička „Upřímnou soustrast“ je tak na půl cesty mezi oběma předchozími – rozhodně je poslouchatelnější než „Říjen“, ale scházejí v ní výraznější momenty, jaké se nacházejí „V noře“.

Anthropoid

Vzato kolem a kolem jsou „Sběrné surovosti“ spíš divnou nahrávkou, jež ukazuje tendence vzestupné kvality oproti dřívější tvorbě (což je pozitivní) a ukazuje, že nějaký potenciál by tu být mohl (což je pozitivní), ale obsahuje i dost nedotažeností (což není pozitivní). EP by mohlo fungovat jako nějaký odrazový můstek, na němž by se do budoucna dalo stavět, ale vzhledem k tomu, že s jeho vydáním Anthropoid končí, je to vlastně úplně jedno.


The Body – No One Deserves Happiness

The Body – No One Deserves Happiness

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal / noise
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Wanderings
02. Shelter Is Illusory
03. For You
04. Hallow / Hollow
05. Two Snakes
06. Adamah
07. Starving Deserter
08. The Fall and the Guilt
09. Prescience
10. The Myth Arc

Hrací doba: 47:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

O The Body jsme si tu již párkrát povídali, ať to bylo při příležitosti někdejšího živého vystoupení v pražském Chapeau Rouge či vydání donedávna poslední řadovky „I Shall Die Here“, na níž spojili síly s The Haxan Cloak, takže tuhle dvojici dřevorubců sídlící v americkém Portlandu asi netřeba zdlouhavě představovat, stejně jako jejich silně depresivní, sludge-doomové vize. Pro úplnost je však třeba doplnit, že mezi předchozí řadovkou stihli vydat asi tři kolaborace a po jednom splitku a EP, což jen dokazuje, jak hyperaktivní Lee Buford a Chip King jsou. Nicméně teď už k meritu věci.

Za letošní desku „No One Deserves Happiness“ všechno říká už jen název a přebal zdobený neveselou kresbou na růžovém podkladu. Na druhou stranu neříká nic moc nového, protože The Body nikdy nedrhli pozitivní hudbu. Jen lámali kosti a tlačili mozek z hlavy… což se, nepřekvapivě, děje i tentokrát. Album otevírá čistý ženský vokál, který chtě nechtě připomíná tři roky starou fošnu „Christs, Redeemers“ a její tajemnou, nábožnou atmosféru vystavěnou právě na ženských chorálech, z nichž mám dodneška husinu až na zadnici. Nicméně stále mluvíme o The Body a jejich tendencí nesedět na jednom místě příliš dlouho, takže ačkoliv užívají ženských vokálů i tentokrát, dosahují jimi docela odlišných cílů… což obecně platí pro všechny stavební prvky, kterých The Body používají.

Takže ačkoliv se zpočátku může zdát, že na „Christs, Redeemers“ duo na „No One Deserves Happiness“ volně navazuje, následující skladby dávají jasně najevo, že The Body se posunuli jinam a pustili se do dalších experimentů. Stále vás drtí brutálně podladěnou kytarou a hlukem vrstveným do masivních stěn, Chip King z vás odkrajuje svým nechutně vysokým jekotem maso zaživa, ale z nahrávky je cítit, že je řada věcí jinak. Celek na mě oproti starším počinům působí přístupnějším, místy až zvráceně melodickým dojmem, čemuž hodně přispívají právě čisté ženské vokály, jež v některých skladbách dostávají mimořádný prostor. Člověk ovšem pochopí ve chvíli, kdy si vybaví prohlášení, že The Body chtějí nahrát nejodpornější popovou nahrávku všech dob… a v jeho světle pak všechno začíná zapadat do sebe a časté zapojování ženského zpěvu je jen jednou ze změn, jakou Lee Buford a Chip King udělali.

Vyjma svého běžného výraziva totiž použili i řady samplů a beatů. Na ploše padesáti minut vedle sebe existuje celá škála nejrůznějších vlivů, jež se vzájemně mísí a vytváří místy silně melodický a podmanivý masiv, jindy naopak působí až zvráceně a perverzně. Takže zatímco romantika „For You“ vás mele na fašírku osvědčenými nástroji, následující „Hallow / Hollow“ působí v závěru jako skutečně nepovedená kombinace brutality a popového zpěvu… která je ovšem tak přitažlivá, že si jí nejspíš budete pouštět pořád. „Two Snakes“ zase nemá daleko k výrazivu Dälek, jen s tím rozdílem že místo MC Däleka řve do mikrofonu Chip King, v předposlední „Prescience“ je pro změnu obskurní hlukovou variací na zpěvačky typu Enya a šestá „Adamah“ je dle mého soudu regulérní noise pop. A zatraceně dobrý… což v kontextu The Body opravdu působí perverzně.

Nejvíc ujetá mi na tom všem ale připadá skutečnost, že to celé nějakým způsobem opravdu funguje. Nechápu, jak to tahle dvojice dělá, ale „No One Deserves Happiness“ je přímočarosti a úchylnosti navzdory až příliš návyková deska, která by do „nejodpornější popové nahrávky všech dob“ neměla daleko, kdyby to všechno nebylo tak… krásné a pohlcující. Znepokojující. Schizoidní stavy tentokrát The Body nepůsobí tím, že vás prostě zaživa svléknou z kůže, nýbrž prostým snoubením sludgového hnusu a popové pomíjivosti. Pokud jste tuhle desku ještě neslyšeli, tak byste to měli napravit, protože něco takového jinde asi neuslyšíte.


Mantar – Ode to the Flame

Mantar – Ode to the Flame

Země: Německo
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Carnal Rising
02. Praise the Plague
03. Era Borealis
04. The Hint
05. Born Reversed
06. Oz
07. I, Omen
08. Cross the Cross
09. Schwanenstein
10. Sundowning

Hrací doba: 44:05

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

S německým duem Mantar jsem se seznámil dva roky zpátky ve strahovské Sedmičce, kde mě smetlo na sedmičce porcí nespoutaného rokenrolu vyváleném v pořádně hutné vrstvě bahna, čímž si získalo mé sympatie. Svojí koňskou dávkou energie se u mě zapsalo zatraceně vysoko, přičemž pozitivní dojem následně potvrdil i následný poslech debutu „Death by Burning“, ke kterému se tu a tam pro jeho neuhrabanost vracím dodnes. Ostatně, kvality materiálu podpořila i skutečnost, že novinka „Ode to the Flame“ již vychází (trochu překvapivě vzhledem k DIY působení kapely) pod křídly giganta Nuclear Blast… a jakkoliv je tahle značka dnes spojovaná spíš s většími jmény, komercí a konzumem v rámci žánru, Mantar rozhodně nezačali hrát hudbu pro slečinky. Právě naopak.

Už na předešlé placce se s tím dvojice z Hamburku nemazala a šla na to poměrně jednoduše. Kytara, bicí a dvě řvoucí hrdla pohánějící rockovou primordialitu mísenou jedna ku jedné s poctivým sludgovým svinstvem. Melodický oldschool kontra hoblování kostí až na dřeň zůstává coby základ i tentokrát a lakonické prohlášení, že Mantar jen nakydali další vrstvu bláta na fungující celek, je do jisté míry pravda. Zvuková stránka „Ode to the Flame“ je zatraceně hutná a zemitá a směřuje nahrávku mnohem víc do sludgového bahna. Hněvivý, zašpiněný gezicht ve spojení s hutnějšími riffy funguje na výbornou a podtrhuje rockové jádro, které bylo od minula detailně vybroušeno.

Mantar ale nelze křivdit tím, že by hráli to samé co posledně, jen tentokrát trochu víc nařvaně. Všechny původní ingredience zůstávají: punková dravost sice trochu ustupuje metalové mohutnosti, jako koření tu a tam ovšem prokukuje černý kov. Bzukot kytar v závěru „Carnal Rising“ je jen drobným entrée věcem následujícím v druhé půli desky, v níž blackmetalové vložky vytváří silně mrazivou atmosféru, a jmenovitě pak perle „Schwanenstein“, která je jedním ze dvou vrcholů alba. Zato první půle je na sto honů cítit candrbálem pod pódiem. Nakřapaná „Praise the Plague“ ponouká k bujarému dupáku stejně jako „Born Reversed“, hymna „Era Borealis“ pak vzkazuje jasné poselství: „This is Era – Borealis! – This is dead – Über Alles!“, což bych mohl na koncertu vyřvávat asi tak do skonání světa, a jakkoliv to může na první poslech znít trochu lacině a prvoplánově, tak to do kontextu desky sedne jako prdel na hrnec.

Takhle výrazných momentů je totiž na desce pomálu – spolu s blackem prolezlou „Schwanenstein“ jsou všehovšudy dva. Ne, že by zbytek alba nefungoval na první dobrou, nicméně je potřeba se jím trochu prokousat a najít si v něm to své. Většina skladeb působí i po několika týdnech strávených v přítomnosti nahrávky vyrovnaně – naštěstí ale zároveň dost různorodě na to, aby se začaly slévat v jednolitou masu bahna. Plocha necelých 45 minut je, stejně jako posledně, tak akorát, a ačkoliv by „Ode to the Flame“ možná snesla drobnou hubnoucí kůru, pořád to není důvod ke stížnostem, protože jako celek to zkrátka baví a funguje na výbornou.

Mantar dokázali vyladit svůj předcházející rukopis a zároveň si udrželi svojí divokost a neurvalost, s níž jitří sluch i kosti. Stejně tak se jim podařilo zachovat jednoduchost, s níž míchají několik vlivů do pořádně výbušného moloťáku, který stačí hodit do publika, aby se strhlo inferno – je hodně znát, že v posledních dvou letech toho ErincHannem hodně odehráli a nový materiál bude živě fungovat na výbornou. Pomalu se vkrádající black metal je potom jasná cesta, jak se nezpronevěřit vlastnímu ksichtu a zároveň se v rozumných mezích posunout zase o dům dál. Pokud se vám líbil debut, „Ode to the Flame“ na tom nejspíš nebude jinak.