Archiv štítku: sludge metal

Alkerdeel, Witch Trail, Voluptas

Alkerdeel

Datum: 30.10.2016
Místo: Praha, Komunitní centrum na Žižkově
Účinkující: Alkerdeel, Voluptas, Witch Trail

O Alkerdeel jsem tu toho v posledních měsících nakecal relativně dost, ať už v souvislosti s jejich letošní deskou „Lede“ s pšoukajícím ďáblem na obale (instant kult!) nebo v souvislosti s pražským koncertem, takže není nutno se zdržovat omáčkou. Zmiňovaný koncert se odehrál na sklonku minulého týdne, tudíž je nejvyšší čas se k němu naposledy vrátit prostřednictvím menšího povídání o jeho průběhu. A to tím spíš, že šlo o jednu z těch podzimních akcí, u nichž jsem svou účast bral jako povinnost.

Koncert se odehrával v poslední dobou hojně užívaném Komunitním centru na Žižkově alias Žižkostele, nicméně tentokrát se v samotném kostele nehoblovalo a celá akce již od počátku probíhala dole ve sklepení. V roli českého supportu se představili Voluptas, v jejichž případě bylo vystoupení o to speciálnější, že zde křtili fyzickou edici svého debutu „Ved rums ende“.

Bylo znát, že Voluptas tuhle událost pojali ve velkém stylu. Pódium si v souvislosti s nadcházejícím Halloweenem vyzdobili množstvím dýní, do nichž byly vyřezané třeba pentagramy nebo „RUM“. Dýně pak hrála svou roli i v úvodním rumovém rituálu, kdy do ní zpěvák Michal nalil notnou část flašky Božkova a nechal každému členovi včetně sebe napít. Což se v průběhu setu opakovalo ještě několikrát, protože rum je zjevně jednou ze základních konstant tvorby Voluptas. Tím pádem nepřekvapilo, že právě s jeho pomocí proběhl i vlastní křest. Nečekejte ale cudné polití cédéčka – každý člen kapely i dva kmotři alba si jeden po druhém řádně přihnuli rumu a vyplivli jej na disk. Skrz naskrz zmáčené cédéčko pak letělo mezi lidi a samozřejmě se našel borec, který si to nadšeně přivlastnil. Inu, ať si ten rumem zechcaný papír užije, haha.

Voluptas

Kromě rumu se tam ale objevila i nějaká ta muzika, to se zase nebojte. I když potěšilo, že byl hostující saxofon v „Plísních kosmických“ živě, protože se příslušný host dostavil i na pódium, vizuální stránka tu poslechovou jednoznačně převyšovala. Zvlášť v mém případě, protože mě osobně debut Voluptas zas tak nezaujal, byť uznávám, že songy jako „Zlo a lesy, žádný kecy!“ či „Golgotha“ (oba zazněly) obsahují i pár kvalitních nápadů. Ale poslouchat se to dá a zejména v kombinaci s nadstandardní show, kterou si Voluptas na tento večer připravili, to byla docela sranda.

Tak či onak, co do kvalit muziky Voluptas působili, při vší úctě k nim, jen jako chudí příbuzní toho, co následovalo dále. Witch Trail jsem měl z celého trojlístku naposlouchané nejméně, ale mohu říct, že se to brzy změní. Belgické trio totiž suverénně vraždilo a jejich set měl takové koule, že se to mohlo s klidem postavit i vedle následujících Alkerdeel a vyjít ze souboje se ctí. Hoši sice vypadali, jako když zrovna končí střední školu a začínají zkoušet první drogy, ale budeme-li se bavit o skladatelském umu a nasazení při koncertu, tak tedy všechny čest. Zejména bubeník Laurens Jan Oostrom a kytarista Jeffrey Andreka předváděli naprosto odevzdaný výkon a navíc se oba předháněli, kdo ze svého hrdla vyloudí ohavnější skřeky. Asi to skončilo remízou, ale souboj dozajista napínavý! Klidně bych si nechal líbit, kdyby Witch Trail hráli ještě déle.

Witch Trail

Zlatým hřebem večera pak byli Alkerdeel. Jestli jsem o Witch Trail prohlásil, že jejich vystoupení vraždilo, pak v případě Alkerdeel to platí jakbysmet. Kapela nepotřebuje žádná lákadla pro oči, pódiové cetky ani show – Belgičané dokázali bez sebemenších problémů strhnout jen v civilu a muzikou, a to v podstatě hned od prvních vteřin. S ničím se totiž nesrali, nepotřebovali žádné pomalé rozjíždění nebo rozehrávání, již od úvodních tónů předváděli absolutní fanatismus a tlak nejvyšší intenzity. Jejich tvorba samozřejmě není pro žádné měkké moče ani ve studiové podobě, ale živě to byl ještě víc zničující chlívek a nanejvýš animální marast bez sebemenšího slitování.

Formálně vlastně Alkerdeel nepředvedli nic víc – jen hrubozrnné znásilňování nástrojů s ultimátním nasazením. Ale kurva, vždyť nenávist a hnus tekl z pódia po kýblech, tak co chtít víc?! Jen tohle samo o sobě by stačilo k naprosté spokojenosti, jenže Belgičané přece jen přihodili navrch ještě jeden dojem. Na albech je to spíš okrajový pocit, ale živě bylo mnohem zřetelnější, že Alkerdeel v sobě mají i nádech psychedelie, takže mnohé monotónní pasáže utahovaly smyčku kolem krku. Nejvíc to fungovalo ve druhé půli setu, kdy došlo i na střední tempa, nicméně možná trochu překvapivě tak vyznívaly i některé agresivní momenty.

Alkerdeel

Tak či onak, jen těžko si v sobě člověk mohl odnést nespokojenost. Voluptas na začátek byla prdel a Witch TrailAlkerdeel předvedli zničující vystoupení – obě kapely trochu jiným způsobem, ale v obou případech to bylo silné. Zvukově jsem také neměl sebemenší problém, takže snad jedinou nevýhodou byl čas konání, protože následující den byl všední. Ale to je samozřejmě jen marginálie, kterou nelze přičítat na vrub pořadatelům nebo skupinám, tak to prostě vyšlo. A naopak je potěšující, že AlkerdeelWitch Trail zahráli tak dobře, že stálo za to druhý den v práci usínat, haha.


Nibiru, Blues for the Redsun, Möbius

Nibiru

Datum: 2.10.2016
Místo: Praha, Cross
Účinkující: Blues for the Redsun, Möbius, Nibiru

Návštěvnicky započít klubovou sezónu jsem chtěl už v září, na Shining, na Caudal, na Ordo rosarius equilibrio nebo kdekoli jinde, leč nevyšlo to. První pofestivalovou dávku hudby jsem si tak dopřál až v době, kdy vládl podzim a jeho říjnový podřízený. Ten nečekal dlouho, hned druhého jsem se vydal do Crossu. Abych se po studiovém zmatení dozvěděl, co hrají těžko zařaditelní Italové Nibiru. Abych po josefovských šachách v harmonogramu konečně viděl Blues for the Redsun. Abych se seznámil s Möbius a přestal s jejich (nikterak opodstatněnou) ignorací. A to vše s Crossovskou tradicí – nulovým vlezným – v zádech. V inkriminovaný den jsem běhal všude možně, bez zastavení. I proto bylo zvláštní po příchodu do Crossu konstatovat, že jsem vše stihl – Möbius ještě nebyli zakleknutí ve svých blocích a ani klubové dveře nevpustily armádu po hluku lačných. Změna přišla za malou chvíli.

Slovenští Möbius jsou duo, kytarista a bubeník. Doposud jsem neměl tu čest, ani studiově, natožpak živě, ve vzduchu tak poletovaly výhradně otazníky. Möbius se stejně jako zbytek vystupujících vyžívali v pomalých tempech naplněných hutností riffů a snahami o napětí, jež vyvěraly v ráznou direktáž. Slováci se usadili kdesi na pomezí stínajícího sludge, jejž tu a tam vystřídaly riffy typické pro stoner. Vše pak zastřešilo takřka funeraldoomové tempo, plazící se hudba plná vyčkávání. Nic se ale nesmí přehánět. Kombinaci tu máme zajímavou, jenže dvojice občas až příliš natahovala. Až příliš věřila, že drží napětí, které už dávno opadlo. Ovšem nebylo tomu tak pořád, několik momentů stálo za vyslechnutí, rozhodně ano. Nehrálo se moc nahlas, zato čitelně. U tělesa o dvou hlavách se sice zvuková čistota předpokládá, ale proč ji nezmínit, z tohoto hlediska to bylo (až na nevýrazný kopák) moc fajn. A vlastně celé to bylo sympatické, byť s dílčími mouchami.

Toho večera jsem ani nečekal velké hudební divy. Přišel jsem za pohodovým večerem a živou muzikou, která mi nějaký ten týden scházela. O to mileji jsem byl překvapen, když na pódium nastoupili Blues for the Redsun a vyrukovali s koncertem hodným taháku večera. Blues for the Redsun se ocitli v červené záři (ač jen reflektorové) a ve svém pohřebně doomovém tempu dominovali. Zvuk přál, koncertní fazóna kapely také. České těleso dokázalo strhnout – jako jediné toho večera. Nehledal jsem chyby, jen vychutnával. Příště půjdu s radostí znovu a měli byste i vy.

Blues for the Redsun

Italské Nibiru jsem znal pouze povrchně. Domácí poslech mě nepřesvědčil a já byl zvědav, v jakém světle se Italové ukáží naživo. No a co vás budu napínat, žádný progres se nekonal, živá prezentace mě jen utvrdila v rozpacích z desky. O co hudebně jde? Samotný základ tvoří rázný sludge metal, který (především na studiovkách) doprovází psychedelický nádech. Ale to není všechno. K psychedelií načuchlému sludgi Nbibiru přidávají jakési tribal-ambientní vsuvky, tu a tam se zas zjevuje nesmyslně skočný bubínek. Nefunguje to, prostě ne. Upatlaný slepenec, nemůžu si pomoct. Hudbu si pak převeďte na vizuál. Zpěvák do půl těla, přiléhající lesklé kalhoty a k tomu mikrofon ozdobený kostmi. Proč to? Dva zbylí členové naopak vzezření absolutně civilního…

V případě Nibiru nesourodost vládla a nebylo to dobře. Stěží šlo o nesourodost záměrnou, mnohem spíš o přešlapování, jakým směrem jít. Třeba já šel domů, zhruba v polovině, Blues for the Redsun zahráli parádně a to mi ke spokojenosti stačilo. Ani Möbius nezklamali, šlo o minuty veskrze příjemné a za nějaký ten čas klidně zopakováníhodné. A Nibiru? Třeba půjdu příště zas, jen se budu rozhodovat podle předkapel.


Fange – Purge

Fange - Purge

Země: Francie
Žánr: sludge / hardcore / black metal
Datum vydání: 2.9.2016
Label: Throatruiner Ṙecords / Lost Pilgrims Records

Tracklist:
01. Cour martiale
02. Mâchefer
03. Roy-Vermine
04. Étouffoir
05. De guerre lasse
06. Girone della merda

Hrací doba: 37:54

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Lost Pilgrims Records

Francouzští Fange na sebe doposud upozornili dvěma minialby „Poisse“ a „Skapheusis“, která vyšla v letech 2014 respektive 2015. V kadenci jedné nahrávky za rok pak pokračují i letos, nicméně tentokrát už se nejedná o pouhé EP, nýbrž o dlouhohrající fošnu. Byť zůstává paradoxem, že řadový debut „Purge“ je asi o dvě minuty kratší než první ípko „Poisse“.

Rozhodně je tu jedna skutečnost, jež napovídá, že by Fange mohli být vítaným hostem v přehrávači těch posluchačů, kteří si libují v nehezké hudbě. Mám tím na mysli jméno, jaké se nachází v kolonce vydavatele „Purge“. Throatruiner Ṙecords totiž nejsou žádné vyměklé moče – fakt, že ve svém portfoliu mají skupiny typu Cowards či Plebeian Grandstand, jasně ukazuje, že se toho tenhle francouzský label nebojí. A nebudu vás napínat – Fange takový předpoklad bez větších problémů naplňují. Kdybych si měl rovnou odbýt i nějaké srovnání se zmiňovanými stájovými kolegy, tak se připravte na něco, co není zas tak vzdáleno od Cowards.

Na Fange mě docela baví jedna věc. Nehrají to nijak progresivně, avantgardně nebo experimentálně; je to prostě fašírka, jejímž jediným smyslem existence je rozcupovat vás na kousíčky a navrch ty kousíčky ještě pochcat. Přesto jsou ale Francouzi žánrově ne úplně jednoznační, výsledkem čehož je stylové kombo v info boxu. Pojďme si to tedy rozebrat o něco podrobněji, ale až v novém odstavci:

Řekl bych, že tím nejzákladnější, z čeho Fange na „Purge“ vycházejí, je sludge. Z tohoto žánru si čtveřice francouzských rabiátů bere hutnost a zatěžkanost. Některé riffy jsou heavy jako svině, a jestli někdo tvrdí opak, tak je to prašivý plantážník! Hardcore je tu reprezentován agresí a neurvalostí. Což je svým způsobem docela zajímavé, jelikož „Purge“ ve své podstatě není rychlá deska. Jistě, jsou tu i momenty, v nichž se Fange utrhnou ze řetězu a sešlápnou rychlostní pedál k podlaze, ale rozhodně se nejedná o většinovou náplň alba. Naopak majorita stopáže se nese ve středním až pomalém tempu, které však agresivnímu vyznění zjevně nijak nebrání. Právě díky téhle (ne)rychlosti lze leckde potkat i škatulku doom metalu, jíž Fange rovněž bývají častování, ale zrovna s tímhle žánrem bych já osobně byl dost opatrný, protože doomové „Purge“ skutečně není. Ne všechno, co se nese ve středním či pomalejším tempu, je automaticky doom!

Se škatulkami jsme však stále neskončili, jelikož sludgová těžkost a hardcorová nasranost je navrch zalita blackmetalovou misantropií a nenávistí. Nehledě na fakt, že „Purge“ z black metalu nezřídka čerpá i po stránce atmosféry. Jako třešničku na dortu si pak dosaďte, že Fange to tu a tam proříznou i noisovým „zapísknutím“, což dojem z alba posouvá ještě o kousek dál směrem k ošklivosti. Když všechny ty jmenované atributy a škatulky dáte dohromady, začne se už pomalu rýsovat výsledek. Asi netřeba dodávat, že se nejedná o záležitost pro pohodové poslouchání. S roštěnkou si na to ploužák fakt nezatančíte, ale pokud plánujete někomu rozpárat břicho a zauzlovat mu střeva, „Purge“ může být velmi vhodným soundtrackem. S tímhle v zádech se vám ty vnitřnosti třeba povede smotat do stejné koláže, jaká se nachází na obalu desky.

„Purge“ sice zdobí vysoká intenzita a nepřátelskost, ale do pozice poslechu-hodné nahrávky ji povyšuje ještě jiná věc. Fange totiž nezapomínají ani na to, že i extrémní hudba potřebuje kvalitní skladatelské nápady, aby se z bezhlavého náseru na vymlácení palice přelila do alba, jaké stojí za koupi. Tohle je třeba to, co mi trochu chybělo na posledním počinu výše jmenovaných kolegů Cowards. Fange ovšem nápady nepostrádají a dali dohromady počin, který dává smysl i po kompoziční stránce. Výbuchy animální agrese se střídají s hnusnými táhlými pasážemi, které zní, jako by vás někdo pomalu řezal žiletkou, nechybí ani opravdu působivé momenty, ale i v nich vám budou uvřískané vokály neustále připomínat stěžejní poselství desky – že máte chcípnout jak prašiví psi.


Inter Arma – Paradise Gallows

Inter Arma - Paradise Gallows

Země: USA
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Nomini
02. An Archer in the Emptiness
03. Transfiguration
04. Primordial Wound
05. The Summer Drones
06. Potomac
07. The Paradise Gallows
08. Violent Constellations
09. Where the Earth Meets the Sky

Hrací doba: 70:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

O americké skvadře Inter Arma se tu již v minulosti psalo – hlavně v souvislosti s jejich koncertem v kultovní Sedmičce, který se odehrál před necelými dvěma lety, kdy u nás představili svoji tehdy aktuální desku „Sky Burial“, jíž se nesmazatelně zapsali do mého povědomí. Richmondská pětice nastavila svým jižanským sludgem laťku hodně vysoko, takže asi nepřekvapí, že jsem byl zvědavý, jak se si povede album letošní – již třetí v pořadí. Do třetice všeho dobrého a zlého? Toť téma následujících odstavců!

Letos narozený potomek veselého názvu „Paradise Gallows“ vás přivítá především pestrá obálka v psychedelických barvách. Vrak lodi dekorovaný umrlcem visícím z čnělky na kusu potrhané takeláže zmítá příboj poblíž tajuplně vyhlížejících skal… a pokud se do přebalu zahledíte po několika posleších znovu, zjistíte, že k náladě počinu sedí jedna ku jedné. Šibeniční ráj totiž na pohled vypadá příjemně. Na pohled. Jenže potom na vás vybalí hrací dobu přesahující 70 minut bahna hustého tak, že by se dalo krájet leda krumpáčem, nicméně mohutná, těžko uchopitelná a stravitelná atmosféra působí jako rukavice hozená do ringu, kterou nejde nesebrat.

Úvodní „Nomini“ vás uvítá kvílivými kytarami a sborem, skoro jako by vás kapela vyprovázela do ráje plného šibenic a dalších mučících nástrojů… aby vzápětí zavalila vaše ušní bubínky bezbřehým proudem hnusu a špíny. Splašky lidských existencí se prožerou až do nejhlubších částí mozku, nechají se nasát míchou a ochromí i ty nejposlednější nervy vašeho těla. Nezbude vám, než jen strnule sedět a nechat přetíženou mysl promítat na sítnice bizarní obrazce. Než si stačíte všimnout, která bije, doznívá závěrečný song a vy jen sedíte opaření a chcete to znovu. I když vlastně nerozumíte, proč byste to vlastně měli chtít, když to celé bylo tak zatraceně nepohodlné a znepokojivé.

Dusivou atmosféru poprvé uvolní až instrumentální „Potomac“ za polovinou alba, podruhé svalí kámen z hrudi nádherná „Where the Earth Meets the Sky“. Vše mezitím je brutální útok nejen na sluch, ale přeneseně i na všechny ostatní smyslové orgány, který vám nedá chvilku klidu. Pronásleduje vás, nedá vám spát, zahlcuje vědomí výjevy z nočních můr. A když už nevíte, kam se mezi kytarovými zdmi schovat, „Paradise Gallows“ lehce ubere plyn a vytasí se sólem, z něhož serete dlažební kostky blahem. Struktura alba je dokonalá – pohrává si s vámi, nechá vás zabřednout do nastražených močálů a pak na oko dobrosrdečně podává pomocnou ruku, jen aby vás masivním nátlakem potopilo ještě hlouběji, kde už po kyslíku není ani stopy. Trans? Klinická smrt? Těžko říct, ale když jsem se ponořil do závratných hlubin alba, zažil jsem věci, jaké už dlouho ne.

Inter Arma

Inter Arma ukazují, že se nebojí posouvat a obrušovat svůj rukopis k dokonalosti. Dotyky post-metalu z předchozího alba takřka zmizely, na „Paradise Gallows“ zůstává v jádru (doslova) neurózní sludge šířící chorobnou atmosféru plnou nejistoty a zmaru, pohybující se od mohutných stěn až po takřka stoner-doomové plochy plné kytarových výjezdů. Charakteristický jižanský feeling se místy zvrhává ve floydovská sóla, jindy se blíží živé esenci Wovenhand – vždy ale zůstává věrný kapele. Závěrečná „Where the Earth Meets the Sky“ nechává album doznít v šamanské, smírčí náladě. Klidní zjitřenou energii mohutnou dávkou melancholie na horizontu, čímž se odlišuje od zbytku alba, ale přesto na jeho závěr bezezbytku patří.

Nebudu zakrývat, že jsem z „Paradise Gallows“ unešený. Inter Arma mě tímhle albem odstřelili tak, jako už dlouho žádná kapela ne. Svůj díl na tom má skutečnost, že jeho poslech vám nedá nic zadarmo, a pokud se do něj chcete dostat, je to cesta na několik hodin. Když se mu ale dostanete pod kůži, budete odměněni počinem, na jehož ploše budete mít stále co objevovat. V masivních zdech číhají četné zákruty, jichž si člověk všimne až na několikátý poslech, a stále objevuje něco navíc. Takže pokud jste „Paradise Gallows“ ještě neslyšeli, je nejvyšší čas začít.


Anthropoid – Sběrné surovosti

Anthropoid - Sběrné surovosti

Země: Česká republika
Žánr: post-hardcore / sludge
Datum vydání: 7.7.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 13:33

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Anthropoid

Projekt Anthropoid prý sice vznikl už v roce 2011, ale já osobně jsem o jeho existenci až donedávna neměl tušení. To se změnilo až s příchodem nového, celkově třetího EP „Sběrné surovosti“, které je údajně „první vážně míněné“ a zároveň poslední.

Mohlo by se na první pohled zdát, že ono prohlášení, že jde o první vážně míněnou nahrávku, je jen nějakým specifickým smyslem pro humor, ale poté, co jsem si poslechl oba předcházející počiny „Enneagram“ (2011) a „Urbi et orbi“ (2012), s tím musím bezezbytku souhlasit. První dvě ípka jsou totiž regulérně příšerná, amatérismus z nich táhne na sto honů a… nebudeme chodit kolem horké kaše, prostě se to nedá poslouchat ani za zlaté prase a je to tak špatné, že to pomalu nelze omluvit ani statusem začínajícího muzikanta.

Nejnovější „Sběrné surovosti“ jsou oproti svým dvěma předchůdcům výrazně lepší, o celou třídu výš. Ten pokrok tam je obrovský a nepřeslechnutelný. Nicméně se i tak nabízí trochu jedovatý dodatek, že „Sběrné surovosti“ jsou suverénně tím nejlepším v rámci tvorby Anthropoid, ale z obecného hlediska se stále nejedná o žádný velký zázrak.

I přesto však lze bez obav říct, že některé pasáže „Sběrných surovostí“ již lze označit za dejme tomu zajímavé. V jistých chvílích se totiž daří tvořit hutnou náladu a nějaký nátlak, což je něco, co člověk vzhledem k žánrovému zařazení Anthropoid tak nějak očekává. Nejvýraznější je v tomto ohledu hned úvodní „V noře“, která je zároveň jednoznačným vrcholem celé nahrávky. Některé momenty skladby jsou povedené a zejména dobře vygradovaný závěr ukazuje, že nulový potenciál tu není. A z tohoto úhlu pohledu snad jde i říct, že je trochu škoda, že činnost Anthropoid končí hned po vydání prvního a jediného poslouchatelného počinu.

V následujících dvou písních se ovšem začínají projevovat i některé neduhy. Zejména ve druhém „Říjnu“ to dost hapruje. Natlakované pasáže s řevem, zejména ta v prostředku, jsou víceméně v pohodě, ale song brutálně potápějí pokusy o zpěv, které jsou špatné. Sice stále o poznání lepší než vokální pokusy na „Enneagram“ a „Urbi et orbi“, ale jinak pořád špatné. Dokud se vokál ještě nese spíše na vlně mluveného slova jako „V noře“, je to dejme tomu zajímavé a nevidím v tom problém, ale ten pseudo-zpěv je bohužel dost nepovedený. Poslední přítomná písnička „Upřímnou soustrast“ je tak na půl cesty mezi oběma předchozími – rozhodně je poslouchatelnější než „Říjen“, ale scházejí v ní výraznější momenty, jaké se nacházejí „V noře“.

Anthropoid

Vzato kolem a kolem jsou „Sběrné surovosti“ spíš divnou nahrávkou, jež ukazuje tendence vzestupné kvality oproti dřívější tvorbě (což je pozitivní) a ukazuje, že nějaký potenciál by tu být mohl (což je pozitivní), ale obsahuje i dost nedotažeností (což není pozitivní). EP by mohlo fungovat jako nějaký odrazový můstek, na němž by se do budoucna dalo stavět, ale vzhledem k tomu, že s jeho vydáním Anthropoid končí, je to vlastně úplně jedno.


The Body – No One Deserves Happiness

The Body – No One Deserves Happiness

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal / noise
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Wanderings
02. Shelter Is Illusory
03. For You
04. Hallow / Hollow
05. Two Snakes
06. Adamah
07. Starving Deserter
08. The Fall and the Guilt
09. Prescience
10. The Myth Arc

Hrací doba: 47:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

O The Body jsme si tu již párkrát povídali, ať to bylo při příležitosti někdejšího živého vystoupení v pražském Chapeau Rouge či vydání donedávna poslední řadovky „I Shall Die Here“, na níž spojili síly s The Haxan Cloak, takže tuhle dvojici dřevorubců sídlící v americkém Portlandu asi netřeba zdlouhavě představovat, stejně jako jejich silně depresivní, sludge-doomové vize. Pro úplnost je však třeba doplnit, že mezi předchozí řadovkou stihli vydat asi tři kolaborace a po jednom splitku a EP, což jen dokazuje, jak hyperaktivní Lee Buford a Chip King jsou. Nicméně teď už k meritu věci.

Za letošní desku „No One Deserves Happiness“ všechno říká už jen název a přebal zdobený neveselou kresbou na růžovém podkladu. Na druhou stranu neříká nic moc nového, protože The Body nikdy nedrhli pozitivní hudbu. Jen lámali kosti a tlačili mozek z hlavy… což se, nepřekvapivě, děje i tentokrát. Album otevírá čistý ženský vokál, který chtě nechtě připomíná tři roky starou fošnu „Christs, Redeemers“ a její tajemnou, nábožnou atmosféru vystavěnou právě na ženských chorálech, z nichž mám dodneška husinu až na zadnici. Nicméně stále mluvíme o The Body a jejich tendencí nesedět na jednom místě příliš dlouho, takže ačkoliv užívají ženských vokálů i tentokrát, dosahují jimi docela odlišných cílů… což obecně platí pro všechny stavební prvky, kterých The Body používají.

Takže ačkoliv se zpočátku může zdát, že na „Christs, Redeemers“ duo na „No One Deserves Happiness“ volně navazuje, následující skladby dávají jasně najevo, že The Body se posunuli jinam a pustili se do dalších experimentů. Stále vás drtí brutálně podladěnou kytarou a hlukem vrstveným do masivních stěn, Chip King z vás odkrajuje svým nechutně vysokým jekotem maso zaživa, ale z nahrávky je cítit, že je řada věcí jinak. Celek na mě oproti starším počinům působí přístupnějším, místy až zvráceně melodickým dojmem, čemuž hodně přispívají právě čisté ženské vokály, jež v některých skladbách dostávají mimořádný prostor. Člověk ovšem pochopí ve chvíli, kdy si vybaví prohlášení, že The Body chtějí nahrát nejodpornější popovou nahrávku všech dob… a v jeho světle pak všechno začíná zapadat do sebe a časté zapojování ženského zpěvu je jen jednou ze změn, jakou Lee Buford a Chip King udělali.

Vyjma svého běžného výraziva totiž použili i řady samplů a beatů. Na ploše padesáti minut vedle sebe existuje celá škála nejrůznějších vlivů, jež se vzájemně mísí a vytváří místy silně melodický a podmanivý masiv, jindy naopak působí až zvráceně a perverzně. Takže zatímco romantika „For You“ vás mele na fašírku osvědčenými nástroji, následující „Hallow / Hollow“ působí v závěru jako skutečně nepovedená kombinace brutality a popového zpěvu… která je ovšem tak přitažlivá, že si jí nejspíš budete pouštět pořád. „Two Snakes“ zase nemá daleko k výrazivu Dälek, jen s tím rozdílem že místo MC Däleka řve do mikrofonu Chip King, v předposlední „Prescience“ je pro změnu obskurní hlukovou variací na zpěvačky typu Enya a šestá „Adamah“ je dle mého soudu regulérní noise pop. A zatraceně dobrý… což v kontextu The Body opravdu působí perverzně.

Nejvíc ujetá mi na tom všem ale připadá skutečnost, že to celé nějakým způsobem opravdu funguje. Nechápu, jak to tahle dvojice dělá, ale „No One Deserves Happiness“ je přímočarosti a úchylnosti navzdory až příliš návyková deska, která by do „nejodpornější popové nahrávky všech dob“ neměla daleko, kdyby to všechno nebylo tak… krásné a pohlcující. Znepokojující. Schizoidní stavy tentokrát The Body nepůsobí tím, že vás prostě zaživa svléknou z kůže, nýbrž prostým snoubením sludgového hnusu a popové pomíjivosti. Pokud jste tuhle desku ještě neslyšeli, tak byste to měli napravit, protože něco takového jinde asi neuslyšíte.


Mantar – Ode to the Flame

Mantar – Ode to the Flame

Země: Německo
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Carnal Rising
02. Praise the Plague
03. Era Borealis
04. The Hint
05. Born Reversed
06. Oz
07. I, Omen
08. Cross the Cross
09. Schwanenstein
10. Sundowning

Hrací doba: 44:05

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

S německým duem Mantar jsem se seznámil dva roky zpátky ve strahovské Sedmičce, kde mě smetlo na sedmičce porcí nespoutaného rokenrolu vyváleném v pořádně hutné vrstvě bahna, čímž si získalo mé sympatie. Svojí koňskou dávkou energie se u mě zapsalo zatraceně vysoko, přičemž pozitivní dojem následně potvrdil i následný poslech debutu „Death by Burning“, ke kterému se tu a tam pro jeho neuhrabanost vracím dodnes. Ostatně, kvality materiálu podpořila i skutečnost, že novinka „Ode to the Flame“ již vychází (trochu překvapivě vzhledem k DIY působení kapely) pod křídly giganta Nuclear Blast… a jakkoliv je tahle značka dnes spojovaná spíš s většími jmény, komercí a konzumem v rámci žánru, Mantar rozhodně nezačali hrát hudbu pro slečinky. Právě naopak.

Už na předešlé placce se s tím dvojice z Hamburku nemazala a šla na to poměrně jednoduše. Kytara, bicí a dvě řvoucí hrdla pohánějící rockovou primordialitu mísenou jedna ku jedné s poctivým sludgovým svinstvem. Melodický oldschool kontra hoblování kostí až na dřeň zůstává coby základ i tentokrát a lakonické prohlášení, že Mantar jen nakydali další vrstvu bláta na fungující celek, je do jisté míry pravda. Zvuková stránka „Ode to the Flame“ je zatraceně hutná a zemitá a směřuje nahrávku mnohem víc do sludgového bahna. Hněvivý, zašpiněný gezicht ve spojení s hutnějšími riffy funguje na výbornou a podtrhuje rockové jádro, které bylo od minula detailně vybroušeno.

Mantar ale nelze křivdit tím, že by hráli to samé co posledně, jen tentokrát trochu víc nařvaně. Všechny původní ingredience zůstávají: punková dravost sice trochu ustupuje metalové mohutnosti, jako koření tu a tam ovšem prokukuje černý kov. Bzukot kytar v závěru „Carnal Rising“ je jen drobným entrée věcem následujícím v druhé půli desky, v níž blackmetalové vložky vytváří silně mrazivou atmosféru, a jmenovitě pak perle „Schwanenstein“, která je jedním ze dvou vrcholů alba. Zato první půle je na sto honů cítit candrbálem pod pódiem. Nakřapaná „Praise the Plague“ ponouká k bujarému dupáku stejně jako „Born Reversed“, hymna „Era Borealis“ pak vzkazuje jasné poselství: „This is Era – Borealis! – This is dead – Über Alles!“, což bych mohl na koncertu vyřvávat asi tak do skonání světa, a jakkoliv to může na první poslech znít trochu lacině a prvoplánově, tak to do kontextu desky sedne jako prdel na hrnec.

Takhle výrazných momentů je totiž na desce pomálu – spolu s blackem prolezlou „Schwanenstein“ jsou všehovšudy dva. Ne, že by zbytek alba nefungoval na první dobrou, nicméně je potřeba se jím trochu prokousat a najít si v něm to své. Většina skladeb působí i po několika týdnech strávených v přítomnosti nahrávky vyrovnaně – naštěstí ale zároveň dost různorodě na to, aby se začaly slévat v jednolitou masu bahna. Plocha necelých 45 minut je, stejně jako posledně, tak akorát, a ačkoliv by „Ode to the Flame“ možná snesla drobnou hubnoucí kůru, pořád to není důvod ke stížnostem, protože jako celek to zkrátka baví a funguje na výbornou.

Mantar dokázali vyladit svůj předcházející rukopis a zároveň si udrželi svojí divokost a neurvalost, s níž jitří sluch i kosti. Stejně tak se jim podařilo zachovat jednoduchost, s níž míchají několik vlivů do pořádně výbušného moloťáku, který stačí hodit do publika, aby se strhlo inferno – je hodně znát, že v posledních dvou letech toho ErincHannem hodně odehráli a nový materiál bude živě fungovat na výbornou. Pomalu se vkrádající black metal je potom jasná cesta, jak se nezpronevěřit vlastnímu ksichtu a zároveň se v rozumných mezích posunout zase o dům dál. Pokud se vám líbil debut, „Ode to the Flame“ na tom nejspíš nebude jinak.


The Corona Lantern

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Země: Česká republika
Žánr: sludge / doom metal

Otázky: H.
Odpovědi: Igor „Iggy“ Krakhmalev, Daniela „Dahlien“ Neumanová, Tonda Smrčka, Dima Borovkov
Počet otázek: 13

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

V loňském roce nás toho v redakci na domácí metalové scéně zas tak moc nezaujalo. Jednou z čestných výjimek ovšem byli The Corona Lantern, kteří se stali velice příjemným objevem. Nejprve na sebe upozornili jarním ípkem „MMXV“ a svůj potenciál následně potvrdili podzimním dlouhohrajícím debutem „Consuming the Tempest“, jenž hned u dvou našich redaktorů zabodoval i v konečném zúčtování hudební sezóny s kódovým označením 2015. A to už byl dostatečný důvod k tomu, abychom spáchali i nějaký ten menší rozhovor. Odpovědí na naše otázky se ujali hned čtyři členové kapely…


Ahoj! První otázka bude možná trochu klišé, ale v tomhle případě mi dává smysl se na ni zeptat – jak vlastně The Corona Lantern vznikla? Spíš než o nějaké suché faktografické údaje mi jde o ty pohnutky, proč bylo nutné dát dohromady nový projekt. Přece jenom vlastně všichni hrajete i v jiných a vcelku aktivních kapelách, navíc z poměrně odlišných odnoží metalu. Jaká tedy byla motivace ke vzniku The Corona Lantern?

Iggy: The Corona Lantern vznikla mou touhou se pokusit udělat pomalejší a atmosféričtějsí  hudbu, původním záměrem bylo složit pár songů ve stylu mých oblíbených Neurosis, ale nakonec se to vyvinulo úplně jinak.

Kdo byl vlastně tím prvním, v jehož hlavě se nápad na tuhle skupinu vylíhnul? A jak se následně dávala dohromady sestava kapely? Spojitost mezi členy Diligence je asi zřejmá, stejně tak není moc velký problém si domyslet, že například s Rise of Surya, kde hraje kytarista Tonda Smrčka, jste se někde během koncertování srazili, ale jak třeba do The Corona Lantern přišel bubeník Šimon, který jinak hrává ve skupinách z odlišných a o poznání jemnějších žánrů? A není to pro něj trochu nezvyk přeskočit z formací jako Akline či Sinuhet do metalu?

Iggy: Nápad na tuhle kapelu se zrodil v mé hlavě, chtěl jsem udělat hudbu odlišnou od Diligence a od kapel, kde jsem působil před tím. Začalo to tak, že jsem udělal první song „Thick Lava in My Mouth“ a pak jsem začal přemýšlet o lidech, co budou ochotní s tím songem jít se mnou do studia.  První člověk, kterého jsem oslovil, byla Dahlien. Tonda se k nám přidal během nahrávání LP „Consuming the Tempest“. Co se týče bubeníka Šimona, tak nějakou dobu jsme spolu hráli v kapele Projekt c.h.u.j., což byla taková směs punku a metalu a ještě nejméně pěti jiných žánrů, takže nemá od metalu až tak daleko, jak se zdá na první pohled.

Když už jsme u těch dalších aktivit – nebude se činnost The Corona Lantern trochu mlátit s ostatními kapelami, když jich všichni dohromady máte poměrně dost? Kdo bude mít přednost, když dojde na nějakou kolizi koncertů? Do případného odehrání dvou setů za jeden večer byste šli?

The Corona Lantern

Dahlien: On ten svojí set za večer pro jednoho člena kapely proběhl a to rovnou na prvním koncertě Corony. Kytarista Iggy si stihl střihnout premiérový koncert jak s TCL, tak v rámci jeho v té době čerstvého angažmá v Demimonde. Takže večerům se dvěma výstupy se nevyhýbáme, záleží, jaké jsou okolnosti, jestli je ta druhá domluvená akce v pořadí dostatečně zajímavá a jestli nám to časový harmonogram vůbec povolí. Osobě mám za sebou už dva dvojáky, první byl minulý rok s Diligence, když jsme vystupovali jeden den jak na Death Coffee festu, tak na festivalu v Trutnově. Tento rok už jsem si dvoják stihla odkroutit i s Keep on Rotting, když byla Žižkovská, na kterou jsme dostali nabídku a zároveň nechtěli pustit již domluvené hraní v Plzni na Deadly Storm. S domlouváním akce se to potom má jednoduše, když už někdo něco má na daný termín, tak je to dané. To by opravdu musela přijít nějaká velká nabídka, například možnost supportu známější zahraniční kapele. Tyhle situace ale zatím nenastávají, takže není co řešit.

Tonda: Tzv. „dvojáky“ jsou velmi ošemetná věc a prakticky stojí dvojnásobný výdej energie, což nemusí být každému plně po chuti. Naštěstí jsem zažil asi jen dva a pouze u jednoho jsem to musel na konci spláchnout třemi skleničkami koly. Holt náhlá absence cukrů dělá své. To bylo kdysi tenkrát na Marjánce, kdy jsem ještě hrál ve Vibrathörr a kvůli neznámým důvodům náš band Rise of Surya (tehdy Asynthetic) spolu se zmíněnýma „Vibroušema“ hráli hnedka po sobě. Šílenost, pokud jste na pódiu zvyklý pařit jak o život. V případě Corony je pravda pohyb o dost volnější, takže bych se dvojáku vůbec nebál. Na kolizi podle mě dojít ani nemusí, když se ví o akci předem a řeší se, jak kdo může/nemůže, takže se jedná zpravidla o namátkovou věc. Ale popravdě, dávat dvojáky si myslím není úplně šťastné řešení už kvůli dalším důvodům, ať už organizačním a dalším. Pak ten druhý dvoják byl jen s jednou kapelou, ale v různých městech, což už bych docela nerad opakoval.

Iggy: Určitě se tomu nevyhneme, ale s tím už se počítalo od začátku, snad to nebude mít až takový vliv na působení kapely.

S tím koncertováním prozatím docela šetříte. Jestli dobře počítám a jestli mi něco neuniklo, tak The Corona Lantern doteď odehrála celkem čtyři akce – třikrát Praha, jednou Jindřichův Hradec. Hodláte do budoucna koncertovat častěji, anebo to záměrně držet spíš na menším počtu akcí? A co nějaké výjezdy do zahraničí?

Dahlien: Je to tak, celkem máme za sebou všehovšudy čtyři výstupy. Šetříme s nimi z vícero důvodů. Jeden čistě faktografický je, že máme basáka, který žije a pracuje v Londýně, takže zde nemůže být osobně přítomen tak často. Určitě bychom rádi hráli o něco častěji, samozřejmě jak jen nám to bude povoleno, ale pravdou je, že zas tak moc lidí o TCL vlastně ještě neví. Jo, sice máme za sebou už jedno EP a dlouhohrající desku, ale pořádnější promo probíhá vlastně až nyní, odstartovaly ho fyzické nosiče „Consuming the Tempest“, které jsme měli u sebe až v půlce března. Chtěli bychom asi dosáhnout nějakého rozumného kompromisu, protože všichni z kapely máme časově náročné práce a své další projekty, které konzumují nemalou porci volného času.

Iggy: To se s časem uvidí, zatím nemůžeme říct nic konkrétního. Ale osobně si myslím, že The Corona Lantern je takovou kapelou, co by neměla hrát každý víkend.

Pojďme nyní k vašemu prvnímu albu „Consuming the Tempest“, které jste čerstvě vydali jako digipack CD. Proč to vlastně zpočátku vyšlo jen digitálně a fyzická edice vychází až po nějakých pěti měsících? Je digipack nějak limitovaný?

Dahlien: Digitální vydání bylo uspíšené kvůli domluvenému prvnímu koncertu, který proběhl v pátek 13. listopadu minulého roku. Chtěli jsme před akcí vypustit ven alespoň nějaké věci, nakonec to dopadlo tak, že celé album bylo na internetu den před živým hraním. Digipacky jsme nechali vyrobit v nákladu 500 kusů.

Iggy: Původně jsme neměli v plánu to vydávat fyzicky, ale díky našemu rakouskému kamarádovi jsme si to nakonec mohli dovolit.

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Ještě před „Consuming the Tempest“ jste vydali ípko „MMXV“, na němž se nacházejí dva tracky, které se posléze na desce sice objevily, ale jen jako takové bonusy. Není to trochu škoda ty dva kousky takhle „schovat“ a ani je neuvést na obalu? O samostatném vydání „MMXV“ (třeba na sedmipalci) jste neuvažovali?

Dahlien: To právě měl být ten vtípek. Materiál na Consuming byl daný, vydání fyzického nosiče nebylo o předchozím EPku, proto jsme to ani nechtěli dát na obálku. Je to takový kompromis, tichý dárek pro fanoušky, zahrnout na placku i starší tvorbu. Přijde mi to jako docela šikovné řešení. Sedmipalec by byl pro nás absolutně mimo hru v této fázi, i díky tomu, že jsme ony dvě skladby hned při vypuštění dali zadarmo ke stažení.

Jak jste zatím spokojeni s odezvou na „Consuming the Tempest“? Nemyslím ani tak to, co na to posluchači a kritici říkají, protože z toho mám pocit, že se to zatím všem líbí (alespoň já jsem tedy nějaký negativní názor nikde nezaznamenal), jako spíš kvantitu ohlasů. Co jsem koukal, tak se zatím objevily jen dvě domácí recenze a pak další dvě nebo tři zmínky na nějakých zahraničních webech (byť jedním z nich byl No Clean Singing, což není zrovna malá stránka). Doufali jste, že si „Consuming the Tempest“ získá víc pozornosti, anebo to pokládáte za odpovídající v rámci možností?

Tonda: Řekl bych, že jde všechno přirozeně samo a kladné ohlasy nás nesmírně těší. Je jich potřeba si velmi vážit, ať už jde o české nebo zahraniční. Přesně v tomto momentě si uvědomíte, že to, co děláte, má svůj hlubší smysl a vaše snaha nepřichází vniveč. Děláte něco, co vás a lidi okolo baví a veškerá kladná odezva je dalším hnacím motorem pro postupné zdokonalování se. Ale to platí samozřejmě o kritice, bez ní by se těžko dalo růst. Hlavní je neusnout na vavřínech a pokračovat v tom, co vás osobně vnitřně naplňuje. Je třeba stále dál kráčet po té vytyčené cestě.

The Corona Lantern

Z vizuální prezentace The Corona Lantern je patrný minimalismus, který mě dost baví. Pokládáte takovou abstraktnější elegantní strohost za poznávací znamení kapely? Předpokládám, že nějaká „epičtější“ grafika, jakou třeba děláš pro některé jiné kapely, se u The Corona Lantern asi neobjeví…

Dahlien: Za tak krátkou dobu trvání se onen minimalismus stal Coroně tak trochu vlastní. Jednou se to vyzkoušelo a sedělo to a nebyl důvod zbytečně experimentovat. Navíc, výrazivo je neomezený, takže můžeš udělat tunu minimálů a přitom bude každý vypadat úplně jinak. Když se nad tím zamyslím, tak ona muzika je výpravná a docela ilustrující i sama o sobě. Zprvu jsem prostě jen chtěla naznačit, že jde o pomalejší a náladovější muziku, ale zároveň dát najevo, že máme třeba trochu odlišný sound, zvuk je čistý a to se promítlo i do obálky. Nikdy neříkej nikdy, a pokud nějaká větší změna nastane, tak to bude mít i pádný důvod.

Dima: Minimalistická grafika obecně je ve své podstatě kontrastní. Podle mého názoru není kresba pro pomalý agresivní sludge až tak typická, jde to spíš do kontrastů. Progresivnější výbuchy se v rámci celku shodují s černou a bílou minimalistickou vizualizací. Zároveň je hvězda jedno masivní tělo, které visí nade vším, její účinek je přítomen všude. Celé to vytváří harmonii s riffy, které vychází zevnitř. Myslím, že celý koncept díla, stejně jako i samotná hudba, vytváří jakýsi dualismus, který dělá TCL ještě zajímavější.

The Corona Lantern - MMXV

Na druhou stranu, jak do toho minimalismu zapadá název The Corona Lantern? Jde mi především o to „Corona“ – koróna je, vágně řečeno, vnější atmosféra hvězdy, což mi naopak přijde jako něco poměrně monumentálního, co budí respekt. Jaký význam má mít jméno kapely?

Dahlien: Minimalismus v artu nemusí nutně zobrazovat jen přízemní věci, naopak je mi sympatický, že se jedná o propojení a vzniká významový a obrazový kontrast. I minimalistický věci umí budit respekt, samozřejmě záleží na úhlu pohledu, ale mám za to, že se celkovou atmosféru alba povedlo do nosiče víc než solidně vtisknout. Navíc tu přirozeně nemáš k dispozici jen přední stranu, ale i další plochy a způsob, jakým s nimi naložíš, utváří celkový dojem. Máme šestipanelový digipack s plackou uprostřed a protože je to všechno minimalisticky řešeno a texty se vešly do vnitřních stran panelů, nezbyl prostor na žádný jiný balast okolo, pouze nutný faktografický údaje a kontakty. I to dělá onu celistvost. Přesto to ale působí zvláštním způsobem pompézně, alespoň v mých očích, dost tomu pomáhá i matný povrch, a nezatavená černá. Jak se nad tím zamýšlím, tak je ten vizuál dost možná i moje nejoblíbenější práce.

Kontrast pak můžeš najít v samotném názvu kapely. Chtěla jsem nějakou žánrovku, aby z názvu bylo hned cítit, co posluchač uslyší. Souhra něčeho velkého, organického s něčím, co vytvořil člověk, co má víceméně jasný tvar a strukturu a zároveň v konečným kontextu je vlastně zanedbatelný, protože koróna jako taková nemá příliš velkou intenzitu. Něco, co je ponurý. I když i samotný význam mě posléze překvapil, když jsem zjistila, že „Corona lantern“ je vlastně název pro takový vintage pouliční lampy. Spojila jsem to pak s artem k „MMXV“, ze kterého jsem pak tu lucernu opět vzala a zkombinovala s fragmenty z „Consuming the Tempest“, aby mohl vzniknout komplexní, ale opět v rámci soutěže, minimalistický design na trika.

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Šlo by obaly „MMXV“ a „Consuming the Tempest“ chápat jako takovou vizuální reprezentaci názvu The Corona Lantern? V případě EP je to vcelku zřejmé – lucerna (lantern) a za ní v pozadí hvězda a její koróna (corona). Na přebalu „Consuming the Tempest“ je viditelná hvězda a koróna v horní půlce… trojúhelníková konstrukce v dolní půlce má být opět svítilna? A proč jsou na obalu dvě hvězdy?

Dahlien: Není úplně jednoznačný, že se budu graficky motat jen v těchto objektech, v případě EP se to tak nějak nabízelo, zobrazit obě slova názvu v rámci jedné grafiky. Ale Corona jako kapela určitě bude mít v budoucnu další zajímavý témata a proto bych to ráda nechala otevřený. Nastolený styl asi nijak výrazně opouštět nebudeme, tohle se nám líbí, evokuje to tvorbu a jsme s tím spokojení, prostě to funguje. Obal „Consuming the Tempest“ je spíš intuitivní než nějak chladně vypočítavý, takže za každou čárou nemusíš hledat jediný konkrétní význam. Spíš než něco děsně promyšleného je to vlastně docela automatický a spontánní. Jela jsem podle pocitů a vjemů z přímého poslechu skladeb a vlastně tímhle to celé získá onu kompaktnost a jasnost. Najednou to vidíš a říkáš si, že kdyby to bylo vizuelně trochu jinak, tak by se vytrácela intenzita. Takže za těmi dvěma hvězdami si třeba můžeš představit dvojí význam, kontrast. Anebo si nemusíš představovat vůbec nic. Pro mě je daleko zajímavější, když si v něčem člověk může najít ne jednu, ale třeba pět různých interpretací.

The Corona Lantern

Vedle toho se ještě prezentací The Corona Lantern proplétá oprátka, jež se objevuje jednak na promo fotce (která je jen tak mimochodem parádní!), na níž to trochu vypadá, jako kdybyste šli slepí na popravu, druhak i jako background na náhledech CDčka a trika. Je to jen vizuální prvek, který se hodí k muzice, anebo to má mít nějaký hlubší význam? Pokud se nemýlím, třeba sampl na začátku „Sleeping on Warm Ashes“ zní jako houpání provazu ve větru… A o zapracování oprátek do podoby živých koncertů jste neuvažovali?

Iggy: Máme v plánu naši show krok za krokem zdokonalovat, bůh ví, možná se jednou ta oprátka pódiu ukáže.

Dima: Vzezření TCL na jevišti by mělo být podobné grafice, takže co nejméně prvků, které by měly být jasné a striktní. Domnívám se, že hudba sama o sobě říká hodně a možná pokud bychom použili lana, tak už by to bylo příliš. Jinak, lano samotné odhaluje beznaděj skrytou uvnitř hudby, neschopnost naleznout cestu ven z osobních katastrof. Je to symbol řešení každodenního boje uvnitř člověka.

Z vašeho dosavadního fungování mám dojem, že The Corona Lantern nebude jednorázovým a jednoalbovým projektem, ale že má jít o regulérní kapelu. Tím pádem stojí za to se zeptat – jaké budou vaše další plány? Co takhle nějaký videoklip? A přemýšlíte už o novém materiálu, anebo je na to ještě brzo? Budete se snažit držet další tvorbu v nastavených mantinelech, anebo hodláte i nějakým výraznějším způsobem experimentovat? Na koncertě v Žižkostele mi místy přišlo, že by tomu klidně slušel nějaký noisový výjezd…

Tonda: Tak původně se jednalo o koncept projektu, který ani neměl v úmyslu živě vystupovat. Šlo jen o odlišnou uměleckou expresi, co bylo potřeba ventilovat ven. Ale situace vyplynula zcela jinak a Corona už se nedá onálepkovat „studiovým počinem“. S tím vším samozřejmě souvisí nadcházející cíle, kterých bychom rádi dosáhli. Prezentace videoklipem je jednoznačně pro každou kapelu nutnost, tudíž bych řekl, že vás nemine, ale otázkou je v jaké formě. Nechte se překvapit. To samé s hudebním vývojem. Coronu sice definuje pomalé tempo, temná atmosféra a drásavý projev protknutý melodikou, ale myslím, že mantinely je třeba dále rozvíjet a zkoušet i jiné možnosti. Samozřejmě v rámci svého původně nastoleného výrazu, jenž by přirozeně mohl vykrystalizovat do další zajímavé podoby.

Dahlien: Doufám, že si touto odpovědí zbytečně nenaseru do bot, ale za sebe bych ráda prozkoumala i jiné vokální polohy a výraziva, možná místy i více vrstev přes sebe, navazovat a prolínat. Do určitý míry trochu rozvinout to, co jsem v „A Ray Of Black Light Lantern“ načala.

Iggy: Jak jsem říkal, ty plány jsou hodně velké a o videoklipu se v současné době přemýšlí. Na novém materiálu už děláme, ale nechci nic víc prozrazovat.

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Nuže, máme tu poslední otázku – jaké hvězdě vaše koróna patří? Je to obr, anebo trpaslík, anebo snad dokonce nějaká konkrétní? Díky za rozhovor a ať se vám daří!

Dima: TCL patří podle mého k obrovské umírající hvězdě, která hoří zevnitř a tento oheň ovlivňuje vše kolem ní. A během umírání k sobě přitahuje ještě více věcí, čímž urychluje cestu vedoucí ke zkáze. S každou vteřinou lákají její paprsky okolní hmotu, skoro jako kdyby to byla můra hledající světlo, které ji nakonec zabije. Celý proces se neděje v tichosti, naopak, s konstantním praskajícím zvukem nekonečných myšlenek, nechutných pocitů, rozbitých snů a ztracených možností.

Dahlien: Velice zjednodušeně a s nadsázkou – jsme trpaslík, co by byl rád obrem. :) Děkujeme Sicmaggot za možnost vyjádřit se a čtenářům za pozornost při čtení!


Jucifer, The Corona Lantern, King Keporkak

Jucifer

Datum: 26.6.2016
Místo: Praha, Cross Club
Účinkující: Jucifer, King Keporkak, The Corona Lantern

První pohled (Onotius):

Americké sludgemetalové duo Jucifer znám ze studiových desek relativně povrchně, avšak možnost vidět jej naživo jsem si odpustit nemohl. Nejenže jsou svými drtícími intenzivními koncerty pověstní, ale navíc jejich pražská zastávka proběhla po boku neméně zajímavých jmen z českých luhů a hájů – nadějných doomových The Corona Lanetrn a sludgových King Keprokak, jejichž novou desku jsem sice neslyšel, avšak reakce na ni též nebyly zrovna nepříznivé. Třešničkou na již tak solidně nazdobeném dortu pak byl fakt, že byl tento koncert v pražském Crossu, jak to zde bývá zvykem, zadarmo. Musím říct, že každý, kdo si takhle našláplý nedělní večer nechal ujít, má rozhodně čeho litovat. Kapely hrály s poctivým nasazením a společně stály za akcí, jež rozhodně ani v již tak slušné konkurenci letošních koncertů nezapadne.

Uznávám, že leckoho by mohlo popudit, že program začal s více jak půlhodinovým zpožděním, avšak srovnám-li to se všemi klady nedělního večera, jedná se o chybu skutečně kosmetickou. První kapelou byli již zmiňovaní pražští King Keporkak, a ačkoliv neuchvátili, celkem příjemně zabavili. Čtveřice hudebníků spustila klasický šlapající stoner / sludge metal, který až na pár momentů působil relativně předvídatelně, ale naživo byl moc fajn. Zvuk působil adekvátně (a to ačkoliv se prý od zvukaře zpočátku ozývaly nějaké pochybnosti). Nejvíce pozornosti na sebe na pódiu strhával asi zpívající bubeník Jakub Sedláček, neboť přeci jen tahle kombinace je celkem vzácný úkaz. Ten zároveň obstarával i komunikaci s publikem. Prostor se naplnil a fanoušci si začínali hudbu užívat. Pod scénou pak pobavila asi šestiletá dívenka trsající mezi relativně klasickým metalovým osazenstvem s naprostým zaujetím v očích. Ze skladeb mi v mysli nejvíce uvízla „sabbathovka“, jak ji sám bubeník nazval, „Cursed“ disponující pěkným kontrastem mezi klasickou pomalou riffovačkou v duchu počátků heavy / doom metalu s rychlými skočnými odsýpajícími pasážemi. To vše opatřeno dobrou rytmikou fungovalo naživo slušně.

Vzhledem ke kvalitám loňského debutu tuzemské The Corona Lantern jsem byl velmi potěšen, že budou Jucifer předskakovat zrovna oni. Vzhledem k tomu, že jsem si před čtvrt rokem nechal trestuhodně uniknout jejich vystoupení na Žižkovské noci, mám skoro pocit, jako by mi pořadatelé četli myšlenky. A jak mě ve výsledku jejich set bavil?

Poté co tedy dohráli King Keporkak, scéna se přestavěla a po stranách pódia přibyla dvě plátna s logem kapely. Po chvíli zvučení, kdy se zdálo, že všechny nástroje jsou už relativně v rovnováze, zpěvačka Dahlien zavelí „jdem se převlíkat“ a zatímco se kapela odebírá do zákulisí, nám je jasné že za moment započne manifest pravé hutné metalové temnoty. Mění se světla a na scénu pochodují všichni v černém, s tvářemi zdobenými černými šmouhami. Jediná zpěvačka má bílé tílko a bílý šátek kolem pasu, který kontrastuje s tím černým, jejž při zvučení rituálně obvázala kolem spodku mikrofonu. Zkrátka pro vizuál kapely je důležitý kontrast mezi černou a bílou. Když se ze svého poctivého místa pod pódiem rozhlédnu kolem sebe, vidím, že sál se zaplnil ještě o něco více, než jak tomu bylo u první skupiny večera. A to už spouští první kompozice. A stojí to za to.

The Corona Lantern

Zvuk je, pravda, silnější na basy a rytmiku než na sóla a melodie, avšak vzhledem k tomu, že hudba kapely je stále hodně založena na hutnosti, zas tolik to nevadí. Skladby z loňského debutu „Consuming the Tempest“ vyznívají naprosto suverénně. Má oblíbená sedmiminutová „Incompatible Structures“ a onen parádní melodický postup, který střídá melancholická pasáž a hutný stěžejní riff, naživo funguje patřičně – zde zkrátka nešlo nic jiného než máchat hlavou o sto šest. Při „Beneath the Leaves of Solitary“ pak atmosféra graduje. Vizuálně asi nepřekvapí, že nejvíce pozornosti na sebe brala Dahlien (koneckonců, co si budeme povídat, je ono se na ní fakt moc dobře kouká, hehe). Oproti první kapele The Corona Lanetern využívala více barevných světel a také čas od času zahalila scénu do oparu umělého kouře. Celkově jsem si jejich set užil, ba – pro někoho to bude znít rouhačsky vzhledem k tomu, jak si na naprosté zkáze dali záležet Jucifer – možná dokonce nejvíc z celého večera.

Se skrz naskrz propoceným tričkem a velmi dobře naladěn jdu na vzduch, a když se vracím, Gazelle Amber Valentine zrovna odkrývá hradbu ze zesilovačů. Je jasné, že teď přijde něco, co nás má definitivně dorazit. Ono stačí zvučení, aby bylo jasné, že prioritou je naprostý rachot a obrovské nasazení. Když pak duo dramaticky přichází a spustí s mohutnou zvukovou intenzitou své drtící hudební bahno, člověk nestačí zírat. Edgar Livengood jednou rukou odbíjí první rytmické pasáže, druhou pivem hasí žízeň. A jakmile dopije, pustí se do bicích, jako by je chtěl rozsekat na kousky. Intenzivní zběsilé i rituálně dusavé rytmy sází s takovou vervou, že nejednou málem svou sestavu zboří. Valentine zatím drtí kytaru a zpívá. Co se však týče zvuku, je její zpěv dost utápěn na úkor nástrojů. Ale ono to asi zas tak nevadí, síla Jucifer je naživo víc v těch mohutných tvrdých pasážích, kterých si zde posluchač užije do sytosti. Žádné řečnění mezi skladbami, jen dlouhé pásmo písní Jucifer interpretováno naprosto nekompromisně a se srdcem na dlani. A obecenstvu se to zamlouvá, což se koneckonců odráží i na silné odezvě, jež podnítí přídavek. Teprve při něm atmosféra naprosto vrcholí, především pak v prvních řadách.

Jako celek se akce zatraceně povedla. Když o tom tak zpětně přemýšlím, dramaturgicky se jednalo o velmi vyrovnaný večer a co se týče vystoupení samotných kapel, není na co si stěžovat, ba naopak. Nasazení Jucifer působilo naprosto bezkonkurenčně, nicméně já jsem si ještě o špetku více užil tuzemské The Corona Lantern. Když si vzpomenu, že jsem za vstupné nezaplatil ani korunu, připadám si skoro až provinile. Tohle bylo totiž zkrátka mohutné.


Druhý pohled (Skvrn):

Zastávku na Jucifer jsem upřímně neplánoval. Ohlášení akce mi sice neuniklo, ale vzhledem ke dvěma faktům – mému mimopražství a neznalosti tvorby hlavní hvězdy – jsem byl přesvědčen, že Cross zůstane mou návštěvou nadále nepolíben. Leč nestalo se. Okolnosti chtěly, abych se po Praze v těchto dnech toulal, a na Jucifer jsem tedy nakonec zaskočil. Co si budeme namlouvat, volný vlez vypadal jako dostatečně přesvědčující argument a já, jakožto příslušník toho nejvytříbenějšího vidlactva, vyrazil do Holešovic víceméně na blind.

Jucifer

A taky to tak vypadalo. Víte, první návštěva Crossu, to vám není úplný med – jako labyrint bezva, ale pro rychlé vyhledání samotného koncertního sálu nic moc. Po chvíli konečně úspěch. Sice jsem se mezitím stihl občerstvit, vymočit a ještě objevit další koncertní prostor, ale což, bylo to aspoň s dobrodružstvím. Přesto mě chodby vyplivly na místo určení s dostatečným předstihem. Pár minut před proklamovaným začátkem jsem ani netušil, o jak velkou časovou rezervu šlo. První vystupující, čeští King Keporkak, totiž na pódium vkročili až s přibližně půlhodinovým zpožděním, a že by se časové odchylky od harmonogramu v průběhu večera nějak zásadně krátily, to se říct nedá. Teď však zpět k první kapele večera – pozornost si zaslouží.

Tušil jsem, jak King Keporkak zhruba znějí, ale k utvrzení skrz poslech nikdy nedošlo, až teď. Pražané vše očekávaně vystavěli na úderném stoner/sludgovém základu, který oplýval chytlavostí a nemohl zůstat jen tak bez odezvy. Schopnost složit přímočaré (ale zároveň ne hloupé) songy naživo parádně zafungovala, navíc kolikrát se vám poštěstí vidět tři mlčící kytaristy ve společnosti řvoucího bicmana? Shrňme to takto: Nikterak komplikovaný, ale přesvědčivě podaný set, který nejenže uvedl přítomné publikum do pohybu, ale také ho dokázal zdárně zabavit. Navíc s nadstandardní podporou zvuku.

Pražské The Corona Lantern jsem na rozdíl od toho večera hrajícího zbytku (trochu nešťastné slovo, já vím) již viděl. Před nedávnem v Žižkostele předvedla Corona opravdu parádní set se silnou atmosférou, ucelenou vizuální prezentací a jasnou (další nešťastné slovo) hudební vizí. I nyní se tahle skvadra ukázala ve velmi dobrém světle. Řádný sludge / doom působil v porovnání s King Keporkak mnohem zemitějším a vážnějším dojmem a celý večer posunul zase někam jinam. Předvedený set měl velmi slušné parametry, a i když vystoupení v rámci Žižkovské noci – genius loci Žižkostela je zkrátka mocný hráč, zvlášť v případě hudby, jakou The Corona Lantern produkují – zůstalo nepřekonáno, netřeba smutnit. Bavíme se o nadprůměrném představení, jež mělo výborný spád, své charisma, a to rozhodně není málo.

Pauza na vyvětrání a řádné pročištění hlav před vkročením do Juciferského neznáma. Přestávka pryč. Vstoupil jsem a zaujal pozice v předních řadách. Na pódiu paní Juciferová, s kytarou i řádným metalovým vzezřením. I bicí se brzy dočkaly svého trýznitele. Nástup to byl fenomenální, činely na uvítanou schytaly pěstní lekci, paličky si stísněně povídaly mezi sebou a čekaly na popravu, kterou nešlo oddálit. Ozvaly se první tóny, počátek neprostupné hlukové stěny, jež bolela. Jucifer byli toho večera první, kteří svým nemilosrdným sludgem opustili nepsanými zákony stanovené meze. První půlhodinu jsem tak zůstal spíš než v transu zamrzlý a – tentokrát se nebojím použít to slovo – i šokován. Hluková stěna se hrozivě valila, s bicími v zádech jako nejlepším přítelem na cestách bez zábran.

Jucifer

Svou neskutečnou uvěřitelností a nasazením si mě Jucifer postupně získávali, jen to šlo po vystoupeních klasičtějšího rázu hodně ztuha. Ale roztál jsem. Přestože se na místě drtila jakási směska sludge, dronu a noisu, je třeba zapomenout na statičnost typu Sunn O))). K již zmíněným hudebním vyjádřením přidávali Jucifer punkovou zvrhlost a neskutečnou energii, především pak bubeník. Kdepak, žádné vytříbené finesy, pečlivě rozvíjené rytmy, tady vládla punková drzost. A spolu s ní absolutní svoboda, energická exploze bez náznaku jakéhokoliv pózy. Je mi vedro, vezmu pivo, chrstnu ho na záda, ještě přece nezteplalo. Spadne buben, jdu pro buben, zvednu buben. A palička? Přece se hraje, tak jaképak ohlížení na odlétávající třísky.

Oba protagonisté dohráli, nástroje ztichly, aplaus. Obětí, polibek, čau. Aplaus sílil, návrat. Přídavek jsem si užil ještě víc než již odehrané minuty, přístup Jucifer jsem konečně zcela přijal. Možná pozdě, ale lépe než nikdy. Dohrálo se podruhé, tentokrát již definitivně, kapela se loučí a já odcházím také, nakonec ohromen. Takovouhle parádní romantiku jsem vpravdě nečekal.


Alkerdeel – Lede

Alkerdeel - Lede

Země: Belgie
Žánr: sludge / black metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: ConSouling Sounds

Tracklist:
01. Regardez ses yeux I-II-III
02. Lede
03. Gråt Deleenaf

Hrací doba: 38:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Člověku, který si libuje v ošklivé a nevlídné extrémní hudbě, může být kapela jako Alkerdeel jen těžko nesympatická. Tahle belgická smečka totiž páchá neurvalé bláto s patřičně zvířecí aurou, a aby toho nebylo málo, doplňuje to zvláštně poťouchlou vizuální stránkou i zdravým mítvpičismem, v jehož rámci si s přehledem dělá prdel z mnoha věcí a z metalových kapel obzvlášť (viz třeba letošní svojský remake jedné fotky Satyricon jako jeden příklad za všechny).

Nicméně pozor, Alkerdeel stále nejsou žádnou sranda kapelou, a když dojde na vlastní hudební stránku, pak není radno očekávat byť i jen ždibíček humoru. Spíše se připravte na slušnou dávku hnusné muziky, která rozhodně nemá zapotřebí vám zlepšit den. Poslední deska „Morinde“ byl mocně vyjebaný nihilismus, ale v tom dobrém slova smyslu, protože kdo podobné věci vyhledává, ten s touhle náloží musel být spokojen. Od vydání „Morinde“ už ale uběhly čtyři roky. Je pravda, že Alkerdeel během nich úplně nechrápali a přihlásili se s několika neřadovými počiny, konkrétně dvěma splity a hlavně excelentní kolaboračkou „Dyodyo Asema“Gnaw Their Tongues, dalším vyhlášeným humusem z oblasti Beneluxu.

Neřadovky, jakkoliv třeba zajímavé, jsou však stále jen neřadovky. Dlouhohrající deska je něco víc, je to monument a mělo by jít o nejvyšší deklaraci toho, čím kapela je a co hraje. A to vlastně na novinku „Lede“ docela sedí přinejmenším co do obalu – Alkerdeel jsou, jako když vám ďábel pšouká do ksichtu. Ale to už jsme zpátky u oné pošukané vizuální stránky, o níž jsem mluvil výše. Byť je zrovna v tomhle případě pravda, že nikoho zasvěceného nemůže přebal „Lede“ překvapit, jelikož podobně agresivní kombinace barev byla k vidění již na „Dyodyo Asema“ a motiv prdění si můžete pamatovat ze splitka „CM Kamp 1996 / Horion Jugend“A Den of Robbers.

Jak je zvykem, Alkerdeel se i na novince věnují spíše delším stopážím, mezi něž se někdy vklíní kratší a zběsilejší bastard. „Lede“ je rozděleno do tří kapitol, přičemž hned ta první přesahuje 18 minut. Nutno ovšem dodat, že „Regardez ses yeux“ jsou vlastně tři písně v jedné. Nejzajímavější je z mého pohledu ta prostředí, která ve své podstatě tvoří jakési experimentálnější intermezzo mezi agresivnějšími „Regardez ses yeux I“ a „Regardez ses yeux III“. Jak se ukazuje, v téhle poloze to Alkerdeel také sluší, a kdyby se někdy Belgičané pustili do desky, na níž by plíživé drony hrály a deklamace hrály hlavní roli, vůbec bych se nezlobil.

Jinak je ale znát, že na „Lede“ Alkerdeel zvolili spíše ten zběsilejší přístup. Samozřejmě se nejedná o nic, co by v jejich tvorbě bylo doposud nevídané, ostatně stačí vzpomenout třeba zvířecí „Horsesaw“„Morinde“. Na novince má ale animální rubanice navrch po většinu hrací doby, což platí jak o úvodní a finální části jmenované trojskladby, tak i o titulním kusu „Lede“. Leckde se daří tvořit solidní nátlak, třeba v některých pasážích „Regardez ses yeux I“ je to cítit hodně, a stejně tak nelze neslyšet, že i primordiální pudovost není Alkerdeel cizí a že vysoká koncentrace „ugh“ není mimo.

Mám-li ovšem mluvit za sebe, mě osobně v jejich podání nejvíce baví misantropické bahno, které člověka nezmlátí baseballovou pálkou, ale radši jej pomalu udusí, dokud nenastane exitus. To první je možná důraznější, ale bolestivější je jednoznačně druhá varianta. A do té se Alkerdeel na „Lede“ pustí až v závěrečném, bezmála čtrnáctiminutovém opusu „Gråt Deleenaf“, v němž se sice ke konci rovněž přejde ke zběsilosti, ale to lze bezpečně pokládat za funkční vygradování písně. Každopádně je ale „Gråt Deleenaf“ suverénním vrcholem desky, jenž ukazuje, že právě v téhle formě jsou Alkerdeel nejvíce sugestivní.

Nicméně i přesto zůstává „Lede“ kvalitním sludge/blackovým svinstem s patřičně nepříjemnou atmosférou. Nelze ovšem popírat, že „Morinde“ zůstalo nepokořeno a že třeba i ve spolupráci s Gnaw Their Tongues byli Alkerdeel silnější. Ale vzato kolem a kolem se mi „Lede“ pořád líbí, o tom žádná.