Archiv štítku: sludge metal

Shroud Eater / Dead Hand – split

Shroud Eater / Dead Hand - split

Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Southern Druid Records

Hrací doba: 11:59

Odkazy Shroud Eater:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Dead Hand:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Dnes budeme pokračovat v našem nepravidelném seriálu o splitkách nepříliš známých skupin. Tentokrát si vezmeme na paškál dvě sludgové záležitosti ze Spojených států amerických, které samy sebe nazvaly Shroud Eater a Dead Hand. A hned mohu předeslat, že se jedná o poměrně příjemnou nálož hutných těžkých riffů.

Začněme u toho (trochu) lepšího, za což v tomto případě považuji stranu „Destroy the Monolith“, již mají na svědomí Shroud Eater. Shroud Eater je trio pocházející z Miami na Floridě, přičemž je zajímavé, že dvě třetiny sestavy tvoří něžnější pohlaví. Na kytaru hraje Jeannie Saiz a na baskytaru Janette Valentine, které zpoza bicích jistí Davin Sosa. Venku prozatím mají jednu řadovku „ThunderNoise“ (2011) a několik ípíček.

Něžnější pohlaví však nutně neznamená něžnou muziku. „Destroy the Monolith“ je parádně mazlavý sludge / doom, který kope docela zodpovědně. Skladbu táhne kupředu především výborný ústřední riff, z něhož lze díky sympatické zašpiněnosti a zemitosti cítit i vliv stoner metalu. Povedené jsou i táhlé vokály, o něž se obecně dělí všichni tři členové. Docela by mě zajímalo, jestli hlavní pěveckou linku skutečně obstarává bubeník, jak mi to připadá, anebo jestli holky mají až takovýhle chraplák. Ale to je nakonec šumák, protože stěžejní je, že „Destroy the Monolith“ funguje velmi dobře. Nestydím se říct, že mě to baví, a na základě tohohle tracku mám docela chuť si pustit i další věci Shroud Eater.

Kolegové Dead Hand z Georgie již mají sestavu početnější (pět človíčků), ale co do dlouhohrajících desek jsou na tom stejně – aktuálně se nacházejí na čísle jedna. Jejich debut nese název „Storm of Demiurge“, vyšel v roce 2015 a jen tak mimochodem má docela pěkný přebal.

Hudebně Dead Hand také nejsou špatní, jen jejich „Guaiacol“ nepůsobí jako něco extra kvůli sousedství skvělého „Destroy the Monolith“. Což je vůči Dead Hand možná trochu nefér, ale takové jsou mé pocity. Jinak ale ani oni svému žánru ostudu nedělají. Je to solidní standard, nic zvláštního nebo extra výlučného (i když to lze vlastně říct i o Shroud Eater), ale poslouchá se to vcelku pohodově a několik slušných motivů písničce upírat nejde. Také potěší několik klávesových ruchů v pozadí.

Celkově vzato se jedná o slušné splitko, kam obě kapely poslaly povedené příspěvky. Není to tak dobré, aby člověk pocítil potřebu si sedmipalec zpoza oceánu objednat. Kdybych však na placku narazil v nějakém blízkém distru za dvě kila, klidně bych si to vzal… i když se to asi nestane vzhledem k místu vydání a (ne)známosti interpretů.


Dorre / Bethmoora – split

Dorre / Bethmoora - split

Země: Belgie / Dánsko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal | doom / sludge metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:03

Odkazy Dorre:
facebook / bandcamp

Odkazy Bethmoora:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality.

No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom nebyl jeden háček – čím více má být skladba intenzivní, tím nudnější se stává. Druhá „Four Walked into the Ocean“ už nudí úplně a spousta jejích momentů po čase začne spíš iritovat. Dorre se snaží o psychedelicky naladěný doom, místy dejme tomu střižený stonerem, protože čistokrevná doomařina to není, ale jde o jeden z těch případů, kdy se snažení zcela míjí účinkem. Dorre navíc neholdují zpěvu a jejich muzika je čistě instrumentální. A dle mého to z jejich snahy není zrovna chytrý tah, neboť tomu chybí dostatek poutavých nápadů, aby šlo výsledek utáhnout jen na nástrojích. Snad i úplně tuctový growling by to celé učinil snesitelnější…

Bethmoora jsou o něco poslouchatelnější, ačkoliv ani v jejich případě se nejedná o žádný velký zázrak. Nicméně už jen samotným stylem, v jehož rámci dle standardních postupů spájejí doom a sludge, je to oproti zívačce v podání Dorre příjemnější. A to ani Dánové nemusejí nic vymýšlet, prostě jim stačí přidat tu sludgovou hutnost, aby hned byli o notný kus poslouchatelnější. Na druhou stranu, po té nudě, jakou předvádějí Dorre, jsem vždycky tak malátný a otupený, že už část Bethmoora ani pořádně nevnímám. A když si člověk pustí rovnou B stranu, tak tím spíš vynikne, že ani Dánové nehrají žádnou vysokou ligu, nýbrž zaměnitelnou nevýraznou žánrovku.

Už dávno jsem přišel na to, že splitka mohou být dobrým prvním setkáním a mohou určit, jestli jít i na další rande. Zde jsem se setkal prvně s oběma kapelami a ani v jednom případě nejsem přesvědčen, že to stojí za podrobnější průzkum. Zejména Dorre jsou z mého pohledu strašně nudní a nezajímaví a čemukoliv od nich se v budoucnu vyhnu. Bethmoora produkují poslouchatelný a neurážející žánrový průměr. Na druhou stranu, Dánové ještě patří k těm méně zkušenějším, takže z nich by se do budoucna něco teoreticky vyklubat mohlo.


Barbarian Swords – Worms

Barbarian Swords - Worms

Země: Španělsko
Žánr: black / sludge / doom metal
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Satanath Records / The Ritual Productions / Cimmerian Shade Recordings

Tracklist:
01. I’m Your Demise
02. Outcast Warlords
03. Pure Demonology
04. Christian Worms
05. Total Nihilism
06. The Last Virgin on the Earth, Sodomized
07. Carnivorous Pussy
08. Requiem
09. Ultrasado Bloodbath

Hrací doba: 71:01

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Satanath Records / Transcending Obscurity

Od kapely, která sama sebe pojmenuje Barbarian Swords (pokud by se náhodou našel nějaký negramota nerozumějící jazyku englickému, nechť si ten název mrdne do libovolného translátoru), asi nelze očekávat nějaké homo-pidlikání. Pokud jste při přečtení onoho jména začali očekávat nějakou kurevsky nasranou, neotesanou a barbarskou hudbu, pak jsou vaše očekávání zcela správná.

Barbarian Swords nejsou žádní veteráni. Svůj první demosnímek „Crusaders of the Apocalypse“ vydali v roce 2012 a o dva letopočty později na něj navázali dlouhohrajícím debutem „Hunting Rats“, prostřednictvím něhož jsem se s kapelou poprvé setkal. Nebudu vám nijak podrobněji vykládat, co přesně se na „Hunting Rats“ odehrávalo, poněvadž letošní novinka „Worms“ pokračuje v obdobném duchu, tudíž si to schovám až k ní. Můžu říct jen to, že mě Španělé na své řadové prvotině docela bavili a že jsem si jejich jméno zapamatoval, protože to byl kvalitní nářez.

Jednoduchý obal s logem kapely (hodně povedeným logem, když už jsme u toho) na „Hunting Rats“ nyní vystřídal výjev s krvavou řeží. Nicméně co do hudební náplně, jak už bylo zmíněno, se žádné velké změny na „Worms“ neodehrávají. Když si navíc vzpomenete na předpoklad vyřčený v prvním odstavci, asi už začnete tušit, že se jedná o násilnou muziku, u níž je příjemné poslouchání ta poslední věc, jakou by měla zprostředkovat.

Produkce Barbarian Swords je ohlodaná až na kost, nečekejte žádné melodické úlevy, odpočinkové pasáže nebo zvolnění. Španělé drtí hnusné špinavé riffování na pomezí black metalu a sludge metalu, které navíc doplňuje zvrhlé agresivní vřískání. Von Päx (jenž jen tak mimochodem vlastní label Blood Fire Death, pod nímž vyšel debut) sice není žádným variabilním vokalistou, ale jeho jekot je zasraně zlý a hodně mě baví.

Jenže pozor, zaznít by měla jedna věc. Padala adjektiva jako nasraný či agresivní, z čehož by mohlo plynout, že se jedná o zběsile rychlou muziku, ale není tomu tak. Ve skutečnosti Barbarian Swords hrají spíš pomaleji nežli rychleji; nějaká zběsilá pasáž se objeví jen výjimečně (třeba „Pure Demonology“ nebo vypalovačka „Carnivorous Pussy“), ale většinou se „Worms“ přelévá od středních temp až do momentů, kdy se to celé táhne jak mlha nad hřbitovem. I přesto však jejich produkce působí, jak již bylo zmíněno, patřičně nihilisticky a animálně. Což je vlastně lákavý kontrast.

Skladatelský level Barbarian Swords rovněž není špatný. Většina songů se nese v obdobném duchu, veškerá variabilita se odehrává pouze ve změnách temp, riffy jsou spíš primitivnější, ani nesnaží o nějakou techničnost či nápaditost, ale řežou jako žiletky, což byl hádám účel. Přesto tomu nechybí koule a počin dokáže (za)bavit. Hlavně střed nahrávky je ale dobrý, ať už je to již jmenovaná „Pure Demonology“ nebo další kusy „Christian Worms“ (asi můj favorit), „Total Nihilism“ a „The Last Virgin on the Earth, Sodomized“.

Barbarian Swords

Všechno se zdá být v pořádku, ale jeden zásadní problém „Worms“ naneštěstí má. Barbarian Swords se totiž nijak nekrotili se stopáží nahrávky, díky čemuž se tato vyšplhala na více jak 70 minut. Což je na tenhle druh hudby prostě strašně moc. Songy jsou povětšinou dobré a vlastně ani nevadí, že většina z nich trvá třeba sedm, osm minut. Taková třičtvrtěhodinka by byla maximálně v cajku, ale těch 70 minut je jednoduše přílišné sousto a vzhledem k nevelké pestrosti se to začne zajídat. Nejhorší je v tomhle ohledu předposlední „Requiem“, jež sama o sobě patří k tomu méně výraznému na „Worms“ a navíc se natáhla na strašidelných 18 minut, což je těžce ustříklé.

Škoda, že se Barbarian Swords nedrželi v trochu rozumnějších mezích, jelikož přehnaná délka je snad jediné, co lze „Worms“ úspěšně vyčítat. Všechny ostatní zdánlivé neduhy lze omluvit stylem či uměleckým záměrem, což je v pohodě. Přesto je mi počínání téhle španělské smečky sympatické a „Worms“ si rád koupím.


Okkultokrati – Raspberry Dawn

Okkultokrati - Raspberry Dawn

Země: Norsko
Žánr: black / sludge metal / post-punk / noise rock
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. World Peace
02. Raspberry Dawn
03. We Love You
04. Suspension
05. Hard to Please, Easy to Kill
06. Hidden Future
07. Ocular Violence
08. Magic People

Hrací doba: 46:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pro málokterou muziku mám v živém podání takovou slabost jako pro black’n’rollové vypalovačky všeho druhu. Přímočará rytmika, svižné tempo a zlé kytary dávají parádní příležitost pro zvrácený candrbál, z něhož člověk sice sem tam vyleze s nějakou tou modřinou a totálně vyčerpaný, zato šťastný a spokojený. Asi proto nemusím dodávat, že když jsem pár let nazpět prosral na Brutal Assaultu Okkultokrati, byl jsem z toho přinejmenším mrzutý, protože možnosti protančit střevíčky na kvalitní kapelu (jakkoliv Norové tento v podstatě nedefinovaný slepenec žánrů dalece přesahují) nerostou volně na stromech. Naštěstí není všem dnům konec a tihle psychedeličtí paviáni se v Praze ukáží začátkem prosince – do té doby ovšem nezbývá než vzít za vděk novou deskou „Raspberry Dawn“, s níž skupina navazuje na dva roky starou záležitost „Night Jerks“.

Tady by bylo vhodné se o téhle divoké smečce trochu rozepsat, jednak proto, že v našich končinách není kdovíjak známá, jednak proto, že její vývoj je, ač krátký, poměrně zajímavý. Okkultokrati vznikli v Norsku nějakých osm let zpátky, kdy začali drhnout výbušnou směsku hardcore punku, blackové zloby a sludgové špíny. Od té doby hudební směřování kapely párkrát zahnulo směrem post-punku, ambientu, pošukané atmosféře a účinkům halucinogenních látek, což reflektuje i stopáž, která se z grindových jednohubek natáhla až k šestnácti minutám vyjetého ambientu „Cosmic Wynter“ právě z minulého alba „Night Jerks“. Šlo tedy očekávat, že „Raspberry Dawn“ bude ujetost a psychedelie, kam až Okkultokrati na svých tripech zajdou však těžko odhadovat.

„Malinový úsvit“ rozhodně nenechává na pochybách, s kým máme tu čest: Na první poslech jde po zvukové stránce o Okkultokratí sonický humus, který se vymáchal v tom největším svinstvu, který mu mohl přijít pod ruku. Blacková temnota se spolu s post-punkovou eteričností koupe ve sludgovém bahně, tentokrát je v tom ovšem cítit ještě pořádná dávka noise rockového bordelu a zejména synťáky jsou přímá linka do devadesátek. Co všechno jsou schopni Okkultokrati smíchat, aniž by se celek jakkoliv rozpadal, je k neuvěření a i na dvacátý a další poslech ve skladbách nacházím nové momenty, jež mi dříve zůstaly skryty.

Úvodní „World Peace“ je spolu s titulním kouskem inkarnací hippiesáckého psychedelic/noise rocku (pochopitelně v patřičně jeblém balení zdobeném brutálně přehuleným vokálem a synťáky), písně jako „Hard to Please, Easy to Kill“ nebo „We Love You“ si pak drží i za zběsilého tempa potemnělou post-punkovou vizáž. Podobně na tom je i osmiminutová „Hidden Future“, výjimečně podpořená i hlubokým čistým vokálem (kterého kdyby bylo víc, nejspíš by svlékl nejedno dívčí prádlo), následující „Occular Violence“ je zase exkurzí do vesmírných hlubin se silnou příměsí synthpopu. Jedinou vyloženě odlišnou skladbou je ambientní „Suspension“ v půlce alba, kdy „Raspberry Dawn“ na chvíli zvolní, jinak se s tím Okkultokrati nijak zvlášť nepářou a sypou jeden vál za druhým.

I při takovém nášupu jsem ale stále schopný rozlišovat, protože i když je to rytmicky v podstatě na jedno brdo a ani tempo se nijak zásadně nemění, platí, že co song, to unikát. Vlastně bicím směřuje jediná výtka, protože oproti zbytku začnou být časem zbytečně monotónní až lehce otravné – pokud ale desku neposloucháte po páté za sebou, rozhodně nejde o nic, co by nešlo překousnout. Jinak je „Raspberry Dawn“ zatraceně silná záležitost, která 45 minut stopáže utáhne levou zadní, protože náloží energie a chytře poskládanou hudbou baví od první vteřiny do samého konce. Ne, že by Okkultokrati nutně objevovali kolo, i tak ale zní originálně – a to i v rámci vlastní diskografie, v níž se opět hnuli někam jinam.

Okkultokrati

Jestli dopředu, doleva nebo někam jinam, těžko říct, vzhledem k tomu, že Okkultokrati míchají všechno možné hlava nehlava a nebojí se hrábnout hluboko do minulosti, aby stvořili zase něco docela nového. A vzhledem k tomu, že „Raspberry Dawn“ je obzvlášť povedený náser, se zatraceně těším, až nový materiál uslyším naživo. A vy byste měli taky, protože to opravdu stojí za to!


Celeste, Dirge, Esazlesa

Celeste, Dirge, Esazlesa

Datum: 11.11.2016
Místo: Praha, Divadlo Ponec
Účinkující: Celeste, Dirge, Esazlesa

Čas od času neuškodí ponořit hlavu do obstojné dávky černého bahna. Mám tím samozřejmě na mysli sludge / black metal a narážím tím na pražské vystoupení Francouzů Celeste, o jejichž koncertu po boku Dirge a Esazlesa v rámci festivalu Alternativa už na našich stránkách padla nejedna zmínka. Tahle událost, jež se odehrála v Divadle Ponec, si vysloužila první příčku v našem redakčním eintopfu; konkrétně v mých očích byla dost očekávaná a mohla svou intenzitou pokořit nejednu letošní akci. Bezprostředně před dnem D, kdy jsem ještě měl čas si znova poslechnout fenomenálně pohltivou poslední dvoudesku „Animale(s)“, jsem měl pocit, že tohle bude bezkonkurenční nářez. Výsledný dojem byl nakonec fajn, čekal jsem však ještě o špetku lepší zážitek.

Ale pěkně po pořádku. V Divadle Ponec se moc koncerty tohohle formátu nedějí a i co se týče nehudebních kulturních akcí, tento prostor se mi do nynějška vyhýbal. Místo sympatické – se šatnou, nekuřácké, samotný sál je pak relativně rozlehlý prostor, jenž má vzadu tribunovité schodiště. Prostředí tedy pěkné, nicméně nejsem si jist, jestli úplně pasující k temnotě a špinavosti hlavní hvězdy večera. Vzhledem k tomu, že večer spadá pod zmiňovaný festival, se mimo fandů daných kapel zřejmě počítalo i s nějakým tím procentem zvědavců s permanentkou, tudíž byl zvolen sál opravdu mohutný. Proto kontakt s hudebníky nepůsobil tak osobně.

Do divadla přicházím s asi čtvrthodinovým předstihem, tudíž stíhám obhlédnout merch, navštívit stánek s Bernardem i posedět v sále u zvukaře a nasát atmosféru za zvuků tajemného ponurého jazzu, který při čekání na první kapelu tvoří velmi příjemnou kulisu. V zadní části pódia je promítáno logo festivalu a na něm se připravují poslední náležitosti před koncertem. A nějakých deset minut po plánovaném začátku zaburácí první tóny Dirge. Čtveřice civilně působících chlápků navodí velmi slušnou atmosféru. Hutné a postupně nahlodávající rytmy, táhlé impozantní hudební plochy a velký cit pro napětí, tvrdost i atmosféru. I jen samotné údery bicích nutí člověka rituálně pokyvovat hlavou a užívat si každou vibraci. Zvuk byl dobře čitelný, což u této muziky asi až zas tak nepřekvapí. Nejmonumentálněji na mě působí monolit „Hyperion Under Glass“ z poslední desky. Jednalo se o velmi příjemný set, který sice neměl sílu takových Neurosis ani Cult of Luna, ale svou upřímností byl schopen velmi solidně zabavit.

Hudbu Esazlesa znám stále relativně vágně, ale pár věcí mě od nich celkem baví a především naživo jsem čekal, že by to mohla být slušná divočina. Což se celkem potvrdilo. Nečekejte zase nějaké apokalyptické řádění, ale jejich set byl zahrán se solidním nasazením. Své české texty do toho svého atmosférického hardcoru křičí s fanatickou razancí, zatímco především rytmika slušně zabíjí. Líbí se mi celistvý koherentní projev, i když jak jsou skladby dynamické, tak v porovnání s dlouhými táhlými kompozicemi Dirge působí víc jako sbírka jednohubek. Tento pocit nabourává až gradující závěrečná skladba. Největší nářez jsou asi „životy“, drtička „paměť“ a notoricky známá klipovka „průměrný děti historie“. Navzdory pár detailům, jako je padání činelu bubeníkovi, byl jejich výkon velmi povedený.

„Drásavá neprostupná temnota protkaná chlípností, rozkladem a smrtí,“ hlásá anotace organizátorů – a lépe snad uvést Celeste ani nejde. Pionýři vzmáhající se sludge/blackmetalové vlny po boku krajanů Regarde les hommes tomber či Švýcarů Rorcal. Kapela ztělesňující syrovost a upřímnost. Čekání je, jak to tak bývá zvykem, delší než na předkapely, a tak člověk stihne zaběhnout mimo areál pro něco k pití (neboť značnou část koncertu probíhala „suchá hodinka“, kdy zásobovatelé prý zapomněli přivést pivo). Nakonec se na scéně konečně setmí, rozsvítí se rudé čelovky a spouští první vál. Kupodivu zvuk nevraždí tolik, jak jsem čekal, ale i tak se velmi rychle dostávám na vlnu ponuré hutné muziky. Skladba střídá skladbu a publikum je čím dál tím fascinovanější a vychutnává si to. Přesto mi chybí větší živočišnost. Vizuál je, jak již bylo nepřímo zmiňováno, patřičně minimalistický, siluety se rýsují v mlze, jež je občas proříznuta blikáním světel stroboskopů.

Celeste

Kytaristé Guillaume a Sébastien, vokalista a basák Johan i bubeník Royer působí sehraně a s patřičnou vehemencí prostřednictvím svých nástrojů mísí energii s ponurostí, napětí s temnotou a tvrdost s atmosférou. Drtí, meditují a při občasných záblescích světla působí sebejistě a soustředěně. Jenomže člověk pocitově cítí, že bychom mohli být tak v půlce času, a najednou bum – kapela odchází z pódia. Po chvíli se vrací s jedním přídavkem, ale beztak si stále připadám hladový po hutných riffech. Nevím, je to mou nenasytností, tím, že jsem se tak dobře bavil, až mi to zoufale rychle uteklo, nebo snahou Celeste koncentrovat svůj projev do kratšího času?

Celkově se jednalo o super akci, jenomže v porovnání s očekáváním, jaká jsem v tenhle večer vkládal, mohla být ještě o špetku víc pohlcující. I když pominu pár technických detailů (skluz, zaseknutý dovoz zásob piva), což jsou z mého pohledu marginality, pořád jsem čekal větší živelnost. Zřejmě na tom měl zásluhu i velký prostor, jenž vybudoval bariéru mezi fandy a muzikanty – v nějakém menším klubu by to možná působilo lépe. K akcím introvertnějšího charakteru by mi zkrátka seděl komornější prostor. Dále pak na mě působilo, že hlavně hvězda večera mohla dostat delší hrací čas. Nu, občas si možná člověk vytváří až moc velká očekávání. Jinak ale se jednalo o povedenou akci a jsem rád, že jsem se do Ponce vydal.

Kalloused – Damn You Believer

Kalloused - Damn You Believer

Země: Velká Británie
Žánr: blackened sludge / doom metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Third I Rex / Black Reaper Records
Původní vydání: 22.5.2016, selfrelease

Hrací doba: 26:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third I Rex

Kalloused je nová britská smečka, která se hlásí o pozornost všech příznivců hutné a těžké kytarové hudby. Zní-li vám lákavě zvířecí sludge / doom lehce říznutý blackmetalovým odérem, pak přesně pro vás je určeno debutové EP „Damn You Believer“. To Kalloused opatřili krásnou atmosférickou obálkou a letos v květnu jej vypustili do digitálního světa. Potenciál v počinu pak nedávno zavětřil rovněž britský label Third I Rex, jenž v kooperaci s Black Reaper Records nahrávce poskytl vydání i na fyzickém nosiči – v podobě digipak CD limitovaného na rovnou stovku kopií. A v dohledné době by se mělo objevit i LP u firmy Feast of Tentacles. Kontextový rámec bychom tedy snad měli, přibližný žánrový nástřel toho, co se na „Damn You Believer“ bude dít, snad také. Vrhněme se tedy rovnou na to, zdali jsou Kalloused skutečně tak dobří, jak se na první pohled zdálky tváří.

EP nabízí šestici nepojmenovaných songů, z nichž hned ten první je beze srandy skvělý. Nejprve se rozjíždí pomalu, plíživě, postupně však graduje, atmosféra houstne, tlak narůstá a při nástupu kytarového zápřahu v poslední čtvrtině skladby už mají Kalloused posluchače ve své hrsti. Lepší úvod snad „Damn You Believer“ mohlo jen těžko mít. Tím spíš zamrzí, že „Pt. 1“ se nakonec ukáže být spíše jen intrem, které navnazuje na věci příští.

Ne, že by od „Pt. 2“ dál stálo „Damn You Believer“ za prašivý kokot. Hned úvodní vyhrávka druhé písně je super a následná natlakovaná sludgová riffáž má koule. Problém ovšem nastává v momentě, kdy zjistíte, že až do konce nahrávky to zní všechno stejně. Kalloused sice nejsou žádný rychlíci, ale i přesto zjevně umí vytvořit poctivý tlak, což je dobře. Kromě onoho tlaku už ale nic moc nenabízejí a jednotlivé skladby mezi sebou strašně splývají – výjimkou je právě „Pt. 1“. Ačkoliv se najdou jisté marginální momenty, v nichž Britové formálně předvádějí něco navíc, celkově „Damn You Believer“ působí dojmem jednotvárného monolitu. Sice nemám problém ocenit nečekané noisové poškádlení v půli „Pt. 5“ či propracovanější strukturu sedmiminutové „Pt. 6“ s vyklidněným finále, ale z hlediska celku to zní tak, jak jsem již zmínil.

Nicméně, jalově to rozhodně nezní. Ve finále muzika Kalloused stále působí sympatickým dojmem (jakkoliv nálada je samozřejmě negativistická). „Damn You Believer“ má své mouchy a zdaleka není dokonalé, ale špatné také ne a potenciál z toho cítit je. Vím, že to zní jako strašně klišé, ale dokážu si představit, že budoucnost by v případě Kalloused mohla být slibná, byť na základě pilotního EP zcela jistě není na místě se tomu klanět…


Alkerdeel, Witch Trail, Voluptas

Alkerdeel

Datum: 30.10.2016
Místo: Praha, Komunitní centrum na Žižkově
Účinkující: Alkerdeel, Voluptas, Witch Trail

O Alkerdeel jsem tu toho v posledních měsících nakecal relativně dost, ať už v souvislosti s jejich letošní deskou „Lede“ s pšoukajícím ďáblem na obale (instant kult!) nebo v souvislosti s pražským koncertem, takže není nutno se zdržovat omáčkou. Zmiňovaný koncert se odehrál na sklonku minulého týdne, tudíž je nejvyšší čas se k němu naposledy vrátit prostřednictvím menšího povídání o jeho průběhu. A to tím spíš, že šlo o jednu z těch podzimních akcí, u nichž jsem svou účast bral jako povinnost.

Koncert se odehrával v poslední dobou hojně užívaném Komunitním centru na Žižkově alias Žižkostele, nicméně tentokrát se v samotném kostele nehoblovalo a celá akce již od počátku probíhala dole ve sklepení. V roli českého supportu se představili Voluptas, v jejichž případě bylo vystoupení o to speciálnější, že zde křtili fyzickou edici svého debutu „Ved rums ende“.

Bylo znát, že Voluptas tuhle událost pojali ve velkém stylu. Pódium si v souvislosti s nadcházejícím Halloweenem vyzdobili množstvím dýní, do nichž byly vyřezané třeba pentagramy nebo „RUM“. Dýně pak hrála svou roli i v úvodním rumovém rituálu, kdy do ní zpěvák Michal nalil notnou část flašky Božkova a nechal každému členovi včetně sebe napít. Což se v průběhu setu opakovalo ještě několikrát, protože rum je zjevně jednou ze základních konstant tvorby Voluptas. Tím pádem nepřekvapilo, že právě s jeho pomocí proběhl i vlastní křest. Nečekejte ale cudné polití cédéčka – každý člen kapely i dva kmotři alba si jeden po druhém řádně přihnuli rumu a vyplivli jej na disk. Skrz naskrz zmáčené cédéčko pak letělo mezi lidi a samozřejmě se našel borec, který si to nadšeně přivlastnil. Inu, ať si ten rumem zechcaný papír užije, haha.

Voluptas

Kromě rumu se tam ale objevila i nějaká ta muzika, to se zase nebojte. I když potěšilo, že byl hostující saxofon v „Plísních kosmických“ živě, protože se příslušný host dostavil i na pódium, vizuální stránka tu poslechovou jednoznačně převyšovala. Zvlášť v mém případě, protože mě osobně debut Voluptas zas tak nezaujal, byť uznávám, že songy jako „Zlo a lesy, žádný kecy!“ či „Golgotha“ (oba zazněly) obsahují i pár kvalitních nápadů. Ale poslouchat se to dá a zejména v kombinaci s nadstandardní show, kterou si Voluptas na tento večer připravili, to byla docela sranda.

Tak či onak, co do kvalit muziky Voluptas působili, při vší úctě k nim, jen jako chudí příbuzní toho, co následovalo dále. Witch Trail jsem měl z celého trojlístku naposlouchané nejméně, ale mohu říct, že se to brzy změní. Belgické trio totiž suverénně vraždilo a jejich set měl takové koule, že se to mohlo s klidem postavit i vedle následujících Alkerdeel a vyjít ze souboje se ctí. Hoši sice vypadali, jako když zrovna končí střední školu a začínají zkoušet první drogy, ale budeme-li se bavit o skladatelském umu a nasazení při koncertu, tak tedy všechny čest. Zejména bubeník Laurens Jan Oostrom a kytarista Jeffrey Andreka předváděli naprosto odevzdaný výkon a navíc se oba předháněli, kdo ze svého hrdla vyloudí ohavnější skřeky. Asi to skončilo remízou, ale souboj dozajista napínavý! Klidně bych si nechal líbit, kdyby Witch Trail hráli ještě déle.

Witch Trail

Zlatým hřebem večera pak byli Alkerdeel. Jestli jsem o Witch Trail prohlásil, že jejich vystoupení vraždilo, pak v případě Alkerdeel to platí jakbysmet. Kapela nepotřebuje žádná lákadla pro oči, pódiové cetky ani show – Belgičané dokázali bez sebemenších problémů strhnout jen v civilu a muzikou, a to v podstatě hned od prvních vteřin. S ničím se totiž nesrali, nepotřebovali žádné pomalé rozjíždění nebo rozehrávání, již od úvodních tónů předváděli absolutní fanatismus a tlak nejvyšší intenzity. Jejich tvorba samozřejmě není pro žádné měkké moče ani ve studiové podobě, ale živě to byl ještě víc zničující chlívek a nanejvýš animální marast bez sebemenšího slitování.

Formálně vlastně Alkerdeel nepředvedli nic víc – jen hrubozrnné znásilňování nástrojů s ultimátním nasazením. Ale kurva, vždyť nenávist a hnus tekl z pódia po kýblech, tak co chtít víc?! Jen tohle samo o sobě by stačilo k naprosté spokojenosti, jenže Belgičané přece jen přihodili navrch ještě jeden dojem. Na albech je to spíš okrajový pocit, ale živě bylo mnohem zřetelnější, že Alkerdeel v sobě mají i nádech psychedelie, takže mnohé monotónní pasáže utahovaly smyčku kolem krku. Nejvíc to fungovalo ve druhé půli setu, kdy došlo i na střední tempa, nicméně možná trochu překvapivě tak vyznívaly i některé agresivní momenty.

Alkerdeel

Tak či onak, jen těžko si v sobě člověk mohl odnést nespokojenost. Voluptas na začátek byla prdel a Witch TrailAlkerdeel předvedli zničující vystoupení – obě kapely trochu jiným způsobem, ale v obou případech to bylo silné. Zvukově jsem také neměl sebemenší problém, takže snad jedinou nevýhodou byl čas konání, protože následující den byl všední. Ale to je samozřejmě jen marginálie, kterou nelze přičítat na vrub pořadatelům nebo skupinám, tak to prostě vyšlo. A naopak je potěšující, že AlkerdeelWitch Trail zahráli tak dobře, že stálo za to druhý den v práci usínat, haha.


Nibiru, Blues for the Redsun, Möbius

Nibiru

Datum: 2.10.2016
Místo: Praha, Cross
Účinkující: Blues for the Redsun, Möbius, Nibiru

Návštěvnicky započít klubovou sezónu jsem chtěl už v září, na Shining, na Caudal, na Ordo rosarius equilibrio nebo kdekoli jinde, leč nevyšlo to. První pofestivalovou dávku hudby jsem si tak dopřál až v době, kdy vládl podzim a jeho říjnový podřízený. Ten nečekal dlouho, hned druhého jsem se vydal do Crossu. Abych se po studiovém zmatení dozvěděl, co hrají těžko zařaditelní Italové Nibiru. Abych po josefovských šachách v harmonogramu konečně viděl Blues for the Redsun. Abych se seznámil s Möbius a přestal s jejich (nikterak opodstatněnou) ignorací. A to vše s Crossovskou tradicí – nulovým vlezným – v zádech. V inkriminovaný den jsem běhal všude možně, bez zastavení. I proto bylo zvláštní po příchodu do Crossu konstatovat, že jsem vše stihl – Möbius ještě nebyli zakleknutí ve svých blocích a ani klubové dveře nevpustily armádu po hluku lačných. Změna přišla za malou chvíli.

Slovenští Möbius jsou duo, kytarista a bubeník. Doposud jsem neměl tu čest, ani studiově, natožpak živě, ve vzduchu tak poletovaly výhradně otazníky. Möbius se stejně jako zbytek vystupujících vyžívali v pomalých tempech naplněných hutností riffů a snahami o napětí, jež vyvěraly v ráznou direktáž. Slováci se usadili kdesi na pomezí stínajícího sludge, jejž tu a tam vystřídaly riffy typické pro stoner. Vše pak zastřešilo takřka funeraldoomové tempo, plazící se hudba plná vyčkávání. Nic se ale nesmí přehánět. Kombinaci tu máme zajímavou, jenže dvojice občas až příliš natahovala. Až příliš věřila, že drží napětí, které už dávno opadlo. Ovšem nebylo tomu tak pořád, několik momentů stálo za vyslechnutí, rozhodně ano. Nehrálo se moc nahlas, zato čitelně. U tělesa o dvou hlavách se sice zvuková čistota předpokládá, ale proč ji nezmínit, z tohoto hlediska to bylo (až na nevýrazný kopák) moc fajn. A vlastně celé to bylo sympatické, byť s dílčími mouchami.

Toho večera jsem ani nečekal velké hudební divy. Přišel jsem za pohodovým večerem a živou muzikou, která mi nějaký ten týden scházela. O to mileji jsem byl překvapen, když na pódium nastoupili Blues for the Redsun a vyrukovali s koncertem hodným taháku večera. Blues for the Redsun se ocitli v červené záři (ač jen reflektorové) a ve svém pohřebně doomovém tempu dominovali. Zvuk přál, koncertní fazóna kapely také. České těleso dokázalo strhnout – jako jediné toho večera. Nehledal jsem chyby, jen vychutnával. Příště půjdu s radostí znovu a měli byste i vy.

Blues for the Redsun

Italské Nibiru jsem znal pouze povrchně. Domácí poslech mě nepřesvědčil a já byl zvědav, v jakém světle se Italové ukáží naživo. No a co vás budu napínat, žádný progres se nekonal, živá prezentace mě jen utvrdila v rozpacích z desky. O co hudebně jde? Samotný základ tvoří rázný sludge metal, který (především na studiovkách) doprovází psychedelický nádech. Ale to není všechno. K psychedelií načuchlému sludgi Nbibiru přidávají jakési tribal-ambientní vsuvky, tu a tam se zas zjevuje nesmyslně skočný bubínek. Nefunguje to, prostě ne. Upatlaný slepenec, nemůžu si pomoct. Hudbu si pak převeďte na vizuál. Zpěvák do půl těla, přiléhající lesklé kalhoty a k tomu mikrofon ozdobený kostmi. Proč to? Dva zbylí členové naopak vzezření absolutně civilního…

V případě Nibiru nesourodost vládla a nebylo to dobře. Stěží šlo o nesourodost záměrnou, mnohem spíš o přešlapování, jakým směrem jít. Třeba já šel domů, zhruba v polovině, Blues for the Redsun zahráli parádně a to mi ke spokojenosti stačilo. Ani Möbius nezklamali, šlo o minuty veskrze příjemné a za nějaký ten čas klidně zopakováníhodné. A Nibiru? Třeba půjdu příště zas, jen se budu rozhodovat podle předkapel.


Fange – Purge

Fange - Purge

Země: Francie
Žánr: sludge / hardcore / black metal
Datum vydání: 2.9.2016
Label: Throatruiner Ṙecords / Lost Pilgrims Records

Tracklist:
01. Cour martiale
02. Mâchefer
03. Roy-Vermine
04. Étouffoir
05. De guerre lasse
06. Girone della merda

Hrací doba: 37:54

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Lost Pilgrims Records

Francouzští Fange na sebe doposud upozornili dvěma minialby „Poisse“ a „Skapheusis“, která vyšla v letech 2014 respektive 2015. V kadenci jedné nahrávky za rok pak pokračují i letos, nicméně tentokrát už se nejedná o pouhé EP, nýbrž o dlouhohrající fošnu. Byť zůstává paradoxem, že řadový debut „Purge“ je asi o dvě minuty kratší než první ípko „Poisse“.

Rozhodně je tu jedna skutečnost, jež napovídá, že by Fange mohli být vítaným hostem v přehrávači těch posluchačů, kteří si libují v nehezké hudbě. Mám tím na mysli jméno, jaké se nachází v kolonce vydavatele „Purge“. Throatruiner Ṙecords totiž nejsou žádné vyměklé moče – fakt, že ve svém portfoliu mají skupiny typu Cowards či Plebeian Grandstand, jasně ukazuje, že se toho tenhle francouzský label nebojí. A nebudu vás napínat – Fange takový předpoklad bez větších problémů naplňují. Kdybych si měl rovnou odbýt i nějaké srovnání se zmiňovanými stájovými kolegy, tak se připravte na něco, co není zas tak vzdáleno od Cowards.

Na Fange mě docela baví jedna věc. Nehrají to nijak progresivně, avantgardně nebo experimentálně; je to prostě fašírka, jejímž jediným smyslem existence je rozcupovat vás na kousíčky a navrch ty kousíčky ještě pochcat. Přesto jsou ale Francouzi žánrově ne úplně jednoznační, výsledkem čehož je stylové kombo v info boxu. Pojďme si to tedy rozebrat o něco podrobněji, ale až v novém odstavci:

Řekl bych, že tím nejzákladnější, z čeho Fange na „Purge“ vycházejí, je sludge. Z tohoto žánru si čtveřice francouzských rabiátů bere hutnost a zatěžkanost. Některé riffy jsou heavy jako svině, a jestli někdo tvrdí opak, tak je to prašivý plantážník! Hardcore je tu reprezentován agresí a neurvalostí. Což je svým způsobem docela zajímavé, jelikož „Purge“ ve své podstatě není rychlá deska. Jistě, jsou tu i momenty, v nichž se Fange utrhnou ze řetězu a sešlápnou rychlostní pedál k podlaze, ale rozhodně se nejedná o většinovou náplň alba. Naopak majorita stopáže se nese ve středním až pomalém tempu, které však agresivnímu vyznění zjevně nijak nebrání. Právě díky téhle (ne)rychlosti lze leckde potkat i škatulku doom metalu, jíž Fange rovněž bývají častování, ale zrovna s tímhle žánrem bych já osobně byl dost opatrný, protože doomové „Purge“ skutečně není. Ne všechno, co se nese ve středním či pomalejším tempu, je automaticky doom!

Se škatulkami jsme však stále neskončili, jelikož sludgová těžkost a hardcorová nasranost je navrch zalita blackmetalovou misantropií a nenávistí. Nehledě na fakt, že „Purge“ z black metalu nezřídka čerpá i po stránce atmosféry. Jako třešničku na dortu si pak dosaďte, že Fange to tu a tam proříznou i noisovým „zapísknutím“, což dojem z alba posouvá ještě o kousek dál směrem k ošklivosti. Když všechny ty jmenované atributy a škatulky dáte dohromady, začne se už pomalu rýsovat výsledek. Asi netřeba dodávat, že se nejedná o záležitost pro pohodové poslouchání. S roštěnkou si na to ploužák fakt nezatančíte, ale pokud plánujete někomu rozpárat břicho a zauzlovat mu střeva, „Purge“ může být velmi vhodným soundtrackem. S tímhle v zádech se vám ty vnitřnosti třeba povede smotat do stejné koláže, jaká se nachází na obalu desky.

„Purge“ sice zdobí vysoká intenzita a nepřátelskost, ale do pozice poslechu-hodné nahrávky ji povyšuje ještě jiná věc. Fange totiž nezapomínají ani na to, že i extrémní hudba potřebuje kvalitní skladatelské nápady, aby se z bezhlavého náseru na vymlácení palice přelila do alba, jaké stojí za koupi. Tohle je třeba to, co mi trochu chybělo na posledním počinu výše jmenovaných kolegů Cowards. Fange ovšem nápady nepostrádají a dali dohromady počin, který dává smysl i po kompoziční stránce. Výbuchy animální agrese se střídají s hnusnými táhlými pasážemi, které zní, jako by vás někdo pomalu řezal žiletkou, nechybí ani opravdu působivé momenty, ale i v nich vám budou uvřískané vokály neustále připomínat stěžejní poselství desky – že máte chcípnout jak prašiví psi.