Země: Německo Žánr: black / sludge metal Datum vydání: 24.8.2018 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. The Knowing 02. Age of the Absurd 03. Seek + Forget 04. Taurus 05. Midgard Serpent (Seasons of Failure) 06. Dynasty of Nails 07. Eternal Return 08. Obey the Obscene 09. Anti Eternia 10. The Formation of Night 11. Teeth of the Sea 12. The Funeral Hrací doba: 47:44 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Mantar je v mých očích trochu zvláštní kapela. Přestože jejich tvorba není nikterak složitá, paradoxně se nedá jednoduše někam zařadit. Už od debutu „Death by Burning“ z roku 2014 drhnou svůj špinavý, nihilismem prorostlý metal, aniž by někdy uhnuli z cesty. „The Modern Art of Setting Ablaze“ je třetí řadovkou těchto Němců a hned od prvních okamžiků je zcela jasné, že tohle je Mantar. V relativně primitivním stylu se jim tak podařilo najít osobitou tvář, jíž celkem logicky nehodlají opouštět.

Nevím, zda se dá mluvit přímo o originalitě, ale do určité míry asi ano. Kdo ví, oč u Mantar běží, může následující odstavec přeskočit, protože nyní popíšu jak se to s nimi vlastně má. Často jsou v recenzích popisování jako sludgová kapela, což je ale podle mě hrozně zkratkovité. Jasně, jsou tu doomové pasáže a má to i hardcorovou sílu, ale to na jejich popis zdaleka nestačí. Nesporný vliv tu má black metal, ať už v riffování, atmosféře nebo celkovém zvuku, ale taky klasický metal či dokonce až stoner rock. Mantar sice víceméně dodržují klasickou šablonu sloka-refrén-sloka, avšak umí zamíchat výše uvedenými styly tak, že to zní nevšedně. Stále nejvíc na ně platí připodobnění k fúzi Darkthrone + Melvins + Motörhead, jak to ostatně sami uvádí.

Mantar tak s pravidelnými dvouletými přestávkami pokračují v chrlení nových fláků a musím říci, že na „The Modern Art of Setting Ablaze“ se jim to zatím sešlo nejlépe. „Death by Burning“ a „Ode to the Flame“ mě baví zhruba nastejno, ovšem na novince je něco, co je o kousíček převyšuje. Při jejím poslechu má člověk pocit, jako když se jedná o velké album, které má vyšší ambice, přičemž je pořád stejně surové, tvrdé, plné hněvu a s každým úderem z něj stříká pot. Zejména za to vděčí faktu, že tu na rozdíl od minulých nahrávek nejsou žádné vyloženě nudné písně.

Ať už jde o blackové vřavy jako úvodní „Age of the Absurd“, o hitovky jako hned následující „Seek + Forget“, nebo thrashové ataky typu „Eternal Return“, vždy to má podobně jako země výroby Germany záruku kvality. A i když to je trochu slabší („Taurus“, „The Formation of Night“), stále to nijak neznehodnocuje celkové dílo. Po většinu času si Mantar vystačí se středním tempem, které jenom vždy vhodně přikoření, ale jak si borci drží svůj nezaměnitelný styl, tak s ním táhnou nejen jeho klady, ale i nešvary.

Nejprve klady. Líbí se mi, s jakou energií je deska nahraná, její nepřátelská nálada, baví mě zpěv i riffy Hanno Klänharda a rovněž tak bubnování Erinça Sakarya. Dále tu stále neskutečným způsobem funguje budování písničky a všechny „rozehrávky“ skladeb, kdy si to přechody bicích rozdávají s riffy a neustále tak oddalují rozpoutání vřavy, jako když se domlouvají, kdo to odpíchne. Jenom je škoda, že podobně jako na starších věcech, i tady se několikrát po takto skvělém úvodu nakonec vytasí s prapodivným a často zbytečně komplikovaným tempem, které by v normálním rytmu mělo schopnost vraždit. To je třeba případ „Dynasty of Nails“. Jako by se snažili jim vlastní primitivismus zakrýt něčím sofistikovanějším, ale na to u nich nejsem moc zvědavý.

Dalším nešvarem jsou refrény. Ty jako když mají přímo povinnost zpomalit celou skladbu, což jí málokdy prospěje. A to je případ přinejmenším poloviny písní na „The Modern Art of Setting Ablaze“, ovšem i předešlých alb. Neděje se tak vždy, ale většinou čím rychlejší je hudba ve slokách, tím pomalejší je poté v refrénu. Ty naštěstí alespoň nejsou založeny na pouhém vyřvávání názvu písně, jako to má v oblibě třeba Max Cavalera, ale slušela by jim přeci jenom větší variabilita. Poslední poznámkou je délka celé placky, jelikož i tady si myslím, že by nevadilo dva, tři fláky ubrat pro nabrání větší intenzity a tlaku na posluchače.

To samozřejmě nejsou žádné malichernosti, a tak se výsledný dojem docela kazí. Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale tohle mi u Mantar vždy vadilo. Škoda, protože jinak mi jejich hudba sedí. Nechci, aby to teď vyznělo, že „The Modern Art of Setting Ablaze“ potažmo Mantar vlastně nestojí za poslech, protože tak to rozhodně není. Sice asi nikdy nebudou v mém žebříčku oblíbenosti okupovat přední příčky, avšak stále platí, že drtí setsakra nabroušený metal.

Jak už jsem napsal výše, všechna tři alba jsou dobrá, to letošní mi z nich přijde nejucelenější a i přes jeho nedostatky platí za velice solidní záležitost, k níž se rád vracím. Klidně vám ho tedy doporučím. V podstatě se jedná o trochu tvrdší, nesmlouvavý rokec, který naplno projeví své kouzlo zejména naživo, ale i ve studiové podobě dokáže pobavit, čehož je „The Modern Art of Setting Ablaze“ důkazem.