Archiv štítku: sludge metal

The Body – No One Deserves Happiness

The Body – No One Deserves Happiness

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal / noise
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Wanderings
02. Shelter Is Illusory
03. For You
04. Hallow / Hollow
05. Two Snakes
06. Adamah
07. Starving Deserter
08. The Fall and the Guilt
09. Prescience
10. The Myth Arc

Hrací doba: 47:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

O The Body jsme si tu již párkrát povídali, ať to bylo při příležitosti někdejšího živého vystoupení v pražském Chapeau Rouge či vydání donedávna poslední řadovky „I Shall Die Here“, na níž spojili síly s The Haxan Cloak, takže tuhle dvojici dřevorubců sídlící v americkém Portlandu asi netřeba zdlouhavě představovat, stejně jako jejich silně depresivní, sludge-doomové vize. Pro úplnost je však třeba doplnit, že mezi předchozí řadovkou stihli vydat asi tři kolaborace a po jednom splitku a EP, což jen dokazuje, jak hyperaktivní Lee Buford a Chip King jsou. Nicméně teď už k meritu věci.

Za letošní desku „No One Deserves Happiness“ všechno říká už jen název a přebal zdobený neveselou kresbou na růžovém podkladu. Na druhou stranu neříká nic moc nového, protože The Body nikdy nedrhli pozitivní hudbu. Jen lámali kosti a tlačili mozek z hlavy… což se, nepřekvapivě, děje i tentokrát. Album otevírá čistý ženský vokál, který chtě nechtě připomíná tři roky starou fošnu „Christs, Redeemers“ a její tajemnou, nábožnou atmosféru vystavěnou právě na ženských chorálech, z nichž mám dodneška husinu až na zadnici. Nicméně stále mluvíme o The Body a jejich tendencí nesedět na jednom místě příliš dlouho, takže ačkoliv užívají ženských vokálů i tentokrát, dosahují jimi docela odlišných cílů… což obecně platí pro všechny stavební prvky, kterých The Body používají.

Takže ačkoliv se zpočátku může zdát, že na „Christs, Redeemers“ duo na „No One Deserves Happiness“ volně navazuje, následující skladby dávají jasně najevo, že The Body se posunuli jinam a pustili se do dalších experimentů. Stále vás drtí brutálně podladěnou kytarou a hlukem vrstveným do masivních stěn, Chip King z vás odkrajuje svým nechutně vysokým jekotem maso zaživa, ale z nahrávky je cítit, že je řada věcí jinak. Celek na mě oproti starším počinům působí přístupnějším, místy až zvráceně melodickým dojmem, čemuž hodně přispívají právě čisté ženské vokály, jež v některých skladbách dostávají mimořádný prostor. Člověk ovšem pochopí ve chvíli, kdy si vybaví prohlášení, že The Body chtějí nahrát nejodpornější popovou nahrávku všech dob… a v jeho světle pak všechno začíná zapadat do sebe a časté zapojování ženského zpěvu je jen jednou ze změn, jakou Lee Buford a Chip King udělali.

Vyjma svého běžného výraziva totiž použili i řady samplů a beatů. Na ploše padesáti minut vedle sebe existuje celá škála nejrůznějších vlivů, jež se vzájemně mísí a vytváří místy silně melodický a podmanivý masiv, jindy naopak působí až zvráceně a perverzně. Takže zatímco romantika „For You“ vás mele na fašírku osvědčenými nástroji, následující „Hallow / Hollow“ působí v závěru jako skutečně nepovedená kombinace brutality a popového zpěvu… která je ovšem tak přitažlivá, že si jí nejspíš budete pouštět pořád. „Two Snakes“ zase nemá daleko k výrazivu Dälek, jen s tím rozdílem že místo MC Däleka řve do mikrofonu Chip King, v předposlední „Prescience“ je pro změnu obskurní hlukovou variací na zpěvačky typu Enya a šestá „Adamah“ je dle mého soudu regulérní noise pop. A zatraceně dobrý… což v kontextu The Body opravdu působí perverzně.

Nejvíc ujetá mi na tom všem ale připadá skutečnost, že to celé nějakým způsobem opravdu funguje. Nechápu, jak to tahle dvojice dělá, ale „No One Deserves Happiness“ je přímočarosti a úchylnosti navzdory až příliš návyková deska, která by do „nejodpornější popové nahrávky všech dob“ neměla daleko, kdyby to všechno nebylo tak… krásné a pohlcující. Znepokojující. Schizoidní stavy tentokrát The Body nepůsobí tím, že vás prostě zaživa svléknou z kůže, nýbrž prostým snoubením sludgového hnusu a popové pomíjivosti. Pokud jste tuhle desku ještě neslyšeli, tak byste to měli napravit, protože něco takového jinde asi neuslyšíte.


Mantar – Ode to the Flame

Mantar – Ode to the Flame

Země: Německo
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Carnal Rising
02. Praise the Plague
03. Era Borealis
04. The Hint
05. Born Reversed
06. Oz
07. I, Omen
08. Cross the Cross
09. Schwanenstein
10. Sundowning

Hrací doba: 44:05

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

S německým duem Mantar jsem se seznámil dva roky zpátky ve strahovské Sedmičce, kde mě smetlo na sedmičce porcí nespoutaného rokenrolu vyváleném v pořádně hutné vrstvě bahna, čímž si získalo mé sympatie. Svojí koňskou dávkou energie se u mě zapsalo zatraceně vysoko, přičemž pozitivní dojem následně potvrdil i následný poslech debutu „Death by Burning“, ke kterému se tu a tam pro jeho neuhrabanost vracím dodnes. Ostatně, kvality materiálu podpořila i skutečnost, že novinka „Ode to the Flame“ již vychází (trochu překvapivě vzhledem k DIY působení kapely) pod křídly giganta Nuclear Blast… a jakkoliv je tahle značka dnes spojovaná spíš s většími jmény, komercí a konzumem v rámci žánru, Mantar rozhodně nezačali hrát hudbu pro slečinky. Právě naopak.

Už na předešlé placce se s tím dvojice z Hamburku nemazala a šla na to poměrně jednoduše. Kytara, bicí a dvě řvoucí hrdla pohánějící rockovou primordialitu mísenou jedna ku jedné s poctivým sludgovým svinstvem. Melodický oldschool kontra hoblování kostí až na dřeň zůstává coby základ i tentokrát a lakonické prohlášení, že Mantar jen nakydali další vrstvu bláta na fungující celek, je do jisté míry pravda. Zvuková stránka „Ode to the Flame“ je zatraceně hutná a zemitá a směřuje nahrávku mnohem víc do sludgového bahna. Hněvivý, zašpiněný gezicht ve spojení s hutnějšími riffy funguje na výbornou a podtrhuje rockové jádro, které bylo od minula detailně vybroušeno.

Mantar ale nelze křivdit tím, že by hráli to samé co posledně, jen tentokrát trochu víc nařvaně. Všechny původní ingredience zůstávají: punková dravost sice trochu ustupuje metalové mohutnosti, jako koření tu a tam ovšem prokukuje černý kov. Bzukot kytar v závěru „Carnal Rising“ je jen drobným entrée věcem následujícím v druhé půli desky, v níž blackmetalové vložky vytváří silně mrazivou atmosféru, a jmenovitě pak perle „Schwanenstein“, která je jedním ze dvou vrcholů alba. Zato první půle je na sto honů cítit candrbálem pod pódiem. Nakřapaná „Praise the Plague“ ponouká k bujarému dupáku stejně jako „Born Reversed“, hymna „Era Borealis“ pak vzkazuje jasné poselství: „This is Era – Borealis! – This is dead – Über Alles!“, což bych mohl na koncertu vyřvávat asi tak do skonání světa, a jakkoliv to může na první poslech znít trochu lacině a prvoplánově, tak to do kontextu desky sedne jako prdel na hrnec.

Takhle výrazných momentů je totiž na desce pomálu – spolu s blackem prolezlou „Schwanenstein“ jsou všehovšudy dva. Ne, že by zbytek alba nefungoval na první dobrou, nicméně je potřeba se jím trochu prokousat a najít si v něm to své. Většina skladeb působí i po několika týdnech strávených v přítomnosti nahrávky vyrovnaně – naštěstí ale zároveň dost různorodě na to, aby se začaly slévat v jednolitou masu bahna. Plocha necelých 45 minut je, stejně jako posledně, tak akorát, a ačkoliv by „Ode to the Flame“ možná snesla drobnou hubnoucí kůru, pořád to není důvod ke stížnostem, protože jako celek to zkrátka baví a funguje na výbornou.

Mantar dokázali vyladit svůj předcházející rukopis a zároveň si udrželi svojí divokost a neurvalost, s níž jitří sluch i kosti. Stejně tak se jim podařilo zachovat jednoduchost, s níž míchají několik vlivů do pořádně výbušného moloťáku, který stačí hodit do publika, aby se strhlo inferno – je hodně znát, že v posledních dvou letech toho ErincHannem hodně odehráli a nový materiál bude živě fungovat na výbornou. Pomalu se vkrádající black metal je potom jasná cesta, jak se nezpronevěřit vlastnímu ksichtu a zároveň se v rozumných mezích posunout zase o dům dál. Pokud se vám líbil debut, „Ode to the Flame“ na tom nejspíš nebude jinak.


The Corona Lantern

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Země: Česká republika
Žánr: sludge / doom metal

Otázky: H.
Odpovědi: Igor „Iggy“ Krakhmalev, Daniela „Dahlien“ Neumanová, Tonda Smrčka, Dima Borovkov
Počet otázek: 13

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

V loňském roce nás toho v redakci na domácí metalové scéně zas tak moc nezaujalo. Jednou z čestných výjimek ovšem byli The Corona Lantern, kteří se stali velice příjemným objevem. Nejprve na sebe upozornili jarním ípkem „MMXV“ a svůj potenciál následně potvrdili podzimním dlouhohrajícím debutem „Consuming the Tempest“, jenž hned u dvou našich redaktorů zabodoval i v konečném zúčtování hudební sezóny s kódovým označením 2015. A to už byl dostatečný důvod k tomu, abychom spáchali i nějaký ten menší rozhovor. Odpovědí na naše otázky se ujali hned čtyři členové kapely…


Ahoj! První otázka bude možná trochu klišé, ale v tomhle případě mi dává smysl se na ni zeptat – jak vlastně The Corona Lantern vznikla? Spíš než o nějaké suché faktografické údaje mi jde o ty pohnutky, proč bylo nutné dát dohromady nový projekt. Přece jenom vlastně všichni hrajete i v jiných a vcelku aktivních kapelách, navíc z poměrně odlišných odnoží metalu. Jaká tedy byla motivace ke vzniku The Corona Lantern?

Iggy: The Corona Lantern vznikla mou touhou se pokusit udělat pomalejší a atmosféričtějsí  hudbu, původním záměrem bylo složit pár songů ve stylu mých oblíbených Neurosis, ale nakonec se to vyvinulo úplně jinak.

Kdo byl vlastně tím prvním, v jehož hlavě se nápad na tuhle skupinu vylíhnul? A jak se následně dávala dohromady sestava kapely? Spojitost mezi členy Diligence je asi zřejmá, stejně tak není moc velký problém si domyslet, že například s Rise of Surya, kde hraje kytarista Tonda Smrčka, jste se někde během koncertování srazili, ale jak třeba do The Corona Lantern přišel bubeník Šimon, který jinak hrává ve skupinách z odlišných a o poznání jemnějších žánrů? A není to pro něj trochu nezvyk přeskočit z formací jako Akline či Sinuhet do metalu?

Iggy: Nápad na tuhle kapelu se zrodil v mé hlavě, chtěl jsem udělat hudbu odlišnou od Diligence a od kapel, kde jsem působil před tím. Začalo to tak, že jsem udělal první song „Thick Lava in My Mouth“ a pak jsem začal přemýšlet o lidech, co budou ochotní s tím songem jít se mnou do studia.  První člověk, kterého jsem oslovil, byla Dahlien. Tonda se k nám přidal během nahrávání LP „Consuming the Tempest“. Co se týče bubeníka Šimona, tak nějakou dobu jsme spolu hráli v kapele Projekt c.h.u.j., což byla taková směs punku a metalu a ještě nejméně pěti jiných žánrů, takže nemá od metalu až tak daleko, jak se zdá na první pohled.

Když už jsme u těch dalších aktivit – nebude se činnost The Corona Lantern trochu mlátit s ostatními kapelami, když jich všichni dohromady máte poměrně dost? Kdo bude mít přednost, když dojde na nějakou kolizi koncertů? Do případného odehrání dvou setů za jeden večer byste šli?

The Corona Lantern

Dahlien: On ten svojí set za večer pro jednoho člena kapely proběhl a to rovnou na prvním koncertě Corony. Kytarista Iggy si stihl střihnout premiérový koncert jak s TCL, tak v rámci jeho v té době čerstvého angažmá v Demimonde. Takže večerům se dvěma výstupy se nevyhýbáme, záleží, jaké jsou okolnosti, jestli je ta druhá domluvená akce v pořadí dostatečně zajímavá a jestli nám to časový harmonogram vůbec povolí. Osobě mám za sebou už dva dvojáky, první byl minulý rok s Diligence, když jsme vystupovali jeden den jak na Death Coffee festu, tak na festivalu v Trutnově. Tento rok už jsem si dvoják stihla odkroutit i s Keep on Rotting, když byla Žižkovská, na kterou jsme dostali nabídku a zároveň nechtěli pustit již domluvené hraní v Plzni na Deadly Storm. S domlouváním akce se to potom má jednoduše, když už někdo něco má na daný termín, tak je to dané. To by opravdu musela přijít nějaká velká nabídka, například možnost supportu známější zahraniční kapele. Tyhle situace ale zatím nenastávají, takže není co řešit.

Tonda: Tzv. „dvojáky“ jsou velmi ošemetná věc a prakticky stojí dvojnásobný výdej energie, což nemusí být každému plně po chuti. Naštěstí jsem zažil asi jen dva a pouze u jednoho jsem to musel na konci spláchnout třemi skleničkami koly. Holt náhlá absence cukrů dělá své. To bylo kdysi tenkrát na Marjánce, kdy jsem ještě hrál ve Vibrathörr a kvůli neznámým důvodům náš band Rise of Surya (tehdy Asynthetic) spolu se zmíněnýma „Vibroušema“ hráli hnedka po sobě. Šílenost, pokud jste na pódiu zvyklý pařit jak o život. V případě Corony je pravda pohyb o dost volnější, takže bych se dvojáku vůbec nebál. Na kolizi podle mě dojít ani nemusí, když se ví o akci předem a řeší se, jak kdo může/nemůže, takže se jedná zpravidla o namátkovou věc. Ale popravdě, dávat dvojáky si myslím není úplně šťastné řešení už kvůli dalším důvodům, ať už organizačním a dalším. Pak ten druhý dvoják byl jen s jednou kapelou, ale v různých městech, což už bych docela nerad opakoval.

Iggy: Určitě se tomu nevyhneme, ale s tím už se počítalo od začátku, snad to nebude mít až takový vliv na působení kapely.

S tím koncertováním prozatím docela šetříte. Jestli dobře počítám a jestli mi něco neuniklo, tak The Corona Lantern doteď odehrála celkem čtyři akce – třikrát Praha, jednou Jindřichův Hradec. Hodláte do budoucna koncertovat častěji, anebo to záměrně držet spíš na menším počtu akcí? A co nějaké výjezdy do zahraničí?

Dahlien: Je to tak, celkem máme za sebou všehovšudy čtyři výstupy. Šetříme s nimi z vícero důvodů. Jeden čistě faktografický je, že máme basáka, který žije a pracuje v Londýně, takže zde nemůže být osobně přítomen tak často. Určitě bychom rádi hráli o něco častěji, samozřejmě jak jen nám to bude povoleno, ale pravdou je, že zas tak moc lidí o TCL vlastně ještě neví. Jo, sice máme za sebou už jedno EP a dlouhohrající desku, ale pořádnější promo probíhá vlastně až nyní, odstartovaly ho fyzické nosiče „Consuming the Tempest“, které jsme měli u sebe až v půlce března. Chtěli bychom asi dosáhnout nějakého rozumného kompromisu, protože všichni z kapely máme časově náročné práce a své další projekty, které konzumují nemalou porci volného času.

Iggy: To se s časem uvidí, zatím nemůžeme říct nic konkrétního. Ale osobně si myslím, že The Corona Lantern je takovou kapelou, co by neměla hrát každý víkend.

Pojďme nyní k vašemu prvnímu albu „Consuming the Tempest“, které jste čerstvě vydali jako digipack CD. Proč to vlastně zpočátku vyšlo jen digitálně a fyzická edice vychází až po nějakých pěti měsících? Je digipack nějak limitovaný?

Dahlien: Digitální vydání bylo uspíšené kvůli domluvenému prvnímu koncertu, který proběhl v pátek 13. listopadu minulého roku. Chtěli jsme před akcí vypustit ven alespoň nějaké věci, nakonec to dopadlo tak, že celé album bylo na internetu den před živým hraním. Digipacky jsme nechali vyrobit v nákladu 500 kusů.

Iggy: Původně jsme neměli v plánu to vydávat fyzicky, ale díky našemu rakouskému kamarádovi jsme si to nakonec mohli dovolit.

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Ještě před „Consuming the Tempest“ jste vydali ípko „MMXV“, na němž se nacházejí dva tracky, které se posléze na desce sice objevily, ale jen jako takové bonusy. Není to trochu škoda ty dva kousky takhle „schovat“ a ani je neuvést na obalu? O samostatném vydání „MMXV“ (třeba na sedmipalci) jste neuvažovali?

Dahlien: To právě měl být ten vtípek. Materiál na Consuming byl daný, vydání fyzického nosiče nebylo o předchozím EPku, proto jsme to ani nechtěli dát na obálku. Je to takový kompromis, tichý dárek pro fanoušky, zahrnout na placku i starší tvorbu. Přijde mi to jako docela šikovné řešení. Sedmipalec by byl pro nás absolutně mimo hru v této fázi, i díky tomu, že jsme ony dvě skladby hned při vypuštění dali zadarmo ke stažení.

Jak jste zatím spokojeni s odezvou na „Consuming the Tempest“? Nemyslím ani tak to, co na to posluchači a kritici říkají, protože z toho mám pocit, že se to zatím všem líbí (alespoň já jsem tedy nějaký negativní názor nikde nezaznamenal), jako spíš kvantitu ohlasů. Co jsem koukal, tak se zatím objevily jen dvě domácí recenze a pak další dvě nebo tři zmínky na nějakých zahraničních webech (byť jedním z nich byl No Clean Singing, což není zrovna malá stránka). Doufali jste, že si „Consuming the Tempest“ získá víc pozornosti, anebo to pokládáte za odpovídající v rámci možností?

Tonda: Řekl bych, že jde všechno přirozeně samo a kladné ohlasy nás nesmírně těší. Je jich potřeba si velmi vážit, ať už jde o české nebo zahraniční. Přesně v tomto momentě si uvědomíte, že to, co děláte, má svůj hlubší smysl a vaše snaha nepřichází vniveč. Děláte něco, co vás a lidi okolo baví a veškerá kladná odezva je dalším hnacím motorem pro postupné zdokonalování se. Ale to platí samozřejmě o kritice, bez ní by se těžko dalo růst. Hlavní je neusnout na vavřínech a pokračovat v tom, co vás osobně vnitřně naplňuje. Je třeba stále dál kráčet po té vytyčené cestě.

The Corona Lantern

Z vizuální prezentace The Corona Lantern je patrný minimalismus, který mě dost baví. Pokládáte takovou abstraktnější elegantní strohost za poznávací znamení kapely? Předpokládám, že nějaká „epičtější“ grafika, jakou třeba děláš pro některé jiné kapely, se u The Corona Lantern asi neobjeví…

Dahlien: Za tak krátkou dobu trvání se onen minimalismus stal Coroně tak trochu vlastní. Jednou se to vyzkoušelo a sedělo to a nebyl důvod zbytečně experimentovat. Navíc, výrazivo je neomezený, takže můžeš udělat tunu minimálů a přitom bude každý vypadat úplně jinak. Když se nad tím zamyslím, tak ona muzika je výpravná a docela ilustrující i sama o sobě. Zprvu jsem prostě jen chtěla naznačit, že jde o pomalejší a náladovější muziku, ale zároveň dát najevo, že máme třeba trochu odlišný sound, zvuk je čistý a to se promítlo i do obálky. Nikdy neříkej nikdy, a pokud nějaká větší změna nastane, tak to bude mít i pádný důvod.

Dima: Minimalistická grafika obecně je ve své podstatě kontrastní. Podle mého názoru není kresba pro pomalý agresivní sludge až tak typická, jde to spíš do kontrastů. Progresivnější výbuchy se v rámci celku shodují s černou a bílou minimalistickou vizualizací. Zároveň je hvězda jedno masivní tělo, které visí nade vším, její účinek je přítomen všude. Celé to vytváří harmonii s riffy, které vychází zevnitř. Myslím, že celý koncept díla, stejně jako i samotná hudba, vytváří jakýsi dualismus, který dělá TCL ještě zajímavější.

The Corona Lantern - MMXV

Na druhou stranu, jak do toho minimalismu zapadá název The Corona Lantern? Jde mi především o to „Corona“ – koróna je, vágně řečeno, vnější atmosféra hvězdy, což mi naopak přijde jako něco poměrně monumentálního, co budí respekt. Jaký význam má mít jméno kapely?

Dahlien: Minimalismus v artu nemusí nutně zobrazovat jen přízemní věci, naopak je mi sympatický, že se jedná o propojení a vzniká významový a obrazový kontrast. I minimalistický věci umí budit respekt, samozřejmě záleží na úhlu pohledu, ale mám za to, že se celkovou atmosféru alba povedlo do nosiče víc než solidně vtisknout. Navíc tu přirozeně nemáš k dispozici jen přední stranu, ale i další plochy a způsob, jakým s nimi naložíš, utváří celkový dojem. Máme šestipanelový digipack s plackou uprostřed a protože je to všechno minimalisticky řešeno a texty se vešly do vnitřních stran panelů, nezbyl prostor na žádný jiný balast okolo, pouze nutný faktografický údaje a kontakty. I to dělá onu celistvost. Přesto to ale působí zvláštním způsobem pompézně, alespoň v mých očích, dost tomu pomáhá i matný povrch, a nezatavená černá. Jak se nad tím zamýšlím, tak je ten vizuál dost možná i moje nejoblíbenější práce.

Kontrast pak můžeš najít v samotném názvu kapely. Chtěla jsem nějakou žánrovku, aby z názvu bylo hned cítit, co posluchač uslyší. Souhra něčeho velkého, organického s něčím, co vytvořil člověk, co má víceméně jasný tvar a strukturu a zároveň v konečným kontextu je vlastně zanedbatelný, protože koróna jako taková nemá příliš velkou intenzitu. Něco, co je ponurý. I když i samotný význam mě posléze překvapil, když jsem zjistila, že „Corona lantern“ je vlastně název pro takový vintage pouliční lampy. Spojila jsem to pak s artem k „MMXV“, ze kterého jsem pak tu lucernu opět vzala a zkombinovala s fragmenty z „Consuming the Tempest“, aby mohl vzniknout komplexní, ale opět v rámci soutěže, minimalistický design na trika.

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Šlo by obaly „MMXV“ a „Consuming the Tempest“ chápat jako takovou vizuální reprezentaci názvu The Corona Lantern? V případě EP je to vcelku zřejmé – lucerna (lantern) a za ní v pozadí hvězda a její koróna (corona). Na přebalu „Consuming the Tempest“ je viditelná hvězda a koróna v horní půlce… trojúhelníková konstrukce v dolní půlce má být opět svítilna? A proč jsou na obalu dvě hvězdy?

Dahlien: Není úplně jednoznačný, že se budu graficky motat jen v těchto objektech, v případě EP se to tak nějak nabízelo, zobrazit obě slova názvu v rámci jedné grafiky. Ale Corona jako kapela určitě bude mít v budoucnu další zajímavý témata a proto bych to ráda nechala otevřený. Nastolený styl asi nijak výrazně opouštět nebudeme, tohle se nám líbí, evokuje to tvorbu a jsme s tím spokojení, prostě to funguje. Obal „Consuming the Tempest“ je spíš intuitivní než nějak chladně vypočítavý, takže za každou čárou nemusíš hledat jediný konkrétní význam. Spíš než něco děsně promyšleného je to vlastně docela automatický a spontánní. Jela jsem podle pocitů a vjemů z přímého poslechu skladeb a vlastně tímhle to celé získá onu kompaktnost a jasnost. Najednou to vidíš a říkáš si, že kdyby to bylo vizuelně trochu jinak, tak by se vytrácela intenzita. Takže za těmi dvěma hvězdami si třeba můžeš představit dvojí význam, kontrast. Anebo si nemusíš představovat vůbec nic. Pro mě je daleko zajímavější, když si v něčem člověk může najít ne jednu, ale třeba pět různých interpretací.

The Corona Lantern

Vedle toho se ještě prezentací The Corona Lantern proplétá oprátka, jež se objevuje jednak na promo fotce (která je jen tak mimochodem parádní!), na níž to trochu vypadá, jako kdybyste šli slepí na popravu, druhak i jako background na náhledech CDčka a trika. Je to jen vizuální prvek, který se hodí k muzice, anebo to má mít nějaký hlubší význam? Pokud se nemýlím, třeba sampl na začátku „Sleeping on Warm Ashes“ zní jako houpání provazu ve větru… A o zapracování oprátek do podoby živých koncertů jste neuvažovali?

Iggy: Máme v plánu naši show krok za krokem zdokonalovat, bůh ví, možná se jednou ta oprátka pódiu ukáže.

Dima: Vzezření TCL na jevišti by mělo být podobné grafice, takže co nejméně prvků, které by měly být jasné a striktní. Domnívám se, že hudba sama o sobě říká hodně a možná pokud bychom použili lana, tak už by to bylo příliš. Jinak, lano samotné odhaluje beznaděj skrytou uvnitř hudby, neschopnost naleznout cestu ven z osobních katastrof. Je to symbol řešení každodenního boje uvnitř člověka.

Z vašeho dosavadního fungování mám dojem, že The Corona Lantern nebude jednorázovým a jednoalbovým projektem, ale že má jít o regulérní kapelu. Tím pádem stojí za to se zeptat – jaké budou vaše další plány? Co takhle nějaký videoklip? A přemýšlíte už o novém materiálu, anebo je na to ještě brzo? Budete se snažit držet další tvorbu v nastavených mantinelech, anebo hodláte i nějakým výraznějším způsobem experimentovat? Na koncertě v Žižkostele mi místy přišlo, že by tomu klidně slušel nějaký noisový výjezd…

Tonda: Tak původně se jednalo o koncept projektu, který ani neměl v úmyslu živě vystupovat. Šlo jen o odlišnou uměleckou expresi, co bylo potřeba ventilovat ven. Ale situace vyplynula zcela jinak a Corona už se nedá onálepkovat „studiovým počinem“. S tím vším samozřejmě souvisí nadcházející cíle, kterých bychom rádi dosáhli. Prezentace videoklipem je jednoznačně pro každou kapelu nutnost, tudíž bych řekl, že vás nemine, ale otázkou je v jaké formě. Nechte se překvapit. To samé s hudebním vývojem. Coronu sice definuje pomalé tempo, temná atmosféra a drásavý projev protknutý melodikou, ale myslím, že mantinely je třeba dále rozvíjet a zkoušet i jiné možnosti. Samozřejmě v rámci svého původně nastoleného výrazu, jenž by přirozeně mohl vykrystalizovat do další zajímavé podoby.

Dahlien: Doufám, že si touto odpovědí zbytečně nenaseru do bot, ale za sebe bych ráda prozkoumala i jiné vokální polohy a výraziva, možná místy i více vrstev přes sebe, navazovat a prolínat. Do určitý míry trochu rozvinout to, co jsem v „A Ray Of Black Light Lantern“ načala.

Iggy: Jak jsem říkal, ty plány jsou hodně velké a o videoklipu se v současné době přemýšlí. Na novém materiálu už děláme, ale nechci nic víc prozrazovat.

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Nuže, máme tu poslední otázku – jaké hvězdě vaše koróna patří? Je to obr, anebo trpaslík, anebo snad dokonce nějaká konkrétní? Díky za rozhovor a ať se vám daří!

Dima: TCL patří podle mého k obrovské umírající hvězdě, která hoří zevnitř a tento oheň ovlivňuje vše kolem ní. A během umírání k sobě přitahuje ještě více věcí, čímž urychluje cestu vedoucí ke zkáze. S každou vteřinou lákají její paprsky okolní hmotu, skoro jako kdyby to byla můra hledající světlo, které ji nakonec zabije. Celý proces se neděje v tichosti, naopak, s konstantním praskajícím zvukem nekonečných myšlenek, nechutných pocitů, rozbitých snů a ztracených možností.

Dahlien: Velice zjednodušeně a s nadsázkou – jsme trpaslík, co by byl rád obrem. :) Děkujeme Sicmaggot za možnost vyjádřit se a čtenářům za pozornost při čtení!


Jucifer, The Corona Lantern, King Keporkak

Jucifer

Datum: 26.6.2016
Místo: Praha, Cross Club
Účinkující: Jucifer, King Keporkak, The Corona Lantern

První pohled (Onotius):

Americké sludgemetalové duo Jucifer znám ze studiových desek relativně povrchně, avšak možnost vidět jej naživo jsem si odpustit nemohl. Nejenže jsou svými drtícími intenzivními koncerty pověstní, ale navíc jejich pražská zastávka proběhla po boku neméně zajímavých jmen z českých luhů a hájů – nadějných doomových The Corona Lanetrn a sludgových King Keprokak, jejichž novou desku jsem sice neslyšel, avšak reakce na ni též nebyly zrovna nepříznivé. Třešničkou na již tak solidně nazdobeném dortu pak byl fakt, že byl tento koncert v pražském Crossu, jak to zde bývá zvykem, zadarmo. Musím říct, že každý, kdo si takhle našláplý nedělní večer nechal ujít, má rozhodně čeho litovat. Kapely hrály s poctivým nasazením a společně stály za akcí, jež rozhodně ani v již tak slušné konkurenci letošních koncertů nezapadne.

Uznávám, že leckoho by mohlo popudit, že program začal s více jak půlhodinovým zpožděním, avšak srovnám-li to se všemi klady nedělního večera, jedná se o chybu skutečně kosmetickou. První kapelou byli již zmiňovaní pražští King Keporkak, a ačkoliv neuchvátili, celkem příjemně zabavili. Čtveřice hudebníků spustila klasický šlapající stoner / sludge metal, který až na pár momentů působil relativně předvídatelně, ale naživo byl moc fajn. Zvuk působil adekvátně (a to ačkoliv se prý od zvukaře zpočátku ozývaly nějaké pochybnosti). Nejvíce pozornosti na sebe na pódiu strhával asi zpívající bubeník Jakub Sedláček, neboť přeci jen tahle kombinace je celkem vzácný úkaz. Ten zároveň obstarával i komunikaci s publikem. Prostor se naplnil a fanoušci si začínali hudbu užívat. Pod scénou pak pobavila asi šestiletá dívenka trsající mezi relativně klasickým metalovým osazenstvem s naprostým zaujetím v očích. Ze skladeb mi v mysli nejvíce uvízla „sabbathovka“, jak ji sám bubeník nazval, „Cursed“ disponující pěkným kontrastem mezi klasickou pomalou riffovačkou v duchu počátků heavy / doom metalu s rychlými skočnými odsýpajícími pasážemi. To vše opatřeno dobrou rytmikou fungovalo naživo slušně.

Vzhledem ke kvalitám loňského debutu tuzemské The Corona Lantern jsem byl velmi potěšen, že budou Jucifer předskakovat zrovna oni. Vzhledem k tomu, že jsem si před čtvrt rokem nechal trestuhodně uniknout jejich vystoupení na Žižkovské noci, mám skoro pocit, jako by mi pořadatelé četli myšlenky. A jak mě ve výsledku jejich set bavil?

Poté co tedy dohráli King Keporkak, scéna se přestavěla a po stranách pódia přibyla dvě plátna s logem kapely. Po chvíli zvučení, kdy se zdálo, že všechny nástroje jsou už relativně v rovnováze, zpěvačka Dahlien zavelí „jdem se převlíkat“ a zatímco se kapela odebírá do zákulisí, nám je jasné že za moment započne manifest pravé hutné metalové temnoty. Mění se světla a na scénu pochodují všichni v černém, s tvářemi zdobenými černými šmouhami. Jediná zpěvačka má bílé tílko a bílý šátek kolem pasu, který kontrastuje s tím černým, jejž při zvučení rituálně obvázala kolem spodku mikrofonu. Zkrátka pro vizuál kapely je důležitý kontrast mezi černou a bílou. Když se ze svého poctivého místa pod pódiem rozhlédnu kolem sebe, vidím, že sál se zaplnil ještě o něco více, než jak tomu bylo u první skupiny večera. A to už spouští první kompozice. A stojí to za to.

The Corona Lantern

Zvuk je, pravda, silnější na basy a rytmiku než na sóla a melodie, avšak vzhledem k tomu, že hudba kapely je stále hodně založena na hutnosti, zas tolik to nevadí. Skladby z loňského debutu „Consuming the Tempest“ vyznívají naprosto suverénně. Má oblíbená sedmiminutová „Incompatible Structures“ a onen parádní melodický postup, který střídá melancholická pasáž a hutný stěžejní riff, naživo funguje patřičně – zde zkrátka nešlo nic jiného než máchat hlavou o sto šest. Při „Beneath the Leaves of Solitary“ pak atmosféra graduje. Vizuálně asi nepřekvapí, že nejvíce pozornosti na sebe brala Dahlien (koneckonců, co si budeme povídat, je ono se na ní fakt moc dobře kouká, hehe). Oproti první kapele The Corona Lanetern využívala více barevných světel a také čas od času zahalila scénu do oparu umělého kouře. Celkově jsem si jejich set užil, ba – pro někoho to bude znít rouhačsky vzhledem k tomu, jak si na naprosté zkáze dali záležet Jucifer – možná dokonce nejvíc z celého večera.

Se skrz naskrz propoceným tričkem a velmi dobře naladěn jdu na vzduch, a když se vracím, Gazelle Amber Valentine zrovna odkrývá hradbu ze zesilovačů. Je jasné, že teď přijde něco, co nás má definitivně dorazit. Ono stačí zvučení, aby bylo jasné, že prioritou je naprostý rachot a obrovské nasazení. Když pak duo dramaticky přichází a spustí s mohutnou zvukovou intenzitou své drtící hudební bahno, člověk nestačí zírat. Edgar Livengood jednou rukou odbíjí první rytmické pasáže, druhou pivem hasí žízeň. A jakmile dopije, pustí se do bicích, jako by je chtěl rozsekat na kousky. Intenzivní zběsilé i rituálně dusavé rytmy sází s takovou vervou, že nejednou málem svou sestavu zboří. Valentine zatím drtí kytaru a zpívá. Co se však týče zvuku, je její zpěv dost utápěn na úkor nástrojů. Ale ono to asi zas tak nevadí, síla Jucifer je naživo víc v těch mohutných tvrdých pasážích, kterých si zde posluchač užije do sytosti. Žádné řečnění mezi skladbami, jen dlouhé pásmo písní Jucifer interpretováno naprosto nekompromisně a se srdcem na dlani. A obecenstvu se to zamlouvá, což se koneckonců odráží i na silné odezvě, jež podnítí přídavek. Teprve při něm atmosféra naprosto vrcholí, především pak v prvních řadách.

Jako celek se akce zatraceně povedla. Když o tom tak zpětně přemýšlím, dramaturgicky se jednalo o velmi vyrovnaný večer a co se týče vystoupení samotných kapel, není na co si stěžovat, ba naopak. Nasazení Jucifer působilo naprosto bezkonkurenčně, nicméně já jsem si ještě o špetku více užil tuzemské The Corona Lantern. Když si vzpomenu, že jsem za vstupné nezaplatil ani korunu, připadám si skoro až provinile. Tohle bylo totiž zkrátka mohutné.


Druhý pohled (Skvrn):

Zastávku na Jucifer jsem upřímně neplánoval. Ohlášení akce mi sice neuniklo, ale vzhledem ke dvěma faktům – mému mimopražství a neznalosti tvorby hlavní hvězdy – jsem byl přesvědčen, že Cross zůstane mou návštěvou nadále nepolíben. Leč nestalo se. Okolnosti chtěly, abych se po Praze v těchto dnech toulal, a na Jucifer jsem tedy nakonec zaskočil. Co si budeme namlouvat, volný vlez vypadal jako dostatečně přesvědčující argument a já, jakožto příslušník toho nejvytříbenějšího vidlactva, vyrazil do Holešovic víceméně na blind.

Jucifer

A taky to tak vypadalo. Víte, první návštěva Crossu, to vám není úplný med – jako labyrint bezva, ale pro rychlé vyhledání samotného koncertního sálu nic moc. Po chvíli konečně úspěch. Sice jsem se mezitím stihl občerstvit, vymočit a ještě objevit další koncertní prostor, ale což, bylo to aspoň s dobrodružstvím. Přesto mě chodby vyplivly na místo určení s dostatečným předstihem. Pár minut před proklamovaným začátkem jsem ani netušil, o jak velkou časovou rezervu šlo. První vystupující, čeští King Keporkak, totiž na pódium vkročili až s přibližně půlhodinovým zpožděním, a že by se časové odchylky od harmonogramu v průběhu večera nějak zásadně krátily, to se říct nedá. Teď však zpět k první kapele večera – pozornost si zaslouží.

Tušil jsem, jak King Keporkak zhruba znějí, ale k utvrzení skrz poslech nikdy nedošlo, až teď. Pražané vše očekávaně vystavěli na úderném stoner/sludgovém základu, který oplýval chytlavostí a nemohl zůstat jen tak bez odezvy. Schopnost složit přímočaré (ale zároveň ne hloupé) songy naživo parádně zafungovala, navíc kolikrát se vám poštěstí vidět tři mlčící kytaristy ve společnosti řvoucího bicmana? Shrňme to takto: Nikterak komplikovaný, ale přesvědčivě podaný set, který nejenže uvedl přítomné publikum do pohybu, ale také ho dokázal zdárně zabavit. Navíc s nadstandardní podporou zvuku.

Pražské The Corona Lantern jsem na rozdíl od toho večera hrajícího zbytku (trochu nešťastné slovo, já vím) již viděl. Před nedávnem v Žižkostele předvedla Corona opravdu parádní set se silnou atmosférou, ucelenou vizuální prezentací a jasnou (další nešťastné slovo) hudební vizí. I nyní se tahle skvadra ukázala ve velmi dobrém světle. Řádný sludge / doom působil v porovnání s King Keporkak mnohem zemitějším a vážnějším dojmem a celý večer posunul zase někam jinam. Předvedený set měl velmi slušné parametry, a i když vystoupení v rámci Žižkovské noci – genius loci Žižkostela je zkrátka mocný hráč, zvlášť v případě hudby, jakou The Corona Lantern produkují – zůstalo nepřekonáno, netřeba smutnit. Bavíme se o nadprůměrném představení, jež mělo výborný spád, své charisma, a to rozhodně není málo.

Pauza na vyvětrání a řádné pročištění hlav před vkročením do Juciferského neznáma. Přestávka pryč. Vstoupil jsem a zaujal pozice v předních řadách. Na pódiu paní Juciferová, s kytarou i řádným metalovým vzezřením. I bicí se brzy dočkaly svého trýznitele. Nástup to byl fenomenální, činely na uvítanou schytaly pěstní lekci, paličky si stísněně povídaly mezi sebou a čekaly na popravu, kterou nešlo oddálit. Ozvaly se první tóny, počátek neprostupné hlukové stěny, jež bolela. Jucifer byli toho večera první, kteří svým nemilosrdným sludgem opustili nepsanými zákony stanovené meze. První půlhodinu jsem tak zůstal spíš než v transu zamrzlý a – tentokrát se nebojím použít to slovo – i šokován. Hluková stěna se hrozivě valila, s bicími v zádech jako nejlepším přítelem na cestách bez zábran.

Jucifer

Svou neskutečnou uvěřitelností a nasazením si mě Jucifer postupně získávali, jen to šlo po vystoupeních klasičtějšího rázu hodně ztuha. Ale roztál jsem. Přestože se na místě drtila jakási směska sludge, dronu a noisu, je třeba zapomenout na statičnost typu Sunn O))). K již zmíněným hudebním vyjádřením přidávali Jucifer punkovou zvrhlost a neskutečnou energii, především pak bubeník. Kdepak, žádné vytříbené finesy, pečlivě rozvíjené rytmy, tady vládla punková drzost. A spolu s ní absolutní svoboda, energická exploze bez náznaku jakéhokoliv pózy. Je mi vedro, vezmu pivo, chrstnu ho na záda, ještě přece nezteplalo. Spadne buben, jdu pro buben, zvednu buben. A palička? Přece se hraje, tak jaképak ohlížení na odlétávající třísky.

Oba protagonisté dohráli, nástroje ztichly, aplaus. Obětí, polibek, čau. Aplaus sílil, návrat. Přídavek jsem si užil ještě víc než již odehrané minuty, přístup Jucifer jsem konečně zcela přijal. Možná pozdě, ale lépe než nikdy. Dohrálo se podruhé, tentokrát již definitivně, kapela se loučí a já odcházím také, nakonec ohromen. Takovouhle parádní romantiku jsem vpravdě nečekal.


Alkerdeel – Lede

Alkerdeel - Lede

Země: Belgie
Žánr: sludge / black metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: ConSouling Sounds

Tracklist:
01. Regardez ses yeux I-II-III
02. Lede
03. Gråt Deleenaf

Hrací doba: 38:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Člověku, který si libuje v ošklivé a nevlídné extrémní hudbě, může být kapela jako Alkerdeel jen těžko nesympatická. Tahle belgická smečka totiž páchá neurvalé bláto s patřičně zvířecí aurou, a aby toho nebylo málo, doplňuje to zvláštně poťouchlou vizuální stránkou i zdravým mítvpičismem, v jehož rámci si s přehledem dělá prdel z mnoha věcí a z metalových kapel obzvlášť (viz třeba letošní svojský remake jedné fotky Satyricon jako jeden příklad za všechny).

Nicméně pozor, Alkerdeel stále nejsou žádnou sranda kapelou, a když dojde na vlastní hudební stránku, pak není radno očekávat byť i jen ždibíček humoru. Spíše se připravte na slušnou dávku hnusné muziky, která rozhodně nemá zapotřebí vám zlepšit den. Poslední deska „Morinde“ byl mocně vyjebaný nihilismus, ale v tom dobrém slova smyslu, protože kdo podobné věci vyhledává, ten s touhle náloží musel být spokojen. Od vydání „Morinde“ už ale uběhly čtyři roky. Je pravda, že Alkerdeel během nich úplně nechrápali a přihlásili se s několika neřadovými počiny, konkrétně dvěma splity a hlavně excelentní kolaboračkou „Dyodyo Asema“Gnaw Their Tongues, dalším vyhlášeným humusem z oblasti Beneluxu.

Neřadovky, jakkoliv třeba zajímavé, jsou však stále jen neřadovky. Dlouhohrající deska je něco víc, je to monument a mělo by jít o nejvyšší deklaraci toho, čím kapela je a co hraje. A to vlastně na novinku „Lede“ docela sedí přinejmenším co do obalu – Alkerdeel jsou, jako když vám ďábel pšouká do ksichtu. Ale to už jsme zpátky u oné pošukané vizuální stránky, o níž jsem mluvil výše. Byť je zrovna v tomhle případě pravda, že nikoho zasvěceného nemůže přebal „Lede“ překvapit, jelikož podobně agresivní kombinace barev byla k vidění již na „Dyodyo Asema“ a motiv prdění si můžete pamatovat ze splitka „CM Kamp 1996 / Horion Jugend“A Den of Robbers.

Jak je zvykem, Alkerdeel se i na novince věnují spíše delším stopážím, mezi něž se někdy vklíní kratší a zběsilejší bastard. „Lede“ je rozděleno do tří kapitol, přičemž hned ta první přesahuje 18 minut. Nutno ovšem dodat, že „Regardez ses yeux“ jsou vlastně tři písně v jedné. Nejzajímavější je z mého pohledu ta prostředí, která ve své podstatě tvoří jakési experimentálnější intermezzo mezi agresivnějšími „Regardez ses yeux I“ a „Regardez ses yeux III“. Jak se ukazuje, v téhle poloze to Alkerdeel také sluší, a kdyby se někdy Belgičané pustili do desky, na níž by plíživé drony hrály a deklamace hrály hlavní roli, vůbec bych se nezlobil.

Jinak je ale znát, že na „Lede“ Alkerdeel zvolili spíše ten zběsilejší přístup. Samozřejmě se nejedná o nic, co by v jejich tvorbě bylo doposud nevídané, ostatně stačí vzpomenout třeba zvířecí „Horsesaw“„Morinde“. Na novince má ale animální rubanice navrch po většinu hrací doby, což platí jak o úvodní a finální části jmenované trojskladby, tak i o titulním kusu „Lede“. Leckde se daří tvořit solidní nátlak, třeba v některých pasážích „Regardez ses yeux I“ je to cítit hodně, a stejně tak nelze neslyšet, že i primordiální pudovost není Alkerdeel cizí a že vysoká koncentrace „ugh“ není mimo.

Mám-li ovšem mluvit za sebe, mě osobně v jejich podání nejvíce baví misantropické bahno, které člověka nezmlátí baseballovou pálkou, ale radši jej pomalu udusí, dokud nenastane exitus. To první je možná důraznější, ale bolestivější je jednoznačně druhá varianta. A do té se Alkerdeel na „Lede“ pustí až v závěrečném, bezmála čtrnáctiminutovém opusu „Gråt Deleenaf“, v němž se sice ke konci rovněž přejde ke zběsilosti, ale to lze bezpečně pokládat za funkční vygradování písně. Každopádně je ale „Gråt Deleenaf“ suverénním vrcholem desky, jenž ukazuje, že právě v téhle formě jsou Alkerdeel nejvíce sugestivní.

Nicméně i přesto zůstává „Lede“ kvalitním sludge/blackovým svinstem s patřičně nepříjemnou atmosférou. Nelze ovšem popírat, že „Morinde“ zůstalo nepokořeno a že třeba i ve spolupráci s Gnaw Their Tongues byli Alkerdeel silnější. Ale vzato kolem a kolem se mi „Lede“ pořád líbí, o tom žádná.


Dark Buddha Rising, Blues for the Redsun, Forgotten Silence

Suomi Weird Spring

Datum: 1.4.2016
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Blues for the Redsun, Dark Buddha Rising, Forgotten Silence

Akreditaci poskytl:
Blues for the Redsun / Metalgate

Na aktuální jaro si firma Metalgate připravila trojici akcí se zajímavými finskými kapelami – což je příjemné, protože ty bandy jsou fakt skvělé. Své si již odehráli Oranssi Pazuzu minulý měsíc, čerstvě se v Praze představili Dark Buddha Rising a třetí a poslední část měli obstarat Mr. Peter Hayden, ale ti dle čerstvých informací své turné a s ním i pražský koncert zrušili. Nicméně samotná ta myšlenka tří konceptuálních večerů se zvláštními finskými skupinami se mi líbí.

Skoro až žalostná mi však připadá propagace a další věci. Čert vem, že to bylo zaštíněno naprosto provařeným názvem Rituály, to bych ještě přežil (byť představa, že takoví Desire for Sorrow, kteří předskakovali Oranssi Pazuzu, předvádějí rituál, je naprosto směšná). Absolutní wtf jsou ale věci jako „filozoficko-kulturně-interpretatiční pojednání“ (zkopírováno včetně překlepu) nebo „neoficiálně oficiální podivné trailery“. To mi, sorry, přijde dost dementní a vlastně to ty akce už předem trochu zesměšňuje, což je obrovská škoda, jelikož samotné skupiny jsou výborné a fakt zajímavé. Třešničkou na dortu pak budiž leckde necitlivý výběr předkapel, mezi nimiž nejvíce mlátili do očí již jmenovaní Desire for Sorrow před Oranssi Pazuzu (což už jsem ostatně krutě vydissoval v samostatném reportu), ale osobně mi vůbec nesedl ani výběr předskokanů pro (jak již padlo, nakonec zrušené) Mr. Peter Hayden.

Jediný rituál (hahaha!), na němž se podařilo před finského headlinera dosadit vhodné formace, byl právě ten druhý, protože tady to naopak (nutno férově uznat) byla dost adekvátní volba. A popravdě řečeno, takhle z hlavy mě nenapadá moc vhodnějších českých skupin než Blues for the Redsun, jež by mohly zahrát před někým jako Dark Buddha Rising. Forgotten Silence byli, pravda, opětovně náladově trochu mimo, ale účast takovéhle formace lze obhájit alespoň extrémně vysokou hudební kvalitou, která téhle partě okolo baskytaristy Krustyho rozhodně neschází.

Nicméně vzhledem k oné náladové odlišnosti večeru velice prospělo, když těsně před začátkem došlo k prohození hracích časů obou domácích skupin, a Forgotten Silence tedy nastoupili jako první. Zajímavostí bylo, že se vystoupení neúčastnil jeden ze dvou veteránů sestavy a (přinejmenším pro mě) hlavních postav kapely, kytarista Medvěd. Namísto něj zaskakuje náš bývalý redakční kolega Stick, jehož domovskými skupinami jsou aktuálně doomoví Somnus Aeternus a grindoví Kandar (a donedávna byl k vidění ještě v Torc). Sice mi přišlo, že v jenom momentě mu to trochu uletělo, ale jinak myslím odehrál náročné kompozice Forgotten Silence hned na první živý pokus se ctí.

Forgotten Silence

Vystoupení však bylo dobré i jako celek. Forgotten Silence hráli přesně na té hranici mezi precizním soustředěným výkonem a zdravým nasazením, takže i přes množství složitých momentů to nebyla jen profesorská etuda. Strašně mě bavil i zvuk, jenž se vyvedl náramně, tudíž všechno bylo výtečně slyšet, za což určitě palec nahoru, protože muzika jako Forgotten Silence by bez čitelného soundu byla dočista pohřbená. Obzvlášť mě potěšila krásně slyšitelná baskytara, takže si člověk bez problému mohl vychutnávat všechny Krustyho lahůdkové linky. Za mě jednoznačně super.

Jen mě trochu pobavil závěr koncertu, kdy si Satyr dozpíval svoje a poté následovalo ještě mnoho minut čistě instrumentální muziky, pročež zpěvák ukázal, že jde na pivo, a odklidil se z pódia. Což je samozřejmě v klidu, pohodička. Zábavný na tom byl ale nějaký aktivista z publika, který Satyrovi okamžitě běžel pro nové pivo a donesl mu ho na pódium, ačkoliv ten už dávno sledoval své kolegy od baru. Tenhle samý střelec taky cítil nutkavou potřebu začít diskutovat se členy obou českých kapel okamžitě potom, co jejich koncerty skončily, ačkoliv si muzikanti pomalu nestačili ani vydechnout a vypojit kytary. Že to těm lidem není blbý…

Forgotten Silence

Ale to byla jen taková poznámka na okraj, zpátky k průběhu večera. Veškerá progrese a hráčské finesy skončily s Forgotten Silence, dále už následoval jen hnus. Ke slovu už se totiž chystala těžkotonážní nálož v podání Blues for the Redsun, přičemž pojmenování nálož je v tomhle případě obzvlášť na místě. Jestli na loňském demu „Waiting for Enlightenment“ byly ještě nějaké mezery, tak živě veškeré výhrady vymizely a všechno drtilo na maximum. Extrémně pomalé zlovolné bahno vyplnilo každou skulinku v klubu, zvuk posluchače nemilosrdně lisoval, nechyběly husté proudy mlhy, atmosféra se dala krájet a to vše navrch korunoval prudce misantropický vokál kytaristy Kubánce, jehož jekot byl ještě extrémnější a odpornější než ze studiových nahrávek.

Mimoto živě mnohem lépe vynikly i hrátky s hlukem, což mi bylo velmi sympatické, takže vlastně jedinou nevýhodou byla hůře viditelná projekce vlivem nasvícení (nedokážu říct, jestli kvůli úhlu anebo kvůli barvě… možná kombinace obojího). Blues for the Redsun však i přesto dokázali vytvořit pohlcující atmosféru a to je pro mě to stěžejní. Stručně řečeno, byla to tryzna jak svině, což jsem očekával a chtěl, takže z mého pohledu naprostá spokojenost.

A mimochodem, když už si tu dělám prdel z ostatních návštěvníků, tak ten samý borec, co musel běžet pro pivo zpěvákovi Forgotten Silence, celý koncert Blues for the Redsun hrozil, jak kdyby na tom pódiu békali Sabatoni. Fakt nechápu…

Každopádně, Blues for the Redsun zahráli tak parádně, že Dark Buddha Rising rozhodně neměli předem předplacenou pozici vrcholu večera a museli se snažit. Finové se ale naštěstí zahanbit nenechali a rovněž předvedli po čertech nepřívětivou porci hutných riffů. Na koncertě mě nejvíce zaujaly čtyři věci. První z nich byla kytara, která vážně trhala koule – to byl sound jak hovado a i vzhledem k tomu, že jsem kytaru slyšel jít především zleva, byl jsem po akci na levé ucho o dost hlušší než na pravé. Ale to nemyslím ve zlém, vážně to drtilo zodpovědně.

Další dvě věci jsou výkony bubeníka Jukky Rämänena, jenž za svojí soustavou předváděl čistokrevný fanatismus, a zpěváka M. Neumana, jehož evidentně chvíli před vystoupením posedl Satan. Pořád se tam válel po zemi, po odposleších, předváděl zfetované pohybové kreace, vřískal jak ďas a neodpustil si ani vtípky jako nacpání celé koule mikrofonu do huby. Konečně nějaký trochu rituál, ha! No, a posledním výrazným prvkem performance byl samozřejmě nezbytný totem z kostí a lebek, který vypadal vážně mocně. Akorát mi připadalo trochu vidlácké, že když jej Dark Buddha Rising společně s dalším vybavením donesli do klubu a začali se připravovat na vystoupení, spousta lidí se jim na ty kosti sesypala, začali to ošmatlávat a fotit se s tím jak s nějakou turistickou atrakcí. Holt asi rituální publikum…

Dark Buddha Rising

Každopádně, jinak byl Temný Buddha zerektován důstojně a koncert utekl docela rychle. V momentě, kdy jsem si pomalu začínal říkat, že už to začíná být na hraně, to Finové uťali a přišel konec – skoro by se chtělo říct, že v tom nejlepším. I zde tím pádem musím vyhlásit spokojenost. Tenhle večer se mi upřímně líbili všichni tři účinkující, zvuk povedený, lidí tak akorát, aby byl klub zaplněný, ale ne nepříjemně přecpaný. Jednoduše – celkově dobrá akce.

Na závěr jenom poslední dva postřehy, dodatky, poznámky. Předně bych rád směřoval ultimátní hejt vůči jednomu fotografovi. Nevím, kdo to byl, ale kámo, ty vole kurva, lézt kapelám na pódium, abych měl lepší úhel na fotku, to je fakt prasárna. A cvakat to tam bleskem a co pár vteřin osvětlit celý klub je taky prasárna. Mor na všechny foťáky, co se takhle chovají – zcela bez nadsázky, kurvíte lidem koncerty!

Poslední odstavec bych pak chtěl ještě věnovat onomu zrušení třetí části takzvaného Suomi Weird Spring pod taktovkou Metalgate, resp. spíš obecnějším okolnostem okolo nekonání. Jak již padlo, Mr. Peter Hayden zrušili skoro celé evropské turné, z něhož nakonec odehrají jen jedinou akci – na festivalu Roadburn v Nizozemsku. Vedle toho ovšem své turné zrušili i Dark Buddha Rising, čili je docela štěstí, že pražskou akci ještě stihli dát – i oni už odehrají pouze Roadburn a ještě jeden koncert v Antverpách v Belgii. Přesné a podrobněji vysvětlené důvody prý budou následovat po uskutečnění Roadburnu (odehraje se 14. – 17. dubna), ale jak naznačil manažer obou skupin (mají společného), asi to nebude úplně veselá situace. Přímo prohlásil: „…at this point we are trying to come up with any way to survive the huge ecomonic loss we are already facing.“ Celý příspěvek si lze v angličtině přečíst zde.

Dark Buddha Rising


Rorcal – Κρέων

Rorcal - Creon
Země: Švýcarsko
Žánr: atmospheric sludge / black metal
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Bleak Recordings / GPS Prod / Grains of Sand Records / Halo of Flies Records / Lost Pilgrims Records / Wolves and Vibrancy Records / Division Records / Dullest Records / Longlegslongarms Records / Unquiet Records

Tracklist:
01. Πολυνείκης
02. Ἀντιγόνη
03. Αἵμων
04. Εὐρυδίκη

Hrací doba: 51:22

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
The Black Birch

První pohled (Skvrn):

Oslavit výročí kapely lze všelijak. Někteří vydávají jubilejní DVD, často nic neříkající kompilace a s povděkem přijímají každičký halíř od svých nejvěrnějších. Jede se výroční turné, setlisty vzpomínají na uplynulé časy a slzy tečou proudem. Jiní ale oslavují poctivěji a ve finále mají mnohem větší šanci zaujmout než skrze sfoukávání svíček. Jako zdárný příklad mohou posloužit švýcarští Rorcal, kteří scénu brázdí teď již jedenáctým rokem. Vzpomínky na loňskou oslavu kulatin ale zůstávají dodnes živé. Desátý rok ve službě totiž patřil minialbu „La femme sans tête“, jež bylo jako stylový dárek věnováno (digitálně za libovolnou cenu) příznivcům kapely. Fandové ovšem nezůstali v pouhé roli přihlížejících, vždyť podoba obalu závisela právě na jejich návrzích. A co především, dopadlo to skvěle – vizuál potěšil, hudba neméně. Materiál, napsaný i nahraný během dvou dní, se příjemně poslouchal a zároveň předestřel otázku, co bude dál. Kapela se na „La femme sans tête“ předvedla ve tvrdě dronovém kabátě, a ačkoliv mělo jít jen o jednorázovou zastávku, nebylo jisté, kam pětihlavé těleso s další deskou zamíří.

Odpověď je ale nečekaně jednoduchá. Letošní „Κρέων“ (co do vývoje) minulé EP opravdu ignoruje a plynule navazuje na poslední řadový počin „Világvége“. Některé změny samozřejmě proběhly, diametrálně odlišný je už jen zvolený koncept. Náznaky aktuálního tematického pojetí lze nalézt již na první dobrou, na obálce. Ta nenabízí pouze zamyšlený pohled muže, roj včel na bradě a odění do tmavě hnědé. Evidentní je zde touha evokovat statnost a upřenost, jež je typická pro antické sochy. V kombinaci s názvem se tedy ocitáme kdesi ve starověkém Řecku, k němuž neodmyslitelně patří i prastaré mýty. I ty o Kreonovi, kolem kterého se točí všechny čtyři kompozice na novém albu.

Novinku Švýcaři postavili stejně jako „Világvége“ na kombinaci atmosférických poloh black metalu a sludge. Z blacku Švýcaři přijali především vyznění kytarových linek, naopak po sludgi je cítit táhlé tempo a (místy až přehnaně) vytáhlé basy. Vše v doprovodu bestiálního řevu, který, ač nezná více než jednu polohu, nenudí a spolehlivě válcuje. Pakliže byste si vzhledem ke zvolenému konceptu snad pomýšleli na helénské etno prvky à la Rotting Christ, vězte, že zde opravdu nejste na správné adrese. „Κρέων“ se nese ve výlučně v tradičním sludge/blackovém duchu bez žánrových odboček. Spíš než na tematicky příbuzné Rotting Christ si tak zavzpomínáte na frankofonní spolky typu Regarde les hommes tomber či Celeste.

Změny ale oproti „Világvége“ rozhodně jsou, ne že ne. Zatímco předchůdce si počínal velmi neurvale, „Κρέων“ patří rozmáchlejšímu budování, na což ostatně upozorňuje i délka skladeb. Ani jedna z kompozic nepodlezla 10minutovou bariéru a na výsledku je to patřičně zdát. Rorcal nezasazují náhlé direkty, dostávají se k nim postupně. Tudíž pakliže jste na Švýcarech měli rádi čišící energii, ochuzeni nebudete, jen je k ní cesta trochu delší. Záměrně neužívám slova komplikovanější – „Κρέων“ se i přes svou rozmáchlost už od prvního poslechu docela obstojně poslouchá. S větší dávkou poslechů sice příliš neroste, ale rozhodně ani neztrácí na síle.

Album má spád a každá skladba nabízí několik strhujících okamžiků. Na druhou stranu, že by šlo o vyloženě výjimečnou práci, to se říct nedá. Ony vyčnívající momenty jsou sice vážně silné, ale cesta k nim často nedrtí tak, jak by se slušelo. Stejně jako parádní pasáže obsahuje každá skladba i znatelně méně zábavné party, bez nichž by bylo pravděpodobně lépe. Nejde o okamžiky, které by zásadním způsobem nudily, ale je třeba si říct, že Rorcal vysokou laťku po celé novince zkrátka nedrží.

„Κρέων“ je bezpochyby poctivou deskou se silnou atmosférou. Má tah na branku, ale zároveň si nepočíná zbrkle. Mnohem raději se oddává intenzivnímu budování a navzdory několika zaškobrtnutím se jí to zdařile daří. Fandům atmosférických blacků, sludgů a post-metalů tak nemám problém odeslat jednoznačné doporučení. Byť s tichou poznámkou a přiznáním, že jsem čekal o chlup víc.

Rorcal - Kreon


Druhý pohled (Onotius):

Mohutný sludgem načichlý blackmetalový zvuk, nádech vizionářské tajemnosti, země původu Švýcarsko. Klíčová slova, jimiž lze popsat kapelu Rorcal, která se po třech letech od vydání skvělého „Világvége“ vrací s novou deskou nabízející 50 minut poctivé černěkovové alternativy prostřednictvím čtveřice kompozic. Již při první inkarnaci je jasné, že jakékoliv servítky jdou stranou, stačí pozvat fanoušky například Celeste a sugestivní večírek může začít.

Pokud minulé album bylo syrové, zároveň ale formou různorodé, novinka je o špetku větší monolit. Dlouhé a mohutné kompozice plné atmosfericky drtící rytmiky a dravých kytarových postupů se povětšinou drží jednotného zvuku a v rámci něho předkládají správně špinavé, hypnoticky zemité, vznešeně rozervané kompozice. Na jednu stranu by špetka diverzity neuškodila, na druhou stranu jsou však skladby natolik pohlcující, že člověka udrží v pozoru po většinu času. Novinka oproti předchůdci více evokuje tradiční blackened death metal, ať už co se týče celkového feelingu, tak co se týče výstavby motivů a práce s nimi.

Rorcal

„Κρέων“ je založeno na neprostupném zvuku a postupném vývoji v rámci vždy přes deset minut dlouhých skladeb, jež sice po prvním poslechu mohou působit stereotypně, nicméně skrývají mnoho zajímavých nápadů. Úvodní „Πολυνείκης“ (pojmenována podle Polyneikése, tedy syna krále Oidipa a Iokasté) začíná pozvolna, ale dýchá z ní osudovost a po chvíli roztáhne svá křídla do specifického, postupně vyvíjejícího se celku. Je méně zběsilá, více heavy (nikoliv jako žánr, zkrátka těžká) a dusivá. Ponurými bicími začínající dvojka v sobě skrývá momenty jak drone/doomově ponuré, tak deathově drtící. Třetí a nejkratší (ačkoliv stále jedenáctiminutová, hehe) „Αἵμων“, která hned zpočátku používá celkem charakeristicky blackový postup, jenž mi něco strašně připomíná a nejsem s to si vybavit co. Jedná se asi o nejpřístupnější kompozici na albu. Po další hrdince z řecké mytologie pojmenovaná poslední „Εὐρυδίκη“ je skladbou, do níž se mi proniká naopak asi nejobtížněji, neboť zpočátku je ještě o špetku méně výpravná, než jak je tomu u ostatních drtiček.

Novinka jde mnohem víc na dřeň a trochu jí chybí špetka toho pečlivého rozmyslu, co se týče detailů, jenž byl na předchůdci přítomný. Jinak se však jedná o velmi intenzivní špinavý zážitek, a tedy povedenou desku. Místy se ovšem mihne trochu jalový postup, který těží spíš z celkového silného zvuku než z nápadů, ale v kontextu se většinou ztratí. Punc tajemnosti a jedinečnosti doplňuje neobvyklý obal, jenž ačkoliv mě nefascinuje jako ten u předchůdce, velmi umně zde ilustruje zemitost a upřímnost desky.