Archiv štítku: Sodoma Gomora

Sodoma Gomora – Multikill

Sodoma Gomora - Multikill

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / electro / grime
Datum vydání: 9.12.2016
Label: ZNK

Tracklist:
01. Intro
02. Multikill
03. Terminator [feat. Dope D.O.D.]
04. Chcípni!
05. The Perfect Murder [feat. Heaven & Sean Strange]
06. Music Made Me Do It
07. Black Magic
08. Mass Hysteria [feat. Hed PE]
09. Backstage
10. Překoplej [feat. Haades]
11. Maniodepressive
12. Kidnap & Rape [feat. Butcher’s Harem]
13. Outsider

Hrací doba: 46:07

Odkazy:
web / facebook

Nekorunovaní králové českého horrorcoru se za poslední rok v moc dobrém světle nepředvedli. Poslední sólovky ŘezníkaDeSada jsou těžká slabota a patří k tomu nejhoršímu – nejsou-li dokonce tím úplně nejhorším – co kdy pod jejich jmény vyšlo. A vlastně nebyli sami, protože ani další kolegové ze stáje ZNK letos nezabodovali, třeba Dead Team navazující na tradici Terror Crew a jejich rozpačitý debut „Nebezpečná aktivita“. O to větší ale byla zvědavost, jak si ústřední dvojice ZNK povede ve společném projektu Sodoma Gomora – jestli půjde o další slabou nahrávku, po níž by se už definitivně začaly vkrádat myšlenky o úpadku, anebo to naopak bude návrat v plné parádě.

I když slovo návrat asi nebylo úplně nejšťastnější, poněvadž už předem bylo jasné, že se Sodoma Gomora na „Multikill“ nehodlá vracet do minulosti a oživovat ducha starších nebo dokonce nejstarších počinů. Naopak byl dlouho dopředu avizován odklon jiným směrem – k tvrdě elektronickému soundu. Že tentokrát nejde jen o silácké kecy (a že zrovna silácké kecy minimálně Řezník docela umí, viz třeba agro kydy o nejlepším albu před vydáním „Říše za zrcadlem“), naznačil již loňský singl „Chcípni!“ a další dva tracky vypuštěné těsně před vydáním, „The Perfect Murder“ a „Multikill“.

Samozřejmě je to citelná změna, a pokud chce někdo slyšet to samé dokola, asi jej „Multikill“ zrovna nepotěší. Mně osobně ale tohle směřování nevadí, vlastně právě naopak. Řekněme si to na rovinu – diskografie Sodomy Gomory, Řezníka a DeSada už dávají dohromady slušnou řádku počinů a v posledních letech bylo cítit, že se to nikam moc neposouvá. A když už pokus o nějaký posun přišel na „Říši za zrcadlem“ a „Here I Cum“, dopadlo to hodně nepřesvědčivě. Naopak rapy do agresivní elektroniky jsou něčím, co mi v případě Sodomy Gomory smysl dává, a „Multikill“, resp. tedy jeho část, jen potvrzuje, že to kapele sekne. Byť to není bez výhrad, ale k tomu se ještě dostaneme. Přijde mi však, že prvotní ohlasy fandů nejsou moc nadšené, ale mně by nevadilo, kdyby se v tomhle stylu pokračovalo i dál, pokud by se zvyšovala kvalita.

Je to právě hutný elektronický instrumentál, díky němuž „Multikill“ maká. V drtivé většině případů to má koule a dokonce mě ani nesere, že je to oblečené do „dubstepového“ hávu, ačkoliv dubstep sám o sobě vůbec nemusím. Hlavně při vyšší hlasitosti muzika dost slušně nakládá, takže v tomhle ohledu vlastně super.

Paradoxně je to nakonec rap, který z toho vychází jako slabší složka. Což o to, ústřední dvojice obecně umí a i na „Multikill“ je dost momentů, které takové tvrzení dokazují, ale jinde si rap s elektronickými spodky nerozumí na sto procent a bylo by lepší nad těmi linkami ještě trochu zapřemýšlet. Jinde vokály muziku dokonce stahují ke dnu. Znalec tvorby navíc jistě postřehne nemálo povědomých rýmů, jaké Sodoma Gomora opakuje z minulosti a leckdy ani ne prvně. Obhájit to snad lze jen v „Music Made Me Do It“ textově koncipované jako odkazy na dřívější songy a stylové kolegy, ale jinak… že by už vážně docházely nápady? V neposlední řadě pak nevyšly ani všechny hostovačky – některé jsou výborné, ale jiné jsou docela slabé.

I navzdory tomu všemu, co jsem až do nynějška řekl, se ale nebojím prohlásit, že deska začíná v kurevsky epickém tempu a její první (cca) třetina je skvělá. „Intro“ je trochu o hovnu, byť jako prvotní náznak nového soundu opodstatnění má, ale pak už to jede. Titulní track „Multikill“ mě baví a hned vzápětí následuje „Terminator“, kde se představí největší hostující hvězda nahrávky – holandští řezníci Dope D.O.D. Právě k nim má nové směřování Sodomy Gomory asi nejblíže, tudíž jejich angažování dává smysl a ani tím pádem nepřekvapí, že jim beat sedí jak čuně.

Následují dvě klipové pecky „Chcípni!“ a „The Perfect Murder“, které i v rámci celku vyznívají hodně dobře. První jmenovaná se už bohužel stačila trochu ohrát, ale to je dáno hlavně tím, že vyšla celý rok a půl před vlastní deskou. Ale není to nic zásadního, song je pořád těžce v cajku a na „Multikill“ patří k tomu nejlepšímu. Zato „The Perfect Murder“, kde hostují Heaven a Sean Strange, se mi zpočátku moc nezdála, ale nakonec fakt vyrostla a možná je to moje úplně nejoblíbenější věc na albu. Sice bych se obešel bez úvodní sloky Heavena, ale jinak to maká, refrén kope jak hovado a instro je luxusní.

Sodoma Gomora

Jak se ovšem záhy ukáže, po konci „The Perfect Murder“ máme to nejlepší za sebou (všimněte si, že na začátku jsou nacpané všechny kusy zveřejněné v předstihu). V dalším průběhu se nachází pár oukej tracků, hlavně „Black Magic“ a „Mass Hysteria“. Ve druhé jmenované hostují Hed PE, jejichž kytarový příspěvek tomu sluší a jedná se o příjemné oživení. Kromě těchto dvou už je to ale slabší nebo rovnou úplně slabé.

Zklamáním je feat s Butchers Harem„Kidnap & Rape“. Spojení Sodomy Gomory s Australany vždycky rvala koule a, ty vole, „Splatter Rape“ prostě patří k nejvyšším vrcholům diskografie, to je arcikult. Natěšenost byla veliká, ale je to takové obyčejné, nezaujme. To samé platí i o „Maniodepressive“, již drží nad vodou jenom instrumentál, a o finální zbytečnosti „Outsider“. I „Překoplej“ patří k tomu slabšímu a moc mě tu nebaví ani Haades… ale to je klasika, ten mě na featech nebavil skoro nikdy, jeho radši sólově.

Pořád jsme se ovšem nedostali k tomu nejhoršímu. „Music Made Me Do It“ se sama o sobě řadí k tomu méně výraznému a ještě ji sráží refrén, který mě těžce vysírá. Ultimátní sračka pak je „Backstage“, což je asi jediná věc zralá na na odstřel komplet, refrén je pak opět příšerný.

Vzato kolem a kolem je „Multikill“ nevyrovnaný počin. Několik tracků je skvělých a rozjezd alba je super, ale později už to začíná uvadat, v některých případech fakt hodně. Je otázkou do pranice, zdali je to počáteční nejistota, že Sodoma Gomora ještě není pevná v kramflecích v novém soundu, anebo je to důsledek obecně klesající kvalitativní laťky a povedený začátek je naopak jednorázově vzepětí způsobené žánrovým oživením. Na to odpovědět nedokážu, asi se to ukáže až na další fošně – bude-li tato pokračovat ve stylu zavedeném na „Multikill“. Pokud by se z novinky vyzobalo to nejlepší, zůstalo by  nadupané EP. Ve stávající podobě však nechybí hluché momenty a slabé songy, což dojem citelně rozmělňuje. Promarněná šance na výbornou fošnu.

Sodoma Gomora


Redakční eintopf #96 – prosinec 2016

Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent
Nejočekávanější alba měsíce:
Ash Borer – The Irrepassable Gate
Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent


H.:
1. Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent
2. Acrosome – Narrator and Remains
3. Sodoma Gomora – Multikill

Kaša:
1. Echelon – The Brimstone Aggrandizement

Atreides:
1. Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent
2. Tech N9ne – The Storm

Skvrn:
1. Ash Borer – The Irrepassable Gate

Onotius:
1. Ash Borer – The Irrepassable Gate
2. Bethlehem – Bethlehem

Metacyclosynchrotron:
1. Death Worship – Extermination Mass
2. Sacrificio – Guerra eterna

H.

H.:

Obvyklé tlachy o tom, jak je to v prosinci ohledně vydávaných desek absolutně na píču, letos nejsou úplně na místě. Jistě, byly už silnější měsíce, přesto není problém i v poslední dvanáctině roku lehce poskládat trojičku alb, u nichž mohu říct, že si je poslechnu rád.

První místo budiž rezervováno pro Gnaw Their Tongues. Nepředpokládám, že by „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ po hudební stránce nějak překvapilo, ale myslím, že v tomto případě to snad ani není nutné. Standardní dávka ultra-hnusu mi ke štěstí zcela postačí. Možná to zní trochu nenáročně, ale když si člověk uvědomí, v čem tkví síla Gnaw Their Tongues, tak pouhý požadavek na ohavnou desku začne dávat smysl.

Dost jsem zvědavý i na to, co na svém druhém albu „Narrator and Remains“ předvede turecký projekt Acrosome. Narůžovělý obal mě příliš neoslovil, ukázky jsem záměrně neposlouchal, protože si chci počkat až na kompletní nahrávku, ale debutový počin „Non-Pourable Lines“ mám v paměti uložen jako hodně povedenou záležitost, již si tu a tam s chutí připomenu. Bude-li novinka na stejné kvalitativní úrovni, pak myslím budu spokojen.

Ne, že by tu nebyli i další kandidáti pro zařazení do eintopfu, ale nakonec ten poslední flek přiklepnu domácí horrorcorové stálici Sodoma Gomora. Poslední sólovky ŘezníkaDeSada sice stály za vyližprdel, nicméně věřím tomu, že novinka jejich společného projektu bude někde jinde. Nechci slyšet nepřesvědčivé polovičaté sračky jako minule, ale agresivní rapy, v jejichž textech létají střeva vzduchem! Navíc mě zajímá i slibovaný příklon k ostřejšímu elektronickému soundu. První klipy „Chcípni!“ a „The Perfect Murder“ znějí slibně, tak snad už to tentokrát bude (zase) ono…


Kaša

Kaša:

Já vím, že bych na tomto místě měl vysypat z rukávu bez větších problémů alespoň jednu prosincovou desku, na niž se těším ze všech nejvíc, ale abych pravdu řekl, tak v prosinci se netěším vůbec na nic. Při pohledu na soupis plánovaných počinů mě všechna jména nechávají zcela chladným. Většinu z nich neznám vůbec a ty, která znám, tak nepříliš zevrubně. To znamená, že když už je mi jméno skupiny povědomé, tak o její tvorbě vím velké kulové.

A proto z čiré nouze za nejočekávanější album prosince vybírám druhou studiovku severských deathmetalistů Echelon. „The Brimstone Aggrandizement“ by mi jinak bylo zcela volné, protože nemusím za každou cenu slyšet další z mnoha projektů, v nichž se angažuje Rogga Johansson, ale udělám výjimku. Nebudu říkat, že se těším, protože se vážně netěším, ale přesto si druhou desku Echelon poslechnu a budu se těšit na další, snad už ne tak zoufale slabý měsíc.


Atreides

Atreides:

Pokud byl podzim nečekaně plodný, prosinec alespoň pro mě polevuje. Všeho všudy proto dvě jména. Prvním je tortura Gnaw Their Tongues. Už loni jsem pokukoval po novince a trestuhodně jsem ji opomněl v návratu k pár starším deskám. Není tedy lepší příležitosti, než si zpříjemnit letošní svátky komerce a ke stromečku vyšňořeném údy a orgány všeho druhu si pustit trochu poctivého sonického teroru z dílny páně Moriese.

Druhé jméno je pak z docela jiného soudku a na rovinu se přiznám, že pro jeho hyperaktivitu nestíhám sledovat vše, co chrlí do světa. Horrorcorový maniak Aaron Dontez Yates a.k.a. Tech N9ne vydává sedmnáctou (!) řadovku za pětadvacet let existence, a ač znám sotva čtvrtinu, jsem na „The Storm“ (snad odkazující na vlastní debut „The Calm Before the Storm“?) přinejmenším zvědavý – ačkoliv zázraky v jeho případě dávno neočekávám, podobně jako od většiny žánrových matadorů, kteří to nejlepší mají podle mě dávno za sebou.


Skvrn

Skvrn:

Po bohatém podzimu přichází klasický prosincový útlum. Vyloženě špatně nebude, ale to nedůležitější již bylo v letošním roce řečeno. Prosincový příspěvek tak spíše symbolicky doplní roční mozaiku, na jejíž výrazné přetváření bude nadílka dalšího měsíce krátká. Pro účely eintopfové tentokrát vybírám jediné jméno, blackmetalovou formaci Ash Borer. Až do posledního EP „Bloodlands“ (2013) Američané vydávali jednu nahrávku za druhou, jenže poté přišel útlum a věnování se jiným hudebním úchylkám. Po třech letech je kapela naštěstí zpět a já nečekám nic jiného než intenzivní blackmetalové skladby, které nebudou postrádat syrovost, agresivitu, občasné zvolnění ani potřebné minuty pro tyto účely tradičně vyhrazené. Zásadní otřesy v žebříčcích nečekám, nicméně Ash Borer jsem si vždycky rád poslechl, a když se podaří držet dosavadní laťku, budu hlásit spokojenost.


Onotius

Onotius:

Pokud byl listopad po stránce kvantity oproti svým dvěma nadupaným předchůdcům o špetku skromnější, ve srovnání s prosincem to byly stále žně. Tentokrát toho vychází opravdu poskrovnu, a výběr tak padá i na kapely, které bych v kontextu nabídky předchozích měsíců možná i přehlédl (samozřejmě ale neříkám, že právem). Například novou eponymní nahrávku německých Bethlehem si ujít nenechám. Ať už jejich doom/blackmetalová tvář či ta rockovější a experimentálnější, jejich desky byly vždy celkem schopny zabavit, tak doufám, že novinka nebude výjimkou. První ukázky působí místy jako návrat k trochu blasfemičtějšímu vyznění, tak jsem zvědav, jak nakonec deska obstojí jako celek.

Ještě o malinko více jsem zvědav na novou desku Ash Borer. S touhle kapelou jsem poprvé potkal v letech, kdy jsem ještě black metal poslouchal celkem okrajově, a nyní jsem zčistajasna narazil na jejich nový vypuštěný song z nadcházejícího „The Irrepassable Gate“ a musím říct, že se jedná o vskutku skvělý kus muziky. Pokud bude celé album takové, máme se na vskutku co těšit. Dlouhá čekání mě nicméně pronásledovat nebudou – obě zmiňované desky totiž spatří světlo světa již druhého prosince.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Netrápí mě, že nemám do eintopfu co psát, když jsem ještě nestačil pořádně naposlouchat polovinu krutých věcí, co vyšly během listopadu. Ale aby se neřeklo; Určitě budu vyhlížet oficiální stream debutového EP kanadské zběsilosti Death Worship (lidi z Blasphemy, Conqueror, Revenge). Limitovaný vinyl bez artworku se sice dal koupit už v listopadu na festivalu Nuclear War Now! v Berlíně, ale plebs si holt bude muset počkat až na 25. 12., kdy by se „Extermination Mass“ mělo objevit na Bandcampu. Plnohodnotné, fyzické vydání bude navíc k dispozici až příští rok. Debut španělských Sacrificio pár týdnů poslouchám z proma, a pokud vím, tak „Guerra eterna“ už nějaký vůl stejně leaknul, ale oficiálně deska vychází až v prosinci, tudíž není co řešit. Povinnost pro fandy první vlny black metalu! A to je tak všechno, co mě upřímně zajímá. Nutno ještě dodat, že by mě nepřekvapilo, kdyby Ajna Offensive „zničehonic“ do konce roku vydali i nové album „Intra Naos“ italských fanatiků Altar of Perversion. Ale to je pouze mé zbožné přání a nikoliv odhad založený na pevných faktech.


Sodoma Gomora: info o albu

Horrorcorová stálice Sodoma Gomora zveřejnila detaily o své novince – počin s názvem „Multikill“ vyjde 7. prosince (předobjednávky už běží), jeho přebal najdete tady, tracklist se nachází na konci článku. Klip „The Perfect Murder“, v němž hostují Heaven a Sean Strange, sledujte na YouTube. Již dříve vypuštěný song „Chcípni!“ najdete také na YouTube.

Kromě Heavena a Seana Strange se mezi hosty dále objeví Dope D.O.D., Hed PE, Haades a Butcher’s Harem.

01. Intro 02. Multikill 03. Terminator [feat. Dope D.O.D.] 04. Chcípni! 05. The Perfect Murder [feat. Heaven & Sean Strange] 06. Music Made Me Do It 07. Black Magic 08. Mass Hysteria [feat. Hed PE] 09. Backstage 10. Překoplej [feat. Haades] 11. Maniodepressive 12. Kidnap & Rape [feat. Butcher’s Harem] 13. Outsider 14. Black Magic (DNB REMIX)


Máma má raka (2016)

Máma má raka

Země: Česká republika
Žánr: komedie

Rok vydání: září 2016
Režie, kamera, scénář, střih: Martin Pohl
Zvuk: Matouš Verner
Produkce: Martin Kokta a Martin Pohl

Hrací doba: 38:44

Značka ZNK je spojena především s hudební tvorbou – všichni už dávno známe všechny ty kapely a muzikanty jako Sodoma Gomora, Řezník, DeSade, Terror Crew, Evil Dope, Haades, nověji i Dead Team a další. Zasvěceným však netřeba připomínat, že vedle hudby okolo ZNK víří i další projekty – grafické (Martyho frky), videoherní (dnes již pravěká série brutálních adventur Život není krásný) i filmové. A právě ta poslední jmenovaná oblast nás dnes bude zajímat.

Hlavním hybatelem za tím vším je Řezník a ani filmy nejsou výjimkou. Doposud vznikly tři – „Deprivační staniol“ (2007; ten však stojí trochu mimo svět ostatních), „Život není krásný“ (2008) a „Jehovova pomsta“ (2010) – z nichž asi nejoblíbenějším (a právem) je dle mého ten druhý jmenovaný. Jak ovšem vidno z napsaných letopočtů, Řezník se v této oblasti na pěkných pár roků odmlčel a spíše se věnoval muzice, kde co do věhlasu v mezičase poskočil o notný kus kupředu. Další snímek „Máma má raka“ byl v přípravě delší dobu a scénář prý vznikl už před čtyřmi lety, nicméně věci se začaly hýbat až loni. Tak se na to pojďme podívat.

Nový film pokračuje v estetice svých dvou předchůdců, na něž ostatně volně navazuje. Opět se tedy jedná o stejný dějový vesmír rumburského podsvětí, kam se vrací několik vedlejších postaviček jako dvojice otec / syn, Řezníkův táta v úloze teplého perverzáka nebo také Jarda Malík, tedy ústřední postava druhého snímku. Klasicky nechybí ani camea lidí, kteří se motají okolo ZNK, objeví se například Haades nebo tradičně i sám Řezník (a bez masky).

„Máma má raka“ je samozřejmě plná svérázných postaviček, které jdou od jedné absurdní situace ke druhé. Kromě absurdity budiž společným jmenovatelem sprška sprostých slov, nekorektní humor, drogy a chlast. Právě v bizarních scénkách a přisprostlých vtípcích tkví největší kouzlo Řezníkových snímků, jelikož technicky i obsahově je to jinak ultimátní amatéřina. Sice je s každým novějším snímkem znát snaha o větší filmovost a „Máma má raka“ v tomto trendu pokračuje, ale to nic nemění na skutečnosti, že je to stále na koleně dělaný počin a že je to na výsledku znát. Jinými slovy, herci nejsou herci, nýbrž ochotníci, a když mají něco zahrát, je to povětšinou toporné jak panna v posteli. Naštěstí nějakých velkých hereckých etud není zas tak třeba a film staví spíše na sypaní vulgarit, což jde všem přítomným naopak evidentně dobře.

Příběhové je to opět prostoduché. Stejně jako v předchozích případech je děj vlastně nedůležitý a slouží jen jako pojítko mezi jednotlivými scénkami. Ale pro pořádek – snímek se točí okolo opilce Kamila, jehož matka dostane rakovinu konečníku. Operace je nutná, leč drahá a hlavní hrdina aktuálně má 15 Kč. Potřebuje však sehnat rovnou 360 000 a cestou k tomu mají být ilegální zápasy za městem. Toť základní nástin. Na druhou stranu je pozitivní, že tentokrát se tvůrci pokusili alespoň o nějaký dějový zvrat a nějakou nečekanou… ne zrovna pointu, tu „Máma má raka“ fakt nemá, ale takový ten twist v závěru. I navzdory jemu je to stále dost přímočará podívaná, jež na diváka neklade žádné intelektuální nároky.

Vzhledem k tomu, kdo za tím stojí, je samozřejmě na místě zastavit se i u hudební stránky. Řezník si ve filmu nedělá reklamu na vlastní tvorbu, takže se neozve žádná Sodoma Gomora nebo něco z jeho sólovek, ale objevují se tu skladby několika interpretů, s nimiž má M. Engele přece jen nějakou spojitost. Například „Jedu do pekla“ od Vanessy (se Samirem Hauserem se potkal v projektu Mortal Cabinet), songy od Hentai Corporation (jejich členové hostovali na albech ŘezníkaSodomy Gomory plus hrají i v Undead Orchestra) nebo Záviše (hostoval na desce Sodomy Gomory).

V jádru je „Máma má raka“ počinem, který bezezbytku zapadá do světa ZNK. Pokud je vám tento odporný, pak pro vás bude film zcela jistě nekoukatelný, jednoduše je nutno vysílat na stejné vlně. Ale i v takovém případě – řekněme si to na rovinu – je to záležitost tak na jedno podívání. Pytel brambůrků a dvě piva u toho jdou otočit, ale koukat se na to znovu? To asi ne. Na druhou stranu je nutno uznat, že je „Máma má raka“ nadupanější a tlačí na pilu víc než „Jehovova pomsta“, takže je v důsledku zábavnější (a docela o dost). Na „Život není krásný“ však novinka nemá.

Máma má raka


Řezník – Říše za zrcadlem

Řezník - Říše za zrcadlem

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / rap
Datum vydání: 28.4.2016
Label: ZNK

Tracklist:
01. Říše za zrcadlem
02. Zplozenej peklem
03. We’re Gonna Fuck You Up (feat. Madchild)
04. Šerednej zmrd
05. Už nechci žít na týhle planetě
06. Nesnášim všechno pt. 2
07. Trendy zmrdi (feat. Undead Orchestra)
08. Všechny zabít
09. Pan Au
10. Žádnej cíl
11. S!ckshyt
12. Nejsem dobrej společník
13. Tisíc mil (feat. DeSade)
14. Nirvana
15. Už ani nevim…

Hrací doba: 50:12

Odkazy:
web / facebook

No, nechoďme kolem horké kaše – lídři labelu ZNK se aktuálně neukazují zrovna v životní formě. Na sklonku loňského roku docela pohořel DeSade se svou tehdy novou sólovkou „Here I Cum“, jež nabídla nezvykle slabý a nezáživný materiál. Tehdy jsem v recenzi napsal, že do té doby to byl z ústředního dua Sodoma Gomora právě on, jehož sólové věci mě bavily o chlup víc, což se po „Here I Cum“ trochu obrátilo. Předchozí Řezníkovo sólové dvojalbum „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ totiž bylo i přes pár slabších momentů asi tím nejlepším, co vrchní kápo domácího horrocoru pod svým jménem doposud vydal, a nyní čerstvá novinka „Říše za zrcadlem“ tento stav měla, logicky, potvrdit. Leč nestalo a podobně jako kolega s bradkou, i M. Engele si vybírá horší chvilku.

Já osobně jsem vždycky bral takové ty silácké kecy interpretů před vydáním alba s velkou rezervou a počítám s tím, že je to prostě nadnesené. Když Řezník sliboval, že „Říše za zrcadlem“ bude jeho nejlepší věc a půjde o přelomovou desku, bral jsem to stejně a nepřistupoval k tomu s očekáváním veledíla. Nicméně jsem si vážně nemyslel, že z novinky vyleze takováhle nuda. Přesně taková totiž „Říše za zrcadlem“ je – prostě nudná a plná nevýrazných tracků.

Na druhou stranu, svým způsobem přelomová asi je. Přinejmenším z toho úhlu pohledu, že je poněkud odlišná od svých předchůdců. Ono co si budeme povídat, Řezník je dnes v pozici, kdy by vlastně nemusel vymýšlet vůbec nic nového a stačilo by mu jen furt dokola točit další díly „Tý holky v mym sklepě“, „Pořád jenom hate“ a dalších profláklých kusů. Přesto „Říše za zrcadlem“ není tak hitová deska a je zde znát snaha o trochu dospělejší, ucelenější a temnější nahrávku. To by v zásadě mělo být plus, ale realita ukazuje, že je Řezník přesvědčivější v pozici vypravěče nekompromisních splatter historek.

Bezzubost celého počinu jako by předznamenával už první singl „Šerednej zmrd“. U minulého dvojalba šla jako první ven také spíš pomalejší věc, která nebyla prvoplánově hitová, ale o tom to není. Ten rozdíl tkví v tom, že „Bateman“ byl prostě dobrý track, jenž měl něco do sebe. Ale „Šerednej zmrd“ se mnou nijak nehnul, ačkoliv tematicky i provedením textu je to skladba, jež do Řezníkova portfolia zapadá. Viník je ovšem jinde a ukažme si na něj prstem – slabý beat. Technicky možná v pohodě, ale když přijde na lámání chleba, tak to vůbec, ale vůbec nekope a nemá to v sobě prostě nic.

A tenhle neduh bohužel netrápí jen „Šerednýho zmrda“, ale spoustu dalších songů – „Říše za zrcadlem“, „Zplozenej peklem“, „Už nechci žít na týhle planetě“, „Všechny zabít“, „Tisíc mil“ (očekávatelný feat s DeSadem jen tak mimochodem nijak nepřekvapí) a „Už ani nevim…“ mají vyloženě slaboučká instra absolutně bez koulí. O trošku lépe jsou na tom „Nesnášim všechno pt. 2“ (asi nejsolidnější z toho výběru), „Žádnej cíl“, „S!ckshyt“, „Nejsem dobrej společník“ a „Nirvana“, ale pořád to prostě ani zdaleka není ono. A to je bolestivě velký podíl vaty, když má placka 15 písniček. A přitom na produkci jsou vesměs osvědčená jména jako PhoeniCZ nebo Mortem, přičemž především věci od druhého jmenovaného mě obecně baví. Nicméně i takové eso jako Mortem na „Říši za zrcadlem“ prostřednictvím „Nejsem dobrej společník“ a „Tisíce mil“ předvádí spíše to nudnější ze své tvorby.

Za instra jsem vlastně zdissoval 12 z 15 tracků, což mi přijde kurevsky hodně. Tři zbylé pak stojí trošku mimo. Na „Trendy zmrdech“ se podíleli Undead Orchestra alias projekt se členy Hentai Corporation, což samo o sobě říká, že tohle bude kytarový song. To je pravda, a i když se nejedná o žádný extrémní zázrak (u Sodomy GomoryŘezníka už jsem slyšel lepší tracky se zapojením elektrických kytar), tak oproti okolní chcíplotině jsou metalové riffy po čertech osvěžující – i přesto, že Petr Škarohlíd tu ani omylem nepředvádí takovou kvalitu jako v domovských Hentai Corporation.

Druhou vybočující věcí je „Pan Au“, jemuž se dostalo poměrně velkého ohlasu, což upřímně řečeno vůbec nechápu. Tahle písnička je prostě píčovina, jenom taková srandička maximálně tak na jeden poslech, pak už mě to začalo pekelně srát. Jestli má zrovna tohle táhnout album kupředu, tak je to pro mě jen další důkaz toho, jak špatně na tom „Říše za zrcadlem“ je. Nehledě na fakt, že „Pan Au“ prostě do kontextu desky nesedí ani za hovno. Jestli šlo celkové ladění materiálu obhajovat snahou o temnější a dospělejší nahrávku, tak právě „Pan Au“ tenhle argument poněkud diskredituje. Trochu kabaretní, na můj vkus zbytečně veselý motiv ve „Zplozenej peklem“ bych z tohohle ohledu ještě kousnul, ale „Pan Au“ už u mě fakt neprojde. Tenhle song je sračka.

Vlastně to jediné, co je na „Říši za zrcadlem“ opravdu dobré, je ta jediná skladba, jejíž název doposud nepadl. „We’re Gonna Fuck You Up“ je totiž regulérní hymna, která má pořádně chlupaté koule a představuje to, co bych chtěl od Řezníka slyšet. Vůbec nejde o to, aby texty byly co největší splatter, aby tam bylo co nejvíc vulgarit nebo hejtu… hlavní je, aby to kurva mělo koule! A ve „We’re Gonna Fuck You Up“ si to všechno konečně sedlo – instro, rap i text šlapou a konečně je to ono. Ostatně, asi v tom bude hrát velkou roli i to, že „We’re Gonna Fuck You Up“ není jen jednoznačným vrcholem „Říše za zrcadlem“, ale především mocné kolabo. Produkce se zde ujali němečtí Snowgoons, což je v rámci hip-hopových beatů nejvyšší extraliga, jejich produkce mě strašně baví, a i když tohle není to nejlepší, co jsem od nich slyšel, oproti všemu okolnímu na tomhle albu je to o vesmír výš. Vedle toho se zde objevuje ještě hvězdný host v podobě kanadské legendy Madchilda, což není jen super úlovek pro Řezníka, ale hlavně velká paráda. No, a aby toho nebylo málo, tak refrén svým nezaměnitelným zpěvem vyšperkoval Radek Škarohlíd z Hentai Corporation a pár scratchů přidal DJ Ill Rick. Vlastně jediná věc, co na desce stojí opravdu za pozornost.

Na albu je znát, že v ZNK umějí produkovat alba na skvělé technické úrovni, která je dnes regulérně profesionální. Je sice pravda, že se už z toho vytratila taková ta sympaticky amatérská UG aura, která v tom byla, když M. Engele a DeSade diktovali „Sodoma Gomora Rap“, ale to je vývoj a nic proti tomu. Je slyšet, že si s tím někdo pohrál, lze si všimnout čím dál propracovanějších backing vokálů a takových těch „menších“ hostů, kteří se nepíšou do featu (viz „Už ani nevim…“, kde zpěv, nikoliv rap, jako jediný tuhle věc táhne nahoru), ale to nestačí. Sice chápu, že pro spoustu lidí je hip-hop (ať už jde o nějakou klasičtější odnož, hardcore hip-hop, horrorcore nebo cokoliv jiného) především o rapu a textu, ale pro mě osobně je i v tomhle žánru vokál a hudba na srovnatelné úrovni. Flow může být božská jako prase, ale dokud je instro na piču, tak mě to prostě nebaví, takže když je album od sklepa na půdu nacpané nudnými beaty, sráží mu to v mých očích vaz. A to nespraví ani sám hlavní protagonista, zvlášť když si víceméně jen odvádí svůj dobrý standard, ale opravdu překvapit dokáže jen málokdy, byť textově je to na poměry žánru (co si budeme povídat, horrorcore prostě není zrovna přehlídka inteligence a očekávat něco takového by bylo vysoce bláhové) v pohodě a pár odkazů (třeba na japonský kult „Ichi the Killer“, ha!) relativně potěšilo.

„Říše za zrcadlem“ je bez debat velkým zklamáním – stejně jako „Here I Cum“ před půlrokem. Když si to po sobě přečtu a uvědomím si, kolik songů se mi na desce upřímně líbí (jedna… ty vole, jedna!), tak prostě nelze zastírat skutečnost, že tu máme co do činění s albem nepovedeným a podprůměrným. K tomu vesměs není moc dodat. Snad si Řezník a DeSade spraví reputaci s chystanou plackou Sodomy Gomory, jež by mohla být zajímavá, pokud se skutečně celá ponese v agresivním soundu à la Dope D.O.D., jaký představil již před rokem vypuštěný singl „Chcípni!“. Ale o tom až za nějaký půlrok, který si poslechem „Říše za zrcadlem“ rozhodně krátit nebudu.


Řezník: videoklip, info o albu

Řezník má aktuálně před vydáním své další sólové desky a nyní vypustil do světa veškeré její detaily. Novinka ponese název „Říše za zrcadlem“, její obal najdete tady, tracklist následuje níže. Venku už je také první videoklip k tracku „Šerednej zmrd“ – sledujte na YouTube. A v neposlední řadě – křest alba proběhne 7. května v pražském klubu Storm.

01. Říše za zrcadlem 02. Zplozenej Ppeklem 03. We’re Gonna Fuck You Up [feat. Madchild; prod. Snowgoons] 04. Šerednej zmrd 05. Už nechci žít na týhle planetě 06. Nesnášim všechno pt. 2 07. Trendy zmrdi [feat. Undead Orchersta] 08. Všechny zabít 09. Pan Au 10. Žádnej cíl 11. S!CKSHYT 12. Nejsem dobrej společník 13. Tisíc mil [feat. DeSade] 14. Nirvana 15. Už ani nevim…


DeSade – Here I Cum

DeSade - Here I Cum
Země: Česká republika
Žánr: hip-hop / rap / horrorcore
Datum vydání: 8.12.2015
Label: ZNK

Tracklist:
01. Předehra
02. Příběh
03. Here I Cum
04. Yak?
05. Kundičky 2015
06. Měnič
07. 50 odstínů hnědi [feat. Řezník]
08. Já ti nevim
09. Kalendárium
10. Rock Star
11. Orgies in Torture Chambers [feat. Lord Lhus]
12. Už to tak bude asi [feat. Zverina]
13. DeSade, the Voyeur
14. Opilá rohlíkem [feat. Karel Šíp]
15. Sex Addict Therapy [skit]
16. Dej si pivko [bonus]

Hrací doba: 56:56

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

První pohled (H.):

Už to skoro začínalo vypadat, že se letošek obejde bez jakéhokoliv alba od hlavních zvrhlíků okolo značky ZNK a zároveň členů Sodomy Gomory (pomineme-li tedy „Necrotica“ od Mortal Cabinet, což lze asi jen těžko považovat za čistě Řezníkovu práci). V poslední možný měsíc však situaci zachránil DeSade se svým třetím (kdybychom ale počítali i dřívější tvorbu v rámci osobního projektu SWD, tak vlastně už pátým řadovým) čistě sólovým počinem „Here I Cum“

Celou tvorbou DeSada se prolíná několik konkrétních témat, nicméně předchozí dvě alba „2000DeSade“ a „Sádismus“ nebyla nějak pevně tématicky uzavřená. Ačkoliv novinka „Here I Cum“ není žádným regulérně koncepčním počinem, na rozdíl od svých předchůdců stojí jen na jednom nosném motivu, který je vlastně vcelku zřejmé už jen z názvu – „Here I Cum“ je totiž o souložení na všechny způsoby.

A musím říct, že právě tohle je jeden z hlavních důvodů, proč mě „Here I Cum“ moc nebere a proč novinku ze všech tří dosavadních DeSadových sólovek považuji za tu nejslabší. Ne snad, že bych byl nějaká citlivka nebo moralista, ani omylem, ty vole, já jsem ten poslední, koho by v textech pobuřovaly čuňárny a vulgarismy, tím spíš v rapu a tím spíš u DeSada, k němuž tyhle věci nějakým způsobem vždycky patřily. Jenže co je moc, to je moc a poslouchat hodinu v kuse ódy DeSadovu kládu a o tom, jak šuká, šukal nebo chce šukat, je trochu nudné…

Další věcí, která mě trochu irituje, je to, že některé tracky jsou jednoduše takové… inu, trochu nic moc až vyloženě nepovedené. Asi nejkřiklavějšími příklady jsou třeba „Předehra“, „Měnič“, „Rock Star“ nebo „Už to tak bude asi“, kterou moc nevytáhl ani hostující Zverina. Pak je tu pár dalších songů, které nejsou vysloveně špatné, ale taky to není žádný extrémní trhák, což jsou překvapivě třeba „Kundičky 2015“, které na předcházející části pomyslné série nemají, nijak zvlášť ale nevyčnívá třeba ani „DeSade, the Voyeur“. Speciální kategorií pak je „Já ti nevim“, která je vybavena skvělým instrem s epickým nádechem, jehož potenciál je však zabitý dalším nadrženě puberťáckým textem.

Desku pak příliš nevytahují ani featy, které sice nejsou nějak blbé, ale ani ne nějak výjimečné. Například na minulém „Sádismu“ bylo hostovaček možná skoro až moc, ale zase byly kurevsky povedené, ať už šlo třeba o kulervoucí track s Řezníkem, mocnou „Sou vyjetý“, Jamese Colea, který nikdy nic nezkazí, pecku s El MarónemMasových wrahů a CumbloodemButchers Harem nebo rovnou titulní hit s Ladou Firch. Na „Here I Cum“ takové featovací šlehy bohužel nejsou.

Nechybí opět obligátní Řezník„50 odstínech hnědi“ a tahle věc ve finále patří k těm zábavnějším, protože když nic jiného, alespoň vybočuje jak instrem, tak i fekálním textem, byť taková paráda jako „Tour de Sodoma“ z minulé placky to není ani zdaleka. V horrorcorové „Orgies in Torture Chambers“ se objevil Lord Lhus, jenž se v ZNK světě evidentně v pohodě zabydlel, a jeho vyřídilka je výborná, takže i díky tomu jde o jednu z těch lepších věcí. Na rozdíl od už propírané „Už to tak bude asi“ se Zverinou, jelikož tuhle písničku prostě potápí její nevýraznost.

A podobně jsou na tom vlastně i samotná instra, mezi jejichž autory nechybí ani spolehliví beatmakeři jako třeba Mortem, ale ani jeho příspěvky mi zrovna netrhají koule. Popravdě řečeno, jediný skutečně výrazný beat má už zmiňovaná „Já ti nevim“, jinak je to prostě zase takové v pohodě, ale žádný zázrak. A opět se nabízí srovnání s minulostí, protože když si vzpomenu na „Sádismus“, tak i po instrumentální stránce to byl úplně jiný level.

Neříkám, že je „Here I Cum“ komplet na hovno, protože přinejmenším na začátku se nachází pár poměrně zábavných kousků, jmenovitě „Příběh“, která opětovně dokazuje, že DeSade má říznou flow, titulní „Here I Cum“ se skvělým ženským vokálem v refrénu (to se musí nechat, že v ZNK ty holky do horrorcoru / hip-hopu naroubovat fakt umějí) a nakonec mě relativně baví i čtvrtá „Yak?“. Možná to ale bude i tím, že ze začátku ještě člověk není tak unavený neustálým prcáním, mrdáním, šukáním a jebáním jako ve druhé polovině alba.

Výše jsem použil přívlastek pubertální, a když tak o tom přemýšlím, asi právě tohle je největší problém celého „Here I Cum“. Jasně, DeSade, Řezník, Sodoma Gomora a obecně v podstatě všechno od ZNK nejsou věci, od nichž by člověk očekával intelektuální hloubku a filozofická témata, vždycky k tomu bylo nutné přistupovat s nadsázkou, ale ani to, že k tomu člověk přistupuje s nadsázkou a nebere to smrtelně vážně, nemůže zachránit všechno a nejde tím omluvit všechno.

Musím říct, že v pomyslném souboji sólových věcí obou tahounů Sodomy Gomory u mě až doposud mírně vítězil právě DeSade, neboť u Řezníka mě pořádně začaly bavit až ty novější desky. Nyní se ale karta obrací, protože když srovnám „Here I Cum“ s posledním dvojalbem od Řezníka, pak vyhrává jednoznačně „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“. „Here I Cum“ samozřejmě není úplná a totální píčovina, protože na to je tu přece jen dost zkušeností a schopností, aby to takhle dopadlo, ale nalijme si čistého vína – tohle prostě bohužel patří k těm horším nahrávkám z produkce ZNK. O úspěch „Here I Cum“ se nebojím, protože ZNK disponují hodně loajální, skoro až nekritickou fanouškovskou základnou, jež jim sežere a zatleská snad za všechno, ale kdo má od toho trochu odstup, tak musí cítit, že tentokrát je na místě hovořit o slabší chvilce.


Druhý pohled (nK_!):

„Co je to, kurva, za texty, vy zasraný pedofilové?“

DeSade přesedlal ze zajetého horrorcoru na porno rap. Na rozdíl od jeho předchozích počinů (nebo tvorby Sodomy Gomory) se po několikátém poslechu „Here I Cum“ nemohu jaksi zbavit pocitu, že už mi tohle porno stačí a raději půjdu zase dělat něco užitečnějšího.

Na „Here I Cum“ není technicky ani řemeslně vyloženě nic špatného. Velký problém ale vidím v tom, že se hrozně rychle oposlouchá a velmi brzy začne i nudit. Kamenem úrazu a zároveň i DeSadovou devízou jsou tady paradoxně texty. O pornu se moc nemluví, porno se prostě dělá nebo se na něj dívá. I kvůli tomu jsou si všechny písně obsahově velmi podobné a po chvíli vlastně nabydete dojmu, že posloucháte jednu dlouhatánskou skladbu, v níž se sem tam změní rytmus.

Docela mě zklamalo i jindy výborné a úderné DeSadovo rýmování, které na „Here I Cum“ sklouzává k místy dost trapnému opakování stejných slov. Naštěstí dojde ale i na několik opravdu povedených frází. Hudební podklad se také moc nevydařil a ve srovnání s bratrskou Sodomou nebo předchozími fošnami prostě těžce nestíhá. „Here I Cum“ se nese spíše v pomalejším tempu, což nechápu, protože DeSadovi odjakživa více seděl rychlejší beat.

Světlou stránkou „Here I Cum“ jsou jednoznačně featy. Řezníkův vpád na scénu v „50 odstínech hnědi“ snadno strčí do kapsy zbytek celé desky, a to nejen díky opravdu vynikajícímu textu. Lord Lhus„Orgies in Torture Chambers“ nebo Zverina„Už to tak bude asi“ se také nenechávají zahanbit.

Vzato kolem a kolem, „Here I Cum“ dokáže slušně zabavit na pár poslechů, v dlouhodobém horizontu už ale nemá co předat. Osobně doufám, že šlo pouze o experiment a příště se DeSade vrátí k zavedeným postupům. A když ne, pořád tady máme tu Sodomu Gomoru, že?