Archiv štítku: Sombres forêts

Redakční eintopf #58.7 – speciál 2013 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2013:
1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
2. Peste noire – Peste noire
3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
4. Sombres forêts – La mort du soleil
5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících

Neřadový počin roku:
Ash Borer – Bloodlands

Artwork roku:
Sigur Rós – Kveikur

Shit roku:
Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins

Koncert roku:
Sombres forêts: Praha – Exit-Us, 29.8.2013

Videoklip roku:
Darkthrone – Lesser Men

Potěšení roku:
malý počet zklamání

Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon

Top5 2013:

1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
O těchto Finech bylo na Sicmaggot napovídáno už hrozně moc, ovšem mnoho lidí včetně mě jejich geniální hudbě ještě nepřičichlo. “Valonielu” už jsem si naštěstí ujít nenechal a nezbývá mi konstatovat, že všechny vyseknuté poklony, které byly do země tisíců jezer adresovány, jsou naprosto zasloužené. Oranssi Pazuzu přichází s neokoukanou kombinací black metalu psychedelických závratí, která se mi již po několika málo posleších pevně vryla pod kůži a nyní jsem ve stádiu, kdy na “Valonielu” žeru úplně každý tón.

2. Peste noire – Peste noire
Takhle si představuji pravý francouzský black metal. Tak akorát nacionální, ztřeštěný, neuhlazený a přesto elegantní a šarmantní. Během poslechu “Peste noire” není prostor k nudě, deska je plná nápadů, nečekaných zvratů a šílených nálad. Kdybychom volili i skladbu roku, píseň “La blonde” by měla velkou šanci.

3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Ano, ačkoli by hodnocení, které jsem v recenzi “Das Seelenbrechen” udělil, stačilo na první místo, musím konstatovat, že jsem tenkrát nejednal s čistou hlavou a novinku norského génia Ihsahna o nějaký půl bod až bod nadhodnotil. “Das Seelenbrechen” určitě je neuvěřitelně kvalitní album, jehož kvalit dosáhne jen prachbídný zlomek hudebníků, ovšem desítkový pocit se u mě dostavuje jen na těch nejlepších kouscích nové skládačky. Jsem ohromně potěšen, že po plánované trilogii a přídavku v podobě loňské “Eremity” Ihsahn nezůstal stát nehybně na místě a vytvořil stylově nejpestřejší album, jehož žánrově roztodivnější bratříček ještě přijde.

4. Sombres forêts – La mort du soleil
Tak, a teď babo raď! Alb, která bych zařadil na čtvrtou a pátou příčku, je nespočet a vybrat jen dvě je fakt složité. Nevím proč, ale sáhnutí po dalším frankofonním black metalu, tentokrát konzervativnějšího pojetí v podobě “La mort du soleil” od Sombres forêts, se jeví asi jako nejlepší varianta. Annatar, vůdčí persóna tohoto výtečného projektu se rozhodla zpřístupnit zvuk a jeho novinka mě stejně jako počin spřízněných Gris dostala.

5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt
Páté místo přenechám Švédům Acacia, kterým tímto dávám přednost před rakouskými vypravěči Summoning především z důvodu, že se jedná o velké překvapení. Acacia, kteří do personálních změn v sestavě fungovali pod jménem Livsnekad, mě uhranuli svým poetickým doom/black metalem, ve kterém vyniká především skvělá vokální činnost. Pakliže zabrousíme podrobněji v sestavě, zjistíme, že za Acacia stojí několik umělců spojených s hraním po boku Niklase KvarforthaShining, se kterými však mimo jmen nemá hudebně nic moc společného. Pakliže bychom tu volili překvapení roku, neváhal bych.

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Tady je to, přátelé, úplně jasné. I když jsem se o Cult of Fire dovídal jen z doslechu a k jejich “Triumvirátu” jsem zatím nepřičichl, věděl jsem, že očekávat od “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” něco jiného než black metal té nejvyšší jakosti, by byla hloupost. Opus o indické bohyni Kálí mě zaujal hned napoprvé a jeho hutná atmosféra mě ze židle zvedá i po několika posleších. Jedna z nejlepších black metalových nahrávek, co na našem území vznikla.

2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících
S druhým místem je to o poznání složitější. Co mě z letošních tuzemských desek zaujalo mimo Cult of Fire nejvíce, byla víceméně jen minialba. Z dlouhohrajících desek to byla novinka Inferno, do které jsem zatím nepronikl, a deska slovenských Abbey ov Thelema, kteří si však dle mého druhé místo ještě nezaslouží a teprve jejich čas přijde. Pak jsem si vzpomněl na debut black metalových Triumph, Genus, “Všehorovnost je porážkou převyšujících”, který sice nepřináší nějaké zběsilé novátorství, ale je to deska bravurně provedená a textově poměrně slušně srozumitelná, což album posouvá zase o stupeň zajímavosti výš. Kdybych slyšel nové Heiden, možná by bylo pořadí úplně jiné, ale datum vydání jejich nové desky mi zařazení do letošního “výcucu” nedovolilo.

Neřadový počin roku:

Ash Borer – Bloodlands
V téhle kategorii téměř nemám z čeho vybírat, nabízel se buď povedený split Helrunar a Árstíðir lífsins nebo právě EP amerických Ash Borer, kteří patří k vlně tamějšího atmosférického black metalu. Dvě čtvrthodinové skladby, které se na “Bloodlands” vyskytují, zaujmou skvělými pochmurnými náladami a perfektním hutným zvukem. Jelikož jsem mimo “Bloodlands” neslyšel od Ash Borer ani tón, jsem zvědav zda takovou kvalitu Američané mají i na dlouhohrajících deskách.

Sigur Rós - Kveikur

Artwork roku:

Sigur Rós – Kveikur
Jedním slovem perfektní, delšího komentáře se zdržím.

Shit roku:

Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins
Letos jsem naštěstí mnoho vyloženě hloupoučkých desek moc neslyšel a tak nějak jsem si lámal hlavu, jakýže počin do téhle kategorie zařadím, protože třeba novinka Amaranthe mi na titul shitu roku připadala moc dobrá. A až na doporučení šéfredaktora jsem zhřešil a pustil si komerčně úspěšné (bohužel i v našich končinách) Němce Saltatio Mortis. Ti jsou ztělesněním toho, co většina lidí nesnáší na dnešní folk metalové scéně. Nicméně v tomto případě je to ještě horší, než jsem čekal. Nejenže mi spojení čínských bojových umění, dud a německého jazyka připadá hodně blbé (však jsme si zvykli na viking metal z Jižní Ameriky), ale co je hlavní, samotná hudba je ještě horší. Prototyp shitu, který by dostal jeden až dva body, jsem sice letos ani v podobě novinky Saltatio Mortis neslyšel, ale pokud jsem u něčeho nebyl schopný vydržet a neskutečně mě iritovalo, je to právě “Das schwarze Einmaleins”.

Koncert roku:

Sombres forêts: Praha – Exit-Us, 29.8.2013
Skvělá atmosféra, dobrý zvuk, tajemný headliner. Spojení, které na všechny milovníky frankofonního metalu dolehlo na konci prázdnin uvnitř Exit-Usu. Tahle volba pro mě nebyla složitá, protože jediný další koncert, který jsem navštívil, vystoupení Sabaton a Eluveitie, mu nesahalo ani po kotníky.

Videoklip roku:

Darkthrone – Lesser Men
Ačkoli se na našich stránkách často objevují upozornění na nové videoklipy, většina z nich mě úspěšně míjí hned z několika důvodů. Zaprvé zkrátka nemám chuť a čas, zadruhé naprostá většina veškerých hudebních klipů nemá nic do sebe. S druhým tvrzením bych letos mohl polemizovat ve třech případech. Z koncertního záznamu písně “Monstrance Clock” od Ghost sálá skvělá atmosféra, “Equilibristic Brides” od Hentai Corporation je prostě bomba, ale jelikož po Hentai Corporation sáhne asi hodně kolegů, rozhodl jsem si pro tuto kategorii vybrat klip norského samorostu Darkthrone. Tohle video představuje protipól dnešní videoklipové scéně a vystihuje podstatu tohoto norského kultu. Hudebně se Darkthrone od počátků neskutečně změnili, poslání zůstává však stejné a to je z videoklipu ke skladbě “Lesser Men” neskutečně cítit.

Potěšení roku:

malý počet zklamání
Nebýt zvláštní eponymní nahrávky Satyricon, žádná oblíbená kapela by mě nezklamala. Všechny kapely, na které jsem byl natěšený, nahrály minimálně svůj vysoký standard, což je pro mě mimo výtečných nahrávek jmenovaných výše (nejvýše, shit roku fakt ne) to největší hudební potěšení roku.

Zklamání roku:

Satyricon – Satyricon
Ne, že by bylo “Satyricon” nějak špatné album, ale od takové legendy, jako je Satyricon, se tak nějak čekalo víc. Legenda norského black metalu natočila velice osobitou desku, která má však kvalitativně poměrně daleko ke svým zdařilým předchůdcům. Slibované vzdálení se posledním albům se povedlo jen z části, tudíž ona osobitost je snad jedinou vyloženě kladnou vlastností desky. Problémem je, že Satyricon dozráli v takovou veličinu, u které se čeká víc než jen “osobité” pojetí. Špatné nikoliv, ale nepříliš uspokojivé ano.

Oranssi Pazuzu

Zhodnocení roku:

2013 bylo číslo označující rok, který nepřišel z ničím vyloženě novým a neokoukaným. Myslím si, že co se týče shrnutí letos toho nejlepšího po hudební stránce jsem se výše již vyčerpal, a tak budu na závěr jen děkovat. Prostřednictvím psaní pro Sicmaggot jsem se do hudby ponořil ještě hlouběji než v letech minulých a za to téhle stránce a lidem kolem ní patří můj velký dík.


Sombres forêts, Wyrm, Kraake

Sombres forêts, Wyrm, Kraake
Datum: 29.8.2013
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Sombres forêts, Wyrm, Kraake

Jelikož jsem školou stále povinný a o prázdninách měl relativně volný program, rozhodl jsem se navštívit nějaký pražský podzemní koncert a spojit ho s návštěvou příbuzenstva. Vytipoval jsem si pár akcí a nakonec si vybral datum 29. srpna, kdy se měli v pražském Exit-Usu ukázat Kanaďané Sombres Forêts a dvojice českých předskokanů. Rozhodně to nebyla sázka na jistotu. Duo českých kapel KraakeWyrm mi do té doby nic neříkalo, avšak zvědavost spatřit kanadské Sombres Forêts, kteří letos objíždí první větší turné, zvítězila.

Teď už ale k samotnému večeru. Jelikož jsem na místo dorazil vzhledem k nepředvídatelnosti pražské dopravní sítě raději dříve, měl jsem ještě dobrou hodinku do doby, kdy se v klubu rozezněly první tóny kytar. Čas jsem využil k prozkoumání přilehlého okolí, podíval se, jak se daří nešťastné O2 aréně, kouknul na zápas ragbistů a vypsal si odjezdy nočních tramvají na zpáteční cestu, o té však později.

Při zahájení půlhodinového setíku Kraake mi hodinky ukazovaly nějakých 20:20, tudíž celý večer probíhal trochu ve skluzu. Tahle mladá mostecká sebranka má studiově za sebou zatím letošní demo a několik tuzemských koncertů. Když spustili svůj surový black metal, v blízkosti pódia se potulovalo nějakých 30 lidí, kdy polovina z nich vlastně netušila, že už všechno začalo. Kraake si dají kromě hudby záležet i na vizuální stránce a mimo corpse paintů se v akci objevily dva obrácené kříže a krev tekla proudem. I když muzika Kraake není žádná black metalová revoluce, celkem slušně se to poslouchalo. A ačkoli nemůže popřít svou trve image, záchvaty smíchu se mi vyhýbaly. Snad jen při zvučení, kdy Valfarin přepnula ze svého “civilního” hlasu na growl a spustila démonické “hovnoo”. Zvuk byl na první skupinu uspokojivý a úkol načít večer se ctí byl splněn.

Od o poznání zkušenějších Ústečáků Wyrm se čekalo víc než jen zahřát publikum. Kapela vystačila se svými nástroji a ač nevybaveni různými serepetičkami (sličná Arsay bohatě postačila), u mě byli o úroveň výš než jejich mostečtí sousedé. Navíc mě kapela přesvědčila zabrousit po své studiové tvorbě, i když na poslední desku bylo všude možně napliváno. Set uběhl rychle, vlastně byl dost krátký, možná jen o pár minut delší než vystoupení Kraake.

Když Wyrm odkráčeli z pódia, začalo čekání na ty, kvůli kterým snad každý investoval těch 250 korun… Sombres Forêts. A vyčkávání to bylo předlouhé. Po vyladění správného zvuku se totiž Kanaďáné odebrali do zázemí Exit-Usu na nezvykle dlouhou dobu. Lidé se mezitím začali přemísťovat ze zadních pozic až pod pódium a spousta z nich se nervózně rozhlížela, kde je Kanaďanům konec. Až po opravdu dlouhé době se zajímavě namaskovaní Sombres Forêts ukázali. V tu dobu bylo na hodinkách již hluboce po dvacáté třetí a všichni se obávali, zda tito depresivní black metalisté svůj set nezkrátí.

Upřímně jsem si nebyl jist, zda formace dokáže přenést svou brilantní atmosféru ze svých studiovek i do živého formátu. Navíc je třeba si uvědomit, že Sombres Forêts je vlastně jednočlenný projekt Annatara, kterého na jevišti doprovázelo duo hudebníku z Gris a dva další, pro veřejnost zatím neznámí muzikanti. Všechny obavy však vyvrátily první tóny, pětice hudebníků za to vzala zostra a Annatar a spol. silnou atmosférou omámily všechny přítomné. Jsem kapele vděčný, že odehráli spoustu kousků z nového “La mort du soleil”. Náhlé zvraty, kdy do odlehčené atmosféry uhodí čtveřice kytar a Annatarův fenomenální skřehot, byly naživo několikrát znásobeny. Zvuk byl slušný, možná bych ještě více vytáhnul vokální linii, ale to už záleží na vkusu každého posluchače. Sombres Forêts byli ten večer jediní, kteří do svého vystoupení zakomponovali i klávesy, dlouhou dobu osiřele stojící v rohu pódia. Ovšem jakmile za ně Annatar vzal, koncert se dostal do ještě intenzivnějších dimenzí. Bohužel poslední tóny zazněly poměrně brzy. Kapela se po hodině hraní s tajemným “Merci…” a hlubokým úklonem odebrala za upřímného potlesku do útrob klubu. Na druhou stranu se Kanaďanům nedivím, už další den hráli v Berlíně a nevím, jestli měli zrovna klidnou noc.

Při čekání na zpáteční tramvaj mě čekalo nemilé překvapení. Ano, spoj jsem si nezvykle vzorně našel, k mému údivu bylo o hodinu víc, než jsem měl v plánu. Tudíž jsem šupal na nejbližší tramvajový uzel, kde jsem s vynaložením zbylých sil dostihl “tu pravou”. Hlavou mi běhala spousta myšlenek, jak vlastně zhodnotit takový intenzivní zážitek. Ano, pauza mezi před posledním vystoupením a kratší set Kanaďanů dojem z večera trochu kazily, ovšem hudebně to byla naprostá paráda a kvůli hudebnímu prožitku a hltání téhle bravurní atmosféry onen den do Exit-Usu těch 50 lidí přišlo.


Sombres forêts – La mort du soleil

Sombres forêts - La mort du soleil
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.7.2013
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Des épaves
02. Étrangleurs de soleils
03. Brumes
04. Au flambeau
05. L’éther
06. La disparition
07. Effondrement

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Kanada možná na první pohled není úplně nejmetalovější zemí na světě, přesto odsud pochází pár dost velkých kapel, jež výrazně promluvily do svých žánrů… Voivod, Annihilator, Kataklysm, Cryptopsy, Justin Bieber… ne, sorry, ten poslední tam nepatří. K čemu se však chci dostat, je to, že jak už tomu tak bývá u států, u nichž to tak na první pohled nevypadá, i v Kanadě je silné undergroundové podhoubí se spoustu kvalitní hudby a místní scéna zdaleka jen nekončí u těch pár opravdu známých formací, jejichž příklady byly výše jmenovány. Obzvláště specifická je v tomto ohledu provincie Quebec, v níž se nachází nebývalé množství výtečného black metalu. A právě sem spadá i jednočlenný projekt Sombres forêts

Osobně jsem se k hudbě Sombres forêts dostal již s výborným debutem “Quintessence” z roku 2006, jenž přinesl působivý black metal ve středním tempu, sice s trošku horším zvukem, ale zato opravdu silnou atmosférou. Formálně by se tomu možná mělo říkat depressive black metal, ale to mi přijde jako blbost, protože na tom nic depresivního neslyším, je to spíše taková hudba na rozjímání… depressive black je třeba Silencer, ale ne tohle. Nicméně hlavní je to, že šlo o moc dobrou záležitost, dodnes mám tu desku rád a čas od času si ji s obrovskou chutí pustím. Pokračování přišlo o dva roky později v podobě “Royaume de glace”, které jelo ve více či méně podobném duchu jako “Quintessence”, jen přineslo kvalitnější zvuk, a přestože ani toto album dozajista nepostrádá kvalitu, debut mám s odstupem času i přes technické nedokonalosti prostě radši. Poté se však na Sombres forêts trochu zavřela voda. Annatar, jediný člen skupiny, se ještě v roce 2009 podílel se dvěma kolegy ze spřízněných Gris na jednorázovém projektu Miserere luminis a poté pár let ticho. Sice se poprvé už začátkem roku 2010 objevila první zprávička o tom, že je třetí dlouhohrající počin Sombres forêts v přípravě, nicméně se ty přípravy podle všeho trochu táhly, a tak deska vyšla až v letošním roce, tedy po pěti letech, pod názvem “La mort du soleil”

Ani pořádně nevím proč, ale z nějakého důvodu (kdybych byl ženská, nazval bych to ženskou intuicí) jsem v případě “La mort du soleil” očekával jakousi proměnu zvuku oproti oběma předchozím albům. Možná mě k tomu trochu navedl i obal, který je stylově dost odlišný od předchozích dvou. Dvě malované obálky temného lesa (Sombres forêts ve francouzštině znamená “Temné lesy”), které se mezi sebou lišily jen tím, že jedna byla celá šedivá a druhá modrá, vystřídal působivý výjev rozbouřené mořské hladiny a ve vlnách se zmítající lodi. Nicméně můj pocit se nakonec ukázal být jako zčásti správný a “La mort du soleil” opravdu přináší jasně slyšitelný posun ve výrazivu Sombres forêts

Základní atributy však zůstávají více či méně stejné. Stále se jedná o black metal ve středním až místy pomalejším tempu, jehož hlavní ingrediencí, díky níž se jedná o tak chutný pokrm (ano, “La mort du soleil” je rozhodně chutná deska, neboli řečeno bez kulinářských metafor skvělé album – doposud to explicitně nezaznělo, tak tedy nyní), je především uhrančivá atmosféra. V porovnání se svými předchůdci je však “La mort du soleil” o poznání rozmanitější nahrávkou. Zatímco třeba “Quintessence” stavělo na dlouhých monotónních plochách, které hrály na to, aby člověka vtáhly do svých útrob, na “La mort du soleil” je masivní kytarová stěna jen jedním z prvků a podstatnou část nahrávky tvoří klidnější atmosférické vsuvky, někdy třeba i jen čistě klavírní, tu a tam se v pozadí třeba ozve smyčcový nástroj. Tak či onak takové momenty tvoří tak podstatnou část “La mort du soleil” a tak moc promlouvají do výsledného dojmu nahrávky, že je skoro ani nejde nazývat pouhými mezihrami a intermezzy. Je pravda, že částečně toto započalo již na “Royaume de glace”, ale až zde to Annatar dotáhl k dokonalosti.

Tou největší změnou “La mort du soleil” je ovšem jiná věc – do jisté míry se ale klidně může jednat i o jen můj osobní pocit. Ačkoliv základním stavebním kamenem desky i nadále zůstává black metal, zdá se mi, jako by se Annatar ve své hudbě místy posunul až někam k post-metalu v takové té podobě, jakou nejlépe prezentují právě zámořské skupiny. Nejedná se ale ani tak o posun ve formální stylové stránce, jako spíš čistě po stránce pocitové – i z toho důvodu říkám, že možná to tam někdo na rozdíl ode mě cítit nebude. Na druhou stranu, rozhodně se jedná o posun velice zajímavý a musím uznat, že tato podoba atmosférického black metalu s lehkými post-doteky Sombres Forêts nesmírně sluší a z desky to dělá velmi silnou věc.

“La mort du soleil” mě osobně sice zpočátku lehce překvapilo, ale nutno dodat, že to bylo překvapení více než příjemné a že v podstatě hned od prvního poslechu mě album začalo velice bavit. Pokud bych to měl vyjádřit nějak klišovitě, rozhodně bych řekl, že těch pět let se na takovou věc čekat vyplatilo – jednoduše jsem toho názoru, že je lepší být pět let trpělivý a pak dostat takovou skvělou nahrávku jako “La mort du soleil”, než po dvou letech dostat další variaci na již řečené, která nebude příliš bavit – což naštěstí případ nového alba Sombres forêts není. Ve skutečnosti “La mort du soleil” dokázalo v mých očích vcelku hravě překonat dvojku “Royaume de glace” a dokonce se dotáhnout i na úroveň “Quintessence”, což není zrovna málo. I z toho důvodu nemám sebemenší problém s tím, abych desce nadělil vysoký počet bodů…


Redakční eintopf #52 – červenec 2013

Powerwolf - Preachers of the Night
Nejočekávanější album měsíce:
Powerwolf – Preachers of the Night


H.:
Sombres forêts – La mort du soleil
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Powerwolf – Preachers of the Night
Index očekávání: 6/10

Kaša:
James LaBrie – Impermanent Resonance
Index očekávání: 6/10

nK_!:
Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Index očekávání: 10/10

Stick:
Powerwolf – Preachers of the Night
Index očekávání: 7/10

Atreides:
Jucifer – За Bолгой для нас земли нет
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Nothnegal – Nothnegal
Index očekávání: 4/10

Skvrn:
Powerwolf – Preachers of the Night
Index očekávání: 4/10

Mechanick:
Trouble – The Distortion Field
Index očekávání: 8/10

Letní měsíce bývají co do vydávání desek oproti jaru a podzimu o něco slabší, což není žádné tajemství, ale tentokrát to zjevně stojí opravdu za prd, jelikož se na tom shoduje takřka celá redakce a opravdu málokdo z nás našel víc než jedno album, na nějž by se mohl doopravdy těšit – a to většina z nás poslouchá kde co a někteří vlastně úplně všechno. Na druhou stranu z toho pěkně vytěžili Powerwolf, v jejichž novinku “Preachers of the Night” z důvodu nedostatku konkunrence vložilo své naděje hned několik redaktorů. Z desek, kde se index očekávání nepohyboval někde nízko (což v překladu znamená “na nic se netěším, ale něco sem napsat musím, aby mi dal debil šéfredaktor pokoj”), se sluší ještě zmínit “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” od Five Finger Death Punch, které bylo dokonce ohodnoceno nejvyšším čekacím indexem od jednoho redaktora, “The Distortion Field” od veteránů Trouble, “La mort du soleil” od depressive black metalového projektu Sombres Forêts a nakonec “За Bолгой для нас земли нет” od Jucifer.

H.

H.:

Dlouho to vypadalo, že na červenec prostě nebudu mít co napsat, už jsem se chtěl uchýlit k velmi malému indexu pro novou desku amerického projektu Benighted in Sodom, kterou si stejně nikdy neposlechnu, protože všechna alba téhle kapely znějí úplně stejně, a pokud dostanu náladu, bez problému si vystačím se starou tvorbou. Naštěstí se ovšem na poslední chvíli objevilo něco, co mě přece jenom zajímá. Když vyškrtnu Powerwolf, které si sice poslechnu, ale nějak zvlášť mě to album už nerajcuje, a pár dalších počinů, které budu poslouchat jen kvůli hodnocení, pak se opravdu těším pouze na jediný počin – “La mort du soleil” od jednočlenného kanadského projektu Sombres Forêts. I když předchozí nahrávka “Royaume de glace” byla určitě dobrá, zas tolik mě nevzala, avšak debut “Quintessence” je výtečná záležitost, kterou mám vážně rád a čas od času si ji s chutí pustím. To je z mého pohledu dost na to, abych byl zvědavý i na “La mort du soleil” – když nic jiného, tak už jen proto, že její přebal přináší velice podstatnou změnu oproti prvním dvěma počinům, takže třeba proběhne nějaký výrazný posun i v hudební rovině. Vypuštěnou ukázku jsem neposlouchal, jelikož chci mít nějaké překvapení, až bude “La mort du soleil” k mání v celé své délce, tudíž těžko soudit. Zajímavostí je ještě to, že úplně ve stejný den vydávají svou novinku “À l’âme enflammée, l’äme constellée…” taktéž stylově i oblastně spříznění Gris, s jejichž dvěma členy se Annatar, člověk stojící za Sombres forêts, před pár lety podílel na společném projektu Miserere luminis. Pěkná náhoda…

Ježura

Ježura:

Jak to tak vypadá, letošní čevenec bude na zajímavá alba opravdu dost chudý. Popravdě jedinou červencovou novinku, která mě přinutila alespoň pozvednout obočí, mají na svědomí multinacionální polorecesisté Powerwolf, a to už je vážně docela krize, i když k téhle kapele chovám smířlivý postoj. Jak napovídá už název, deska “Preachers of the Night” nehodlá jakkoli uhýbat z nastaveného kurzu posledních let a to by mohl být možná trochu problém. Trochu se totiž bojím, že to, co na posledních několika deskách fungovalo velice dobře, by se už tentokrát mohlo zvrhnout v sebevykrádání a bohapustou nudu. Ale nechci těmhle sympaťákům křivdit, takže se ne nechme překvapit. Třeba to bude vážně super materiál…

Kaša

Kaša:

No jo, červenec je klasicky s výčtem alb měsícem velmi hubeným, takže i já jsem měl potíže s tím, abych měl do eintopfu vůbec co napsat. Po dlouhém zamyšlení nakonec zmíním dvě alba, která si nenechám ujít, a sice novou Chimairu“Crown of Phantoms”, od níž sice nic extra nečekám, ale pro tuhle partu mám slabost a na jistý čas mě zabaví každá z jejich řadovek, takže žádnou změnu nepředpokládám ani nyní. Druhým počinem, na který si brousím zuby, je chystaná sólovka “Impermanent Resonance” Jamese LaBrieho, přestože jsem žádný z jeho individuálních pokusů neslyšel do konce, vždy pouze pár vybraných skladeb. První singl “Agony” z červencové novinky mě však chytl a navnadil, takže jsem si řekl, že je konečně čas dát mu šanci a toto album si pustím a uvidím, zda mě LaBrie zaujme na ploše celé desky.

nK_!

nK_!:

Snad se ještě nestalo, aby můj index očekávání dosahoval ve dvou po sobě jdoucích měsících plných devíti bodů, ale letošní léto vypadá zatraceně plodně, tak proč bych si jej nemohl užít i takto? Jak si jistě mnoho z vás již všimlo, Five Finger Death Punch je má srdcová kapelka a v žádném případě na ni nedám dopustit. “American Capitalist” si z mé recenze odnesl poctivých devět bodíků a očekávám, že novinka (kterou snad ani nebudu znovu jmenovat, protože se pyšní názvem delším, než je týden před výplatou) dosáhne minimálně kvalit svého předchůdce. První uvolněné materiály nasvědčují, že by tomu mohlo být skutečně tak, a pokud by bylo celé album dokonce ještě lepší, vůbec bych se nezlobil. Takže uvidíme za měsíc!

Stick

Stick:

Jak už tu párkrát zaznělo, červenec moc hudebních zážitků nenabízí. Sahám tedy po Powerwolf, což je jedna z mála nových heavy metalových kapel, která stojí za poslech. V poslední době zažívají raketový vzestup a mají taky proč. Jejich heavy metal s vysokým potenciálem nakažlivosti a výborným vokálem v poslední době fakt boduje. Jako bonus pracují Powerwolf s atmosférou, která není pro kapely podobného typu úplně obvyklá. Sečteno podtrženo, ne úplně typicky znějící heavy metal s charismatem a skladbami, které se zaříznou hned po prvním poslechu. Od novinky očekávám nemalou porci zábavy.

Atreides

Atreides:

Když jsem při psaní červnového eintopfu vyhlížel dopředu, jaká alba že to mají v červenci uzřít světlo světa, skoro jsem se bál, že nebudu mít z čeho vybírat a budu muset nadhodit kus, ku kterému chovám jakés takés sympatie, leč v nejlepším případě od ní můžu očekávat letní jednohubku, hůře pak rovnou odpadní záležitost. Nakonec to ovšem nejspíš dopadne tak, že tenhle měsíc (už zase) budu optimistou, neb novou placku mají vydat i mí sludge-drone-cosizrovnavymyslíte-metaloví oblíbenci Jucifer. Ač jsem se zatím nedokopal k tomu, abych přelouskal jejich zatím poslední album “Throned in Blood”, natož ještě o něco maldší EP “Nadir”, jejich předchozí počiny v podobě “L’Autrichienne” nebo “If Thine Enemy Hunger” jsou na sludgové scéně ceněnými kousky a rozhodně za poslech stojí. Když nepočítám neustálé koncertování, které přibližuje jejich život k nekončící šňůře, Jucifer jsou jasnou ukázkou toho, jak dělat bordel, který nepostrádá drajv, originalitu, řádou dávku nasranosti, ale ani intimních chvilek na drogách. A od jejich letošního počinu neočekávám nic jiného, než že mi srazí vaz a následný eargasmus korunuje kompletní lobotomií – tak, jak se jim to povedlo už několikrát.

Zajus

Zajus:

Nevím, kolik eintopfů jsem již za dobu recenzování pro Sicmaggot napsal, jistě však vím, že ani jednou nebyl výběr tak slabý, jako je tomu to v červencovém vydání. Letní měsíce jsou obecně slabší, ale tentokrát opravdu není z čeho vybírat. Pojďme se tedy podívat alespoň na ta alba, která si pozornost snad zaslouží, ačkoliv očekávání nejsou veliká. Prvně vyjde EP maledivských (melo)death metalistů Nothnegal. Ačkoliv jsem jejich předchozí počin, debut “Decadence”, sám recenzoval, dnes již si nevybavím žádné velké podrobnosti. Vyloženě špatné to ovšem nebylo a eponymní EP tak má potenciál pozitivně překvapit. Se stejnou nejistotou jako před měsícem dám prostor dalšímu počinu Serje Tankiana (tentokráte experimentální záležitost “Jazz-iz Christ”), ačkoliv tuším, že to bude propadák jako vše, co v posledních letech tento až moc aktivní hudebník vydal. Poslední červencový počin, který zde zmíním, má pak na starosti zpěvák Dream Theater, James LaBrie. Moc o jeho novince nevím, ale pokud se bude nést v podobném duchu jako jeho poslední sólovka, mohlo by jít o přinejmenším příjemnou oddychovku. A kdyby nic z výše zmíněného nevyšlo, slyšel jsem, že novinka Backstreet Boys vychází koncem měsíce…

Skvrn

Skvrn:

Je obecně těžké vytasit se s výběrem právě té jedné nejočekávanější desky pro nadcházející měsíc. Když k tomu připočteme konstatování, že seznam červencových desek je opravdu prachbídný, máme z toho dvojnásobně těžký oříšek. Naštěstí se z toho mála, co letošní červenec vyjde, přece jen něco najde. Kazatelé Powerwolf již nějaký ten rok dokazují, že i v takovém žánru, jako je power metal, jde vymyslet něco originálního, ba dokonce i zajímavého. O to více zaráží fakt, že jejich domovem je Německo, bašta tohoto žánru. Za poslechnutí snad bude stát také split Helrunar / Árstíðir lífsins a nová deska Chimaira. Naopak Serj Tankian se snaží (zřejmě definitivně) zakotvit v jiném hudebním světě, tudíž se i díky jeho nedávným neshodám s basákem “systémovský” reunion pomalu, ale jistě vzdaluje.

Mechanick

Mechanick:

I když se vyloženě netřesu na nic z toho, co by mělo v červenci vyjít, určitě se těším na nové Panzerchrist. Pevně věřím, že nezklamou. V jejich případě to bude opět pořádný nářez a čím více na ně myslím, tím více jsem těkavější. Určitě mě budou zajímat i Powerwolf a Mercenary. Tyhle spolky sice nefigurují v mých 10 nej, nicméně bych si u nich na dobrý výsledek troufl s jistotou vsadit. No, pak tu jsou Trouble. Vidím se na terase s nohama na stole. Je slunečno a já nemusím absolutně vůbec nic dělat. K tomu mi budou na plno řvát staří dobří a poctiví Trouble. Těším se na červenec.