Archiv štítku: Somnus Aeternus

Žižkovská noc 2017 (pátek)

Žižkovská noc 2017

Datum: 24.3.2017
Místo: Praha, Žižkov
Účinkující: Hypnos, Květy, Nathanaël Larochette, Obscure Sphinx, Postcards from Arkham, Sangre de muerdago, Secret of Darkness, Somnus Aeternus, Veena

Onotius: Svou páteční pouť po žižkovských klubech (tedy, slovo pouť je možná trochu eufemismus, vzhledem k tomu, že jsem vystřídal dva a hned jsem měl cestování plné kecky) jsem započal v Nové Chmelnici, kde program v šest otvírali Secret of Darkness. Před koncertem jsem pro přehled sjel jejich poslední desku „Neotericus Universum“, abych se ujistil o tom, co jsem tak už předem z doslechu tušil – že půjde o solidně řemesně zvládnutý black / death metal s melodickými prvky. A přesně tak to fungovalo i naživo. Působili energicky, odhodlaně a set příjemně odsýpal. Publikum sice zpočátku čítalo skutečně drobný hlouček lidí, ale fanoušci se postupně trousili. Zvuk většiny nástrojů byl bez problémů čitelný a z kapely čišelo nepopiratelné charisma. Přesto show působila jako klasické uniformní metalové divadélko, které fungovalo přesně v očekávaných mantinelech. Ale i tak to takhle na začátek večera byla příjemná pohodovka.

Skvrn: V pátek se už začalo lítat. Z kopce, do kopce, kolmými jistotami i úhlopříčkami s otazníkem. Ani na vykřičníky neradno zapomínat – zajímavost vedle zajímavosti, a já uvidím jen zlomek – no ta frustrace musí nějak ven. Každopádně konec interpunkce, tečka. Teď už jen velká hrst vystupujících a radosti.

Skvrn: V raný večer ne hudba, ne literatura, ale loutkové divadlo s dočasnou základnou v prostorách Studia Žižkov. Průjezd mě dovádí k zavřeným dveřím, ale měl bych být správně and what about you, taky na divadlo? No, jen abyste z toho, holky cize mluvící, něco měly. Nakonec jsme se, jezinky, dostaly dovnitř. Prostor pracovní, chodbou rovně a sálek, vedle rozsvícený kancl, snad to neshoří na světlech. Blik, to by mohlo jít. Sálek průchozí, slyšet je všechno od východu přes bar až k psí boudě někde za stěnou. Ale jo, sem s tím.

Skvrn: Svůj loutkářský um představil Robert Smolík spolu s dvouhlavým doprovodem zvukových tvořitelů. Nastražený mikrofon, dráty, šutry, písek – ruční výroba před zraky přítomných. Říkal tu někdo ne hudba? Nad zvukovou dílnou pak dřevěná konstrukce s točnou, útulný pokojík pro Upíra na Koštofánku, inscenaci inspirovanou světem Josefa Váchala. Hororový námět si podal ruce s nadhledem, tedy zcela v duchu váchalovského groteskna; přesně takhle to já rád. A taky hraní beze slov, často v náznacích, pokud možno jednoduše, párek rukou přece nemluví za deset. Vedle hereckého umu a vtipu magnetizovala i výtvarná stránka. Loutky, scéna i rekvizity podtrhly „dřevěnou linku“ (a zase ten Váchal!), čímž Smolíkův koncept dosáhl plného sevření. Potěšilo – a moc.

Onotius: Chvilka bloudění z klubu do klubu mě malinko zdržela, ale právě tak akorát, abych do Paláce Akropolis dorazil pár minut před začátkem poetického alternativního popu Květy. Jejich studiovou tvorbu znám velmi zběžně, ale to vůbec nevadilo, protože hudba byla na první dobrou srozumitelná a velmi příjemná. Nebojte, to neznamená, že se jedná o nějaký podlézavý jednoduchý tříakorodový pop, kdeže. Tohle trio si dokáže hrát se zvukem, chvilku zní svižný kytarový rock, jindy stupňující atmosférická elektronikam jindy až hammondkově znějící klávesová sóla a do toho pěkné různorodé rytmické kejkle s všelijakými tamburínami apod. To všechno je pak korunováno texty reflektujícími poetiku běžného života i jakési snové vize. Je tu realita, naivita a především ta čeština funguje vlastně jako další hudební nástroj. Jasně, místy to sklouzne k takové popíkové banalitě, ale vždy záhy přijde moment, jaký byste nečekali. Nu, rád jsem si zas jednou rozšířil obzory. Příjemné, určitě od nich něco seženu.

Skvrn: Rychlá akce, úprk za Veena do Orionu, o patra blíž moři. Loutkařina byla fajn a TengriKvěty mi mou nepřítomnost doufám prominou, holt někdy jindy. Ve sklepení Orionu jsem jak jinak než pozdě, mám ale pomocnou ruku, martyrium s odposlechy. Nakonec vyřešeno a Veena v sálku napěchovaném po bar, rohy, schody i stropy začínají hrát. Kořeny slowcorové větvičky Kalle a metalově zemité větve Nod Nod jsou zapuštěné pravě někde tady. Nic komplikovaného, často docela rokec, ale zahraný s vlastní tváří, navíc s uhrančivým přednesem zpěvačky Veroniky. Ostatně rádi jsme si zvykli. Za chvíli konec, říkám si příjemný koncert a že tohle můžu vždy. Teď už ale zase výšlap, klesat není kam… s těžkostí reality, bez metafor, neb Veena byli vážně fajn.

Onotius: Do Chmelnice se vracím přibližně v době prvních riffů Somnus Aeternus, o nichž jsem tu referoval už nedávno, když se zastavili v Modré vopici společně s Heiden a Dying Passion. Z velké části bych se mohl odkazovat na tehdejší report, v němž jsem chválou zrovna nešetřil. No, a oproti jejich setu na turné Svlékni tmu jim zde hraje do karet o poznání vyrovanější zvuk – což je celkem překvapení, protože kdo by sázel zrovna na Chmelnici. Snad jen u vokálů je zde podobný problém jako tehdy – growly jsou slyšet dobře, ale čisté zpěvy jsou takové podivně tlumené. Nicméně zbytek je celkem vyrovnaný, i když stále trochu prim hraje rytmika – ale tak to u doomu celkem nevadí. Co se týče nasazení, formace si podobně jako minule drží zápal a prožívá každou minutu. Víceméně ve mně zůstávají podobné pocity, jaké byly minule – velmi povedený set.

Skvrn: Jsem v patách věži. Však čemu jinému, kolena, ramena i hlava s anténou v nedohlednu. A výtahem dnes ne, stačí ty paty. S prostorem Atria na Žižkově kousek od nich. Otvírá se proluka v zástavbě, další hodiny přede mnou. Místo je to krásné, členité, s nápadem. Vzadu výstavní síň, vlevo bar, uprostřed zasklený venek a napravo odsvěcený kostel Povýšení svatého Kříže. Právě v něm zahrály mé největší žižkovské naděje – folkové delegace ze Španěl a francouzské Kanady.

Sangre de muerdago

Skvrn: Jeden z dalších večerů toho pátečního dne otvírají Sangre de muerdago. Poslední zbloudilci usedají na místa, dveře bouchnou a kostel rázem oddělí od atriového života. Příprava k výletu za námi, teď již tóny galicijských dálav. Čtyřčlenné těleso s rituální předměty na půl cesty, svíce plápolají hřejivou září stejně jako kapela. Přístupný melodický neofolk barvitě plyne, se všemi nástroji coby plnohodnotnými průvodci. Harfa vytrvale přede, nyckelharpa udává melodie, španělka pak v kombinaci se zpěvem přidává dojem niterní výpovědi. Často se ozve příčná flétna, zespoda údery bodhránu a nejednou i sbor o všech hrajících hlavách. Ty příběhy, tu krajinu musel slyšet každý, aniž by uměl uno, dos, tres. Španělský temperament ukázal svou zadumanou polohu, neopomněl vzpomínky, sny, bardství ani intimitu. A zahrál krásně, překrásně.

Onotius: Obscure Sphinx vlastně byli jedním z hlavních argumentů, proč jsem se na letošní Žižkovskou noc nechal zlákat. Ale ač byla má očekávání celkem velká, realita je nejen naplnila, ale ještě předčila. Pokud mě studiová tvorba téhle formace nahlodávala velmi pozvolna a postupně, pak živé vystoupení jsem byl schopen hltat plnými doušky od první do poslední vteřiny. Uhrančivé dunivé riffy, různorodé vokální kreace a paralelně s tím prožitý herecký výkon zpěvačky Wielebny, bosé v černém tílku, omotané obvazy a s věčně hypnotizovaným výrazem.

Obscure Sphinx

Onotius: Pozornost budící rituál z pódia a paralelně s tím hudba nutící publikum sebou škubat po vzoru pulzujících rytmů i opájet se tajemnou ponurostí v těch měkčích pasážích. Naprostá přesvědčivost a snaha vypotit ze sebe to nejlepší do poslední kapky. Vše pěkně pozoruji z první lajny, hudba se mnou epilepticky šije všemi směry. V jednu chvíli jsem pár centimetrů od Wielebny, která stojí na krajíčku pódia a jako by čerpala energii z naprosto fascinovaných diváků. Yony v kapuci vypadá jako nějaký čaroděj a každý úder do strun provádí s rozvážným a odhodlaným výrazem. Zvuk je v prvních řadách vyrovnaný – a on i kdyby nebyl, ze samotných rytmů mrazí. Aplausem si můžeme vytleskat ruce. Slyším komentáře lidí, kteří o kapele slyšeli poprvé v životě, že to bylo bezvadné. A já též nemám co vytknout, fantazie.

Onotius: Sice je mi jasné, že Obscure Sphinx dnes už asi těžko něco překoná, minimálně ještě na jednu kapelu se ale regulérně těším, a to na deathmetalové Hypnos. Ti mají release party své nové desky „The Whitecrow“, z níž zazní trojice songů. Ty překvapují střídmějšími tempy a blackovějším feelingem. Jinak se setkáme s relativně pestrým repertoárem z jejich kuchyně a publikum, ačkoliv poněkud prořídlé, je vděčné a pod pódiem parádně řádí. Panuje taková správná festivalová nálada. Bruno má jako tahoun nepopiratelné charisma a autoritu, což na pódiu patřičně zužitkovává. Zvuk jedné z kytar je bohužel trochu tlumený, takže některé momenty si musím trochu domýšlet, ale není to zas něco fatálního. Za jiných okolností bych možná byl přísnější, ale tady vévodí silná a uvolněná atmosféra a já jsem po jejich setu naprosto nabuzen. Spokojenost.

Skvrn: Hodiny v Atriu ukazují na skluz. Kanadský kytarista Nathanaël Larochette teprve chystá scénu, takže je čas na průzkum výstavního sálku, v němž neposedně kouká instalace „Regulátor“ Michala Pustějovského. Stočené – elektronikou opatřené – plechové objekty čekají na aktivitu pozorovatele i svých plechových spoluprotějšků. Dupnout, štěknout a plechový sbor spouští. Akce, reakce, nečekané zvraty a dozvuky, známe to z našich, doufejme, neplechových životů. V kostele se zatím dokončují přípravy, poslední dráty nachází své spojence, Nathanaël Larochette již méně početné publikum. Do dvanácté nedlouho, řady prořídly a řídnout budou i dál, jen počkejte.

Skvrn:Larochettovi jsme si už pár řádků střihli, alespoň v rámci projektu tříčlenného Musk Ox, dokonce došlo i na vzájemné povídání, kuk. Nyní přijel kanadský hudebník sám, s instrumentální sólovkou „Earth and Sky“ na triku a elektroakustickou šestistrunkou na zádech. Larochette je sólově logicky méně rozmáchlý, nevrstvící, naopak akcentuje úspornost a osobitost sdělení. Ve skladbách vychází z úzkého motivického sevření, hraje si s mírnými posuny dění, rovnoměrnými proudy, na něž nečekají nástrahy ostré akce. V pokročilou hodinu vévodí uvolnění, vtip, jak jinak se ostatně bránit před postupnými odlivy a klapáním dveří. Je pozdě a Larochette to ví. Už mám jít? Řekněte, má ten blázen vypadnout? Ale vážně, je mi tady krásně, opravdu krásně, výjimečný prostor. Říká hlas za kytarou i já. Ještě dvě písně a nakonec pozdní padla. Nákupy, několik prohozených vět – s tím rozhovorem jsme prostě nemohli sáhnout vedle – a domů. Jo, a abych nezapomněl, kdo má rád Musk Ox, bude nové album, tak se těšte.

Onotius: Nechce se mi nikam jezdit, tak na Chmelnici zůstávám ještě na Postcards from Arkham. A v jejich případě se ve mně mlátí dva protichůdné dojmy. Pokročilá nálada v klubu jejich atmosferické muzice celkem přeje, na druhou stranu já zkrátka asi nikdy nebudu nějakým jejich velkým fanouškem, neboť samotná muzika mi přijde přeprodukovaná a v rámci české scény trochu přeceněná. Navíc se mi zdá trochu obskurní ten kontrast mezi jejich hlavním estetickým vzorem, mistrem hororové atmosféry Howardem P. Lovecraftem, a neškodnou a relativně nekonfliktní post-rockovou hudbou. Na druhou stranu, podobně jako když jsem je viděl naposledy na předloňském Brutal Assaultu (tehdy jejich studiové tvorby naprosto neznalý), vystoupení jako takové mě vlastně celkem potěšilo.


Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus

 Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus

Datum: 3.2.2017 / 28.1.2017
Místo: Praha, Modrá Vopice / Ostrava, Barrák
Účinkující: Dying Passion, Heiden, Somnus Aeternus

Praha, 3.2. (Onotius):

Jak jsem již nastínil v únorovém vydání koncertního eintopfu, na pražskou zastávku turné Svlékni tmu jsem byl vskutku zvědav. Měla se zde totiž objevit hned trojice kapel, jejichž jména na tuzemské scéně poměrně značně rezonují, a já přitom ani jednu z nich do nynějška neměl tu čest okusit naživo. Například pro brněnské Heiden jsem měl vždy trochu slabost, ať už mluvíme o jejich blackové, post-metalové nebo baladické tváři, a do podobné pozice se díky svému druhému albu „Exulansis“ v mých očích vyšplhali i jejich doomoví kolegové Somnus Aeternus. Ryze českou soupisku doplňovali služebně nejstarší a obecně celkem chválení, byť mnou zatím nepříliš prozkoumaní Dying Passion ze Šumperka. A zajímavá akce byla na světě. Pražská zastávka se konala v klubu Modrá Vopice. A jaké dojmy z téhle akce nakonec opanovaly?

Je pár minut před osmou, já se rozvážným krokem šinu po namrzlém chodníku a nechávám se navigovat směrem ke klubu, který jakkoliv je pro akce podobného formátu celkem oblíbený, mně se do nynějška vyhýbal. Kvůli své neznalosti lokality dorážím na místo až ve chvíli, kdy už Heiden spouští první tóny meditativní balady „Poslední list“. A tak jakmile zaplatím vstupné, rovnou se zařazuji do hlediště.

Heiden mě překvapují, ale abych řekl pravdu, ne úplně pozitivně. Nemám nic proti jejich intimnější tvorbě, jejíž střípky se začaly objevovat už na „Dolores“ a vygradovaly na baladickém „Na svůj příběh jsme sami“, jenomže když už se kapela rozhodne pro měkčí muziku s melodickými čistými vokály, bylo by fajn, kdyby ty vokály na koncertě měly charisma a vynikly. Což se bohužel neděje a dost to celkový dojem nabourává. Mám zkrátka pocit, že to Kverd naživo moc nedává, melodie si upravuje a mění frázování. Nejvíc tohle pozoruji na písni „Dva“ z poslední desky, v níž melodie sloky začínající slovy „Na oběžné dráze dýchám hvězdný prach“ oproti desce naprosto ztrácí svou sílu a zní bohužel poněkud mdle. Instrumentálně je však všechno v pořádku a Heiden se snaží své limity dohnat upřímným vyzněním a komunikací s fanoušky.

Slušelo by se zmínit, že zazněla i zbrusu nová skladba – jakýsi testovací vzorek z nového materiálu. Ta překvapuje rockovým feelingem, ale zachovává si i klasickou Heidenovskou zádumčivost. Nicméně takhle na první poslech ještě úplně nevím, zda se jedná o krok dobrým či špatným směrem. Blackmetalové období kapela zřejmě nechává za sebou, ale z post období zazní „Kolik času zbývá““A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” a na závěr tradiční „Dnešní noc je žena“„Dolores“. Především první jmenovaná celkem pěkně graduje, takže nakonec přeci jen ledy trochu povolí. I přesto se po vystoupení nemohu zbavit lehké pachuti toho, že jsem čekal nesrovnatelně víc.

Heiden

Během pauzy, v níž probíhá tradiční přestavba scény, se v prvních řadách shlukuje relativně početná partička fotografů – což mě celkem překvapuje vzhledem k tomu, že tolik se jich často nevidí ani na o něco větších akcích zahraničních kapel. Fanoušci zatím popíjejí, prohlíží si merch (který je zde rozšířen i o stánek se zahraniční produkcí), baví se a netrpělivě vyhlíží, kdy už konečně na pódium nastoupí šumperští náladotvůrci. Netrvá dlouho a skupina poprvé hrábne do nástrojů. Takhle, přiznám se, že hudbu Dying Passion osobně nepovažuji za kdovíjaké terno, ale naživo to působí suverénně a celkem baví. Především silný zpěv a přesná instrumentace ukazují, že kapela za dlouhá léta existence svůj živý projev vybrousila a nyní sklízí ovoce. Samotné melodie mi sice postupně začínají trochu splývat, na druhou stranu ale jejich charisma a preciznost působí v porovnání s Heiden o poznání přesvědčivěji. Což je vlastně celkem paradoxní, neboť jsem čekal, že Dying Passion budou těmi, kdo mě tento večer zaujme nejméně. A oni nakonec předvedli velmi solidní set. Zvuk působí vyrovnaně, i když elektronické samply, jež formace poslední dobou čím dál hojněji využívá, jsou místy možná trochu upozaděné. Publikum je při jejich vystoupení asi nejpočetnější za celý večer a chvíli po skončení formálně posledního kousku si skandováním vyžádá přídavek.

Čekání na poslední vystupující večera se, jak to tak občas bývá, solidně protahuje. A publikum postupně poněkud řídne. Ti, co mají vkus, ale zůstávají, neboť vědí, že co nevidět budou rozsekáni vybroušeným doommetalovým rituálem. Somnus Aeternus nastupují na scénu a po chvíli zvučení rozjíždí naostro první pecku. Zvuk je pochopitelně řádně průrazný a hutný, avšak orientovaný spíš na basy, zatímco melodie ve vyšších frekvencích splývají. Klávesy mají trochu podivný nádech a často mi v nich unikají různé nuance, které znám z desky. Jsou zde slyšet víc tlumené táhlé melodie v hammondkovém stylu než klavírní vyhrávky – za příklad čehož může sloužit neúplně vyznívající refrén „Frostbound“.

Během prvních skladeb je sice poklidné užívání si muziky z první řady trochu narušeno šarvátkou mezi mírně podnapilým chlápkem a fotografem, ale agresivní jedinec je posléze zpacifikován a fotograf si na oplátku dává pozor, aby moc neobtěžoval fanoušky svým oslňujícím bleskem. A atmosféra je solidní, i když při letmém pohledu za sebe si říkám, že je vážně škoda, že mnozí z fanoušků předchozí skupiny už zřejmě šli někam na pivo. Tihle Brňáci by rozhodně zasloužili víc pozornosti. „Ale co, jejich chyba,“ říkám si a obracím se ke kapele, která zrovna vyhrává drtící pasáže v „Path Through Oblivion“. Nejvíc se má pozornost upíná na rytmickou složku v režii bubeníka Indiána (dříve aktivního v Arch of Hell), který naplno dává na odiv, že doom metal může být rytmicky velmi sofistikovanou hudbou. Z vokálů lezou ven hlavně growly, zatímco na čisté zpěvy musí člověk zatraceně špiclovat uši, aby něco pochytil. Přes těchto pár much mnou ale muzika Somnus Aeternus zkrátka hýbe. Pro mě nejlepší vystoupení večera. Hutné, procítěné, upřímné.

Somnus Aeternus

Koncert tří trojek – koncert konající se třetího se třetí zastávkou turné tří skupin – tedy dopadl dobře. Zklamání z Heiden částečně zalepili zábavní Dying Passion, především pak ale mocní Somnus Aeternus. Ti i navzdory své relativně krátké existenci odehráli set, který vypadal, jako by ho na svědomí měli nějací žánroví nestoři. Formální nedostatky vyrovnalo charisma. Škoda jen, že se subjektivně jaksi nemohu zbavit pocitu, že celý večer byl takový trochu roztříštěný. Možná i malinko rozptyloval polohospodský prostor Modré vopice. Ale čert to vem, i tak své návštěvy rozhodně nelituji.


Ostrava, 28.1. (Metacyclosynchrotron):

Když jsem před osmou dorazil do ostravského klubu Barrák, očekával jsem, že Heiden už budou mít kus setu za sebou. Nu, nebylo tomu tak, na pódiu byly pouze nástroje, členové všech tří kapel byli viděni různě po klubu, který byl navíc otevřený jen z poloviny. Onu druhou část, kde se nachází další bar a je zde i větší prostor pro sezení, prostě nemělo pro těch cca dvacet a něco příchozích smysl otevírat. Kapely tedy evidentně čekaly, zda místní ještě nedorazí, ale k tomu nedošlo.

Neuběhla ani dvě piva a Heiden se do toho konečně rozhodli praštit. Hlouček příchozích se sporadicky rozmístil v prostoru a v uctivé vzdálenosti od pódia, což bych ale dal za vinu hlavně přepálenému zvuku, který byl cca první tři skladby z blízka velice nepříjemný. Poměry nástrojů byly ale nastaveny šikovně, takže jakmile jsem si zacpal uši (a zvuk byl stejně brzy rozumně ztišen), zjišťoval jsem, že se mi vystoupení Heiden začíná překvapivě zamlouvat, a to jde současná tvorba kapely mimo mě. Bude to jistě tím, že od minulého setkání (2013?) na mě pánové a slečna působili mnohem vyhraněji. Nejlepším dojmem na mě nakonec zapůsobila skladba, kterou Heiden odehráli bez kláves a také závěrečná „Dnešní noc je žena“, i když bych byl raději za jiné skladby z „Dolores“. Ještě starší písně se celkem pochopitelně nehrály. Celkově vzato, Heiden překvapili natolik, že jsem pozdějšího startu rozhodně nelitoval.

S Dying Passion jsem rovněž neměl tu čest poprvé. Když se v Ostravě zastavili s Morgue Son a Forgotten Silence, a to snad v roce 2012, dost mě jejich vystoupení vzalo, i když to Forgotten Silence nakonec v Barráku rozsekali natolik, že onen „romantický“ dojem z Dying Passion byl trochu upozaděný. Těšil jsem se, že by se na minulý úspěch mohlo ve vhodnější hudební společnosti navázat, žel se tak nestalo. Těžko jasně definovat, čím to bylo, když po hudební stránce asi nic špatně nebylo. Hlavní rozdíl od minula bych spatřoval ve světlech, které tehdy krásně podtrhly komorní ráz koncertu, ale tentokrát nikoliv a nejen z toho důvodu set působil jako pouhá veřejná zkouška. Zkrátka jsem se nedokázal do vystoupení ponořit, i když jsem chtěl. Škoda. Ale, do třetice, se Somnus Aeternus, tomu už bylo podstatně jinak!

„Exulansis“ jsem zaslouženě zmínil ve výročním eintopfu, takže jsem byl logicky zvědav, jak Somnus Aeternus své dílo odprezentují live. Nu, bylo to takřka jako z desky, čímž ovšem nechci říct, že by vystoupení chyběla pravá koncertní intenzita. I když ani ta nezahladila kompoziční „chyby“, které jsou na desce přítomny. Konkrétně bych zmínil třeba planou pasáž předcházející podobně bezzubé „sypačce“ v „Path Through Oblivion“, ale to byl jen jeden z mála momentů, kdy mi Somnus Aeternus dovolili sestoupit zpátky v nudnou a šedivou realitu. Když totiž došlo na některý z výraznějších momentů (a že jich na desce pár je!), tak to bylo prostě mocné a strhující, až se chtělo řvát společně s Insomnicem (mít na to hrdlo). Vcítit se do hudby bylo navíc o fous jednodušší, když člověk viděl, jak ji prožívají členové samotní. A to hráli pro oněch příslovečných pět a půl lidí, neboť publikum (zřejmě kvůli blbým spojům) ještě více prořídlo. Zkrátka a jednoduše, bylo to něco „víc“ než jen pouhý koncert. Zážitek ve mně rezonoval ještě minimálně celý další den, což zkoumání limitky „Exulansis“ učinilo o to cennější. Díky.


Koncertní eintopf – únor 2017

Inferno, Kzohh, Besatt, Silva Nigra, Mallephyr, Chaomega

Onotius:
1. Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous, – Praha, 16.2. (event)
2. Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus – Praha, 3.2. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Inferno, Kzohh, Besatt, Silva Nigra, Mallephyr, Chaomega – Karvinná, 24.2. (event)

Onotius

Onotius:

Organizátoři koncertů se v únoru zatraceně činí, což mimo jiné znamená i to, že nejednu parádní akci budu nucen oželet (což v některých případech zatraceně bolí, ale holt se nedá nic dělat). Kam se ale určitě plánuji vydat, je pražská zastávka turné Svlékni tmu, kde se objeví tři nadějné tuzemské bandy Heiden, Somnus Aeternus a Dying Passion (resp. „nadějné“ jsem vztahoval k prvním jmenovaným, tvorbu Dying Passion neznám, takže tam těžko posoudím). Ani jednu z těchto kapel jsem zatím naživo ještě neviděl, takže jsem celkem zvědav, jak se nakonec tenhle večírek vydaří.

Nejvíc se ale v únoru těším na to, až konečně naživo uvidím Between the Buried and Me, a ještě stejný večer i charismatického progového šílence Devina Townsenda, kteří po boku Leprous (ty jsem viděl sice už dvakrát, ale pokaždé mě dostali) navštíví pražský klub Roxy. To bude jistě progresivní nářez par excellence!

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Únorových koncertů nebude málo, ale s úplnou jistotou navštívím pouze ten, který se 24. února odehraje v karvinském Hard Café. Inferno zde totiž zahájí evropské tour po boku ukrajinských Kzohh. Ukroše jsem onehdy na Hell Fast Attacku zaspal, což jsem si kvůli kladným ohlasům trochu vyčítal, takže jsem rád za možnost reparátu. Nevadí mi ani, že Inferno uvidím snad už podvanácté, bude to přece jen nějaký ten rok, co jsem skladby z „Omniabsence Filled by His Greatness“ slyšel živě naposled a kdo ví, třeba zazní i něco z chystané nové desky. Mallephyr taky potřebuju konečně vidět live a věřím, že ani zbývající trojice Silva Nigra, Besatt a Chaomega nezklame. Už dávno nepotřebuji obrážet každou „lokální“ akci, ale tohle je pro mě povinnost. Snad nezklame klubové zázemí.


Redakční eintopf – speciál 2016 (Metacyclosynchrotron)

Metacyclosynchrotron

Metacyclosyn-chrotron:

Top5 2016:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Somnus Aeternus – Exulansis

Neřadový počin roku:
Adaestuo – Tacent semitae

Artwork roku:
Altarage – Nihl

Objev roku:
Sorguinazia – Sorguinazia

Shit roku:
Buer – Protoalbum

Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Potěšení roku:
nováčci ve světě

Zklamání roku:
nováčci doma

Top5 2016:

1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
Už jsem to sice předeslal v recenzi, ale opáčko neuškodí. „Utter the Tongue of the Dead“ je negativní, temná, zlá a majestátní deska bez (téměř) jakýchkoliv lapsů. Co jsem očekával, to jsem dostal. Možná jinak, než jsem si ve své choré hlavě maloval, ale to je koneckonců dobře. Nepochybuji, že se k tomuhle svinstvu budu vracet i za několik let, což se dá s jistotou tvrdit jen o minimálním počtu desek.

2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
Cultes des ghoules jsou bez debat top kapela metalového undergroundu a „Coven“ tuhle pozici potvrdilo. Nemám pocit, že by novinka patřila k tomu nejlepšímu, co Poláci stvořili, a v plánované recenzi bude taky co sepsut. Ale když ono tu je tolik pasáží, kdy jsem hudbou naprosto unešen! S víc jak jeden-a-půl-hodinovou black/doommetalovou „operetou“ si Cultes des ghoules možná nabrali příliš velké sousto, ale přesto považuji „Coven“ za dílo vskutku ďábelských kvalit. I pledge to serve thee for the good and ill. Possess me and then kill – that is my will!

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Deathspell Omega to je zase naopak, ti se vrátili k zaručenému receptu, což má své klady i zápory. Deathspell Omega samozřejmě ukázali, kdo je králem progresivního black metalu, a všem kopírkám s přehledem nakopali prdele. „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ je hymna roku a těch slov nekritické chvály by se dalo vysypat mnohem, mnohem více. Ostatně, jak už to udělali mnozí. „The Synarchy of Molten Bones“ je dle očekávání elitní deska. Ale na druhou stranu jsem doufal, že by Francouzi mohli využít svého nezměrného talentu přece jenom trošku jinak. Když to dokáží třeba Abigor a Blut aus Nord, proč ne oni? No, a abych si vylil srdéčko úplně, tak bych rovněž zjebal plochý a nudný zvuk, který se s kapelou táhne od „Paracletus“ a už na „Drought“ se mi tento nedostatek nechtělo moc omlouvat.

4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
Z recenzí lze asi poznat, že mám (mimojiné) hodně rád, když pod extrémním námrdem lítaj z repráků třísky. Ono těch doopravdy kvalitních či alespoň zajímavých black/grindových bestialit zas tolik nevychází, takže desky jako tahle potěší. Osobně totiž neznám lepší „neubližnou“ katarzi, než si po náročném dni vyplavit všechny sračky z hlavy nějakým agresivním zvěrstvem. No, a „Savage War Is Destiny“ k tomuto účelu stále užívám pravidelně a rád.

5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
S posledním místem mám problém. Napadá mě dost nahrávek, jež letos výrazněji zaujaly, ale která z nich si zaslouží pozvednout na výroční piedestal? Hodně se jich honosilo nálepkami jako „progresivní“ nebo „avantgardní death metal“ a z nich bych vybral „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ od amerických Howls of Ebb. Album jsem v závěrečných měsících roku poslouchal jen vzácně, ale celkově dost na to, abych usoudil, že v současnosti asi neexistuje unikátnější deathovka. A hlavně v mých očích překonává i loňské tituly Chthe’ilist, Ulcerate, Gorguts nebo Coma Cluster Void.

Howls of Ebb

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Je možné, že kdyby se žebříček desek nerozlišoval na „zahraniční“ a „domácí“, tak by se Silva Nigra vlezli i do výše uvedené elitní pětky. Důvod je prostý. Není mnoho desek se kterými jsem loni strávil více času než právě se „Světlonošem“. Hudba Silva Nigra není a nikdy nebyla nějak výjimečná, zdejší skladby mají svá hluchá místa, ale černočerná kvalita, kdy se pomalu protáčejí oči v důlcích, zkrátka převažuje. Jak už to v black metalu bývá, i s jednoduchým receptem lze stvořit něco silného, poutavého a hlavně autentického, což se Silva Nigra povedlo.

2. Somnus Aeternus – Exulansis
První deska Brňáků pro mě byla jen obyčejným, i když slušným doomem a pak přišlo „Exulansis“. Stále jsem si nedokázal ujasnit, jaký můj vztah k desce vůbec je. I proto se tady neukázala recenze, kterou by si obě strany jistě zasloužily. Podobně jako v případě Silva Nigra jsou zde nedostatky, které přehlížet nelze, ale kouzlo nahrávky je silné. Vím, že přirovnání k vínu ve sklepě je klišé jako prase, ale „Exulansis“ si stejně jako tu pomyslnou flašku hodlám uložit někam hluboko, a přesto na dosah, abych se k ní jednou za čas mohl vrátit a po malých dávkách si ji užít. Ne, stále to není deska úplně pro mě, ale s náladami zde vyjádřenými docela souzním. Nebyla nouze o momenty, kdy mi při večerní procházce naskočila v přehrávači některá z výrazných skladeb „Exulansis“ a následný pocit byl… No, bylo to niterní, tíživé, ale zároveň očišťující, čehož si cením vždy.

Somnus Aeternus

Neřadový počin roku:

Adaestuo – Tacent semitae
Nad prvním miníčkem Adaestuo jsem se už dostatečně rozplýval v příslušné recenzi a mírný časový odstup nahrávce nijak neuškodil. Mám také pocit, že si „Tacent semitae“ užívám ještě o něco více než i výborná EPka takových Dead Congregation, Teitanblood nebo Death Worship. Nový materiál by měl být touhle dobou už nahraný a já se ho nemohu dočkat!

Artwork roku:

Altarage – Nihl
„Nihl“ bylo hodně dobré album, i když mohlo být ještě lepší. Každopádně si Altarage pozornost zaslouží, a tak jsem rád, že budou zmíněni alespoň tady. Obal, jehož autorem je novozélandský malíř Nick Keller, výborně koresponduje s náturou temné a násilné hudby Altarage. A za sebe mohu říct, že ve mně zanechal snad i hlubší šrám než zvuky samotné.

Altarage – Nihl

Objev roku:

Sorguinazia – Sorguinazia
Mám trochu problém se rozhodnout mezi Häxenzijrkell a kanadskými Sorguinazia, ale zvolím nakonec druhé jmenované. Částečně proto, že jsme si je na stránkách ještě nezmínili, ale hlavně mé blackmetalové chutě stimulují důkladněji a povšechněji. To zkurvené, stejnojmenné zlodemo má totiž všechno, co by měl black metal té nejlepší a nejryzejší jakosti mít. Násilí, mystiku, cit, neurvalost. Smysl pro tradici, ale i excentrickou individualitu. Ponurou krásu i ekstatickou hrůzu. To vše zahaleno v soundu za jaký by se nestyděli ani Nyogthaeblisz, ale přesto je zde čitelné všechno. Rovněž zbožňuji, když mi kapela dovede vymlít mozek i textovým námětem. Stačily tři skladby a vím, že Sorguinazia uctívám.

Shit roku:

Buer – Protoalbum
Přijde mi už zbytečné se po Buer neustále vozit, ale já se loni nesetkal s kapelou, která by dělala tolik věcí „špatně“ a ještě se tím aktivně „chubila“. Asi dobrá selekce, protože vím, že by to mohlo být i horší. No, každopádně budu kapele přát, aby se trochu zmátořila a já se za ně nemusel stydět, kdybych se náhodou k jejich hudbě v budoucnu zase připletl.

Sortilegia, Nyönpa

Koncert roku:

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
Co se týče mých loňských návštěv koncertů, tak jednoznačně převažuje kvalita nad kvantitou. Koncert vyloženě na hovno si nevybavuji, těch obyčejných akcí, kam se jde člověk hlavně socializovat (a kapely jsou spíše kulisa), bylo tak akorát a všechny návštěvy byly takto předem koncipované. Pak tu byl slušný počet těch hodně silných (např. Possessed, Venom Inc., Absu, Profanatica, Outre) a hrstka jich také byla zcela maximálních, nezemských jako třeba Irkallian Oracle a Dark Sonority na Prague Death Mass III. Ale nakonec onu pomyslnou korunu černého samadhi věnuji Sortilegia, protože tehdy v Praze to zkrátka byla supra-racionální, magická ceremonie, ke které se ve vzpomínkách rád vracím. A ten kdysi avizovaný live záznam Nyönpa by byl rovněž kult.

Potěšení roku:

Nováčci zvenku
Super nahrávky letos vyšly, dost jich bylo i takových, co jsou ok a člověka „obohatí“ alespoň krátkodobě, ale nedokážu ještě posoudit, zda byl v tomhle ohledu rok 2016 nějak kvalitnější než ty předchozí. K tomu je nutný větší odstup. Ale mám neodbytný pocit, že jsem dříve tak často nenarážel na tolik slibných, nových kapel jako teď. Několik jsme si jich tady na webu představili, na některé se možná ještě dostane. Jestli ne, tak nevadí, protože už teď se na jejich další, v mnoha případech již chystané tituly, s příjemným mrazením těším. Ale za neméně potěšující považuji i existenci stránky Bardo Methodology, protože články zde publikované se svou kvalitou a hloubkou vyrovnají elitě tištěného zinařství.

Deathspell Omega

Zklamání roku:

Nováčci doma
Když na scéně objevím něco zcela čerstvého, kde nefigurují staré známé persony, tak v těch lepších případech se jedná o ucházející nudu, co nemá tendenci urážet vkus ani sluch. Možná to je důvod, proč třeba Mallephyr, jedna z mála opravdu slušných a zajímavých „nových“ kapel u nás, tolik vyčnívají. Jinak mám ale pocit, že čím dál tím unylejší šeď je to, co českou extrémně (a primárně tu black) metalovou scénu začíná definovat až příliš dobře. Zdravější podhoubí lze nalézt i na Slovensku a to tam ještě před pár roky byla situace podstatně horší, než je u nás teď. Možná by to chtělo se neplácat jen po zádech, projevit něco jako sebereflexi a prostě se zlepšovat stůj co stůj. A když to nejde, tak to prostě zabalit nebo ještě lépe si ty nahrávky nechat pro sebe a nelovit na sílu lajky podobně nesoudných lidí. Nabízí se i nepříjemná otázka: Co tu zůstane, až to zaběhnutá jména zabalí? Zaniknuvší Mortemzine stále nikdo ještě nenahradil (nebo se spíše o to ani nepokusil). Prague Death Mass, Phantoms of Pilsen a Hell Fast Attack loni také skončily a už teď slyším ty nářky, co s jistotou přijdou, že se tu nic neděje. Možná je kritika přísná, kór od sprostého pisálka. A třeba to vidím jen příliš černě. Ale opravdu je co chválit?

Zhodnocení roku:

Spokojenost převládá a to vlastně ani nevyšly desky, ve které jsem před více jak 12 měsíci doufal nejvíce (snad tedy letos). Vědomé a nevědomé Inspirace bylo všude a pro všechny spoustu, tudíž se ani o budoucnost své oblíbené hudby nebojím. Ale samozřejmě je nutné selektovat, jelikož fanoušek je dennodenně zahlcován plytkým a nastrojeným balastem bez duše. Jak už jsem zmiňoval víckrát, jsem přesvědčen, že metal a snad i hudba celkově jsou ve výborné formě, i když je nutné vyvinout trochu větší snahu k odkrytí těch, co si podporu doopravdy zaslouží. Na patetické obchodníčky, fašounky obou spekter, e-chytráčky, hurá-metalisty a domýšlivé urážlivky písmeny plýtvat nebudu (i když chuť na hejt by byla), takže vám všem jen popřeji, ať je pro vás tento rok obdobím přerodu.

Void Meditation Cult


Info o Svlékni tmu tour 2017

Svlékni tmu tour 2017: DYING PASSION, HEIDEN, SOMNUS AETERNUS

Na přelomu ledna / února nového roku 2017 se uskuteční česko-slovenské turné labelu Epidemie Records. Na šesti koncertech představí svou aktuální tvorbu kapely DYING PASSION, HEIDEN a SOMNUS AETERNUS. Těšit se můžete na: 27. 1. BRNO (Melodka), 28. 1. OSTRAVA (Barrák), 3. 2. PRAHA (Modrá Vopice), 4. 2. PLZEŇ (Divadlo Pod Lampou), 10. 2. BÁNSKÁ BYSTRICA (Tartaros), 11. 2. ŽILINA (Kolečko).

https://www.facebook.com/svleknitmu/?fref=ts

[tisková zpráva]

Svlékni tmu tour 2017


Doomaři SOMNUS AETERNUS streamují své nové album

Somnus Aeternus - Exulansis Brněnští doom-metalisté Somnus Aeternus nedávno vydali své druhé album nazvané „Exulansis“. Druhé album vychází ve spolupráci s Epidemie Records a staví na pomalejším, bahnitějším a tak trochu nevyzpytatelném pojetí doom metalu, ve kterém najdete mimo jiné prvky post-metalu a black metalu. Celé album je nyní k poslechu na kapelním Bandcampu.

Exulansis“, které vyšlo jako ručně číslovaný digipack s 12stránkovým bookletem i v rámci sběratelské edice v 50ks nákladu, je nyní celé k poslechnu na kapelním Bandcampu. Více informací o albu i kapele najdete na oficiálních stránkách.

Seznam skladem:

1. Zen and the Demise
2. Insecure Pawn
3. Frostbound
4. Path Through Oblivion
5. Reaching the Anattá
6. VI

Video teasery:

https://www.youtube.com/watch?v=HTD6SinIEPM
https://www.youtube.com/watch?v=4O5J0WYW5Xc

[tiskové zprávy]


Shipyard Fest 3 již brzy

Shipyard Fest 311. června 2016 se v obci Benátky nad Jizerou můžete těšit na třetí ročník zajímavého jednodenního festivalu. Pod názvem Shipyard Fest 3 sa zde představí šest, převážně atmosfericky orientovaných kapel.

V pozici headlinerů na vás čekají dvě death/doom metalové formace. DOOMAS jsou jednou z nejrychleji rostoucích slovenských kapel, k čemuž dopomohlo zejména druhé CD “LaMuerte” + šokující videoklip “Forlorn”. Jejich hudba působí záhubně, ale přitom otevřeně. Jejich reklama je špičková a marketing mají zvládnutý na jednotku. S novou pódiovou show to musíte vidět!

Služebně mladší, ale neméně zaDOOManí jsou SOMNUS AETERNUS z Brna. Jejich druhé album “Exulansis” vyšlo v dubnu 2016 pod značkou Epidemie Records a buďte si jistí, že o něm budete ještě mnoho slyšet.

Z tvrdších vod přicházejí nekompromisní DYSANGELIUM [death metal | Pardubice], kteří sází na stále aktuální počin “Holykaust”. Naproti tomu melodickou jemnost s čistým ženským vokálem zas prezentuje parta jménem ACT OF GOD, která na festival dorazí z Liberce.

STRANGE SOCIETY z Plzně sice ještě nevydali žádnou oficiální nahrávku, o to precizněji se vás však budou snažit přesvědčit o svých muzikantských schopnostech pod označením strange metal. A konečně nezapomeňme ani na mašinérii, která tuhle akci organizuje. RETURN TO INNOCENCE – experimentální temnota čtyř pánů, kombinující epic/symphonic, dark, občas i death metal.

Místem činu tohoto jedinečného mini-festivalu je areál Loděnice v obci Benátky nad Jizerou. V areálu je možnost koupání a v případě nepříznivého počasí se je kde skrýt před deštěm. Vesnice se nachází přímo u sjezdu z dálnice (mezi Mladou Boleslaví a Prahou).

Začátek programu je od 16:00. Vstupenky pouze na místě za pouhých 200 Kč.

Poznamenejte si sobotu 11. června 2016 a Shipyard Fest 3. Více informací na FB eventu: www.facebook.com/128406640905151.

[tisková zpráva]


Somnus Aeternus vydávají své druhé album „Exulansis“

Somnus Aeternus - ExulansisBrněnští doom-metalisté Somnus Aeternus vydávají 1. dubna 2016 své druhé album nazvané Exulansis. Od svého debutního alba On the Shores of Oblivion (2012, Solitude Productions) od základu změnili svůj zvuk: druhé album, které vychází ve spolupráci s Epidemie Records, staví na pomalejším, bahnitějším a tak trochu nevyzpytatelném pojetí doom metalu, ve kterém najdete mimo jiné prvky post-metalu a black metalu. Nahrávka se skládá z 6 písní na ploše 52 minut.

Exulansis vychází ve dvou různých edicích: Kromě klasické edice (ručně číslovaný digipack s 12stránkovým bookletem) bude k dispozici i sběratelská edice v 50ks nákladu, která obsahuje 20stránkový booklet s povídkami vázajícími se ke konceptu alba, fotku kapely a nálepku – vše zabaleno v úhledném obalu. Samozřejmostí je dostupnost digitálního vydání na různých platformách (BandCamp, iTunes, Google Play, Amazon a další).

Seznam skladeb:

1. Zen and the Demise
2. Insecure Pawn
3. Frostbound
4. Path Through Oblivion
5. Reaching the Anattá
6. VI

Somnus Aeternus pokřtí Exulansis 8. dubna na brněnské Melodce, kde zároveň vystoupí mladá a nadějná krev českého doomu v podobě kapely Self-Hatred a také polští doomoví veteráni Lacrima.

Odkaz na událost:
https://www.facebook.com/events/545972218903507/

Video teasery:
https://www.youtube.com/watch?v=HTD6SinIEPM
https://www.youtube.com/watch?v=4O5J0WYW5Xc

[tisková zpráva]


Somnus Aeternus

Somnus Aeternus - On the Shores of Oblivion
Země: Česká republika
Žánr: doom / death metal

Otázky: H.
Odpovědi: Insomnic, Wohma
Počet otázek: 17

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Sice pomalu (jak jinak, v rámci žánru), ale přece jenom se v poslední době začaly na české scéně lámat i doom metalové ledy – a přestože to explicitně nepadlo, z následujících odpovědí Somnus Aeternus, kteří jistě patří k těmto novým hybatelům na českém doom metalovém poli, vyplývá, že tento jev bude ještě nějakou dobu určitě pokračovat, což zajisté potěší všechny fanoušky truchlivého metalu. Našich otázek nejen o doom metalu obecně, ale také samozřejmě i o samotné kapele a o čerstvém debutu “On the Shores of Oblivion” se jménem Somnus Aeternus ujali zpěvák Insomnic a kytarista Wohma…


Zdravím do Brna! Dovolil bych si vynechat úvodní zdvořilosti a vrhnul se rovnou na otázky. Předně by mě zajímalo, proč jste si zvolili název Somnus Aeternus a co přesně tato dvě slova znamenají? Ptám se na to především z toho důvodu, že ihned, jak jsem jméno vaší kapely poprvé zaregistroval, tak mi v mysli naskočila zámořská doom metalová legenda Solitude Aeturnus, jejíž název je hodně podobný. Je to z vaší strany záměr, nebo se jedná čistě o náhodu?

Insomnic: U vzniku kapely a vymýšlení názvu jsem nebyl, ale všiml jsem si, že podobně, jako se Solitude Aeternus si lidi pletou náš název se Sopor Aeternus, což mě osobně celkem těší :)

Wohma: Somnus Aeternus znamená latinsky věčný spánek, což dle mého docela hezky vystihuje pochmurnost naší hudby, ale zároveň v sobě má i jistou poetičnost (v hudební řeči melodičnost), na které si svým způsobem zakládáme. Kdysi jsme přemýšleli o změně názvu, ale nakonec jsme zůstali při starém – jednak jsme už byli aspoň v Brně a okolí celkem zavedení, ale hlavně vymyslet dobrý název není vůbec taková sranda, jak to může vypadat.

Podobnost jak se Solitude Aeturnus, tak se Sopor Aeternus samozřejmě je, ale mám pocit, že jsme možná ani o jedné zmíněné neměli tehdy ponět. Komické mi to přijde spíš až teď, když mi jako Somnus Aeternus jsme o Solitude Productions. Ale co už ;)

Když už tu padlo jméno jiné skupiny, pojďme začít trochu obecněji. Z pohledu posluchačů dáváte přednost jaké formě doom metalu? Máte nejradši doom/death, který ostatně sami hrajete; takový ten klasický doom typu Candlemass či právě Solitude Aeturnus, který by se dal s nadsázkou popsat jako pomalejší heavy metal; nebo funeral doom metalový extrém? Máte radši evropskou školu doom metalu, nebo fandíte i té americké, jak ji prezentují například kapely jako Saint Vitus? Nebo je to všechno jedno a dobrá skupina je dobrá skupina, ať už hraje cokoliv a pochází odkudkoliv?

Insomnic: Původ kapely pro mě nehraje roli. Osobně dávám přednost spíš bahnivějším variacím doomu. Třeba koncert s Worship pro mě byl splněným snem [koncert se odehraje 25.10.2012 v Praze – pozn. redakce], protože jejich předchozí akce pro mne byla hlubokým spirituálním zážitkem.

Celkově pro mě hudba hraje podobnou roli, jako jazyk, jen mnohem dokonalejší. Důležitým pro mě v hudbě je sdělení, a právě některé hrobařské kapely to sdělení dokážou bez zbytečného balastu předat tak, že s tou hudbou v podstatě medituju. Taková odevzdání se hudbě a s ním spojení vnitřní dialog, je pro mě očistným zážitkem, takže ani Worship nakonec nepůsobí smutně nebo depresivně.

Wohma: Já osobně tradiční doom typu Candlemass rád nemám, vadí mi uječené vokály obecně. Takže dám radši zavděk sytému hlasu, jako má třeba AndersDraconian, nebo ulítlejším vokálům, jako má třeba AaronMDB [My Dying Bride]. Jinak hudebně nijak moc doom neškatulkuji, poslechnu si cokoli od bahna typu My Shameful až po svěžejší a melodičtější věci, jako třeba Swallow the Sun. Ale pak je taky spousta kapel, která hraje doomově, aniž by hrála doom metal, navíc zdaleka neposlouchám jen doom, takže se dá říct, že zkrátka dobrá skupina je dobrá skupina.

Proč jste se vy sami jako hudebníci rozhodli, že svou troškou přispějete právě do doomového mlýnku? Nedávno jsem četl takovou zajímavou úvahu, že výborná doom metalová kapela toho prodá řádově mnohem méně než průměrné blackovky a deathovky, což sice jistě bylo myšleno s nadsázkou, ale něco málo pravdy na tom bude… z tohoto pohledu by se dalo říct, že vidina nějaké slušnějšího úspěchu je pro doom metalovou skupinu v podstatě minimální. Proto by mě zajímalo, proč se šestice relativně mladých lidí rozhodne, že se bude věnovat právě takto okrajové záležitosti?

Insomnic: Viz moje předchozí odpověď – v hudbě nacházím transcendentno a tak dobrý koncert, jako byl nedávno náš křest, je pro mě svým způsobem oslava myšlenek a pocitů, kvůli kterým tam lidé přijdou a které nejdou vyjádřit slovy. Když se daří vzájemně si tenhle pocit na koncertě s publikem předávat a sdílet, je to pro mě mnohem větší úspěch, než nepracovat a jenom hrát. Jednoduše – hudba je nejen pro mě víc zábava a seberealizace než obchod.

Wohma: Já myslím, že na té úvaze z otázky rozhodně něco bude, ale nehodlám si stěžovat. Doom metal jsme si “vybrali” vědomě a bylo nám od začátku jasné, že to není zrovna hudba, na kterou budou chodit davy, i když ji uděláme sebelíp. A proč “vybrali”? Nemyslím si, že bychom se někde na začátku rozhodli, že budeme hrát jen doom metal. Jasně, chtěli jsme dělat tvrdou hudbu, ale žánrově jsme se nějak nevymezovali. Většinou zmiňuju jako prvotní vzor Shape of Despair, ale tak jsme v podstatě nikdy moc nezněli, takže to pak šlo svou vlastní cestou. A nápady, se kterými jsme přicházeli, byli spíš ponuřejšího charakteru.

Na druhou stranu, vám už se relativně solidní úspěch povedl, když jste svůj debut vydali pod ruským labelem Solitude Productions, což jistě v rámci celého metalu není nikterak velká firma, ale čistě na doom metalovém poli patří k těm nejrenomovanějším… vlastně mě s výjimkou finských Firebox Records (resp. jejich sublabelu Firedoom) z hlavy nenapadá jiné žánrové vydavatelství, které by mělo takové jméno. Jak jste se do kontaktu s touto firmou dostali? Oslovili jste vy je, nebo si v Rusku všimli oni vás? Jak spolupráce prozatím probíhá? Jste s jejich prací spokojeni? Máte smlouvu pouze na debut, nebo u nich vyjde i budoucí deska/y?

Wohma: Oslovili jsme několik málo vydavatelství a Solitude byli jedni z těch, kteří se nám ozvali zpět. Nebylo to tak, že bych za každou cenu chtěl skončit u nějakého (jakéhokoli) vydavatelství, zkrátka jsem si řekl, že buď něco solidnějšího, nebo si to radši vydáme sami. Mikrolabely jsou možná fajn, ale vlastně toho ve výsledku kapele moc nenabídnou.

Každopádně spolupráce probíhá velmi dobře, Evgeny [Semenov, majitel firmy] je sice chlapík, který se vyjadřuje velmi úsporně, ale zato k věci a není problém se s ním domluvit. Debut nám vyšel takovým zvláštním hybridním způsobem, něco mezi distribuční smlouvou a klasickou smlouvou, protože jsme potřebovali rychle CD vylisovat, abychom měli co fanouškům nabídnout na nyní probíhajících podzimních koncertech. To jen pro pořádek, kdyby někomu vrtalo hlavou, proč nemáme katalogové číslo jako ostatní alba vycházející pod Solitude… Album by muselo vyjít až po Novém roce a takové čekání jsme si nemohli dovolit. Každopádně máme nabídku i na příští desku, a pokud se nestane něco zásadního, tak i další album vyjde pod Solitude.

Somnus Aeternus

Tím jsme se vlastně plynule dostali k vašemu albu “On the Shores of Oblivion”, takže se mu pojďme podívat na zoubek trochu podrobněji. Ještě v návaznosti na předcházející dotaz – album vyšlo jako jewelcase CD. Proč zrovna v tomto formátu? Koukal jsem, že Solitude Productions vydávají i nějaké ty digipacky… proč vaše album vyšlo jen jako jewelcase? Co si budeme povídat, digipack je přece jenom trochu luxusnější záležitost než plastová krabička. Byla to čistě volba firmy, nebo jste se s nimi sami vzájemně domluvili na jewelcasu?

Digipack je super formát, ale je dost drahý (jen pro představu – zhruba dvakrát dražší než klasický jewel se slušným bookletem) a prodej CD neustále klesá. Vzhledem k tomu, že jsme lisování měli pod palcem my (viz předchozí odpověď), tak jsme se pro to rozhodovali sami. Jsem velkým fanouškem různých speciálních edicí a bonusů ve všech podobách a asi už teď můžu slíbit, že příští album v tomto ohledu bude mnohem zajímavější. Rádi bychom nabídli ještě mnohem víc než jen hezký digipack, ale podrobnosti si zatím nechám pro sebe (a ne, není to vinyl, i když i ten by mohl přicházet v úvahu – především podle toho, jak se bude prodávat debut). Každopádně si myslím, že tohle je jediný způsob, jak může prodej CD (a fyzických nosičů vůbec) přežít – musí nabízet nějakou opravdovou přidanou hodnotu, něco neobvyklého. Hrozně se mi v tomhle líbí aktivity Fursyho Teyssiera (Les Discrets, Amesoeurs), které jdou mnohem, ale opravdu mnohem dál než za nablýskané digipack vydání.

Dovolil bych si pokračovat grafickou stránkou… na obálce se nachází smrtka s kosou, což je vcelku typický žánrový motiv, až by se v nadsázce dalo říct, že smrtka je pro doom metal tím stejným jako draci pro power metal nebo pentagramy pro black metal (smích). Má to být z vaší strany takový malý signál fanouškům, co od nahrávky očekávat, nebo jste si ji vybrali jednoduše z toho důvodu, že k muzice pasuje, a na nikoho ostatního jste se neohlíželi?

Insomnic: Určitě máš pravdu, jde o klišé. Na druhou stranu většina metalu, pokud se nebavím o avantgardě apod., je jedno velké klišé… zvukově, kompozičně, nástroji, texty, vizuálně… a právě to na něm asi máme někdo více, někdo méně rádi. Já jsem se k tomu motivu dostal tak, že jsem se snažil držet stěžejních myšlenek toho alba… podobnosti spánku, smrti, bezvědomí… tohle jsou stavy, u kterých se člověk může tak trochu spolehnout na to, jak budou vypadat, a navíc jsou zajímavé tím, že se i během nich něco záhadného děje (u smrti teda nevím :)). Navíc smrt je jediná věc, u které můžeme říct, že potká nás i všechny kolem nás. Z toho se dá vyjít, snažit se prožívat život plnými doušky, ale taky zodpovědně a čestně.

A když člověk z tohohle vyjde, tak smrt nevypadá jako něco, čeho bychom se měli bát. Tudíž nejde o inspiraci klišé, spíš o to, že sám se trochu takhle na život dívám, a to by ta kresba měla odrážet. A taky to, že nejsem geniální umělec a tohle je tak na hranici toho, co dokážu nakreslit :)

Wohma: Na nikoho jsme se moc ohlížet nechtěli, stejně by klasik řekl, že haters gonna hate :) Rozhodně jsme nechtěli jiné metalové klišé, a to sice “nablýskanou” fotomontáž, kterých je plný DeviantArt. A myslím, že se nám rozhodně povedlo to, že obal vypadá na první pohled jinak, odlišně, a přitom to není (alespoň dle nás) tím, že by byl špatnej.

Ještě více než samotná smrtka na obálce mne zaujal motiv loutky, který prostupuje celým bookletem. Zdá se mi, že tato série obrázků s loutkou sama o sobě vypráví takový minipříběh, je to tak? Pokud ano, pojí se s ním nějaký hlubší význam? Co jste jím sledovali?

Insomnic: Jsem rád, že tam ta návaznost jednotlivých loutek jde vidět. V podstatě jde o příběh člověka, který se snaží získat svobodu, a když ji získá, zjistí, že neví, co s ní dělat. Má tolik možností, jak se svobodou naložit, ale s každou přichází zodpovědnost, která je těžší, než následovat příkazy někoho jiného. No a loutka to neunese.

Do jisté míry tenhle princip vidím v lidech i v sobě, ale těch významů se tam dá najít víc. Vem si třeba to, že ta loutka tam nikdy nespí, a tenhle fakt si srovnej s předchozí odpovědí :)

Jak velký význam přikládáte grafické podobě nahrávek a vizuální prezentaci kapely celkově? Velmi se mi líbí například vaše promo fotografie v takovém starém, zašlém stylu…

Insomnic: Za sebe si myslím, že vizuální stránka hudby je prostorem, kde se dá hudba podpořit a fanouškovi tak dát něco víc, než jen dekoraci.

Wohma: Souhlasím s Insomnicem – je to další rozměr, kterým se dá tvorba nějakým způsobem ozvláštnit (anebo taky pokazit).

K fotografiím mě napadá ještě jeden takový drobný detail – člověk by od doomové kapely čekal spíše víno, kdežto vy – jestli se správně dívám – máte na fotkách před sebou sklenice piva. Proč zrovna pivo? Že by skrytá reklama na Stellu Artois (smích)?

Insomnic: Já jsem Stellu nepil! Pil jsem asi Starobahno, nebo co, ale ostatní chtěli mít stejný sklenice, tak jsem si nechal nalít do sklenice od Stelly obsah odkapávače pod pípou (nepil jsem to).

Wohma: Já mám dokonce pocit, že ve skutečnosti tam v těch skleničkách nikdo Stellu neměl :) Přišlo nám, že s vínem by to už mohlo působit, jako že si hrajeme na nějaký aristokratický metal, zkrátka že by to bylo příliš “posh”. A koneckonců po vystoupení (a někteří i před) nechodíme po klubu s dvojkou vína… Nebudeme ze sebe kvůli propagaci dělat někoho jiného, než kým doopravdy jsme. Na to už je v hudební branži dost jiných expertů :)

Co se týče samotné muziky, myslím, že toho příliš nezkazím, když řeknu, že hrajete takovou spíše melodičtější formu doom metalu. Kladete vy sami – ať už jako hudebníci nebo jako posluchači – nějaký speciální důraz právě na melodie? Myslíte si, že jsou melodie v hudbě obecně to hlavní, nebo nemáte problém ani s nějakými extrémy, kde člověk o melodii nezakopne, jak je deska dlouhá? Jaký význam pak pro vás mají melodie v rámci samotné vaší tvorby?

Wohma: Souhlasím, naše pojetí doom metalu je hodně melodické. Nevím, jestli můžu říct, že vyloženě považuji melodie za to hlavní, ale jejich úplnou absenci rozhodně nesnáším příliš dobře :) I proto jsem nikdy nepřišel na chuť drone kapelám (i když třeba stage presence Sunn O))) totálně žeru), na druhou stranu minimalismus mi v tomto případě nevadí, pokud je deska zajímavá něčím dalším. Příklad za všechny by mohla být tvorba Finů Tenhi: ač žánrově neofolk, tak někdy svou dikcí připomínají spíš funeral doom, přesto je to muzika neuvěřitelně plná, působivá a zajímavá.

V kapele asi určitý důraz na melodie dáváme a ani v budoucnu se od toho asi příliš nevzdálíme. Na druhou stranu nijak zásadně nelpíme ani na nějaké nálepce “melodic”, ani na nějaké žánrové škatulce. Naopak si myslím, že přesahy do jiných žánrů mohou být tím správným kořením, rozhodně se proto nebudeme v tomhle směru nějak omezovat.

Somnus Aeternus

Na druhou stranu, vokál Insomnica je naopak čistokrevný obhroublý growling, který by neměl problém se uživit i třeba v deathu metalu, což tvoří oproti kytarovým a klávesovým melodiím docela zajímavý kontrast – alespoň tedy na mě osobně to tak působí. Byl to z vaší strany záměr, vytvořit takový kontrast, nebo to takhle prostě vylezlo “samo”, když se spojila muzika s vokálem?

Insomnic: Já jsem v deathové kapele taky nějakou dobu fungoval. Asi to tak do jisté míry vylezlo samo, ale vokály se snažím vymýšlet podle toho, co mi zrovna přijde, že by se hodilo k různým pasážím.

Wohma: Já jen dodám, že Insomnica někdy ponoukám, ať se s tím nepáře, protože podle mě i hodně drsný growl a grunt patří do doomu. Mimo to by byla škoda nevyužít všech poloh, které Insomnic zvládá.

Další věcí, která mne na “On the Shores of Oblivion” zaujala, je můj pocit, že ty nejlepší nápady se nacházejí jakoby malinko v “pozadí”. Abych dal nějaký konkrétní příklad, tak třeba v “Of the Bond” se v oněch klidnějších mezihrách bez kytar nachází výborná, ale trochu tichá klávesová linka. To je tak schválně, aby si podobných libůstek všimli jen ti trpělivější posluchači? Řekněme takový “bonus” pro ty pozorné, kteří se budou nahrávkou zabývat podrobněji?

Wohma: Často se snažíme kombinovat relativně hodně melodických linek přes sebe, aby tvořily jakýsi dialog jednotlivých nástrojů a aby hudba byla opravdu pestrá. A ano, některé jsou skrytější než jiné, takže pozorného a opakovaného posluchače našeho alba určitě odměníme tím, že tam třeba i po četném poslechu najde něco nového. Nahrávka, která všechno posluchači vyklopí najednou, nemá většinou příliš dlouhou životnost.

Čím déle “On the Shores of Oblivion” poslouchám, tím si všímám jedné věci (a musím říct, že jsem to začal pořádně registrovat až po recenzi :)), a sice že druhá polovina desky mi celkově přijde o malinko lepší, je v ní množství zajímavých nápadů a motivů, zároveň se mi zdá trošku pestřejší a přitom atmosféra se nijak neztrácí, spíše mi naopak přijde ještě o kousek hutnější. Je nějaký rozdíl mezi tím, jak vznikaly písně od “A Touch of Insanity” dál a jak ty s pořadovým číslem 1-5, třeba v časovém období, stylu skládání atp.?

Wohma: To jsi mě docela zaskočil :) Nějaká chronologická posloupnost tam určitě není, písničky jsou z tohohle hlediska zcela pomíchány. Výrazně jiný styl skládání bych přiřkl šesté písni “Purgatorium” a závěrečné “Sinthesis”. Je navíc faktem, že ty méně ortodoxně doomové a experimentálnější písně jsou spíš v druhé půli, takže se dá říct, že jsi to zhodnotil zcela správně.

Všiml jsem si, že v bookletu není poznamenané místo nahrávání “On the Shores of Oblivion”. Můžete nám prozradit, kde jste desku natočili?

Wohma: Vzhledem k mnoha faktorům, které je zde asi zbytečné uvádět, jsme desku nahrávali zcela sami a sami jsme si ji i smíchali. Jediným externím faktorem byl profesionální mastering ve Velvet Mastering studiu. Myslíme, že i přes DIY přístup se nám podařilo stvořit slušně znějící desku a nemáme se v tomhle ohledu za co stydět.

Dále mne svým způsobem zaujala obligátní děkovačka, konkrétně zmínka o kapelách Et Moriemur a Llyr. Obě dvě, přestože své dlouhohrající debuty vydaly již loni, resp. předloni, jsou v relativně obdobné pozici jako Somnus Aeternus – relativně nové doom metalové skupiny, které na našem území začaly opět živit žánr, jenž zde byl po mnoho let de facto mrtvý. Až bych řekl, že těchto pár nových doomových formací (kromě oněch dvou jmenovaných ještě i pár dalších, například Ghost in the Shell) – Somnus Aeternus samozřejmě nevyjímaje – začalo dohromady tvořit něco, co bychom skoro mohli nazvat menší doomovou scénou v České republice, což je něco, co by mi ještě třeba před pěti, šesti lety přišlo jako utopie, jelikož doom metal byl u nás vždy na pokraji zájmu. Vzhledem k tomu, že i vy mezi takovéto kapely patříte, myslím, že se přímo nabízí se na to zeptat… Čím si myslíte, že to je, že se tu poslední dobou začal opět objevovat doom metal? Nebo nějakou soudržnost se svými doomovými kolegy necítíte a kopete sami za sebe?

Insomnic: Ve jmenovaných kapelách jsou skvělí lidé a srdcaři. Společné akce jsou podle mě těmi nejlepšími. A taky má na tom vývoji asi podíl to, že pro všechny z nás je samozřejmě výhodnější zahrát si s další doomovou kapelou na koncertě, kam přijdou fanoušci doomu, než si zahrát s deathcorovou kapelou, kde nás vypískají.

Wohma: Llyr a Et Moriemur jsou zkrátka naši kamarádi, děláme s nimi akce, navzájem se podporujeme a já jsem hrozně rád, že jsme v tom českém rybníčku našli spřízněné duše. Co víc, spřízněné duše, které dělají zatraceně dobrou hudbu – a to je pak radost dělat s nimi společné akce. S Ghost in the Shell se (v době psaní odpovědí na tento rozhovor) zrovna chystáme na společnou akci do Prahy, kde budeme předskakovat Worship a Faal. Nečekám nic jiného než bezvadnou akci v rodinném doomovém kruhu :) Tím jsem asi dostatečně odpověděl na tu soudržnost. Co se týče “vzkříšení doom metalu” – myslím, že je to spíš náhoda, a nečekám, že by ČR nebo celosvětová scéna zažila nějaký velký návrat doom metalu.

“On the Shores of Oblivion” jste na krátký čas (tuším týden, ale nechci kecat) hodili online jako stream, přičemž nějaký dobrák to samozřejmě nahrál a ihned pustil na internet. Nenaštve to trochu? Nebo se v tom snažíte hledat aspoň světlou stránku, když už se to stalo, a berete to tak, že se tím pádem dostane muzika k více lidem? Přece jenom – nalijme si čistého vína – rozhodně si dnes víc lidí album stáhne zadarmo z nějakého warezu než koupí. Jinak, jak se obecně díváte na poslední dobou tolik propírané hudební pirátství?

Insomnic: Když někdo tohle udělá tvojí práci, tak to zamrzí. Ale pirátství je víc realitou než něčím, nad čím bychom měli plakat. Prostě to je, jak to je. Já se sám přiznávám k tomu, že jsem do své hudební sbírky nenasypal desetitisíce, kolik by zřejmě stála. Věřím, že cestou není omezovat internet, živit OSA apod., ale v první řadě se snažit, aby se ta hudba dostala k tomu, pro koho je určená a komu za těch pár šupů (v našem případě) stojí.

Wohma: Upřímně řečeno – byl jsem dost překvapen, s jakou rychlostí se to rozšířilo a hlavně na kolik různých warezových serverů. A osobně se nedokážu úplně rozhodnout, jestli to mám vnímat spíš pozitivně nebo negativně. Ano, album se dostane mezi víc lidí, což znamená, že potenciálně i mezi více kupců, navíc jakožto undergroundová kapela si vážíme každého fanouška, byť si od nás třeba ani nic nekoupí.

Mrzí mě ale hlavně to, že na drtivé většině serverů je velmi nekvalitní webrip právě z onoho streamování alba. Jelikož SoundCloud streamuje ve 128 kbps, tak věřte tomu, že ani 192kilobitový release nebude mít tu kvalitu, pokud je zdrojem SoundCloud :) Jako největší zklamání to pro mě bylo zejména proto, že zhruba v době leaku už bylo album na bandcampu, kde jej lze koupit v bezztrátové kvalitě za $5,99, tudíž by to uploadera nepřišlo na nějaké velké peníze a mohl by to nabídnout v té nejlepší kvalitě. Proto PROSÍM všechny, kterým se 150 Kč za placku (nebo nějakých 110 Kč za digitální release) zdá hodně, aby si to naše album aspoň někde opatřili ve slušné kvalitě. Věřte, je docela velký rozdíl i mezi 320kbps MP3 a CD…

Co se týče pirátství v obecné rovině – vnímám ho jako fenomén moderní doby, který nemá smysl hodnotit z nějakého etického hlediska, a to ne proto, že by etický rozměr neměl, ale už jen proto, že je to hrozně složitý problém. Já například poslední dobou kupuji převážně alba v digitální podobě (nejlépe bezztrátové), ale to ani v roce 2012 není často jednoduché (a to teď mluvím pouze o nových albech). Jenže by zase ode mě bylo naivní vinit z toho distributory a vydavatelství, když z části je problém i na straně posluchačů, kteří si na digitální formát zvykají jen pomalu… což pak zase může zapříčinit, že album není v digitálu dostupné vůbec, natožpak bezztrátově. Já to s nadsázkou přirovnávám k fetišismu, protože pokud běžný člověk nedostane do pracek CD, tak se stále ptá: “A za co teda platím?”

Je přitom tolik možností, které skýtá digitální distribuce a samotný formát, pokud se tedy někdy přestaneme vázat na CD tak, jak ho známe. Proč by ten bonusový obsah, který dnešní náročný posluchač ocení, nemohl být digitální? Čtenářům s bujnější představivostí jistě naskočí hned několik možností, jak může digitální bonusový obsah jít o krok (nebo spíš dva, tři) dál než klasický jewel nebo digipack. Mám pocit, že v tomto směru docela odvážně experimentovala Björk a přineslo jí to, když už nic, tak přinejmenším zájem médií.

Samozřejmě, vinyloví nadšenci budou vždycky chtít vinyl a na koncertech se pořád budou prodávat nějaké fyzické nosiče a merch, ale možná je na čase se od toho klasického modelu odpoutat a úplně to paradigma převrátit. Nebo přinejmenším někam rozvinout.

Na řadě je poslední otázka, která bude opět o doom metalu. V letošním se objevily nové desky hned dvou velkých doomových skupin, jež patří k tomu nejznámějšímu a nejuznávanějšímu ve svém žánru – Candlemass a čerstvě i My Dying Bride. Slyšeli jste již oba počiny? Pokud ano, jak se vám líbí? Osobně se musím přiznat, že “A Map of All Our Failures” jsem ještě neposlouchal, nicméně “Psalms for the Dead” je podle mě fantastická záležitost a je obrovská škoda, že to bude poslední album Candlemass. Co myslíte vy? Pokud vás třeba v nedávné době jako posluchače zaujaly i jiné (nejen) doom metalové desky, klidně hoďte našim čtenářům nějaké zajímavé tipy! Díky moc za rozhovor a ať vám to hraje!

Insomnic: Přiznám se, že jsem ani jedno neslyšel. Za sebe ale určitě můžu doporučit “Atra Mors” (Evoken), hodně si užívám “Eremitu” (Ihsahn) nebo poslední In Mourning, Sektemtum a Six Feet Under (“Undead”). Strašně se těším taky na nové Worship :)

Wohma: Jak jsem psal v úvodu, Candlemass není mým šálkem čaje, ale MDB rozhodně ano. Bohužel se mi jejich nedávné desky příliš nelíbily. Vlastně po “Songs of Darkness, Words of Light” jsem na ně zcela zanevřel, ale vydařené EP “The Barghest O’Whitby” je v mých očích (či spíš sluších) resuscitovalo a na “A Map of All Our Failures” jsem se i docela těšil. Zatím to moc naposlouchané nemám, ale podle všeho to vypadá, že jsou MDB zpět.

Mě osobně letos především zaujala nová deska Ahab“The Giant”. Říkám to všude, protože je to pro mě jednoznačný kandidát na desku roku a už teď jedna z mých nejoblíbenějších (doom)metalových desek vůbec. Taktéž můžu doporučit Evoken a Sektemtum, přidám Gojiru (na tu určitě Insomnic omylem zapomněl a bude z toho teď špatnej :)), kvalitní post-divnost Lost in Kiev, EPčko “Faustian Echoes” od Agalloch (a to i přesto, že “Marrow of the Spirit” šel mimo mě) a z úplně jiného soudku novinku Hidden Orchestra“Archipelago”.

Taky moc děkujeme za rozhovor a zajímavé otázky!

Somnus Aeternus


Somnus Aeternus – On the Shores of Oblivion

Somnus Aeternus - On the Shores of Oblivion
Země: Česká republika
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 31.8.2012
Label: selfrelease / Solitude Productions

Tracklist:
01. Withering Attachment
02. Decrepitus
03. Few More Pictures Till Death
04. Of the Bond
05. The Light at the End of the Suffering
06. A Touch of Insanity
07. Purgatorium
08. The Divine Void
09. Everything Else Is a Lie
10. Sinthesis

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Somnus Aeternus

Prapodivné staré legendy vyprávějí o dávných časech, kdy se prý v České republice dařilo doom metalu. Ha, taková utopie! Kdo to kdy slyšel, aby se u nás doom metalu dařilo? Doom se zde prostě nehraje a nehrál – pravidlo potvrzeno jednou dlouholetou ostravskou výjimkou, tudíž platné a neměnné… a přece se změnilo…

Po více jak dekádě naprostého doomového sucha, kdy příznivci truchlivého žánru museli svou touhu po pomalé depresi ukájet pouze v zahraničí, se v posledních pár letech (a rozhodně to není nějak dlouhé časové období) začala karta obracet. Objevilo se hned několik nových a povětšinou i relativně mladých doom metalových skupin, které nejenže začaly dosud skomírající žánr opět přiživovat, ale ještě navíc je jejich produkce více než slušná nejen v kontextu toho, že zde téměř nikdo nic podobného dlouhé roky nehrál. Brněnští Somnus Aeternus se svým aktuálním debutem “On the Shores of Oblivion” patří právě k takovým…

Doom metal patří k těm žánrům, od nichž už dnes člověk nečeká nějaké větší inovace a pokrok kupředu – alespoň já to tak cítím. Od pořádného doom metalu očekávám, že mi dá vesměs pomalejší a neveselou muziku, která se bude více méně držet zaběhnutých žánrových pravidel (což se rozhodně nemusí nutně rovnat klišé!) – tento model pak již jen stačí napumpovat nějakými dobrými nálady, abych byl spokojen, a to je celé. Nějak tímto způsobem by se dala rovněž charakterizovat i prvotina Somnus Aeternus. Již typicky doomová smrtka na obálce naznačuje, že zde bude hrát prim typický doom metal; pokud k tomu navíc připočteme fakt, že kapela nepostrádá ani nějakou tu dávku oněch stěžejních dobrých nápadů, je asi vcelku jasné, že v tomto případě máme co do činění s velice slušně odvedeným žánrovým počinem, jenž sice svůj styl nikam neposouvá, ani není natolik dech beroucí, aby udělal díru do světa, ale – a to mi v doom metal přijde jako to hlavní – dokáže potěšit fanouška. A když ještě vezmeme v potaz to, že doom metal patří mezi styly, které opravdu neposlouchá nikdo jiný než jeho fanoušci, pak se dá jednoznačně říct, že “On the Shores of Oblivion” plní svůj účel.

Abychom si však Somnus Aeternus vymezili ještě v rámci samotného žánru, který přece jenom disponuje větším množstvím různých podob, řekněme, že tvorba Brňanů – alespoň tedy tak, jak ji prezentují na “On the Shores of Oblivion” – se pohybuje především ve vodách doom/deathu s klávesami, sem tam se objeví lehounké přesahy až někam ke gothic metal (ve většině případů to mají na svědomí právě ty klávesy). Čas od času se objeví i mírně rychlejší tempo (relativně, samozřejmě žádná vichřice to není), což by mnozí od tohoto stylu ani nečekali, ale funguje to. Vokál obstarává převážně murmur, který je podobně jako muzika taktéž na dobré úrovni. To vše jsou však pouze dílčí detaily, které nikterak nezmírňují pocit, že tu máme co do činění s čistokrevným doom metalem.

Mezi nejsilnější skladby na “On the Shores of Oblivion” řadím dvojici “Few More Pictures Till Death” a “Of the Bond” z první poloviny desky. Obě dvě disponují velmi povedeným začátkem – v případě té první jde o hypnotickou pasáž, jež správně navodí atmosféru pro zbytek písně; druhá začne v táhlém riffovém duchu, ale po chvilce se vytasí se skvělým klidným momentem, v němž zejména “tiché” klávesy v pozadí dělají divy – naštěstí se tento moment ještě několikrát v průběhu “Of the Bond” objeví, tudíž si jej člověk užije. Z druhé poloviny alba bych vypíchnul především výborně vystavěnou “The Divine Void” s velmi povedeným úvodním riffem, vrcholem songu a také jedním z vrcholů celého “On the Shores of Oblivion” je však dlouhé kytarové sólo v druhé části.

Ačkoliv jsem zmínil pouhé tři skladby a v každé z nich upozornil na jeden nápad, musím zdůraznit, že ani ostatní songy nezaostávají a vlastně ve všech se najdou nějaké zajímavé momenty, které však Somnus Aeternus necpou posluchačům přímo pod nos – jsou spíše trochu zastrčené, ale to třeba mně osobně vůbec nevadí – aspoň je to větší zábava je tam hledat, a kdo na to nemá trpělivost, to už je jeho problém. Sluší se ovšem ještě zmínit, že kromě velmi vyrovnané kvality je nahrávka zároveň také dost pestrá, přinejmenším na poměry svého žánru, což je příjemné už jen z toho důvodu, že tak album zvládne vcelku bez problému zabavit. Sem tam se sice nějaký hlušší moment také najde, stává se to v riffových pasážích, které na rozdíl od výborně vybalancovaných melodií občas trochu splývají, ale naštěstí se to děje jen minimálně a rozhodně se nedá tvrdit, že by to jakkoliv bořilo dojem z jinak dobré desky.

Celkově se dá bez sebemenšího zapření říct, že se “On the Shores of Oblivion” dost povedlo, přestože se jedná o dlouhohrající prvotinu Somnus Aeternus. Když už nic jiného, nahrávka ukazuje minimálně to, že tahle kapela má zcela jistě talent na tvorbu doomu a hlavně dost velký potenciál k tomu, aby byl ten doom opravdu dobrý. Věřím tomu, že “On the Shores of Oblivion” bude do budoucna více než solidním odrazovým můstkem, od něhož se Somnus Aeternus – pokud vytrvají – mohou dostat k ještě mnohem lepším deskám. Do té doby uděluji silnější sedmičku, přičemž ale bez mučení přiznávám, že mi chvílemi vrtala hlavou i malinko vyšší známka.