Švédové Sonic Syndicate se rozešli se svou dosavadní baskytaristkou Karin Axelsson, jež v kapele působila od samého začátku v roce 2005 a nahrála všechna alba. Jako důvod svého odchodu uvedla, že se chce soustředit na svou rodinu a soukromý život. V sestavě ji nahradí Michel Bärzén (Degradead).
Sonic Syndicate svého nového člena rovnou představili i v čerstvém videoklipu k songu „Diabolical Work of Art“ – pustit si jej můžete na YouTube.
 |
| Země: Švédsko Žánr: metalcore / melodic death metal Datum vydání: 7.7.2014 Label: Nuclear Blast Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 2,5/10 Odkazy:
|
Tak, jak jen do toho? Na nové Sonic Syndicate jsem byl zcela nezištně zvědav, protože i přes vesměs obecně špatnou pověst mě jejich předchozí tvorba zajímá (nebo spíše zajímala). Především sedm let stará deska “Only Inhuman”, na které jsem toho času dost ujížděl. “Love and Other Disasters” byla už o něco slabší, ale pořád v pohodě. Velká změna přišla s výměnou zpěváků (dvou) za současného Nathana J. Biggse, který měl do kapely přivést novou energii. Jestli se tak v roce 2010 s albem “We Rule the Night” povedlo, nechám na posouzení ostatních, každopádně od kritiky deska sbírala jedno hodnocení horší než druhé. Nějakým perverzním způsobem se mi ale “We Rule the Night” líbí a ačkoliv opravdu nejde o žádné umělecké (ani jakékoliv jiné) dílo, sem tam si jej s chutí pustím. I na tu šílenost v podobě songu “My Own Life” jsem si po počátečním opovržení postupně zvykl. Asi jsem divnej.
Upřímně, “Sonic Syndicate” je sračka. Jde v podstatě o to samé, co kapela nahrála v minulosti. A když říkám to samé, myslím tím že zcela a úplně to samé. Jakýkoliv pokus o inovativnost nebo nedejbože posunutí se někam by zde i Doylův Sherlock hledal marně. Kdybyste si v playlistu zamíchali všechny písničky Sonic Syndicate a dali je náhodně přehrávat, vlastně nepoznáte, která byla kdy a na jakém albu vydaná. Snad jen ten vokál by mohl být trošku poznat. A upřímně – už mě to opravdu přestává bavit. V poslední době jsem někam už napsal (tuším, že šlo o doplnění recenze Arch Enemy), že dnes kapelám vážně nežeru všechno a tento typ postupu mě začíná iritovat. Melodická metalová muzika současnosti (až na světlé výjimky samozřejmě) velice rychle upadá, nemá sílu ani odvahu přijít s něčím novým a obvykle jde o žumpoidní recyklát sama sebe. Což možná nekonečné zástupy fandů bere, ale na mě to fakt nezabírá, pardon. V poslední době mnohem raději sáhnu po něčem starším a osvědčeném, než abych měl vůbec chuť pustit si novou nahrávku kapely, na kterou mám hezké vzpomínky a vždy se mi líbila. Ve skutečnosti mám skoro strach, abych nešlápl do sloního exkrementu a kapelu zpětně nezatratil (jak se mi stalo právě s Arch Enemy).
Nechápejte mě špatně, “Sonic Syndicate” má vše, čím by měla moderní rocková muzika disponovat. Jenom je to nuda. Těžká nuda. Asi jako když čekáte na opuštěném nádraží ve Vidlákově a nemáte baterky ani do přiblblé kalkulačky. Všude zavřeno a knížku jste samozřejmě zapomněli doma. Čučíte a vlak jede až za dvě hodiny. Ještě k tomu nikde ani noha, hospoda na rohu má zrovna zavřeno a slunce se vám snaží vypálit do čela díru. Nezbývá vám nic jiného, než se pekelně nudit, přešlapovat na místě a přepočítávat kamínky na perónu. Tak k takovéhle nudě bych přirovnal novinku švédské kapely Sonic Syndicate, která měla kdysi dávno našlápnuto celkem solidně a při jejímž poslechu jsem se tehdy upřímně bavil.
Každá jedna melodie, riff nebo sólo už jste určitě na některé z desek Sonic Syndicate slyšeli (a nejen tam). Pokusy o budování atmosféry pomalým rozjezdem a dojemným vokálem zcela troskotají na skalách patosu. Baskytaru, kterou obsluhuje nejhezčí člen kapely (Karin Axelsson), skoro není slyšet, bicí zanikají. Z technického hlediska žádná sláva, ale fanynky budou stejně nadšeny z toho, jaký je Biggs sladký cukroušek, a tvrděmetaloví harcovníci mužského pohlaví se budou stavět za bariéru výmluv, že tuhle kapelu poslouchají jen kvůli basačce, na kterou se dobře kouká. K čemu pak ale taková muzika a kapela je? Dívat na lidi se můžete i doma na náměstí. Když za nimi budete chodit nahatí, jistě strhnete nějakou pozornost i na sebe.
“Sonic Syndicate” jsem poctivě slyšel nejméně šestkrát a stejně si nějak nemohu vybavit název byť jen jediné písničky. Proč? Protože nemají vůbec žádný zapamatováníhodný moment. Jsou také generické až běda a nebýt občasné změny tempa, zní všechny na chlup stejně. Jediný song, který bych z hlavy vysypal, je “Before You Finally Break”, ve kterém hostuje Björn ‘Speed’ Strid (frontman Soilwork). On je vlastně také jediným důvodem, proč stojí za to tenhle kousek poslouchat, a stejně ještě ve velmi omezeném množství. Když tak probírám playlist, vzpomínám si ještě na “So Addicted”, která je tak blbá, že si ji prostě musíte zamilovat. Ty nejhorší věci na světě jsou totiž také ty nejnávykovější.
Sonic Syndicate se předvedli v plné síle a já doufám, že už od nich nikdy nic nového neuslyším. Po takovém sranci, jakým “Sonic Syndicate” bezesporu je, by kapele nejvíce slušel alespoň částečně důstojný rozpad. Nepopírám, že zarytým fanouškům se bude novinka zamlouvat, ale jak jsem zmínil výše – tenhle přístup už mi nic neříká. Můj čas je příliš drahý na to, abych jej zabíjel zbytečnostmi. Album “Sonic Syndicate” totiž podle mého názoru zbytečností je. Nikdy bych nevěřil, že něco podobného řeknu, ale i ti The Unguided nahráli letos lepší fošnu.
Další názory:
Sonic Syndicate nějaký ten rok zpátky patřili na vrchol popularity jedné módní vlny, kam je spíš než talent a štěstí vytáhla tlačenka velkého vydavatelství. Tato vlna ovšem postupem času ztratila své pozice (právem, jelikož to byl většinou jen trendový shit), ale některé kapely se lidem tenhle generický moderní metal pro děti stále snaží cpát. O Sonic Syndicate to platí i neplatí… Zdá se mi, jako kdyby na své eponymní novince chtěli strašně moc říct, že oni žádná rychlokvaška nikdy nebyli a že spíš než k oné módní vlně moderního metalu se cítí být součástí scény švédského melodického metalu (což je na jednu stranu logické, protože co jiného mají dělat, když rádoby tvrďácké sloky a popíkové refrény už tolik posluchačů nezajímají). Na druhou stranu se jim to přes veškerou snahu moc nedaří, příliš jim to nevěřím a to stigma trendové záležitosti se s nimi pořád táhne. Nicméně, zdaleka největším problémem “Sonic Syndicate” pořád zůstává to, že ten materiál je jednoduše slaboučký, nudný, nemá silné momenty, nemá zapamatovatelné momenty, nemá atmosféru, nemá nic pořádného… je to prostě taková generická blbina, která je předvídatelná už během prvního poslechu. Upřímně, Sonic Syndicate mi vždy připadali jako absolutně zbytečná skupina – a v roce 2014 jsou zbyteční pořád.
H.
 |
| Země: Švédsko Žánr: alternative / melodic death metal Datum vydání: 31.1.2014 Label: Napalm Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 3,25/10 Odkazy:
|
To jsem si zas jednou naběhl na vidle, když sem se ujal vzít si na recenzi druhé album party, která si říká The Unguided. Ačkoli, abych nekecal, můžu si za to sám, protože jsem byl upřímně zvědavý na můj vlastní názor na toto album, jehož předchůdce s titulem “Hell Frost” jsem zde jako jedno z prvních mnou recenzovaných alb odměnil dnes až přehnanými šesti body, ale znáte to, každý nějak začíná… Je zajímavé, že to, co se před dvěma lety člověku zdálo jako tuctová kýčovitá deska, která i přesto dokázala slušně zabavit, se najednou jeví jako nechutná sračka, která nejenže nestojí za koupi, ale dovolím si tvrdit, že ani za tu krádež z internetových warezů, protože “Fragile Immortality”, jak zní název druhého alba této pětice, je skrz naskrz prostoupené hudební impotencí a jediný způsob, jak může fungovat, je jako názorná ukázka skladatelské stupidity v hodinách hudební výchovy…
No, trošku sem se hned takhle z kraje rozvášnil, takže zklidním emoce a pojďme si pro neznalé říct, o co že tady jde. Znáte Soilwork či pozdější In Flames? Jistěže ano, ale jen pro sichr by se dala vlastní hudební náplň shrnout jako kombinace agresivních kytarových spodků podpořených ostrým vokálem ve slokách a velkých melodických refrénů. Není to sice vždy takhle, ale jako taková obecná poučka melodického severského metalu to sedí jako prdel na hrnec. Tak, a teď si představte tentýž hudební postup jakožto sáček čaje, jen v mnohem podbízivější, lacinější podobě, doplněný o trendy samply a několikrát přelitý horkou vodou, aby se i ten náznak umění ztratil pod nánosem prázdné vyumělkovanosti, a dostáváte se k The Unguided, respektive žánrově i personálně blízce spřízněným Sonic Syndicate, o nichž ještě padne řeč, protože hned tři členové současné sestavy The Unguided nějakou dobu patřili do řad Sonic Syndicate, ale to už je taková provařená historka, že nemá smysl se tím nějak blíže zabývat.
Ono, když se to vezme kolem a kolem, tak The Unguided jsou v jádru potenciálem nabitá kapela, která prostě ví, co mají současní “moderní” posluchači rádi a přesně to jim předkládá v míře vrchovaté. Problém nastává ve chvíli, kdy se běžný posluchač (řadím sem v tuto chvíli i sám sebe) u dané desky chce pobavit a něco si z jejího poslechu odnést, protože tohle já u “Fragile Immortality” postrádám. S tím pobavením by to ještě nemuselo být tak úplně marné, protože některé skladby jsou skočné, chytlavé (v rámci slušných mravů) a mají náboj, nicméně pokud se drtivá většina desky nese na vlně umělé, prvoplánové hudební produkce, která s uměním nemá takřka nic společného, je někde chyba.
Z jednotlivých skladeb není úplně jednoduché vybrat vyloženě světlé momenty, protože posluchač dostane na stříbrném podnose jedenáctku téměř totožných kousků, jež se od sebe liší jen miminálně, a když už se The Unguided pokusí trošku pozměnit onu výše popsanou formulku jako v “Granted” nebo “Enforce”, které jsou oproti zbytku o malinko melodičtější, tak to stejně není žádný zázrak a skončíme v patetickými melodiemi rozbředlé sračce. Z těch “klasičtějších” skladeb mě vyloženě zaujala snad jen úvodní “Inception”, jejíž melodické nápady nejsou vůbec marné a jako celek působí skvělý refrén – jakožto protiklad k tvrdému ataku – semknutě, případně ještě “Singularity”, o níž by se dalo říct totéž. Ten zbytek je z mého pohledu prostě nudný kolovrátek, v kterém jsou The Unguided uvěznění a ani dvojice Richard Sjunnesson a Roland Johansson, kteří si mezi sebou přehazují vokální party (a občas to dělají vážně dobře – “Unguided Entity”) to nezachrání, takže většina písní mnou při poslechu tak nějak proplula, aniž by zanechala stopu něčeho výjímečného, kvůli čemu bych měl nutkání si “Fragile Immortality” pouštět opakovaně. Upřímně řečeno, až budu chtít slyšet podobnou hudbu, tak se přeci jen obrátím po originálech, z nichž si toho kapela bere tolik, že by se hodilo mluvit spíš o kopírování, ale dokážu pochopit, že to někoho baví stejně tak, jako to mně nic neříká.
Ačkoli to není úplně fér, protože The Unguided jsou samostatně stojící hudební formace, jež hraje přesně to, co jí evidentně baví, nemůžu se (vzhledem k minulosti zúčastněných) ubránit srovnání s prvními dvěma alby Sonic Syndicate, “Eden Fire” a “Only Inhuman”, které přinesly totéž v mnohem kvalitnějším provedení. Vedle nich stojí “Fragile Immortality” jako chudý příbuzný, který doplácí na neuvěřitelnou předvídatelnost a prázdnotu jednotlivých skladeb, díky čemuž se dá album se zájmem vyslechnout maximálně jednou, protože delší trvanlivost v žádném případě nehrozí. Možná by se tato recenze dala napsat objektivněji bez tolika kritiky, protože takové ty obligátní standardy jako technické zpracování a s ním spojený prvotřídní zvuk, případně hráčské, potažmo pěvecké výkony, jsou samozřejmě na velmi vysoké úrovni, ale to je mi šuplík, když vlastní náplň stojí za velké hovno.
Další názory:
Debutové album “Hell Frost” jsem neslyšel… tedy, svého času jsem to zkoušel, ale jednoduše mi to přišlo tak neskutečně debilní, že jsem to musel po dvou nebo třech písničkách vypnout. Pokud pominu možnost, že už pomalu začínám senilnět (což při svém věku doufám, že ještě ne), pak tedy můžu předpokládat, že je novinka “Fragile Immortality” o něco lepším počinem než její předchůdce, protože tu jsem doposlouchat dokázal. Nemohu sice tvrdit, že by mi to činilo nějaké vyložené potěšení a že bych si ten poslech užíval, ale až tak tragicky jako kolega nade mnou bych to zase neviděl, protože pár písniček je docela zkousnutelných, například “Eye of the Thylacine” nebo “Unguided Entity”. Na druhou stranu je ale fakt, že The Unguided vážně nepředvádějí nic jiného než stokrát omleté klišé v nepříliš záživném podání, jeden song jako druhý, čím déle to hraje, tím více to otravuje… a ve výsledku je to prostě dost nuda. Sice ještě relativně poslouchatelná, ale pořád nuda. Určeno jen opravdu skalním příznivcům podobných žánrů…
H.