Madeleine Ailyn: |
| Top5 2011: 1. Septicflesh – The Great Mass 2. Sons of Seasons – Magnisphyricon 3. Symphony X – Iconoclast 4. Serenity – Death & Legacy 5. Amon Amarth – Surtur Rising CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2011:
1. Septicflesh – The Great Mass
Já si na tu kreativitu asi dost potrpím. Tak nějak je mi jedno, že je to death metal. Občas to páchne něčím symfonickým, a buď je něco dobré, nebo je něco špatné. A tohle je sakra dobré. Běhá mi z toho mráz po zádech a zároveň si to šíleně užívám. Prý, že ke geniálním věcem většinou lidé nemají co říct, a to se stalo u mě. Už se od těch Řeků neodtrhnu.
2. Sons of Seasons – Magnisphyricon
Symfonický metal málokdy hodně překvapí, třeba potěší, třeba zahřeje, ale nešokuje. To ovšem není případ téhle kapely. Ta mě šokovala svojí kreativitou a tím, jak celé album funguje dohromady. Každá píseň je de facto jiná a přitom tak stejná. Celé album funguje jako přesně namazaný stroj, který vás udrží v napětí. Možná ještě lépe. Už to jméno Olivera Palotaie by mělo naznačovat, že to bude přinejmenším slušná věc. Mohlo by to zavádět ke Kamelot, ovšem nenechte se zmást. Tohle je jiný, drsnější a kreativnější příběh.
3. Symphony X – Iconoclast
Těžko říct, jestli něco může být špatné, pokud slyšíte Russella Allena. Asi ne, jeho hlas už je dostatečná záruka toho, že vás na tom bude bavit alespoň něco. Žeru jeho barvu a dravost. Bez něj by Symphony X nebyli, tím čím jsou. A možná, že jsem teď trochu nespravedlivá k ostatním členům, protože jejich výkony jsou taktéž brilantní, ale tak nějak podvědomě to mám tak v hlavě. “Iconoclast” je procítěná a milá deska, která je přesně tak akorát progresivní, jako symfonická. Kreativní a s dobrými texty. A proto je tak milá.
4. Serenity – Death & Legacy
Poměrně dlouho jsem se rozmýšlela, zda je sem napsat nebo ne. No, stalo se. Rakouská skupina Serenity možná pro některé nebude dosahovat kvalit zbylých CD, které zde jmenuji, ale pro mě něco zvláštního, co mě nutí je mít ráda. Zaprvé, tohle album je opravdu slušný počin propracovaný s naprostou náruživostí pro danou věc. Je propracované do detailů. Bohužel ty detaily staví na určitém historickém poučení, což někteří lidé prostě neskousnou. Já měla vždy blízko k historii, a jelikož jsem měla tu možnost být osobně poučena zpěvákem o jejich hudebních záměrech a o jejich myšlenkách, zbožňuji to. Je procítěné, je milé, je slabé, ale má v sobě hodnoty, které mě nemůžou nechat na pokoji.
5. Amon Amarth – Surtur Rising
Amon Amarth byli první tvrdší skupinou, kterou jsem tak nějak náhodou objevila, a sedli mi. Od té doby k nim mám osobní vztah. Na “Surtur Rising” ještě přitvrdili a to jim sluší. Když nechci přemýšlet nebo když jsem naštvaná, fungují grandiózně. A protože jsem naštvaná často, tak je i často poslouchám. Proto páté místo.
CZ/SVK deska roku:
Euthanasia – IV
Zaprvé bych se měla přiznat, že nejsem moc zastáncem české tvorby a v tomhle roce se asi neurodilo tak, jak by mělo. Proto mě překvapilo, že zrovna na zrecenzování mi přijde něco, co se mi v důsledku líbí. Myslím si, že není nutno opět tu opěvovat. Ještě mě to neomrzelo.
Neřadový počin roku:
Sonata Arctica – Live in Finland
Mám ty hochy ráda, mám ráda jejich hudbu. Sonata Arctica jsou sice ohraná písnička, ale já jsem se na tohle DVD ráda koukla, mnohem radši než třeba na novou Avantasii. Je to kvalitní věc a příště, až si to pustím, vezmu si i tunu kapesníčků jako přípravu na moji slzavou slabost při “Mary-Lou”.
Koncert roku:
Van Canto: Out of the Dark Festival – Praha, 1.10.2011
Dlouho jsem tak nějak váhala mezi dvěma festivaly, Absolute Dose of Metal ve Výravě a právě Out of the Dark, a pak taky, kterou kapelu z nich tak vybrat. Kdybych měla posuzovat oba dva jako celek, byl by to asi ten první, pro svojí úžasnou atmosféru a pro můj samotný pocit. Ale já se přece jen rozhodla být přesnější, a tak nemůžu jinak než jmenovat brilantnost Van Canto na druhém. Už jsem psala report, a tak nemá smysl jít do závratných podrobností, ale říkám vám, jestli mi někdo potom, co jsem s nimi zažila, řekne, že pokud nemají kytary, není to metal, pak se buď uchýlím k násilí na tom daném člověku, nebo si pořídím Beethovena a začnu poslouchat klasiku. To si může říkat co chce kdo chce, ale buďme rádi, že tahle neřízená střela měla za sebou jen Tristanii, ta to alespoň až tak neodnesla (i když úbytek pocítila). Tady je jednoduše vidět, kdo to dělá s naprostou láskou jako zábavu a ještě se u toho tváří profesionálně. Vyhecovali publikum a… ne, to se nedá popsat, to se musí zažít. Ten závěr s “Fear of the Dark” je nezapomenutelný. A myslím, že i pro ně, protože se šíleně divili, že Iron Maiden všichni známe a ještě k tomu zpíváme s nimi. Rakka Takka Mother Fuckers!
Videoklip roku:
Serenity – The Chevalier
Dlouho jsem přemýšlela, koho sem napsat, a pak mi to došlo. Zůstaneme u symfonického metalu. Serenity. Není to žádná extra slavná skupina a přesto tímhle klipem a jeho myšlenkou dokázala, že je schopná vytvořit něco, co velmi pěkně a decentně dokresluje celý song. A to je podle mě to, co by měl klip dělat. Vylepšit příběh v textu, nic víc, nic míň. A to, že to zvládli s grácií, která je velmi podobná takovému jménu, jako jsou Leaves’ Eyes (které jsem mimochodem chtěla napsat nejdříve), to si myslím, že stojí za pochvalu. Prostě estetické.
Potěšení roku:
Within Temptation – The Unforgiving
Tahle kapela byla jednou z těch, na kterých jsem ujížděla v úplných začátcích. Jenže postupem času se mi tak nějak začala vzdalovat, protože můj hudební vkus se přece jen vyvíjel a ta “gotická” image mi už neseděla tak jako dřív. Navíc, co si budeme povídat, když si odmyslíme pár detailů, byli Within Temptation celkem normální odrhovačka. O to víc mě překvapilo jejich nové album. Je to první kapela, které podle mého názoru neuškodil trochu “popovější” výraz. Je to vyzrálé a inteligentní album, které si zachovalo jen ty dobré vlastnosti těch minulých. A mě to zahřálo na duši.
Zklamání roku:
HammerFall
Původně jsem chtěla napsat jen album “Infected”, ale tohle se se mnou táhne už delší dobu. A od začátku roku to gradovalo. Už jen tím, že jsem si říkala, že teď to přijde a oni se proberou. A ono zase nic. Ty texty jsou rok od roku slabší a zavání nám to mršinou. Ta mršina tam leží už nejmíň dva roky a oni se jí snaží zamaskovat za zombie. Což je na můj vkus trochu moc. Mně už bohužel nemají tak nějak co nabídnout a až se rozhodnou smrdět dalším albem, doufám, že půjdou o dům dál a pokusí se ten “heavy metal” posunout o kousek k dnešní době a nejen oprašovat staré myšlenky. Všechno se vyvíjí. To snad pobrali i Iron Maiden a člověk by řekl, že ti už budou značně zatuchlí.
