Archiv štítku: Sortilegia

Oration MMXVIII (čtvrtek)

Oration MMXVIII

Datum: 8.3.2018
Místo: Reykjavík, Húrra (Island)
Účinkující: Abominor, Abyssal, Devouring Star, Mannveira, Slidhr, Sortilegia, Virus

Metacyclosynchrotron: Na první kapely čtvrtku, Mannveira a Devouring Star, jsem se těšil hodně, avšak nestihl jsem je. Čtenář jistě odpustí, ale na cestě jsme se setkali s jistými problémy a navíc při obdivování například vodopádu Skógafoss nebo černých pláží se snadno zapomínalo na čas. Jako bonus mě trochu oblilo moře, takže než jsem dorazil na pokoj, převlíkl se, narval něco do žaludku, přelil aperitiv a dorazil znovu do Húrra, tak už končili Abominor. I když EP „Opus Decay“ ve mně zanechalo zcela mizivý dojem, tak i v těch několika závěrečných minutách setu bylo cítit něco, co mě přinutilo později uvěřit Kubáncovo nadšeným řečem. No nic.

Kubánec: Na místo dění docházím cca v půlce setu Mannveira. Měl jsem možnost je vidět spolu s Wormlust v Praze v hospodě nad nebo pod Viktorkou a docela mě to tehdy bavilo. Byť oproti sonickému noise útoku Wormlust, to byl dost slabý odvar. Nejsem nějakým velkým fandou jejich studiové tvorby, i když debutové EP „Von er eitur“ mám celkem naposlouchané. Při délce necelých 18 minut to z mé strany není ani nijaký mistrovský výkon. Dnes však díky dobrému zvuku, který tomu dával patřičnou hutnost, vyznělo snažení těchto borců naprosto přesvědčivě. A z toho mála, cca tří songů, si odnáším dobrý dojem.

Kubánec: Devouring Star je kapela kterou sleduji od samého začátku a považuji je za vcelku originální těleso. Jejich produkce na mě působí až tak kompaktním dojmem, že se mi jen těžko hledá něco, co by to ozvláštnilo nebo z jejich hudby vyčnívalo. A přesně tak na mě působilo i živé vystoupení. Precizní, dravé a přece jenom trochu nudné. A světe div se, ta zdánlivá statičnost a nuda, je přesně to, co se mi na těchto Finech líbí. Dostal jsem přesně to, kvůli čemu jsem sem přijel. Viděl sem Devouring Star a odcházel sem spokojen. Po skončení setu jsem měl jasno, že před spaním půjde do sluchátek „Through Lung and Heart“.

Kubánec: Po Devouring Star nastupuje Abominor, primitivnější verze Svartidauði a láska na první poslech. Na tohle jsem byl hodně zvědav, byť jsem tomu někde v koutku duše moc šancí nedával. Tahle moje přirozená skepse však vzala okamžitě za své. Omlouvám se za následující řádky, ale tohle bylo kurwa do prdele peklo. Poslední šance slyšet komplet „Opus Decay“ live. Sakra, díky za to. Něco tak přesvědčivého jsem už dlouho neviděl, a to bych řekl, že mám poslední dobou celkem štěstí. Těch 30 minut na mě z pódia skrze ty čtyři postavy hleděla hmatatelná hrůza!!! Silné.

Abominor

Metacyclosynchrotron: Poučen středečními zkušenostmi jsem na Abyssal zaujal výhodnější pozici a hned s úvodní „I Am the Alpha and Omega“ se mi pod vlivem hudební brutality zkřivila huba uznáním. Bicí konečně vylezly nahoru, jelikož kopáky byly vhodně natriggrovány a bubeník hlavně škopky vůbec nešetřil. Dále zazněly skladby, co jsem v onen moment nepoznal, i když tuším, že minimálně jedna pocházela z aktuálního splitu s Carcinoma (ale možná se mýlím, protože jsem ho slyšel pouze jednou) a posléze jsem zjistil, že další dva byly „The Headless Serpent“ z druhé desky a „The Cornucopian“ z té poslední. Hudebníci v kapucích zahráli skvěle, kompletně zahalený vokalista si své party rovněž dával velice mocně. A i když bych vystoupení Abyssal celkově za svůj osobní top nepovažoval, tak přeci jen bych jeden z dílčích vrcholných zážitků festu spatřoval v závěru poslední skladby setu, a to „Chrysalis“. Tu jednoduchou melodii jsem po většinu následujícího dne nemohl dostat z hlavy a veškeré nuance, zvláště ty na basu, byly interpretovány parádně. Nepatřím mezi skalní fandy Abyssal, avšak objektivním faktem zůstává, že jejich hudba je doopravdy krutá, což živé vystoupení jen potvrdilo. Britové si nadšené ovace po odchodu z pódia bezesporu zasloužili, pokud tedy patří mezi vaše srdcovky, tak rozhodně neváhejte s návštěvou koncertu. Další šanci máte ve Skotsku.

Kubánec: Vidět live Abyssal a to hned na jejich premiérovém koncertě, z toho jsem měl samozřejmě radost a stejně nadšený jsem byl i když jejich performance skončila. Nic sofistikovanějšího než kolega nenapíšu. Snad jen, že Britové měli oproti ostatním kapelám znatelně jiný zvuk, který mi k jejich produkci výborně sedl. Zejména výkon basáka ve mně zanechal silný dojem, ale celá kapela jela jako stroj. Precizní záležitost, kterou zase někdy rád uvidím.

Metacyclosynchrotron: Na Slidhr jsem se těšil, bylo fajn slyšet „Through the Roots“ z výborného splitka s Rebirth of Nefast. Mělo to i pár dalších výraznějších momentů a hudebníci dávali do hraní mnoho energie. Ale obecně ve mně vystoupení téhle irsko-islandské kapely zanechalo velice nemastný-neslaný dojem. Nemám víc co bych dodal.

Kubánec: S vystoupením Slidhr to mám podobně jako s vystoupením Auðn. Všechno klapalo, borci vládli pódiu, nasazení veliké, ale tak nějak to prošlo kolem mě a já jsem si řekl: „Jo, v pohodě.“ Na druhou stranu vidět v této formě Slidhr někde na samostatném koncertě, tak i nějaké to nadšení zavládne. Tady to, ale tak nějak zapadlo.

Metacyclosynchrotron: Následující Sortilegii jsem měl tu čest vidět dvakrát v Praze a jednalo se o vskutku výjimečná a magická vystoupení. V rámci blackmetalových koncertů top, kde slovo trans má svůj význam. Tady ale do třetice nastal problém, primárně asi technického rázu. Kytary jen těžko vyplňovaly prostor a sound byl dřevní až příliš. Na pódiu byl rovněž jakýsi problém. Ale naštěstí i tak došlo ke strhujícím chvílím, které připomněly dřívější zážitky a slyšet nové skvělé skladby bylo super. Koldovstvo vypadalo a řvalo posedle, Haereticus trestal bicí jako obvykle, takže to rozhodně průser nebyl, ale vím, že to mohlo být podstatně lepší.

Kubánec: Nevím, kolikáté moje setkání se Sortilegia to tenhle večer bylo, ale rozhodně to bylo první, kde se zvukově přiblížili svojí studiové tvorbě. Zvuk byl surový až běda. V tomto směru u mě vládlo nadšení, ovšem celkově tím vystoupení spíš utrpělo, než že by se z toho stala nějaká přednost a zážitek, na který se nezapomíná. V Praze to tahle dvojka islandským zástupcům dost vytmavila, dneska se jim dívala na záda. Ale přesně, jak bylo napsáno, žádný průser to nebyl.

Metacyclosynchrotron: Poslední čtvrteční kapela Virus možná v mých očích nedosáhla muzikální extáze Aluk Todolo, ale i tak patřili k těm nejlepším. Předek (pro mě opravdu nepochopitelně) zase prořídl, ale aspoň se pod pódiem sešli fandové, kteří se do hravě pokroucených riffů zmítali jak sjeté mařky na Woodstocku. Virus hráli jen ve třech, ale nemám pocit, že by to bylo nějak na škodu. Riffy byly zahrány čistě, bubeníka Einara byla radost sledovat a Czralův vokál byl prostě úžasný. Nakonec si lidi vyřvali i přídavek, který máte natočený. Ne že bych byl z Virus unešený na max, ale rozhodně splnili má (vysoká!) očekávání.

Kubánec: Já jsem z Virus odvařený nebyl, bo jsem užna jejich vystoupení nebyl. Volil jsem zmiňovaný poslech „Through Lung And Heart“ a pití piva (2,5%) v posteli. Abominor dneska kalili ocel!!!

Metacyclosynchrotron: Další večer byl u konce a Húrra, které bylo dějištěm nejen prvních dvou dní, ale i ročníků, se začalo vylidňovat. Navzdory lehké mačkanici a zpravidla utopených bicí jsem si to místo stačil dokonce oblíbit, žel po Virus už nebylo možné v klubu řádně posedět a nasávat atmosféru, jelikož krátce po konci byly uzavřeny výčepy a hostům bylo personálem nenápadně naznačováno, ať táhnou.

Mannveira


Redakční eintopf – speciál 2017: H.

H.

H.:

Top5 2017:
1. Black Cilice – Banished from Time
2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
3. Sortilegia – Sulphurous Temple
4. Netra – Ingrats
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Neřadový počin roku:
1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise
2. V/A – Аргандаб
3. Wederganger / Urfaust – Split

Artwork roku:
Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Objev roku:
Wolfkhan

Shit roku:
Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Koncert roku:
1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017
2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017
3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Videoklip roku:

Film roku:
1. What Happened to Monday
2. Blade Runner 2049

Potěšení roku:
stále rostoucí hudební sbírka

Zklamání roku:
lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Top5 2017:

1. Black Cilice – Banished from Time

V uplynulém roce mě nejvíce bavil raw black metal a v jeho rámci mě nejvíce položila deska „Banished from Time“ od portugalského zla Black Cilice. Již v červencové recenzi jsem psal, že dané album je dokonalou ukázkou toho, jak by měl dle mého názoru black metal ve své nejčistší podobě znít, a za tímto tvrzením si bez obav stojím i nyní. Podobně jako za dalšími silnými verdikty, jako například že „Banished from Time“ plnými hrstmi rozhazuje to, díky čemu se pro mne stal black metal nejvyšší prioritou mezi všemi hudebními žánry.

Ani nyní, již téměř rok od vydání alba, ze mě nadšení nevyprchalo, a když to teď při psaní těchto řádků opět poslouchám, nemám o volbě nejlepší dlouhohrající nahrávky roku 2017 pochybností. Možná může vypadat zvláštně, když na piedestal dosazuji desku, jejíž podstata je vlastně zpátečnická a jejíž forma i obsah patří do zatuchlých kobek dávno minulých časů, ale zbraní „Banished from Time“ není originalita, nýbrž feeling, atmosféra a příchuť Pekla v nanejvýš koncentrované formě.

2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia

S druhým místem si odskočím do diametrálně odlišných vod – žánrových i náladových. Odvážím se ovšem tvrdit, že „Metanoia“ ve výsledku dokázala zapůsobit obdobně silným a hlubokým způsobem. Maďarská folková magie dokáže vyčarovat atmosféru tak překrásnou, až to skoro dojme i takového cynika, jako jsem já. Je snad nutné k tomu dodávat nějaké další podrobnosti? Pro mě osobně jednoznačně jedna z nejvýraznějších nahrávek loňského roku… dle umístění evidentně druhá nejvýraznější.

3. Sortilegia – Sulphurous Temple

Sortilegia sice na druhé dlouhohrající desce svůj zvuk oproti starším počinům nečekaně vyčistili – což je samozřejmě hodně relativní tvrzení, jelikož proti Nuclear Balast metalu je to pořád kanál jak čuně – ale fanatismus, vysoký hypnotický potenciál ani onen pověstný feeling neschází. Jen u málokterého loňského alba jsem pocítil takové posluchačské uspokojení jako právě u „Sulphurous Temple“, čehož si prostě musím cenit, přes to nejede vlak.

4. Netra – Ingrats

Podobně jako u předchozí pozice, i zde je oproti straším věcem cítit určitý pokles. „Ingrats“ na předchozí album „Sørbyen“ nemá, ale „Sørbyen“ byla zcela výjimečná záležitost a „Ingrats“ je v obecném kontextu excelentní deska i tak. I přes jisté „zklamání“ jde o ohromně výživný poslech, jenž s přehledem bije většinu nahrávek, které se v loňském roce objevily.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Myslel jsem si, že do svého žebříčku dokážu vymyslet něco originálnějšího, ale nakonec svůj poslední hlas musím dát právě The Ruins of Beverast. 2017 nebyl nijak zásadně silným rokem a při mrzké konkurenci jednoduše nikdo jiný nedokázal překonat majestát téhle německé stálice. „Exuvia“ rozhodně nepřekvapí, ale riffy jsou opět kurevsky monumentální a atmosféra elektrizující. Začátkem toho odstavce jsem kvality téhle fošny potažmo The Ruins of Beverast nechtěl nijak znevážit, je to rozhodně bravurní muzika a své místo zde si zaslouží.

The Ruins of Beverast

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

Dovolím si tvrdit, že „Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)“ je jediná česká metalová deska roku 2017, o níž lze skutečně mluvit v superlativech a která si zaslouží hluboké uznání. Zatímco Cult of Fire mě baví čím dál tím méně a jejich novější tvorba kouká skvělému debutu jen zdálky na záda a Master’s Hammer se už po svém návratu začali točit v kruhu a sázet na šablonovitost, Inferno mají invenci, charisma i vizi a se svým aktuálním majstrštykem usedli na trůn českého black metalu. A vlastně i českého metalu obecně, jelikož vše ostatní, co jsem měl tu čest (smůlu) slyšet, bylo přinejlepším průměrné.

2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Téměř totožná sestava nyní sklízí velké úspěchy jako Malokarpatan s deskou „Nordkarpatenland“ a jakkoliv se jedná o výtečnou záležitost, mě osobně ještě o kus víc bavil dlouhohrající debut spřízněných Krolok. Možná trochu paradoxně, protože mezi oběma slovenskými nahrávkami je právě „Flying Above Ancient Ruins“ tou konzervativnější a méně výlučnou, ale… je v tom ona pověstná blackmetalová esence a to mě v uplynulém roce oslovovalo nejvíce.

Inferno

Neřadový počin roku:

1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

„III: Songs of Happiness… Words of Praise“ je nepochybně o něco slabší než předešlá demo kompilace „I & II“, ale i s tímto škraloupem, jejž navíc podporuje trochu blbský vtípek „Opening Speech“ / „Track Six“ a nudné „Intro mit Pauken und Trompeten“, se jedná o hudbu extrémně vysoké úrovně. Jakmile totiž (Dolch) začnou skutečně hrát svůj omamný éterický doom, jde o záležitost téměř nadpozemských kvalit. Jen málokterá – jestli vůbec nějaká – skupina mě za poslední roky se svou tvorbou zasáhla tak hluboce jako právě (Dolch).

2. V/A – Аргандаб

Ke kompilacím obecně vzato chovám víc despektu než respektu, ale zrovna „Аргандаб“ patří k těm, které mi smysl rozhodně dávají. A vůbec, dovolím si tvrdit, že jsem v loňském roce neslyšel mnoho věcí, které by se svou netradičností a zajímavostí mohly srovnávat s touhle obskurní kazetou, na níž se dvanáct umělců či uměleckých kolaborací převážně ruského původu věnuje mimořádně zajímavému konceptu sovětské války v Afghánistánu. Určitě doporučuji si nalistovat recenzi a přečíst si víc, protože na takovéhle věci člověk opravdu nenaráží každý den. Tím spíš když jsou všechny okolnosti doplněny skvělou experimentální muzikou. Velký tip pro všechny kolegy hledače!

(Dolch)

3. Wederganger / Urfaust – Split

Vedle (Dolch) jsou pro mne další výjimečnou kapelou a srdcovou záležitostí i Urfaust. Jejich podání black metalu – monotónní, špinavé, hypnotické, nihilistické – se mi již dlouhodobě naprosto přesně trefuje do vkusu. Tohle je přesně ten druh muziky, jakou chci prostě poslouchat a jaká mě bere snad ze všeho nejvíc. Ne nadarmo tedy veškeré jejich nahrávky doslova hltám, což platí i o loňském splitku s Wederganger. Ani jedna ze dvou skladeb Urfast sice nepatří k vrcholům jejich diskografie, ale sakra, furt mě to strašně moc baví. Nizozemským nihilistům pak zdatně sekundují i krajané Wederganger, kteří jsou sice o kousek níže, přesto mě svou kvalitou překvapili, protože jsem jim do té doby nevěnoval pozornost.

Artwork roku:

Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

V předešlých letech jsem s touhle kategorií míval velký problém, abych sem vybral obálku, za jejíž volbou si mohu skutečně stát. Tentokrát jsem měl trochu opačný problém, protože mě během roku zaujalo hned několik přebalů. Nakonec jsem z nich zvolil ten na první pohled nejhorší a nejméně zajímavý – přinejmenším tedy z pohledu běžných měřítek. Kazetový přebal splitka Blood Tyrant a Warden nicméně přesně vystihuje mé aktuální hudební chutě. Stejně jako raw black metal (který je ostatně z velké části i náplní splitu) je přední strana „Duvonde skerfe“ syrová, špinavá, zrnitá a formálně „špatná“, ale – má ohromnou atmosféru a dost přesně koresponduje s tím, o čem by dle mého názoru měl metal být.

Blood Tyrant / Warden - Duvonde skerfe

Objev roku:

Wolfkhan

V téhle kategorii se nakonec odehrál docela zajímavý souboji, na jehož konci zůstal poměrně neočekávaný vítěz. Původně jsem měl na mysli docela jiná jména, ale jakmile jsem se začal sestavováním tohoto žebříčku skutečně zabývat, dospěl jsem k přesvědčení, že restriktivní pravidla dané kategorie, můj osobní náhled na to, co to znamená objev, a požadavek hudební kvality i zajímavosti nejvíce naplňují právě polští Wolfkhan.

Jejich debut „Cyber Necro Spirituals“ je vysoce zvláštní a neotřelou nahrávkou. Na první poslechy mi přišla strašně divná a nemohl jsem jí úplně přijít na kloub, ale zároveň mě něco nutilo poslouchat dál, až jsem tomu přišel dost na chuť a v dobové recenzi nakonec chválil. A přesto možná nedostatečně. „Cyber Necro Spirituals“ se mi hodně rozleželo v hlavě a zanechalo za sebou výrazný dojem. A navíc – desku, kde se nacházejí písně s názvy jako „Kurwa“ nebo „Ballada o twardym chuju“, prostě nejde nemilovat!

Shit roku:

Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Zatímco dříve jsem tu a tam ukájel své masochistické choutky cíleným poslechem sraček, abych měl v recenzi co zmrdat, v loňském roce jsem od toho trochu upustil a udělal jsem to tuším jen jednou. A přesto nakonec Exit Eden jako shit roku nezvolím. U nich jsem totiž kýčovité dno čekal, kdežto u nizozemského muzikanta Jozefa Van Wissema jsem se těšil na poutavou a intelektuálně vytříbenou záležitost. Namísto toho jsem dostal neskutečně plytké a zoufale nudné album, jehož poslech mě naprosto nepokrytě sral. S čistým svědomím mohu říct, že mě loni snad žádná jiná nahrávka neobtěžovala svou existencí takhle moc.

Wolfkhan

Koncert roku:

1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017

Tak Sortilegia, žejo. To je prostě jednoznačné. Jedna z nejlepších koncertních blackmetalových kapel současnosti opět rozdávala temnotu a fanatismus, které možná neoceníte, pokud jste svou duši nezaprodali Peklu. Jestli jste tak ovšem učinili a byli na místě, jistě chápete, o čem mluvím. Vysrané předkapelní Islandy ten večer vedle kanadského zla zněly jako mrdka pro hipstery a děcka.

2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017

Grausame Töchter je kapela, jakou prostě musíte vidět živě, jinak tomu věřit nebudete. Srát na to, že přinejmenším polovina muziky jede z playbacku, když to má takové koule (aniž by na pódiu stál jediný muž!), když to kope jak kramfleky do varlat v S/M pornu a když se na pódiu děje to, co se tam děje. Kozy, latex, hanbaté oblečky, prudce erotické tanečky, kozy, chcaní, kozy, šílená Aranea a strap-on dildo. Letos tu budou znovu, vážení, tak tentokrát to koukejte neprosrat!

3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Hned zkraje roku – a vypadá to, že již definitivně – skončila existence té nejvíc zásadní EBM formace z České republiky. Dekadentní večírek v Rock Café měl ovšem daleko k patosu a tklivému loučení – Vanessa se loučila stylem, jaký k téhle kontroverzní sedí víc než jehla na žílu. „Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Sortilegia

Videoklip roku:

S touhle kategorií mívám docela svízel dlouhodobě, protože už dávno mě přestalo bavit se na hudební klipy videoklipy koukat. Jenže zatímco v předešlých letech jsem vždy dokázal najít alespoň jeden takový, který by mě zaujal (anebo jsem sem mrdnul nějakou zábavnou srandičku), tentokrát jsem se rozhodl se netrápit. Prostě si nevzpomínám na jediný klip, jenž by mi utkvěl v paměti a výrazněji mě zaujal.

Film roku:

1. What Happened to Monday

V roce 2017 jsem nové filmy nesledoval až tak zodpovědně, jak bych chtěl a měl (což pro letošek hodlám změnit), takže tento výběr můžete brát s určitými rezervami. Přiznávám na rovinu, že jsem neviděl hned několik snímků, o jejichž existenci vím a u nichž mám tušení, že by do tohoto žebříčku promluvit mohly, ale pozdě bycha honit a pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

Nicméně k věci. Z toho, co jsem viděl, mě asi nejvíce zaujalo sci-fi „What Happened to Monday“ se sedmirolí Noomi Rapace. Dystopické sci-fárny mám moc rád a tahle konkrétní navíc přináší nepřepálenou (tudíž uvěřitelnou vizi) budoucnosti a hlavně dost zajímavé téma a otázky, které se z obrazovky naštěstí nevytratí, ačkoliv se film pustí do akčních obrátek. Některé dějové zvraty a zásadní odhalení se sice daly tušit dlouhé minuty dopředu, ale to mi nakonec nijak nevadilo, protože jsem se bavil až do samotného konce, v kině jsem si to fakt vychutnal a zanechalo to ve mně dojem.

What Happened to Monday

2. Blade Runner 2049

Navazovat po 35 letech na jeden z nejlepších sci-fi snímků všech dob? Na film, jehož neopakovatelná temná atmosféra a provokativní myšlenky stvořily kult s fanatickými zástupy uctívačů? Zdálo se to jako troufalost, která snad ani nemůže nezklamat, ale „Blade Runner 2049“ ukazuje, že i dnes se dají točit velké věci, které patří na velká plátna kin, a přitom nejsou povrchní blockbusterovou zábavou. Je to jiné než původní „Blade Runner“, ale je to silné, má to opět úžasnou atmosféru skvěle zesynchronizovanou s působivým soundtrackem, několik úchvatných scén a ukázkově se mi to rozleželo v hlavě. Takhle si to rozhodně nechám líbit!

Potěšení roku:

stále rostoucí hudební sbírka

Můžete si myslet, že dávat tohle do potěšení roku je čistá ego-masturbace a veřejné honění trika. Z jistého úhlu pohledu možná ano. Ale naše eintopfy – a ten roční obzvlášť! – je prostě čistě subjektivní záležitost a určitá dávka sobeckosti sem již z principu patří. Nehledě na skutečnost, že na citové zabarvenosti a upřímnosti si osobně ve svých kvazi-literárních výplodech zakládám. A upřímně mohu říct, že mi v roce 2017 stran muziky nic nedělalo větší radost než narůstající počet nosičů v mé skromné sbírce. Možná, že skutečně jsem materialista, jak mi furt cpe kolega Metacyclosynchrotron, ale kurva, já prostě vím, že rozbalování krabic s novými vinyly je lepší než orgasmus!

Netra - Ingrats

Zklamání roku:

lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Prakticky sem píšu to samé co loni a s dost vysokou pravděpodobností to sem budu moct napsat i za rok, ale nic jiného si finální hejt tolik nezaslouží. Jediný rozdíl oproti loňsku tkví v tom, že posledně jsem to vztáhnul pouze na českou scénu, zatímco letos se nebojím zobecnit i za hranice. Bylo by pokrytecké tvrdit, že se tak děje jenom u nás, když to samé chování vídám i venku.

Jednoduše mi jde o to, že většina metalové scény odmítá naslouchat jakékoliv kritice a žije ve vlastní uzavřené bublině, kde se všichni plácají po ramenou, jak jsou skvělí. Kritici chválí průměrné kapely, fanoušci jakbysmet a nějakou výraznější kritiku pěkně od plic si dovolí jen málokdo, jakkoliv by v leckterých případech mohla být užitečná. Příliš málo z nás klade skutečné nároky na to, co posloucháme a co vidíme na koncertech, výsledkem čehož je spirála, z níž se nedá dostat. Snad to souvisí s jistou povrchností, která nakonec nebují jen v metalu, snad s nedostatkem odvahy jít do opozice, možná s rezignací a nechutí se hádat s hlupáky a být všem za čůráka, i když mám pravdu, nejspíš ale všechno dohromady.

Zhodnocení roku:

V průběhu roku jsem neměl pocit, že by šlo o nějakou slabou sezónu, protože jsem měl pořád co poslouchat a moc jsem se nezastavil. Když jsem si ale nyní udělal trochu čas a s nadhledem se na rok 2017 podíval, nemám pochyb o tom, že tentokrát se skutečně jednalo o slabší ročník. Nechápejte mě zle, kvalitních alb vyšlo dost, ale sílu té které sezóny bychom neměli posuzovat dle nadprůměrných desek, nýbrž podle těch výjimečných. A těch tentokrát vyšlo skutečné minimum.

Black Cilice

Trochu mě mrzí, že za očekáváními a za svými schopnostmi zůstali i někteří interpreti, do nichž jsem vkládal velké naděje. Doufám, že rok 2018 bude v tomto ohledu výraznější, poněvadž již nyní mohu pomalu začít vyhlížet novinky hned několika kapel, jejichž tvorbu chovám v obrovské oblibě – namátkou třeba Urfaust, A Forest of Stars, Thy Catafalque, snad-už-konečně-kurva Mare a tajně doufám i v Euzen


Sortilegia – Sulphurous Temple

Sortilegia - Sulphurous Temple

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Night’s Mouth
02. Speculum tenebrarum
03. Ecstasies of the Sabbath
04. The Veil
05. Hymn for the Egregor
06. Exalting in Acrid Flames

Hrací doba: 40:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Na koncertní kvality kanadské Sortilegie jsme zde pěli chválu již několikrát. Všechny tři pražské koncerty ukázaly, že Koldovstvo a Haereticus (v civilním životě manželé) dokážou živě servírovat skutečnou magii animálního syrového black metalu, a to v tak intenzivní míře, že se jim v současné době může rovnat jen málokdo. Nyní je načase, abychom se na našem skromném plátku konečně podívali i na to, zdali Sortilegia zvládne podobně uhranout i ze svých desek. Právě teď je k tomu ideální příležitost, protože před měsícem vyšel druhý dlouhohrající počin „Sulphurous Temple“.

Vím o tom, že mnozí tvrdí, že Sortilegia studiově není ani zdaleka tak silná jako v koncertním provedení. Že při domácím poslechu je bestie z živých vystoupení degradována do pozice obyčejného zahuhlaného sypání nikterak nevybočujícího z řady obdobně laděných skupin. Já osobně s tím ovšem nesouhlasím. Samozřejmě, že hudba má za správné konstelace tendence být v živém podání intenzivnější, ale to není záležitost Sortilegie, nýbrž obecný jev, s nímž se potýká většina metalových kapel. Za mě však Kanaďané zvládnou bez větších problémů obhájit i smysluplnost svého studiového počínání.

Tři roky starý dlouhohrající debut „Arcane Death Ritual“ vykazoval veškeré atributy, jaké bych od podobně stavěné desky čekal – a jaké bych čekal i od formace formátu Sortilegia. Po mém soudu se v tom dalo utopit jak nic a nahrávka vykazovala vysoký hypnotický faktor. Popravdě řečeno ani netuším, co lepšího by si kdo představoval, poněvadž tohle byl elitní raw black metal. A jsem moc rád, že mohu s klidným srdcem prohlásit, že vše právě řečené neplatí pouze o „Arcane Death Ritual“, ale i o „Sulphurous Temple“.

Snad jediným zklamáním může být, že oproti velkoryse pojatém double vinylu u „Arcane Death Ritual“ v gatefoldu a s velkým plakátem vyšlo „Sulphurous Temple“ pouze v obyčejné kapse s jednou gramofonovou deskou. Naopak mě potěšil artwork a obecně vizuální stránka novinky, protože ta je stejně jako v případě debutu vyvedena celá v bílé barvě. Což možná vzhledem k černotě hudební náplně působí trochu jako protiklad, ale mně osobně se to fakt líbí a přijde mi to mnohem rozumnější, než kdyby tam Sortilegia mrdnula obligátní pentagram na černém pozadí.

Ze skladatelského hlediska jsou písně vystavěny ne přímo jednoduše, ale zcela určitě z jednoduchých stavebních kamenů. V tomto ohledu se oproti „Arcane Death Ritual“ nic nezměnilo, ale to v daném případě považuji spíše za klad. Skladby jsou relativně delšího rázu (přinejmenším s ohledem na jejich formální náplň) a všechny s výjimkou ambientního intermezza (anebo intra B strany, chcete-li) „The Veil“ stojí na třech základních pilířích. Prvním je zběsilá práce Haeretica za bicí soupravou, druhým jsou ohavné špinavé riffy vytažené přímo z pekla, třetím nelidský jekot Koldovstvo.

Sortilegia

Zní to straně jednoduše. Však jsem také řekl, že formálně to jednoduché je. Nicméně se jedná o přístup dle nejlepších blackmetalových tradic, jelikož black metal ve své „pravé“ formě vždy upřednostňoval hloubku obsahovou nad formou. A Sortilegia funguje přesně takhle. Výsledkem je totiž uhrančivá a pohlcující atmosféra. Ve spletitých labyrintech riffů se dá ztratit velmi lehko, a jakmile k tomu dojde, tak už se jen těžko hledá východ ven.

Nebudeme to dále prodlužovat. Dodám jen na plnou hubu to, co již nějakou chvíli visí ve vzduchu: Sortilegia je magická i z desek a „Sulphurous Temple“ je jednou z nejlepších nahrávek letošního roku. Posedlost, oddanost, fanatismus, kult.


Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi

Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi

Datum: 1.12.2017
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Almyrkvi, I I, Sinmara, Sortilegia

Nebudeme se zdržovat žádnými formalitami a pustíme se rovnou do díla. Jako první se 1. prosince v klubu Underdogs‘ ujali pódia němečtí I I alias Infernal Invocation. Tahle banda mě z dosavadních nahrávek, jichž není mnoho, příliš nezaujala. Ani v živém podání to nebyl nějaký zásadní zázrak, ale už to znělo lépe, agresivněji a příjemně to sypalo. Určité pasáže byly nasrané až běda, o tom žádná, ale slušelo by tomu ještě víc bestiality a té se držet, protože po chvilce vždycky přišlo nějaký povolení. Nejvíce pekla rozséval zpěvák a kytarista A., který se nijak nešetřil a nejen díky náhrdelníků z kostí kolem krku poutal nejvíce pozornosti. Zbylá trojice muzikantů mu dělala spíš křoví. Nakonec docela oukej, ale palici mi to zase neurvalo.

Následovalo islandské pásmo, které slibovalo docela solidní podívanou, ale nakonec musím říct, že šlo docela o zklamání. Almyrkvi jsou z nahrávek fajn a debutové ípko „Pupil of the Searing Maelstrom“ i čerstvá řadovka „Umbra“ se mi vcelku líbí, ale živě mě seveřané úplně nepřesvědčili. Nástup a první riffy ještě vypadaly slibně, ale hodně rychle se set Almyrkvi zvrhnul v docela prázdné rádoby-atmo, které navíc vyznívalo příliš hodně a nekonfliktně. Zpěvák mohl valit bulvy, jak chtěl, ale bylo mu to prd platné, takže mi nakonec nijak nevadilo, že Islanďané své vystoupení výrazně zkrátili a zahráli tuším jen nějakých 25 minut.

Naopak Sinmara mi přišla, že zase hrála déle, než by bylo vhodné, a klidně si to mohla o jednu skladbu zkrátit. Ale žádné velké překvapení, protože sestava byla totožná jako u Almyrkvi, tak jak by hoši předváděli strhující set, když o chvíli dříve s jiným projektem strhnout nedokázali? V průběhu hraní jsem zachytil songy z letošního EP „Within the Weaves of Infinity“, příspěvek na splitko s Misþyrming i ukázky ze tři roky starého řadového debutu „Aphotic Womb“, ale nic z toho neznělo tak dobře jako ve studiové podobě.

U SinmaryAlmyrkvi bych vlastně mohl říct to samé – nešlo o vyloženě debilní koncerty, ale ani o vyloženě dobré. Něco tomu scházelo a vlastně toho bylo dost, chyběl feeling, posedlost a oddanost bezedné temnotě. Kdyby se mě někdo přímo na místě zeptal, tak za předpokladu, že toto měla být ukázka té slavné islandské scény, z níž se v poslední době můžou všichni posrat, bych řekl, že jsme všichni slepí a hluší, něco si nalháváme a uctíváme přelud. Tohle prostě byly průměrné koncerty. V tomhle momentě jsem měl pocit, že kdybych na tu akci nedorazil, o nic bych nepřišel.

Sinmara

Vše napravila až poslední skupina. Sortilegia byla o ligu výš než všechny tři předchozí kapely dohromady. Již dvakrát jsem zde psal, že Sortilegia je v živém podání dokonalá oslava Smrti, a nyní se to potvrdilo znovu. Jen málokterá blackmetalová formace má schopnost z pódia takto uhranout, strhnout, sevřít a nenechat vydechnout. Zatímco předešlá vystoupení jen nesměle jezdila po povrchu, zde se šlo do útrob a samotné podstaty žánru. Sortilegia možná vzývá, co již formálně vzato bylo dávno slyšeno, a jejich produkce je atavismus a primitivismus, ale to je jen zdání pro ty, kteří tomu nerozumí. Ve skutečnosti malá blondýnka Koldovstvo všechny islandské chcípáky vyškolila, jak se hraje skutečný black metal, a z jejího nelidského vytí, syrových riffů a neustálého sypání bicích se zformoval až transcendentální zážitek.

Sortilegia

Nerad plýtvám superlativy. Nemám ve zvyku v reportech kydat slinty o tom, jak jsem viděl životní koncert, jak si tohle nebo tamto budu pamatovat ještě dlouho, jak někdo zbořil tenhle nebo tamten klub, jak dokonalé to bylo. Když tohle někdo blije, v drtivé většině případů jsou to jen sračky a projev dnešní doby, kdy v honbě za zážitky chválíme průměr a namlouváme si, že šlo o něco výjimečného. Sortilegia je ovšem jinde, a když jsem přednedávnem tvrdil, že jde živě o jednu z nejlepších blackmetalových kapel, nyní to mohu bez obav zopakovat. Na deskách jsou skvělí, ovšem na koncertech téměř geniální. Viděl jsem potřetí a opět odcházím s hlubokými dojmy a jizvou na duši. Nesvatost.


Koncertní eintopf – prosinec 2017

Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I
Nejočekávanější koncert měsíce:
Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I – Praha, 1.12.


H.:
1. Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I – Praha, 1.12. (event)

Onotius:
1. Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I – Praha, 1.12. (event)

H.

H.:

Dámy a pánové, má vůbec cenu o tom psát? Zásadní akce prosince přijde hned zítra, a kdo tvrdí, že ne, tak je vocas a vůbec tomu nerozumí. Sortilegia je dost dobře možná nejlepší koncertní blackmetalová kapela… a jestli ne nejlepší, tak přinejmenším jedna z nejlepších. Syrové kanadské duo jsem doposud viděl dvakrát – poprvé (Prague Death Mass II) to nebyl koncert, nýbrž černá magie (však také od téhle doby fanaticky uctívám), podruhé (v Modré Vopici) to bylo také silné jako svině. Není co řešit, musím vidět znova! Chci koncert roku, tak snad neodejdu zklamán.

Dost v cajku by měl být support, i když zrovna u Sortilegie je to úplně šumák, panč bych na ni šel, i kdyby jí předskakoval Michal David. Z trojice Sinmara, Almyrkvi a I I jsou pro mě nejzajímavější Islanďané Almyrkvi a nejnezajímavější Němci I I, nicméně ani na ně nemám v plánu chybět. Výběr místa konání je taky v pohodě a mohl by podobně laděné akci sedět. Karty jsou rozdané slibně, tak snad se nic nevymrdá.

Onotius

Onotius:

Nejočekávanější akce prosince mne čeká hned na jeho začátku, a to v žánrově uceleném balení plném black metalu všemožných příchutí. Drtiví němečtí I I nás rozmělní hutným nářezem, do dalekých temných vesmírných končin nás odvanou Almyrkvi, pohřební syrový rituál podrásá naše nervová zakončení v podobě špinavého kultu zvaného Sortilegia a v čele sestavy stane epická islandská Sinmara. Je to jako včera, když jsem před dvěma lety na koncertě Mgły a Misþyrming prohlašoval, že by bylo fajn, kdyby sem z islandské scény dotáhli ještě alespoň Wormlust a právě Sinmara. A zatímco před rokem se mi splnilo přání ohledně prvních jmenovaných, Satan Claus letos opět naděloval s předstihem, a tak letos přišla řada i na Sinmaru. Islanďané se mezitím neflákali a stihli vydat nové EP „Within the Weaves of Infinity“, jež sice lezlo pod kůži pomaleji, přesto odhalilo své kouzlo. Jsem zatraceně zvědav, jak nakonec tahle akce dopadne.


Redakční eintopf – listopad 2017

Converge – The Dusk in Us
Nejočekávanější deska měsíce:
Converge – The Dusk in Us


H.:
1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise
2. Sortilegia – Sulphurous Temple
3. Aosoth – V: The Inside Scriptures

Zajus:
1. Converge – The Dusk in Us
2. Adimiron – Et liber eris

Onotius:
1. Blaze of Perdition – Conscious Darkness
2. Converge – The Dusk in Us
3. Merkabah – Million Miles

Metacyclosynchrotron:
1. Aosoth – V: The Inside Scriptures
2. Tetragrammacide – Primal Incinerators of Moral Matrix
3. Blaze of Perdition – Conscious Darkness

Cnuk:
1. Converge – The Dusk in Us
2. Electric Wizard – Wizard Bloody Wizard

Mythago:
1. Electric Wizard – Wizard Bloody Wizard
2. Shining – Fiende

H.

H.:

V listopadu není o čem. Hned na prvním místě se nachází obrovsky silný hráč. Jak bych mohl hlasovat pro něco jiného než novou nahrávku (Dolch)? Minialbum „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ už sice hraju nějakou dobu, protože jsem to jak správná novinářská kurva dostal předem, ale oficiální datum vydání je až 10. listopadu a tahle mimořádná kapela si speciální vypíchnutí rozhodně zaslouží.

I na druhém místě se ovšem nachází obrovsky silný hráč. Sortilegia je v koncertním podobě regulérní černá magie, ale i ve studiové formě mě tahle kanadská dvojice vysoce baví. Debutová deska „Arcane Death Ritual“ byla bravurní, takže od jejího pokračování „Sulphurous Temple“ neočekávám nic menšího než další syrový skvost.

I na třetím místě se ovšem nachází obrovsky silný hráč. Aosoth dle mého skromného názoru s každým dalším albem rostou a třeba předcházející „IV: An Arrow in Heart“ byl manifestem moderního black metalu nejvyšších kvalit. Jestli se podaří úroveň posunout ještě o kousek dál? Uff, už jen z té představy se člověku sbíhají sliny! Jsem si přinejmenším jistý, že „V: The Inside Scriptures“ zklamání nebude. Na to jsou Aosoth až příliš dobří.

Zajus

Zajus:

Posledních několik měsíců bylo co se nových alb týče nečekaně nabitých (byť zpětně mohu říci, že většina očekávání naplněna nebyla). Je proto příjemnou změnou, že v listopadu nevyjde vlastně nic moc zajímavého a já tak budu mít čas dohánět, co jsem za poslední čtvrtrok nestihl. Alespoň dva kousky jsem však vybral a minimálně jeden z nich asi nikoho nepřekvapí. Converge možná nepatří do desítky mých nejoblíbenějších kapel, to však nemění nic na tom, že hudbu tvoří výtečnou. Converge se navíc v posledních letech ukázali ve vrcholné formě, což nedávno potvrdilo i EP „I Can Tell You About Pain“. „The Dusk in Us“ je tak zaslouženě mou nejočekávanější deskou listopadu.

Jméno Adimiron asi mnohým z vás nic neřekne, před třemi lety se mi však dostalo do rukou jejich album „Timelapse“, a ačkoli jsem se k němu už dobrý rok nevrátil, mám na něj velice dobré vzpomínky. Od „Et liber eris“ tedy očekávám přinejmenším to samé – solidní moderně střižený death metal. Listopad bude měsíc posluchačsky nenáročný.

Onotius

Onotius:

Během listopadu jistě neopomenu řádně pročistit uši špinavým hardcorem/mathcorem v podání Converge a jejich nastávající novinky „The Dusk in Us“. Každá jejich deska je trochu jiná, a přitom řízný fundament je stále tentýž, jaký máme rádi. A věřím, že novinka nebude výjimkou a nabídne přinejmenším solidní materiál. Dále rozhodně neopomenu okoštovat nové Merkabah, za jejichž objevení patří mé díky redakčním kolegům. Jejich „Moloch“ je šťavnatý instrumentální avantgardní jazz metal, který určitě potěší fandy starších Kayo Dot a vlastně jakýchkoliv saxofonových úchyláren. První příčku, již jsem tak trochu prozradil už v koncertním eintopfu, s klidným svědomím přenechám nové desce Blaze of Perdition vycházející hned třetího.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

S prvním místem listopadového eintopfu není třeba váhat, protože s Aosoth jsem si užil tolik zajímavých hudebních až nadsmyslových zážitků jako jen s několika málo dalšími. Udrží-li pětka úroveň posledních titulů, tak věřím, že přibude minimálně jeden navíc. A pokud Aosoth laťku ještě pozvednou? Ohó, tak to mě možná z té hudby už konečně jebne!

Tetragrammacide začínali jen jako nevýrazný noise/BM bordel ve stylu raných Nyogthaeblisz, ale poslední EP „Typhonian Wormholes“ a ukázky z nové desky „Primal Incinerators of Moral Matrix“ nasvědčují, že by Indové mohli stvořit nahrávku, o které se bude v extrémním metalovém undergroundu ještě dlouho mluvit. Což asi nebude případ polských Blaze of Perdition, jimž stigma kopírky Watain jen tak někdo neodpáře, ale už poslední album „Near Death Revelations“ vykročilo v zajímavé svojské sféry a novinka „Conscious Darkness“ v nastoleném trendu evidentně pokračuje. Jsem zvědav, a to nejen kvůli koncertu Poláků v Ostravě.

Blaze of Perdition

Cnuk

Cnuk:

Želízkem v ohni pro nadcházející měsíc je pro mě rozhodně novinka „The Dusk in Us“ od Converge. Dostal jsem se k nim díky poslední, už pět let staré nahrávce, „All We Love We Leave Behind“, kterou bez delšího váhání považuji za jednu z těch úplně nejlepších desek tohoto století a nepřekvapivě také tedy za nejlepší počin těchto Američanů. To je úctyhodný výkon, vzpomeneme-li na fakt, že existují už dlouhých 27 let.

Pozice „The Dusk in Us“ není rozhodně jednoduchá, na druhou stranu, Converge platí za stabilní kapelu, co se kvality alb týče, takže dosáhnutí nastavené laťky není nemožné. Vlastně jim v tom i docela věřím.

Další novinkou, na niž se těším, je „Wizard Bloody Wizard“ od Electric Wizard. Musím přiznat, že nejraději mám jejich starší období, ze kterého se čarodějové vymanili s albem „Witchcult Today“ a nabrali trochu jiný směr. Ten není nijak špatný, jen už tolik nepoutá moji pozornost. Na posledních studiovkách se i tak vždy objevilo pár pecek, které mě opravdu bavily, tak doufám, že podobně tomu bude i nyní.

Mythago

Mythago:

Listopad je hodně, hodně, hodně slabým měsícem a vybrat desky, na které se alespoň náznakem těším, pro mě bylo bojem. Takže jen stručně.

První místo u mě nakonec vyhrávají Electric Wizard a jejich novinka „Wizard Bloody Wizard“. Reference víc než jasná, hudba bude snad alespoň z poloviny tak kvalitní, ačkoli z vypuštěné „See You in Hell“ mám pocity dosti rozporuplné. Slova Juse Osborna – „Ta nejjednodušší a nejneandrtálštější skladba vůbec.“ – ji vystihují docela přesně a já nevím jestli je to dobře, nebo špatně. Každopádně doufám, že zbytek bude zajímavější.

Druhým a posledním jménem na seznamu jsou Švédi Shining. I když jejich hudbu preferuji určitě víc než Electric Wizard, na EP o jedné vlastní skladbě a jednom coveru se prostě zas tak těšit nedá. Ale co už člověk nadělá, když všechny další desky tohohle měsíce jdou zcela mimo mě…

Converge


Redakční eintopf – speciál 2016 (Metacyclosynchrotron)

Metacyclosynchrotron

Metacyclosyn-chrotron:

Top5 2016:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Somnus Aeternus – Exulansis

Neřadový počin roku:
Adaestuo – Tacent semitae

Artwork roku:
Altarage – Nihl

Objev roku:
Sorguinazia – Sorguinazia

Shit roku:
Buer – Protoalbum

Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Potěšení roku:
nováčci ve světě

Zklamání roku:
nováčci doma

Top5 2016:

1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
Už jsem to sice předeslal v recenzi, ale opáčko neuškodí. „Utter the Tongue of the Dead“ je negativní, temná, zlá a majestátní deska bez (téměř) jakýchkoliv lapsů. Co jsem očekával, to jsem dostal. Možná jinak, než jsem si ve své choré hlavě maloval, ale to je koneckonců dobře. Nepochybuji, že se k tomuhle svinstvu budu vracet i za několik let, což se dá s jistotou tvrdit jen o minimálním počtu desek.

2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
Cultes des ghoules jsou bez debat top kapela metalového undergroundu a „Coven“ tuhle pozici potvrdilo. Nemám pocit, že by novinka patřila k tomu nejlepšímu, co Poláci stvořili, a v plánované recenzi bude taky co sepsut. Ale když ono tu je tolik pasáží, kdy jsem hudbou naprosto unešen! S víc jak jeden-a-půl-hodinovou black/doommetalovou „operetou“ si Cultes des ghoules možná nabrali příliš velké sousto, ale přesto považuji „Coven“ za dílo vskutku ďábelských kvalit. I pledge to serve thee for the good and ill. Possess me and then kill – that is my will!

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Deathspell Omega to je zase naopak, ti se vrátili k zaručenému receptu, což má své klady i zápory. Deathspell Omega samozřejmě ukázali, kdo je králem progresivního black metalu, a všem kopírkám s přehledem nakopali prdele. „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ je hymna roku a těch slov nekritické chvály by se dalo vysypat mnohem, mnohem více. Ostatně, jak už to udělali mnozí. „The Synarchy of Molten Bones“ je dle očekávání elitní deska. Ale na druhou stranu jsem doufal, že by Francouzi mohli využít svého nezměrného talentu přece jenom trošku jinak. Když to dokáží třeba Abigor a Blut aus Nord, proč ne oni? No, a abych si vylil srdéčko úplně, tak bych rovněž zjebal plochý a nudný zvuk, který se s kapelou táhne od „Paracletus“ a už na „Drought“ se mi tento nedostatek nechtělo moc omlouvat.

4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
Z recenzí lze asi poznat, že mám (mimojiné) hodně rád, když pod extrémním námrdem lítaj z repráků třísky. Ono těch doopravdy kvalitních či alespoň zajímavých black/grindových bestialit zas tolik nevychází, takže desky jako tahle potěší. Osobně totiž neznám lepší „neubližnou“ katarzi, než si po náročném dni vyplavit všechny sračky z hlavy nějakým agresivním zvěrstvem. No, a „Savage War Is Destiny“ k tomuto účelu stále užívám pravidelně a rád.

5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
S posledním místem mám problém. Napadá mě dost nahrávek, jež letos výrazněji zaujaly, ale která z nich si zaslouží pozvednout na výroční piedestal? Hodně se jich honosilo nálepkami jako „progresivní“ nebo „avantgardní death metal“ a z nich bych vybral „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ od amerických Howls of Ebb. Album jsem v závěrečných měsících roku poslouchal jen vzácně, ale celkově dost na to, abych usoudil, že v současnosti asi neexistuje unikátnější deathovka. A hlavně v mých očích překonává i loňské tituly Chthe’ilist, Ulcerate, Gorguts nebo Coma Cluster Void.

Howls of Ebb

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Je možné, že kdyby se žebříček desek nerozlišoval na „zahraniční“ a „domácí“, tak by se Silva Nigra vlezli i do výše uvedené elitní pětky. Důvod je prostý. Není mnoho desek se kterými jsem loni strávil více času než právě se „Světlonošem“. Hudba Silva Nigra není a nikdy nebyla nějak výjimečná, zdejší skladby mají svá hluchá místa, ale černočerná kvalita, kdy se pomalu protáčejí oči v důlcích, zkrátka převažuje. Jak už to v black metalu bývá, i s jednoduchým receptem lze stvořit něco silného, poutavého a hlavně autentického, což se Silva Nigra povedlo.

2. Somnus Aeternus – Exulansis
První deska Brňáků pro mě byla jen obyčejným, i když slušným doomem a pak přišlo „Exulansis“. Stále jsem si nedokázal ujasnit, jaký můj vztah k desce vůbec je. I proto se tady neukázala recenze, kterou by si obě strany jistě zasloužily. Podobně jako v případě Silva Nigra jsou zde nedostatky, které přehlížet nelze, ale kouzlo nahrávky je silné. Vím, že přirovnání k vínu ve sklepě je klišé jako prase, ale „Exulansis“ si stejně jako tu pomyslnou flašku hodlám uložit někam hluboko, a přesto na dosah, abych se k ní jednou za čas mohl vrátit a po malých dávkách si ji užít. Ne, stále to není deska úplně pro mě, ale s náladami zde vyjádřenými docela souzním. Nebyla nouze o momenty, kdy mi při večerní procházce naskočila v přehrávači některá z výrazných skladeb „Exulansis“ a následný pocit byl… No, bylo to niterní, tíživé, ale zároveň očišťující, čehož si cením vždy.

Somnus Aeternus

Neřadový počin roku:

Adaestuo – Tacent semitae
Nad prvním miníčkem Adaestuo jsem se už dostatečně rozplýval v příslušné recenzi a mírný časový odstup nahrávce nijak neuškodil. Mám také pocit, že si „Tacent semitae“ užívám ještě o něco více než i výborná EPka takových Dead Congregation, Teitanblood nebo Death Worship. Nový materiál by měl být touhle dobou už nahraný a já se ho nemohu dočkat!

Artwork roku:

Altarage – Nihl
„Nihl“ bylo hodně dobré album, i když mohlo být ještě lepší. Každopádně si Altarage pozornost zaslouží, a tak jsem rád, že budou zmíněni alespoň tady. Obal, jehož autorem je novozélandský malíř Nick Keller, výborně koresponduje s náturou temné a násilné hudby Altarage. A za sebe mohu říct, že ve mně zanechal snad i hlubší šrám než zvuky samotné.

Altarage – Nihl

Objev roku:

Sorguinazia – Sorguinazia
Mám trochu problém se rozhodnout mezi Häxenzijrkell a kanadskými Sorguinazia, ale zvolím nakonec druhé jmenované. Částečně proto, že jsme si je na stránkách ještě nezmínili, ale hlavně mé blackmetalové chutě stimulují důkladněji a povšechněji. To zkurvené, stejnojmenné zlodemo má totiž všechno, co by měl black metal té nejlepší a nejryzejší jakosti mít. Násilí, mystiku, cit, neurvalost. Smysl pro tradici, ale i excentrickou individualitu. Ponurou krásu i ekstatickou hrůzu. To vše zahaleno v soundu za jaký by se nestyděli ani Nyogthaeblisz, ale přesto je zde čitelné všechno. Rovněž zbožňuji, když mi kapela dovede vymlít mozek i textovým námětem. Stačily tři skladby a vím, že Sorguinazia uctívám.

Shit roku:

Buer – Protoalbum
Přijde mi už zbytečné se po Buer neustále vozit, ale já se loni nesetkal s kapelou, která by dělala tolik věcí „špatně“ a ještě se tím aktivně „chubila“. Asi dobrá selekce, protože vím, že by to mohlo být i horší. No, každopádně budu kapele přát, aby se trochu zmátořila a já se za ně nemusel stydět, kdybych se náhodou k jejich hudbě v budoucnu zase připletl.

Sortilegia, Nyönpa

Koncert roku:

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
Co se týče mých loňských návštěv koncertů, tak jednoznačně převažuje kvalita nad kvantitou. Koncert vyloženě na hovno si nevybavuji, těch obyčejných akcí, kam se jde člověk hlavně socializovat (a kapely jsou spíše kulisa), bylo tak akorát a všechny návštěvy byly takto předem koncipované. Pak tu byl slušný počet těch hodně silných (např. Possessed, Venom Inc., Absu, Profanatica, Outre) a hrstka jich také byla zcela maximálních, nezemských jako třeba Irkallian Oracle a Dark Sonority na Prague Death Mass III. Ale nakonec onu pomyslnou korunu černého samadhi věnuji Sortilegia, protože tehdy v Praze to zkrátka byla supra-racionální, magická ceremonie, ke které se ve vzpomínkách rád vracím. A ten kdysi avizovaný live záznam Nyönpa by byl rovněž kult.

Potěšení roku:

Nováčci zvenku
Super nahrávky letos vyšly, dost jich bylo i takových, co jsou ok a člověka „obohatí“ alespoň krátkodobě, ale nedokážu ještě posoudit, zda byl v tomhle ohledu rok 2016 nějak kvalitnější než ty předchozí. K tomu je nutný větší odstup. Ale mám neodbytný pocit, že jsem dříve tak často nenarážel na tolik slibných, nových kapel jako teď. Několik jsme si jich tady na webu představili, na některé se možná ještě dostane. Jestli ne, tak nevadí, protože už teď se na jejich další, v mnoha případech již chystané tituly, s příjemným mrazením těším. Ale za neméně potěšující považuji i existenci stránky Bardo Methodology, protože články zde publikované se svou kvalitou a hloubkou vyrovnají elitě tištěného zinařství.

Deathspell Omega

Zklamání roku:

Nováčci doma
Když na scéně objevím něco zcela čerstvého, kde nefigurují staré známé persony, tak v těch lepších případech se jedná o ucházející nudu, co nemá tendenci urážet vkus ani sluch. Možná to je důvod, proč třeba Mallephyr, jedna z mála opravdu slušných a zajímavých „nových“ kapel u nás, tolik vyčnívají. Jinak mám ale pocit, že čím dál tím unylejší šeď je to, co českou extrémně (a primárně tu black) metalovou scénu začíná definovat až příliš dobře. Zdravější podhoubí lze nalézt i na Slovensku a to tam ještě před pár roky byla situace podstatně horší, než je u nás teď. Možná by to chtělo se neplácat jen po zádech, projevit něco jako sebereflexi a prostě se zlepšovat stůj co stůj. A když to nejde, tak to prostě zabalit nebo ještě lépe si ty nahrávky nechat pro sebe a nelovit na sílu lajky podobně nesoudných lidí. Nabízí se i nepříjemná otázka: Co tu zůstane, až to zaběhnutá jména zabalí? Zaniknuvší Mortemzine stále nikdo ještě nenahradil (nebo se spíše o to ani nepokusil). Prague Death Mass, Phantoms of Pilsen a Hell Fast Attack loni také skončily a už teď slyším ty nářky, co s jistotou přijdou, že se tu nic neděje. Možná je kritika přísná, kór od sprostého pisálka. A třeba to vidím jen příliš černě. Ale opravdu je co chválit?

Zhodnocení roku:

Spokojenost převládá a to vlastně ani nevyšly desky, ve které jsem před více jak 12 měsíci doufal nejvíce (snad tedy letos). Vědomé a nevědomé Inspirace bylo všude a pro všechny spoustu, tudíž se ani o budoucnost své oblíbené hudby nebojím. Ale samozřejmě je nutné selektovat, jelikož fanoušek je dennodenně zahlcován plytkým a nastrojeným balastem bez duše. Jak už jsem zmiňoval víckrát, jsem přesvědčen, že metal a snad i hudba celkově jsou ve výborné formě, i když je nutné vyvinout trochu větší snahu k odkrytí těch, co si podporu doopravdy zaslouží. Na patetické obchodníčky, fašounky obou spekter, e-chytráčky, hurá-metalisty a domýšlivé urážlivky písmeny plýtvat nebudu (i když chuť na hejt by byla), takže vám všem jen popřeji, ať je pro vás tento rok obdobím přerodu.

Void Meditation Cult


Redakční eintopf – speciál 2016 (H.)

H.

H.:

Top5 2016:
1. Urfaust – Empty Space Meditation
2. House of Rabbits – Songs of Charivari
3. Conjuro nuclear – ♄
4. Panphage – Drengskapr
5. Neolunar – Neolunar

CZ/SVK deska roku:
1. Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu
2. Hewitt – Plnej zlosti

Neřadový počin roku:
Häxenzijrkell – Des Lasters der Zauberey

Artwork roku:
Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen

Objev roku:
House of Rabbits – Songs of Charivari

Shit roku:
Brokencyde – All Grown Up

Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Videoklip roku:
Eivør – Í tokuni

Potěšení roku:
aktivita Tamáse Kátaie

Zklamání roku:
povrchnost a chabá úroveň české metalové scény

Top5 2016:

1. Urfaust – Empty Space Meditation
Jak jinak lze „Empty Space Meditation“ shrnout, než že Urfaust opětovně potvrdili svou výjimečnost? Za krále roku 2016 je však nevolím kvůli tomu, že dlouhodobě patří mezi mé oblíbence, nýbrž kvůli tomu, že se svou nejnovější deskou jasně ukazují, proč do téhle elity patří. Netvrdím, že je novinka jako celek vrcholem celého snažení Urfaust, ale ohromnou sílu bezesporu má a nelze popírat, že minimálně „Meditatum IV“ patří k jejich nejpůsobivějším skladbám. Koňská dávka nihilismu i ve vašem obýváku!

2. House of Rabbits – Songs of Charivari
Přesně kvůli hudbě, jako je tato, se člověk prohrabává tou ohromnou masou bezejmenných skupin – aby mezi nimi našel perlu typu House of Rabbits. „Song of Charivari“ je mimořádně hravá a po všech směrech neskutečně zábavná záležitost, v níž se mísí vagón různých vlivů do velkého teatrálního kabaretního celku, pro nějž jsou klišé či předvídatelnost zcela cizími pojmy. Avantgardní lahůdka pro opravdové gurmány!

3. Conjuro nuclear – ♄
Pokud mne má děravá paměť nešálí, je Conjuro nuclear jediným uskupením, jemuž se u mě podařilo probojovat se mezi pět vrcholů celého roku třikrát za sebou. Jenže se nedá svítit, tahle zfetovaná kombinace syrového black metalu, darkwave, ambientu a punku je přespříliš lákavá na to, aby šlo odolat. Občas se stává, že člověk v hudbě hledá jistou specifikou atmosféru, pocit, jaký mu žádná jiná skupina doposud nezprostředkovala, dokud na tento konečně nerazí. A jakmile se to stane, nelze se toho dostatečně nabažit. Já jsem jednu takovou unikátní atmosféru našel právě v Conjuro nuclear a dostatečně se nabažit skutečně nejde. Poslechni a pochopíš!

4. Panphage – Drengskapr
Mám pocit, že letos se ke mně loni dostalo nadstandardní množství vysoce kvalitního black metalu, přičemž právě „Drengskapr“ patří k albům, jejichž syrová autentičnost na mě zapůsobila nejvíc. Skoro bych ani nečekal, že v roce 2016 narazím na takto pravověrnou a zpátečnickou nahrávku, která mi uhrane takovým způsobem. Jenže, ty vole, „Drengskapr“ je čirý manifest mrazivé blackmetalové špíny. Atmosféra 90. let nebyla už dlouho tak na dosah ruky jako při poslechu Panphage!

5. Neolunar – Neolunar
Tamás Kátai patří k mým nejoblíbenějším hudebníkům, takže s letoškem jsem nemohl být nespokojen, když naservíroval hned tři nahrávky. Nebývale silná konkurence ovšem zapříčinila, že pouze jedna z nich jen tak tak proklouzla na poslední příčku pantheonu těch nejlepších. Čímž ale nechci říct, že by to nestálo za to! Zvlášť když volba debutu Neolunar mezi trojicí Kátaiových nahrávek byla docela jednoznačná, a to i v konkurenci božské tvorby Thy Catafalque. Tamás pomocí nádherných inteligentních beatů vytepal opětovně neodolatelnou atmosféru, jíž se podléhá velmi snadno.

Neolunar

CZ/SVK deska roku:

1. Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu
Nad výběrem do ročního eintopfu vždy v duchu přemítám minimálně tak měsíc, abych si ten výběr nechal v hlavě rozležet a mohl si za ním stát. A i po tomhle vydatném brainstormingu mohu s klidným svědomím říct, že jsem v rámci České a Slovenské republiky loni neslyšel krásnější album než „Velesu“. Úžasné folkové melodie, poutavě napsané vokální linky, chytré texty – a skvělá deska je na světě!

2. Hewitt – Plnej zlosti
Poslech téhle muziky je něco, čím by se člověk asi neměl moc chlubit – ani ne tak kvůli tématu textů, jako spíš kvůli tomu, že je to vlastně buranská hovadina. Když ale budu upřímný sám k sobě, tak žádnou jinou českou (nebo slovenskou) nahrávku jsem v loňském roce neslyšel tolikrát jako „Plnej zlosti“. Horrorcore je v našich končinách díky úspěchům Řezníka na velkém vzestupu, ale nikdo – počítaje i hned několik nahrávek z produkce ZNK – ten žánr loni nehrál tak zábavně jako Hewitt.

Tomáš Kočko & Orchestr

Neřadový počin roku:

Häxenzijrkell – Des Lasters der Zauberey
V kategorii neřadových nosičů byl tentokrát nátřesk, ale prostou vylučovací metodou jsem to zúžil až na dva, tři poslední počiny, mezi nimiž jsem se nakonec rozhodl upřednostnit blackmetalový sabat v podání německého projektu Häxenzijrkell. „Des Lasters der Zauberey“ představuje black metal ve formě, jaká mě sakra oslovuje – syrově, hypnoticky, atmosféricky a působivě. Dostatečným důkazem mých slov budiž skutečnost, že nahrávku už mám doma na CD i MC a později vydané LP už je na cestě!

Artwork roku:

Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen
Pokud byste se mě zeptali, co mi na tomhle obalu líbí, tak… vlastně se mi nelíbí. Ale to je asi ten důvod, proč sem patří. Protože na rozdíl od pentagramů a lebek je tohle nějakým způsobem znepokojující a dostatečně úchylné, aby korespondovalo s vlastní hudební náplní „Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen“, která je, jak je u Viranesir ostatně zvykem, mocně zvrácená. Snad jen škoda, že obal zůstal černobílý, jelikož barevná verze, jež nějakou chvíli visela na webu Merdümgiriz, byla snad ještě ohavnější…

Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen

Objev roku:

House of Rabbits – Songs of Charivari
K nové kategorii objevu roku jsem ostatní donutil já a hnedle jsem si s ní docela zavařil. Mám-li sem skutečně napsat věc, jejíhož objevení v loňském roce si cením nejvíce, musím se chtě nechtě opakovat. Omluvou mi budiž skutečnost, že House of Rabbits je záležitost, která si titul objevu roku rozhodně zaslouží. Jinak si račte nalistovat druhé místo v top5 – ostatně už jen tohle umístění mluví samo za sebe!

Shit roku:

Brokencyde – All Grown Up
Sice mě hodně lákalo vypustit další hejt na Buer, jejichž počínání je monumentálně imbecilní, ale na ně jsem už nakydal dost hnoje a další někdy určitě ještě přidám, proto radši připomenu jinou pekelnou mrdku z poněkud odlišného soudku. Brokencyde jsou a vždycky byli neskutečně příšerná kapela s žumpovou produkcí na pomezí kinder hip-hopu a homoušského screama. Jenže v minulosti vytvořili tracky, které byly tak sračkové, až se tomu člověk musel smát. Na „All Grown Up“ jde ovšem veškerá prdel stranou, protože tohle je naprosto hrozné i na poměry Brokencyde. A to je co říct. Jestli se někomu loni povedlo zhudebnit rakovinu, je to právě tahle parta retardovaných kriplů.

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Koncert roku:

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
V koncertním chlívečku tentokrát není vůbec o čem diskutovat či uvažovat. Sortilegia je prostě jedno z nejpůsobivějších (!) koncertních uskupení současnosti. Už z desky mě jejich syrová produkce strašně baví, ale živě je to ještě mnohokrát znásobené, zkurveně intenzivní a pohlcující. Kanadské duo v Praze servírovalo bestiální černou magii, jaká v loňském roce neměla sebemenší konkurenci. Možná, že na vystoupení na Prague Death Mass II vzpomínám s ještě větší úctou, ale tenkrát byla víc tma a především to bylo poprvé. To však nic nemění na tom, že i loni v srpnu se okolo pódia vznášela sama esence Smrti.

Videoklip roku:

Eivør – Í tokuni
Sledování videoklipů už dávno není činnost, která by mě lákala, přesto se loni objevilo přinejmenším jedno dílko, jež sem napíšu moc rád. Eivør Pálsdóttir„Í tokuni“ předkládá nádherné obrazy nádherné přírody, což v kombinaci s úchvatnou hudbou dává dohromady jeden z mála klipových počinů, na něž jsem se díval opakovaně a s chutí. Nehledě na fakt, že si u nás éterická bohyně z Faerských ostrovů zaslouží konečně nějakou zmínku!

Potěšení roku:

aktivita Tamáse Kátaie
Už jsem to nakousl výše u pátého místa královské kategorie nejlepších desek, ale klidně Tamáse Kátaie ocením znovu ještě tady. Jeho hudba mě oslovuje jako málokterá jiná a dovolím si říct, že některé jeho desky mě opravdu hluboce zasáhly. Každý jeho další počin netrpělivě očekávám, tudíž mi vážně udělalo radost, že v posledním roce byl Tamás k nezastavení a vypustil hned tři alba, která jsem si všechna moc rád zařadil do sbírky – sólové „Slower Structures“, bezejmenný debut projektu Neolunar (viz ono páté místo v topu) a „Meta“ od Thy Catafalque. Ve všech případech skvělé věci, k nimž se jistě budu vracet. Nehledě na skutečnost, že nedlouho před začátkem roku 2016 vyšlo pod značkou Thy Catafalque ještě „Sgùrr“. Jinými slovy, měl jsem žně a zcela upřímně jsem si je užil.

Zklamání roku:

povrchnost a chabá úroveň české metalové scény
Sem tam jsem si vůči tomu nenápadnou jedovatou poznámku v nějaké recenzi neodpustil, ale otevřenému pojebu současných poměrů na domácí metalové scéně jsem se doposud záměrně vyhýbal. Nevím, proč tak chci aspoň krátce učinit zrovna nyní, jestli už pomyslný pohár přetekl, zvlášť když to není záležitost jen uplynulého roku, nýbrž několika posledních let. Nicméně mi přijde, že český metal paralyzovala povrchnost, pozérství a falešné přesvědčování sebe sama, že průměrná alba jsou klenot, že koncerty špatných kapel jsou zážitek na celý život a že jakmile si někdo napatlá nějakou sračku na ksicht, hned je to kult. Bohužel to není pravda. Všichni se plácají po ramenou, jak jsou skvělí, lezou si do prdelí a jakoukoliv byť sebemenší kritiku nechce nikdo slyšet, ale realita je myslím poněkud smutnější, než si spousta lidí namlouvá. Na jednu stranu chápu, že se kritika neposlouchá hezky, čemuž rozumím, ale schovat hlavu do písku a nechtít slyšet pravdu není řešení. A to se vztahuje na všechny – kapelami počínaje, přes pisálky, fanoušky konče. Čest oněm výjimkám, jejichž činnost nějakou úroveň má.

Urfaust

Zhodnocení roku:

Každý rok všude možně čítávám, jak to tentokrát byl silný ročník a kolik skvělých nebo dokonce výjimečných nahrávek kde vyšlo. Já osobně takový pocit poslední roky nemám. Výjimečných desek je jako šafránu a náhoda je člověku dávkuje jen po hrstkách. V roce 2016 to bylo vlastně stejné. Jakkoliv to může znít cynicky, celý ten hudební svět si plynul bez větších výkyvů v zajetých kolejí. A divil bych se, kdyby tomu v roce 2017 bylo jinak…


Sortilegia, Nyönpa

Sortilegia, Nyönpa

Datum: 21.8.2016
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Nyönpa, Sortilegia

H.: 17. července 2013, Praha. Právě probíhá druhý den Prague Death Mass II, přehlídky elity blackmetalového zla. Měl jsem několik svých favoritů, kvůli nimž jsem na místo dorazil především, ale byl jsem rozhodnut podívat se na každé ze 14 vystoupení ve dvou dnech, a to včetně těch skupin, jejichž tvorbu jsem neznal. Jako druhý účinkující druhého dne vystupuje právě jedna z mně neznámých formací Sortilegia, v té době jen se dvěma demosnímky na kontě. Neměl jsem ponětí, jak jejich muzika bude znít, ale když temné vystoupení skončilo, bylo o jednom z vrcholů festivalu rozhodnuto.

H.: O tři roky později je situace diametrálně odlišná, protože od Prague Death Mass II jsem začal kult Sortilegia zodpovědně uctívat. Kapela v mezičase vydala desku „Arcane Death Ritual“ a EP „Ecstasies of the Sabbath“ a její samostatný klubový koncert v Praze byl naprostá povinnost. První živé setkání totiž stále považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké jsem kdy viděl, takže možnost dát si po třech letech opakování samozřejmě nešlo odmítnout. Nejprve ovšem k supportu…

Metacyclosynchrotron: Jen málokdo tušil, kdo se vlastně za jménem Nyönpa skrývá, ale dostupná informace, že se jedná o veterány místní ambient / noise scény, mohla napovědět mnohé. Nu, zprvu bych uvedl, že jsem od dua očekával podstatně divočejší teátr a rachocení, protože Nyönpa byli takzvaní „šílení jogíni“ či „svatí šílenci“. Ale dost možná se mé chápání tohoto pojmu pouze rozchází s představou interpretů. „Hudebně“ měla performance Nyönpa asi nejblíže k žánru drone než očekávanému hlukaření. Hluková stránka byla spíše v pozadí, prim hrály hlasy tvůrců – dominantní mužský a převážně doplňující ženský. Pochopitelně se nijak nezpívalo; Maskulinní aspekt se spíše věnoval (snad korespondujícím) mantrám, případně byly ruchy v pozadí a hlasy doplněné kytarou (ani jsem si nevšiml, kolik vlastně měla strun), proto tedy můj dojem, že by se set dal označit převážně za „drone“ (ale ono to je koneckonců fuk). Později dostal prostor i celkem slušný hrdelní zpěv a vůbec by mi nevadilo, kdyby prolnul podstatnější část vystoupení. Feminní aspekt také nezahálel, spíše, jak jsem již řekl, ten mužský doplňoval, ale bylo v něm více síly a také trocha toho očekávaného šílenství. Set Nyönpa mohl být propracovanější, ale přesto jsem nakonec litoval, že nebyl delší. Výborné a trefné zahájení.

Sortilegia

H.: Tváře ukryté za černou látkou patřily, pokud se nemýlím, lidem z Arkham Productions. Na rozdíl od kolegy bych ovšem byl při hodnocení setu Nyönpa trochu rezervovanější. Hudební stránka – nepochybuji o tom, že přinejmenším v nějaké míře jistě improvizovaná – potenciál měla. Sice jsem v šumících plochách neslyšel nic zas tak zvláštního, ale špatné to také nebylo a především ve „vokálu“ ženské části dua jsem nacházel zajímavost a poutavost. Nicméně hudební stránka věci nebyla tím, co zabraňovalo, abych se do vystoupení mohl výraznějším způsobem ponořit.

H.: První třetina setu byla vlastně zabitá, protože v klubu panoval šrumec, lidé pořád přecházeli, hledali si místo, běhali na hajzl, pro pivo, chodili si dvojici na pódiu vyfotit… a při takto introvertní produkci je to značně rušivé. Druhým problémem bylo světlo – pokud jste někdy byli v Modré Vopici, tak asi tušíte, o čem hovořím. Ano, celá polovina klubu se stoly a lavicemi byla samozřejmě plně rozsvícená, což Nyönpa strašně škodilo. Pokud by jejich rozjímání bylo ponořeno do tmy, jistě by byla atmosféra koncentrovanější, leč nestalo se, takže světlo bylo jak ve dne. A do třetice všeho zlého mě dráždil zvuk, který byl moc potichu. Asi by snad nebylo nutné, aby šlo z beden tolik decibelů, že by to člověku uřízlo hlavu, ale když je pod hudbou slyšet i „přírodní“ drnčení baskytarových strun a dokonce i nevázaný hovor lidí od baru, které vystoupení Nyönpa nezajímalo, tak je to prostě zle. Nápad na takového předskokana pro Sortilegia byl skvělý, provedení ze strany samotných Nyönpa rovněž víceméně v pořádku, ale okolnosti jednoduše nepřály…

Sortilegia

H.: Poté už nastal čas na černou mši v podání dvojice KoldovstvoHaereticus. V předstihu jsem se trochu bál místa konání v Modré Vopici, což sice není špatný klub a vlastně se mi v něm do určité míry i líbí, ale nebyl jsem si jistý, zdali se jedná o vhodný prostor pro někoho formátu Sortilegia. Naštěstí se má největší obava nevyplnila a nedošlo ke stejnému zabití celého koncertu světlem, jako se tomu stalo v případě Nyönpa. Tentokrát již celý klub potemněl, dokonce i bar. Přesto bylo aktuální vystoupení mnohem světlejší než posledně na Prague Death Mass II, protože úplně zatemněno také nebylo, ale dalo se to.

H.: Pódium bylo bohatě, nikoliv však přeplácaně zdobeno svícny, lebkami, kostmi i kadidly. O naaranžování oltářů po stranách se navíc nepostaral nikdo menší než David Glomba. Přesto nic z toho zbytečně netahalo oči – největší díl pozornosti si totiž pro sebe uzmula muzika a samotní muzikanti. Haereticus je neskutečný ďábel a Koldovstvo se svým zvířecím vytím zabíjela. Výkony obou byly naprosto odzbrojující a oddanost samotnému Peklu byla očividná. Z desek je Sortilegia prvotřídní raw black metal, ale v živém podání se hudba mění v černočernou magii. Síla pramenící z temných hlubin byla nezměrná a podmanivá a smetla veškeré pochyby, trans se dostavil záhy a až do samotného konce nepolevil. Zlo bylo na dosah ruky.

Sortilegia

Metacyclosynchrotron: Na rovinu, setu Sortilegia poněkud uškodil zvuk. V předních řadách jsem v se jednotlivých riffech skladeb moc neorientoval a tudíž jsem si musel vypomáhat „odezíráním“ z hmatníku. Určitě tomu přispíval bestiální, na kost oholený a také hlasitý tlukot bubeníka Haereticuse, jemuž v průběhu setu museli asi dvakrát upevňovat činely, protože by o pár úderů později asi vybouchly či odlétly a vepředu by s trochou štěstí někoho dekapitovaly (to by byl jistě kvlt). Nestalo se, ale animální charakter projevu (nejen bubeníka) bylo to něco, co pro mě osobně set Sortilegia definovalo a učinilo tak mocným. Ani mi nevadilo, že koncert nebyl tak „temný“ jako kdysi na Prague Death Mass II, během kterého jsem se obával, že onen mrazivý pocit prázdna v mém nitru, způsobený dusivou aurou koncertu, již nic nenapraví. Z tohoto důvodu jsem se tehdy třeba nemohl ubránit srovnání s Mare na Prague Death Mass I, kteří mě ovšem poničili podstatně více a s trvalými následky. Teď ovšem byl koncert Sortilegia jiný a klidně bych se nebál říci, že ve svém důrazu unikátní. Spíše mě energií a silou dobíjel a s každou minutou se nápor brutálních bicích, posedlého řevu a ponurých, bezútěšných riffů jen stupňoval, až byl po čase jen těžko k vydržení. Závěrečné „Ekstáze Sabatu“ byly opravdu věrné svému názvu. Síla. Připadne vám, že snad přeháním? Ne. To jen vy jste nepocítili skutečnou Black Metalovou esenci!

Metacyclosynchrotron: Již nemá cenu dále zdůrazňovat, že koncert vraždil a zůstane nadlouho vpálen v paměť přítomných. Takže jen pár poznámek bokem. Jistě by šlo vybrat vhodnější klub, ale svému účelu posloužil a přispěl komornímu rázu vystoupení. Časově akce probíhala hladce, mezera mezi kapelami byla přesně akorát, mnozí přespolní jistě ocenili i dodržení „slíbeného“ konce okolo půl jedenácté. A slova chvály si zaslouží i úprava pódia. Dnes je sice děsně cool si pódium nazdařbůh zasrat svícny a kostmi, ale zde bylo vše rozestavěno s rozmyslem a hlavně vkusně. Prostor okolo vystupujících byl rovnoměrně zaplněn a co bylo nejdůležitější, vhodně a mocně byl stimulován nejen zrak a sluch, ale také čich, což samozřejmě podtrhlo přítomnou magickou auru. Takhle to má vypadat.

H.: Sortilegia je živě jedna z nesilnějších blackmetalových skupin současnosti. O nejlepším koncertu letošního roku je myslím rozhodnuto…