 |
| Země: Finsko Žánr: melodic / symphonic death metal Datum vydání: 18.1.2012 Label: Grave New Music Tracklist: Hodnocení: 7,5/10
|
Historie Soulfallen začala již v polovině devadesátých let, kdy ve Finsku vznikla kapela Blacksmith. Ta se v roce 2003 přejmenovala na Soulfallen a na svůj debut “World Expiration” čekala až do roku 2007. Ten se po dvou letech dočkal následovníka a konečně v lednu 2012 kapela vydala své třetí album “The Promise of Hell”. Ani jedna z jejích desek nezaznamenala výrazné úspěchy na zahraniční scéně, a tak není překvapením, že právě na “The Promise of Hell” se se Soulfallen setkávám poprvé.
Žánrové zařazení jejich tvorby není na první poslech nikterak složité, ovšem drobných vlivů, které ve výsledku určují tvář hudby, najdeme nesčetně mnoho. Soulfallen se pohybují převážně ve vodách symfonického death metalu, ovšem klasickým představitelům žánru se vzdalují díky velkému důrazu na melodičnost skladeb. V každé písni se navíc najdou prvky dalších žánrů a symfonický death metal je tak označení spíše zavádějící.
Úvodní “The Birth of a Newfound Death” velmi výstižně vypovídá o tom, co vás v příštích padesáti minutách čeká. Pomalý rozjezd předznamená temnou náladu desky, v mnohém podobnou náladě, kterou na svých albech tvoří například Swallow the Sun. Dalším z typických prvků alba, jenž se objeví hned v první skladbě, je mluvené slovo. Bohužel je většinou dost nezábavné a celkově nevidím žádný důvod k jeho přítomnosti, i když do ponuré nálady desky vždy velmi dobře zapadá. V “Questions and Answers” do hudby poprvé výrazněji promluví orchestr. Ten, ačkoliv je zjevné, že nejde o opravdový orchestr, zní velmi dobře a i jeho spojení s metalovým základem je profesionální. Právě na konci druhé skladby působí orchestr jako vytržený z alba Řeků Septicflesh, což sám beru jako obrovské plus. Jako singl si kapela vybrala čtvrtou “Scars Aligned”, dost možná nejpomalejší a nejtesklivější skladbu alba. Ta si celkem přirozeně žádala čisté vokály a kapela chytře rozhodla využít hostující zpěvačky. Její hlas v kontrastu s hlubokým growlingem Kaie Leikoly funguje bezvadně. Pouze ono prokleté mluvené slovo mě v “Scars Aligned” trošku potrápilo, i když zde zní mnohem lépe než v kterékoliv jiné písni. Škoda je také konce skladby, který je až nečekaně náhlý, ale to už bych musel být opravdový puntičkář, aby mi to kazilo poslech. Konec předchozí skladby nás přivádí k písni následující, která ve středu alba ční jako jeho skutečný vrchol. Po techničtějším začátku a black metalově kousavém středu navazuje krátká akustická pasáž, ze které vygraduje skvělá poslední minuta písně kombinující vše z předcházejícího.
Tyto namátkou vybrané písně v podstatě vystihují podstatu celého alba. “The Promise of Hell” je v celé své délce protknuté temnou náladou, která se vás sice nesnaží vymáčet v bahně (jak to umí jiná alba), ovšem na dobré náladě vám rozhodně nepřidá. Pokud bych si odmyslel symfonickou část alba, která je opravdu všudypřítomná (byť místy nemusí jít přímo o celý orchestr), zbude mi povedený melodický death metal s výtečnými vokály a bez zbytečné podbízivosti. Je to ovšem právě symfonie, která albu dodává na kráse a udržuje vaši pozornost. Je vidět, že se zde kapela inspirovala od nejlepších, a tak kromě zmíněných Septicflesh není problém poznat pasáže, které bychom čekali například na desce Dimmu Borgir. Je jasné, že je album orientováno na atmosféru více než na techniku, ovšem i tak na něm nalezneme několik opravdu povedených kytarových sól. Velkou pochvalu si zaslouží zpěv i fakt, že se album kompletně obešlo bez čistých vokálů (nepočítaje hostující zpěvačku ve čtvrté skladbě).
Ještě než vynesu závěrečný verdikt, pozastavím se nad způsobem prodeje, který kapela zvolila. Kromě klasického CD si totiž “The Promise of Hell” můžete zdarma a legálně stáhnout na stránkách kapely. A pokud se rozhodnete kapele poslat drobný finanční dar, vysloužíte si tím pro své jméno místo v bookletu jejího příštího alba. A kdo by nechtěl být takto zvěčněn.
“The Promise of Hell” je povedené album a pokud máte v oblibě některé ze zmíněných kapel, jistě si zaslouží vaši pozornost. Nejde o prvotřídní záležitost, což by se z předchozích řádků mohlo zdát. Ač se mi nepodařilo najít téměř žádné konkrétní vady na kráse, chvílemi mám při poslechu dojem, že “The Promise of Hell” nefunguje jako celek. To není nic, co by vám mělo kazit poslech, jde jen o pocit, kterého se nemůžu zbavit. Soulfallen ode mě tak dostanou sedm a půl bodu. Každopádně si je rád v budoucnu zase poslechnu, zatímco budu hledat své jméno v bookletu dalšího alba.