 |
| Země: Nizozemsko Žánr: metalcore Datum vydání: 31.7.2014 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
V krajních extrémech dokážeme alba rozdělit na dva druhy. První jsou taková, jejichž podstatu můžeme popisovat tisíci slovy (a že to často děláme), a přesto nejsme schopni zachytit ani zlomek toho, co při poslechu sami pochopíte za pár minut. Druhou skupinou pak tvoří desky, které byste svedli zrecenzovat na jednom řádku vyjmenováním kapel, u kterých jejich autoři hledali inspiraci. Ačkoli je první cesta těžší jak pro muzikanta, tak pro recenzenta, jsou to právě tyto desky, které milujeme a kvůli kterým hudbu posloucháme. “The Dying Light” však spadá do druhé kategorie, a tak bych mohl recenzi uzavřít slovy: Atreyu, All That Remains, Avenged Sevenfold, Shadows Fall.
Bohužel recenze, která se vejde do 666 znaků, není asi moc hodnotná sama o sobě, tudíž musíme ještě chvíli laborovat o detailech. A prvním je pochopitelně kapela samotná. Nizozemští Soulnerve se k vydání debutu “The Dying Light” dostali poměrně pozdě, až po deseti letech existence, která byla ovšem přerušena dočasným rozpadem. Ačkoli se hudebníci tváří jako ucelená kapela, všechny nástroje na albu má na starosti Stephan Brus, zatímco druzí dva zúčastnění muzikanti obstarali řev, respektive čistý zpěv. Že je tvorba Soulnerve záležitost nenápaditá, už padlo, ovšem tak trochu to dá tušit už její název. Je mi jasné, že není nutné být vždy za každou cenu co nejoriginálnější, ale jen letmým pohledem se mi podařilo dohledad 128 (!) kapel, jejichž název je jednoslovný a je složeninou slova “soul”. Kdo by to řekl, že se metalisté tolik zajímají o duši.
Kdo zná čtyři výše zmíněná jména, asi si udělá celkem jasný průsečík v jejich tvorbě a ví jasně, že žánr dnes probíraný bude metalcore. Navíc metalcore tak zjevný, jak jen to může být. O to víc zamrzí reklamní bullshit, kterým kapela krmí čtenáře své biografie. Ne, opravdu nejde o album “ovlivněné mnoha styly, přinášející svěží mix moderního thrash metalu s čistým melodickým dotykem”. Stejně tak se nedočkáme “občasných progresivních elementů”. Co dostanete je metalcorové album a ani tuna reklamního hnoje to nezakryje.
Přestaňme však kopat do povrchností a zeptejme se, zda hudba Soulnerve za něco stojí. Odpověď bude možná překvapivá. Ano, stojí. Pokud jste, stejně jako já, vyrůstali na zmíněných kapelách, které jste však přerostli a téměř nikdy se neohlídli zpět, bude pro vás “The Dying Light” příjemnou sentimentální záležitostí. Kdo má k metalcoru alespoň nějaký respekt, ví, že všechny čtyři kapely měly své silné i slabé chvilky. Dokonce lze říci, že ty silné přicházely okolo druhého či třetího počinu, zatímco kvalita pozdějších alb dramaticky klesla. A právě toto dobré období je zdrojem inspirace Soulnerve. Najdeme zde tak velkou dávku “The Curse” (Atreyu) a “The Fall of Ideas” (All That Remains), v menší míře pak “Waking the Fallen” (Avenged Sevenfold) či třeba “The War Within” (Shadows Fall). Pokud jste tedy v období mezi roky 2003 a 2006 začínali propadat metalu a vaší vstupní branou byl soudobý metalcore, budete se při poslechu “The Dying Light” cítit jako doma.
A v tom je právě jeho síla. Neumím si představit, že bych si ho užil, kdybych vyrůstal jen o pár let dříve a k tvrdé muzice bych se dostal přes nu-metal či o pár let později a mojí vstupenkou byl třeba djent. Jen díky tomu, že mi přesně spadá do té škatulky, kterou jsem sice již opustil, ale chovám k ní jistý sentiment (asi někdo vzpomínající na svůj rodný dům, který je ve skutečnosti rozpadlou dírou v zadním traktu světa), mě opravdu baví. Pokud jde totiž o samotnou exekuci, je všechno provedeno naprosto bezvadně. V jiné části biografie říká Stephan Brus, že filosofií při vzniku alba bylo nevybíravé “no fillers, just killers”, a v tomto případě nekecá. Co skladba, to vybroušená záležitost bez slabých míst, díky čemuž album unese tři čtvrtě hodinovou stopáž. Instrumentálně zde máme klasickou žánrovou kombinaci neslyšitelné basy se standardním bicím podkladem, který je však stále na míle daleko před současnou konkurencí. Albu pak samozřejmě vévodí kytara a stará se o to, aby vždy bylo co poslouchat. Zejména rychlá a energická sóla jdou Stephanovi výtečně, ale i samotné riffy jsou chytře napsané, takže rychle uvíznou v paměti a přitom se hned tak neoposlouchají. Ze strany vokálů je hlavní osobou Kevin Klaassen se svým chraplákem, jež je někde na půli cesty mezi Alexem Varkatzasem z Atreyu a vokalisty prvních death metalových kapel. Ani čistého zpěvu není pomálu, a proto je dobré, že i ten je vlastně poměrně povedený, i když působí přidušeně, jako by byl zlehka protažen nějakým tím počítačovým čistítkem.
Máme zde tedy album, které je na jednu stranu tak neoriginální, jak jen to jde, což mu však shodou okolností v mém případě hraje do karet. Na stranu druhou je jeho exekuce takřka bezchybná, nic asi nešlo udělat lépe. Jeho hodnocení tak bude ještě subjektivnější, než je tu zvykem. Tomu, kdo před deseti lety ve skříni ukrýval sepranou mikinu KoRn, asi mnoho nedá, stejně jako nepotěší ani mladíky v tílku Periphery. Pokud se vám však trefí do vkusu a navíc vás ještě zastihne v sentimentální náladě, bude vás ohromně bavit.