Archiv štítku: southern metal

Inter Arma – Paradise Gallows

Inter Arma - Paradise Gallows

Země: USA
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Nomini
02. An Archer in the Emptiness
03. Transfiguration
04. Primordial Wound
05. The Summer Drones
06. Potomac
07. The Paradise Gallows
08. Violent Constellations
09. Where the Earth Meets the Sky

Hrací doba: 70:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

O americké skvadře Inter Arma se tu již v minulosti psalo – hlavně v souvislosti s jejich koncertem v kultovní Sedmičce, který se odehrál před necelými dvěma lety, kdy u nás představili svoji tehdy aktuální desku „Sky Burial“, jíž se nesmazatelně zapsali do mého povědomí. Richmondská pětice nastavila svým jižanským sludgem laťku hodně vysoko, takže asi nepřekvapí, že jsem byl zvědavý, jak se si povede album letošní – již třetí v pořadí. Do třetice všeho dobrého a zlého? Toť téma následujících odstavců!

Letos narozený potomek veselého názvu „Paradise Gallows“ vás přivítá především pestrá obálka v psychedelických barvách. Vrak lodi dekorovaný umrlcem visícím z čnělky na kusu potrhané takeláže zmítá příboj poblíž tajuplně vyhlížejících skal… a pokud se do přebalu zahledíte po několika posleších znovu, zjistíte, že k náladě počinu sedí jedna ku jedné. Šibeniční ráj totiž na pohled vypadá příjemně. Na pohled. Jenže potom na vás vybalí hrací dobu přesahující 70 minut bahna hustého tak, že by se dalo krájet leda krumpáčem, nicméně mohutná, těžko uchopitelná a stravitelná atmosféra působí jako rukavice hozená do ringu, kterou nejde nesebrat.

Úvodní „Nomini“ vás uvítá kvílivými kytarami a sborem, skoro jako by vás kapela vyprovázela do ráje plného šibenic a dalších mučících nástrojů… aby vzápětí zavalila vaše ušní bubínky bezbřehým proudem hnusu a špíny. Splašky lidských existencí se prožerou až do nejhlubších částí mozku, nechají se nasát míchou a ochromí i ty nejposlednější nervy vašeho těla. Nezbude vám, než jen strnule sedět a nechat přetíženou mysl promítat na sítnice bizarní obrazce. Než si stačíte všimnout, která bije, doznívá závěrečný song a vy jen sedíte opaření a chcete to znovu. I když vlastně nerozumíte, proč byste to vlastně měli chtít, když to celé bylo tak zatraceně nepohodlné a znepokojivé.

Dusivou atmosféru poprvé uvolní až instrumentální „Potomac“ za polovinou alba, podruhé svalí kámen z hrudi nádherná „Where the Earth Meets the Sky“. Vše mezitím je brutální útok nejen na sluch, ale přeneseně i na všechny ostatní smyslové orgány, který vám nedá chvilku klidu. Pronásleduje vás, nedá vám spát, zahlcuje vědomí výjevy z nočních můr. A když už nevíte, kam se mezi kytarovými zdmi schovat, „Paradise Gallows“ lehce ubere plyn a vytasí se sólem, z něhož serete dlažební kostky blahem. Struktura alba je dokonalá – pohrává si s vámi, nechá vás zabřednout do nastražených močálů a pak na oko dobrosrdečně podává pomocnou ruku, jen aby vás masivním nátlakem potopilo ještě hlouběji, kde už po kyslíku není ani stopy. Trans? Klinická smrt? Těžko říct, ale když jsem se ponořil do závratných hlubin alba, zažil jsem věci, jaké už dlouho ne.

Inter Arma

Inter Arma ukazují, že se nebojí posouvat a obrušovat svůj rukopis k dokonalosti. Dotyky post-metalu z předchozího alba takřka zmizely, na „Paradise Gallows“ zůstává v jádru (doslova) neurózní sludge šířící chorobnou atmosféru plnou nejistoty a zmaru, pohybující se od mohutných stěn až po takřka stoner-doomové plochy plné kytarových výjezdů. Charakteristický jižanský feeling se místy zvrhává ve floydovská sóla, jindy se blíží živé esenci Wovenhand – vždy ale zůstává věrný kapele. Závěrečná „Where the Earth Meets the Sky“ nechává album doznít v šamanské, smírčí náladě. Klidní zjitřenou energii mohutnou dávkou melancholie na horizontu, čímž se odlišuje od zbytku alba, ale přesto na jeho závěr bezezbytku patří.

Nebudu zakrývat, že jsem z „Paradise Gallows“ unešený. Inter Arma mě tímhle albem odstřelili tak, jako už dlouho žádná kapela ne. Svůj díl na tom má skutečnost, že jeho poslech vám nedá nic zadarmo, a pokud se do něj chcete dostat, je to cesta na několik hodin. Když se mu ale dostanete pod kůži, budete odměněni počinem, na jehož ploše budete mít stále co objevovat. V masivních zdech číhají četné zákruty, jichž si člověk všimne až na několikátý poslech, a stále objevuje něco navíc. Takže pokud jste „Paradise Gallows“ ještě neslyšeli, je nejvyšší čas začít.


Fenisia – Fenisia Café

Fenisia - Fenisia Café

Země: Itálie
Žánr: hard rock / southern metal
Datum vydání: 15.4.2015
Label: Sliptrick Records

Hrací doba: 31:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Přátelé, řeknu vám to dnes na rovinu – jestli čtete recenze kvůli tomu, abyste našli tip na nějakou dobrou muziku, tak zrovna tohle asi nemá cenu číst. V případě nahrávky „Fenisia Café“ totiž nehodlám moc chválit, spíše se chystám, jak je dneska moderní říkat, dissovat. Co jiného má člověk dělat, když se mu to prostě nelíbí…

Fenisia je italská parta, jež vznikla v roce 2009 a která má za sebou dvě desky, přičemž „Fenisia Café“ (všimněte si té fikané podobnosti mezi názvem kapely a názvem alba – o moc víc invence na celém počinu není) je ta druhá. Pro pořádek dodejme, že debut „Lucifer“ vyšel v roce 2012. Zdá se mi, že se kapela hned od začátku snaží působit zajímavě – vedle toho, že zjevně zamakali na image, se hošani pokoušejí vzbudit pozornost i tím, že o sobě tvrdí, že se jejich tvorba zaobírá (budu citovat) „starodávnými mýty, alchymií, okultními vědami a esoterikou obecně“. To může znít jak od nějaké blackmetalové smečky, ale pravda je úplně někde jinde.

V jedné věci jsem vlastně docela kecal – Fenisia dokázali projevit nespornou invenci ještě v jiném ohledu, a sice ve vymýšlení pojmenování toho, co hrají. Italové totiž svůj styl nazývají „enlightened metal“ neboli „osvícený metal“. Ve světle toho, jak kapela zní, je to docela dobrý vtip. Ledaže je to myšleno tím způsobem, že je osvítilo rockové klišé a nuda – pak to sedne.

Ať se Fenisia snaží sebevíc vzbudit dojem něčeho lepšího, v jádru je to jen provařený hard rock cáknutý trochou southern metalu. Představte si to jako srážku obehraných rockových postupů s nepříliš povedenou variací na měkčí Black Label Society. Ono to obecně vypadá, že Italové asi Zakka Wylda docela žerou, protože některé tracky se zase blíží Ozzyho sólovkám, na nichž Wylde hrál, přičemž dokonce i zpěvák Felisia se v takových momentech snaží znít trochu jako Ozzy. Zářnými příklady budiž jisté pasáže třeba ve „Wasted Time“ či „Mr. Hughes“.

Nicméně, prim stále hraje hard rock v hodně nudném podání. Jako poslechnout se to dá, ale krutě mě to nebavilo… chybí tomu taková ta rocková jiskra a lehkost, prostě si to jen tak hraje a to je tak všechno. K tomu stačí přihodit takové perly jako třeba „Live Loyal Die Loyal“, kde se snad půlka textu skládá z opakování „come on, come on, come on“, abychom se dostali do stavu, kdy jen těžko ještě něco může dojem zhoršit. To by zvládla maximálně tak imbecilní patetická balada. Je tam? Cha, co vás nemá – jistěže je! A je strašná? Jednoznačně ano.

„Fenisia Café“ je albem, jehož poslech mě brutálně nudil hned na prvním rande. A při druhém poslechu mě to už začalo srát. Některé momenty jsou sice výrazně horší (jasně, myslím tím hlavně tu baladu „Jaded Days“), ale ani ty „lepší“ chvilky vlastně moc dobré nejsou, takže i jako celek je to úplně o hovně.

Jo, a ještě jedna věc – okultního na tom není vůbec nic. V případě Fenisia je to jenom póza.


Methane – Southern Metal

Methane - Southern Metal
Země: Švédsko / USA
Žánr: southern / groove metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Methane

Tak schválně, co očekáváte od kapely, která své prvotní třískladbové EP pojmenuje Southern Metal“? Myslím, že o hudební náplni není potřeba se nějak obšírněji bavit, protože Methane ji (ne)šikovně vyzradili už v titulu svého debutového studiového výtvoru, ale co se týče kvality tohoto počinu, tak to zas taková bída není.

K mé spokojenosti jsou všechny tři skladby napěchované testosteronem, nenudí hned po prvním poslechu a zvukově to taky není špatné (rozuměj, že vše je hezky pohromadě čitelné a kytary tomu suverénně velí). Jediným zklamáním se tak můžou zdát vokály Tima Scotta, který je poněkud nevýrazný a v některých momentech jako by se hledal za tlustou zdí instrumentálních spodků.

Methane celkem šikovně do svého jižanského metalu přináší agresivní prvky, díky nimž jsou některé momenty dosti podobné legendárním Texasanům Pantera, čemuž napomáhá jak zabarvení vokálu Tima Scotta, který Phila Anselma nejednou připomene, tak zejména kytarové kvílení, k němuž dvojice Dylan Campbell a Jimi Mästerbo sahají pravidelně, a třeba poslední “Hang Me High” jako by vypadla z některých z velkých alb zmíněné veličiny.

Svým způsobem je jediným nedostatkem “Southern Metal” jeho krátká hrací doba, která se u tří skladeb zastavila někde na dvanácti minutách, a člověk tak nemá ani čas se dostat do té správné nálady a už je tady konec. Úvodní “Scars & Bars” je sice poctivá šlupka a “Pray for Death” zase pohání sborové vokály a jako kovadlina těžký kytarový riff, ale záhy přijde hitová “Hang Me High” a veškerá sranda končí.

Jako taková ochutnávka věcí budoucích “Southern Metal” splnilo v mém případě svůj účel, protože si Methane ponechám jako slibnou kapelu, jejíž debut by mi (pokud si zanechá obdobnou formu) mohl zachutnat. Nicméně hodnotit jen na základě těch několika minut muziky bodově se mi nechce, tak i přes velmi dobrý výsledný dojem si známku nechám pro příští setkání.


Corrosion of Conformity – IX

Corrosion of Conformity - IX
Země: USA
Žánr: southern / sludge metal
Datum vydání: 1.7.2014
Label: Candlelight Records USA

Tracklist:
01. Brand New Sleep
02. Elphyn
03. Denmark Vesey
04. The Nectar
05. Interlude
06. On Your Way
07. Trucker
08. The Hanged Man
09. Tarquinius Superbus
10. Who You Need to Blame
11. The Nectar Revised

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím jak vám, ale mně osobně se vývoj Corrosion of Conformity v posledních letech, tedy v těch, které následovaly po vydání skvělého “In the Arms of God”, hrubě nelíbí. Patrné to bude i z následujících řádků, takže to můžu vypálit hned v úvodu, ale odchod (vypadá to, že už opravdu definitivní) Peppera Keenana zlomil téhle kapele pomyslný vaz, protože minulá eponymní deska z roku 2012 stála opravdu za hovno a “IX” jako by si dala předsevzetí, že ji bude v mnohém následovat, takže pokud patříte k příznivcům tvorby těchto nestorů amerického metalu, tak radši odvraťte své zraky.

Nerad bych vypadal jako někdo, kdo pouze nepřenesl přes srdce odchod Peppera a automaticky tak odepíše vše, na co aktuální sestava sáhne, ale zatímco alba, která svým charakteristickým způsobem pozdvihl Pepper vysoko nad úroveň běžného průměru, měla prostě něco do sebe, tak poslední dva pokusy se plácají ve vodách průměrnosti. Mike Dean má samozřejmě taky potřebnou dávku charismatu a obecně vzato nelze nic proti rozhodnutí obnovit starou sestavu z období “Animosity” nic namítat, protože to dělá každý, vydělávají se na tom hromady peněz a skalní fanoušci dostanou to, co léta žádají, ale v případě Corrosion of Conformity je to jiné. Zásadní alba této formace vznikla v 90. letech a zdánlivý návrat do hlouby 80. let nepovažuji za úplně šťastný. Zvlášť s přihlédnutím k faktu, že Corrosion of Conformity se jaksi nedaří obnovit starého ducha úplně, ale uvízli někde mezi vývojem nedávným a návratem o 30 let zpět, na což leckdo může slyšet, ale mně to po poslechu novinky definitivně vyznívá jako zanevření na jakýkoli budoucí vývoj, takže to neznačí nic růžového.

“IX” se sice snaží tvářit jako dospělácká verze jižanského rocku pro tvrdé chlapy, ale pokud se po několika posleších dokážete povznést nad tento zdánlivý dojem, zjistíte, že výsledek zní spíš jako křečovitá snaha být za každou cenu nezávislý a umělecky nesvázaný. Bohužel je výsledkem spousta nedotažených skladeb, které mnohdy mají jeden až dva zajímavé nápady a kupříkladu některé riffy jsou velmi dobré, ale v horším případě to u tohoto taky hezky rychle končí. Vokály Mikea DeanaWoodyho Weathermana jsou neučesané a přirozeně nedokonalé, čehož si svým způsobem cením, ale jakmile přijde kňourání v druhé “Elphyn”, tak je dojem z dobré stoner riffové jízdy fuč.

Zatímco minule jsem nad pokusy o vzkříšení HC minulosti nepochopil a i díky nim jsem albu udělil pět bodů, tak nyní jako by se karta obrátila a musím říct, že přímočařejší šlupky nejsou za každou cenu tím úplně nejhorším na “IX”. Taková “Denmark Vesey” je vyloženě skvělá. “On Your Way” sice není klasickou kraťoučkou vypalovačkou, ale přesto je díky jednoduché kytarové lince automaticky řazena mezi skladby přímočařejší. A taky není vůbec špatná. Kdybych přivřel oči, tak bych byl ochotný vzít na milost ještě “The Nectar” a “The Hanged Man”, z nichž ta první velmi šikovně kombinuje stonerovou současnost s letmým doomovým nádechem spolu s HC náladou prvních alb. Když už kompromisy, tak v takovéhle formě a kvalitě. “The Hanged Man” mě zase zaujala svým líbivým vzezřením, a kdybych měl vybrat pro Corrosion of Conformity nějakou skladbu, k níž by se hodil natočit videoklip, tak by to byla právě tahle, protože nejenže patří k tomu nejlepšímu a zároveň nejpřístupnějšímu, ale jedná se o skladbu, které “IX” slušně reprezentuje.

Ten zbytek písní, o nichž doposud řeč nepadla, už mi bohužel nic moc neříká. Dokážu si je poslechnout (ostatně, stejně jako celé album), ale po skončení v sobě nemám neutuchající touhu pustit si “IX” znovu, což je určitě špatně. Nejhorší je v tomto ohledu úvodní dvojice “Brand New Sleep” a “Elphyn”, které zní dohromady na ploše jedenácti minut strašně monotónně a natahovaně, takže pokud jsem v sobě zprvu měl i nějaké to nadšení, tak po prvních dvou kouscích bylo nenávratně pryč.

Jelikož jsem minule dával pět bodů za úctu k legendě a “Corrosion of Conformity” se mi líbilo o něco méně, než “IX”, tak můžu sáhnout po lehce vyšší známce, která sice neznačí žádný kvalitativní průlom (čekal ho vlastně někdo?), ale upřímně říkám, že nemám nepřekonatelnou averzi k novince této trojice a můžu si ji bez většího odporu pustit. To, že v duchu tajně vzpomínám, jaká to byla s Pepperem paráda a že “In the Arms of Dead” i nadále zůstává posledním skvělým albem této skupiny, už je věc jiná. Říkám to vždycky, když mě nějaká kapela zklame, ale tentokrát to myslím vážně a upřímně prohlašuji, že příští desku bez pro mne neodmyslitelného tahouna klidně vynechám, protože ani letos není vyloženě o nic stát a nevěřím, že se to do příště jen tak samo od sebe zlomí. Bohužel.


Black Label Society – Catacombs of the Black Vatican

Black Label Society - Catacombs of the Black Vatican
Země: USA
Žánr: southern / groove metal
Datum vydání: 8.4.2014
Label: E1 Entertainment

Tracklist:
01. Fields of Unforgivenss
02. My Dying Time
03. Believe
04. Angel of Mercy
05. Heart of Darkness
06. Beyond the Down
07. Scars
08. Damn the Flood
09. I’ve Gone Away
10. Empty Promises
11. Shades of Gray

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Zakk Wylde. Jméno, při jehož vyslovení by i ten méně zasvěcený posluchač měl zavětřit, že mluvíme o jedné z největších legend šesti strun, kterou na výsluní vystřelilo angažmá u Ozzyho Osbourna, s nímž nahrál pětici studiových alb, “No Rest for the Wicked” počínaje a “Black Rain” z roku 2007 konče. Už během svého účinkování v Ozzyho doprovodné bandě se snažil oprostit od škatulky “ten Ozzyho kytarista”, které se už nejspíš nikdy nezbaví. Nejprve jižanským albem “Pride & Glory” stejnojmenného projektu a následně i svým debutovým a doposud jediným sólovým albem “Book of Shadows” se mu podařilo dokázat, že je to velmi schopný skladatel, který sice svými vokálními schopnostmi nedosahuje těch kytarových, nicméně po tolika letech, kdy stojí v čele své vlastní party, Black Label Society, už si ani nelze představit, že by stál u mikrofonu někdo jiný, protože ten jeho chraplák k němu patří skoro stejně tak neodmyslitelně jako Les Paul s černobílým terčem.

Přestože jsou Black Label Society oficiálně považováni jako regulérní kapela, tak nebylo nikdy pochyb, kdo je tady kápo a na kom to celé stojí. Do jisté míry by se dalo říct, že jejich alba jsou vlastně Zakkovy sólovky, kde jej doplňuje sestava doprovodných hudebníků, což sice nezní zrovna fér, ale ruku na srdce, bylo to snad někdy jinak? Devátá řadovka, jež nese název “Catacombs of the Black Vatican”, pokračuje přesně tam, kde se před čtyřmi lety na “Order of the Black” skončilo. A vlastně přesně tam, kde se před patnácti lety na “Sonic Brew” začalo, protože jestli se něco Zakkovi nedá upřít, tak je to zarputilost v tom, co dělá. I z různých rozhovorů je jasné, že absolutně sere na to, co si kdo myslí a alba si dělá podle sebe a podle své aktuální nálady, za což si zaslouží jisté uznání, protože v tomhle fakt nekecá. Že tím “podle sebe” myslí vlastně jeden a tentýž mustr, kde se pouze prohážou jednotlivé skladby a dá se tomu jiný název, je už jiná věc.

Nicméně, i tak nelze říct, že by “Catacombs of the Black Vatican” byl neposlouchatelný počin, který brnká na strunu posluchačovy trpělivosti, protože přesně tohle už tady bylo sedmkrát (“Hangover Music Vol. VI” bylo přeci jen krokem stranou). Řeknu to asi takhle. Komu se nelíbila alba předchozí, tak si s novinkou ani nemusí dávat práci, a komu se dosavadní tvorba Black Label Society líbila, tak by neměl být zklamán, protože Zakkovy chlapské riffy plné kvílení, škrtivá kytarová sóla, tklivá akustická kytara, občas piáno a charakteristický vokál vládnou i “Catacombs of the Black Vatican”. Od minula se změnilo snad jen to, že druhou kytaru už v ruce nedrží Nick Catanese, který loni Black Label Society opustil, a letošní počin je tak vůbec prvním, na němž jeho kytaru nenajdete, protože na jeho místo zaskočil jistý Dario Lorina, což bych vlastně ani nepoznal (a to říkám při vší úctě k tomu, co Catanese na dosavadních albech předvedl).

“Catacombs of the Black Vatican” přináší jedenáctku klasických skladeb Black Label Society, které je dnes už nemožné splést si s někým jiným, takže proč nenazvat klasickým i celé album, které se tentokrát velmi povedlo. Rozhodně víc, než poslední dva zářezy “Shot to Hell” a “Order of the Black”, které mi přišly velmi nevýrazné a které jsem od té doby, co byly aktuální, neslyšel ani jednou. A nelituji toho, protože fakt stály za prd. Tuto prázdnou díru nyní zaplnila novinka, protože ačkoli jsem očekával další obyčejnou porci Zakk metalu, tak jsem ji sice dostal, ale prošpikovanou velmi dobrými nápady, které z jinak obyčejných skladeb dělají ve výsledku mnohem víc než další podprůměrné album v diskografii.

Řešit u Black Label Society jednu skladbu za druhou je spíše na škodu, protože bychom stejně skončili u těch stejných slov jako jsou těžké, ale nápadité kytarové riffy, melodické refrény, skvělá sóla a podobně, takže v tomhle ohledu si hodně ulehčím práci a doporučím pouze “Fields of Unforgiveness”, jež album skvělým způsobem otvírá a která přetavuje všechny tyto aspekty v opravdu povedenou věc, riffově ostrou “Heart of Darkness” s výraznými bicími a nakonec “Beyond the Down”, jež mě doslova položila svým refrénem a typickým Zakkovým kytarovým sólem. K Black Label Society vždy patřily balady, v nichž se poodkrývá jemnější tvář Wylda, a na novince samozřejmě nechybí. Dvojice “Scars” a “Shades of Gray” sice nejsou vyložené pecky, ale hlavně ta druhá, jež album uzavírá, mě svou jižansky suchou atmosférou hodně baví. Nerad bych to zakřikl, ale vypadá to, že časy patetických srágor “The Last Goodbye” a “Sick of It All”, které neskutečně hyzdily už tak špatné “Shot to Hell”, jsou pryč.

To, že mě některé z písní vyloženě nechytly, nebudu řešit, nicméně pro mě je největším záporem alba (a vlastně i celé Zakkovy tvorby) snadná zaměnitelnost. Snad jen krom “The Blessed Hellride”, která mám opravdu zažrané pod kůží, mi jednotlivá alba a v tomto případě jednotlivé písně na “Catacombs of the Black Vatican” připadají jedna jako druhá. Jasně, trošku přeháním, ale po kratším odstupu si jen těžko vybavím nějaký detail daného songu. Už teď mám v hlavě spíše kouli melodií a riffů, které bych v několika případech jen těžko přiřadil k danému songu, a to mám album v přehrávači už několik týdnů, takže v tomto ohledu nejsou Black Label Society zrovna lákavou laskominou. Pokud tedy nejste vyloženě skalní fanoušek, který zná každý tón diskografie, nebo naopak nový posluchač, jenž nemá, s čím by si dané skladby zaměnil, je to běžného posluchače jako já celkem otravné.

Počáteční nadšení, kdy jsem albu plánoval vysolit velmi dobrou osmičku, mě už sice přešlo, ale i tak je “Catacombs of the Black Vatican” nejlepším albem Black Label Society od “The Blessed Hellride”. Není tak nevyrovnané, není ani tak rozmělněné a sází hlavně na uvěřitelnost, což je aspekt, se kterým kapela nikdy neměla žádný problém, nicméně tentokrát se Zakk trefil po dlouhé době do černého a ten svůj groovy jižanský rock/metal vyšperkoval do velmi dobré formy. I když je to hodně nadnesené, tak se nabízí srovnání s “I Am the Fire”, s nímž nedávno vyrukoval Gus G.. Přestože jsou oba pánové někde úplně jinde a hudebně jsou si ve svých představách vzdálení jako den a noc, tak bych si dovolil vyhlásit pro tentokrát remízu, protože oba dali dohromady silný a vyrovnaný materiál hodný velikosti jejich jména, takže i zde tahám z balíčku hodnotících karet velmi slušnou sedmičku, kterou si Black Label Society bezpochyby zaslouží, protože ukázali, že nejedou jen na setrvačnost a nad svou další tvorbou přemýšlejí a snaží se neusnout na vavřínech.


Glorior Belli – Gators Rumble, Chaos Unfurls

Glorior Belli - Gators Rumble, Chaos Unfurls
Země: Francie
Žánr: black / southern metal
Datum vydání: 29.10.2013
Label: Agonia Records

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Francouzští Glorior Belli byli vždycky skupinou s hodně specifickým a jasně rozpoznatelným soundem – vlastně do takové míry, že bych se osobně vůbec nebál je označit za nezaměnitelnou kapelu. Od syrového black metalu se postupně vyvinuli do zajímavé hudby formy, jež na samotný black metalový základ nabaluje další (pro tento žánr) neotřelé vlivy jako doteky stoner metalu, jižanského rocku a také lehkým bluesovým feelingem poháněnou kytaru. Ačkoliv vrcholem jejich tvorby pro mě stále zůstává nemocný opus “Manifesting the Raging Beast”, jenž se ještě nesl v duchu čistokrevného black metalu, i následující dvě desky “Meet Us at the Southern Sign”, s níž tento přerod propukl naplno, a “The Great Southern Darkness” jsou bezesporu skvělé. Nejnovější album “Gators Rumble, Chaos Unfurls” je rovněž skvělé… ale nemůžu si pomoct, už ne tak moc…

Glorior Belli jdou na novince neustále směrem kupředu a “Gators Rumble, Chaos Unfurls” zní jako nejméně black metalový počin v jejich kariéře, jsou na něm nejznatelnější vlivy dalších žánrů, jde o krok dál a v žádném případě se nejedná o opakování toho, co už padlo na předcházejících deskách – přesto všechno mi však “Gators Rumble, Chaos Unfurls” nějakým záhadným způsobem přijde trochu nepřekvapivé a jako sázka na jistotu, což jsem necítil ani u “The Great Southern Darkness”, u něhož byl posun oproti přímému předchůdci menší než v případě novinky. Snad i tohle se nakonec podepsalo na tom, že mi “Gators Rumble, Chaos Unfurls” přijde snad jako nejméně dobrá placka Glorior Belli, protože i přes stále obrovské kvality, které na té nahrávce skutečně jsou, mě všechna starší alba dokázala oslovit s větší razancí.

I přesto je ale “Gators Rumble, Chaos Unfurls” stále výborný počin a i přes vše řečené mu méně jak 7/10 dát nemohu, protože si to ani omylem nezaslouží. Z obecného hlediska je totiž pořád super a ten typický feeling tam je. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že jsem čekal, že mi Glorior Belli připraví ještě o něco silnější zážitek…


Druhý pohled (Ježura):

Glorior Belli jsem až do loňského Brutal Assaultu registroval tak nějak letmo jako zástupce kvalitní a navýsost svérázné francouzské black metalové školy. Vystoupení na zmíněném festivalu mě však utrvrdilo v tom, že jde o muziku, která by se mi měla strefit do noty, a když tedy milí Frantíci vydali novinku “Gators Rumble, Chaos Unfurls”, vzal jsem to jako ideální příležitost dostat se jim trochu pod kůži. Místo očekávané smršti notně zlého, leč sofistikovaného black metalu na mě však Glorior Belli vybalili něco, co jsem tak úplně nečekal…

Jelikož jsem z dosavadní tvorby Glorior Belli prohnal sluchovody akorát desku “Manifesting the Raging Beast”, není divu, že pro mě byla silně bluesová nátura nového materiálu docela překvapením. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že je to překvapení nepříjemné. Glorior Belli totiž echtovní jižanské blues míchají s špinavým a chorobným black metalovým výrazivem naprosto nenuceně, až se zdá, jako by tyto dva žánry pro vzájemnou fúzi vznikly, a výsledek je prostě parádní. Zvuk, jaký dávají dohromady bluesové melodie a zkreslené kytary, je naprosto luxusní, částečně naléhavý a částečně nezúčastněný řev Billyho Bayou taktéž a nejinak je na tom i skvěle slyšitelná basa, která se na skvělém výsledku značně podílí. Všechno přirozené ale maximálně efektivní i efektní. Samotná kompoziční stránka je také dost zdařilá. Neříkám, že je to geniální od začátku do konce, ale vysoké procento stopáže tvoří vážně vynikající matroš, některé momenty jsou vyloženě skvostné a ani ten zbytek není vůbec k zahození.

“Gators Rumble, Chaos Unfurls” je neotřelá deska, která kombinuje black metalovou temnotu a zvrácenost s lehkostí, šlapavostí a nadhledem typicky jižanských žánrů, a jakkoli to zní protichůdně, tak se to skvěle poslouchá, baví to od začátku do konce a je to neuvěřitelně stylové. Neříkám, že neznám lepší alba, ale zrovna tohle je vážně pecka. Doporučuju všemi deseti!


J.D. Overdrive – Fortune Favors the Brave

J.D. Overdrive - Fortune Favors the Brave
Země: Polsko
Žánr: stoner / southern metal
Datum vydání: 13.5.2013
Label: Metal Mind Productions

Tracklist:
01. Bad Karma
02. Born to Destroy
03. Funeral Stopper
04. Beware the Boozehound
05. Standing Tall
06. Call of the South
07. Shadow of the Beast
08. The Revelation
09. Like Heroes to the Slaughter
10. Hope for the Best, Prepare for the Worst

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Mind Productions

Při bližším pohledu na diskografii polské party J.D. Overdrive, respektive na titul jejího debutového alba “Sex, Whiskey and Southern Blood”, by i posluchač méně zdatný mohl vytušit, kudy že se bude jejich hudba ubírat. Že stále netušíte? Zkratka J.D. v názvu této čtyřčlenné bandy znamená Jack Daniels, což byl taky původní název kapely. V plném znění Jack Daniels Overdrive však z obav z legálních tahanic bylo zkráceno na současnou podobu a pánové tak můžou bez okolků drhnout svůj groove/stoner metal pro velké chlapy, protože přesně takhle jejich hudba působí. Testosteronem nabitý metal, který mi z nějakého mně neznámého důvodu přijde jako stvořený pro americké kamioňáky. Druhé album “Fortune Favors the Brave” celkem logicky pokračuje na stejné notě jako předešlý debut a přiznám, že je mi velmi po chuti.

Pokud by si někdo neměl J.D. Overdrive neměl nechat ujít, tak jsou to rozhodně fanoušci legendární Pantery, případně personálně spjatých Down, protože kombinace drtivých postupů prvně jmenovaných s jižanským feelingem Down, je hlavní devízou tohoto seskupení. Přičtěte si k tomu slušný vokál Wojteka “Suseła” Kałuży, který v ostřejších pasážích nemá daleko právě k Philu Anselmovi a v těch melodičtějších jsem si vzpomněl na Jamese HetfieldaMetallicy, což samo o sobě nezní dvakrát originálně, ale věřte mi, že to funguje a hlavně, do tvorby, kterou J.D. Overdrive předvádí, to skvěle pasuje. Ostatní aspekty se drží v mezích mantinelů, které nastavily jiné party v uplynulých dvou dekádách, takže hutné kytary s drnčivou basou a důrazné bicí popohánějí celou tu káru kupředu bez drobnějšího zaváhání.

Samozřejmě, že “Fortune Favors the Brave” si svým hudebním zaměřením nese i jeden velký neduh, jímž je nepřeslechnutelná inspirace u slavnějších kolegů, které jsem zde zmínil. Mně osobně to na obtíž nebylo, protože pro tuhle hudbu mám slabost, ale dokážu pochopit, že někomu nebudou pasáže podobné kupříkladu “5 Minutes Alone” od Pantery a pokusy o dimebagovská sóla dvakrát po chuti. Protože se však po zbytečném intru “Bad Karma” rozjíždí slušná metalová bruska, která ubere na intenzitě jen málokdy, tak můžu za sebe mluvit o spokojenosti z počinu, u něhož jsem si připomněl, jak mocná kdysi Pantera byla a kolik kapel dokázala ovlivnit. “Born to Destroy”, jež “Fortune Favors the Brave” otvírá, je jednou z nejcharakterističtějších skladeb celé desky, protože zatímco ostré sloky nebezpečně řežou, tak melodický refrén pohladí, aniž by na druhou stranu působil zbytečně cukrově. Je fakt, že tento model se i v dalších skladbách celkem pravidelně opakuje, ale to neznamená, že by se po chvíli oposlouchal a deska se stala až příliš průhlednou. Nečekejte sice žádné progresivní hody, ale ani kolekci odrhovačkek s krátkou životností.

Za vypíchnutí stojí rovněž i celkově melodičtější skladby, jako třeba “Funeral Stopper” a “Beware the Boozehound”, kde se agresivní vokály dostanou ke slovu jen místy a v druhé jmenované se dokonce ozve něco, co zní jako hammondy starých dobrých Deep Purple. Svou stopáží mezi zbytkem písní určitě vynikne “Shadow of the Beast”, jež se přiblížila k sedmiminutové hranici. V této písní, kterou řadím mezi ty nejlepší na celém albu, se pořádně zpomalí a utahaný kytarový riff, který se táhne, jako by ho ukuchtila nějaká doomová parta, má pořádné grády. Zpěvák Wojtek přejde k mnohem hlubšímu projevu, než jaký předvádí na drtivé ploše zbytku alba, a jako protiklad k jeho agresi působí kytarové sólo plné melodií, kterým se skladba přelévá do své druhé, melodičtější půlky. Protipól k právě skončivší “Shadow of the Beast” se alespoň částečně zdá být následující “The Revelation”, jež se jako první utrhne v několik pasážích z řetězů, a pokud se dosavadní skladby nesly především ve středním, šlapavém tempu, tak úvod této skladby uhání v thrashovém kvapíku a vzhledem k tomu, jak dobře to šlape, tak by se tak mohlo stávat častěji, ale to berte jako subjektivní přání, které nikterak neubírá na záživnosti alba jako celku.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše, protože z řádků, které jsem doposud vypotil, je patrné, že mě J.D. Overdrive nijak neurazili a co víc, “Fortune Favors the Brave” se mi docela zalíbilo. Má to drive, energii a při slušné stopáži čtyřicet minut nemám nutkání koukat po hodinkách a přemýšlet, jestli už se blíží závěr nebo ne. Možná až příliš často jsem tady zmiňoval zámořskou Panteru, ale již při letmém poslechu musí být jasné, že její odkaz je zde nepřeslechnutelný, a přestože se nemůžeme bavit o nějaké kvalitativním dosahu na tuto partu, co do zábavnosti materiálu se jí přibližuje na dohled, což není zrovna málo.


Lowbau – A Darker Shade of Blues

Lowbau - A Darker Shade of Blues
Země: Rakousko
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 3.2.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. 13
02. The Prosecution Rests…
03. Order of the Bull
04. Modern Day Alchemist
05. A Million Years of Rain
06. Grounded
07. The Theft of Time
08. The Maestro
09. Alcoholic
10. Coming Down on Wisdom
11. Nanny
12. Moneyfest
13. A Darker Shade of Blues

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Lowbau

Lowbau, čili kapela sídlící v rakouské metropoli, nejsou na první pohled nic, co by člověka mělo nějak hluboce a intenzivně zatlouct do židle. Průměrný, leč vkusný přebal by mě mezi kopou dalších zrovna nezaujal a klasické propagační hlášky, kterým skromnost nechybí, se až příliš často odvolávají na veličiny amerického metalu, jakými jsou (či byly) Pantera, Down nebo Corrosion of Conformity. Nic proti těmto spolkům samozřejmě nemám a minimálně prvně uvedenou považuji za jednu z největších metalových kapel všech dob, ale jižanských/stoner/sludge metalových part je přeci jen dost a můj vztah s nimi ve většině případů skončí stejně rychle, jako začal. Dřív nebo později začnu opět pokukovat po klasikách žánrů s pocitem, že se jim stejně nikdo nevyrovná a pokusy kapel typu Lowbau tak vyznívají jako výstřel do tmy.

Lowbau jsou ale jiní. Nejsou to sice žádní objevitelé, ale na “A Darker Shade of Blues” efektně přešlapují mezi různými polohami, takže se od stoner rocku přesuneme až po heavy metalové riffování, kterému nechybí nějaká ta technická finesa, ale zase nejsou moc krkolomné, takže se nemůže stát, že by forma vítězila nad obsahem a skladby byly roztahovány samoúčelně. K mému překvapení se album nedrží pouze v zatěžkaném, pomalejším rytmu, který jsem od prvního poslechu očekával, ale občas nás pětičlenná smečka prožene v rytmech takřka zběsilých. Čtveřice nástrojového obsazení zní dost sehraně a po zvukové stránce se citují všechny očekávané motivy, takže hra bubenice Marie zní autenticky a přirozeně, basa samozřejmě burácí a zespoda tvrdí škrkané riffy. Největší slabinou pro mě tak zůstal zpěvák Guy De Craemer, který sice není technicky úplně špatný, ale ať se snaží sebevíc, tak v něm stejně slyším slabšího Phila Anselma s příměsí Chada GrayeHellyeah, což je můj osobní problém, ale třeba “Modern Day Alchemist” v sobě má až příliš okaté inspirace právě Hellyeah. Na druhou stranu ale dodávám, že to z ní nečiní slabý kousek, protože je to skvělá vypalovačka.

Nebudeme-li počítat úvodní kraťoučkou akustickou “13”, tak máme co dočinění s celkem dvanáctkou skladeb, jejichž stopáž nemá žádný problém atakovat šesti, sedmi minutovou hranici, což sice vyznívá dost náročně a přináší to předzvěst nezáživnosti, ale naštěstí se deska dostane na tenký led jen v případě průměrné panterovky “The Theft on Time” s absencí jiného silnějšího motivu, než je slušné kytarové sólo ve třetí minutě. Abychom měli to nepříjemné za sebou, tak další písně, kterým jsem nějak nedokázal přijít na jméno, je tuctová “Nanny”, kterou zachraňuje jen skvělá basová linka a klávesová vsuvka, a bohužel taky závěrečná titulka, která sice splňuje požadavky na nějaký ten velký závěr, ale pouze svou skladbou, protože způsob, jak se tato píseň od doomového riffu vyvíjí až po akustickou druhou polovinu, není vůbec špatný, ale pominu-li povedený závěr, tak tu cestu, kterou člověk musí ujít, aby se k němu prokousal, tu bych víckrát absolvovat nemusel, není totiž o co stát. Rozepisovat se nad povedenými skladbami po mě snad nemůžete chtít, protože je to všechen ten zbytek bez jediné výjimky, takže by mé snažení nakonec působilo spíš kontraproduktivně, ale můžu prozradit, že vrcholem je pro mě rychlejší “Order of the Bull” s výtečným riffem a odpichem, který ji žene až do samého závěru bez sešlápnutí nohy z plynu. Té neschází vůbec nic, a protože má potřebný drive ve spojení s chytlavým refrénem, tak věřím, že z ní bude koncertní trhák jak bič. Na stejnou výši bych postavil ještě “A Million Years of Rain”, jež zastupuje umírněnější tvář Lowbau. Její bluesový úvod za zvuků slide kytary a harmoniky se několikrát prostřídá s metalovými pasážemi, jimž vládne dvojice kytaristů Franz-Martin Pollany a Wolfgang Ebner. Přestože se jedná o skupinu Rakušanů, tak na “A Darker Shade of Blues” zní ve všech směrech jako typická americká kapela, která své kořeny umně skrývá a rozhodně by si ji přívnici výše uvedených legend neměli nechat proklouznout mezi prsty.

“A Darker Shade of Blues” není vůbec špatné album a s přibývajícími poslechy mě neopouštěla chuť se do něj opakovaně ponořit. Jedná se o skvělou jízdu hudební historií. Vyjíždí se ze stanice blues, plánované zastávky jsou jižanský rock, poctivý heavy metal a konečnou bychom mohli nazvat jako stoner metal. Možná, že to zní jako přespříliš roztěkaná a roztržitá směska, která bude znít všelijak, jen ne pospolitě, zvlášť při vražedné, opravdu přehnané stopáži, která lehce překročila hranici sedmdesáti minut, ale není tomu tak a deska si s udržením mé pozornosti poradila hravě. Nebudu lhát a přiznám, že kdyby se dokázal výsledný kotouček obejít bez dvou až tří skladeb, které subjektivně považuji vyloženě za slabé, tak bych neměl problém sáhnout při výsledném hodnocení bodík výš, ale takhle Lowbau doplácí na své velké oči a snahu předvést najednou vše ze svých schopností.


Corrosion of Conformity – Corrosion of Conformity

Corrosion of Conformity - Corrosion of Conformity
Země: USA
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 28.2.2012
Label: Candlelight Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

Novinka Corrosion of Conformity by se do jisté míry dala považovat za nový začátek této stálice stoner metalu. Kapela své nové album pojmenovala jednoduše “Corrosion of Conformity”, a co víc, po dlouhých jednadvaceti letech se na albu nepodílel zpěvák, kytarista a dalo by se říci, že i hlavní mozek Pepper Keenan. Důvody mi nejsou příliš známé a těžko říct, zda jsou Pepperovy dny v kapele nadobro sečteny a chce se zaměřit na hvězdné Down, či se jedná pouze o chvilkový odpočinek. Tak či tak, nové album bylo nahráno v “Animosity” sestavě – basy a zpěvu se opět chopil Mike Dean, kytaru dřímá Woody Weatherman a za bicí se vrátil Reed Mullin. Kdo zná dřívější tvorbu Corrosion of Conformity, nebude překvapen, že album tíhne více ke klasickému 80’s HC/punku s lehkou příměsí stoner metalu, ke kterému kapelu přivedl právě Keenan. Věřím, že spousta fandů tento krok přijala s nadšením a i já bych byl v případě několika mála skupin nadšený z návratu “původních” či “klasických” (říkejte tomu, jak chcete) sestav, ovšem v případě Corrosion of Conformity nikoli.

Důvod je jednoduchý, Corrosion of Conformity svá nejlepší léta zažili v 90. letech na albech “Deliverance” a “Wiseblood”, která je možno charakterizovat jako špinavější Black Sabbath. Hodně povedená byla rovněž poslední řadovka z roku 2005 “In the Arms of God”. Novinka se snaží těchto základů místy držet, snad proto, aby kapela nenasrala úplně všechny fanoušky, kteří mají radši pozdější období, ale ve většině momentů se album nese v rychlejším tempu, jako tomu bylo na již zmíněném “Animosity”, tedy takový ten klasický americký HC ve stylu Black Flag, Cro-Mags či právě ranných Corrosion of Conformity.

Teď si budu možná trošku protiřečit, ono by totiž nebylo zas tak nic hrozné na tom, že se kapela rozhodla nahrát album staromilské, dejme tomu, je to v módě, tak proč se nepřidat, ale to by ty skladby musely za něco stát. Věci jako “Psychic Vampire”, “Leeches”, “Your Tomorrow”, “What You Despise Is What You’ve Become”, “Rat City”, “The Doom”, či “Canyon Man” (a určitě by se našly další) jsou nudné odrhovačky, které bych v rámci diskografie zařadil jako B-strany singlů a leckdy ani to ne. Ovšem najdou se i světlejší chvilky jako “River of Stone”, “Weaving Spiders Come Not Here” nebo “Time of Trials”. Na těchto skladbách to ale album neustojí. Tím se dostávám k dalšímu problému, a to je lehce přemrštěná stopáž. 50 minut (včetně dvou bonusů) není žádný průser, ale vzhledem k hudebnímu obsahu jednotlivých skladeb si dokážu představit délku alba okolo 35 minut, která by na posluchače udeřilo s mnohem větší razancí a nemusela by znít zbytečně rozplizle.

Z výše uvedeného celkem jasně vyplývá, že si mě Corrosion of Confirmity svým “návratem” nezískali a upřímně doufám, že Pepper vyslyší má přání a vrátí se po dalším albu/turné Down tam, kam patří. V tuhle chvíli pro mě bohužel nemají Corrosion of Conformity žádný větší význam a pochybuji, že se k tomuhle albu v budoucnosti vrátím. Z úcty k legendě 5/10.


Black Label Society, Godsized

Black Label Society
Datum: 10.3.2011
Místo: Praha, KD Vltavská
Účinkující: Black Label Society, Godsized

Snad každý zná Ozzyho Osbournea, ať se mu líbí metalová hudba nebo ne. O čem už ale tolik lidí neví, je projekt Ozzyho ex-kytaristy Zakka Wyldea, který se nazývá Black Label Society. Black Label Society se řadí k mým oblíbeným kapelám a čekal jsem, že budou u nás populární, ale co mě opravdu překvapilo, byla skutečnost, že Black Label Society dokázali vyprodat KD Vltavskou!

Předkapelou pro tento večer byli Britové Godsized, kteří se zdáli jako super volba. Jenže asi půl hodiny po plánovaném začátku nám bylo sděleno, že se chlapi zasekli někde v Polsku a tudíž si budeme muset počkat do 21:15 na hlavní hvězdy. Následovalo kolem tři čtvrtě hodinky úmorného čekání, alias fanouškovy noční můry. Nakonec, téměř přesně v předem oznámený čas, začalo hrát klavírní intro skladby “New Religion” z alba “Shot to Hell” a za rudou oponou se míhaly siluety hrdinů večera.

Black Label Society nastoupili ve velkém stylu (a Wylde v klobouku) a ihned po skončení intra to začali pořádně rozjíždět skladbou “The Beginning… at Last”. Zpočátku byl zvuk trochu chaotický, a tak jsem čekal, až si to páni zvukaři urovnají, a užíval si show, která se odehrávala na pódiu. Jenže po pár minutách nebyla hudba o moc poslouchatelnější a co bylo nejhorší, při sólu úplně chyběla Zakkova kytara! Při další “Crazy Horse” už naskočily všechny nástroje, jenže co čert nechtěl, teď jsem zase nedokázal poznat zpěv ve spoušti hluku, jejž páchaly převážně přehulené bicí a baskytara. V průběhu vystoupení zvuk kolísal a jakž takž se ten chaos uklidnil přibližně po čtyřech skladbách – dopadlo to tak, že byla Zakkova kytara trochu hlasitěji, než zvládají ušní bubínky průměrného smrtelníka, ale to se dalo odpustit, vždyť celý večer byl o tom chlápkovi s kytarou.

Zakk Wylde se choval prostě jako pravá rocková hvězda. Nijak se s námi nesral a věděl, že ho všichni neskutečně milujeme, a tak do nás bez keců ládoval ty svoje božské riffy. Jako správný rocker do sebe lil pivo, občas ho efektně vyprsknul do vzduchu a místy si zase tloukl pěstmi o hruď. Možná trochu šaškárna, ale Zakk moc dobře ví, že tohle fanoušky baví a k jejich show se to hodilo. Po jedné z top skladeb Black Label Society, “Fire It Up” (při níž bylo mezi publikum rozházeno několik balonů/balonků a ze všech drsných metalistů byly rázem hravé děti), si Wylde urval asi deset minut pouze pro sebe a započal pekelnou kytarovou onanii, která byla úchvatná a nepochopitelná, ale místy ani moc nedávala smysl a mohla být určitě o něco kratší. Pozorný posluchač (jako já) určitě zaslechl části z instrumentálky “Dr. Octavia” z desky “Mafia”.

Setlist Black Label Society:
01. The Beginning… at Last
02. Crazy Horse
03. What’s in You
04. The Rose Petalled Garden
05. Funeral Bell
06. Overlord
07. Parade of the Dead
08. In This River
09. Fire It Up
10. Godspeed Hellbound
11. The Blessed Hellride
12. Suicide Messiah
13. Concrete Jungle
14. Stillborn

Co se týče setlistu a výběru skladeb, koncertu dominovalo hlavně album “Mafia” a pro některé možná poněkud překvapivě právě nové album “Order of the Black”. Z obou desek zaznělo po čtyřech skladbách. Kromě již zmiňovaných došlo například i na pecku “Concrete Jungle”, která patřila k vrcholům večera (a kdo v refrénu nepomáhal zpívat “No one gets out, they’re ready to die once again…”, je hloupý špindíra), nebo na hitovky z nabušeného alba “The Blessed Hellride”. Většina večera se nesla v rychlejším a nářezovějším tempu, jediné výrazné zpomalení nastalo při “In This River”, při níž jsme si všichni zavzpomínali na Dimebaga (pro neznalé fantastický kytarista kapely Pantera a Zakkův přítel, zastřelen při koncertě v roce 2004). Na toho se vzpomínalo i před vystoupením – při čekání na kapelu nám mimo jiné hrálo i několik hitovek od Pantery.

Celou show kapela zakončila songem “Stillborn”, jenž nás všechny nechal stát s otevřenou pusou. Mnoho fans se ještě pokoušelo vykřičet přídavek, ale k tomu už bohužel nedošlo. Black Label Society převálcovali Prahu a absence předkapely ani moc nevadila. Co už vadilo, byli absolutně zkriplení zvukaři, kteří byli pravděpodobně počati nějakým zvláštním incestním způsobem. I přes tuto podstatnou vadu, jež byla nakonec částečně opravena (opraven byl zvuk, ne zvukaři!), se jednalo o perfektní show a po kapele bychom do budoucna mohli chtít snad jen jediné – zahrajte víc skladeb!