 |
|
Země: USA Hrací doba: 14:02 K recenzi poskytl:
|
Jsou to už dva roky, co jsem zde recenzoval nahrávku s názvem „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“. Nejednalo se ovšem o žádný klenot, ve skutečnosti šlo o album, u něhož za nějakou dobu zapomenete, jak vlastně zněl. Když jsem si teď zpětně onu recenzi na debut americké blackmetalové chásky Soveregin přečetl, zjistil jsem, že jsem zde tvrdil cosi o tom, jak Američané hrají formálně dobře, ale nějak to nemaká, a že tomu prostě hodně schází, aby došlo k nějakému posluchačskému uspokojení. Inu, nemám důvod svému někdejšímu já nevěřit, kór když jsem „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“ opět zkusil a tehdy uvedený názor mi připadal odpovídající.
V závěru tehdejšího článku jsem však prohlásil jednu věc, jež by mohla vypadat, že jde jen o standardní pisálkovskou berličku – tedy že v tom je nějaký potenciál a že v budoucnu se třeba Sovereign podaří nedostatky dotáhnout. Většinou to bývá jen zbožné přání, které se svého uskutečnění nedočká, ale čest výjimkám – včetně té, o níž si nyní povíme.
Sovereign na to šli trochu atypickou cestou a nejprve vydali řadovku a až potom demosnímek. Na letošním „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ pak ukazují, že v jejich případě k onomu využití potenciálu skutečně došlo. Demo totiž nabízí plnými hrstmi to, co „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“ tak moc postrádalo – divokost, nespoutanost, špínu. Samozřejmě, že Sovereign nenabízejí nic originálního, ale to nevadí, protože předkládaná čtvrthodinka je… charismatická asi není to správně slovo, spíš bych řekl, že „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ nechybí onen pověstný feeling. Tahle nahrávka má prostě v sobě ďábla.
Sovereign strašně moc pomohl i proměněný zvukový kabátek, jenž je nyní dle demáčových pravidel mnohem syrovější, formálně možná „horší“, ale ve skutečnosti je to takhle působivější – najednou lze cítit posedlost a nenávist. Skřípějící kytarový sound, nečitelné skřeky, plechové bicí… ale kurva, je to tam! Asi nejsilnější peklo promlouvá skrze úvodní skladbu „Hammer of Fevered Lights“, jejíž nejagresivnější momenty jsou zkurveně fanatické, ale druhá „Diadem of Wound“ si rovněž drží vysokou laťku. Finální „The Well of All Recalcitrance“ je spíš jakýmsi outrem postaveným jen na kytarové hře, ale do kontextu „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ mi zapadá a demíčko uzavírá důstojně.
Popravdě ani nevím, proč jsem dával Sovereign druhou šanci, když mě jejich debut nijak zvlášť nezaujal, ale nakonec jsem rád, že jsem tak učinil. „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ je výborná blackmetalová špína, již mohu příznivcům podzemního běsnění jenom doporučit. Počin má pro mě jen jednu zásadní vadu – vyšel u amerického labelu, a než jsem se stačil rozmyslet, jestli se mi chce dávat v přepočtu 160 korun za audiokazetu a 320 za poštu, byl už stokusový náklad úplně v prdeli. Digitální verze je ale k mání na Bandcampu, tak švihej si pustit žilou!
