Archiv štítku: space rock

Föllakzoid, Orient

Föllakzoid, Orient

Datum: 8.6.2017
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Föllakzoid, Orient

Když se Föllakzoid objevili v Praze před několika lety, prošvihnul jsem to. Tenkrát za to nemohla ani jedna z oblíbeného triumvirátu výmluv prachy / čas / druhý den vstávám. Jednoduše jsem se o koncertu dozvěděl až po jeho konání a pěkně mě to sralo. Letošní opáčko jsem si tedy nechtěl nechat a nakonec ani nenechal uniknout. Krautrocková psychedelie Chilanů totiž dokáže krásně zamotat hlavu i z desky, tudíž jsem věřil, že v živém podání to bude ještě lahodnější kus zdrogované muziky.

Hipsterské doupě Underdogs‘, kam byl koncert krátce před soudným dnem přesunut z původně zamýšleného Thereminu, jsem nakonec našel, tak hurá na věc. Jako místní support se představili Orient, o jejichž existenci sice vím, ale jinak jsem to zatím vůbec neposlouchal. Trojice se mi představila jakožto hudebně experimentálnější formace s nejednoznačným žánrovým zařazením. A bohužel i nevyrovnanou kvalitou.

Hodně zhruba by se snad dalo říct, že se v tom mlátil industrial, jemnější elektronické styly a post-rock. V momentech, kdy Orient zabrali a vydali se do tvrdších míst s beaty, které dokázaly vcelku zodpovědně promasírovat vnitřnosti, to bylo dobré, v jedné chvilce to dokonce vyhnali tak daleko, až začali pokukovat po noisu. Na druhou stranu, vyskytovaly se zde i minuty nudy a nijakého postového kňourání. Slabé mi připadaly především pasáže, v nichž dominovala kytara a/nebo zpěv. Vzato kolem a kolem to tedy ve mně zanechalo spíš průměrné dojmy – nenadchlo, ani neurazilo. Když někde Orient potkám znovu, utíkat nebudu, ale cíleně na jejich vystoupení taky nepůjdu.

Určitě znáte takový ten vtip, co koluje po internetu… „Máma mu řekla: teple se obleč. Špatně to pochopil…“ a u toho fotka kořena, který naprosto dokonale vystihuje význam slova buzerant. No, tak přesně na tohle jsem si vzpomněl, když jsem uviděl, co má na sobě kytarista Domingo García-Huidobro – to bylo fakt teplo-peklo. Jediná klika, že byl během vystoupení Föllakzoid dostatek dýmu a světla svítila proti lidem, takže z kapely byly vidět jen siluety a nebylo poznat, co má na sobě.

Díky téhle „světelné anonymizaci“ kapely se dalo na ten strašný outfit zapomenout a zbylo pouze to, kvůli čemu jsem přišel – pořádná dávka krautu. Dlouhé monotónní kompozice s mocně psychedelickou rytmikou šlapaly jedna báseň a bylo hrozně lehké se do nich ponořit, ztratit se a nechat se unášet na kosmických vlnách. Zcela monotónní byl koncert i z vizuální stránky – k již zmiňované mlze přidejte ještě modré nasvícení a výsledek se pomalu začíná rýsovat.

Když ale říkám monotónní, nechápejte to v nějakém negativním významu! Tohle k žánru prostě patří, přesně takhle to přece u krautrocku chceme a přesně tímhle taky Föllakzoid ten večer dokázali zapůsobit. Monolitické skladby byly dlouhé a tuším, že Chilané zahráli snad jen tři, ale velmi brzy jsem se v té nekonečné a snad i nekonečně hluboké rytmické smyčce ztratil a utopil natolik, že jsem přestal vnímat takové podřadnosti jako počet písní nebo ubíhající čas. Nevím tedy, jak dlouho Föllakzoid hráli, ale rozhodně vím, že to bylo super a že skončili tak akorát. Kdyby dali ještě o jednu kompozici navíc, už by to asi začalo nudit, ale v ten moment, kdy přišel návrat do reality, jsem byl příjemně nasycen a spokojen. Příště půjdu rád znovu.


Monomyth – Exo

Monomyth - Exo

Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock / space rock
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Suburban Records

Tracklist:
01. Uncharted
02. Surface Crawler
03. ET Oasis
04. LHC
05. Moebius Trip

Hrací doba: 43:43

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nizozemci Monomyth mi poprvé uhranuli již na svém eponymním debutu, který vyšel v roce 2013. Nacházel se na něm doslova skvostný, nádherně hypnotický krautrock, jejž dodnes považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké ve jmenovaném roce vyšly. Šlo o přesně ten typ nahrávky, která je natolik dobrá, že ji okamžitě zatoužíte mít i ve svojí sbírce – to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, jelikož edici na zlatých vinylech jsem objednával záhy poté, co jsem album slyšel.

Druhá, jen o rok mladší deska „Further“ byla rovněž výtečná, měla však jednu zásadní nevýhodu. I přes své nesporné kvality prostě nedokázala dorovnat svého fantastického předchůdce. Obecně vzato to však stále byla skvělá záležitost a minimálně sedmnáctiminutový opus „6EQUJ5“ je učiněná dobrota pro všechny fanoušky hudební psychedelie.

Tak či onak, minulost Monomyth možná není nějak extrémně obsáhlá, ale rozhodně je tuze výživná. Což v překladu znamená, že nic nestálo v cestě tomu, aby se člověk těšil i na třetí desku, jejíž název zní „Exo“. Již ze samotné obálky je patrné, že nizozemská pětice na své novince nijak neuhýbá z nastolené cesty, ale zrovna v tomto případě to považuji za klad, protože talent Monomyth je příliš velký na to, aby bylo nutné opustit osvědčenou kombinaci kosmu a psychedelie takto brzo. A jsem rád, že „Exo“ mi dává za pravdu.

Hned úvodní „Uncharted“ jasně ukazuje, v čem tkví síla Monomyth a vlastně i žánru, jaký Nizozemci hrají – a to s takovou přesvědčivostí, že se vlastně jedná o (předčasný?) vrchol „Exo“. Ono co si budeme povídat, tenhle styl dlouhým kompozicím svědčí a Monomyth jsou v jejich tvorbě mistři, tudíž ani není divu, že právě bezmála čtvrthodinová „Uncharted“ je tím nejlepším, co je na novince k nalezení. Hudba pracuje na roztáhlých monotónních plochách, které postupně narůstají a bravurně gradují. Monomyth své kompozice trpělivě budují, přidávají další a další vrstvy, nechávají je růst, a přitom vlastně pracují jen s jemnými detaily a nuancemi. Muzika je po instrumentální stránce vpravdě lahůdková a propracovaná, ale hlavní roli stále hraje stavění vesmírných atmosfér. A zrovna „Uncharted“ se to na „Exo“ daří asi nejpůsobivěji. Například nástup rytmiky (který mi jen tak mimochodem připomněl geniální píseň „Loch Ness“ z debutu) je prostě excelentní.

Monomyth

Nenechte se ovšem zmýlit, i v následujících minutách je co poslouchat. Podobně báječná je totiž i sedmiminutová „ET Oasis“, což je vysloveně space opera jak vyšitá, a v těsném závěsu následuje také „LHC“. Naproti tomu kratší „Surface Crawler“ a „Moebius Trip“ (u první jmenované si lze vzpomenout třeba na kolegy z Maserati) jsou poněkud rozvernější a větší rock’n’roll, ale to nahrávce spíš přidává na rozmanitosti, než aby ji to tříštilo. Já osobně jsem magor a klidně bych si vystačil s tím, pokud by Monomyth naservírovali jen tři čtvrthodinové opusy, ale věřím tomu, že pro lidi, kteří nejsou vyloženě zažraní do rockových psychedelií, budou právě tyto písně činit celé „Exo“ stravitelnější. A těm, kdo si v psychedelii naopak rochní a jsou na tom podobně jako já, tyhle dva kousky rozhodně vadit nebudou, protože i v nich si Monomyth s přehledem zachovávají svou kosmickou auru a atmosféru. Možná se nejedná o tak pečlivě vygradované kompozice jako „Uncharted“ nebo „ET Oasis“, ale rozhodně jde pořád o setsakra parádní kus muziky.

V souvislosti s Monomyth se jistě sluší připomenout ještě jednu věc – Nizozemci jsou čistě instrumentální formací, o vokál v jejich muzice ani nezakopnete. Co se ale mě týče, v jejich případě to lze považovat spíš za plus, protože ta hudební stránka sama o sobě je natolik propracovaná, že vokál by docela zbytečně odváděl pozornost. Na co zpěv, když Monomyth dokážou dostatečně poutavě vyprávět jen za pomoci nástrojů…

Postavím-li „Exo“ vedle obou předcházejících alb Monomyth, nemohu prohlásit nic jiného, než se jedná o více než důstojného následovníka starší tvorby, jenž (opětovně) potvrzuje, že tahle kapela je jednoduše úžasná. Na prvním místě u mě stále zůstává fenomenální debut, ale „Further“ podle mě pokořeno bylo. Tak jako tak se však jedná o výtečnou záležitost, jež jistě zachutná všem milovníkům krautrocku, space rocku, psychedelic rocku a podobných žánrů.


Yuri Gagarin – At the Center of All Infinity

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity
Země: Švédsko
Žánr: space / psychedelic rock
Datum vydání: 2.12.2015
Label: Kommun2 Records

Tracklist:
01. The New Order
02. Cluster of Minds
03. In the Abyss
04. I See No God Up Here
05. At the Center of All Infinity
06. Oblivion

Hrací doba: 40:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není to zas tak dávno, co jsme se zde poprvé setkali se švédskou skupinou, jež se pojmenovala dle jednoho z nejslavnějších kosmonautů naší historie, Jurije Gagarina, který je znám jakožto první člověk, jenž vzlétl do vesmíru. Yuri Gagarin, jak si ona kapela říká, totiž v září vydali dvouskladbové sedmipalcové EP „Sea of Dust“, na nějž jsme si svého času posvítili v minirecenzích. „Sea of Dust“ by však šlo svým způsobem brát jen jako takovou upoutávku na druhou dlouhohrající desku Yuri Gagan, která vyšla o pouhé tři měsíce později, byť ani jedna skladba z EP, tedy titulní „Sea of Dust“ a „Psychological Discontinuity“, se na novince nenacházejí.

Yuri Gagarin vydali svůj bezejmenný debut v říjnu 2013 a představili se na něm jakožto instrumentální a vlastně typicky space rocková kapela. Čtyři délemetrážní skladby, psychedelická atmosféra jiných galaxií, komiksově vesmírná grafika a navzdory debutovému statusu parádní trip. Ve stejném duchu samozřejmě pokračuje i čerstvá novinka „At the Center of All Infinity“ – hudební stránkou počínaje, opětovně krásnou malovanou obálkou s vyobrazením jiného světa z kosmických dálav konče.

Nicméně, to pokračování jsem nemyslel v pejorativním slova smyslu. Tohle přece jenom nejsou žánry, od nichž by člověk vyžadoval a vyhledával nějakou třeskutou originalitu – když si pouštím tohle, chci slyšet hutnou zdrogovanou atmosféru a to třeba mně osobně ke štěstí bohatě stačí. A Yuri Gagarin tohle bez problémů zvládají, takže pokud jste na to podobně jako já a libujete si v rockové psychedelice, můžeme si hned na rovinu říct, že „At the Center of All Infinity“ a tvorba téhle skupiny obecně za pozornost stojí.

Pokud v tomhle oboru nejste úplní začátečníci, pak už po předchozím odstavci jistě tušíte, co od té nahrávky očekávat. Základem je samozřejmě tepající rocková rytmika, jejíž opojnost je hlavním zdrojem veškeré té psychedelie. Yuri Gagarin tohle základní žánrové pravidlo znají a dle všeho i uctívají, takže i na „At the Center of All Infinity“ hraje nerozlučná dvojka baskytary a bicích hlavní roli a stará se o to, aby posluchače obklopily hvězdné mlhoviny. Druhou nepostradatelnou složkou je pak samozřejmě zdrogovaná sólová kytara, jež poletuje všude okolo a střílí uječené kytarové výjezdy, které jako by přiletěly z hudební scény před pár dekádami.

Oproti tomu rytmická kytara hraje roli spíše doplňku, ačkoliv se musí nechat, že její hard rockové, leckde skoro až zmetalizovaně špinavé riffy jsou rovněž příjemné. Posluchače však v tomhle stylovém výseku jistě nepřekvapí ani ambientní intermezzo „I See No God Up Here“ nebo občasné výstupy zfetovaných pazvuků a efektů. Těch bych si osobně klidně nechal líbit ještě o něco víc, protože mě osobně tyhle věcičky vždycky bavily, a jak se ukazuje namátkou třeba v „Cluster of Minds“, Švédům jejich používání ani náhodou není cizí.

To ovšem nebylo myšleno jako výtka, jelikož i takhle ve své stávající podobě „At the Center of All Infinity“ hraje nádherně a dokáže si člověka obmotat kolem prstu. Žádné vrcholy nemám, protože úroveň desky je vyrovnaná, a pokud pominu zmiňovanou „I See No God Up Here“, pak žádná skladba význačným způsobem nevystupuje nad ostatní, a to ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Všechny jsou dostatečně silné na to, aby si je psychedelicky-pozitivní člověk mohl užít na výbornou. Jasně, třeba už jmenovaná „Cluster of Minds“ je šleha stejně jako titulní kousek „At the Center of All Infinity“, ale nechci je označovat za vrcholy, neboť bych tím automaticky trochu snižoval kvality toho zbytku, což rozhodně nechci. Ať už si totiž vezmu úvodní trip „The New Order“, třetí „In the Abyss“ s bravurní kytarovou prací nebo finální devítiminutový opus „Oblivion“, tak mě prostě ohromně baví všechny do jedné. Tomu se ovšem lze jen těžko ubránit, když po vás Yuri Gagarin pálí takové lahůdky, jako je třeba přes nekonečně dlouhé psychedelické kytarové sólo táhnoucí se většinou „Oblivion“, aby posléze vygradovalo k působivému klávesovému závěru.

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity

A od tvrzení, že mě baví každá píseň do jedné, je samozřejmě už jen kousek k tomu, aby člověka bavila i celá nahrávka. Jistě, „At the Center of All Infinity“ nevyhraje cenu za nejoriginálnější desku všech dob, ani to není veledílo, jež by změnilo váš náhled na hudbu, ale to přece není nutné vyžadovat úplně od každého alba. Zvlášť, když je to takováhle paráda s tak skvělou atmosférou.


Maserati, Auxes, Canadian Rifle

Maserati
Datum: 17.11.2015
Místo: Praha, Divadlo Dobeška
Účinkující: Auxes, Canadian Rifle, Maserati

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Jen pár dnů poté, co divadlo Dobeška ovládla bledá Chelsea Wolfe, jsem si to do pražské čtvrti Braník namířil znova, jelikož se na tom samém chystal další zajímavý koncert. Tentokrát byli v hlavní roli Američané Maserati a jejich (povětšinou) instrumentální space rock, kteří do Prahy dorazili krátce po vydání svého nového alba „Rehumanizer“. Tak se pojďme podívat na to, jaké to bylo…

Jako první začínají hrát Canadian Rifle, jejichž muzika mi k srdci moc nepřirostla, protože takovýhle dřevorubecký punk rock není zrovna moje krevní skupina. Na druhou stranu, musí se nechat, že živě to určitě šlape pohodově a i tenhle koncert ubíhal poměrně příjemným tempem, tudíž se to s pivkem v ruce dalo bez sebemenších problémů poslechnout, a když nic jiného, z podobných kapel prostě čiší ta upřímnost a zapálenost, což je vždycky sympatické. A taky je to (zrovna v tomhle případě) i dost na to, aby šlo o solidní vystoupení, které mě nakonec bavilo +/- stejně jako posledně, když jsem Canadian Rifle viděl před rokem na Sedmičce, když předskakovali Total Heels… ale co si budeme povídat, oni vesměs předváděli úplně to samé co tehdy. A stejně jako tehdy, i teď nemůžu tvrdit, že bych si to vysloveně užil, ale nedělalo mi problém se na to mrknout.

Následující Auxes se mi však líbili o poznání víc. I tahle skupina žánrově hraje zhruba něco podobného jako Canadian Rifle, ale jejich podání je o poznání nápaditější a charismatičtější. A to se na jakémsi pomyslném koeficientu zábavnosti hned podepsalo, přestože koncert Auxes vlastně z formálního hlediska vypadal stejně jako u předcházejících kolegů – základní nástrojové obsazení kytara-basa-bicí, jen zapojit a prostě hrajeme bez jakýchkoliv příkras nebo přetvářek. Ale už jen díky té mnohem zábavnější (samozřejmě z mého subjektivního úhlu pohledu, ale to snad dá rozum) muzice byl pro mě mnohem zábavnější i samotný koncert. Auxes není skupina pro ty, kdo si potrpí na nějaká lákadla pro oči, protože největší „vizuální show“ kromě samotného hraní bylo tak tričko Einstürzende Neubauten, které měl na sobě baskytarista Manuel Wirtz, ale někdo takovéhle věci prostě nepotřebuje, protože zvládne diváka / posluchače pobavit i bez toho. A to se týká nejen Auxes, ale i následujících Maserati, o nichž to platí dokonce dvojnásob…

Třetí a finální číslo samozřejmě patřilo právě Maserati, kteří se toho zhostili s jistotou a suverénně se postarali o vrchol večera. I zde se vizuálně jednalo o relativně civilní vystoupení, ale ani to vůbec nijak nebránilo tomu, aby vesmírná atmosféra posledních desek skupiny zafungovala naplno. A vůbec to netrvalo dlouho – sotva pár minut poté, co Maserati nastoupili na pódium, už člověka dokázali pohltit a nepustit jej až do samotného závěru. Naprosto vážně, tohle prostě mělo sílu jako prase a vystoupení nemělo hluchých míst, od začátku do konce všechno jelo naprosto bravurně a Maserati předváděli koncert s velkým K.

Nechci nijak snižovat výkon zbytku skupiny, protože všichni členové hráli výborně a soustředěně, aniž by to sklouzlo k chladnému profesorskému výkonu, protože to stále dokázali prožívat (to fakt není protimluv), ale hlavní hvězdou koncertu pro mě byl jednoznačně bubeník Mike Albanese. Ten chlápek totiž bubnoval bez přehánění fenomenálně a občas jsem se fakt musel doslova nutit, abych vůbec věnoval pohled i ostatním muzikantům, jelikož vůbec nebyl problém čučet celé vystoupení jen na jeho hru… to byla fakt lahůdka, neskutečné přechody, jednoduše úžasná práce. Ale pozor – pořád tam nepředváděl žádné blbost à la The Mad Drummer, fakt to dokázal takhle bravurně táhnout jen tou hrou.

Já nerad zbytečně plýtvám superlativy, zvlášť v reportech… upřímně si myslím, že všechny ty tradiční kecy ve většině reportů o nezapomenutelném večeru, životním zážitku, koncertu roku, katarzi duše a to vše nejlíp zakončené hláškou, že kdo nebyl, ten prohloupil, jsou prostě nadnesené sračky, a proto se toho sám snažím vyvarovat. Nicméně, tady si dovolím naprosto vážně prohlásit, že tohle byl jeden z nejlepších výkonů na bicí, co jsem kdy viděl, a to už nějakých pár stovek koncertů za sebou mám. Uhrančivější už byl snad jenom Haereticus ze Sortilegia (viz), ale to jen proto, že ten na ty bicí už nehrál, ten tam doslova předváděl černou magii. Vím, že spousta lidí říká, že Maserati bez Gerhardta Fuchse, jenž tragicky zemřel v roce 2009, už nejsou ono, ale to mi přijde vůči současnému bubeníkovi – zvlášť když předvádí tohle! – trochu nefér. Albanese je fakt zvíře a až někdy zase budu mít možnost, klidně se půjdu podívat jenom na jeho výkon, i kdyby tu teoreticky hrál s nějakou jinou kapelou, jejíž muzika by mě vůbec nezajímala.

Nicméně zpátky k Maserati jako celku a ke koncertu jako celku. Již padlo, že skupina má na kontě čerstvou desku „Rehumanizer“, takže nepřekvapilo, že se notně hrálo právě z ní. Pokud se nemýlím, tak byla přehrána snad skoro celá, a to včetně obou zpívaných věcí „Living Cell“ a „End of Man“. Z nejnovějšího alba jsem nezaregistroval snad jenom „Montes Jura“ a zbytek tuším zazněl. Na pár starších kousků, především ve druhé půli vystoupení, samozřejmě také došlo (vzpomínám si určitě na „Pyramid of the Sun“; něco z předposlední nahrávky „Maserati VII“ rovněž padlo), ale novinka měla jednoznačně navrch.

Popravdě řečeno jsem toho čekal poměrně dost. Přece jenom… Maserati mě z alb hodně baví a viděl jsem je poprvé, navíc obecně tyhle žánry bývají živě hodně silné. Jak ale člověk mnohdy bývá po velkých očekáváních zklamán, tak tady se to rozhodně nestalo. Naopak – z Dobešky jsem odjížděl naprosto spokojen, protože Maserati byli fakticky super. Pohodové předkapely byly už jen takový bonus navíc, protože – to říkám na rovinu – pro mě osobně byly ten večer už předem spíš jen do počtu.


Yuri Gagarin – Sea of Dust

Yuri Gagarin - Sea of Dust
Země: Švédsko
Žánr: space / psychedelic rock
Datum vydání: 25.9.2015
Label: Ultraljud Records

Hrací doba: 12:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

Yuri Gagarin – nebo také počeštěle Jurij Gagarin, případně úplně správně rusky Юрий Гагарин – je samozřejmě jméno, které nikomu z vás nemusím představovat, protože ponětí o tom, kdo tenhle člověk byl, snad patří k úplně elementárním obecným znalostem. Tento sovětský kosmonaut, který žil v letech 1934-1968, se proslavil jakožto první člověk, který vzlétl do vesmíru. A právě po něm se pojmenovala i jedna švédská skupina, jejíž název tedy zní – teď to nebude moc velké překvapení – Yuri Gagarin.

Asi je vcelku zřejmé, že když se někdo pojmenuje zrovna po Gagarinovi, tak jeho muzika nejspíš bude mít co do činění s vesmírem – a taky, že ano, neboť Yuri Gagarin (formální poznámka: odteď dál kdykoliv tohle jméno zmíním, tak už mluvím švédské kapele, nikoliv sovětském astronautovi) se vrhli na pole space rocku a obecně rockové psychedelie. Poprvé o sobě tahle parta z Göteborgu dala vědět před dvěma lety, když na podzim 2013 vydala svůj eponymní debut. Pod velice hezkou malovanou kosmonautskou obálkou se ukrývaly čtyři dlouhé psychedelické a hlavně velice povedené skladby. No, a i vzhledem k tomu, že mám psychedelicky rockovou muziku v obrovské oblibě, s radostí jsem se podíval i na další novou tvorbou, byť ji Yuri Gagarin tentokrát prezentují jen prostřednictvím krátkého minialba. Nicméně – pořád lepší EP, než dostat drátem do oka, tak pojďme na věc…

Přebal je opět patřičně kosmický a už jen ten společně s názvem „Sea of Dust“ napovídá, že Yuri Gagarin ze stylizace nastavené debutem nijak neuhnuli. To je z mého pohledu jenom dobře, protože jsem přece jen chtěl slyšet další space rockovou psychedelii, ne třeba melodický death metal (když jsou z toho Göteborgu…), neboť od toho tu jsou jiní. Malý problém ovšem vidím v samotném minialbovém formátu – nemůžu si pomoct, ale podobné žánry prostě nejlépe fungují na dlouhých plochách, kdy vás kapela za pomoci rozmáchlých ploch s opojnou rytmikou pomalu táhne do atmosférických hlubin, odkud není úniku. Přesně tohle na psychedelické muzice neskutečně žeru a zároveň je to něco, čeho prostě nelze dosáhnout v čase (kupříkladu) tří minut.

Jak už asi správně tušíte, obě písně na „Sea of Dust“ jsou o něco kratší než jejich kolegyně z dlouhohrajícího debutu, takže v nich není tolik prostoru, aby člověka výše naznačeným postupem pohltily. První titulní věc, která má šest a půl minuty, tím ještě netrpí, protože ta si mě ve svém relativně pomalejším tempu dokázala získat, díky čemuž ji považuji za povedenou. Druhá „Psychological Discontinuity“, jež je ještě o minutu kratší, už je ale místy trochu moc rozjuchaná, a v momentě, kdy už si člověka konečně začne naklánět na svou stranu, tak skončí.

Nicméně i tak není vyloženě špatná, EP jako celek je vlastně dost příjemné a stálo mi za to, abych si jej pořídil do sbírky (zvláště když vyšlo na krásném modrém sedmipalci). S chutí (a nejednou) jsem si to pustil, ale přece jen – s ještě větší chutí budu vyhlížet druhou desku.


Maserati – Rehumanizer

Maserati - Rehumanizer
Země: USA
Žánr: space / psychedelic / post-rock
Datum vydání: 30.10.2015
Label: Temporary Residence Ltd.

Tracklist:
01. No Cave
02. Living Cell
03. Montes Jura
04. End of Man
05. Rehumanizer I
06. Rehumanizer II

Hrací doba: 39:53

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Silver Rocket

Já vím, že je to pěkně fousatý vtip začínat recenzi zrovna na tuhle skupinu zrovna tímhle vtipem, ale – když se řekne Maserati, většině lidí se asi jako první vybaví symbol trojzubce a s ním spojená značka luxusních italských aut. Nicméně, není třeba se obávat, jelikož se skutečně nehodláme přetransformovat do motoristického magazínu. Maserati totiž není jen značka aut, ale i rocková kapela z amerického státu Georgia. A samozřejmě právě ona bude hlavní hvězdou naší dnešní recenze…

Vzhledem k tomu, že „rocková kapela“ je jen o chlup méně vágní pojem než „hudební skupina“ (ale ve výsledku obojí neřekne skoro nic), pojďme to pro případného laika nejprve trochu zpřesnit. I laikovi dá totiž mnohem lepší představu o tom, oč v hudbě Maserati běží, prohlášení, že se tenhle zámořský kvartet pohybuje kdesi na ose mezi space rockem, psychedelic rockem a post-rockem. Ve skutečnost by vám tohle mělo dát poměrně přesnou představu toho, jak muzika Maserati zní, i kdybyste o téhle skupině až doposud neslyšeli.

Samozřejmě – v hlavní roli je typická psychedelicky rocková rytmika stavící každou píseň na jednom určitém motivu, který se proplétá celou skladbou s občasnými mírnými proměnami, a okolo toho krouží kosmické kytary. A jak v podobných žánrech bývá zvykem, právě díky tomuhle „monotónnímu“ budování kompozic si vás ta muzika vždy pomalu obmotává kolem prstu, dokud se do té astrální atmosféry dočista nepropadnete. Přesně tohle je tím, co mě osobně na psychedelických žánrech vždy strašně baví, a přesně to je i tím důvodem, proč mě baví také Maserati.

Právě tohle postupné hypnotizování posluchače Maserati bezesporu umějí a ona schopnost vytvořit takovou tu uhrančivou náladu, že se od toho člověk nemůže odtrhnout, jim rozhodně není cizí. A ačkoliv bylo až doposud vše formulované v obecné rovině, platí to i o čerstvé novince „Rehumanizer“. Maserati na ní po hudební stránce vlastně nepřicházejí s ničím, co by již nepředvedli na svých předcházejících albech (ostatně proto šlo mluvit v obecné rovině), jenže tohle je jeden z těch případů, kdy to prostě vůbec, ale vůbec nevadí, protože pořád funguje úplně skvěle. Pokud jste slyšeli již třeba předešlou dvojici nahrávek „Maserati VII“ (2012) a „Pyramid of the Sun“ (2010), pak vás „Rehumanizer“ – snad až na jeden malinký detail, k němuž se ještě dostaneme – vlastně nemá čím překvapit v tom smyslu, že byste zde slyšeli něco fungl nového, avšak to v žádném případě není překážkou v tom, abyste si novinku užili.

Všechny ty jemné gradace, fantastické rytmické přechody a detaily (ty uvozovky, když jsem zmiňoval „monotónnost“, rozhodně měly svůj význam) totiž fungují naprosto parádně i na „Rehumanizer“, a to v každé ze šesti přítomných skladeb. Kdybyste mě hodně nutili, asi bych dokázal říct, že mými osobními favority, na něž se při každém poslechu těším, jsou „Montes Jura“ a „Rehumanizer II“, ale vybírat z takovéhle desky cosi jako největší „hity“ je fakt zbytečnost, jelikož je to super od začátku do konce.

V jedné drobnosti se však „Rehumanizer“ od svých předchůdců přece jenom liší – Maserati byli vždy instrumentální skupinou a vystačili si „jen“ s nástroji. Sice se nedá říct, že se tohle na novince vyloženě změnilo, protože většina nahrávky stále je instrumentální, nicméně do dvou písní přece jen pronikly i vokály. Jistě, můžete kontrovat, že jakýsi zefektovaný robotický vokál se objevil již na „Maserati VII“ prostřednictvím songu „Solar Exodus“, což je samozřejmě pravda – ostatně, právě tenhle robot se nyní opět vrací v „End of Man“. Na druhou stranu, „Living Cell“ již nabízí regulérní zpěv, což je – pokud mě paměť náhodou neklame – u Maserati snad poprvé. Hlavní ovšem je, že vokály (myšleno jak v „Living Cell“, tak i v „End of Man“) byly zakomponovány velice vkusně a přirozeně a v daném zvukovém rámci to nepůsobí nijak jakkoliv nepatřičně.

Dál už snad není moc řešit. Z jistého úhlu pohledu je pravda, že „Rehumanizer“ je prostě jenom další album Maserati, které do jejich tvorby nepřináší nic nového (přece jenom – to minimum zpěvu je do celku zapuštěno takovým způsobem, že to celkový ráz nijak nemění, a tudíž je to vlastně pouze kosmetická změna). Ale na druhou stranu – dokud budou Američané do své sbírky přidávat takhle skvělé položky, tak to nijak nevadí, protože přejedenost je prozatím stále v nedohlednu. A to, že „Rehumanizer“ má (podle mě, samozřejmě) suverénně nejhezčí obálku v historii Maserati, už je jenom takový malý, leč příjemný bonus navíc…


Monomyth – Momomyth

Monomyth - Momomyth
Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Burning World Records

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9,5/10
Stick – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Různé krautrocky, spacerocky a další psychedelie jsou záležitosti, které mi v posledních měsících strašně zachutnaly, nicméně jich poslouchám docela málo, jelikož si pečlivě vybírám – a zatím vždy jsem měl šťastnou ruku… U Monomyth to ovšem zpočátku vypadalo, že mi štěstí došlo… naštěstí pouze vypadalo. První poslech, který jsem ve společnosti stejnojmenného debutu těchto holandských psychedeliků absolvoval, byl totiž z kategorie těch letmých, tudíž jsem si na tom jaksi nevšiml něčeho zvláštního. Jakmile jsem se však při druhé seanci začal na hudbu soustředit, Monomyth mě okamžitě měli, ta deska mě takřka ihned totálně pohltila.

Všechny kompozice jsou delšího rázu a rozjíždějí se trochu pomaleji, ale postupně narůstají a všechny gradují ve fenomenálních závěrech – což neznamená, že by ono postupné gradování a stupňování atmosféry nebylo taktéž fenomenální. Mimoto postupně narůstá i deska jako celek a dvě finální kompozice “Loch Ness” a “Huygens” jsou skoro až z jiného světa. Rovněž se mi neuvěřitelně líbí obrovské množství nádherných vintage zvuků a efektů, jimiž je celá nahrávka prošpikována, především co se klávesových rejstříků týká, ale mnohdy i v kytarové práci.

Na “Monomyth” je naprosto úžasná ještě jedna věc – když tu nahrávku posloucháte, vlastně si zpočátku skoro ani nevšimnete, že jde o počin čistě instrumentální, nějaký zpěv člověku vůbec nechybí. Samotná hudba k posluchači totiž promlouvá s takovou intenzitou, že vůbec není třeba, aby tak činil ještě vokál. Vlastně si říkám, že by pro mě zpěv naopak nejspíš byl rušivým elementem, neboť “Monomyth” je dokonalé (!) tak, jak je teď.

Už jsem to řekl jednou, ale klidně to zopakuji – toto album si mě bezvýhradně podmanilo. Každý jeden poslech je excelentním zážitkem a stále a pořád mám chuť tuto hodinovou cestu do kosmu podstupovat znova a znova. Zároveň si neumím představit, že bych si “Monomyth” mohl užít, aniž bych soustředěně nevnímal každý jeden tón, aby mi neuniklo vůbec nic z této fantastické mozaiky.


Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že já se k Monomyth dostal teprve na základě nadšených hodnocení kolegů nad a pode mnou, zbyla na mne role takového toho přicmrndávače, protože vysoké známky jsou v tomto případě opravdu na místě a já souhlasím téměř se vším, co z jejich řádků už zaznělo. “Monomyth” působivě kombinuje krautrock a klasickou rockovou psychedelii v jeden funkční celek, kterému k dokonalosti nechybí mnoho.

Ačkoli se nejedná úplně o můj šálek čaje, protože tuto hudbu vyloženě nevyhledávám, tak netrvalo dlouho, aby si mě Monomyth získali na svou stranu. Čtyři z pěti skladeb překonávají pomyslnou desetiminutovou hranici, což samozřejmě budí dojem na poslech velmi náročného díla, které vám nedá nic zadarmo a budete mu muset nějaký ten soustředěný poslech věnovat, protože ačkoli se dá deskou jen tak letmo proplout, tak její skutečná krása se odkrývá až s přibývajícími poslechy, kdy máte stále co objevovat.

Přestože je hlavní síla “Monomyth” v jeho celistvosti, kdy není problém jej sjet klidně i dvakrát po sobě, tak jsem neměl problém si jej rozebrat na jednotlivé kusy, protože skladby vypráví své vlastní pomyslné příběhy. Je fakt, že já si podobná alba radši vychutnám i se zpěvem, protože nejsem zrovna skalní fanoušek instrumentálních alb, ale na druhou stranu to není myšleno jako výtka, že by Monomyth něco vyloženě chybělo. S přibývajícími minutami deska roste a já si absolutního favorita našel až v závěrečné “Huygens”, která je opravdu fenomenální a její ústřední kytarová linka nemá chybu. Tohle by se ostatně dalo říct o všech skladbách, ale ten konec mi přijde přeci jen o trošku zajímavější. Kdybych chtěl rozebírat skladbu po skladbě, tak bych stejně skončil u superlativů jako geniální, dech beroucí a podobně, takže vás toho ušetřím, protože i tak bych měl co dělat, abych zachytil podstatu “Monomyth”.

K podobným albům se člověk nedostává denně, takže i proto budu následovat zbytek stáda a uděluji vysokých 9,5 bodů, protože věřím, že tohle album ještě poroste a na konci roku jej ještě jednou zmíním.


Třetí pohled (Stick):

Od jisté doby, co jsem přišel na hudbu kapely Aluk Todolo, kteří silně koketují s vlivy krautrocku, cítím velmi silnou náklonnost téměř k čemukoliv, co zavání podobným hudebním zaměřením. Stejně jako kolega nade mnou nemám těch kapel zrovna moc, ale když už, tak tomu většinou totálně propadnu. Stejně se tomu tak stalo, když jsem narazil na debut holandských Monomyth.

Při pohledu na stopáž lze říct, že to vypadá na hodně utahanou záležitost, ale chyba lávky. Skladby jsou dynamické, chytlavé a napínavé. Psychedelické a repetitivní motivy vás zamotávají do svých sítí a než se stihnete rozkoukat, jste plně polapeni v jejich chapadlech a plavíte se po vlnách vesmírného moře společně s dalším aktéry tohoto kouzelného spektáklu.

Monomyth

Přestože zezačátku zní album nenápadně, s každou minutou roste a nakonec docházíte k přesvědčení, že si to určitě musíte vychutnat ještě jednou. Melodie jsou výrazné a přesto schované za množství efektů a různých ruchů. Můj osobní vrchol (byť desku poslouchám zásadně jako celek) přichází ve chvíli, kdy začne hrát melancholická “Loch Ness”. Ta mě totiž odnáší někam úplně na jinou planetu v úplně jiné galaxii. Jedna z nejpůsobivějších záležitostí, které jsem měl tu čest za poslední dobu slyšet. Nicméně fakt nemá význam něco zvlášť vyzdvihovat, protože jakmile si desku nesjedete od začátku do konce, vůbec tuhle koncepci nepochopíte a zůstanete akorát tak zmateně tápat nad tím, jestli vám to vůbec líbí, nebo ne. Na to se vykašlete a šupem si desku pořiďte, ponořte se sluchátkama do křesla či betle a nechce se unášet. Až se z tohoto tripu probudíte, některé věci vám budou připadat úplně malicherné.