Archiv štítku: space

Void Cruiser – Wayfarer

Void Cruiser - Wayfarer

Země: Finsko
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 27.2.2017
Label: Argonauta Records

Tracklist:
01. A Day on Which No Man Was Born
02. I Didn’t Lie But I Know Now That I Should Have
03. As We Speak
04. Madonnas and Whores
05. Seven Years Late
06. All Over Nowhere
07. Maailman Kallein Kaupunki

Hrací doba: 45:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Z výrobního pásu skandinávských vod a fjordů je nám většinou doručováno kvantum blackmetalových smeček a různých ponuře folkových seskupení. Proto taková finská space/stoner kapela, jakou je Void Cruiser, může být příjemným zpestřením, obzvlášť pokud uvážíme blížící se léto, pro nějž je stonerový soundtrack více než příhodným.

Kromě již zmíněné destinace, která je mou oblíbenou co se týče hudební produkce, mne ještě před vyslechnutím druhého studiového alba této bandy zaujaly další dvě věci. Za prvé uchvacující přebal, který prostě evokuje psychedelický trip do mezigalaktického prostoru, a zároveň by se za něj nemusela stydět ani kdejaká progresivní kapela, za druhé sympatická scifoidní prezentace na Bandcampu. Na druhou stranu jsem si tak vytvořil určitá očekávání, která mohla zapříčinit zklamání, pokud by ve výsledku předávané zvukové vlny nebyly pro mé zvukovody tak lahodné jako vizuální projev pro mé oči. Řeknu to však hned zkraje, má očekávání k téhle formaci, která byla naposledy spatřena v galaxii Andromeda, byla až na drobné výjimky zcela naplněna. Přesto se nejednalo o jednoduchou cestu. Abych řekl pravdu, po prvním poslechu jsem byl spíše zklamán, ale když jsem se do projevu Void Cruiser dostal více, nezbylo místo pro nic jiného než spokojenost. A to i z důvodu, jenž vycházel z prezentace. Void Cruiser o sobě totiž mluvili jako o kapele, která si není jistá svým směřováním, a tak se nevyhýbá experimentování, čímž ještě vzrostla má naděje, že po dlouhé době uslyším stonerovou kapelu, u níž v půlce alba nemáte pocit, že jste si ho omylem pustili znovu a k jeho konci už si nejste jistí, zdali všechno, co jste dosud slyšeli, nebyly jen nepovedené cover verze Electric Wizard.

Všechno začíná u první a jediné instrumentální skladby „A Day on Which No Man Was Born“, kterou zároveň považuji za jednu z nejzdařilejších na celé desce. Po úvodním sci-fi samplu a následném mile se tvářícím, až téměř veselém intru se na vás vyvalí zvuková masa, po níž, kdyby na mě narazila při živáku, bych pravděpodobně neodešel po svých a už bych jen tak odevzdaně povlával, a jež před očima, adekvátně k přebalu, vyvolává představu vesmírného křižníku probíjejícího se prázdnotou kosmu. Zároveň se ovšem nedočkáte zcela přímočarých riffů, což považuji za plus, o to větší, že se jedná o jev vyskytující se více méně ve všech zářezech. Na „I Didn’t Lie But I Know Now That I Should Have“ se již odhalí i zpěvák, jehož by určitě neodmítla ani kdejaká post-rocková kapela (ostatně je post-rock žánr, s nímž si Void Cruiser v průběhu alba rovněž citelně pohrávají). Umí však i zařvat, čímž přispívá k celkově umně zvládnuté gradaci jednotlivých písní. Nepopře se ani původ kapely, jelikož se zde výrazněji projeví cit pro atmosféru, která je v různých podobách rovněž přítomna v podstatě po celou dobu trvání „Wayfarer“.

Void Cruiser

To, v kombinaci s tentokráte poměrně typickými stonerovými melodiemi a riffy, zaručuje příjemný a odpočinkový divácký zážitek, který v něčem připomene již zmíněné Electric Wizard, avšak nikoliv v negativním smyslu přílišné nápodoby, jelikož Finové si udržují svou osobitost. Ta je bezpochyby způsobena nejistotou ohledně směřování ústící v procházení různými žánry, ať už se jedná o doom, space rock, stoner nebo post-rock. V souvislosti s vlivem posledně zmíněného žánru jsem však byl v druhé polovině alba nemile překvapen. „Seven Years Late“, jež za tímto nežádaným zážitkem stojí, je totiž v kontextu celého alba jako pěst na oko. Jedná se o neuvěřitelně průměrný post-rock, který jednoduše nemá co nabídnout, a její přítomnost je politováníhodným kiksem. Zamrzí to o to víc, že zbytek alba si drží poměrně slušnou úroveň. Při zpětném pohledu soudím, že právě ona může za nedobrý pocit z celé desky, jaký jsem měl při prvním poslechu. Možná pokud tento žánr vyhledáváte více než já, tak to pro vás tak zlý zážitek nebude, ale v případě, že jste si přišli spíše pro stonerové úlety, raději se jí vyhněte. Já jen doufám, že se nebude jednat o směr, jímž by se v budoucnu kapela vydala.

Pro změnu ovšem zas pozitivum. Co musím jednoznačně ocenit, je dobré rozvrstvení a střídání delších atmosféričtějších kusů s těmi přímočařejšími a kratšími. „As We Speak“ nebo „All Over Nowhere“(nemůžu si pomoci, ale ty kroky na začátku a konci mi hrozně připomínají běhání po zasněžených končinách Skyrimu) tak přicházejí právě včas, aby vytrhly posluchače z letargie, jež by jinak mohla přijít. Taková „Madonnas and Whores“ zase přinese ten typický pocit vznikající při poslechu stonerových alb, kdy přestanete vnímat jakékoliv struktury a jen se necháte unášet hutným zvukem kytar, který v druhé části přejde v jamové sólo beroucí vaši mysl na výlet ještě dále mimo tělo.

Rozloučení se nám dostane v podobě nejdelšího desetiminutového kusu „Maailman kallein kaupanki“, jehož text je, jak již název napovídá, ve finštině, což mu přičítám jen k dobru. Jedná se zároveň o skladbu, která svou atmosféru buduje snad nejplynuleji a nejpomaleji, a tak je solidním uzavřením a zamáváním z křižníku mizejícího v hlubinách hvězdné oblohy.

Ve výsledku je tak „Wayfarer“ poctivým řemeslem, doplněným o nenápadnou a soudržnou jinakost a jedná se o album, které může sloužit jako vhodné zpříjemnění slunečného a pohodového odpoledne. Jediným neduhem zůstává „Seven Years Late“, a pokud post-rocku příliš neholdujete, tak ji raději přeskočte. O nic nepřijdete. Spíš z celého alba získáte daleko lepší pocit. Na budoucnost Void Cruiser mod.1.0 (Interstellar heavy metal exploration vessel) jsem jednoznačně zvědavý.


Khonsu – The Xun Protectorate

Khonsu - The Xun Protectorate

Země: Norsko
Žánr: industrial / black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Jhator Recordings

Tracklist:
01. Desolation City
02. A Jhator Ascension
03. The Observatory
04. Liberator
05. Death of the Timekeeper
06. The Tragedy of the Awakened One
07. Visions of Nehaya
08. A Dream of Earth
09. Toward the Devouring Light
10. The Unremembered

Hrací doba: 58:03

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Khonsu

Před pěti lety se zjevili Khonsu a vypadalo to, že na tuto norskou formaci čeká zářná budoucnost. Kapely se okamžitě ujal renomovaný label Season of Mist, pod jehož hlavičkou vyšlo debutové album „Anomalia“. Jak ovšem známo, tahle firma už dávno není v pozici, kdy by si mohla dovolit dělat charitu, takže je asi zřejmé, že v Khonsu čuchala nějaký potenciál na sebe vydělat. Nalijme si čistého vína, velkou, ne-li dokonce stěžejní roli v tom hrálo propojení s Keep of Kalessin.

Hlavním mozkem Khonsu je totiž S. Grønbech, což je bratr týpka známého pod gangsterskou přezdívkou Obsidian Claw. Druhý jmenovaný je lídr Keep of Kalessin a svému bráchovi (jenž se jen tak mimochodem mihl i v samotných Keep of Kalessin jakožto skladatel na EP „Reclaim“) v tehdy nově vznikajícím projektu notně píchl. Ujal se produkce a z Keep of Kalessin přitáhl i zpěváka Thebona, který „Anomalia“ nakdákal. Však právě na jménu bráchovy známější formace tenkrát stála komplet propagace (což nechci prezentovat jako vypočítavost Khonsu, nepochybuji o tom, že šlo spíš o tah Season of Mist).

Jenže sejde z očí, sejde z mysli. Po kladně přijatém debutu se Khonsu nějak vytratili, zmizeli ze stáje francouzského labelu a následující roky o nich nebylo příliš slyšet. Ticho pročíslo pouze EP „Traveller“ v roce 2014, ale jinak Khonsu navenek stagnovali. Anebo možná jen v ústraní pracovali na dalším materiál, jenž nakonec vyšel v listopadu pod názvem „The Xun Protectorate“.

První, co na „The Xun Protectorate“ upoutá, je rozhodně nádherná obálka, která patří k těm nejlepším metalovým artworkům, na něž jsem v loňském roce narazil. Už jen ten sliboval mnohé a společně s pozitivní vzpomínkou na „Anomalia“ nebyl důvod se na druhou desku netěšit. Je pravda, že debut rozhodně nebyl dokonalý a měl svoje mouchy, ale jistá zajímavost mu jistě nechyběla, měl spoustu výborných momentů a přinejmenším jednu naprosto dokonalou píseň. Výchozí pozice tedy nebyla vůbec špatná.

„The Xun Protectorate“ oproti „Anomalia“ přináší několik vcelku zásadních změn. Samozřejmě na svém místě zůstává základní žánrový rámec, tedy progresivněji a do industriálu laděný black metal. Přesto je vyznění novinky docela jiné, kosmičtější. Především musím ocenit jednu věc. „Anomalia“ v mnohém skutečně připomínala Keep of Kalessin. Na „The Xun Protectorate“ se Khonsu stínu spřízněné známější formace naštěstí zbavili. Jistě v tom má prsty i skutečnost, že druhé album již nenazpíval Thebon, jehož specifický vokál mám a nejspíš navždy budu mít (a hádám, že nejen já) spojený právě s (jistým obdobím) Keep of Kalessin. Tu a tam sice stále probleskává rukopis Arnta Grønbecha, jenž na novince vystupuje jako host, ale naštěstí se nejedná o nic natolik zásadního, aby stále bylo nutno tvrdit, že Khonsu na noze vláčejí kouli s názvem Keep of Kalessin.

Tenhle posun je příjemný především díky tomu, že Keep of Kalessin už jsou dnes hudebně odepsaná skupina, která do světa pouští pěkné homo-mrdky – však poslední řadová nahrávka „Epistemology“ už je v podstatě neposlouchatelná. V pomyslném souboji obou bratrských formací tedy nyní suverénně vedou Khonsu. Vězte, že i navzdory všemu, co padne níže, má totiž z bratrů Gronbechů mnohem více hudební invence ten s křestním jménem začínajícím na S.

Přesto „The Xun Protectorate“ není bez chyby a opětovně je tu několik nedostatků, jejichž přítomnost mi prostě brání v nadšení. Jako by se Khonsu zbavili neduhů debutu a na druhém albu si našli neduhy jiné. Předně mě nebaví plochý a chladný zvuk, jenž se velké míře podepsal na tom, že jsem zpočátku neměl chuť „The Xun Protectorate“ vůbec poslouchat. Jistěže by leckdo mohl oponovat, že studenost ozvučení souvisí s industriálním laděním muziky Khonsu, jenže takový argument dle mého neobstojí. Pokud by šlo o chladnost v rámci stylu a uměleckého záměru, neměl bych proti tomu vůbec nic. Obzvláště v metalových momentech a obzvláště na kytarách je ta plochost nejznatelnější.

Khonsu

À propos metalové momenty. Právě ony jsou totiž tím, co „The Xun Protectorate“ stahuje dolů. Což o to, deska obsahuje i některé výborné nápady a působivé pasáže, to se zase nestrachujte, zato věřte tomu, že vrcholy přicházejí tehdy, kdy Khonsu ukazují svou elektroničtější tvář. Kytarověji orientované písně jsou totiž vcelku nudné, což se například týká otvíráku „A Jhator Ascension“, paradoxně možná nejnudnější položky celé kolekce. Jako ještě křiklavější příklad nám může posloužit devítiminutová „Liberator“, v níž lze nalézt i výborné chvilky. Ty ovšem přicházejí až se zvolněním, melodiemi, klávesovými linkami, čistými vokály. A od nich posluchače zdržují dlouhé minuty zcela prázdného riffování, které víc nudí, než baví.

Pokud něco z „The Xun Protectorate“ stojí za slyšení, je to jednoznačně až závěr počinu. Suverénní vrchol totiž přichází s osmou „A Dream of Earth“, jejíž atmosféra je doslova kouzelná. V souvislosti s ní bych si dovolil vyzdvihnout i vokály, které jsou na albu rozmanité a kvalitní. Vtipně z toho nejhůře vychází stálý vokalista T’ol, jenž se stará o řev. Levou zadní jej totiž přebíjejí hosté – čisté mužské zpěvy dostal na starost Rune FolgerøAtrox, ženské linky pak nazpívala mně neznámá Eli Karoline Kvendseth. Právě její příspěvky jsou excelentní a právě „A Dream of Earth“ patří k místům, v nichž to bezezbytku dokazuje. Jakmile se zpěvačka někde objeví, okamžitě si krade písničku pro sebe.

Baví mě ale i další dlouhá kompozice, takřka dvanáctiminutová a epičtěji laděná „Toward the Devouring Light“, v níž se dá bez větších problémů strávit i čistě metalové hoblování – snad i proto, že je zde v menšině. Vcelku zajímavá je taktéž „Death of the Timekeeper“, která se vytasí s parádními kytarovými melodiemi. Také některé další písně jako „The Observatory“ či „The Tragedy of the Awakened One“ obsahují dílčí momenty, s nimiž může být posluchač spokojen.

Z pohledu celku mám však stále pocit, že „The Xun Protectorate“ nedopadlo tak dobře, jak mohlo a mělo. Nenechte se zmýlit, některé pasáže jsou excelentní, ale vedle toho se zde nacházejí i poměrně jalové chvilky. Obzvláště zpočátku se nahrávka tvářila jako velké zklamání – podrobnější poslechy sice naštěstí dojem poopravily, ale stále zůstává mírná pachuť a pocit, že Khonsu by měli i navíc. Že by mohli stvořit dech beroucí dílo, kdyby se oprostili od domnělé nutnosti být metalovou skupinou. Snad se tohoto metalového okovu zbaví na třetí desce, stejně jako se mezi prvním a druhým albem zbavili okovů Keep of Kalessin. Jestli ne, dopadne to příště stejně jako „The Xun Protectorate“ a nakonec i jako „Anomalia“ – jako poměrně zajímavá nahrávka s jednou fenomenální písní (zde „A Dream of Earth“, minule „The Malady“), která však měla na víc.

Khonsu


Monomyth – Exo

Monomyth - Exo

Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock / space rock
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Suburban Records

Tracklist:
01. Uncharted
02. Surface Crawler
03. ET Oasis
04. LHC
05. Moebius Trip

Hrací doba: 43:43

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nizozemci Monomyth mi poprvé uhranuli již na svém eponymním debutu, který vyšel v roce 2013. Nacházel se na něm doslova skvostný, nádherně hypnotický krautrock, jejž dodnes považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké ve jmenovaném roce vyšly. Šlo o přesně ten typ nahrávky, která je natolik dobrá, že ji okamžitě zatoužíte mít i ve svojí sbírce – to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, jelikož edici na zlatých vinylech jsem objednával záhy poté, co jsem album slyšel.

Druhá, jen o rok mladší deska „Further“ byla rovněž výtečná, měla však jednu zásadní nevýhodu. I přes své nesporné kvality prostě nedokázala dorovnat svého fantastického předchůdce. Obecně vzato to však stále byla skvělá záležitost a minimálně sedmnáctiminutový opus „6EQUJ5“ je učiněná dobrota pro všechny fanoušky hudební psychedelie.

Tak či onak, minulost Monomyth možná není nějak extrémně obsáhlá, ale rozhodně je tuze výživná. Což v překladu znamená, že nic nestálo v cestě tomu, aby se člověk těšil i na třetí desku, jejíž název zní „Exo“. Již ze samotné obálky je patrné, že nizozemská pětice na své novince nijak neuhýbá z nastolené cesty, ale zrovna v tomto případě to považuji za klad, protože talent Monomyth je příliš velký na to, aby bylo nutné opustit osvědčenou kombinaci kosmu a psychedelie takto brzo. A jsem rád, že „Exo“ mi dává za pravdu.

Hned úvodní „Uncharted“ jasně ukazuje, v čem tkví síla Monomyth a vlastně i žánru, jaký Nizozemci hrají – a to s takovou přesvědčivostí, že se vlastně jedná o (předčasný?) vrchol „Exo“. Ono co si budeme povídat, tenhle styl dlouhým kompozicím svědčí a Monomyth jsou v jejich tvorbě mistři, tudíž ani není divu, že právě bezmála čtvrthodinová „Uncharted“ je tím nejlepším, co je na novince k nalezení. Hudba pracuje na roztáhlých monotónních plochách, které postupně narůstají a bravurně gradují. Monomyth své kompozice trpělivě budují, přidávají další a další vrstvy, nechávají je růst, a přitom vlastně pracují jen s jemnými detaily a nuancemi. Muzika je po instrumentální stránce vpravdě lahůdková a propracovaná, ale hlavní roli stále hraje stavění vesmírných atmosfér. A zrovna „Uncharted“ se to na „Exo“ daří asi nejpůsobivěji. Například nástup rytmiky (který mi jen tak mimochodem připomněl geniální píseň „Loch Ness“ z debutu) je prostě excelentní.

Monomyth

Nenechte se ovšem zmýlit, i v následujících minutách je co poslouchat. Podobně báječná je totiž i sedmiminutová „ET Oasis“, což je vysloveně space opera jak vyšitá, a v těsném závěsu následuje také „LHC“. Naproti tomu kratší „Surface Crawler“ a „Moebius Trip“ (u první jmenované si lze vzpomenout třeba na kolegy z Maserati) jsou poněkud rozvernější a větší rock’n’roll, ale to nahrávce spíš přidává na rozmanitosti, než aby ji to tříštilo. Já osobně jsem magor a klidně bych si vystačil s tím, pokud by Monomyth naservírovali jen tři čtvrthodinové opusy, ale věřím tomu, že pro lidi, kteří nejsou vyloženě zažraní do rockových psychedelií, budou právě tyto písně činit celé „Exo“ stravitelnější. A těm, kdo si v psychedelii naopak rochní a jsou na tom podobně jako já, tyhle dva kousky rozhodně vadit nebudou, protože i v nich si Monomyth s přehledem zachovávají svou kosmickou auru a atmosféru. Možná se nejedná o tak pečlivě vygradované kompozice jako „Uncharted“ nebo „ET Oasis“, ale rozhodně jde pořád o setsakra parádní kus muziky.

V souvislosti s Monomyth se jistě sluší připomenout ještě jednu věc – Nizozemci jsou čistě instrumentální formací, o vokál v jejich muzice ani nezakopnete. Co se ale mě týče, v jejich případě to lze považovat spíš za plus, protože ta hudební stránka sama o sobě je natolik propracovaná, že vokál by docela zbytečně odváděl pozornost. Na co zpěv, když Monomyth dokážou dostatečně poutavě vyprávět jen za pomoci nástrojů…

Postavím-li „Exo“ vedle obou předcházejících alb Monomyth, nemohu prohlásit nic jiného, než se jedná o více než důstojného následovníka starší tvorby, jenž (opětovně) potvrzuje, že tahle kapela je jednoduše úžasná. Na prvním místě u mě stále zůstává fenomenální debut, ale „Further“ podle mě pokořeno bylo. Tak jako tak se však jedná o výtečnou záležitost, jež jistě zachutná všem milovníkům krautrocku, space rocku, psychedelic rocku a podobných žánrů.


Mesarthim – Pillars

Mesarthim - Pillars

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 31.3.2016
Label: Avantgarde Music

Hrací doba: 37:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Před nedávnem jsme tu v recenzi probírali debutovou desku „Isolate“ od australského projektu Mesarthim. Už tehdy jsem v ní psal, že kapela má na kontě ještě novější EP s názvem „Pillars“, a zároveň jsem avizoval, že se na něj v dohledné době také podíváme. Dohledná doba nastala právě nyní, tak pojďme na věc.

Předně je nutno zmínit, že ačkoliv se jedná „jenom“ o minialbum, není „Pillars“ žádným druhořadým počinem či nepříliš viditelnou jednohubkou. Popravdě řečeno, kdyby to kapela označila jako klasickou dlouhohrající desku, asi by na to nikdo neměl kecy, jelikož hrací doba nahrávky dosahuje 37 minut (na desku normálka, na EP úctyhodná stopáž), což je o pouhých šest minut méně než u „Isolate“. Každopádně, pro příznivce Mesarthim je to jistě dobrá zpráva, protože mají další slušnou porci materiálu k poslechu. Navíc, hlavní je přece jenom kvalitativní náplň disku, nikoliv formální označení, tak hurá k nějakým podrobnostem.

Po hudební stránce se Mesarthim oproti „Isolate“ nijak zvlášť neposunuli. To ale není žádným velkým překvapením, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že „Pillars“ vychází pouhého tři čtvrtě roku po debutu. Opět se tedy jedná o vesmírem opředený atmosférický black metal ve středním tempu, jehož hlavní devízou je relativně netradiční pojetí v podobě pozitivněji naladěné atmosféry. Ta stejně jako posledně plyne především z výrazných kláves, které lze označit za tu hlavní složku muziky Mesarthim a právě za ten nástroj, jenž to celé táhne kupředu.

Přesto si jistých menších rozdílů povšimnout lze. Předně se mi zdá, že tentokrát se Mesarthim dokázali vyvarovat těch vyloženě teplých a přespříliš sladkých motivů, což samozřejmě kvituji. Stejně tak ubylo i takové té echt pozitivní nálady, takže „Pillars“ se nese v o něco málo vážnějším duchu, byť je pravda, že o nic temného se nejedná ani tentokrát. Nicméně je to z mého pohledu dobré směřování a už jen díky onomu nižšímu „gay levelu“ považuji „Pillars“ za o trochu lepší počin než „Isolate“. Pokud se vám ovšem debut líbil, nemusíte se bát, že by šlo o nějaký obrovský obrat, jsou to spíš takové pocitové nuance, takže myslím, že i s „Pillars“ byste měli být spokojeni.

Vedle toho mi připadá, že se na EP podařilo přinejmenším v jisté míře odbourat i druhý neduh, který jsem v recenzi „Isolate“ vyčetl. „Pillars“ na mě totiž působí trvanlivěji a prozatím se mi ještě neoposlouchalo. A když to sečtu všechno dohromady, tak bych se nebál označit minialbum za povedené. Tak či onak, v Mesarthim je cítit potenciál a další kroky těchto Australanů hodlám sledovat. Příznivci atmo-blacku by si na tohle jméno počíhat určitě měli.


Mesarthim – Isolate

Mesarthim - Isolate

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 29.2.2016
Label: Avantgarde Music
Původní vydání: 26.7.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Osteopenia
02. Declaration
03. Interstellar
04. Abyss
05. Floating
06. Isolate

Hrací doba: 43:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metaversus PR

Už jen obálka „Isolate“ zcela jasně křičí, že tato deska bude svou atmosférou mířit mimo náš svět. Odhad je to samozřejmě správný, jelikož kroky Mesarthim skutečně směřují do kosmických dálav a mezi hvězdné mlhoviny. Nicméně, v tomto případě by bylo docela liché očekávat zdrogovanou psychedelickou jízdu a pohnutí mysli. Mesarthim volí spíše atmosféricky blackmetalové rozjímání a ve velké míře i melancholii. Jejich podání stylu je ovšem – to si můžeme na rovinu říct hned teď – relativně zajímavé.

Na úvod by se asi slušelo nepříliš známou formaci představit. Jenže zde jaksi není co představovat, neboť není známo, kdo za touhle kapelou – nebo možná ještě lépe řečeno studiovým projektem – stojí. Ví se jen to, že jde o duo pocházející z Austrálie. První známkou života bylo právě dnes recenzované dlouhohrající album „Isolate“, jež vyšlo v půli loňského roku. Nicméně potenciál v Mesarthim velmi rychle zavětřil kultovní label Avantgarde Music, jenž vzal skupinu pod svá křídla a původně jen digitálně vydanou nahrávku vypustil v únoru do světa znovu a tentokrát již v důstojné fyzické podobě. Nutno dodat, že Mesarthim na nic moc nečekali a krátce po reedici „Isolate“ naservírovali druhý, tentokrát už zbrusu nový počin v podobě EP „Pillars“, o němž bychom si měli pohovořit velmi brzy v jiném článku.

Jistě vás hned na konci prvního odstavce napadlo, v čem že to podání vesmírného black metalu u Mesarthim tak zajímavé. Čistě co do té metalové složky vlastně nic moc. V tom úplném základu se totiž jedná o normální depressive blackmetalové výrazivo, jak jej všichni známé od mnoha jiných skupin. A to včetně vokálu, byť se nejedná o takový ten charakteristický suicidal jekot. Zde je ten řev spíše utlumený a jakoby hlubší, ale do nějaké nefalšovaně DSBM formace by to sedlo úplně v klidu a nikoho by ani nenapadlo se nad tím pozastavovat.

Správně začínáte tušit, že Mesarthim k tomuto základu budou přidávat cosi navíc, a samozřejmě máte pravdu. Ona relativní zajímavost a v neposlední řadě také ona „vesmírnost“ totiž pramení z velmi výrazných kláves. Takhle napsané to asi na první pohled nevypadá jako nějaké extrémní terno, ale nutno k tomu dodat, že ty klávesy jsou nejen mnohde melancholické, ale místy skoro až regulérně sladké nebo dokonce popové. Zní vám to spíš jako negativum. Popravdě, kdyby se mě někdo snažil na poslech nalákat zrovna tímhle, tak bych si spíš představit nějakou kokotinu a dotyčného poslal vymřít do škarpy­…

Jenže ono to navzdory očekávání docela funguje. Alespoň mě osobně ta nahrávka poměrně baví. Mesarthim navíc po celou dobu jedou podle takřka neměnného receptu pomalých až středně rychlých riffů, nad nimiž plují ony vtažené klávesy, ale ani to nijak nevadí. Není problém se do toho zahloubat a ten poslech si po většinu času vlastně i užívat. Atmosféra je funkční, ale pokud to doposud nevyplynulo z již řečeného, tak vězte, že se skutečně jedná o melancholický poslech. Ten „depressive“ black metal není depresivní ani za mák, stejně tak je to na světelné roky (jak příhodné přirovnání) vzdáleno nátlakům typu Darkspace. Nálada Mesarthim je spíše… no, pozitivní. A právě v tom tkví ona zajímavost, protože pozitivnost je to poslední, co bych u kosmického black metalu vyhledával, a také to úplně poslední, co by mě papírově u kosmického black metalu mělo bavit.

Jsou jen dvě věci, co trochu pizdí kladné dojmy. Jednak je to skutečnost, že Mesarthim se – vzhledem k nastavenému směřování ne úplně neočekávatelně – bohužel nevyvarovali několika homosexuálních momentů. Většinou se ta míra „teplometství“ drží v rozumné normě, takže „Isolate“ působí sympaticky až příjemně. U některých motivů se však tu míru nepodařilo odhadnout úplně stoprocentně a je to na můj vkus trochu moc. Na druhou stranu ale musím sportovně uznat, že nikdy to není tak moc přes čáru, aby mi činilo nějaké velké obtíže to kousnout a počkat, než ten teplý motiv za chvilinku odezní. Druhý problém pak tkví v tom, že po prvotním zaujetí a velmi zábavných úvodních posleších se tak formulka docela rychle opotřebuje.

Vzato kolem a kolem však „Isolate“ stále považuji za vcelku povedené album, jehož poslech mohu doporučit těm z vás, jimž se zamlouval třeba debut taktéž australského projektu Germ. Tu paralelu s „Wish“ totiž není těžké slyšet, jen si to představte trochu monotónnější, hudebně i vokálně. Tu monotónnost však nechápejte jako negativum… spíš to berte jen jako trochu odlišné podání téhož.

Mesarthim - Isolate


Phobonoid – Phobonoid

Phobonoid - Phobonoid

Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 19.12.2015
Label: Dusktone

Hrací doba: 40:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Jméno Phobonoid by vám nemuselo být úplně neznámé. Máte-li dobrou paměť, teoreticky byste v ní mohli vyštrachat informaci, že tenhle italský projekt už u nás jednou v recenzích proběhl. Když jsem svého času psal o debutovém ípku „Orbita“, byl jsem regulérně nadšený. Hrajete-li kosmický black metal à la Darkspace, máte moji pozornost; hrajete-li takový kosmický black metal ve vysoké kvalitě a s uhrančivou atmosférou, máte dost velkou šanci, že mě to dostane, protože mě tahle žánrová forma baví. A vážně hodně mě bavila i „Orbita“. Když tedy došlo k ohlášení první dlouhohrající desky Phobonoid, docela jsem se těšil a doufal jsem, že to bude opětovně síla jak prase. Nicméně, tentokrát to až zas tak jednoznačné není…

„Orbita“ mě tehdy sebrala vlastně hned na první poslech. Fakt se mi to přesně trefilo do nálady a už od úvodního rande mě ta nahrávka měla v hrsti, dál jsem jen vychutnával. Doufal jsem, že „Phobonoid“ zapůsobí podobně, tak jsem to vpálil do přehrávače… a ono nic. Dal jsem tomu víc poslechů… a pořád vlastně skoro nic. Na pilotním EP na mě okamžitě dýchla ona pověstná hloubka „Temnéhovesmíru“, ale zde, ač ve stejném pojetí a formálně i ve srovnatelné kvalitě, mě to prostě nesložilo. Jako by „Phobonoid“ bylo plošší a trochu postrádalo právě onu hloubku, bez jejíž přítomnosti obdobná muzika nemůže fungovat.

Trvalo mi to docela vysoký počet poslechů, než jsem na „Phobonoid“ konečně začal slyšet to, kvůli čemu jsem přišel. To album je vlastně poskládané chytře a je v tom spousta kvalitních nápadů. Třeba některé riffy či vyhrávky ve skladbách jako „Alpha Centauri“, „Eris“, „Frammenti di luce“ nebo třeba finální titulce „Phobonoid“ jsou bezesporu skvělé. A vlastně mi ani nevadí, že některé písně nápadně připomínají materiál z ípka (kupříkladu podobnost mezi „La sonda di Phobos“ a „Lo spettro di Deimos“ v podstatě nelze neslyšet).

Všechno je to vlastně super, ale navzdory všem výtečným nápadům a nepochybnému skladatelskému umu, jímž Lord Phobos, tedy jediný člen Phobonoid, disponuje, se mi zdá, jako kdyby trochu chyběly ty spodní proudy, ten nátlak na posluchače. Spíš než vlastní materiál a jeho kvalita v tom možná trochu bude mít prsty i zvuk nahrávky, který je sice podobný ípku, ale ne úplně stejný. Možná mi chybí i výraznější elektronika, jež na desce hraje minoritní roli (ale tu a tam se ozve – viz třeba „Tachyon“). Když bych to měl vyjádřit trochu poeticky, tak „Orbita“ byla výletem do vesmíru, zatímco v případě „Phobonoid“ se člověk jen kouká teleskopem.

To taky samozřejmě není úplně špatně a má to něco do sebe, ale proč se spokojit s civěním do teleskopu, když se člověk může v nekonečných hlubinách kosmu i proletět. Nechápejte mě zle, „Phobonoid“ je povedené album, které rozhodně patří do nadprůměru a které se do té nadprůměrné sorty nedostalo jen s odřenýma ušima (a to myslím upřímně). Akorát očekávání možná byla nastavena příliš vysoko. I přesto však Phobonoid zůstává zajímavou kapelou, jejíž kroky budu nadále sledovat.


Zalys – Sublime

Zalys - Sublime

Země: Francie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 27.11.2015
Label: Reverse Alignment

Tracklist:
01. Cosmic DNA
02. Kepler 186f
03. Lux in tenebris
04. Beneath the Surface
05. Drifting Through Time and Space
06. Radiant Star
07. The Nebula’s Wishes

Hrací doba: 51:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Zalys

Nevím, jestli to tak vnímáte také, ale subjektivně mi přijde, že extrémní hudební žánry jsou spíš mužskou záležitostí a ženy se v nich angažují mnohem méně. To nemyslím nijak zle vůči něžnějšímu pohlaví – můžete být v klidu, dámy, rozhodně jste mi sympatičtější než zpocení kořeni a naopak bych klidně uvítal, kdyby v undergroundových odnožích muziky přestalo být tak „přepárkováno“. Nicméně realita vypadá tak, že chlapi mají co hudebních aktivit v podzemí navrch, a skoro by se chtělo říct, že čím okrajovější žánr, tím větší ten nepoměr je (ačkoliv tento pseudo-fakt jsem samozřejmě střelil od boku, žádnou statistiku na tohle téma si nevedu – i když zajímavý poznatek by to být mohl!).

Nicméně, ženské výjimky se stále najdou a nikdo tu netvrdí, že neexistují skupiny, které má pod palcem to pohlaví, jemuž se mezi nohama nic nehoupe (přinejmenším tedy v tom základní modelu od matky přírody – shemale sem teď netahejte). A to platí i o dark ambientu. S francouzským projektem Zalys, za nímž stojí jistá M. (kromě Zalys má ještě druhý, elektronický, místy až tanečnější projekt Infinite Horizons), jsme se tu již jednou setkali, a to prostřednictvím recenze na album „Reminiscences“, které vyšlo v březnu loňského roku. Od tebe doby stihla M. nasekat hned několik dalších počinů, nějaká EPčka od ZalysInfinite Horizons a kolaboračky… a v neposlední řadě také další řadovou desku „Sublime“

Základní recept samozřejmě zůstal nezměněný, tudíž i v případě „Sublime“ se jedná o velmi minimalistický dark ambient s vesmírnou aurou. Koncept Zalys je zcela zřejmý – přenést do zvuku atmosféru hlubokého kosmu, jeho nekonečnost a tajemný majestát. V případě „Reminiscences“ se to vcelku povedlo, nicméně co se novějšího „Sublime“, tak to už mě nezabavilo tolik jako jeho předchůdce.

Ve svém jádru je to album stále přinejmenším slušné a poslouchá moc hezky. K usínání či jakémusi rozjímání při tmě a v polospánku se hodí skutečně nádherně – je tu obrovský prostor pro to, aby se člověku myšlenky rozlétly na všechny strany a aby se do nich ponořil a (trochu s nadsázkou) meditoval. To je příjemná vlastnost a vlastně si jí na „Sublime“ poměrně cením, protože i něco takového si člověk občas poslechne rád. Nechci tomu říkat přímo kulisa, protože tohle slovo má v tomto kontextu víc pejorativní nádech, než bych chtěl té nahrávce přisoudit, ale smysl sdělení tohoto odstavce snad doufám chápete.

Problém „Sublime“ ovšem nastává v momentě, kdy nechcete „kulisu“ k přemýšlení, ale když hledáte dark ambient na soustředěnější poslech. V takovém případě už totiž nahrávka zdaleka nefunguje tak přesvědčivě. Důvody pro tento stav bych viděl celkem dva. Tím prvním je naprosté minimum, vlastně až takřka absence jakýchkoliv záchytných bodů a momentů, které by svou silou vystupovaly nad celek a na člověka zapůsobily. Nehovořím o nějakých zapamatovatelných pasážích nebo výrazných melodiích, vždyť přece mluvíme o dark ambientu, nicméně i v tomto žánru jsou prostředky, jimiž lze zmiňovaného výsledku dosáhnout. Náznaky se tu a tam objeví, například v takové „Kepler 186f“, ale dokázal bych si jich představit i víc.

Druhým důvodem, kvůli němuž „Sublime“ na svého předchůdce ztrácí především, je taková… stejně jako v případě „kulisy“ to nechci nazývat „plochostí“, protože to zní mnohem negativněji, než to myslím, ale do jisté míry to tak nejspíš bude. „Reminiscences“ dokázalo velmi dobře pracovat se spodními proudy, jaké člověk vnímá víc podvědomě než vědomě, a právě z nich plynul onen pocit respektu před neuchopitelnou vesmírnou nekonečností. Například „Lux in tenebris“, „The Nebula’s Wishes“ či již jmenovaná „Kepler 186f“ mě přesvědčit dokázaly a hloubku v nich cítím. Na druhou stranu tu však jsou i slabší kousky jako třeba „Beneath the Surface“ nebo „Radiant Star“, které se sice stále poslouchají příjemně, ale pocitově jim něco schází.

Recenze nejspíš vyzněla poněkud kritičtěji. Svým způsobem oprávněně, jelikož „Reminiscences“ mě bavilo o něco více, to nepopírám. Nicméně v jádru je „Sublime“ pořád pěkná nahrávka, a jak už jsem psal v odstavci číslo čtyři, jsou zde i dobré vlastnosti. Je pravda, že pokud to neuslyšíte, tak nepřijdete o nic výjimečného, avšak příznivci darkambientního minimalismu do poslechu mohou jít naprosto v pohodě a najdou tu, co (asi) hledají.

Zalys - Sublime


Yuri Gagarin – At the Center of All Infinity

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity
Země: Švédsko
Žánr: space / psychedelic rock
Datum vydání: 2.12.2015
Label: Kommun2 Records

Tracklist:
01. The New Order
02. Cluster of Minds
03. In the Abyss
04. I See No God Up Here
05. At the Center of All Infinity
06. Oblivion

Hrací doba: 40:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není to zas tak dávno, co jsme se zde poprvé setkali se švédskou skupinou, jež se pojmenovala dle jednoho z nejslavnějších kosmonautů naší historie, Jurije Gagarina, který je znám jakožto první člověk, jenž vzlétl do vesmíru. Yuri Gagarin, jak si ona kapela říká, totiž v září vydali dvouskladbové sedmipalcové EP „Sea of Dust“, na nějž jsme si svého času posvítili v minirecenzích. „Sea of Dust“ by však šlo svým způsobem brát jen jako takovou upoutávku na druhou dlouhohrající desku Yuri Gagan, která vyšla o pouhé tři měsíce později, byť ani jedna skladba z EP, tedy titulní „Sea of Dust“ a „Psychological Discontinuity“, se na novince nenacházejí.

Yuri Gagarin vydali svůj bezejmenný debut v říjnu 2013 a představili se na něm jakožto instrumentální a vlastně typicky space rocková kapela. Čtyři délemetrážní skladby, psychedelická atmosféra jiných galaxií, komiksově vesmírná grafika a navzdory debutovému statusu parádní trip. Ve stejném duchu samozřejmě pokračuje i čerstvá novinka „At the Center of All Infinity“ – hudební stránkou počínaje, opětovně krásnou malovanou obálkou s vyobrazením jiného světa z kosmických dálav konče.

Nicméně, to pokračování jsem nemyslel v pejorativním slova smyslu. Tohle přece jenom nejsou žánry, od nichž by člověk vyžadoval a vyhledával nějakou třeskutou originalitu – když si pouštím tohle, chci slyšet hutnou zdrogovanou atmosféru a to třeba mně osobně ke štěstí bohatě stačí. A Yuri Gagarin tohle bez problémů zvládají, takže pokud jste na to podobně jako já a libujete si v rockové psychedelice, můžeme si hned na rovinu říct, že „At the Center of All Infinity“ a tvorba téhle skupiny obecně za pozornost stojí.

Pokud v tomhle oboru nejste úplní začátečníci, pak už po předchozím odstavci jistě tušíte, co od té nahrávky očekávat. Základem je samozřejmě tepající rocková rytmika, jejíž opojnost je hlavním zdrojem veškeré té psychedelie. Yuri Gagarin tohle základní žánrové pravidlo znají a dle všeho i uctívají, takže i na „At the Center of All Infinity“ hraje nerozlučná dvojka baskytary a bicích hlavní roli a stará se o to, aby posluchače obklopily hvězdné mlhoviny. Druhou nepostradatelnou složkou je pak samozřejmě zdrogovaná sólová kytara, jež poletuje všude okolo a střílí uječené kytarové výjezdy, které jako by přiletěly z hudební scény před pár dekádami.

Oproti tomu rytmická kytara hraje roli spíše doplňku, ačkoliv se musí nechat, že její hard rockové, leckde skoro až zmetalizovaně špinavé riffy jsou rovněž příjemné. Posluchače však v tomhle stylovém výseku jistě nepřekvapí ani ambientní intermezzo „I See No God Up Here“ nebo občasné výstupy zfetovaných pazvuků a efektů. Těch bych si osobně klidně nechal líbit ještě o něco víc, protože mě osobně tyhle věcičky vždycky bavily, a jak se ukazuje namátkou třeba v „Cluster of Minds“, Švédům jejich používání ani náhodou není cizí.

To ovšem nebylo myšleno jako výtka, jelikož i takhle ve své stávající podobě „At the Center of All Infinity“ hraje nádherně a dokáže si člověka obmotat kolem prstu. Žádné vrcholy nemám, protože úroveň desky je vyrovnaná, a pokud pominu zmiňovanou „I See No God Up Here“, pak žádná skladba význačným způsobem nevystupuje nad ostatní, a to ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Všechny jsou dostatečně silné na to, aby si je psychedelicky-pozitivní člověk mohl užít na výbornou. Jasně, třeba už jmenovaná „Cluster of Minds“ je šleha stejně jako titulní kousek „At the Center of All Infinity“, ale nechci je označovat za vrcholy, neboť bych tím automaticky trochu snižoval kvality toho zbytku, což rozhodně nechci. Ať už si totiž vezmu úvodní trip „The New Order“, třetí „In the Abyss“ s bravurní kytarovou prací nebo finální devítiminutový opus „Oblivion“, tak mě prostě ohromně baví všechny do jedné. Tomu se ovšem lze jen těžko ubránit, když po vás Yuri Gagarin pálí takové lahůdky, jako je třeba přes nekonečně dlouhé psychedelické kytarové sólo táhnoucí se většinou „Oblivion“, aby posléze vygradovalo k působivému klávesovému závěru.

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity

A od tvrzení, že mě baví každá píseň do jedné, je samozřejmě už jen kousek k tomu, aby člověka bavila i celá nahrávka. Jistě, „At the Center of All Infinity“ nevyhraje cenu za nejoriginálnější desku všech dob, ani to není veledílo, jež by změnilo váš náhled na hudbu, ale to přece není nutné vyžadovat úplně od každého alba. Zvlášť, když je to takováhle paráda s tak skvělou atmosférou.


Zalys – Reminiscences

Zalys - Reminiscences
Země: Francie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 10.3.2015
Label: Arecibo Records

Hrací doba: 39:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Zalys

Zalys je na první pohled vcelku nenápadný jednočlenný projekt, jehož zemí původu je Francie. Jistou zajímavostí, kterou by se však asi slušelo zmínit, je to, že onen jeden člen vlastně není člen, nýbrž členka­… ono to totiž jen dle jména není moc poznat, protože si říká jednoduše M

Dobrá, oč se tedy jedná? Popravdě řečeno, onen žánrový popis toho, co pod hlavičkou Zalys vychází za muziku, není ve své podstatě nijak zvlášť obtížný. Stačí jen zmínit klíčové pojmy – dark ambient, vesmír. Kdo není úplný hudební začátečník, měl by už pomalu mít představu, jak produkce Zalys asi bude znít, protože… prostě vesmírem prostoupený dark ambient, přesněji to snad ani popsat nelze.

Vraťme se však ještě o kousek zpátky k představování Zalys, abychom měli ponětí o tom, jakou pozici má v diskografii projektu deska „Reminiscences“, jíž se nyní máme věnovat. Jak už tomu u mnohých jednočlenných projektů z oblasti podobně experimentálních žánrů bývá, i Zalys totiž provází poměrně dost vysoká kadence vydávání nových počinů. První nahrávky se začaly objevovat v roce 2013 a od té doby už se na kapelním Bandcampu stihlo nashromáždit celkem 14 obálek. Pravda, část z toho tvoří dva singly, nějaké splity, nějaká minialba, pořád to ale máme pět desek, jestli správně počítám. A jen loni se objevilo pět různých nahrávek. Konkrétně „Reminiscences“ vyšlo v březnu.

Deska nabízí necelých 40 minut minimalistické temné atmosféry (takovouhle větu jste po prohlášení, že jde o space dark ambient, jistě čekali), přičemž na finálním výsledku si cením především dvou věcí. Tou první je to, že onen vesmír je z „Reminiscences“ skutečně cítit a přinejmenším tedy na mě ta muzika tou proklamovanou kosmickou náladou vážně působí. Možná si řeknete, co to jako má být za blbost, ale chtěl jsem tím naznačit, že to není vesmír jen co do grafické stylizace a tím, co si skupina napíše do biografie, ale že ta atmosféra je v tom opravdu schovaná, což je samozřejmě super.

Druhé pozitivum s tím pak souvisí a vlastně právě z něj plyne to první. M. totiž umí velice hezky pracovat s takovými těmi temnými táhlými (pa)zvuky a minimalistickým šumem, z nějž pak všechen ten hvězdný prach a mlhoviny plynou. Řečeno jinými slovy, je v tom ukryta taková ta majestátní a respekt budící hloubka nekonečného prostoru. A toho si docela cením, neboť právě tohle u podobné hudby hledám a vyžaduji.

„Reminiscences“ je tím pádem velice příjemný počin, jenž milovníky dark ambientních hloubek bavit určitě bude. Na druhou stranu, není zase třeba z toho dělat nějaké veledílo, protože s nějakou výjimečnou hudební formou nebo výjimečnou kvalitou Zalys zase nepřichází. Nicméně i navzdory tomuto se mi „Reminiscences“ líbí, jeho poslech mě poměrně bavil a klidně si dokážu představit i to, že bych si od tohohle projektu zcela dobrovolně pustil i nějaký další počin. Jenom se trochu bojím, aby se to díky velkému množství nahrávek nezvrhlo v jeden šumící stereotyp…