Archiv štítku: space

Khonsu – The Xun Protectorate

Khonsu - The Xun Protectorate

Země: Norsko
Žánr: industrial / black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Jhator Recordings

Tracklist:
01. Desolation City
02. A Jhator Ascension
03. The Observatory
04. Liberator
05. Death of the Timekeeper
06. The Tragedy of the Awakened One
07. Visions of Nehaya
08. A Dream of Earth
09. Toward the Devouring Light
10. The Unremembered

Hrací doba: 58:03

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Khonsu

Před pěti lety se zjevili Khonsu a vypadalo to, že na tuto norskou formaci čeká zářná budoucnost. Kapely se okamžitě ujal renomovaný label Season of Mist, pod jehož hlavičkou vyšlo debutové album „Anomalia“. Jak ovšem známo, tahle firma už dávno není v pozici, kdy by si mohla dovolit dělat charitu, takže je asi zřejmé, že v Khonsu čuchala nějaký potenciál na sebe vydělat. Nalijme si čistého vína, velkou, ne-li dokonce stěžejní roli v tom hrálo propojení s Keep of Kalessin.

Hlavním mozkem Khonsu je totiž S. Grønbech, což je bratr týpka známého pod gangsterskou přezdívkou Obsidian Claw. Druhý jmenovaný je lídr Keep of Kalessin a svému bráchovi (jenž se jen tak mimochodem mihl i v samotných Keep of Kalessin jakožto skladatel na EP „Reclaim“) v tehdy nově vznikajícím projektu notně píchl. Ujal se produkce a z Keep of Kalessin přitáhl i zpěváka Thebona, který „Anomalia“ nakdákal. Však právě na jménu bráchovy známější formace tenkrát stála komplet propagace (což nechci prezentovat jako vypočítavost Khonsu, nepochybuji o tom, že šlo spíš o tah Season of Mist).

Jenže sejde z očí, sejde z mysli. Po kladně přijatém debutu se Khonsu nějak vytratili, zmizeli ze stáje francouzského labelu a následující roky o nich nebylo příliš slyšet. Ticho pročíslo pouze EP „Traveller“ v roce 2014, ale jinak Khonsu navenek stagnovali. Anebo možná jen v ústraní pracovali na dalším materiál, jenž nakonec vyšel v listopadu pod názvem „The Xun Protectorate“.

První, co na „The Xun Protectorate“ upoutá, je rozhodně nádherná obálka, která patří k těm nejlepším metalovým artworkům, na něž jsem v loňském roce narazil. Už jen ten sliboval mnohé a společně s pozitivní vzpomínkou na „Anomalia“ nebyl důvod se na druhou desku netěšit. Je pravda, že debut rozhodně nebyl dokonalý a měl svoje mouchy, ale jistá zajímavost mu jistě nechyběla, měl spoustu výborných momentů a přinejmenším jednu naprosto dokonalou píseň. Výchozí pozice tedy nebyla vůbec špatná.

„The Xun Protectorate“ oproti „Anomalia“ přináší několik vcelku zásadních změn. Samozřejmě na svém místě zůstává základní žánrový rámec, tedy progresivněji a do industriálu laděný black metal. Přesto je vyznění novinky docela jiné, kosmičtější. Především musím ocenit jednu věc. „Anomalia“ v mnohém skutečně připomínala Keep of Kalessin. Na „The Xun Protectorate“ se Khonsu stínu spřízněné známější formace naštěstí zbavili. Jistě v tom má prsty i skutečnost, že druhé album již nenazpíval Thebon, jehož specifický vokál mám a nejspíš navždy budu mít (a hádám, že nejen já) spojený právě s (jistým obdobím) Keep of Kalessin. Tu a tam sice stále probleskává rukopis Arnta Grønbecha, jenž na novince vystupuje jako host, ale naštěstí se nejedná o nic natolik zásadního, aby stále bylo nutno tvrdit, že Khonsu na noze vláčejí kouli s názvem Keep of Kalessin.

Tenhle posun je příjemný především díky tomu, že Keep of Kalessin už jsou dnes hudebně odepsaná skupina, která do světa pouští pěkné homo-mrdky – však poslední řadová nahrávka „Epistemology“ už je v podstatě neposlouchatelná. V pomyslném souboji obou bratrských formací tedy nyní suverénně vedou Khonsu. Vězte, že i navzdory všemu, co padne níže, má totiž z bratrů Gronbechů mnohem více hudební invence ten s křestním jménem začínajícím na S.

Přesto „The Xun Protectorate“ není bez chyby a opětovně je tu několik nedostatků, jejichž přítomnost mi prostě brání v nadšení. Jako by se Khonsu zbavili neduhů debutu a na druhém albu si našli neduhy jiné. Předně mě nebaví plochý a chladný zvuk, jenž se velké míře podepsal na tom, že jsem zpočátku neměl chuť „The Xun Protectorate“ vůbec poslouchat. Jistěže by leckdo mohl oponovat, že studenost ozvučení souvisí s industriálním laděním muziky Khonsu, jenže takový argument dle mého neobstojí. Pokud by šlo o chladnost v rámci stylu a uměleckého záměru, neměl bych proti tomu vůbec nic. Obzvláště v metalových momentech a obzvláště na kytarách je ta plochost nejznatelnější.

Khonsu

À propos metalové momenty. Právě ony jsou totiž tím, co „The Xun Protectorate“ stahuje dolů. Což o to, deska obsahuje i některé výborné nápady a působivé pasáže, to se zase nestrachujte, zato věřte tomu, že vrcholy přicházejí tehdy, kdy Khonsu ukazují svou elektroničtější tvář. Kytarověji orientované písně jsou totiž vcelku nudné, což se například týká otvíráku „A Jhator Ascension“, paradoxně možná nejnudnější položky celé kolekce. Jako ještě křiklavější příklad nám může posloužit devítiminutová „Liberator“, v níž lze nalézt i výborné chvilky. Ty ovšem přicházejí až se zvolněním, melodiemi, klávesovými linkami, čistými vokály. A od nich posluchače zdržují dlouhé minuty zcela prázdného riffování, které víc nudí, než baví.

Pokud něco z „The Xun Protectorate“ stojí za slyšení, je to jednoznačně až závěr počinu. Suverénní vrchol totiž přichází s osmou „A Dream of Earth“, jejíž atmosféra je doslova kouzelná. V souvislosti s ní bych si dovolil vyzdvihnout i vokály, které jsou na albu rozmanité a kvalitní. Vtipně z toho nejhůře vychází stálý vokalista T’ol, jenž se stará o řev. Levou zadní jej totiž přebíjejí hosté – čisté mužské zpěvy dostal na starost Rune FolgerøAtrox, ženské linky pak nazpívala mně neznámá Eli Karoline Kvendseth. Právě její příspěvky jsou excelentní a právě „A Dream of Earth“ patří k místům, v nichž to bezezbytku dokazuje. Jakmile se zpěvačka někde objeví, okamžitě si krade písničku pro sebe.

Baví mě ale i další dlouhá kompozice, takřka dvanáctiminutová a epičtěji laděná „Toward the Devouring Light“, v níž se dá bez větších problémů strávit i čistě metalové hoblování – snad i proto, že je zde v menšině. Vcelku zajímavá je taktéž „Death of the Timekeeper“, která se vytasí s parádními kytarovými melodiemi. Také některé další písně jako „The Observatory“ či „The Tragedy of the Awakened One“ obsahují dílčí momenty, s nimiž může být posluchač spokojen.

Z pohledu celku mám však stále pocit, že „The Xun Protectorate“ nedopadlo tak dobře, jak mohlo a mělo. Nenechte se zmýlit, některé pasáže jsou excelentní, ale vedle toho se zde nacházejí i poměrně jalové chvilky. Obzvláště zpočátku se nahrávka tvářila jako velké zklamání – podrobnější poslechy sice naštěstí dojem poopravily, ale stále zůstává mírná pachuť a pocit, že Khonsu by měli i navíc. Že by mohli stvořit dech beroucí dílo, kdyby se oprostili od domnělé nutnosti být metalovou skupinou. Snad se tohoto metalového okovu zbaví na třetí desce, stejně jako se mezi prvním a druhým albem zbavili okovů Keep of Kalessin. Jestli ne, dopadne to příště stejně jako „The Xun Protectorate“ a nakonec i jako „Anomalia“ – jako poměrně zajímavá nahrávka s jednou fenomenální písní (zde „A Dream of Earth“, minule „The Malady“), která však měla na víc.

Khonsu


Monomyth – Exo

Monomyth - Exo

Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock / space rock
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Suburban Records

Tracklist:
01. Uncharted
02. Surface Crawler
03. ET Oasis
04. LHC
05. Moebius Trip

Hrací doba: 43:43

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nizozemci Monomyth mi poprvé uhranuli již na svém eponymním debutu, který vyšel v roce 2013. Nacházel se na něm doslova skvostný, nádherně hypnotický krautrock, jejž dodnes považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké ve jmenovaném roce vyšly. Šlo o přesně ten typ nahrávky, která je natolik dobrá, že ji okamžitě zatoužíte mít i ve svojí sbírce – to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, jelikož edici na zlatých vinylech jsem objednával záhy poté, co jsem album slyšel.

Druhá, jen o rok mladší deska „Further“ byla rovněž výtečná, měla však jednu zásadní nevýhodu. I přes své nesporné kvality prostě nedokázala dorovnat svého fantastického předchůdce. Obecně vzato to však stále byla skvělá záležitost a minimálně sedmnáctiminutový opus „6EQUJ5“ je učiněná dobrota pro všechny fanoušky hudební psychedelie.

Tak či onak, minulost Monomyth možná není nějak extrémně obsáhlá, ale rozhodně je tuze výživná. Což v překladu znamená, že nic nestálo v cestě tomu, aby se člověk těšil i na třetí desku, jejíž název zní „Exo“. Již ze samotné obálky je patrné, že nizozemská pětice na své novince nijak neuhýbá z nastolené cesty, ale zrovna v tomto případě to považuji za klad, protože talent Monomyth je příliš velký na to, aby bylo nutné opustit osvědčenou kombinaci kosmu a psychedelie takto brzo. A jsem rád, že „Exo“ mi dává za pravdu.

Hned úvodní „Uncharted“ jasně ukazuje, v čem tkví síla Monomyth a vlastně i žánru, jaký Nizozemci hrají – a to s takovou přesvědčivostí, že se vlastně jedná o (předčasný?) vrchol „Exo“. Ono co si budeme povídat, tenhle styl dlouhým kompozicím svědčí a Monomyth jsou v jejich tvorbě mistři, tudíž ani není divu, že právě bezmála čtvrthodinová „Uncharted“ je tím nejlepším, co je na novince k nalezení. Hudba pracuje na roztáhlých monotónních plochách, které postupně narůstají a bravurně gradují. Monomyth své kompozice trpělivě budují, přidávají další a další vrstvy, nechávají je růst, a přitom vlastně pracují jen s jemnými detaily a nuancemi. Muzika je po instrumentální stránce vpravdě lahůdková a propracovaná, ale hlavní roli stále hraje stavění vesmírných atmosfér. A zrovna „Uncharted“ se to na „Exo“ daří asi nejpůsobivěji. Například nástup rytmiky (který mi jen tak mimochodem připomněl geniální píseň „Loch Ness“ z debutu) je prostě excelentní.

Monomyth

Nenechte se ovšem zmýlit, i v následujících minutách je co poslouchat. Podobně báječná je totiž i sedmiminutová „ET Oasis“, což je vysloveně space opera jak vyšitá, a v těsném závěsu následuje také „LHC“. Naproti tomu kratší „Surface Crawler“ a „Moebius Trip“ (u první jmenované si lze vzpomenout třeba na kolegy z Maserati) jsou poněkud rozvernější a větší rock’n’roll, ale to nahrávce spíš přidává na rozmanitosti, než aby ji to tříštilo. Já osobně jsem magor a klidně bych si vystačil s tím, pokud by Monomyth naservírovali jen tři čtvrthodinové opusy, ale věřím tomu, že pro lidi, kteří nejsou vyloženě zažraní do rockových psychedelií, budou právě tyto písně činit celé „Exo“ stravitelnější. A těm, kdo si v psychedelii naopak rochní a jsou na tom podobně jako já, tyhle dva kousky rozhodně vadit nebudou, protože i v nich si Monomyth s přehledem zachovávají svou kosmickou auru a atmosféru. Možná se nejedná o tak pečlivě vygradované kompozice jako „Uncharted“ nebo „ET Oasis“, ale rozhodně jde pořád o setsakra parádní kus muziky.

V souvislosti s Monomyth se jistě sluší připomenout ještě jednu věc – Nizozemci jsou čistě instrumentální formací, o vokál v jejich muzice ani nezakopnete. Co se ale mě týče, v jejich případě to lze považovat spíš za plus, protože ta hudební stránka sama o sobě je natolik propracovaná, že vokál by docela zbytečně odváděl pozornost. Na co zpěv, když Monomyth dokážou dostatečně poutavě vyprávět jen za pomoci nástrojů…

Postavím-li „Exo“ vedle obou předcházejících alb Monomyth, nemohu prohlásit nic jiného, než se jedná o více než důstojného následovníka starší tvorby, jenž (opětovně) potvrzuje, že tahle kapela je jednoduše úžasná. Na prvním místě u mě stále zůstává fenomenální debut, ale „Further“ podle mě pokořeno bylo. Tak jako tak se však jedná o výtečnou záležitost, jež jistě zachutná všem milovníkům krautrocku, space rocku, psychedelic rocku a podobných žánrů.


Mesarthim – Pillars

Mesarthim - Pillars

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 31.3.2016
Label: Avantgarde Music

Hrací doba: 37:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Před nedávnem jsme tu v recenzi probírali debutovou desku „Isolate“ od australského projektu Mesarthim. Už tehdy jsem v ní psal, že kapela má na kontě ještě novější EP s názvem „Pillars“, a zároveň jsem avizoval, že se na něj v dohledné době také podíváme. Dohledná doba nastala právě nyní, tak pojďme na věc.

Předně je nutno zmínit, že ačkoliv se jedná „jenom“ o minialbum, není „Pillars“ žádným druhořadým počinem či nepříliš viditelnou jednohubkou. Popravdě řečeno, kdyby to kapela označila jako klasickou dlouhohrající desku, asi by na to nikdo neměl kecy, jelikož hrací doba nahrávky dosahuje 37 minut (na desku normálka, na EP úctyhodná stopáž), což je o pouhých šest minut méně než u „Isolate“. Každopádně, pro příznivce Mesarthim je to jistě dobrá zpráva, protože mají další slušnou porci materiálu k poslechu. Navíc, hlavní je přece jenom kvalitativní náplň disku, nikoliv formální označení, tak hurá k nějakým podrobnostem.

Po hudební stránce se Mesarthim oproti „Isolate“ nijak zvlášť neposunuli. To ale není žádným velkým překvapením, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že „Pillars“ vychází pouhého tři čtvrtě roku po debutu. Opět se tedy jedná o vesmírem opředený atmosférický black metal ve středním tempu, jehož hlavní devízou je relativně netradiční pojetí v podobě pozitivněji naladěné atmosféry. Ta stejně jako posledně plyne především z výrazných kláves, které lze označit za tu hlavní složku muziky Mesarthim a právě za ten nástroj, jenž to celé táhne kupředu.

Přesto si jistých menších rozdílů povšimnout lze. Předně se mi zdá, že tentokrát se Mesarthim dokázali vyvarovat těch vyloženě teplých a přespříliš sladkých motivů, což samozřejmě kvituji. Stejně tak ubylo i takové té echt pozitivní nálady, takže „Pillars“ se nese v o něco málo vážnějším duchu, byť je pravda, že o nic temného se nejedná ani tentokrát. Nicméně je to z mého pohledu dobré směřování a už jen díky onomu nižšímu „gay levelu“ považuji „Pillars“ za o trochu lepší počin než „Isolate“. Pokud se vám ovšem debut líbil, nemusíte se bát, že by šlo o nějaký obrovský obrat, jsou to spíš takové pocitové nuance, takže myslím, že i s „Pillars“ byste měli být spokojeni.

Vedle toho mi připadá, že se na EP podařilo přinejmenším v jisté míře odbourat i druhý neduh, který jsem v recenzi „Isolate“ vyčetl. „Pillars“ na mě totiž působí trvanlivěji a prozatím se mi ještě neoposlouchalo. A když to sečtu všechno dohromady, tak bych se nebál označit minialbum za povedené. Tak či onak, v Mesarthim je cítit potenciál a další kroky těchto Australanů hodlám sledovat. Příznivci atmo-blacku by si na tohle jméno počíhat určitě měli.


Mesarthim – Isolate

Mesarthim - Isolate

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 29.2.2016
Label: Avantgarde Music
Původní vydání: 26.7.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Osteopenia
02. Declaration
03. Interstellar
04. Abyss
05. Floating
06. Isolate

Hrací doba: 43:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metaversus PR

Už jen obálka „Isolate“ zcela jasně křičí, že tato deska bude svou atmosférou mířit mimo náš svět. Odhad je to samozřejmě správný, jelikož kroky Mesarthim skutečně směřují do kosmických dálav a mezi hvězdné mlhoviny. Nicméně, v tomto případě by bylo docela liché očekávat zdrogovanou psychedelickou jízdu a pohnutí mysli. Mesarthim volí spíše atmosféricky blackmetalové rozjímání a ve velké míře i melancholii. Jejich podání stylu je ovšem – to si můžeme na rovinu říct hned teď – relativně zajímavé.

Na úvod by se asi slušelo nepříliš známou formaci představit. Jenže zde jaksi není co představovat, neboť není známo, kdo za touhle kapelou – nebo možná ještě lépe řečeno studiovým projektem – stojí. Ví se jen to, že jde o duo pocházející z Austrálie. První známkou života bylo právě dnes recenzované dlouhohrající album „Isolate“, jež vyšlo v půli loňského roku. Nicméně potenciál v Mesarthim velmi rychle zavětřil kultovní label Avantgarde Music, jenž vzal skupinu pod svá křídla a původně jen digitálně vydanou nahrávku vypustil v únoru do světa znovu a tentokrát již v důstojné fyzické podobě. Nutno dodat, že Mesarthim na nic moc nečekali a krátce po reedici „Isolate“ naservírovali druhý, tentokrát už zbrusu nový počin v podobě EP „Pillars“, o němž bychom si měli pohovořit velmi brzy v jiném článku.

Jistě vás hned na konci prvního odstavce napadlo, v čem že to podání vesmírného black metalu u Mesarthim tak zajímavé. Čistě co do té metalové složky vlastně nic moc. V tom úplném základu se totiž jedná o normální depressive blackmetalové výrazivo, jak jej všichni známé od mnoha jiných skupin. A to včetně vokálu, byť se nejedná o takový ten charakteristický suicidal jekot. Zde je ten řev spíše utlumený a jakoby hlubší, ale do nějaké nefalšovaně DSBM formace by to sedlo úplně v klidu a nikoho by ani nenapadlo se nad tím pozastavovat.

Správně začínáte tušit, že Mesarthim k tomuto základu budou přidávat cosi navíc, a samozřejmě máte pravdu. Ona relativní zajímavost a v neposlední řadě také ona „vesmírnost“ totiž pramení z velmi výrazných kláves. Takhle napsané to asi na první pohled nevypadá jako nějaké extrémní terno, ale nutno k tomu dodat, že ty klávesy jsou nejen mnohde melancholické, ale místy skoro až regulérně sladké nebo dokonce popové. Zní vám to spíš jako negativum. Popravdě, kdyby se mě někdo snažil na poslech nalákat zrovna tímhle, tak bych si spíš představit nějakou kokotinu a dotyčného poslal vymřít do škarpy­…

Jenže ono to navzdory očekávání docela funguje. Alespoň mě osobně ta nahrávka poměrně baví. Mesarthim navíc po celou dobu jedou podle takřka neměnného receptu pomalých až středně rychlých riffů, nad nimiž plují ony vtažené klávesy, ale ani to nijak nevadí. Není problém se do toho zahloubat a ten poslech si po většinu času vlastně i užívat. Atmosféra je funkční, ale pokud to doposud nevyplynulo z již řečeného, tak vězte, že se skutečně jedná o melancholický poslech. Ten „depressive“ black metal není depresivní ani za mák, stejně tak je to na světelné roky (jak příhodné přirovnání) vzdáleno nátlakům typu Darkspace. Nálada Mesarthim je spíše… no, pozitivní. A právě v tom tkví ona zajímavost, protože pozitivnost je to poslední, co bych u kosmického black metalu vyhledával, a také to úplně poslední, co by mě papírově u kosmického black metalu mělo bavit.

Jsou jen dvě věci, co trochu pizdí kladné dojmy. Jednak je to skutečnost, že Mesarthim se – vzhledem k nastavenému směřování ne úplně neočekávatelně – bohužel nevyvarovali několika homosexuálních momentů. Většinou se ta míra „teplometství“ drží v rozumné normě, takže „Isolate“ působí sympaticky až příjemně. U některých motivů se však tu míru nepodařilo odhadnout úplně stoprocentně a je to na můj vkus trochu moc. Na druhou stranu ale musím sportovně uznat, že nikdy to není tak moc přes čáru, aby mi činilo nějaké velké obtíže to kousnout a počkat, než ten teplý motiv za chvilinku odezní. Druhý problém pak tkví v tom, že po prvotním zaujetí a velmi zábavných úvodních posleších se tak formulka docela rychle opotřebuje.

Vzato kolem a kolem však „Isolate“ stále považuji za vcelku povedené album, jehož poslech mohu doporučit těm z vás, jimž se zamlouval třeba debut taktéž australského projektu Germ. Tu paralelu s „Wish“ totiž není těžké slyšet, jen si to představte trochu monotónnější, hudebně i vokálně. Tu monotónnost však nechápejte jako negativum… spíš to berte jen jako trochu odlišné podání téhož.

Mesarthim - Isolate


Phobonoid – Phobonoid

Phobonoid - Phobonoid

Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 19.12.2015
Label: Dusktone

Hrací doba: 40:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Jméno Phobonoid by vám nemuselo být úplně neznámé. Máte-li dobrou paměť, teoreticky byste v ní mohli vyštrachat informaci, že tenhle italský projekt už u nás jednou v recenzích proběhl. Když jsem svého času psal o debutovém ípku „Orbita“, byl jsem regulérně nadšený. Hrajete-li kosmický black metal à la Darkspace, máte moji pozornost; hrajete-li takový kosmický black metal ve vysoké kvalitě a s uhrančivou atmosférou, máte dost velkou šanci, že mě to dostane, protože mě tahle žánrová forma baví. A vážně hodně mě bavila i „Orbita“. Když tedy došlo k ohlášení první dlouhohrající desky Phobonoid, docela jsem se těšil a doufal jsem, že to bude opětovně síla jak prase. Nicméně, tentokrát to až zas tak jednoznačné není…

„Orbita“ mě tehdy sebrala vlastně hned na první poslech. Fakt se mi to přesně trefilo do nálady a už od úvodního rande mě ta nahrávka měla v hrsti, dál jsem jen vychutnával. Doufal jsem, že „Phobonoid“ zapůsobí podobně, tak jsem to vpálil do přehrávače… a ono nic. Dal jsem tomu víc poslechů… a pořád vlastně skoro nic. Na pilotním EP na mě okamžitě dýchla ona pověstná hloubka „Temnéhovesmíru“, ale zde, ač ve stejném pojetí a formálně i ve srovnatelné kvalitě, mě to prostě nesložilo. Jako by „Phobonoid“ bylo plošší a trochu postrádalo právě onu hloubku, bez jejíž přítomnosti obdobná muzika nemůže fungovat.

Trvalo mi to docela vysoký počet poslechů, než jsem na „Phobonoid“ konečně začal slyšet to, kvůli čemu jsem přišel. To album je vlastně poskládané chytře a je v tom spousta kvalitních nápadů. Třeba některé riffy či vyhrávky ve skladbách jako „Alpha Centauri“, „Eris“, „Frammenti di luce“ nebo třeba finální titulce „Phobonoid“ jsou bezesporu skvělé. A vlastně mi ani nevadí, že některé písně nápadně připomínají materiál z ípka (kupříkladu podobnost mezi „La sonda di Phobos“ a „Lo spettro di Deimos“ v podstatě nelze neslyšet).

Všechno je to vlastně super, ale navzdory všem výtečným nápadům a nepochybnému skladatelskému umu, jímž Lord Phobos, tedy jediný člen Phobonoid, disponuje, se mi zdá, jako kdyby trochu chyběly ty spodní proudy, ten nátlak na posluchače. Spíš než vlastní materiál a jeho kvalita v tom možná trochu bude mít prsty i zvuk nahrávky, který je sice podobný ípku, ale ne úplně stejný. Možná mi chybí i výraznější elektronika, jež na desce hraje minoritní roli (ale tu a tam se ozve – viz třeba „Tachyon“). Když bych to měl vyjádřit trochu poeticky, tak „Orbita“ byla výletem do vesmíru, zatímco v případě „Phobonoid“ se člověk jen kouká teleskopem.

To taky samozřejmě není úplně špatně a má to něco do sebe, ale proč se spokojit s civěním do teleskopu, když se člověk může v nekonečných hlubinách kosmu i proletět. Nechápejte mě zle, „Phobonoid“ je povedené album, které rozhodně patří do nadprůměru a které se do té nadprůměrné sorty nedostalo jen s odřenýma ušima (a to myslím upřímně). Akorát očekávání možná byla nastavena příliš vysoko. I přesto však Phobonoid zůstává zajímavou kapelou, jejíž kroky budu nadále sledovat.


Zalys – Sublime

Zalys - Sublime

Země: Francie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 27.11.2015
Label: Reverse Alignment

Tracklist:
01. Cosmic DNA
02. Kepler 186f
03. Lux in tenebris
04. Beneath the Surface
05. Drifting Through Time and Space
06. Radiant Star
07. The Nebula’s Wishes

Hrací doba: 51:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Zalys

Nevím, jestli to tak vnímáte také, ale subjektivně mi přijde, že extrémní hudební žánry jsou spíš mužskou záležitostí a ženy se v nich angažují mnohem méně. To nemyslím nijak zle vůči něžnějšímu pohlaví – můžete být v klidu, dámy, rozhodně jste mi sympatičtější než zpocení kořeni a naopak bych klidně uvítal, kdyby v undergroundových odnožích muziky přestalo být tak „přepárkováno“. Nicméně realita vypadá tak, že chlapi mají co hudebních aktivit v podzemí navrch, a skoro by se chtělo říct, že čím okrajovější žánr, tím větší ten nepoměr je (ačkoliv tento pseudo-fakt jsem samozřejmě střelil od boku, žádnou statistiku na tohle téma si nevedu – i když zajímavý poznatek by to být mohl!).

Nicméně, ženské výjimky se stále najdou a nikdo tu netvrdí, že neexistují skupiny, které má pod palcem to pohlaví, jemuž se mezi nohama nic nehoupe (přinejmenším tedy v tom základní modelu od matky přírody – shemale sem teď netahejte). A to platí i o dark ambientu. S francouzským projektem Zalys, za nímž stojí jistá M. (kromě Zalys má ještě druhý, elektronický, místy až tanečnější projekt Infinite Horizons), jsme se tu již jednou setkali, a to prostřednictvím recenze na album „Reminiscences“, které vyšlo v březnu loňského roku. Od tebe doby stihla M. nasekat hned několik dalších počinů, nějaká EPčka od ZalysInfinite Horizons a kolaboračky… a v neposlední řadě také další řadovou desku „Sublime“

Základní recept samozřejmě zůstal nezměněný, tudíž i v případě „Sublime“ se jedná o velmi minimalistický dark ambient s vesmírnou aurou. Koncept Zalys je zcela zřejmý – přenést do zvuku atmosféru hlubokého kosmu, jeho nekonečnost a tajemný majestát. V případě „Reminiscences“ se to vcelku povedlo, nicméně co se novějšího „Sublime“, tak to už mě nezabavilo tolik jako jeho předchůdce.

Ve svém jádru je to album stále přinejmenším slušné a poslouchá moc hezky. K usínání či jakémusi rozjímání při tmě a v polospánku se hodí skutečně nádherně – je tu obrovský prostor pro to, aby se člověku myšlenky rozlétly na všechny strany a aby se do nich ponořil a (trochu s nadsázkou) meditoval. To je příjemná vlastnost a vlastně si jí na „Sublime“ poměrně cením, protože i něco takového si člověk občas poslechne rád. Nechci tomu říkat přímo kulisa, protože tohle slovo má v tomto kontextu víc pejorativní nádech, než bych chtěl té nahrávce přisoudit, ale smysl sdělení tohoto odstavce snad doufám chápete.

Problém „Sublime“ ovšem nastává v momentě, kdy nechcete „kulisu“ k přemýšlení, ale když hledáte dark ambient na soustředěnější poslech. V takovém případě už totiž nahrávka zdaleka nefunguje tak přesvědčivě. Důvody pro tento stav bych viděl celkem dva. Tím prvním je naprosté minimum, vlastně až takřka absence jakýchkoliv záchytných bodů a momentů, které by svou silou vystupovaly nad celek a na člověka zapůsobily. Nehovořím o nějakých zapamatovatelných pasážích nebo výrazných melodiích, vždyť přece mluvíme o dark ambientu, nicméně i v tomto žánru jsou prostředky, jimiž lze zmiňovaného výsledku dosáhnout. Náznaky se tu a tam objeví, například v takové „Kepler 186f“, ale dokázal bych si jich představit i víc.

Druhým důvodem, kvůli němuž „Sublime“ na svého předchůdce ztrácí především, je taková… stejně jako v případě „kulisy“ to nechci nazývat „plochostí“, protože to zní mnohem negativněji, než to myslím, ale do jisté míry to tak nejspíš bude. „Reminiscences“ dokázalo velmi dobře pracovat se spodními proudy, jaké člověk vnímá víc podvědomě než vědomě, a právě z nich plynul onen pocit respektu před neuchopitelnou vesmírnou nekonečností. Například „Lux in tenebris“, „The Nebula’s Wishes“ či již jmenovaná „Kepler 186f“ mě přesvědčit dokázaly a hloubku v nich cítím. Na druhou stranu tu však jsou i slabší kousky jako třeba „Beneath the Surface“ nebo „Radiant Star“, které se sice stále poslouchají příjemně, ale pocitově jim něco schází.

Recenze nejspíš vyzněla poněkud kritičtěji. Svým způsobem oprávněně, jelikož „Reminiscences“ mě bavilo o něco více, to nepopírám. Nicméně v jádru je „Sublime“ pořád pěkná nahrávka, a jak už jsem psal v odstavci číslo čtyři, jsou zde i dobré vlastnosti. Je pravda, že pokud to neuslyšíte, tak nepřijdete o nic výjimečného, avšak příznivci darkambientního minimalismu do poslechu mohou jít naprosto v pohodě a najdou tu, co (asi) hledají.

Zalys - Sublime


Yuri Gagarin – At the Center of All Infinity

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity
Země: Švédsko
Žánr: space / psychedelic rock
Datum vydání: 2.12.2015
Label: Kommun2 Records

Tracklist:
01. The New Order
02. Cluster of Minds
03. In the Abyss
04. I See No God Up Here
05. At the Center of All Infinity
06. Oblivion

Hrací doba: 40:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není to zas tak dávno, co jsme se zde poprvé setkali se švédskou skupinou, jež se pojmenovala dle jednoho z nejslavnějších kosmonautů naší historie, Jurije Gagarina, který je znám jakožto první člověk, jenž vzlétl do vesmíru. Yuri Gagarin, jak si ona kapela říká, totiž v září vydali dvouskladbové sedmipalcové EP „Sea of Dust“, na nějž jsme si svého času posvítili v minirecenzích. „Sea of Dust“ by však šlo svým způsobem brát jen jako takovou upoutávku na druhou dlouhohrající desku Yuri Gagan, která vyšla o pouhé tři měsíce později, byť ani jedna skladba z EP, tedy titulní „Sea of Dust“ a „Psychological Discontinuity“, se na novince nenacházejí.

Yuri Gagarin vydali svůj bezejmenný debut v říjnu 2013 a představili se na něm jakožto instrumentální a vlastně typicky space rocková kapela. Čtyři délemetrážní skladby, psychedelická atmosféra jiných galaxií, komiksově vesmírná grafika a navzdory debutovému statusu parádní trip. Ve stejném duchu samozřejmě pokračuje i čerstvá novinka „At the Center of All Infinity“ – hudební stránkou počínaje, opětovně krásnou malovanou obálkou s vyobrazením jiného světa z kosmických dálav konče.

Nicméně, to pokračování jsem nemyslel v pejorativním slova smyslu. Tohle přece jenom nejsou žánry, od nichž by člověk vyžadoval a vyhledával nějakou třeskutou originalitu – když si pouštím tohle, chci slyšet hutnou zdrogovanou atmosféru a to třeba mně osobně ke štěstí bohatě stačí. A Yuri Gagarin tohle bez problémů zvládají, takže pokud jste na to podobně jako já a libujete si v rockové psychedelice, můžeme si hned na rovinu říct, že „At the Center of All Infinity“ a tvorba téhle skupiny obecně za pozornost stojí.

Pokud v tomhle oboru nejste úplní začátečníci, pak už po předchozím odstavci jistě tušíte, co od té nahrávky očekávat. Základem je samozřejmě tepající rocková rytmika, jejíž opojnost je hlavním zdrojem veškeré té psychedelie. Yuri Gagarin tohle základní žánrové pravidlo znají a dle všeho i uctívají, takže i na „At the Center of All Infinity“ hraje nerozlučná dvojka baskytary a bicích hlavní roli a stará se o to, aby posluchače obklopily hvězdné mlhoviny. Druhou nepostradatelnou složkou je pak samozřejmě zdrogovaná sólová kytara, jež poletuje všude okolo a střílí uječené kytarové výjezdy, které jako by přiletěly z hudební scény před pár dekádami.

Oproti tomu rytmická kytara hraje roli spíše doplňku, ačkoliv se musí nechat, že její hard rockové, leckde skoro až zmetalizovaně špinavé riffy jsou rovněž příjemné. Posluchače však v tomhle stylovém výseku jistě nepřekvapí ani ambientní intermezzo „I See No God Up Here“ nebo občasné výstupy zfetovaných pazvuků a efektů. Těch bych si osobně klidně nechal líbit ještě o něco víc, protože mě osobně tyhle věcičky vždycky bavily, a jak se ukazuje namátkou třeba v „Cluster of Minds“, Švédům jejich používání ani náhodou není cizí.

To ovšem nebylo myšleno jako výtka, jelikož i takhle ve své stávající podobě „At the Center of All Infinity“ hraje nádherně a dokáže si člověka obmotat kolem prstu. Žádné vrcholy nemám, protože úroveň desky je vyrovnaná, a pokud pominu zmiňovanou „I See No God Up Here“, pak žádná skladba význačným způsobem nevystupuje nad ostatní, a to ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Všechny jsou dostatečně silné na to, aby si je psychedelicky-pozitivní člověk mohl užít na výbornou. Jasně, třeba už jmenovaná „Cluster of Minds“ je šleha stejně jako titulní kousek „At the Center of All Infinity“, ale nechci je označovat za vrcholy, neboť bych tím automaticky trochu snižoval kvality toho zbytku, což rozhodně nechci. Ať už si totiž vezmu úvodní trip „The New Order“, třetí „In the Abyss“ s bravurní kytarovou prací nebo finální devítiminutový opus „Oblivion“, tak mě prostě ohromně baví všechny do jedné. Tomu se ovšem lze jen těžko ubránit, když po vás Yuri Gagarin pálí takové lahůdky, jako je třeba přes nekonečně dlouhé psychedelické kytarové sólo táhnoucí se většinou „Oblivion“, aby posléze vygradovalo k působivému klávesovému závěru.

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity

A od tvrzení, že mě baví každá píseň do jedné, je samozřejmě už jen kousek k tomu, aby člověka bavila i celá nahrávka. Jistě, „At the Center of All Infinity“ nevyhraje cenu za nejoriginálnější desku všech dob, ani to není veledílo, jež by změnilo váš náhled na hudbu, ale to přece není nutné vyžadovat úplně od každého alba. Zvlášť, když je to takováhle paráda s tak skvělou atmosférou.


Zalys – Reminiscences

Zalys - Reminiscences
Země: Francie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 10.3.2015
Label: Arecibo Records

Hrací doba: 39:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Zalys

Zalys je na první pohled vcelku nenápadný jednočlenný projekt, jehož zemí původu je Francie. Jistou zajímavostí, kterou by se však asi slušelo zmínit, je to, že onen jeden člen vlastně není člen, nýbrž členka­… ono to totiž jen dle jména není moc poznat, protože si říká jednoduše M

Dobrá, oč se tedy jedná? Popravdě řečeno, onen žánrový popis toho, co pod hlavičkou Zalys vychází za muziku, není ve své podstatě nijak zvlášť obtížný. Stačí jen zmínit klíčové pojmy – dark ambient, vesmír. Kdo není úplný hudební začátečník, měl by už pomalu mít představu, jak produkce Zalys asi bude znít, protože… prostě vesmírem prostoupený dark ambient, přesněji to snad ani popsat nelze.

Vraťme se však ještě o kousek zpátky k představování Zalys, abychom měli ponětí o tom, jakou pozici má v diskografii projektu deska „Reminiscences“, jíž se nyní máme věnovat. Jak už tomu u mnohých jednočlenných projektů z oblasti podobně experimentálních žánrů bývá, i Zalys totiž provází poměrně dost vysoká kadence vydávání nových počinů. První nahrávky se začaly objevovat v roce 2013 a od té doby už se na kapelním Bandcampu stihlo nashromáždit celkem 14 obálek. Pravda, část z toho tvoří dva singly, nějaké splity, nějaká minialba, pořád to ale máme pět desek, jestli správně počítám. A jen loni se objevilo pět různých nahrávek. Konkrétně „Reminiscences“ vyšlo v březnu.

Deska nabízí necelých 40 minut minimalistické temné atmosféry (takovouhle větu jste po prohlášení, že jde o space dark ambient, jistě čekali), přičemž na finálním výsledku si cením především dvou věcí. Tou první je to, že onen vesmír je z „Reminiscences“ skutečně cítit a přinejmenším tedy na mě ta muzika tou proklamovanou kosmickou náladou vážně působí. Možná si řeknete, co to jako má být za blbost, ale chtěl jsem tím naznačit, že to není vesmír jen co do grafické stylizace a tím, co si skupina napíše do biografie, ale že ta atmosféra je v tom opravdu schovaná, což je samozřejmě super.

Druhé pozitivum s tím pak souvisí a vlastně právě z něj plyne to první. M. totiž umí velice hezky pracovat s takovými těmi temnými táhlými (pa)zvuky a minimalistickým šumem, z nějž pak všechen ten hvězdný prach a mlhoviny plynou. Řečeno jinými slovy, je v tom ukryta taková ta majestátní a respekt budící hloubka nekonečného prostoru. A toho si docela cením, neboť právě tohle u podobné hudby hledám a vyžaduji.

„Reminiscences“ je tím pádem velice příjemný počin, jenž milovníky dark ambientních hloubek bavit určitě bude. Na druhou stranu, není zase třeba z toho dělat nějaké veledílo, protože s nějakou výjimečnou hudební formou nebo výjimečnou kvalitou Zalys zase nepřichází. Nicméně i navzdory tomuto se mi „Reminiscences“ líbí, jeho poslech mě poměrně bavil a klidně si dokážu představit i to, že bych si od tohohle projektu zcela dobrovolně pustil i nějaký další počin. Jenom se trochu bojím, aby se to díky velkému množství nahrávek nezvrhlo v jeden šumící stereotyp…


Maserati, Auxes, Canadian Rifle

Maserati
Datum: 17.11.2015
Místo: Praha, Divadlo Dobeška
Účinkující: Auxes, Canadian Rifle, Maserati

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Jen pár dnů poté, co divadlo Dobeška ovládla bledá Chelsea Wolfe, jsem si to do pražské čtvrti Braník namířil znova, jelikož se na tom samém chystal další zajímavý koncert. Tentokrát byli v hlavní roli Američané Maserati a jejich (povětšinou) instrumentální space rock, kteří do Prahy dorazili krátce po vydání svého nového alba „Rehumanizer“. Tak se pojďme podívat na to, jaké to bylo…

Jako první začínají hrát Canadian Rifle, jejichž muzika mi k srdci moc nepřirostla, protože takovýhle dřevorubecký punk rock není zrovna moje krevní skupina. Na druhou stranu, musí se nechat, že živě to určitě šlape pohodově a i tenhle koncert ubíhal poměrně příjemným tempem, tudíž se to s pivkem v ruce dalo bez sebemenších problémů poslechnout, a když nic jiného, z podobných kapel prostě čiší ta upřímnost a zapálenost, což je vždycky sympatické. A taky je to (zrovna v tomhle případě) i dost na to, aby šlo o solidní vystoupení, které mě nakonec bavilo +/- stejně jako posledně, když jsem Canadian Rifle viděl před rokem na Sedmičce, když předskakovali Total Heels… ale co si budeme povídat, oni vesměs předváděli úplně to samé co tehdy. A stejně jako tehdy, i teď nemůžu tvrdit, že bych si to vysloveně užil, ale nedělalo mi problém se na to mrknout.

Následující Auxes se mi však líbili o poznání víc. I tahle skupina žánrově hraje zhruba něco podobného jako Canadian Rifle, ale jejich podání je o poznání nápaditější a charismatičtější. A to se na jakémsi pomyslném koeficientu zábavnosti hned podepsalo, přestože koncert Auxes vlastně z formálního hlediska vypadal stejně jako u předcházejících kolegů – základní nástrojové obsazení kytara-basa-bicí, jen zapojit a prostě hrajeme bez jakýchkoliv příkras nebo přetvářek. Ale už jen díky té mnohem zábavnější (samozřejmě z mého subjektivního úhlu pohledu, ale to snad dá rozum) muzice byl pro mě mnohem zábavnější i samotný koncert. Auxes není skupina pro ty, kdo si potrpí na nějaká lákadla pro oči, protože největší „vizuální show“ kromě samotného hraní bylo tak tričko Einstürzende Neubauten, které měl na sobě baskytarista Manuel Wirtz, ale někdo takovéhle věci prostě nepotřebuje, protože zvládne diváka / posluchače pobavit i bez toho. A to se týká nejen Auxes, ale i následujících Maserati, o nichž to platí dokonce dvojnásob…

Třetí a finální číslo samozřejmě patřilo právě Maserati, kteří se toho zhostili s jistotou a suverénně se postarali o vrchol večera. I zde se vizuálně jednalo o relativně civilní vystoupení, ale ani to vůbec nijak nebránilo tomu, aby vesmírná atmosféra posledních desek skupiny zafungovala naplno. A vůbec to netrvalo dlouho – sotva pár minut poté, co Maserati nastoupili na pódium, už člověka dokázali pohltit a nepustit jej až do samotného závěru. Naprosto vážně, tohle prostě mělo sílu jako prase a vystoupení nemělo hluchých míst, od začátku do konce všechno jelo naprosto bravurně a Maserati předváděli koncert s velkým K.

Nechci nijak snižovat výkon zbytku skupiny, protože všichni členové hráli výborně a soustředěně, aniž by to sklouzlo k chladnému profesorskému výkonu, protože to stále dokázali prožívat (to fakt není protimluv), ale hlavní hvězdou koncertu pro mě byl jednoznačně bubeník Mike Albanese. Ten chlápek totiž bubnoval bez přehánění fenomenálně a občas jsem se fakt musel doslova nutit, abych vůbec věnoval pohled i ostatním muzikantům, jelikož vůbec nebyl problém čučet celé vystoupení jen na jeho hru… to byla fakt lahůdka, neskutečné přechody, jednoduše úžasná práce. Ale pozor – pořád tam nepředváděl žádné blbost à la The Mad Drummer, fakt to dokázal takhle bravurně táhnout jen tou hrou.

Já nerad zbytečně plýtvám superlativy, zvlášť v reportech… upřímně si myslím, že všechny ty tradiční kecy ve většině reportů o nezapomenutelném večeru, životním zážitku, koncertu roku, katarzi duše a to vše nejlíp zakončené hláškou, že kdo nebyl, ten prohloupil, jsou prostě nadnesené sračky, a proto se toho sám snažím vyvarovat. Nicméně, tady si dovolím naprosto vážně prohlásit, že tohle byl jeden z nejlepších výkonů na bicí, co jsem kdy viděl, a to už nějakých pár stovek koncertů za sebou mám. Uhrančivější už byl snad jenom Haereticus ze Sortilegia (viz), ale to jen proto, že ten na ty bicí už nehrál, ten tam doslova předváděl černou magii. Vím, že spousta lidí říká, že Maserati bez Gerhardta Fuchse, jenž tragicky zemřel v roce 2009, už nejsou ono, ale to mi přijde vůči současnému bubeníkovi – zvlášť když předvádí tohle! – trochu nefér. Albanese je fakt zvíře a až někdy zase budu mít možnost, klidně se půjdu podívat jenom na jeho výkon, i kdyby tu teoreticky hrál s nějakou jinou kapelou, jejíž muzika by mě vůbec nezajímala.

Nicméně zpátky k Maserati jako celku a ke koncertu jako celku. Již padlo, že skupina má na kontě čerstvou desku „Rehumanizer“, takže nepřekvapilo, že se notně hrálo právě z ní. Pokud se nemýlím, tak byla přehrána snad skoro celá, a to včetně obou zpívaných věcí „Living Cell“ a „End of Man“. Z nejnovějšího alba jsem nezaregistroval snad jenom „Montes Jura“ a zbytek tuším zazněl. Na pár starších kousků, především ve druhé půli vystoupení, samozřejmě také došlo (vzpomínám si určitě na „Pyramid of the Sun“; něco z předposlední nahrávky „Maserati VII“ rovněž padlo), ale novinka měla jednoznačně navrch.

Popravdě řečeno jsem toho čekal poměrně dost. Přece jenom… Maserati mě z alb hodně baví a viděl jsem je poprvé, navíc obecně tyhle žánry bývají živě hodně silné. Jak ale člověk mnohdy bývá po velkých očekáváních zklamán, tak tady se to rozhodně nestalo. Naopak – z Dobešky jsem odjížděl naprosto spokojen, protože Maserati byli fakticky super. Pohodové předkapely byly už jen takový bonus navíc, protože – to říkám na rovinu – pro mě osobně byly ten večer už předem spíš jen do počtu.