Archiv štítku: space

Yuri Gagarin – At the Center of All Infinity

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity
Země: Švédsko
Žánr: space / psychedelic rock
Datum vydání: 2.12.2015
Label: Kommun2 Records

Tracklist:
01. The New Order
02. Cluster of Minds
03. In the Abyss
04. I See No God Up Here
05. At the Center of All Infinity
06. Oblivion

Hrací doba: 40:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není to zas tak dávno, co jsme se zde poprvé setkali se švédskou skupinou, jež se pojmenovala dle jednoho z nejslavnějších kosmonautů naší historie, Jurije Gagarina, který je znám jakožto první člověk, jenž vzlétl do vesmíru. Yuri Gagarin, jak si ona kapela říká, totiž v září vydali dvouskladbové sedmipalcové EP „Sea of Dust“, na nějž jsme si svého času posvítili v minirecenzích. „Sea of Dust“ by však šlo svým způsobem brát jen jako takovou upoutávku na druhou dlouhohrající desku Yuri Gagan, která vyšla o pouhé tři měsíce později, byť ani jedna skladba z EP, tedy titulní „Sea of Dust“ a „Psychological Discontinuity“, se na novince nenacházejí.

Yuri Gagarin vydali svůj bezejmenný debut v říjnu 2013 a představili se na něm jakožto instrumentální a vlastně typicky space rocková kapela. Čtyři délemetrážní skladby, psychedelická atmosféra jiných galaxií, komiksově vesmírná grafika a navzdory debutovému statusu parádní trip. Ve stejném duchu samozřejmě pokračuje i čerstvá novinka „At the Center of All Infinity“ – hudební stránkou počínaje, opětovně krásnou malovanou obálkou s vyobrazením jiného světa z kosmických dálav konče.

Nicméně, to pokračování jsem nemyslel v pejorativním slova smyslu. Tohle přece jenom nejsou žánry, od nichž by člověk vyžadoval a vyhledával nějakou třeskutou originalitu – když si pouštím tohle, chci slyšet hutnou zdrogovanou atmosféru a to třeba mně osobně ke štěstí bohatě stačí. A Yuri Gagarin tohle bez problémů zvládají, takže pokud jste na to podobně jako já a libujete si v rockové psychedelice, můžeme si hned na rovinu říct, že „At the Center of All Infinity“ a tvorba téhle skupiny obecně za pozornost stojí.

Pokud v tomhle oboru nejste úplní začátečníci, pak už po předchozím odstavci jistě tušíte, co od té nahrávky očekávat. Základem je samozřejmě tepající rocková rytmika, jejíž opojnost je hlavním zdrojem veškeré té psychedelie. Yuri Gagarin tohle základní žánrové pravidlo znají a dle všeho i uctívají, takže i na „At the Center of All Infinity“ hraje nerozlučná dvojka baskytary a bicích hlavní roli a stará se o to, aby posluchače obklopily hvězdné mlhoviny. Druhou nepostradatelnou složkou je pak samozřejmě zdrogovaná sólová kytara, jež poletuje všude okolo a střílí uječené kytarové výjezdy, které jako by přiletěly z hudební scény před pár dekádami.

Oproti tomu rytmická kytara hraje roli spíše doplňku, ačkoliv se musí nechat, že její hard rockové, leckde skoro až zmetalizovaně špinavé riffy jsou rovněž příjemné. Posluchače však v tomhle stylovém výseku jistě nepřekvapí ani ambientní intermezzo „I See No God Up Here“ nebo občasné výstupy zfetovaných pazvuků a efektů. Těch bych si osobně klidně nechal líbit ještě o něco víc, protože mě osobně tyhle věcičky vždycky bavily, a jak se ukazuje namátkou třeba v „Cluster of Minds“, Švédům jejich používání ani náhodou není cizí.

To ovšem nebylo myšleno jako výtka, jelikož i takhle ve své stávající podobě „At the Center of All Infinity“ hraje nádherně a dokáže si člověka obmotat kolem prstu. Žádné vrcholy nemám, protože úroveň desky je vyrovnaná, a pokud pominu zmiňovanou „I See No God Up Here“, pak žádná skladba význačným způsobem nevystupuje nad ostatní, a to ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Všechny jsou dostatečně silné na to, aby si je psychedelicky-pozitivní člověk mohl užít na výbornou. Jasně, třeba už jmenovaná „Cluster of Minds“ je šleha stejně jako titulní kousek „At the Center of All Infinity“, ale nechci je označovat za vrcholy, neboť bych tím automaticky trochu snižoval kvality toho zbytku, což rozhodně nechci. Ať už si totiž vezmu úvodní trip „The New Order“, třetí „In the Abyss“ s bravurní kytarovou prací nebo finální devítiminutový opus „Oblivion“, tak mě prostě ohromně baví všechny do jedné. Tomu se ovšem lze jen těžko ubránit, když po vás Yuri Gagarin pálí takové lahůdky, jako je třeba přes nekonečně dlouhé psychedelické kytarové sólo táhnoucí se většinou „Oblivion“, aby posléze vygradovalo k působivému klávesovému závěru.

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity

A od tvrzení, že mě baví každá píseň do jedné, je samozřejmě už jen kousek k tomu, aby člověka bavila i celá nahrávka. Jistě, „At the Center of All Infinity“ nevyhraje cenu za nejoriginálnější desku všech dob, ani to není veledílo, jež by změnilo váš náhled na hudbu, ale to přece není nutné vyžadovat úplně od každého alba. Zvlášť, když je to takováhle paráda s tak skvělou atmosférou.


Zalys – Reminiscences

Zalys - Reminiscences
Země: Francie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 10.3.2015
Label: Arecibo Records

Hrací doba: 39:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Zalys

Zalys je na první pohled vcelku nenápadný jednočlenný projekt, jehož zemí původu je Francie. Jistou zajímavostí, kterou by se však asi slušelo zmínit, je to, že onen jeden člen vlastně není člen, nýbrž členka­… ono to totiž jen dle jména není moc poznat, protože si říká jednoduše M

Dobrá, oč se tedy jedná? Popravdě řečeno, onen žánrový popis toho, co pod hlavičkou Zalys vychází za muziku, není ve své podstatě nijak zvlášť obtížný. Stačí jen zmínit klíčové pojmy – dark ambient, vesmír. Kdo není úplný hudební začátečník, měl by už pomalu mít představu, jak produkce Zalys asi bude znít, protože… prostě vesmírem prostoupený dark ambient, přesněji to snad ani popsat nelze.

Vraťme se však ještě o kousek zpátky k představování Zalys, abychom měli ponětí o tom, jakou pozici má v diskografii projektu deska „Reminiscences“, jíž se nyní máme věnovat. Jak už tomu u mnohých jednočlenných projektů z oblasti podobně experimentálních žánrů bývá, i Zalys totiž provází poměrně dost vysoká kadence vydávání nových počinů. První nahrávky se začaly objevovat v roce 2013 a od té doby už se na kapelním Bandcampu stihlo nashromáždit celkem 14 obálek. Pravda, část z toho tvoří dva singly, nějaké splity, nějaká minialba, pořád to ale máme pět desek, jestli správně počítám. A jen loni se objevilo pět různých nahrávek. Konkrétně „Reminiscences“ vyšlo v březnu.

Deska nabízí necelých 40 minut minimalistické temné atmosféry (takovouhle větu jste po prohlášení, že jde o space dark ambient, jistě čekali), přičemž na finálním výsledku si cením především dvou věcí. Tou první je to, že onen vesmír je z „Reminiscences“ skutečně cítit a přinejmenším tedy na mě ta muzika tou proklamovanou kosmickou náladou vážně působí. Možná si řeknete, co to jako má být za blbost, ale chtěl jsem tím naznačit, že to není vesmír jen co do grafické stylizace a tím, co si skupina napíše do biografie, ale že ta atmosféra je v tom opravdu schovaná, což je samozřejmě super.

Druhé pozitivum s tím pak souvisí a vlastně právě z něj plyne to první. M. totiž umí velice hezky pracovat s takovými těmi temnými táhlými (pa)zvuky a minimalistickým šumem, z nějž pak všechen ten hvězdný prach a mlhoviny plynou. Řečeno jinými slovy, je v tom ukryta taková ta majestátní a respekt budící hloubka nekonečného prostoru. A toho si docela cením, neboť právě tohle u podobné hudby hledám a vyžaduji.

„Reminiscences“ je tím pádem velice příjemný počin, jenž milovníky dark ambientních hloubek bavit určitě bude. Na druhou stranu, není zase třeba z toho dělat nějaké veledílo, protože s nějakou výjimečnou hudební formou nebo výjimečnou kvalitou Zalys zase nepřichází. Nicméně i navzdory tomuto se mi „Reminiscences“ líbí, jeho poslech mě poměrně bavil a klidně si dokážu představit i to, že bych si od tohohle projektu zcela dobrovolně pustil i nějaký další počin. Jenom se trochu bojím, aby se to díky velkému množství nahrávek nezvrhlo v jeden šumící stereotyp…


Maserati, Auxes, Canadian Rifle

Maserati
Datum: 17.11.2015
Místo: Praha, Divadlo Dobeška
Účinkující: Auxes, Canadian Rifle, Maserati

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Jen pár dnů poté, co divadlo Dobeška ovládla bledá Chelsea Wolfe, jsem si to do pražské čtvrti Braník namířil znova, jelikož se na tom samém chystal další zajímavý koncert. Tentokrát byli v hlavní roli Američané Maserati a jejich (povětšinou) instrumentální space rock, kteří do Prahy dorazili krátce po vydání svého nového alba „Rehumanizer“. Tak se pojďme podívat na to, jaké to bylo…

Jako první začínají hrát Canadian Rifle, jejichž muzika mi k srdci moc nepřirostla, protože takovýhle dřevorubecký punk rock není zrovna moje krevní skupina. Na druhou stranu, musí se nechat, že živě to určitě šlape pohodově a i tenhle koncert ubíhal poměrně příjemným tempem, tudíž se to s pivkem v ruce dalo bez sebemenších problémů poslechnout, a když nic jiného, z podobných kapel prostě čiší ta upřímnost a zapálenost, což je vždycky sympatické. A taky je to (zrovna v tomhle případě) i dost na to, aby šlo o solidní vystoupení, které mě nakonec bavilo +/- stejně jako posledně, když jsem Canadian Rifle viděl před rokem na Sedmičce, když předskakovali Total Heels… ale co si budeme povídat, oni vesměs předváděli úplně to samé co tehdy. A stejně jako tehdy, i teď nemůžu tvrdit, že bych si to vysloveně užil, ale nedělalo mi problém se na to mrknout.

Následující Auxes se mi však líbili o poznání víc. I tahle skupina žánrově hraje zhruba něco podobného jako Canadian Rifle, ale jejich podání je o poznání nápaditější a charismatičtější. A to se na jakémsi pomyslném koeficientu zábavnosti hned podepsalo, přestože koncert Auxes vlastně z formálního hlediska vypadal stejně jako u předcházejících kolegů – základní nástrojové obsazení kytara-basa-bicí, jen zapojit a prostě hrajeme bez jakýchkoliv příkras nebo přetvářek. Ale už jen díky té mnohem zábavnější (samozřejmě z mého subjektivního úhlu pohledu, ale to snad dá rozum) muzice byl pro mě mnohem zábavnější i samotný koncert. Auxes není skupina pro ty, kdo si potrpí na nějaká lákadla pro oči, protože největší „vizuální show“ kromě samotného hraní bylo tak tričko Einstürzende Neubauten, které měl na sobě baskytarista Manuel Wirtz, ale někdo takovéhle věci prostě nepotřebuje, protože zvládne diváka / posluchače pobavit i bez toho. A to se týká nejen Auxes, ale i následujících Maserati, o nichž to platí dokonce dvojnásob…

Třetí a finální číslo samozřejmě patřilo právě Maserati, kteří se toho zhostili s jistotou a suverénně se postarali o vrchol večera. I zde se vizuálně jednalo o relativně civilní vystoupení, ale ani to vůbec nijak nebránilo tomu, aby vesmírná atmosféra posledních desek skupiny zafungovala naplno. A vůbec to netrvalo dlouho – sotva pár minut poté, co Maserati nastoupili na pódium, už člověka dokázali pohltit a nepustit jej až do samotného závěru. Naprosto vážně, tohle prostě mělo sílu jako prase a vystoupení nemělo hluchých míst, od začátku do konce všechno jelo naprosto bravurně a Maserati předváděli koncert s velkým K.

Nechci nijak snižovat výkon zbytku skupiny, protože všichni členové hráli výborně a soustředěně, aniž by to sklouzlo k chladnému profesorskému výkonu, protože to stále dokázali prožívat (to fakt není protimluv), ale hlavní hvězdou koncertu pro mě byl jednoznačně bubeník Mike Albanese. Ten chlápek totiž bubnoval bez přehánění fenomenálně a občas jsem se fakt musel doslova nutit, abych vůbec věnoval pohled i ostatním muzikantům, jelikož vůbec nebyl problém čučet celé vystoupení jen na jeho hru… to byla fakt lahůdka, neskutečné přechody, jednoduše úžasná práce. Ale pozor – pořád tam nepředváděl žádné blbost à la The Mad Drummer, fakt to dokázal takhle bravurně táhnout jen tou hrou.

Já nerad zbytečně plýtvám superlativy, zvlášť v reportech… upřímně si myslím, že všechny ty tradiční kecy ve většině reportů o nezapomenutelném večeru, životním zážitku, koncertu roku, katarzi duše a to vše nejlíp zakončené hláškou, že kdo nebyl, ten prohloupil, jsou prostě nadnesené sračky, a proto se toho sám snažím vyvarovat. Nicméně, tady si dovolím naprosto vážně prohlásit, že tohle byl jeden z nejlepších výkonů na bicí, co jsem kdy viděl, a to už nějakých pár stovek koncertů za sebou mám. Uhrančivější už byl snad jenom Haereticus ze Sortilegia (viz), ale to jen proto, že ten na ty bicí už nehrál, ten tam doslova předváděl černou magii. Vím, že spousta lidí říká, že Maserati bez Gerhardta Fuchse, jenž tragicky zemřel v roce 2009, už nejsou ono, ale to mi přijde vůči současnému bubeníkovi – zvlášť když předvádí tohle! – trochu nefér. Albanese je fakt zvíře a až někdy zase budu mít možnost, klidně se půjdu podívat jenom na jeho výkon, i kdyby tu teoreticky hrál s nějakou jinou kapelou, jejíž muzika by mě vůbec nezajímala.

Nicméně zpátky k Maserati jako celku a ke koncertu jako celku. Již padlo, že skupina má na kontě čerstvou desku „Rehumanizer“, takže nepřekvapilo, že se notně hrálo právě z ní. Pokud se nemýlím, tak byla přehrána snad skoro celá, a to včetně obou zpívaných věcí „Living Cell“ a „End of Man“. Z nejnovějšího alba jsem nezaregistroval snad jenom „Montes Jura“ a zbytek tuším zazněl. Na pár starších kousků, především ve druhé půli vystoupení, samozřejmě také došlo (vzpomínám si určitě na „Pyramid of the Sun“; něco z předposlední nahrávky „Maserati VII“ rovněž padlo), ale novinka měla jednoznačně navrch.

Popravdě řečeno jsem toho čekal poměrně dost. Přece jenom… Maserati mě z alb hodně baví a viděl jsem je poprvé, navíc obecně tyhle žánry bývají živě hodně silné. Jak ale člověk mnohdy bývá po velkých očekáváních zklamán, tak tady se to rozhodně nestalo. Naopak – z Dobešky jsem odjížděl naprosto spokojen, protože Maserati byli fakticky super. Pohodové předkapely byly už jen takový bonus navíc, protože – to říkám na rovinu – pro mě osobně byly ten večer už předem spíš jen do počtu.


Yuri Gagarin – Sea of Dust

Yuri Gagarin - Sea of Dust
Země: Švédsko
Žánr: space / psychedelic rock
Datum vydání: 25.9.2015
Label: Ultraljud Records

Hrací doba: 12:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

Yuri Gagarin – nebo také počeštěle Jurij Gagarin, případně úplně správně rusky Юрий Гагарин – je samozřejmě jméno, které nikomu z vás nemusím představovat, protože ponětí o tom, kdo tenhle člověk byl, snad patří k úplně elementárním obecným znalostem. Tento sovětský kosmonaut, který žil v letech 1934-1968, se proslavil jakožto první člověk, který vzlétl do vesmíru. A právě po něm se pojmenovala i jedna švédská skupina, jejíž název tedy zní – teď to nebude moc velké překvapení – Yuri Gagarin.

Asi je vcelku zřejmé, že když se někdo pojmenuje zrovna po Gagarinovi, tak jeho muzika nejspíš bude mít co do činění s vesmírem – a taky, že ano, neboť Yuri Gagarin (formální poznámka: odteď dál kdykoliv tohle jméno zmíním, tak už mluvím švédské kapele, nikoliv sovětském astronautovi) se vrhli na pole space rocku a obecně rockové psychedelie. Poprvé o sobě tahle parta z Göteborgu dala vědět před dvěma lety, když na podzim 2013 vydala svůj eponymní debut. Pod velice hezkou malovanou kosmonautskou obálkou se ukrývaly čtyři dlouhé psychedelické a hlavně velice povedené skladby. No, a i vzhledem k tomu, že mám psychedelicky rockovou muziku v obrovské oblibě, s radostí jsem se podíval i na další novou tvorbou, byť ji Yuri Gagarin tentokrát prezentují jen prostřednictvím krátkého minialba. Nicméně – pořád lepší EP, než dostat drátem do oka, tak pojďme na věc…

Přebal je opět patřičně kosmický a už jen ten společně s názvem „Sea of Dust“ napovídá, že Yuri Gagarin ze stylizace nastavené debutem nijak neuhnuli. To je z mého pohledu jenom dobře, protože jsem přece jen chtěl slyšet další space rockovou psychedelii, ne třeba melodický death metal (když jsou z toho Göteborgu…), neboť od toho tu jsou jiní. Malý problém ovšem vidím v samotném minialbovém formátu – nemůžu si pomoct, ale podobné žánry prostě nejlépe fungují na dlouhých plochách, kdy vás kapela za pomoci rozmáchlých ploch s opojnou rytmikou pomalu táhne do atmosférických hlubin, odkud není úniku. Přesně tohle na psychedelické muzice neskutečně žeru a zároveň je to něco, čeho prostě nelze dosáhnout v čase (kupříkladu) tří minut.

Jak už asi správně tušíte, obě písně na „Sea of Dust“ jsou o něco kratší než jejich kolegyně z dlouhohrajícího debutu, takže v nich není tolik prostoru, aby člověka výše naznačeným postupem pohltily. První titulní věc, která má šest a půl minuty, tím ještě netrpí, protože ta si mě ve svém relativně pomalejším tempu dokázala získat, díky čemuž ji považuji za povedenou. Druhá „Psychological Discontinuity“, jež je ještě o minutu kratší, už je ale místy trochu moc rozjuchaná, a v momentě, kdy už si člověka konečně začne naklánět na svou stranu, tak skončí.

Nicméně i tak není vyloženě špatná, EP jako celek je vlastně dost příjemné a stálo mi za to, abych si jej pořídil do sbírky (zvláště když vyšlo na krásném modrém sedmipalci). S chutí (a nejednou) jsem si to pustil, ale přece jen – s ještě větší chutí budu vyhlížet druhou desku.


Maserati – Rehumanizer

Maserati - Rehumanizer
Země: USA
Žánr: space / psychedelic / post-rock
Datum vydání: 30.10.2015
Label: Temporary Residence Ltd.

Tracklist:
01. No Cave
02. Living Cell
03. Montes Jura
04. End of Man
05. Rehumanizer I
06. Rehumanizer II

Hrací doba: 39:53

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Silver Rocket

Já vím, že je to pěkně fousatý vtip začínat recenzi zrovna na tuhle skupinu zrovna tímhle vtipem, ale – když se řekne Maserati, většině lidí se asi jako první vybaví symbol trojzubce a s ním spojená značka luxusních italských aut. Nicméně, není třeba se obávat, jelikož se skutečně nehodláme přetransformovat do motoristického magazínu. Maserati totiž není jen značka aut, ale i rocková kapela z amerického státu Georgia. A samozřejmě právě ona bude hlavní hvězdou naší dnešní recenze…

Vzhledem k tomu, že „rocková kapela“ je jen o chlup méně vágní pojem než „hudební skupina“ (ale ve výsledku obojí neřekne skoro nic), pojďme to pro případného laika nejprve trochu zpřesnit. I laikovi dá totiž mnohem lepší představu o tom, oč v hudbě Maserati běží, prohlášení, že se tenhle zámořský kvartet pohybuje kdesi na ose mezi space rockem, psychedelic rockem a post-rockem. Ve skutečnost by vám tohle mělo dát poměrně přesnou představu toho, jak muzika Maserati zní, i kdybyste o téhle skupině až doposud neslyšeli.

Samozřejmě – v hlavní roli je typická psychedelicky rocková rytmika stavící každou píseň na jednom určitém motivu, který se proplétá celou skladbou s občasnými mírnými proměnami, a okolo toho krouží kosmické kytary. A jak v podobných žánrech bývá zvykem, právě díky tomuhle „monotónnímu“ budování kompozic si vás ta muzika vždy pomalu obmotává kolem prstu, dokud se do té astrální atmosféry dočista nepropadnete. Přesně tohle je tím, co mě osobně na psychedelických žánrech vždy strašně baví, a přesně to je i tím důvodem, proč mě baví také Maserati.

Právě tohle postupné hypnotizování posluchače Maserati bezesporu umějí a ona schopnost vytvořit takovou tu uhrančivou náladu, že se od toho člověk nemůže odtrhnout, jim rozhodně není cizí. A ačkoliv bylo až doposud vše formulované v obecné rovině, platí to i o čerstvé novince „Rehumanizer“. Maserati na ní po hudební stránce vlastně nepřicházejí s ničím, co by již nepředvedli na svých předcházejících albech (ostatně proto šlo mluvit v obecné rovině), jenže tohle je jeden z těch případů, kdy to prostě vůbec, ale vůbec nevadí, protože pořád funguje úplně skvěle. Pokud jste slyšeli již třeba předešlou dvojici nahrávek „Maserati VII“ (2012) a „Pyramid of the Sun“ (2010), pak vás „Rehumanizer“ – snad až na jeden malinký detail, k němuž se ještě dostaneme – vlastně nemá čím překvapit v tom smyslu, že byste zde slyšeli něco fungl nového, avšak to v žádném případě není překážkou v tom, abyste si novinku užili.

Všechny ty jemné gradace, fantastické rytmické přechody a detaily (ty uvozovky, když jsem zmiňoval „monotónnost“, rozhodně měly svůj význam) totiž fungují naprosto parádně i na „Rehumanizer“, a to v každé ze šesti přítomných skladeb. Kdybyste mě hodně nutili, asi bych dokázal říct, že mými osobními favority, na něž se při každém poslechu těším, jsou „Montes Jura“ a „Rehumanizer II“, ale vybírat z takovéhle desky cosi jako největší „hity“ je fakt zbytečnost, jelikož je to super od začátku do konce.

V jedné drobnosti se však „Rehumanizer“ od svých předchůdců přece jenom liší – Maserati byli vždy instrumentální skupinou a vystačili si „jen“ s nástroji. Sice se nedá říct, že se tohle na novince vyloženě změnilo, protože většina nahrávky stále je instrumentální, nicméně do dvou písní přece jen pronikly i vokály. Jistě, můžete kontrovat, že jakýsi zefektovaný robotický vokál se objevil již na „Maserati VII“ prostřednictvím songu „Solar Exodus“, což je samozřejmě pravda – ostatně, právě tenhle robot se nyní opět vrací v „End of Man“. Na druhou stranu, „Living Cell“ již nabízí regulérní zpěv, což je – pokud mě paměť náhodou neklame – u Maserati snad poprvé. Hlavní ovšem je, že vokály (myšleno jak v „Living Cell“, tak i v „End of Man“) byly zakomponovány velice vkusně a přirozeně a v daném zvukovém rámci to nepůsobí nijak jakkoliv nepatřičně.

Dál už snad není moc řešit. Z jistého úhlu pohledu je pravda, že „Rehumanizer“ je prostě jenom další album Maserati, které do jejich tvorby nepřináší nic nového (přece jenom – to minimum zpěvu je do celku zapuštěno takovým způsobem, že to celkový ráz nijak nemění, a tudíž je to vlastně pouze kosmetická změna). Ale na druhou stranu – dokud budou Američané do své sbírky přidávat takhle skvělé položky, tak to nijak nevadí, protože přejedenost je prozatím stále v nedohlednu. A to, že „Rehumanizer“ má (podle mě, samozřejmě) suverénně nejhezčí obálku v historii Maserati, už je jenom takový malý, leč příjemný bonus navíc…


Vyre – The Initial Frontier Pt. 2

Vyre - The Initial Frontier Pt. 2
Země: Německo
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 5.12.2014
Label: Supreme Chaos Records

Tracklist:
01. Naughtylus
02. Diabolum ex machina
03. RDR 66
04. For Carl
05. Neutronenstern

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Před nějakou dobou u nás vyšla recenze na počin „The Initial Frontier Pt. 1“ od německé kapely Vyre… ačkoliv, ono to není zas tak nedávno, vlastně to za chvíli bude už rok a půl. Jak již onen název alba  – „The Initial Frontier Pt. 1“ – napovídá, šlo pouze o první část vícedílného, vzájemně provázaného celku, na jejíž pokračování v podobě „The Initial Frontier Pt. 2“, s nímž Vyre vyrukovali v prosinci loňského roku, se podíváme nyní. Než tak ale uděláme, dovolím si v krátkosti připomenout, kdo to ti Vyre vlastně jsou a také o čem v kostce pojednávala ona první recenze, jelikož vzájemné srovnání takto propojených počinů je takřka nutností a jelikož nejsem tak naivní, abych žil v přesvědčení, že máte archiv Sicmaggot nastudovaný tak podrobným způsobem, abyste hned začali citovat náhodný článek z před roku a půl­…

Každopádně, začátky Vyre – které se jen tak mimochodem nedatují nijak zvlášť daleko do minulosti – jsou úzce spjaty s formacemi Geïst respektive Eïs, což je vlastně jedna a ta samá kapela, akorát přejmenovaná. A právě z jejích bývalých členů se rekrutuje velká část sestavy Vyre. V porovnání se svým bývalým působištěm sice pod novým jménem i nadále zůstali ve vodách black metalu, avšak v důsledku jej uchopili značně odlišným způsobem. Zatímco pojetí (G)Eïs(t) je takové do jisté míry klasičtější (čímž nemyslím úplně klasické a už vůbec to nemyslím v pejorativním slova smyslu – naopak je tvorba této skupiny skvělá a myslím, že i na vyšší úrovni než u Vyre… minimálně alba „Galeere“ a „Wetterkreuz“ vřele doporučuji k poslechu, pokud je neznáte), Vyre se vydali směrem do progresivnějších vod s textovým zaměřením vesmírné hlubiny.

Abychom však mohli říct, že skutečně máme nějakou přesnější představu o tom, co Vyre produkují, je nutné trochu blíže specifikovat ono poměrně vágní pojmenování „progresivnější vody black metalu“. Popravdě řečeno je toto totiž jen taková berlička a nějakou hudbu, jež by naplňovala význam pojmu „progresivní“ v jeho doslovném významu, určitě nečekejte. Jinými slovy, Vyre skutečně pokrokovou muziku, která by přicházela s nějakou ojedinělou vizí a posouvala svůj žánr dále, prostě nehrají. Definujeme-li ovšem „progresivní“ jako cosi, co je stále black metalem, ale je na míle daleko tomu, jak zněl před 30 lety legendární debut Bathory, co obsahuje spoustu kláves a melodií, ale přesto se tomu nedá říkat melodický black metal, pak bychom si snad mohli alespoň trochu rozumět.

Formálně toto podle mě nezní úplně špatně, nicméně s „The Initial Frontier Pt. 1“ jsem měl docela problém. Nevím proč, ale i přes nesporné objektivní kvality desky jsem do ní nějakým způsobem nedokázal úplně proniknout, a i když jsem ji v době vydání znal takřka nazpaměť, jak moc jsem se snažil ji docenit, nebylo to tak úplně ono, ačkoliv jsem na konci tohoto procesu měl tu drzost tvrdit, že se mi to vlastně svým způsobem líbí. Zajímavé je na tom však to, že zas až tak nestravitelnou muziku Vyre vážně neprodukují. Jednoduše jsem si s tou nahrávkou vzájemně ne úplně sedli – a právě v tom ze svého subjektivního pohledu vidím ten největší rozdíl mezi „The Initial Frontier Pt. 1“ a „The Initial Frontier Pt. 2“.

Vyre na „The Initial Frontier Pt. 2“ samozřejmě pokračují ve stejném hudebním duchu, jaký byl popsán již výše. Ostatně je to více než logické, když obě desky dělí pouhý rok a když jsou navíc obě vzájemně provázány. Přesto jsem s „The Initial Frontier Pt. 2“ ani zdaleka neměl takový problém a začali jsme vysílat na stejné vlně docela brzy. Neříkám, že je to průhledná placka a že v polovině prvního poslechu jsem věděl, jak to bude pokračovat dál, to zase ne, ale po třech, čtyřech posleších už jsme byli docela kamarádi.

„The Initial Frontier Pt. 2“ totiž nabízí poměrně slušné množství lehce zapamatovatelných momentů a pasáží, díky nimž je to album docela lehce vstřebatelné, aniž by se však Vyre uchylovali k nějaké laciné podbízivosti. Není to samozřejmě nějak vyloženě hitová muzika, ale jisté motivy skladeb jako „Naughtylus“ či „Diabolum ex machina“ v hlavě jednoduše uvíznou velmi rychle a mají potenciál se tu i poměrně dlouho udržet. A to vše navzdory faktu, že se Němci opětovně pohybují na relativně delších plochách (nejkratší písně okolo osmi minut, dvakrát je pokořena hranice deseti minut).

Dojem propracovanějšího alba však nepramení pouze z delších písní, ale i třeba ze struktury skladeb či ze způsobu, jakým Vyre pracují s jistými motivy. Tím prvním mám na mysli především to, že se zde nehraje na klasickou písničkovou strukturu sloka-refrén a že se Němci snaží jakoby „vyprávět“. Zároveň (a to je ona druhá poznámka) se však k některým motivům v různých obměnách přece jen vracejí na ploše celého alba, takže v jeho závěru třeba znovu nabízejí nějakou variaci na to, co zaznělo již v první písničce. Naštěstí je to ale provedeno s citem a je na tom vidět záměr, takže to rozhodně nepůsobí tak, jako kdyby Vyre vykrádali své o 20, 30 minut starší já.

V podobně zapamatovatelném, avšak ne vyloženě triviálním duchu jako „Naughtylus“ a „Diabolum ex machina“ se nese i finální „Neutronenstern“, avšak asi to nejzajímavější se ukrývá na čtvrté pozici v desetiminutové instrumentálce „For Carl“. V té Vyre předvedli asi nejpropracovanější strukturu (což asi museli, když chybí vokál) a také se v ní vytáhli s několika skutečně povedenými motivy. Nicméně ne úplně všechno je na „The Initial Frontier Pt. 2“ tak dokonalé, a i když se na nahrávce nenachází song, jenž by si vysloveně koledoval o přeskočení, nejedna trochu méně zábavná pasáž se také najde. Zářným příkladem může být poslední nejmenovaný kus „RDR 66“, jehož jeden motiv mě prostě tahá za uši při každém poslechu.

Vyre

Avšak i přesto je „The Initial Frontier Pt. 2“ stále povedeným albem – ne vysloveně kulervoucím či fantastickým, jen povedeným. Ačkoliv je zde totiž jasně znatelný talent i zkušenosti, není zase nutné zbytečně mazat kapele med kolem huby. Vyre zjevně usilovali o vytvoření hudebního opusu s velkými ambicemi, což je formálně splněno, jenže výsledek to ani v jedné ze svých dvou polovin nedokázal dotáhnout dále než na hranici příjemného a nehloupého společníka. Dělat však z toho nějaké veledílo by bylo zbytečné, protože na to zase Vyre při vší úctě ve své současné podobě tak úplně nemají. Což ovšem nic nemění na tom, že je „The Initial Frontier Pt. 2“ stále sympatickým nadprůměrem.

Měl-li bych na závěr recenze porovnat „The Initial Frontier Pt. 1“ a „The Initial Frontier Pt. 2“, nemusel bych dlouho váhat, abych přiřkl vítězství tomu novějšímu, druhému dílu. Není to proto, že jej mám aktuálně víc v hlavě, ale spíš proto, že jsem si k němu na rozdíl od „jedničky“, s níž jsem dost bojoval, dokázal najít cestu. To je ale jen tak taková subjektivní poznámka na konec.


Gallileous – Voodoom Protonauts

Gallileous - Voodoom Protonauts
Země: Polsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: 21.11.2014
Label: Epidemie Records

Tracklist:
01. A Daub
02. Yeti Scalp
03. Voodoom Protonauts
04. The Green Fairy
05. Brand New Cosmos
06. Omen of Death

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Gallileous

Funeral doom metalisté Gallileous už drhnou na kytary tak dlouho, až by o nich bez nějakých větších problémů šlo mluvit jako o veteránech. Zato mluvit v jejich případě o funeral doom metalu je už nejspíš pasé. Přesto právě v pohřebních vodách v raných 90. letech začínali, byť tato inkarnace kapely vlastně netrvala příliš dlouho, neboť se Poláci již v roce 1995 rozpadli. O více jak deset let později však svou činnost obnovili a v roce 2008 konečně vydali svou první dlouhohrající desku “Ego sum censore deuum”.

Někteří z vás si nejspíš budou Gallileous pamatovat i díky účasti na zajímavém 4-way split albu “Unveiling the Signs”, na němž se – ještě společně s formacemi Pantheist a Wijlen Wij – objevili po boku našinců Dissolving of Prodigy. V následujících letech se však tvorba Gallileous začala stáčet mírně jiným směrem. Na druhé desce “Necrocosmos” (jež jen tak mimochodem stejně jako novinka, jíž se bude tato recenze týkat, vyšla u českého labelu Epidemie Records) se skupina posunula k něčemu, co bychom mohli nazvat atmosférickým doom metalem, do něhož promlouvaly vlivy psychedelického rocku s retro nádechem. Jenže to, co bylo na “Necrocosmos” pouze naznačeno, dotáhli Gallileous na svém nejnovějším studiovém počinu “Voodoom Protonauts” do úplného konce.

A právě proto je již od věci považovat Gallileous za funeral doom metalovou kapelu – Poláci se totiž na “Voodoom Protonauts” vrhli po hlavě do stoner / doom metalového retra s psychedelickým odérem. A ačkoliv to i to spadá pod škatulku doom, ve skutečnosti zní “Voodoom Protonauts” v porovnání třeba s “Ego sum censore deus” diametrálně odlišně, ať už se jedná o atmosféru nebo samotný sound obou alb. S nadsázkou by se dalo říct, že “Necrocosmos” byl vlastně jen takový přestupní můstek mezi starou tvorbou a tím, co Gallileous nabízejí nyní na svém nejaktuálnějším počinu.

To, jak “Voodoom Protonauts” v reálu zní, vlastně dost přesně popisuje už jen ono žánrové zařazení – deska zní totiž přesně tím způsobem, jaký jste si nejspíš všichni představili, když jsem řekl, že se nyní Gallileous pohybují ve vodách retro stoner / doom metalu nadopovaného psychedelií. Dřevní sound, stonerové riffy, předoucí baskytara, zastřený vokál, nánosy vintage kláves v pozadí – to vše na “Voodoom Protonauts” rozhodně najdete v míře více než vrchovaté. Jasně, ani omylem to v dnešní době není nic originálního, o tom se samozřejmě nemá cenu přít, ale když na vás Gallileous vybalí tak silné skladby jako třeba “Yeti Scalp” nebo “Omen of Death”, tak vám to vlastně nijak nebude vadit.

Dokážu si živě představit, co napadlo nejednoho z vás – jak a jestli vůbec je tento přerod z pohřebního doom metalu do stonerového retra upřímný. Je to otázka zcela logická a správná, jelikož cokoliv retro doom začalo v posledních letech frčet neskutečným způsobem a snad jediné, co “Voodoom Protonauts” chybí k tomu, aby naprosto dokonale zapadlo do téhle vlny, jsou texty zabývající se okultismem. Nakolik je (nebo není) tato změna upřímná a nakolik to je (nebo není) vypočítavost, to zodpovědět při nejlepší vůli prostě nedokážu, protože muzikantům do hlavy nevidím a snad jen oni sami to vědí.

Mohu však s klidným srdcem říct alespoň to, že já osobně tu muziku Gallileous věřím. Asi nezvládnu přesně popsat proč, ale když si tu desku pustím, jednoduše to na mě nepůsobí jako nějaká póza nebo přetvářka, naopak mi “Voodoom Protonauts” zní autenticky (samozřejmě tak autenticky, jak autentická může retro hudba v roce 2014/2015 být). Jistě, velkou roli v tomto určitě hraje i fakt, že album má prostě a jednoduše kvalitní hudební náplň – a rozhodně nejde jen o ty dvě výše jmenované písně, protože taková titulní “Voodoom Protonauts” nebo předposlední “Brand New Cosmos” nejsou o nic menší chuťovky než taková “Omen of Death”, jež v sobě skrývá jeden skutečně lahůdkový motiv.

Gallileous

Ačkoliv lze k “Voodoom Protonauts” mít výtky a lze polemizovat o tom, nakolik se Gallileous (byť i třeba nevědomky) chtěli svézt na módní vlně, mě osobně to album oslovilo a hodně mě baví. I když se oproti tomu, co Poláci předváděli v minulosti, jedná o citelnou změnu, já osobně jsem jim ji uvěřil. Za mě je tedy “Voodoom Protonauts” velmi povedená nahrávka, kterou můžu doporučit dál.


Darkspace – Dark Space III I

Darkspace - Dark Space III I
Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 6.9.2014
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Dark 4.18
02. Dark 4.19
03. Dark 4.20

Tracklist:
H. – 10/10
Atreides – 9/10
Skvrn – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Na světě jsou obyčejné kapely a pak Kapely. Není snad nutné říkat, že těchto Kapel s velkým K je naprosté minimum, ale jsou takové a tento statut si zaslouží díky tomu, že je jejich hudba nějakým způsobem výlučná, citelně se vymyká normálu a je mnohonásobně hlubší. Jakkoliv to může znít jako to nejblbější klišé, jejich tvorba jednoduše naplňuje význam slova “umění”, což se v žádném případě nedá tvrdit o každém, kdo vydává nějakou hudbu. Nejsou to skupiny, které by se líbily každému, to rozhodně není podmínkou, ale jsou to záležitosti, jejichž muziku nelze jen tak přejít bez pozastavení. A přesně do tohoto ranku spadají rovněž kosmičtí bohové Darkspace ze Švýcarska.

Skupin, které se do své hudby snaží nějakým způsobem přenést atmosféru vesmíru, je poměrně dost napříč všemi žánry od krautrocku až po black metal. Ačkoliv jich mám spoustu rád, podobné záležitosti mě skutečně baví a fandím jim, snad nikdo ještě nedokázal zhudebnit nekonečnost kosmu (podle mého skromného názoru) tak přesvědčivým a věrným způsobem jako právě Darkspace. Sice se po jejich nástupu na scénu vyrojily formace, které se unikátní formuli Švýcarů pokusily zopakovat, nicméně originál je jen jeden a stále zůstává nepřekonán.

A čím že jsou Darkspace tak zvláštní? Jejich pojetí vesmíru není žádná psychedelie, není to jízda na ocasu komety skrze hvězdné mlhoviny ani průzkum rozličných planet a hvězd, nejsou to žádné nadpozemské melodie. Hudba Darkspace je obrovská a neprostupná černá díra. Je to chladná nátlaková zvuková stěna, ve které není místo pro nic pozitivního, jen nekonečná pohlcující masa, přičemž je úplně jedno, jestli k tomuto pocitu Darkspace využívají kytarovou hradbu nebo ambientní pasáže, protože výsledek je stejný – stejně silný.

Na druhou stranu je ovšem nutné říct, že Darkspace rozhodně nejsou skupinou pro každého, spíše je to hudba určená jen úzkému okruhu “vyvolených”. Nepochybuji o tom, že většině lidí to přijde jako prachsprostý bordel bez hlavy a paty, jako samoúčelný extrém. K tomu, abyste si Darkspace užili, však nesmíte trvat na tom, že hudba musí obsahovat melodii a zapamatovatelný refrén. Kladete-li naopak důraz na to, aby měla muzika atmosféru, pak jste na správné adrese, protože právě o tom Darkspace jsou a vždy byli a jsou v tom naprostí mistři. Jakmile se dostanete do bodu, kdy vám jejich hudba začne dávat smysl, tak už není cesta zpátky, protože existují jen dva druhy lidí – ti, kteří Darkspace neposlouchají, a ti, pro něž je toto švýcarské trio geniální. Jestli existuje někdo mezi tím, ať se mi přihlásí, rád se s ním seznámím, protože jsem nepotkal člověka, jenž by prohlásil, že je to jenom oukej nebo že je to průměr… buď neposlouchám, anebo je to dokonalost.

Před vydáním nové a celkově čtvrté desky “Dark Space III I” se Darkspace odmlčeli na dlouhých šest let, během nichž se objevil pouze znovunahraný demosnímek “Dark Space -I” (původně 2002). Osobně jsem na novinku čekal opravdu netrpělivě, protože se nijak netajím tím, že tito Švýcaři patří mezi mé nejvíc srdcové záležitosti (vzpomínáte na to o té genialitě, ne?), měl-li bych však pronést další klišovitou frázi, pak se čekání rozhodně vyplatilo, neboť “Dark Space III I” je opětovně neskutečně silný a působivý počin – přesně tak, jak je u Darkspace dobrým zvykem.

A jaké tedy “Dark Space III I” ve skutečnosti je? No, popravdě řečeno už jsem to vlastně prozradil – sice jsem výše hovořil obecně o celé tvorbě Darkspace, nicméně vše, co padlo, lze bez jakékoliv újmy na korektnosti vztáhnout i na nejnovější opus. Dnes už hudba Švýcarů o překvapení není – překvapení to je, když to člověk slyší poprvé, protože tehdy si z toho vážně sednete na prdel, jak mocné to je – a snad každý, kdo zná předchozí desky Darkspace, musel již dopředu vědět, co od “Dark Space III I” očekávat. Jenže ono to vůbec nevadí! Tedy, alespoň mně ne, protože tohle je jedna z těch skupin, jejíž tvorba pro mě představuje takřka dokonalou hudební formu, a i když vím, že se formálně “opakují” (uvozovky zcela záměrné), budu jim tohle žrát do konce života, protože ta pohlcující v síla v tom stále je a byla by ohromná škoda se jí zbavovat v honbě za umělým progresem.

Stejně jako “Dark Space II”, i “Dark Space III I” obsahuje pouhé tři sáhodlouhé kompozice. Ono ani na “Dark Space I” a “Dark Space III”, které obě čítají sedm skladeb, se nenacházejí žádná tintítka, ale na novince zašli Švýcaři v délce jednotlivých kusů zatím nejdále. Úvodní monstrum “Dark 4.18” totiž nemá daleko k půlhodině a “Dark 4.19” a “Dark 4.20” se svorně zastavily jen těsně před hranicí 19. minuty. Ve skutečnosti jsou však tohle poměrně podřadné věci, protože nanejvýš důležité je to, že se jedná opětovně o nesmírně hypnotickou záležitost. Veškeré charakteristické prvky tvorby Darkspace – ať už se jedná o onu monumentální kytarovou stěnu, mrazivé samply a ambientní momenty nebo působivé budování písní za pomoci dlouhých monotónních pasáží – tu jsou a jsou stále ve všech ohledech fenomenální. Všechny tři kompozice obsahují množství fantastických pasáží, a i když budu muset použít další recenzentské klišé, nedovolím si vyzdvihnout ani jednu z nich (ať už skladbu nebo pasáž), jelikož by to znamenalo snížení významu těch ostatních, čehož bych se rozhodně nechtěl dopustit. Stejně jako všechny předchozí počiny Darkspace je totiž i “Dark Space III I” uhrančivé v celé své délce a právě jako nedělitelný celek je nutné jej brát.

Darkspace

Je “Dark Space III I” dokonalá deska? Podle mého názoru zcela určitě. Zaslouží si tedy 10? Jakkoliv to může znít divně, nejspíš ne a je to z toho důvodu, že “Dark Space III” bylo ještě “dokonalejší”… “Dark Space III” byl absolutní strop, víc už to prostě nejde. Jenže i zbytek diskografie Darkspace včetně dema je stále na úrovni, proti níž je drtivá většina metalové scény úplné a bezvýznamné hovno – “Dark Space III I” nevyjímaje.

Vlastně ne, lhal jsem. “Dark Space III I” si 10 zaslouží. Je totiž skutečně dokonalé. Opět.

-.. — -.- — -. .- .-.. — … –
–. . -. .. .- .-.. .. – .-
-.. .- .-. -.- … .–. .- -.-. .


Další názory:

Darkspace jsou stále tím monumentálním tělesem, jakým jsou od počátku své existence. Chladnou umělou inteligencí, která dokáže reprodukovat sama sebe v charakteristické podobě. Počet nově objevených vesmírných těles je stejný jako v případě “Dark Space II”, pouze z vašeho času uskousnou o deset minut navíc. Mimo jiné se citelně prodloužila odmlka vzhledem ke zvětšující se vzdálenosti od sluneční soustavy. Nicméně čekání na signál stálo za to – tři opusy jsou tři hladové červí díry. Vcucnou vás, propasírují komprimovaným vesmírem a vyhodí změněného v docela jiné galaxii. Prvá z nich, nesoucí označení “Dark 4.18”, pak nabízí nejimpozantnější zážitek. Třetí “Dark 4.20” pak nejděsivější a nejtemnější. Pokud by někdy vesmír manifestoval vaše špatné svědomí, dost možná by vypadalo právě takhle. Prostřední cesta je v jistém ohledu mixem obou. Že nové vesmírné objevy Darkspace působí v porovnání s nálezy předchozích výprav dost podobně, je fakt, na který si očividně budeme muset zvyknout. Nikomu však nemůžu vyčítat, pokud mu aktuální data přijdou s výsledky “Dark Space III” trochu pod očekáváním, i když jsem osobně s “Dark Space III I” velmi spokojen, neboť mi víc sedí právě forma menšího počtu rozsáhlejších těles.
Atreides

Darkspace

Existují věci, které, ať to děláte sebelíp, slovy prostě nevystihnete. Člověk musí ono nepopsatelné na vlastní kůži prvně okusit a až poté začne být v rámci možností v obraze. Darkspace, švýcarský space black metalový kolos, je právě jednou z těchto zapeklitostí. Na takovouhle muziku slovník jednoduše nepostačuje. Vezmu-li to alespoň z hlediska pozemské hantýrky, tak nová dávka hudby Darkspace pokračuje ve zvuku nastoleným “Darkspace III” až na to, že “Darkspace III I” pracuje s ještě většími celky, které poté ústí do nepopsatelných vyvrcholení. Snad ani není třeba zmiňovat, jaké pasáže mám na mysli, jelikož v tomto případě je to na výsost jasné. Je mi vlastně záhadou, proč Darkspace ještě nepřišli s jednoskladbovým formátem, který by k jejich hudbě padl jak ušitý na míru. To ostatně potvrzuje variování pasáží, jež jsou k zaslechnutí někde v polovině “Dark 4.18” a poté až po nějaké půl hodině na konci “Dark 4.20”. Věc je to poměrně nenápadná, ale když ji člověk objeví, tak mu teprve začne docházet, jak je to celé ohromně promyšlené, kdy každý tón má svůj nemalý význam vedoucí ke zničujícímu armaggedonu. Tady prostě není co řešit, snad jen zhasněte všechna světla a nechte se unášet.
Skvrn


Progenie Terrestre Pura – Asteroidi

Progenie Terrestre Pura - Asteroidi
Země: Itálie
Žánr: IDM / ambient
Datum vydání: 15.10.2014
Label: selfrelease

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Atreides – 7,5/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Nedělám si iluze o tom, že by měl někdo podrobnou představu o tom, co všechno jsme na Sicmaggot už recenzovali… tu mám snad jenom já a i tak se v tom už sám začínám trochu ztrácet, kolik toho bylo. Rád ale připomenu, že v květnu loňského roku se tu objevila recenze na debutovou desku italského projektu Progenie terrestre pura, které jsem udělil – dodnes myslím, že zaslouženě – 9 bodů, což je známka opravdu vysoká. Italské duo na “U.M.A.” předvedlo fantastický space black metal, od něhož jsem se nějakou chvíli skutečně nemohl odtrhnout…

Uběhl takřka rok a půl a Progenie terrestre pura přichází s dalším počinem – nejedná se ovšem o druhou desku, ale “jen” o digitální EP. To ale neznamená, že by snad šlo o nějaký méněcennější počin, který by si nezasloužil pozornost, jelikož je tomu přesně naopak. Italové totiž potvrdili, že fantastický debut rozhodně nebyla náhoda a že dar tvořit úžasnou hudbu skutečně mají. A ještě víc je to znatelné díky tomu, že “Asteroidi”, jak se ono EP jmenuje, se vydalo úplně jiným směrem než “U.M.A.” – jelikož Progenie terrestre pura dočista opustili metal a vydali se na pole čistého IDM/ambientu. A opětovně je to fantazie, která má dostatečnou sílu na to, aby posluchače přenesla do vzdálených galaxií.

“Asteroidi” obsahuje jen dvě skladby, jejichž hrací doba dosahuje 25 minut, ale upřímně bych si dal líbit ještě mnohem delší porci, protože toto je hudba, která mě vskutku oslovuje a ohromně mě baví. Obě kompozice obepíná fantastická atmosféra (s níž plně koresponduje i grafická stránka), ale Progenie terrestre pura nestaví jen na ní a dokážou přijít i s úžasnými konkrétními momenty, jako jsou kupříkladu naprosto dechberoucí melodie v polovině “Comete (I:Plutone – II:Kuiper – III:Oort)”.

“Asteroidi” je vedeno jako experimentální EP, tudíž předpokládám, že na další desce se Italové vrátí k black metalu. Na rovinu však říkám, že bych byl jedině rád, kdyby někdy vydali i dlouhohrající album ve stylu “Asteroidi”, protože je to nádherná muzika.


Druhý pohled (Atreides):

Ke space blackové tváři Progenie terrestre pura, kterou představili na svém loňském debutu, jsem se ještě nedostal. Zato se mi dostalo do pracek jedno velmi příjemné EP, pod nímž jsou rovněž podepsaní a na kterém vsází na docela jinou hudbu. Dvě skladby, které novinka “Asteroidi” obsahuje, se točí kolem vesmírného ambientu řízlého lehkou příchutí IDM, a pokud vás kdy žánr sci-fi alespoň trochu zajímal, tak je tenhle počin v podstatě povinností.

Spíš než tradiční nahrávku mi “Asteroidi” ponejvíc připomíná soundtrack bloudění (virtuálním) vesmírem, a když se během těch 25 minut stihnete ponořit dost hluboko, odmění vás obrazy vzdálených kosmických těles plujících vesmírem, fantasticky kolorovaných mlhovina dalších krás, co jich vesmír nabízí. První, delší titulní skladba je hodně poklidná a trochu víc se rozjede až ve druhé polovině. Během čtvrt hodiny se však stačí rozvinout ve velmi příjemný kus hudby. Nikam něspěchá, a pokud si ji chcete skutečně vychutnat, prostě jí budete muset dát trochu čas – nicméně parádní táhlé melodie za to vážně stojí.

Druhá, desetiminutová skladba “Comete (I:Plutone – II:Kuiper – III:Oort)” se rovněž rozjíždí pomaleji a není až tolik melodická, i když nosná melodie, která se celou skladbou táhne jako ohon komety a tu a tam vystupuje na povrch, je parádní. Jako celek pak trochu klidnější, vrstevnatější. Narozdíl od předchozí rytmičtější skladby jí doplňuje řada drobných ruchů, šum přístrojů imaginárních sond a další mnozí efektové.

Je mi skoro trochu smutno z toho, že takhle parádní kus hudby není rozvinut ve větším formátu a upřímně doufám, že tohle ípko nebude jediný ambientní počin, který kdy Progenie terrestre pura stvoří. Poslouchá se totiž náramně – stačí se rozvalit do gauče, pustit si “Asteroidi”, relaxovat a nechat se unášet skrze červí díry do jiných dimenzí. Příště už plnohodnotnou desku, prosím.


Třetí pohled (Skvrn):

Vesmírná mašina Progenie terrestre pura se mi ze začátku vyhýbala, ovšem nakonec si i mě uhrančivý debut “U.M.A.” přeci jen našel. Dávka moderně pojatého space black metalu mi dobře posloužila během čekání na mnohem neopracovanější (avšak rozhodně ne méně výborné) těleso Darkspace. A i ve společnosti takového velikána se Italové rozhodně neztratili. Neuplynul ani rok od debutového alba a hle, Progenie terrestre pura dostali náladu na experimentování. I když těžko soudit, zda kombinace IDM a space ambientu je o tolik experimentálnější než již tak novátorské splynutí space ambientu s black metalem. Netřeba se zabývat hloupostmi, pojďme rovnou na věc.

Ačkoliv žánrová obměna může leckomu připadat razantní, ve skutečnosti ona (nejspíš) krátkodobá výhybka prvotinu solidně doplňuje. A to jak atmosféricky, tak i kvalitativně. “Asteroidi” je již z žánrové podstaty mnohem klidnější, uvolněnější a od posluchače vyžaduje ještě soustředěnější poslech, přesto zachovává vesmírnou vizi nastolenou debutem. Člověku se tak prostřednictvím EP naskytne prostor pro zklidnění a prozkoumání vesmírných zákoutí, do jejichž tajů je poslechem “Asteroidi” pokaždé ponořen. A věřte mi, že jakmile si “Asteroidi” pustíte, do jeho konce ho zkrátka a dobře nevypnete. Celé to bezvadně plyne, posluchač netrpí opakováním nudných pasáží a neustále má co objevovat. Zároveň se již v prvních posleších začnou zjevovat až nečekaně chytlavé pasáže, které jsou bezesporu jednou z hlavních devíz ípka.

Něco přes 25 minut uběhne doslova a do písmene rychlostí světla a člověk i díky tomu dokáže “Asteroidi” vyposlechnout hned několikrát za sebou. Mě osobně takováhle muzika baví, ale na druhou stranu si přeji, aby Italové na vesmírné pojetí black metalu nerezignovali a dále díky jeho prostředkům vesmír rozpitvávali. Nevylučuji však, že svůj názor v budoucnu změním a další ambientní Progenie terrestre pura s ještě většími očekáváními uvítám. Zatím však black metal vede…


Vyre – The Initial Frontier Pt. 1

Vyre - The Initial Frontier Pt. 1
Země: Německo
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 29.11.2013
Label: Supreme Chaos Records

Tracklist:
01. Small Bang Theory (Introduction)
02. The Initial Frontier
03. Fragile Equilibrium
04. Coil of Pipes
05. Digital Dreams
06. Miasma

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Německý sextet Vyre ze spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko na první pohled vypadá, jako kdyby šlo o začínající kapelu, ale jak už tomu nezřídka kdy bývá, i přes krátkou existenci jména za tou kapelou nestojí žádní zelenáči. Když v první větě řekneme něco takového, v té druhé by se samozřejmě slušelo ihned dodat, kdože tedy za tímhle projektem stojí – a protože se nepovažuji za hovado, tak to samozřejmě ihned dodám, byť se tak stane až ve větě třetí, jelikož tu druhou mi zabral tento zcela zbytečný slovní chcanec. Sestava Vyre je z velké části propojena se dvě jinými skupinami, jež ovšem k sobě mají také hodně blízko – Geïst a Eïs.

A jaká tedy spojitost mezi všemi třemi kapelami je? Dost jednoduchá. Nejprve přišli Geïst, ale ti v roce 2010 museli kvůli hrozbě soudu od skoro-stejnojmenné formace Geist změnit (respektive zkrátit) jméno na Eïs. A jak že do toho zapadají Vyre? Jejich sestavu tvoří lidé, kteří jsou bývalými členy Geïst, Eïs nebo obou. Jmenovitě jsou to vokalista KG Cypher (v dřívějším působišti Cypher D. Rex), kytaristé Hedrykk (F. Gausenatt) a Zyan a klávesák Doc Faruk. Ti všichni k sobě po odchodu z Eïs přibrali nového baskytaristu T. Maximiliana a bubeníka Androida a pustili se do nového projektu, jímž je právě Vyre.

Pokud byste ovšem čekali, že bude mezi Vyre a bývalým působištěm většiny sestavy nějaká hudební podobnost, asi vás docela překvapí, že s výjimkou příslušnosti k black metalovému žánru toho obě skupiny nemají mnoho společného. Když porovnáme “The Initial Frontier Pt. 1” (jak se jmenuje debut Vyre) s “Wetterkreuz” (tedy aktuální deskou Eïs z loňského roku) nebo vlastně i jakoukoliv nahrávkou, jež vyšla ještě pod hlavičkou Geïst, jedná se o zcela odlišné black metalové světy, jejichž podobnost začíná a končí u naprosto základních věcí, jako že to je metal, že tam jsou kytary, že tam jsou bicí, že tam někdo zpívá a tak dále… Svou atmosférou ta alba stojí úplně jinde.

Dobrá… a kde že tedy Vyre stojí? Jejich muzika je mnohem progresivnější, až avantgardnější – to je první velký rozdíl, který se týká celkového pojetí a uchopení black metalového žánru. A další věc – Vyre se ve své hudbě vydali mimo naši planetu a jali se zkoumat zákoutí vesmírných sci-fi světů. Toliko k rozdílu co do atmosféry.

Teď si všechno, co bylo doposud řečeno, srovnejte vedle sebe… black metal, jeho avantgardní pojetí, vesmírná atmosféra, zkušení muzikanti… také vám z toho vychází, že by mohlo jít o hodně dobrou záležitost? Ano, mně taky – a přesně s tímhle očekáváním jsem také k poslechu “The Initial Frontier Pt. 1″ přistupoval. Rozhodně jsem ale nečekal hudbu, kterou bych měl nějaký větší problém vstřebat. Jenže jak se záhy ukázalo, to album se nakonec stalo mnohem větším oříškem, než jsem předpokládal. Je dost dobře možné, že byla trochu chyba na mé straně, někdo jiný tu nahrávku třeba docení mnohem dříve, ale osobně mi trvalo opravdu dlouho, než jsem “The Initial Frontier Pt. 1” přišel na kobylku, což je o to paradoxnější, že jsem už od začátku slyšel, že je ta deska hodně dobrá, dokonce přímo skvělá, jen se do toho pořád ne a ne dostat, díky čemuž mě to i přes nesporné objektivní kvality zprvu příliš nebavilo, a čím déle tento stav trval, tím více mě to začínalo rozčilovat. Až když měl počet poslechů blíže dvacítce než desítce, se to konečně zlomilo, ta deska začala fungovat i na mě a začala mě vážně bavit. Všechny ty výtečné melodie a chytré nápady, u nichž jsem dříve kvalitu viděl jen z toho objektivního hlediska, mě konečně začaly oslovovat i subjektivně, díky čemuž mohu prohlásit, že je “The Initial Frontier Pt. 1” nahrávkou, u níž se časová investice vyplatí.

Je ale pravda, že Vyre to svému posluchači zas tolik neulehčují. “The Initial Frontier Pt. 1” trvá téměř 50 minut a obsahuje šest skladeb, z nichž ovšem ta první, “Small Bang Theory (Introduction)”, je už jen podle názvu pouhým intrem, jež trvá sotva 40 vteřin. Z toho nám prostou matematikou vychází, že průměrný čas na jednu regulérní píseň činí necelých deset minut. K tomu přidejte, že samotná struktura songů je poměrně nepřehledná, všechny písně jsou hodně členité, nemonotónní, obsahují obrovské množství motivů, neustále se někam vyvíjejí, sloka-refrén vůbec neexistuje, vlastně úplně naopak – snad žádné pasáže se neopakují. Ani v nejmenším nic proti tomu, i takovýhle přístup může fungovat a rozhodně existují podobně pojaté desky, které si mě získaly hned na první, druhý poslech, ale v případě “The Initial Frontier Pt. 1” to prostě trvalo, než to do sebe všechno zapadlo. Jak už bylo řečeno, třeba vám to sedne mnohem dříve a album si budete vyloženě užívat už někdy při druhém, třetím poslechu, ale i o tom to je, že všechnu tu muziku každý z nás vnímá individuálně.

Podle toho, co padlo v předchozím odstavci, je myslím docela zřejmé, že je poměrně bezpředmětné se zabírat jednotlivými skladbami – ostatně jako u většiny takto anti-písničkových nahrávek. V každém z pěti přítomných kusů se nacházejí excelentní momenty, které vám poslouží jako pádné důkazy pro tvrzení, že je “The Initial Frontier Pt. 1” hodně povedenou deskou. Kdybyste mě fakt nutili, abych zvolil opravdu jen jeden “top” song, ukázal bych na finální “Miasma”, ale ani ne kvůli tomu, že by byla nějak výrazněji lepší nebo nápaditější než zbylé kusy, nýbrž proto, že to byla právě ona, která mě na albu chytla jako první a otevřela mi branku k pochopení celého počinu.

Kdybych musel hodnotit někdy po prvním, druhém nebo třetím poslechu, číselně bych se pohyboval někde okolo 5,5-6 bodů, ale vzhledem k tomu, že zjevná kvalita, nápaditost a inteligentní pojetí z té nahrávky sršely už od počátku, asi bych se zdržel hodnocení s tím, že je to objektivně výtečné, ale nějak mi to nesedlo a jaksi jsem to nepochopil. Nyní se dojem z “The Initial Frontier Pt. 1” zvedl natolik, že jsem se rozhodoval mezi 7,5 a 8 body a vlastně se nacházím přesně na jejich hranici. Tu nižší známku dávám možná tak trochu z trucu, že mi to album dalo tak zabrat, než jsem se prokousal k nějakému smysluplnému výsledku, ale hej, to číslo je stejně jenom na ozdobu, hlavní je totiž to, co řeknu nyní: “The Initial Frontier Pt. 1” určitě stojí za zkoušku. Rozhodně se nelekejte toho, co jsem psal výše o té těžké stravitelnosti, protože je dost pravděpodobné, že vám se ta deska otevře snadněji, ale i kdyby ne, nějakého toho poslechu to hodné zcela jistě je – a buď se tím prokoušete podobně jako já a dospějete ke stejnému závěru (tedy že je to výborné a že se budete těšit na “The Initial Frontier Pt. 2”, jež by mělo vyjít v příštím roce), nebo to prostě necháte plavat, půjdete o dům dál a svět se bude točit pořád dál. Ale za ten pokus… za ten to stojí…