Archiv štítku: Spearhead

Spearhead – Pacifism Is Cowardice

Spearhead - Pacifism Is Cowardice

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Duellorum
02. Of Sun and Steel
03. Ajativada
04. Wolves of the Krypteia, We
05. Violence Revolt Ruination
06. Hyperanthropos
07. Degeneration Genocide
08. The Elysian Ideal
09. A Monarch to Rats
10. Khan
11. Aion (Two Keys and a Lion’s Face)
12. Aftermath

Hrací doba: 42:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Už názvy desek jako „Deathless Steel Command“, „Theomachia“ nebo „Pacifism Is Cowardice“ napoví, že britští Spearhead se militantní tématice věnují rádi, a pokud máte aspoň minimální rozhled, dojde vám, že Invictus Productions, kteří vydali většinu nahrávek Spearhead, si se žádnou kopírkou Sabaton renomé špinit nebudou.

I když… Vydávat „kopírku“ Marduk jim zpočátku až tak nevadilo, hehe. Debut „Deathless Steel Command“ (2005), podobným způsobem jako dema Infernal War, smrděl inspirací válečnými alby Švédů až příliš, ale s následující nahrávkou Spearhead překonali sami sebe. „Decrowning the Irenarch“ (2007) připomíná nejvíce druhou desku Angelcorpse „Exterminate“, ale vojenský étos a vřavu bojiště dokázali zhudebnit relativně po svém. Což zapříčinilo, že ani po zklamání jménem „Theomachia“ (2011) jsem na jméno Spearhead nezapomněl a oznámení krutopřísně pojmenované desky „Pacifism Is Cowardice“ mi udělalo upřímnou radost.

Jak jsem předeslal výše, „Pacifism Is Cowardice“ primárně vychází z druhé desky Angelcorpse, dále tu neoddiskutovatelně smrdí přímočařejší sekanice Vader a Spearhead se také zřejmě zhlédli ve valivé brutalitě Bolt Thrower. V neposlední řadě tu je všudypřítomné black/thrashové koření a nemístné by z mého pohledu nebylo ani přirovnání k dosud poslední desce Diocletian, a to z důvodu, že intenzivní hudební jatka jsou oběma interprety vykresleny jako majestátní záležitost. Vyrovná se „Pacifism Is Cowardice“ zmíněným špičkám? Ne, je to „pouze“ kvalitní nadprůměr bez formálních lapsů s jediným výjimečným aspektem – vokálem. Barghest na minulých deskách Spearhead nebo s Tortorum předváděl skvělé výkony, ale tady řve naprosto barbarsky. Bez přehánění, moc vokalistů s hrozivějším, animálnějším projevem mě nenapadá.

Avšak „Decrowning the Irenarch“, ono definující album Spearhead, stále zůstává tím nejlepším, i přesto že se mi „Pacifism Is Cowardice“ líbí poměrně dost. Na rozdíl od „Theomachia“ celkově nabízí silnější nápady a několik sakra mocných, pamětihodných skladeb, žel obě desky sráží podobný problém. Spearhead po odchodu Vortigerna (bubeníka na prvních dvou nahrávkách) stále nenašli bijce, který by se s manévry strunné sekce takticky doplňoval, byť to stále není tak špatné jak na „Theomachia“, kde Torturer (dlouhou dobu nájemná puška Belphegor) příliš často blástil jako retard a muzice z mého pohledu absolutně neprospíval. Současný bubeník Typhon není marný, jeho styl zde pasuje lépe a jsou tu i náznaky kreativity, ale stále to není úplně ono, neboť jeho unylé plácání do blán drží jisté pasáže zpátky. A to je velká škoda, protože když se do těch bicích fest opře, výsledek je devastační, takže to snad není jen produkcí.

Nová deska Spearhead není elitní pecka, před kterou by se mělo padat na ksicht, ale kvality tu jsou a velice rád bych ji doporučil, pokud holdujete i jen jediné ze zmíněných kapel výše (hlavně těm fanouškům Sabaton samozřejmě). Jestli se vám nechce poslouchat album hned celé, zkuste aspoň „The Elysian Ideal“ nebo „A Monarch to Rats“ a dostanete festovní námrd. Trochu jinou tvář desky nabízí zas „Wolves of the Krypteia, We“ nebo „Aion“. Každopádně každý regulérní song má co nabídnout, tyhle podle mě vyčnívají nejvíc. No, a pokud by vám Spearhead a jejich „Pacifism Is Cowardice“ zachutnalo, rozhodně nezapomeňte sjet „Decrowning the Irenarch“.


Redakční eintopf – listopad 2018

Paragon Impure – Sade
Nejočekávanější deska měsíce: Paragon Impure – Sade


H.:
1. Paragon Impure – Sade
2. Nachtmystium – Resilient
3. Einherjer – Norrøne spor

Onotius:
1. The Ocean – Phanerozoic I: Palaeozoic
2. Ævangelist – Matricide in the Temple of Omega
3. Cult Leader – A Patient Man

Metacyclosynchrotron:
1. Paragon Impure – Sade
2. Obliteration – Cenotaph Obscure
3. Spearhead – Pacifism Is Cowardice

Cnuk:
1. Sodom – Partisan
2. Preoccupations / Protomartyr – Telemetry at Howe Bridge
3. Obliteration – Cenotaph Obscure

H.

H.:

V listopadu nečekám žádnou extázi, takže je vcelku jednoduché na prvním místě doporučit Paragon Impure. Nakonec už jen z toho důvodu, že v případě „Sade“ jde o první fošnu po třinácti letech. Víc snad k motivaci není co dodávat.

Nachtmystium spousta lidí nenávidí, protože Blake Judd je trochu dobytek, když dojde na odesílání zaplaceného merchandisu, ale hudebně mě to vždycky bavilo. Poslední roky byly trochu vachrlaté a několikeré ukončování činnosti a její následné obnovování působí, diplomaticky řečeno, nepříliš sympaticky. Snad EP „Resilient“ ukáže, že ta obnova smysl měla. Jestli ne, aspoň bude důvod k nějakému pojebu.

Z povinnosti pak samozřejmě Einherjer. Nová tvorba je oukej, i když síly té z první éry nedosahuje. Když se ale na „Norrøne spor“ podaří cca srovnat laťku „Norrøn“ a „Av oss, for oss“, tak vlastně budu spokojený. A když se Einherjer hodně vytáhnou, třeba se budu velkoryse tvářit, že přetočená verze debutu nikdy nevznikla…

Onotius

Onotius:

Zatímco koncertní listopad je opravdu nabušený, co do desek tu není příliš kousků, které bych musel zrovna bezpodmínečně slyšet. Ale dobře, trojici sestavím, koneckonců úplná bída to zase není. Třeba nové The Ocean, mistry progresivního post-metalu, si docela rád pustím. A rovnou s tím bych si měl dát i opáčko starších konceptů, protože když o tom tak přemýšlím, už strašlivě dlouho jsem je neslyšel. Na druhé místo nemohu než zmínit Ævangelist, ezotericky znějící black metal, který jistě potěší každého fandu ponurých disharmonií a sugestivní atmosféry. No a nakonec je tu ještě novinka hardcoristů Cult Leader, z jejichž desky už jsou venku dvě ukázky – a zatímco jedna zní jako klasický nářez, druhá jako by stočila kormidlo do vod post-punku. Takže jsem samozřejmě docela zvědav, v co se nakonec celá nahrávka vyvine.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Možná jsem tak v návalu emocí někdy učinil, ale nazývat debut „To Gaius (For the Delivery of Agrippina)“ (2005) belgických Paragon Impure žánrovou klasikou by bylo přehnané. Ale přesto je na jejich hudbě něco fakt zvláštního. Sice to je prakticky jen syrový, přímočarý black metal, ale s takovým fluidem, že byste při po poslechu nejraději pokousali cizí děcko v kočáru. Důvody pro poslech nového alba „Sade“ jsou nasnadě, ale trochu se obávám, zda už kouzlo není pryč.

Norské Obliteration jsem vždycky sledoval jen tak po očku a nakonec víc poslouchal spřízněné kapely, ale ukázka z novinky „Cenotaph Obscure“ mě vzala natolik, že tuhle oldschool deathovou porci musím slyšet celou. Riffy, riffy, riffy!

Za to Brity Spearhead jsem drtil už dávno, protože mi zněli jako militantnější Angelcorpse. Zvlášť s druhým albem „Decrowning the Irenarch“ (2007) jsem v době vydání strávil dost času, ale srdcovka z kapely nikdy nevyrostla, třeba i protože dosud poslední „Theomachia“ a debut jsou vysloveně nemastné neslané. Přísně pojmenovaná čtvrtá deska „Pacifism Is Cowardice“ byla v přípravě takřka sedm let, takže doufám, že Spearhead konečně zplodili magnum opus, které jsem od nich chtěl slyšet už dávno.

Paragon Impure

Cnuk

Cnuk:

Že bych kvůli nadcházejícím albům listopadu nemohl nějak dospat, úplně říct nemůžu. Vlastně mě toho v tomto měsíci ani moc neláká. Jedná se spíše o drobnosti. Tak třeba Sodom a jejich chystané EPčko „Partisan“. Kdyby nedošlo ke změnám v sestavě této legendy teutonic thrashe, asi by mě to nechalo zcela chladným, ale zpátky je Frank Blackfire, z poslední sestavy zůstal jen Tom Angelripper, a navíc hrají nezvykle ve čtyřech, takže jsem na jejich nový počin hodně zvědavý.

Dále vychází splitkový singl „Telemetry at Howe Bridge“ dvou velice zajímavých jmen současného post-punku, Preoccupations a Protomartyr. Obě obstarají jednu stranu shodně po jedné písni. Uvidíme, s čím se vytasí, osobně bych tipoval na vítěze tohoto „klání“ Protomartyr. Z klasických řadovek se pak určitě pustím do poslechu nových Obliteration. Ti vydají desku „Cenotaph Obscure“, a pokud udrží úroveň předchozích placek, půjde jistě o povedený death metal.


Spearhead: ukázka z nové desky

Nové album britských Spearhead ponese název „Pacifism Is Cowardice“ a vyjde v listopadu u Invictus Productions. Nástupce sedm let starého „Theomachia“ nabídne dvanáct skladeb a jednu z nich poslouchejte zde.

01. Duellorum 02. Of Sun and Steel 03. Ajativada 04. Wolves of the Krypteia, We 05. Violence Revolt Ruination 06. Hyperanthropos 07. Degeneration Genocide 08. The Elysian Ideal 09. A Monarch to Rats 10. Khan 11. Aion (Two Keys and a Lion’s Face) 12. Aftermath