Archiv štítku: speed metal

Laid to Waste – Counterattack

Laid to Waste - Counterattack
Země: Česká republika
Žánr: thrash / speed metal
Datum vydání: 11.12.2015
Label: Support Underground
Původní vydání: červenec 2015, selfrelease

Tracklist:
01. Instru-mental
02. Oldschool Nostalgia
03. Lawless Vindication
04. Laid to Waste
05. Counterattack
06. Evil Imperialist
07. Moshed to Death
08. Ripped to Shreds

Hrací doba: 28:26

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Support Underground

Recenzi debutového alba plzeňských Laid to Waste snad ani nejde začít jinak než krátkým souhrnem faktů z jejich biografie. Ačkoli se totiž vznik této party datuje teprve k roku 2014, tak několik let již mají odkrouceno pod původním jménem Kill! Kill! Kill!, pod nímž byli známi zhruba čtyři roky, než došlo ke změně názvu na jeho aktuální podobu. Debutové album Kill! Kill! Kill! ještě nestihli, nicméně v roce 2015 se už Laid to Waste dočkali a světlo světa spatřilo „Counterattack“, které vyšlo v červenci ve vlastním nákladu, nicméně vzhledem k jeho nedostupnosti se znovuvydání ujalo nakladatelství Support Underground.

Zajímavostí, kterou při pohledu na sestavu Laid to Waste nelze přehlédnout, je, že kapelu tvoří svorně zástupci Spojených států, jež zastupují bubeník Ryan Madbutcher a kytarista Sky Scullcrusher, a tuzemské metalové školy, jejímiž reprezentanty budiž druhý kytarista Vojta Blackwild a zpěvák/baskytarista Zdenda Reaper. Už při pohledu na ty přezdívky, případně na zdařilý obal „Counterattack“, je jasné, že tohle nebude hudba pro žádné slečinky, ale naopak nálož s pěkně vysokým oktanovým číslem, která vám protřepe palicí. Laid to Waste jsou jednou z kapel, která se snaží připomenout staré osmdesátkové party a přiblížit mladším ročníkům časy, kdy se na svět dral thrash metal.

Už ten obal ve mně trochu evokoval další zámořské mladíky Municipal Waste, a hudební náplň tak z tohoto úhlu pohledu není žádným překvapením, čímž netvrdím, že je špatná. Pekelně rychlá tempa, oldschool thrashové kytary a zpěvák Reaper, jenž se oproti zástupům growlerů neštítí vysoce položeného ječáku, který v drsnější poloze pořádně řeže. Právě ona kombinace starých thrashových válů, z nichž hned několik mi svými nápady a postupy připomíná „Kill ‘Em All“ od Metallicy, a staromilského vokálu, který zní zase jako kříženec mezi Paulem Baloffem a Stevem SouzouExodus, dává hudbě Laid to Waste šťávu a posluchačům vhání energii do žil. Netvrdím, že to je něco objevného a dříve neslyšeného, ale kope to dobře a svůj účel „Counterattack“ s přehledem plní.

Snad o žádné skladbě se nedá říct, že by postrádala pro daný styl nezbytnou dravost a přímočarost. Ono i samotné „Counterattack“ je v tomto ohledu bezproblémové a je to umocněno krátkou hrací dobou, jež se při osmi skladbách nepřehoupne přes hranici 30 minut. Úvodní instrumentální kousek „Instru-mental“ by se mi sice s vokálem líbil o něco víc, ale jakožto ukázka technické zdatnosti, kdy si hlavně kytarová dvojice se svými sóly přijde na své, má na albu své opodstatnění. Navíc nakopne do dalších minut, kdy se na scéně objeví parádní hitovka „Oldschool Nostalgia“, která poplatně svému názvu dýchne nefalšovanou osmdesátkovou atmosférou. Řezavý kytarový riff je jako uragán a Reaper suverénně ječí, což ke spokojenosti stačí. Docela mile mě překvapila jeho dobrá angličtina, kdy po takovém tom přízvuku učené angličtiny není nikde ani stopy.

Ani nevím, jestli má smysl nějak podrobně rozebírat jednotlivé songy, protože v jádru všichni víte, jak „Counterattack“ zní. Občas si sice Laid to Waste přičichnout k punkově neurvalému nářezu („Lawless Vindication“), jindy zase zpomalí, což je případ střední části „Evil Imperialist“, ale základním znakem všech písní je přímočarý thrash zdobený četnými sóly (doporučuji parádní citaci slayerovských postupů v závěru „Moshed to Death“) ve stylu starých dobrých oldschoolových nahrávek. Nahrávek, jimiž určovali směr Metallica, Exodus nebo Kreator. Jakkoli je takto přímočarý kytarový výplach předurčen k jisté jednotvárnosti, tak zejména díky nepřeslechnutelné lásce k metalové hudbě a dobře sestaveným skladbám, jež jsou přehlídkou toho nejlepšího v rámci stylu, funguje podání Laid to Waste stejně tak dobře jako u jiných zahraničních part stejného zaměření.

„Counterattack“ může obstát dobře u pamětníků starých časů stejně jako u fanoušků nových, klasickými alby nepolíbenými a právě v tom tkví jeho síla. Nerad opakuji, že Laid to Waste nevymysleli nic nového pod sluncem a ve své podstatě je to skoro až kopírka výše zmíněných part, ale díky obrovské porci dravosti a zápalu na to sere pes. Musím říct, že lepší thrashové album jsem letos ještě neslyšel (byť tohle vyšlo již loni) a jsem rád, že tak můžu prohlásit o české partě. Zvlášť s přihlédnutím k faktu, že taková jména jako Megadeth a Anthrax již mají své novinky venku. Tohle je totiž nářez zcela jiného kalibru.


Helloween – My God-Given Right

Beautality - Einfallen
Země: Německo
Žánr: speed / power metal
Datum vydání: 29.5.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Heroes
02. Battle’s Won
03. My God-Given Right
04. Stay Crazy
05. Lost in America
06. Russian Roulé
07. The Swing of a Fallen World
08. Like Everybody Else
09. Creatures in Heaven
10. If God Loves Rock ‘n’ Roll
11. Living on the Edge
12. Claws
13. You, Still of War

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Album, kterému se budu věnovat v této recenzi, je jedním z ukázkových případů, kdy se veškerá snaha shrnout nějaké dojmy z jeho poslechu dá hravě shrnout do jedné, maximálně dvou vět. Kdybych tedy měl opravdu velké koule a nebál bych se, že mě náš šéfredaktor zabije, tak by recenze vypadala asi následovně: 15. studiové album německých nestorů melodického metalu. Je opravdu nutné něco dodávat? A šlus. Opravdu, tolik málo stačí, aby i okrajově zasvěcení posluchači, kteří slyšeli některou z nedávných desek, měli jasno o tom, jak bude „My God-Given Right“ znít. Helloween jsou totiž již dávno partou, která usnula na vavřínech a zakončení nahrávacího a skladatelského procesu si představuji jako odškrtnuté políčko v kalendáři a jako hlavní důvod, aby se opět mohlo vyjet na cesty a oprášit tak staré vály z „Keeper of the Seven Keys“.

Nebudu tady na „My God-Given Right“ kydat hnůj za to, že zní úplně stejně jako předchozí tři placky, protože ačkoli je ta podobnost se „7 Sinners“ a „Straight Out of Hell“ zarážející a zvukový kabát se nezměnil snad ani o milimetr, tak hlavní důvod, proč mi novinka nesedí, je její přílišná jednotvárnost. Nejsem fanouškem vyložených experimentů u zaběhnutých jmen, jejichž hudba mi sedí, ale „My God-Given Right“ je typickou sázkou na jistotu, která potěší snad jen opravdového masochistu, jenž si po ránu češe bujnou kštici podle fotky Andiho Derise. Album jsem slyšel nesčetněkrát, takže můžu s klidným srdcem říct, že tentokrát mě Helloween opravdu zklamali. A to jsem nečekal žádné zázraky.

Jestli jsem si díky „My God-Given Right“ něco uvědomil, tak je to fakt, jak skvělým albem vlastně předchozí „Straight Out of Hell“ bylo. Důvod? Ačkoli jsem jej od vydání ani pořádně neslyšel, tak jsem stále schopný si v hlavě přehrát hned několik melodií. Exotickou „Nabataea“ začínám a přes experimentální „Wanna Be God“ a klasickou „dýňovinu“ schovanou za titulní písní pokračuji až po zpěvné hitovky „Live Now!“ a „Waiting for the Thunder“. Není to sice důvod, abych vynášel předchozí placku do nebe, ale alespoň mám důvod se k ní teď i vrátit. Naproti tomu „My God-Given Right“ je na pamětihodné momenty opravdu hubená, a pokud pominu slušnou singlovku „My God-Given Right“, temnější „Russian Roulé“ a rychlou „Claws“ s agresivně uječeným Derisem, tak zbylé kompozice jsou ničím nevyčnívající standardy, kterých pánové v uplynulé dekádě složili již dostatek a které si mohli klidně odpustit.

Třináct písní, které zdobí seznam skladeb na zadní straně počinu s naprosto nevkusným přebalem, jenž jako by říkal, že se ani sami Helloween neberou vážně, když na přední stranu své desky vytisknou takovou ohavnost, si tak ve většině případů nezaujatě hraje to svoje, a přestože jsem se snažil si album alespoň místy užít, tak koncentrace vatovitého materiálu je na „My God-Given Right“ příliš veliká. „Heroes“ a zejména „Battle’s Won“ jsou pokusy o reminiscence starší tvorby, které nefungují. Daří se to až skladbě titulní, jež oproti dvěma jmenovaným kolegyním disponuje alespoň úderným refrénem, jenž snadno zaujme.

„Stay Crazy“ prvních pár poslechů nijak nevadila, nicméně její jednoduchá struktura a kolovrátkový refrén ji po čase dehonestuje do sfér slabších kusů stáda. „Lost in America“ překvapila svým nádechem, jenž se ve slokách nějak záhadně přibližuje pozdější tvorbě Gamma Ray, dokonce i ten Deris zní podobně jako Kai Hansen, ovšem tím jsem vyčerpal to jediné, co je na ní alespoň trochu zajímavé. Dvě pomalejší písně „The Swing of a Fallen World“ a „Like Everybody Else“ pak už jen podtrhují slabší závěr alba, který z opravdové letargie vytrhne jen zmíněná „Claws“. Právě kvůli těmto písním nemám v posledních letech důvod těšit se na nové album Helloween.

A pokračujeme dál stezkou nudných songů. „Creatures in Heaven“ je zbytečně roztahaná a dokázal bych si představit její údernější verzi o hrací době čtyř minut. Ale abych byl fér, tak zrovna tenhle vál není taková hrůza jako rozjuchaná „If God Loves Rock ‘n’ Roll“ nebo ukázková šedá myš jménem „Like Everybody Else“. Když už nic, tak se dá „Creatures in Heaven“ bez újmy poslouchat i vícekrát, což se třeba o závěrečné „You, Still of War“ říci nedá. Hodina materiálu je v tomto případě prostě ubíjející, protože dokud budou dvě třetiny písní v jádru úplně obyčejné kompozice bez náboje, které od zástupů dalších odlišuje hlas Andiho Derise a profláknuté jméno v hlavičce, tak nemám důvod podstupovat v blízké budoucnosti poslech „My God-Given Right“ dobrovolně.

Ono se možná zdá, že jsem k Helloween až moc kritický, a můžete se divit, proč si člověk, pro něhož power metalové melodie nejsou denním chlebem, vybral k recenzi právě tuhle desku, ale vězte, že mám jejich starší alba strašně rád a Kiskeho éra je pro mne v žánru melodického speed metalu vrcholem, ale na současné podobě Němců se mi nelíbí, že jejich alba postrádají jakýkoli náboj a čím dál víc se mi výsledek jejich tvůrčích seancí začíná slévat dohromady a působí to na mě, jako kdyby vydali jakýkoli produkt, ale hlavně ať je venku. Na kvalitu není třeba koukat příliš sebekriticky, vždyť fanoušci to stejně budou kupovat jako diví. Jak to jen ukončit? Za mě naprosto zbytečná placka… až budu mít chuť na HelloweenAndi Derisem u mikrofonu, tak sáhnu radši po „The Dark Ride“, případně po minulém „Straight Out of Hell“, které bylo o několik tříd lepší deskou.


Druhý pohled (H.):

Já vím, že tím spoustu lidí asi dost naseru, protože Helloween jsou vlastně legenda (chápeš to, vole? LEGENDA!) a na ty se přece nesahá, ale na druhou stranu, někdy by se člověk měl podívat pravdě do očí a říct to nahlas. Helloween jsou dávno za zenitem, dnes už je ta kapela docela zbytečná. Ve studiu automat na sice nové, ale jinak vlastně pořád stejné písničky, na koncertech jukebox na hity z „Keeper of the Seven Keys“. Ale hlavně, že to pořád sype.

Nejsem žádný fanatický „hejtr“ (to je teď moderní říkat, ne?) Helloween – naopak, některá alba téhle skupiny mám dost rád a v dobách, kdy jsem býval desetiletý smrad, byli právě oni jedněmi z těch, čí desky jsem tenkrát sjížděl do zblbnutí. Ani nejsem nějaký zaslepený milovník „starých dobrých“ Helloween, když ještě byli v sestavě Kai Hansen a Michael Kiske – naopak, moji nejoblíbenější nahrávku téhle skupiny nazpíval Andi Deris a v době, kdy vyšla, se již Hansen dávno věnoval Gamma Ray. To záměrně říkám, aby si někdo nemyslel, že nadávat Helloween je mým nejoblíbenějším koníčkem, protože co se novinky „My God-Given Right“ týče, bohužel musím říct, že němečtí veteráni opět pokračují v sestupné tendenci posledních let, přičemž tentokrát je to fakticky nefalšovaný blábol.

Helloween

Ne, že by snad Helloween vůbec nedokázali v posledních letech složit solidní písničky, které člověka zabaví. Problém je ovšem v tom, že se skutečně jedná jen o písničky, nikoliv o alba – na každém je totiž sem tam solidní kousek a zbytek bývá pouze výplň na natažení stopáže, aby se produkt mohl zabalit (ideálně pod strašně kýčovitou umělou obálkou – photoshopová příšernost na přebalu „My God-Given Right“ není výjimkou), poslat do světa a kapela zase mohla vyrazit na turné (hrát dávno provařené odrhovačky z „Keeper of the Seven Keys“). Na „My God-Given Right“ se však až na několik osamělých ostrůvků v moři nudy nachází jenom ta prefabrikovaná vata…

Na novince se nachází 13 kusů (v základní verzi), avšak pokud bych měl říct, kolik jich mě skutečně baví, zastavím se na čísle dva, což činí – ano, necelých 9 minut z celkové hrací doby 61 minut. Povedená mi přijde hned úvodní „Heroes“, jež sice ve slokách nepředvádí nic zvláštního (avšak ani nic, co by člověka uráželo – a to je vzhledem k tomu, co se místy děje na zbytku alba, také svým způsobem úspěch), ale velmi povedený refrén se mi upřímně líbí. Vrcholem celé nahrávky je ovšem „The Swing of a Fallen World“, která o několik koňských délek přebíjí vše ostatní, co se na „My God-Given Right“ nachází.

Když na to přijde, nemám vlastně žádný velký problém ani s pomalejší „Like Everybody Else“, z níž jsem si sice na zadek nekecnul ani náhodou, ale poslouchat se dá, aniž by mi to trhalo žíly. Trochu rozpolcený jsem ze „Stay Crazy“, jejíž trochu stadiónový refrén mě baví podobně jako ten v „Heroes“, avšak ani tak nejsem ochotný kvůli němu trpět jak zvíře při naprosto pošukaně veselé sólové kytaře ve slokách, protože to je fakt humus. Poslední věcí, jež mě na celé nahrávce alespoň trochu zaujala, je „Creatures in Heaven“, a to díky krátkému, trochu do sci-fi laděnému klávesovému intru – bohužel to, co přijde po něm, je zase blbost.

Zbytek skladeb na „My God-Given Right“ je pak naprosto ukázková power metalová odrhovačka, kterou mohou přijmout za svou snad jen naprosto nekritičtí hardcore fanoušci nebo posluchači, kteří k metalu poprvé přičuchli před týdnem. Při vší úctě k Helloween, věci jako „My God-Given Right“, „Lost in America“ nebo „If God Loves Rock ‘n’ Roll“ jsou prostě ryzí nuda, jejíž poslech se rovná ztrátě času. Sice tyhle kusy stále nejsou až takové dno jako třeba naprosto imbecilní „Battle’s Won“ hned na druhé pozici, ale ani to nahrávce jako celku (samozřejmě) nijak nepomáhá. Vzhledem k tomu, že mi většina desky přijde jako čistokrevná hovadina, nemám jiné možnosti než „My God-Given Right“ označit za jedno z nejhorších alb Helloween vůbec.


Venom – From the Very Depths

Venom - From the Very Depths
Země: Velká Británie
Žánr: heavy / speed / black metal
Datum vydání: 26.1.2015
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Eruptus
02. From the Very Depths
03. The Death of Rock’n’Roll
04. Smoke
05. Temptation
06. Long Haired Punks
07. Stigmata Satanas
08. Crucified
09. Evil Law
10. Grinding Teeth
11. Ouverture
12. Mephistopheles
13. Wings of Valkyrie
14. Rise

Odkazy:
web

První pohled (H.):

Není legenda jako legenda. Popravdě řečeno, mnohdy se mi zdá, že je tento pojem pro hudební skupiny zbytečně nadužíván… nebo lépe řečeno, užíván i v případech, kdy to rozhodně není na místě. Už jsem viděl i to, kdy některá kapela sama sebe označovala (anebo se nechávala označovat) jako legendu, přestože měla na kontě třeba jen jedno, dvě alba a sotva dekádu fungování. Anebo že se někdo označuje za legendu jen proto, že prostě hraje dvacet roků, což je holý nesmysl a zcela scestná představa o legendárnosti. Když hrajete dvacet let, jste bezesporu veteráni a zkušení mazáci; legendární či kultovní statut se ovšem odvíjí od něčeho jiného.

Pak jsou ale kapely, o jejichž legendárnosti se není třeba přít ani v nejmenším. Nicméně ani takováhle opravdová a velká legenda by neměla mít vyloženě na růžích ustláno a nemělo by se automaticky nekriticky přijímat vše, co pod její hlavičkou vyjde. Je pravda, že takováhle legenda má svoje zásluhy, za což jí patří respekt a uznání, už nepotřebuje něco dokazovat, což od ní asi ani nikdo nečeká, a leckdy dokonce není nutné, aby se kamkoliv posouvala. Jenže aby její existence (za předpokladu, že se jedná o živoucí legendu, tedy skupinu, jež stále hraje a je aktivní) nepostrádala smysl, je dle mého názoru bezpodmínečně nutná tvorba nové hudby a také aby měla smysl i tato hudba. Sestavu takových hudebních titánů snad nikdy netvoří žádní debílci, takže většinou s onou smysluplností existence nebývá až takový problém, avšak bohužel jsou i případy, kdy při poslechu aktuální tvorby skutečně přemýšlím o tom, zdali by nebyl lepší konec. Takhle z hlavy mě okamžitě napadají dva nejkřiklavější případy, u nichž něco takového cítím – Metallica, jejíž fungování v posledních letech se mi absolutně znechutilo, a Venom

Od roku 2005, kdy Venom obnovili činnost poté, co se lídr Cronos zotavil ze zranění zad, které si přivodil v roce 2002, se jejich tvorba začala ubírat směrem, který mi nejenže není moc milý, ale téměř se mi i začíná protivit. Nemohu si totiž pomoct, ale ze současného počínání britského tria jednoduše víc než potřebu hrát hudbu cítím kalkul a s ním spojenou neupřímnost… při vší úctě, současný Venom mi připadá, jako kdyby fungoval už jen kvůli prachům. Přes to bych se možná dokázal přenést, pokud by mě ta muzika vážně bavila, ale ta aktuální alba kapely jsou tak slabá a vyčichlá, že jednoduše nejsem ochoten nad tím přivírat oči.

Jasně, od skupiny, jež začala hrát ještě v 70. letech a svého času de facto položila základy veškerému extrémnímu metalu (nejen black metalu – nemyslím to nijak pejorativně, ale Venom black metal prostě není, je to tvrdší rock’n’roll, extrémnější heavy/speed, ale určitě ne skutečný black metal), nečekám, že bude v roce 2015 posouvat hranice tvrdé muziky kupředu, nejsem naivní. Jenže to, co Cronos a jeho kumpáni v současné době předvádějí, je jednoduše okaté vykrádání sebe sama z počátku 80. let… dokonce se to Venom ani nesnaží nijak zakrývat, když jsou v návaznosti na legendární „Black Metal“ schopni pojmenovat album „Metal Black“ a hned další fošnu po vzoru „Welcome to Hell“ nazvat „Hell“ (popravdě už jsem tehdy myslel, že další deska ponese název „Satan“ podle „At War with Satan“). Jenže to, co fungovalo před třemi dekádami, protože tenkrát to bylo novátorské a sálalo z toho nadšení z hraní a autenticita, díky níž jsou ta alba dodnes kulervoucí, bude těžko fungovat, když se to snažíte napodobit o 30 roků později jako staří fotři, jimž jde spíš o zaplacení účtů.

Jistě, i po 30 letech aktivní kariéry je možné hrát stále to samé tak, aby to fungovalo… je možné stárnout s grácií a stále mít tu pověstnou jiskru, aniž byste onen hudební recept změnili. Jenže něco takového předvádějí Motörhead nebo AC/DC, nikoliv Venom. Když skládáte desky z triviálních odrhovaček, tak to prostě fungovat nemůže… zvlášť když to navrch zalijete fakt špatnými texty. Právě ty mě iritují možná ještě víc než ta hudba… Když totiž slyším to, co Cronos zpívá na letošní fošně „From the Very Depths“, tak mě vždycky napadne, jestli se ten člověk necítí trochu trapně hlásat v 53 letech do mikrofonu tohle… nemůžu si pomoct, ale buď přemýšlí, jako kdyby mu bylo spíš tak 15, anebo je to vážně čirý kalkul, hlavně aby byli jakože true metloši spokojení. Nejsem si ale jistý, jaká z těch dvou variant je ta horší…

Tím jsme se pomalu dostali právě k letošní novince – ačkoliv vše, co již padlo, se dá bez sebemenších problémů vztáhnout i na „From the Very Depths“. Jediná pozitivní věc je, že mi nová placka přijde o chloupek méně nudná než minulé „Fallen Angels“, ale obecně vzato se mi to pořád zdá – nebojím se říct – blbé. Extrémně, naprosto EXTRÉMNĚ imbecilním obalem počínaje, nechtěně směšnými texty pokračuje, nezáživnou hudbou konče.

Výše jsem již řekl, že se současná alba Venom skládají z odrhovaček… sice se nerad opakuji, ale musím to říct znovu, protože neznám jiné slovo, které by tak krásně dokázalo vystihnout to, jak „From the Very Depths“ zní. Hned první na ráně je třeba song „Long Haired Punks“, na nějž nálepka „odrhovačka“ sedne lépe než pověstná prdel na neméně pověstný hrnec – naprosto nezáživné střídání rychlejšího tempa se zoufale nudným pomalým riffem a ukázkově dementní text, toť jedna z formálně největších metalových legend v roce 2015. Podobných se však najde mnohem více… „The Death of Rock’n’Roll“, kterou trochu zachraňuje alespoň kytarista Rage se svým sólem, titulní „From the Very Depths“, „Mephistopheles“ a tak dále. Takové „Temptation“, „Stigmata Satanas“ či „Wings of Valkyrie“ sice sem tam disponují alespoň nějakým tím trochu slušnějším riffem, ale ani to je příliš nezachrání, protože to ani náznakem nejsou takové šlehy, aby kvůli nim stálo za to trpět tu vatu okolo.

Ještě horší je však to, že i těch několik málo výjimek, které jsou o malinko lepší, se strašně rychle ohraje a velmi brzy jim dojde dech. Ukázkovým příkladem budiž třebas „Smoke“, její chytlavé střední tempo mě – nepříliš dobrému refrénu navzdory – zaujalo hned při prvním poslechu „From the Very Depths“. Avšak už někdy při čtvrtém či pátém poslechu ten song nudí stejně jako vše okolo. Není v tom ale sám, neboť úplně stejně je na tom třeba i „Crucified“. Takovou „Grinding Teeth“ alespoň trochu ozvláštňuje kytarová melodie (jíž je pohříchu málo) a povedené sólo, ale ten zbytek je nemlich stejná nuda jako ty věci z předcházejícího odstavce.

Nějaké slušnější kusy, které mě alespoň trošičku baví, jsem si tím pádem na „From the Very Depths“ našel pouze dva. Jedním z nich je devátá „Evil Law“, v níž je dobrý především bubeník Danté, ale celkově má tahle písnička na rozdíl od toho všeho okolo něco málo do sebe – snad i díky tomu, že to není další klasická odrhovačka jako to všechno okolo. I zlom, kdy se „Evil Law“ po rytmičtější první půli zvrhne v polohu, jež je pro Venom typičtější, funguje dobře a dává mi smysl. Druhým vrcholem pak je až úplně závěrečná „Rise“, což je asi jediný vál na desce, o němž se dá tvrdit, že má trochu koule a posluchače nějak nakopne… bohužel však to nakopnutí přijde až po více jak 45 minutách hrací doby.

Sám sebe se ptám, proč ta nová alba Venom vlastně poslouchám, když stejně už předem vím, jak to bude znít (už jen tohle je prostě špatně) a že se mi to nebude líbit. Možná je to naivita, jestli se to náhodou konečně nezlomí, nicméně vzhledem k tomu, že ani „From the Very Depths“ nic nezlomilo, příště už to asi zkoušet nebudu a ušetřím si čas pro jiné nahrávky, u nichž se budu upřímně bavit.

Nechci, aby to všechno vyznělo nějakým způsobem, který neodpovídá pravdě… určitě si nemyslete, že Venom nesnáším a že si jen honím triko a ego na zprcávání legendární kapely, protože to na internetu prostě jde. Tak to není – spoustu muziky, kterou Venom v minulosti nahráli, mám strašně rád a jejich rané desky jsou nedotknutelné kulty… jsem upřímně přesvědčen, že kdo nepřísahá na „Black Metal“, ten tvrdé muzice nerozumí a měl by okamžitě odevzdat průkazku posluchače metalu. Jenže o to víc mě mrzí, co Venom předvádějí nyní.

Venom

Každá správná recenze by asi měla skončit tím, jestli autor onu recenzovanou desku doporučuje či nedoporučuje k poslechu. U „From the Very Depths“ je tento verdikt nad slunce jasný – navzdory legendárnímu logu na obálce jednoznačně ne, nedoporučuji.


Druhý pohled (Kaša):

Docela by mě zajímalo, kde získal Cronos tolik sebejistoty, že si v aktuální skladatelské formě troufne se svým legendárním dítkem Venom na album o 50minutové hrací době a 14 skladbách (pokud počítám i dvě krátká intra „Eruptus“ a „Ouverture“). Hudba Venom je totiž nejpozději od návratového „Metal Black“ těžce předvídatelná a kolovrátková, takže je úplně fuk, jak se jmenuje samotné album a vlastně i skladby, jež se na daném kotoučku nacházejí, protože výsledkem je další hřebíček do rakve hudební legendy, která už se dnes nezmůže na nic víc než na paběrkování na své dávné slávě a přetáčení starých skladeb pod novými tituly.

Oproti minulejšku v podobě „Fallen Angels“ mi „From the Very Depths“ přijde ještě o malý kousek nudnější a nezajímavější, což je vzhledem ke kvalitě předchůdce ne zrovna lichotka. Nový fanoušek možná bude uchcávat blahem nad dřevní atmosférou a pěkně svižným materiálem, jemuž energie nechybí, což nelze popřít a Cronosovi v tomto ohledu křivdit, ale pro mě je to jen znovu převařený čaj značky „Welcome to Hell“ a „Black Metal“. Kdybych opravdu musel a pod nátlakem musel vybrat nejlepší písně, tak sáhnu po motörheadovské „The Death of Rock’n’ Roll“ a střednětempé „Crucified“ s úderným riffem. Ten zbytek mi splývá i navzdory opakované snaze si album opravdu vyslechnout.

Možná se zdá, že jsem k Venom až přehnaně kritický, protože Cronos nedělá nic jiného než spousta dalších věhlasných kapel s dlouhou historií, ale jeho naivně stupidní kolovrátek mě prostě nebaví, protože poslouchat na takové ploše přemrštěný počet nudných vypalovaček bez nápadu není nic, na čem bych ve svém volném čase dobrovolně ujížděl. Díky za nic, Cronosi.


Studfaust – Where the Underdogs Bark

Studfaust - Where the Underdogs Bark
Země: Norsko
Žánr: heavy / speed metal / punk
Datum vydání: 15.8.2014
Label: Soulseller Records

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Sice by bylo hodně přehnané, kdybychom v případě norských Studfaust mluvili o nějaké superkapele, přesto nejde začít jinak než sestavou, která se v této smečce potkává. I když, ono je to už docela patrné ze samotného názvu, kdo se tu angažuje… hlavními hybateli Studfaust jsou totiž Tore Bratseth alias Stud BronsonThe Batallion a Bård Guldvik Eithun alias FaustEmperor (dále Blood Tsunami, ex-Aborym a tuny dalších). Dvojici pro živá vystoupení na baskytaře doplňuje ještě Peter Vegem (jeho gangsterská přezdívka zní Pete Evil) z thrash metalových Blood Tsunami.

Pokud byste podle domovských kapel tipovali, že Studfaust budou hrát cosi jako kombinaci black a thrash metalu, jste vedle jak ta jedle, protože zde se borci pustili do špinavého oldschool heavy metalu s lehkou příměsí speedu a hodně velkou příměsí punkové neurvalosti a jednoduchosti. A přesně taková muzika Studfaust na ípku “Where the Underdogs Bark” (jemuž předcházel jen dva roky starý singl “Half Human, Half Dynamite / 1980’s Ladies” – oba songy z něj se nacházejí i na novince) je – jednoduchá, špinavá, nikdo se s ničím nesere a prostě se hobluje. Celé to na mě působí dojmem (a myslím, že to tak doopravdy bude), že si Stud Bronson a Faust tenhle projekt udělali jen pro radost, pro srandu, jako takový vedlejšák na vyblbnutí, u kterého si můžou nezávazně podrtit pár riffů, vykalit nějaké to pivo a prostě se pobavit.

To se víceméně přeneslo i do výsledné muziky, která je taková dost nenáročná, ale poslouchá se úplně pohodově. Skladby jsou sice trochu na jedno brdo (trochu vyčnívá snad jen “Hell Is Full”, která není tak rychlá), ale proč ne, má to dvacet minut, takže pohoda. Jedinou výjimkou je závěrečná “1980’s Ladies”, jež mi opravdu hodně nesedla a přijde mi jako totální kravina, což ale může být jen můj problém. Jinak je to taková oukej placka, ale když to neuslyšíte, fakt o nic zásadního nepřijdete a svět se nezboří.


Spellcaster – Spellcaster

Spellcaster - Spellcaster
Země: USA
Žánr: heavy / speed metal
Datum vydání: 1.7.2014
Label: Lone Fir Records

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Když se řekne Oregon a jmenovitě Portland, v hudební souvislosti mi okamžitě naskočí místní náladotvůrci Agalloch. Bylo by ovšem pošetilé si myslet, že to je jediná skupina, která odsud pochází. Jak jistě správně tušíte, v této minirecenzi se podíváme na jednu další, jež ovšem se zmiňovanými kolegy nemá vyjma původu zhola nic společného. Spellcaster (původně pod názvem Leatherwitch) totiž holdují vcelku normálnímu heavy metalu, který je navíc trochu líznutý speed metalem. Nyní si na konto připisují druhou dlouhohrající desku, jež je protentokrát eponymní a navazuje na tři roky starý debut “Under the Spell”.

Rozhodně pozitivní je na “Spellcaster” jedna věc – ačkoliv se jedná o mladou kapelu a druhé album a nikdo z pětice muzikantů žádné velké zkušenosti nemá, rozhodně to zní poměrně vyzrále, minimálně na poměry svého žánru. Také je super, že i když Spellcaster hrají vlastně docela oldschool muziku, není to žádná velká vykrádačka a při poslechu vás nebude co dvě minuty napadat, kde všude (respektive u jakých klasiků) jste už tenhle riff či melodii slyšeli. Vlastně by se tím pádem dalo říct, že do jisté míry mají Spellcaster i cosi jako vlastní ksicht – alespoň v porovnání s ostatními takhle mladými stylovými souputníky, z obecného hlediska to žádný nabroušený originál ani zdaleka není.

V neposlední řadě se pak povedlo dát dohromady i docela solidní nápady. Pár trochu slabších kousků se sice na “Spellcaster” najde, ale zase je tu i dost slušných (u mě vede asi “Bound”) a i v těch slabších se vlastně nějaká slušná vyhrávka či melodie přece jenom najde. Navíc je chvályhodné i to, že i když má placka skoro 50 minut, poslouchá se úplně v pohodě i jako celek a osobně jsem neměl potřebu se někde po půl hodině koukat na časomíru, kdy už bude konec. Ve finále jde tedy o příjemné překvapení, tudíž jestli vám není cizí heavy metal zámořského střihu, není sebemenší důvod Spellcaster a jejich druhou řadovku nedoporučit.


Gamma Ray – Empire of the Undead

Gamma Ray - Empire of the Undead
Země: Německo
Žánr: power / speed metal
Datum vydání: 28.3.2014
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Avalon
02. Hellbent
03. Pale Rider
04. Born to Fly
05. Master of Confusion
06. Empire of the Undead
07. Time for Deliverance
08. Demonseed
09. Seven
10. I Will Return

Hodnocení:
Kaša – 5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook

Situace, v níž se již hezkých pár let, přesněji řečeno od roku 2001 a alba “No World Order”, Gamma Ray nachází, by se dala nazvat jako slepá ulička. Tato power metalová čtveřice předvedla to nejlepší ze svého umění v 90. letech a v aktuálním miléniu jako by se pouze snažila uhájit dříve získané pozice, a to tím způsobem, že se hlavní mozek Kai Hansen soustředí hlavně na to, jak dát dohromady album, které bude těžit ze zlatých let minulých, ale nebude to na něm příliš patrné, takže se snaží tvářit, jak jdou jeho Gamma Ray stále kupředu, ale opak budiž pravdou. Přesně tenhle dojem totiž mám z posledních čtyř studiových desek a novinka “Empire of the Undead” není žádnou výjimkou, protože hned po prvním poslechu jsem tušil, že tady něco smrdí…

Nebudu z toho dělat detektivku, takže můžu klidně říct, že ten závan jde především od kvality samotného alba, které mě jen utvrzuje v tom, že Gamma Ray se s přibývajícími alby stávají čím dál víc předvídatelnější, a přestože se snaží krmit své fanoušky tvrzením, že “Empire of the Undead” bude (nečekaně) nejtvrdším albem v diskografii, tak já se vlastně ničeho nového nedočkal, protože věřím, že kdybych měl jejich diskografii o něco víc zmáknutou, tak bych ke každé písni dokázal z fleku najít nějaký starší ekvivalent, z něhož se při loňském tvůrčím dýchánku ve zkušebně Gamma Ray (ne)patrně čerpalo. No dobře, tohle ale není v recenzi hlavní, takže to shrnu tím, že “Empire of the Undead” v žádném případě (opět nečekaně) nepřekvapilo.

Zajímavostí je, že novinka je vůbec prvním počinem s Michaelem Ehrém, jenž na bubenické stoličce nahradil dlouholetou jistotu Dana Zimmermana, který kapelu před dvěma roky po téměř patnácti letech opustil. Pokud čekáte nějakou změnu ve výsledném soundu, tak si zrovna jednu flákněte za troufalost, protože krom toho, že není Ehré tak odvážný a drží se víc zpátky, se vlastně vůbec nic nezměnilo, takže výsledných deset skladeb je charakteristickou prací Kaie Hansena, jenž se svého heavy/power metalu jen tak bez boje nevzdá. A není se mu co divit. Vždyť to, co dělá, mu evidentně přináší úspěch a fanoušci budou zajisté chrochtat blahem, ale nabízí se otázka, jestli je ještě nad čím, a na to se nyní pojďme podívat.

K mému překvapení se nazačíná zas tak špatně, jak jsem od “Avalon”, od níž mě odrazovala předlouhá stopáž, očekával. Hodně jsem se obával, co že za prázdný pokus o epickou věc vlastně čekat. Oproti tomu je “Avalon” dobře vygradovaná a ústřední motiv v podobě rockově jednoduchého riffu ji slušně posunuje ke zdárnému konci. Zpočátku jsem sice měl problém překousnout průhledné sbory v hymnickém refrénu, ale po nějaké době jsem si i na ně navykl, a pokud výsledek srovnám třeba s poslední Avantasií, k níž má tahle věc už ze své epičtější podstaty relativně blízko, tak strčil Kai Tobbiho hravě do kapsy. Jak už bylo řečeno, tak Kai Hansen ohlašoval v souvislosti s “Empire of the Undead” tvrdší “thrashy sound”, což se tak úplně nekoná, protože podobná kritéria snese snad jen titulní “Empire of the Undead”, za jejíž úvodní riff Lars UlrichMetallicy požene Hansena k soudu a vytluče z něj vše do posledního eura, a druhá “Hellbent”, jejíž refrén je dalším z řady důkazů toho, že členové Gamma Ray mají staré dobré Judas Priest z období “Painkiller” naposlouchané sakra dobře. Z obou skladeb se mi vyloženě líbí snad jen titulka, která je oproti jinak sterilnímu a tradičnímu materiálu slušným odvazem a hlavně nečekaným oživením.

Špatná není ani na “Master of Confusion”, u níž bych to nečekal, protože pokud si dobře pamatuju, tak tato píseň (vlastně i spolu s “Empire of the Undead”) mě při posledním živém setkání s Gamma Ray krutě nebavila. Ona sice není kdoví co, protože působí jako směska “I Want Out” od Helloween a “Heaven or Hell”“No World Order”, přičemž od té první si bere kytarové melodické veselí a celkovou stavbu, kdy hlavně ve slokách je ta vykrádačka až příliš okatá, kdežto druhá jmenovaná promluví z chytlavého refrénu, kterému vládne nezaměnitelný Hansen. Ale když už nic, tak máme v jejím případě co dočinění se slušnou hitovkou, jež v sobě nese všechna stylová poznávací znamení. Bohužel je album jako jízda na horské dráze a s každou další skladbou může přijít vrchol stejně jako hluboký pád, což je případ dvojice “Pale Rider” a “Born to Fly”. “Pale Rider” je utahaná heavy metalová hymna, která na malou chvíli zabaví orientální kytarovou vyhrávkou po skončení refrénu a vlastně ani vokální linka není špatná, ale jako celek žádná sláva. To následující “Born to Fly” je vypalovačka jak se patří a myslím, že ani na lepších albech jako “Power Plant” by se neztratila.

V závěru už se zase střílí do prázdna, takže krom řádně hutné “Demonseed” to od “Time for Deliverance” nestojí pořádně za řeč. Posledně jmenovaná je plytká balada, kterým asi nikdy nepřijdu na chuť. “Seven” je zase klasická odrhovačka, kterou od “Master of Confusion” nebo ještě lepší “Born to Fly” odlišuje fakt, že krom kytarového sóla jsem si z ní ani po několikera posleších nic nezapamatoval. No, a závěrečná “I Will Return” je vyloženou reminiscencí na “Keeper of the Seven Keys”, jen s rozdílem moderního zvuku, ovšem zatímco tam, kde “Strážce” působil nadčasově, je “I Will Return” přešlapováním na místě a zbytečným natahováním stopáže. Radši pokusy o agresivní atak ve stylu písně titulní než power metalové průhlednosti jako “I Will Return”, jíž ani přítomný tah na branku nezachrání, protože v ní Kaiovi nevěřím ani dobrý den a celá působí strašně uměle. Konec novinky je vyloženě její nejslabší částí, protože zatímco se první polovina dá přečkat úplně bez problémů, tak ta druhá už dost výrazně drhne.

“Empire of the Undead” je vlastně klasický případ novinkového alba velké kapely, jíž už evidentně dochází dech. Na jednu stranu je to nahráno v tom nejlepším studiu, instrumentální výkony jsou v naprostém pořádku, ale s kvalitou a vyrovnaností materiálu je to horší než u leckteré neznámé party lokálního významu. Prostou matematikou jsem si spočítal, že Gamma Ray si pro mě připravili pět pohodových songů a pět obyčejných podprůměrných vycpávek, kterých jsem od nich zejména na posledních albech slyšel celé kopy, takže se snad nebude nikdo divit, že nadšeností zrovna neoplývám. Neříkám, že jsem to nečekal ještě horší, protože “To the Metal!” a “Land of the Free II” byly neposlouchatelné bláboly, kde těch slušných momentů bylo ještě daleko míň, ale na druhou stranu není “Empire of the Undead” žádná hitparáda. Průměrné album od kdysi skvělé kapely.


Další názory:

Nemůžu tvrdit, že by mi Gamma Ray někdy vadili, a i když se poslední roky jen točí v kruhu, neměl jsem problém si jejich nahrávky párkrát poslechnout, ačkoliv si stejně jako kolega myslím, že poslední opravdu dobrou deskou bylo “No World Order” z roku 2001 a ten pozdější zbytek je vždycky jen tak na několik málo protočení v době vydání a tím to hasne. Tak nějak podobně je na tom i “Empire of the Undead”… když to hraje, přijde mi to oukej, nijak mě to neotravuje, sem tam si podupu nohou do rytmu, ale že by mě to album vyloženě oslovovalo a měl jsem chuť jej poslouchat i potom, co dopíšu tenhle odstavec, to při vší úctě tvrdit vážně nemůžu. Začátek je hodně slibný, protože dlouhá “Avalon” patří snad k tomu nejlepšímu, co Hansenova parta za poslední dekádu vyplodila, a kdyby se celá nahrávka nesla v tomto epickém duchu a vysoké kvalitě, okamžitě bych šel s hodnocením o notný kus nahoru. To se ovšem bohužel neděje, takže z dalších songů mě pořádně zaujala jenom ostřejší titulka “Empire of the Undead” a dvojice “Demonseed” a “Seven”. Ostatní písničky jsou v pohodě, ale žádný zázrak se nekoná – s jedinou výjimkou v podobě balady “Time for Deliverance”, což je sračka jako svině. Album se dá poslouchat, netvrdím, že ne, ale to je asi tak všechno, protože až na “Avalon” tu nic vyloženě zajímavého není…
H.


Hirax – Immortal Legacy

Hirax - Immortal Legacy
Země: USA
Žánr: thrash / speed metal
Datum vydání: 24.2.2014
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Black Smoke
02. Hellion Rising
03. Victims of the Dead
04. Thunder Roar, The Conquest, La Boca de la Bestia – The Mouth of the Beast
05. Earthshaker
06. Tied to the Gallows Pole
07. Deceiver
08. Immortal Legacy
09. S.O.W.
10. Violence of Action
11. Atlantis (Journey to Atlantis)
12. The World Will Burn

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Thrash metaloví veteráni Hirax sice začali brázdit kalifornská pódia jen o malou chvíli později než legendy jako Metallica, Slayer či Exodus, ale nikdy se jim nepodařilo dosáhnout věhlasu, který by byl hodný jejich hudební velikosti, protože snad jen s výjimkou v podobě poslední řadovky “El Rostro de la Muerte” se o jejich albech dá hovořit jako o stylových majstrštycích. Debutové album “Raging Violence” z roku 1985 je i po všech těch letech neuvěřitelná jízda, která se povede jednou za život, leckomu ani to ne. O rok mladší kraťoučký bratříček “Hate, Fear and Power” je důstojným pokračováním skvěle nastartované kariéry, která byla na více než dekádu v roce 1989 pozastavena z důvodu odchodu zakládajícího zpěváka Katona W. de Peny, jenž Hirax v roce 1986 opustil a po němž to s kapelou šlo z kopce. Trvalo to dlouhých jedenáct let, než se Hirax v roce 2000 po vrátili. Na plnohodnotný studiový návrat v podobě skvělého “The New Age of Terror” se sice čekalo další čtyři roky, ale stálo to za to. Sám toto album považuji za jeden z nejlepších thrashových opusů minulé dekády a nebýt zpraseného “El Rostro de la Muerte”, tak bych od letošní novinky “Immortal Legacy” čekal opět velké věci už v předstihu.

Šestá řadovka “Immortal Legacy” sice měla vyjít už loni na podzim, ale kapela její vydání odsunula a údajně šperkovala tehdy ne zcela dokonalý materiál. Což o to, je to sice klišé jako bič a beztak se nestíhalo, ale přiznávám, že na tohle se opět vyplatilo čekat, protože Hirax jsou zpět v působivé formě a při poslechu novinky mám pocit, že od svého návratu ještě nebyli silnější. Je fuk, že v sestavě krom de Peny nezůstal oproti klasické sestavě kámen na kameni, poněvadž skladatelské otěže vždy třímal v rukou právě tento nezaměnitelný pěvec. No, a protože jeho současní kumpáni drtí oldschool thrash metal přesně dle dobových archivů a vůbec to nezní zpátečnicky, protože Hirax před třiceti lety stáli u zrodu stylu, tak je vlastně už předem zaděláno na slušnou thrashovou jízdu pro fanoušky starých dobrých časů.

Přesně takové totiž “Immortal Legacy” je. Jako ze starých časů. Od zvuku, přes použité riffy až po hlas nestárnoucího de Peny, jenž zní pořád stejně nebezpečně, je tohle album, které moderní trendy neuznává. Celkem devítka regulérních písní z desky je možná jednotlivě lehce zaměnitelná, protože téměř po celou dobu se frčí v jednom rychlostním stupni, ale věřte, že jakmile dáte “Immortal Legacy” chvilku času, tak vám najednou necelých čtyřicet minut uteče mnohem rychleji. O jistou dávku překvapivých momentů by se měla starat intra “Earthshaker”, “S.O.W.” a “Atlantis (Journey to Atlantis)”, z nichž ani jedno není ničím jiným než oddalováním toho, na co se posluchač u Hirax těší, takže ta jsou pro mne nutným zlem. Přeci jen si člověk pouští Hirax kvůli thrashové bouři, kterou dokážou rozpoutat, takže nevěřím, že někomu nešmakuje úvod v podobě riffopalby “Black Smoke” a “Hellion Rising”, jež jsou stejně tak živelné jako přímočaré a hitové. Nemluvím však o hitovosti v tom špatném slova smyslu, nýbrž v tom, že není problém podlehnout nátlaku, který kapela spustí, a ještě si přitom užít zapamatovatelné refrény, v nichž se de Pena nebojí výšek a dopomáhá tak dosáhnout oldschoolové atmosféry, protože kdysi byl thrash jen rychlejší a tvrdší verzí heavy metalu, takže zpěváci se nebáli pěkně zvysoka zaječet. A de Pena se toho vážně nebojí, protože v takové “Hellion Rising” zní občas jako Rob Halford.

Protože album s přibývajícími skladbami neslevuje z nastavené laťky, tak klidně říkám, že “Immortal Legacy” nemá vatovitého momentu, kterým by se jen uměle natahovala stopáž. “Victims of the Dead” je sice kosmetickým zpomalením, ale vynikající rytmická kytara žene skladbu kupředu skoro stejně tak silně jako ultrarychlou titulku “Immortal Legacy”, jež se i díky velmi vysoce položené vokální lince zdá velmi neurvalá. Totéž platí o “Violence of Action”, která sází na skoro až punkově jednoduchou strukturu, která jede na jednom riffu, k němuž se v polovině přidá na chvíli Mike Guerrero z pozice sólového kytaristy a v refrénu pak dvojspřeží kopáků z nohou Jorge Iacobellise. Pokud jste někdy přemýšleli, jak by Hirax zněli, kdyby psali hity, tak je tady “Tied to the Gallows Pole”, která je ukázkou balance na pomezí thrash metalové živelnosti a melodické vlezlosti, jíž přináší variabilní a hlavně (v rámci svých hlasových schopností) melodický de Pena. Opět se tak opakuji a říkám, že žádnou vatu na “Immortal Legacy” nečekejte, protože v podobném duchu velebení jednotlivých skladeb bych pokračoval až do posledního kousku, což není nutné k tomu, abyste pochopili, že tohle album mě prostě baví.

Možná vám výsledné hodnocení na celkem obyčejnou thrash metalovou desku, která nepřináší ani ždibet ničeho nového, přijde vysoké, ale nejenže pro mě mají Hirax na “Immortal Legacy” takové nezaměnitelné kouzlo alb, na kterých jsem vyrůstal, takže pro něj mám menší slabost, hlavní je, že Hirax přináší velmi vyrovnanou kolekci písní, při nichž srdce nejednoho fanouška žánru pořádně zajásá. Pecka střídá pecku, de Pena je nabroušený stejně jako kdysi a z písní přímo dýchá energie, která řadu mladších kolegů, kteří hrají totéž, sfoukne jako svíčky, takže není co řešit.


Vigilance – Queen of the Midnight Fire

Vigilance - Queen of the Midnight Fire
Země: Slovinsko
Žánr: heavy / speed metal
Datum vydání: 14.5.2013
Label: Metal Tank Records

Tracklist:
01. Queen of the Midnight Fire
02. Behind the Cellar Door
03. SpeedWave
04. What Lies Beyond…
05. Night Terrors
06. Four Crowns of Hell
07. Poetry and the Gods (in G minor)
08. Under Sulphurous Skies
09. Ritual of Death

Hodnocení:
Kaša – 4,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Tank Records

Pojďme si takhle z kraje zahrát hru na “kdyby”, která by celkem jasně měla objasnit, jak to vlastně se slovinskou partou Vigilance je. Kdyby za sebou měli větší stáj, tak by hravě zapadli do heavy metalového průměru evropské scény. Kdyby o nich vědělo víc lidí, tak by se jejich alba mohla i slušně prodávat, protože jistý potenciál v nich je. Kdyby se borci nebáli a nedrželi se až příliš žánrových standardů, se kterými se díra do světa udělá jen velmi těžce, tak by se “Queen of the Midnight Fire” dalo poslouchat s chutí. Když se ale oprostíme od těch kdyby, tak v reálu se bohužel plácáme v průměru až podprůměru, u kterého si nejsem vůbec jistý, že by v plném rozsahu vyloženě zaujal někoho jiného než toho nejortodoxnějšího fanouška heavy/speed metalu let téměř zapomenutých.

Nemám nic proti takovýmhle kapelám. To jen pro pořádek. Věřím tomu, že borce to baví a že tuto hudbu mají rádi, tak proč si nesplnit sen a nevydat se směrem k rockovým výšinám. Celé to ale má jeden dost podstatný háček. Je to prachsprostá nuda. Abych to upřesnil, tak světlé body má deska taky, ale až na několik výjimek jsem jen s obtížemi hledal vyloženě povedené skladby, které by mě přesvědčily o tom, že tahle deska stojí za víc než za rezavý krejcar. A to přiznám, že z ukázek to takhle marně nevypadalo a docela jsem se na poslech těšil s pocitem, že se něčemu přiučím a zjistím, jak se tahle hudba hraje v zemi metalové hudbě nepříliš zaslíbené. Bohužel, veškerá má očekávání opadla někde v půlce debutového alba mladé čtveřice, jejíž věkový průměr – soudě dle promo fotek – sotva překročil dvacet let, z čehož se dalo úspěšně očekávat, že Vigilance budou trpět skladatelskou nevyzrálostí a naivitou.

Osmička regulérních písní, která se na “Queen of the Midnight Fire” nakonec dostala, si na nic nehraje a bez okolků přináší kombinaci heavy a speed metalu z let osmdesátých, takže já osobně jsem si při poslechu dost často vzpomněl na Helloween z období debutu “Walls of Jericho” nebo na Gamma Ray. Zpěvák a kytarista Jakob Rejec má hlas zabarvený do obdobného odstínu jako Kai Hansen, takže i to bude jeden z důvodů, že mi jejich hudba připomínala výše zmíněnou dvojici, ve kterých Kai je nebo byl zainteresován. Dost často se Jakob uchyluje k mluvenému projevu, což nepůsobí zas tak škodlivě, jak by se na první dobu mohlo zdát a třeba v “Behind the Cellar Door” mě prostřední pasáž postavená na zklidnění všech nástrojů a vyprávění textu. Přestože jsem doposud moc pozitivního nevyřkl, tak se nebojte, i to se na albu najde. Začnu obalem, který sice není z říše nezapomenutelných, ale koukat se na něj dá. Krom zmíněné “Behind the Cellar Door”, ve které si druhý kytarista Gilian Adam slušně zasóloval, mě chytly ještě dva, tři zářezy, mezi něž bych přidal primitivní “SpeedWave” s velmi jednoduchou strukturou, která by se před třiceti lety neztratila. Refrén této skladby je příjemný a kytarová linka ve stylu Diamond Head neurazí, takže proč ne. Hodně podobná je i “Night Terrors” a závěrečná rychlovka “Ritual of Death”, takže nebude žádná náhoda, že i ty mě baví. Takový ten přímočarý, hodně jednoduchý styl Vigilance sedí víc než cokoli jiného. Říká se, že hranice mezi láskou a nenávistí je hodně tenká a v souvislosti s tímto albem mám pocit, že to sedí dvojnásob. Ostatní skladby nejsou ve své podstatě nijak stylově odlišné těm, které se mi líbí, a přesto jsem jim nedokázal přijít na chuť. Ať už je to díky pokusům o složitější strukturu jako v případě “Four Crowns of Hell” nebo díky zprasené vokální lince, která tak nevkusně “ozdobila” titulní flák. V těchto momentech se bohužel dostáváme do sfér hodně nezajímavých, takže nemá cenu se v nich nějak pitvat.

Celkově to na spokojenost stačit nemůže. Když budu vycházet z prostých matematických počtů, tak se mi zalíbily tři skladby dost a jedna tak nějak na půl, čímž se dostávám někam k magické polovině, protože intro “Poetry and the Gods (in G minor)” nepočítám, a tomu nakonec odpovídá výsledné hodnocení. Není to tak, že by se “Queen of the Midnight Fire” nedalo vůbec poslouchat, to zase ne, ale že by to na druhou stranu byla nějaká hitparáda, to samozřejmě taky ne. Shrnu to tak, že fanoušci žánru by si mohli nějaké své oblíbené vály najít, ti ostatní radši ruce pryč, protože lepší variace na dané téma tady byla už tolikrát, že bych to na prstech rukou obyvatel menší vesnice nespočítal.


Další názory:

Vigilance moc originality určitě nepobrali, vlastně téměř žádnou, přesto jejich debut “Queen of the Midnight Fire” nevidím zdaleka tak tragicky jako kolega. Osobně tam slyším hlavně Iron Maiden, zejména z období první desky, z čehož je jasně vidět, jak moc se Vigilance vzhlédli v minulosti, když jejich právě vydaná deska zní, jako kdyby ji někdo nahrál před více jak 30 lety. Poslouchat se to ovšem dá úplně v pohodě, nic objevného to sice není ani náhodou, ale jedná se o pohodový oldschool hevík, jehož poslechem nemůže fanoušek žánru zkazit vůbec nic… a samozřejmě ale ani nic extra získat. Přesto může “Queen of the Midnight Fire” v klidu posloužit jako nenáročný oddechový poslech, který možná trvanlivý nebude, ale na těch pár protočení jako příjemná kulisa postačí…
H.


Helloween, Gamma Ray, Shadowside

Helloween, Gamma Ray
Datum: 23.3.2013
Místo: Zlín, Zimní stadion Luďka Čajky
Účinkující: Helloween, Gamma Ray, Shadowside

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, což evidentně neplatí pro společné turné Helloween a Gamma Ray s titulem Hellish Rock, které se po úspěšném prvním dílu z let 2007 a 2008 dočkalo pokračování s přízviskem Part II. Obrovská fanouškovská základna obou kapel nemohla nechat nikoho na pochybách, že se turné dotkne taky našich končin, takže se v pátek 22. března dočkali fanoušci v Praze a o den později pak ve Zlíně. Kdysi takřka znepřátelené kapely, jejichž ústřední postavy spolu v začátcích kariéry sdílely jedno pódium, se umoudřily a zjistily, že spolu jim to jde (sype) nejlíp, takže se v rámci tohoto turné vydali podporovat své aktuální počiny, i když v případě Gamma Ray mám to podezření, že jejich letošní EP vzniklo jen proto, aby měli důvod zase vyrazit na túru, ale toť můj názor.

Brány promrzlého stadionu se otevřely o trošku později, než bylo plánováno, a roli klasického rozehřívače obecenstva obstarala záhy brazilská parta Shadowside, o které jsem do té doby vůbec neslyšel a ani jsem si nijak nezjišťoval, o co jde, takže jsem byl zvědavý, s čím mě čtveřice překvapí. Hned v průběhu první skladby jsem měl jasno, že tohle nebude nic pro mě, takže jsem se v klidu přesunul na tribunu a promrzlý usrkával pivo. Celkem průměrný heavy metal s tvrdším hudebním podkladem, který se místy pohyboval na hranici thrash metalu, mě nebavil, a když k tomu připočtu mizerný zvuk, tak jediné, co stálo za řeč, byl projev zpěvačky Dani Nolden, která měla správně řízný rockový vokál, jenž mi připomněl drsnější verzi Doro Pesch. Jediný vyloženě pamětihodný moment, který jsem si z jejich půlhodinového vystoupení odnesl, byla živelná předělávka klasiky “Ace of Spades” starých bardů Motörhead, která nebyla špatná a na kterou taky publikum patřičně zareagovalo. Ovšem kvůli Shadowshide jsem se do Zlína netáhl, takže na ně nebudu kydat hnůj.

Gamma Ray už mě ovšem zajímali, takže o to víc mě zklamal hned zezačátku špatný zvuk, který jim byl toho večera nadělen. Neuvěřitelně přehulené kytary mnohdy Kaie Hansena zastínily, až jsem se musel vydat v průběhu “The Spirit” k ostrůvku vyhrazeném pro zvukaře zjistit, jestli mám v uších nasráno já nebo on, ale i v jeho blízkosti nebyl zvuk žádná hitparáda, takže bych to tipl na něj. Špatná akustika zimáku výsledku taky nepřidala, ale po pár písních jsem si zvykl. Gamma Ray se u nás poprvé představili bez letitého bubeníka Dana Zimmermana a šlapalo jim to slušně, takže Michael Ehré nebude jako náhrada žádné ořezávátko. Nutno říct, že výkonu Hansenovců nechybělo nasazení, ale dle mého názoru měli nevhodně zvolený setlist, o čemž svědčily i vlažné reakce publika. Nevím, jestli byli všichni promrzlí, ale očekával jsem z řad diváků vřelejší přijetí. Osobně si umím představit větší šlágry než zmíněnou “The Spirit”, “Empathy” či “Rise”. Došlo i na dvě skladby z nového EP “Master of Confusion”, a sice na titulku plus “Empire of the Undead”. Celkem zbytečné EP jsem dosud neslyšel a na základě těchto písní to rozhodně nehodlám měnit, protože mě nepřesvědčily o ničem jiném, než že se Hansen začíná na nových počinech skladatelsky utápět v čím dál větším průměru. Z dalších skladeb, které zazněly, zmíním ještě úvodní pecku “Anywhere in the Galaxy”, hymnu “To the Metal” a klasický přídavek “Send Me a Sign”, jasně největší odezvu však měla “nečekaně” “Future World” z prvního dílu “Strážce sedmi klíčů”. Vystoupení Gamma Ray ve mně nechalo pocity spíše negativní.

Headlineři Helloween konečně pochopili, že hrát donekonečna stále stejné odrhovačky se mnohým fanouškům začíná zajídat, a kostru sobotního vystoupení tak tvořily skladby z jejich poslední studiové desky “Straight Out of Hell”, která nijak výrazně nevybočuje z průměru posledních alb německých nestorů, nicméně mě mile překvapilo, jak dobře skladby z této desky fungovaly naživo. “Wanna Be God” jakožto intro z pásky před úvodní “Nabataea” působila daleko líp než z desky, kde jsem pro ni nenašel význam. Oproti Gamma Ray se malinko zlepšil zvuk, ale někdy po “Straight Out of Hell” se kupodivu začal opět horšit, jako by si zvukař pohrával s pultíkem jak se mu zachtělo a za přehulenými kytarami se ostatní ztráceli. Navíc jsem měl občas pocit, že Sascha Gerstner a Weiki nejsou úplně sehraní, protože kytary byly místy mimo. Andi Deris a jeho živé výkony už se stávají legendární, ale tentokrát měl dobrý večer a i ve výškách se cítil mnohem jistěji, než je jeho dobrým zvykem, a dokonce se vykašlal na delší projevy, takže jejich set slušně odsýpal. S výběrem skladeb jsem s výjimkou cajdáku “Hold Me in Your Arms” neměl žádný problém, došlo dokonce i na mou oblíbenou “If I Could Fly”, na kterou se lidi kolem mě moc netvářili, ale já ji mám rád. Vrcholy pak přišly s “Live Now!”, ve které si Andi hezky rozezpíval publikum, aby mu pomohlo s refrénem, melodickou “Waiting for the Thunder”, “Steel Tormentor” a klasickou “I’m Alive” či “Dr. Stein”. Že bubeník Dani Löble není žádný Mike Portnoy, není novinka, a jeho sólo na mě působilo zbytečně a natahovaně, jinak však předváděl dobrý výkon. Šlo se do finále a pro druhý přídavek se k Helloween přidal Kai Hansen a společně tak předvedli průřez skladbami “Halloween”, “How Many Tears” a “Heavy Metal (Is the Law)”, ve kterých si milovníci starých časů přišli na své. Na úplný závěr zazněla ještě povinná “I Want Out”, ve které se ke Kaiovi přidali jeho strunoví kumpáni z Gamma Ray a lidé byli i přes krutou zimu ve varu. Nebýt špatného zvuku, který celý večer doprovázel, a špatně poskládaného setlistu Gamma Ray, jenž mi prostě nesedl, tak se jednalo o povedený večer.


Darkthrone – The Underground Resistance

Darkthrone - The Underground Resistance
Země: Norsko
Žánr: heavy / speed / black metal
Datum vydání: 25.2.2013
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Dead Early
02. Valkyrie
03. Lesser Men
04. The Ones You Left Behind
05. Come Warfare, the Entire Doom
06. Leave No Cross Unturned

Hodnocení:
Stick – 10/10
H. – 8/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
web / facebook

Norští Darkthrone nejsou žádná ořezávátka. Přes 25 let existence na křížku a 16 studiových alb. K tomu taky nejedna nevídaná žánrová změna. Do hlav většiny posluchačů se zavrtali díky svým prvním deskám z devadesátých let, jakými jsou “A Blaze in the Northern Sky”, “Under a Funeral Moon” nebo “Transilvanian Hunger”. V té době patřili k zástupcům ryzího norského black metalu vedle Mayhem a dalších majestátních figur. Od té doby už ale nějaký ten pátek uběhl, Fenriz a Nocturno Culto považují black metal za mrtvý styl a nyní je naplňuje především revival kapel, na kterých sami vyrůstali. Řekl bych, že možná spousta lidí měla problém překousnout jasný špinavý heavy sound tři roky staré desky “Circle the Wagons”. Ti budou mít asi problém novinku “The Underground Resistance” vůbec doposlouchat, to už je totiž skoro ryzí heavy metal 80. let, a pány to vůbec nesere.

Já musím hned zkraje přiznat, že už při zveřejnění “Leave No Cross Unturned” jsem nedokázal skrýt své nadšení, protože přesně taková pocta osmdesátkovému thrash metalu mi tu chyběla. Většina nových heavy metalových nahrávek (rozumějte nových kapel) se nedokáže koulema vůbec rovnat s touhle nahrávkou. Riffy, atmosféra, vokály, to vše hluboce vzývá ducha staré školy a dělá to navíc úspěšně. Tentokrát si porci šesti skladeb ústřední duo rozdělilo v poměru 3:3, máte tedy parádní možnost utřídit si, jaký styl rachocení je jim bližší. Nocturno Culto ve skladbách 1, 3 a 5 vyznává spíš tvrdší pojetí. Někde na pomezí starého thrashe, black metalu à la Venom, a to vše umocňuje svou hlasovou bruskou ne nepodobnou Tomu Warriorovi ze Celtic Frost. Oproti tomu Fenriz vyznává melodičtější ražení, dává plně najevo svou lásku ke starým heavy/speed kapelám. “Valkyrie” by se dle mého neztratila na nejranějších nahrávkách Helloween, zatímco třináctiminutový opus s geniálním názvem “Leave No Cross Unturned” vypadl z dílny Agent Steel. Včetně mocných fistulí.

Skladby na vás můžou ze začátku působit asi dost primitivně, ale vězte, že skrývají mnoho zajímavých pasáží a nenápadných nápadů, které poslech osvěžují. Ostatně dřív metal nebyl žádná obrovská věda, pokud měl atmosféru, měl z většiny vyhráno. Tenhle princip pochopili Darkthrone naprosto přesně, což v mých očích způsobuje jedině růst sympatií. Celkem pomohla změna obalu, přece jen už to začalo být na jedno brdo. Současný motiv naprosto koresponduje s atmosférou nahrávky “The Underground Resistance”.

Podle výčtu kapel jistě začínáte chápat, kam tahle deska má namířeno. Žádné úkroky stranou a překvapivé změny, jen razantní úder na solar v podobě riffů, které jste už určitě slyšeli, ale přesto vám na téhle desce rozklepou palici, jako to uměly dřív. Dosti tomu napomáhá povedený dřevní zvuk, který se povedl přesně do té míry, aby bylo slyšet vše, ale přitom si udržel velkou míru dřevnosti, která je pro takovou nahrávku naprosto potřebná. Tohle album je jedno velké fuck off všem chytrákům, škemrajícím po starých časech black metalových Darkthrone, chytrákům, škemrajícím po progresi, chytrákům, kteří nechápou filozofii, kterou pánové Fenriz a Nocturno Culto razí. Berte nebo nechte být, za mě všema deseti. A říkejte si o mně třeba, že jsem blázen.


Další názory:

Darkthrone jsou pro mě zcela jistě jednou z nejvíc cool kapel vůbec – v tom dobrém slova smyslu, dokonce v tom nejlepším možném slova smyslu. Jejich muzika má prostě neskutečné koule a doslova se směje do ksichtu všem okolo. Jestli si u někoho můžete být stoprocentně jistí, že dělá muziku opravdu upřímně a rozhodně ne pro prachy, pak to jsou zcela jistě Darkthrone. Netvrdím sice, že bez výhrad hltám úplně všechno z jejich dílny, přesto mají pánové Fenriz a Nocturno Culto za svůj přístup můj velký respekt. Je podle mě ale trochu zbytečné řešit, jestli je to ještě pořád black metal, jestli to není spíš už nějaký heavy/speed/thrash/nevímco metal, kolik tam tentokrát narvali punku a podobné blbosti, já osobně cítím v jejich hudbě kontinuitu již od starých řezanic z počátku 90. let až dodnes, na čemž ani “The Underground Resistance” nemění zhola nic. Ono by se tedy mohlo zdát, že Darkthrone vlastně omílají furt to stejné dokola, ale kromě toho, že to není tak úplně pravda, je výsledek natolik skvělý, že nakonec stejně nejde udělat nic jiného, než smeknout pomyslnou pokrývku hlavy. Darkthrone jsou totiž v té své zdánlivé primitivnosti a syrovosti vlastně unikátní a nepřekonatelní. Konkrétně na “The Underground Resistance” mě mimo jiné hodně baví, jak je nádherně poznat, jaké songy složil Fenriz a jaké Nocturno Culto – hlavně neuvěřitelně staromilské příspěvky od Fenrize jsou vážně úžasné, zejména “The Ones You Left Behind” a samozřejmě také závěrečný ultimátní opus “Leave No Cross Unturned”.
H.

Darkthrone

Na novince “The Underground Resistance” se Darkthrone trošku vzdalují tvorbě, se kterou se vytasili na předchozích třech albech. Crust/punk se zaobalil do heavy kytarového oparu a výsledkem je špinavá thrash/black/speedová deska s nádechem punku. Některé momenty mi připomněly rané Celtic Frost, jiné zase Venom, ale pořád jsem si byl jistý, že poslouchám Darkthrone, takže žádná naivní vykrádačka se nekoná. Deska takhle upřímná a do jisté míry i jednoduchá by se dala považovat za dílo s krátkou trvanlivostí, ale já jsem se zatím po několika posleších nudit nepřestal. Vrcholem je pro mě třetí “Lesser Men”, ve které Nocturno zní trošku jako Tom G. Warrior a rozhodně zaujme chaotické kytarové sólo ve stylu Slayer. Překvapení na konec v podobě předlouhé “Leave No Cross Unturned” bylo na první poslech celkem oříšek, ale časem jsem se do ní dostal. Přesto si myslím, že kdyby se všechny skladby spokojily s čtyř-pěti minutovou hrací délkou, nebylo by to ke škodě a deska by získala něco víc na razanci. V porovnání s předchozími alby pořád nadstandard, který je sice stylově trošku jinde, ale přesto s jasně identifikovatelnými poznávacími znaky.
Kaša